1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

912 - Porodní bolesti

Kate otevřela oči. Do místnosti proudilo jasné ranní světlo. Ačkoli spala celou noc na celkem pohodlné posteli v celkem uklizené místnosti, necítila se dobře. Už si na ten stav zvykla – v podstatě ji neopustil od chvíle, kdy se přidala k Claire. Byla zesláblá, občas jí bylo nevolno, točila se jí hlava. Dnešek nebyl výjimkou.

Vstala a na nejistých nohou zamířila do kuchyně. Voda sice z kohoutku dávno netekla, ale objevily čistý, dobrý pramen nedaleko vesnice. Nosit ji byla Kateina práce.

Nalila si sklenici, vypila ji a povzdychla si při představě, jak zase půjde se dvěma velkými kanystry k prameni. Ale ne, neměla si na co stěžovat. Měla být ráda, že zase žije v domku a ne v přístřešku ze starého roztrhaného plátna.

Povzdychla si, vzala kanystry a zamířila ven. Na jídlo nemívala takhle po ránu ani pomyšlení.

Od té doby, co je nečekaně navštívil Hurley, jí bylo ještě hůř než předtím. Přičítala to posmutnělosti, kterou v ní Strážcova návštěva vyvolala. A také nejistotě a obavám  – o tom nebylo diskusí.

Nejprve žila v neustálém stresu z toho, kde se ocitla a s kým, ze zoufalství, ne že nemá úniku… a z neustálých problémů s malým Charliem. Před Vánocemi 2007 se přestěhovali a zdálo se, že se věci zlepší. Ale pak je přišel varovat Hurley a Claire na jeho varování okamžitě zareagovala dalšími informacemi, což Kate šokovalo. Dosud se jí zdálo, že s ní mladší žena v rámci možností vychází dobře. Povídaly si spolu, vedly domácnost, staraly se o Charlieho. Teď zjistila, že jí Claire neřekla takhle zásadní věc, a to ji mátlo.

Nepřekvapilo ji, když Hurley přišel s informací, že se tam dole něco děje. I ji samotnou to už napadlo, když se snažila přijít na to, odkud pramení její nemoc. Třeba odtamtud něco prosakuje nebo je tam něčím zkažená voda a jí kvůli tomu není dobře. Claire už je na to po letech na Ostrově zvyklá, ale ona ještě ne. Když viděla zdravou a spokojenou Claire, stále se tím utěšovala a doufala, že si její tělo časem také přivykne, ať už je to cokoli.  

Samotný obsah toho, co se toho dne dozvěděla, sám o sobě tak děsivý nebyl. Důležité bylo to, že u nich – na severu – je bezpečno. Kate nikdy nebyla přímo u pásma a neviděla, co se tam dělo a nedomýšlela si, jak by to mohlo pokračovat. Ani do těch končin nechodila – nesměla. Měla to od Černého zakázáno a smířila se s tím. Informace o tom, že se tam děje něco nebezpečného, ji tedy tolik neděsily. Věděla, že jí se nic nestane. Prostě tam nebudou chodit. Všecko, co potřebovali, měli v Dharmavillu, kde bylo bezpečno – jak to řekl Hurley a potvrdila i Claire.

Ale vědět, že žije vedle něčeho neznámého a nevyzpytatelného, jí stejně na klidu nepřidávalo.

* * *

Když donesla zpět vodu, Claire už byla vzhůru a připravovala kaši ke snídani. Chlapeček si spokojeně cosi čmáral pastelkami do bloku. „Co to bude, Aarone?“ nahlédla mu Kate přes rameno.

„Mamíííí,“ vypísklo dítě radostně a zadívalo se přes stůl z okna.

„Máma je přece támhle,“ opravila ho Kate a ukázala směrem k Claire. Jenže chlapeček nespokojeně zatřepal hlavičkou. „Mamíííí,“ trval na svém a mával z okna.

„Ty jsi truhliček,“ usmála se Kate a zvedla ho do náručí.

Claire dovařila a donesla jídlo na stůl. Bylo to obyčejné, ale dobré – ovesná kaše s medem a s kousky ovoce natrhaného venku za domky byla tisíckrát lepší než to, z čeho žili při pobytu v Claiřině starém táboře.

Obě ženy jedly, Claire krmila Charlieho. Bylo normální, příjemné ráno.

A pak to ráno narušilo zahřmění.

Kate se překvapeně podívala z okna. Venku bylo úplně jasno. Nikde ani mrak, natož bouřka. Tak z čeho hřmí?

Claire se tvářila, jako by se nic zvláštního nedělo. Kate nad tím tedy také mávla rukou.

* * *

Jenže ten zvláštní zvuk se dalšího dne ozval znovu. A znovu. To už vyběhly ven před domek. Nikde, kam až dohlédly, nebyl ani mrak. Všude byl klid.

„Co to bylo?“

„Nevím, co to je,“ řekla Claire, ale tvářila se nevzrušeně.

Kate se na ni zadívala a chvíli ji zkoumavě pozorovala. „Ale nevadí ti to.“

Blondýnka lhostejně pokrčila rameny. „Nic s tím nenadělám.“

Kate se to nelíbilo. Nelíbila se jí ani Claiřina reakce, ani samotný zvuk. Napadlo ji hodně věcí, které by to mohly být – od nějaké další ostrovní záhady, přes nějakou zvláštní tropickou bouři bez mraků, až po otřesy země související s blížícím se zemětřesením nebo sopkou. Ostrov je určitě sopečného původu, přemýšlela Kate. Je to sopka anebo zemětřesení. Mohlo by být i podmořské, takové, které způsobuje vlny tsunami. Kdyby se začalo něco dít, neměli by úniku a nikdo by jim nepomohl.

Kate si povzdychla a raději se šla starat o malou zahrádku, kterou si založila poblíž jejich domku. V Dharmavillu našla několik málo zdivočelých rostlin zeleniny, které přežily roky po zpustošení místa, a doplnila jejich sazeničky divokými jedlými rostlinami, které se daly najít v džungli. Kate pohladila prstem rostlinku aloe vera. S lítostí si vzpomněla na Sun, která v měsících po havárii letu 815 dělala to samé a Kate toho hodně naučila. Teď z toho čerpala.

Pustila se do okopávání záhonků, když tu se to zahřmění ozvalo znovu. Kate se instinktivně přitiskla k zemi.

Vleže pochopila mnohem víc. Země vibrovala. Pomalu, slabě… ale s nesmírnou silou. Něco se dělo s Ostrovem.

Kate polil strach.

* * *

Vrátila se k Claire a Charliemu do domku. „Slyšelas to?“

„Jo,“ kývla Claire.

„Ozývá se to častěji a častěji,“ řekla Kate s obavami. „A jde to ze země. Musíme zjistit, co to je.“

Své obavy, že se jedná o sopku nebo zemětřesení, si zatím chtěla nechat pro sebe. Ale Claire ji překvapila.

„Ty se toho bojíš?“ zeptala se Claire.

„No… docela ano,“ přiznala Kate.

„To nemusíš. Já to znám.“

„Co? Ty to znáš? Proč jsi mi to neřekla hned? Co to je? Kdys to slyšela? Odkud to znáš?“ Kate ji zavalila otázkami.

„Nic to není. Slyšívala jsem to, když… když jste odešli.“ Claire se zachmuřila. „Když jste odešli a já jsem tady zůstala sama.“

Kate trochu znejistěla. Neměla ráda, když Claire vzpomínala na chvíle po tom, co se Oceanic 6 dostala z Ostrova. Jako by ji vzpomínky vtahovaly zpátky do roků šílenství, kdy žila sama v džungli. Ale teď byla její potřeba informací větší, než snaha udržet Claire daleko od vzpomínek.

„A víš, co to bylo?“

„Ne,“ zavrtěla Claire hlavou. „Ozývalo se to. A pak to skončilo. Nevím, co to bylo a proč se to dělo. Ale nic mi to neudělalo.“

„Takže to není nebezpečný,“ zadoufala Kate nahlas.

Nešlo jí to ale z hlavy. „Myslíš, že o tom on něco ví?“

„Nevím,“ odtušila Claire. Od té doby, co se začal ten zvuk ozývat, byla jaksi nesdílná. Kate měla obavy, že ji ten zvuk stahuje zpět do minulosti.

