911 - Nebílá místa

Následujícího dne brzy ráno celá skupina vydala na časnou snídani. Obsadili největší box v malé restauraci, nanosili si plné tácy a dali se do jídla.

„Takže dnešní plán je následující,“ prohlásil Desmond, když do sebe nasoukal první párek. „Já a Chris zůstáváme tady, případně přejedeme do Yuby, podle toho, co budeš potřebovat,“ podíval se na dívku. Přisvědčila.

„Vy ostatní jedete do hor. Budete tam mít připravený dva skútry, kterýma byste se měli dostat až na místo té nehody. Mimochodem, moc díky za zařízení, Franku. Byl to perfektní nápad.“

Pilot spokojeně přikývl. „Rádo se stalo. Stačilo mně tam ty závěje vidět a věděl jsem, že tam nechci ujít pěšky ani deset metrů, natož ty vzdálenosti, co šli ti kluci.“

„Bude to náročný,“ ujal se instrukcí Miles. „Vemte si to nejteplejší oblečení, co máte. Pořádně nabít telefony. Je dost možný, že se nám zase vybijou, takže nabíječky s sebou – až se budeme vracet, někde se stavíme a dobijeme to. Svítilny. Samozřejmě bezpečnostní… prvky. Já beru Desmondovu lékárničku. Z Berry Creeku vyrazíme ve dvojicích na skútrech, a budeme se snažit dojet až na místo, kde našli toho kluka v karavanu. Uděláme tam měření a pár dalších pokusů a pak se budeme vracet. Dan si cestou zpátky bude dělat další měření.“

„To znamená, že dneska se určitě do L. A. nestihneme vrátit,“ vzal si znovu slovo Desmond. „Zamluvíme si tu ještě další noc. Snad se nebudem muset stěhovat do jinýho motelu.“

Bohatě se nasnídali a pak vyrazili zpět do motelu. Nebylo nač čekat. Prodloužili si pobyt o další noc. Pak si čtveřice chystala věci na celodenní výpravu do zasněžených hor, Desmond jim asistoval a Chris seděla v pohodlné pohovce u recepce a cosi si četla na notebooku. Očividně se jí tam zalíbilo.

Dost se lekla, když se za ní najednou ozval váhavý hlas. „Můžu na chvilku, Chris?“

Trhla sebou a ohlédla se. „Ahoj, Dane. Jo, přisedni. Co potřebuješ?“

„Nepotřebuju nic,“ odvětil a posadil se vedle ní. „Nepotřebuju nic, ale chtěl jsem tě vidět. Je ti už dobře?“

Dívka se na něj zmateně zadívala. Teď to zase byl starý známý Daniel. Pozoroval ji se zájmem, jaký byl u něj obvyklý. Pak kývla na souhlas. „Jo, už je to dobrý. Vzpomínat se mi na to nechce, ale… jinak je mi fajn.“

„Spalas dobře? Nezdálo se ti něco divného?“

„Ne, spala jsem úplně bezesně,“ odtušila. Nebyla to tak úplně pravda, ve snech se jí pletla procházka Sierra Nevadou, na níž ji doprovázela ostražitá knihovnice z Yuby, a se kterou cestou sbíraly kameny podél cesty, které čněly ze závějí, zatímco jí knihovnice vyprávěla historii místních spolků. Ale to byly její běžné snové zmatky, o nichž nemělo smysl se zmiňovat.

„To jsem rád. Moc rád,“ zdůraznil. Opatrně se pousmál.

„Já taky,“ usmála se i Chris. Chvíli se na sebe nejistě dívali. Pak Daniel uhnul pohledem.

