805 - Učitelé a lovci

 Walt se probudil do dalšího krásného dne. Ačkoli v noci měl opět živé a kontrolované sny, na které si teď velice dobře vzpomínal, byl odpočatý a plný energie. Přikládal to působení Ostrova. Bylo mu tam čím dál lépe.

Musel přemýšlet o tom, co se mu zdálo. Nebo spíše o tom, co v noci prožíval. Nebyly to sny a on to dobře věděl. V noci se opět snažil navázat spojení. Tentokrát ne s Christlene, u níž, zdá se, bylo vše celkem v pořádku. Snažil se komunikovat s dalšími lidmi na Ostrově. Walt věděl minimálně o bytosti – označit jej za člověka by bylo poněkud nemístné – o níž mluvil Hurley jako o Černém nebo o Něm. Druhý vládce Ostrova byl někde v severní části.

Hurley ho varoval, aby si Černého nevšímal, samozřejmě. Řekl, že odteď budou sedět v táboře na pláži, lovit a koupat se. To Walt hodlal plně dodržet. Jenže jeho zvědavost byla obrovská a navíc toužil ukázat ostatním, co všechno ještě dokáže. Stále měl pocit, že jeho dar komunikace s dalšími lidmi nebyl ze strany Strážce a jeho pobočníka plně doceněn.

Walt se tedy v noci pokusil o to, o co se pokoušel už tolikrát předtím: napojit se na danou osobu a zasáhnout do jejích snů. Nemusel dotyčného znát osobně, stačilo mu o něm něco vědět. Když o daném člověku začal přemýšlet, brzy se k jeho mysli dokázal přiblížit tou svojí. Vstoupit do snu už pak bylo jednoduché: sen byl vlastně jen odrazem mozkové aktivity spícího jedince, která ve spánku jela na volnoběh. Pro Walta, který silou vůle dovedl formovat i pevnou hmotu, bylo ovlivnění volně plynoucí nervové aktivity v něčím mozku něčím naprosto primitivním.

Tentokrát se mu to však nepovedlo. Bylo to pochopitelné – Černý nespal. Černého mysl se takovými malichernostmi, jako byl spánek, nikdy nezatěžovala. Když hostitelské tělo odpočívalo, mysl – Energie – pracovala jinde. Dokázala existovat i mimo fyzické tělo, mimo mozek. Waltova snaha neměla co formovat.

Našel však stopy jiných myslí. Nezachytil přímo Černého, ale zachytil jiné, které o Černém přemýšlely. Tyto mysli byly zmatené, nejisté, těžko srozumitelné… a on se k nim prozatím raději nepřibližoval. Ale lákaly ho. Měl neodbytný pocit, že je zná.

* * *

Ráno, po nějaké době přemítání, se vydal za Hurleym a Benem, kteří u vyhaslého ohniště pojídali ovoce k snídani.

Hurley ho vlídným pokývnutím přizval k nim. Chlapec si z hromádky ovoce vybral pár plodů a posadil se k oběma mužům.

„Hurley?“ oslovil Walt Strážce. „Můžu se tě na něco zeptat?

Strážce Ostrova s plnou pusou přikývl.

„Kdo je na severu? Kromě Něho, toho Černého.“

Hurley udiveně polkl. „Jak o nich víš?“

Walt se pokusil zatvářit lhostejně. „Ale… něco se mi zdálo.“

Hurley okamžitě věděl, která bije. „Walte! Ty ses zase snažil někomu dostat do hlavy. Tys lezl do snů lidem kolem Černého?“

„Nelezl. Nikomu jsem nikam nelezl. Jen jsem tak trochu chodil kolem,“ bránil se chlapec.

„Walte, co jsem ti včera říkal o provokování druhé strany? Motat se v myšlenkách kolem jeho lidí… to je pěkně drzý. Musíš s tím přestat. Okamžitě. To, co děláš, je strašně nebezpečný!“

Hurleyho důrazný hlas Walta překvapil.

„Myslel jsem to dobře. Myslel jsem, že třeba zjistím něco užitečnýho. Ale… nejde to. Nemůžu se na ty lidi tam napojit. Kdo tam je, Hurley? Prosím! Nechám toho, ale řekni mi prosím, kdo to je. Mám pocit, že je znám, ale nemůžu je poznat.“

Hurley chlapce chvíli přísně pozoroval. Pak si připomněl svou hlavní strážcovskou zásadu: nelhat. Říkat lidem pravdu, ať s ní sami naloží, jak chtějí. Bez ohledu na to, jestli jsou to dospělí nebo energií sršící pubertální výrostci.

„Je tam Kate, Claire a Desmondův malý syn. To jsou ti, o kterých víme. Ale Walte, tím to pro tebe končí. Nebudeš se nijak snažit s nima komunikovat, jasný? Povídat si můžeš s tou svojí novinářkou z L. A. Ale jinak ne, pokud ti to výslovně nedovolím. Chápeš?“

Walt otráveně přikývl. Bylo mu jasné, že Hurleyho svou iniciativou rozzlobil.

Ben do hovoru vstoupil. „Hugo má pravdu. Komunikovat s lidmi kolem Něho znamená vystavovat všecky obrovskému nebezpečí. On… dovede lidem číst v myslích. Když s nimi budeš komunikovat, necháš tím v jejich myslích vzpomínky a on si je pak přečte jako knihu. Když s nimi budeš mluvit, způsobíš tím dvě věci. Za prvé se dozví vše, o čem jsi mluvil, takže můžeš prozradit i citlivé věci z našeho tábora. Za druhé ty lidi vystavíš obrovskému nebezpečí. Když jeho lidé budou komunikovat se špehem z opačného tábora, rozzuří se a odnesou to oni.“

Walt vypadal zahanbeně. „To bych nechtěl.“

Ben souhlasně přikývl. Taky si myslím, že tohle nechceš, říkalo jeho gesto.

Chvíli bylo ticho. Pak se Hurley odkolébal k hromádce ovoce, zvedl další kus a podal ho Waltovi. „Vem si papáju. Jsou moc dobrý.“

Později během dne Ben s Hurleym Waltovi hrubě načrtli aktuální situaci a rozložení sil na Ostrově. Walt byl ne přímo šokovaný, ale velmi překvapený, když se dozvěděl, že na Ostrově kromě dvou žen na severu, skupiny Druhých, s níž se setkali ve dni po Waltově příchodu, a kromě samotářsky žijících Rose a Bernarda už nikdo další nezůstal. „Vrátil ses na loď duchů, Walte. Ale když už jsi na palubě, tak holt poplujeme dál. Moře se snad zase zklidní a bude líp,“ zasnil se trochu Hurley.

* * *

Odpoledne se Walt vydal k oceánu zaplavat si. Hurley poodešel s Benem na skaliska, kde je nikdo v hukotu vln nemohl zaslechnout, ani kdyby náhodou byl nablízku.

„Walt je neřízená střela,“ povzdychl si Hurley.

Ben přitakal. „Je. Ale jsem přesvědčený, že to myslí dobře. Hrozně rád by pomohl, ale jde na to příliš unáhleně.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Hurley. Pak chvíli mlčel a Bena si z profilu prohlížel, jak stáli vedle sebe. „Bene… on potřebuje někoho, kdo ho povede a kdo ho naučí, jak na Ostrově fungovat.“

„To rozhodně ano.“

„O někom bych věděl,“ pokračoval Hurley.

Ben se k němu obrátil. Hurley se na něj chvíli díval a pak přikývl.

Úžas v Benově tváři byl obrovský. „Ty myslíš…?“

„Jo, tebe. Víš snad o někom lepším? Už jsi jedno dítě pubertou skoro provedl.“

„Nepřipomínej mi to.“ Ben na chvíli odvrátil pohled a zíral do dálky k obzoru.

„Já vím, promiň. Ale je to tak. Bene, já chci, aby sis vzal Walta na starost. Já to dělat nemůžu. On se ke mně pořád chová jako k tomu dobromyslnému tlouštíkovi z letu 815, zkouší, co může, a já na to reaguju přehnaně. Jsem na něj moc tvrdej. Chovám se jako strážce, dávám zákazy a příkazy… a to je přesně to, co nechci. Ale snadno k tomu sklouznu. A navíc to na něj nefunguje. Ale když jsi s ním mluvil ty a věci mu vysvětlil, reagoval jinak. Všiml sis toho, ne?“

Ben pomalu přikývl. „S dospívajícím zákazy a příkazy nehnou. Jediná cesta je vysvětlit mu to a doufat.“

„Tak vidíš,“ řekl Hurley. „Říkám ti, že jsi na tuhle práci ten nejlepší kandidát. Bene, prosím, zkus to. Walt se musí naučit pravidla, jak se chovat na Ostrově, a ty je znáš nejlíp.“

„Ještě lépe je zná Richard a Eloise,“ namítl Ben. „A měli by nejspíš i větší autoritu.“

„On nepotřebuje naprostou autoritu. Potřebuje někoho, koho bude respektovat, ale zároveň mu bude blízký. A já si myslím, že s Waltem máte hodně společného.“

Jste si strašně podobní, chtělo se Hurleymu dodat zjevnou a obrovskou pravdu. Oba jste ztratili matku a oba vás podrazil otec. U Walta ten podraz nebyl tak strašlivý, ale zažil ho dvakrát. Nejdřív se ho vzdal jeho nevlastní otec, pak ho opustil Michael a odjel sám na místo, po němž Walt toužil.

Jste si podobní, ale zároveň se doplňujete. Walt potřebuje někoho jako tátu. Někoho, kdo pro něj bude mít pochopení a s laskavostí ho naučí, co musí vědět. A ty potřebuješ někoho, kdo ti bude blízký podobně jako dřív Alex. Tvou ztrátu to nezahladí, ale pokud to zvládneš, a já věřím, že to zvládneš, otupí to tvůj strašlivý pocit selhání, který do tebe zasel otec.

Ben nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak, jako by vycítil Hurleyho myšlenky, poznamenal: „Hugo, ty víš, co je Walt zač. Chceš člověka s takovými schopnostmi svěřit mně? Mně? Hugo… vždyť já jsem až donedávna zkazil, na co jsem sáhl. Nezvládl jsem vychovat a ochránit ani Alex, a to byla normální děvče. Tohle chceš riskovat?“

Hurley mu položil ruku na rameno a přeladil do tónu Hurley-kámo. „Bene, myslím, že je načase, abys to svý domnělý prokletí prolomil. S Waltem to zvládneš.“

* * *

Jejich porada pokračovala v noci, když Walt, unavený celodenním pobytem na pláži, odešel brzy spát. Opět seděli u hořícího ohně. Na Ostrově byl klid.

„Doufám, že se Walt právě nesnaží procpat do myšlenek Kate nebo Claire,“ potřásl hlavou Hurley.

„Snad ne. Ráno to vypadalo, že pochopil, proč je to tak nebezpečné. Je to jedno ze základních pravidel. On… je to sice temná stránka Ostrova, ale je to někdo na tvojí úrovni. A je nutné ho respektovat. I Jacob na tom trval.“

„Ta vaše a Jacobova pravidla. Rozuměl jim vůbec někdo a dokázal je dodržovat?“  Hurley měl pocit, že dřívější život na Ostrově byl spoután tolika pravidly, že pro normální smrtelníky snad ani nebylo možné je všechna pochopit, natož je dodržovat.