* * *

Černý se vrátil večer. V posledních dnech je navštěvoval jen jednou denně a moc se nezdržoval. Byl sice na dosah – jak se ukázalo při Hurleyho návštěvě, kdy Strážce okamžitě vycítil a poskytl mu doprovod… ale běžně nebyl vidět ani slyšet. Věděl, že svou malou kolonii nemusí hlídat, a odcházel na celé dny kamsi, kde o něm nikdo nevěděl.  Možná odcházel tam, kde býval, když na Ostrově skoro nikdo nežil, myslela si Kate.

Teď byla rozhodnuta se na ten divný zvuk zeptat. Během dne to zaslechla ještě jednou. Claiřin klid ji úplně neukonejšil. To, že se něco ozývalo před třemi roky a pak to přestalo, neznamená, že to přestane i teď. Koneckonců… i přírodní katastrofy se mohou chystat ve vlnách. Někdy se země hýbe, pak je klid… ale pak se znovu probudí a může přijít i to nejhorší.

Po večeři tedy odložila lžíci a zadívala se na Jackovu tvář.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Když souhlasně kývl – v posledních dnech byl celkem dobře naladěný, jako kdyby mu nové ostrovní uspořádání velice vyhovovalo – pokračovala.

„Slyšely jsme s Claire od včerejška několik takových divných zahřmění. Nebo otřesů. Nevíš, co to je?“

„Proč tě to zajímá?“ Černý se na ni pronikavě zadíval. Kate to znala. Zklidnila svoje myšlenky a otevřela je, jako by se mu je snažila nabídnout.

„Proč? Přece… chci vědět, co to je. Trochu se bojím, aby to nebylo něco nebezpečnýho.“ Kdyby se chystalo zemětřesení nebo výbuch sopky, museli bychom se připravit, pomyslela si tak, aby to viděl. Nechtěla to ale před Claire říkat nahlas. 

„To, na co myslíš, to není,“ odtušil Černý s lehkým úsměvem. „Je to… projev jedné zvláštnosti a krásy tohohle místa.“

Kate pochopila, že víc z něj nedostane, natolik už ho znala. Stanovisko, že nejde o žádný smrtící geologický úkaz, ji trochu uklidnilo, ale ne natolik, aby na to přestala myslet.

* * *

Dalšího dne se zvuk ozval hned třikrát. Probudil je i uprostřed noci.

Kate věděla, že nemá cenu ptát se znovu. Claire víc nevěděla a Černý víc říct nechtěl. A tak dál opečovávala jejich malou kolonii, ale strnula vždy při každém dalším zavibrování.

Pak začal nelibost projevovat i malý Charlie. Když se zvuky začaly ozývat častěji a trvaly delší dobu, dával se do vyděšeného pláče.

„Neboj, Aarone,“ konejšila ho Claire, ale nepomáhalo to. Chlapeček dál vzlykal.

Potom začal ukazovat do prázdna a svou dětskou hatmatilkou mluvit na někoho, kdo tam nebyl. Nedokázaly z něj dostat, koho tam vidí, ale bylo zřejmé, že někoho ano.

Tohle Claire vyděsilo. Vystrašilo to i Kate, ale Claire, která se považovala za chlapcovu matku, to vylekalo mnohem více. „Zase se mu to děje. Zase má ty…“ V obavách nedořekla.

Kate věděla, čeho se Claire bojí – měla obavy, aby chlapce zase nezačaly přepadat záchvaty, kterými trpěl v okolí jejich starého tábora. Kdykoli se začal chovat neobvykle, Claire to zneklidnilo.

„Musíme zjistit, co se děje,“ řekla rázně Kate. „Promluvíme si s ním zase. Měla bys to zkusit ty. Jde o tvého syna, Claire. Musíme zjistit, co to je.“

Claire kývla. „Zeptám se. Někdy.“

„Ne někdy, Claire. Musíš se zeptat co nejdřív. Musíme to zjistit.“ Claire se dál tvářila nespokojeně. Kate se zamyslela. „A nebo je tu ještě jedna možnost, jak zjistit, co se děje. Možná bychom měly vyrazit na výpravu a pokusit se…“

„Ne!““ vyjekla Claire. „Nesmíš chodit pryč z tábora. A Aaron taky ne.“

„Mohla bys ty,“ navrhla Kate bezelstně. „Už jsi tam dole několikrát byla.“

„Ne! Je to jih! Nesmíme tam. Víš, co říkali…“ V Claire jen ta představa vyvolala absolutní hrůzu.

„Máš pravdu, tam nesmíme,“ snažila se ji Kate rychle uklidnit. Její malá lest zafungovala skvěle a nebylo nutné Claire dál rozrušovat. „Nepůjdeme tam. Ale… tím víc potřebujeme, aby nám to řekl on. Musíš se ho na to zeptat co nejdřív, Claire.“

Claire se dál mračila, ale souhlasila, že se zeptá. Očividně se jí do toho ale nechtělo.

Jako kdyby i ona něco tušila a nechtěla se dozvědět víc. Vzpomínky na dobu před třemi roky, kdy to nakonec přestalo a nic se nestalo, ji očividně uklidňovaly a ona vypadala, že má strach, aby se nedozvěděla něco, co by tu uklidňující konstrukci „už se to dělo a nic se nestalo“ mohlo ohrozit.

* * *

Jejich starost, kdy a jak se zeptat, se nakonec vyřešila sama. Další zvuk – Kate se zdálo, že se hřmění stále prodlužuje a je vždy o něco silnější – se ozval následujícího večera, kdy s nimi byl Černý zrovna doma.

Zase to probíhalo jako obvykle. Charlie se rozplakal, Claire ho začala utěšovat a Kate vyjekla: „Už zase! Co to pořád…“

„Říkal jsem vám, že si s tím nemusíte dělat starosti,“ řekl jí klidně Černý.

Do hovoru ale vstoupila Claire, se stále pofňukávajícím Charliem v náručí. „Musíme. Podívej se na Aarona! To nejde. Trápí ho to. Nechci, aby zase začal…“

Černý se na ni zadíval. Snažil se zjistit, zda to dívka má z vlastní hlavy, nebo zda ji k tomu navedla Kate. Neměl to Kateino navádění rád – stále tušil, že kde může, bude se snažit o drobné krůčky a postrky, kterými by ho oslabila. I když věděla, že nic nezmůže. Nedokázala si pomoci. Teď ale v odlescích Claiřiny mysli viděl jen její obavy o dítě.

Opřel se v křesle. „Aaron to bude muset vydržet. Nic se mu nestane, neboj se. Tohle se tady děje po staletí a tys to přece taky zažila.“

„Zažila,“ trhla Claire vzdorně hlavou. „Ale neměla jsem jeho.“

„Za pár dní to skončí,“ řekl. „Ještě několik dní to bude sílit, bude to trochu nepříjemné, to ano… ale pak to skončí. A zase bude dlouho klid.“

„Co to je?“ vstoupila znovu do hovoru Kate.

„Ty to opravdu hodně chceš vědět,“ zadíval se na ni shovívavě.

Beze slova přikývla.

„Je to… předzvěst.“

„Předzvěst?“

„Ano. Předzvěst toho, že… někdo je na druhé straně. Někdo přichází. Je to něco jako porodní bolesti a stahy Ostrova před tím, než přivítá nového člověka.“

Kate ho pozorovala s údivem. „Takže… někdo sem zase jde? Nějaká další výprava?“

„Ne, ne,“ zamračil se Černý. „Žádné umělé narušení. Tohle je normální přirozená cesta, kterou se sem lidé dostávali po tisíciletí. Jako za starých časů.“

„Claire říkala, že to slýchala v době poté, co jsme… odešli. Tehdy ale nikdo další přece nepřišel, ne?“

„Tehdy to bylo výjimečné. Ostrov byl v nestabilním stavu, protože někdo nedokázal udělat to, co měl,“ zamračil se Černý, „a docházelo k nekontrolovalným přesunům. Však víš, Sawyer, Juliet a ti mladí výzkumníci. Byla to silná, velká skupina nasáklá energií a to v těchhle situacích vždycky znamená nestabilitu a určitou nevyzpytatelnost. Začali se přesouvat v čase, ne v prostoru, ale princip byl stejný jako teď. Ale nakonec se to usadilo. Teď je to něco jiného, Kate, věř mi. Za pár dní to přestane.“

„A přijde sem...“

„Někdo. Brzy to uvidíme. Půjdeme ho přivítat.“

* * *

Nepříjemný zvuk se ozýval stále častěji a sílil další tři dny. V posledních dnech už byly vibrace vnímatelné i bez většího soustředění. Sklenice ve skříňkách cinkaly a z poliček padaly drobné věci. Charlie to snášel špatně, ale naštěstí se mu nevrátily záchvatovité stavy se ztrátami vědomí. Jen každou vlnu hřmění oplakal a pak mluvil na někoho, kdo tam nebyl.

