820 - Neklid domova

Den poté, co Claire navštívila Hurleyho tábor s informací o přesunu do bývalého Dharmavillu, zavládl na jihu Ostrova jakýsi zvláštní ospalý neklid. Ben vyrazil do úkrytu Druhých pod sochou, aby je informoval o novém vývoji událostí, a Hurley jako obvykle popocházel po útesech a hleděl do oceánu. Snažil se vnímat i ty nejjemnější nuance ve výkyvech energií Ostrova. Bylo to těžko popsatelné – od té doby, co převzal vládu nad Ostrovem, se cítil, jako by byl neviditelnými vlákny napojen na ostatní lidi na Ostrově. Nejvíc vnímal ty, kteří už na Ostrově strávili dlouhou dobu nebo jím byli nějak poznamenáni. Když je měl nablízku, cítil z nich slabou záři a vlákno, které je pomyslně pojilo, bylo ochablé. Jakmile se mu vzdálili, jako by se vlákno napjalo… a v Hurleym narostlo napětí.

Bylo to zvláštní. Už si zvykl na mírné napětí pocházející z končin pod sochou. To teď ještě trochu zesílilo, jak se ke skupině vypravil Ben. A stejně tak vnímal napětí kdesi na severu. To byla Kate, Claire, možná i malý Charlie a samozřejmě Černý. Zatím se nic zásadního neměnilo. Vlákna na severu se sice mírně napínala, ale to bylo normální; projevovalo se takhle už jen to, že někdo šel na lov nebo na sběr ovoce. Hurley ale nepochyboval, že informace o přesunu byla pravdivá. Černý se skutečně rozhodl ženám ustoupit a tábor přestěhovat; lhát nemělo smysl – Černý věděl, že by to Hurley velmi brzy poznal. A že by lhala sama Claire, to bylo naprosto nepředstavitelné. Severní tábor se přestěhuje – jen byla otázka času, kdy. Hurley i ostatní doufali, že to bude co nejdříve.

* * *

Walt posedával v táboře. Od noci, kdy ho pronásledoval ten šílený sen o černém přeludu a ječícím Charliem, ho přešla všechna euforie z úspěchu. Opatrně se sice opět napojil na Charlieho a chvíli mu předával lákavé obrazy pohody v útulném dětském pokojíčku, ale snažil se vize nepřehánět. Žádné vydírání pomocí lákání na sladkosti a jiné silné vjemy. Žádné buzení ze sna s pláčem a křikem. Když už se severní tábor rozhodl k přesunu, nechtěl na věci tlačit.

Když se Hurley vrátil z útesů zpět do tábora, ani se na Walta nemusel podívat, aby věděl, že chlapec není ve své kůži. Walt mu o snu řekl už ráno. Vyděsilo ho to – dokonce se rozhodl, že se raději pár nocí nebude hlásit té novinářce v Los Angeles.

Hurley to chápal, ale zároveň mu chlapce bylo líto. Walt dosáhl velkého úspěchu a teď, místo aby z toho měl radost, ho sužovaly spíš obavy.  Nějakou dobu přemýšlel… a potom se k Waltovi vydal. Chtěl chlapce přivést na jiné myšlenky.

Ani se nemusel ptát, jak se má. Walt se k němu obrátil unaveně, bezradně.

„Walte, nechtěl bys se mnou odpoledne vyrazit ven? Chci se vydat na jednu návštěvu a společnost by byla fajn.“

Walt překvapeně zamžikal. „Na návštěvu? Tady?“

Hurley lehce přikývl.

„Ale… kam? Za kým chceš jít?“

„Uvidíš,“ usmál se Hurley. „Ber to jako malý překvapení.“  

Walt se zamyslel. Nepředpokládal, že by Hurley chtěl vyrazit do úkrytu Druhých pod sochu; tam právě byl Ben a nedávalo smysl, aby oba podnikali tutéž cestu krátce po sobě. Ale kam jinam?

„Tak jo,“ řekl nakonec.

Hurley dosáhl svého cíle. Chlapec, zmítaný zvědavostí, kam se s ním chce Hurley vydat, začal konečně přemýšlet nad něčím jiným než nad svým znepokojivým snem.

* * *

Claire a Kate se začaly chystat na přesun. Bylo to dost daleko a věcí, které Claire chtěla přestěhovat, nebylo málo. Rozhodla se, že stěhování zahájí sama. Po dlouhých letech na Ostrově znala divoký sever lépe než Kate a věděla, kudy se vydat. Naložila část věcí, sbalila je do starého ruksaku a vyrazila.

Kate a Charlieho v táboře hlídal Černý. Byl klid. Chlapeček byl dnes celkem spokojený a ochotně si s Kate hrál. Jako by i on vycítil úlevu obou žen a zklidnil se i on sám. Možná to přece jen je dobré rozhodnutí, pomyslel si Černý.

Kate se necítila vůbec dobře. Přičítala to dlouhodobému nevyspání – v noci ji budíval nejen Charlieho pláč a vlastní úzkost z toho, že se dítě zase někam zatoulá, ale i zvuky džungle, všudypřítomný hmyz a Černého příchody a odchody. Po ránu bývala vyčerpaná a občas se jí slabostí dělalo zle. Na přesun do bývalého Dharmavillu se nesmírně těšila. Doufala, že se jim co nejdříve podaří dát do pořádku alespoň jeden domek a vše se začne lepšit. A ze všeho nejvíc doufala, že by tam mohli najít nějaké zásoby trvanlivých potravin. Když Druzí po útoku první Widmorovy výpravy Dharmaville opustili, určitě si s sebou neodnesli vše. Kate snila o čemkoli jiném, než bylo ovoce, pečené maso a ryby. Balíček sucharů, tabulka čokolády, sušenky nebo konzerva s fazolemi – za to vše by skoro zabíjela. O nějakém alkoholu v lahvi označené logem Dharmy se snít ani neopovažovala.

Claire se večer vrátila s informacemi o stavu místa, kam se hodlali přesídlit. „Jsou to trosky,“ prohlásila pochmurně. „Dlouho tam nikdo nebyl. Všude je špína a džungle.“

Kate se rozhlédla po táboře. Určitě to nemůže být horší než tady, pomyslela si. „Dáme to do pořádku, neboj,“ usmála se pak na Claire povzbudivě.

„Snad jo,“ přikývla dívka roztržitě.

* * *

Když se Ben vrátil z tábora Druhých, pojedli skromný oběd. Ben během dopolední návštěvy předal Druhým aktuální zprávy a přinesl zpět informace od nich. Druzí plánovaný přesun Černého tábora uvítali, ale zatím mezi nimi panovala spíše opatrnost. Shodli se sice, že by to výhledově mohlo znamenat větší bezpečí v jižní části Ostrova a tedy i možnost občas vykročit ze síně pod sochou bez přímé Hurleyho ochrany, ale zatím to zkoušet nechtěli. Nechtěli riskovat ani své vlastní bezpečí, ani provokovat druhou stranu tím, že by hned drze využili situace.

Hurley s Waltem se vydali na slíbenou výpravu. Hurley chlapce vedl na severovýchod podél pobřeží Ostrova.

