823 - Zóna

Na Ostrově po přestěhování Claiřina tábora zavládl klid. Tři tábory prožily vánoční dny relativně v klidu a po svém.

Černého skupina, zejména Claire a Kate, si užívaly pohodlí Dharmavillu a komfortu obyvatelných domů. Obě ženy připravily improvizovanou vánoční večeři. Když pak malý Charlie, nyní mnohem spokojenější a klidnější, usnul, dokonce si otevřely krabici vína, kterou našly v zásobách. Vše najednou vypadalo lépe. Claire se chovala klidněji a vyzpytatelněji, Charlie se zklidnil, přestal utíkat a jeho noční záchvaty pominuly. I Kate se cítila lépe. Obrovská únava sice nadále přetrvávala, ale už neměla ten neustálý strach, čím kdy podráždí Claire nebo kdy zjistí, že Charlie se zase někde toulá. Černý, který pro sebe obsadil chatku po Benovi, s nimi trávil čas střídavě – nějakou dobu s nimi pobyl, pak se někam vytratil.

Druzí vlastně ani Vánoce neslavili. Jejich čas běžel v jiných cyklech a do jejich společnosti se dostali i lidé z kultur a časů, které vánoční svátky neznaly. V dobách kolem slunovratu se sice scházeli, pobývali spolu víc než obvykle a měli i své rituály, ale to vše teď, v době Azylu v uzavření v těsném okruhu síně pod Sochou jaksi ztratilo smysl. Jen Richard s Eloise navštívili Hurleyho tábor. Eloise, ať si to sebevíc nepřipouštěla, musela stále myslet na Daniela. Teď, když svého dávno ztraceného syna zázrakem získala zpět na dosah, záleželo jí na něm víc, než by kdy byla ochotna přiznat. Zeptala se dokonce Walta, zda o jejím synovi nemá nějaké informace z jeho spojení s pevninou, ale chlapec jí nemohl nic sdělit. Nic nevěděl.

Walt nebyl s Chris ve spojení už dlouhé dny, respektive noci. Od té šílené noční můry nabyl dojmu, že komunikovat s ní ve stavu, kdy sám plně nekontroluje své sny a představy, by mohlo být nebezpečné. Neozýval se jí a výrazně omezil i komunikaci s Charliem.

Místo toho své dny věnoval sám sobě. Od té doby, co zjistil, že na Ostrově stále je Vincent, trávil hodně času s ním, Rose a Bernardem. Obrovsky pookřál. Radost z toho neměl jen on, ale i Hurley s Benem.

„Jsem hrozně rád, že si Walt našel něco, pro co tady může žít,“ přiznal se Hurley Benovi. „Na krocení Ostrova a svejch vloh bude mít času dost. Teď je potřeba, aby se hodil do klidu a naučil se tady fungovat.“

Ben s ním rád souhlasil. I on rád viděl, jak se chlapec dává do pořádku. Tušil, že v něm Hurley vidí svého nástupce… že jestli se jednou někdo z lidí na Ostrově stane dalším Strážcem, nebude to on, Ben, ale právě Walt. Ale kupodivu mu to vůbec nevadilo. I Ben se v posledních dnech jaksi uklidnil a nabyl důvěry. Způsobil to Hurley. Vyzařoval tady kolem sebe jakýsi klid… že pokud se jeho lidé budou spoléhat na něj a nebudou příliš drasticky zasahovat do ostrovní rovnováhy, budou věci dobré.

V tomhle duchu prožili i Vánoce. Shodli se, že by si všichni přáli je skromně oslavit. Nalovili ryby, Ben chytil pár divokých ptáků, připravili něco sladkých hlíz a divoké zeleniny a pak s tím vším vyrazili k Bernardovi a Rose.

Staří manželé byli ze společnosti nadšeni. Všichni spolu strávili hezký večer plný dobrého jídla, laskavosti, vstřícnosti, povídání a skoro až veselí. Bylo jim dobře, všude byl klid a oni věřili tomu, že se věci konečně obracejí k lepšímu.

