913 - Sed libera nos a malo

Muž se zhroutil k zemi.

Malý, tichý shluk přihlížejících o několik kroků poodstoupil dozadu. Všichni jednali, jako by byli vedeni nějakou prastarou kolektivní inteligencí. A možná to tak opravdu bylo – všichni najednou věděli, co dělat, i když je na to nikdo nepřipravoval. Sešli se tu všichni. I ti, kteří před několika dny odešli do bezpečí. Vrátili se, protože to byla jejich povinnost. V jejich vážných tvářích se zračil převážně soucit. Ještě před několika desítkami sekund tam bylo očekávání, snad i špetka vzrušení a napětí… ale jakmile se to začalo dít a oni pochopili, kam to celé směřuje, převážily jiné emoce.

Dál bylo dusivé ticho.

Muž, který před pár okamžiky vyklopýtal z pásma, se omámeně zvedl na kolena. Neslyšel sice nic, ale cítil, že ho někdo pozoruje. Už zase. Dlouho se jen třásl a pořád dokola mumlal jediné věty, které mu teď dávaly smysl. Pak sebral špatku odvahy a opatrně spustil dlaně z obličeje. Nejbližší Druzí, kteří na něj dokázali dohlédnout, teď viděli, jak trhaně pohybuje rty. Tvář měl zkřivenou děsem a možná i bolestí, třásl se a po tvářích se mu leskly stopy po slzách.

Neznámý nesmírně opatrně zamžikal uslzenýma očima. To, co měl před sebou, se trochu projasnilo. Přihlížejících bylo snad ke třiceti, byli mlčenliví a jejich výrazy vážné. Muž cítil nepopsatelnou, ochomující hrůzu. Nesmírně ho bolela hlava, ale také pokožka tváře a rukou, cítil se slabý a bylo mu nevolno. Svět se s ním točil. A bylo kolem něj tolik lidí. Mohli mu v tomto stavu udělat cokoli. Byl bezmocný a slabý jako dítě, vydaný těm lidem na milost a nemilost a věděl to.

Když se mu pohled dost projasnil a mohl na kolemstojící zaostřit, napřel svůj zoufalý pohled a přejížděl z jednoho na druhého, až se náhle zarazil a vytřeštil oči. Trhaně zaúpěl a odvrátil se. Začal to, co dosud mumlal, vykřikovat hlasitěji.

„Et dimítte nobis débita nostra icut et nos dimíttimus debitóribus nostris et ne nos indúcas in tentatiónem sed líbera nos a malo. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, SED LIBERA NOS A MALO!“

Poslední větu už nebožák křičel. Znovu se zhroutil k zemi, přikryl si hlavu rukama a kolébal se tam a zpět. K Druhým se dál nesla opakovaná věta.

Richard pomalu vykročil kupředu.

Když příchozí znovu zvedl hlavu a odvážil se otevřít uštvané oči, viděl, že asi metr od něj, naproti němu klečí čtyřicátník s výraznýma očima. Ukázal mu holé dlaně v gestu, které bylo srozumitelné napříč časy, místy i kulturami. Nemám nic v rukou a nechci ti ublížit.

Potom se tiše přidal k jeho drmolené větě. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, odříkávali oba, dokud nešťastníkovi nedošel dech. Potom Richard začal znova. „Pater noster, qui es in cælis…“

Díval se přitom na nebohého muže pohledem plným soucitu a laskavosti. Jemně na něj pokývl. Muž se k jeho recitování přidal a dál odříkávali spolu. Když došli k části „panem nostrum quotidiánum da nobis hodie“, Richard pomalu natáhl ruce a vzal mužovy dlaně do svých. Příchozí sebou trhl a tvář se mu stáhla bolestí, ale neucukl.

* * *

Ostatní Druzí a Hurleyho skupina stáli v mlčenlivém půlkruhu v dostatečné vzdálenosti a beze slova celou scénu pozorovali. Hurley pohledem vyhledal Eloise. Vyměnili si ustaraný, pochmurný pohled. Není to dobré, říkal ten Eloisin.

Pak jí pohled sjel k Waltovi. Hurley přikývl, položil chlapci ruku na rameno a odvedl ho z půlkruhu přihlížejících. Ben šel za nimi.

Waltovi to vůbec nevadilo. Cítil se podivně odlehčený, snad až v jakési závrati. Objevila se, když neznámý muž pohledem přejížděl kolemstojící. Chlapce podivně píchlo v hlavě a všecko kolem něj jaksi zmatnělo. V tu chvíli muž došel pohledem k němu – a zoufale vykřikl a odvrátil se. Pak Hurley Walta raději odvedl.

Odříkávání, které se k nim neslo od pásma, zesílilo – teď se přidali i ostatní Druzí.

„Co to říkají?“ zeptal se Walt.

„Otčenáš,“ odpověděl Ben. „Latinsky. To, co křičel pořád dokola, bylo Zbav nás od zlého.“

„Proč…“

„Nejspíš je to to jediné, co tomu chudákovi zbylo. Snad mu to dává nějakou útěchu.“

„Chudák,“ řekl tiše Walt.

Hurley dál pozoroval dění u pásma. Pak tiše promluvil směrem k Benovi. „Věděl jsem, že se to stává. Ale že to je takhle zlý…“

Ben si povzdychl. „Příchod na svět většinou není hezký a plný optimismu, to jen my si to tak malujeme. Kdepak. Příchod na svět je šok, zmatení, hrůza a bolest. Kdyby ses zeptal právě narozeného dítěte, řeklo by ti asi to samé, kdyby to dokázalo.“

* * *

Hurleyho skupina a Druzí, kteří zůstali na Ostrově, zaznamenali předzvěsti příchodu nového člověka ve stejné době jako severní tábor.

Walt to nejprve přičítal vzniklému pásmu a vyděsil se, co to způsobil. „Myslíte, že to je to, před čím nás varuje ta paní s tou holkou? To, co se šíří?“ ptal se znejistěle, když večer seděli u ohně i s Eloise, která se připlavila ze severu poté, co hřmění zaznamenali i Druzí.

Ben se snažil chlapce přesvědčit, že to tak není. „Nemyslím si. Tohle nesouvisí s tím, cos musel udělat, Walte. Tohle je něco, co se na Ostrově děje od věků. Už dlouho se to nestalo, to je pravda… ale není to nic nového. Teď musíme čekat, až to přijde.“

„Takže už se to někdy stalo?“

Ben přikývl. „Stává se to opakovaně. Dřív, přibližně do novověku, to byl hlavní způsob, jak se sem lidé dostávali. Čas od času se stane, že někdo přijde na energeticky silné místo, které je zrovna nestabilní a tedy průchozí. A pokud má dost štěstí a vůle, dostane se sem k nám. To proto tady jsou staré tunely a komory a sochy s hieroglyfy. Lidé ve starém Egyptě byli patrně první, kdo průchozí místa objevil a někdy jimi prošel. Pak to začali osidlovat a zkoumat, budovat kulturu a uctívat bohy, které znali.“

„To těch lidí muselo být docela hodně, když dokázali postavit všechny ty věci,“ podivil se Walt.

„Bylo jich dost. Dřív se to stávalo celkem často. Pak to polevilo. Za tu dobu, co jsem tu já, bude tohle první přirozeně příchozí.“

Eloise se zapojia do vysvětlování. „Přičítali jsme to aktivitám Dharmy. Byla to jedna z věcí, co jsme jim měli za zlé, že svými necitlivými zásahy zavřeli průchozí místa. Ale očividně jsme se spletli.“

„Naposledy se to stalo někdy před incidentem, ne?“ ujistil se Ben.

„Ano,“ potvrdila Eloise. „Od padesátých do sedmdesátých let bylo průchodů docela dost. Nejprve jsme si mysleli, že i ta skupina od vás, s Danielem, Jamesem a dalšími, sem v 50. a 70. letech přišla touto cestou. Ale pak nám došlo, že u nich to je něco jiného. Když odmyslím jejich objevení, tak poslední se stalo někdy… v první polovině sedmdesátých let.“

Walt přemýšlel. „A teď sem teda přijde někdo další po třiceti letech?“

Eloise přisvědčila.

 „A až přijde, tak co?“

„Uvidíme, kdo to bude,“ řekl Ben. „Na osobnosti a schopnostech nově příchozího záleží, jestli tady zůstane. Ne každý to dokáže.“

„Zůstat na Ostrově vyžaduje hodně sil, odhodlání a schopnosti učit se nové věci,“ navázala Eloise. „Ne každý to dokáže, jak řekl Benjamin. Poslední příchody, nebo alespoň ty, které si pamatuji nebo jsem o nich slyšela, byly bohužel slabší. Zůstalo tady jen pár výjimečných, ten zbytek... šel dál. Ale dřív, to zde zůstávali skoro všichni. Alespoň legendy to říkaly.“

„Máte nějakou teorii, proč to tak je?“ vstoupil do hovoru až dosud mlčící Hurley.

Ozval se Ben. „Možná to souvisí se změnou lidské společnosti. Dřív bylo navštěvování posvátných míst vyhrazené těm, kteří měli znalosti a dovednosti. Měli nějaké zkušenosti se studiem nezvyklých a duchovních jevů, měli silnou vůli, výcvik a odhodlání. Kdežto běžní lidé se těch míst báli a respektovali, že se tam nechodí. Ale to se změnilo. A když teď na otevřené místo přijde někdo nepřipravený… buď průchod nezvládne vůbec, anebo se tady neudrží.“

Walt byl zvědavý. „A jak to vůbec funguje? Lidi přechází v jedné době, jakože teď z roku 2008 na pevnině do roku 2008 k nám na Ostrov, nebo…?

„Bývalo to různé. Někdy to téměř sedělo a děl se posun jen o krátké úseky, jindy to byly delší časové skoky… Co to bude teď, to uvidíme.“

* * *

Modlící se Druzí po odříkání čtyř otčenášů ztichli. Příchozí muž se znovu odvážil pohlédnout i na ně, nejen na Richarda. Opatrně je znovu přejel pohledem. Náhle už ho tak strašlivě neděsili. Když s ním dokázali odříkat Modlitbu Páně, nemohli to přece být tak zlí lidé. Najednou je něco spojovalo.

Tmavooký muž, který ho doteď držel za ruce, mu pomohl na nohy. Pak si položil ruku na prsa. „Richard.“

Příchozí pochopil. „Wal… Walter,“ řekl zajíkavě.

Richard se na něj co nejvlídněji usmál. „Pax vobiscum Walter.“

Walter mu podal třesoucí se ruku, i když věděl, jakou bolest to přinese.

Vzápětí se kolem nich shlukli ostatní. Snažili se na Waltera mluvit, ale nerozuměl jim. Jeho znalosti latiny končily u katolické mše svaté. Druzí postupně zkoušeli jiné jazyky, ale muž dál nešťastně kroutil hlavou. Zkusil mluvit v řeči své země, kde žil… ještě před několika dny.

Druzí se na sebe dívali s beznadějí. Shodovali se, že tuhle řeč nikdy neslyšeli.

Pak se přiblížil Hurley. Promluvil nejistě, jako by opakoval něčí slova – a přesně tak to také ostatně bylo, ale ostatní o tom nevěděli.

„Mluvíš německy?“

Muž se na něj podíval překvapeně. „Ano,“ řekl tiše v jiném jazyce, než jaký zkoušel před okamžikem.

„Já jen trochu. Řeknu jen důležitý. Neboj se. Neublížíme.“

Muž se na Hurleyho podíval… a pak se rozplakal.

Hurley ho nechal.

Když se Walter opět vzpamatoval, zeptal se přerývaně: „Kde… kde jsem?“

„Kde žiješ?“

„Českos… Československo. Evropa.“

Hurley chvíli mlčel, jako by na něco čekal. Pak odpověděl: „Tvoje země – daleko. Tohle je ostrov. Oceán.“

Muž zoufale sklonil hlavu.

„Neboj se,“ zopakoval Hurley. Pak se zamyslel. „Waltere. Řekni. Který rok je?“

Walter se na něj podíval nechápavě. „Devatenáct set třicet devět.“

Hurley jen vydechl.

„Neboj se,“ řekl muži naposled, protože to teď bylo to nejdůležitější. Ukázal na skupinu Druhých. „Oni dobří. Pomohou ti. Ty… nemocný.“ Jemně zvedl mužovy ruce, rudé a opuchlé podobně jako jeho obličej. „Pomohou ti.“

„Děkuji. Děkuji mnohokrát,“ vypravil ze sebe muž a potřetí se rozplakal.

* * *

Hurley se od nešťastníka vzdálil. Sayid, kterého viděl vedle sebe a který se zde objevil, aby mu alespoň základně pomohl s překladem do němčiny, pomalu zmizel. Na místě hned vedle pásma se nedokázal udržet dlouho.

Strážce k sobě posunkem přivolal Richarda. „Dokážete ho dostat na loď a odvést ho k vám?“

„Snad ano, pokud zase nezačne panikařit. Odvezu ho. Nevím ale, jestli je lepší, aby šel s námi na Hydru, nebo aby zůstal tady na Ostrově,“ přemítal Richard.

„Určitě tady na Ostrově. Ten chlap je na tom zle. Pokud se mu přitíží… je tu pořád ještě Chrám,“ připomněl Hurley.

„V troskách, ale je. Voda snad pořád teče,“ souhlasil Richard. „Dobře, zůstane tady.“

Hurley pokračoval. „A určitě bys měl zůstat s ním. Jsi první, komu začal věřit.“

„Dobře. Zůstanu nějakou dobu tady,“ souhlasil se po chvíli Richard. „Na Hydře už je klid a moji lidé se tam mohou vrátit. Oni to beze mě zvládnou, ale tenhle ubožák těžko.“

Vydal se znovu k nově příchozímu. Měl talent s lidmi komunikovat, i když jim přímo nerozuměl. Teď muži naznačil, že ho na lodi odvezou s sebou do bezpečí, dají mu jíst a pít a ošetří mu rány.

