909 - Do divočiny

Pondělí 28. ledna bylo klidné, jasné ráno. Desmondova pětice vyrazila ze San Fernanda po osmé ranní; nechtěli nabrat zpoždění hned zkraje cesty. Když před devátou jejich outlander zajel k bráně na Chrisin pozemek, novinářka už stála vedle své fiesty a rozzářeně na ně zamávala. Působila jako školačka, která se těší na výlet s kamarády.

Zaparkovali vedle jejího auta a Desmond všechny překvapil, když požádal, aby si ještě zašli dát kafe k Chris domů. Po deseti minutách, když se všichni obsloužili u kávovaru, se sešli v obýváku.

„Takže… vyrážíme na první výzkumnou cestu. Doufám, že jste všichni připravení a máte sbaleno i něco teplého na sebe, v horách bude zima. Rozdělíme se jako minule do dvou aut. Tým A jsem já, Dan a Miles,“ ukázal Desmond na své parťáky. „Bereme si outlandera. Béčko jste vy.“ Ukázal na Sawyera, Franka a Chris. Trojice na sebe kývla.

„Na místě bychom měli bejt kolem třetí, čtvrté odpoledne. Ubytujeme se a porozhlídneme se po městě. Zkusíme se poptat a zjistit víc informací. To bude asi hlavně na tobě, Chris,“ ukázal bradou na dívku. Souhlasně přikývla.

„Zítra pak popojedeme do Oroville a na místo té události. Tam přebere velení Dan. Řekneš nám k tomu něco, brácho?“

Daniel se zatvářil trochu nejistě. „Zkusím to. Takže ještě jednou…Vyrážíme na první ostré výzkumy a já nevím, co tam najdeme. Všichni už jste viděli nebo přímo zažili, co umí dělat místa, kudy prosakuje energie. Takže… jakmile se vydáme do terénu a kdokoli z vás se začne cítit divně nebo výrazně nepříjemně, uvidí, ucítí, uslyší něco divného nebo se začne divně chovat, řekne to. Nebo to řekne někdo další, kdo to zpozoroval. To je základ všeho. Rozumíme si?“

Zadíval se na své kolegy. Zbytek skupiny se pod jeho přímým pohledem nedokázal vykrucovat. Všichni více či méně ochotně přisvědčili.

Mladý vědec tedy pokračoval, dávkoval svá slova s patrnou naléhavostí. „Bez dodržování tohohle základu nemůžeme pokračovat dál. Nejde tady jen o to, že se může něco stát tomu z vás, kdo nějaké nežádoucí účinky utrpí. Jakýkoli problém tohoto druhu by mohl způsobit značné potíže i celé skupině. Takže… si o všem řekneme. Nahlásit problém není problém. Problém nastane ve chvíli, kdy ho zatajíte. Ano?“

„Co s takovým problematickým nešťastníkem uděláš, dočasnej šéfe?“ zajímal se Sawyer.

„Pošlu ho do bezpečí a on,“ Daniel se upřeně zahleděl na svého bratra a pak na Chris, „nebo ona, mě poslechne. Vrátí se s doprovodem a s jedním z aut zpátky. Pravděpodobně do Yuby nebo do Oroville, kde může pokračovat v pátrání a hledání informací.“

„Takže nám odjede jedno z aut… a co když se pak stane něco někomu dalšímu?“ Sawyer Daniela propaloval pohledem.

„Terénní skupina musí být extrémně opatrná,“ prohlásil vyhýbavě fyzik. „Musíme postupovat tak, abychom předešli nejen zraněním, ale i dalším komplikacím. Budeme postupovat záměrně pomalu, budeme průběžně měřit kritické indikátory a pokud se objeví nějaká větší anomálie, raději se stáhneme. Bude-li to potřeba, vrátíme se pro doprovod do zázemí a se dvěma auty znovu vyrazíme na místo. Asi tak nějak bych si to představoval.“

„Skoro ti můžu slíbit, že minimálně půlka výpravy by to měla zvládnout. Já a Miles jsme na Ostrově prožili dost věcí a ze všeho jsme vyvázli bez újmy. Včetně těch časovejch přeskoků. Byli tam lidi, kteří měli problémy, ale nám se to vyhnulo,“ vzpomínal Sawyer.

„Absolutně není jisté, že projevy na těchto místech budou stejné jako na Ostrově a že budete imunní i proti nim,“ varoval Daniel. „Ale doufejme, že to tak bude.“

Zmlkl a chvíli vyčkával. „Nějaké dotazy?“

Ozval se Miles. „Co komunikace? Je v těch horách mobilní signál?“

„Dobrá připomínka,“ potvrdil Desmond. „Na mobily se tam spolíhat nemůžeme. Seženem si sadu vysílaček. To bude další úkol na dnešek. Jedna do každého auta by nám měla stačit.“

Pak pokračoval. „Co se dalších bezpečnostních věcí týče, tak v terénu všichni budeme ozbrojení. Nechci, abychom toho museli využít, ale chci, abychom tu možnost měli. Všichni.“ S posledním slovem upřel ostrý pohled na svého mladšího bratra. Daniel se zatvářil kysele. Desmond to ignoroval.

„Ještě někdo něco?“ Velitel postupně přejel pohledem všecky členy skupiny.

Nikdo nic neměl.

Dopili kafe, Chris umyla hrnečky a vyrazili.

