1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

1003 – Co udělá Kate

Kate se narovnala z předklonu a vyčerpaně si hřbetem ruky otřela ústa. Zatoužila vydat se k prameni, ale zesláblé nohy ji taktak udržely, jít odmítaly. Opřela se o strom na okraji džungle, kousek od své zahrádky, a pozorovala kouřící louži zvratků, kterou právě udělala. Byla ráda, že se dnes ještě nenasnídala – jídla by byla škoda. Když nevolnost přešla, vyrazila konečně pomalu k vodě a tam si vypláchla ústa a pomalu se napila. Konečně se jí udělalo lépe.

Dřív doufala, že jí bývá špatně kvůli něčemu na Ostrově, a že si na to časem zvykne. Když se její stav spíš pomalu horšil, začala ztrácet naději. Definitivně to pohřbil Hurley – když je informoval o unikající radiaci, pochopila, co se asi děje. Z nějakého důvodu se vystavila ozáření víc než Claire a Charlie… a teď se u ní nemoc rozvíjela. Její nevolnosti a slabost tomu nasvědčovaly.

Charlieho noční záchvaty se pomalu lepšily, když s ním části nocí trávil Černý. Claire se opět začínala uklidňovat a mít lepší náladu. Začínala věnovat svou pozornost i něčemu jinému, než byl jen chlapeček. A tak se jí jednoho večera Kate opatrně zeptala, jestli náhodou při svých dřívějších toulkách po Ostrově někde nenašla měřiče radiace, o kterých se před nimi zmínil Hurley.

„Nic takovýho jsem neviděla,“ zatřásla hlavou Claire odmítavě. „Nepotřebujem to. Tady jsme v bezpečí. Charlie to říkal. A Hurley,“ zatvářila se trošku pochybovačně, „říkal to samý. Tady nic není.“

Pak se na Kate zkoumavě podívala. „Proč se na to ptáš?“

Kate, která dosud seděla u jídelního stolu na židli, se unaveně opřela o složené ruce. „Myslím, že mi něco je. A mám trochu strach, jestli to není to, o čem mluvil Hurley.“

Claire se se na ni zadívala ještě ostražitěji. „No, nevypadáš moc dobře. Ale… ty nemůžeš bejt nemocná. Nebudeš nemocná.“ Zatřásla hlavou, jako by tím, že to sama popře, zaháněla i skutečnost.

Kate si povzdychla. „Není mi dobře. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“

„No… jo. Ale nebudeš nemocná. Charlie říkal, že tady budeme v bezpečí.“ Claire se zase začínala vracet ke svým mantrám.

„Asi jo. Nech to být, Claire, a zapomeň na to. Bude to určitě dobrý,“ mávla nakonec rukou Kate. Zalitovala, že jí o svých problémech řekla. Nemělo to smysl – Claire ve chvíl, kdy ji něco znejistělo nebo vystrašilo, opět spadla do svého starého uvažování a fungování a zarytě se držela svých utkvělých myšlenek.  

* * *

Kate se cítila mizerně i kvůli tomu, kvůli čemu je naposled navštívil Hurley. Když se dozvěděla, že Černý nejspíš něco provedl Richardovi, vyděsilo ji to. Černého dlouhé nepřítomnosti v uplynulých několika dnech a jeho napětí teď dávaly úplně jiný smysl. Kate to děsilo – pokud ublížil Richardovi, se kterým na Ostrově žili vedle sebe dlouhá desetiletí a až teď ho napadl, muselo se něco razantně změnit. Když to něco v Černém vzbudilo takovou nenávist vůči Richardovi, co by to mohlo způsobit třeba vůči ní? O Richardovi a Hurleyho návštěvě tedy nemluvila ani s Claire, ani s Černým. Hurley se nevrátil, takže opatrně doufala, že Richarda našel a vše se vyjasnilo… ale dobře jí nebylo.

Od toho dne, kdy je Hurley navštívil naposled, nemohla spát. Ráno jí proto bývalo ještě hůře než předtím.

Černý ji průběžně sledoval ostražitým pohledem. Jednoho večera, když Claire koupala Charlieho, si k ní přisedl.

„Kate, ty se bojíš,“ konstatoval. Nebyla to otázka.

Tmavovláska rezignovaně a mírně přikývla. Neměla sílu lhát a nemělo to smysl, on to stejně věděl.

„Mě se bát nemusíš. Když děláš to, co dělat máš, nikdo ti neublíží. Chráním vás s Claire i s malým, to přece víš.“

„Před čím?“ neovládla se. „Před čím nás chráníš?“ Snažila se zkrotit své myšlenky, ale všecko v ní chtělo ty věty doříct: nemusíš nás chránit před okolím. Potřebovaly bychom chránit před tebou!

Viděl to a zadíval se na ni káravě. „Kate, na Ostrově jsou mnohem horší věci než já. A ty bys to měla vědět.“

„Nevím, co přesně myslíš,“ zaváhala.

„Vidělas toho tady už hodně.“

„Jo,“ přisvědčila ochable. „Vidiny. A fialová obloha. A šílenci na lodích. A teď lidi, co sem prochází z jinýho světa. A jaderný záření.“

„Před tímhle vším vás můžu ochránit, Kate.“

Nic neřekla. Černý viděl, že ji to moc neuklidnilo. Věděl, že žena zoufale přemítá o Richardově osudu, ale o něm se s ní i (a koneckonců i s Claire, kdyby na to došlo) bavit odmítal. Nebylo by strategické, aby věděly, jak moc se dokázal přestat ovládat. Před nimi si musel udržet tvář tvrdého, ale spravedlivého ochránce – a to, co udělal, spravedlivé nebylo, to už teď věděl. I proto Richarda vlastně nechal Hurleymu, aby si ho vzal zpět do svého tábora.

Kate mlčela a rýpala se v kůži kolem nehtu na palci. O něčem zoufale přemýšlela. Černý jí teď do hlavy nenahlížel – chtěl zase projednou zažít kus překvapení. Cítil, že mu Kate něco chce říct. Byl velice zvědav, jestli to bude to, co si myslel.

Z pobledlého obličeje vystupovaly pihy, víc než kdy předtím. Nakonec se na něj podívala a nadechla se. Oslovila ho tak jako kdysi. „Jacku, co to se mnou je? Jsem nemocná?“

Vrátil jí pohled. Pomalu, ale nesmlouvavě přikývl. „Ano. Tos poznala sama.“

Také lehce pokývla, sama pro sebe. Nepřekvapilo ji to.

„Co mi je?“

„Kate, to ti teď říct nemůžu. Nejsem už lékař, i když pořád vypadám jako on.“

„Ale říkals, že…“

„Na tom teď nezáleží.“

Kate zaraženě zmlkla. Pak znovu promluvila. „Je to vážný, ta moje nemoc?“

„Musíš vědět sama, jak se cítíš.“

„Je mi zle,“ přiznala. „Čím dál hůř.“

Pak k němu zvedla pohled. „Jacku… je to z toho radioaktivního záření? Dostalo se to i sem?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě, pevně a jistě.

Překvapeně zamžikala. Byla si jistá, že se dozví opak. „Vážně to tady není? Myslela jsem, že…“

„Nenechal bych vás tady, kdyby to tady bylo nebezpečné. Opravdu jsi ještě nepochopila, že vás chci a potřebuju mít živé? Odvedl bych vás pryč, kdyby se to sem dostávalo. Není to tady.“

„Tak co se mnou je? Nakazila jsem se něčím, ještě než jsem sem přišla?“

„Možná.“

 Pak se zvedl a odešel vystřídat Claire k Charliemu, který usnul. Po Kate se už jen ohlédl. „Jdi spát. Musíš odpočívat, když ti není dobře.“

* * *

Jednoho rána se rozhodla. Když Claire připravovala Charliemu snídani a ona šla pro vodu, cosi se v ní vzbouřilo. Cosi, co v ní dávné roky dřímalo, ale stále to tam bylo. Vyvolalo to v ní příval síly, nečekané a netušené. Zahodila kanystr se zbytkem vody a aniž by se ohlédla směrem k Dharmavillu, rozběhla se pryč do džungle. Zase byla tou dívkou, kterou bývala kdysi – zrozenou k útěku.

Běžela džunglí, čekala, že ji každým okamžikem dostihne černý oblak a pak přijde mučivá bolest v hlavě, nebo ji vyzvedne a otluče o stromy jako hadrovou panenku. Ale nic takového se nestalo. Jediná bolest, která přišla, bylo píchání v boku. Kate zpomalila, ale nezastavila se. Běžela, aniž by věděla kam. Občas jí hlavou prolétlo, jestli v příštím kroku nevpadne do toho záhadného pásma a nestane se něco příšerného. Ale nezastavilo ji to. Najednou jí žádná z hrůz, které na Ostrově mohly čekat, nepřišla tak hrozivá, aby se zastavila a vrátila se k tomu neustálému napětí a nejistotě, v nichž žila poslední měsíce.

