821 - Dny klidu

 Dny se pomalu blížily k vánočním svátkům. Po Desmondově oznámení, že se brzy přemístí z Chrisina příbytku někam jinam, jako by se všichni přepnuli do jiného módu.

Desmond trávil většinu času zařizováním nezbytných věcí u svého notebooku nebo u telefonu. V polovině předvánočního týdne oznámil celé skupině, že se dalšího dne budou stěhovat. „Pronajal jsem nám na měsíc docela pěknej byt na kraji San Fernanda,“ oznámil parťákům. „Je to odtamtud blízko na střelnici, na můj zdravotnickej kurs i do Altadeny a sem.“

Sawyer se tvářil většinu času klidně a nad věcí, ale při soukromém tlachání se Milesovi přiznal, že zatraceně napjatě očekává vyřízení objednávky ze San Diega – uplynul už více než týden a on se s kontaktem dohodl, že to bude rychlé. Na víc nemyslel. Odmítal si připustit, že to budou vlastně jeho první Vánoce po několika letech, které nestráví s Juliet. Ne, tady nebyli kvůli prožívání Vánoc. Tohle byla práce.

Daniel roztržitě pobíhal po Chrisině příbytku, jako by se snažil najít a posbírat všecky velké i malé věci, které si mohl někde odložit a zapomenout. Jeho kufr, který si přinesl z Ostrova a z jiné reality, už dávno nestačil na všecky materiály, techniku a papíry s poznámkami, které za poslední dny nashromáždil.

Miles vypadal stále stejně – nevzrušeně, bez většího zájmu. Vypadal jako nudící se zaměstnanec, na kterého se nedostává práce.

Chris přijala své úkoly – zjišťovat další informace o dosud vytipovaných místech a prozatím se přísně držet faktů. Mezitím pobíhala po předměstí Los Angeles a sháněla vánoční dárky. Obstarat rodinu pro ni už pár let bylo nepříjemnou, vždy stejnou rutinou: nevíš, co dát, když s blízkými nejsi v pravidelném kontaktu, ale když nadělíš něco příliš malého nebo nevyhovujícího, budeš za tu zlou, která i o nejkrásnějších svátcích v roce dává najevo svou odtažitost. Když to bude moc velké, budeš za tu pokryteckou, která se snaží si členy rodiny koupit, když s nimi jinak téměř není v kontaktu. A tak procházela obchody… a na každém rohu viděla něco, co by se hodilo jejím novým přátelům. Tamhleten diář s motivem dopravního letadla by se určitě líbil Frankovi. Desmondovi by se mohla hodit příručka první pomoci – hlásil se přece na ten zdravotnický kurs. K Sawyerovi se jí zatoulaly myšlenky při pohledu na každou slušně vypadající láhev alkoholu. U Daniela a Milese si tak jistá nebyla.

Frank se ze všech sil snažil nemyslet na to, co se stalo na Ostrově, a na rodiny, kterým se už nikdy nevrátili jejich blízcí… kteří byli cestujícími na jeho letu. Všecko ho utvrzovalo v tom, že to nebyla jeho vina. Ale jeho pocit lítosti to neumenšovalo. Dokud to šlo, trávil většinu času v Chrisině obýváku, prohrabával materiály a slídil po internetu, občas s dívkou prohodil pár slov… a měl pocit, že i ona je za společnost ráda. Ani jeden z nich se pak nemusel příliš topit ve svých myšlenkách.

A pak, v pátek ráno před předvánočním víkendem, Desmond zavelel k přesunu. Naložili své věci do outlanderu z půjčovny, jenže všech pět mužů se do jednoh auta nevešlo. Po chvíli přemítání se rozdělili – Miles a Sawyer ještě zůstali v Chrisině bytě, kdežto Desmond, Frank a Daniel vyrazili do nového bydliště. Jediný, kdo měl v tuto chvíli v pořádku doklady, byl Frank, a tak si byt najali na jeho jméno. Odveze Desmonda a Daniela do nového ubytování, nastěhují se a on pak přiveze i zbylé dva parťáky.

