711 - Znovuzrozená

„No to si ze mě děláte legraci.“

Mladá žena se rozhořčeně naklonila k prodejní přepážce letecké společnosti Ajira na losangelském letišti. Dívka za přepážkou se opatrně odsunula, jak se i přes plexisklo snažila udržet bezpečnou vzdálenost, a prosebně se na ni podívala. „Nebudete na mě ječet, že ne? Už jsem toho dneska vyslechla dost. Věřte mi, že bych vám moc ráda pomohla, ale opravdu to není v mých silách.“

Zákaznice chtěla něco říct, ale pak si jen povzdychla a rezignovaně zavrtěla hlavou. Dívka byla o několik let mladší než ona a vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

Ještě před pěti minutami měla Chris Jonesová dobrou náladu, i když bylo ráno a ona brzké vstávání z hloubi duše nenáviděla. Ale na tuhle služební cestu se těšila. Letěla na Guam, kde měla sjednaný exkluzivní rozhovor s dobře informovaným zdrojem. Chris tušila, že získá nové, cenné kontakty, dozví se zajímavé informace a dost možná se jí z nich podaří vytěžit něco, co za ty roky ještě nikomu nedošlo. Měla na dosah perfektní článek.

V dobré náladě tedy vystála frontu k prodejní přepážce společnosti Ajira, se kterou měla letět. V duchu si promýšlela otázky k rozhovoru a příliš nevnímala, co se děje vepředu u přepážky. Když se na ni konečně dostala řada, průběh rozhovoru s dívkou za přepážkou ji tedy velmi nepříjemně zaskočil.

„Dobré ráno,“ usmála se Chris na zaměstnankyni společnosti. „Mám tu předběžnou rezervaci na dnešní let na Guam, na jméno…“

Dívka se na ni podívala zdrceným pohledem – ale ne, další; říkal ten pohled. „Slečno, je mi líto, ale na dnešní let na Guam tu žádné předběžné rezervace nemám.“

„Podívejte se prosím pořádně. Je to na jméno Christlene Jonesová. Rezervovala jsem to až včera večer, takže je možné…“

„Ne, slečno,“ zavrtěla dívka rezolutně hlavou. „Nemám tu žádné rezervace. Vůbec žádné. Všechny předběžné rezervace, které nebyly do dnešního rána zaplaceny, byly bohužel zrušeny.“

„Dobře,“ přikývla Chris. „Tak to vyřídíme teď. Dejte mi prosím jedno místo v economy class, ano? Pokud možno u okénka.“

Dívka za přepážkou se na ni trpělivě zadívala. „Slečno, já už žádná místa nemám. Dnešní linka na Guam je bohužel kompletně vyprodaná. Je mi líto.“

Chris zalapala po dechu. „Ale… to musí být nějaká chyba. Ještě včera večer, když jsem zařizovala předběžnou rezervaci, mi vaši kolegové na zákaznické lince řekli, že ten let je poloprázdný. Nemohli jste přece za noc vyprodat celé letadlo!“

„Je mi líto,“ zopakovala dívka s bezmocným pohledem a očekávala smršť.

„No to si ze mě děláte legraci.“ 

* * *

Když dívka za přepážkou viděla, že aspoň tentokrát se nestane hromosvodem pro vcelku pochopitelné rozhořčení, uklidnila se a dělala, co mohla. Snažila se Chris pomoci, ale nebylo jak. Další linka na Guam odlétala následujícího dne – a to už Chris skoro měla být na místě. Máš smůlu, holčičko, sólokapr uplaval, pomyslela si.