„Samozřejmě,“ odvětil Ben. „Richard. Ten pravidla zná a až na naprosto výjimečné situace je nikdy neporušil. Proto nás všechny učil. A já si pořád myslím, že by bylo lepší, kdyby učil i Walta.“

„O tom už jsme se bavili, Bene, a odpověď je NE,“ řekl Hurley rezolutně. „Kromě toho, co jsem ti už řekl, jsou i jiné důvody. Richard učil pravidlům podle Jacoba. Ale já se jich držet nechci. Jacobova pravidla byla strašně tvrdá a mnohdy lidi dohnala k chybám, které by jinak neudělali.“

Ben se v myšlenkách vrátil o dlouhé roky nazpět. Ke své největší chybě, kterou to všechno začalo.

„Máš pravdu. Charles. Vyhnal jsem ho z Ostrova, a oficiálním důvodem bylo to, že porušil pravidla. Měl dítě s cizinkou. Proč to bylo tak špatně, po tom jsem ani nikdy nepátral. Richard to prostě přinesl od Jacoba. Je zakázáno mít intimní vztahy s lidmi, kteří žijí trvale mimo Ostrov. Chceš s někým být? Dobře, odejdi. Nebo toho druhého přiveď sem. Ale nic mezi tím. Takže když mi Druzí po Čistce předali velení…“

„Jednals přesně podle pravidel,“ doplnil Hurley.

„A také jsem se zbavil největšího rivala. Druzí Charlese po Čistce zbavili vedení, protože už měli jeho tvrdosti a svéhlavosti dost. A já ho hned poslal pryč. Potvrdil jsem nově získanou moc, vrátil jsem důležitost pravidlům a ještě jsem se zbavil konkurenta. Geniální řešení. Jenže jsem tím rozpoutal všecko, co pak přišlo. Charles se rozhodl, že Ostrov najde a že se mi pomstí. A nakonec se mu to povedlo.“

„Pomstil se i sám sobě,“ poznamenal Hurley. „A hlavně celé své rodině. Napáchal strašné škody, zničil i to, co ani nechtěl, a málem se mu povedlo zničit úplně všecko.“

„On tu spirálu vzteku, pomsty, strachu a bolesti roztočil do šilených obrátek, až se to vymklo kontrole,“ přemýšlel Ben. „Ale na jejím počátku jsem byl já. Kdybych ho neposlal pryč, mohlo být všecko jinak.“

„Ne, Bene. To nebyla tvoje vina. Tys jen naplnil platná pravidla. Vinu nese ten, kdo ta pravidla stanovil.“

„To mi něco připomíná,“ zamyslel se Ben a začal recitovat. „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu. Evangelium podle Jana.“

* * *

„Ty znáš Bibli?“ Hurley se s mírným úsměvem podivil a v pohledu se mu objevila zvědavost.

„Trochu ano,“ přikývl Ben. V jeho způsobu vyjadřování to znamenalo, že ji má minimálně jednou přečtenou a mnohé pasáže detailně prostudované. „Když žiješ ve společnosti, která pořád vychází ze starověkých kořenů, není znalost starých knih a mýtů na škodu. Říkají ti přinejmenším to, jak se dřív lidé vyrovnávali s divnými věcmi a jak na ně reagovali. Pro někoho, kdo se učí být vůdcem v takové společnosti, to může být velice poučná četba.“

„Jo. Starý zákon je vlastně historie toho, jak lidé reagovali na zákazy, příkazy, pravidla… a jak se trestalo porušení. Ale stejně jste se z toho moc nepoučili a nakonec jste došli až na úplnou hranu.“

„Jako biblický národ,“ pokrčil Ben rameny. „Taky si ohýbali pravidla podle svého a několikrát svého Boha pěkně rozzlobili. Potopa světa, vyhlazení Sodomy a Gomory, egyptské rány… to všechno nejsou pěkné věci.“

„Ale Bůh se nad lidmi nakonec vždycky slitoval,“ připomněl Hurley.

„Ano. Ale aby s nimi něco pořídil, musel nakonec seslat nového Boha a změnit pravidla. Nový zákon. Nahradil stovky starozákonních příkazů a zákazů přikázáním lásky, do kterého se vejde všecko ostatní. Je to zjednodušení, přinesené na svět novým vůdcem, který sestoupil z výšin mezi lidi, žil s nimi, jedl, pil, uzdravoval je a byl jako oni.“ Ben se zadíval na Hurleyho.

„Nedělej ze mě spasitele, Bene!“ Hurley od Bena dokázal přijmout leccos, ale tohle bylo na jeho hispánskou duši s katolickými kořeny příliš.

„Neřekl jsem, že jsi spasitel. Stačí, že v tobě je ta naděje. Ostatně, v něčem jsi už teď lepší než Ježíš,“ Ben se lehce zasmál. „Od něj jeho národ čekal, že ho vyvede z římské nadvlády. Čekali silného vůdce pro tenhle svět a místo toho dostali učitele morálky, který jim nasliboval spásu… a nakonec se nechal hloupě popravit.“

Ben si dál nevšímal Hurleyho nesouhlasného pohledu. „Ty ses svých lidí ujal a postavil ses do jejich čela. Chráníš je už tady a teď.“

Hurley nesouhlasně potřásal hlavou, ale nic neřekl.

* * *

Přišlo další ráno. Ben během snídaně nabídl Waltovi, aby s ním šel na výpravu do džungle. Měl v plánu vydat se nejprve k Druhým do síně pod sochou, převzít od nich nástražné pasti, které tam vyráběli, aby alespoň trochu ukrátili dlouhou chvíli, a jít je umístit do džungle.

„Tak jo, to zní dobře!“ Walt vypadal nadšeně. Představa výpravy a lovu se mu zamlouvala. Podobně mu kdysi imponoval Locke se svými zálesáckými schopnostmi. Nyní tedy s radostí využil Benovy nabídky.

„Buďte opatrní,“ varoval je Hurley. „Bene, víš, na která místa si dát pozor, že jo?“

Ben přikývl. „Snad ano. Mělo by to být v pořádku. Zatím si od nás držel odstup, takže…“

Vyrazili starou známou stezkou od tábora na pláži k podstavci Tawaret. Z vyšlapané stezky se pomalu stávala pohodlná cesta – jak by ne, když jí v posledních dnech někdo procházel skoro denně.

Cesta jim utekla rychle. Ben Waltovi vykládal o místech na Ostrově, která byla vyústěním cest, po nichž se pohyboval Černý, a od nichž bylo radno držet se dál. Některá byla i tady na jihu. Ben znal lépe sever Ostrova v okolí Dharmavillu, kde strávil největší část života, ale měl určitou představu i o jižních končinách.

V síni pod sochou byli uvítáni s přátelskou vlídností.  Druzí jim předali hromádku nástražných provazových pastí. Materiál si s sebou přinesli při útěku z Dharmavillu a teď výrobou pastí trávili dlouhé chvíle ve skrýši. Už předtím se dohodli, že jim Ben pomůže rozmístit je v nedalekých končinách a poté skupině pod sochou přenechá něco z úlovku, aby jim pomohl vylepšit nepříliš pestrý jídelníček.

Na loveckou výpravu se s nimi vydal i Richard. Zamířili na jihovýchod od sochy do kopcovitého pásma džungle a tam rozmístili pasti. I Walt si to vyzkoušel. „Jde ti to,“ pochválil ho Ben. „Jestli budeš chtít, můžeš někdy pobýt pod sochou a naučit se, jak se pasti vyrábí. Co ty na to?“

Walt souhlasil. Bena to potěšilo – věděl, že během návštěvy u Druhých se chlapec naučí nejen praktickým dovednostem, ale také vyslechne mnoho příběhů o Ostrově a jeho obyvatelích. Druzí si je vyprávěli opakovaně a byly pro ně zdrojem důležitého poznání. A to teď měl nabýt i Walt.

* * *

Rozmístili pasti a rozloučili se s Richardem, který zamířil zpět ke svým lidem. Ben s Waltem pomalu zamířili k jihu, směrem k táboru. Ben Waltovi cestou ukazoval různé ostrovní přírodní zajímavosti, tu a tam natrhali nějaké ovoce, takže nikterak nespěchali.

Vzdáleného šramocení ve vzdálené houštině si všiml jen Walt. Najednou ho cosi upoutalo a vydal se opačným směrem, než kam mířil Ben.

„Walte, kam jdeš?“

„Počkej tady, myslím, že jsem tam někoho…“ Chlapec nedomluvil a zrychlil. „Hned budu zpátky. Jen se na něco podívám.“

Postava, za kterou se vydal, zmizela v houštině. Walt se dal do běhu. „Počkej, počkej na mě!“

„Walte, co tam vidíš?“ vykřikl Ben a vydal se za ním. Chlapec jako by ho vůbec neslyšel.

Walt už byl velice blízko houštiny a teď se zastavil, jako by se náhle probudil z omámení. Rozhlížel se a očividně něco… nebo někoho hledal.

Z houštiny se ozvalo zatroubení a zapraskání větví.

„WALTE!“ zařval Ben. „Utíkej!“

Chlapec jako by ztuhl v úžasu. Ani se nepohnul. Ben byl od něj pořád ještě několik desítek metrů. Instinkt mu velel obrátit se a dát se na útěk, ale věděl, že tam chlapce nemůže nechat. Ne kvůli tomu, co včera slíbil Hurleymu. Ale kvůli tomu, že to byl Walt. Nemohl Walta nechat Černému. Kohokoli dalšího snad ano, ale jeho ne.

Rozběhl se, popadl chlapce za rameno, obrátil ho k sobě a když viděl jeho nepřítomný, užaslý pohled, vlepil mu facku. Walt se zapotácel a nechápavě zamrkal. „Utíkej!“ zařval Ben a začal ho táhnout za sebou. Nemusel dlouho. Walt se vzpamatoval a rozběhl se rychleji než Ben. Troubení sílilo a z houštiny se ozýval stále hlasitější praskot.

„Utíkej,“ vykřikl Ben směrem za ním. „Já ho snad zdržím.“

Běžel za Waltem, ale neběžel naplno. Počítal s tím, že bude dostižen. Vzpomněl si na své poslední setkání s Černým a na jeho pokyn zasévat zmatek a nejistotu v Hurleyho táboře. Snažil se vytáhnout z myšlenek co nejvíce podobných pocitů – pochybností, obav, nedůvěry, které v uplynulých dnech prožil. Nebylo jich tolik, kolik by teď potřeboval.

Černý oblak ho doháněl. Jenže když ho dostihl, nezastavil a nezačal si prohlížet Benovy myšlenky. Několikrát zakroužil kolem, jako by mu říkal, že by ho mohl dostat a mohl by udělat cokoli… ale že mu za to ani nestojí.

Po chvíli kroužení se rozdělil na tři menší proužky a odplul zpátky do džungle, odkud přiběhli.

Černý tentokrát nechtěl Bena.

* * *

Ben zvolnil. V uších mu zvonilo, ale věděl, že musí pokračovat dál a najít Walta. V hovoru a během sbírání ostrovních plodin zapomněl sledovat, kde přesně jsou, a přiblížili se k jednomu z vyústění podzemních cest. Bylo to nedaleko místa, kde Jack s přáteli těsně po havárii našli kokpit letounu a zraněného pilota.

Dál utíkal džunglí a snažil se sledovat stopy chlapce. Po chvíli uslyšel opatrné zavolání. „Bene, tady!“

Waltova uštvaná tvář ho pozorovala škvírou mezi hradbou kmenů stromu banyánu. Ukryl se na podobném místě jako kdysi, když ho pronásledoval lední medvěd. Nebo to bylo to samé místo? To už si nepamatoval.

Walt Bena máváním dovedl do úkrytu. Byl vmáčknutý v nejhustěji zarostlém koutě a stále ještě prudce oddychoval.

„Promiň,“ vypravil ze sebe po chvíli.