Po nekonečné době se před ní džungle rozevřela… a ona vyběhla na pláž. Zastavila se a pokusila se zorientovat. Rozhlížela se a čekala, že každým okamžikem uvidí něco známého – vždyť tady strávila tolik času a bývala by řekla, že Ostrov zná docela dobře. Ale teď ho nepoznávala.

Nepoznávala už ani to ráno. Ještě před chvílí, když šla pro vodu, byla obloha modrá a všecko normální. Ale teď… Vzduch kolem ní se divně vlnil a nebe získalo nepřirozeně oranžovou barvu. Kate se nevěřícně zadívala vzhůru. Oranžové spirály se stáčely všude kolem a budily v ní iracionální hrůzu. Vypadalo to, jako kdyby vzduch kolem ní hořel. Ale horko necítila.

„Co…“ vykřikla sama pro sebe, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Slova se kolem ní začala odrážet v podivné ozvěně, jako by byla uprostřed tunelu.

Svět se dál vlnil a její děs se stupňoval. Otočila se a chtěla utíkat pryč – radši zpátky do džungle a snad i do toho šíleného Dharmavillu, k tomu šílenci v Jackově podobě. Ale i to teď znělo líp než tohle.

Jenže pak zjistila, že nemá kam utéct. Džungle zmizela, vlnivé spirály byly všude kolem ní a ona nemohla dál. Jako by ji něco uzavřelo v bublině plné oranžových vln.

Kate se rozkřičela. V dálce se ozvaly rány.

* * *

Probudila se v propocené posteli a dál slyšela rány. Chvíli nechápala, co se děje a kde je. Pak jí došlo, že je v malém pokoji, který jí sloužil jako občasná ložnice, a že někdo tluče na její dveře.

Claire vpadla do pokoje až ve chvíli, kdy Kate uvnitř zmlkla, jako kdyby čekala, až pomine nebezpečí, které Kate ohrožovalo. Tmavovláska ležela na okraji postele a třásla se. Claire se jí na nic nevyptávala. „Něco se ti zdálo,“ konstatovala jenom. Kate nereagovala. Nereagovala ani na její neohrabaný pokus o objetí a utěšení. Claire se brzy stáhla a odešla.

Kate se zavřela do sebe. Mluvila jen občas na Charlieho, jinak ne.

Stále se jí vracely útržky toho snu. Jiné noční můry ve dne bledly, ale tenhle ne.

Věděla, že v ní v tu noc vybublalo to, po čem toužila celé poslední měsíce – zoufalá a potlačovaná touha po útěku, nutkání dostat se pryč z toho šíleného sevření a neustálé kontroly a sebekontroly, to vše zdušené strachem z toho, že by pokus o útěk byl potrestán. A i když se ve snu nakonec vzchopila a pokusila se… skončilo to katastrofou. Nemohla pryč. Nebylo kam.

Černý zůstal toho dne v jejich domku, jako by ji hlídal. Kate věděla, že jí vidí do myšlenek a že musí vidět útržky její noční můry, ale bylo jí to jaksi jedno. Tušila, že i on ví, že to byl sen, nikoli její plány nebo myšlenky. A on ji za výjevy útěku skutečně nepotrestal. Nepotrestal ji ani za jiné myšlenky, které v její hlavě viděl, a které se tam dostaly už za jejího vědomí.

„Nevrátím ti ji,“ řekl jen suše.

Kate dobře věděla, o čem mluví. „Já vím.“

„Nezkoušej to ani jinak. Nenechám tě to skončit. Potřebuju tě tady, už jsem to říkal.“

„Já vím.“

Vzpomínka na pistoli, která ji kdysi příjemně tížila v kapse nebo za opaskem, se rozplynula.

* * *

I další noci se Kate zdálo o pokusu o útěk. Tentokrát neutíkala bezhlavě, ale odcházela v noci, pomalu a tiše. I tehdy útěk skončil nezdarem – svět se kolem ní náhle smrskl, uzavřel ji v neproniknutelné kapsli a ona se probudila hrůzou.

Tentokrát však nekřičela a nebyla ve své posteli.

Cítila vlhko a cosi poddajného kolem sebe. Rozhlédla se; nic nepoznávala. Byla tma a kolem se ozývaly noční zvuky. Až když nohou narazila na kus dřeva porostlého liánami, pochopila – byla v noční džungli. Choulila se u velké liány a jednu ruku měla sevřenou v pěst. Mezi prsty jí protékalo cosi mazlavého, lepivého.

Uvědomila si, že to samé cítí i v ústech. Udělalo se jí nevolno a tu hmotu vyplivla. Vzápětí vydávila i zbytek.

V té chvíli se v džungli objevil Černý. Nezkoumal její myšlenky, nemusel – vše mu bylo jasné. Rozpáčil jí sevřené prsty. Kate držela v dlani rozmačkané tmavé plody.

V noci se ve spánku vykradla ven, v džungli našla divoce rostoucí plody a jedla je, dokud se neprobudila.

Bylo jejím jediným štěstím, že ji v tu chvíli dohnala obvyklá nevolnost a ona většinu toho, co snědla, vyzvrátila.

Černý ji odnesl zpět do Dharmavillu. Bez výslechů, bez výčitek, dokonce i s náznakem něčeho jako něhy.

Bylo jí to jedno. Už ani neměla sílu cítit odpor, natož něco jiného.

Během dne se Kate udělalo zase lépe, pila studený černý čaj a dokonce i snědla něco málo z jídla, které jí pečlivě připravila Claire pod Černého dozorem, ale jinak jen letargicky seděla u stolu a zírala z okna.

V hlavě se jí objevovaly otázky.

Pokusila se zabít poprvé, nebo se její podvědomí během spánku snaží o něco podobného už delší dobu?

Byla tohle příčina její nemoci? Plížila se v noci v náměsíčnosti do džungle a tam se krmila jedovatými bobulemi?

Vědělo to něco v ní, že odtud nikdy neuteče… a zároveň že k definitivnímu a tomu nejzoufalejšímu řešení nemůže sáhnout vědomě, protože by se to okamžitě dozvěděl Černý a nenechal by ji skutek dokonat – jak včera sám řekl?

Kate si s nesmírnou lítostí uvědomila, že už nechce žít. A že nějaká její část to ví už dávno. Teď to pochopila v plném rozsahu.

Necítila šok, ale jen smutek. Smutek z toho, že se ona, právě ona, ta, která vždycky bojovala! dostala tak hluboko.

Ještě horší smutek však pramenil z toho, že věděla, že bude žít dál.

912 - Porodní bolesti

Kate otevřela oči. Do místnosti proudilo jasné ranní světlo. Ačkoli spala celou noc na celkem pohodlné posteli v celkem uklizené místnosti, necítila se dobře. Už si na ten stav zvykla – v podstatě ji neopustil od chvíle, kdy se přidala k Claire. Byla zesláblá, občas jí bylo nevolno, točila se jí hlava. Dnešek nebyl výjimkou.

Vstala a na nejistých nohou zamířila do kuchyně. Voda sice z kohoutku dávno netekla, ale objevily čistý, dobrý pramen nedaleko vesnice. Nosit ji byla Kateina práce.

Nalila si sklenici, vypila ji a povzdychla si při představě, jak zase půjde se dvěma velkými kanystry k prameni. Ale ne, neměla si na co stěžovat. Měla být ráda, že zase žije v domku a ne v přístřešku ze starého roztrhaného plátna.

Povzdychla si, vzala kanystry a zamířila ven. Na jídlo nemívala takhle po ránu ani pomyšlení.

Od té doby, co je nečekaně navštívil Hurley, jí bylo ještě hůř než předtím. Přičítala to posmutnělosti, kterou v ní Strážcova návštěva vyvolala. A také nejistotě a obavám  – o tom nebylo diskusí.

Nejprve žila v neustálém stresu z toho, kde se ocitla a s kým, ze zoufalství, ne že nemá úniku… a z neustálých problémů s malým Charliem. Před Vánocemi 2007 se přestěhovali a zdálo se, že se věci zlepší. Ale pak je přišel varovat Hurley a Claire na jeho varování okamžitě zareagovala dalšími informacemi, což Kate šokovalo. Dosud se jí zdálo, že s ní mladší žena v rámci možností vychází dobře. Povídaly si spolu, vedly domácnost, staraly se o Charlieho. Teď zjistila, že jí Claire neřekla takhle zásadní věc, a to ji mátlo.

Nepřekvapilo ji, když Hurley přišel s informací, že se tam dole něco děje. I ji samotnou to už napadlo, když se snažila přijít na to, odkud pramení její nemoc. Třeba odtamtud něco prosakuje nebo je tam něčím zkažená voda a jí kvůli tomu není dobře. Claire už je na to po letech na Ostrově zvyklá, ale ona ještě ne. Když viděla zdravou a spokojenou Claire, stále se tím utěšovala a doufala, že si její tělo časem také přivykne, ať už je to cokoli.  