Chris stála pod schůdky svého příbytku a s podivně rozvířenými pocity sledovala, jak si její noví přátelé nakládají věci do auta a chystají se k odjezdu. Strávila s nimi jen čtrnáct dní, ale připadala si, jako by to byla celá věčnost… a jako by v jejím bytě teď měla zet obrovská díra.

Desmond jako by její pocity vytušil. „Tak jo, Chris. Díky za všecko, ještě jednou. A uvidíme se brzy. Úkoly máme rozdělené. Ale teď si vydechni, navštiv o svátcích rodinu, odpočiň si… a pak se do toho pustíme znova a naplno. Neboj, nic ti neuteče. Do ničeho velkýho se bez tebe nepustíme.“

„Jo, jo, já vím,“ přikývla dívka. „Počítám s váma. Nejpozději po svátcích si dáme si vědět.“

Měla zvláštní nepřítomný pohled, kterého si nejdříve všiml Frank. Podobně, jako na její zmatek dokázal nejlépe zareagovat před těmi dlouhými dny, kdy se poprvé setkali v kostele, to na ní viděl i teď. Že je v jakémsi utlumeném módu a jen krok od toho, aby v ní něco bouchlo. Otočil se od auta od místa řidiče, kam už se skoro usadil, a došel až k ní. „Tak jo, holka, přeju ti hezký Vánoce. A brzy se uvidíme.“ Podal jí ruku, aby jí popřál vše nejlepší k svátkům a poděkoval za pohostinnost, ale najednou ji měl v náručí. Bývalá novinářka pilota objímala, jako by se loučila před dalekou cestou s někým blízkým. Poplácal ji po zádech a cosi jí pošeptal, tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Chris přikývla. Pak rychle podala ruku Danielovi a Desmondovi, s fyzikem se dohodli na okamžitém informování o důležitých nových zjištěních, s Desmondem si potvrdili, že spolu opravdu nadále počítají… a pak se trojice složila do outlanderu, dívka jim zamávala ze schodů a zašla do svého příbytku.

* * *

Usadila se v obýváku a poslouchala ticho v poloprázdném bytě. Tak se zabrala do úvah, že neslyšela kroky z jednoho z pokoje pro hosty. Sawyer, který vyšel ven, ji chvíli pozoroval z chodby… a pak zamířil do ledničky. „Vypadáš, že potřebuješ panáka, Scullyová.“

„Dones whisky,“ ušklíbla se Chris.

„Až tak?“

Přikývla a počkala, až Sawyer donese a nalije porci alkoholu. Po přiťuknutí ji do sebe hodila a přisunula skleničku k dalšímu dolití.

Sawyer jen zvedl obočí, ale dolil jí. „Tebe to nějak rozhodilo, co?“

Dívka pokrčila rameny. „Co čekáš? Nastěhovali jste se mi domů po něčem, co připomínalo přílet UFO, opili jsme se, vysvětlili jste mně příběh letadla, ve kterým jsem málem umřela, celý jste to zamotali do šílenýho hororovýho příběhu, vypátrali jsme k němu několik dalších pokračování, střihli jsme si pár nočních můr, probdělejch nocí a nalezenejch pistolí… a teď se seberete a popřejete mi hezký Vánoce. Je to… divný. Je to prázdný. Možná si tak nějak připadaj starý rodiče, když jim z domova odejdou děti a zůstanou zase sami.“

„Na to jseš moc mladá, agentko,“ zatřásl hlavou Sawyer. „Za pár dní se zase sejdem a bude se pokračovat. Ale…“ zamyslel se a změřil si ji pohledem, „to zůstávání sám zní v tvým případě dost divně. Že jsem teda tak smělej.“

„Pojedu k rodičům a k sestře. Už má vlastní rodinu. Takže na svátky nebudu sama,“ odtušila dívka.