„To nic,“ zatřásl hlavou Ben. „Není ti nic?“

Walt byl v pořádku. Měl sice několik ošklivých šrámů, jak se v běhu prodíral džunglí, ale jinak se mu nic nestalo. Jen jeho nálada spokojeného, dobře naladěného mladého muže byla definitivně pryč. Zase to byl nejistý kluk. Jeho někdejší jistota a sebevědomí, s nimiž tvrdil, že mu Černý nic neudělá, se rozplynuly jako mlha.

„Kde se tady vzal?“ pronesl po chvíli tiše s pohledem upřeným na Bena, jako by u něj hledal pomoc. „Jeho území je přece na severu.“

„Myslím, že se vydal až na samé hranice svých možností,“ řekl Ben. „Pro něco si přišel. Tedy… pro někoho.“

* * *

Zůstali v úkrytu ještě nějakou dobu, dokud si nebyli jisti, že je Černý opravdu pryč. „Myslím, že už tady není,“ odvážil se vyslovit odvážnou domněnku Walt. „On… strašně nemá rád tyhlety stromy. Jako kdyby se jich štítil, nebo tak něco.“

Kdyby věděl, že banyány jsou v mnoha oblastech jižní a jihovýchodní Asie uctívány jako posvátné a přitahující božské síly, vůbec by ho to nepřekvapilo. Dávalo to smysl.

„Jak o těch stromech víš?“ zeptal se Ben, když vylezli ze spleti kořenů a kmenů a vydali se směrem k pláži.

„Už od té doby, co jsem tu byl po havárii. Schoval jsem se tam tehdy před ledním medvědem a fungovalo to. Od tý doby je asi považuju za bezpečnou skrýš. A působí tak nějak mocně, nemyslíš?“

Ben přikývl. Myslel si to také, ale dosud nikdy bezpečnost banyánového úkrytu nevyzkoušel na vlastní kůži.

* * *

V táboře už na ně čekal Hurley a hned se k nim rozběhl, jakmile se vynořili z porostu. „Walte, Bene. Jste v pořádku? Co se tam dělo?“

Ben s Waltem mu stručně vylíčili, co se stalo. „Jak o tom víš?“ podivil se Walt.

„Cítil jsem ho. Byl blízko a byl… v rauši. Zapomněl se ovládat a pocity z něj úplně tryskaly, takže jsem ho mohl cítit. Byl na lovu, že jo?“

Ben beze slova přikývl.

Posadili se k ohništi. Waltovi teď začalo docházet, co se stalo, a dal se do něj třes. Hurley ho chvíli pozoroval, pak zašel do svého stanu a přinesl láhev se zbytkem vodky, kterou před časem zabavil Sawyerovi. „Dej si hlt, Walte. Myslím, že ti to pomůže.“

Chlapec láhev nejistě přijal, napil se a otřásl se znovu. Alkohol ho však skutečně trochu uklidnil.

Ben mu prohlédl šrámy, které utržil při útěku džunglí. Většina byla jen povrchová, ale jedna rána na noze byla poměrně hluboká. Když mu ji další trochou alkoholu čistil, chlapec se bolestí kousal do rtu, ale nevydal ani hlásku. Bylo vidět, že ho setkání s Ostrovem, tváří v tvář a bez příkras, poznamenalo. Ben si byl jistý, že teď už se Walt do komunikování s lidmi na druhé straně tolik nepožene.

„Kdo to je?“ zeptal se Walt nakonec tiše. Ne „co to je“, ale „kdo“.

„Ten druhej. Druhej strážce. Měl to tady střežit stejně jako já. Myslím, že jsme měli spolupracovat,“ řekl Hurley. Od té doby, co naposled mluvil o sobě a o Černém v síni pod Sochou, uplynul nějaký čas a on stihl nasát další stíny vědění, nebo alespoň tušení. „Ale kdysi se něco nepovedlo a od té doby se snaží především ničit, ne chránit. Nadřadil svůj vlastní prospěch nad prospěch Ostrova. A tohle všecko dělá, aby dosáhl svýho. Aby mohl vyhrát, sbírá figurky ve hře. A ty jseš, Walte, moc cenná figura.“

Chlapec se otřásl.

„A já jsem strašnej idiot,“ pokračoval Strážce, teď už zase Hurley-kámo. Ben na něj upřel tázavý pohled.

„Jsem naprostej pitomec,“ zopakoval Strážce. „Udělal jsem ochrany kolem Druhých a kolem Richarda a Eloise, ale zapomněl jsem na tebe. Přišels k nám a já tě vzal jako samozřejmou součást mojí skupiny, která je samozřejmě pod ochranou. Ben chráněný je, protože je můj pobočník a protože se mnou je od začátku mýho strážcovství. Ale ty… nedošlo mi, že tebe jsem neoznačil. Nejsi jednoznačně označenej jako můj člověk, takže když se ode mě vzdálíš, tak se pro něj staneš snadnou kořistí. Ale ještě dneska to dáme do pořádku.“

Walt vděčně přikývl.

„Já jsem se nechal oblbnout. On… on mě vylákal,“ přiznal po chvíli přemýšlení.

„Cos viděl v tom houští?“ zeptal se Ben na věc, která mu ležela v hlavě od chvíle, co Černému unikli. Byl si skoro jistý, že Walt odpoví, že tátu.

Chlapec dlouho mlčel. Pak váhavě promluvil, jako by se styděl.

„Byl tam Jack. Mával na mě, ať jdu za nám. Myslel jsem si, že jste mi o něm schválně neřekli, a chtěl jsem vědět, proč není s vámi.“

„No, teď už to víš,“ ujelo Benovi. Hurley se na něj vyčítavě zadíval.

„To už nebyl Jack, Walte.“

804 - Zpovědnice

Ráno po večírku bylo krušné. Jako první se vzbudil Daniel, což bylo naprosto pochopitelné vzhledem k jeho uměřené konzumaci. S překvapením shledal, že Frank nespí v obýváku na pohovce jako předtím. Naprosto mu to vyhovovalo - udělal si obložený sendvič, uvařil si čaj, zapnul Chrisin počítač a nerušeně se pustil do dalšího studia Hicksových grafů.

Za velice dlouhou dobu se z jednoho pokoje pro hosty vypotácel Sawyer. Mžouravě prošel obývákem, v kuchyni sebral z kuchyňské linky mísu se zbytkem slaných chipsů, popadl nedopitou láhev coly a hodil sebou na pohovku.

O něco později se z druhé strany připlížila Chris. Beze slova oběma mužům zamávala a zašla do kuchyně. Tentokrát se neozvalo typické hučení kávovaru, ale otevírání ledničky. Za chvíli se vrátila do obýváku se sklenicí studeného mléka.

Daniel ji i Sawyera přejel mírně pobaveným pohledem. „Tomu říkám snídaně šampionů,“ zasmál se. Chris se unaveně ušklíbla a beze slova zašla zpět do kuchyně. Sawyer se vydal za ní. Upřel na dívku ospalý pohled. „Uděláš mi kafe, prosím?“

Chris zapnula přístroj a když se rozhučel mlýnek, přitiskla si ruce ke spánkům. „Moje hlava.“

Sawyer s účastí přikývl. Popadl kouřící hrnek a začal velice obezřetně prohlížet zásoby jídla. Po dlouhém váhání sáhl po suchých krajících sendvičového chleba.

Chris k němu přišla. „Poslouchej… můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Pokud to bude jen chvíle, tak jo.“

Dívka rozpačitě přešlápla. „V noci se mi něco zdálo.“

Sawyer vyloudil zvědavě mlsný výraz. Chris rezignovaně zavrtěla hlavou. „Už ti někdo někdy řekl, že jsi někdy jako malej kluk?“ Pak pokračovala vážněji. „Viděla jsem Walta. Už se mi o něm zdálo víckrát a ty sny vždycky byly divný. Hodně věcí se pak stalo.. Tentokrát… vím, že to asi bude znít pěkně pitomě, ale v tom snu mi řekl, že ti mám něco vyřídit.“

Zahleděl se na ni s určitým pochopením. „Po včerejšku se nedivím, že se ti zdály praštěný sny. A co ti teda Walt říkal?“

„Že… že ti mám vyřídit, že si půjčil tvou knížku, O myších a lidech. Prý je celá promáčená, ale dá na ni prý pozor.“

Sawyer pomalu postavil kávu na kuchyňskou linku. Zadíval se na Chris a přivřel oči. „Měl bych se tě zeptat, jak o tý knížce zatraceně víš.“

„Teď jsem ti to řekla.“

Sawyer se zahloubal. O té knize nikdo nevěděl. Našel ji v letadle Ajira během divokých dní, kdy se snažili nějak sžít s návratem na Ostrov, a přivlastnil si ji. Musela patřit někomu z cestujících a po havárii v letadle zůstala. Odnesl si ji do svého přístřešku ve starém táboře, ale jednoho odpoledne ji zapomněl venku a kniha úplně promokla. Proto si ji s sebou nevzal z Ostrova pryč, ale s těžkým srdcem ji nechal v táboře.

Chrisino vysvětlení bylo absurdní. Jenže ten, kdo na Ostrově strávil tři roky, si už na absurdity zvykl. Jiné možnosti byly ještě nepravděpodobnější. O knížce nikdo nevěděl, natož nikdo z jeho parťáků, a nebylo tedy možné, aby Chris navedli k hloupému žertíku. Nehledě na to, že na podobné vtípky by teď těžko někdo ze skupiny měl myšlenky.

Sawyer se chvíli opíral o linku, vyhlížel jedním z malých okének na svah za obydlím, žvýkal toustový chleba a přemýšlel. Pak se vrátil pohledem ke Chris.

„Lištičko?“

„Cože?“ zamžourala dívka.

„Zkouším novou přezdívku. Skoro každá holka ode mě nějakou dostane. A po tom včerejšku a po tom, cos na mě teď vytáhla, si nějakou zasloužíš taky. Co na to říkáš, Lištičko?“

Chris se zašklebila.

„Normálně bych ti říkal Zrzko. Ale tak už jsem jedný holce říkal,“ ztlumil hlas a pohled mu zabloudil směrem k obýváku. „Ty jseš mazaná malá zrzavá liška, která dobře větří. Lištička.“

Dívka však očividně neměla náladu na debaty a vtipy. Povzdychla si a vydala se do obýváku. Zatímco se pomalu a soustředěně věnovala své snídani v podobě mléka a sušenek, z obytného konce příbytku se postupně vynořili Desmond a Frank. Pilot vylezl ze skladiště. Předchozí noci, než dali večírku slavnostní sbohem, se s Chris dohodl, že si raději udělá improvizované spaní v technické místnosti, než aby zabíral obývák, kde se dalo očekávat, že se celá skupina bude scházet.

* * *

Do provozuschopného stavu se vraceli jen pomalu. Frank a později, s poraženeckým výrazem, i Sawyer, si od Chris vyprosili tabletky proti bolesti hlavy. Miles nevstal vůbec. „Asiati prý nemají buňky na odbourávání alkoholu,“ komentoval to Sawyer. „To bych radši obřadně spáchal harakiri, než žít takhle. Chudák Enos.“

Daniel po nějaké době vzdal svou snahu pokračovat ve zkoumání dat. V obýváku bylo už moc rušno. Napadlo ho však něco lepšího a hned svůj návrh skupině předestřel.

