919 – Nemoc

Předchozího dne Eloise dokončila měření – třetí sérii na jihu. Předala výsledky Waltovi, aby je předal na pevninu.

Pak už na jihu zůstala – přemohla ji slabost. Po celých šest předchozích dní, kdy plnila Danielův pokyn, si to nepřipouštěla, ale teď už jí nic jiného nezbývalo. Zadání, které ji motivovalo, bylo splněné… a ona zůstala bez cíle a bez sil.

Hurley s Benem se tvářili chápavě, když jim řekla, že přespí v jejich táboře. Vzala si stan co nejdál od Walterova přístřešku. Dobře věděla, že za její slabost a nemoc – ano, teď si to konečně připustila, že je nemocná – může on, i když zcela nevědomky.

Jediný, komu Eloisin pobyt na jihu nedával smysl, tak byl Walt. Už nebyl dítě, aby si myslel, že je stará dáma jen unavená po všech těch měřeních. Ale až prvního rána poté, co u nich přebyla, zjistil, že se děje něco nezvyklého. Když si ráno odskočil na potřebu, uviděl Eloise zvracet na okraji džungle – velice decentně a jakoby stydlivě stála u jednoho stromu na kraji porostu, přidržovala se ho a překvapivě tiše a hladce se zbavovala předchozího pokusu o snídani.

„Vám je špatně, Eloise?“ zeptal se jí rozpačitě. „Snědla jste něco zkaženého, nebo…“

Dáma dokončila, co právě konala, pak si důstojně otřela ústa a smutně se na chlapce zadívala. „Pojďme do tábora, Walte. Všecko ti povím.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Eloise všem třem mužům řekla to, co dva už věděli, jen to nechtěli vyslovit. Třetí se s tím musel nějak poprat. Ale ani pro nej – Walta – se nedalo říci, že by to byl šok. Už od té doby, co v džungli uviděl tu vidinu ženy s dcerou, věděl, že je něco špatně. Jen nevěděl co. Teď se to tedy dozvěděl.

„Z toho pásma uniká radioaktivní záření,“ řekla Eloise. Mluvila vyrovnaným tónem, jako by oznamovala, že v jejich bytovém domě na půl dne nepoteče voda kvůli havárii. „To bylo to, co jsme v posledních dnech s Richardem měřili. Hodnoty nejsou dobré. Mají vliv na živé organismy… včetně nás všech. Zamořené pásmo už je celkem rozsáhlé. Kontaminace je mírná, ale stejně z dlouhodobého hlediska není možné se tam dlouhodobě zdržovat, jíst potraviny a tak podobně.“

„Šíří se to?“ vytanulo na mysli Waltovi, jako by se to vylouplo odněkud z nánosů minulosti jako ořech ze slupky. O tom přece mluvily ty dvě ženy v jeho vizi.  

Eloise pomalu přikývla. „Zatím to spíše vypadá, že ano. V posledním měření se to sice podle všeho zastavilo, ale nemůžeme na to spoléhat. Budeme to dál sledovat. Nevím, na čem to závisí. Snad se to zastaví, nebo to alespoň bude dál zpomalovat.“

Ale taky by to mohlo zrychlit, napadlo Walta. Ale neřekl to. Všichni jako by vytušili, že panika a katastrofická proroctví jsou to poslední, co by jim teď mohlo pomoci, a vyhýbali se jim.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se Hurley.

„Za prvé se musíme vyhýbat pásmu a jeho okolí. Zcela jednoznačně. Dokud to půjde, budu provádět měření z jihu a Richard ze severu, a od místa, kde naměříme byť jen mírný nárůst radiace, bude zákaz vstupu. Dále musíme je třeba, abychom se vyhýbali kontaminovaným…

…subjektům, chtěla říci Eloise, ale pak si uvědomila, že nemluví se svým synem. Odmlčela se a pak pokračovala: „Kontaminovaným… osobám. Ano,“ přikývla na Hurleyho, „tím myslím Waltera.“

„Walter?“ vykřikl Walt. „Ale to nejde, abychom se mu vyhejbali, když tady je s náma.“

„Já vím,“ přikývla Eloise. „Izolace je neproveditelná. Nicméně to vypadá, že během toho svého přesunu prošel místem s velice intenzivním zářením. Sám je kontaminovaný a teď to vyzařuje. Bohužel tím nechtěně ubližuje i nám ostatním. Je nemocný a někteří z nás onemocněli kvůli němu také."

„Takže ta vaše nevolnost…“ pochopil Walt.

„Ano,“ potvrdila stará žena a na chvíli se odmlčela. Pak konečně vyslovila to, na co myslela už minimálně pět dní. „Nemoc z ozáření.“

Zajíkla se, pak ale nabyla zpět svou rozvážnost a pokračovala. „Bohužel to snáším hůř než vy ostatní. Možná je to věkem, možná něčím jiným. Na tom teď ale nezáleží, stalo se, stalo se. Budu se od něj muset držet zpátky.“

Pak se po nich rozhlédla. „Měřila jsem hodnoty radiace i u vás. Benjamine… ty víš, jak na tom jsi.“

Ben beze slova přikývl.

„Neměl bys k tomu muži chodit. Pokud se mu vyhneš a pásmo se sem nedostane, je dobrá šance, že tvoje nemoc odezní a budeš v pořádku. Nějakou dobu budeš zesláblý a budeš mít poničenou imunitu, ale měl by ses z toho dostat. V Hugově blízkosti ano.“

Ben znovu přikývl. V očích ale měl pohled, který říkal něco jiného – že jí to utěšování nevěří, že dobře ví, co se děje.

„Hugo, ty jsi na tom dobře. Vypadá to, že jsi proti radiaci z nějakého záhadného důvodu plně imunní.“

Strážce pokrčil rameny. „Něco z toho mám v sobě. Voda vodu nenamočí,“ usmál se. Pak zvážněl. „Takže na Waltera budu dohlížet já.“

„A co já?“ neudržel se už Walt. „Jak jsem na tom já? A co Walter?“

„Ty to také zvládáš celkem dobře, Walte,“ řekla Eloise. „Jsi mladý a silný. A možná tam jsou i nějaké další vlivy, o kterých nevím,“ podívala se na chlapce a pak na Hurleyho. „Asi ses v poslední době taky necítil nejlíp, ale pokud nebudeš trávit příliš mnoho času s Walterem, měl by ses z toho dostat bez následků.“

„Ale… Walter…“ zajíkl se chlapec. V posledních dnech s mužem trávil docela dost času. Kresili si a Walter tak chlapci předal dost informací o svém příchodu na Ostrov i o svém předchozím životě.

„Měl by ses mu vyhýbat, chlapče. Walter je nemocný. Nejvíc z nás všech. Prošel místem, kde byl pravděpodobně vystaven dosti intenzivnímu záření, absorboval je a teď je vyzařuje kolem sebe.“

Walt se na ni díval vytřeštěně. „Chudák. Takže proto má ty popáleniny a boláky. Na těch částech těla, který neměl zakrytý. Proto se mu to nehojí, že to není od ohně, ale od jadernýho záření?“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Radiační popáleniny se chovají jinak než běžné.“

„A padají mu vlasy,“ vzpomněl si Walt. „Když jsme včera odpoledne kreslili, jen se poškrábal za uchem a najednou měl ruku plnou vypadanejch vlasů.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Brzy přijde o všechny. A potom… potom se uvidí. Teď je v latentní fázi, kdy je mu zdánlivě lépe. Ale uvnitř těla se bojuje o všechno.“ Odolala nutkání poškrábat se také na temeni hlavy. Věděla, že i ona by mezi prsty našla chuchvalce stříbrných vlasů, stejně jako ráno, když se ve svém stanu snažila učesat. Nechtěla, aby to ostatní viděli.

 „Můžeme mu nějak pomoct?“ zeptal se váhavě Walt.

Eloise si povzdychla. „Je to dost těžké. Nadále se opětovně kontaminuje sám sebou, abych tak řekla. Ale ano, můžeme zkusit pár věcí. V první řadě mu odebrat staré oblečení, které je kontaminované, a pak jej přimět, aby se co nejčastěji koupal.“

„S těma bolákama,“ zaúpěl Walt. „A ve slaný vodě.“

„Nemusí se koupat ve slaný vodě,“ vstoupil do toho jemně Hurley. „V jeskyni je čistej pramen. Může se mejt tam.“

„Musíme pak jen zjistit, kam teče, abychom z něj potom nepili,“ poznamenal bezbarvým tónem Ben.

* * *

Pak se zeptal Hurley. „A co vy? Jak se dá pomoci vám? Vám všem?“

„Máme omezené možnosti,“ přiznala Eloise. „Na pevnině bychom dostali léky, odpovídající léčbu, ošetřující personál by měl protiradiační obleky. My tady můžeme dělat jen málo. Co je podstatné - musíme se snažit vyhýbat se Walterovi a pásmu. Alespoň my, kteří vykazujeme horší příznaky a máme horší hodnoty, Bene. A všichni bychom se měli modlit, aby se dál nešířilo z pásma.“

Walt zíral do temného prázdna vyhaslého ohniště, kolem kterého seděli. „Můžu za to já? Je to kvůli tomu, co jsem musel udělat tu noc?“

Eloise se rozhodla skrýt své pochyby a vystupovat znovu jako ta jistá, vědoucí žena. „Ne, Walte. Tohle jsi ty nezavinil. To, cos udělal, samo o sobě jadernou reakci rozhodně nezpůsobilo. Musely nastat i další vlivy, které způsobily, že se děje to, co se děje.“

Walt nejistě pokrčil rameny a neznatelně pokývl, pak začal špičkou nohy zadumaně postrkovat pár dávno vyhaslých uhlíků. Chtěl namítnout, že se u pásma něco dělo už od začátku, že je přece ale bolela hlava od prvních dnů, kdy se pohybovali kolem pásma, a že ty vidiny – žena a dívka – jim sdělovaly, že se NĚCO šíří, což přesně sedělo na radiační vyzařování vycházející z pásma, ještě předtím, než sem přišel Walter… ale nechal si to pro sebe. Věděl, že Eloise by mu ty pochybnosti vyvrátila, on by jí neuvěřil, ale dál by se nehádal, protože k hádkám o důsledcích radiačního zamoření neměl dost vědomostí. Jen některé  věci tušil. A tak neříkal nic.

Chvíli seděli všichni mlčky.

Ticho prolomily zvuky z Walterova stanu; muž se probudil po dlouhém spánku. Od té doby, co byl v Hurleyho táboře, spal pořád lépe a lépe. Walt se zvedl, že se k němu vydá.

Ben ho popadl za ruku a stáhl ho zpátky k vyhaslému ohništi. „Ještě chvilku, Walte. Chápu, že ti ten muž je blízký a chceš mu pomoct, i když… Ale měl bys vědět několik věcí. Zatím to snášíš dobře, ale… pokud se něco změní, tak to může mít trvalé následky. Vystavení radiaci má své nevratné důsledky. Můžeš mít napořád poškozené zdraví. A může se stát, že nikdy nebudeš moct mít děti, Walte.“

Walt se na Bena podíval, jako by mluvil cizí řečí. Pak prohlásil něco, z čeho Bena zamrazilo. „Já stejně žádný děti mít nebudu. Vidíš tady snad nějakou holku, která by do toho mohla jít se mnou?“ Pak si všiml Benova zaraženého výrazu a zmírnil. „Já vím, Bene, že to není sranda. Ale přece tady toho chudáka nenecháme sedět ve stanu samotnýho. On za to nemůže.“

Zvedl se a vydal se tam, kam měl už předtím namířeno.

„Vzal to docela dobře,“ poznamenala Eloise.

„Co mu zbývá,“ povzdychl si Ben.

U vyhaslého ohniště zůstali tři. Pak odešla i Eloise – řekla vše, co věděla a co říci chtěla. Ben s Hurleym osaměli.

„Je to v pytli, co?“ poznamenal po chvíli mlčení Hurley, ve snaze prolomit ticho.

 „Ani ne,“ řekl rezignovaně Ben. „Čekal jsem něco takového.“

Hurley se na něj zadíval. „Jak to myslíš?“

„Hurley, nebudem si lhát. Ostrov mi jde po krku. Z nějakého důvodu mě tohle místo nemá rádo, nebo mi nevěří, nebo jsem ho něčím rozzlobil, nazvi si to, jak chceš. Ale jde po mně. Už několikrát to málem dokázal. Když jsem byl dítě, postřelili mě. Měl jsem nádor na páteři a jen díky tomu, že jste tady ztroskotali, to Jack dokázal dát do pořádku. No… a teď se něco děje znova. Tohle místo, nebo ta síla, co mu vládne, teď už hraje na stejnou notu, Hugo. Našlo to účinnou metodu. Dokázalo mi vypěstovat nádor jednou, dokáže to i podruhé. Radiace je perfektní způsob, jak toho dosáhnout.“

„Ale ne, Bene. Tak to vůbec bejt nemusí,“ namítl Hurley.

„Hugo, mně nemusíš nic namlouvat,“ zadíval se na něj Ben pevně. „Já vím, jak to je. Vím, co se děje. Cítil jsem to i předtím.“

„Jenže tenkrát jsi neměl na svý straně Strážce. Jacob vás chával jako rybičky v akváriu, ať děláte, co umíte, ale nezasahoval do ničeho. Teď je to jinak. Pomůžu ti, Bene.“

Ben se na Strážce zahleděl znovu a pochybovačně. Sice mu strašně chtěl věřit, ale nešlo to. Myslíš, že jsi silnější než Ostrov? Než to, co jím prochází a co ti dalo moc?

Ale mlčel.

* * *

Z praktického hlediska se den příliš neodlišoval od těch předchozích. Odlišné bylo jen to, že u nich den trávila Eloise. Většinu dne odpočívala. Odpoledne do jižního tábora dorazil Richard, kterého zajímalo, jak se vůdkyni daří. Pobyl v táboře, promluvili spolu s Eloise a on pak odešel. Eloise jej instruovala, aby každý den sledoval v okolí severního tábora pod Sochou hodnoty radiace. Pokud by překročily určitou hodnotu, měl zavelet k evakuaci zbylých Druhých. Ona sama odmítala Ostrov opustit, ale nechtěla zničit život dalším lidem. Poslat je v případě nebezpečí na Hydru bylo to nejrozumnější, co se dalo dělat.

Walt, navzdory všem varováním, po snídani odešel do stanu a trávil čas s Walterem. Když mu Hugo donesl hromádku čistého oblečení, kterou dali dohromady s Benem během hledání po neobydlených stanech, Walt mu obrázky vysvětlil, co má dělat. Jít s ním k jeskyni, svléknout se, pečlivě se umýt a vydrbat hrstmi písku, obléknout si čisté oblečení a to staré odnést zpět. U zdroje vody je nechávat nechtěli.

Walter neprotestoval a instrukce splnil. Až když se Hurley, který po koupeli přišel do jeho stanu, zahleděl i na Walterův batoh a další věci, které si s sebou přinesl, začal muž klást odpor. Popadl své věci do náručí a jasně dával najevo, že se jich nevzdá.

Hurley usoudil, že po Walterovi nemůže chtít všecko. I to, že byl ochoten se mýt v ledové vodě a že se převlékl, byl úspěch. Nechal ho tedy v jeho stanu. Walt mu nadále dělal společnost. Po zbytek dne si kreslili a Walt učil Waltera základům angličtiny, což ho v posledních dnech začalo dost bavit. Večer, když Hurley přišel dát muži dobrou noc, se Walter poprvé pokusil o svá první anglická slova. „Good night Hugo,“ řekl lámaně.

Hurley se zářivě usmál. „Good night, Walter,“ řekl co nejsrozumitelněji a sevřel Walterovi pevně ruku. Čert vem něakou radiaci. Walt měl pravdu – nemohli toho muže odříznout od své malé společnosti, i když pro ně jeho přítomnost znamenala riziko. On je potřeboval a nemohl za to, co s sebou přinesl.

* * *

Snesl se večer. Walt se pečlivě umyl v oceánu, převlékl se a denní oblečení vypral v přílivu a položil na vyhřáté skály, aby začalo schnout. S naprostou přirozeností souhlasil s tím, že když trvá na trávení času s Walterem, bude se poté důsledně dekontaminovat.

Walt, Hurley, Ben a Eloise se sešli u ohně. Eloise s Benem se tiše o čemsi bavili, Hurley zíral na hvězdnou oblohu, Walt o čemsi přemítal. Pak promluvil. „Asi bych se měl podívat do L. A., jestli nám něco neodepsali na ty výsledky měření. Co myslíte?“

Eloise se vytrhla z rozhovoru. „Ano, chlapče, to by bylo rozumné. Můžeš to udělat hned?“

„Asi jo,“ pokrčil rameny Walt. „Je mi docela fajn. Myslím, že spojení na nakouknutí a přečtení jednoho vzkazu zvládnu.“

Odebrali se tedy do Waltova stanu. Chlapec si v posledních dnech zvykl na to, že už při navazování spojení nebyl sám. Nejprve k sobě pustil Hurleyho, který mu v kritických dnech dodával energii dotekem, a pak zjistil, že snese i další pozorovatele. Když navazovali spojení naposled a Eloise mu diktovala naměřené hodnoty, zjistil dokonce, že mu ani nevadí, když jej další přítomní vyrušují a mluví na něj. Jeho telekinetické schopnosti se na Ostrově rozvíjely, aniž by musel něco zásadního dělat.

Walt se usadil na svém kavalci a začal si představovat Chrisin obývací pokoj. Představa mu v mysli vyskočila jako na povel a on se do ní vnořil. Tablet, naprostý středobod jeho vhledů, ležel na konferenčním stolku. Ale něco bylo jinak. V obraze někdo byl.

Walt se nejprve věnoval zprávám. Zkontroloval tablet a s údivem zjistil, že nedostal odpověď. Jako poslední v textovém dokumentu stále byla jeho poslední zpráva o hodnotách, naměřených na Ostrově. Absence odpovědi se ho trochu dotkla. Sdělil jim z Ostrova tak důležité věci… a oni se ani neobtěžovali mu cokoli odepsat.

„Nic neodpověděli,“ řekl tiše směrem k pozorovatelům. „Ale… počkejte ještě. Něco se tam děje.“

Hurley, Ben i Eloise chlapce napjatě pozorovali. Zíral soustředěně do tmy plátna svého stanového přístřešku.

„Co se tam děje, Walte?“

„Je tam Dan,“ prohlásil chlapec naprosto nevzrušeným tónem, jako když pozorovatel velice zajímavého dění pod mikroskopem odosobněně komentuje dění ve zkoumaném vzorku.

„Cože?“ zamrkala Eloise překvapeně.

„Je tam váš Dan,“ zopakoval Walt. „Podle všeho spí. Vypadá trochu… unaveně.“

Eloise nevěřícně potřásla hlavou. „Daniel tam je? Vždyť přece… ty nahlížíš do bytu k té ženě, je to tak?“

„Jo,“ odtušil Walt. „Asi je u ní, no.“

Eloise se zatvářila pohoršeně. „Ale to přece…“

Pak do konverzace vstoupil Hurley. „Co se tam děje dalšího?“

„Nic zvláštního,“ řekl Walt soustředěně. Usoudil, že informace o třech prázdných lahvích vína, stojících na stolku vedle pohovky, na které spal oblečený Daniel s oteklým obličejem, nikomu ku prospěchu nebude. Walt v sobě našel jakousi mladickou spikleneckou loajalitu. Aťsi jemu bylo jen čtrnáct a tamtomu mladému vědci třicet. Walt ho najednou viděl jako někoho, kdo se rozhodl dělat něco nestandardního… někoho, kdo porušil pravidla a kdo si rozhodně nezasloužil být napráskán své všetečné mámě. Lidé od určitého věku potřebují určitou míru svobody.

„Nic zvláštního,“ zopakoval tedy po chvíli. „Je tam klid. Vypadá to tam jako normálně, tablet je na tom samým místě jako vždycky. Zprávu si přečetli. Kurzor je jinde, než kde jsem ho nechal já.“

„Ale… proč neodpověděli?“ přemítal Ben. „My tu máme večer, a oni by teď měli mít noc. Měli spoustu času na to, aby odpověděli. Proč to neudělali? I kdyby během dne byli někde pryč, tak na to měli celý večer.“

Walt byl rád, že jeho vizi nikdo další nevidí. Jemu samozřejmě bylo zcela jasné, proč nikdo neodpověděl – on by v průběhu konzumace několika lahví vína také asi nikomu neodepisoval na zprávu s hodnotami radiace. Tohle ale jako důvod rozhodně říci nechtěl.

Pak si uvědomil něco dalšího a to něco zapadlo jako kostička puzzle vedle toho, co před chvíli řekl Ben. „Ne,“ pronesl Walt pomalu a zamyšleně. „Není noc. Vidím okna – venku je šero. Určitě není noc. Moment, kouknu se na ten tablet, tam musí bejt čas.“

Znovu se zaměřil na detail. Za okamžik už věděl.

„Je po šestý večer. Asi měli nějakou náročnou práci nebo tak něco. Vypadá to, že se Dan na chvíli natáhl na pohovku a prostě vytuhnul. Usnul,“ dodal směrem k Eloise.

„Já vím, co znamená vytuhnout,“ odtušila poněkud nevrle stará dáma. „Ale… tohle je prostě divné. Celé je to strašně divné." Hurley předpokládal, že Eloise naváže na Benovu úvahu o čase, ovšem zmýlil se. Eloise teď měla jiné starosti. "Co má co dělat v cizím bytě? To děvče do toho vůbec neměli zatahovat,“ zamumlala sama pro sebe. Vyčítavě pohlédla na Walta, ale ten už ji opět nevnímal a dál se soustředil na svůj vhled.

Chvíli mlčel. Pak si oddychl. „Tak, napsal jsem jim krátkou zprávu,“ prohlásil. „Jestli mají nějaký rady, co bysme teď měli dělat. A ať se nám ozvou.“

„Jo, dobře,“ přikývl Hurley. „Víc teď asi dělat nemůžeme.“ U poslední věty se zahleděl na Eloise. Ani Strázce si očividně nepřál, aby se Danielova matka teď zatěžovala věcmi, které nemohla ovlivnit, a do kterých jí, při vší úctě, nic nebylo.

„Tak já odtamtud padám. Můžu nakouknout zase zítra nebo pozítří.“

Walt se na svém kavalci protáhl a praštil sebou na záda. Ostatní pochopili a začali se sbírat k odchodu. Všem popřál dobrou noc. Jako poslední odcházela Eloise, která se stále tvářila mírně šokovaně a pohoršeně.

Walt se k ní z kavalce naklonil a poznamenal, jako by jí odhaloval uklidňující rozuzlení nějakého poťouchlého žertu: „Nebojte. Byl v tom obýváku sám.“

„Dobrou noc, chlapče,“ odvětila chladně vůdkyně Druhých.

* * *

Venku zavládla další celkem klidná noc. Walter, Walt a Eloise spali ve svých stanech, Hurley seděl na svém oblíbeném místě na útesech a Ben u ohně. Stále přemýšlel nad tím, co řekl Walt v průběhu vize. Je po šestý večer.

Ben byl opakovaně svědkem průchodů z Ostrova do vnějšího světa a věděl, jaký má být časový posun mezi Ostrovem a světem. Určitě ne takový, aby v Los Angeles měli šest večer… místo jedné v noci. Něco bylo špatně. Hodně špatně.

916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walter si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.

914 - Večerní zprávy

V poslední lednový den, ve čtvrtek ráno, vyrazila Desmondova skupina na zpáteční cestu do Los Angeles. Kolem desáté dopoledne projížděli Yubou. Chris si nechala zastavit nedaleko městské knihovny a zatímco si zbytek skupiny dopřával předčasnou dopolední kofeinovou pauzu v nedalekém bistru, zašla do knihovny. Knihovnice ji uvítala vřele. Po někdejší ostražitosti už nebylo ani stopy.

„To jsem ráda, že jste se zastavila, slečno. Udělala jsem vám kopie všech dokumentů, které jsme tady našli. Za kopie to dělá…“ Knihovnice sjela prstem po výpisu a přistrčila jí ho blíž. Omluvně se usmála.

Chris přikývla – částka byla zanedbatelná – a podala knihovnici patřičný obnos plus něco navíc. Pak si k sobě přitáhla hromádku papírů. „Jste moc hodná,“ poděkovala dámě za přepážkou. „Obrovsky jste mi pomohla.“

„Je to naše práce,“ odtušila knihovnice a přisunula jí papírovou kartičku, popsanou jistým, vycvičeným rukopisem. Bylo na ní jmémo, adresa a telefonní číslo. „A abych nezapomněla, tady je kontakt na Jacka. Víte, toho vyšetřovatele, o kterém jsem vám včera říkala. Je neskutečné, jak je pořád ve svém věku čilý. Prý ať se mu ozvete, že si s mladým děvčetem rád popovídá. Kocour jeden starý.“ Knihovnice se na Chris spiklenecky pousmála.

Dívka se také uculila. „Moc vám děkuju. Panu Jackovi se ozvu a nějak se s ním domluvím. A ještě jsem vás chtěla poprosit… minule jste zmiňovala něco o Donaldově UFO, nebo tak něco... Myslíte, že byste mi mohla dohledat něco i k tomu?“

„Ano, ano,“ pokývala knihovnice hlavou. „Není toho tolik jako v případě pětky, ale něco vám taky můžeme vyhledat. Na kdy vám to mám připravit?“

Chris se zamyslela. Kdy se sem tak asi vypraví znovu? Daniel sice mluvil o tom, že bude chtít udělat měření v brzké době, ale také mluvil o shánění přístrojů. Během pár dní to asi nebude. „No… dřív než za týden se sem asi nedostanu. Než sem znova pojedu, zavolala bych vám, ano? Možná to bude i později, ale to snad nevadí,“ usmála se na ženu.

„Nevadí,“ potvrdila knihovnice. „Za týden to bude připraveno, a jakmile se sem budete chystat, prostě zavolejte. Bude to tady.“

„Dobře. Ozvu se. Moc vám děkuju. Ani nevíte, jak jste mi pomohla,“ rozloučila se Chris a zamířila k východu. Myslela to naprosto upřímně – nebýt téhle dámy, nedostala by se na yubské hřbitovy, nepotkala by se s Madge a nedostala by se na stopu zlého lesa. Už teď jí zdejší knihovna pomohla. A co teprve až se setká s bývalým vyšetřovatelem.

* * *

Do Los Angeles se vrátili pozdě odpoledne. Chris zaparkovala u svého domu, její spolucestující Frank a Sawyer si přeskládali věci do outlanderu, všichni se rozloučili a Desmondova pětice se vydala do San Fernanda.

Chris odemkla dveře svého příbytku, hodila zavazadla na pohovku v obýváku a pak hodila sebou vedle nich. Uvolněně se rozvalila na pohovce a chvíli jen seděla a nechávala si projít hlavou, co všecko ta čtyřdenní výprava přinesla.

Vrátili se sice s velkými pokroky a nesmírně slibnými informacemi, jak v terénní, tak teoretické skupině… ale také s nepříjemným pocitem z neznáma a z toho, co s nimi dokáže dělat. Chris ani nemusela zavírat oči, jen stačilo na chvíli povolit otěže představivosti a mysli… a zase viděla toho vyděšeného muže uprostřed silnice. Jeho vytřeštěné a krví podlité oči. A opět cítila svůj vlastní strach.

Zatřásla hlavou, aby tu vzpomínku odehnala, a šla si udělat kafe. Zapnula kávovar, stiskla patřičné tlačítko… a zatímco čekala, zamyslela se a pak mávla rukou. Zašla do lednice, vyndala láhev dobře vychlazeného bílého vína a nalila si sklenku.

Odnesla si oboje do obývacího pokoje a usadila se. Než se stihla dát do bilancování, padl jí pohled na tablet, jehož prostřednictvím komunikovala s Waltem. Natáhla se pro něj. Nečekala, že tam bude něco zásadního. Vlastně nečekala, že tam bude cokoli. Walt se v poslední době ozýval sporadicky, dění na Ostrově ho očividně hodně zaměstnávalo nebo unavovalo.

Jenže teď na tabletu v otevřeném textovém souboru byla zpráva. Na Waltovy poměry celkem dlouhá.

Novinářka si ji přečetla… a jak očima jela po větách, srdce jí bušilo čím dál víc. Když dočetla, pomalu spustila tablet do klína a zahleděla se do prázdna.

Podívala se na datum poslední úpravy dokumentu. Znovu si přečetla zprávu. Na prstech počítala dny. Sedělo to. To nemohla být náhoda.

Chris sáhla po mobilním telefonu… a pak se zarazila s prstem na písmeně D. Komu vlastně má volat?

O nic nešlo, bylo samozřejmé, že si její parťáci informace předají. Ale… jako první ji samozřejmě napadl Daniel. Její parťák agent v otázkách teoretického výzkumu. Jenže… tohle byla věc, která se doýkala nejen jejich výzkumu, ale celého Ostrova. A tedy jich všech. Jako první by o tom měl vědět velitel. Po výpravě do Yuby najednou jejich skupinu přestala vnímat jako partu známých, kteří se poznávají a seznamují na pozadí intenzivního projektu a kde má k někomu blíž a k ostatním o něco dál. Teď už je brala jako pevně srostlý organismus, kde sice k některým částem má blíž… ale každá má přesně danou funkci.

Vytočila Desmondovo číslo.

* * *

Sanfernandská pětice dorazila do svého pronajatého bytu teprve před krátkou chvílí, protože se zasekli v dopravní špičce. Sotva si stihli vynosit své věci z auta do bytu.

„Dáte si čaj nebo kafe?“ zavolal na své parťáky velitel z kuchyně, kam si zašel pro občerstvení.

„Na čaj o pátý je pozdě, Scotty,“ odtušil vesele Sawyer. „Ta pitomá zácpa nás zdržela. Nechceš rovnou nalejt něco ostřejšího?“

Desmond to uvážil, ale pak myšlenku zavrhl. O něco později byl za tu chvíli velice rád. To prodlení jim dalo možnost rozvážit, zda by hned teď neměli sednout do auta a vyrazit tam, odkud přijeli.

Protože ještě než stihl do čehokoli cokoli nalít, rozezvonil se mu telefon. „Co to sakra…“ zavrčel tíše. Neměl po únavné cestě náladu cokoli s kýmkoli řešit. Ale když se podíval na displej, ztichl a hovor přijal.

„Co se děje, Chris?“

Přijetí hovoru a první věta zafungovala jako magnet. Najednou se vedle něj v kuchyni objevili Sawyer a Daniel a oba ho hypnotizovali pohledem. „Co..“ zasykl Sawyer.

Desmond na něj mávl, aby ztichl. Odpověděl dívce nepřirozeně klidným hlasem. „Počkej, zpomal. Zpomal a řekni mi to znova. Cože ti napsal?“

„Co se děje? Walt?“ dožadoval se informací i Daniel.

Desmond si povzdychl. „Takhle to nejde. Počkej. Dám tě na hlasitej odposlech, jo?“

Přešel i s mobilem do obývacího pokoje, položil telefon na stůl a zapnul tlačítko reproduktoru. „Ještě chvíli vydrž,“ instruoval dívku. Pak zařval na celý byt: „Milesi, Franku, pojďte hned sem. Hned.“ Když přiběhli, naklonil se k telefonu. „Tak, můžeš. Jsme tady všichni. Povídej, co se děje, Chris. A pomalu.“

Parťáci se shromáždili kolem stolu. Dva napjatě, dva nechápavě pozorovali střídavě Desmonda, střídavě mobil. Pak se z něj ozvala novinářka. Její hlas byl naléhavý.

„Desmonde, ozval se Walt. Píše, že… že se tam zase něco stalo. Na Ostrově se otevřej nějakej průchod a někdo jím prý prošel. Nějakej novej člověk.“

Daniel zpozorněl. „Zrovna teď,“ zamumlal. „Jaká náhoda.“

„A co ostatní, ti jsou v pořádku? A kdo je ten novej? Co se vlastně stalo?“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Po chvíli se Chris ozvala znova. „Snad jo. No… myslím, že bude nejlepší, když vám to přečtu celý. Místy je to naprosto neuvěřitelný. Ale… nevím, proč by lhal. Tak já čtu, jo?“

„Slečno Jonesová,

píšu vám tu nejdůležitější zprávu, co jsem zatím psal. Něco se tu stalo. Před dvěma dny. Otevřel se tady průchod a přišel z něj cizinec. Je to muž z Evropy, je mu asi 40 a mluví nějakou neznámou řečí a německy. Jmenuje se prý Walter Fischer. Říká, že je rok 1939.“

Pohledy pětice mužů se zvedly od telefonu a odrážely se jeden od druhého v nechápavém zmatku. Dívka na druhém konci si odkašlala a četla dál. „Nejspíš prošel skrz ta místa, kudy my. Ale nezvládl to dobře. Je úplně zhroucený a má nějakou nemoc. Podle Druhých lidi dřív procházeli častěji, tak se osídlil Ostrov. Ale už od 70. let se to nestalo. Cítili jsme několik dní předem, že se něco stane. Otřesy. Pak Walter vyšel z pásma a otřesy přestaly. Chtěl ho Černý, ale Walter utekl. Byl u Druhých, ale tam to nešlo. Teď je u nás. Je mu pořád zle. Nevíme, co s ním bude dál. Ale prý je důležité, abyste to věděli. Ozvěte se mi, až to půjde. Ahoj, Walt.“

Chris se znovu ozvala. „Jste tam?“ Po Desmondově přitakání pokračovala. „Walt takovýhle dlouhý zprávy nepíše. Musí to být naprosto extrémně důležitý. Já…“ odmlčela se. Nechtěla rovnou říct, že ji děsí nejen samotný popsaný úkaz, ale zejména podobnost s tím, co zažila ona sama v totožné době. „Chtěla bych se ho na několik věcí zeptat. Můžu mu odepsat?“

Desmond se rozhlédl po přátelích kolem stolu. Zastavil se u Daniela. Ten pomalu přikývl.

„Jo, Chris, odepiš mu. Na co se ho chceš ptát?“

Dívka se zhluboka nadechla, tak, že to bylo slyšet i přes telefon. „Musím se ho zeptat… jak ten muž vypadal a co měl na sobě.“

Desmond s Danielem se na sebe podívali a potvrdili si své úvahy. Desmond dál mluvil. „Ty si myslíš, že…“

„Jo,“ zajíkla se bývalá novinářka. „Přesně to si myslím. Přesně to sedí, sakra. Před dvěma dny! To je…“

Daniel vytáhl z kapsy tužku a papír a bleskurychle si něco načrtl. Pak vážně přikývl. „Ať se ho na to hned zeptá.“

„Napiš mu,“ řekl znova Desmond. Pak oddálil telefon a rozhlédl se po parťácích. „Nezajedem za ní? Pro jistotu?“

Sawyer se zašklebil. „Agentka je v pohodě. Trochu ji to rozhodilo, to jo, ale bude v klidu. Oklepala se i z horších věcí.“

„A je fakt pozdě,“ prohlásil Miles. „Nic nám neuteče. Podíváme se na to zítra.“

Desmond kývl a znovu si vzal telefon. „Promiň, Chris, něco jsme ještě… Napiš mu. A pak si jdi lehnout. Ráno si dáme vědět a domluvíme se, kde bude porada. Sjedeme se buď u nás, nebo u tebe. Pustíme se do další práce.“

Rozloučili se. Zatímco pětice mužů se stále snažila pochopit, co ta zpráva znamená a co se mohlo stát, dívka naťukala do tabletu svou odpověď na Waltovu zprávu.

Za několik málo minut se displej Desmondova mobilu rozzářil textovou zprávou od ní. „Walt mi hned odepisuje. Je na mě napojený právě teď. Ten muž - je to on. Popis sedí. V tý Sierra Nevadě jsem viděla toho Waltera.“

* * *

Chris střídala tablet s telefonem. Třásly se jí ruce a věděla, že kdyby teď telefonovala, zněla by rozčileně… a to nechtěla. Informovala tedy sanfernandskou skupinu pouze takhle. Pak si znovu nevěřícně přečetla to, co napsal Walt.

„Walter asi 180 cm. Normální postava. Černý vlasy. Červený spálený obličej. Tmavě šedý silný kalhoty, špinavá bílá košile a tlustej tmavomodrej svetr. Těžký kožený boty, hnědej batoh a pletený hnědý rukavice, šálu a čepici. Přišel sem ze zimy.“

Chris zírala do tabletu a vybavila si svou vizi. Muž klečel, takže mu neviděla spodní část těla… ale tu horní Walt právě přesně popsal. Do hrubě pleteného teplého svetru se zařezávaly ještě tmavší kožené popruhy batohu, ze svetru vykukoval límec košile a čepice na hlavě seděla nakřivo a odhalovala krátké tmavé vlasy. Byl to Walter. Nebylo pochyb.

„Walte, já… já jsem ho viděla taky. Asi ve stejnou dobu jako ty.“

„Jo,“ odepsal za chvíli Walt. „Oba jsme viděli. Myslím, že bylo spojení. Já to cítil. Udělala jste to vy. Byl jsem v rauši a vy jste se napojila.“

„Ale to já přece neumím,“ naťukala chvějící se rukou Chris.

„Umíte. Umí to každej, někdy, v nějakejch situacích. Musí mít vyšlapanou cestu a v cíli musí být otevřeno. Cestu máme a otevřeno bylo.“  

Došla jí slova. Zatímco mlčky seděla a pozorovala zařízení a káva vedle ní chladla a víno teplalo, Walt na druhém konci spojení i světa na nic nečekal. Seděl ve svém stanu a soustředěně hleděl do plátěné stěny, za níž se míhaly stíny ohně. Před očima viděl Chrisin obývák, respektive jeho malou výseč. Teď už se soustředil jen na tablet, nerozptyloval se pozorováním Chrisina pokoje, a při psaní se snažil o stručnost. Chtěl tak udržet spojení v reálném čase co nejdéle. Měl sice na rameni Hurleyho ruku, jejímž prostřednictvím se mu Strážce snažil dodat více energie, ale věděl, že ani to není všespásné.

Za chvíli dívce přišla další zpráva. „Musím už končit, jsem fakt unavenej. Není mi dobře. Zítra napíšu, co novýho. Stejný čas. Až zapadne slunce a bude tma. Jestli chcete, buďte tam. Dobrou.“

* * *

Chris se v noci moc nevyspala. V hlavě se jí stále tloukla ta potvrzená věc – viděla nepřirozený útržek z něčeho naprosto nepřirozeného, co se stalo na Ostrově. Ráno dostala ze San Fernanda pokyn, aby nikam nejezdila. „Pokud ti řekl, že se ozve ve stejnou dobu, uděláme to prostě tak, že my večer přijedeme k tobě. Dan by se toho kluka chtěl taky na něco zeptat.“

Všichni, bez ohledu na to, zda byli v San Fernandu nebo v Simi Valley, byli celý den jaksi nesví. Chris se absolutně nedokázala soustředit a jen pořád měla v hlavě útržky Waltových zpráv a vzpomínky na vizi Waltera, klečícího uprostřed silnice. Jediné, na co se vzmohla, bylo potvrzení, že jí v jejím oblíbeném losangeleském knihkupectví objednali celou sérii knih o Ryhopském lese a začátkem příštího týdne si pro ně bude moci přijet.

Desmond se pustil do úkolu, který mu před odjezdem do Yuby svěřil bratr, a začal mapovat britskou mytologii. Sice mu to přišlo jako zcela nesmyslný úkol a trošku ho začínalo dráždit, že se jeho bratr zabývá takovými zkazkami…. ale k něčemu to bylo dobré. Aspoň neměl čas přemýšlet nad tím, co se stalo v uplynulých dnech a co to s ním dělá.

Desmondovi se sice dařilo zachovávat tvář velitele, který vše drží v rukou, ale sám si začínal připadat jaksi nejistě. Něco se změnilo od toho odpoledne, kdy na chvíli viděl auto padající ze srázu. Měl pocit, že ta vize v něm cosi oživila. Nedokázal si vzpomenout co přesně, ale měl pocit deja vu – jako by už kdysi něco podobného zažil. Jen nevěděl, kdy to bylo a čeho se to týkalo. Něco se v něm probouzelo… a něco na jeho povrchu, v jeho vědomí a příčetnosti, které z něj dělaly velitele, jako kdyby mírně povolovalo. Bylo to jako mírně popraskaná hliněná slupka. Stále drží pohromadě… ale už jí mohou prosakovat věci zevnitř a je jen otázka času, jak dlouho vydrží, pokud ji někdo zase nezpevní. Desmond byl rozhodnut ji zpevnit, jak nejlépe to půjde. Ale jak dobře se to podaří, tím už si tak jist nebyl. Tušil, že to, co se skrývá v jeho nevědomí, má obrovskou sílu.

Daniel si sepisoval a utřiďoval své terénní poznámky ze Sierra Nevady a pak se jal vybírat na internetu nové přístrojové vybavení. Když přišel za Desmondem s odhadem ceny, bratr zalapal po dechu. „To je několik desítek tisíc, Dane,“ zakroutil hlavou. Jeho bratr jen mlčky pokrčil rameny. Desmond si povzdychl. „Jo, já vím. Prostě to potřebuješ. Asi je pravda, že záření, co sem prochází kdoví odkud, asi nemůžeš měřit školním pravítkem. Tak jo. Vyber, co potřebuješ, objednej si to a snad to budeš mít co nejdříve.“

Miles se Sawyerem strávili celý den kromě oběda ve svém pokoji. Tiše a napjatě spolu znovu a znovu probírali všecko, co se stalo na yubském výjezdu. Od Milesovy zkušenosti na tábořišti, přes Danielovo podivné chování, až po Chrisinu a zejména Desmondovu vizi v Sierra Nevadě. Sawyer zopakoval i Milesovi, že si je jistý, že Desmond tuhle zkušenost nemá poprvé. Probírali možnosti, co s tím dělat, a zvažovali rizika. Zdálo se, že nějaké číhá všude. Sawyer přemítal, zda o tom Desmondovi nemá říci, ale nechtělo se mu do toho. Ani Miles to příliš nepodporoval. „Řekneš mu o vizích na Ostrově a začne se rozpomínat na svou ženu. Tohle nechceš oživovat. Vzpomeň si, jak vypadal na Ostrově.“

I Frank měl zjišťovací den. Zavřel se do malého pokoje a celý den se věnoval jedné věci. Stále častěji se mu vracela myšlenka, že výzkum po zemi je na některé věci příliš omezený. Příliš pomalý. Příliš blízko. Některé věci prostě potřebují odstup. Nadhled. Nakonec si otevřel několik webových stránek… a hledal a hledal. Netrvalo dlouho a našel, co potřeboval. Pak už se jen musel odhodlat a rozhodnout se, jak s tím záměrem seznámí celou skupinu. Byl si jist, že kdyby s nimi mluvil postupně a přesvědčil aspoň některé o prospěšnosti tohohle nápadu, fungovalo by to dobře. Minimálně Daniel by možná byl pro. Ale… mluvit s každým zvlášť za velitelovými zády znělo tak trochu jako kutí pokoutných piklí. Ne, to nešlo. Frank se rozhodl. Sepsal si argumenty, spočítal náklady, čas… a potvrdil si, že jeho idea je dobrá. Teď to jen chtělo najít dobrou chvíli a skupinu s tím seznámit. Nebo se nejprve zeptat Daniela a pokusit se ho získat pro svůj nápad? Když ale nakoukl do pokoje „dvou D“, mladý vědec byl tak zabrán do své práce, že se rozhodl odložit to na později.

Odpoledne se poskládali do outlanderu a vydali do Simi Valley.

* * *

Usadili se u dívky v obývacím pokoji. „Jako za starejch časů, co?“ zašklebil se Sawyer.

„Jsou to necelý dva měsíce, co jste přišli. To nejsou žádný starý časy,“ oponovala Chris.

„No, podle toho, kolik se toho stihlo stát, mi to připadá dost dávno.“ Sawyer si zamyšleně podepřel bradu. „A teď tady teda máme další problém. Ty si teda myslíš, že jsi viděla to samý, co viděl Walt?“

Chris přikývla. „Vypadá to tak. Sedí to časově i tím, co popsal. A i sám Walt napsal, že se cítil nějak… divně. Myslí si, že jsme se nějak propojili. Přirovnal to k vyšlapanejm cestičkám, který intuitivně sleduješ, když se dostaneš do nějaký speciální situace.“

Rozhlédla se po ostatních. Všimla si Daniela, který ji upřeně pozoroval. „Tebe k tomu něco napadá, že jo, Dane?“

Vědec přikývl. „Zapadá to do toho, co jsme už absolvovali. Ty speciální situace, to jsou chvíle, kdy z nějakého důvodu člověk není plně… v realitě. Prostě… když je duchem trochu mimo. Když usíná, spí, dal si drogu nebo se opil…“

„Nebo když je ve velkým stresu,“ navrhla dívka. „Jako byl Walt tu noc na konci roku, kdy se na mě napojil.“

„Ano. A tys zase byla unavená po celém dni a zrovna jsi se mnou přestala mluvit. Šel jsem pro něco k pití, vzpomínáš si? Přestala ses soustředit na naši komunikaci a možná jsi trochu vypnula pozornost.“

„Jo, snad máš pravdu,“ kývla novinářka, pak ale vznesla námitku. „Ale teď v Sierra Nevadě jsem řídila. Soustředila jsem se.“

„To ano, ale vjeli jsme do průsaku. Do místa, kde prochází záření. Citlivé jedince to může rozhodit tak, že to přebije i jejich aktuální mentální stav.“

Sawyer ho pozorně poslouchal. „Vy dvě citlivky v průsaku,“ řekl a ukázal na Desmonda a Chris, „a ten kluk na Ostrově u toho jejich nebezpečnýho záhadnýho pásu, ze kterýho zrovna vylezl cizí chlap. Nejspíš to byl taky docela zápřah na nervy. Takže kluk moh bejt taky slušně mimo. No, pěkně se to sešlo. Samý náhody.“ Ironicky se ušklíbl.

Daniel souhlasně pokyvoval. „Vypadá to tak.“

* * *

Zabrali se do hovoru o nedávném dění v Sierra Nevadě i na Ostrově tak intenzivně, že zapomněli na čas. „Kolik je?“ vzpomněla si najednou Chris. Podívala se na hodinky. „Šest večer. Včera se mi touhle dobou ozval.“

„Psal něco o západu slunce, ne?“ ozval se Daniel. Vzhlédl od svých poznámek. „Vzhledem k časovému rozdílu je na něj ještě brzy. I kdybychom zohlednili nějaké případné… odchylky, je ještě brzy. Musíme počkat.“

„Ale…“ chtěla namítnout Chris, ale pak to vzdala. Přít se s vědcem o přepočtech časových pásem nemělo smysl.

Jenže v tu chvíli se její tablet rozsvítil. Dívka po něm rychle sáhla a zkontrolovala textový soubor, v němž si vyměňovali zprávy. Bylo to tak. Byla tam nová.