„Tak jsem to nemyslel, a ty to víš.“

„Co chceš slyšet? Jsem sama, no. Dál to fakt neřeš, prosím tě. O svátcích si toho vyptávání ještě užiju dost.“

Sawyer se zadíval na dívčin obličej, který jako by strnul v očekávání nepříjemných dní.

„Jo, asi chápu. Tak jo.“

Chvíli bylo ticho. Chris pozorovala hladinu zlatavé tekutiny ve své sklence. „Tak končíme tam, kde jsme začali, co?“

„U flašky? No… já to moc jinak neumím,“ přiznal Sawyer.

Chvíli mlčel. „Ale s tím, že končíme, jseš podle mě úplně mimo. Holka, tohle nekončí. Tohle se naopak rozjždí. Skoro se s tebou vsadím, že přijdou dny, kdy ještě na tyhle Vánoce o samotě a v klidu budeš vzpomínat jako na blažený časy. A bude to dřív, než si myslíš.“

„Vůbec mi ta představa nevadí,“ řekla Chris. „Zvykla jsem si na vás. Zavrtala jsem se do těch divnejch věcí, který jste s sebou přinesli, jako krtek. A přitom se bojím, aby mě někdo nevytáhl zpátky na povrch do normálního života, pryč z tohohle všeho…. Sakra, vím, že tam někde hluboko jsou věci, který jsou sice asi temný… ale obrovsky důležitý. A ty věci potřebujou rozmotat.“

„My je potřebujem rozmotat,“ opravil ji Sawyer. „Ty věci se možná vůbec rozmotávat nechtěj. Možná budou klást odpor. Počítej s tím, Scullyová. Des nekecal, tohle fakt nebude hezký.“

„Hezký to není už od listopadu, co zmizelo to letadlo,“ zívla Chris a zaklonila na pohovce hlavu.

„Tebe člověk nepřesvědčí, co? Vždycky máš poslední slovo.“

„Nemůžu za to. Jsem novinářka. Ve škole i v práci mě učí, abych na všecko dokázala něco říct a přimět tě, abys mi řekl ještě víc.“

Posedávali tam takhle snad několik hodin. Alkohol otupil Chrisino citlivé rozpoložení a Sawyer ji svou přímostí jaksi přesvědčil, že se opravdu nemá čeho bát, že nic nekončí. Když pro něj a pro Milese a odpoledne přijel Frank, byli už oba v povzneseném stavu. „Tak mazej, holka, běž spát,“ postrčil Sawyer Chris směrem k její ložnici, i když bylo brzké odpoledne, a pustil ji z objetí. A ona šla.

* * *

Desmondova pětice se ubytovala ve velkém pronajatém bytě na kraji San Fernanda, asi třicet kilometrů od Simi Valley. Pokoje si rozdělili stejně jako u Chris. Desmond sice s mírnou nespokojeností pozoroval rozevlátého Sawyera, který ve druhé vlně dorazil značně povznesený, ale pak to nechal být. I on chtěl teď své skupině dát trochu kousek oddychu. Nedávná Danielova a Chrisina prezentace dosavadních zjištění jako by uzavřela jednu část pátrání a prací… a nyní přišlo období přípravy a odpočinku před další etapou.

V sobotu a v neděli Desmond nastoupil na svůj zdravotnický armádní kurs. Překvapilo ho, že lekce začínají právě teď, před svátky… ale bylo mu vysvětleno, že odjezdy na mise a výpravy nečekají a že se sešlo několik zájemců, kteří nutně potřebují mít kurs dokončen v polovině ledna, tedy za necelý měsíc. „Když se sejde dost účastníků, otevřem a začnem,“ prohlásil školitel. „A ty ses ozval jako přeposlední, než jsme to naplnili. Všichni můžou začít hned teď, tak není důvod to odkládat.“

Oba večery se velitel výpravy vrátil do bytu naprosto vyčerpaný. Hodil sebou v obývacím pokoji na gauč, popadl hrnek kafe a vypadal, že ho už nic na světě nepřiměje se zvednout.