„Povíš mi teda, kam jdeme?“

Hurley se rozhodl chlapce už nenapínat. „Jdeme navštívit Rose a Bernarda,“ řekl.

„Cože?“ Walt pookřál. „To jsou přece ti…“

„Jo, ti starší manželé z letadla. Moc rádi tě uvidí. Hlavně Rose, myslím,“ usmál se Hurley.

Ačkoli Rose s Bernardem po přesunu Ostrova a po odchodu Oceanic 6 deklarovali, že se už nechtějí do ničeho na Ostrově plést a nehodlají se přidat ani na jednu stranu, bylo z jejich dosavadního vystupování zřejmé, že pro své staré známé z letu 815 mají stále slabost. Když se Rose loučila s odcházející Desmondovou skupinou, byla očividně dojatá. Hurley tedy věděl, že setkání s Waltem ženu potěší. Vlastně teď přemýšlel nad tím, proč tam chlapce nevzal už dříve. Ale v tom všem učení, sžívání s novou situací a usazování Walta do nové ostrovní reality si na to nikdo ani nevzpomněl.

Po nějaké době pochodu oba dorazili k příbytku postarších manželů. Rose právě věšela pár kousků vypraného prádla na improvizovanou prádelní šňůru za domkem. Když uviděla blížící se dvojici, vyšla jim vstříc. Hurleyho mohutnou postavu poznala už z dálky. Ale kdo to šel vedle něj, to nerozpoznala.

„Hugo!“ rozpřáhla náruč v přívětivém gestu. „Koho jsi to přivedl?“

Strážce Ostrova se zasmál. „Nepamatuješ si?“

Rose se na Walta zadívala a zamžourala. „To přece… to není možné…“

Ale nikdo jiný to být nemohl. Jiný mladý muž černé pleti, který by takhle samozřejmě a jako starý známý kráčel bok po boku Hurleymu, se tady objevit nemohl.

Walt vletěl ženě do náručí. Objímali se, smáli se a trousili takové ty klasické větičky k nečekanému shledání. Kde ses tu vzal, ty jsi vyrostl, nepoznala jsem tě, jak se máš?

Z chýše vyšel i Bernard, který zaslechl ruch zvenčí. Ten chlapce poznal hned. „Walte!“ vyjekl se smíchem.

Hurley to vítání pozoroval s radostí. Ano, tohle byl dobrý nápad.

Rose s Bernardem je pozvali dál do své chýše. Měli to tam jednoduché, ale očividně měli vše, co potřebovali. „Čaj?“ nabída Rose.

Oba rádi přijali. Rose vyšla na zahrádku, natrhala nějaké bylinky a zase se vrátila zpět. Po chvíli už všichni popíjeli a Hurley jim sděloval hlavní novinky. Rose a Bernarda velice zaujaly informace ze severu Ostrova.

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Rose s upřímným úsměvem. „Bude to lepší pro všechny.“

Pro ni ani pro Bernarda se přesunem nic neměnilo – Černý je nechával zcela na pokoji a od toho dne, kdy se Ostrov naposled zachvěl a pak se zklidnil, se jim žilo dobře. Ale věděli o osudu Kate a Claire a Desmondova syna. Žádné dítě si nezasloužilo žít v divočině s šílenou ženou. Zpráva o přesunu na civilizovanější místo je tedy potěšila.

„A jak se vůbec daří Desmondovi a dalším? Jsou v pořádku? Máte o nich nějaké zprávy?“ zajímal se Bernard.

Teď byla řada na Waltovi, aby se ujal slova. Shrnul, co věděl od Chris z nočních hovorů.

Když už se odpoledne začalo klonit k večeru, usoudili Hurley s Waltem, že je čas vyrazit zpět. Rose s Bernardem je vyprovodili před chýši a rozloučili se. Ale pak je Bernard ještě gestem zastavil.

„Počkejte ještě chvíli… skoro bych na něco zapomněl.“

Zašel za chýši a několikrát zvláštně zapískal.

Chvíli se nic nedělo. Zapískal znovu.

A pak se zdálky ozval štěkot, který sílil.

Walt úžasem rozevřel oči a otevřel pusu v němém výkřiku. V okamžiku se mu hlas vrátil a on vykřikl, jako by mu bylo o tři roky méně a byl pořád tím malým klukem, co přežil havárii letadla a měl tehdy jenom jednu jedinou starost.

„VINCENTE!“

* * *

Walta převálcovalo nadšení. A to si na Vincenta ještě před pár chvílemi ani nevzpomněl. Nevzpomněl si na něj už několik let. Nedoufal, že by Vincent mohl ty dramatické roky na Ostrově přežít… a raději se od vzpomínek na něj úplně odřízl, aby se zbavil stesku. Když se s Michaelem vrátili z Ostrova na lodi, otec mu nabídl, že mu pořídí nového psa. Chlapec to odmítl, jako by nechtěl, aby mu nové zvíře připomínalo ztraceného kamaráda.

Ale teď ho zase našel. I Vincent ho poznal. Shledání bylo nekonečné. Walt psa objímal, Vincent skákal nadšením, štěkal, kňučel, chlapec i pes se radostně prali a překřikovali se v nadšené kakofonii zvuků.

Rose, Bernard a Hurley je pozorovali, nikoli bez pocitů dojetí. Nechali je vydovádět, dokud se oba neuklidnili. Vincent se šťastně posadil Waltovi k nohám a čekal, co bude. Přeletoval očima od Walta k manželům Nadlerovým, jako by se ptal, co teď. Našel svého starého pána… ale vedle měl své nové pány. Nevěděl, co dál, a coby správný pes čekal, co mu řeknou jeho lidé.

Pak se vzpamatoval i Walt a zatvářil se podobně nejistě. V hlavě se mu pletly desítky pocitů. Radost, překvapení, dojetí. Vířily na povrchu myšlenek… ale Walt cítil, že pod nimi spí něco dalšího. A pak si znovu vzpomněl na svůj sen o tom černém oblaku a všecko se v něm sevřelo.

„Vincente, zůstaň,“ pronesl nakonec laskavě, ale přísně.

Rose i Bernard se na něj zadívali udiveně. „Walte…“

Klidně si ho vezmi s sebou, zračilo se v pohledu obou.

Walt pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Je doma tady u vás. Zvykl si tady. Budu za ním chodit, jo?“

Staří manželé s radostí souhlasili. „Přijď, kdykoli budeš chtít,“ rozzářil se Bernard. „Klidně každý den,“ dodala Rose.

Walt svého parťáka naposledy objal a pomuchlal, pak se rozloučili a s Hurleym se vydali zpět do svého tábora. Dlouho mlčeli.

„Walte, to bylo…“ Hurley hledal to správné slovo. „Velký,“ dodal po chvíli. „Nečekal jsem, že se rozhodneš takhle.“

„Nemůžu jim ho sebrat. Mají ho rádi a on je taky.“ Walt pohodil rameny a pronesl to trochu posmutněle. Jako by většinu svého odhodlání a optimismu vyčerpal při rozhodnutí a loučení. Teď zbylo to ostatní.