Walt každé odpoledne chodil k Bernardovi a Rose, trávil čas s nimi, ale hlavně s Vincentem. Hrál si s ním a cvičil ho nedaleko jejich chýše. Naučil se dodržovat pravidla o bezpečnosti pohybu na Ostrově, věděl o místech, která jsou bezproblémová, a v nich trávil většinu času. Zvykal si.

* * *

Všecko vypadalo dobře až do noci, kdy se lámal rok 2007 a 2008. Poslední den roku 2007 se nijak nevymykal rutině. Jenom Černý se toho dne vůbec neukázal v Dharmavillu, ale Claire ani Kate z toho nic nevyvozovaly. Někdy prostě býval nevyzpytatelný a ony se naučily brát to jako fakt.

Příchod nového roku nikdo neslavil, neměli potřebu. Večer šli všichni spát. Odebrali se do svých přístřešků a usnuli – někdo hluboce a klidně jako Walt, jiní lehce… ale spali všichni.

Uprostřed noci něco Walta vzbudilo. Byl to štěkot. Zvuk se nesl z dálky – odněkud z džungle. Z hloubi Ostrova. Walt se posadil na svém lůžku a zaposlouchal se.

Byl to Vincent, tím si byl jist. Možná utekl Rose a Bernardovi, pomyslel si chlapec. Chvíli naslouchal Vincentovu štěkotu. Byl zvědavý, trochu podrážděný a zvolna sílil.

Walt si obul boty a potichu se vyplížil ze stanu. Sebral pochodeň, hořící nedaleko vchodu do jeho stanu, zamířil k džungli a znovu se zaposlouchal do štěkotu. Nedalo se odhadnout, jak daleko se pes nachází – zvuky se tichou a dusnou džunglí nesly úplně jinak. Walt udělal několik kroků a otočil se zpátky k jejich táboru.

Hurley i Ben spali. Vincent v dálce dál štěkal, čím dál podrážděněji. Pak se do jeho štěkotu vkradlo něco dalšího – strach. Se štěkotem se teď mísilo kňučení. Pes se něčeho bál.  Waltovi se rozbušilo srdce. Udělal několik kroků do džungle, potichu, aby neprobudil své přátele. Věděl, že to, co dělá, není rozumné. Správné by bylo vzbudit Hurleyho a Bena a říct jim, co se děje. Jenže… věděl, že by v noci do džungle nevyrazili. Popošel dál a otáčel se, snažil se poznat, odkud se zvuky nesou. Co když se něco dělo u Rose a Bernarda a pes se snažil přivolat pomoc?

Pak Vincentovy zvuky přešly do vytí. Už v nich nebyl jen strach, ale i bolest. V džungli se něco dělo a Walt se najednou přepnul z módu mladého dospělého kluka, co se tak trochu poflakuje a hledá si zábavu na hodně divným místě, a zase z něj bylo to vystrašené děcko, co právě přežilo leteckou katastrofu, přišlo o mámu a ten, koho považovalo za otce, ho vrazil cizímu a poněkud nevyrovnanému muži. A jediné, co mu zůstalo ze starého života, byl Vincent. Vincent pro něj tehdy byl tím jediným, co mu zbylo, proto mu na něm tak obrovsky záleželo… a to vše teď s Vincentovým zoufalým vytím a nářkem ožilo.

Walt vyrazil do džungle a šel za štěkotem. Nejprve se snažil postupovat potichu, ale jak se vzdaloval od tábora, bylo mu to už jedno. Šel stále rychleji, pak běžel, prodíral se porostem… Místa, kudy běžel, nepoznával. Štěkot se rozhodně nenesl od usedlosti starých manželů. Přicházelo to z hloubi Ostrova.