„Víš… chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Choval jsem se divně. Nebudu se vymlouvat, že to bylo těžkým dnem. Když se věci začnou komplikovat a nastanou problémy, mám tendenci přepnout se do strohého módu… ale… při tom by se člověk neměl chovat jako necita k někomu, kdo za nic nemůže. Bylo to ode mě nefér. Promiň.“

Chris se dívala do prázdna a motala si pramínek vlasů na prst. Pak tiše promluvila. „Já to asi chápu. Možná v tom máme něco společnýho, já zase před strachem utíkám k práci,“ přiznala se. Chvíli pohledem bloudila kdesi za prosklenými vstupními dveřmi, kde si zbytek skupiny nakládal věci do outlanderu. Byl pomalu čas vyrazit. Vrátila se pohledem do reality a přátelsky se na Daniela usmála. „Chtěla jsem říct… omluva se přijímá.“ 

Ten si ještě na něco vzpomněl. „Jo, ještě jedna věc. Jim mi říkal, žes včera něco zjistila. Nechtěla bys mi o tom něco říct?“

Dívka se zatvářila vyhýbavě. „No… teď asi ještě ne. Budu si muset něco dohledat. Můžeme si k tomu sednout všichni večer, co říkáš?“

„Tak to abychom se vrátili dřív než včera,“ zasmál se fyzik. „To abych nezdržoval a šel. Tak jo, Chris, ať se ti daří a dávejte na sebe s bratrem pozor. Večer se uvidíme. Jsem zvědavý, na co jsi přišla.“

Vyskočil a mířil k východu. „Dane,“ zavolala na něj ještě Chris po několika sekundách váhání. „Hm?“ obrátil se na ni.

„Taky na sebe dávej… dávejte pozor. Ty lesy tam jsou prý hodně divoký a umí být zrádný.“

Vážně přikývl a zmizel ve vchodových dveřích, jako poslední ze čtveřice terénních výzkumníků. Dívala se za ním a snažila se vyhnat z hlavy slova pomatené Madge. Zlý les, zlý les.

* * *

Vyjeli z Oroville stejnou cestou jako včera. Počasí bylo o něco horší, bylo zataženo a chladněji. V Berry Creeku odstavili své auto a od místního dřevorubce si půjčili dva robustní sněžné skútry. Ukázal jim, jak se řídí, doplnil nádrže až na doraz, sbalil peníze za celodenní zapůjčení… a vyrazili.

Bez potíží projeli místem včerejšího incidentu. Daniel přesto nechal zastavit a udělal si rychlé měření. Anomálie byla stejná jako včera.

Nasedli na stroje, ale fyzik chtěl ještě své skupině něco sdělit. „Ještě jsem vám chtěl připomenout, že platí to samé co včera. Držíme se ve dvojicích. Pokud se někomu bude dít něco nezvyklého, řekneme si to, ano?“

Pokračovali dál. Daniel už měl svůj přístroj zavěšený na popruhu na krku a nechal ho spuštěný. Rovnoměrné pípání se najednou přelilo v úpěnlivý vřískot.

„Zastav, Franku,“ zakřičel na Franka, který řídil jejich skútr. Pilot zabrzdil a dlouhým smykem zastavil na kraji silnice. Vedle nich zastavil druhý skútr. Daniel seskočil a začal pečlivě měřit. Miles slezl z druhého stroje, sáhl do kapsy a vytáhl mapku incidentu.

„Víš, kde jsme, že jo, Dane?“

Fyzik vážně přikývl, ačkoli neodtrhl oči od pískajícího přístroje. Freneticky opisoval hodnoty do svého zápisníku.

Místo něj odpověděl Sawyer. „Tady ti kluci nechali stát svý auto, žejo?“

„Jo.“

„Dáme si na chvíli přestávku, ano?“ požádal je Daniel a dál měřil. „Můžete se opatrně porozhlédnout kolem? Ale držme se na dohled. Nemůžeme se spolehnout na telefony.“

Miles se Sawyerem popošli o kus dál a rozhlíželi se kolem. Kolem cesty rostly staré borovice. Vzpínaly své jehličnaté náruče k obloze, ale ležel na nich sníh, takže vypadaly, jako by právě přijaly nějaký význačný dar. Až na…

„Vidíš to taky?“ zastavil se Sawyer a protřel si oči, jako by to, co viděl, přičítal nějaké náhlé únavě a chtěl ji tím zahnat.

Miles vedle něj ztuhl. „Jo.“ Přejel pohledem to, co se objevilo před nimi, a pak vyjel pohledem až k obloze. To, co tam uviděl, ho nešokovalo tolik jako Sawyera, ale přesto jej to překvapilo.