Pak se ho ujal spolu s Eloise a odváděli ho směrem k západnímu pobřeží Ostrova, kde kotvila loďka Druhých, kteří připluli z tábora pod Sochou. Když mizeli v džungli, muž se ohlédl po Hurleym. „Neboj se, Waltere,“ zavolal na něj Hurley německy.

* * *

Walterův transport do tábora Druhých proběhl celkem v klidu. Richard s Eloise se mu drželi bok po boku a on byl poddajný jako malé dítě. V síni pod Sochou dostal napít a najíst – pil zoufale a hltavě, jako by několik dní žiznil. Pak mu ošetřili rány. Ukázalo se, že jsou to velké, i když nepříliš hluboké spáleniny. Eloise mu tvář i ruce potřela hojivou mastí, kterou Druzí vyráběli ze zdejších rostlin. Potom se nechal provést kolem dokola síně a snaživě přikyvoval, když mu ukazovali, kde pramení voda, kde jsou zásoby potravin a naopak kam se chodí na toaletu. Když přišli k vstupním dveřím, naznačil mu Richard, že tam chodit nesmí. „Non securo,“ zdůraznil.

Pro jistotu Richard ke dveřím stejně postavil dvě hlídky. Brzy se ukázalo, že to je dobře. Navečer se muž uložil k odpočinku v odlehlém koutě síně, jenže po chvíli spánku se vzbudil s křikem a děsem. V panice začal pobíhat po síni a hledal, kudy utéct. Hlídky ho naštěstí zastavily a Richard ho pak musel dlouho uklidňovat. Odříkal s ním několik latinských modliteb a podal mu odvar ze zklidňujících bylin. Walter se pak usadil opět ve svém koutě, ale nespal. Tiskl se zády ke zdi, objímal si kolena a kolébal se. Odpolední příčetná chvíle, kdy po nějakou dobu dokázal komunikovat, poslouchat pokyny a vnímat, byla pryč.

* * *

Hurley, Ben a Walt se také vrátili do svého tábora. Walt zadumaně seděl vedle Hurleyho, který se posadil ke svému stanu. Byli unavení, Walta mírně bolela hlava, ale už ho to nijak nevzrušovalo. Zvykal si.

„Co se to vlastně stalo, Hurley? Kdo to je?“

Hurley se poškrábal na hlavě. „Podle toho, co jsem z něj dostal, k nám prošel odněkud z Evropy z roku 1939. Vzhledem k tomu, jak je vyděšenej, to nejspíš bylo neúmyslný. Prostě se ocitl ve špatnou chvíli na špatným místě, chudák.“

„Devatenáct set třicet devět? To je… strašně dávno,“ zatvářil se překvapeně Walt.

„Někdy se to stává. Při těch průchodech vznikají časový odchylky. Někdy se můžeme zeptat Richarda, jak to bývalo dřív. Tohle je sedmdesát let, máš pravdu, to je dost.“

„A… kudy prošel? Tam, jak jsem šel já a kudy odešla Sawyerova parta?“

„Nejspíš jo,“ řekl Hurley.

 „Ale nám se tam nic tak hroznýho nestalo. On vypadá, jako by byl někde vězněnej a mučenej.“

„Vy jste věděli, odkud a kam jdete. Nezdržovali jste se a nesklouzli jste do nebezpečnejch končin, protože jste byli připravení. Ale představ si, že třeba jdeš do obchodu pro colu…  a najednou vkročíš do místa plnýho světla, kde nic není, všecko se s tebou houpe a je ti špatně. Popadne tě taková panika, že vůbec nevíš, kdo jsi a kam patříš. A jakmile ztratíš tuhle orientaci, je zle.“

Walt zamyšleně pokývl hlavou. Informace o nebezpečích v přechodových lokalitách ho vůbec nepřekvapovala. „Chudák,“ řekl jen tiše. 

Chvíli přemýšlel. „Víš, co mě překvapilo? Že tam na něj čekal… on. A že Walter šel nejdřív k němu.“

Hurley kývl.  „Jeho tábor na něj čekal stejně jako my. To je součást rituálu, Walte. Oba strážci, Černý i světlý, mají právo pokusit se získat nově příchozího na svou stranu. Je to součást hry.“

„Černej prohrál,“ poznamenal Walt. „Bude naštvanej.“

„Může být naštvanej jedině sám na sebe. Zahájení novýho kola hry mu nikdy moc nešlo. Viděls, co se tam na druhý straně dělo?“

„Moc ne,“ přiznal Walt. „Přes to tetelení a v tom šeru toho nebylo moc vidět.“

Teď se k nim přidal i Ben. Přisedl a zaposlouchal se do jejich rozmluvy.

„Pokusil se Waltera přesvědčit tím, že mu ukázal člověka z jeho vzpomínek. Je to jeho oblíbená taktika. Většinou to bývá tak, že ve chvílích takový hrůzy myslíš na toho, koho máš nejradši. Je to lidská přirozenost. No… a tak se mu podíval do mysli a vzal toho prvního, koho uviděl.“

„Udělal ho ze sebe, jako dokázal v noci vytvořit Vincentův štěkot,“ řekl bezvýrazně Walt.

„Jo, přesně. Akorát že mu to nevyšlo. Toho ubožáka to ještě víc vyděsilo a utekl mu.“

Walt se natáhl na zem a opřel se o loket. „Jak to, že mohl projít pásmem ze severu k nám, když jiní v něm umřou?“

„Víš, že místa a energie nepůsobí na všecky lidi stejně,“ připomněl mu Ben.

„Já vím. Ale… já a Hurley už tady jsme dlouho a nějak se už s Ostrovem známe, tak to snášíme líp. Ale on?“

„Tím to není, Walte. Paul, ten mrtvý od Druhých, byl na Ostrově déle než vy, a stejně zemřel během pár okamžiků. U Hurleyho to bude tím, že je Strážce, a ty jsi pod jeho přímou ochranou… ale nejspíš tam jsou i další vlivy.“

„Který ale neznáme, co?“

„Ne,“ potvrdil Ben. „Můžeme o tom jen spekulovat. Já osobně si myslím, že Walter pásmem prošel, protože… těsně předtím prošel ještě horšími místy. Musí být obrovsky silný, i když tak teď nevypadá. Když přežil tam, přežil i rychlý průchod pásmem. Ale dál bych to nezkoušel.“

„Přesně tohle jsou věci, kvůli kterým jsem poslal pryč Desmondovu partu,“ řekl Hurley. „Hlavně teda Dana. Doufám, že se mu povede zjistit, co se v podobnejch místech děje, a co s tím dělat. Jak jimi procházet, jak se do nich dostat nebo naopak jak do nich nespadnout.“  

Walt se plácl do čela. „No jo. Já na ty v L. A. úplně zapomněl. Naposledy jsem se podíval, co mi odepsali, a pak jsem na to v tom zmatku s vidinama a hřměním a vším zapomněl. Měl bych se ozvat.“

„Tak to zkus teď,“ řekl Hurley. „Uvidíme, jestli už ti to půjde líp.“

Večer to Walt zkusil. Zjistil, že od losangeleské skupiny žádná další zpráva nepřišla. Jen nahlédl do obrazu, ale nevstupoval do něj s jakoukoli aktivitou. Nejnáročnější vždy bylo navázat spojení a začít aktivitu, samotné psaní už bylo snazší. Nechtěl se tedy teď unavovat aktivním kontaktem a popisem  jevů kolem pásma, když měl ještě další zprávy a předpokládal, že brzy budou ještě čerstvější. Rozhodl se, že počká pár dní, až bude vědět víc o nově příchozím muži a pak napíše vše dohromady. 

* * *

Dočkal se hned druhého dne. Eloise se k nim vypravila hned zrána a před polednem se dostavila do jejcih tábora. Hurley, který zrovna připravoval ráno ulovené ryby k obědu, ji pozval k jídlu.

„Nebudu jíst, Hugo. Děkuji ti, ale nebudu. Nemám moc chuti.“

„Pořád vám není dobře?“

„Není to nejlepší,“ mávla rukou. „Ale kvůli tomu to není. Ale… ty zážitky s tím chudákem člověku zkazí náladu i chuť nejen k jídlu.“

„Je na tom zle?“ zeptal se Hurley. Věděl, jaká bude odpověď.

„Hodně zle,“ potvrdila Eloise. „Střídají se u něj stavy zlé a hodně zlé. Nejsvětlejší chvilky, které zatím měl, byly hned po odchodu od pásma. Tvoje přítomnost mu pomohla, Hugo.“

Hurley se smutně usmál. „Ale nestačí to.“

„Nestačí. Během několika hodin to vyprchalo a zase je na tom špatně. Jak fyzicky, tak psychicky. Je zmatený, nemluví, většinu času sedí zabalený do přikrývek, houpe se dopředu a dozadu a pláče. Vzmůže se na odříkávání otčenáše a to je všecko. Navíc je mu zle i po těle. Ty rány jsou ošklivé. Také je mu nevolno, zvrací a nesnese moc jídla. A téměř nespí. A když usne… bože,“ povzdychla si. „Noc byla příšerná.“

„Budí se?“

„Pořád. Chvíli spí, pak se probudí s křikem a snaží se utéct. Vůbec neví, kde je. Musíme ho pořád hlídat a lidé se nevyspí. Je to… náročné. Podle Richarda je to nejtěžší případ, jaký kdy zažil.“

„Nezůstane tady, že?“ řekl tiše Hurley.

„Ten ne,“ zavrtěla ostře hlavou Eloise. „Nedokáže to. Bože, strašně ráda bych se pletla a za pár let mu řekla, jak jsem se v něm mýlila… ale nemyslím si to. Nezvládne to. Je příliš poznamenaný.“

„Ale dáte mu šanci, ne?“

„To rozhodně,“ přisvědčila Eloise. „Je to naše povinnost. Ale… bude to těžké. A myslím, že i marné.“

„Půjde Richard do Chrámu?“

„Zatím to odkládá. Je to příliš blízko jejich tábora, jak víš.“

Hurley potřásl hlavou. „Je to všecko tak komplikovaný.“ Pak se zamyslel. Zašel do stanu se zásobami, přinesl mísu vody, vložil do ní ruku a pak vodu nalil do lahve.

„Tohle mu vemte. Omyjte mu tím ty rány a dejte mu trochu napít. Snad to pomůže. Kdyby ne… zítra pro mě přijďte. Zkusil bych ho navštívit.“

* * *

Dalšího dne se Eloise objevila znovu. Měla pod očima kruhy z nevyspání. „Je to ještě horší,“ potřásala hlavou. „Voda mu trochu ulevila, to ano. Ale během několika hodin se mu zase přitížilo.“

„Jdu s vámi,“ řekl rozhodně Hurley. Informoval Bena s Waltem, že se vrátí do večera, a vyrazil s Eloise.

Vrátil se až za tmy. Vypadal vyčerpaně.

„Je to tak zlé?“ zeptal se Ben.

„Je,“ potvrdil Hurley. „Je to tak, jak říkala Eloise. V těchhle věcech nemá ve zvyku přehánět.“

„Povedlo se ti pomoct mu aspoň trochu?"

„Ale jo,“ přikývl Hurley a posadil se těžce k ohni. „Zkusil jsem mu trochu poléčit ty rány. Jsou divný. Nechce se to hojit. A přitom Druzí mají celkem dobrý masti… A chvíli jsem s nim dokázal mluvit.“

„Nevěděl jsem, že umíš německy,“ poznamenal Ben ve vzpomínce na dění u pásma.

„Moc neumím,“ řekl Hurley neurčitě. Nechtěl vysvětlovat, že mu s komunikací pomáhají ti, co se na Ostrově zasekli, a už vůbec nechtěl před Benem mluvit o Sayidovi.

„S něčím mi pomohl Richard. A taky pomohla tužka a papír. Když se mu udělalo líp, něco nám o sobě řekl. Nebo spíš nakreslil a napsal. Jmenuje se Walter Fischer a je mu jedenačtyřicet. Pokud jsem to dobře pochopil, vyšel si prostě v jednou v lednu 1939 v neděli na výlet do zimních kopců.“

„A pak?“

„Víc nevím. Vzpomínky na to, co se s ním dělo během přesunu, jsem z něj fakt netahal. Je dobře, že má aspoň občas chvíli klidu, kdy ho to nestraší,“ řekl Hurley neústupně. „Stačí, že se mu to vrací v noci a v záchvatech paniky. Chudák. Dozvěděl jsem se ale, kdo byl ten chlap z vize. Víte, ten, kterýho udělal Černý.“

„Kdo?“ zajímal se Walt.

„Jeho brácha. Mladší brácha, kterej padl v první světové válce. Byli spolu u jedný jednotky a ten kluk to koupil. Umřel mu pak v náručí s hrudníkem rozervaným od střepin. Walter si nikdy nepřestal vyčítat, že ho nepřived s sebou zpátky domů k rodičům. Když rukovali, slíbil mámě, že se o mladšího postará.“

Ben se zachmuřil. „To, jak člověka vidíš naposled, ti většinou v mysli uvízne nejvíc. Jestli před ním ta zrůda vytvořila obraz bratra se smrtelným zraněním a nechala ho na něj promluvit…“

„Fuj, to bych taky utek do pásma,“ otřásl se Walt.

„Co s ním bude dál?“ zeptal se Ben Hurleyho.

„Uvidíme, jak zvládne tuhle noc. Pokud se to nezlepší, zkusil bych ho vzít k nám. Když jsem s ním, je celkem klidnej a vypadá, že je mu líp. Druzí začínaj bejt zničení. Už dvě noci se nevyspali.“

„Říkal jsem, že tyhle příchody jsou jako narození dítěte. I tohle je stejné,“ řekl Ben. „Novopečení rodiče se s novorozenětem taky nevyspí. Jenže rodičům pomáhají aspoň hormony a bývají trochu mladší.“

„A novorozený dítě se nesnaží utíkat z postele i z domu a v panice nemlátí ty, kteří se ho snaží zadržet,“ dodal Hurley.