* * *

Do Yuby dorazili s celkem mírným zpožděním oproti plánu. Ubytovali se v jednom ze slušněji vypadajících motelů a po krátké pauze se sešli venku. „Co teď? Nezajdeme si někam na jídlo?“ zajímal se Frank.

Sawyer souhlasně přikyvoval, ale Chris se opatrně ozvala. „No, já bych se ráda stavila do zdejší knihovny. Zavírají za hodinu a něco, tak to chci stihnout.“

„Knihovna? V době internetu?“ zašklebil se Sawyer.

„Jo,“ odtušila dívka. „V knihovnách se dost často děje kulturní a společenskej život města. A stahujou se tam lidi, kteří se zajímaj a něco věděj. Hlavně ti starší. A my potřebujem právě ty starší, protože se budem bavit o roce 1978. Takže jo, chci do knihovny. Nemusíte tam jezdit se mnou.“

„Druhá skupina vyrazí pro ty vysílačky,“ rozhodl Desmond. „Až bude mít jedna parta hotovo, dá vědět druhé a pak si zajdeme na tu večeři.“

Sawyer přeskočil do outlanderu a v poměru 2 : 4 vyrazili plnit první úkoly.

Chris zaparkovala svou fiestu o pár ulic dál, u městské knihovny. I s Frankem vešli do důvěryhodně působící budovy. V hlavním sále knihovny u stolků s počítači posedávalo pár teenagerů, kteří k nově příchozím zvedli hlavu. Jeden chlapec se pokusil zapískat, ale varovný pohled knihovnice jej zastavil - přece nechceš dělat hluk v mojí knihovně, že ne, říkaly její ostré oči za brýlemi.

Pomalu přistoupila k pultu. Knihovnice se na ni přátelsky usmála. „Co pro vás můžu udělat?“

Chris se zatvářila mírně rozpačitě. „Víte, my… já… potřebovala bych sehnat nějaké dokumenty.“

„To jste tu celkem dobře,“ odvětila knihovnice pobaveně.

„Jde nám o jednu událost z místní historie. Napadlo nás, že byste tu k tomu mohla mít nějaké materiály…“

„Budu hádat,“ zadívala se na ni knihovnice. „Buď vám jde o pětku z Yuby… nebo o to Donaldovo UFO.“

„To první,“ potvrdila Chris, ale druhou zmínku si velice pečlivě uložila do paměti. Zajímavé. Později si o tom musí něco zjistit.

„Ta stará tragédie,“ povzdychla si dáma. „Ano, máme tu nějaké noviny z té doby, psalo se o tom docela hodně. Můžu vám je připravit, ale bude to nějakou dobu trvat. Dnes už to asi nestihneme.“

„To vůbec nevadí,“ odvětila Chris s úsměvem. „Mohla bych se stavit pozítří a podívat se na to? A mohla bych si udělat kopie?“

„Pokud vám nevadí, že se za ně platí, tak samozřejmě můžete,“ informovala ji dáma. „Podívám se vám i po nějakých dalších pramenech, když vás to zajímá. A můžu vědět proč?“

„Kdysi jsem na ten případ narazila, když jsem pracovala jako novinářka,“ přiznala Chris. Pohled knihovnice zostražitěl, přisunula si brýle blíž na kořen nosu, jako by na návštěvnici chtěla lépe vidět.

Chris rychle pokračovala. „Ale už v oboru nepracuju, nebojte se. Nic o tom psát nebudu. Jen… nemůžu tu strašnou věc dostat z hlavy a ráda bych se o tom dozvěděla víc. Jen sama pro sebe. Když člověk ví, že zjistil, co se dalo, přestane mu to snad tak vrtat v hlavě.“

„Tady v Yubě je to pořád citlivá záležitost, i když je to už třicet let,“ řekla pomalu knihovnice. „Taky si na to vzpomínám. Bylo mi třicet, byla jsem přibližně stejně stará jako ti hoši… Nebyli to přímo mí kamarádi, ale od vidění jsem je také znávala. Jeden den tu byli, veselí, těšili se ze života… a další den byli pryč.“

„Muselo to být hrozné,“ řekla soucitně Chris, aby ženu povzbudila k dalšímu vyprávění.

„To ano, jejich zmizení a pak smrt byl obrovský šok. Většina lidí na to dodnes nechce vzpomínat. Nejen rodiny těch nešťastných chlapců, ale i ostatní. Zasáhlo to tehdy celé město, víte? Ti chlapci byli v něčem jako děti. Spousta lidí je znala a měla je svým způsobem ráda. Bylo to strašné. Doufám, že se na to nechcete moc vyptávat a jitřit rány.“

„To v žádném případě nechci,“ uklidňovala ji rychle Chris. „Jedině kdybyste věděla o někom, komu nevadí o tom mluvit a třeba na to často vzpomíná, tak to bych si se zájmem poslechla. Ale jinak mi jde hlavně o psané zdroje.“

„Jedině snad…. možná starý Jack?“ zamyslela se knihovnice. „Víte co, dejte mi den času, zkusím se poptat. A také vám připravím ty materiály, které tu najdeme. Zítra touhle dobou mi zatelefonujte, řeknu vám, jak jsem uspěla. Nebo vám mám rovnou nadělat kopie?“

„To byste byla moc laskavá,“ usmála se na ni Chris.