„Vyrazit do kostela? Ty ses zbláznil, Einsteine,“ zaúpěl Sawyer. „Podívej se na nás, jak vypadáme.“

„Neměli jste tak pít,“ pokrčil rameny Daniel s bezelstným výrazem. „Poslouchejte, já už jsem se do něčeho pustil. Myslím, že kvůli tomu tady jsme, ne? Ale musím si něco ověřit na místě. A moc by mi pomohlo, kdybyste jeli se mnou. Pomůže mi mít s sebou pár lidí, kteří mi budou hlásit údaje z přístrojů. Jinak tam strávím celý den.“

Desmond souhlasil. „Dan má pravdu. Nejsme tady, abychom vyspávali kocovinu. Odpoledne vyrazíme.“

Pak se zarazil a podíval se na Chris. „Pokud tedy budeš tak hodná, že bys jela s náma.“ Variantu „anebo nám půjčila auto“ ani nezmiňoval. Samotného ho překvapilo, že už dívku do plánů automaticky zahrnul.

Chris přikývla. „Myslím, že za pár hodin budu schopná řídit. Pojedu s vámi ráda, taky mě to zajímá.“

* * *

Odpoledne se skutečně vydali do Altadeny. Daniel naložil do auta svůj kufr s přístroji a sám se vmáčkl doprostřed zadního sedadla mezi Desmonda a Sawyera. Za hodinu a něco byli u kostela svaté Elizabeth. „Půjdeme dovnitř úplně normálně,“ zavelel Desmond. „Mám klíče.“

Jak řekl, tak udělali. Nicméně zatímco Desmond odemykal, zamířila k nim postarší dáma, která nedaleko venčila malého psíka. „Dobrý den, copak to tu děláte? Paní Hawkingová tu není?“

První se vzpamatovala Chris. „Dobrý den, ne, ne. Jsme ze… správy církevních objektů. Musíme tu provést určité kontroly objektu a paní správkyně zrovna odjela za rodinou. Půjčila kolegovi klíče a máme to vyřídit bez ní.“

Dámu vysvětlení uspokojilo. „To potom ano. Ale něco vám řeknu, je dobře, že se o ten kostel konečně někdo zajímá. Poslední dobou se tu pohybují divné existence.“

„Máte na mysli nějaké… problémové osoby?“ snažila se Chris tvářit jakoby nic.

„Ano. Motal se tu takový divný vytáhlý černošský kluk. Vypadal jako takoví ti mladí hoši, co si pohrávají s drogami. Vždycky se objevil a pak zase někam zmizel. Ale teď už je pár dní pryč. No a tuhle v noci se tu prý potloukala celá skupina divných mužů. Vypadali prý jako bezdomovci, představte si to. Ani nechci vědět, co u toho kostela mohli pohledávat. Snad se z toho tady nestane nějaké doupě.“

„Vy jste je viděla?“

„Ne, ne. Řekla mi to moje známá. Cilly Bowerová. Bydlí v támhle tom domě,“ ukazovala žena. Pejsek začal tahat za vodítko.

„Moc vám děkuji, že jste nám to řekla. Zaneseme to do zprávy o stavu objektu a navrhneme opatření,“ improvizovala Chris.

Dámu to patrně uspokojilo. Zvířátko na konci vodítka dál tahalo, postávat na rohu u kostela je očividně nebavilo. „No ano, Charlie, už jdeme,“ zašišlala dáma a rychle se rozloučila.

Chris si s úlevou vydechla. Cilly Bowerová, Cilly Bowerová, zapisovala si do paměti. Desmond mezitím otevřel hlavní vstupní dveře a všichni vešli do kostela. Za dne ten prostor působil skoro přívětivě, jako by vítal staré známé.

„Dobrá reakce, Lištičko,“ poznamenal Sawyer. „Umíš slušně mlžit.“

* * *

Rozhlíželi se po kostele. Daniel otevřel svůj kufr, vylovil z něj malý měřicí přístroj a začal procházet křížem krážem chrámovým prostorem. Soustředěně sledoval hodnoty na displeji a občas si něco poznamenal do zápisníku.

Po chvíli se vrátil k přátelům. „Pustíme se do toho. Rozmístím tady nějaké senzory a měřicí zařízení a vy mi budete hlásit, jaké hodnoty ukazují, ano?“

Rozestavěl několik stejně vypadajících přístrojů po kostele. Dva byly u oltáře, další dva u zpovědnice v místě, kde se před necelými dvěma dny muži vynořili ze světla, další dva na opačné straně chrámu a dva u hlavních chrámových dveří.

Chris zaujala místo naproti zpovědnici. Podvědomě se od toho místa chtěla dostat dál; stále se jí vybavovaly vzpomínky na hrůzu toho večera. Stanoviště u zpovědnice zaujal Desmond. Daniel si zavolal Sawyera a pověřil ho sledováním dvou přístrojů u oltáře, Franka poslal ke vstupním dveřím a sám pak oběhl všechna zařízení a zapnul je.

Prostorem se rozlehlo mnohohlasé pípání. Každý z přístrojů vydával zvuky o jiné frekvenci. Daniel se vrátil na svou výchozí pozici, vylovil z kufru další zařízení, postavil ho na lavici a zapnul. Ostatní přístroje se rozječely. Chris si instinktivně přitiskla dlaně na uši. Po chvíli si však na zvuk zvykla.

„Hlaste mi svoje hodnoty, prosím,“ požádal je Daniel. „Nejdřív vždycky z měřiče označeného červeným štítkem, pak modrým.“

Až teď si všimli, že přístroje jsou barevně odlišené. Na všech displejích začaly nabíhat číselné údaje, které se za pár okamžiků ustálily. Všichni zjistili, že jejich dvojice ukazuje různá čísla – to zařízení, které bylo blíž Danielovu přístroji, ukazovalo o něco vyšší hodnotu. Fyzik si nechal nahlásit všecky údaje a spokojeně přikývl. Vypnul svůj přístroj a kvílení měřičů umlklo. „Dobře. Tohle byl testovací pokus. Teď přikročíme k ostrému měření. Všichni se podívejte na jeden ze svých měřičů. Na levé straně to má ladič oscilací. Vidíte ho?“

„Myslíš to malý ozubený kolečko s pozicema jedna až dvanáct?“ ozval se Frank.

„Přesně to. Tak prosím, teď tam všichni máte jedničku. Pokaždé, když vám řeknu, posunete na další pozici. Nejprve zařízení s červeným štítkem, pak modrý.“

Začali. Přístroje pískaly jako houf neklidných ptáků, všechny stejně. Nebylo to úplně příjemné.

Dvě – cvak, cvak. A odečíst hodnoty: Sawyer, Desmond, Chris, Frank. Tři, cvak, cvak, odečíst hodnoty. Pískání vždy znělo unisono a všichni hlásili pokaždé stejná čísla.

Až když Daniel vydal pokyn k přepnutí na jedenáctku, něco se stalo. Kostelem se rozlehl mnohohlasý nářek jednotlivých přístrojů. „To je ono,“ vykřikl Daniel. „Sawyere?“

„Jedna celá padesát čtyři a…. jedna padesát jedna,“ ozvalo se od oltáře.

„Desmonde?“

„Dvě celé, tři čtyři, a dvě celé, tři tři.“

„Chris?“

Dívka se podívala na první displej, pak přešla k druhému. „Dvě celé, dva osm. Dvě celé, dva šest.“

Frank se ozval bez vyzvání. „Jedna, čára, tři dva a jedna, čára, tři nula.“

Daniel si vše horečně zapisoval. Pak všechny přístroje obešel sám a na vlastní oči údaje překontroloval. Nesl si s sebou svůj malý detektor. Když se přiblížil k Desmondovu stanovišti, malý přístroj zavyl, jako by si stěžoval na svůj těžký úděl.

„Co to sakra je, Dane?“ neudržel se už Desmond, kterého příliš netěšilo vědomí, že je přímo v epicentru čehosi neznámého.

„Vysvětlím vám to později,“ odtušil fyzik. „Pojď prosím se mnou,“ vyzval bratra.

Oba pomalu přešli směrem ke Chris. Vyjící přístroj se velmi zvolna uklidňoval. „Dobré, to je dobré,“ konstatoval Daniel. Zkontroloval hodnoty a pak se vydal k Frankovi. „Ano, klesá to velice rychle. Je to lokálně velmi omezené. To je dobře.“

* * *

Když je konečně vyzval, aby přepnuli přístroje na dvanáctku, ozvalo se opět jednohlasé pískání. Daniel souhlasně přikývl.

„Dobře. Děkuju vám. Přepněte prosím ty ladiče na jedničku a pak to vypněte, vypínač je vpravo dole od ladiče.“

Když bylo vše uklizeno, shromáždili se všichni kolem Daniela a jeho kufru u oltáře. „Co to bylo, brácho?“ zeptal se znovu Desmond.

„Ty přístroje jsou detektory elektromagnetického záření. Poněkud upravené pro moje vlastní účely,“ dodal Daniel. „Pochopitelně tedy měří intenzitu elektromagnetického záření.“

„Doufám, že ty hračky a to, co měří, jsou bezpečný, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Pěkně mě bolí hlava.“

Daniel se na něj přívětivě usmál. „Obávám se, že příčinu musíš hledat ve včerejšku, ne tady. Měřiče jsou naprosto neškodné a detekované záření bylo také celkem slabé. Ale bylo tam. Nejsilněji kolem toho místa, kudy jsme před dvěma dny prošli. Dál intenzita slábla a odvažuji se odhadovat, že za zdmi kostela už nenaměříme vůbec nic.“

„Je to normální?“ zajímal se Frank.

„Normální je leccos, zejména co se elektromagnetismu týče,“ odvětil Daniel. „Výchylky jsou celkem běžné a tahle nebyla velká. Není velká, ale je zajímavá. Velice zajímavá.“

Chris zvedla ruku, jako ve škole. Daniel na ni povzbudivě kývl. „Souvisí to s tou Hicksovou anomálií, že? Kdybychom to měřili v době, kdy to naměřil on…“

„Ano. Všude by to ukázalo hlavní hodnotu, dvě celé, tři čtyři. Odhaduji, že v celém kostele a možná i v okolí. Přístroje uvnitř by se nejspíš úplně zbláznily a zůstaly by zaseklé s danou hodnotou, intenzita záření by byla taková, že by je to vyřadilo z provozu. Hicksovy senzory určitě nejsou přímo v kostele, a přesto byla intenzita toho jevu zcela výjimečná. V interiéru to muselo být naprosto extrémní.“

„Počkat, Dane,“ zarazil ho Frank. „Ty tady mluvíš o extrémně silným elektromagnetickým záření, ale to bychom poznali i bez detektorů, nebo co to bylo. Já jsem si nevšiml, že by tady lítaly kovový věci.“

„Teď ne. Když mluvíme o extrémní intenzitě, bavíme se o době, kdy jsme procházeli z Ostrova.“

„Tím spíš,“ oponoval Frank. „Minimálně já u sebe měl pár věcí, který by se v elektromagnetickým poli vydaly na menší procházku.“

Daniel přemítal, patrně hledal slova, kterými jev popsat laikům. „Víte, to záření je velice komplexní. Elektromagnetismus, jehož specifikace dovedu měřit, je jen jedna z jeho složek, ty další se tak dobře detekovat nedají. Dohromady se navzájem ovlivňují a mnohdy se ruší, takže pozorovatelné účinky nejsou tak výrazné. Ale jednotlivé složky mohou být velice výrazné. Je to dost složitá záležitost.“  

Desmond se opíral o zeď a přemýšlel. Pak poznamenal směrem k bratrovi: „Ty tvoje měřáky neukazovaly celej údaj, že ne, brácho?“

Stále viděl před očima svůj měřič. Dva, tři čtyři. Jedna číslice chyběla. Povědomé číslo nebylo kompletní.

„Máš pravdu. Ukazuje to jen dvě desetinná čísla.“

„Chyběla dvojka.“

Daniel přikývl.