Pak během rána přišel Černý. Zastihl obě ženy i chlapce u snídaně. Vstoupil do kuchyně skoro slavnostně. „Je to tady. Už brzy přivítáme nový přírůstek. Pojďte, najíte se později. Vezměte si něco s sebou a vyrazíme ho přivítat.“

„Ale… kam?“ zatvářila se zmateně Claire a odložila hrnek s kakaem, připraveným z instantních zásob.

„Na jih. Musíme jít k rozdělovacímu pruhu, tam je to nejsilnější. Trávil jsem celé dny hledáním místa, kde se to stane. Tam se naše děťátko narodí. Vyjde ze srdce Ostrova.“

Kate přejel mráz po zádech. Černého chování i volba jeho slov byly najednou jiné než obvykle. Obřadné, zlověstné, prastaré. Jako by shazoval jackovskou masku a odhalovalo se to temné, nesmírně staré a nepochopitelné, co bylo uvnitř.

Claire se otřásla. „Na jih? Tam ale přece nesmíme. Tam je…“

„Neboj, Claire,“ řekl Černý uklidňujícím tónem. „Budeš se mnou a když jsi se mnou, nic se ti nestane. To přece víš.“

„Půjdete jenom vy dva, nebo…?“ zeptala se Kate se smíšenými pocity. Měla strach. Pokud to Černý přirovnával k porodu, nemohla od toho čekat nic hezkého. Ale zároveň v ní hlodala obrovská zvědavost.

„Půjdeme všichni. Nový přírůstek si zaslouží velké uvítání,“ usmál se. „Nachystej prosím věci na jednodenní výpravu, Kate. A potom vyrazíme.“

Kate sbalila do batohu oblečení pro Charlieho a zásobu jídla a vody a vydali se na jih. Černý je pečlivě vedl stezkami, které se vyhýbaly místům, kde vyvěrala energie, aby omezili riziko, že Charlie dostane záchvat. Všichni tři se střídali v nesení chlapečka, který cestu snášel zatím velice dobře.

Putovali skoro mlčky několik hodin. Kate se zprvu pokoušela o konverzaci, zajímala se, jak často se to děje, nebo zda Černý ví, kdo příchází… ale on ji odbyl a pak už se nesnažila. Jak postupovali, ponořila se do ticha i ona.

Hřmění se ozývalo stále častěji a vibrace byly cítit stále silněji. Ostrov sebou cukal tak, že to musel vnímat úplně každý. Třeba tam budou i oni, napadlo Kate s nadějí. Usmála se, když si vzpomněla na Hurleyho.

* * *

Jak se blížili k pásmu, jejich postup se zpomalil. Kate i Claire se začaly cítit tak vyčerpaně, že si musely dělat časté přestávky. Charlie pofňukával a tiskl obličejík některé z žen ke krku. Bylo dusno a obloha, která byla ráno jasná, se zatáhla, jako by měl přijít konec světa.

Pak se rozpršelo. Džungli bičovaly provazce deště, ale Černý trval na tom, že půjdou dál. A tak šli, i když oblohu křižovaly blesky a hřmění, tentokrát to běžné, se ozývalo ze všech stran.

Kate se nejistě rozhlédla. Znala bouře na Ostrově, samozřejmě. Ale tohle nebyla obyčejná bouře. Tohle vypadalo jako malá apokalypsa. A oni se prodírali džunglí. Co na tom ale bylo nejpodivnější – nebála se. Kate se nebála a ani na Claire nebyly vidět známky strachu. Dokonce i Charlie se teď uklidnil. Byli vyčerpaní a všecko je bolelo, ale nebáli se. A přitom nikdo nemluvil, nikdo nikoho neuklidňoval, nikdo se neutvrzoval v tom, že to takhle je v pořádku. Věděli to.

„Jsme tady,“ řekl nakonec Černý, když došli na místo. Byli přesně tam, kde před několika týdny Walt vytvořil pásmo. Pruh tetelícího se vzduchu nebyl přes provazce deště vůbec vidět.

Zastavili se a čekali. Bouře zeslábla a pak odezněla. Nebe zůstalo temné, ale už nepršelo. Jenže hřmění neustalo a země se chvěla i nadále.

Kate si s úžasem prohlížela pásmo. „Co to…“ zeptala se tiše.

„Teď ne, Kate,“ přerušil ji Černý. Neznělo to ale rozhněvaně, spíš otcovsky. Jako když v kostele kárá dítě, aby nemluvilo. „Později. Teď se dívej. Už nikdy to neuvidíš. Je to dar, být teď tady.“

Zadívala se do tetelícího se vzduchu. Když natočila hlavu, uvědomila si, že z pásu není vůbec nic slyšet. Jedno ucho vnímalo dunění a zvuky džungle, druhé vůbec nic. V pásmu bylo absolutní ticho. Dokonce i hřmění z útrob Ostrova jako by se ozývalo jen z té druhé strany.

Mělo to zvláštní účinek. Kate si najednou začala připadat jako v jiném světě. Běžné úvahy byly pryč. Strach byl pryč. Nepříjemné pocity z únavy a bolesti hlavy byly pryč. Ani si nevšimla, že se na druhé straně za pásmem shromáždili další lidé a čekali, stejně jako oni. Tady zůstala jen ona, její rodina stojící vedle ní (ano, tak je najednou vnímala), podivné tiché místo a stahy dunivých sil. Vnímala už jen vibrace Ostrova a spolu s ním se soustředila na každý další záchvěv, který měl přijít a přicházel. Stála, hleděla jako ve vytržení a čekala na zázrak, který přicházel.

Claire vedle ní zírala do pásu úplně stejně. Dokonce i malý Charlie se díval.

Černý se z lidské podoby přeměnil do té kouřovité.

Pak se z pásu začalo linout světlo.

* * *

Ostrov sebou naposled zacukal. Ale tentokrát už nehřmělo. Veškeré scény toho otřásajícího se a světelného divadla se odehrávaly naprosto potichu, jako kdyby někdo vypnul zvuk u akčního filmu. Ticho, nepřirozené a paralyzující, podobně, jako dovede paralyzovat obrovský hluk.  

V sílícím světle v pásmu se objevila nahrbená postava, natočená k nim bokem. Pak se váhavě otočila k nim.

Byl to muž, to poznaly i přes tetelení, světlo a přes to, že si tiskl dlaně k obličeji. Udělal pár kroků na nejistých nohou a zamířil směrem ke Kate, Claire, Aaronovi a černému oblaku.

Černý se zavlnil. Kate pocítila, jak ji zalil podivný příval uspokojení a naděje. Přenesly se na ni jeho pocity, ale ona dál pozorovala nově příchozího. Nic jiného teď nebylo důležité.

Když muž zjistil, že ho nohy unesou, rozběhl se směrem k nim, ruce stále u obličeje. Působil jako přerostlé vyděšené dítě, ale nemluvil ani nekřičel. Dál bylo nepřirozené ticho. Světlo v pásmu začínalo pomalu pohasínat.

Pak se pohnul Černý. Pomalu se přiblížil k muži zezadu. Nahlédl mu do myšlenek – bylo vidět, jak se muž zlomil v pase v přívalu křečí a přitiskl si ruce k hlavě.

Černý zformoval další lidskou postavu. Kouřový oblak zmizel a teď před pásmem stáli muži dva. Oba byli oblečeni do nemoderních, těžkých šatů. Nově příchozí měl na zádech navíc malý ruksak. Druhý měl na sobě vojenskou uniformu – ten nový, kterého Černý vytvořil podle vzpomínky, kterou viděl v mužově hlavě. Uniformovaný udělal několik kroků a předkloněného příchozího obešel, aby stál před ním. Pak na něj promluvil. Muž se napřímil tak rychle, jak mu to jen jeho nejisté tělo dovolilo.