Už se s Frankem otáčeli k odchodu, když ji ještě něco napadlo. „Můžu ještě jednu věc? Ti chlapci… jsou pohřbeni tady v Yubě? Říkám si, že bych jim tam aspoň šla položit pár květin…“

„Ano, tady nebo nedaleko. Dva z nich, myslím, že Ted a Jackie, jsou na Sierra View, a ty další dva, Billa a Jacka, uložili na sutterském hřbitově a na Browns Valley. Zajděte tam. Ti chlapci si zaslouží vzpomínku.“

* * *

Za hodinu se všichni sešli v restauraci nedaleko motelu, kde bydleli. Větší polovina skupiny spokojeně konstatovala, že sehnali potřebné vysílačky a dokonce je už stihli otestovat – Milesovi a Sawyerovi zářily oči jako malým klukům, když líčili dosah zařízení a chválili jasnost zvuku a délku výdrže na baterii. Chris je seznámila s průběhem svého pátrání, i když musela přiznat, že v tuto chvíli žádná zásadní zjištění nemá. „Ale snad z toho něco bude. Ta knihovnice zmínila nějakého pamětníka, který by možná něco chtěl říct…“

„Starej Jack,“ upřesnil Frank. Chris se na něj překvapeně podívala. „Ty máš ale pamatováka.“ Pilot se zasmál. „To víš, cvičená paměť. Když se celý roky učíš ukládat si do hlavy trasový body a pokyny dispečerů, abys to nezvrtala, poznamená tě to.“

„Informace o nějakých neobvyklostech v místech, kde se to stalo, jsi asi nesehnala, že?“ probral se ze zamyšlení Daniel.

„A víš, že jo? Knihovnice zmínila dvě zdejší podivný události – zmizení těch kluků a něco jako Donaldovo UFO,“ řekla dívka. „Ale není to nejspíš v tý lokalitě, kde se to stalo těm pěti.“

„Donaldovo UFO?“ zopakoval nevěřícně Desmond.

Pilot s novinářkou svorně pokyvovali. „Víc o tom zatím nevím. Zkusím k tomu něco dohledat,“ dodala Chris.

„Snad to všecko stihneš,“ zatvářil se pochybovačně velitel výpravy. V tu chvíli nikdo z nich netušil, že Chris bude mít času na pátrání víc, než by se jí zamlouvalo.

Objednali si. Většina objednávek prošla bez povšimnutí, jen Chrisin velký steak se salátem upoutaly Sawyerovu pozornost. „Dala ses na dietu, agentko?“ zašklebil se na ni přátelsky. Dívka mu úšklebek beze slova vrátila, ale ozval se Daniel. Promluvil ledabylým tónem. „Chris žádnou dietu nepotřebuje.“

Všichni se na něj s úžasem zadívali. Vědec se zastavil se se sklenicí ledového čaje na půl cesty ze stolu ke rtům. „Co jsem řekl špatně?“

„To by chtělo upřesnění,“ chytil se jeho neprozíravé poznámky Sawyer. „Buď Scullyová nepotřebuje dietu, protože je tu se samýma jedincema, kvůli kterým nestojí za to držet dietu… nebo proto, že ji nepotřebuje, ať je s kýmkoli kdekoli. Co myslíš, Danny?“

Daniel se ošil. „Z hlediska složení téhle skupiny se kloním spíš k variantě číslo jedna, ale správná odpověď je samozřejmě i dvě,“ prohlásil škrobeně.

Sawyer se rozchechtal. „Podívejme, z vědátora se stává diplomat. No, to se máme na co těšit.“

„Nechte těch blbostí,“ zasáhl Desmond. „Pojďme se podívat na věci, které nám můžou pomoct se zítřkem. Jako… který místa nás zajímají a podobně.“

„Já bych to nechala na večer do motelu, jestli můžu,“ namítla tiše Chris. „Tady jsme…“ mezi lidma, naznačila obkroužením hlavy plnou restauraci. „Ta paní v knihovně říkala, že to tu pořád rezonuje. Nejsem si jistá, jestli je dobrý bavit se o tom v podniku plným lidí.“

„To je pravda,“ kývl velitel. „Nechme to na večer. Stejně nám za chvíli přinesou jídlo.“

* * *

Po večeři zamířili do motelu. Desmond si cestou odchytil Chris. „Poslyš, nevadí ti ty Sawyerovy řeči? Nevím, co je to s mým bráchou popadlo. Teda vím, Jim do něj pořád šije. Jsou jako malí kluci. Pokud tě to štve…“

„To vůbec neřeš,“ zasmála se dívka. „Nejsem z cukru. Pracovala jsem jako jediná žena v čistě pánským kolektivu. Na podobný poznámky jsem si musela zvyknout hned od začátku. A víš, co ti řeknu?“ Ani nepočkala na Desmondovo potvrzení a pokračovala. „Ti, co měli ze začátku největší řeči, se nakonec ukázali jako ti nejlepší a nejvstřícnější kolegové. Jako kdyby si těma blbejma kecama testovali, co jsem zač.“

Později se všichni sešli v malém salonku v přízemí, kde měli soukromí.

„Takže… Dane, Chris, Franku, výzkumná parto… chci vidět plán na zítřek,“ vyzval je Desmond. Sawyer a Miles stáli za ním a vše pozorovali.