Parťáci se na sebe jen podívali. „Jdeme pro Dana.“

* * *

Chris proseděla celé ráno s notebookem u recepce, dokud jí recepční, který už z jejich vysedávání a diskutování u vchodu byl očividně nesvůj, nenabídl malý soukromý sál, který byl schovaný za zavřenými dveřmi. „Vidím, že se tu s kolegy věnujete práci. Tam se vám bude dělat lépe, nikdo vás nebude rušit,“ řekl a bylo jasné, že tím myslí, že nebudou nikoho rušit oni. Chris to naprosto vyhovovalo.

 Kolem oběda se k ní přidal Desmond. Přinesl zvenčí krabici s doneseným jídlem a postavil je na stůl mezi ně. „Jé, díky,“ odvětila dívka a nabrala si na vidličku velkou porci nudlí s masem. „Vůbec mi nedošlo, že už je tolik hodin.“

„Vypadáš pohrouženě,“ potvrdil velitel. „Do čeho ses pustila?“

Dívka dožvýkala sousto nudlí a zadívala se na něj zamyšleně, jako by přemítala, co vše má říct. Pak usoudila, že nemá co ztratit. Stejně o tom bude mluvit už večer… a Desmond je velitel. Jestli někdo má právo vědět o tom, na čem dělá, je to on.

„Desmonde, slyšels někdy o Ryhopským lese? Nebo o lese mytág?“

„Jakže, Ryhopskej les a les mytág? Ne, nic mi to neříká. Co by to mělo bejt?“

„Mýtický místo někde u vás v Británii.“

Desmond chvíli přemýšlel. „Ne, fakt ne. Tos někde vyhrabala v těch svejch pátráních? Británii jsem si měl vzít já,“ dodal s mírnou výtkou. „I když jsem se k tomu neměl, to je pravda.“

„Nevyhrabala jsem to,“ řekla dívka. „Řekla mi o tom ta návštěvnice ze hřbitova.“

„Hm,“ udělal Desmond nepřesvědčeně. „A… co to má bejt za místo?“

„Je to místo z příběhu, ale vypadá dost zajímavě. Pravěkej les, kde se mýty a legendy stávají skutečnejma a můžeš se s nima setkat. To jsou mytága – mýtický postavy a tvorové, kteří tam díky nějakejm silám můžou nabýt skutečný podoby. A je to místo, kam se nechodí, protože kdo tam vejde, ten se většinou nevrátí vůbec, nebo se nevrátí příčetnej.“

Desmond pošťouchl vidličkou kus masa v pálivé omáčce. „A to ti vykládala ta ženská?“

„Tyhle podrobnosti ne, ale o tom místě mi řekla ona. Prý… to ve snu zmínil jeden z těch mrtvejch kluků.“

Informaci o tom, že podle Madge je Ryhopský les zlý a rozprostírá se i v pustých končinách Sierra Nevady u dálnice Oroville – Quincy, tu si raději nechala pro sebe.

* * *

Sawyer s Milesem přivedli Daniela a Franka a teď všichni zírali na to, co se před nimi odehrávalo. Uprostřed řídkého porostu tvořeného celkem symetrickými borovicemi se najednou otevíral malý prázdný prostor. Nebylo to však proto, že by zde nic nerostlo; borovice byly rozloženy celkem rovnoměrně. Avšak ty, které prostor ohraničovaly, na okrajích nabývaly pitoreskních tvarů. Jejich větve nerostly rovně a nenatahovaly se za světlem jako jiné… ale kroutily se v nepřirozeně tenkých spirálkách, jako by se něčemu snažily vyhnout. Na místě bylo absolutní, hrobové ticho. Jako by to místo pohlcovalo veškeré zvuky.

To ale ještě nebylo to nejpodivnější. Mezi pokroucenými borovicemi mělo všecko nepřirozenou barvu – jak sníh, tak vzduch, v němž občas proletovaly řídké vločky. Všecko mělo podivně lehce nafialovělý nádech, jako by to bylo osvětlováno fialovým kuželem, nebo spíše válcem světla. Na zemi žádný zdroj neviděli. Ale nahoře, když zvedli hlavu k zamračené obloze, se přímo nad nimi a přímo nad tou malou stromovu anomálií otevíral otvor v mračnech. Malý, ostře vyřezaný. Jako by kus oblačnosti vyvrtal pomyslný vrták procházející sem odněkud z vesmíru. Anebo ze zemských hlubin.