Bez nálady sebrala cestovní zavazadlo a otáčela se k odchodu od přepážky, když ji naposled zastavil dívčin hlas. Tentokrát v něm kromě profesionálně omluvného tónu zněla i lehká škodolibost. „Jestli chcete, tak můžete poděkovat támhletomu velkému pánovi v džínové bundě. To on skoupil všechny letenky.“

Chris se zadívala směrem, kterým dívka ukazovala. Velkého muže v džínové bundě přehlédnout skutečně nemohla – nebyl velký, byl obézní. Co nejrychleji se davem lidí dral k odbavovacím přepážkám. Najednou se však zastavil, jako by vycítil Chrisin pohled, a ohlédl se na ni. Věnoval jí zvláštní pohled. Omlouvám se, že jsem vám způsobil problémy, ale jinak to nešlo. Jednou to pochopíte, jako by říkaly jeho oči. Chris nechápavě potřásla hlavou – já vám nerozumím, nejprve uděláte takovou šílenost a pak se omlouváte – a chtěla se k němu prodrat, ale muž se znovu otočil a po chvíli zmizel v prostoru pro odbavené cestující.

Měla pocit, že toho muže odněkud zná, ale nedovedla ho zařadit. Tahle neschopnost blíže identifikovat a zařadit méně známé obličeje pro ni byl znatelný handicap – jakožto novinářka si tak už několikrát způsobila nepříjemné chvíle.

Nakonec pustila Chris tlustého muže z hlavy a bez nálady zamířila k letištní kavárně. Objednala si a zatímco čekala na svou ranní dávku kofeinu, vytáhla z kapsy mobilní telefon. Chvíli na něj zírala; do telefonátu se jí očividně nechtělo. Nakonec se odhodlala.

Její šéf to po několika zazvoněních zvedl.

„Co se děje, Chris? Nemáš už být v letadle?“

„Davide, problém. Nikam neletím. Nějaký šílenec skoupil celé letadlo. Měla jsem předběžnou rezervaci, ale…“

„Chris, ty jsi prostě nepoučitelná!“ vyjel její zaměstnavatel. „Celá redakce ti už roky říká, že s těma svýma předběžnýma rezervacema jednou narazíš. Opravdu to přišlo v tu nejlepší chvíli. Výborná práce.“

„Já vím, Davide, jsem pitomá. Ale pravděpodobnost, že se něco takovýho stane…“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „No, teď už to je jedno. Musím zavolat generálovi, supeructivě se mu omluvit a s úklonou až k zemi ho požádat, jestli by si na mě neudělal čas za pár dní.“

„Moc na to nespoléhej, holka. Ten člověk se s lidmi od médií nechce bavit, považuje nás za nedůvěryhodnou havěť. U tebe udělal výjimku kvůli tvé perfektní pověsti někoho, kdo svýmu tématu doopravdy rozumí. Ale teď se ve svým názoru na nespolehlivý a nevyzpytatelný novináře jedině utvrdí.“

Chris si povzdychla. „Stejně to zkusím. A co pak, mám přijet do redakce? Potřebujete mě tam?“

Hlas jejího šéfa už zněl znovu klidně – snadno sice vyletěl, ale naštvání mu většinou dlouho nevydrželo. „Dneska se na to vykašli, Chris. Příští tři dny jsi měla být pryč, dali jsme směny dohromady bez tebe. Byla bys tu navíc. Jeď domů, vyspi se a pak zkus uprosit generála. Kdyby se náhodou něco dělo a potřebovali jsme tě, ozvu se.“

„Tak dobře. Dík, že mě nezabiješ, Davide.“

Zaklapla telefon. S náladou na bodu mrazu popadla kelímek a vykličkovala z letiště. Nechtěla slyšet hlášení pro cestující letu Ajira Air 316 na Guam s mezipřistáním v Honolulu. Zatímco před letištním komplexem upíjela chladnoucí kávu, pozorovala vzlétající a přistávající stroje, což jí alespoň trošku zlepšilo náladu, pak nasedla do auta a odjela domů.