Walt nevěděl, jak dlouho utíká, vládu nad ním převzal adrenalin. Běžel, klopýtal, lapal po dechu a měl zoufalý pocit, že je příšerně pomalý a že každé další Vincentovo zavytí určitě skončí uprostřed, jako by je něco strašlivého uťalo… navždy. Ale i když si připadal příšerně neohrabaný a pomalý, zvuky pomalu sílily.

Pak ho najednou Vincentův nářek obklopil. Znělo to, jako by pes stál těsně za ním, pak těsně před ním… jako by zvuk kroužil. Walt se zastavil, zběsile oddychoval a otáčel se kolem dokola. „Vincente! Vincente! Pejsku!“

Byl u bambusového hájku.

Walt měl najednou pocit, že štěkot vychází zpod země. „VINCENTE!“ zařval a začal se rozhlížet. Všude byla tma… a štěkot a vytí se přeléval, jako by vycházel odevšad.

Walt si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Dál se vyděšeně rozhlížel, ale k ničemu to nebylo.

Pak uslyšel v džungli další zvuky. Byly to kroky.

„Co… kdo to…“

„Ahoj, Walte,“ rozezněl se džunglí známý hlas.

* * *

Štěkot ztichl a Walt se otočil. Postavu, která za ním stála, moc dobře znal. Jackova silueta se rýsovala proti noční džungli.

„Ne!“ vykřikl chlapec. „Kde je Vincent? Cos mu udělal?“

Černý v Jackově těle se klidně usmál. „Vincent je v Bernardově domku. Trošku jsem ho napodobil.“ Usmál se. V džungli jako na povel něco zašustilo a rozezněl se štěkot. Walt se roztřásl.

„Takže on tady…“

„Není,“ potvrdil Černý. „Vylákal jsem tě sem.“

Chlapec ustoupil. Pak se zastavil; nechtěl vypadat jako zbabělec.

„Nesnaž se utéct, prosím tě,“ požádal ho muž. „Neutekl bys daleko, jsem rychlejší než ty. A banyány tady nejsou,“ ušklíbl se.

 „Proč? Co mi chceš?“

„Chci s tebou mluvit,“ řekl Jackův hlas. Pak zpřísnil. „My dva si musíme něco vyjasnit. Vím, co děláš.“

„Já?“ Walt se pokusil zatvářilt udiveně.

„Ty. Moc dobře víš, o čem mluvím, Walte.“

Jackovy oči byly tvrdé.

„Já nic…“

Černý byl najednou těsně u něj, nejprve mu vyrval z ruky pochodeň a zapíchl ji do země, a pak bleskurychle nabyl kouřové podoby. Obkroužil chlapce a přikoval ho k zemi, takže se Walt najednou nemohl ani pohnout.

„Vím, co děláš,“ zopakoval Černý, tentokrát už hlasem ve Waltově hlavě. Walt měl pocit, že se mu rozskočí. Snažil se vystavět si v mysli tu pomyslnou zeď, která dokáže udržet uvnitř všecko – světlo, myšlenky, energie, slova, vše – ale nešlo to. V porovnání se silou Černého nemohl udělat nic. Černý se mu probíral myšlenkami a bez problémů si v nich četl.

„Hurley ani Ben nepřijdou,“ zareagoval posměšně. „Neví, že jsi pryč. Nikdo kromě tebe ten štěkot neslyšel. Byl to můj dárek… jenom pro tebe.“

Walt se třásl. „Co po mně chceš?“

„Walte, ty to dobře víš, ale já chci, abys mi to řekl sám.“

„Já…“ Hlas mu odumřel. Zoufale se snažil přemýšlet, co by ta věc mohla chtít slyšet. Černý se trochu stáhl, aby mu dal prostor k úvahám. Jakmile Walt ucítil, že se napětí v jeho hlavě trochu zmírnilo, pokusil se vybudovat si pomyslnou ochranu kolem svých myšlenek. Černý to vycítil.