Slova se ujala Chris. „Fajn. Začneme tím, co se tehdy dělo. Byl večer 24. února 1978. Pět kamarádů – kluci z maloměsta, co všichni měli nějaký duševní potíže nebo byli lehce zaostalí, si vyrazili v autě z Yuby do Chica, to je tady. Asi šedesát mil, hodina a půl po dálnici,“ ukázala na mapě. „V Chicu se podívali na basketbalovej zápas a nakoupili si nějaký jídlo na cestu zpět do Yuby. Pak vyrazili nazpět. Měli být doma do půlnoci, zalehnout do postelí a pořádně se vyspat na svůj vlastní zápas, kterej měli hrát následujícího dne.“

„Jenže domů nikdy nedojeli,“ konstatoval Miles.

„Ne. Nedojeli, rodiny ráno zburcovaly poplach, když zjistili, že kluci nepřijeli domů, spustilo se pátrání a o několik dní později našli náhodou jejich auto, odstavený na kraji cesty mezi Oroville a Quincy,“ píchla dívka prst do mapy. „Úplně mimo trasu. Vůbec tamtudy neměli jet. Uvažovalo se, že se možná na poslední chvíli rozhodli navštívit známý jednoho z nich, kterej měl přátele nebo vzdálený příbuzný v jedný vesnici tamtím směrem, a cestou špatně odbočili a dali se do hor. A když dojeli na blbě sjízdnej úsek, opustili auto. Akorát, že majitel auta, jeden z těch kluků, by ho prý nikdy nenechal stát, jak ho měl rád. Nedávalo to smysl.“

Chris otočila stránku s poznámkami a pokračovala. „Měsíce se pak nic nedělo a vyšetřování se zaseklo na mrtvým bodě. Zlom nastal až někdy v červnu, kdy si nějací lidi udělali výlet na motorkách do hor v těmtěch místech… a když se zastavili na provizorním tábořišti lesní správy, asi osm mil od místa, kde se našlo to odstavený auto, našli v přívěsu, co sloužil jako úkryt pro případ nouze, mrtvýho chlapa. Byl to jeden z nich. Vyhublej na kost, zarostlej, zahrabanej v posteli pod dekama. Naprosto nepochopitelný – v tom přívěsu byly zásoby jídla a paliva na několik měsíců, ale on tam umřel hlady a zimou… Pak se začalo pátrat na ose mezi přívěsem a autem a brzy našli ostatky zbylých tří kluků. Pátej, nejstarší z nich, se nikdy nenašel. Vyšetřovalo se, pátralo. Tři v lese zemřeli na podchlazení, čtvrtej v přívěsu na podchlazení a hlad. Není přesně jasný, v jakým pořadí umírali, protože o ty v lese se postarala zvěř. Víc se nikdy nezjistilo. Rodiny spekulovaly, že k tomu ty kluky musel někdo přimět násilím – že nenáviděli divokou přírodu a lesy a zimu – a přesto se do divočiny vydali. Ale nikdy se nic neprokázalo a nezjistilo.“

Chris uzavřela svoje úvodní povídání a sklapla poznámky. Na stole nechala ležet jen mapku, kopii z dobových materiálů.

„A my jsme tady vlastně proč?“ ujasnil si Sawyer. „Připomeňte mi to, agenti.“

„Protože to bylo v materiálech Dharmy a vybrala a zpracovala to moje matka,“ řekl důrazně Daniel. „A protože tam došlo k neobjasněnému zmizení osoby a extrémně iracionálnímu chování ostatních obětí.“

„Fajn. A co tedy budeme dělat zítra?“

„Vyrazíme do Oroville,“ ukázal Daniel na mapu. „To je poslední místo, kde se ti hoši chovali tak, jak měli. A pojedeme v jejich stopách. Dáme se směrem na severovýchod do hor, tudy,“ ukázal, „směrem na Brush Creek a pak do hor do divočiny, tak daleko, kam až se dostaneme. Budeme dělat pozorování a měření. Půjde o to, zda neznanamenáme nejakou anomálii buď na mých přístrojích, anebo senzorickým vnímáním. Hlavně očima,“ dodal, když viděl Sawyerův nejistý výraz. „Prostě budeme pozorovat všemi smysly, co se děje kolem.“

Slova se znovu ujala Chris. „Co se týče konkrétních míst, na která se můžeme zaměřit, těch je několik. Vycházíme z předpokladu, že ty kluky tenkrát něco v Oroville přinutilo odbočit do hor. Jinak by to sami neudělali, anebo kdyb se spletli, brzy by to zjistili a otočili by se. Měli mapu a byli natolik schopní, aby poznali, že nejedou podle ní. Všeobecnej názor je, že je něco přimělo jet do pustiny.“

Odmlčela se a pak pokračovala. „Ta horská cesta tehdy vypadala úplně jinak než dneska, byla ošklivá, neupravená, v podstatě jen hodně uježděná lesní cesta. Ale oni si nikde ani neodřeli podvozek. Řidič musel být obrovsky pozornej.. anebo to tam dobře znal. Ale že by někoho přibrali do auta… za prvé prý nebyli tak důvěřiví a řidič by své vozidlo nikomu cizímu nesvěřil, za druhé by se k nim do auta už nikdo nevešel. Bylo to pět mladejch chlapů, sportovců. Jeli dál a dál… a  zastavili a auto opustili, až když dojeli do místa, kde už z nějakýho důvodu nemohli dál. Palivo měli a auto startovalo. A kdyby zapadli… tak prý taková banda mladejch chlapíků absolutně neměla mít problém to auto vystrkat ze sněhu na cestu a vydat se zpět.“

„Uměl řidič dobře couvat?“ nadhodil Frank.