* * *

Christlene Jonesová byla úspěšná novinářka, ale její životní láskou bylo letectví. Do létajících strojů se zamilovala už na střední škole, jenže její hlava byla „technicky přibržděná“, jak ona sama s oblibou říkala. Věcem sice rozuměla, ale samostatné výpočty jí dělaly nepřekonatelné problémy. Ve srovnání s živými kalkulačkami v mozcích některých spolužáků neměla šanci prosadit se v technických oborech. Rozhodla se tedy věnovat tomu, co jí šlo hladce a v čem excelovala – psaní. S výtečným prospěchem vystudovala žurnalistiku na Jihokalifornské univerzitě. Rodiče ji v jejím záměru plně podporovali – její otec byl úspěšný politický komentátor a doufal, že se dcera vydá v jeho stopách. Jenže Chris ze svého středoškolského leteckého poblouznění nevyrostla. Po ukončení univerzity jí spadlo do klína vysněné pracovní místo: přes známého se dozvěděla, že uznávaný odborný časopis Wings of US hledá redakční posilu.

Šéfredaktor David Carlson se v duchu usmál, když ji koncem roku 2004 poprvé uviděl u pohovoru. Tehdy čtyřiadvacetiletá dívka vynikala jedině jasně blonďatozrzavými vlasy, které se jí vlnily na ramena a tvářila se značně rozpačitě. Holka, co tě sem prokrista přivádí? užasl nad ní Carlson. Nedovedl si představit, že by tahle absolventka mohla o letadlech vědět něco víc než to, že mají křídla. Jenže z tohoto omylu byl velmi brzy vyveden. Chris se po oťukávacích otázkách uklidnila, přestala si mnout nos a využila všechno, co zjistila z médií, z knih, z rozmanitých internetových zdrojů a zejména z přátelského poučování amatérských letců, kterého se jí dostalo během jejích nesčetných zvědavých výprav k  malému losangelskému sportovnímu letišti. David Carlson měl jasno. Chris si ze svého prvního pracovního pohovoru odnesla svou první pracovní smlouvu.

V redakci Wings dostala nejprve na starosti přepis kratičkých agenturních zpráv. Carlson však brzy zjistil, že je jí na drobnou práci škoda – Chris psala skvěle a při tvorbě článků postupovala jako detektiv. Dokázala vyhrabávat, třídit, ověřovat a skládat dohromady střípky nejrůznějších informací a pak z nich tvořit velmi čtivé články. David její detektivní talent brzy rozpoznal a nasměroval ji na specifické téma – letecké nehody. Vyšetřování leteckých havárií je v podstatě také druh detektivní práce a novinář, který umí při tvorbě materiálů postupovat podobně, má proti konkurenci výhodu. Chris si vytvořila síť kontaktů mezi odborníky, kteří rychle poznali, že jí na rozdíl od jiných novinářů nejde o fotografie černých plachet kolem doutnajících trosek a o srdcervoucí vyprávění očitých svědků. Vyprávění ji zajímala, ale ven je pustila až poté, co si pečlivě ověřila, že zapadá do toho, co už věděla. Svým důkladným přístupem k citlivému tématu si brzy získala důvěru všemožných odborníků – od vyšetřovatelů až po zástupce aerolinií.

* * *

Po návratu domů se ani neobtěžovala vybalit si cestovní zavazadlo. Bylo po poledni. Zavřela se v koupelně, napustila si vanu plnou horké vody a snažila se na to nemyslet. Moc to nešlo – velmi dobře věděla, že to byla její chyba. Voda ještě ani nestihla vychladnout, když se Chris naštvaně vynořila z vany, zabalila se do osušky a odploužila se do ložnice, přičemž za sebou nechávala mokrou stopu. Bylo jí to jedno. Ani se z osušky nevybalila. Padla do postele, chvíli skrz zešikmené okno pozorovala oblohu a plující mraky a pak tvrdě usnula. Řídila se pravidlem, že špatný den je nejlepší prospat – aspoň nic dalšího nepokazí.

Chris dokázala vydržet poměrně dlouho bez spánku, ale jednou za čas si to vynahrazovala – a pak dokázala prospat celý den i noc. Udělala to i tentokrát. Vzbudilo ji až vytrvalé zvonění telefonu. Byla noc – oknem, které měla nad postelí, viděla jenom hvězdy. Rozespale sáhla po řvoucím telefonu a zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno. Volal David.