Sawyer si přisedl na druhý konec gauče. „Náročnej den, Scotty?“

„Zatraceně náročnej. Od rána do večera střídavě jsem poslouchal a snažil se vnímat nalejvárnu k zásadám první pomoci, od odřenin až po rozpáraný břicho. Je to celkem síla. Jeden chlap, voják, se narovinu zeptal, jak co nejmilosrdnějc ukončit trápení tomu, komu už se nedá pomoct, a jen se trápí. Samozřejmě beze zbraně. No a k tomu kus psychologie, jak udržet postižený v klidu, základy přežití na nehostinejch místech a co využít k zdravotním účelům, a všecko to je prokládaný praktickejma cvičeníma. A po příštím víkendu dostaneme i praktický zadání na doma, jako přípravu před závěrečnou zkouškou.“

Z Dese nám vyroste druhej Jack, blesklo Sawyerovi hlavou. Zmínka o tom, jak milosrdně zabít a ukončit utrpení, mu doktora nepříjemně živě připomněla.

„To je to, cos chtěl, ne?“

„Jo,“ souhlasil Desmond. „Ale je to nálož. Přece jen už jsem pěknejch pár let nic nestudoval. A je sakra poznat, jestli ti je dvacet nebo čtyřicet, brácho, to ti řeknu.“

Sawyer pokýval hlavou. „A zítra pokračování.“

„Jo. Jsem zralej na to jít spát.“

„Nechceš si předtím dát něco ostřejšího?“

„Ne,“ odtušil Desmond. „Musím být ráno schopnej fungovat naplno.“

* * *

Předvánoční pondělí bylo v bytě v San Fernandu ospalé. Desmond chvílemi spal, chvílemi se učil z materiálů ke kurzu a občas si na Danielovi zkoušel obvazové a fixační metody, Frank posedával u svého počítače a dělal to samé, co měla dělat Chris – projížděl online zdroje a snažil se najít více informací k vytipovaným událostem.

Sawyer s Milesem se po krátké poradě s Desmondem zavřeli do svého pokoje a přemýšleli nad tím, co Sawyer nazýval „vánoční dárek pro agentku“. Když po půldni došli k rozumnému závěru, Sawyer se spokojeně pousmál. „Ta bude koukat.“

Doufal, že si odpoledne sedne na terasu a bude číst jednu z knih, které si půjčil od Chris. Jenže po poledni mu zazvonil mobil. Neznámé číslo.

„Mám pro tebe to, co sis objednal.“

„Tři? Dva kolem třicítky a jeden kolem padesáti?“

„Přesně tak. Jména jsou americký, bílý. Kdy si pro to přijedeš?“

Sawyer si zakryl mobil dlaní a rychle se dohodl s Milesem. Vyrazí zítra, nebyl důvod to odkládat.

„Můžeš zejtra?“

Souhlas.

„Dobře, pošli mi zprávu, kdy a kde budeš. A můžu mít ještě jednu věc? Umíš sehnat…“ odmlčel se.

Na druhé straně se ozvalo zachechtání. „Se nestyď, chlape. Fet? Něco výbušnýho? Bouchačku? Děvku? Kluka?“

„To prostřední,“ potvrdil Sawyer. „Napíšu ti, co přibližně potřebuju.“

„Oukej. Negarantuju, že to seženu takhle rychle, ale můžu to zkusit. Samozřejmě to ale bude s příplatkem.“

„Počítám s tím,“ potvrdil Sawyer a zavěsil. Za chvíli mu přišla zpráva.

„Takže zítra ve tři odpoledne v Oceanside za nádražím,“ oznámil Milesovi. Pak se šel dohodnout s Desmondem. „Zítra ráno vyrazíme,“ oznámil Milesovi, když se po chvíli vrátil. „Pojede s náma i Frank. Bude řídit, ať neriskujem, že nás chytí bez řidičáku.“

* * *

Na Štědrý den ráno vyrazili. Vše proběhlo tak, jak mělo. Doprava sice byla kalifornsky hustá a nepříjemná, ale na to si už zvykli.