„Zase to číslo. To, který jsem ti kdysi řekl v laboratoři. Je to frekvence z toho místa, kterým jsme procházeli, že?“

„Přesně tak. Vyzařuje to přímo tady, kolem té zpovědnice. Prosakuje to ze spojnice i ze samotného Ostrova. Tak, jak jsem to předpokládal.“ Daniel to prohlásil se zjevnou spokojeností. Znělo to jako čistá a zasloužená hrdost zkušeného vědce poté, co se mu povedl experiment. Jenže Danielova spokojenost pramenila i z jiného faktu.

Kromě toho, že pokus vyšel přesně podle jeho předpokladů, ho nesmírně uklidnila skutečnost, že měřiče nijak nereagovaly na Desmonda a jeho pohyb po kostele.

* * *

Znovu zamkli kostel a vydali se k autu. Jen Daniel se ještě vydal na obchůzku kolem budovy a soustředěně sledoval svůj kapesní detektor. Nic. Opět tak, jak předpokládal.

Cesta zpět do Simi Valley se vlekla. Chris se soustředila na řízení ve večerní špičce, muži občas prohodili pár slov, ale hovor se vždy po pár větách vytratil. Skoro všichni na sobě opět začínali cítit únavu a následky předchozího večera.

Když dorazili zpět, všem se ulevilo. Miles seděl v obýváku, před sebou velkou sklenici coly a vzkaz, který mu tam zkraje odpoledne nechal Desmond. Vypadal už celkem střízlivě a zdravě. Sdílnou náladu však stále neměl. Letmo se pozdravil s příchozími, odbyl pár narážek na to, jak skončil po večírku, a raději se odebral do pokoje. Po chvíli totéž udělali i Desmond a Frank.

V obýváku zůstala trojice Sawyer, Daniel, Chris. Sawyer se usadil na pohovce. Chvíli bezmyšlenkovitě jezdil pohledem po místnosti, pak se obrátil na Chris. „Můžu si půjčit něco z tvojí knihovny?“

Dívka přikývla. „Jo, ale dávej na to prosím pozor.“

Sawyer souhlasně mávl rukou. Zvedl se z pohovky a dal se do zkoumání Chrisina arzenálu knih a DVD. Kromě odborné letecké literatury a knih o mediální a literární vědě tam byla spousta horrorové, fantasy a sci-fi literatury. Sci-fi a mysteriózní seriály a pár filmů. K tomu nějaká americká knižní klasika 20. století. Sawyer chvíli přemítal, pak sáhl po jednom z nejtlustších svazků. Zato název byl velice krátký: To. Za chvíli už nevěděl o okolním světě, příběh ho vtáhl od prvních stran.

Daniel si rozložil své poznámky z odpoledního měření po jídelním stole a soustředně nad nimi uvažoval. Nákresy, výpočty a další poznámky se ve zběsilém tempu objevovaly na volných listech papíru.

* * *

Chris si uvařila kávu, usadila ke svému počítači a začala procházet data od Hickse. Program, který Daniel předchozího večera nainstaloval, umožňoval pohodlnější prohlížení dat než listování v papírových svazcích. Když si Chris grafy dostatečně zmenšila, mohla jedním kliknutím prohlížet několik týdnů. Jakákoli anomálie teď jasně vystupovala.

Dívka si stanovila základní orientační body. Zajímaly ji tři věci – havárie letu Oceanic, zmizení letu Ajira a potom předvčerejší noc. Hicks měl pravdu, poslední anomálie byla bezkonkurenčně nejsilnější. Výchylka v den havárie Oceanicu byla výrazná ve srovnání s daty z daného období, ale oproti poslední anomálii to bylo téměř bezvýznamné. Chris dál zarolovala daty… a cosi ji upoutalo. Během následujících tří měsíců po havárii letu 815 se objevilo několik dalších anomálií, které byly ještě silnější než ta úvodní ze září. Jenže u Hickse si toho nevšimla, protože neprohlížela všechno.

Poznamenala si konkrétní data. 22. září 2004, 27. listopadu 2004, 26. prosince 2004, 29. prosince 2004. Intenzita anomálií se stupňovala. Mezi 26. a 29. prosincem byla patrná řada výchylek, v porovnání s obdobími klidu sice dost výrazných, ale oproti hlavním anomáliím to bylo nic.

Pak byl dlouho klid. Až do letošního roku. 4. listopadu 2007, v den zmizení letu Ajira, se objevila další anomálie, i když ne tak extrémní jako ty z roku 2004. Týden po Ajiře se objevila další výchylka, větší a silnější, intenzitou připomínala událost z listopadu 2004. Po dalším týdnu dvě další, jedna silnější, druhá slabší. A za dalších 14 dní opět dvě anomálie ve dvou dnech po sobě, jedna slabší a druhá naprosto výjimečná. To byla noc ze 4. na 5. prosince 2007. Tím data končila.

Jiné výchylky už patrné nebyly. Snad jen drobná výchylka hned na podzim roku 2001, ale to mohlo být i různými nepřesnostmi na začátku měření. Ale série anomálií z let 2004 a 2007 se takhle vysvětlit nedaly. Chris nad tím vrtěla hlavou. Bylo to, jako by zmizení obou letů pokaždé rozpoutalo sérii dalších anomálií. Co je způsobovalo, to bylo záhadou.

Otevřela si webový prohlížeč a začala procházet online databázi leteckých nehod a incidentů. Stránky byly velice dobře udržované a spolehlivé. Chris si vyfiltrovala závažné události v oblasti Tichého oceánu od roku 2001 do 2007. Jako poslední na ni vyčítavě hleděl záznam o zmizení letu Ajira 316. Ale datům anomálií z Hicksových grafů žádná jiná letecká událost neodpovídala.

* * *

Večer poklidně plynul. Ale poklidné plynutí najednou narušil hlas z pokoje, kde odpočíval Desmond.

Daniel si hlasu všiml velice rychle, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, jak byl zabrán do práce a jak se v badatelském zápalu uměl odříznout od okolního světa. Rozhlédl se a setkal se s Chrisiným pohledem. I dívku nečekaný hlas vyrušil.

„Možná někomu telefonuje?“ nadhodila Chris.

Daniel se na ni vážně podíval. „Nikdo z nás nemá telefon, kromě Franka. Nemůže nikomu volat.“ Zvedl se od stolu a rychle se vydal do pokoje.

Desmond mluvil ze spaní. „Jacku. Co je s ním? Co se stalo?“  Z hlasu byl cítit strach.

Daniel vpadl do místnosti; Chris a Sawyer, který odhodil knížku, zůstali stát ve dveřích. Daniel se zastavil u bratrovy postele a bleskurychle vyhodnotil situaci. Rozházená postel nasvědčovala velice živému snu. Nikde žádná krev, díky bohu.

 Desmond sebou ve spánku ošil a dodal důrazně: „Je to můj syn! Ty ne…“

V tu chvíli jím Daniel zatřásl. „Desmonde, probuď se. Slyšíš mě?“

„Neopovažuj se…“ Desmond se po bratrovi ze spánku ohnal. Daniel pohotově uhnul a znovu snícím zatřásl. Teď už se Desmond vzbudil, rychle se posadil a lapal po dechu. „Co to… kde to jsem?“

Danielovi se rozbušilo srdce a hlavou mu proletěla série myšlenek. To ne. Neměl jsem ho do toho kostela brát, anebo jsem ho aspoň neměl nechávat přímo na tom nejexponovanějším místě. To záření. Zase se mu to děje.

„Desmonde, klid. Poznáváš mě?“ snažil se na bratra mluvit co nejklidněji a nedat najevo svou úzkost.

Probuzený kolem sebe zamžoural, jak se snažil zorientovat. „Dane. Sakra, měl jsem strašnej sen. O Charliem.“

„Divný sny tady začínají mít velkou tradici,“ poznamenal polohlasem Sawyer tak, aby ho slyšela jen Chris.

Danielovi se nesmírně ulevilo. Byl to jen sen. „Co se ti zdálo?“

„Byl jsem na Ostrově. Přišel za mnou Jack, sakra, a nesl Charlieho. Že prý… že prý mě potřebuje. Vypadal strašně. Jako kdyby ho doktor vytáhl z nějakýho zatracenýho tropickýho pekla. Ksakru, bylo to… hrozný. A skutečný.“

Desmond se rozhlížel po místnosti. Když se setkal s Chrisiným pohledem, dívka očima uhnula. „Mám jít pryč?“ Připadala si tu nepatřičně.

Desmond zatřásl hlavou. „Ne, zůstaň tady. Stejně by se ti to muselo říct.“

„Charlie je tvůj syn?“

Přikývl. „Jo, malej, jsou mu dva roky. Musel zůstat tam, odkud jsme přišli. Na tom zatraceným Ostrově. On… je nějak nemocnej a prostě… nešlo to, nemohl jsem ho vzít s sebou. Ale jak jen to půjde, vrátím se tam pro něj. Jen tady musíme vyřídit všechnu tu práci.“

„A co jeho matka?“ zeptala se Chris na tu nejpřirozenější věc, která ji napadla.

Desmond zavřel oči. „Už nežije. Zemřela před čtrnácti dny.“

„Panebože, to mě mrzí. Promiň, nechtěla jsem…“

„Stejně by ses to dozvěděla.“

Chris už v místnosti nevydržela. Otočila se a zmizela směrem k obývacímu pokoji.

* * *

Sawyer se vydal za dívkou. V pokoji zůstali oba bratři. Daniel zavřel dveře a posadil se na svou postel. „Vypadáš strašně, Desmonde. Musel to být hrozný sen.“

„Je mně hrozně. Bylo to strašně živý. Jako by se tím oživilo všecko, co se tam stalo,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Richard to nějak dokázal umrtvit. Nějak ze mě vytáhl všechny pocity a emoce, jako když zubař vytáhne nerv z bolavýho zubu… a nechal jen fakta. Vzpomínal jsem si na všechno, ale bylo to, jako by se ty věci staly někomu jinýmu. Ale teď je to všecko zpátky. Panebože, Charlie. A Penny.“

Zakryl si obličej dlaněmi.

Daniel ho soucitně pozoroval. „Vrátíme se tam pro něj, Desmonde.“

Pak už bylo ticho. Danielovi v hlavě vířily myšlenky. Poslední týden bylo všecko v pořádku. Během pobytu na Ostrově, během průchodu spojnicí… i předchozí dva dny a noci. Až teď se zase začalo něco dít. Nemusel moc hloubat nad tím, aby chápal, že časová návaznost návštěvy kostela a návratu ostrovních vizí a prožitků je příliš očividná, než aby to byla náhoda. Nevystavil sice Desmonda život ohrožujícímu záření, ale znovu jej dostal do vlivu čehosi, co jej nechtělo pustit pryč. Ostrov s ním ještě neskončil.

* * *

Chris se opřela čelem o průchod obývacím pokojem a kuchyní. „Chudák Desmond,“ opakovala tiše a nechápavě. „Takže… jemu před čtrnácti dny zemřela žena, má nemocný dítě a sám musel odjet? A teď je tady… a většinu času funguje, jako by se nic nestalo?“

Sawyer znovu seděl na pohovce. „Když se to všecko stalo, byl úplně rozloženej. Ale pak si ho vzal do práce jeden dost schopnej chlápek, co na tom místě už roky žije. Fakt zajímavej člověk, tenhle Richard. Nevím jak, ale podařilo se mu dát Desmonda celkem dohromady. Sice se z něj najednou stal uzavřenej a trochu sucharskej šéf výpravy, ale byl schopnej fungovat. Jenže to vypadá, že se mu to začíná vracet.“

„To se nedivím. Neumím si představit, jak by se někdo mohl tak rychle oklepat z něčeho takovýho a normálně jet dál.“

Sawyer chvíli hleděl do prázdna, pak se zadíval na Chris. Rozhodl se.