Hurley ho poočku pozoroval. Viděl na chlapci opět ten neklid, i když slabší než dopoledne. Tušil, že Walt se pro ponechání Vincenta nerozhodl jen kvůli zvyku a pohodlí všech obyvatel odlehlého příbytku. Viděl, že chlapec se něčeho bojí – a nechce svého starého kamaráda přitáhnout blíž k nebezpečí.

V noci Walt téměř nespal. Těšil se na další den, těšil se, že se odpoledne opět vydá k Rose, Bernardovi a Vincentovi. Ale měl strach usnout. Přízrak z minulé noci ho zasáhl víc, než si myslel. Připadal si, jako by ztratil kontrolu nad svými sny.

Do té doby nikdy nic takového nepoznal. Míval sny, které byly třeba sice dramatické, ale vždycky nakonec dokázal vysledovat jejich původ. Věděl, že se mu zdají proto, že něco viděl, o něčem přemýšlel, s někým se potkal. Když chtěl, dokázal své sny kontrolovat a dělat v nich to, co potřeboval. Když to bylo potřeba, uměl své sny propojit se sny někoho jiného. Ale nikdy se mu nestalo, aby někdo vnikl do jeho snů.

Až teď.

Walt měl strach. A radostné setkání se starým kamarádem ten strach neutlumilo. Na chvíli ho možná přebilo, stejně jako léky dočasně umí přebít bolest… ale pod tím ten strach byl stále a když odezněla radost ze setkání, vrátil se. Vrátil se možná ještě vytrvalejší – protože teď se Walt mohl bát i o někoho dalšího, koho měl rád.

V noci spal jen lehce a trhaně. Naštěstí se mu nic nezdálo.

Dalšího dne vyrazil k Rose a Bernardovi sám. Donesl Vincentovi kus opečené ryby, pes nadšeně dováděl a celé odpoledne si spolu hráli. Když se Walt vracel zpátky do tábora, cítil se už líp, jako by z něj něco pomalu opadávalo. I další noc byla klidná. Nakoukl k malému Charliemu, něco mu povyprávěl a stáhl se. A po dvou nocích neklidu zase normálně usnul.  

* * *

Podobně klidnou noc měli i na severu. Dalšího dne si Claire s Kate sbalily zbytek věcí a připravily se k odchodu do nového domova.

Claire loučení se starým táborem málem oplakala. Pak se ale podívala na chlapečka a utřela si neposlušnou slzu. Věděla, že to kvůli němu musí udělat.

Vydali se na dlouhou cestu. Chlapeček byl dost těžký, a tak ho většinu pochodu nesl Černý, samozřejmě ve své lidské podobě. Musel volit cestu opatrně – držet se ve vyvážené vzdálenosti od hlavních energetických toků a vývěrů. Tak, aby se on sám držel v dosahu energie, se kterou byl spojený… ale také tak, aby ten dosah nebyl příliš silný a nezpůsobil Charliemu záchvaty časové nemoci. Vcelku se jim to dařilo. Chlapeček sice několikrát náhle uprostřed svého brebentění zmlkl a hlavička mu spadla na mužovo rameno, jako kdyby usnul, ale nikdy to nepřešlo do záchvatu.

Pochod jim trval skoro celý den, ale večer celá skupina stanula u trosek sonického plotu.

„Jsme doma, Aarone,“ vydechla Claire.

„Doma,“ zopakoval unaveně chlapeček.

Kate klesla do trávy.

Černý i s Charliem odhodlaně vykročil přes trosky plotu. Byl to obrovský nezvyk – cítil se, jako by měl sáhnout na rozpálená kamna, na která sáhl už stokrát a vždy se spálil. Teď sice věděl, že se nespálí… ale reflexy vybudované desetiletími zkušeností byly neúprosné. Čekal, že jako tolikrát předtím narazí na tu nepříjemnou neviditelnou neprostupnou bariéru, do které tolikrát v rozletu narazil… ale nic se nestalo. Zařízení bylo už roky poškozené a bez energie.

Claire pomohla unavené Kate vstát a vydaly se za mužem a dítětem.

* * *

Najít co nejméně poškozený domek nakonec nebylo tak těžké, jak se obávala Claire. Několika stavením zůstaly nepoškozené střechy i stěny. Kate obešla pár domků a našla jeden, v jehož dveřích dokonce stále vězel klíč. To bylo fantastické – znamenalo to, že Charlie nikam neuteče, i kdyby se vzbudil v noci a rozhodl se vydat na průzkumy. Kate si s úlevou uvědomila, že se možná konečně trochu vyspí.

Obsadily domek. Nic sice nefungovalo – voda, elektřina, vše bylo zničené po invazi Widmorových žoldáků a po následujících zmatcích. A co nezlikvidovala invaze, to poškodil čas a příroda… ale nepršelo sem, dala se zavřít většina oken a dveří a byly tu zbytky nábytku, ze kterých se daly vytvořit improvizované postele. Oproti starému Claiřinu táboru to byl obrovský posun kupředu.

I Černý byl podle všeho spokojen. Prošel celý domek a beze všeho odsouhlasil používání zámku. Naopak mu to vyhovovalo – malý domek se mnohem snáze hlídal a jeho okolí bylo přehlednější než tábor v džungli. Dokud se zdržoval v okolí, věděl, že nikdo nepozorovaně neunikne ven, ani se nedostane dovnitř. On sám se dovnitř domku dokázal dostat jednoduše jakoukoli škvírou nebo pootevřeným oknem, jednoduše ve své abstraktní podobě. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, mohl okamžitě zasáhnout.

Claire si s chlapečkem zabrala ložnici. Kate souhlasila, že bude přebývat v někdejším obývacím pokoji.

Charlie, i když unavený po celodenním přesunu, v domku pookřál. Začal se rozhlížet, komentovat, co kde viděl, a po chvíli se dokonce vydal na průzkum. Vyzkoušel židli, psací stůl… a když v zásuvce objevil papíry a barevné tužky, nebralo jeho nadšení konce.

„Líbí se mu tady,“ vypravila ze sebe dojatá Claire. „Líbí se mu tady, viď, Aarone?“

Kate se usmála a beze slova přikývla. Ulevilo se jí. Všecko najednou vypadalo nadějněji. Přesunuli se bez větších problémů a na Charlieho to mělo dobrý vliv. Kate doufala, že nové, civilizované místo zapůsobí dobře i na Claire a že dívka udělá dalších několik kroků k lepšímu duševnímu stavu. Kdyby se to povedlo, měla v plánu začít Claire opatrně připravovat na poznání, že dítě, o které pečuje, není její vlastní.

* * *

Jejich první noc v Dharmavillu byla jako sen. Všichni se vyspali. Charlie se probudil jen jednou za noc, zavrněl něco jako Ahoj, zabořil ruku do Claiřiných světlých vlasů a spal dál. Claire se na něj nemohla vynadívat. Konečně se jí povedlo dát mu to, co potřeboval. Co víc, ona mu to nedala, ona to pro něj vybojovala. Konečně si začínala připadat jako dobrá matka.