Kate i Claire slyšely, že Černý muži něco řekl, ale nerozuměly co. Viděly jen reakci nově příchozího. Muž, teď už viděly, že je mu asi mezi čtyřiceti a padesáti, hrůzou vytřeštil oteklé rudé oči a zapotácel se. Otevřel ústa k výkřiku, ale nic se neozvalo – buď dál fungovalo tlumení, anebo ubožák přišel o hlas. Muž si přitiskl ruku k ústům, zkřivil přitom tvář a pár sekund zíral v děsu na postavu v uniformě. Černý v lidské podobě se pokusil o klidné a mírné gesto a pokusil se vyděšenému muži vyjít vstříc.

Hrůza v mužových očích ještě zesílila. Z očí se mu vyřinuly slzy. Potom ten nešťastník, jakkoli vypadal vysíleně, šokovaně a na pokraji svých sil, v sobě sebral poslední zbytky energie a překvapil nejen obě ženy a vlastně i Černého, ale nejspíš i sám sebe. Klopýtavě se rozběhl zpět do pásma, pryč od Černého a od nich, a proběhl jím.

Pak se na druhé straně zhroutil.

907 - Přijde to sem

Na Ostrově se věci začaly dál vyvíjet několik dní poté, co se Hurleyho skupina sešla s Eloise a probrali možnosti odchodu části Druhých z Ostrova, a poté, co Walt poslal poslední vzkaz Chris.

Pustili se do toho, o čem Walt psal a na čem se dohodli. On, Ben a Hurley pokračovali dál ve výzkumu pásma a v jeho zabezpečení z jižní strany. Část Druhých se připravovala k odchodu na Hydru. Pásmo i sever vypadaly být v klidu.

„Vidíš, nakonec se to zase zklidní,“ snažil se Hurley povzbudit Walta. Chlapec byl stále nesvůj. Z událostí přelomu roku se stále nevzpamatoval a bylo vidět, že si vše vyčítá.

Hurley však tomu, že se věci vracejí do pořádku, sám příliš nevěřil – ano, teď byl relativní klid, ale… Hurleyho něco neustále hlodalo. Nedokázal přesně poznat, co to je. Přisuzoval to rozkolísané a nezvykle rozprouděné Ostrovní energii. Věděl, že klid na Ostrově vypadá jinak. Nic mimořádného se nedělo, ale Ostrovem jako by se rozlévala zvláštní, ulepená a vše pronikající mlha únavy a vyčerpání, která pramenila z toho prokletého pásu. Nikoho to neudivovalo – po tom, co zažili, bylo jakékoli přiblížení k pásu prosyceno napětím, stresem a obavami, které je vysilovaly. A I ten samotný vývěr energie mohl mít své vlivy. Dávalo to smysl, ale Hurleyho nepříjemný pocit to nezmírňovalo.

* * *

První, kdo skutečně zaznamenal změnu, byli Walt s Benem. Několik dní po poradě s Eloise se vydali do blízkosti pásma budovat další kus zátarasu z větví, který měl zabránit všem z jihu, aby nějakým nedopatřením vnikli do smrtícího prostoru. Práce jim šla dobře. Střídali se u práce se sekyrkou, odtínali správně velké větve ze stromů a lián, nosili je do vymezeného koridoru několik metrů od pásma a tam je stavěli a splétali do těžko proniknutelných, robustních konstrukcí.

Když vysekali porost v bezprostředním okolí místa, kde pracovali, museli se začít vzdalovat hlouběji jižním směrem. Walt, který měl zrovna směnu se sekyrkou, se vzdálil kus od Bena – jen natolik, aby na sebe viděli, na tohle bezpečnostní pravidlo během práce na zátarasu si už zvykl – a energicky osekával větve mohutného stromu.

Najednou se v džungli o kus dál něco pohnulo a upoutalo Waltovu pozornost. Přestal sekat a zadíval se daným směrem.

V tu chvíli se džungle rozšuměla a dolehl k němu šepot. Překrylo to šustot, který sem doléhal od zátarasu, jak Ben splétal dohromady větve a šlahouny rostlin do neproniknutelného objektu. V první chvíli to Walta nezvladatelně vyděsilo – šumění a šepot mu připomněly chvíle v pásmu. Pak ale první vlna děsu povolila a ozval se rozum, který ho uklidňoval, že se nemůže nic dít, vždyť přece nešel směrem k pásmu, to je několik desítek metrů na sever od něj. Walt zatřásl hlavou a snažil se z ní setřepat zbytky hrůzy a těch divných vjemů. Ale šepot zněl dál.

Walt se váhavě zadíval do džungle, kde předtím viděl pohyb a odkud jako by se nesly ty zvuky. A uviděl je.

Uviděl dvě ženy. Nebyl si jist, ale měl pocit, že už je někdy viděl. Kdysi dávno, v časech po havárii a později. Obě byly tmavovlasé, dlouhovlasé a vypadaly jako matka s dcerou. Dívce, která mohla být jen o něco málo starší než on sám, svítily z tváře obrovské naléhavé hnědé oči.

Obě ženy na něj gestikulovaly, aby šel blíž.

Walt se ani nehnul. Po svých dřívějších zkušenostech nevěřil už nikomu, koho na Ostrově spatřil a kdo nepatřil do jejich skupiny nebo k nejvyššímu Druhým. Jen se směrem k oběma ženám zadíval a lehce zavrtěl hlavou.

Starší žena k němu napřáhla ruce v uklidňujícím gestu, jako by říkala, ať se nebojí. Pak se pomalu příblížila ona k němu. Walt obezřetně vyčkával, připravený začít okamžitě utíkat směrem k Benovi. Žena, jako by jeho myšlenky cítila, se ve vzdálenosti několika metrů zastavila. Dívka ji následovala. Obě se zastavily v místě, kde na ně Walt dobře viděl.

Ani ho nenapadlo, že by měl promluvit. Mluvit na někoho, o kom racionálně věděl, že tam není, mu nedávalo smysl. Promluvil k nim v myšlenkách. Nemůžete mluvit, že?

Obě ženy na jeho myšlená slova zareagovaly. Starší žena přikývla, položila si prst na rty a pak udělala gesto, která dávalo najevo, že takhle je vše v pořádku, že se nemusí přibližovat víc. Dívka se jen usmála.

Walt se na ně tázavě zadíval. Co chcete? říkal pohledem.

Starší žena se na něj zahleděla naléhavě. Pohlédla směrem k pásmu a zamítavě potřásla hlavou. Gestem naznačila, jak se něco od severu vzdaluje - nebo je vytlačováno? Působilo to nepříjemně. I mladá dívka se teď tvářila nervózně.

Něco se… posouvá? pomyslel si Walt s pohledem upřeným na obě ženy. Přikývly. Měla by v tom být radost, že jim porozuměl… ale nebyla, obě měly v tváři dál obavy. Pak starší žena sepjala ruce a zadívala se na Walta. To bylo srozumitelné – něco od něj potřebuje. Walt přikývl na znamení, že rozumí, a dál čekal.

Starší žena udělala krok směrem k němu, aby ji ještě lépe viděl, a pak pomalu ukázala na něj, pak za sebe směrem k jihu, kde tušil jejich tábor… a pak oběma rukama naznačila kolem svého těla velmi korpulentní siluetu.

„Hurley?“ zareagoval Walt.

Obě ženy energicky přikyvovaly. Starší žena pokračovala. Znovu naznačila Hurleyho siluetu, ukázala na ni a potom mávla rukou od jihu sem, k místu, kde stála. Mladá dívka vedle ní přikývla a opět v prosebném gestu sepjala ruce. Žena, která vypadala jako jekjí matka, vše znovu zopakovala.

„Mám ho sem… přivést?“

Ženy dál přikyvovaly. V tvářích se jim lehce vyrýsovala naděje.

