712 - Nesmíš to vzdát

Mezi Danielem a Hurleym viselo rozpačité ticho. Dlouho však netrvalo. Přerušil je Ben, který vyběhl ze stanu, kde ležel právě probuzený Desmond.

 „Myslím, že bys za ním měl jít,“ podíval se na Daniela. Benův hlas zněl naléhavě a byla v něm patrná nervozita. Dělo se něco, co nečekal. Fyzik přikývl a vklouzl do stanu.

Desmond měl u nosu dvě stružky krve a prsty si je nejistě osahával. Úzkostlivě se na bratra zadíval. „Co to…“

Daniel se k němu posadil. „Klid, Desmonde, klid. Kam se propadáš tentokrát? Znáš to místo?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem… tady. Jenom…“ a znovu si sáhl pod nos.

Jeho mladší bratr se s úlevou usmál. „Tak to je dobré. Toho krvácení si nevšímej, to je podle všeho jen vedlejší efekt propadů. Nejsem si jistý, proč se to děje, ale někdy se to stává. Za chvíli to přestane, neměj obavy.“

Měl pravdu. Za pár okamžiků krvácení ustalo a ještě o něco později vyčerpaný a zesláblý Desmond usnul.

Daniel vyšel před stan. Ben s Hurleym se opodál radili a vypadali velmi vážně.

„V tomhle stavu mu to nemůžeme říct, Hugo,“ trval na svém Ben. „Pokud utrpí další otřes, může zase ztratit vědomí. A oba víme, že to by asi byl konec.“

Hurley se znepokojeně díval k obzoru, za nímž před chvílí zmizelo zapadající slunce. Chápal, že teď Desmondovi nemůže jen tak říct, že jeho žena zemřela. Zároveň ho ale také znal a věděl, že Desmond nesnáší, když před ním kdokoli cokoli tají. Jestliže se to dozví později, až mu to jeho stav umožní, bude bez sebe nejen bolestí a žalem, ale také vzteky. A to Hurley nechtěl.

„Tak jo, počkáme. Ale jakmile se trošku vzpamatuje, řeknu mu to. Tohle mu prostě tajit nemůžu.“ Hurleyho hlas zněl odhodlaně. Ben se neodvážil něco namítnout.

* * *

Následujícího rána došla k důležitému rozhodnutí čtveřice na Hydře. Tři dny nicnedělání a zabíjení času (případně sebelítosti a opíjení v případě Sawyera a Franka) byly až až a začalo být jasné, že se musí posunout dál. Zásoby jídla, které byly na palubě, se navíc povážlivě ztenčily.

Návrh vrátit se na hlavní ostrov vzešel od Milese. Richard ho rozhodně podpořil – už od začátku na něm bylo vidět, že se v letadle necítí nejlépe. Jeho domov byl nedaleko a on věděl, že se tam může snadno vrátit; nechtěl ale přátele k ničemu nutit.

„Jak myslíš, Enosi,“ pokrčil rameny Sawyer. Už sice nepil, ale stále se bez zájmu povaloval ve stínu pod křídlem. „Nějak se mi do velkýho rozhodování nechce, ale pokud to rozhodneš za mě, jdu taky. Předávám ti velení.“

S Frankem to bylo nejtěžší. Strávil na ostrově nejkratší dobu a narozdíl od ostatních se tam stále cítil jako cizinec. Poslední pojítko s domovem a s celým dosavadním životem pro něj představovalo navždy uzemněné letadlo. Zároveň ale věděl, že se od toho pouta bude muset dříve nebo později odříznout. Po delším přemítání tedy souhlasil i on.

Vrátit se na ostrov znělo jednoduše; potřebovali ale dopravní prostředek. Když však Sawyer s Milesem došli na místo, kam před několika dny připlula jejich loďka, zjistili, že je pryč. Na útěku si ji vzala Claire.