Samotný obsah toho, co se toho dne dozvěděla, sám o sobě tak děsivý nebyl. Důležité bylo to, že u nich – na severu – je bezpečno. Kate nikdy nebyla přímo u pásma a neviděla, co se tam dělo a nedomýšlela si, jak by to mohlo pokračovat. Ani do těch končin nechodila – nesměla. Měla to od Černého zakázáno a smířila se s tím. Informace o tom, že se tam děje něco nebezpečného, ji tedy tolik neděsily. Věděla, že jí se nic nestane. Prostě tam nebudou chodit. Všecko, co potřebovali, měli v Dharmavillu, kde bylo bezpečno – jak to řekl Hurley a potvrdila i Claire.

Ale vědět, že žije vedle něčeho neznámého a nevyzpytatelného, jí stejně na klidu nepřidávalo.

* * *

Když donesla zpět vodu, Claire už byla vzhůru a připravovala kaši ke snídani. Chlapeček si spokojeně cosi čmáral pastelkami do bloku. „Co to bude, Aarone?“ nahlédla mu Kate přes rameno.

„Mamíííí,“ vypísklo dítě radostně a zadívalo se přes stůl z okna.

„Máma je přece támhle,“ opravila ho Kate a ukázala směrem k Claire. Jenže chlapeček nespokojeně zatřepal hlavičkou. „Mamíííí,“ trval na svém a mával z okna.

„Ty jsi truhliček,“ usmála se Kate a zvedla ho do náručí.

Claire dovařila a donesla jídlo na stůl. Bylo to obyčejné, ale dobré – ovesná kaše s medem a s kousky ovoce natrhaného venku za domky byla tisíckrát lepší než to, z čeho žili při pobytu v Claiřině starém táboře.

Obě ženy jedly, Claire krmila Charlieho. Bylo normální, příjemné ráno.

A pak to ráno narušilo zahřmění.

Kate se překvapeně podívala z okna. Venku bylo úplně jasno. Nikde ani mrak, natož bouřka. Tak z čeho hřmí?

Claire se tvářila, jako by se nic zvláštního nedělo. Kate nad tím tedy také mávla rukou.

* * *

Jenže ten zvláštní zvuk se dalšího dne ozval znovu. A znovu. To už vyběhly ven před domek. Nikde, kam až dohlédly, nebyl ani mrak. Všude byl klid.

„Co to bylo?“

„Nevím, co to je,“ řekla Claire, ale tvářila se nevzrušeně.

Kate se na ni zadívala a chvíli ji zkoumavě pozorovala. „Ale nevadí ti to.“

Blondýnka lhostejně pokrčila rameny. „Nic s tím nenadělám.“

Kate se to nelíbilo. Nelíbila se jí ani Claiřina reakce, ani samotný zvuk. Napadlo ji hodně věcí, které by to mohly být – od nějaké další ostrovní záhady, přes nějakou zvláštní tropickou bouři bez mraků, až po otřesy země související s blížícím se zemětřesením nebo sopkou. Ostrov je určitě sopečného původu, přemýšlela Kate. Je to sopka anebo zemětřesení. Mohlo by být i podmořské, takové, které způsobuje vlny tsunami. Kdyby se začalo něco dít, neměli by úniku a nikdo by jim nepomohl.

Kate si povzdychla a raději se šla starat o malou zahrádku, kterou si založila poblíž jejich domku. V Dharmavillu našla několik málo zdivočelých rostlin zeleniny, které přežily roky po zpustošení místa, a doplnila jejich sazeničky divokými jedlými rostlinami, které se daly najít v džungli. Kate pohladila prstem rostlinku aloe vera. S lítostí si vzpomněla na Sun, která v měsících po havárii letu 815 dělala to samé a Kate toho hodně naučila. Teď z toho čerpala.

Pustila se do okopávání záhonků, když tu se to zahřmění ozvalo znovu. Kate se instinktivně přitiskla k zemi.

Vleže pochopila mnohem víc. Země vibrovala. Pomalu, slabě… ale s nesmírnou silou. Něco se dělo s Ostrovem.

Kate polil strach.

* * *

Vrátila se k Claire a Charliemu do domku. „Slyšelas to?“

„Jo,“ kývla Claire.

„Ozývá se to častěji a častěji,“ řekla Kate s obavami. „A jde to ze země. Musíme zjistit, co to je.“

Své obavy, že se jedná o sopku nebo zemětřesení, si zatím chtěla nechat pro sebe. Ale Claire ji překvapila.

„Ty se toho bojíš?“ zeptala se Claire.

„No… docela ano,“ přiznala Kate.

„To nemusíš. Já to znám.“

„Co? Ty to znáš? Proč jsi mi to neřekla hned? Co to je? Kdys to slyšela? Odkud to znáš?“ Kate ji zavalila otázkami.

„Nic to není. Slyšívala jsem to, když… když jste odešli.“ Claire se zachmuřila. „Když jste odešli a já jsem tady zůstala sama.“

Kate trochu znejistěla. Neměla ráda, když Claire vzpomínala na chvíle po tom, co se Oceanic 6 dostala z Ostrova. Jako by ji vzpomínky vtahovaly zpátky do roků šílenství, kdy žila sama v džungli. Ale teď byla její potřeba informací větší, než snaha udržet Claire daleko od vzpomínek.

„A víš, co to bylo?“

„Ne,“ zavrtěla Claire hlavou. „Ozývalo se to. A pak to skončilo. Nevím, co to bylo a proč se to dělo. Ale nic mi to neudělalo.“

„Takže to není nebezpečný,“ zadoufala Kate nahlas.

Nešlo jí to ale z hlavy. „Myslíš, že o tom on něco ví?“

„Nevím,“ odtušila Claire. Od té doby, co se začal ten zvuk ozývat, byla jaksi nesdílná. Kate měla obavy, že ji ten zvuk stahuje zpět do minulosti.

* * *

Černý se vrátil večer. V posledních dnech je navštěvoval jen jednou denně a moc se nezdržoval. Byl sice na dosah – jak se ukázalo při Hurleyho návštěvě, kdy Strážce okamžitě vycítil a poskytl mu doprovod… ale běžně nebyl vidět ani slyšet. Věděl, že svou malou kolonii nemusí hlídat, a odcházel na celé dny kamsi, kde o něm nikdo nevěděl.  Možná odcházel tam, kde býval, když na Ostrově skoro nikdo nežil, myslela si Kate.

Teď byla rozhodnuta se na ten divný zvuk zeptat. Během dne to zaslechla ještě jednou. Claiřin klid ji úplně neukonejšil. To, že se něco ozývalo před třemi roky a pak to přestalo, neznamená, že to přestane i teď. Koneckonců… i přírodní katastrofy se mohou chystat ve vlnách. Někdy se země hýbe, pak je klid… ale pak se znovu probudí a může přijít i to nejhorší.

Po večeři tedy odložila lžíci a zadívala se na Jackovu tvář.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Když souhlasně kývl – v posledních dnech byl celkem dobře naladěný, jako kdyby mu nové ostrovní uspořádání velice vyhovovalo – pokračovala.

„Slyšely jsme s Claire od včerejška několik takových divných zahřmění. Nebo otřesů. Nevíš, co to je?“

„Proč tě to zajímá?“ Černý se na ni pronikavě zadíval. Kate to znala. Zklidnila svoje myšlenky a otevřela je, jako by se mu je snažila nabídnout.

„Proč? Přece… chci vědět, co to je. Trochu se bojím, aby to nebylo něco nebezpečnýho.“ Kdyby se chystalo zemětřesení nebo výbuch sopky, museli bychom se připravit, pomyslela si tak, aby to viděl. Nechtěla to ale před Claire říkat nahlas. 

„To, na co myslíš, to není,“ odtušil Černý s lehkým úsměvem. „Je to… projev jedné zvláštnosti a krásy tohohle místa.“

Kate pochopila, že víc z něj nedostane, natolik už ho znala. Stanovisko, že nejde o žádný smrtící geologický úkaz, ji trochu uklidnilo, ale ne natolik, aby na to přestala myslet.

* * *

Dalšího dne se zvuk ozval hned třikrát. Probudil je i uprostřed noci.

Kate věděla, že nemá cenu ptát se znovu. Claire víc nevěděla a Černý víc říct nechtěl. A tak dál opečovávala jejich malou kolonii, ale strnula vždy při každém dalším zavibrování.

Pak začal nelibost projevovat i malý Charlie. Když se zvuky začaly ozývat častěji a trvaly delší dobu, dával se do vyděšeného pláče.

