1005 - Sierra X-Ray

U tichého tábořiště zatroubilo auto. Bylo půl sedmé ráno. Miles a Chris zaparkovali auta vedle sebe stejně jako včera a zamířili k tábořišti.

Desmond šel jako první. Nejprve si nebyl jist, co to ve světle čelovky vidí. Než se výjev prodral přes jeho ranní rozespalost a nastavení toho, co je vůbec možné, trvalo to několik sekund. Takže ranní ticho jako první prořízl výkřik Milese, který šel hned za ním. 

„Jime!“

Oslovený sebou trhl v bivakovacím pytli a zazmatkoval, protože ho omezené možnosti pohybu při probuzení zmátly a rozhodily. Než se stihl posadit a pochopit, co se vůbec děje, zaplavil ho příval slov parťáků.

„Kde je, Jime? Co se tady stalo? Panebože, KDE JE?“

Sawyer se konečně posadil a vytřepal si z očí spánek. Doprdele, já jsem usnul, uvědomil si. Zmateně se podíval směrem k příchozím. Desmond stál dva kroky od něj, třeštil oči na druhou polovinu tábořiště, Miles už se skláněl k čemusi na zemi, Frank stál zaskočeně opodál a rukou dělal zátaras pro Chris, aby nechodila dál. Dívka stála bez hnutí a kolem kotníků se jí rozlévala velká kouřící hnědá louže. Pramenila z několika kelímků, které ještě před okamžikem nesla v krabičce – v Oroville všem koupila velké a pořádně horké kafe. Teď se rozlilo sněhem.

„Kde je?“ zařval znovu Desmond a naklonil se nad Sawyera.

Ten se konečně rozhlédl po tábořišti a pak pochopil.

Daniel byl pryč.

Na místě, kde si vědec předchozího večera ustlal, bylo jen zválené chrastí a ve sněhu byly vidět stopy po tažení. Jako by odtud někdo nebo něco odvleklo něco těžkého a bezvládného.

Daniel i jeho spací ležení byli pryč.

„Damny! Damned Danny!“ zařval Sawyer na celý les.

„Dohajzlu, Jime, co se tady stalo?“ ozval se nechápavě i Miles.

Teprve teď se Sawyer zmohl na celou větu. „Já nevím, kurva, před chvílí tady byl. Doprdele, musel jsem usnout, kurvadrát! Kam ten pitomec zmizel? Doprdele, DANNY!“

Desmond ho jen sjížděl šokovaným pohledem. Bylo v něm všecko – vztek, šok, nechápavost, zklamání. Takže já ti tady svěřím klíčovej úkol hlídat centrální mozek celé skupiny… a ty ho necháš zmizet a místo toho chrápeš.

Kolem tábořiště se rozpoutal zmatek. Miles se sice snažil udržet parťáky aspoň trochu v klidu (a nenechat je pošlapat všecky případné stopy a další vodítka), ale bylo to marné. Temným ránem se nesly nadávky, výkřiky, slova zmatku, nepochopení, obviňování, obhajoby a všecko se dohromady mísilo v šílené kakofonii.

A pak to najednou všecko najednou ztichlo.

Ztichlo to ve chvíli, kdy se v nedalekém podrostu ozvalo šramocení. Miles, který před okamžikem začal obhlížet okolí s pistolí v rukou, se tím směrem okamžitě otočil. „Stůj,“ vykřikl rozhodně.

Nedalekým borovicím se zavlnily větve. „To jsem já,“ ozval se známý hlas, v němž byl patrný zmatek.

„Dane!“

Jméno unisono zařvali Desmond, Sawyer a Chris. Miles šokovaně sklonil zbraň a Frank jen nechápavě zíral.

Z podrostu se vynořil Daniel. Táhl za sebou svůj bivakovací pytel se spacákem i s podložkou.

„Dane, kdes doprdele byl?“ Desmond k bratrovi přiskočil a popadl ho za rameno.

„Byl jsem o kus dál v lese. Šel jsem si lehnout tam, když jsem dodělal měření. Tady Jim usnul a chrápal jako dřevorubec. Nedalo se v tom být.“

Sawyer se na něj nechápavě podíval a promnul si oči. „Ježišikriste, Damned Danny. Vyděsils nás. Tohle ti jednou spočítám, ty malej idiote.“

Daniel se vzmohl k improvizované obhajobě, ale byl velice rychle ubit argumenty a nevybíravými výrazy.