Chvíli všichni dál seděli a hleděli do plamenů. Pak se Walt zvedl, že půjde do svého stanu. „Zkusím napsat do L. A. Napíšu, na co se mě ptali ohledně toho pásma a toho… stínu. Jakože jsme unavený, bolí nás hlava, těžko se mně komunikuje… a že nic není vidět a že se mění místa těch šepotů. A asi bych mohl napsat o Walterovi, co myslíte?“

Hurley rozhodně přikývl. „No jasně, napiš jim to. I pro ně to může být důležitý. Došlo k přirozené aktivaci průchodu, to je podstatný. Napiš i to, že to bylo z Evropy a z roku 1939. Všecko může být důležitý.“

907 - Přijde to sem

Na Ostrově se věci začaly dál vyvíjet několik dní poté, co se Hurleyho skupina sešla s Eloise a probrali možnosti odchodu části Druhých z Ostrova, a poté, co Walt poslal poslední vzkaz Chris.

Pustili se do toho, o čem Walt psal a na čem se dohodli. On, Ben a Hurley pokračovali dál ve výzkumu pásma a v jeho zabezpečení z jižní strany. Část Druhých se připravovala k odchodu na Hydru. Pásmo i sever vypadaly být v klidu.

„Vidíš, nakonec se to zase zklidní,“ snažil se Hurley povzbudit Walta. Chlapec byl stále nesvůj. Z událostí přelomu roku se stále nevzpamatoval a bylo vidět, že si vše vyčítá.

Hurley však tomu, že se věci vracejí do pořádku, sám příliš nevěřil – ano, teď byl relativní klid, ale… Hurleyho něco neustále hlodalo. Nedokázal přesně poznat, co to je. Přisuzoval to rozkolísané a nezvykle rozprouděné Ostrovní energii. Věděl, že klid na Ostrově vypadá jinak. Nic mimořádného se nedělo, ale Ostrovem jako by se rozlévala zvláštní, ulepená a vše pronikající mlha únavy a vyčerpání, která pramenila z toho prokletého pásu. Nikoho to neudivovalo – po tom, co zažili, bylo jakékoli přiblížení k pásu prosyceno napětím, stresem a obavami, které je vysilovaly. A I ten samotný vývěr energie mohl mít své vlivy. Dávalo to smysl, ale Hurleyho nepříjemný pocit to nezmírňovalo.

* * *

První, kdo skutečně zaznamenal změnu, byli Walt s Benem. Několik dní po poradě s Eloise se vydali do blízkosti pásma budovat další kus zátarasu z větví, který měl zabránit všem z jihu, aby nějakým nedopatřením vnikli do smrtícího prostoru. Práce jim šla dobře. Střídali se u práce se sekyrkou, odtínali správně velké větve ze stromů a lián, nosili je do vymezeného koridoru několik metrů od pásma a tam je stavěli a splétali do těžko proniknutelných, robustních konstrukcí.

Když vysekali porost v bezprostředním okolí místa, kde pracovali, museli se začít vzdalovat hlouběji jižním směrem. Walt, který měl zrovna směnu se sekyrkou, se vzdálil kus od Bena – jen natolik, aby na sebe viděli, na tohle bezpečnostní pravidlo během práce na zátarasu si už zvykl – a energicky osekával větve mohutného stromu.

Najednou se v džungli o kus dál něco pohnulo a upoutalo Waltovu pozornost. Přestal sekat a zadíval se daným směrem.

V tu chvíli se džungle rozšuměla a dolehl k němu šepot. Překrylo to šustot, který sem doléhal od zátarasu, jak Ben splétal dohromady větve a šlahouny rostlin do neproniknutelného objektu. V první chvíli to Walta nezvladatelně vyděsilo – šumění a šepot mu připomněly chvíle v pásmu. Pak ale první vlna děsu povolila a ozval se rozum, který ho uklidňoval, že se nemůže nic dít, vždyť přece nešel směrem k pásmu, to je několik desítek metrů na sever od něj. Walt zatřásl hlavou a snažil se z ní setřepat zbytky hrůzy a těch divných vjemů. Ale šepot zněl dál.

Walt se váhavě zadíval do džungle, kde předtím viděl pohyb a odkud jako by se nesly ty zvuky. A uviděl je.

Uviděl dvě ženy. Nebyl si jist, ale měl pocit, že už je někdy viděl. Kdysi dávno, v časech po havárii a později. Obě byly tmavovlasé, dlouhovlasé a vypadaly jako matka s dcerou. Dívce, která mohla být jen o něco málo starší než on sám, svítily z tváře obrovské naléhavé hnědé oči.

Obě ženy na něj gestikulovaly, aby šel blíž.

Walt se ani nehnul. Po svých dřívějších zkušenostech nevěřil už nikomu, koho na Ostrově spatřil a kdo nepatřil do jejich skupiny nebo k nejvyššímu Druhým. Jen se směrem k oběma ženám zadíval a lehce zavrtěl hlavou.

Starší žena k němu napřáhla ruce v uklidňujícím gestu, jako by říkala, ať se nebojí. Pak se pomalu příblížila ona k němu. Walt obezřetně vyčkával, připravený začít okamžitě utíkat směrem k Benovi. Žena, jako by jeho myšlenky cítila, se ve vzdálenosti několika metrů zastavila. Dívka ji následovala. Obě se zastavily v místě, kde na ně Walt dobře viděl.

Ani ho nenapadlo, že by měl promluvit. Mluvit na někoho, o kom racionálně věděl, že tam není, mu nedávalo smysl. Promluvil k nim v myšlenkách. Nemůžete mluvit, že?

Obě ženy na jeho myšlená slova zareagovaly. Starší žena přikývla, položila si prst na rty a pak udělala gesto, která dávalo najevo, že takhle je vše v pořádku, že se nemusí přibližovat víc. Dívka se jen usmála.

Walt se na ně tázavě zadíval. Co chcete? říkal pohledem.

Starší žena se na něj zahleděla naléhavě. Pohlédla směrem k pásmu a zamítavě potřásla hlavou. Gestem naznačila, jak se něco od severu vzdaluje - nebo je vytlačováno? Působilo to nepříjemně. I mladá dívka se teď tvářila nervózně.

Něco se… posouvá? pomyslel si Walt s pohledem upřeným na obě ženy. Přikývly. Měla by v tom být radost, že jim porozuměl… ale nebyla, obě měly v tváři dál obavy. Pak starší žena sepjala ruce a zadívala se na Walta. To bylo srozumitelné – něco od něj potřebuje. Walt přikývl na znamení, že rozumí, a dál čekal.

Starší žena udělala krok směrem k němu, aby ji ještě lépe viděl, a pak pomalu ukázala na něj, pak za sebe směrem k jihu, kde tušil jejich tábor… a pak oběma rukama naznačila kolem svého těla velmi korpulentní siluetu.

„Hurley?“ zareagoval Walt.

Obě ženy energicky přikyvovaly. Starší žena pokračovala. Znovu naznačila Hurleyho siluetu, ukázala na ni a potom mávla rukou od jihu sem, k místu, kde stála. Mladá dívka vedle ní přikývla a opět v prosebném gestu sepjala ruce. Žena, která vypadala jako jekjí matka, vše znovu zopakovala.

„Mám ho sem… přivést?“

Ženy dál přikyvovaly. V tvářích se jim lehce vyrýsovala naděje.

„Walte!“

Najednou u něj stál Ben a nervózně chlapce pozoroval. „S kým to mluvíš?“

Walt byl zmatený. Ani si neuvědomil, že začal mluvit nahlas. „Ty je nevidíš?“

Strážcův pobočník zavrtěl hlavou. „Ne. Kdo… kde?“

„Dvě ženy. Támhle v džungli. Už jsem je někdy viděl, ale nevzpomenu si…“ Walt si protřel oči.

Obě ženy jako by bledly. Starší teď ukazovala směrem k pásmu a výstražně vrtěla hlavou a mávala rukama. Pak znovu udělala to zvláštní gesto, jako by se něco posouvalo. A nakonec zopakovala sekvenci s přivedením Hurleyho. Mladá dívka, mimochodem velice hezká, se na Walta jen beze slov usmívala.

Pak zmizely.

„Musíme sem vzít Hurleyho,“ vydechl Walt.

* * *

Vydali se zpět do tábora. Walt hned po příchodu Hurleyho seznámil s tím, co v džungli viděl. Když obě ženy popsal, Benovi jako by se myslí a pak i tělem rozlil nekonečný smutek. Chlapec bez jakýchkoli pochyb viděl jeho dceru Alex a její matku Danielle Rousseau.

„Tvářily se, že to je strašně důležitý,“ vysvětloval Walt. „Máš tam přijít, myslím.“

„Co přesně ti ukazovaly?“ zajímal se Hurley.

Walt s mírnými rozpaky napodobil Rousseauové gesto včetně náznaku mohutné postavy. Hurleyho se to nikterak nedotklo. „Dobře. Půjdem tam.“

„Ale… kdo to je? Mám pocit, že je znám, ale nedovedu si vzpomenout. Je mi, jako by mi někdo vymazal hlavu.“

Hurley si povzdychl. „Myslím, že to je… Benova dcera a její maminka.“

„Obě zemřely tady na Ostrově,“ řekl tiše Ben. „Alex mi strašně chybí. Byly to obdivuhodné ženy, obě dvě.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Hurley. „Pokud se teď vrátily a chtějí se se mnou vidět, musíme tam jít.“

„Ben je neviděl,“ namítl Walt opatrně. „Jak můžeš vědět, že je uvidíš ty?“

Hurley se na něj zadíval. „No… víš, Walte, vlastně si říkám, že bych ti nejdřív měl něco povyprávět. Pojď, na chvilku si sedneme a pak se tam vypravíme znova, co říkáš?“

Ben i Walt souhlasili. Po půldenní práci v džungli byli dost unavení. Vlastně možná byli ještě unavenější, než by měli být, ale to jim v tu chvíli nedocházelo.

Hurley začal vyprávět.

* * *

Hurley trávil hodně času na svých ranních pobytech na skaliskách u oceánu. Za ty týdny, co byl Strážcem, se mu to stalo každodenní tradicí: poseděl nebo postál, zahleděný do dálek. Naučil se chodit do míst, kde byla Jacobova jeskyně. Pobřeží zde skýtalo výhled směrem k východu a Hurley tak mohl sledovat východ slunce.

A právě v téhle denní době, na přelomu mezi rozjasňováním noční tmy a před vyloupnutím odpočatého ranního slunce, k němu přicházeli. Hurley byl zvyklý, že vídá některé své přátele, kteří na Ostrově přišli o život. Mluvili k němu a on mohl mluvit s nimi. Mnohdy měli velmi dobré postřehy. Vynikala tím zejména Libby, která mu byla nablízku nejvíce. Trávívala s ním dlouhé desítky minut. Její stín jako by sedával vedle jeho mohutné siluety na útesech. I když se nemohla dotknout jeho ruky nebo tváře, vnímal její hlas, který přinášel rozumné úvahy a hlavně povzbuzení.

Jindy se objevil Charlie nebo Sayid. A poslední týdny vídal i Penelope. Tihle čtyři se stali jakýmsi jeho tajným poradním sborem. Od začátku věděl, že jejich zjevení jsou zcela přirozená, že k Ostrovu patří, stejně jako sem patří černý kouř… a že to skutečne jsou oni, kdo k němu promlouvá, ne něco jiného, co na sebe bere jejich podobu a jejich hlas. Byli to stále oni, jejich myšlenky, jejich vědomosti a jejich starosti. Každý z nich k tomu měl své důvody: v Libby stále žily křehké výhonky čerstvě vznikající náklonnosti, Charlie ho považoval za jednoho ze dvou svých nejlepších přátel, Sayid zatím svoje důvody neprozradil, ale Hurley z něj cítil jakousi odhodlanou snahu napravit věci, které udělal před svou smrtí, jako by ho trápilo svědomí… a Penelope se ze všech sil snažila přispět k záchraně svého syna.

Ostrov byl místo, kde se všecko dělo jinak – nejen život, ale i smrt. Stejně jako byli zvláštní ti, co se tam narodili, byli zvláštní i ti, co tam zemřeli. To, čemu některé společnosti říkají duše, jiné mozková aktivita, jiné vědomí – to, co přestane existovat v člověku, když jeho tělo přestanue fungovat – to se zde nerozplynulo a neodplynulo jinam, jako na jiných místech, ale bylo to zachyceno energetickými víry, vyvěrajícími v určitých lokalitách na Ostrově. Proudilo to těmi místy, ale zůstávalo to na Ostrově. Na některých místech to na sebe mohlo brát dočasnou smyslově vnímatelnou podobu. Někteří takhle zůstávali jen mlhavě nebo jen v omezené podobě na konkrétních místech, jiní mohli putovat po celém Ostrově. Když se Hurley jednoho rána zeptal Charlieho, na čem to záleží, odpověděl mu:

„Podle toho, jak moc ti na někom záleží. A podle toho, kolik má ten někdo sil.“

A to, co mu teď říkal Walt, do toho plně zapadalo. Vypadalo to, jak by Danielle a Alex nedokázaly přijít přímo až k Hurleymu, ale byly polapeny v oněch kritických místech. Ony k němu nemohly, musel tedy on k nim.

* * *

Končilo odpoledne, když se tam vydali všichni tři. Ben už pro jistotu nesl velkou pochodeň, kdyby se zdrželi a nestihli se vrátit do tmy. Došli až na místo, kde končil budovaný zátaras… a Walt popošel do míst, kde osekával větve a ukázal do džungle, kde předtím viděl obě ženy.

Hurley vyčkávavě hleděl. Pak se ozvalo šumění a šepot.

Walt je uviděl hned po Hurleym. Ben to stále nedokázal.

Hurley klidně přikývl. „Necháte mě tady chvilku s nima?“ zeptal se svých společníků. Nebyla to ale otázka. Walt i Ben se vzdálili o kus dál k zátarasu.