„Walte,“ řekl pomalu a výhružně. „Budeš se mnou mluvit. Jestli ne, tak…“

„Já nevím, co…“

„Dobře, jak chceš,“ zahučel Černý. „Ukážu ti to.“

Pak se mu vboural do hlavy ještě větší silou než předtím. Walt přitiskl ruce k třeštící hlavě a najednou viděl sám sebe – sám sebe, jak si ve snu, který před několika dny nebo týdny, hraje s malým Charliem. Sen byl dětsky zdeformovaný. Walt byl černý jako bota, větší než ve skutečnosti, a klaunovsky přátelsky se pitvořil a hrál si s dítětem. Vzpomínka dvouletého dítěte na živý sen.

S Waltovým bolestným sténáním se mísil jekot malého Charlieho. Nesl se z těsné blízkosti z džungle.

„Dost, prosím,“ zablábolil nakonec Walt. „Já…“

Bolest povolila. Walt se roztřásl. Charlieho křik v džungli ztichl.

„Jo. Já... Jo, byl jsem to já." 

Černý nabyl lidské podoby. „Mohl bych se tě zeptat, proč jsi to dělal, ale už to nepotřebuju. Musím uznat, že to byl dobrý plán – dostat nás co nejdál tím, že nasadíš malýmu děcku do hlavy pár pěknejch představ. Brečící malý dítě, jeho rozhozená rádoby matka a její vyděšená známá, který mrněti splní první poslední… to není vůbec špatný plán.“ Uznale pokývl hlavou.

„Vlastně jsi dosáhl svého, co?“ pokračoval po chvíli. „Byla to moje chyba, že jsem tyhle věci nesledoval. Ale teď už o tom vím. A obtěžuje mě to. Víš, co to znamená, že ano, Walte?“

Chlapec mlčel.

„Víš, co to znamená. Tohle skončí, Walte. Právě teď.“

Černý se na na Walta zahleděl. Chlapec se opíral o jeden z pevnějších stromků a pozoroval ho. Nic neříkal.

„Ptal ses, co od tebe chci. No, přesně tohle: aby ty tvoje výpravy do cizích myšlenek skončily.“

Walt překvapeně zvedl hlavu. Takže šlo jen o tohle? Vždyť i on sám se rozhodl, že s tím přestane. Přikývl na souhlas. „Slibuju. Skončil jsem s tím. Vážně.“

„Skončils,“ kývl také Černý. „Ale jinak, než si myslíš.“

Trvalo jen okamžik, než to Waltovi došlo.

* * *

Černý by Walta mohl kdykoli zabít. Chlapec sice byl pod Hurleyho ochranou, ale Černý by si nějakou kličku našel, stejně, jako si před časem poradil s odstraněním Jacoba. Problém nebyl s tím, jak Walta odstranit. Problém byl, že Walta nebylo možné odstranit – ne tady.

Walt v sobě měl obrovské množství energie, která ho spojovala s Ostrovem, a nikdo přesně nevěděl, jak k ní přišel. Nevěděl to ani Černý. Při hledání v chlapcových myšlenkách tam nenašel žádnou konkrétní vzpomínku na nabytí schopností, která by třeba mohla dát návod, zda a jak tu energii lze uvolnit.

Kdyby Walt zemřel, tahle energie by se mohla uvolnit a rozkolísat nestabilní zdroje na Ostrově. Ani Černý nevěděl, co přesně by se pak stalo. A riskovat to nechtěl. Mohlo to způsobit to, po čem toužil – uvolnit síly z ostrovního zakotvení do celého světa, a on by mohl konečně jít pryč… ale také se mohl stát pravý opak. Černý nechtěl riskovat.

Chlapec tohle nevěděl, a tak na muže jen zíral. Pod tmavou barvou jeho pleti nebyla vidět bledost. Kdyby byla, byl by bílý jako stěna.

* * *

Černý si tu chvíli Waltovy hrůzy vychutnával. Pak konečně promluvil. „Nezabiju tě.“

Walt dál mlčel.