Dalšího dne Kate vyrazila na průzkum ostatních domků. Stále si připadala unaveně, ale bylo to o něco lepší. Nemohla čekat zlepšení ze dne na den, to věděla. Rozhodla se únavu rozptýlit něčím užitečným a zajímavým. Především doufala, že někde najde nějaké dětské hračky. Dobře věděla, že Druzí neměli vlastní malé děti, protože děti se na Ostrově už dlouho nerodily… ale bývaly časy, kdy tu děti žily. Od té doby už sice uplynula dlouhá desetiletí, ale jak Dharma, tak později i Druzí věděli, že žijí na místě, kam se nové věci dostávají komplikovanou cestou, a mohli se tedy snažit staré věci nevyhazovat.

Její naděje se splnila. V jednom domku našla ve skříni se starými věcmi krabici. Na víku bylo napsáno Alex. Kate zabloudila do minulosti a si vzpomněla na dívku, kterou znávala. Tak tohle byly první věci, kterých se kdy dotýkala jako malá holčička, která měla všecko před sebou, nebýt všech těch událostí… Ale to už bylo pryč a věděla, že nemá smysl na to vzpomínat. Minulost změnit nemohla. Teď tady byla přítomnost a budoucnost – a s těmi něco udělat mohla.

Rychle prošla obsah krabice. Dětské kostky, panenka, autíčko, vláček, obrázkové skládanky, pár potrhaných dětských knížek a další drobnosti. Kate krabici vzala, co nejpečlivěji zavřela starý Benův dům a odnesla věci do jejich nového domku.

Charlie byl z hraček nadšený a Claire byla snad ještě šťastnější než on. Nadšeně Kate objala a málem se jí rozplakala na rameni. „Ty jsi… kamarádka, Kate. Moje nejlepší kamarádka. Tak strašně moc toho umíš.“

Kate ji pohladila po rameni. „To nic nebylo, Claire. Když budeš chtít, můžu jít dál hledat. Třeba najdu i nějaké staré zásoby jídla. Něco tu někde určitě bude.“

Claire nadšeně přisvědčila. Kate tedy znovu vyrazila hledat. A měla pravdu – v některých domcích byly stále v kuchyňských skříních krabice a plechovky s potravinami. Mnoho z nich už začalo podléhat zkáze, ale některé byly nedotčené. Domy a skříně se sice pomalu rozpadaly, ale plechovky a konzervy odolávaly zubu času a odhodlaně chránily svůj obsah. Kate našla dokonce i obstojnou zásobu hotových konzervovaných jídel. Vše bylo označeno logem Dharmy. Pocházelo to nepochybně z kontejnerů z leteckého zásobování.

Kate donesla batoh plný zásob do domku. Claire se nadšeně přehrabovala zásobami. „Půjdeme udělat pořádnou večeři?“ vyzvala Kate.

Obě se přesunuly do kuchyně a uklidily plechovky do potravinové skříně. Kate očima přeletěla zásoby. "Tak co si dáme, Claire? Kuře s rýži? Bramborový nákyp? Hovězí s fazolkama?“

„Kuře!“ vyjekla nadšeně Claire a začala se přehrabovat v nádobí. Našla velkou pánev. „A můžeme to ohřát venku, rozděláme tam oheň, jo?“

Kate to považovala za výborný nápad. Daly se do vaření. Jako dvě kamarádky nebo sestry, co spolu sdílí domácnost.

* * *

Charlie si šťastně hrál s kostkami. Tloukl jimi o sebe a pak stavěl co nejvyšší věž. Šlo mu to.

Po chvíli se zadíval na pohovku. „Koukej,“ řekl vesele. „Hezký!“

Když dostal žízeň, zvedl se od hromádky kostek a odcupital k sedícímu muži, aby mu dal napít. Už neplakal po žádné limče. Stačila mu voda z hezkého barevného hrnečku.

Pak Charlie zase odběhl ke kostkám a dál stavěl. Dál hrdě pokukoval směrem k pohovce. Jenže muž seděl na křesle v rohu místnosti. Dítě očividně komunikovalo s někým jiným… jenže na pohovce nikdo nebyl.

Černý to chvíli pozoroval a pak chlapečka klidně oslovil. „Aarone?“

Charlie zvedl hlavu od kostek – na nové jméno si už zvykl a slyšel na ně.

„Ty si s někým povídáš?“

Veselé přikývnutí.

„S někým na gauči?“

Další přikývnutí.

Tu část, která ještě před časem bývala Jackem, to absolutně nepřekvapilo. Malé děti si často vymýšlejí imaginární kamarády, to bylo normální. Nepřekvapilo to ani tu část, která byla tím věčným, Černým. Ta zase dobře věděla, že na Ostrově se objevují vize lidí, které dovedou komunikovat a působí naprosto věrně. Černý by naprosto pochopil, kdyby na gauči uviděl Penelope, která by se aspoň touto cestou držela svému synovi nablízku. Jenže tam neviděl nikoho. A vizi, která by vycházela z ostrovní energie, by zrovna on vidět měl. Vize to tedy nebyla. Takže přece jen Charlieho fantazie?

Zaujatě se vyptával dál. „Ty máš kamaráda?“

„Jo,“ zavýskl Charlie nadšeně.  „Tam, tam.“ Mával směrem k pohovce.

„Povíš mi, kdo to je?“

„Tam,“ zamračil se chlapeček.

„Já vím, že je tam,“ přisvědčil Černý. „Ale kdo?“

Charlie znovu zamžoural na pohovku a pak zafňukal. „Není. Pryč.“

„Kamarád šel pryč?“

„Jo.“ Charlie se zatvářil uraženě, jako by Černý jeho imaginárního kamaráda zahnal. Vlastně to tak možná bylo – Černý svými dotazy rozptýlil Charlieho natolik, že jeho představa prostě vymizela. Zkřivil obličejík do plačtivého výrazu a z oček se mu vyhrnuly první slzy.

Černý se chlapce pokusil utěšit. „Neboj, kamarád zase přijde. Přijde. Neplač, jsi velkej kluk.“

Charlie chvíli „Jo,“ otřel si Charlie oči. „Velkej kluk. Přijde.“

„Velkej kluk? Tvůj kamarád je velkej kluk?“

„Jo. Velkej. Přijde.“

Černý zpozorněl na maximum. Tohle už bylo zvláštní.  

„Přijde,“ souhlasil. „Budete si hrát?“

„Ne,“ zatřepal hlavičkou Charlie. „Spát. Povídat.“

„Spát? Kamarád s tebou spinká? A přitom si povídáte?“

„Ne,“ nasadil Charlie ten káravý tón, kterým děti vysvětlují úplně samozřejmé věci, které ti tupí dospělí nejsou schopni pochopit. „Já spát. On povídat.“

Chlapeček horlivě kýval.

„Kamarád za tebou chodí, když spíš, a povídá si s tebou?“

Čupřina světlých vlásků jen poskakovala, jak Charlie dál přikyvoval.

„A kdo to je?“

Charlie se nechápavě zamračil. Tenhle dotaz byl očividně nad jeho síly.