V Oceanside byli včas. Schovali se do zaplivaného kouta za vlakovým nádražím, vedle zaparkovali své auto a postávali v zákrytu za vozidlem. Padesátník, který s nimi obchod zařizoval před deseti dny, dorazil s půlhodinovým zpožděním.

Neobtěžovali se s formálními řečmi.

„Tak tady to máte, chlapi. Timothy Bolton, Mike Wayham, Frederik Parks.“

Frank se rozchechtal. „Takže já jsem Fred? No to si ze mě děláš dobrej den.“

„Takhle ti to kámoši objednali,“ pokrčil rameny chlap.

Předal Frankovi obálku se třemi sadami dokladů. Miles mu podal smluvenou částku.

„Jo, a tady je to, o co sis psal. Není to přesně ono, to jsem takhle narychlo nesehnal, ale je to dost podobný. Je menší, ale docela těžká, takže celkem stabilní. To je pro holku?“

Sawyer přikývl a naklonil se balíčku, který chlapík vyndal z batohu a rozbalil. Uvnitř ležela menší pistole. Vzal si ji a prohlédl. Měla vybroušená registrační čísla, ale jinak vypadala skoro nově.

„Málo používaná, co?

„U nás se s ní v akcích nestřílelo, co vím.“

Sawyer pokývl. „Dobrý, berem to. Radši bych si to vyzkoušel, ale…“

„Je fakt dobrá. Podrží tě. Když máš dobrou ruku a dobrý oko, střílí jako bůh,“ chválil dealer svoje zboží.

Jasně, pomyslel si Sawyer. Každá liška chválí svůj ocas. Ale chtěl to mít odbyto… a zbraň vypadala slušně. „Kolik?“

„Osm set babek.“

„Ti přeskočilo, ne? V krámě bych ji koupil za polovinu,“ zavrčel Sawyer. Pohled mu začínal tvrdnout.

„Ber nebo nech bejt, pokrčil chlap rameny. „Tady v Kalifornii bez papírů o moc lepší kus neseženeš. A už vůbec ne dneska. Ber ji. Takhle rychle už jinej takovej dárek pro svou holku neseženeš,“ dodal poťouchle.

„Není to moje holka,“ zavrčel Sawyer. „Tak to dej sem.“

Miles odpočítal peníze z malého balíčku, chlapík podal Sawyerovi pistoli… a byl pryč.

Rozdělili si doklady. Miles ještě připoji vysvětlení směrem k pilotovi: „Ohledně těch jmen, Franku… vybírali jsme tak, aby se co nejvíc podobaly těm našim. Člověk se přeřekne nebo naopak na úplně cizí jméno neslyší, víš jak. Jim – Tim, Miles – Mike, Frank – Fred.“ 

Vydali se zpátky na sever.

* * *

Vánoční dny proběhly v San Fernandu klidně. Pětice vyrazila na vánoční večeři do nedaleké restaurace, která měla otevřeno i o svátcích. Poseděli u vánočního krocana, popili pár piv, vedli obecné řeči a neurčitě plánovali, co dál. Kdyby se servírky někdo zeptal, co si o té nesourodé pětici chlapíků myslí, nejspíš by odvětila, že to je parta kamarádů starých mládenců, ten nejstarší možná je vdovec, kteří se znají z práce nebo rybářského kroužku nebo něčeho podobného… a než by seděli doma každý sám, rozhodli se strávit slavnostní večer pohromadě. Proč ne, je to vlastně hezké.

Chris seděla u slavnostní večeře s rodinou svojí sestry a po očku soustředěně sledovala pětiletého synovce, který se soustředěně snažil ze své vánoční porce vymrštit kousek nádivky jejím směrem. Neměla chuť nechat si ozdobit jedny ze svých dvojech svátečních šatů mastnou skvrnou. Dvouletá neteř seděla na klíně matce – Chrisině sestře Jennifer – a poslušně se krmila polévkou.