„Neboj, Aarone,“ konejšila ho Claire, ale nepomáhalo to. Chlapeček dál vzlykal.

Potom začal ukazovat do prázdna a svou dětskou hatmatilkou mluvit na někoho, kdo tam nebyl. Nedokázaly z něj dostat, koho tam vidí, ale bylo zřejmé, že někoho ano.

Tohle Claire vyděsilo. Vystrašilo to i Kate, ale Claire, která se považovala za chlapcovu matku, to vylekalo mnohem více. „Zase se mu to děje. Zase má ty…“ V obavách nedořekla.

Kate věděla, čeho se Claire bojí – měla obavy, aby chlapce zase nezačaly přepadat záchvaty, kterými trpěl v okolí jejich starého tábora. Kdykoli se začal chovat neobvykle, Claire to zneklidnilo.

„Musíme zjistit, co se děje,“ řekla rázně Kate. „Promluvíme si s ním zase. Měla bys to zkusit ty. Jde o tvého syna, Claire. Musíme zjistit, co to je.“

Claire kývla. „Zeptám se. Někdy.“

„Ne někdy, Claire. Musíš se zeptat co nejdřív. Musíme to zjistit.“ Claire se dál tvářila nespokojeně. Kate se zamyslela. „A nebo je tu ještě jedna možnost, jak zjistit, co se děje. Možná bychom měly vyrazit na výpravu a pokusit se…“

„Ne!““ vyjekla Claire. „Nesmíš chodit pryč z tábora. A Aaron taky ne.“

„Mohla bys ty,“ navrhla Kate bezelstně. „Už jsi tam dole několikrát byla.“

„Ne! Je to jih! Nesmíme tam. Víš, co říkali…“ V Claire jen ta představa vyvolala absolutní hrůzu.

„Máš pravdu, tam nesmíme,“ snažila se ji Kate rychle uklidnit. Její malá lest zafungovala skvěle a nebylo nutné Claire dál rozrušovat. „Nepůjdeme tam. Ale… tím víc potřebujeme, aby nám to řekl on. Musíš se ho na to zeptat co nejdřív, Claire.“

Claire se dál mračila, ale souhlasila, že se zeptá. Očividně se jí do toho ale nechtělo.

Jako kdyby i ona něco tušila a nechtěla se dozvědět víc. Vzpomínky na dobu před třemi roky, kdy to nakonec přestalo a nic se nestalo, ji očividně uklidňovaly a ona vypadala, že má strach, aby se nedozvěděla něco, co by tu uklidňující konstrukci „už se to dělo a nic se nestalo“ mohlo ohrozit.

* * *

Jejich starost, kdy a jak se zeptat, se nakonec vyřešila sama. Další zvuk – Kate se zdálo, že se hřmění stále prodlužuje a je vždy o něco silnější – se ozval následujícího večera, kdy s nimi byl Černý zrovna doma.

Zase to probíhalo jako obvykle. Charlie se rozplakal, Claire ho začala utěšovat a Kate vyjekla: „Už zase! Co to pořád…“

„Říkal jsem vám, že si s tím nemusíte dělat starosti,“ řekl jí klidně Černý.

Do hovoru ale vstoupila Claire, se stále pofňukávajícím Charliem v náručí. „Musíme. Podívej se na Aarona! To nejde. Trápí ho to. Nechci, aby zase začal…“

Černý se na ni zadíval. Snažil se zjistit, zda to dívka má z vlastní hlavy, nebo zda ji k tomu navedla Kate. Neměl to Kateino navádění rád – stále tušil, že kde může, bude se snažit o drobné krůčky a postrky, kterými by ho oslabila. I když věděla, že nic nezmůže. Nedokázala si pomoci. Teď ale v odlescích Claiřiny mysli viděl jen její obavy o dítě.

Opřel se v křesle. „Aaron to bude muset vydržet. Nic se mu nestane, neboj se. Tohle se tady děje po staletí a tys to přece taky zažila.“

„Zažila,“ trhla Claire vzdorně hlavou. „Ale neměla jsem jeho.“

„Za pár dní to skončí,“ řekl. „Ještě několik dní to bude sílit, bude to trochu nepříjemné, to ano… ale pak to skončí. A zase bude dlouho klid.“

„Co to je?“ vstoupila znovu do hovoru Kate.

„Ty to opravdu hodně chceš vědět,“ zadíval se na ni shovívavě.

Beze slova přikývla.

„Je to… předzvěst.“

„Předzvěst?“

„Ano. Předzvěst toho, že… někdo je na druhé straně. Někdo přichází. Je to něco jako porodní bolesti a stahy Ostrova před tím, než přivítá nového člověka.“

Kate ho pozorovala s údivem. „Takže… někdo sem zase jde? Nějaká další výprava?“

„Ne, ne,“ zamračil se Černý. „Žádné umělé narušení. Tohle je normální přirozená cesta, kterou se sem lidé dostávali po tisíciletí. Jako za starých časů.“

„Claire říkala, že to slýchala v době poté, co jsme… odešli. Tehdy ale nikdo další přece nepřišel, ne?“

„Tehdy to bylo výjimečné. Ostrov byl v nestabilním stavu, protože někdo nedokázal udělat to, co měl,“ zamračil se Černý, „a docházelo k nekontrolovalným přesunům. Však víš, Sawyer, Juliet a ti mladí výzkumníci. Byla to silná, velká skupina nasáklá energií a to v těchhle situacích vždycky znamená nestabilitu a určitou nevyzpytatelnost. Začali se přesouvat v čase, ne v prostoru, ale princip byl stejný jako teď. Ale nakonec se to usadilo. Teď je to něco jiného, Kate, věř mi. Za pár dní to přestane.“

„A přijde sem...“

„Někdo. Brzy to uvidíme. Půjdeme ho přivítat.“

* * *

Nepříjemný zvuk se ozýval stále častěji a sílil další tři dny. V posledních dnech už byly vibrace vnímatelné i bez většího soustředění. Sklenice ve skříňkách cinkaly a z poliček padaly drobné věci. Charlie to snášel špatně, ale naštěstí se mu nevrátily záchvatovité stavy se ztrátami vědomí. Jen každou vlnu hřmění oplakal a pak mluvil na někoho, kdo tam nebyl.

Pak během rána přišel Černý. Zastihl obě ženy i chlapce u snídaně. Vstoupil do kuchyně skoro slavnostně. „Je to tady. Už brzy přivítáme nový přírůstek. Pojďte, najíte se později. Vezměte si něco s sebou a vyrazíme ho přivítat.“

„Ale… kam?“ zatvářila se zmateně Claire a odložila hrnek s kakaem, připraveným z instantních zásob.

„Na jih. Musíme jít k rozdělovacímu pruhu, tam je to nejsilnější. Trávil jsem celé dny hledáním místa, kde se to stane. Tam se naše děťátko narodí. Vyjde ze srdce Ostrova.“

Kate přejel mráz po zádech. Černého chování i volba jeho slov byly najednou jiné než obvykle. Obřadné, zlověstné, prastaré. Jako by shazoval jackovskou masku a odhalovalo se to temné, nesmírně staré a nepochopitelné, co bylo uvnitř.

Claire se otřásla. „Na jih? Tam ale přece nesmíme. Tam je…“

„Neboj, Claire,“ řekl Černý uklidňujícím tónem. „Budeš se mnou a když jsi se mnou, nic se ti nestane. To přece víš.“

„Půjdete jenom vy dva, nebo…?“ zeptala se Kate se smíšenými pocity. Měla strach. Pokud to Černý přirovnával k porodu, nemohla od toho čekat nic hezkého. Ale zároveň v ní hlodala obrovská zvědavost.

„Půjdeme všichni. Nový přírůstek si zaslouží velké uvítání,“ usmál se. „Nachystej prosím věci na jednodenní výpravu, Kate. A potom vyrazíme.“

Kate sbalila do batohu oblečení pro Charlieho a zásobu jídla a vody a vydali se na jih. Černý je pečlivě vedl stezkami, které se vyhýbaly místům, kde vyvěrala energie, aby omezili riziko, že Charlie dostane záchvat. Všichni tři se střídali v nesení chlapečka, který cestu snášel zatím velice dobře.

Putovali skoro mlčky několik hodin. Kate se zprvu pokoušela o konverzaci, zajímala se, jak často se to děje, nebo zda Černý ví, kdo příchází… ale on ji odbyl a pak už se nesnažila. Jak postupovali, ponořila se do ticha i ona.

Hřmění se ozývalo stále častěji a vibrace byly cítit stále silněji. Ostrov sebou cukal tak, že to musel vnímat úplně každý. Třeba tam budou i oni, napadlo Kate s nadějí. Usmála se, když si vzpomněla na Hurleyho.