„Walte!“

Najednou u něj stál Ben a nervózně chlapce pozoroval. „S kým to mluvíš?“

Walt byl zmatený. Ani si neuvědomil, že začal mluvit nahlas. „Ty je nevidíš?“

Strážcův pobočník zavrtěl hlavou. „Ne. Kdo… kde?“

„Dvě ženy. Támhle v džungli. Už jsem je někdy viděl, ale nevzpomenu si…“ Walt si protřel oči.

Obě ženy jako by bledly. Starší teď ukazovala směrem k pásmu a výstražně vrtěla hlavou a mávala rukama. Pak znovu udělala to zvláštní gesto, jako by se něco posouvalo. A nakonec zopakovala sekvenci s přivedením Hurleyho. Mladá dívka, mimochodem velice hezká, se na Walta jen beze slov usmívala.

Pak zmizely.

„Musíme sem vzít Hurleyho,“ vydechl Walt.

* * *

Vydali se zpět do tábora. Walt hned po příchodu Hurleyho seznámil s tím, co v džungli viděl. Když obě ženy popsal, Benovi jako by se myslí a pak i tělem rozlil nekonečný smutek. Chlapec bez jakýchkoli pochyb viděl jeho dceru Alex a její matku Danielle Rousseau.

„Tvářily se, že to je strašně důležitý,“ vysvětloval Walt. „Máš tam přijít, myslím.“

„Co přesně ti ukazovaly?“ zajímal se Hurley.

Walt s mírnými rozpaky napodobil Rousseauové gesto včetně náznaku mohutné postavy. Hurleyho se to nikterak nedotklo. „Dobře. Půjdem tam.“

„Ale… kdo to je? Mám pocit, že je znám, ale nedovedu si vzpomenout. Je mi, jako by mi někdo vymazal hlavu.“

Hurley si povzdychl. „Myslím, že to je… Benova dcera a její maminka.“

„Obě zemřely tady na Ostrově,“ řekl tiše Ben. „Alex mi strašně chybí. Byly to obdivuhodné ženy, obě dvě.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Hurley. „Pokud se teď vrátily a chtějí se se mnou vidět, musíme tam jít.“

„Ben je neviděl,“ namítl Walt opatrně. „Jak můžeš vědět, že je uvidíš ty?“

Hurley se na něj zadíval. „No… víš, Walte, vlastně si říkám, že bych ti nejdřív měl něco povyprávět. Pojď, na chvilku si sedneme a pak se tam vypravíme znova, co říkáš?“

Ben i Walt souhlasili. Po půldenní práci v džungli byli dost unavení. Vlastně možná byli ještě unavenější, než by měli být, ale to jim v tu chvíli nedocházelo.

Hurley začal vyprávět.

* * *

Hurley trávil hodně času na svých ranních pobytech na skaliskách u oceánu. Za ty týdny, co byl Strážcem, se mu to stalo každodenní tradicí: poseděl nebo postál, zahleděný do dálek. Naučil se chodit do míst, kde byla Jacobova jeskyně. Pobřeží zde skýtalo výhled směrem k východu a Hurley tak mohl sledovat východ slunce.

A právě v téhle denní době, na přelomu mezi rozjasňováním noční tmy a před vyloupnutím odpočatého ranního slunce, k němu přicházeli. Hurley byl zvyklý, že vídá některé své přátele, kteří na Ostrově přišli o život. Mluvili k němu a on mohl mluvit s nimi. Mnohdy měli velmi dobré postřehy. Vynikala tím zejména Libby, která mu byla nablízku nejvíce. Trávívala s ním dlouhé desítky minut. Její stín jako by sedával vedle jeho mohutné siluety na útesech. I když se nemohla dotknout jeho ruky nebo tváře, vnímal její hlas, který přinášel rozumné úvahy a hlavně povzbuzení.

Jindy se objevil Charlie nebo Sayid. A poslední týdny vídal i Penelope. Tihle čtyři se stali jakýmsi jeho tajným poradním sborem. Od začátku věděl, že jejich zjevení jsou zcela přirozená, že k Ostrovu patří, stejně jako sem patří černý kouř… a že to skutečne jsou oni, kdo k němu promlouvá, ne něco jiného, co na sebe bere jejich podobu a jejich hlas. Byli to stále oni, jejich myšlenky, jejich vědomosti a jejich starosti. Každý z nich k tomu měl své důvody: v Libby stále žily křehké výhonky čerstvě vznikající náklonnosti, Charlie ho považoval za jednoho ze dvou svých nejlepších přátel, Sayid zatím svoje důvody neprozradil, ale Hurley z něj cítil jakousi odhodlanou snahu napravit věci, které udělal před svou smrtí, jako by ho trápilo svědomí… a Penelope se ze všech sil snažila přispět k záchraně svého syna.

Ostrov byl místo, kde se všecko dělo jinak – nejen život, ale i smrt. Stejně jako byli zvláštní ti, co se tam narodili, byli zvláštní i ti, co tam zemřeli. To, čemu některé společnosti říkají duše, jiné mozková aktivita, jiné vědomí – to, co přestane existovat v člověku, když jeho tělo přestanue fungovat – to se zde nerozplynulo a neodplynulo jinam, jako na jiných místech, ale bylo to zachyceno energetickými víry, vyvěrajícími v určitých lokalitách na Ostrově. Proudilo to těmi místy, ale zůstávalo to na Ostrově. Na některých místech to na sebe mohlo brát dočasnou smyslově vnímatelnou podobu. Někteří takhle zůstávali jen mlhavě nebo jen v omezené podobě na konkrétních místech, jiní mohli putovat po celém Ostrově. Když se Hurley jednoho rána zeptal Charlieho, na čem to záleží, odpověděl mu:

„Podle toho, jak moc ti na někom záleží. A podle toho, kolik má ten někdo sil.“

A to, co mu teď říkal Walt, do toho plně zapadalo. Vypadalo to, jak by Danielle a Alex nedokázaly přijít přímo až k Hurleymu, ale byly polapeny v oněch kritických místech. Ony k němu nemohly, musel tedy on k nim.

* * *

Končilo odpoledne, když se tam vydali všichni tři. Ben už pro jistotu nesl velkou pochodeň, kdyby se zdrželi a nestihli se vrátit do tmy. Došli až na místo, kde končil budovaný zátaras… a Walt popošel do míst, kde osekával větve a ukázal do džungle, kde předtím viděl obě ženy.

Hurley vyčkávavě hleděl. Pak se ozvalo šumění a šepot.

Walt je uviděl hned po Hurleym. Ben to stále nedokázal.

Hurley klidně přikývl. „Necháte mě tady chvilku s nima?“ zeptal se svých společníků. Nebyla to ale otázka. Walt i Ben se vzdálili o kus dál k zátarasu.

Mluv, prosím, vybídl Hurley pomyslně ženu, která vypadala nesmírně napjatě, i když se jí v tváři zračila úleva, že opravdu přišel. Mluv, vezmi si moje síly, kolik potřebuješ, a řekni, co potřebuješ.

A Daniellle promluvila. Po několika letech Hurley znovu uslyšel její naléhavý hlas. Zněl jen o něco hlasitěji než šepot, který se stále nesl z džungle.

„Vyhnalo nás to,“ ozval se její šeptavý hlas, ale její rty se nepohnuly. Jako by slova zněla odjinud – možná odtamtud, odkud se nesl i zbylý šepot, kterému však, na rozdíl od její řeči, nebylo rozumět.

„Můžu vám pomoct?“ odvětil jí Hurley v myšlenkách.

Zavrtěla hlavou s beznadějným výrazem. „Tam, kudy to prochází, se všecko rozpojilo. Uvolnil záři a za ní jde stín. A to je moc špatně. Teď se to šíří a tam, kde to je, tam nemůžeme být my. Znám to.“

Hurley zpozorněl. „Znáš to? Tys něco podobnýho zažila?“

„Já viděla jen náznak toho, co se tam teď děje. Ale i ty staré stíny byly zlo. Nebezpečí. Nemoc. Přichází s nimi…“

Najednou jí začal slábnout hlas.

„Vydrž ještě,“ pokusil se ji Hurley povzbudit. „Řekni mi o tom ještě něco, Danielle, prosím. Něco o tom stínu.“ Snažil se té vizi dodat ještě kus času a sil navíc, ale příliš to nefungovalo.