Mluv, prosím, vybídl Hurley pomyslně ženu, která vypadala nesmírně napjatě, i když se jí v tváři zračila úleva, že opravdu přišel. Mluv, vezmi si moje síly, kolik potřebuješ, a řekni, co potřebuješ.

A Daniellle promluvila. Po několika letech Hurley znovu uslyšel její naléhavý hlas. Zněl jen o něco hlasitěji než šepot, který se stále nesl z džungle.

„Vyhnalo nás to,“ ozval se její šeptavý hlas, ale její rty se nepohnuly. Jako by slova zněla odjinud – možná odtamtud, odkud se nesl i zbylý šepot, kterému však, na rozdíl od její řeči, nebylo rozumět.

„Můžu vám pomoct?“ odvětil jí Hurley v myšlenkách.

Zavrtěla hlavou s beznadějným výrazem. „Tam, kudy to prochází, se všecko rozpojilo. Uvolnil záři a za ní jde stín. A to je moc špatně. Teď se to šíří a tam, kde to je, tam nemůžeme být my. Znám to.“

Hurley zpozorněl. „Znáš to? Tys něco podobnýho zažila?“

„Já viděla jen náznak toho, co se tam teď děje. Ale i ty staré stíny byly zlo. Nebezpečí. Nemoc. Přichází s nimi…“

Najednou jí začal slábnout hlas.

„Vydrž ještě,“ pokusil se ji Hurley povzbudit. „Řekni mi o tom ještě něco, Danielle, prosím. Něco o tom stínu.“ Snažil se té vizi dodat ještě kus času a sil navíc, ale příliš to nefungovalo.

„Zlo. Přinutil ho otevřít pekelnou bránu. Už tam nemůžeme zůstat. Přijde to i sem.“

„Můžu to nějak zastavit?“ zahleděl se na ni Hurley naléhavě.

Rousseau se vytrácela, už nemluvila. Bezradně rozhodila rukama a opět měla v tváři smutek.

Její dcera, která celou dobu ani nepromluvila, se dívala směrem k Benovi a Waltovi. Pak se začala vytrácet i ona.

„Můžu sem přijít zas? Budete se mnou moct mluvit znova?“

Mlhavý odlesk ženy cosi naznačil, ale Hurley už to gesto nerozpoznal.

* * *

Strážce ještě chvíli zíral do šeřící se džungle. Pak se kolébavě vydal ke svým společníkům. Walt s Benem spolu tiše mluvili. Podle Benova výrazu bylo patrné, že chlapci vyprávěl o Alex a Rousseau. V tváři měl stále obrovský smutek, ale i náznak úlevy. Možná bylo dobře, že o tom zase začal mluvit, pomyslel si Hurley.

„Pojďme zpátky,“ vyzval své společníky.

„Co ti řekly?“ zajímal se Walt.

Hurley zatřásl hlavou. „Musím si to trochu utřídit, chlapi.“ Věděl, že prozradit bez obalu to, co Rousseau řekla, by minimálně Walta zbytečně moc zasáhlo. Slova o otevřeném pekle by pro něj opravdu nebyla to pravé.

„Pojďme zpátky. U ohně vám všecko řeknu. Nevím, jak vy, ale já jsem dost utahanej.“

„Já taky. Začíná mě bolet palice,“ poznamenal puberťácky otráveným tónem Walt.

„Asi jste si jen vzali málo vody,“ řekl Hurley. „Odpočinem si a bude to dobrý.“

Vydali se zpět k táboru.

Cestou Hurley přemýšlel, co jim řekne. Nechtěl je zbytečně stresovat. Na druhou stranu jim nechtěl lhát. A bylo jisté, že když si Rousseau vyžádala Hurleyho, měla na srdci něco podstatného – a proto jim něco říct musel.

Dorazili do tábora, povečeřeli a posadili se k ohni. Oči muže i chlapce se upřely na Strážce.

„Chtěla mě zavolat, protože ji můžu slyšet, na rozdíl od vás,“ začal Hurley. „Oni… Ostrov jim pomáhá tady zůstat a nabýt určité podoby, ale potřebují k tomu i druhou stranu, která pro to má vlohy. A každej z nás má jiný. Ty, Walte, je vidíš, ale nikdy jsi je neslyšel, že?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Já jo. Nevím, čím to je. Děje se mi to hlavně od té doby, co jsem tady. Když jsem se vrátil s Oceanic 6, dostalo mě to až do Santa Rosy. Ale o tom mluvit nebudem.“

„Co ti řekla?“ Ben tiše promluvil. I on vypadal unaveně.

„Mluvila o tom pásmu, myslím. Něco se tam změnilo. Rozpojilo, řekla. Vedle záře prý vznikl stín. Že prý… nemůžou kvůli tomu zůstat v místech, kde byly předtím. Doslova řekla, že je to vyhnalo.“

Walt na něj hleděl. „Takže jsem zkazil Ostrov… i jim? Nejen živejm, ale i mrtvejm?“

„Tak to není, Walte,“ řekl Hurley. „Neudělals to ty. Nerozhodl ses pro to. Je to jeho vina. Už jsme o tom mluvili, chlape.“

Walt si promnul oči. „Jo. To je jedno. Já…“

Hurley oba chvíli pozroroval. Měl ještě pár podstatných věcí, které jim chtěl říct, ale uvědomoval si, že teď na to není vhodná chvíle.

„Máme v okolí těch míst být opatrní. Říká, že… je to místo nebezpečí. Což pro nás není nic novýho.“

Ben souhlasně přikývl. „Budem pokračovat s tím zátarasem. Snad to pomůže.“

„Určitě,“ přikývl i Hurley, i když to bylo s těžkým srdcem. Rousseau mu sice řekla, že se to bude šířit dál, nejspíš tedy i za zátaras… ale něco dělat museli. A zátaras vybudovat stejně museli, protože je chránil před největším nebezpečím pásma.

„Půjdu spát,“ řekl Walt. „Pořád mi není moc dobře.“

„Vyspíš se z toho, Walte,“ pokusil se ho povzbudit Ben.

„Jo.“

„Zítra ti určitě bude líp,“ souhlasil Hurley. A pak, jako by nic, dodal: „A já se vypravím na sever.“

Jeho parťáci se k němu otočili s překvapeným nebo až šokovaným výrazem. „Jako… kam?“

„Půjdu do jejich tábora do Dharmavillu,“ pokrčil rameny Hurley.

„Ale… je to jejich území,“ nechápal Walt. „Tam nesmíme.“

„Ano, je. Ale já… já jsem Strážce. I když jsem jeho oponent, máme k sobě nějakej respekt a nějaký výsady. Půjdu k nim, řeknu, co jim říci potřebuju, a zase se vrátím. Bude to v pohodě. Stejně, jako se nestalo nic Claire, když nám přišla říct o stěhování.“

* * *

Dalšího rána se časně Hurley vypravil na sever. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta, a tak vyrazil hned, jak se začalo rozednívat. Šel dlouho, ale únavu necítil, to byla jedna z dobrých věcí, které s sebou přineslo jeho strážcovství.

Jdu k vám, vysílal k Černému a ženám své myšlenky. Věděl, že Černý jeho blízkost vycítí – tak velká změna v rozložení energií pro něj musela být jako hlasité zvonění budíku. A bylo to tak. Jakmile se Hurley přiblížil k Dharmavillu, vyšla z vesnice postava. Černý ho uvítal v Jackově podobě. Zastoupil mu beze slova cestu.

Hurley se také zastavil. Oba muži se chvíli měřili. Hurley mu zcela otevřel své myšlenky – bylo to jako pozvání, podívej se, s čím k vám jdu. Jdu vás varovat. Nechci konfrontaci ani střet, a pak zase sám odejdu.

Černý mu ustoupil a nechal ho vejít do vesnice.

Hurleyho přepadla nostalgie a smutek. Rozpomenul se, jak tohle místo vypadalo v 70. letech, kdy se sem dostal propadem z letu 316. Teď tu vládl zmar, i když místy bylo vidět, že se ženy snaží to tu dát do pořádku… podle svých omezených sil.

Ze dveří jednoho z domků vykukovala blonďatá hlava. „Claire!“ usmál se Hurley a zamával jí.

Dívka si ho podezíravě a s náznakem strachu změřila. Pak se zadívala na jejich ochránce. „Co on tady…“

„Jde nám něco říct,“ řekl Černý.  

V tu chvíli Hurleymu poskočilo srdce. Za Claire se ukázala známá postava. „Kate!“ vydechl Strážce.

A vedle Kate… Za ruku držela malého Charlieho. „Ahoj, Aarone,“ pozdravil ho Hurley spořádaně a podle místních pravidel. Chlapeček se stydlivě zazubil a schoval se za Kate. Vypadal spokojeně a zdravě.

„Můžu zůstat…“ obrátila Kate oči k Černému.

„Ale ano. Ale zůstaň tam s Aaronem, kde jsi, ano?“

Kate souhlasně přikývla. Očima se upínala na Hurleyho, jako kdyby v něj vkládala obrovské naděje. Hurley posmutněl – to, v co doufala, udělat nemohl, i když by strašně rád chtěl. Kate nevypadala dobře, působila vyčerpaně a strhaně. Život v zajetí a v neustálém napětí se na ní podepisoval. Strašně rád by ji objal a odvedl ji do jejich tábora i s dítětem. A klidně i s Claire. Hurley věděl, že Claire by se pod jeho vlivem dala do pořádku a zase by se začlenila do normální společnosti. Jenže to nešlo – nemohl přijít a na cizím území si vzít, co chtěl. Ani Černý to nedělal. Ano, formálně vzato Kate měla na výběr, stejně jako měl na výběr Walt té osudné noci… ale Kate věděla, jaké následky by to mělo a že je pro ni lepší zůstat. Navíc ji potřebovali Claire i Charlie. A všichni věděli, že ty dva Černý nepustí.

Černý promluvil. „Proč jsi přišel?“

„Jdu vás varovat,“ řekl Hurley, zejména k oběma ženám.

„Před čím?“ zareagoval nechápavě Kate.

Claire mlčela, což bylo zajímavé.

Hurley se na ni posmutněle usmál. „Ty víš před čím, viď, Claire?“

Bylo vidět, že by se nejraději otočila a utekla dovnitř domku, ale překonala se a pevně se na něj zadívala. Pak přikývla.

„Koho jsi viděla?“ zeptal se Hurley jemně.

Nejprve neodpověděla. Sjela pohledem na Černého. Až když přikývl i on, promluvila.

„Charlieho.“

Dítě u Kateiny nohy sebou trhlo a vyskočilo. „Mami,“ zavýskl chlapeček.

Kate se nešťastně podívala na Hurleyho a dítě nepřítomně pocuchala po vlasech.

Hurley se na ni smutně usmál, ale dál mluvil ke Claire.

„Taky tě varoval, viď?“

Přikývla.

* * *

„Kdys ho viděla?“ zeptal se Hurley.

Claire, opírající se teď o dveře, se zamyslela. „Asi před pěti dny,“ řekla po chvíli počítání. „Tam dole u lodi. Šla jsem lovit… a najednou tam byl.“

Ne, že by Claire lidi, kteří na Ostrově být neměli, nevídala už dříve. Během několika osamělých ostrovních let to zažila nejednou, ale její mysl tehdy byla tak rozbitá, že to nevnímala jako něco nezvyklého. Teď si Černý uvědomil, jak moc se Claire v Kateině společnosti začala dávat do pořádku. Nebyl si jistý, zda se mu to zamlouvá.

Teď tedy vstoupil do rozhovoru. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Myslela jsem si, že o něm víš, že tam je. A to, co říkal, nebylo nic novýho. Řekl to samý, cos nám říkal ty. Že dál na jih nesmím, že to tam není bezpečný. Ani já, ani Kate, ani Aaron. Neřekl nic novýho.“

Hovoru se opět ujal Hurley. „Co se dělo?“

„Najednou vyšel z džungle. Nemluvil, jenom ukazoval. Vypadal jako… tehdy.“ Claire si povzdychla.

„Bylas už někdy předtím v těch místech?“

„Jo,“ přisvědčila blondýnka.

„A nikdy předtím jsi ho tam neviděla.“

„Ne. Nikoho.“

 „Co přesně ti řekl? Tys ho slyšela mluvit?“ Hurleyho překvapilo, že by dívka mohla přelud i slyšet. Buď by to znamenalo, že její schopnosti se na Ostrově rozvinuly nečekaným směrem… nebo místo, kde Charlieho viděla, bylo silnějši než to, kde oni s Benem a Waltem viděli Danielle a Alex.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Jen ukazoval. Na jih, na mě, a že tam nesmím. A pak ukázal i Aarona a Kate“ – zopakovala Charlieho gesta, rukou ukázala výšku malé postavičky a pak vyšší postavu s vlnitými vlasy – „a že tam taky nesmí.“

Hurley souhlasně pokývl. „Je dobře, žes ho poslechla.“

Teď se váhavě ozvala Kate. „Co se tam na jihu děje, Hurley?“

Černý se na ni zadíval přísně, ale nic neudělal. Vlastně byl zvědavý, jak Hurley a jeho tábor tu nezvyklou nerovnováhu interpretuje. On sám ji také cítil, ale nevěděl, co a proč se děje. Energie se měly v novém proudění ustálit a ne vytvářet nové víry a proudy.

„Zatím to nevíme,“ řekl Hurley. „Ale… něco se tam děje. Je lepší se těm místům teď vyhýbat, dokud nezjistíme, co to je.“

„Je tam smrt,“ promluvila znovu Claire.

„Smrt?“ zopakoval Hurley opatrně.

„Charlie to říkal,“ potvrdila dívka. „Teda ukázal. Smrt,“ přejela si prstem po hrdle v nezaměnitelném gestu.

Pak dodala ještě něco.

„Pro ženy.“ Naznačila rukama vlasy, ňadra, široké boky a těhotenské břicho.        