Sawyer znovu klesl na svoje spací místo a cosi si mumlal o idiotech. Nebylo jasné, jestli tím myslí sebe, protože tak tvrdě usnul, nebo Daniela, který se přesunul jinam, aniž by ho o tom informoval. Desmond s Milesem už fyzikovi nevhodnost jeho počínání dost nevybíravě vysvětlovali.

„Tak to tady zase pomalu sbalíme, ne?“ pronesl klidně Frank a vrátil všechny do reality.

„A vyrazíme na to kafe, když už z tohohle nic nebylo,“ zadíval se lítostivě Sawyer na louži u Chrisiných nohou. Dívka tam pořád stála, jako by ji šok přimrazil k zemi. „Vykašli se na to, Scullyová, stanou se horší věci. A my jsme dneska stejně už kafe měli, jen nebylo moc dobrý.“

* * *

Po ranním šoku se nikomu nechtělo dělat nic náročného. Sawyer s Danielem šli spát. Odpočíval i Miles. Sawyer totiž dostal od Desmonda stopku – velitel mu bez dalších diskusí sdělil, že následující noc s vědcem bude v lese Miles. „Má tam s ním bejt někdo odpočatej. Ne někdo, kdo druhou noc v terénu vytuhne jako malý děcko. Jseš mimo službu, Jime.“

Frank, Desmond a Chris vyrazili na měření do lesů. Opět procházeli místa z předchozího dne a prováděli základní měření, která jim svěřil Daniel. Chris si nesla nemoderní fotoaparát a na místech, která vykazovala detekovanou anomálii, soustředěně fotografovala. Lesem se neslo typické bzučení ručně převíjeného filmu.

Odpoledne se vrátili do Oroville. Dívka se zavřela ve své improvizované temné komoře a několik desítek minut soustředěně přetáčela nafocené filmy, potmě je navíjela do vyvolávacích kazet, pomalu nalévala chemikálie, měřila čas, a pak pod červeným světlem prosvěcela vyvolané negativy, ostřila, počítala čas a koupala mokré fotografické papíry v chemických lázních.

V jejím pokoji na ni napjatě čekal Desmond, Daniel a Sawyer. Konečně se dveře koupelny otevřely a novinářka je pustila dovnitř. „Opatrně, je tady málo místa. Ale myslím, že něco máme.“

Nad vanou se sušila asi dvacítka snímků. „Tohle stálo za zvětšení. Ostatní byly rozmazaný nebo se mi nepovedlo vyvolání fotky. Ale… Co si o tom myslíte?“

K černobílým fotkám okamžitě přiskočil Daniel a zblízka je začal zkoumat. Nejvíc ho zaujala řada snímků z místa C. Pokřivené borovice byly zahalené podivným oblakem světlých skvrn. Když se podíval na několik snímků jdoucích za sebou, viděl, že se skvrny pohybovaly.

„Co to doprdele je?“ ozval se Desmond. „Na tom místě odpoledne vůbec nic nebylo.“

„Já vím,“ souhlasila Chris. „Nebylo nic vidět,“ řekla s důrazem na poslední slovo a klepla si ukazováčkem do koutku pravého oka.

„A nic nestandardního jste nenaměřili,“ řekl tiše Daniel. „Takže to není ani ionizující, ani elektromagnetické. Je to další projev průsaku ze spojnice.“

„Takhle vypadá, když místo vibruje o frekvenci 11 hertzů?“

„Ne tak přesně,“ řekl zamyšleně Daniel. „Myslím, že to je něco doprovodného.“

Pak se obrátil k Chris, která stála ve dveřích mezi koupelnou a pokojem. „Myslíš, že by ses mohla připomenout tomu policistovi? Pokud se už stihl dostat do archivu a udělal kopie některých z těch snímků z roku 1978…“

„Myslíš, že to bude to samý?“

„Ano, to si myslím.“

* * *

Následující, třetí večer a noc strávil na tábořišti v Sierra Nevadě opět Daniel a s ním Miles. Zprvu toho moc nenamluvili, ale nálada byla klidná. Daniel se přiznal, jak ho mrzí, že ráno způsobil poplach.

„Já bych z toho nedělal kovbojku,“ utrousil Miles. „Nic hroznýho se nestalo. Když si teda odmyslím to, že jsem tě na okamžik měl na mušce s prstem na spoušti.“

„Byla to moje chyba,“ zpytoval svědomí fyzik. „Chtěl jsem se před svítáním na tábořiště vrátit, ale nějak se mi to protáhlo. Najednou bylo asi o hodinu víc, než jsem si…“

Pak zmlkl, jako by ho náhle něco osvítilo. Pak se vyhrabal ze spacáku a začal po kapsách hledat své zápisníky. Nalistoval zápisky z poslední noci a jel po sloupcích čísel prstem. „Co tam máš, Dane?“ přidřepl k němu Miles, který se také neochotně vyštrachal z ležení.