„Zlo. Přinutil ho otevřít pekelnou bránu. Už tam nemůžeme zůstat. Přijde to i sem.“

„Můžu to nějak zastavit?“ zahleděl se na ni Hurley naléhavě.

Rousseau se vytrácela, už nemluvila. Bezradně rozhodila rukama a opět měla v tváři smutek.

Její dcera, která celou dobu ani nepromluvila, se dívala směrem k Benovi a Waltovi. Pak se začala vytrácet i ona.

„Můžu sem přijít zas? Budete se mnou moct mluvit znova?“

Mlhavý odlesk ženy cosi naznačil, ale Hurley už to gesto nerozpoznal.

* * *

Strážce ještě chvíli zíral do šeřící se džungle. Pak se kolébavě vydal ke svým společníkům. Walt s Benem spolu tiše mluvili. Podle Benova výrazu bylo patrné, že chlapci vyprávěl o Alex a Rousseau. V tváři měl stále obrovský smutek, ale i náznak úlevy. Možná bylo dobře, že o tom zase začal mluvit, pomyslel si Hurley.

„Pojďme zpátky,“ vyzval své společníky.

„Co ti řekly?“ zajímal se Walt.

Hurley zatřásl hlavou. „Musím si to trochu utřídit, chlapi.“ Věděl, že prozradit bez obalu to, co Rousseau řekla, by minimálně Walta zbytečně moc zasáhlo. Slova o otevřeném pekle by pro něj opravdu nebyla to pravé.

„Pojďme zpátky. U ohně vám všecko řeknu. Nevím, jak vy, ale já jsem dost utahanej.“

„Já taky. Začíná mě bolet palice,“ poznamenal puberťácky otráveným tónem Walt.

„Asi jste si jen vzali málo vody,“ řekl Hurley. „Odpočinem si a bude to dobrý.“

Vydali se zpět k táboru.

Cestou Hurley přemýšlel, co jim řekne. Nechtěl je zbytečně stresovat. Na druhou stranu jim nechtěl lhát. A bylo jisté, že když si Rousseau vyžádala Hurleyho, měla na srdci něco podstatného – a proto jim něco říct musel.

Dorazili do tábora, povečeřeli a posadili se k ohni. Oči muže i chlapce se upřely na Strážce.

„Chtěla mě zavolat, protože ji můžu slyšet, na rozdíl od vás,“ začal Hurley. „Oni… Ostrov jim pomáhá tady zůstat a nabýt určité podoby, ale potřebují k tomu i druhou stranu, která pro to má vlohy. A každej z nás má jiný. Ty, Walte, je vidíš, ale nikdy jsi je neslyšel, že?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Já jo. Nevím, čím to je. Děje se mi to hlavně od té doby, co jsem tady. Když jsem se vrátil s Oceanic 6, dostalo mě to až do Santa Rosy. Ale o tom mluvit nebudem.“

„Co ti řekla?“ Ben tiše promluvil. I on vypadal unaveně.

„Mluvila o tom pásmu, myslím. Něco se tam změnilo. Rozpojilo, řekla. Vedle záře prý vznikl stín. Že prý… nemůžou kvůli tomu zůstat v místech, kde byly předtím. Doslova řekla, že je to vyhnalo.“

Walt na něj hleděl. „Takže jsem zkazil Ostrov… i jim? Nejen živejm, ale i mrtvejm?“

„Tak to není, Walte,“ řekl Hurley. „Neudělals to ty. Nerozhodl ses pro to. Je to jeho vina. Už jsme o tom mluvili, chlape.“

Walt si promnul oči. „Jo. To je jedno. Já…“

Hurley oba chvíli pozroroval. Měl ještě pár podstatných věcí, které jim chtěl říct, ale uvědomoval si, že teď na to není vhodná chvíle.

„Máme v okolí těch míst být opatrní. Říká, že… je to místo nebezpečí. Což pro nás není nic novýho.“

Ben souhlasně přikývl. „Budem pokračovat s tím zátarasem. Snad to pomůže.“

„Určitě,“ přikývl i Hurley, i když to bylo s těžkým srdcem. Rousseau mu sice řekla, že se to bude šířit dál, nejspíš tedy i za zátaras… ale něco dělat museli. A zátaras vybudovat stejně museli, protože je chránil před největším nebezpečím pásma.

„Půjdu spát,“ řekl Walt. „Pořád mi není moc dobře.“

„Vyspíš se z toho, Walte,“ pokusil se ho povzbudit Ben.

„Jo.“

„Zítra ti určitě bude líp,“ souhlasil Hurley. A pak, jako by nic, dodal: „A já se vypravím na sever.“

Jeho parťáci se k němu otočili s překvapeným nebo až šokovaným výrazem. „Jako… kam?“

„Půjdu do jejich tábora do Dharmavillu,“ pokrčil rameny Hurley.

„Ale… je to jejich území,“ nechápal Walt. „Tam nesmíme.“

„Ano, je. Ale já… já jsem Strážce. I když jsem jeho oponent, máme k sobě nějakej respekt a nějaký výsady. Půjdu k nim, řeknu, co jim říci potřebuju, a zase se vrátím. Bude to v pohodě. Stejně, jako se nestalo nic Claire, když nám přišla říct o stěhování.“

* * *

Dalšího rána se časně Hurley vypravil na sever. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta, a tak vyrazil hned, jak se začalo rozednívat. Šel dlouho, ale únavu necítil, to byla jedna z dobrých věcí, které s sebou přineslo jeho strážcovství.

Jdu k vám, vysílal k Černému a ženám své myšlenky. Věděl, že Černý jeho blízkost vycítí – tak velká změna v rozložení energií pro něj musela být jako hlasité zvonění budíku. A bylo to tak. Jakmile se Hurley přiblížil k Dharmavillu, vyšla z vesnice postava. Černý ho uvítal v Jackově podobě. Zastoupil mu beze slova cestu.

Hurley se také zastavil. Oba muži se chvíli měřili. Hurley mu zcela otevřel své myšlenky – bylo to jako pozvání, podívej se, s čím k vám jdu. Jdu vás varovat. Nechci konfrontaci ani střet, a pak zase sám odejdu.

Černý mu ustoupil a nechal ho vejít do vesnice.

Hurleyho přepadla nostalgie a smutek. Rozpomenul se, jak tohle místo vypadalo v 70. letech, kdy se sem dostal propadem z letu 316. Teď tu vládl zmar, i když místy bylo vidět, že se ženy snaží to tu dát do pořádku… podle svých omezených sil.

Ze dveří jednoho z domků vykukovala blonďatá hlava. „Claire!“ usmál se Hurley a zamával jí.

Dívka si ho podezíravě a s náznakem strachu změřila. Pak se zadívala na jejich ochránce. „Co on tady…“

„Jde nám něco říct,“ řekl Černý.  

V tu chvíli Hurleymu poskočilo srdce. Za Claire se ukázala známá postava. „Kate!“ vydechl Strážce.

A vedle Kate… Za ruku držela malého Charlieho. „Ahoj, Aarone,“ pozdravil ho Hurley spořádaně a podle místních pravidel. Chlapeček se stydlivě zazubil a schoval se za Kate. Vypadal spokojeně a zdravě.

„Můžu zůstat…“ obrátila Kate oči k Černému.

„Ale ano. Ale zůstaň tam s Aaronem, kde jsi, ano?“

Kate souhlasně přikývla. Očima se upínala na Hurleyho, jako kdyby v něj vkládala obrovské naděje. Hurley posmutněl – to, v co doufala, udělat nemohl, i když by strašně rád chtěl. Kate nevypadala dobře, působila vyčerpaně a strhaně. Život v zajetí a v neustálém napětí se na ní podepisoval. Strašně rád by ji objal a odvedl ji do jejich tábora i s dítětem. A klidně i s Claire. Hurley věděl, že Claire by se pod jeho vlivem dala do pořádku a zase by se začlenila do normální společnosti. Jenže to nešlo – nemohl přijít a na cizím území si vzít, co chtěl. Ani Černý to nedělal. Ano, formálně vzato Kate měla na výběr, stejně jako měl na výběr Walt té osudné noci… ale Kate věděla, jaké následky by to mělo a že je pro ni lepší zůstat. Navíc ji potřebovali Claire i Charlie. A všichni věděli, že ty dva Černý nepustí.