Konverzace byla vlídná a příjemná – obě sestry spolu vycházely celkem dobře, i přes naprosto odlišné životní cesty. Nevídaly se sice často, měly každá své odlišné životy a málo času na setkávání, ale několikrát do roka k nim Chris přijela a strávili spolu celkem hezký víkend. Bylo to tak akorát, aby to bylo příjemné, nezevšednělo to a nedošla jim témata k povídání.

Jenny se na střední škole seznámila s manželem, pohodovým spolužákem, po škole se vzali a ve dvaceti se jim narodil první syn, o tři roky později i dcerka. Jenny byla spokojená mladá žena v domácnosti. Nikdy si nebyla jistá, co vlastně v životě chce dělat, a když jí její nastávající oznámil, že on sám po ukončení střední nastoupí do zaběhnuté nábytkářské firmy svého otce, časem po něm převezme vedení a že nepochybuje o tom, že uživí ji i případné děti, ani okamžik neváhala. Do pár let měli po svatbě, krásný domek na předměstí, dvě krásné děti, vždy upravená manželka, čisťounká domácnost a charismatický manžel. To Chris se nikdy nenechávala omezit konvencemi, co by dívka ze slušně situované rodiny měla dělat. Jediné, v čem ještě naplnila představy rodičů, byla s vynikajícím prospěchem absolvovaná univerzita, pak se dala vlastní cestou.

Teď si povídali o životě a o práci. Chris stále mluvila o své novinářské kariéře, jako by se nic nestalo; zatím neměla odvahu a vlastně ani důvod informovat o konci své práce nikoho z rodiny. Rodiče by se zmítali mezi obviňováním z nezodpovědnosti a mezi škodolibou nadějí, že si příště třeba už najde práci v nějakém normálním médiu. Ani na jedno Chris neměla náladu. Sestra by ji sice nejspíš pochopila, ale Chris nechtěla riskovat, že Jenny se prořekne rodičům.

Chris během konverzace a monitorování synovcových nekalostí obhlížela interiér Jennyina a Paulova domova. I navzdory přítomnosti dvou malých dětí vše jen svítilo čistotou, nikde ani smítko. Nablýskaná nazdobená okna, obrovský stromeček, krb s rozvěšenými punčochami. Chris si ironicky vzpomněla na svůj otřepaný maličký umělý stromeček, vysoký asi třicet centimetrů, který si opředevčírem postavila v obýváku na konferenční stolek a navěsila na něj pár třpytivých řetězů. V tomhle byly se sestrou vždycky jiné. A zítra se to opět dozví od rodičů – jaké je Jenny zlatíčko, co Jenny podnikala, jak báječní jsou malí Nathan a Paula… a pod tím nevyřčená výtka „a ty se povaluješ ve starým vraku a pořád někde lítáš po světě. A to jsi starší. Podívej se, čeho už dosáhla tvoje mladší sestra… a co ty?

Už teď z plánované návštěvy neměla dobrý pocit. Ale věděla, že pokud chce zachovat poslední nitky kontaktu s rodiči, musí u nich ten den strávit. Měla pocit závazku. Rodiče jí nikdy nic zlého neprovedli, podporovali ji na studiu, pomohli jí k bydlení… jen zkrátka měli velmi jasné představy, jaké by jejich dcery měly být, jak by měly žít a co by měly dělat… a svůj nesouhlas s dcerou, která to nesplňovala, dávali okázale najevo.

Z myšlenek ji vysvobodilo zazvonění mobilu. Omluvila se společnosti a zašla do předsíně.

Volal Frank.