„I to jde. Desmond není jedinej, kdo tam nedávno o někoho přišel.“

Chris ztuhla. „Chceš mi říct, že ještě někdo další z vás…“

Sawyer jednou pomalu přikývl. Jeho pohled byl najednou tvrdý jako kámen.

„Ty?“

„Jmenovala se Juliet. Nebudu o ní mluvit, je to pryč. Ale… jestli mi někdy řekneš Romeo, anebo Blonďáku, tak tě zabiju, Lištičko.“

803 - Seznamovací večírek

 Chris první noci po příchodu pětice spala špatně. V hlavě se jí stále honily zmatené výjevy z večera v kostele, z Waltova zmizení a z objevení pěti mužů. Do toho útržky melodií, slov, jmen, zmínek. Vířily jí v hlavě a nedovolily jí odpočinout si. Až když se s trhnutím probudila, zjistila, že ve skutečnosti spala, ale necítila se vůbec odpočatá. Mysl jí i ve spánku zpracovávala předchozí události. Povzdychla si.

Podívala se na displej mobilního telefonu; bylo čtvrt na pět ráno. Tiše odblokovala dveře ložnice a po špičkách se vplížila do obývacího pokoje. Všude byl klid, jen z pohovky hlasitě oddychoval Frank a nevěděl o světě. V pokojích pro hosty bylo naprosté ticho. Chris se potichu připlížila ke svému pracovnímu stolu, sebrala štos materiálů o letech 815 a 316 a tiše se s nimi odebrala zpět do ložnice.

Rozsvítila si a listovala seznamy cestujících a posádek. O Frankovi samozřejmě věděla, ale bylo ještě něco, co teď nedokázala zachytit. Jezdila po sloupcích jmen nahoru a dolů, listovala a četla… a když se podruhé vrátila k seznamu z letu 815, došlo jí to.

Ford, James.

Ten blonďák byl cestujícím letu 815. Ten člověk byl někde tři roky, nevrátil se s Oceanic Six, ale teď se najednou objevil tady.

Její novinářský instinkt se probudil. Za normálních okolností by sáhla po mobilu a volala šéfovi. Nebo by počkala, až se ten chlapík v pokoji pro hosty vzbudí, a pak by ho vyslechla. Jenže to teď nepřipadalo v úvahu. Za nulté měla volno, za prvé ta informace byla tak absurdní, že by to před dalším člověkem snad ani nedokázala vyslovit … a za druhé a nejpodstatnější, bylo jí jasné, že na ty muže teď musí opatrně. Přijali sice její pozvání, ale stále jí nedůvěřovali a ona věděla, že pokud teď zatlačí, bude konec. Musela být trpělivá a počkat. Ptát se může, až přijde vhodnější čas. Chris uměla počkat, když to bylo nutné.

Další jména už jí povědomá nebyla. Daniel Faraday nebyl ani na jednom seznamu. A ti dva nedůvěřiví se zvláštními křestními jmény, Desmond a Miles, také ne.

Z letu Ajira 316 se kromě Franka nikdo nevrátil. Chris přeběhl mráz po zádech. Po zmizení letu 316 byla přesvědčená, že unikla jisté smrti. Pak, když jí Walt sdělil informace o letech 316 a 815, se jí občas vkrádala na mysl myšlenka, co by s ní asi bylo, kdyby se do toho letadla dostala. Svým způsobem ji to uklidnilo; myšlenka, že ti lidé někde jsou a možná někdy budou zachráněni, byla uklidňující. Teď ji opět zamrazilo při pochopení, že nikdo kromě pilota se nevrátil. Tušení tragického konce letu 316 se opět vrátilo a ona je teď zahnala někam daleko z vědomí. Nechtěla na to myslet. Ale věděla, že to dlouho nevydrží a že se na to Franka bude muset zeptat. Tušila, co se dozví, a měla z toho strach. A tak tuhle myšlenku zaháněla zuřivým pročítáním seznamů a přemítáním, odkud se mohli vzít tři zbývající muži, kteří nebyli v žádném z letadel.

* * *

V šest ráno jí zavibroval mobil; přišla jí zpráva.

„SLECNO JONESOVA, DETEKOVALI JSME DALŠÍ ANOMALII V ALTADENE. VETSI, NEZ VSECHNY PREDCHOZI. ZAVOLEJTE MI, JESTLI VAS TO STÁLE ZAJIMA. A. HICKS.“

Zavolá mu později.

Venku pomalu svítalo. Opět se vyplížila z ložnice a nakoukla do kuchyně. Většina jejích zásob byla pryč; pětice návštěvníků musela být hladová. S lítostí se zadívala na kávovar, ale neměla to srdce spouštět hlučný stroj tak brzy ráno, když muži ještě spali.

Ve skutečnosti všichni nespali. Jeden rozespalý nocležník ji pozoroval z pohovky a beze slova jí přátelsky zamával.

„Dobrý ráno, Franku,“ šeptla. „Vyspal ses?“

„Jako v nebi,“ zívl pilot.

„To je dobře. Poslouchej, zajdu pro něco k snídani, už tu skoro nic není. Počkejte tady, až se vrátím. Potom uvidíme, co dál.“

* * * 

Vyrazila do nedalekého supermarketu. Ranní procházka pěkným a jasným dnem jí udělala dobře. Cestou se zastavila na benzínce, aby si koupila kelímek kávy a doplnila tak ranní dávku kofeinu. Konečně se zase cítila celkem příjemně jako za normálního rána; večerní a noční hrůzy byly teď pryč. Až na tu drobnou nestandardnost v podobě pěti cizích mužů v jejím obydlí.

Za necelou hodinu se vracela domů s nákupem a na konci ulice narazila na kamarádku ze sousedství, která pomalu šla k autu, aby se vydala do práce.

„Ahoj, Chris. Ty máš ale velkej nákup, holka!“

„Jo,“ pousmála se rozpačitě Chris. Sharon měla vytříbený pozorovací smysl vrchní drbny ulice.

„Máš návštěvu, že? V noci jsem si vás všimla, takovou partu nešlo přehlídnout. Co je to za chlapíky, prosím tě?“

Chris nad nějakou krycí historkou přemýšlela už cestou na nákup a zpátky, díky bohu. Bylo jí jasné, že dřív nebo později si přítomnosti jejích návštěvníků někdo všimne. V ulici se všichni znali. Přemýšlela, jak pětici představit: kamarádi ze sportovního letiště? Ne, to by nedávalo smysl, že se scházejí u ní doma, když by mohli k akcím využít známého prostředí letiště. Kolegové z práce? A co že se objevili až teď?

Nakonec usoudila, že vysvětlení „přátelé z vysoké“ unese všecko. „Jsou to mí spolužáci a pár fajn lidí z řad vyučujících, znáš to, někteří s námi občas zašli po přednášce na skleničku…  no a od té doby se vídáme. Hoši jsou rádi, když občas můžou zvednout kotvy, nechat doma manželky a děti a zavzpomínat na starý časy, dát si něco dobrýho… Každý rok se scházíme někde jinde a letos to vyšlo na mě.“

„Manželky, děti…“ zamrkala Sharon. „Všichni? Opravdu?“

„Sherry, ty jsi hrozná!“ rozesmála se Chris. „Jsou to kamarádi.“

„Ale někteří docela hezcí. Chris, proč jsi pořád takhle upjatá? Vždyť do té tvé pěkné letadlové ložnice by se ti někdo tak hodil…“

Chris toho začínala mít tak akorát. Hovory se Sharon se vždycky brzy stočily tímhle směrem. „Víš, že na tyhle věci moc nejsem. No nic, já musím jít, jinak mi hoši vyjedí i mrazničku.“

Zamávala kamarádce a zamířila ke svému pozemku. Když viděla, že Sharonino třešňově červené auto odjíždí, nechápavě zavrtěla hlavou. Zrovna teď na ni musela narazit. A zrovna Sharon si jich v noci musela všimnout. Chris bylo jasné, že do dalšího dne o jejích „kamarádech“ bude vědět polovina ulice.

* * *

Hodila nákupní tašky na jídelní stůl. V obýváku už bylo mnohem živěji. Sawyer s Milesem a Desmondem o čemsi tiše diskutovali na pohovce, Daniel si soustředěně prohlížel obsah její knihovny a Frank zkoumal detaily vybavení jejího letadlového příbytku.

U snídaně je seznámila s aktuálním vývojem věcí. „Večer bude seznamovací večírek,“ prohlásila bez vytáček. „Musí být. V noci nás viděla sousedka… a jediný rozumný vysvětlení byla návštěva kamarádů za účelem velké párty, jako za starých časů za studií.“

„Takže už se o nás ví. To je báječný,“ zachmuřil se Desmond.

„Pět divně oblečených chlapíků o půlnoci by neuniklo pozornosti nikde. Možná můžete být rádi, že jste se nevydali do ulic a nevšimla si vás nějaká policejní hlídka,“ odtušila Chris. „Tady se vaše přítomnost dá na nějakou dobu vysvětlit. Když budete mít normální slušné oblečení a oholíte se, nemusel by to být problém. Známe se z univerzity. Vy tři jste moji spolužáci z vyšších ročníků,“ kývla na Sawyera, Milese a Daniela, „a vy dva jste nás učili. Vysokoškoláci se občas s vyučujícíma spřátelí, na tom není nic zvláštního.“

„V rámci možností je to asi celkem rozumný vysvětlení,“ souhlasil Frank.

„Jo. Nic rozumnějšího mě nenapadlo,“ pokrčila dívka rameny. Dojedla sendvič se sýrem a pozorovala pětici návštěvníků. „Teď k dalším věcem. Ze všeho nejdřív potřebujete něco na sebe. Tohle se musí přinejmenším vyprat, v lepším případě vyhodit. Aspoň ty strašný bundy.“ Dharmské stejnokroje v ní očividně vyvolávaly averzi. Neklid vyvolaly očividně i v Danielovi, který se ošil a rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal. Pak si patrně na něco vzpomněl a uklidnil se.

„O naše věci se starat nemusíš,“ promluvil Miles. Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že mu její organizování a plánování není bůhvíjak po chuti. „Nicméně v tom, že potřebujeme něco na sebe… v tom máš pravdu. To musíme vyřešit.“

„Nechcete takhle vyrazit na nákupy, že ne?“ přejela je Chris pochybovačně pohledem.

„To by asi nebyl dobrý nápad,“ uznal Desmond.

Chris přikývla. „Můžu mít návrh?“ Po přisvědčení pokračovala. „Napíšete mi, jakou má kdo z vás velikost. Já vyrazím do města a něco seženu. Já vím,“ přikývla, když viděla jejich pochybovačné výrazy,“ „taky to bude nenápadnost sama, ale něco si vymyslím. Umím docela improvizovat. A jsem si jistá, že bude vypadat normálněji mladá žena, co nakupuje oblečení pro několik mužů, než několik chlapíků ve špinavým a zavánějícím oblečení. To by vážně bylo…“ nakrčila nos… „hodně pozornosti budící.“

„To je to, co máme na sobě, vážně tak strašný?“ zeptal se Desmond.