Černý promluvil. „Proč jsi přišel?“

„Jdu vás varovat,“ řekl Hurley, zejména k oběma ženám.

„Před čím?“ zareagoval nechápavě Kate.

Claire mlčela, což bylo zajímavé.

Hurley se na ni posmutněle usmál. „Ty víš před čím, viď, Claire?“

Bylo vidět, že by se nejraději otočila a utekla dovnitř domku, ale překonala se a pevně se na něj zadívala. Pak přikývla.

„Koho jsi viděla?“ zeptal se Hurley jemně.

Nejprve neodpověděla. Sjela pohledem na Černého. Až když přikývl i on, promluvila.

„Charlieho.“

Dítě u Kateiny nohy sebou trhlo a vyskočilo. „Mami,“ zavýskl chlapeček.

Kate se nešťastně podívala na Hurleyho a dítě nepřítomně pocuchala po vlasech.

Hurley se na ni smutně usmál, ale dál mluvil ke Claire.

„Taky tě varoval, viď?“

Přikývla.

* * *

„Kdys ho viděla?“ zeptal se Hurley.

Claire, opírající se teď o dveře, se zamyslela. „Asi před pěti dny,“ řekla po chvíli počítání. „Tam dole u lodi. Šla jsem lovit… a najednou tam byl.“

Ne, že by Claire lidi, kteří na Ostrově být neměli, nevídala už dříve. Během několika osamělých ostrovních let to zažila nejednou, ale její mysl tehdy byla tak rozbitá, že to nevnímala jako něco nezvyklého. Teď si Černý uvědomil, jak moc se Claire v Kateině společnosti začala dávat do pořádku. Nebyl si jistý, zda se mu to zamlouvá.

Teď tedy vstoupil do rozhovoru. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Myslela jsem si, že o něm víš, že tam je. A to, co říkal, nebylo nic novýho. Řekl to samý, cos nám říkal ty. Že dál na jih nesmím, že to tam není bezpečný. Ani já, ani Kate, ani Aaron. Neřekl nic novýho.“

Hovoru se opět ujal Hurley. „Co se dělo?“

„Najednou vyšel z džungle. Nemluvil, jenom ukazoval. Vypadal jako… tehdy.“ Claire si povzdychla.

„Bylas už někdy předtím v těch místech?“

„Jo,“ přisvědčila blondýnka.

„A nikdy předtím jsi ho tam neviděla.“

„Ne. Nikoho.“

 „Co přesně ti řekl? Tys ho slyšela mluvit?“ Hurleyho překvapilo, že by dívka mohla přelud i slyšet. Buď by to znamenalo, že její schopnosti se na Ostrově rozvinuly nečekaným směrem… nebo místo, kde Charlieho viděla, bylo silnějši než to, kde oni s Benem a Waltem viděli Danielle a Alex.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Jen ukazoval. Na jih, na mě, a že tam nesmím. A pak ukázal i Aarona a Kate“ – zopakovala Charlieho gesta, rukou ukázala výšku malé postavičky a pak vyšší postavu s vlnitými vlasy – „a že tam taky nesmí.“

Hurley souhlasně pokývl. „Je dobře, žes ho poslechla.“

Teď se váhavě ozvala Kate. „Co se tam na jihu děje, Hurley?“

Černý se na ni zadíval přísně, ale nic neudělal. Vlastně byl zvědavý, jak Hurley a jeho tábor tu nezvyklou nerovnováhu interpretuje. On sám ji také cítil, ale nevěděl, co a proč se děje. Energie se měly v novém proudění ustálit a ne vytvářet nové víry a proudy.

„Zatím to nevíme,“ řekl Hurley. „Ale… něco se tam děje. Je lepší se těm místům teď vyhýbat, dokud nezjistíme, co to je.“

„Je tam smrt,“ promluvila znovu Claire.

„Smrt?“ zopakoval Hurley opatrně.

„Charlie to říkal,“ potvrdila dívka. „Teda ukázal. Smrt,“ přejela si prstem po hrdle v nezaměnitelném gestu.

Pak dodala ještě něco.

„Pro ženy.“ Naznačila rukama vlasy, ňadra, široké boky a těhotenské břicho.        

* * *

Druzí se začali připravovat k přesunu na Hydru, jakmile jim Eloise po poradě s Hurleym sdělila, že s tím souhlasí. Na přípravy k přesunu měli nečekaný klid: Eloise, Richard, Craig a Marcus, kteří byli pod Hurleyho ochranou a mohli relativně bezpečně vycházet ze síně pod Sochou, v posledních dnech zjistili, že v blízkosti síně pod sochou je naprostý klid, a to i ze severní strany. Nešmejdila tam ani Claire, ani Černý. Severní tábor jako by se po přestěhování a po vytvoření pásma držel v uctivé vzdálenosti. Druzí se tedy rozhodli stáhnout hlídky a napřít síly do příprav stěhování.

Eloise jim poctivě předala všecky vědomosti, které o zázemí na Hydře měla. Strávila tam nějakou dobu, kdy dohlížela na Penelope a Charlieho, a místo docela dobře znala. Tamní zázemí sice bylo do jisté míry poškozené všemi boji a útoky, které se tam odehrály, ale stále se toho hodně dalo využít. A bylo tam letadlo z letu Ajira 316. Cindy, bývalá letuška, to brala jako znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Věděla, co vše takové dopravní letadlo skýtá. Věděla, že se v něm skrývá přehršel užitečných věcí a že je nesmírně užitečné i ono samo – v jeho hermetickém trupu se dalo velmi dobře ukrýt. Když všechna tato pozitiva optimisticky líčila v síni pod sochou, kde zatím stále přebývali, doufala, že to přesvědčí i další Druhé. Zatím se skupina dělila přibližně na polovinu. Ti mladší a ženy vypadali, že chtějí spíše odejít. Starousedlíci deklarovali, že chtějí zůstat.

Stěhující se Druzí vyhodnotili, že nejbezpečnější bude pohybovat se po vodě, v blízkosti břehů, na loďce, kterou jim půjčila Hurleyho skupina. Nad vodu se nedostal Černý, nad vodou nebylo pásmo a po vodě se přesouvalo mnohem snáze, než při prodírání se džunglí a hledání cesty. Na Hydru to sice bylo daleko, museli obeplouvat polovinu Ostrova, a tak jim cesty zabraly hodně času, ale to tolik nevadilo. Vozili postupně zásoby i věci potřebné ke stavbě nových příbytků.

Během příprav a postupného stěhování Druzí zjistili, že se věci na Ostrově mění. Zprvu to přičítali vlastní nejistotě po návratu do míst, kam několik týdnů nechodili, a nepřesným vzpomínkám. Najednou vídali a slýchali šepoty, stíny a jiné úkazy jinde, než kde bývaly dřív. Pak většinu Druhých začala sužovat únava a bolesti hlavy. Přikládali to zprvu pracovnímu nasazení, horku a vypětí, ale ani odpočinek a lepší organizace práce jim nepomohly.

Eloise s Richardem se dozvěděli, co se děje, až když se jednoho odpoledne vrátil z džungle Craig a byl naprosto mimo sebe – zíral do prázdna a jen opakoval, že viděl Paula a že tam už nesmí chodit, že to bratr zakázal. Víc z něj nedostali. Pak se rozmluvili i další Druzí a přiznali se, že v džungli poblíž pásma viděli přeludy i oni.

* * *

Eloise se okamžitě rozhodla jednat. Nechala se na loďce odvézt kolem pásma směrem k Hurleyho táboru a vyhledala Strážce, který už se mezitím vrátil z Dharmavillu. Informovala ho o tom, co se stalo, a on jí potvrdil, že zažili něco podobného.

Seděla s trojicí u ohně v Hurleyho táboře.

„Co se to děje, Hugo?“ zeptala se bez vytáček Eloise.

Strážce Ostrova si promnul kudrnaté vlasy. „Něco je špatně s tím pásmem. Danielle tvrdila, že se tím něco poškodilo. Mluvila o stínech. A teď jako by to vyhánělo pryč ty, kteří tady… zůstávají.“

Eloise přisvědčila. „Vypadá to tak. Vypuzuje je to z jejich stabilních lokalit. Už jsme zpozorovali, že dosavadní místa, kde se dřív ozývala echa, v posledních dnech ztichla.“

„Co jsou to echa?“ skočil jim do řeči Walt.