„Měření podle všeho ještě proběhla normálně. Ale potom… Milesi, já jsem si jistý, že jsem nespal. Když jsem se odsunul z tábořiště, bylo po půl páté ráno. Byl jsem si jistý, že uteklo tak třicet, maximálně čtyřicet minut. Psal jsem si zápisky, zatraceně!  Podívej se na to sám,“ strčil vědec parťákovi pod nos dvě popsané stránky.

„Kde přesně jsi to vlastně byl?“

„Asi o padesát metrů dál v lese,“ upřesnil vědec.

„Nebylo to u toho…“ Miles rukama naznačil světelný kužel.

„Ne,“ odmítl rozhodně Daniel. „Takový idiot nejsem, abych se usadil uvnitř průsaku.“

Miles chvíli přemítal. „Jseš si jistej, žes ani na chvíli neusnul?“ zeptal se nakonec.

„Jsem,“ prohlásil jistě Daniel. „Když si pomůžu slušnější dávkou kofeinu, vydržím hodně dlouho nespat. Nespal jsem.“

„Tohle nejsou zápisky někoho, kdo usíná,“ musel neochotně přiznat Miles a přejížděl očima řádky. „A navíc to nejsou žádný výpočty, ale pozorování toho, co se děje. S přesnejma časama. Co to má znamenat, Dane?“

Daniel zněl najednou váhavě. „Milesi, nechci dělat unáhlené závěry. Rád bych to ještě dneska ověřil.“

„Chceš zase jít mimo tábořiště?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Pokud budou všechna měření zase v pořádku a bez nestandardních anomálií, rád bych to zkusil zase.“

Miles se na něj zadíval podezíravě. „Půjdu na ta měření s tebou. Než se tam usídliš, chci vidět, že ta místa jsou v pořádku.“

Daniel pokrčil rameny.

* * *

Noc proběhla v klidu. Spojnicová anomálie byla stále aktivní, mírně pulsovala, ale nic dalšího se nedělo. Daniel Milesovi ukázal místo, kde včera trávil chvíle nad ránem, a ukázal mu, že podle měření tam opravdu neprobíhá nic divného.

Po ukončení pravidelných měření se tam Daniel opět usídlil. Miles zůstal v tábořišti, ale nespal. Byl v pohotovosti a hlídal čas. Když po svítání dorazila čtveřice z Oroville, informoval je o nočním pokusu a všichni se vydali na stanoviště. Daniel, zavrtaný ve spacáku, seděl na podložce a zády se opíral o strom. Psal něco do zápisníku.

Miles, který příchozí vedl, se zastavil opodál. Pohled mu zvážněl. Daniel je očividně ještě neočekával.

„Dobré ráno, Dane,“ poznamenal Desmond.

Vědec se snažil vypadat nezaskočeně, ale příliš se mu to nepovedlo. Nic sice neřekl, ale jeho zmatený pohled na skupinu, na své hodinky na zápěstí a pak opět na skupinu ho prozradil.

„Ty tvý super speciální vintage hodinky nefungujou, co?“ uchechtl se Sawyer.

„Nejspíš jsem je zapomněl natáhnout,“ zatvářil se Daniel provinile.

Miles k němu rychle pospíšil. „Vypadá to tak,“ řekl nahlas.

Hodinky ukazovaly půl páté ráno, kdežto teď bylo skoro sedm. Danielovo vysvětlení, že si starodávné mechanické zařízení zapomněl natáhnout, by dávalo smysl, nebýt jednoho detailu. Hodinky stále šly. Vteřinová ručička se škobrtavě sunula kolem dokola ciferníku a ukusovala další dílky.

Miles vědci uštědřil rychlý, ale všeříkající pohled. Chápu, že teď zatloukáš před bráchou a před všema ostatníma, ale já o tom vím a ty to víš.

* * *

Po příjezdu do Oroville se opět rozdělili do tří skupin. Daniel a Miles šli spát, Chris vyrazila k penzionovanému policistovi, který jí předchozího večera slíbil, že se pokusí zapátrat v archivu na stanici, a Sawyer, Desmond a Frank vyjeli opět do hor. Opět s sebou měli základní měřicí vybavení a projížděli postupně vytipované lokality.