„Dobrá otázka,“ odvětila novinářka. „Těžko říct, jestli se tohle dá po těch letech ještě zjistit.“

„Takže… nás bude zajímat Oroville, kde špatně odbočili, místo, kde nechali auto, a místa, kde našli jejich těla, je to tak?“ upřesnil si Miles.

„V podstatě jo. Teoreticky se ještě můžeme zaměřit na místo nedaleko místa nálezu na silnici Oroville-Quincy. Tam tehdy tu noc zůstalo stát další auto a jeho řidič vypověděl dost zajímavý věci. Vyrazil obhlédnout terén, kam by se dalo jet lyžovat, a když se vracel, zapadl i s autem a když se snažil vyjet, stihl ho infarkt. Jen mírnej, takže to přežil. Ale skoro celou noc seděl v autě s puštěným motorem, aby si mohl topit, a v bolestech pospával, padal do bezvědomí a vnímal svět tak nějak s přestávkama. Ale tenhle chlapík, Joseph se jmenoval, abych byla přesná, tehdy tvrdil, že viděl další auto a pak skupinu lidí, kteří najednou míjeli jeho auto. Podle hlasů byli mladí, což by sedělo. I ten čas odpovídal. Ale pak to začíná být divný. Volal na ně o pomoc, ale nikdo mu neodpověděl. Hrozně ho to zklamalo, proto si to tak zapamatoval. Tvrdil, že to byla skupina přibližně pěti až deseti lidí.“

„To by sedělo a nepřijde mi na tom nic divnýho,“ nesouhlasně pohodil rameny Sawyer. „Kluci zmatkujou, sami neví, co dělat, a v tom zmatkování se vykašlou na cizí volání o pomoc.“

„Jejich rodiče pak tvrdili, že to by ti kluci nikdy neudělali. Byli sice trochu pomalejší, ale když někdo potřeboval pomoct, pomohli. Jeden z nich dokázal dát první pomoc člověku, kterej zkolaboval na ulici. A další byl u armády.“ Chris si založila ruce na hrudi. „A co je na tom nejpodivnější… ten chlápek s infarktem, Joseph, tvrdil, že tu skupinu viděl okýnkem. Nedokázal je popsat, viděl jen hrubý siluety… ale mezi nimi si všiml jedné, která vynikala. Prý s nimi byla i mladá žena, která nesla děcko.“

„Cože?“

„Mladá žena, která nesla děcko,“ zopakovala Chris ochotně. „Jo, v takový díře, o půlnoci, v mrazu a v divočině uprostřed hor a lesů. Asi je jasný, proč se to dostalo do toho archivu z kostela. Divnej případ.“

„Ten člověk mohl kvůli infarktu vnímat všelijak podivně,“ namítl Desmond, chtěje uplatnit poznatky z nedávno absolvovaného kurzu lékařské pomoci. „Může to způsobit halucinace. Zmatky v časovém vnímání. Mohl si poskládat dohromady věci, které vůbec nesouvisely.“

„Anebo taky ne,“ namítl Daniel. „Z nějakého důvodu to v tom seznamu bylo,“ prohlásil nekompromisně. „A já to chci prozkoumat. Kvůli tomu jsme koneckonců tady.“

„To je pravda,“ kapituloval Desmond.

Nebylo co řešit. Dalšího dne šestice z Ostrova, respektive z Los Angeles, vyrazí ve stopách pětice z Yuby.

* * *

Následujícího dne se z Yuby přesunuli do Oroville. Zastavili na klidném parkovišti za rychlým občerstvením, postupně si zašli dát rychlý předčasný oběd a Daniel mezitím v autě připravoval své měřicí přístroje. Překvapilo ho, když za ním do auta nakoukl Miles.

„Můžu na chvíli, Dane?“

„Samozřejmě,“ kývl vědec.

„Budeš ode mě chtít, abych tím, co umím, zkusil něco zachytit na místech nálezů těl? Hlavně teda na místě toho kluka v přívěsu. Jinak asi bude těžký trefit přesně ta místa, kde zemřeli.“

Daniel souhlasně kývl. „Samozřejmě. Nic tím nezkazíme.“

„Ty tomu moc nevěříš, co?“

Fyzik dokončil vybalování jednoho přístroje a zadíval se na zpříma Milese. „Nezáleží na tom, čemu věřím nebo nevěřím. Jsem přesvědčený, že stále ještě zbývají síly, které jsme se ještě nenaučili detekovat. I magnetismus nebo blesk kdysi byly považované za mýtické síly způsobované bohy. Nikde není řečeno, že věci jako duše, komunikace po smrti a podobně neexistují, projevují se jen výjimečně a my s nimi zatím prostě neumíme zacházet. A já si tuhle možnost při výzkumu nechci zavřít. Milesi, pokud na tom místě něco ucítíš, budu rád, když mi to řekneš.“

„Osobně bych na to moc nesázel,“ řekl Miles. „Je to strašně dávno a ty informace časem vyprchávají. Ale… zkusit to můžeme.“

„Zkusíme to.“

* * *

Pak už byl čas na poslední instrukce. „Pokud to jen trochu půjde, budeme se držet na dohled,“ vydával pokyny Desmond. „Pojedeme pomalu. Když kdokoli zaznamená něco nezvyklýho, dá jeho auto vysílačkou vědět do druhýho.“

Rozdělili se do týmů, které včera stanovil Desmond. Každé dostalo vysílačku a měřicí přístroj, se kterým Daniel dělal svá měření i v altadenském kostele. Vysílaček se ujali Frank a Desmond, měřiče si vzali na Sawyer a Daniel a řidili Miles a Chris.