„Máme problém, kapitáne,“ oznámil po návratu k letadlu Sawyer Frankovi, který s Richardem zatím balil potraviny, zbraně a další věci, které by se jim na ostrově mohly hodit. „Lodičku si už někdo vypůjčil a zatím ji nevrátil. Budeme to muset přeplavat po svejch. Takže se s tím nebal, s kufrem se plave dost blbě.“

Frank se na Sawyera podíval pobaveně. „Vidíš, kamaráde. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do situace, kdy budu děkovat federálnímu leteckýmu úřadu za jejich miliony a miliardy otravnejch nařízení. Ale je to tady. Jeden z té miliardy předpisů zní, že na palubě zaoceánskejch letadel musí být určitej počet záchrannejch člunů. Začni si taky balit, dostaneme se odsud suchou nohou.“

Za pár desítek minut čtveřice skutečně dotáhla k vodě velký člun a vydala se k pobřeží hlavního ostrova. Už předtím se rozhodli, že se vrátí do hlavního tábora na pláži, v němž přeživší žili týdny po havárii letu 815. Miles, Sawyer i Richard na ostrově strávili dlouhé roky, takže pobřeží dobře znali a věděli, kterým směrem plout. Museli obeplout ostrov z jižní strany, kolem majáku a útesů s Jacobovou jeskyní. Teď však byl otvor do jeskyně pryč a útesy značně ustoupily. Otřesy, které vyvolalo otevření podzemního zdroje bílého světla, tuto část ostrova výrazně poznamenaly. Sawyer, který z rozpadajících se útesů unikl, se na jizvy na pobřeží zamyšleně díval.

„Víme vlastně, co tam najdeme?“

Nikomu se na otázku nechtělo moc odpovídat. Vyvolávala obrovské množství dalších otázek. Věděli, že to cosi, co se vtělilo do Lockova mrtvého těla, je pryč. Ale je to pryč definitivně? A jak dopadli ti, co na ostrově zůstali? Přežili otřesy a svoje zranění? Kam šli? A kde je šílená Claire s Desmondovým dítětem?

* * *

Jako první uviděl přibližující se člun Hurley. Většinu volných chvil v poslední době trávil tím, že seděl v písku na pláži, pozoroval horizont a uvažoval. Nepřekvapilo ho to – očekával návrat přátel od chvíle, kdy mu Hawkingová řekla, že se letadlo muselo vrátit.

Za několik chvil už se objímal se Sawyerem. Se zbytkem čtveřice se přivítal o něco klidněji – přece jenom se tolik neznali. Miles mu stiskl ruku, pak se na něj ale zkoumavě zahleděl. „Zdá se mi to, nebo tě náš návrat vůbec nepřekvapuje?“

„Hm… řekněme, že jsem to… tušil,“ zatvářil se Hurley lehce rozpačitě jako pokaždé, když došla řeč na jeho nově nabyté schopnosti.

Klidné přivítání rozčísl Sawyerův překvapený výkřik. „Co má zatraceně znamenat tohle? Jack s Kate přece říkali, že…“

Vytřeštěně zíral dál do tábora, kde za jedním ze stanů klečel Daniel a přehraboval se ve svém kufru. Byl do svých hraček tak zabraný, že Sawyerův výkřik nevnímal.

S podobným úžasem se tím směrem zadíval i Richard. Na ostrově toho zažil hodně, ale teď byl zmatený – celkem jasně si vzpomínal, jak kdysi dávno viděl tohohle muže umírat.

„Asi bych vám měl něco vysvětlit,“ přivolal k sobě nově příchozí čtveřici Hurley. Odvykládal jim, co se v posledních dnech stalo a co mu vyprávěl Daniel a Hawkingová.

Jack je mrtvý a vládu nad ostrovem převzal on.

Eloise Hawkingová a Kate se vrátily na ostrov. („Viděls ji?“ skočil mu do řeči Sawyer, dostalo se mu však jen zamítavého potřesení hlavou.)