„Ale něco s tebou udělat musím. Budu na tebe hodný. Dostaneš na výběr, dám ti hned tři možnosti.“

„Za prvé,“ ukázal Černý na Jackově ruce zdvižený palec, „přidáš se ke mně. Bylo by to nejlepší pro nás oba, to si připusťme. Já se zbavím tvých pokusů o zasahování do našich věcí, a ty jenom získáš. Budeš moct bydlet v pohodlí v domcích, jíst lepší jídlo, chodit si, kam se ti zachce, mluvilt s Kate a Claire… a  můžeš se ode mě něco naučit. Je toho hodně, to mi věř. Hodně toho v sobě máš… a když tě naučím s tím zacházet, můžeš dosáhnout obrovských věcí.“

Ve Waltovi se všecko sevřelo. Přidat se k té věci, která ho pronásledovala po Ostrově? Věci, které absolutně nerozuměl? A co hůř… odejít od Hurleyho? Od Hurleyho, který se k němu vždycky choval tak hezky a dal mu to, v co už Walt nikdy nedoufal – pocit domova?

Před očima se mu zjevil Strážcův dobrácký obličej a jeho mohutná postava, kolébající se od oceánu. „Ne,“ bezděčně zašeptal Walt.

„A DOST!“

Černého výkřik vyplašil několik nočních zvířat v džungli a Walta málem srazil na kolena. Zase se roztřásl. „Co…“

„Děláš si ze mě dobrý den? Mluvíme tady o tom, že ty tvoje komunikační pokusy na Ostrově končí, já ti dám trochu prostoru, aby ses mohl nadechnout a uvažovat… a ty s tím začneš znova?“

„Já nechtěl,“ vzlykl Walt. Myslel to vážně. Ve chvílích, kdy byl vyděšený nebo dezorientovaný, se mu to stávalo – prostě to bylo bezděčné volání o pomoc. „Já vážně…“

Černý změnil podobu a obkroužil chlapce. Opravdu nelhal. No dobře. Černý už toho zažil dost a dobře věděl, co dovedou lidé dělat v hrůze a šoku při setkání s ním. Walt v tom nebyl výjimkou. Vlastně na tom byl ještě dobře – neutíkal v panice bez ohledu na cestu, neskákal z oken, nehroutil se v nekonečném hysterickém záchvatu. To, že byl vystresovaný a nekontroloval všecky své myšlenky, bylo pochopitelné.

„Dobře, budeme dělat, že se to nestalo,“ promluvil, opět v Jackově podobě.

„Pojďme k variantě dvě,“ ukázal dva prsty. „Ta obnáší to, že všichni zůstaneme tam, kde jsme. Ty u Hurleyho, vy ve svým táboře, my v našem. Dost daleko od vás,“ zdůraznil, aby dal najevo, že jde vlastně o velice laskavou nabídku. „Ale s jednou podmínkou.“

„Nebudu s nikým od vás komunikovat,“ skočil mu do řeči Walt. „Jasně, že ne.“

„Jasně, že ne,“ napodobil ho Černý – Jackovými ústy to znělo absurdně – a pokračoval.

„Ty ale nebudeš s nikým komunikovat proto ne proto, žes to slíbil, ale proto, že to nepůjde. Protože ty, Walte, teď něco uděláš.“

Chlapec na něj upřel hnědé oči s jedinou otázkou. Nemusel nic říkat.

„Brzy ti řeknu, o co půjde,“ pokračoval Černý. „Ale než ti řeknu to „ale“ za velkoysou nabídkou, nastíním ti ještě třetí variantu. Pokud neuděláš ani to první, ani to druhé, budu tě té tvé síly muset zbavit.“

Waltovi se po páteři projela ledová ruka. „Jak…“

„Jednoduše. Prostě to z tebe vyrvu. Ty v sobě máš energii, já ji v sobě mám taky… a já jí mám víc. Funguje něco jako gravitace. