Oko se otevřelo. Pomalu, váhavě, s nepopsatelnou námahou.
Všecko bylo rozmazané. Svět se sléval do nesmyslně oslnivé a ohlušivé barev a zvuků, které se přidávaly k nesnesitelné tíze, která muži tlačila na víčka a chtěla je mermomocí zavřít.
Raději nevzdoroval. Jenže i temnota zavřených očí byla rozmazaná. Stejně jako zvuky, které sem doléhaly tu zdálky, tu zblízka. Rozmazaný svět byl děsivý, ale rozmazaná tma ještě děsivější. Muž zatoužil znovu usnout.
Pak se ale z té směsice zvuků jeden vyčlenil. Najednou zazněl jasně a v tom šumícím proudu jaksi nesmyslně a rušivě. Ještě před zlomkem vteřiny se zavřené oči chtěly znovu nechat těmi vlnami unést kamsi do nevědomí, ale ten zvuk to nedovolil. Zazněl z těsné blízkosti a byl jasný a srozumitelný. Byl to lidský hlas.
"Probírá se! Pojď sem, rychle!" Ten hlas zněl povědomě. Ale ta povědomost nebyla příjemná.
Rychlé kroky zněly jako otřesy, rozechvívající zemi pod kopyty běžícího sloního stáda. Pak rozmazanou tmu vystřídala sprcha oslnivě bílých ledových jisker. Svět se přestal vzdalovat a oči v náhlém přívalu energie našly sílu, aby zvedly těžká víčka.
"Desmonde! Desi! Kámo, tys nám dal," oddechl si další povědomý hlas. Tahle povědomost byla dobrá. Oči se pootevřely a uviděly starého přítele. Jenže pak příval energie pominul, příboj v hlavě zesílil a svět se znovu rozmazal a zčernal.
„Zase je pryč,“ povzdechl si Hurley, sklánějící se nad bezvládným Desmondovým tělem. „Trvá to už moc dlouho, kámo. Co se to s ním sakra děje?“
Ben pokrčil rameny. „Nevím, Hugo. Možná bys to měl vědět ty, když jsi teď správcem celého ostrova,“ podotkl s jedovatým podtónem v hlase.
„Jo, správce. S nezodpovědnejma předchůdcema,“ povzdechl si Hurley. „Hráli si na hrdiny, ale ani jeden z nich se neobtěžoval mi říct, co mám vlastně dělat. Spoléhej na svoje dobrý srdce, Hugo! Ty to zvládneš, Hugo! Já v tebe věřím, Hugo! Řiď se tím, co cítíš, Hugo! Všecko pochopíš, Hugo… ale kdy?“
Ben už jeho nešťastnému monologu nevěnoval pozornost. Snad podesáté se snažil objevit příčinu Desmondova bezvědomí. Pohmožděnin a drobných ran měl sice nepočítaně, ale ty tenhle stav způsobit nemohly. Rána na hlavě sice vypadala ošklivě, ale byla jen povrchová. Několik dní staré střelné zranění se hojilo - pomalu, ale hojilo se. Žádné známky infekce, žádná horečka, žádné vážnější krvácení.
„Napadá mě jen jedno,“ posadil se Ben vedle Hurleyho, pohled stále upřený na ležícího Desmonda.
„A to?“ ožil trošku Hurley.
„Dostal moc velkou dávku toho záření. Elektromagnetismus, světlo života, světlo smrti, do toho ty otřesy země,“ přemítal Ben.
„Něco jako nemoc z ozáření? Ale… na tu se umírá,“ pronesl pomalu Hurley.
Ben jenom tiše přikývl.
„Ne, ne. Lidi s nemocí z ozáření se rozpadají na kusy a zvracej vlastní vnitřnosti, maj popáleniny,“ vyvracel Benovu teorii Hurley.
„Nic lepšího mě nenapadá,“ odsekl Ben.
Hurley se po chvilce přemýšlení ozval znovu. „Možná to je nemoc z elektromagnetickýho ozáření. Může se to projevovat jinak než radioaktivita. Vážně toho chudák dostal hodně, Widmore ho předtím moc nešetřil. To, že přežil to, co ostatní zabije, ještě neznamená, že mu to neškodí.“
„Jak víš, jestli ho Widmore šetřil nebo nešetřil?“ zpozorněl Ben.
Hurley se rozpačitě pousmál. „Tak nějak… vím. Asi začínám bejt naladěnej na Jacobovu vlnu.“
„V tom případě bychom ho odsud měli dostat co nejdál, Hugo“ řekl po chvíli ticha Ben. „Ostrov sice může léčit, ale i zabíjet. A to, na co se díváme, určitě léčení není.“
„Můžeš vyrobit něco, na čem ho odsud dostaneme?“ obrátil se na Bena Hurley. Nebyl to přímo rozkaz… ale nebyla to ani prosba.
„Když se do toho pustíme oba, bude to rychlejší,“ nadhodil Ben. Marně. „Ne, kámo. Já u něj zůstanu, někdo by u něj měl být. A mám pocit, že s tebou se zrovna necítí dobře,“ pronesl Hurley s lehkou výčitkou v hlase. Jako by věděl, co se stalo v Los Angeles.
Ben zahanbeně poodešelo kus dál do lesa osekávat větve a šlahouny a pak z nich začal splétat provziorní nosítka.
* * *
Z dálky sem začal doléhat nejprve hovor a pak i zvuky, jak se někdo prodíral džunglí. Oboje se rychle blížilo.
„Rose, Bernarde! Lidi, vás tu vidím fakt rád,“ rozzářil se Hurley a vrhl se k Bernardovi, divže ho neporazil. Jeho bezprostřednost a nadšení vykouzlily úsměv i na tvářích samotářského páru. „Hurley, chlapče, kde ses tu vzal?“ vypravila ze sebe Rose, sevřená v Hurleyho hromotluckém objetí.
Pak se podívala směrem, kterým fascinovaně zíral Bernard. „A co je… co je tohle?“ zahleděla se i ona do jeskyně, z níž vyvěralo zvláštní světlo.
„To je na dlouhý povídání,“ mávl rukou Hurley. „Vy dva jste si ale nepřišli popovídat…“ zadíval se na ně zkoumavě.
„To ne. Vyrazili jsme, jakmile skončily ty otřesy. Zdálo se, jako by to šlo odsud. Co se tu prokrista pána zase dělo?“ zeptal se Bernard a v očích měl strach.
„To… to nevím. Ale skončilo to, to vím určitě,“ uklidňoval dvojici Hurley. Bernard i Rose ho pozorovali se zvláštní důvěrou. Kdyby jim tohle vykládal kdokoli jiný, znělo by to jako plané tlachání. Ale Hurley… působil jaksi přesvědčivě. Za ty roky se tak změnil, pomyslela si Rose.
Z myšlenek ji vytrhl hlas jejího manžela. „Co je s ním, pro všechno na světě?“ všiml si na zemi ležícího bezvědomého Desmonda.
„Měl… takovou… nehodu,“ vysvětloval opatrně Hurley. „Zranil ho Locke,“ dodal.
„Jo, odvedl ho od nás. Vůbec se mi nelíbil, nebyl to ten starý John, jakého jsme znali. Jako by v sobě měl něco zlého,“ vzpomínala Rose. „Kde je?“
„Je pryč, Rose. Navždycky fuč. Už se nemusíte ničeho bát,“ odpověděl s jistotou Hurley.
A Rose mu věřila.
Bernard byl sice jen zubař, ale už dávno během studií prošel několika kurzy první pomoci i základů diagnostiky a od té doby si vědomosti upevňoval a v rámci možností rozšiřoval. Ale na Desmondův problém byl krátký.
„Nic na něm nevidím,“ vzdal se po chvíli.
„Nejspíš vyčerpání a všecko dohromady,“ řekl Hurley. „Myslím, že můžete jít domů, už se nic nestane.“
Oba staří lidé odtrhli své pohledy od fascinující světelné podívané v jeskyni, jako by je to stálo nadlidské úsilí. „Dobře, Hugo. Víš, chtěli jsme tu žít sami a bez společnosti… ale kdybys někdy dostal chuť na čaj a chtěl nám povědět ten svůj dlouhej příběh…“ - „Nebo tě rozbolely zuby,“ skočil jí do řeči s úsměvem Bernard - „…najdeš náš domeček několik mil támhletím směrem,“ mávla rukou Rose. „Rádi tě uvidíme.“
„Myslím, že někdy zaskočím,“ slíbil Hurley.
Rose se sklonila k Desmondovi. „A ty, chlapče, se dej do pořádku, ať se můžeš vrátit ke své rodině,“ řekla tiše a pohladila ho po zacuchaných vlasech. Bez reakce. „Uzdraví se,“ řekla Rose pevně. „Na tomhle ostrově jo. Ale dávej na něj pozor, Hugo. S tebou se z toho dostane rychleji, ať je mu cokoli. Máš v sobě životní sílu, chlapče. Změnil ses od doby, co jsme se neviděli.“
Hurley se usmál a černošku znovu objal. „Dávejte na sebe pozor,“ rozloučil se.