* * *

Jak se blížili k pásmu, jejich postup se zpomalil. Kate i Claire se začaly cítit tak vyčerpaně, že si musely dělat časté přestávky. Charlie pofňukával a tiskl obličejík některé z žen ke krku. Bylo dusno a obloha, která byla ráno jasná, se zatáhla, jako by měl přijít konec světa.

Pak se rozpršelo. Džungli bičovaly provazce deště, ale Černý trval na tom, že půjdou dál. A tak šli, i když oblohu křižovaly blesky a hřmění, tentokrát to běžné, se ozývalo ze všech stran.

Kate se nejistě rozhlédla. Znala bouře na Ostrově, samozřejmě. Ale tohle nebyla obyčejná bouře. Tohle vypadalo jako malá apokalypsa. A oni se prodírali džunglí. Co na tom ale bylo nejpodivnější – nebála se. Kate se nebála a ani na Claire nebyly vidět známky strachu. Dokonce i Charlie se teď uklidnil. Byli vyčerpaní a všecko je bolelo, ale nebáli se. A přitom nikdo nemluvil, nikdo nikoho neuklidňoval, nikdo se neutvrzoval v tom, že to takhle je v pořádku. Věděli to.

„Jsme tady,“ řekl nakonec Černý, když došli na místo. Byli přesně tam, kde před několika týdny Walt vytvořil pásmo. Pruh tetelícího se vzduchu nebyl přes provazce deště vůbec vidět.

Zastavili se a čekali. Bouře zeslábla a pak odezněla. Nebe zůstalo temné, ale už nepršelo. Jenže hřmění neustalo a země se chvěla i nadále.

Kate si s úžasem prohlížela pásmo. „Co to…“ zeptala se tiše.

„Teď ne, Kate,“ přerušil ji Černý. Neznělo to ale rozhněvaně, spíš otcovsky. Jako když v kostele kárá dítě, aby nemluvilo. „Později. Teď se dívej. Už nikdy to neuvidíš. Je to dar, být teď tady.“

Zadívala se do tetelícího se vzduchu. Když natočila hlavu, uvědomila si, že z pásu není vůbec nic slyšet. Jedno ucho vnímalo dunění a zvuky džungle, druhé vůbec nic. V pásmu bylo absolutní ticho. Dokonce i hřmění z útrob Ostrova jako by se ozývalo jen z té druhé strany.

Mělo to zvláštní účinek. Kate si najednou začala připadat jako v jiném světě. Běžné úvahy byly pryč. Strach byl pryč. Nepříjemné pocity z únavy a bolesti hlavy byly pryč. Ani si nevšimla, že se na druhé straně za pásmem shromáždili další lidé a čekali, stejně jako oni. Tady zůstala jen ona, její rodina stojící vedle ní (ano, tak je najednou vnímala), podivné tiché místo a stahy dunivých sil. Vnímala už jen vibrace Ostrova a spolu s ním se soustředila na každý další záchvěv, který měl přijít a přicházel. Stála, hleděla jako ve vytržení a čekala na zázrak, který přicházel.

Claire vedle ní zírala do pásu úplně stejně. Dokonce i malý Charlie se díval.

Černý se z lidské podoby přeměnil do té kouřovité.

Pak se z pásu začalo linout světlo.

* * *

Ostrov sebou naposled zacukal. Ale tentokrát už nehřmělo. Veškeré scény toho otřásajícího se a světelného divadla se odehrávaly naprosto potichu, jako kdyby někdo vypnul zvuk u akčního filmu. Ticho, nepřirozené a paralyzující, podobně, jako dovede paralyzovat obrovský hluk.  

V sílícím světle v pásmu se objevila nahrbená postava, natočená k nim bokem. Pak se váhavě otočila k nim.

Byl to muž, to poznaly i přes tetelení, světlo a přes to, že si tiskl dlaně k obličeji. Udělal pár kroků na nejistých nohou a zamířil směrem ke Kate, Claire, Aaronovi a černému oblaku.

Černý se zavlnil. Kate pocítila, jak ji zalil podivný příval uspokojení a naděje. Přenesly se na ni jeho pocity, ale ona dál pozorovala nově příchozího. Nic jiného teď nebylo důležité.

Když muž zjistil, že ho nohy unesou, rozběhl se směrem k nim, ruce stále u obličeje. Působil jako přerostlé vyděšené dítě, ale nemluvil ani nekřičel. Dál bylo nepřirozené ticho. Světlo v pásmu začínalo pomalu pohasínat.

Pak se pohnul Černý. Pomalu se přiblížil k muži zezadu. Nahlédl mu do myšlenek – bylo vidět, jak se muž zlomil v pase v přívalu křečí a přitiskl si ruce k hlavě.

Černý zformoval další lidskou postavu. Kouřový oblak zmizel a teď před pásmem stáli muži dva. Oba byli oblečeni do nemoderních, těžkých šatů. Nově příchozí měl na zádech navíc malý ruksak. Druhý měl na sobě vojenskou uniformu – ten nový, kterého Černý vytvořil podle vzpomínky, kterou viděl v mužově hlavě. Uniformovaný udělal několik kroků a předkloněného příchozího obešel, aby stál před ním. Pak na něj promluvil. Muž se napřímil tak rychle, jak mu to jen jeho nejisté tělo dovolilo.

Kate i Claire slyšely, že Černý muži něco řekl, ale nerozuměly co. Viděly jen reakci nově příchozího. Muž, teď už viděly, že je mu asi mezi čtyřiceti a padesáti, hrůzou vytřeštil oteklé rudé oči a zapotácel se. Otevřel ústa k výkřiku, ale nic se neozvalo – buď dál fungovalo tlumení, anebo ubožák přišel o hlas. Muž si přitiskl ruku k ústům, zkřivil přitom tvář a pár sekund zíral v děsu na postavu v uniformě. Černý v lidské podobě se pokusil o klidné a mírné gesto a pokusil se vyděšenému muži vyjít vstříc.

Hrůza v mužových očích ještě zesílila. Z očí se mu vyřinuly slzy. Potom ten nešťastník, jakkoli vypadal vysíleně, šokovaně a na pokraji svých sil, v sobě sebral poslední zbytky energie a překvapil nejen obě ženy a vlastně i Černého, ale nejspíš i sám sebe. Klopýtavě se rozběhl zpět do pásma, pryč od Černého a od nich, a proběhl jím.

Pak se na druhé straně zhroutil.

820 - Neklid domova

Den poté, co Claire navštívila Hurleyho tábor s informací o přesunu do bývalého Dharmavillu, zavládl na jihu Ostrova jakýsi zvláštní ospalý neklid. Ben vyrazil do úkrytu Druhých pod sochou, aby je informoval o novém vývoji událostí, a Hurley jako obvykle popocházel po útesech a hleděl do oceánu. Snažil se vnímat i ty nejjemnější nuance ve výkyvech energií Ostrova. Bylo to těžko popsatelné – od té doby, co převzal vládu nad Ostrovem, se cítil, jako by byl neviditelnými vlákny napojen na ostatní lidi na Ostrově. Nejvíc vnímal ty, kteří už na Ostrově strávili dlouhou dobu nebo jím byli nějak poznamenáni. Když je měl nablízku, cítil z nich slabou záři a vlákno, které je pomyslně pojilo, bylo ochablé. Jakmile se mu vzdálili, jako by se vlákno napjalo… a v Hurleym narostlo napětí.

Bylo to zvláštní. Už si zvykl na mírné napětí pocházející z končin pod sochou. To teď ještě trochu zesílilo, jak se ke skupině vypravil Ben. A stejně tak vnímal napětí kdesi na severu. To byla Kate, Claire, možná i malý Charlie a samozřejmě Černý. Zatím se nic zásadního neměnilo. Vlákna na severu se sice mírně napínala, ale to bylo normální; projevovalo se takhle už jen to, že někdo šel na lov nebo na sběr ovoce. Hurley ale nepochyboval, že informace o přesunu byla pravdivá. Černý se skutečně rozhodl ženám ustoupit a tábor přestěhovat; lhát nemělo smysl – Černý věděl, že by to Hurley velmi brzy poznal. A že by lhala sama Claire, to bylo naprosto nepředstavitelné. Severní tábor se přestěhuje – jen byla otázka času, kdy. Hurley i ostatní doufali, že to bude co nejdříve.

* * *

Walt posedával v táboře. Od noci, kdy ho pronásledoval ten šílený sen o černém přeludu a ječícím Charliem, ho přešla všechna euforie z úspěchu. Opatrně se sice opět napojil na Charlieho a chvíli mu předával lákavé obrazy pohody v útulném dětském pokojíčku, ale snažil se vize nepřehánět. Žádné vydírání pomocí lákání na sladkosti a jiné silné vjemy. Žádné buzení ze sna s pláčem a křikem. Když už se severní tábor rozhodl k přesunu, nechtěl na věci tlačit.