„No… jo. Ale to se dá brzo do pořádku.“ Chris ze stolu sebrala poznámkový blok a tužku a podala ji Frankovi. „Napište mi svý velikosti. Vyrazím co nejdřív, ať to máme z krku.“

A ať mi tady nezaváníte, pochopili muži. Rychle naškrábali na kus papíru potřebné údaje a začali se trousit do pokojů pro hosty. „Mám prosbu,“ ohlédl se ještě přes rameno Desmond. „Žádnou červenou, jestli si můžu vybírat.“

„Budu se snažit,“ potvrdila dívka.

Chystala se, že vyrazí, když ji zastavil Frank. Vylovil ze svého zavazadla peněženku a podával jí svazek bankovek. „Ne, vezmeš si to,“ zarazil její námitky. „Ostatním jsem o tom ani neříkal. Nebylo to dost na to, abychom sehnali bydlení, ale na něco na sebe by to stačit mělo. Nerad zůstávám lidem dlužnej. Nechci, aby sis myslela, že jsme zoufalci bez peněz. Jakmile budeme moct vyjít ven, budeme finančně v pohodě.“

Takže ti muži měli plán, jak se dostat k penězům.

„Nechystáte se vyloupit banku, že ne?“ zasmála se trochu rozpačitě.

* * * 

Tentokrát vyrazila na nákupy autem. Dojela na druhý konec Simi Valley, kam nikdy nakupovat nechodila, aby se v budoucnu případě vyhnula všetečným otázkám. Se seznamem velikostí v ruce prošla oddělením pánských oděvů a nabrala toho tolik, že jí to z nákupního vozíku přetékalo. I když vzala pro každého jen jednu sadu oblečení, když se to vzalo pětkrát, bylo toho až až.

Pokladní se tvářila udiveně, když její nákup markovala. „To asi nejsou vánoční dárky, viďte?“

Chris s tím tak trochu počítala. Lidé měli sklony s ní zapřádat hovory o lecčems. Většinou se jí to hodilo… a když náhodou ne, tak se alespoň naučila improvizovat tak, aby leccos zakamuflovala. Zatvářila se nesmírně zkroušeně. „Víte, stala se strašná věc. V domě mojí rodiny vypukl požár. Moji bratři ještě žijí u tatínka a nejspíš někdo z nich večer zapomněl vypnout gril. Díky bohu všichni utekli, ale zůstalo jim jen to, co měli na sobě. Přijeli přes polovinu Států ke mně, jinak neměli kam jít.“ Chris se do příběhu vžila a otřásla se. V duchu se prodavačce omlouvala za další ze svých malých nevinných lží.

Žena u pokladny se zatvářila nesmírně soucitně. „Ale to je hrozné, slečno. To mě tak mrzí. Počkejte chvíli,“ zamyslela se a rychle zašla dozadu za zástěnu. Když se vrátila, nesla v ruce několik slevových kuponů. „Ne, nic neříkejte,“ zarazila Chris, která už už protestovala. „Jsou moje a stejně bych je nestihla vyčerpat. A když je ten předvánoční čas, tak proč neudělat dobrý skutek.“

Chris si připadala zahanbeně. Poděkovala dobré ženě a slíbila si, že až bude potřebovat něco na sebe, zastaví se sem. Vlastně nezastaví. Kdyby na prodavačku narazila znovu, musela by svůj příběh o otci a bratrech s vyhořelým domovem obohatit o pokračování, a to bylo to poslední, co chtěla. Pošlu jí anonymně kytici s poděkováním, rozhodla se.

Zastavila se ještě v drogerii a zamířila domů. Cestou zavolala profesoru Hicksovi na univerzitu a dohodla se, že za ním odpoledne zajede. Profesor trval na tom, že záznamy z poslední anomálie jsou natolik neobvyklé, že jí je musí ukázat.

* * *

Její návštěvníci si rozebrali hromadu oděvů, které doma vysypala z několika tašek. Když po chvíli začali vycházet z pokojů, musela Chris uznat, že na rčení „šaty dělají člověka“ opravdu něco je. Najednou v jejím obydlí nebylo několik podivínů, ale celkem dobře vypadající muži, kteří se trousili po obývacím pokoji a připravovali si sendviče k obědu. Nakonec je přesvědčila, aby své staré oblečení postupně naházeli do skladiště, kde měla pračku. Později to vypere.

„Budu zase muset do města,“ oznámila jim potom. „Zajedu na univerzitu. Ozval se mi můj tamní kontakt. V noci tam zase zachytili ty anomálie.“

Podívala se na Daniela, který zpozorněl. „Nechceš jet se mnou? Můžeš se o tom s profesorem pobavit sám. Myslím, že bude rád, když narazí na někoho chápavějšího, než jsem já.“

Mladý fyzik okamžitě souhlasil. Vyrazili. Ale už když se blížili k brance, Chris zaúpěla, když uviděla přijíždět k sousednímu domu červené auto. „Panebože, Sharon. Co tady dělá v tuhle denní dobu?“

Sousedka se vrátila z práce už po poledni. „Ahoj, Chris,“ zdravila dívku nadšeně a zvědavě zírala na Daniela. „Vy musíte být ten Chrisin kamarád z univerzity!“

Daniel rozpačitě přikývl. Chris raději rychle zamířila k autu. „Jo, jedeme na další nákup. Potřebuju, aby mi s tím někdo pomohl, přece nebudu tahat pití pro celou společnost sama.“

„To určitě ne,“ přisvědčila vesele Sharon. „Tak si užijte nákupy a vydařený večírek! A třeba se ještě uvidíme!“

Další spiklenecké zamrkání.

Chris za sebou zabouchla dveře auta, opřela hlavu o opěrku a zhluboka vydechla. „Sherry mě jednou zničí. Je to strašně dobromyslná a srdečná holka… ale občas je toho moc.“

Daniel se zasmál. „To úplně chápu.“

Vyjeli a chvíli bylo ticho. Po nějaké době se Daniel ozval. „Takže kamarádi z univerzity, hm?“

Chris přisvědčila. „Jo. Studovala jsem tady na Jihokalifornské. Hlavní obor novinářství, jako vedlejší teorie literatury. Cos studoval ty?“

„Matematiku a teoretickou fyziku,“ odvětil Daniel. „Na Oxfordu.“

Chris uznale hvízdla. „To zní zatraceně náročně.“

„Ani ne. Studium mi připadlo naprosto primitivní. Až když jsem začal vyučovat a dělat vlastní výzkumy, začalo to být zajímavé.“

Zbytek cesty na univerzitu uběhl v rozhovoru a vzpomínání na univerzitní časy. Do Danielovy minulosti vpravili několikaměsíční stáž na univerzitě v Los Angeles, jejíž katedra matematiky byla na světové úrovni, a shodli se, že tenhle příběh by mohl stačit k vysvětlení, jak se spřátelili.

* * *

Profesor Hicks byl překvapený, když místo samotné Chris dorazili dva. Nicméně okamžitě se pustil do výkladu, protože měření z uplynulé noci ho očividně vyvedly z míry. „To, co jsme zachytili, je největší anomálie za celou dobu měření. Vlastně se dost divím, že to nezpůsobilo potíže v běžném životě – tohle muselo zapříčinit řadu rušení elektronických přístrojů v okolí a podobně,“ kroutil hlavou profesor.

„Možná nebyly následky tak výrazné, protože to bylo v noci, kdy lidé většinou spí,“ poznamenala Chris.

„A nebo pracují na počítačích, dívají se na televizi a dělají podobné věci,“ nesouhlasil Hicks. „Je to zvláštní. Ale možná se něco dělo a ta informace se k nám jenom nedostala.“

„Pane profesore,“ zamyslela se Chris, „říkal jste, že to byla největší anomálie za celou dobu měření. Jak dlouho už to tu sledujete? Možná jste mi to už minule říkal, ale…“ omluvně se usmála.

„Už dlouho. Od roku 2001, to vím naprosto přesně.“

„A máte i tyhle staré záznamy?“ Chris si okamžitě vzpomněla na let Oceanic 815 z roku 2004. Kdyby se v době jeho zmizení ukázala anomálie i tady…

Andrew Hicks se vydal k velké skříni a otevřel ji. Byla plná kartonových krabic s vytištěnými svazky. Byly to svázané výtisky grafů s průběhem intenzity elektromagnetické aktivity v Los Angeles a okolí.

Danielovi zasvítily oči. „Smím se podívat, pane kolego?“

„Ovšem. Vy jste také fyzik?“

Oba muži se představili. Hicks byl na kolegu zvědavý, ovšem Daniel se teď dostal na stopu vědeckému problému a plně se koncentroval na něj. Soustředěně listoval svazky a cosi si sám pro sebe mumlal.

„Dane,“ ozvala se po chvíli Chris. Nic. „Dane,“ přidala na hlase. Nic.

Až když se zvedla od profesorova stolu, došla k Danielovi a opatrně mu položila ruku na rameno, probral se z vytržení. „Promiň, Chris, úplně jsem vypnul… Co je?“

„Můžu se na něco podívat?“

Daniel ji pustil ke skříni. Chris očima přejela krabice a sáhla po té s označením 09/2004. Našla svazek, v němž byly údaje pro severo-centrální kvadrant oblasti, a zalistovala do záznamů v období po 20. září. Bylo to tam. Grafy, které po většinu času tvořily jen mírně poskakující čáry, ke dni 22. 9. ukazovaly jednorázovou, zato extrémně výraznou výchylku.

„Cos to našla?“ Daniel vypadal užasle.

„To je den, kdy zmizel let Oceanic.“

* * *

Oba se chvíli fascinovaně probírali záznamy a snažili se najít další anomálie. Profesor Hicks je shovívavě pozoroval. „Je pěkné vidět mladé lidi, kteří se umí nadchnout pro vědu,“ poznamenal. „U studentů na univerzitě to není vždy samozřejmostí.“

Daniel se odlepil od dokumentů a zasmál se. „Povídejte mi o tom. Vykřesat z nich jiskru poznání dá někdy pěknou práci. Ale… to teď nechme být. Pane profesore, ta data jsou nesmírně zajímavá. Máte nějakou teorii, co tyhle anomálie může způsobovat?“

Hicks rozhodil rukama. „Lámeme si nad tím hlavy po každé větší události. Nemám tušení. Podle geologického průzkumu v podloží není nic, co by něco takového mohlo způsobovat. Je to nezávislé na klimatických podmínkách, na ročním období, na čemkoli, co vás napadne. Jednoduše – nevíme. Není to hlavní oblast našeho výzkumu, takže se tomu věnujeme spíše nárazově. Zatím jsme na nic nepřišli.“

„Pane kolego,“ zadíval se na něj Daniel vážně, „to, o co vás teď požádám, bude možná hodně opovážlivé, ale stejně to zkusím. Určitě ta data máte i v elektronické formě.“ Hicks se samozřejmostí přikývl. „Byl byste ochoten mi poskytnout kopii ke studiu?“

Nám! vyjekla Chris v duchu, trochu dotčeně. Ta data zajímala i ji. To ona je vypátrala a Daniela sem přivedla. A on si teď s naprostou samozřejmostí zabíral profesora Hickse a jeho údaje pro sebe.

Hicks si Daniela chvíli měřil pohledem. Ten jeho pohled klidně opětoval. „Slibuji vám, že nebudu nic publikovat. Ani čárku. Jestli na něco přijdu a bude to mít publikační potenciál, přijdu za vámi a napíšeme to společně.“

„Dobře, pane kolego,“ přikývl nakonec Hicks. „Budu spoléhat na vaši vědeckou morálku.“ Sáhl do šuplíku, vyndal balíček čistých CD disků a jeden zasunul do mechaniky počítače. „Bude to nějakou dobu trvat. Těch dat je hodně, bude to na několik disků.“

Když z univerzity za necelou hodinu odcházeli, s oběma zmítalo vzrušení. Daniel tiskl balíček s vypálenými disky tak, až mu zbělely klouby na ruce. Chris přemýšlela nad potenciálem těch dat. Vždyť by mohla projít, zda se další anomálie neshodují s jinými mimořádnými leteckými událostmi. Třeba je toho víc! „Dane,“ ozvala se, „dokázal bys z těch dat vyčíst nebo vypočítat, jak byla která ta anomálie silná?“

„Téměř jistě ano,“ přisvědčil.