* * *

Druzí se začali připravovat k přesunu na Hydru, jakmile jim Eloise po poradě s Hurleym sdělila, že s tím souhlasí. Na přípravy k přesunu měli nečekaný klid: Eloise, Richard, Craig a Marcus, kteří byli pod Hurleyho ochranou a mohli relativně bezpečně vycházet ze síně pod Sochou, v posledních dnech zjistili, že v blízkosti síně pod sochou je naprostý klid, a to i ze severní strany. Nešmejdila tam ani Claire, ani Černý. Severní tábor jako by se po přestěhování a po vytvoření pásma držel v uctivé vzdálenosti. Druzí se tedy rozhodli stáhnout hlídky a napřít síly do příprav stěhování.

Eloise jim poctivě předala všecky vědomosti, které o zázemí na Hydře měla. Strávila tam nějakou dobu, kdy dohlížela na Penelope a Charlieho, a místo docela dobře znala. Tamní zázemí sice bylo do jisté míry poškozené všemi boji a útoky, které se tam odehrály, ale stále se toho hodně dalo využít. A bylo tam letadlo z letu Ajira 316. Cindy, bývalá letuška, to brala jako znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Věděla, co vše takové dopravní letadlo skýtá. Věděla, že se v něm skrývá přehršel užitečných věcí a že je nesmírně užitečné i ono samo – v jeho hermetickém trupu se dalo velmi dobře ukrýt. Když všechna tato pozitiva optimisticky líčila v síni pod sochou, kde zatím stále přebývali, doufala, že to přesvědčí i další Druhé. Zatím se skupina dělila přibližně na polovinu. Ti mladší a ženy vypadali, že chtějí spíše odejít. Starousedlíci deklarovali, že chtějí zůstat.

Stěhující se Druzí vyhodnotili, že nejbezpečnější bude pohybovat se po vodě, v blízkosti břehů, na loďce, kterou jim půjčila Hurleyho skupina. Nad vodu se nedostal Černý, nad vodou nebylo pásmo a po vodě se přesouvalo mnohem snáze, než při prodírání se džunglí a hledání cesty. Na Hydru to sice bylo daleko, museli obeplouvat polovinu Ostrova, a tak jim cesty zabraly hodně času, ale to tolik nevadilo. Vozili postupně zásoby i věci potřebné ke stavbě nových příbytků.

Během příprav a postupného stěhování Druzí zjistili, že se věci na Ostrově mění. Zprvu to přičítali vlastní nejistotě po návratu do míst, kam několik týdnů nechodili, a nepřesným vzpomínkám. Najednou vídali a slýchali šepoty, stíny a jiné úkazy jinde, než kde bývaly dřív. Pak většinu Druhých začala sužovat únava a bolesti hlavy. Přikládali to zprvu pracovnímu nasazení, horku a vypětí, ale ani odpočinek a lepší organizace práce jim nepomohly.

Eloise s Richardem se dozvěděli, co se děje, až když se jednoho odpoledne vrátil z džungle Craig a byl naprosto mimo sebe – zíral do prázdna a jen opakoval, že viděl Paula a že tam už nesmí chodit, že to bratr zakázal. Víc z něj nedostali. Pak se rozmluvili i další Druzí a přiznali se, že v džungli poblíž pásma viděli přeludy i oni.

* * *

Eloise se okamžitě rozhodla jednat. Nechala se na loďce odvézt kolem pásma směrem k Hurleyho táboru a vyhledala Strážce, který už se mezitím vrátil z Dharmavillu. Informovala ho o tom, co se stalo, a on jí potvrdil, že zažili něco podobného.

Seděla s trojicí u ohně v Hurleyho táboře.

„Co se to děje, Hugo?“ zeptala se bez vytáček Eloise.

Strážce Ostrova si promnul kudrnaté vlasy. „Něco je špatně s tím pásmem. Danielle tvrdila, že se tím něco poškodilo. Mluvila o stínech. A teď jako by to vyhánělo pryč ty, kteří tady… zůstávají.“

Eloise přisvědčila. „Vypadá to tak. Vypuzuje je to z jejich stabilních lokalit. Už jsme zpozorovali, že dosavadní místa, kde se dřív ozývala echa, v posledních dnech ztichla.“

„Co jsou to echa?“ skočil jim do řeči Walt.

„Ty šepoty,“ vysvětlil mu Ben. „Jsou to místa, kterým bylo vždycky lepší se vyhnout. Když tam zůstaneš delší dobu, nedělá to člověku dobře.“

„Taky jsem slyšel něčí šepot,“ poznamenal Walt. „Nejprv v tom pásmu a potom když jsem uviděl paní Danielle s tou její holkou. Je to jako nějaký zaklínání. Tet sis, jis sis.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Přesně takhle se to projevuje. Nevím, jestli jsou vždycky stejné ty zvuky, ale princip je stále tentýž, šepot odnikud. Dřív se ta místa neměnila, ale teď… Staré aktivní lokality, kam jsme desítky let nechodili, jsou najednou klidné a vznikají nové, dál od pásma.“

„Posouvá se to,“ málem vykřikl Walt. „Jo. Ta paní, Danielle, mi to ukazovala, jak se něco posouvá. To je přesně ono.“

„Jo,“ přikývl nevesele Hurley. „Danielle tvrdila, že se to šíří. A že to není dobrý. Varovala nás, stejně, jako vaši…“ – chvíli to vypadalo, že hledá to pravé slovo, jak přeludy nazvat – „jako vaši varují vás. A stejný varování dostaly i Claire a Kate na severu.“

Všechny napadla stejná, logicky navazující otázka, ale nikdo ji nahlas nepoložil – před čím varují?

Hurley si vybavil, jak mu Danielle šeptala o zlu, otevřeném peklu a nemoci. Nechtěl to vyslovovat takhle dramaticky. Vědel, že mrtví se mohou mýlit; zůstávali zaseknutí v tom, co znali a čím se zaobírali za života. Pokud Danielle dřív věřila tomu, že lidi na Ostrově postupně ničí záhadná nemoc, byla o tom přesvědčena i nyní.

Eloise ho zkoumavě pozorovala a pak promluvila, jako by mu četla myšlenky. „Našim lidem, kteří se chystají k odchodu, není dobře. Všecko je bolí, jsou bez energie. Děje se to hlavně těm, kteří dělají poblíž toho pásma. Dlouho si mysleli, že to je jen z práce a únavy, ale...“

Ben s Waltem se na sebe zadívali. Oba měli pocit, že Eloise mluví o nich.

* * *

Ben se obrátil na Eloise. „Co to může být? Vy o tom víc nevíte? Dělala jste přece taky výzkumy…“

Eloise potřásla hlavou. „Nikdy jsem nebyla u takhle rozsáhlých praktických testů, Benjamine. Dokonce si myslím, že se nikdy nic podobného neodehrálo. Nevím, co se děje, stejně, jako to nevíte vy. Můžu si nechat přivézt nějaká základní měřicí zařízení z Hydry, ale nemyslím si, že mi něco prozradí.“

„A co váš syn?“

„Daniel by něco vědět mohl,“ pousmála se Eloise. „Koneckonců, už je tam venku několik týdnů, třeba už se někam posunul. Mohli bychom ho zase zkontaktovat, co myslíš, Walte? Když ti nadiktuji vzkaz, předáš mu to?“

Na Walta se upřely troje oči. Dvoje s výrazem povzbudivé samozřejmosti. Třetí velice brzy pochopily, že je něco špatně, když Walt chvíli mlčel a pak na oplátku vyhledal Hurleyho pohled. „Já… já…“

 Hurley pochopil, co mu chlapec chce říct. Uvědomoval si, že s ním Walt už několik dní nekonzultoval odpovědi od Chris, ani se neptal, co jí má napsat.

„Já… já jí nemůžu napsat,“ vypravil ze sebe Walt po chvilce váhání.

„Proč?“ nechápala Eloise.

„Nejde mi to. Vůbec se tam nemůžu… napojit.“

„Jako… vůbec?“

Walt zkroušeně zavrtěl hlavou.

Ben ho pozoroval šokovaně, ale i soucitně. „Walte, jak dlouho…“

„Už několik dní,“ šeptl chlapec. „Několik dní potom, co jsem jí psal naposledy, mně to přestalo jít. Snažil jsem se představit si její pokoj, ale nic… bylo to umělý, vymyšlený a nemoh jsem se dostat dovnitř obrazu. Nešlo to.“ Walt se zajíkl. „Myslel jsem si, že to je jen chvilkový, ale… A pak jsme viděli ty dvě, začali bejt unavený a bolet mě hlava…a…“ Zašklebil se, jako kdyby přemáhal výbuch něčeho ošklivého, „už se to nezlepšilo.“

Chlapec se chvíli pral se slzami zklamání. Ben chvíli váhal, jestli ho nemá obejmout, ale Walt se spíše odtáhl. Pak se přece jen trochu vzpamatoval. „Myslíš, že to dělá taky on? Že to takhle chtěl, nejenom mně zakázat komunikaci s nima na severu, ale se všema?“ zadíval se na Hurleyho.

„Snad ne. Kdyby tě o to všecko chtěl připravit takhle natvrdo, udělal by to rovnou. Nemohl by sis pak s tou novinářkou psát další týden,“ přemýšlel Hurley. Pak se vzpomínkami vrátil do té osudné noci a na to, co cítil ze svého protivníka tehdy i při nedávné návštěvě v Dharmavillu. „Myslím, že nic z tohohle neplánoval a nechtěl. V tu chvíli věděl jen to, s jakou energií tě nutí pracovat, věděl, že to Ostrov vydrží… a že nám to znemožní dostat se k nim a tobě to omezí možnosti komunikace. Zbytek mu byl ukradenej.“

„Co budeme dělat?“

„Walte, tebe zkusíme dát do pořádku, abys zase mohl komunikovat. Aspoň trochu.“

Chlapec pokrčil rameny.

„A potom… Poslechneme to, co nám radí ti, který to postihlo jako první,“ řekl pomalu Hurley. „Nebudem se k tomu místu přibližovat, nebo to aspoň omezíme. Eloise, lidi od vás, kteří aspoň trochu zvažujou odchod, by měli jít na Hydru. Tam je bezpečno.“ Žena přikývla.

„Jo… a ještě jedna věc. Pošlete pryč všechny ženy.“

Stará žena okamžitě vznesla námitku. „Ale já nikam nepůjdu.“

„Nemusíte. Vím, že nechcete, a respektuju to. Ale ostatní ženy, hlavně ty, které by teoreticky mohly otěhotnět, pošlete pryč. Jste vůdkyně a odpovídáte za ně.“

Eloise se tvářila mírně rozladěně – Hurley jí připomínal něco, co sama věděla.

„To ses dozvěděl od nich?“ zeptal se váhavě Walt.

„Vlastně jo. Řekla to Claire, že to řekl...“

Ben zíral do ohně. „My to tušili už dávno. To umírání těhotných… Tohle místo nemá rádo ženy.“

* * *

Během následujících dnů Druzí urychlili přesun na Hydru a začali se tam přesouvat nastálo. Bolelo je to, připadali si, že opouštějí svůj domov… ale věděli, že tam na ně teď nic dobrého nečeká. „Zůstáváme pořád blízko,“ uklidňoval je Richard, který šel s nimi. „Snad, dá-li Ostrov, se věci zase uklidní a budeme se moci vrátit.“

Enkláva z Hydry, jejíž zástupci se několikrát týdně připlavili na Ostrov s novými zprávami, hlásili, že se tam všem daří dobře a cítí se mnohem lépe než dřív. Přičítali to tomu, že pominul stres z života v neustálém ohrožení, z omezených životních podmínek, příprav na stěhování, i obavy z rozkolu mezi Druhými.

Hurley začal po večerech pracovat s Waltem, brával ho s sebou na útesy, kde se cítil nejlépe i on sám, a snažil se mu předat co nejvíce své energie. Chlapec se pak cítíval o něco lépe a po necelém týdnu už zase byl schopen komunikace s pevninou. Sice jen omezeně a stručně, ale šlo to.

Místa, kde zněly šepoty, se šířila k jejich táboru i k sídlu Druhých. Rousseau měla pravdu.

904 - Před třiceti lety

Po návratu z prvotního průzkumu pásma byl Walt jako tělo bez duše. Uvědomil si další hroznou věc – co Vincent? Když se o tom zmínil před Hurleym, Strážce mu nabídl, aby s Benem zašli k Rose a Bernardovi. Okamžitě se tam vypravili.

Staří manželé incident zaznamenali, i když naštěstí bydleli dost daleko. V noci je vzbudily vibrace a pocit, že něco není v pořádku. Protože neměli ve zvyku vzdalovat se příliš od svého příbytku, byli v bezpečí a s pásmem nepřišli vůbec do kontaktu. Teď je tedy Ben stručně informoval o tom, co na Ostrově vzniklo. Nezabředal do podrobností, jak a proč se to stalo. Podal to jako další novou ostrovní anomálii, se kterou je nutné se naučit fungovat.

„Jo, o Vincenta se postaráme,“ souhlasil Bernard. „Je to hodnej kluk a poslouchá. Ve dne se drží poblíž nás a na noc ho prostě budeme zavírat do domku. Neboj se o něj, Walte.“

„Navíc jsme si všimli, že zvířata se tomu území naprosto spolehlivě vyhýbají,“ poznamenal Ben.

Horší pro staré manžele byla informace o zákazu střelby. Bernard sice svou zbraň, kterou si obstaral během let na Ostrově, téměř nepoužíval, ale byl rád, že ji má. Dozvědět se, že ji nesmí používat ke střelbě směrem k zóně, bylo nepříjemné. Člověk při pohybu po Ostrově obvykle neměl přesnou představu o tom, kde je a kterým směrem se dívá, pohybuje nebo míří. Prakticky to znamenalo, že se střelbě měli vyhnout úplně – kromě střelby směrem k oceánu, pokud ho viděli.

Hurley s tímtéž poselstvím vyrazil k Druhým. Potřetí toho dne prošel šumícím pásmem a brzy stanul v síni u Druhých, kde je s nepříjemným pocitem informoval o svém zjištění o neodhadnutelných přesunech věcí, které vnikly do pásma, a co to znamená.