Stalo se to opět v místě C, v Sawyer-Milesově průsaku, kde se kroutily borovice, světlo fialovělo a na fotografiích byly podivné skvrny. Frank a Sawyer měřili, když se najednou opět ozvalo to hučení jako před několika dny a vzápětí nastoupily i vibrace. Všichni věděli, co mají dělat. Okamžitě se rozběhli pryč, přístroje nepřístroje. Desmond sáhl do kapsy a sevřel Charlieho hračku. Rozbušilo se mu srdce.

Zůstali stát ve vzdálenosti, kterou vyhodnotili jako dostatečnou, a pozorovali průsakovou aktivitu. Desmonda napadlo, že by měl zavolat Danielovi, čert vem, že ho vzbudí při zaslouženém odpočinku, ale pohled na mobil mu jasně sdělil, že teď nikomu volat nebude. Baterie byla mrtvá. Mobil se v Desmondově ruce snažil vydat se ke zdroji anomálie. Ještě, že důsledně dodržovali Danielovy pokyny a na měření si nebrali zbraně.

Vibrování a hukot sílily.

Pak se z lesa ozvalo ještě dalšího – splašený dupot. Mezi stromy, asi sto metrů od nich, se vyřítil jelen. Nejspíš byl mladý – místo paroží měl jen malé, čerstvě rozvětvené parůžky.  Kopyta se v běhu jen míhala a bušila do země a unášela zvíře přímo směrem k epicentru vibrací a záření, přímo do středu anomálie. Už nestihlo zastavit.

Zastavilo se až ve fialovém světle. Hukot a vibrace najednou ustaly a i světlo začínalo hasnout.

Zvíře stálo a ani se nepohnulo. Kdyby ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se jeho rysy začaly zvláštně tetelit, jako by je tvořilo něco živého.

Trojice stála asi sedmdesát metrů od průsaku, takže tyto podrobnosti neviděli. Viděli jen nestandardní chování mladého zvířete. „Proč nezdrhne?“ nechápal Sawyer.

„Nemůže,“ řekl temně Desmond. „Drží ho tam ten magnetismus, nebo co to je.“

Jenže zvíře to v příštím okamžiku vyvrátilo. Jako by se probralo z transu, najednou se rozhlédlo kolem sebe, jako by mu spadly klapky z očí, a pak zavětřilo. Otočilo se směrem k trojici a vzápětí se k nim tryskem rozběhlo. „Co to kurva…“ vypravil ze sebe Sawyer. Pak uskočil, stejně jako Desmond s Frankem.

Jelen se prohnal místem, kde ještě před pár sekundami stáli, a narazil do mohutného stromu. Vzápětí se sesunul k zemi s krkem nepřirozeně ohnutým do strany.

„Ten parchant se nás pokusil nabrat na rohy?“ zařval Sawyer z podrostu.

Desmond se ke zvířeti rozběhl.

„Nechoď k tomu, Desi, může to mít vzteklinu nebo tak něco,“ zakřičel na něj Frank. Pozdě, velitel už u zvířete klečel. Nesahal na ně, tolik příčetnosti mu zůstalo, ale našel pohled tvora, z něhož vyprchal život. Zvíře koulelo očima a jejich pohled byl vyděšený a nechápavý, jako by se samo sebe ptalo, co se to zatraceně stalo a proč to pro všechno na světě udělalo. Cos tam viděl? ptal se zvířete v duchu Desmond. Ale marně. Stvoření ještě párkrát škublo hlavou, pak jeho pohyby ustaly a byl konec.

„Co to kurva bylo?“ vrátil se k tématu Sawyer. „Ta mrcha se nás pokusila srazit?“

„Vypadalo to tak,“ odpověděl Frank.

„Udělalo to potom, co to bylo uprostřed toho fialovýho bordelu,“ zdůraznil Sawyer to, co všichni věděli.

Desmond stále klečel vedle mrtvého zvířete a až teď vzhlédl k parťákům. „Dejte mi papír a tužku. Tohle bude Dana zajímat.“

„Zapíšeš si to v autě, Desi,“ opáčil Frank. „Mizíme odsud. Instrukce jsou jasný.“

„Jo, tady to pěkně smrdí,“ přidal se k němu Sawyer. „To svinstvo už sice nedrnčí a nehučí, ale já už tady nebudu ani chvilku. Když to jelena, kterej je běžně plachej a před člověkem zdrhá jako o život, přinutilo vlítnout na nás jako kamikadze pilot, je to pěkně pošahaný. Nebudu tady čekat, až to zhypnotizuje i něco dalšího. Vstávej, padáme odtud.“