U telefonu na druhé straně se očividně shromáždila celá pětice. Popřáli si hezké svátky… a pak se zapovídali. Sawyer jí pyšně sdělil, že ji v San Fernandu čeká vánoční dárek, Frank jí ohlásil pár nových zjištění z bádání, Daniel se vyptával, kdy bude mezi svátky doma – potřeboval si zajet něco ověřit z dharmského archivu, který zatím nechali u ní; dokonce i Miles se zapojil a zajímal se, jak tráví Vánoce. Po dvaceti minutách se omluvila, že bude muset končit. Provázelo ji přátelské „tak šťastné a veselé“ a přiťuknutí několika sklenic.

Když se vrátila do obývacího pokoje, její sestra ji zvědavě pozorovala. „Kdo to byl? Vypadáš, jako by tě polila živá voda, Chrissy.“ Usmála se na ni.

„Kamarádi. Slaví svátky spolu a teď po večeři obvolávají zbytek party,“ vysvětlila Chris. Znovu využila svou osvědčenou verzi o tom, jak se znovu spojila skupinka přátel, co se setkávali navzdory různým studovaným oborům, a teď je větší část z nich stále ještě svobodná a ve velkoměstě si někdy připadají tak trochu osaměle. A jak po několika letech opět navázali bližší kontakt, občas někam zajdou… Několik z nich se teď rozhodlo spolu slavit i svátky. A také že plánují společnou dovolenou. Ať pak není informace o odjezdu do Yuby, případně i někam dál, jako blesk z čistého nebe, říkala si.

Jenny se usmála. „To je skvělý, že se zase vídáš s lidma a neběháš jen z práce, do práce a po reportážích. Člověk potřebuje mít i pár přátel, se kterýma podniká všecko to ostatní. A dovolená ti jen prospěje! Kam se chystáte? My si s Paulem říkali, že bychom letos…“

Pokračovali v konverzaci. Chris byla Jenny nesmírně vděčná, že se neotírá o její soukromí a nedoráží na ni, jací přesně ti přátelé jsou, co dělají, kolik jim je, a hlavně zda k některému z nich náhodou necítí něco víc než jen kamarádství. Rodiče by se jí přesně na tohle vyptávali. A proto naprosto přesně věděla, že zítra o svých nových přátelích neřekne ani slovo. Než půjde spát, musí napsat všem z Desmondovy pětice a poprosit je, aby jí zítra nikdo z nich za žádnou cenu nevolal. Nechtěla u rodičů vysvětlovat, s kým to mluvila.

Večer příjemně uplynul. Děti byly nadšené z dárků a nakonec odpadly. Jenny odnesla spící Paulu a odvedla unaveného Nathana do pokojíčku. Dospělí si pak otevřeli láhev sektu, pak ještě druhou… Když Chris, příjemně ovíněná, usínala v jejich pokoji pro hosty, pomyslela si, že vlastně zatím Vánoce jsou docela fajn. Pocit osamělosti a vzdálenosti od přátel se nedostavil. Spíš naopak.

Dalšího dne už to tak pohodové nebylo.

Po vánočních dnech se Chris vrátila domů, jak jen to bylo možné. Pátek strávila povalováním v posteli a namátkovým prohrabáváním dharmského archivu a náhodným sběrem informací na webu. Podařilo se jí objevit další sierranevadskou lokalitu, kde údajně došlo k několika neobjasněným zmizením lidí. Okolí vrcholu Shuteye Peak, asi dvě stě kilometrů od místa zmizení chlapců z Yuby. Přidala si další bod do mapy.

Večer si nalila sklenku, pustila si hudbu a potvrdila Sawyerovi, že dalšího dne bude doma. Polovina sanfernandského osazenstva dorazila následujícího dne po obědě.

„Tak jaký byly Vánoce?“ halasil Sawyer už na schůdcích.