Dívka vydechla. „Dalo by se zjistit, jestli to mohlo mít dosah i do větších výšek? Mluvím o výškách, ve kterých létají dopravní letadla.“

„Všecko se dá spočítat.“ Daniel se spokojeně usmál. „Jen co se vrátíme, dám se do toho.“

„Až se vrátíme, bude večírek,“ zaprotestovala Chris. Zamířila z univerzitního areálu, nabrala směr k nákupnímu centru a vydali se pro zásoby. „To bude opravdu pořádná party,“ nadzvedl Daniel obočí, když viděl, co dívka skládá do nákupního vozíku.

„Víš, mám pocit, že kus dobrýho jídla a pití tvým parťákům prospěje. Aspoň se trochu uvolní. A upřímně řečeno… potřebuju to i já. Vždycky jsem si myslela, že když člověk unikne něčemu hroznýmu, měl by to potom zapít. Už několik týdnů jsem to odkládala.“

Zmlkla. Opět se jí do mysli vedrala ta myšlenka, kterou už od brzkého rána zaháněla neustálou činností a uvažováním. Teď byla zpátky a ona ji po chvíli váhání vyslovila nahlas. „Kdyby ten chlapík nekoupil letenky na půlku letadla, tak už bych nejspíš nebyla naživu. Z toho letadla nikdo kromě Franka nepřežil, že?“

Daniel v jejím hlase vycítil náhlou úzkost. „Já nevím, Chris. Já tam žádnou větší skupinu lidí neviděl. Ale možná byli na jiném místě ostrova…“ Věděl, jak nevěrohodně to zní, a raději zmlkl. Během cesty do Simi Valley bylo v autě ticho.

* * *

Do Obsidian Drive se vrátili vpodvečer. Chris požádala pětici, aby odnosili nákup z jejího auta dovnitř do bytu, a sama vytáhla ze skladiště elektrický gril a dlouhou chodbou ho odvezla do kuchyně. „Holka, ty jsi neuvěřitelná,“ rozzářil se Frank, který právě přinášel basu piv.

„Tak pojďme na to,“ vyzvala je. Naporcované steaky putovaly na gril a alkohol do sklenic. Za několik desítek minut už všichni seděli v jejím obýváku, cpali se masem a popíjeli. „Doprdele,“ zasnil se Sawyer. „O něčem takovým jsem snil poslední tři roky.“

Jediný, kdo se držel stranou požitkářské společnosti, byl Daniel. Dohodl se s Chris, že využije jejího počítače, a teď seděl v jejím pracovním koutě a hledal na internetu software, v němž by mohl otevřít data od Hickse.

„Dane, nekaz párty,“ promlouval mu do duše Sawyer, který byl čím dál více ve svém živlu. „Pojď si dát aspoň pivo.“

„Pivo?“ ohlédl se Daniel od počítače a zatvářil se zhnuseně. „To vážně radši ne, díky.“ Přejel pohledem ostatní – Sawyer, Miles a Frank spokojeně upíjeli z plechovek piva, Chris si zamyšleně pohrávala se sklenkou bílého vína a Desmond stál u barové skříňky, kde prohlížel lahve s lihovinami. Nakonec si nalil.

„Co budeš pít, Desmonde?“ zavolal Daniel na bratra. Desmond pozvedl skleničku. „Skotskou.“

„Tak mi prosím nalej taky. Obyčejnou whisky, ale do velké sklenice, ano?“

 Sawyer ho se zájmem pozoroval. Daniel počkal, až mu bratr naleje požadovanou sklenici, pak si pro ni s poděkováním zašel… a pak vytáhl z ledničky láhev minerálky a velkou sklenici až po okraj dolil vodou. Pak si ji odnesl zpátky k počítači, pozvedl ji k ostatním k symbolickému přípitku, upil, trochu se ušklíbl a zase se vrátil ke svým datům.

Ostatním mužům z ostrovní výpravy cukaly koutky. Dokonce i Miles měl co dělat, aby se nesmál.

„Dane, já tě pasuju na krále večírku,“ zahlaholil upřímně Sawyer. Jeho pivo nebylo v žádném případě první. A určitě ani poslední.

Daniel mu přes rameno pokynul a opět mírně pozvedl svou obrovskou sklenici. „Děkuju,“ odvětil. Chris si nemohla pomoci, ale zdálo se jí, že se mladý fyzik celkem dobře baví, ovšem zcela po svém.

Celkem dobře se bavili všichni kromě ní. Doufala, že jí uvolněná atmosféra pomůže rozehnat tu podivnou osudovou náladu související s pochopením osudu letu Ajira, ale uvolnění nepřicházelo. Pochopila, že může udělat jen jediné. Vzala si svou sklenku, oblékla si svetr a pomalu zamířila ke vstupním dveřím. Kývla na Franka. Pilot pochopil a vydal se za ní.

Venku se posadila na pahýl křídla a zadívala se na oblohu. Pilot se posadil vedle ní. „Co tě trápí, holka?“

Chris zavrtěla hlavou. „Já to musím vědět. Franku… jak dopadli cestující z tvého letadla? Je někdo z nich naživu?“

Frankovi trochu ztvrdly rysy. „Kdyby byli naživu, zůstal bych tam s nimi. Nejsem zbabělec, abych utekl od svých cestujících,“ ohradil se.

Takže nikdo další nepřežil. Chris nechápala, jak je možné, že kolem stovky lidí zemřelo, a jenom pilot, jehož místo je z podstaty věci téměř nejzranitelnější, přežil bez vážnější újmy. Ale teď jí to bylo v podstatě jedno.

„Takže kdybych si byla bývala koupila letenku normálně a letěla jsem s váma, tak…“ nedořekla. Hlas se jí vytratil.

Frank pochopil. Otočil se k dívce, která si upřeně prohlížela svou sklenici s vínem, jako by to byl vzácný artefakt, který vidí poprvé v životě. Z každé buňky jejího těla čišelo nesmírné úsilí ovládnout se a nesesypat se.

Kdyby to děvče znal trochu lépe a ne necelých čtyřiadvacet hodin, objal by ji a nechal vyplakat. Byla přibližně stejně stará jako jeho dcera, kterou nikdy pořádně nepoznal. Nechat vyplakat děvče, jejímž otcem byste klidně mohli být, mu přišlo jako jedna z nejpřirozenějších věcí na světě. Ale u téhle dívky to jaksi nešlo.

* * *

A tak tam jen seděli a tiše popíjeli, dokud mlčení neroztrhala exploze jménem Sawyer. Rozverně vyběhl z letadla a nesl téměř plnou láhev rumu.

„Copak to tady máme,“ zablýskal očima.

Frank ho chytil za rukáv. „Pojď si dát panáka dovnitř, co říkáš?“

Jenže Chris se probrala z omámení. „Nikam chodit nemusíte. Já si dám s váma, jestli vám to nevadí.“

Sawyer se rozveselil. „Můžeš, koneckonců je to tvůj rum. Můžeme si zahrát hru. Znáš „nikdy jsem…“?“

Dívka se také usmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Pane bože. To jsem naposledy hrála… s kamarády z vysoké.“

Cvak. Najednou jako by věci a pocity zase zapadly do těch správných kolejí. Kamarádi z vysoké, jak jinak.  

Trojice už venku zůstala. Za několik desítek minut už byla polovina obsahu lahve pryč, oni o sobě věděli pár zajímavých útržků, na nebi svítily hvězdy a Chris se cítila skoro normálně, samozřejmě adekvátně k množství vypitého alkoholu.

Vstupní dveře se znovu otevřely a přidal se k nim Desmond se svou whisky.

„Dan a Miles to už zabalili,“ mávl rukou velitel výpravy. „Jeden nepije skoro vůbec, druhej skoro nic nevydrží.“

„Tak pojď k nám,“ přizval ho Sawyer. „Znáš „Nikdy jsem“?“

„Na to zapomeň,“ prohlásil Desmond. „Dneska je sice docela příjemnej večer, ale k takový šílenosti se přesvědčit nenechám. A ty bys taky nemusel. Nejsme tady na dovolené, víš to, že jo?“

Sawyer si nedal kritikou zkazit náladu. „Nenech se zmást, Scotty. Zase tolik zpitej nejsem, abych nevěděl, co mluvím. Buď bez obav, hráli jsme jen na seznamovací společenské úrovni. O některejch věcech se už učím mlčet.“

„To je pravda,“ přisvědčil Frank.

Chris přemýšlela a pak Desmonda oslovila. „Poslouchej… já vím, že mi moc nevěříš. Ty a Miles možná ještě víc. Já to…“

Desmond pokrčil rameny. „Neber si to osobně,“ řekl s náznakem omluvy v hlase. „Ale…“

„Chci říct, že to chápu,“ pokračovala Chris. „Asi máte něco za sebou a teď asi máte nějakou práci, do které nikomu dalšímu nic není. A najednou vám do toho vletím já, v pravou chvíli na pravým místě, celá nadšená vám pomoct. Vypadá to podezřele, já vím. Ale… zkuste se na to podívat z mojí stránky. Já mám taky co ztratit. Několik týdnů se šťourám do věci, na který mám osobní zájem, zajímá mě to víc než cokoli v mým dosavadním životě, zaseknu se na mrtvým bodě, což mě strašlivě vytáčí… a v tu chvíli mě cizí praštěnej kluk přivede k vám. Taky je to trochu podezřelý, nemyslíte?“

Desmond ji pozorně poslouchal a skoro neznatelně přikývl.

„Kdyby mě někdo z nějakýho důvodu chtěl totálně profesně znemožnit, udělat ze mě pitomou a neschopnou pseudonovinářku, co neumí poznat seriózní zdroj a seriózní informaci… tak by to mohl udělat přesně takhle.  Počkat si, až budu do nějakýho případu vtažená víc, než je zdrávo, a pak mi předhodit exkluzivní zdroje a svědky toho, po čem jdu. Právě mně, právě tady, právě teď. A počkat si, až zbaštím nějakej pěkně šílenej a nesmyslnej příběh… a pak mě rozcupuje.

Takže já mám taky co ztratit a vím to. Ale i tak mám pocit, že… že to s váma musím zkusit. Myslím, že mi můžete pomoct.“

A já vám taky, chtěla ještě dodat, ale měla pocit, že už by to bylo příliš. Viděls přece Daniela, jak se celý večer šťoural v datech, ke kterým jsem vás přivedla já! Souvisí to s vaší prací? Vsadím se, že souvisí. Tak to aspoň zkusme. Třeba si můžeme pomoct navzájem.

Všichni tři ji soustředěně pozorovali. Chris je postupně přejela pohledem a pevně doufala, že vypadá jako někdo, kdo nic důležitého neskrývá.

„Jo,“ řekl nakonec Desmond. Jeho odstup se nevytratil, ale snad se lehce zmenšil… aspoň trochu. Když Sawyer zahlaholil „tak se na to napijem?“, přikývl, mohutně si přihnul z lahve a pak ji neposlal dokola k Frankovi, ale s upřeným pohledem ji podal Chris.

Přijala a napila se také. Teplo z whisky se jí rozlilo tělem. Teplo, které člověka hřeje, když má pocit, že věci jsou aspoň trochu tak, jak mají být.