Černý to zkusil znovu a jinak. „Má ten kamarád jméno?“

„Jo,“ přisvědčil vesele Charlie.

„A jaké to jméno je?“

„Alt. Povídat. Jo.“

Alt.

A pak to Černému došlo. Najednou mu došlo všecko.

* * *

Vyrazil z místnosti a jen za ním zapadly dveře, změnil podobu do té abstraktní kouřové. Za zuřivého cvakání a supění vyletěl zpod dveří a prosvištěl kolem Kate a Claire, které se věnovaly kuřeti na pánvi nad ohništěm.

„Co se děje?“ vyjekla Claire.

„Já nevím,“ odpověděla pomalu Kate a šokovaně zírala za mizejícím kouřem. Ale nic dobrýho to nebude, pomyslela si.

819 - Konference

Dalšího dne se šestice v Chrisině příbytku rozdělila na dvě skupiny. Desmond se zavřel do pokoje se Sawyerem a Milesem a probírali tam, co dál. Desmond na internetu objevil společnost, pořádající v Los Angeles kurzy první pomoci, vedené armádními vysloužilci, což se mu značně zamlouvalo. Už si zjišťoval termíny a s uspokojením zjistil, že by to mohl stihnout během několika dnů, ještě před Vánocemi.

S kurzy obranné a taktické střelby a sebeobrany to bylo horší. Desmond si prošel kalifornské předpisy pro držení zbraní a zjistil, že dosud v podstatě neustále porušovali místní zákony, už jen tím, že zbraně měli u sebe bez patřičných povolení. Došel k závěru, že pro absolvování výcviku bude lepší vypravit se do jiného, zbraňově liberálnějšího státu, kde nebudou muset splňovat tolik přísné podmínky. Desmond otevřel svůj notebook.

„Tohle se mi líbí,“ řekl a ukázal dvěma parťákům webové stránky společnosti pořádající střelecké kurzy. „Sídlí ve Phoenixu, což je asi den cesty odtud. Po novém roce bychom mohli začít. Mají kurzy taktický střelby a sebeobrany pro pokročilý – tam byste se měli vypravit vy dva. Já s Frankem bychom si měli dát udržovací kurz pro ty, co už s tím někdy něco měli do činění. A pro Dana a Chris by se hodily aspoň úplný základy.“

„Agentka bude střílet?“ nadzvedl obočí Sawyer.

„Bude fajn, když bude aspoň vědět, co s tím má dělat,“ odtušil Desmond. „Snad se toho aspoň nebude bát jako Dan.“

Sawyer se uchechtl. „Ta se bát nebude, to mi věř. Bude se jí to líbit.“

* * *

Druhá trojice seděla v obýváku. Daniel na svém notebooku sledoval seriál, k tomu četl Chrisiny poznámky a občas si i on sám něco poznamenal. Vypadal nesmírně zaujatě.

Chris procházela obálky z krabice a snažila se jednotlivé případy třídit do skupin. S jednou obálkou zašla za Frankem.

„Podívej, co jsem našla. Zmizení letadla z roku 1950. Jak je možný, že nám to uniklo?“

„Let 2501,“ přečetl pilot nadpis obálky a vytáhl prvních několik listů. „Michiganský jezero… jo, o tom už jsem slyšel. Ale to není zmizení se vším všudy. Našli tenkrát nějaký malý kusy trosek. Proto jsme to nezařadili do tvojí mapy.“

Dívka prolistovala obsah obálky. Bylo v ní několik novinových výstřižků a také kopie vyšetřovací zprávy o rutinním letu z New Yorku do Seattlu, který nad Michiganským jezerem zmizel. Nikdy se nenašly větší kusy trosek ani těl obětí, pouze drobné fragmenty. Pozorně se materiály probírala. „Když to nebylo prostý zmizení, tak tam musí být něco dalšího, kvůli čemu to do tohohle výběru zahrnuli,“ přemýšlela nahlas. Přitáhla si svůj laptop a chvíli hledala na internetu.

„Ale,“ podivila se po chvíli. „Před pár měsíci našli archeologové na dně jezera nějakou starou kamennou stavbu, snad řadu kamenů s rytinama.“

„Ukaž mu to,“ kývl Frank směrem k Danielovi.

„Teď ho nebudu rušit,“ zavrtěla hlavou Chris. „Přijde mi ale, že to dává smysl. Letecká nehoda a částečný zmizení, divný místo, kde se našly pravěký relikty… Zapadá to mezi ty ostatní spisy.“

Obálka teď perfektně zapadala do sbírky informací o rituálních místech, podivných skalních útvarech nebo kamenných řadách a kruzích opředených nevysvětlitelnými událostmi. Chris se rozhodla událost přidat do své mapy.

Zrovna když se skláněla nad mapou a lepila do ní štítek s informacemi o události, vkráčel do obýváku Sawyer. Zvědavě jí nakoukl přes rameno. „To je někde u Velkejch jezer, ne? Pokud si dobře pamatuju, tak tam mívala Dharma pevninský výzkumný středisko. Aspoň kdysi v sedmdesátejch letech.“

„Cože?“

„Jo. Když jsme byli na Ostrově, víš v který době… tak se tam dělávaly výzkumy, na který na Ostrově nebylo zázemí. Občas tam někdo z Ostrova odjel a přijel. Bylo to v Ann Arbor, myslím.“

Chris si na podrobné online mapě dohledala přesnou pozici. Město, u něhož měla Dharma svou základnu, bylo asi sto kilometrů od Michiganského jezera a trasa nešťastného letu 2501 vedla přímo přes město nebo v jeho těsném okolí.

* * *

Odpoledne Chris s Danielem prošli svoje dílčí závěry a rozplánovali, co řeknou ostatním. Na večer svolal Daniel všecky do obýváku. „Díky, že jste si udělali čas,“ zahájil. Připadal si jako organizátor neoficiální vědecké konference. „Chtěl bych… teda chtěli bychom vám s Chris a s Frankem ukázat, co jsme zatím našli. A pak vám nastíníme, jak si myslím… teda myslíme, že bychom mohli pokračovat.“

Prezentující trojice seděla u Chrisina pracovního stolu, kde byl velký monitor. Natočili jej tak, aby na něj druhá skupina dobře viděla. Chris si přitáhla svoje poznámky a krabici se spisy.

„Takže… začali jsme hledat místa, kde dochází k divnejm událostem. Zmizení, světelný úkazy, nevysvětlitelný nehody… a podobně. Sami jsme našli několik incidentů, a pak se objevila ta krabice s dharmským archivem, která to perfektně doplnila. Dělá nám to několik velkejch lokalit. Podívejte.“

Chris ukázala svou mapu. Některé lokality skutečně byly posety značkami víc, než jiné.

Pak ukázal Daniel druhou mapu, nalezenou v dharmské stanici pod Lamp Post. Danielova mapa se šrafovanými oblastmi a s několika konkrétními značkami vázanými na konkrétní události se do velké míry kryla s tou Chrisinou.

Dívka postupně popsala jednotlivé lokality.