V Chris hrklo. Když ji šéf budil v takovouhle dobu, mohlo to znamenat jediné. Akutní a naléhavá zpráva, nejspíš něco velkého. Znamenalo to pro ni se do několika minut sbalit a vyrazit na místo nehody. Jiní novináři by se tam nikdy nedostali, ale ona, kvůli svým dobrým vztahům s lidmi z Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě, měla určitá privilegia.

„Co se děje, Davide?“ zívla rozespale do telefonu.

Šéfův hlas byl nezvykle vážný. „Promiň, že tě budím. Ale… tohle nepočká. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla ráno od konkurence. Sedni si, Chris.“

Rozbušilo se jí srdce. „Už sedím. Mluv.“

„Chris… podruhé ses narodila. To letadlo, kterým jsi měla letět, Ajira 316, nedoletělo. “

„Co… cože? Jak, nedoletělo? Co se stalo?“

„Skoro nic se zatím neví, je to úplně čerstvá zpráva. Ale společnost to už potvrdila. Letadlo zmizelo někde v prostoru mezi Havají a Marshallovými ostrovy. Nikdo je neměl na radaru, takže není známý přesnější čas ani lokalita. Obě řídící střediska vyhlásila pohotovost asi půl hodiny potom, co měla Ajira kontaktovat Marshally a neudělala to. Nikomu dalšímu se neozvali, na záložním letišti nepřistáli. Žádný tísňový signál, žádná komunikace s okolními letadly, nic.“  

Chris si představila nekonečné oceánské masy v dotyčném prostoru. Tohle bude zlé. „Co pátrání? Našli už nějaké trosky? Mají signál z černé skříňky?“

„Zatím vůbec nic. Je to obrovská plocha a oceán tam je hluboký. Jsou teprve na začátku.“

Mlčela.

„Chris, jsi v pořádku? Nemám za tebou přijet? Mám s tím sice dost práce, ale můžu na tom dělat z tvé pracovny.“

„Ne, to je dobrý. Jen… Ne, budu v pohodě.“

„Tak jo. Dej si pauzu, zůstaň doma. A kdybys cokoli potřebovala, ozvi se. Kdykoli.“

„Jasně, Davide. Budu v pohodě,“ opakovala Chris mechanicky.

Šéf o ni měl pochopitelnou starost. Taková zpráva dokáže zamávat i s mnohem otrlejšími jedinci. A „syndrom viny přeživších“ je poměrně dobře zmapovaný. Ti, kdo náhodou přežijí velkou katastrofu nebo jí těsně uniknou, později často trpí nelogickými výčitkami svědomí a kladou si otázku Proč právě já a oni ne? V lepším případě skončí v péči psychologů nebo psychiatrů, někdy se však nezastaví ani před sebevraždou. Jako by se snažili napravit omyl osudu, díky němuž vyvázli.

* * *

Chris sice nehodlala páchat sebevraždu a nic si nevyčítala, šoku se však nevyhnula. Když ukončila hovor s šéfem, padla zpátky na postel a nekonečné minuty bezmyšlenkovitě zírala do temné oblohy. Zírala, dokud ji jako blesk nezasáhla vzpomínka na poslední chvíle na letišti.

Ten tlustý chlapík. Ten chlapík, který skoupil všechny letenky a který jí byl odněkud povědomý. Ten jeho omluvný pohled, který jako by se jí snažil říct, že to pochopí. Teď už to chápala.

On to věděl.

Bylo sice po čtvrté ráno, ale Chris najednou byla zcela odpočatá. Musela do redakce. Vyběhla z ložnice, rychle se oblékla a upravila, popadla tašku s notebookem a vyrazila do práce. Ulice na předměstí i v samotném Los Angeles byly téměř prázdné, takže jí cesta trvala jen pár desítek minut.

Vtrhla do nezvykle klidné redakce. Místností blikala namodralá záře monitorů. David Carlson zíral do jednoho z nich. Když se rozletěly dveře, překvapeně se k nim zahleděl – kolegové měli nastoupit dopolední službu až v sedm.

„Chris, co tady děláš?“ vykřikl. „Říkal jsem ti přece, že máš zůstat doma. Dneska tě na téhle věci stejně dělat nenechám, jseš v tom osobně namočená. Nepustím tě k tomu, abys někde ujela s emocema a zkazila jméno sobě i celý redakci!“

Chris ještě byla zadýchaná, jak vybíhala několik pater. „Davide… tohle nepočká. Já… Ten chlap, co vykoupil celý letadlo. Přijde ti to normální? Skoupí letenky na celou linku a ta za pár hodin zmizí někde nad oceánem. On to musel vědět.“

Šéf se na ni zadíval s rozšířenýma očima. „Panebože, Chris, ty si myslíš…“

Rychle zavrtěla hlavou. „Ne, ne. To nebyl terorista. Ten by s sebou naopak chtěl vzít co nejvíc obětí. Tenhle chlap působil, jako by… jako by měl předtuchu. Já vím, jak pitomě to zní, Davide, ale já jsem ho viděla. On se mi snažil omluvit za nepříjemnosti, ale vypadal, že ví, co dělá.“

Šéf vyskočil zpoza stolu. „Tys toho člověka viděla?“

Chris přikývla. „A nemůžu si pomoct… ale já ho odněkud znám. Už jsem ho někdy někde viděla.“

„Ale jako obvykle nevíš, kde to bylo.“

Naštvaně přikývla. 

„Chris, jak vypadal? Možná mi jeho popis něco řekne. Pokud je ti povědomej a nedovedeš ho přitom zařadit, je velká šance, že to je někdo od letadel nebo z médií. Pak je velká pravděpodobnost, že ho budu taky znát.“

„Byl tlustej. Ne tlustej, obézní. Přesně ten typ chlapíka, co si musí kupovat dvě letenky. Ale ne všechny, sakra!“ Dívka dál pátrala v paměti. „Obézní chlapík, tmavý vlnitý vlasy po ramena,“ soukala ze sebe. „Prostě dobromyslnej tlouštík, já nevím. Víc si nepamatuju, doháje!“

David se zamyslel. Pak ho něco napadlo. Rychle se vrátil k počítači a zadal do vyhledavače několik slov. Pak na Chris beze slova kývl. Podívala se na obrazovku.

„Panebože. To je on. Kdo to je?“ vydechla.

Šéfredaktorovi se třásly ruce, když na prohlížeči stiskl tlačítko Zpět, čímž se vrátil k výsledku vyhledávání, kde byl k fotografii připojen i popis.

Hugo Reyes, jeden z tzv. Oceanic 6, přeživší havárie letu Oceanic Air 815.

* * *

To prostě nebylo možné. Muž, který zázrakem přežil zmizení a pořádně neobjasněnou havárii velkého dopravního letadla, se po třech letech stal znovu obětí letecké nehody. A navíc se choval, jako by to tušil. Oba novináři na sebe chvíli beze slova zírali.

„Odvolávám, co jsem řekl, Chris. Dneska tě tady chci, pokud se na to cítíš. Nebudeš dělat na zmizení Ajiry, ale budeš si sedět ve svém koutku a budeš hledat podobnosti mezi letem Ajira 316 a Oceanic 815. Cokoli. Trasa, cestující, posádka, komunikace s řízením provozu, typ letadla, údržba, počasí na trase, známej průběh nehody, výsledky vyšetřování, cokoli. Však víš, o co mi jde. Zajdi si na snídani a dej se do toho.“

Chris udělala, co jí šéf řekl. Byla ráda, že má něco na práci a rozptýlí se tak od nepříjemné myšlenky, že před pár hodinami nejspíš unikla jisté smrti. A navíc tušila, že tady jde o něco velkého. Když o hodinu později dorazili do redakce i denní kolegové, byla už zabraná do práce. Sledovala sílící proud nových informací o zmizelém letu Ajira, ale už s klidným odstupem profesionála, ne z pozice šokem ochromené skorooběti.