„Ty šepoty,“ vysvětlil mu Ben. „Jsou to místa, kterým bylo vždycky lepší se vyhnout. Když tam zůstaneš delší dobu, nedělá to člověku dobře.“

„Taky jsem slyšel něčí šepot,“ poznamenal Walt. „Nejprv v tom pásmu a potom když jsem uviděl paní Danielle s tou její holkou. Je to jako nějaký zaklínání. Tet sis, jis sis.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Přesně takhle se to projevuje. Nevím, jestli jsou vždycky stejné ty zvuky, ale princip je stále tentýž, šepot odnikud. Dřív se ta místa neměnila, ale teď… Staré aktivní lokality, kam jsme desítky let nechodili, jsou najednou klidné a vznikají nové, dál od pásma.“

„Posouvá se to,“ málem vykřikl Walt. „Jo. Ta paní, Danielle, mi to ukazovala, jak se něco posouvá. To je přesně ono.“

„Jo,“ přikývl nevesele Hurley. „Danielle tvrdila, že se to šíří. A že to není dobrý. Varovala nás, stejně, jako vaši…“ – chvíli to vypadalo, že hledá to pravé slovo, jak přeludy nazvat – „jako vaši varují vás. A stejný varování dostaly i Claire a Kate na severu.“

Všechny napadla stejná, logicky navazující otázka, ale nikdo ji nahlas nepoložil – před čím varují?

Hurley si vybavil, jak mu Danielle šeptala o zlu, otevřeném peklu a nemoci. Nechtěl to vyslovovat takhle dramaticky. Vědel, že mrtví se mohou mýlit; zůstávali zaseknutí v tom, co znali a čím se zaobírali za života. Pokud Danielle dřív věřila tomu, že lidi na Ostrově postupně ničí záhadná nemoc, byla o tom přesvědčena i nyní.

Eloise ho zkoumavě pozorovala a pak promluvila, jako by mu četla myšlenky. „Našim lidem, kteří se chystají k odchodu, není dobře. Všecko je bolí, jsou bez energie. Děje se to hlavně těm, kteří dělají poblíž toho pásma. Dlouho si mysleli, že to je jen z práce a únavy, ale...“

Ben s Waltem se na sebe zadívali. Oba měli pocit, že Eloise mluví o nich.

* * *

Ben se obrátil na Eloise. „Co to může být? Vy o tom víc nevíte? Dělala jste přece taky výzkumy…“

Eloise potřásla hlavou. „Nikdy jsem nebyla u takhle rozsáhlých praktických testů, Benjamine. Dokonce si myslím, že se nikdy nic podobného neodehrálo. Nevím, co se děje, stejně, jako to nevíte vy. Můžu si nechat přivézt nějaká základní měřicí zařízení z Hydry, ale nemyslím si, že mi něco prozradí.“

„A co váš syn?“

„Daniel by něco vědět mohl,“ pousmála se Eloise. „Koneckonců, už je tam venku několik týdnů, třeba už se někam posunul. Mohli bychom ho zase zkontaktovat, co myslíš, Walte? Když ti nadiktuji vzkaz, předáš mu to?“

Na Walta se upřely troje oči. Dvoje s výrazem povzbudivé samozřejmosti. Třetí velice brzy pochopily, že je něco špatně, když Walt chvíli mlčel a pak na oplátku vyhledal Hurleyho pohled. „Já… já…“

 Hurley pochopil, co mu chlapec chce říct. Uvědomoval si, že s ním Walt už několik dní nekonzultoval odpovědi od Chris, ani se neptal, co jí má napsat.

„Já… já jí nemůžu napsat,“ vypravil ze sebe Walt po chvilce váhání.

„Proč?“ nechápala Eloise.

„Nejde mi to. Vůbec se tam nemůžu… napojit.“

„Jako… vůbec?“

Walt zkroušeně zavrtěl hlavou.

Ben ho pozoroval šokovaně, ale i soucitně. „Walte, jak dlouho…“

„Už několik dní,“ šeptl chlapec. „Několik dní potom, co jsem jí psal naposledy, mně to přestalo jít. Snažil jsem se představit si její pokoj, ale nic… bylo to umělý, vymyšlený a nemoh jsem se dostat dovnitř obrazu. Nešlo to.“ Walt se zajíkl. „Myslel jsem si, že to je jen chvilkový, ale… A pak jsme viděli ty dvě, začali bejt unavený a bolet mě hlava…a…“ Zašklebil se, jako kdyby přemáhal výbuch něčeho ošklivého, „už se to nezlepšilo.“

Chlapec se chvíli pral se slzami zklamání. Ben chvíli váhal, jestli ho nemá obejmout, ale Walt se spíše odtáhl. Pak se přece jen trochu vzpamatoval. „Myslíš, že to dělá taky on? Že to takhle chtěl, nejenom mně zakázat komunikaci s nima na severu, ale se všema?“ zadíval se na Hurleyho.

„Snad ne. Kdyby tě o to všecko chtěl připravit takhle natvrdo, udělal by to rovnou. Nemohl by sis pak s tou novinářkou psát další týden,“ přemýšlel Hurley. Pak se vzpomínkami vrátil do té osudné noci a na to, co cítil ze svého protivníka tehdy i při nedávné návštěvě v Dharmavillu. „Myslím, že nic z tohohle neplánoval a nechtěl. V tu chvíli věděl jen to, s jakou energií tě nutí pracovat, věděl, že to Ostrov vydrží… a že nám to znemožní dostat se k nim a tobě to omezí možnosti komunikace. Zbytek mu byl ukradenej.“

„Co budeme dělat?“

„Walte, tebe zkusíme dát do pořádku, abys zase mohl komunikovat. Aspoň trochu.“

Chlapec pokrčil rameny.

„A potom… Poslechneme to, co nám radí ti, který to postihlo jako první,“ řekl pomalu Hurley. „Nebudem se k tomu místu přibližovat, nebo to aspoň omezíme. Eloise, lidi od vás, kteří aspoň trochu zvažujou odchod, by měli jít na Hydru. Tam je bezpečno.“ Žena přikývla.

„Jo… a ještě jedna věc. Pošlete pryč všechny ženy.“

Stará žena okamžitě vznesla námitku. „Ale já nikam nepůjdu.“

„Nemusíte. Vím, že nechcete, a respektuju to. Ale ostatní ženy, hlavně ty, které by teoreticky mohly otěhotnět, pošlete pryč. Jste vůdkyně a odpovídáte za ně.“

Eloise se tvářila mírně rozladěně – Hurley jí připomínal něco, co sama věděla.

„To ses dozvěděl od nich?“ zeptal se váhavě Walt.

„Vlastně jo. Řekla to Claire, že to řekl...“

Ben zíral do ohně. „My to tušili už dávno. To umírání těhotných… Tohle místo nemá rádo ženy.“

* * *

Během následujících dnů Druzí urychlili přesun na Hydru a začali se tam přesouvat nastálo. Bolelo je to, připadali si, že opouštějí svůj domov… ale věděli, že tam na ně teď nic dobrého nečeká. „Zůstáváme pořád blízko,“ uklidňoval je Richard, který šel s nimi. „Snad, dá-li Ostrov, se věci zase uklidní a budeme se moci vrátit.“

Enkláva z Hydry, jejíž zástupci se několikrát týdně připlavili na Ostrov s novými zprávami, hlásili, že se tam všem daří dobře a cítí se mnohem lépe než dřív. Přičítali to tomu, že pominul stres z života v neustálém ohrožení, z omezených životních podmínek, příprav na stěhování, i obavy z rozkolu mezi Druhými.

Hurley začal po večerech pracovat s Waltem, brával ho s sebou na útesy, kde se cítil nejlépe i on sám, a snažil se mu předat co nejvíce své energie. Chlapec se pak cítíval o něco lépe a po necelém týdnu už zase byl schopen komunikace s pevninou. Sice jen omezeně a stručně, ale šlo to.

Místa, kde zněly šepoty, se šířila k jejich táboru i k sídlu Druhých. Rousseau měla pravdu.