Desmond prošel napříč realitami a přivedl zpátky Daniela.

Skončil dilematem, které od včerejšího večera řešili s Benem a Danielem – jak říct nemocnému Desmondovi, že jeho žena zemřela.

* * *

Když se všichni konečně přivítali a sdělili si noviny, vydala se nově příchozí čtveřice spravit pár přístřešků a trošku se zabydlet. Miles se však po chvíli vrátil k Hurleymu. Navrhl, aby se šli projít. Když zmizeli z doslechu těch, kdo zůstali v táboře, začal mluvit.

„Hugo… až se mu to rozhodneš říct, měl bys zdůraznit pár věcí. Bylo to rychlý a necítila bolest. A poslední, na co myslela, byl jejich syn. Něco s ním bylo v nepořádku ještě předtím, než ho unesla Claire. Desmond ho musí najít. Právě to by ho mohlo udržet nad vodou, až…“

Hurley souhlasně přikývl. „Jo, budeš mít pravdu. Tak nějak jsem si to taky představoval.“

Oba ztichli a chvíli se zkoumavě pozorovali. Jako by se navzájem ptali, jak to ten druhý zatraceně ví. Nakonec tu otázku položil Hurley.

„Milesi… ty je taky vidíš?“

Miles nezvykle vážil každé slovo. „Ne, to ne. Je to spíš určitej druh vnímání. Slyšení, když už to chceš k něčemu přirovnat.“

„Jak dlouho je slyšíš?“

„Jak kdy,“ odvětil Miles. „Drží se mrtvýho těla nebo místa, na který měli silný vazby. Většinou to je domov nebo naopak místo, kde zemřeli. Někdy to trvá pár minut, jindy dny. Každýmu trvá jinak dlouho, než se srovná s tím, že je konec, a odhodlá se tenhle svět opustit.“

Hurley pomalu přikývl, jako by mu to dávalo smysl. „Tak jsem to ale nemyslel. Jak dlouho je slýcháš ty? Odkdy se ti to děje?“

„Od malička. Nemáš tušení, co si se mnou máma užila, než jsme zjistili, o co jde a než jsem se to naučil zvládat. Někteří fanatičtější známí mě považovali za posedlýho ďáblem,“ vzpomínal Miles.

„Ty ses narodil na ostrově, žejo?“

Přikývnutí. A ticho, jako by se tím všecko vysvětlovalo.

* * *

Miles se začal chovat zvláštně už jako malé dítě. Během měsíců na ostrově se jeho schopnosti příliš neprojevovaly – malé miminko příliš často nepřijde do kontaktu se smrtí nebo s místy, kde k ní došlo. Jeho schopnosti se však projevily naplno poté, co s matkou opustili ostrov po nepovedeném experimentu. 

Projevovalo se to při různých příležitostech. Při procházkách se stávalo, že se zastavil na jednom místě – často se to dělo u silnic – a začal si s kýmsi povídat, i když poblíž nikdo nebyl. Když se ho maminka snažila odvést, začal plakat. Dokud byl Miles batole a komunikoval dětskou žvatlavou změtí zvuků a slabik, bylo to ještě zvladatelné, i když to matku pochopitelně znervózňovalo. Horší to bylo, když chlapec povyrostl a začal mluvit. Jeho maminka slýchala jen jednu stranu rozhovoru, ale bohatě jí to stačilo. Slyšet, jak malé dítě naprosto přirozeně klade zvědavé otázky ohledně smrti, bylo něco příšerného.

S věkem se to horšilo. Batole se nebojí věcí, které mu přímo neubližují a dokáže je brát jako něco normálního. Když ale vyroste a pochopí, že něco normální skutečně není, začne se toho bát. Miles začal mít z hlasů, které přicházely odnikud, strach. Snažil se s nimi různě bojovat – v průběhu dětství si prošel záchvaty hysterie, kdy ječel, házel věcmi a někdy se dokonce snažil si ublížit. Měl období, kdy odmítal vykročit z domu. Později chodil ven zásadně jen se sluchátky s uširvoucí hlučnou hudbou. V mládí měl období, kdy pil jako duha a matka se bála, že skončí jako alkoholik. Experimentoval s drogami. Ještě později hledal pomoc u různých náboženství.