Pak Desmond zavelel k rozchodu a dodal poslední informaci. „Dane, od týhle chvíle to máš na povel ty, dokud se nevrátíme nebo dokud se něco extrémně nepodělá. Tak… zlom vaz, brácho. Ať to k něčemu je.“

„Díky, Desmonde,“ odvětil Daniel. „Všichni víme, co máme dělat. Připomínám naposled to nejdůležitější – pokud se komukoli nebude něco zdát normální a nebude se cítit dobře, nahlásí to.“

Všichni to vážně odsouhlasili. Dokonce i Sawyer se protentokrát vzdal svých poznámek.

Nasedli do aut a vyrazili, outlander jako první a fiesta za ním.

Přístroje mlčely. Lehké zapípání se ozvalo, když se přiblížili k mostu přes orovillské jezero. Z vysílačky se ozval Desmond. „Brácha se ptá, jestli vám to indikovalo taky.“

„Jo, trochu, před mostem,“ potvrdil Frank. „Pak se to zklidnilo.“

Pomalu pokračovali. Když začali stoupat do hor, pozoroval Daniel přístroje jako zhypnotizovaný. Pověřil tedy svého bratra:„Desmonde, jestli můžeš, se prosím snaž pozorovat okolí, jestli tě nezaujme něco nezvyklého.“

„Co by to mělo bejt?“

„Vlastně nevím,“ ošil se fyzik. „Něco… nezvyklého. Nesmyslné místo bez sněhu, místo, kde rostou jinak stromy. Kdyby byla noc, zajímala by nás světla a podobně. Ale takhle… cokoli.“

Pak se zase zahleděl na svůj měřič. Ručička se pomalu, ale jistě zvedala do vyšších hodnot. „Desmonde, zavolej druhý tým, kolik tam mají oni.“

„Nula celá osm,“ zahlásil Frank.

Daniel se podíval na svůj přístroj. Už ukazoval 1,15. „Vypadá to, že se blížíme do zóny mírné anomálie,“ informoval své parťáky.

Znovu zapraskala vysílačka. „Stoupá nám, to,“ ozval se Frank. „Máme 1,22.“

Daniel si dělal značky do vlastní mapy, kterou si koupil v Oroville. Projeli osadou Brush Creek. U silnice se objevily výstražné tabule, že cesta je v zimě zavřena a případný vjezd je jen na vlastní nebezpečí. „Jedeme dál, opatrně,“ zavolal Desmond do druhého auta.

Miles ještě víc zpomalil. Silnice zatím byla průjezdná, ale sněhu bylo pořád víc. „Snad nezapadnem stejně jako ti kluci.“

A pak se najednou jejich autem ozval výkřik. Byl to Desmond. Do jeho prvotního neartikulovaného zařvání se vzápětí přidal Miles s nadávkami: „Co řveš, šéfe, sakra? Jsem se lekl, chceš, abych to narval do lesa?“

„Sjeli ze srázu, sakra! Zastav, Milesi, Chrisino auto…“

„Co šílíš? Vždyť jsou za náma!“ Miles přesto zpomalil a zapnul výstražné blikání.

„Musíme se jít podívat co se…“ – „Poslouchej mě, Des…“ – „Spadli z toho podělanýho srázu! Můžou být…“ – „Vždyť jsou pořád za náma!“ – „Viděl jsem je ve zpětným zrcátku, jak…“ Desmond si rval bezpečnostní pás, zatímco se s Milesem v šíleném zmatku překřikovali.

Daniel ze zadního sedadla to pozoroval s očima vytřeštěnýma nejprve nepochopením, pak hrůzou. To když se do zpětného zrcátka zadíval i on a uviděl tam sice stín tmavomodré fiesty, která však najednou začala jako opilá kličkovat po silnici. Když jí k vyjetí ze silnice chybělo jen pár decimetrů, fyzik zavřel oči. „Zastav!“ zakřičel.

Miles to teď už viděl taky. Dobrzdil, zaparkoval na krajnici a pak se otočil přes sedadlo a zíral za sebe, zatímco se velitel výpravy a vědec prali s pásy.

* * *

Ve druhém autě vládla dobrá nálada, Frank se Sawyerem se zájmem sledovali vývoj hodnot na přístrojích, absolutně nic je nezneklidňovalo. O zmatku v prvním autě neveděli – Desmond naštěstí nezmáčkl tlačítko vysílačky. Až když projeli místem, kde začal velitel výpravy panikařit, najednou Chris s výkřikem strhla řízení doleva, kde se terén prudce svažoval do údolí. Frank, který seděl na sedadle spolujezdce, naštěstí zareagoval bleskurychle a popadl volant ze své strany.

„Zatraceně, co blbneš?“ vykřikl a strhl řízení k sobě. Teď hrozilo, že nabourají do svahu, který se zvedal na druhé straně silnice. Frank i Chris se částečně přetahovali, částečně se snažili vyrovnat dráhu vozidla. Bývalá novinářka se snažila dál řídit, ale byla očividně otřesená. Cosi si mumlala.