„Třeba myslel západ slunce u nás,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným z okénka. Venku se slunce pomalu sklánělo k obzoru.

Ostatní zajímal spíš obsah zprávy, než čas jejího odeslání. „Co píše?“ zajímal se Desmond.

„Moment,“ odtušila dívka. Rychle vyťukala „Ahoj, Walte.“

Pak promluvila k parťákům. „Chci vědět, jestli je na příjmu a odepíše mi hned. Hotovo. Tak. Napsal… tohle.“ Prolétla očima zprávu a na několika místech se zarazila. Pak začala číst nahlas.

* * *

„Ahoj Chris a ostatní,

jsem tady. Rychlé novinky: Walter je u nás. Klidnější, nekřičí a není tak hysterický. Je mu dobře s Hurleym. Pořád ale nemocný. Nikdo neví, co s ním. Je popálený, má bolesti, nehojí se. Občas zvrací a bolí ho hlava. Léky Druhých nepomáhají. Ben se bojí, aby z průchodu nepřinesl nemoc. Ostatní jsme pořád unavení. Možná víc než předtím. To to pásmo. To je zatím vše důležité. Zdravím všecky. Sawyere, pěkný brejle. Ozvěte se, jestli chcete. W.“

Sawyer se nevěřícně zadíval k tabletu a sáhl si na své nové brýle, které si koupil při zastávce cestou z Yuby. „On nás fakt vidí, tady a teď.“

„Jo,“ kývla Chris. Ona už to brala jako samozřejmost.

„Co mu mám odepsat? Zajímá vás něco konkrétního?“

Daniel si přesedl vedle novinářky a naklonil se k zařízení. Soustředěně četl. Pak si tablet přitáhl k sobě. „Na chvíli si ho vezmu, ano?“

„Počkej,“ zastavila ho dívka. „Je slušný se ho nejprv zeptat.“ Vyťukala na displeji krátkou zprávu. „Walte, je tu Dan. Chtěl by s tebou chvíli komunikovat. Můžu vás předat?“

Všichni chvíli hypnotizovali displej. Nejprve po chvíli neaktivity zhasl, ale pak se rozsvítil. Před šesti napjatými obličeji se začala objevovat zpráva: „Jo. Dobře, že tam je. Eloise říká, že potřebujeme jeho pomoc.“

Daniel znovu sáhl po zařízení a rychle naťukal zprávu. „Walte, tady Daniel Faraday. Jaka pomoc je třeba? A jaká je situace u pásma?“

Po chvíli se objevila odpověď. „Eloise říká, že potřebujeme vědět, kdo prochází skrz a proč. Proč prošel Walter a proč s takovým časovým rozdílem. Proč někdo má vedlejší následky a někdo ne. Jak to zvládat. U pásma vše stejné. Lámání světla, rostliny uhýbají, nejsou zvířata. Mrtvý ticho, jen šumění. Všechny tam bolí hlava.“  

Daniel začal znovu psát. „Nechoďte už k pásmu, Walte. Dokud nezjistíme, co se tam děje, nechoďte tam.“ Na okamžik se znovu zamyslel. Věděl naprosto přesně, na co se chce zeptat, ale sledovalo ho další patero očí. Ani pro ně, ani pro ty na Ostrově by nebylo dobré, aby znali všechny jeho úvahy dávno předtím, než věci budou jisté. Chvíli uvažoval, a pak začal znovu psát.

„Moje matka je s vámi v kontaktu?“

„Ano,“ odpověděl Walt rychle. „Chodí každý den. Obeplouvá pásmo lodí. Bezpečné.“

„Dobře,“ odepsal Daniel a pak zpomalil. Zvažoval každé slovo. „Vyřiď jí prosím tohle: Najdi přístroje. Na Ostrově by měly být. Orchid, možná i jinde. Tvoje poznámky v bílé knize tomu nasvědčují. Základní triáda. Zmeř terciálni složku. Terciálni složka v pásmu (nevstupovat!), v rostoucí vzdálenosti i u nového subjektu. U kontrolních také. Předej výsledky po Waltovi. Co nejdřív, prosím. Zapamatuj si to prosím co nejpřesněji, Walte. Je to důležité.“

„Co to znamená, brácho? Co to je terciální složka?“ zeptal se zaraženě Desmond, který se mu teď koukal přes rameno.

„Potřebuji, aby mi něco ověřila,“ řekl automaticky Daniel. Chvíli ještě přemýšlel, pak usoudil, že v tuto chvíli to je vše. Pak předal tablet znovu Chris.

 „Co to je? Co to je terciální složka?“ pustil se do něj opět polohlasem Desmond.

Daniel pochopil, že ho tak snadno neodbude. Protáhl se. „Jde o… odkazuji se na měření, která jsme na Ostrově dělali s matkou. Bude přesně vědět, o čem mluvím.“

„A co jste to teda měřili?“ Jeho starší bratr byl neústupný.

„Něco podobného jako v Sierra Nevadě,“ řekl fyzik neurčitě a jakoby znuděně. Ve skutečnosti však své znudění zoufale předstíral a snažil se zastřít zneklidnění, které se v něm vzmáhalo. Pokračoval ve vysvětlování. „Jsou tam průsaky, to víme. Ale dokud to matka neudělá a nepošle mi přesné výsledky, nebudu vědět víc. Musím vědět, jak je to intenzivní, jaké to má přesné charakteristiky a podobně.“

Desmondovo vyptávání se mu vůbec nezamlouvalo. Ale stejně tak se mu nezamlouvalo to, co četl ve Waltových zprávách. V mysli se mu rodil obraz něčeho, co zapadalo do celkového obrazu a do popisu toho, co Walt z Ostrova líčil. Nevysvětlovalo to sice, proč se v pásmu láme čas a prostor a proč se mu vyhýbá vše živé… ale mohlo to vysvětlit nevolnosti i nemoc nebohého Waltera. Daniel potřeboval víc informací. Potřeboval přesné údaje. Byl přesvědčen, že Eloise jeho pokyn s terciální složkou rozšifruje správně. Ona sama o ní psala v bílém deníku, který mu předala na Ostrově. Pod bodem 1, jako primární, zmiňovala elementární frekvenci. Pod bodem 2 – sekundární – rozebírala aspekty magnetického záření. A jako terciální...

Na to bylo dost času, dokud si to neověří.

* * *

Chris si s Waltem ještě chvíli psala o Walterovi, pak se rozloučila a dohodla se s ním, že se s ní pokusí znovu spojit dalšího dne v tutéž dobu. Ok, další západ slunce, napsal Walt.

„Počkej ještě,“ zarazil ji Daniel. „Zeptej se ho prosím ještě na jednu věc. Kdy u nich zapadlo slunce?“

Dívka otázku rychle vyťukala.

Za pár okamžiků se displej rozzářil odpovědí. Dívka ji vědci mlčky ukázala.

„Ale to přece…“ zašeptal zmateně Daniel.

„Před chvílí,“ psal Walt.