Druzí přišli o další možnost bránit se.

* * *

Po setmění vzplála poblíž síně, kde sídlili, pohřební hranice. Čtyři muži předtím nanosili dříví a uložili tělo. Pak je předali ohni.

Většina Druhých obřad pozorovala zpovzdálí z bezpečí vchodu do síně a těsného okolí. Skoro nikdo už neplakal. Lidé už toho na Ostrově zažili hodně a naučili se s tragédiemi vyrovnávat. Jen děti se s náhlým odchodem muže, kterému říkaly „strýčku“, nedokázaly vyrovnat a ze síně se nesl jejich pláč.

Cindy, která se od havárie letu 815 starala o malého Zacka a Emmu, se to vůbec nelíbilo. Dalšího dne, když se děti zabraly do úkolů, které jim dávala jedna z Druhých žen, aby se alespoň trochu vzdělávaly, zašla za Eloise. Chtěla si s ní vážně promluvit o podmínkách, které v táboře Druhých v posledních týdnech vládly. Čím dál více se jí to nelíbilo. V síni sice byli v bezpečí, ale nesměli chodit ven z úzce vymezeného prostoru. A teď se ukázalo, že ani tohle omezení nestačí. Nové nebezpečné lokality vznikaly i tam, kde předtím nebyly. Kdo jim mohl zaručit, že se něco podobného nestane i v jejich útočišti nebo v jeho těsné blízkosti? Cindy měla strach, že se něco stane i dětem, které měla na starosti a které za ty roky přijala za své.

Eloise ji vyslechla. Naprosto obavy mladé ženy chápala. „Probereme to s Richardem a s Hugem. Pokusíme se něco vymyslet, ano?“

Cindy na ni zůstala chvíli zírat. Takže žádné řešení, jen odklad problému a abstraktní „probereme to“. „Dobře,“ přikývla nakonec, ale značně odměřeně. Odešla zpátky k Druhým. Připojila se k dvojici žen, které připravovaly něco k jídlu, a okamžitě se mezi nimi rozšuměl hovor.

Během dne se pak Cindy s ostatními dávala do řeči častěji, než bylo obvyklé. Bavili se tiše, ale vzrušeně. „Takhle to dál nejde,“ zaslechla Eloise útržek tichého hovoru. „Jsme tu schovaní jako pouštní krysy. Takhle se žít nedá.“

Eloise to pozorovala s rostoucími obavami. S Richardem si uvědomovali, že posledním incidentem se věci změnily. Mezi Druhými, kteří byli až dosud loajální, nereptali proti nepříjemným životním podmínkám v síni a snažili se věci snášet co nejvyrovnaněji, se od rána šířil neklid. Nejprve je zasáhla nečekaná smrt jednoho z klíčových předáků. Potom je šokovalo zjištění, že příčina tragického úmrtí v podstatě vzešla z nejbližšího okolí Strážce Ostrova. Ten, který je měl chránit, v podstatě selhal. Uchýlili se pod jeho ochranu, ale přesto dál umírali. Druzí dovedli být trpěliví, ale i oni měli své hranice. A Richard s Eloise se nyní obávali, že jejich hranice právě přetékají.

Po tři dny po Paulově pohřbu zůstávali ve smutku. Následujícího dne hned po rozbřesku shromáždili skupinu několika mužů a nejzdatnějších žen a vyrazili k zóně. Nic se nezměnilo. Pás vzduchu se dál telelil, jako by se nic nestalo, a tiše šuměl. Kolem bylo naprosté ticho a nepohnul se ani lístek.

Druzí začali budovat zátarasy z větví asi dva metry od pásma. Měl zabránit tomu nejhoršímu – aby někdo další do nebezpečného místa vkročil, aniž by si toho všiml.

Když skončily dny smutku, vyrazila Cindy odhodlaně za Eloise a vzala si ji stranou. Sdělila jí, na čem se shodly s některými dalšími ženami Druhých.

* * *

Walt s Benem a Hurleym dalšího dne po prvotním průzkumu pokračovali ve zkoumání zóny. Tentokrát se zaměřili opačným směrem – na moře. Tetelení vzduchu nad ním vidět nebylo, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Walta nejprve napadlo, že si půjde opatrně zaplavat a pokusí se do míst, kde předpokládali pásmo, strčit klacek nebo tyč, ale to Hurley nedovolil. „Stačila by jedna pořádná vlna, Walte, aby tě to hodilo do pásma, a co potom?“

Bena pak napadlo něco lepšího. „Použijme ten člun,“ kývl bradou k opuštěnému plavidlu, na kterém sem před dlouhými týdny připluli trosečníci z Hydry.

„To by šlo,“ souhlasil Hurley.

„Můžeme ho přivázat k něčemu na břehu, aby nás proud nezanesl do toho pásu,“ navrhl Walt.

„Když jím vlna mrští do pásma, nepomůže nám to,“ namítl Ben.

Pak řešení našel Hurley. „Budu vás jistit ze břehu a kdyby se cokoli dělo, strhnu vás s člunem zpátky. Myslím, že jsem docela dobrá kotva,“ zasmál se Strážce dobromyslně.

Našli dostatečně dlouhé lano, ukotvili člun a pak se Ben s Waltem opatrně vydali na průzkum. Začali u místa, kde se na pláži tetelil vzduch. Dvojice opatrně odveslovala asi dva metry od břehu a pak se přiblížila k pásmu. Walt natáhl pádlo směrem k pásu.

„Nestrkej to…“, vykřikl Ben. Nechtěl, aby chlapec o pádlo přišel. Ale už ho nestihl zastavit.

Jenže ono se nic nestalo. Walt pomalu mával pádlem ve vzduchu a nakláněl se. Jistojistě už zasahoval do míst, kde o pár metrů dál na břehu šuměl vzduch. Tady nad vodou ale nic nebylo.

„Zdá se, že je to dobrý,“ zakřičel Ben na Hurleyho.

* * *

Prozkoumali kus oceánu navazující na pásmo, a zjistili, že tam je skutečně bezpečno. Poprvé po několika dnech se vraceli do tábora s malou špetkou optimismu, která se dostavuje po dobrých zjištěních.

Kromě této skutečnosti Walta trochu těšila ještě jedna věc, a to, že se mu hned na první pokus povedlo napsat dopis pro tu losangeleskou novinářku. Hurleyho návrh ho inspiroval. Celý novoroční večer a následující den přemýšlel o tom, co by jí měl napsat. Dalšího večera, když ulehl do svého stanu, si představil, že je v jejím obývacím pokoji. Dobře si ho pamatoval z těch dní, které tam strávil. Na stole leželo několik prázdných papírů a propiska, jako by na něj čekaly. Pomalu se šeřilo a nikdo nikde nebyl, což bylo dobré – omezovalo to nebezpečí, že Walt sklouzne do stereotypu a napojí se na Chris.

Tak jo, řekl si chlapec. Zaměřil se na propisku. Představoval si, jak ji bere do prstů, jak ji zvedá ze stolu… a o tisíce kilometrů dále se propiska skutečně zvedla, jako by ji někdo držel. Pak začala na papír psát první slova. „Milá slečno Jonesová…“

Přemýšlel nad každým slovem. Nakonec si povzdychl, dopsal, nechal tužku spadnout na zpátky na stůl a od představy se odpojil. Teď to bylo na novinářce.

Dalšího večera Walt do jejího obýváku znovu nahlédl. Vzkaz ležel dál na stole, ale byl o kus posunutý oproti tomu, kde ho nechal on. „Přečetla si to,“ zašeptal Walt sám pro sebe do noci. Ale zatím neodepsala. Strašně moc doufal, že to nebylo proto, že by se na něj tak zlobila.

Odpověď se neobjevila ani další noci, ale příští večer už to bylo jinak. Walt zase jako obvykle odešel do svého stanu, ale po chvíli se vyřítil ven. „Hurley, Bene,“ svolal rychle oba muže. Ben vyšel ze svého stanu a Hurley se přikolébal od oceánu. Walt je vyděsil – v napjatém rozpoložení posledních dní je jako první napadlo, že se chlapci něco stalo.

„Odepsala! Funguje to! Ta novinářka mi odepsala!“

„No vidíš, Walte!“ Hurley se na něj usmál tak povzbudivě, jak jen to dovedl.

„Co ti napsala?“ zajímal se Ben.

Walt jim stručně shrnul obsah Chrisina vzkazu. Opatrně reagovala na Waltovy omluvy ohledně nečekaného napojení, položila mu několik kontrolních otázek a zajímala se, co přesně se stalo.  

„Walte, to je skvělý. To je fantastický, kámo.“ Hurley měl nelíčenou radost.

Walt se zachmuřil. „Jo, je to fajn. Hlavně ať už se mi ale nestává, že se na ni zase napojím. To bych se pak mohl jít zahrabat úplně se vším.“

„Však už se ti daří to nedělat,“ pokusil se ho povzbudit Hurley.

„Jo, celejch asi pět dní,“ ušklíbl se Walt smutně. „Předtím jsem to dokázal ještě dýl. A potom stačila jedna pitomá zatracená podělaná noc a…“

Hurley chlapce, kterého zase dohnal bezmocný vztek z vlastního selhání, soucitně poplácal po zádech.

Ben chvíli přemítal a pak pomalu promluvil.

„Walte, pokud to funguje tak, že se v kritické situaci napojuješ na toho, s kým to nejvíc umíš, tak to pojďme přepsat,“ prohlásil Strážcův pobočník. „Pojďme se cvičit v tom, že se budeš napojovat na mě.“

„Ale já… Slíbil jsem mu, že už to dělat nebudu.“

„Pokud vím, tak jsi slíbil, že nebudeš komunikovat s nikým ze severu,“ upřesnil Hurley. Podmínky, které jim Černý nastavil, si velice dobře pamatoval. Přečetl si je hned začerstva, když se té osudné noci probíral Waltovými myšlenkami.

Walt pokrčil rameny a pak přikývl. „No, vlastně… asi jo. Asi máš pravdu. Všecko z tý noci si už nepamatuju.“

„Zkusíme to, Walte,“ řekl Ben. „Naučíš se napojovat se automaticky na mě.“

Walt se na něj zadíval. „Ty… ty se toho nebojíš?“

Ben se lehce zasmál. „Už jsem toho tady zažil tolik, že tohle snad zvládnu. Myslím, že jsou i horší věci, než být na konci jedné vyšlapané myšlenkové cesty.“

Večer Walt novinářce nechal druhý vzkaz. Pokusil se blíže popsat, co se vlastně té osudné noci stalo a jaké jsou následky. Nepsalo se mu to snadno, ale když potom usínal, bylo mu jaksi lépe. Stalo se sice něco strašného, ale Ostrov dál fungoval a snad se rýsovala naděje, jak se s novou anomálií naučit žít. Povedlo se mu najít lepší způsob kontaktu s Jonesovou. A konečně – Hurley s Benem ho nevinili z toho, co se stalo. Naopak, Ben se mu snažil být stále víc nablízku a dát mu podporu. A Walt cítil, že to pomáhá.

* * *

Následujícího dne přišel Hurley s tím, že chce, aby se všichni tři vydali do tábora Druhých. „Vezmeme si loď,“ nastínil Benovi a Waltovi. Obepluli nebezpečný úsek, kde se na břehu tetelil vzduch. Nic se nestalo. O chvíli později už s člunem přirazili ke břehu nedaleko pozůstatků Sochy a zamířili k obydlí Druhých.

Dvoučlenná hlídka Druhých tábor hlídala pozorně. Zaznamenala návštěvníky a uvedla je do síně. Změna atmosféry byla téměř hmatatelná. Druzí se věnovali své běžné denní rutině, nikdo neprojevil úžas nebo radost nad tím, že je v téhle těžké době Strážce a jeho doprovod navštívili. Sledovaly je pohledy očekávající, napjaté a některé i rozzlobené, ale nikdo k řadových Druhých němu nepřišel. Doby, kdy s ním Druzí mluvili a přijímali ho mezi sebe, jako by byly pryč.

Vydali se k nim jen Eloise a Richard. Oba vůdci vypadali ustaraně. Ulevilo se jim sice, že se sem Strážce a jeho starší i mladší pobočník bez úhony dostali – znamenalo to, že bariéru lze překonat – ale očividně je trápilo i něco dalšího.

„Pojďme si promluvit ven,“ řekl po rozpačitém uvítání Richard. Mávl na třetího zástupce Druhých – Paulova bratra Craiga. Jestli někdo měl plné právo vědět o tom, co se děje a chystá, byl to on.

* * *

Vydali se k pláži, kde Hurleyho skupina nechala člun. Nejprve zástupcům Druhých ukázali, v jaké vzdálenosti je možné překážku bezpečně obeplout. Pak se usadili v písku.

Hurley cítil, že vůdce Druhých něco trápí. „Co se děje?“ zadíval se na Richarda a Eloise.

„Část lidí chce odejít,“ řekla stará žena.

„Kam?“ vykřikl Ben.

„Na Hydru,“ odvětila Eloise nesouhlasně.

Hurley nepatrně přikývl. Nepřekvapovalo ho to a už vůbec to Druhým nemohl mít za zlé. Zato Ben vedle něj překvapeně vydechl. Tak velký názorový rozkol mezi lidmi, mezi nimiž žil tak dlouho a nikdy nezažil větší konflikty, byl pro něj překvapivý. Druzí si vždy zakládali na své jednotě a na tom, že se dovedli semknout. Dovedli se spojit proti nepříteli nebo proti jednotlivci, který představoval ohrožení nebo zradil, to ano, ale aby došlo k tak velkému názorovému rozkolu, aby se rozdělili… to pro něj bylo neslýchané.

„Věci se změnily. Lidi mají strach,“ řekl Hurley. Nebyla to otázka.

„Ano. A cítí se… zklamaní.“

Strážce sklonil hlavu. Věděl, co tím Eloise myslí. I on sám cítil vůči Druhým, že zklamal jejich naděje, i když věděl, že dělal vše, co mohl, a že v tak rozbouřené době by bez újmy obstál jen málokdo.