Nic jeho schopnost nepřehlušilo. Nakonec došel k závěru, že sice hlasy nemůže utišit, ale může je alespoň využít. Odhodlal se navštívit několik lidí, jejichž blízcí zemřeli a prosili Milese, aby vyřídil jejich rozloučení nebo poslední vzkazy. Reakce pozůstalých ho překvapily: lidé, kteří stále ještě truchlili nad odchodem svých nejbližších, mu uvěřili a většinou mu děkovali. Když odcházel, lidé obvykle vypadali smířeně a mnohem klidněji než předtím. Jako by najednou získali jistotu, že jejich zemřelý žije dál a jednou se s ním možná shledají.

* * *

Došli ke skalnatému útesu a posadili se na něj. Hurley se rozpovídal. Nemohl tomu uvěřit – konečně se mohl otevřeně bavit s někým, kdo si nebude myslet, že je blázen. A co víc, bude vědět, jak se cítí.

„U mě to přišlo najednou a hrozně dlouho jsem nevěděl, že je něco špatně. Když jsem byl mladej, měl jsem kamaráda, co se jmenoval Dave. Užili jsme si děsně moc legrace, kámo. Byl to vlastně můj jedinej opravdovej kamarád. Když mě pak zavřeli do blázince, nechal se tam zavřít se mnou.“

Miles se suše zasmál. „Jaká byla diagnóza? Halucinace? Taky jsem potkal pár cvokařů, co se mi snažili vysvětlit, že si ty hlasy tvořím sám ve svý hlavě. Ale kdo to nezažil, ten to prostě nepochopí.“

„Ne tak docela,“ ošil se Hurley. „Dave byl skutečnej kamarád, jenže jednou večer se vracel lízlej z baru a srazilo ho auto. Byl to tak dobrej kamarád, že mě nenechal samotnýho ani potom, co umřel. Zjistil jsem to až po roce, když mi doktor ukázal fotku, kde sedím u stolu sám.“

„A od tý doby je vídáš.“

Hurley přikývl. „Dokud jsem byl na pevnině, stávalo se to málokdy. Ale od tý doby, co jsem se sem vrátil, je to na zbláznění, kámo. Všichni ti, co tady umřeli, se pořád vrací a pořád mi něco chtěj. Tohle místo jim umožňuje zůstávat tady, jak dlouho si přejou.“

Miles přemýšlel. „Tak to ti nezávidím,“ přiznal. „Napadlo tě už někdy jim prostě říct, ať ti dají pokoj?“

Hurley se zasmál. „Mockrát, kámo. Nezajímá je to. Víš… myslím, že ti, který vidím já, už jsou nad nás trošku povznesení. Proč by mě měli poslouchat? S těma tvejma je ještě řeč, protože se sami ještě cítí být jako my, chápeš. Ještě se od našeho světa neodpoutali a potřebujou při tom pomoct. Ale ti, co jsou tady… Myslím, že to jsou ti, co už odešli někam do záhrobí, nebo co to je. Jenže je to tam nebaví, tak se sem vrací a zkouší, s kým by mohli komunikovat. Můžou si ale dělat, co chtěj. Jsou volní, takže na moje rady a prosby zvysoka kašlou. Tohle místo je jakejsi jejich výběh, kam si choděj zavzpomínat na starý časy.“

* * *

Seděli na skalisku snad několik hodin. Na zpáteční cestě do tábora alespoň zašli do džungle a nasbírali nějaké ovoce, aby vysvětlili svou dlouhou nepřítomnost. V táboře je přivítala podivná, stísněná atmosféra. Bylo jasné, kdo je jejím původcem: před jedním ze stanů seděl Desmond. Vypadal dobře – do obličeje se mu už vrátila barva, dokázal se umýt a převléknout a teď cosi ujídal z misky. Přitom se o něčem bavil s bratrem. Daniel bystře zaregistroval Hurleyho návrat a bezradně se na něj zadíval. Podobně se na něj upřely pohledy všech ostatních. Bylo to na něm.