„Neuvěřitelné!“ vydechl Daniel. „Tohle… tohle potvrzuje naše teorie.“ Jeho přístroj souhlasně ječel.

„Průsak jako svině, že?“ řekl Sawyer to, na co fyzik myslel.

„Ano. Je úžasné, že jsme to našli. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Já jo,“ prohlásil ponuře Sawyer. „Když na Ostrově Des odpálil ten kryt, byla obloha celá fialová. Tohle je proti tomu slabej odvar. Ale stačí to na to, aby se mně to hodně nelíbilo, to mi věřte.“

„To je… neuvěřitelné,“ mumlal Daniel a obcházel místo kolem dokola. „To je… úžasné. Uvědomujete si, jaké máme štěstí, že tu jsme dneska? Být tady včera v jasném a bezmračném dni, nic bychom na obloze neviděli. A kdyby nesněžilo, neviděli bychom možná ani ten světelný kužel.“

Vytáhl zápisník, zapsal si hodnoty z měřicího přístroje, pak vytáhl metr a s asistencí Milese začal vyměřovat rozměry podivného místa. Dával si však pečlivý pozor, aby do zářícího válce nevstoupil.

„Podejte mi něco kovového, magnetického,“ poprosil pak parťáky. Všichni se začali šacovat. Pak mu Frank podal svoji propisku. Daniel z kapsy vytáhl malý magnet a ověřil si, že tužka je magnetická. Pak odepnul popruh ze svého vřískajícího přístroje a na chvíli ho podal Milesovi, na popruh pověsil propisku a vše zavěsil na dlouhý klacek, který sebral ze země. Poodstoupil a pomalu přibližoval provizorní zařízení ke světelnému kuželu. Nic se nedělo. Propiska se ani nepohnula.

„To souhlasí,“ řekl tiše Daniel jako by sám pro sebe. „Průsak s detekovatelnou silnou magnetickou složkou, ale absolutně žádné magnetické projevy. Typické.“

Když měl vše potřebné, poodstoupil a začal si jev zakreslovat. Ruka mu jezdila po papíře.

„Počkej, Dane,“ zarazil ho Frank. „Půjčil jsem si večer od Chris foťák.“ Zalovil pod svojí velkou bundou a vytáhl ven přístroj. „Mám ti to vyfotit?“

„Skvělý nápad, Franku,“ pochválil ho fyzik. „Ano, prosím, nafoť to. Ze všech stran.“

Frank se přiblížil k anomálii, sundal krytku z objektivu a zapnul fotoaparát. „Tak dělej,“ zamumlal.

Ale přístroj nic nedělal. Pilot ho znovu zapnul a vypnul. Nic. „Asi to má mrtvou baterku. Možná byla stará. Mám náhradní,“ řekl a sáhl do vnitřní kapsy bundy. Ačkoli včera absolvoval patálii s vybitými telefony, stále si odmítal připustit, že se to děje setrvale, a hledal racionální řešení.

Jenže ani nová baterie fotoaparátu nepomohla. „Na hotelu jsem obě nabil naplno,“ bránil se pilot, i když ho nikdo z ničeho neobviňoval.

„Je to to samý jako včera,“ řekl ponuře Miles. „Podívejte se na mobily. Nebo nemusíte. Jsou vybitý až na kost.“

* * *

Prozkoumali světelnou a stromovou anomálii, Daniel si vše co nejpečlivěji zakreslil, vyznačil polohu místa a pak se rozhodli, že se vydají přímo k tábořišti, kde dřív stával přívěs, v němž našel poslední útočiště nešťastný Ted. Sjeli ze silnice a dali se lesním průsekem. Miles se snažil dívat do mapy a navigovat.

Za nimi se dál ozývalo tiché pípání Danielova přístroje.

Cestou minuli několik dalších zvláštně vypadajících míst s pokroucenými stromy. Ale nezastavovali.

Zkraje odpoledne se zastavili na plácku s provizorním tábořištěm. Miles ukázal Sawyerovi mapu. „Jsme tady, šéfe, že jo?“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Sawyer.