Když se Hurley vrátil z útesů zpět do tábora, ani se na Walta nemusel podívat, aby věděl, že chlapec není ve své kůži. Walt mu o snu řekl už ráno. Vyděsilo ho to – dokonce se rozhodl, že se raději pár nocí nebude hlásit té novinářce v Los Angeles.

Hurley to chápal, ale zároveň mu chlapce bylo líto. Walt dosáhl velkého úspěchu a teď, místo aby z toho měl radost, ho sužovaly spíš obavy.  Nějakou dobu přemýšlel… a potom se k Waltovi vydal. Chtěl chlapce přivést na jiné myšlenky.

Ani se nemusel ptát, jak se má. Walt se k němu obrátil unaveně, bezradně.

„Walte, nechtěl bys se mnou odpoledne vyrazit ven? Chci se vydat na jednu návštěvu a společnost by byla fajn.“

Walt překvapeně zamžikal. „Na návštěvu? Tady?“

Hurley lehce přikývl.

„Ale… kam? Za kým chceš jít?“

„Uvidíš,“ usmál se Hurley. „Ber to jako malý překvapení.“  

Walt se zamyslel. Nepředpokládal, že by Hurley chtěl vyrazit do úkrytu Druhých pod sochu; tam právě byl Ben a nedávalo smysl, aby oba podnikali tutéž cestu krátce po sobě. Ale kam jinam?

„Tak jo,“ řekl nakonec.

Hurley dosáhl svého cíle. Chlapec, zmítaný zvědavostí, kam se s ním chce Hurley vydat, začal konečně přemýšlet nad něčím jiným než nad svým znepokojivým snem.

* * *

Claire a Kate se začaly chystat na přesun. Bylo to dost daleko a věcí, které Claire chtěla přestěhovat, nebylo málo. Rozhodla se, že stěhování zahájí sama. Po dlouhých letech na Ostrově znala divoký sever lépe než Kate a věděla, kudy se vydat. Naložila část věcí, sbalila je do starého ruksaku a vyrazila.

Kate a Charlieho v táboře hlídal Černý. Byl klid. Chlapeček byl dnes celkem spokojený a ochotně si s Kate hrál. Jako by i on vycítil úlevu obou žen a zklidnil se i on sám. Možná to přece jen je dobré rozhodnutí, pomyslel si Černý.

Kate se necítila vůbec dobře. Přičítala to dlouhodobému nevyspání – v noci ji budíval nejen Charlieho pláč a vlastní úzkost z toho, že se dítě zase někam zatoulá, ale i zvuky džungle, všudypřítomný hmyz a Černého příchody a odchody. Po ránu bývala vyčerpaná a občas se jí slabostí dělalo zle. Na přesun do bývalého Dharmavillu se nesmírně těšila. Doufala, že se jim co nejdříve podaří dát do pořádku alespoň jeden domek a vše se začne lepšit. A ze všeho nejvíc doufala, že by tam mohli najít nějaké zásoby trvanlivých potravin. Když Druzí po útoku první Widmorovy výpravy Dharmaville opustili, určitě si s sebou neodnesli vše. Kate snila o čemkoli jiném, než bylo ovoce, pečené maso a ryby. Balíček sucharů, tabulka čokolády, sušenky nebo konzerva s fazolemi – za to vše by skoro zabíjela. O nějakém alkoholu v lahvi označené logem Dharmy se snít ani neopovažovala.

Claire se večer vrátila s informacemi o stavu místa, kam se hodlali přesídlit. „Jsou to trosky,“ prohlásila pochmurně. „Dlouho tam nikdo nebyl. Všude je špína a džungle.“

Kate se rozhlédla po táboře. Určitě to nemůže být horší než tady, pomyslela si. „Dáme to do pořádku, neboj,“ usmála se pak na Claire povzbudivě.

„Snad jo,“ přikývla dívka roztržitě.

* * *

Když se Ben vrátil z tábora Druhých, pojedli skromný oběd. Ben během dopolední návštěvy předal Druhým aktuální zprávy a přinesl zpět informace od nich. Druzí plánovaný přesun Černého tábora uvítali, ale zatím mezi nimi panovala spíše opatrnost. Shodli se sice, že by to výhledově mohlo znamenat větší bezpečí v jižní části Ostrova a tedy i možnost občas vykročit ze síně pod sochou bez přímé Hurleyho ochrany, ale zatím to zkoušet nechtěli. Nechtěli riskovat ani své vlastní bezpečí, ani provokovat druhou stranu tím, že by hned drze využili situace.

Hurley s Waltem se vydali na slíbenou výpravu. Hurley chlapce vedl na severovýchod podél pobřeží Ostrova.

„Povíš mi teda, kam jdeme?“

Hurley se rozhodl chlapce už nenapínat. „Jdeme navštívit Rose a Bernarda,“ řekl.

„Cože?“ Walt pookřál. „To jsou přece ti…“

„Jo, ti starší manželé z letadla. Moc rádi tě uvidí. Hlavně Rose, myslím,“ usmál se Hurley.

Ačkoli Rose s Bernardem po přesunu Ostrova a po odchodu Oceanic 6 deklarovali, že se už nechtějí do ničeho na Ostrově plést a nehodlají se přidat ani na jednu stranu, bylo z jejich dosavadního vystupování zřejmé, že pro své staré známé z letu 815 mají stále slabost. Když se Rose loučila s odcházející Desmondovou skupinou, byla očividně dojatá. Hurley tedy věděl, že setkání s Waltem ženu potěší. Vlastně teď přemýšlel nad tím, proč tam chlapce nevzal už dříve. Ale v tom všem učení, sžívání s novou situací a usazování Walta do nové ostrovní reality si na to nikdo ani nevzpomněl.

Po nějaké době pochodu oba dorazili k příbytku postarších manželů. Rose právě věšela pár kousků vypraného prádla na improvizovanou prádelní šňůru za domkem. Když uviděla blížící se dvojici, vyšla jim vstříc. Hurleyho mohutnou postavu poznala už z dálky. Ale kdo to šel vedle něj, to nerozpoznala.

„Hugo!“ rozpřáhla náruč v přívětivém gestu. „Koho jsi to přivedl?“

Strážce Ostrova se zasmál. „Nepamatuješ si?“

Rose se na Walta zadívala a zamžourala. „To přece… to není možné…“

Ale nikdo jiný to být nemohl. Jiný mladý muž černé pleti, který by takhle samozřejmě a jako starý známý kráčel bok po boku Hurleymu, se tady objevit nemohl.

Walt vletěl ženě do náručí. Objímali se, smáli se a trousili takové ty klasické větičky k nečekanému shledání. Kde ses tu vzal, ty jsi vyrostl, nepoznala jsem tě, jak se máš?

Z chýše vyšel i Bernard, který zaslechl ruch zvenčí. Ten chlapce poznal hned. „Walte!“ vyjekl se smíchem.

Hurley to vítání pozoroval s radostí. Ano, tohle byl dobrý nápad.

Rose s Bernardem je pozvali dál do své chýše. Měli to tam jednoduché, ale očividně měli vše, co potřebovali. „Čaj?“ nabída Rose.

Oba rádi přijali. Rose vyšla na zahrádku, natrhala nějaké bylinky a zase se vrátila zpět. Po chvíli už všichni popíjeli a Hurley jim sděloval hlavní novinky. Rose a Bernarda velice zaujaly informace ze severu Ostrova.

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Rose s upřímným úsměvem. „Bude to lepší pro všechny.“

Pro ni ani pro Bernarda se přesunem nic neměnilo – Černý je nechával zcela na pokoji a od toho dne, kdy se Ostrov naposled zachvěl a pak se zklidnil, se jim žilo dobře. Ale věděli o osudu Kate a Claire a Desmondova syna. Žádné dítě si nezasloužilo žít v divočině s šílenou ženou. Zpráva o přesunu na civilizovanější místo je tedy potěšila.

„A jak se vůbec daří Desmondovi a dalším? Jsou v pořádku? Máte o nich nějaké zprávy?“ zajímal se Bernard.

Teď byla řada na Waltovi, aby se ujal slova. Shrnul, co věděl od Chris z nočních hovorů.

Když už se odpoledne začalo klonit k večeru, usoudili Hurley s Waltem, že je čas vyrazit zpět. Rose s Bernardem je vyprovodili před chýši a rozloučili se. Ale pak je Bernard ještě gestem zastavil.

„Počkejte ještě chvíli… skoro bych na něco zapomněl.“

Zašel za chýši a několikrát zvláštně zapískal.

Chvíli se nic nedělo. Zapískal znovu.

A pak se zdálky ozval štěkot, který sílil.

Walt úžasem rozevřel oči a otevřel pusu v němém výkřiku. V okamžiku se mu hlas vrátil a on vykřikl, jako by mu bylo o tři roky méně a byl pořád tím malým klukem, co přežil havárii letadla a měl tehdy jenom jednu jedinou starost.