Havárii letu Oceanic v roce 2004 si pamatovala jen mlhavě z pozice příjemce zpráv; do redakce Wings nastoupila několik měsíců po události. Začala tedy projíždět novinové a televizní archivy. Velmi brzy jí začaly vyvstávat společné rysy obou událostí: oba lety směřovaly přes Tichý oceán, jeden z Los Angeles, druhý do Los Angeles. Obě letadla zmizela nad oceánem, aniž by kohokoli informovala o nějakých problémech.

Trosky letu Oceanic 815 byly objeveny dva měsíce po nehodě v Sundském příkopu v Indickém oceánu. Tisíce mil mimo plánovanou trať ze Sydney do Los Angeles. Nedaleko od místa nehody se také našla zachráněná šestice cestujících. Závěr vyšetřování zněl, že se letadlo pravděpodobně po blíže neurčených technických potížích a po silné turbulenci rozpadlo ve vzduchu a většina trosek se potopila. Výpověď přeživších z Oceanic Six teorii potvrzovala.

Nedávalo to však smysl. Letadlo mělo z Austrálie zamířit na severovýchod k americkým břehům, ale jeho trosky se našly severozápadně od australských břehů. Informace z prvních dní po nehodě navíc mluvily o tom, že letadlo po vzletu ze Sydney nabralo správný kurs; až po několika hodinách letu se nečekaně odmlčelo.  

Chris zírala do počítače. Proboha, to vůbec nikoho nenapadlo použít zdravý rozum? Opravdu veřejnost uvěřila tomu, že se zkušená posádka obrovského dopravního letadla ztratí nad Austrálií, případně kousek jejích břehů, a pak bude další hodiny přelétat roztroušené ostrůvky mezi Austrálií, Novou Guineou a Indonésií místo rozlehlé oceánské pustiny Tichého oceánu, aniž by jim přišlo něco divného?  A pokud by si něčeho divného všimli, proč by o tom  neinformovali řízení letového provozu?

* * *

Kolem poledne byla s Oceanicem 815 hotová. Měla pohromadě všechny informace, které bylo možné získat a ověřit. Teď jí zbývalo to nejtěžší – pokusit se od letecké společnosti Ajira získat informace o cestujících a posádce. Jenže letecké společnosti brzy po nehodách nechtěly tyto údaje zveřejňovat. V prvních hodinách se vždy horečně ověřovalo, kdo nakonec do letadla nastoupil a kdo ne, kdo si na poslední chvíli přerezervoval let, kdo ho nečekaně stihl a komu naopak linka uletěla. Údaje se rychle měnily a aerolinie je odmítaly zveřejnit, dokud nebude vše jisté a dokud nebudou informováni pozůstalí obětí.

Chris zvedla telefon a vytočila číslo tiskového servisu americké pobočky Ajira Air. Tušila, že to bude problém – s toutu společností ještě nikdy nic neřešila, takže ji neznali. Byla jen další ze záplavy zvědavých novinářů. Nepřekvapilo ji proto, že ji unaveně znějící tiskový mluvčí slušně, ale nesmlouvavě odmítl. Bohužel, zatím žádné takové informace nemůžeme zveřejnit.

„Ale já je nezveřejním,“ bránila se Chris, ačkoli tušila, že to je marné. Stejně tak by vyznělo zapřísahání malého mlsného dítěte, že si jenom prohlédne obal bonbónu, ale určitě ho nesní.

Všecko bylo zbytečné; Ajira jí žádné informace neposkytla.

Chris se odhodlala k tomu, co dělávala jen velmi nerada, ale někdy zkrátka nebylo zbytí. Vytočila číslo svého dobrého známého u Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě. Věděla, že určitě bude volat nevhod – vysoce postavený vyšetřovatel byl nejspíš na cestě na Marshallovy ostrovy, odkud probíhala koordinace pátrání po zmizelém letadle.