Daniel obcházel plácek kolem dokola a sledoval měřič. Ten občas zapípal, ale neječel tak naléhavě jako tam dole u fialové anomálie.

„Kde myslíte, že stával ten přívěs?“ přemítal Miles.

„Řekl bych, že na co nejrovnějším místě,“ prohlásil Frank. „Co třeba tady?“ ozval se po chvíli z okraje mýtiny.

„Asi máš pravdu,“ přemítal Sawyer. „Koukej, tady jsou dokonce nějaký zbytky dřevěný konstrukce. Našli jsme to, chlapi!“

Daniel se k nim rozběhl s měřákem. Přístroj ale pípal stejně jako předtím, nevzrušeně.

Nic zvláštního nenaměřili. Místo bylo klidné, tiché a z oblohy se snášely vločky sněhu. Obhlíželi znovu celou planinku a Sawyer s Frankem diskutovali o tom, jak to tady asi vypadalo před třiceti lety.

V hovoru si vůbec nevšimli toho, že Miles podezřele ztichl. Až po chvíli si jeho mlčení všiml Daniel. „Milesi?“

Nic.

Daniel věděl, co měl Miles v úmyslu. Věděl také, že s úspěchem pokusu příliš nepočítal. Teď se k němu tedy přiblížil jen asi na metr, hlavně aby ho v možná úspěšném pokusu nevyrušil.

Miles stál pevně rozkročeně na zemi, obličejem otočený od ostatních do lesa. Oči měl přivřené, takže nebyly vidět pohyby jeho zornic. Vypadal nesmírně zamyšleně a duchem mimo, což také byl. Po chvíli pozorování si Daniel všiml, že se mu Milesovi mírně třesou ruce, které mu volně visely podél těla.

„Pst,“ zastavil Daniel Sawyera s Frankem, když si konečně podivného chování všimli i oni. „Vypadá to, že se mu ten pokus daří. Nechoďte k němu blíž, ať mu to nenarušíme.“

„Vypadá to, že sebou brzy sekne,“ zavrčel tiše Sawyer a ostražitě svého parťáka pozoroval, aby mu mohl vyrazit na pomoc, kdyby se něco pokazilo.

Ale Miles sebou nesekl. Po několika minutách sebou několikrát silně škubl, zatřásl hlavou a pak si protřepal další části těla, jako by se probudil z tvrdého spánku. Rozhlédl se kolem sebe a když uviděl přátele, váhavě promluvil. Hlas mu v hrdle skřípal jako písek.

„Sakra, to je síla,“ zněla jeho první slova. Pokusil se odkašlat si a pak promluvil znova. „Pořád je to tady. Chytil jsem ho.“

„Po tom chlapci tady něco zůstalo?“ užasl Daniel. „Říkals přece, že to je příliš dávno, že tu asi už nebude nic.“

„To jsem se sakra splet,“ řekl stále ještě podivně zabarveným hlasem Miles. „Je to tady a je to síla. Ten kluk musel umírat hrozně dlouho a v hrozným strachu. Je to tu cítit pořád.“

„Viděls něco konkrétního? To něco, co ho tak vyděsilo?“

„To ne, to už po takové době nejde. Nezůstaly tady otisky konkrétních představ, ale jen ten abstraktní pocit. Hrůza pohnout se byť o kousek místa, vystrčit nos z bezpečnýho útočiště, protože jsi najednou přesvědčenej, že pokud to uděláš, dostane tě něco příšernýho. Něco, co číhá hned pár centimetrů za hranicí místa, kde teď jseš, a pokud z něj vybočíš, roztrhá tě to pomalu na cucky.“  

Miles si protřel oči, sáhl do kapsy a vytáhl malou láhev s vodou. Trochu se napil a pokračoval. „Na podobnejch místech, kde se někdy něco takovýho stalo, pak citlivý lidi přepadaj iracionální záchvaty strachu a úzkosti.“

„Sem asi moc lidí nechodí,“ poznamenal Frank.

„To je jedině dobře,“ zavrčel Sawyer. „Vůbec se mně to, co tohle místo dělá, nelíbí. Jseš v pohodě, Enosi?“

Sledoval svého parťáka ostražitým pohledem, ale Miles mávl rukou. „Dobrý. Za chvilku budu v normálu. Jen jsem trochu… vyšťavenej. Nemáte něco sladkýho k jídlu?“

Sawyer se pohrabal v kapsách a hodil mu čokoládovou tyčinku.