„VINCENTE!“

* * *

Walta převálcovalo nadšení. A to si na Vincenta ještě před pár chvílemi ani nevzpomněl. Nevzpomněl si na něj už několik let. Nedoufal, že by Vincent mohl ty dramatické roky na Ostrově přežít… a raději se od vzpomínek na něj úplně odřízl, aby se zbavil stesku. Když se s Michaelem vrátili z Ostrova na lodi, otec mu nabídl, že mu pořídí nového psa. Chlapec to odmítl, jako by nechtěl, aby mu nové zvíře připomínalo ztraceného kamaráda.

Ale teď ho zase našel. I Vincent ho poznal. Shledání bylo nekonečné. Walt psa objímal, Vincent skákal nadšením, štěkal, kňučel, chlapec i pes se radostně prali a překřikovali se v nadšené kakofonii zvuků.

Rose, Bernard a Hurley je pozorovali, nikoli bez pocitů dojetí. Nechali je vydovádět, dokud se oba neuklidnili. Vincent se šťastně posadil Waltovi k nohám a čekal, co bude. Přeletoval očima od Walta k manželům Nadlerovým, jako by se ptal, co teď. Našel svého starého pána… ale vedle měl své nové pány. Nevěděl, co dál, a coby správný pes čekal, co mu řeknou jeho lidé.

Pak se vzpamatoval i Walt a zatvářil se podobně nejistě. V hlavě se mu pletly desítky pocitů. Radost, překvapení, dojetí. Vířily na povrchu myšlenek… ale Walt cítil, že pod nimi spí něco dalšího. A pak si znovu vzpomněl na svůj sen o tom černém oblaku a všecko se v něm sevřelo.

„Vincente, zůstaň,“ pronesl nakonec laskavě, ale přísně.

Rose i Bernard se na něj zadívali udiveně. „Walte…“

Klidně si ho vezmi s sebou, zračilo se v pohledu obou.

Walt pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Je doma tady u vás. Zvykl si tady. Budu za ním chodit, jo?“

Staří manželé s radostí souhlasili. „Přijď, kdykoli budeš chtít,“ rozzářil se Bernard. „Klidně každý den,“ dodala Rose.

Walt svého parťáka naposledy objal a pomuchlal, pak se rozloučili a s Hurleym se vydali zpět do svého tábora. Dlouho mlčeli.

„Walte, to bylo…“ Hurley hledal to správné slovo. „Velký,“ dodal po chvíli. „Nečekal jsem, že se rozhodneš takhle.“

„Nemůžu jim ho sebrat. Mají ho rádi a on je taky.“ Walt pohodil rameny a pronesl to trochu posmutněle. Jako by většinu svého odhodlání a optimismu vyčerpal při rozhodnutí a loučení. Teď zbylo to ostatní.

Hurley ho poočku pozoroval. Viděl na chlapci opět ten neklid, i když slabší než dopoledne. Tušil, že Walt se pro ponechání Vincenta nerozhodl jen kvůli zvyku a pohodlí všech obyvatel odlehlého příbytku. Viděl, že chlapec se něčeho bojí – a nechce svého starého kamaráda přitáhnout blíž k nebezpečí.

V noci Walt téměř nespal. Těšil se na další den, těšil se, že se odpoledne opět vydá k Rose, Bernardovi a Vincentovi. Ale měl strach usnout. Přízrak z minulé noci ho zasáhl víc, než si myslel. Připadal si, jako by ztratil kontrolu nad svými sny.

Do té doby nikdy nic takového nepoznal. Míval sny, které byly třeba sice dramatické, ale vždycky nakonec dokázal vysledovat jejich původ. Věděl, že se mu zdají proto, že něco viděl, o něčem přemýšlel, s někým se potkal. Když chtěl, dokázal své sny kontrolovat a dělat v nich to, co potřeboval. Když to bylo potřeba, uměl své sny propojit se sny někoho jiného. Ale nikdy se mu nestalo, aby někdo vnikl do jeho snů.

Až teď.

Walt měl strach. A radostné setkání se starým kamarádem ten strach neutlumilo. Na chvíli ho možná přebilo, stejně jako léky dočasně umí přebít bolest… ale pod tím ten strach byl stále a když odezněla radost ze setkání, vrátil se. Vrátil se možná ještě vytrvalejší – protože teď se Walt mohl bát i o někoho dalšího, koho měl rád.

V noci spal jen lehce a trhaně. Naštěstí se mu nic nezdálo.

Dalšího dne vyrazil k Rose a Bernardovi sám. Donesl Vincentovi kus opečené ryby, pes nadšeně dováděl a celé odpoledne si spolu hráli. Když se Walt vracel zpátky do tábora, cítil se už líp, jako by z něj něco pomalu opadávalo. I další noc byla klidná. Nakoukl k malému Charliemu, něco mu povyprávěl a stáhl se. A po dvou nocích neklidu zase normálně usnul.  

* * *

Podobně klidnou noc měli i na severu. Dalšího dne si Claire s Kate sbalily zbytek věcí a připravily se k odchodu do nového domova.

Claire loučení se starým táborem málem oplakala. Pak se ale podívala na chlapečka a utřela si neposlušnou slzu. Věděla, že to kvůli němu musí udělat.

Vydali se na dlouhou cestu. Chlapeček byl dost těžký, a tak ho většinu pochodu nesl Černý, samozřejmě ve své lidské podobě. Musel volit cestu opatrně – držet se ve vyvážené vzdálenosti od hlavních energetických toků a vývěrů. Tak, aby se on sám držel v dosahu energie, se kterou byl spojený… ale také tak, aby ten dosah nebyl příliš silný a nezpůsobil Charliemu záchvaty časové nemoci. Vcelku se jim to dařilo. Chlapeček sice několikrát náhle uprostřed svého brebentění zmlkl a hlavička mu spadla na mužovo rameno, jako kdyby usnul, ale nikdy to nepřešlo do záchvatu.

Pochod jim trval skoro celý den, ale večer celá skupina stanula u trosek sonického plotu.

„Jsme doma, Aarone,“ vydechla Claire.

„Doma,“ zopakoval unaveně chlapeček.

Kate klesla do trávy.

Černý i s Charliem odhodlaně vykročil přes trosky plotu. Byl to obrovský nezvyk – cítil se, jako by měl sáhnout na rozpálená kamna, na která sáhl už stokrát a vždy se spálil. Teď sice věděl, že se nespálí… ale reflexy vybudované desetiletími zkušeností byly neúprosné. Čekal, že jako tolikrát předtím narazí na tu nepříjemnou neviditelnou neprostupnou bariéru, do které tolikrát v rozletu narazil… ale nic se nestalo. Zařízení bylo už roky poškozené a bez energie.

Claire pomohla unavené Kate vstát a vydaly se za mužem a dítětem.

* * *

Najít co nejméně poškozený domek nakonec nebylo tak těžké, jak se obávala Claire. Několika stavením zůstaly nepoškozené střechy i stěny. Kate obešla pár domků a našla jeden, v jehož dveřích dokonce stále vězel klíč. To bylo fantastické – znamenalo to, že Charlie nikam neuteče, i kdyby se vzbudil v noci a rozhodl se vydat na průzkumy. Kate si s úlevou uvědomila, že se možná konečně trochu vyspí.

Obsadily domek. Nic sice nefungovalo – voda, elektřina, vše bylo zničené po invazi Widmorových žoldáků a po následujících zmatcích. A co nezlikvidovala invaze, to poškodil čas a příroda… ale nepršelo sem, dala se zavřít většina oken a dveří a byly tu zbytky nábytku, ze kterých se daly vytvořit improvizované postele. Oproti starému Claiřinu táboru to byl obrovský posun kupředu.

I Černý byl podle všeho spokojen. Prošel celý domek a beze všeho odsouhlasil používání zámku. Naopak mu to vyhovovalo – malý domek se mnohem snáze hlídal a jeho okolí bylo přehlednější než tábor v džungli. Dokud se zdržoval v okolí, věděl, že nikdo nepozorovaně neunikne ven, ani se nedostane dovnitř. On sám se dovnitř domku dokázal dostat jednoduše jakoukoli škvírou nebo pootevřeným oknem, jednoduše ve své abstraktní podobě. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, mohl okamžitě zasáhnout.

Claire si s chlapečkem zabrala ložnici. Kate souhlasila, že bude přebývat v někdejším obývacím pokoji.

Charlie, i když unavený po celodenním přesunu, v domku pookřál. Začal se rozhlížet, komentovat, co kde viděl, a po chvíli se dokonce vydal na průzkum. Vyzkoušel židli, psací stůl… a když v zásuvce objevil papíry a barevné tužky, nebralo jeho nadšení konce.