* * *
Ben zanedlouho dokončil nosítka, takže mohli stále bezvládného Desmonda naložit a vydat se na cestu. Občas se zastavovali, aby si odpočinuli. Když konečně dorazili do několik mil vzdáleného starého tábora, už se stmívalo. Rozdělali oheň a dali se do spravování několika starých přístřešků.
„Vítej doma, Hugo,“ pronesl Ben. „Pokud se tedy nerozhodneš přestěhovat svoje sídlo na nějaké vznešenější místo,“ dodal s nádechem výsměchu.
„Zatím zůstaneme tady. Připadám si tady jako doma. Je to jediný místo, kde ze mě nikdo nedělal blázna, kde mě všichni brali takovýho, jak jsem. Jo, tady jsem doma,“ přemítal Hurley, pak zmlkl a zíral do plamenů. Ani neslyšel Bena, jak mu přeje dobrou noc. Čas pro něj ztratil význam - jako pro někoho, kdo najednou pochopil význam slova nesmrtelnost. Čas nebyl důležitý, prostě plynul. Jako plyne voda v řece.
A pak ostrovem otřásl výbuch.
Benovi chvíli trvalo, než procitl z tvrdého spánku a uvědomil si, kde a s kým je. „Hugo???“
Hurley se neozýval. Ben se vyškrábal ze stanu. Díky bohu se nic nestalo, nikde žádné trosky, žádný oheň, žádná ozbrojená jednotka, nic. Něco se ale změnilo. Hurley klečel u nosítek a snažil se ze všech sil uklidnit Desmonda, kterého výbuch očividně probral stejně jako Bena.
„Ne, ne, tohle je špatně, to nesmíte,“ blábolil Desmond. „Ne. Zkazíš to světlo, ne, Jacku, to nemůžeš!“
„Desi, to je dobrý, kamaráde,“ domlouval mu Hurley. Neúspěšně.
„Jacku, ty ne, ty k tomu nejsi předurčený. Ne, ne, nech ho na pokoji, sakra! Brácho, neee,“ pokračoval ve svém zneklidňujícím monologu zraněný.
Hurley se obrátil na bezradně přihlížejícího Bena. „Můžeš mi donýst vodu, kámo? Myslím, že má horečku,“ zatvářil se vládce ostrova sklesle.
Studená voda blouznícího Desmonda trošku zklidnila, takže se po chvíli utišil. Ještě zablábolil něco o Jackovi a zkaženém světle a ať to nedělají, pak znovu usnul.
„Co to bylo?“ mohl Ben konečně položit otázku, která ho pálila od chvíle, co byl probuzen.
Hurley zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale nelíbí se mi to. Ani Desovi, a to se mi nelíbí ještě víc.“
„Hugo, je zraněný, má horečku, má za sebou několik otřesů. Unesli ho od rodiny, viděl umírat Jacka. A teď se mu to všecko plete dohromady,“ přemítal Ben, přičemž diplomaticky nezmínil otřes jménem Málem jsem mu před očima zabil ženu.
„Kéž bys měl pravdu,“ přikývl Hurley. Ale moc svému společníkovi nevěřil. Desmondovo blouznění mu připomnělo události před třemi roky, těsně před odjezdem z ostrova. Tenkrát se naprostá většina jeho vizí ukázala být pravdou – a jenom Desmond jim těsně dokázal zabránit. Teď nedokázal nic – a z toho měl Hurley strach.
Táborem se znovu pomalu rozhostil klid, jak všichni postupně upadali do neklidného spánku.
* * *
O několik mil dál nemohla Rose usnout. Stále se jí vracely vzpomínky na to, co následovalo po odchodu od trojice před fascinující světelnou jeskyní.
Prodírali se s Bernardem džunglí po stezce, kterou předtím přišli. Najednou se Bernard zastavil. „Pssst, neslyšíš něco?“ Rose se zaposlouchala, pak zavrtěla hlavou.
„Ne, něco jsem slyšel. Sténání, nebo pláč,“ trval na svém Bernard. Znovu nastražil uši, pak zavolal do houštiny. „Haló? Je tady někdo?“
Pak to uslyšela i Rose. Bernardovi odpověděl vzdálený, tlumený nářek. Nebo spíš kňučení.
„Vincente!“ vykřikli manželé zároveň.