Dali si pauzu na provizorní pozdní oběd na druhé straně planinky, než kde kdysi stával přívěs. Tam se cítili všichni normálně. Zatímco ukusovali ze svých sendvičů, Danielův měřák klidně a vyrovnaně pípal. Indikoval, že sice nejsou na úplně standardním místě, ale že to není nic, kvůli čemu by se měli vzrušovat. Probrali další postup – věděli, že není na co čekat, brzy se začne stmívat. Vyrazí zpět. Daniel si jen vymínil, že se cestou zastaví u dalších objevených anomálních míst a udělá si tam pár měření. Po setmění měli být v Berry Creeku, vrátit skútry a vyrazit do Oroville.

Nahoře na obloze se začínaly protrhávat mraky a slunce prosvitlo skrz koruny stromů. Sníh polily zářivé sluneční paprsky. Neviditelné, bílé. Možná nějak takhle vzniklo přesvědčení, že bílá je barva čistoty, bezpečí, nevinnosti, pomyslel si Daniel. Bílá je absence světelných anomálií.

* * *

Návrat do civilizace proběhl klidně, přesně podle plánu. V šest večer byli v Oroville. Desmond s Chris stále seděli dole v místnosti u recepce. Velitel se konečně pustil do svého úkolu od bratra a dívka pokračovala ve svém pátrání. Odpoledne si vyřídila hovor s knihovnicí v Yubě – informovala ji, že si kopie materiálů vyzvedne až dalšího dne kolem poledne, když se budou vracet domů. Žena jí sdělila, že se jí povedlo zkontaktovat s oním mužem, se kterým tehdy mluvila. „Starej Jack“ nebyl jen tak nějaký svědek, byl to někdejší policejní vyšetřovatel případu zmizelých chlapců. „Rád se s váma potká,“ řekla vlídně knihovnice. „Až se zítra stavíte, dám vám jeho telefonní číslo a domluvíte se s ním už sama.“

Chris si najednou připadala oproti včerejšku jako v jiném světě. Tenhle den se dařil už od rána – začalo to Danielovou omluvou a přes zajímavé zjištění ohledně Ryhopského lesa to pokračovalo až k téhle bombě v podobě nedocenitelného svědka.

Optimismus se dostavil v bonusové dávce i po příjezdu terénní skupiny. Vrátili se kolem šesté hodiny odpolední a všem z tváří čišela značná únava, ale také výraz spokojenosti až vzrušení. Když se shromáždili kolem velitele, nemohl si Desmond pomoci. „Vy jste spadli z planety sluníčkových lidí, nebo jste si cestou něčeho šlehli? Všichni vypadáte, jako byste se dozvěděli nejlepší zprávu svejch životů.“

Daniel se zasmál. „Je to výborný, brácho. Předpoklady se potvrzují! Dej nám půl hodiny, pak si můžeme zajít na jídlo a pak uděláme poradu. Všecko si řekneme. A Chris, ty nám řekneš, na co jsi přišla ty. Jsem na to hodně zvědav.“

Dívka zazářila jako malé nazrzlé slunce a vesele přikývla. „Mám i nějaký další novinky. Budete koukat.“

* * *

Po večeři se sešli opět v místnosti u recepce. „Tak jo, lidi, dejme se do toho,“ začal rovnou Desmond. „Dneska to vypadá, že si máme co říct. Něco má Chris, která do toho tady koukala celej den, a vy čtyři toho očividně máte spoustu. Tak kdo začnete?“

„Dáma první,“ navrhl Sawyer. I on vypadal spokojeně. Pozoroval ostatní členy skupiny a neunikla mu Chrisina dobrá nálada. S uspokojením si pomyslel, že jeho včerejší intervence patrně měla úspěch.