„Brzděte,“ zařval na ně i Sawyer. „Ti před náma už zastavili.“

Frank vyrovnal volant, stále ho jednou rukou pevně držel a co nejklidněji instruoval Chris, aby zastavila. „Tak. Brzdi, světla, pomalu ke krajnici. Tak. Už je to dobrý.“ Poplácal ji po rameni a překvapilo ho, že se třese. „Už je to dobrý, holka. Nevím, co se ti stalo, ale už je to dobrý.“

Sawyer ze zadní sedačky vrazil polovinu těla mezi přední sedadla. „Co krucinál blázníš, Scullyová? Málems nás všechny zabila!“

Dívka se až teď vzmohla na slovo. „Vy jste ho neviděli?“

„Koho?“

„Byl tam… člověk. Chlap. Uprostřed silnice. Málem jsem do něj narazila. Proto jsem…“ Pak se jí z očí vyhnuly slzy a opřela si čelo o volant.

V tu chvíli k nim přiběhlo osazenstvo prvního auta. „Jste v pořádku?“ lapal po dechu Miles, který byl nakonec paradoxně nejrychlejší. Desmond s Danielem přibíhali za ním.

„Jo, dobrý, jen s Chris to trochu zamávalo,“ řekl Frank.

Chris zvedla uslzenou tvář od volantu. „Viděla jsem tam člověka. Nechtěla jsem ho přejet,“ vzlykla.

„Ale tam nikdo nebyl, holka,“ vysvětloval jí trpělivě pilot.

Chris nechápavě potřásala hlavou, jako by si ji chtěla vyčistit.

„Všichni ven z auta. Pojďte sem,“ navedl je Miles do prostoru mezi jejcih zastavená vozidla. Ujal se provizorního vedení – v danou chvíli vypadal ze všech nejpříčetněji. „Musíme se všichni vzpamatovat a čerstvej vzduch nám prospěje.“

„U vás se taky něco dělo?“ zeptal se Sawyer. „Vypadáte taky dost děsně.“

Miles kývl. „Desmond začal vyvádět, že jste se všichni zabili a z tý silnice jste…“

Jeho vyprávění přerušila novinářka. Nešťastně vyjekla, rozběhla se ke svodidlu, přehnula se přes ně a začala zvracet. Ostatní se po sobě rychle podívali, ale než kdokoli stihl cokoli říct, přiskočil k ní Frank a pevně ji chytil za ramena. Držel ji, aby nepřepadla. Ostatní ji ustaraně pozorovali. Desmond vypadal zmateně, Miles paradoxně klidně, Daniel zatínal pěsti a snažil se nedat najevo svůj strach… a Sawyer potlačil leknutí a obavy a raději pozoroval všecky ostatní. Zašel do auta, vzal láhev vody a podal ji Frankovi. „Dej jí to,“ řekl tiše.

„Promiň,“ vypravila ze sebe dívka směrem k Milesovi, když ji záchvat nevolnosti konečně přešel a ona se vrátila k ostatním. Po tvářích měla lesklé potůčky slz a spodní polovinu tváře mokrou od vody z lahve.

„Dobrý,“ odtušil Miles. „Asi všichni víte, co jsem vám chtěl říct.“

„Ano, ale dořekni to, prosím,“ požádal ho Daniel.

„Des viděl, že jste z tý silnice spadli. Prej vás viděl v zrcátku. Akorát že to bylo ještě předtím, než jste začali kličkovat.“

* * *

Všichni se pomalu probírali ze zmatků a děsů posledních minut. Chris se pokoušela ostatním vysvětlit, co viděla. „Najednou tam byl uprostřed našeho pruhu chlap. Klečel uprostřed cesty… Nechápu, jak se tam vzal.“

„Já nikoho neviděl,“ řekl jemně, ale pevně Frank. Sawyer taky zavrtěl hlavou.

„A tys viděl přesně co, Scotty?“ ozval se Sawyer směrem k Desmondovi.

„Díval jsem se kolem sebe, jak mě Dan instruoval,“ odsekl velitel frustrovaně. „I do zrcátek. A najednou… jsem viděl, jak vaše auto sjelo z toho srázu dolů a zmizelo mně z dohledu. Vzhledem k tomu, jakej sráz tam je, mi bylo jasný, že nemáte šanci.“

„Začal řvát, že jsem to málem narval do stromů,“ řekl naštvaně Miles. „Začal jsem mu vysvětlovat, že se nic neděje, že jste pořád za náma. Jenže pak jste začali kličkovat.“

„Co se to tady sakra děje?“ zavrčel Sawyer. „Očividně jsme nikam nespadli. A uprostřed silnice očividně nikdo neklečel. Jinak by tam buď pořád byl, nebo bysme ho měli na kapotě.“

„Děje se přesně to, před čím jsem varoval,“ ozval se konečně Daniel. Mluvil tiše, ale odhodlaně. „Nevšimli jste si, že Chrisino auto začalo kličkovat v místě, kde začal řvát Desmond?“

* * *

Daniel si vzal svůj měřák elektromagnetických anomálií a opatrně se vydal proti směru jízdy do míst, kde to všecko začalo. Nemýlil se. Hodnoty na displeji se měnily a nakonec se zastavily na známé hodnotě – 2,34. Zamával na své přátele, že je v pořádku, ale hodnou dobu ještě stál na místě a vyčkával, než vydal se zpět k nim. Pozoroval, jak se jeho dech sráží do obláčků páry. Byla to sice jen chvíle, ale strašně ji potřeboval – musel si utřídit myšlenky, aniž by se ho někdo na něco ptal a aniž by se dal rozptylovat ostatními.