Austrálie. Dvě oblasti obklopující výrazné skalní útvary. Kalkajaka alias Black Mountain a Uluru alias Ayers Rock. Místa obklopená legendami o tajemných úkazech, zmizeních osob, místa, považovaná domorodci za posvátná.

Oblast Polynésie a Mikronésie. Ostrovní nekropole opředené hrůznými pověstmi domorodců. Lokalita mezi Fidži a Marshallovými ostrovy, kde opakovaně mizely lety dopravních letadel.

Pás Kalifornie, táhnoucí se od severu nad Los Angeles, až po horský hřeben Sierra Nevady. Nenápadná místa s geomagnetickými anomáliemi, mizení malých letadel a lidí v horách.

Legendární oblast Bermudského trojúhelníku. Opakovaná mizení lodí a letadel, hlášení podivných světelných úkazů na moři i na obloze.

Oblast Velkých jezer. Zmizení letu 2501, nalezené útvary na dně Michiganského jezera, hlášení magnetických anomálií, výzkumné středisko Dharmy.

Evropa. Několik míst v Británii a na severu Francie. Pravěké megalitické stavby jako Stonehenge, kamenné řady ve Francii, ale i mnohé další. Roztroušené menší oblasti ve středu a na východě Evropy. Staré pevnosti, mytické hory, místa, kde lidé mizeli a zase se objevovali, popisovali propady časem, vidiny událostí z historie nebo legend, případně podivné světelné úkazy.

Rusko a polární oblasti. Záhadná úmrtí hned několika expedic a polárních výprav, hlášení podivných světelných jevů, geomagnetické anomálie, dodnes neobjasněný výbuch v sibiřské tajze ze začátku 20. století.

Málo zmapované byly jen oblasti Afriky a Asie. Ale po tom všem, co Chris viděla a našla, si nemyslela, že by to bylo proto, že by tam k podobným věcem nedocházelo. Jen se nedostaly do hledáčku jejich pátrací skupiny a dharmských archivářů.

Na seznamu bylo vidět, že jej zpracovávala organizace sídlící v USA. Zároveň ale bylo poznat, že organizace měla dobrou zpravodajskou síť, sahající nejspíš až do armádních struktur, ale také na lokální úroveň – ve spisech byly desítky kopií z lokálních novin, zapsané vzpomínky místních, povídání emigrantů z jiných kontinentů a materiály z dalších různorodých zdrojů.

* * *

První, faktografická část improvizované konference, byla přijata bez větších námitek. Pak se slova ujal Daniel. „Doteď jsme uvažovali o událostech, které jsou dobře doložené. Ale, jak víte, pracovali jsme i s místy, která figurují v určitých příbězích. K tomu vám něco povím já.“

„Zatím jsme pečlivě prošli dva fiktivní prameny – seriál Twin Peaks a komplex příběhů Howarda Phillipse Lovecrafta.“

Sawyer si vzpomněl na Danielovu matku a její rozčilení na Ostrově. Mladý vědátor se tím očividně nedal zastrašit. 

Daniel se napil, aby zahnal doznívající chřipkový chrapot, a pokračoval. „Je na nich zajímavé hlavně to, jak zapadají do faktů, které známe my z vlastních zkušeností z Ostrova, nebo opět kopírují vytipovaná místa, o kterých mluvila Chris. Odlehlé lesy na severu USA, polární oblasti, Polynésie, Nová Anglie. Místní lidé si o těch místech vyprávějí pověsti a mluví o nich jako o místech, kam se nemá chodit a kde se dějí divné věci. Mizejí tam lidé nebo dochází k nevysvětleným úmrtím. A místa, kde objevují světelné úkazy nebo věci, které tam nemají být. Nebo věci, které… vůbec nemají být.“

Podíval se na Chris. Ta plynule navázala.

„Ty věci, které nemají být, tomu jsem tak začala říkat já,“ přiznala trochu rozpačitě dívka. „Někteří z vás ví, někteří ne… že od tý doby, co jste tady, se mi několikrát zdálo o Ostrově a o něčem, co vypadalo jako černej kouř. Bylo mi to strašně vzdáleně povědomý. A pak jsem přišla na to, co mi to připomíná.“

Zalistovala v knize a přečetla pasáž z Lovecrafta.

„Když jsem to kdysi četla, představovala jsem si to úplně stejně, jako v těch snech,“ pokračovala pak. „Máme tady autora, co píše o výpravách na bohem i lidma zapomenutý místo, kde se dějou divný věci, a do toho se tam odehrávaj vize divnejch a přitom strašně podobnejch věcí, o kterejch se lidi neopováží ani fantazírovat. Obrovský nepopsatelný černý věci, který by neměly být. A zároveň věci, který se dovedou zhmotnit v cokoli, co tě napadne.“

Desmond, který vše až doteď soustředěně sledoval, se ozval. „Říkáš, že sis takhle kdysi představovala to lovecraftovský monstrum,“ podotkl. „Není možné, že se ti v těch snech o Waltovi jen oživilo něco, co sis už kdysi představovala sama?“

Chris zatřásla hlavou. „To si nemyslím. Jsou to už roky, co jsem to četla, a nikdy se mi nic takovýho nezdálo. Kdyby ses mě ještě před pár dny zeptal, co si pamatuju z Lovecrafta, tohle bych ti určitě neřekla. Zdálo se mi to v době, kdy jste mi ještě o té černé věci na Ostrově nic neřekli. A navíc to byl sen, kterej souvisí s Waltem. A zdálo se mi to opakovaně. To… nejsou náhody, Desmonde, a ty sám to myslím taky dobře víš.“

Velitel výpravy dobře věděl, na co dívka naráží. Po chvíli neznatelně přikývl a znovu se opřel o ruku, sevřenou v pěst.

 „Celý to sedí v mnoha ohledech,“ pokračovala Chris. „Lovecraft svý díla situoval do Nové Anglie, do ostrovních lokalit v Polynésii a Mikronésii a do polárních oblastí. To hrubě odpovídá jak událostem z vašeho Ostrova, tak našim faktograficky vytyčenejm lokalitám.“

Daniel vstoupil do jejího výkladu. „Mám k tomu dvě poznámky. První věc – všecky kompletní Lovecraftovy spisy míval můj otec ve své pracovně. Beletrii nikdy nečetl, ale tohle měl. Druhá věc – vzpomínáte si, jak na zmínku o Lovecraftovi reagovala moje matka na Ostrově?“

Sawyer se ušklíbl.

„Chris, máš nějaký případy v Nové Anglii?“ vypálil nečekaně Miles.