Dívka se protáhla a začala vyprávět. „Včera odpoledne, když jsme se vrátili odtamtud, jsem se vydala na ty hřbitovy, kde jsou pohřbení ti chlapci. A na jednom z nich jsem potkala ženu, která je všecky znávala. Chodí je snad denně navštěvovat.“

Miles nazdvihl obočí. „Kolik jí probůh je?“

„Tipuju kolem padesáti, pětapadesáti. Znala je z domova pro duševně nemocný. Žije tam dodnes. Povídala mi o nich dost věcí. Kromě toho, jaká to byla hrůza a jak jí hrozně chybí, se zmínila o několika věcech, který sice zněj dost divně, ale v kontextu toho, na co už jsme narazili, to dává určitej smysl.“

„Co ti řekla, Chris?“ zadíval se na ni Daniel.

„Řekla, že to místo, kde zmizeli a zahynuli, je zlé. Zlý les, řekla doslova. Prý si je vzal, vysál a vyplivl. Kromě toho posledního.“

Chvíli se odmlčela, aby svým slovům dodala váhu.

„A doslova řekla, že po té události měla sny, ve kterých k ní mluvil jeden z těch kluků. To o tom lese jí prý řekl on. Prý se toho místa bál tak moc, že nedokázal vyjít z toho karavanu a raději tam zemřel. Jo… a dokonce to místo i nazval. Prý je to ryhopský les.“

„Ryhopský?“

„Jo,“ potvrdila novinářka. „Něco jsem si o tom dnes hledala. Ryhopský les je místo z fantasy příběhů od britskýho autora Roberta Holdstocka. A je to místo, kde… kde se díky nějakým silám od věků zhmotňují a ožívají lidské legendy, mýty a představy. Mohou se tam dočasně objevit ve fyzické podobě, komunikovat a jinak interagovat s lidmi… ale nemohou odejít, jsou vázané na dané místo a jeho bezprostřední okolí.“

„To nezní vůbec špatně, Chris,“ promluvil tiše Daniel. „To vůbec nezní špatně.“

„A ještě jsem neskončila. Těm legendám se věnuje celá série knížek. V tom lese se ztrácejí lidé z okolí, kteří tam vešli a ztratili se v bezčasí. Jezdí do něj vědecké výpravy. A ano, Dane, některý výzkumy tam prý jsou dost detailně popsaný. Autor byl původně vědec, než se teda naplno dal na psaní fantasy.“

„Sežeň ty knihy, prosím, co nejrychleji,“ řekl fyzik. „Tohle je… tohle stojí za pozornost. Objevilas hodně nadějný dílek do skládačky, Chris.“

Dívka se potěšeně usmála. „Do konce týdne bych měla mít knížky doma. Už jsem po nich pátrala. Jo… a ještě mám jednu drobnost na závěr. O tý nevíš ani ty, Desmonde,“ zazubila se na velitele. „Volala jsem té knihovnici do Yuby. Sehnala toho starýho Jacka, o němž se předevčírem zmínila při návštěvě. A víte co? Rád se s náma potká a popovídá si. A pozor, není to jen tak nějakej páprda. Je to bývalej policajt, co vyšetřoval hádejte co.“

„Neříkej, že zmizení těch cvoků,“ řekl pomalu a s rodícím se úsměvem Sawyer.

Chris zářivě přikývla. „Jo.“

* * *

Pak se ujal slova Daniel s Milesem. Popsali, co objevili v lese v místech, kde kdysi zůstalo stát auto zmizelých chlapců, i co detekoval Miles na tábořišti, kde kdysi našli ubohého Teda.

Desmond je soustředěně poslouchal. „Co to podle vás je? Dane?“ zahleděl se na bratra.

„Jednoznačně je to další energetický průsak,“ řekl rozhodně mladý vědec. „Velice silný průsak. Určitě se tam budu chtít vrátit. Musím si pořídit další přístrojové vybavení – bude to chtít pořádný magnetometr, spektrometr a možná i něco dalšího. Jakmile to budu mít, zajel bych si sem nabrat další měření… a za měsíc, až bude přesně výročí té události, se sem vrátíme a uděláme to celé znova.“

„Co myslíte, že se tam tehdy stalo?“ zeptala se zamyšleně Chris.