Po několika zazvoněních však telefon zvedl. Chris mu stručně vylíčila, co potřebuje. Ne, opravdu to nezveřejním. Víte sám, že jsem nikdy nic takového neudělala.

„Jonesová, já ten seznam mám. Není to ještě stoprocentní, ale vycházet se z něj dá. Já vám to tedy pošlu. Ale jestli někde uvidím jen jediné jméno, které neuvolnila Ajira, tak vás zničím.“

Chris klidně souhlasila. Její známý vždycky jednal velmi tvrdě a velmi přímo, ale své slovo držel. A ona ho hodlala dodržet také. Právě tak si kdysi získala vyšetřovatelovu důvěru.

Za několik minut dostala e-mail s obsáhlou přílohou. Vytiskla si seznam jmen a pak udělala totéž se seznamem letu Oceanic 815 z roku 2004. Seznam cestujících a posádky letu 815 byl mnohem delší, ve velkokapacitním Boeingu 777 bylo 324 osob; na palubě menšího Boeingu 737 Ajiry 316 jich bylo asi jen sto.

Projížděla oba seznamy a srdce jí začínalo bušit, jako by běžela maraton. Zvýrazňovacím fixem si zatrhávala některá jména. Když dojela na konec, zvrátila se v židli dozadu a chvíli nevěřícně zírala do stropu. Tohle byla stokrát lepší příležitost, než rozhovor s generálem na Guamu, jehož zmeškání ji včera tak mrzelo. Tohle byla skutečná příležitost, jakou člověk dostane jen jednou v kariéře – a možná ani to ne. 

Několik jmen se opakovalo.

Jarrah, Sayid. Kwonová, Sun. Reyes, Hugo. Shephard, Jack.

Na palubě letu Ajira 316 byli čtyři ze šesti přeživších letu 815. Scházeli pouze Katherine Austenová a její syn Aaron, kterého porodila těsně po havárii v roce 2004.

A vše korunoval pohled na podrobný rozpis posádek letu Oceanic 815, který Chris před pár hodinami vymámila ze svého dalšího zdroje. Na rozdíl od zveřejněného seznamu tenhle obsahoval i jména původně plánovaných a náhradních členů posádky.

Kapitánem letu 815 měl původně být jistý Frank Lapidus, ale toho rána nedorazil do práce. Společnost povolala z hotovosti náhradního pilota Setha Norrise.

Kapitán Lapidus však svému osudu neušel. Jeho jméno bylo na seznamu letu Ajira 316.

* * *

Chris se jen těžko ovládala, aby k šéfredaktorovu stolu neběžela tryskem. Nechtěla na sebe přitahovat pozornost kolegů víc, než bylo nutné – byli to sice její přátelé, ale měla pocit, že o tomhle by mělo vědět co nejméně lidí.

„Davide, podívej se na tohle,“ vydechla a hodila šéfredaktorovi na stůl seznamy cestujících.

Carlson si je soustředěně prolétl. „To není možný. To není možný, Chris. To už nemůže bejt náhoda. Za tím bude něco… obrovskýho. Holka, tys narazila na zlatou žílu.“

Vážně se na něj podívala. „Jsem ráda, že si to myslíš taky. Co mám dělat, Davide?“

Opětoval její vážný pohled a promluvil tiše, aby je nikdo další neslyšel. „Jdi po tom, Chris. Jeď, za kým potřebuješ. Leť, kam potřebuješ. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. Řekni Melisse o redakční kreditku. Oficiálně máš dovolenou. Dlouhou dovolenou. Po tom, co jsi zažila včera, všichni pochopí, že se potřebuješ dát dohromady.“

Chris přikývla.

„A… dávej na sebe zatracenej pozor. Něco za tím bude a někomu se určitě nebude líbit, že se v tom šťouráš. Buď opatrná a občas se ozvi. Nemusíš posílat tajný materiály a rozepsaný články, pokud nevěříš mailům, ale dej občas vědět, že jsi v pořádku.“