„Líbí se mu tady,“ vypravila ze sebe dojatá Claire. „Líbí se mu tady, viď, Aarone?“

Kate se usmála a beze slova přikývla. Ulevilo se jí. Všecko najednou vypadalo nadějněji. Přesunuli se bez větších problémů a na Charlieho to mělo dobrý vliv. Kate doufala, že nové, civilizované místo zapůsobí dobře i na Claire a že dívka udělá dalších několik kroků k lepšímu duševnímu stavu. Kdyby se to povedlo, měla v plánu začít Claire opatrně připravovat na poznání, že dítě, o které pečuje, není její vlastní.

* * *

Jejich první noc v Dharmavillu byla jako sen. Všichni se vyspali. Charlie se probudil jen jednou za noc, zavrněl něco jako Ahoj, zabořil ruku do Claiřiných světlých vlasů a spal dál. Claire se na něj nemohla vynadívat. Konečně se jí povedlo dát mu to, co potřeboval. Co víc, ona mu to nedala, ona to pro něj vybojovala. Konečně si začínala připadat jako dobrá matka.

Dalšího dne Kate vyrazila na průzkum ostatních domků. Stále si připadala unaveně, ale bylo to o něco lepší. Nemohla čekat zlepšení ze dne na den, to věděla. Rozhodla se únavu rozptýlit něčím užitečným a zajímavým. Především doufala, že někde najde nějaké dětské hračky. Dobře věděla, že Druzí neměli vlastní malé děti, protože děti se na Ostrově už dlouho nerodily… ale bývaly časy, kdy tu děti žily. Od té doby už sice uplynula dlouhá desetiletí, ale jak Dharma, tak později i Druzí věděli, že žijí na místě, kam se nové věci dostávají komplikovanou cestou, a mohli se tedy snažit staré věci nevyhazovat.

Její naděje se splnila. V jednom domku našla ve skříni se starými věcmi krabici. Na víku bylo napsáno Alex. Kate zabloudila do minulosti a si vzpomněla na dívku, kterou znávala. Tak tohle byly první věci, kterých se kdy dotýkala jako malá holčička, která měla všecko před sebou, nebýt všech těch událostí… Ale to už bylo pryč a věděla, že nemá smysl na to vzpomínat. Minulost změnit nemohla. Teď tady byla přítomnost a budoucnost – a s těmi něco udělat mohla.

Rychle prošla obsah krabice. Dětské kostky, panenka, autíčko, vláček, obrázkové skládanky, pár potrhaných dětských knížek a další drobnosti. Kate krabici vzala, co nejpečlivěji zavřela starý Benův dům a odnesla věci do jejich nového domku.

Charlie byl z hraček nadšený a Claire byla snad ještě šťastnější než on. Nadšeně Kate objala a málem se jí rozplakala na rameni. „Ty jsi… kamarádka, Kate. Moje nejlepší kamarádka. Tak strašně moc toho umíš.“

Kate ji pohladila po rameni. „To nic nebylo, Claire. Když budeš chtít, můžu jít dál hledat. Třeba najdu i nějaké staré zásoby jídla. Něco tu někde určitě bude.“

Claire nadšeně přisvědčila. Kate tedy znovu vyrazila hledat. A měla pravdu – v některých domcích byly stále v kuchyňských skříních krabice a plechovky s potravinami. Mnoho z nich už začalo podléhat zkáze, ale některé byly nedotčené. Domy a skříně se sice pomalu rozpadaly, ale plechovky a konzervy odolávaly zubu času a odhodlaně chránily svůj obsah. Kate našla dokonce i obstojnou zásobu hotových konzervovaných jídel. Vše bylo označeno logem Dharmy. Pocházelo to nepochybně z kontejnerů z leteckého zásobování.

Kate donesla batoh plný zásob do domku. Claire se nadšeně přehrabovala zásobami. „Půjdeme udělat pořádnou večeři?“ vyzvala Kate.

Obě se přesunuly do kuchyně a uklidily plechovky do potravinové skříně. Kate očima přeletěla zásoby. "Tak co si dáme, Claire? Kuře s rýži? Bramborový nákyp? Hovězí s fazolkama?“

„Kuře!“ vyjekla nadšeně Claire a začala se přehrabovat v nádobí. Našla velkou pánev. „A můžeme to ohřát venku, rozděláme tam oheň, jo?“

Kate to považovala za výborný nápad. Daly se do vaření. Jako dvě kamarádky nebo sestry, co spolu sdílí domácnost.

* * *

Charlie si šťastně hrál s kostkami. Tloukl jimi o sebe a pak stavěl co nejvyšší věž. Šlo mu to.

Po chvíli se zadíval na pohovku. „Koukej,“ řekl vesele. „Hezký!“

Když dostal žízeň, zvedl se od hromádky kostek a odcupital k sedícímu muži, aby mu dal napít. Už neplakal po žádné limče. Stačila mu voda z hezkého barevného hrnečku.

Pak Charlie zase odběhl ke kostkám a dál stavěl. Dál hrdě pokukoval směrem k pohovce. Jenže muž seděl na křesle v rohu místnosti. Dítě očividně komunikovalo s někým jiným… jenže na pohovce nikdo nebyl.

Černý to chvíli pozoroval a pak chlapečka klidně oslovil. „Aarone?“

Charlie zvedl hlavu od kostek – na nové jméno si už zvykl a slyšel na ně.

„Ty si s někým povídáš?“

Veselé přikývnutí.

„S někým na gauči?“

Další přikývnutí.

Tu část, která ještě před časem bývala Jackem, to absolutně nepřekvapilo. Malé děti si často vymýšlejí imaginární kamarády, to bylo normální. Nepřekvapilo to ani tu část, která byla tím věčným, Černým. Ta zase dobře věděla, že na Ostrově se objevují vize lidí, které dovedou komunikovat a působí naprosto věrně. Černý by naprosto pochopil, kdyby na gauči uviděl Penelope, která by se aspoň touto cestou držela svému synovi nablízku. Jenže tam neviděl nikoho. A vizi, která by vycházela z ostrovní energie, by zrovna on vidět měl. Vize to tedy nebyla. Takže přece jen Charlieho fantazie?

Zaujatě se vyptával dál. „Ty máš kamaráda?“

„Jo,“ zavýskl Charlie nadšeně.  „Tam, tam.“ Mával směrem k pohovce.

„Povíš mi, kdo to je?“

„Tam,“ zamračil se chlapeček.

„Já vím, že je tam,“ přisvědčil Černý. „Ale kdo?“

Charlie znovu zamžoural na pohovku a pak zafňukal. „Není. Pryč.“

„Kamarád šel pryč?“

„Jo.“ Charlie se zatvářil uraženě, jako by Černý jeho imaginárního kamaráda zahnal. Vlastně to tak možná bylo – Černý svými dotazy rozptýlil Charlieho natolik, že jeho představa prostě vymizela. Zkřivil obličejík do plačtivého výrazu a z oček se mu vyhrnuly první slzy.

Černý se chlapce pokusil utěšit. „Neboj, kamarád zase přijde. Přijde. Neplač, jsi velkej kluk.“

Charlie chvíli „Jo,“ otřel si Charlie oči. „Velkej kluk. Přijde.“

„Velkej kluk? Tvůj kamarád je velkej kluk?“

„Jo. Velkej. Přijde.“

Černý zpozorněl na maximum. Tohle už bylo zvláštní.  

„Přijde,“ souhlasil. „Budete si hrát?“

„Ne,“ zatřepal hlavičkou Charlie. „Spát. Povídat.“

„Spát? Kamarád s tebou spinká? A přitom si povídáte?“

„Ne,“ nasadil Charlie ten káravý tón, kterým děti vysvětlují úplně samozřejmé věci, které ti tupí dospělí nejsou schopni pochopit. „Já spát. On povídat.“

Chlapeček horlivě kýval.

„Kamarád za tebou chodí, když spíš, a povídá si s tebou?“

Čupřina světlých vlásků jen poskakovala, jak Charlie dál přikyvoval.

„A kdo to je?“

Charlie se nechápavě zamračil. Tenhle dotaz byl očividně nad jeho síly.

Černý to zkusil znovu a jinak. „Má ten kamarád jméno?“

„Jo,“ přisvědčil vesele Charlie.

„A jaké to jméno je?“

„Alt. Povídat. Jo.“

Alt.

A pak to Černému došlo. Najednou mu došlo všecko.

* * *

Vyrazil z místnosti a jen za ním zapadly dveře, změnil podobu do té abstraktní kouřové. Za zuřivého cvakání a supění vyletěl zpod dveří a prosvištěl kolem Kate a Claire, které se věnovaly kuřeti na pánvi nad ohništěm.

„Co se děje?“ vyjekla Claire.

„Já nevím,“ odpověděla pomalu Kate a šokovaně zírala za mizejícím kouřem. Ale nic dobrýho to nebude, pomyslela si.