„Co chtějí dělat?“

„Přeplavit se na Hydru,“ řekl Richard. „V dřívějších dobách tam bývalo bezpečno a je tam nějaké zázemí, kde se dá celkem slušně žít.“

Hurley přisvědčil. Věděl, že jeho temný protějšek má s překonáním moře problém. Byly sice časy, kdy to nějak dokázal, ale teď už se tak dlouho držel výhradně na Ostrově, že Hurley nabyl naděje, že tohle zhmotnění navázané na Jacka přes moře přejít nedokáže.

„Kolik lidí chce jít?“ zeptal se.

„Asi polovina,“ odhadla Eloise. „Vede je Cindy. Jakmile má pocit, že něco ohrožuje její děti, dovede být důrazná. A další ženy se k ní přidaly. Pamatují si časy, kdy jsme zde děti jenom ztráceli a jejich přítelkyně kvůli nim umíraly… a chtějí je teď chránit za každou cenu.“

Hurley i Ben souhlasně pokyvovali. Tohle bylo naprosto pochopitelné. Vždyť i Ben dělal to samé – ze všech sil chránil Alex, nejprve dítě, pak dívku a mladou ženu.

„Necháte je jít?“ zeptal se Ben.

„Nic jiného nezbývá,“ řekla rezignovaně Eloise. „Násilím je držet nemůžeme, rozdělilo by nás to ještě víc. Takhle se můžeme dohodnout na založení druhého sídla, být v kontaktu, spolupracovat a vyčkat, co se bude dít dál. Z čistě racionálního hlediska to není špatné řešení.“

„Půjde někdo z vás s nimi?“ zeptal se Hurley po chvíli váhání. Věděl, že to je těžká otázka.

Eloise a Richard se na sebe podívali. „Už jsme o tom spolu mluvili,“ řekl opatrně Richard.

„A já řekla, že nikam neodejdu,“ prohlásila pevně, skoro až rozzlobeně Eloise.

„Oba víme, že by to bylo to dobré, Ellie. Jsi žena a Hydru znáš celkem dobře.“

„Já vím. Ale já nikam nepůjdu. Když jsem se naposled dala přesvědčit, abych z Ostrova odešla, byla jsem po dalších třicet let nešťastná.“

* * *

Trošku to samozřejmě přeháněla. Ale základ výroku byl pravdivý, Eloise Hawkingová byla před rokem 1977 rozhodně šťastnější než po něm. Z Ostrova odešla po incidentu ve druhé polovině roku 1977. Bezprostředně po výbuchu stanice Swan se Dharma, vědoma si závažnosti situace, rozhodla evakuovat velkou část zaměstnanců včetně téměř všech žen a dětí, a nabídla pomoc i Druhým. Měli sice napjaté až nepřátelské vztahy, ale v této situaci, kdy mohlo jít o životy všech na Ostrově, je dočasně odhodili stranou. Richard, který věděl o Eloisině těhotenství, ji přiměl nastoupit na jednu z evakuačních plaveb. Charles Widmore neprotestoval a řekl ženě, ať odjede. Sám zůstal.

Během cesty a následného dočasného pobytu v pevninském dharmském středisku, kde evakuovaní museli nějakou dobu vydržet, než jim zaměstnavatel zajistil nové bydlení, se Eloise s některými zaměstnanci Dharmy trochu sblížila. Všichni se prostě jen snažili navázat normální lidský kontakt s někým, kdo pochází ze stejného místa a s kým se dalo mluvit o událostech posledních dní. Normální lidská potřeba, o nic víc nešlo. Dharma však díky tomu zjistila, jak nesmírně je ta žena od Druhých znalá ostrovních podmínek a že možná ví víc, než jejich nejlepší vědci.

Nabídli jí pracovní místo. Eloise, vědoma si svého těhotenství, nabídku přijala s velkým váháním. Věděla však, že to je možná jediná šance zůstat v kontaktu s Ostrovem alespoň takhle na dálku. Nikdo jiný jí v tom pomoci nemohl. Přesněji řečeno nikdo kromě Charlese Widmora, který z Ostrova odcházel a vracel se, jak mu bylo libo. Ale prosit ho o pomoc poté, co ji poslal pryč, to Eloise nedovolila její hrdost. Byla donucena opustit Ostrov kvůli dítěti, kterým ji obtížil Charles, musela trpět jeho rozmary a nakonec by se ho ještě měla doprošovat, aby jí pomohl zůstat v kontaktu s místem, které milovala víc než cokoli jiného.

Rozhodla se tedy přijmout spolupráci s Dharmou. Vnímala to i jako určitou pomstu Charlesovi. Z dalších výzkumů, jimž poté u Dharmy asistovala, vyvodila, že obtíže na Ostrově, způsobené výbuchem Swan, nakonec nebyly tak vážné a že tehdy nemusela odjet. Widmore to měl tušit. Využil ale její slabosti a poslal ji pryč. Utvrzovalo ji to v přesvědčení, že se jí chtěl zbavit. Byla na něj rozzlobená a i to ji pojilo s Dharmou, která vinou havárie Swan čelila na Ostrově velkému problému. Přirozeně si mysleli, že havárie byla dílem Druhých, kteří se snažili sabotovat dharmské vědecké úsilí. S Eloise, jednou z vyhnaných Druhých, tedy našli společnou řeč – snahu nenechat se odříznout od vlastních cílů a zájmů o Ostrov.

Eloise dostala nenáročné místo ve stanici Lamp Post. Trávila čas sledováním a zaznamenáváním pohybu kyvadla, průběžných výpočtů polohy Ostrova a předpokládaných vstupních bran a zkoumáním a doplňováním dharmského archivu nestandardních lokací a incidentů, dokud její těhotenství nepokročilo a ona se nerozhodla, že chce porodit své dítě ve vlasti svých předků. Před koncem roku 1977 dočasně přerušila spolupráci s Dharmou a přesídlila do Británie. Usadila se v Oxfordu, odkud pocházela její rodina a kde žili i její rodiče, než se ocitli na Ostrově.

Začátkem ledna 1978 přišel na svět Daniel. Eloise mu dala příjmení, které za svobodna nosila její matka, dokud ještě žila v Británii.

* * *

Malý Daniel byl nezvykle klidné a hodné dítě a Eloise měla tolik volného času, že se jí brzy začalo stýskat po práci a kontaktu s Ostrovem. Napsala tedy oficiální dopis na dharmské ústředí do Michiganu, zda by pro ni neměli nějakou příležitostnou práci. Odpověď, kterou dostala z Ann Arbor, byla více než vstřícná.

Informovali ji o tom, že Dharma v Británii buduje novou výzkumnou stanici. Měla být dokončena během několika měsíců a nabízela několik pracovních míst ve výzkumu jevů na jednom specifickém místě. Pro Eloise to byl příslib další realizace.

Do doby, než bude moci začít pracovat v nové stanici, ji navíc Dharma pověřila volnějším úkolem. Dopravili jí z Los Angeles archiv, na kterém pracovala už předtím, a ona začala dokumenty doplňovat o materiály nashromážděné v britských archivech a knihovnách. Z USA ji ještě po nějakou dobu zásobovali dokumenty a články o velice podivném incidentu v Sierra Nevadě v únoru roku 1978, ale pak dharmská pozornost k podivným událostem polevila a oni se o archiv přestali téměř zajímat. Eloise se mu ještě nějakou dobu věnovala, jako by skládala nějakou podivnou kroniku, ale když byla dokončena britská stanice, nastoupila tam a archiv odevzdala zpět do dharmských rukou. Uložili jej znovu do stanice Lamp Post, kde už zůstal.

Stanice, kde začala Eloise Hawkingová koncem roku 1978 působit, se oficiálně jmenovala Queen, ale nikdo jí neřekl jinak než Alice. Byla umístěna ve venkovské oblasti v britském Oxfordshiru, v zalesněných místech, o kterých si místní už dávná desetiletí a staletí vyprávěli zvláštní příběhy a spisovatelé jejich střípky spřádali do fantastických příběhů. Místní lidé tam téměř nechodili, a tak budování podzemního komplexu stanice proběhlo téměř bez pozornosti veřejnosti. A když zvýšený pohyb v lese přece jen někdo zaznamenal, vždy bylo možné budování označit za vojenskou záležitost. Bylo období studené války, a i když napětí už nebylo tak velké jako v šedesátých letech, kdy svět stál na prahu jaderného konfliktu, dalo se za vojenské účely schovat leccos a Britové Dharmě toto krytí udělili.

Eloise se v té době nežilo špatně. Část dní pečovala o malého Daniela a ze všech sil rozvíjela jeho nadání, které se projevilo už v útlém věku, a na ostatní dny syna svěřovala spolehlivé chůvě a odjížděla do Alice, kde se s dalšími dharmskými výzkumníky věnovala fyzikálním a biologickým experimentům a popisům tamní lokality. Prokázali, že na tomhle zalesněném kusu země je středně intenzivní vývěr energie, který se projevoval velmi specificky. V něčem jí to místo připomínalo Ostrov.

Když Daniel povyrostl a mohla ho svěřit do péče učitelů, začala Eloise pendlovat mezi Británií a Los Angeles. Vlivy energie na obou místech jí cestování značně usnadňovaly a urychlovaly, když se vědělo, jak na to.

* * *

Věci se znovu změnily začátkem 90. let poté, co Dharma zaznamenala dramatické události na Ostrově, protože tamní sekce přestaly komunikovat. Byla to poslední kapka k tomu, aby Dharma utlumila své výzkumy a zavřela většinu stanic. Vyplynulo to i z měnící se geopolitické mapy světa, kdy se zcela změnilo rozložení napětí ve světě. Akutní potřeba výzkumu výjimečných míst se zmírnila. Ale největší vliv samozřejmě mělo to, že nadšení zakladatelé Dharmy jednoduše zestárli.

Když se v 60. letech začali výzkumům věnovat, bylo jim kolem 20 a byla to skupina nadšených studentů, kteří v rozvolněných 60. letech pod různými vlivy, zejména po užití drog nebo při meditacích, naráželi na různé nezvyklé úkazy, vize a zkušenosti. Když o nich spolu potom mluvili, zjistili, že se až příliš často opakují, a rozhodli se je začít blíže zkoumat. Většina těch nejnadšenějších se koncem 60. let cíleně sešla kolem mladých manželů DeGrootových na Michiganské univerzitě, která byla blízko jednoho z míst, kde se úkazy a vjemy opakovaly nejčastěji. Začátkem 70. let jim táhlo jim na 30, byli plní sil, dokončili si formální vzdělání a pod záštitou univerzity založili Dharmskou iniciativu a plní ideálů o tom, jak změní svět k lepšímu, se vrhli na výzkum a budování výzkumných stanic.

Jenže uplynulo 20 let a z nadšených studentů a mladých vědců byli padesátiletí lidé, na kterých se podepsal nejen samotný život a jeho těžkosti, ale také neodmyslitelné vlivy zkoumaných míst. A samozřejmě přišlo také prozření, že jejich zkoumání neudělá svět lepším místem. Naopak vše nasvědčovalo tomu, že by tomu mohlo být přesně naopak, že jejich bádání objevuje jevy, které mohou být velmi snadno zneužitelné. Útok na jejich hlavní výzkumná střediska tedy byl poslední tečkou v rozhodnutí činnost Dharmy utlumit na minimum.

Eloise se v té době už mohla vzdálit z Británie – Daniel dorostl do věku, kdy nastoupil na elitní internátní střední školu a začal se naplno věnovat matematice a fyzice, a ona se mohla zase intenzivně zabývat vlastními záležitostmi. S Dharmou si dojednala, že jí bude plně svěřena do správy stanice Lamp Post, k níž měla po všech těch letech určitou citovou vazbu. Přece jen to bylo její první působiště po životě na Ostrově… a naučila se to místo mít v rámci možností také ráda. Dharmě to vyhovovalo – zapadalo to do schématu útlumu činnosti.

Eloise tedy část roku trávila v USA a část roku žila v Londýně, kdy si coby zdánlivě aktivní důchodkyně přivydělávala v malém klenotnictví a čekala na Desmonda. Nakonec dokonce znovu navázala kontakt s Charlesem Widmorem a po jeho vyhnání z Ostrova začali svým způsobem znovu spolupracovat. Nikdy mu ale neodpustila, že on mohl zůstat a ona ne.

* * *

„Když jsem naposled odešla, byla jsem pak třicet let nešťastná,“ zopakovala Eloise. „Znovu mě odtud nedostanete.“

„Nikdo vás do toho nenutí,“ řekl mírně Hurley.

„Někdo z vůdců by ale s lidmi měl zůstat,“ namítl Ben.

„Mohu jít s nimi,“ řekl Richard. „Pokud vše půjde dobře a naši lidé tam budou v bezpečí, mohu se pak vrátit a tamní velení někomu předat.“ Podíval se na Craiga. Ten pokrčil rameny a pokývl. Od Paulovy smrti téměř nemluvil. Richard doufal, že pokud mu časem svěří vedení exilové skupiny, muži to pomůže překonat šok a jít dál.  

Eloise se zamračila. Myšlenka rozdělení osídlení Druhých na dvě skupiny se jí stále nezamlouvala, i když jejich motivaci chápala. A tohle probírání konkrétních možností ji vysloveně popuzovalo. Eloise z přelomu let 2007 a 2008 už nebyla ta stará dobrá známá, která měla ve všem jasno a vše dělala bez pochybností. Od té doby, co neviděla do paralelních realit a nedokázala si ověřit, že to, co dělá, jsou kroky správným směrem, byla v některých věcech až přehaně opatrná. A dělení Druhých k těm věcem patřilo.

Richard se na ni zadíval. Oba vůdci chvíli komunikovali jen pohledy. Nemůžeš je tady držet, říkal Richardův rezignovaný, ale vyrovnaný postoj. Eloise metala rozzlobené pohledy. Jak se pořád mohou hlásit k Ostrovnímu lidu, když se dobrovolně a z neschopnosti překonat strach a nepohodlí vzdálí od toho, co dělá Ostrov Ostrovem? My jsme přece překonali horší nesnáze. Nakonec rezignovaně zavrtěla hlavou. Dělejte si, co chcete. Já tady zůstanu.