Hurley vysypal z šátku ovoce a zvolna došel k oběma bratrům. Prvotní radost z toho, že se kamarád uzdravuje, teď přebil strach z toho, co nutně muselo přijít. „Desi, kámo. Vypadáš líp. Jak ti je? Nechceš papáju?“ přisedl si k Desmondovi z druhé strany.

Neznělo to věrohodně a Desmond to poznal. „Lepší se to. Byl se na mě podívat Bernard. Prý budu v pořádku,“ odvětil pomalu. Pak se k Hurleymu otočil tak prudce, až se i vsedě zapotácel, protože se mu po rychlém pohybu zatmělo před očima.

„Co se tady zatraceně děje? Všichni kolem mě chodí po špičkách, jako bych měl v příští chvilce vybuchnout nebo umřít!“

„Desi… tys opravdu málem umřel,“ přisvědčil Hurley s důrazem na poslední slovo. „Chápej, že o tebe máme strach.“

„Teď už ale neumírám,“ trval na svém Desmond. „Všichni mi neustále něco nosí a ptají se, jestli něco nepotřebuju… ale jakmile se dozví, že ne, zmizí. Všichni přede mnou utíkají, tedy kromě Dana.“

„Desmonde, je to teď pro všecky těžký,“ snažil se Hurley vykličkovat z nepříjemné diskuse. „Ti čtyři dorazili dneska ráno a taky za sebou maj těžký období. Asi potřebujou bejt chvíli sami.“

„Děláš to samý,“ zavrčel Desmond. „Utíkáš. Sawyer něco neustále řeší s Frankem, Ben s Richardem. Ale jakmile se přiblížím já, zmlknou a začnou mít hrozně moc práce. Něco mi tajíte. A nikdo se mnou nechce mluvit, protože mají strach, že to prozradí.“

Hurley si povzdechl.

„Co se stalo?“ zopakoval znova Desmond otázku.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Hurley zavřel oči a pak to řekl.

* * *

„Cože?“ Desmondův hlas zněl užasle, skoro až dětsky.

„Penny je mrtvá,“ zopakoval Hurley bezbarvě.

„Ale… tohle mi říkat nemusíš,“ pokračoval s lehce udiveným hlasem Desmond. „Já už vím, že spolu prostě být nemůžeme. Nebudu ji hledat. Nevím sice, proč v tom jedete i vy, ale takhle pitomě mi vážně lhát nemusíte.“

Daniel mu položil ruku na rameno. „Desmonde… je mi to strašně líto, ale je to pravda. Hugo nelže. Penny měla nehodu.“

Desmond bratra setřásl a dál se tvářil užasle. „Ale… to je nesmysl. Něco takového nemůžete vědět! Penny je tisíce kilometrů odsud, někde na naší lodi s Charliem!“

Hurley smutně potřásl hlavou. „Ne, Desi. Tvůj tchán neunes jen tebe, unesl i je. Dostal je sem v ponorce. Měli tě přesvědčit, kdybys nechtěl spolupracovat.“

Desmondovi se rozšířily oči. To ne, to není možné, říkal jeho pohled. Ale nechal Hurleyho pokračovat.

„Byla to nehoda. Udělala to Claire. Žila tři roky sama na ostrově a přeskočilo jí, kámo. Náhodou narazila na Penny s vaším malým… a prostě jí ho chtěla sebrat. Víš, pro šílenou holku, která přišla o svý, je děcko jako děcko. Penny jí ho nechtěla dát, jenže Claire měla pušku. Strašně mě to mrzí, Desi,“ otřel si Hurley oči.