Chris jen mávla rukou. „Povím vám o tom někdy pozdějc. Zatím na to nemám sílu. U ségry to bylo dobrý. U rodičů…“

„Takový to domácí dusno?“

„Ultradusno. Jsem nevděčná vzdorovitá dcera, co si neváží rodičů a v ničem jim neudělá radost.“

Sawyer se zatvářil skoro soucitně. „Ajajaj. No, chápu. Řekl bych, že si o tom můžete pokecat tady s Dannym, budete si v tom asi rozumět.“

Chris mrkla po Danielovi, který se rozpačitě pousmál: „Rodiče si člověk nevybírá.“

Dál to nerozebírali a dali se do věcí, které potřebovali vyřešit. Daniel se zavřel ke krabici s archivem a začal si ofotografovávat část materiálů, Sawyer si vybral pár dalších knih z Chrisiny knihovny a dívka s Frankem spolu procházeli své nové objevy.

Když měli všichni hotovo, sešli se v obýváku u kafe. „Tak co teď?“

„Do pondělka je osobní volno,“ zazubil se Sawyer. „Des vyhlásil vánoční prázdniny. On sice má tu zdravotnickou nalejvárnu, ale ostatním dal volno, což je od něj hezký.“

„Co plánujete?“ zajímala se dívka.

„Já si zítra beru auto a jedu si něco zařídit na jih,“ prohlásil Sawyer. Tvářil se spokojeně, jako by se na cestu těšil.

„Budu dělat to, co doteď,“ pokrčil rameny Frank. „Jo a budu si zvykat na nový jméno.“

Chris zvědavě zvedla obočí.

„A jo, ty to ještě nevíš. Jsou z nás legitimovatelní občané Spojených států. Seznamte se – Fred Parks,“ ukázal Sawyer na Franka, „a Tim Bolton,“ ukázal na sebe a obřadně se uklonil. „Mikea Wayhama jsme nechali doma.“

„A ty? Co plánuješ ty, Dane?“ Chris se podívala na fyzika, který si stále ještě prohlížel nafocené snímky.

„Já… jo, nabral jsem si nějaká data k těm událostem z archivu. Matka tam měla dopsané nějaké poznámky, víš? Nakrmím tím počítač a nechám to projet analýzami. Budu doufat, že z toho vypadne… ehm, nějaký časový vzorec. Rád bych z toho získal informaci, jaká doba bude nejlepší pro cestu do Sierra Nevady.“

„V každý třídě je šprt, kterej se učí i o prázdninách,“ konstatoval Sawyer. Daniel mu věnoval klidný, mírně pobavený pohled. „To víš, někdo musí vyvážit problémový kluky, co tráví noci v barech a honí holky.“

Chris se dala do smíchu. 

"Moc se nesměj, agentko," varoval ji rozverně Sawyer. "Uznávám, ty jseš na tom dobře, to je fakt, vzhledem k složení třídy budeš vždycky královna školního plesu... ale počkej, až přijde na praktickou výuku." 

Tázavě se na něj zadívala. 

"Po novým roce jdeme všichni do střeleckýho kurzu, Des to už dohodl. My čtyři jdeme do pokročilejch a na taktickej výcvik, a ty se šprtem budete začátečníci." 

Chris kývla. Daniel se zašklebil. A nebylo to kvůli označení za šprta, to všichni věděli.

Chvíli ještě poseděli, povídali si, dohodli se, že se za nimi Chris zastaví v úterý, v poslední den roku.

Bylo jí s nimi dobře. Čím dál víc zjišťovala, jak jí ta skupina vyhovuje. Vážná témata, vzpomínky na kruté zážitky a problémy uměli odlehčit, zejména Sawyer, který převzal roli neformálního zástupce velitele. Měla ráda jejich vzájemné špičkování, které se ale drželo většinou v určitých mezích.  Bez těch odlehčených chvil by na ne události a vyhlídky doléhaly mnohem víc - což sama dobře věděla, doteď měla v paměti, jak se zoufale motala na místě, než sem ti muži přišli. Až když se zapracovala do jejich skupiny, začaly věci mít jasný směr.  Skupina fungovala. Všecko vypadalo být na správné cestě. 

Chris si vůbec neuvědomila, že se jí už strašlivě dlouho nezdálo o Waltovi. Od toho děsivého snu, kdy chlapce honila džunglí ta věc, se jí chlapec ve snu neobjevil.