* * *

„Necháme je jít,“ řekl rozhodně Hurley. „Já vlastně lidem rozumím. Zklamal jsem je. Teď je na mně a mých pomocnících, abych to tady dal do pořádku. Úplně chápu každýho, kdo u toho dávání do pořádku nechce být napřímo. Udělal jsem tady paseku. A jsem vlastně rád, že se lidi rozhodli jít jen na Hydru.“

Eloise se tvářila stále nespokojeně. „Nevědí, co dělají. Jestli si myslí, že jim tam bude líp… Netuší, jaké to je, vzdálit se z energeticky bohatých míst, kde žili po tak dlouhou dobu.“

„Víte, o čem mluvíte, že?“ zadíval se na ni Ben.

„Samozřejmě, že vím, o čem mluvím, Benjamine. Tenkrát před třiceti roky to bylo jako mít abstinenční příznaky. Chvíli to vydržíš, ale při dlouhodobém pobytu mimo Ostrov… Ostrov je droga. Čím déle na ní jsi, tím hůř ti je, když musíš odejít. Byla jsem matka, která kvůli dítěti musela vysadit drogu. Jedinou záchranou mi bylo, že Daniel to měl v sobě také. Vlastně mi pomohl překlenout nejhorší období. Byl mi takovým malým Ostrovem.“

Teď se už usmívala, vzácné útržky hezkých vzpomínek ji přemohly. „A nakonec jsem díky němu znovu našla i ten skutečný Ostrov a mohla jsem se sem vrátit. Jen díky němu. Věděla jsem, že to je moje zázračné děťátko, které mi pomůže. Když se narodil a poprvé jsem ho viděla, získala jsem zase po dlouhé době naději, že se věci dají správným směrem.“

Eloise se znovu zasnila, když se rozpomněla na vzácné chvíle mateřské něhy, i když v jejím případě ta něha byla značně vypočítavá. „Byl tak… vědoucí. Novorozené děťátko, které sotva mžouralo na svět… ale tvářilo se, že už vše ví. A já mu to od té chvíle věřila. A už to je třicet let.“

Pak se zarazila. „Počkat. Kolikátého ledna dnes je?“

Ben se podíval do svého zápisníku, který nosil v kapse a kam si dělal důležité poznámky – například o tom, jak plyne čas. Na Ostrově se už oprostili od elektronických zařízení – za prvé je často postihovaly poruchy, za druhé stejně neměli dostatečnou zásobu baterií a brzy by jim došly.  

„Pokud se nepletu, tak je šestého.“

„Za dva dny má narozeniny,“ zjihla Eloise. „Třicet let.“ Pak se zadívala na Walta. „Chlapče, až budeš psát vzkaz pro jejich skupinu… připiš tam, že Danielovi přeji vše dobré a že ho nikdy nepřestanu mít ráda, ať se stane cokoli.“

Rozešli se. Eloise a Richard nesli do Síně zprávu, že kdo chce, může se připravit ke stěhování na Hydru. Zároveň začali uvažovat o možnostech komunikace mezi hlavním Ostrovem a Hydrou.

Walt, Ben a Hurley se vrátili do svého tábora. Walt po poradě s Benem a Hurleym odepsal Chris Jonesové a upřesnil, co se stalo v oblasti pásma a jaké to má následky a že se snad daří oblast ošetřit, aby se při běžném provozu na Ostrově vyhnuli akutnímu nebezpečí. Správně a stručně to vše zformulovat a napsat na dálku bylo náročné. Když se to nasčítalo s nelehkým dnem, bylo už té námahy moc. Walt vzkaz nekončil tak, jak chtěl. Nakonec jen naškrábal „musím spát. Dobrou, W.“ a vyčerpáním usnul.

* * *

Chris Jonesová našla vzkaz v neděli večer, v pondělí jej s Danielem zpracovali, připravili upřesňující otázky a ona hned večer odepsala. Něco ji přitom napadlo. Napsala svůj vzkaz na papír, ale pak se prohrabala svou skříní s pracovními záležitostmi a našla tam tablet. V redakci jej před časem pořídili všem redaktorům, kteří se občas vydávali na reportážní cesty, ale ona si na něj nikdy nezvykla. Teď jej zapnula, dobila baterii a přepsala tam svůj vzkaz. Položila pak tablet vedle psané verze. Možná se tak chlapci bude komunikovat lépe, říkala si.

Walt její vzkaz našel hned dalšího rána a málem zajásal radostí. Tohle byl skvělý nápad. Psaní pomocí dotyku na zařízení bylo mnohem snazší. Upravit pár elektronických jedniček a nul bylo mnohem jednodušší než fyzicky pohybovat a vyvíjet tlak s klasickým perem.

Pečlivě si její vzkaz, obsahující upřesňující dotazy od Daniela, zapamatoval, přetlumočil jej Hurleymu a Benovi a hned dopoledne se pustili do sestavování odpovědi. Dali dohromady co nejpřesnější informace, které byli schopni shromáždit, a Walt si udělal stručné poznámky. Večer je dálkově přeťukal do Chrisina tabletu.

Druzí, kteří se rozhodli odejít, si v síni pod Sochou připravovali své věci a chystali se k odchodu.

* * *

Chris Jonesová našla další Waltův vzkaz, tentokrát čistě elektronický, ve svém tabletu. Byl výrazně delší než ty předchozí. Chlapci očividně modernější způsob komunikace vyhovoval. Odepisoval mnohem podrobněji a snažil se co nejlépe zodpovědět její, respektive Danielovy dotazy na stav časoprostorové anomálie na Ostrově.

Zaujalo ji však zejména připojené PS na konci vzkazu. „P. S. Eloise zdraví Daniela. Přeje mu všecko dobré ke třicátým narozeninám a vzkazuje, že ho má ráda, ať se děje cokoli. (Píšu to pozdě, já vím. Je to moje chyba, ne paní Eloise, ta to řekla včas.)

Chris se na dovětek překvapeně zadívala. O blížících se Danielových narozeninách neměla ponětí. Navíc ze vzkazu jasně nevyplývalo, kdy přesně fyzik své narozeniny oslaví. Tak či tak usoudila, že by mu měla sehnat nějaký dárek.

Poslala Danielovi textovou zprávu, že obdrželi Waltovu podrobnou odpověď a že se nad ní zítra mohou sejít nebo si zavolat. Dovětek vzkazu si zatím nechala pro sebe. Dlouho do noci přemýšlela a ráno vyrazila do města. Zatímco řídila, rozezněl se jí telefon. Byl to Frank. Očividně byl ustanoven hlavním komunikačním důstojníkem celé skupiny. „Ahoj, Chris. Mám ti od velitele vyřídit, abys dnes na oběd dorazila k nám do bytu. Svolal celou skupinu. Vypadá to, že má na srdci něco důležitýho, ale absolutně netuším co. Dorazíš, jo?“

Potvrdila a tiše se zasmála. Na rozdíl od Franka už tušila.

* * *

Zazvonila u dveří bytu v San Fernandu krátce po dvanácté. Otevřít jí přišel Daniel. Chris se široce usmála. „Všecko nejlepší k narozeninám, oslavenče,“ vypálila na překvapeného fyzika a dlouze, kamarádsky ho objala.

Daniel zíral v úžasu. „Ale… jak to víš?“

„Mám svý zdroje,“ zazubila se Chris.

„Pojď dovnitř, Scullyová,“ zahalekal z bytu Sawyer. „Máme na stole oběd a jsme hladoví.“

„Jo, hned jsme tam,“ odtušila dívka. Pak se znovu obrátila na na Daniela. „Chceš dárek a přání hned teď, nebo až s ostatníma?“

„Nejradši bych to odbyl tady. Moc na ty hromadné oslavy nejsem, víš? Ale obávám se, že by mi to spočítali,“ zasmál se Daniel. „Pojďme dovnitř.“ Pak se ale zarazil.

„Ještě mi ale řekni jednu věc. Vážně, odkud to víš, že mám narozeniny?“

Dívka ho pozorovala stále s úsměvem a moment váhala, jak moc ho má napínat. „Prozradili to z Ostrova. Tvoje máma ti přeje všecko nejlepší. Až se k tomu dostaneme, dám ti to přečíst celý. Píšou i podrobnosti o tom úkazu, který jsi chtěl vědět.“

Daniel přikývl. „Podíváme se na to později. Teď pojďme dovnitř, nebo to schytáme.“

Vydal se za Chris a snažil se rozklíčovat své podivné pocity. Odpověď, že o jeho narozeninách ví od jeho matky, která to vzkázala přes Walta, byla zcela nasnadě. Tak proč cítil mírný náznak zklamání, jako kdyby doufal, že dívka přizná, že si informace o něm dohledala sama… protože by tím o něj projevila určitý zájem? Zahnal tyhle svéhlavé myšlenky, které jako by měly tendence dělat si, co chtějí, někam pryč. Tímhle směrem uvažovat nechtěl. Nesměl. Nestálo to za to. Nebylo to pro něj.

* * *

V obývacím pokoji panovala pohodová nálada. Dosavadní zvěsti o dramatickém vývoji věci na Ostrově ani následky záchvatové noci jako by sem teď vůbec nedoléhaly. Po slavnostním obědě přijal oslavenec gratulace od všech přátel. Dárky si však rozbalit odmítal, prohlásil, že se na ně chce podívat později a sám.

Chris mu popřála jako poslední. Neprotahovala to. „Všecko nejlepší, Dane,“ zopakovala znovu. „Ať ti klape všecko, do čeho se pustíš… s náma i bez nás. Přeju ti všecko to, co si přeješ ty sám. A ať je toho bohatě.“ Podala mu tašku s dárkem, usmála se na něj, pak se trochu natáhla a lehce, symbolicky ho políbila na rty.

Sawyer hvízdl.

Daniel lehce zrůžověl, ale přesto se na přátele zahleděl pobaveně. „Je mi jasné, že se někteří z vás právě chtěli začít dětinsky radovat a začít dělat vtipy na můj účet. Tak vám to trochu pokazím. Ano, šprt právě dostal pusu od děvčete,“ zazubil se. „Šprt dostal pusu, ví to, nikdo další to nemusí zdůrazňovat a opakovat. A ne, nebyla to první pusa v celým životě. Stačí?“

Sawyer na něj zíral ve veselém úžasu. „Teda, Danny, tys nám dospěl. Ty třicátiny na tobě jsou znát.“

„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu.“

„Poklonu ti vyseknu, až tohle vypiješ. Na tvoje zdraví, vědátore.“

* * *

Posezení nebylo příliš dlouhé. Po chvíli se Daniel omluvil, že si chce jít rozbalit dárky – sám ve svém pokoji. Věnoval přitom významný pohled Sawyerovi. Už tušil, že od parťáka může čekat kdejakou poťouchlost… a neměl v plánu absolvovat to před celou skupinou. Odebral se k sobě.

Ostatní pokračovali v posezení a v hovoru. Desmond si přisedl k novinářce. „Chtel jsem s tebou mluvit, Chris. Nevím, jestli ti ostatní už řekli o té… organizační změně, abych tak řekl.“

V dívce hrklo. „Cože? Co se změnilo? Něco kvůli tomu mýmu… stavu před pár dny?“

„Ne, ne,“ uklidnil ji velitel výpravy. „Rozhodl jsem se ale, že chci, aby mi všichni v týmu fungovali co nejspolehlivěji. Dohodli jsme se, že budeme fungovat jako pracovní tým. Každej z nás bude dostávat plat, budeme mít stanovenou hierarchii, každej bude mít svoje úkoly a bude je plnit. Doteď to byla tak trochu anarchie a to není moc dobrá strategie, vzhledem k věcem, který se dějou a do kterejch se budeme pouštět.“

„Takže mě najímáš do týmu?“

„Beru to jako formalitu; už jsi koneckonců souhlasila před časem,“ odtušil Desmond. „Jo, najímám. Pokud teda pořád platí, že do toho jdeš s náma.“

„Platí a nabídku přijímám,“ kývla s upřímnou radostí Chris. „Díky. Snad se budu brzy moct zapojit naplno.“

„Jak ti vůbec po tom všem je?“

Chris pokrčila rameny. „Dobrý. Snad to bylo jen výjimečný a už se to nebude…“

Jejich rozhovor přerušil Danielův výkřik, který se ozval z pokoje. Vzápětí se mladý vědec vyřítil do obývacího pokoje k ostatním.

„Co je, Danny?“ zvedl udiveně Sawyer oči od sklenky a rozhovoru s Milesem. „Rozbalils nějakej sprostej dárek?“

Daniel po něm jen mávl rukou, jako by Sawyerovo urputné vtipkování zaháněl někam pryč. Zadíval se především na Chris. „Ozval se mi!“

Dívka zprvu nechápala. „Cože? Kdo?“

„Ozval se mi! No, ten..“

„Tobě se ozval chlap, vědátore, a ty se z toho tahle raduješ? Teda,“ pokračoval Sawyer rozverně. Bylo vidět, že už měl pár skleniček.

„Zmlkni, Jime,“ šťouchl ho Miles. „Tohle nevypadá jako vtip. Kdo se ti ozval, Dane?“

„Ten geofyzik z Washingtonu.“

Jeden pohled se rozjasnil pochopením, další stále nechápaly. Daniel jim stručně vysvětlil, jak na univerzitě získal od Hickse kontakt na tajemného kolegu, odborníka na geomagnetismus. „Včera jsem tomu člověku poslal mail. A teď mi přišla odpověď.“

 „Když vidím, jak jsi nadšenej, asi tuším, jaká ta odpověď je,“ nadzvedla Chris obočí. Teď už se usmívala.

„Píše, že se se mnou klidně setká. V polovině příštího týdne se vrací z konference a pak můžu přijet do Washingtonu. Sejdeme se a probereme, co mě zajímá.“