Když se k hloučku vrátil, panovalo mezi nimi tísnivé ticho. „Co budeme dělat, dočasnej veliteli?“ zadíval se na něj Sawyer. Neznělo to však provokativně.

„Jedno auto se vrací zpět,“ řekl Daniel rozhodně. Podíval se na Chris a na Desmonda. Dívka ani neprotestovala, jen zkroušeně přikývla. Desmond také nekladl odpor, jen poznamenal: „Jo, já taky. Já vím.“

Daniel ukázal na Sawyera. „Jime, ty pojedeš s nimi. Budeš řidit. A kdyby se cokoli dělo, zavoláš mi.“

Na Sawyerovi bylo vidět, že se v něm sváří reakce „proč já“ s „to zní jako odpovědná funkce“. Pak si uvědomil, že fyzik má v tuto chvíli rozhodující slovo, a své námitky spolkl. „Rozkaz, Dane. Kam se s nima mám vrátit?“

„Raději až do Yuby,“ řekl zamyšleně Daniel.

„Můžu se zajít podívat na hřbitov,“ řekla nepřítomně Chris.

Ostatní se na ni nechápavě zadívali. „Tak zlý to zase nebylo, agentko, aby ses musela chystat…“ pokusil se Sawyer o žert. Pak se ozval Frank. „Myslím, že to chápu. Jsou tam pohřbení ti kluci. Včera jsme to zjistili. Takže když bude čas… že, Chris?“

Dívka nepřítomně přikývla.

Daniela jako by to utvrdilo v rozhodnutí. „Ano, jeďte až do Yuby. Desmonde, Chris, vy nikam nechoďte sami. Jime, buď pořád s nimi. A ještě jedna důležitá věc: kdyby se vám začalo zase něco dít, ztráceli jste vědomí nebo viděli věci, které tam nemají být… mějte po ruce mobil. Desmonde, ty budeš volat mně, a ty, Chris, svojí sestře. Rozumíte?“

Oba dotčení to potvrdili. Pak Daniel pokračoval směrem k Sawyerovi. „Jime, pamatuj si to i ty, prosím. Kdyby o sobě nevěděli, zastav a najdi v jejich telefonech potřebná čísla. Brácha mě má pod D a Chris má sestru jako Jenny, sestřička. Zavoláš. Já budu vědět, oč jde. Pokud by šlo o Chris, nějak její sestru přesvědč, aby jí řekla něco hezkého, osobního…“

„A to asi udělám jak, když mě v životě neviděla a neslyšela o mně?“ zaprotestoval Sawyer.

„Budeš muset na něco přijít. Jde o životy, Jime.“ Daniel se na něj díval s naléhavostí.

* * *

Rozloučili se. Daniel, Miles a Frank nervózně sledovali vracející se skupinu, která se usadila do Chrisina auta a to se po chvíli začalo couváním spouštět dolů z kopce. Za chvíli Sawyer našel širší místo, kde měl dostatečný přehled, otočil se a zamířil zpátky do nížin.

V tu chvíli Danielovi cosi došlo. Rychle vytáhl z kapsy telefon a vytočil Desmondovo číslo. Jeho bratr to hned vzal. „Co je, brácho?“

„Jste v pořádku? Nestalo se vám to znovu?“

„Ne, ne,“ odmítl Desmond. „Nic jsem neviděl. Ani Chris prý ne. Budeme v pohodě, Dane. Zatím a uvidíme se pozdějc, brácho.“

Daniel unaveně opřel hlavu do opěrky. „Tak to by bylo,“ zašeptal. Projeli inkriminovaným místem bez problémů. Znamenalo to, že anomálie způsobuje citlivým jedincům problémy jen při prvním průchodu? Nebo jen v jednom směru? Nebo sahala jen do poloviny cesty? Spousta otázek, žádná odpověď.

Na tom šíleném incidentu ho těšila jen jedna věc – díky němu se mu povedlo zbavit se Sawyera. Nedělal to proto, že by mu jeho společnost nějak extrémně vadila, i když popravdě řečeno uvítal, že chvíli nemusí být obezřetný kvůli případným poznámkám. 

Díky zámince, že potřebuje spolehlivého a rozhodného řidiče, se mu s Desmondem a Chris povedlo nenápadně poslat do bezpečí jejich nejobsáhlejší paměťové médium. Sawyer měl v hlavě vzpomínky na většinu událostí na Ostrově od roku 2004 a všecko si pamatoval. Když se ukázalo, že místa dávného incidentu jsou aktivní a způsobují potíže, nechtěl Daniel riskovat, že by se se Sawyerovou pamětí – nebo nedejbože s celým Sawyerem – mohlo něco stát.

Teď měl tedy v hlavě o jednu starost míň. Ty zbylé mu tam ztěžka kroužily jako vzducholodi naložené až na maximum své nosnosti.

Byl tak zamyšlený, že nevnímal, že jejich auto postupně zpomaluje, až nakonec zastavilo.

„Dál nemůžem,“ prohlásil Miles. „Zapadli bysme. Budeme se taky muset vrátit.“