Slova se ujal Miles. „Přesně už to asi nikdy nezjistí. Ale podle toho, co jsem včera a dneska viděl, bych to odhadl asi takhle: kluci v noci vyrazí z města domů a v kopcích uvidí něco, co je upoutá už zdálky. Je tma, takže případný světla jsou vidět zdálky. Rozhodnou se, že se na to zajedou podívat. No… a když se přiblíží až moc, tak se věci začnou podělávat. Nejspíš to začalo tím, že jim zdechlo auto.“

„Ty vybitý baterie,“ nadskočil Sawyer.

„Přesně. Kdo ví, co se jim s tím stalo. Nezapomínej, že to tehdy mohlo být ještě silnější než to, co jsme viděli dneska,“ řekl Miles. Do jeho teoretizování se vmísil Frank. „Během chvíle mi to záření, či co to je, vyžralo obě baterky k tvýmu foťáku,“ upřesnil směrem k Chris.

„A pak je něco odvedlo nebo zahnalo do lesa. Zprvu to mohlo bejt to první – vzhledem k tomu, že odcházeli celkem klidně ve skupině a k tomu, co vypověděl ten chlap s infarktem. Ale později se to nejspíš změnilo na to druhý.“

„Proč myslíš?“ zeptal se Desmond.

„Kvůli tomu, co bylo cítit na tom místě, kde umřel ten poslední kluk. Měl z něčeho tak příšernej strach, že radši umřel hlady a zimou, než by vyšel ven.“

„Pokud cestou viděl, jak jeho kámoši umíraj ve sněhu, kdoví jakým způsobem a na útěku kdoví před čím, tak se mu ani moc nedivím,“ odtušil Sawyer.

Desmond poslouchal, opřený v pohovce, s rukama sepjatýma za hlavou. Cítil jakýsi neurčitý soucit s nešťastným chlapcem, zavřeným v malém přívěsu, který nemohl nebo nechtěl ven.

„Jak to na tom místě, kde umřel ten kluk, vypadá s průsakama, Dane?“

„Nic zvláštního,“ řekl fyzik a díval se do svých poznámek a mapky. „Na tom místě jsou hodnoty stejné, jako v průměru širšího okolí. Je to mírně zvýšená hodnota oproti třeba tomhule místu, ale není to nijak extrémní a na nic by to nemělo mít vliv. Výrazné anomálie se necházejí, nebo aspoň my jsme je našli, cestou k tomu tábořišti. Plus ta největší a nejrozsáhlejší poblíž místa, kde nechali stát auto. A ta menší, kde jste včera vy dva měli ty vize.“

„Když si dáme dohromady to, co jste dneska našli vy, to, co Chris řekla ta nemocná ženská, a to, co je možná v těch knížkách o lese… tvoří to zajímavej obrázek,“ poznamenal zamyšleně Desmond.

„Zapadá to naprosto přesně,“ řekl rozhodně Daniel. „Ty knihy… ty knihy potřebuju.“

Chris roztržitě přikývla, že je sežene. Dál si podpírala bradu a mnula si nos. Když konečně promluvila, znělo to hodně nejistě. „Já tady těm věcem vůbec nerozumím,“ přiznala. „Ale… myslíš, Dane, že v těch průsacích, co jste našli, by za určitejch okolností někdo moh... zmizet?“

Daniel zvedl hlavu od poznámek, do kterých se už zase stihl ponořit. „Hm, to by bylo opravdu extrémně anomální…“ Znejistěl. „Nerad bych… Zatím nemáme tolik dat, aby bylo možné něco takového…“

Sawyer se na něj zadíval. „Nekličkuj, Einsteine. Já jsem tě na tom místě viděl. Dával sis zatracenej pozor, abys do toho světla nestrčil ani špičku boty. Ty moc dobře tušíš, co se na takovejch místech může dít, co? Tak to vybal. Může se tam něco… nebo někdo ztratit?“

Danielovi probleskla hlavou vzpomínka na časy na univerzitě a na příhodu o zmizelé pizze, kterou si připravoval pod zářičem a po které nezbylo ani stopy. A na to, jak to Desmondovi vyprávěl skoro jako kuriózní historku pro zasmání. 

„Hm, za velice specifických okolností…“

„Neštvi mě,“ zavrčel Sawyer. „Může se tam někdo ztratit?“

„Ano,“ přiznal neochotně Daniel.