Několik tichých zaštěkání je dovedlo do zvláštního bambusového hájku. Vincent ležel na zemi a smutně kňučel.
Oplakával Jacka.
„To ne,“ vydechla Rose. Pak se bezmocně rozplakala manželovi v náručí.
„Jacku, synku, takhle to skončit nemělo,“ vrtěl smutně hlavou Bernard. Pak se šel přesvědčit, že je Jack skutečně mrtvý. Ale udělal to jen z povinnosti. Dobře věděl, že je konec.
Dlouho stáli bezradně nad mrtvým, potlučeným tělem muže, který jim několikrát zachránil život.
„Nakonec jsi měl pravdu, Jacku. Dokud jsme žili pohromadě, žili jsme. A teď jsi zemřel osamělý,“ zašeptala Rose.
„Nemůžeme ho tady takhle nechat. Dlužíme mu to, za všecko. Vzpomínám si na první dny po havárii… tak moc se mi snažil pomoct. A… ze všech sil prosazoval, abychom se důstojně rozloučili s těmi, kteří zemřeli v letadle. Nechtěl, aby je sežrala divoká zvěř,“ vzpomínala dál Rose.
„Máš pravdu. Je to to poslední, co pro něj můžeme udělat, a Jack by si býval zasloužil mnohem víc. Sakra, synku, proč ses sem jenom vracel,“ zamlžily se oči i Bernardovi.
Pak se ovládl. „Nebudeme kopat hrob, to by trvalo příliš dlouho. Musíme se do soumraku vrátit domů.“
Podíval se na svou ženu… a oba si porozuměli. Tiše přikývli.
Pak vzali bezvládné tělo a pomalu, namáhavě se vydali směrem, kterým přišli.
Za několik desítek minut bylo po všem. „Sbohem, Jacku,“ zašeptala naposled Rose a setřela slzy.
„Nezapomeneme na tebe, doktore,“ slíbil tichým hlasem Bernard.
Než se setmělo, byli dávno doma. Ale myšlenkami bloudili pořád v bambusovém háji. Bernard nakonec pomalu usnul. Rose usnout nemohla. Otupěle zírala na hvězdy a vzpomínala na Jacka, který jí kdysi strašně slíbil, že jí bude dělat společnost, dokud se její manžel nevrátí. Ten, kterému věřila po Bernardovi nejvíc, byl mrtvý.
Výbuch ji vyděsil. Připomněl jí všecky ty šílené chvíle při časových skocích, kdy se s každým dalším zábleskem děsili dalšího okamžiku a nevěděli, kdy přijde příští.
Hurleyho sliby, že už nemusejí mít z ničeho obavy, se rozpadly na kousky jako kdysi jejich letadlo.
„Ne! Už ne, prosím,“ vykřikla zoufale do noci.
„Už toho bylo všeho dost. Buď to skonči, nebo nás nech žít,“ prosila neznámou sílu, vládnoucí celému ostrovu.
Nic se nestalo.
Nakonec i Rose vyčerpáním usnula. Východní obzor se začal zbarvovat do krvava.
* * *
Svítání probudilo trojici v táboře na pláži. Jako první se vzbudil Desmond. Nic neřekl, jen se posadil k vyhaslému ohništi a beze slova zíral do uhlíků. Přes noc se mu zázračně ulevilo.
Hurley se vzbudil brzo po něm a jeho nadšený výkřik probudil i Bena.
„Desi! Nezdá se mi to, že ne, kamaráde? Ty žiješ, ty jseš v pořádku,“ rozzářil se správce ostrova a vrhl se ke starému kamarádovi.
„Ostrov dokáže dělat zázraky, a zrovna ty bys na to zapomínat neměl, Hugo,“ podotkl Ben.
Den uběhl klidně. Desmond odpočíval. Teď, když ho neničila zvláštní záře vyvěrající z nitra ostrova, vracely se mu síly zázračně rychle. Hurley s Benem sháněli zásoby jídla, vody a paliva a občas se zotavujícím se přítelem prohodili pár slov, aby se přesvědčili, že je v pořádku. Vypadal dobře. Bylo to jako zázrak.
Večer znovu rozdělali oheň. Hurley se dal do připravování večeře, Ben se díval do plamenů.
Desmond se pomalu zvedl a vydal se směrem k oceánu. Snad si chtěl před večeří opláchnout špinavé ruce.
K moři nedošel. V půli cesty se náhle zastavil, vytřeštil oči, vykřikl „Co...? NE!“
a zhroutil se do písku.