„Kde…“ vypravil ze sebe Desmond.

„Na malým ostrově. Na Hydře. Ale…“

„Chci to místo vidět.“

„Desi, zatím bys neměl… Nejseš ještě úplně v pořádku,“ snažil se ho Hurley chabě odradit.

„Chci to místo vidět,“ zopakoval Desmond. „Musím, Hurley.“ Do hlasu se mu začalo vkrádat zoufalství.

* * *

Člun se vydal na zpáteční cestu k malému ostrovu. Tentokrát jeho osádku kromě Hurleyho a Desmonda tvořili Miles a Daniel.

Ticho rušilo jenom šplouchání pádel; po celou cestu nikdo nepromluvil. Po nějaké době přirazili ke břehu, pak je Miles chvíli vedl džunglí. Konečně došli na malou pláž.

Mohl to být hrob kohokoli. Mohl být dokonce i prázdný. Ale nebyl. Desmond to najednou prostě věděl. Nejprve v něm kdesi hluboko cosi příšerného špitlo, že tohle řeší všechny nastalé problémy. Pak to zmizelo a přišla obrovská prázdnota. A pak, jako obrovská vlna, se z prázdnoty se přihnala bolest. Jako když k sobě po chvíli milosrdné necitlivosti přijde hluboká a těžká rána.

Beze slova zíral na hromádku kamení s jednoduchým křížem.

Hurley s Milesem se na sebe podívali a otočili se do džungle. Daniel zaváhal. „Zůstaň s ním,“ řekl mu tiše Hurley. „Budeme u lodi.“

Daniel zůstal stát na okraji džungle a strašlivě si přál, aby v tu chvíli byl někde jinde.

Desmond pomalu došel k hrobu, klesl na kolena a zaryl prsty do nezhojené země.

Ostrovem se rozlehla podivná směsice výkřiku, sténání a vytí. Miles s Hurleym sebou bezděky trhli. Kdyby nevěděli, co se stalo, nikdy by takový zvuk nepřisuzovali člověku.

* * *

Doba, po kterou seděli u loďky, přišla Milesovi a Hurleymu téměř nekonečná.

„Smrt je divná věc,“ přemítal Hurley. „Proč tě to tak mrzí, i když umře někdo, kohos vlastně neznal? On sám ti nebude chybět. Nic se pro tebe vlastně nemění, jen už toho člověka prostě nikdy blíž nepoznáš. Stejně tak by tě mohlo mrzet, když se tvůj soused odstěhuje na konec světa. Ale nemrzí.“

„Odstěhovat se není definitivní,“ odpověděl Miles. „Kdo se odstěhuje, ten se může vrátit, i když to není moc pravděpodobný. Ale smrt definitivní je. Prošvihnutá šance.“

Chvíli bylo ticho. Pak Miles váhavě promluvil. „Až se dostane z nejhoršího, bude chtít vědět, co se stalo. Řeknu mu to. Mám v tom docela dobrou praxi, myslím.“

* * *

Asi v pětadvaceti se Miles rozhodl. Přihlásil se do terapeutického výcviku, kterým úspěšně prošel, a nechal se zaregistrovat jako psychoterapeut. „Pomohu Vám vyrovnat se se ztrátou vašich nejbližších,“ stálo na diskrétních letáčcích, které nechával v čekárnách v psychologických ambulancích. Jeho pověst se celkem rychle rozšířila. Byl opravdu dobrý a mluvit s ním znamenalo pro pozůstalé balzám na duši. Ten mladý muž přesně věděl, co má říct. Jako by přesně věděl, co by řekli jejich blízcí, kteří nedávno zemřeli. Miles se však dostal do ošemetné situace – ne vždy bylo možné se zemřelými navázat kontakt. Někteří se se smrtí vyrovnali rychle a Miles je prostě neslyšel. Měl na výběr – buď sdělit pozůstalým pravdu a říct jim, že jejich blízcí odešli a smrt je už netrápí; nebo si něco vymyslet. Zjistil, že první možnost není příliš účinná. „Jak můžete vědět, že je mu dobře, když ho neslyšíte?“ zněla nejčastější a celkem pochopitelná námitka.

Bylo lepší říct pozůstalým pár obecných, uklidňujících frází a doplnit je o pár detailů, šitých na míru každému případu. Miles byl dobrý pozorovatel – z pokoje zemřelého nebo z chování jeho blízkých dokázal snadno odvodit, co by tak mohli chtít slyšet. Vždy si vymínil, že chce být v pokoji zemřelého sám – a měl tedy dost času, aby se porozhlédl. Stačilo si všimnout, co měl zemřelý rád. Citát z ohmatané knihy na nočním stolku nebo kousek textu písně z přehrávače obvykle fungovaly spolehlivě.

Metoda milosrdné lži měla ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. Miles si účtoval odměnu podle délky návštěvy. Druhá varianta byla samozřejmě časově náročnější – a tudíž i mnohem lépe placená.

Čím víc se Milesovi dařilo v práci, tím méně úspěšný byl jeho soukromý život. Povedlo se mu sice jednou provždy vyrovnat s tím, jaký je, ale stanul před dalším problémem – jak přesvědčit své okolí, aby ho nebralo jako šílence. Po několika pokusech o upřímnost, které skončily fiaskem, zjistil, že si tohle prostě musí nechat pro sebe. Měl známé do pohody, ale ne přátele. Naučil se držet si odstup; tak ale přátelství vzniknout nemůže. Nemůže tak vzniknout ani láska. Miles putoval z jednoho povrchního vztahu do druhého. Všichni časem vycítili, že si Miles nechává něco zásadního pro sebe, a drželi si odstup také.

Miles se však přílišnými výčitkami netrápil. Bral to tak, že to prostě jinak nejde. Netrápil se tím, co není, a užíval si toho, co je – pohodu si kupoval za peníze, kterých neměl málo. „Někdo nemá kamarády ani prachy. Já mám aspoň ty prachy. Tak jsem rád za to, co mám,“ sdělil jednou barmanovi v jedné z výjimečných chvil, kdy se připil a měl potřebu se vypovídat.

* * *

Slunce už bylo skoro na obzoru, když se v džungli ozval hluk. Hurley se rychle zvedl a spěchal k přicházející dvojici – oba se sotva vlekli. Desmond byl naprosto vyčerpaný a Daniel, který ho podpíral, vypadal, že už ho dlouho neudrží. Hurley zničeného přítele převzal a pomohl mu do člunu. Vydali se na zpáteční cestu.

Čtveřice v táboře mezitím rozdělala oheň. Desmond se k němu posadil, nechal se zabalit do dek a beze slova zíral do plamenů. Po chvíli k němu přišel Miles.

„Nevím, jestli teď vůbec chceš něco slyšet,“ promluvil tiše a vážněji, než kdykoli předtím. „Ale vím pár věcí, který by ti mohly pomoct se s tím aspoň trochu vyrovnat. Mám vypadnout, nebo si to chceš poslechnout?“

„Mluv,“ přikývl tiše Desmond.

„Ty věci jsou dvě. Za prvé… netrpěla. Vůbec nic necítila, Desmonde.“

Přikývl. Vzpomněl si na ten pocit, když ho v alternativní realitě zasáhla kulka z pistole Eloise Hawkingové. Také necítil bolest, jen náraz, šok a zmatek. Nebyla to moc dobrá útěcha, ale věděl, že se dá umírat i mnoha horšími způsoby.