„Něco tam bylo, moment, hned to najdu,“ odtušila dívka a zalistovala poznámkami. „Tady. Bridgewaterský trojúhelník v Massachusetts a Benningtonský trojúhelník ve Vermontu. V obou lidi opakovaně hlásí světelný úkazy, ohnivý koule, UFO, poltregeisty a podobný věci. Domorodí obyvatelé ta místa považovali za prokletý a nechodili tam. Ale zajímavý je hlavně to druhý místo. Na konci 40. let tam zmizelo několik lidí. Dělo se to v lokalitě s centrem kolem Glastenbury Mountain.“

Daniel zvedl prst, jako by chtěl zareagovat, ale pak se rozhodl dívku nepřerušovat. Jen se zatvářil způsobem, který říká „pozor, tohle je důležité.“

„Když jseš u Nový Anglie a vymyšlenejch příběhů, nezapomeň na starýho dobrýho Steva Kinga,“ využil její odmlky Sawyer a skočil jí do výkladu. „Takový Derry, to je taky fajn místo plný příšer a neštěstí. Pokud Kinga inspirovalo nějaký skutečný město, tak bych tam teda žít nechtěl.“

„Stephen King,“ řekla Chris zamyšleně a pomalu. „Jo… u toho by se asi taky něco našlo. No, tak fajn, aspoň vím, na co se zaměřit teď.“

„S tím počkej, Chris. Možná budeme mít plno jiné práce. Nejsem si jistý, zda teď má cenu pátrat v příbězích, když se můžeme pustit do skutečných událostí z míst, která máme vytipovaná.“ řekl Daniel. „Ale nejprve dokončíme souhrn z fiktivních zdrojů, jestli souhlasíte.“

* * *

„Nakonec tady máme fiktivní lokalitu u hranic s Kanadou někde na severu státu Washington,“ ujal se znovu výkladu fyzik. „Všichni jste aspoň některé díly z Twin Peaks viděli. Shrnu to aspoň stručně: ten seriál se odehrává v městečku obklopeném lesy, kde se objevují světelné a jiné úkazy, kde lidé mají vize, ztrácejí ponětí o čase, mizí a pak nedovedou vysvětlit, kde byli. Někteří se stávají obětí posedlosti nějakou entitou a pak dělají příšerné věci. Zabíjejí, ubližují. Některá místa v okolí jsou od nepaměti pokreslena starými symboly. Místní původní obyvatelé si o těch místech vypráví legendy. Ve 2. polovině 20. století tam měla armáda provádět nějaké tajné výzkumy a zachytit vysílání bez zjevného zdroje.“

Do vyprávění vstoupil Frank, který doteď spíš jen souhlasně přikyvoval. „Tohle by vám mohlo něco připomínat.“ Zadíval se na Sawyera a Milese.

Slova se opět ujal Daniel. „Všechy tyhle jevy jsou soustředěné kolem určitých lokalit. Na těch se mají nacházet… no, nazvěme to průchody. Průchody do jiných světů nebo dimenzí. Jedním z míst průchodů v seriálu bylo místo jménem Glastonburský háj. Mimochodem, nezapomněli jste, jak se jmenoval ten vrchol v benningtonské lokalitě, o které mluvila Chris, že ne?“

„Předpokládám, že shoda s Glastonbury v Británii je čistě náhodná,“ utrousil Desmond sarkasticky.

Po malé odmlce do vyprávění vstoupila Chris. Okopávala roh stolu s monitorem, když přiznávala, že se jí v poslední fázi pátrání nezadařilo tak, jak si představovala. „Snažila jsem se vytipovat místo, který by splňovalo základní věci popsané v seriálu – oblast se starým indiánským osídlením, severozápad Států nedaleko hranic s Kanadou, odlehlé malé město v lesích, obklopené členitým terénem, řeky, jeskyně, ideálně i vodopád. A dějiště divných událostí., Ale nic jsem nenašla.“ Zatvářila se trochu zklamaně.

„To vůbec nevadí, Chris,“ oslovil ji Daniel. "Není to faktografický pramen, takže nemůžeme brát všecko doslova." 

Bývalá novinářka se zašklebila. "To vím. Vím, co je spolehlivej zdroj a co ne. Jen jsem to chtěla zkusit." 

"Nechci tím říct, že neumíš pracovat se zdroji. Dokonce si myslím něco podobného jako ty, totiž že to místo, kterým se tvůrci inspirovali, opravdu existuje. Ale nejspíš neplatí všechny charakteristiky. Těch proměnných tam je tolik, že stačí vypustit nebo změnit jednu... a dostane tě to úplně jinam." 

Dívka neochotně přikývla a fyzik pokračoval. 

„Naším cílem není odhalit všechna konkrétní místa, která se stala předzvěstí vyprávění. Důležité je, že vidíme určité rysy a ty nám opakovaně vystupují i v konkrétních případech a lokalitách. Můžeme na ta místa vyrazit a provést pár experimentů. A snad se aspoň na některých místech trefíme do období aktivity.“

„Myslíš něco jako v tom seriálu, jak tam říkali, že je nutný být v určitou chvíli na určitým místě?“ vzpomněl si Frank.

„Ano,“ přikývl Daniel. „To, co se na těch místech děje a vyzařuje, nemá stále stejnou intenzitu. Viděli jste to i v kostele. Dosavadní převládající názor je, že to má především časově periodický průběh, pokud to tedy něco nevychýlí.“

„Jako ty altadenský anomálie způsobené tím, co se děje na Ostrově,“ skočila mu do řeči Chris.

„Ano. Takže to ovlivňuje čas,“ Daniel počítal na prstech, aby ho ostatní lépe vnímali. „Nestandardní incidenty, které se odehrály na jiných místech, to za druhé. A za třetí… lze se domnívat, že to závisí i na konkrétním jedinci, který se v lokalitě ocitne. Je dost případů, kdy se do míst vypravily skupiny lidí, ale zvláštní věci se staly jen některým. Může se to odvíjet od jejich osobního nastavení, citlivosti, zkušeností nebo podle toho, co právě prožívají.“

„Myslíš to s tou láskou, co otevírá jedny dveře, a strachem, co otevírá ty druhý?“ vzpomněl si Frank.

Daniel opět souhlasně přikývl. „Pokud připustíme, že aktivace určitých míst a jevů je vázána na určitý duševní stav nebo převažující pocit, začnou některé věci dávat smysl i v případě Ostrova a průchodů z něj. Dost možná to začne dávat smysl i jiným událostem, jako jsou nevysvětlená zmizení lidí.“

Chris na něj opět navázala, i přes předchozí přiznání neúspěchu se nevzdávala. „Jasně. Ztratíš se ve vermontským lese, o kterým se vyprávějí děsivý příběhy… a proto, že se bojíš, se ti něco stane. Vlastně si tu divnou událost přivoláš sám.“

„Přesně tak. Tvoje citové rozpoložení a to, na co se soustředíš, přivodí to, co se ti stane.“ Daniel se rozhlédl po svých parťácích z Ostrova. „Pamatujete si, co nám matka zdůrazňovala, když jsme odcházeli z Ostrova? Ať se soustředíme jen na to jedno místo, kam se chceme dostat. Ať nemyslíme na nic jiného. Proč asi?“

* * *

Domluvili. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Sawyer. „Tak fajn, agenti. Odvedli jste docela obstojnej kousek práce, to se musí nechat. Ale… co teď s tím? Kam se chceš posunout, Danny? Chceš si vyrazit někam do neznáma, počkat u díry do jinýho divnýho místa a ulovit si tu černou mrchu z hororovejch tunelů?“

Daniel se nedal rozhodit. „Lovit v žádném případě teď nic nebudu. O tom, co se takto specificky vyskytuje na Ostrově a možná snad i někde jinde, toho víme tak málo, že se tím v tuhle chvíli zabývat nemůžeme. Ne, začneme od klidnějších věcí, které už známe a se kterými umíme nějak pracovat.“

„A to?“ nadzvihl Sawyer obočí.