„A ta druhá?“

„Neměla strach o sebe. Jenom o Charlieho. Jmenuje se tak váš syn, že?“

Desmond sebou trhl. Na syna ve vší té bolesti zapomněl, jakkoli to znělo nepochopitelně. „Co je s Charliem?“

„Desmonde… má ho Claire. Hurley ti to už říkal. Něco se s ním dělo a Penny o něj měla obrovský strach. Musíš ho najít a dostat ho do bezpečí. Už jen kvůli němu se musíš vzpamatovat. Jsi jediný, kdo mu zůstal. Nesmíš to vzdát.“

Desmond si složil hlavu do dlaní. Až po nějaké době se znovu ozval. „Jak to všechno víš?“

„To bych nechal na jindy,“ odpověděl vyhýbavě Miles.

* * *

Setmělo se; jeden po druhém se rozcházeli a šli spát. Desmond zůstal u ohně sám. To, co mu vířilo v hlavě, nebyly snad ani myšlenky; myšlenka je něco záměrně vyprodukovaného. Jemu se tam rojily bezděčné vzpomínky a pocity; útržky, které najednou neměly žádný smysl.

Najednou vedle něj seděl Sawyer. Desmond ho vůbec neslyšel přicházet.

„Chtěl jsem ti říct, že mě to zasraně mrzí,“ šel rovnou k věci. „Vím, jak ti je. Před pár tejdnama se mi stalo to samý. A když jsem se z toho začal vyhrabávat, zařvalo kvůli mně několik dalších lidí. Vždycky může bejt hůř, Scotty.“

„Jak jsi dokázal žít dál?“

„Kvůli ostatním – když musíš, tak musíš. Doktůrek Jack měl pravdu. Žijem pohromadě. Žádnej člověk není ostrov sám pro sebe.“

 „John Donne,“ pousmál se Desmond.

„Koukám, že máme dost společnýho,“ přikývl Sawyer. „Kromě… tohohle.“ Sáhl za sebe. „Je to jen vodka, lepší věci jsme už s kapitánem stihli zlikvidovat u letadla. Miles mně to sice výslovně zakázal, ale měl jsem pocit, že tobě to teď může jedině pomoct. Aspoň konečně usneš.“

Desmond sáhl po lahvi. Od té chvíle už ani jeden z nich nemluvil, nebylo to potřeba. Oba vycítili, že mají společného víc, než by si kdy mysleli, a oba zoufale potřebovali tu křehkou spřízněnost něčím stvrdit. Vodka byla tvrdá dostatečně.

Poslední hlt dopil Sawyer. „Tak jo, chlape,“ začal se nejistě zvedat od vyhasínajícího ohniště. „Drž se.“

Desmond k němu zvedl začervenalé a lesklé oči. Rozmáchlým gestem přivolal Sawyera blíž.

„Potřebuju… pomoct, brácho. Mám syna. Jo, Charlie se jmenuje. Malej špunt, má jen dva roky. Má ho ta… ta… ta holka.“ Pak se rozesmál. „Brácho, já jsem jí zachránil. Za-zachránil jsem její pitomej život, vytáh jsem jí z vody, aby mi zabila ženu. Chápeš to?“

Smál se a z očí mu tekly slzy.

„Život je na někdy hovno, brácho,“ protáhl Sawyer. „Na to se teď vyser a běž spát.“

„Já… nemůžu. Já ho musím… musím najít. Ale nemůžu. Já to… nedokážu to. “ Desmond se soustředil, aby vůbec dokázal artikulovat. „Potřebuju pomoct. Pomůžeš mi, brácho?“

Sawyer si i přes alkoholový opar uvědomoval, že tenhle slib je a bude důležitý. Ale neměl co ztratit. Naopak – tušil, že to pomůže i jemu. I on se potřeboval odkopnout ode dna a znovu nabrat nějaký směr. A proč by tím směrem pro začátek nemohlo být hledání jednoho malýho kluka?

„Pomůžu, jo. Slibuju.“