„Máme několik jasně daných lokalit, které jsou nám v tuto chvíli dobře dostupné,“ odvětil Daniel. „Chci tam vyrazit a provést tam nějaká měření a experimenty, jak jsem už říkal. Rád bych začal tím místem v Sierra Nevadě, kde se stala ta nehoda těm chlapcům v osmasedmdesátém.“

„A co tam? Zjistíš, že tam vyvěrá ostrovní energie? Nebo nevyvěrá?“

„Ano. Rád bych na místě zjistil, jak to vypadá, a případně v jaké periodické fázi tamní aktivita zrovna je. Od toho se dá dál odvíjet,“ řekl Daniel. Odkašlal si. „Ale jsou i další možnosti. Teoreticky vzato… pokud bude dál fungovat komunikace mezi námi a Ostrovem, můžeme vyzkoušet širší spektrum experimentů. Kdybychom našli cestu, jak některé věci koordinovat… mohl bych pak zkoušet, jak na sebe některé jevy navazují, jak spolu interagují, jak je lze posilovat nebo neutralizovat. Nechci teď nic slibovat, ale… tohle je cesta, kterou můžeme zjistit, jak řešit věci na Ostrově, a jak to zjistit mimo Ostrov.“

„Altadena nestačí?“

„Nestačí,“ řekl Daniel. „V Altadeně můžu měřit intenzitu prosakujícího záření, ale podle všeho to není natolik intenzivní, aby se s tím pojily další jevy, které také potřebuju zkoumat. Potřebujeme… trochu aktivnější místo.“

Sawyer letmo poslouchal Danielův výklad. Jeho přirovnání k aktivním místům mu evokovalo vyhaslé a aktivní sopky. Vzpomněl si na dávnou vzpomínku ze školních let – ohnivý pás sopek na ostrovech v Indickém a Tichém oceánu… V hlavě mu neodbytně vytanula představa Daniela, kterak se proplétá mezi létajícími kameny a proudy lávy na vrcholku sopky. Mladý šílený vědec, který si neustále hraje s ohněm. V minulé verzi to byla atomová bomba, teď… co to mělo být teď?

Sawyer zatřásl hlavou, aby představy zahnal. Tohle byla cesta k připomíní věcí, které si už připomínat nechtěl, a které mohly všecko zkazit. Nesměl myslet na to, že Julietinu smrt svým způsobem kdysi zavinil Daniel.

Raději na vědce kývl: „Ukaž mi tu svoji dharmskou mapu, Muldere.“ Daniel se se zatvářil překvapeně z nové přezdívky, ale pak se natáhl a mapu mu podal. Sawyer ji chvíli zkoumal.

„Hezký. Kolik případů jste tam měli v těch spisech, Scullyová?“

„Patnáct,“ odvětila dívka. „Už jsem to protřídila do tematickejch skupin, jak jsem říkala.“

„Půjč mi je na chvíli.“

Zkoumal mapu a letmo listoval obálkami. Na tváři se mu začal pomalu rozlévat lehce překvapený výraz. Prolistoval a přepočítal je ještě jednou.

„Poslouchejte, vy dva agenti vědátoři,“ prohlásil pak. „Zdá se mi to, nebo vám jeden spis chybí? Patnáct obálek, ale šestnáct čísel na mapě.“

„Cože?“ Daniel i Chris to vykřikli současně a vrhli se k Sawyerovi.

„No jo,“ pronesla šokovaně Chris. „Jak jsem si toho mohla…“ Dál už nepokračovala. Věděla, proč si toho nevšimla – v posledních dnech toho řešila tolik, že přehlédnutí jednoho číselného nesouladu bylo zcela pochopitelné. Ale věděla, že tohle přehlédnout neměla. Mohlo ji sice utěšovat, že to přehlédl i Frank a dokonce i Daniel… ale byla to chabá útěcha. Dívka jen těžko skryla zklamání a rozzlobení.

Daniel, jak se zdálo, byl nad takové pocity povznesený. Okamžitě popadl mapu a seznam dharmských obálek se spisy. Chvíli oba dokumenty porovnával.

„Je to tak. Chybí jedna obálka, přesněji řečeno číslo osm. A tady je incident, ke kterému nemáme spis.“ Zapíchl prst do mapy. „Philadelphia.“

* * *

Hovor nad mapami a obálkami odumřel. Daniel se upřeně díval kamsi do prázdna a bloudil někde v myšlenkách, Chris si připadala, že vlastně ve všech ohledech neuspěla - nenašla reálné Twin Peaks a co hůře, nevšimla si jednoho chybějícího spisu, a připadala si naprosto neschopně. Frank s Milesem listovali Chrisinými poznámkami k případům, které zůstaly ležet na stole.

Pak se ozval Desmond. Měl pocit, že by měl tenhle večer nějak uzavřít.

„Tak jo. Tohle je dobrej začátek, myslím, Dane, ten tvůj plán dává smysl. Když chceš vyrazit do hor… tak vyrazíme do hor.“ Jeho bratr spokojeně přikývl.

„Ale nebude to hned. Předtím musíme vyřešit několik dalších věcí. Některý se vám asi nebudou líbit, ale jinak to nejde. Poslouchejte.“

Seznámil je s plánem na absolvování kurzů střelby. Sawyer s Milesem o plánu věděli už od rána. Ani Franka to nepřekvapilo. Velice klidně to přijala i Chris. „Jo, jsem pro. To dává smysl,“ řekla stručně. Jen Daniel se pokusil něco namítnout, ale bratrův pohled ho uzemnil.

„Druhá věc je…“ pokračoval Desmond a přelétl očima k dívce, „že si budeme muset najít jiné bydlení.“

„Ale vždyť…“

„Ne, Chris,“ uťal ji velitel, „žádný námitky. Poslouchej mě. O některých věcech tady rozhoduju já a vy se to musíte naučit přijímat. Vím, že to nezní dobře, ale rozhodující slovo tady mám já. Takovej byl rozkaz a tak to zůstane.“

Dívka uhnula pohledem a po chvíli neochotně přikývla. Desmond pokračoval, i když mírněji. „Takže říkám, že se přestěhujeme. Jsme už u tebe dost dlouho. Navíc budou Vánoce. Nejsme rodina, jsme něco jako kolegové. Ty pojedeš ke své rodině a my budeme mít svoje aktivity.“

Pak se přece jen trochu usmál, když viděl, jak zkroušeně se dívka tváří. „Jinak se na práci skupiny nic nezmění. Ty, Dan a Frank budete dál pátrat. Budeme jezdit sem nebo ty budeš jezdit za náma. A po novém roce nebo nejpozději do poloviny ledna bychom stejně měli všichni vyrazit do terénu. První v plánu je Sierra Nevada… a pak se uvidí.“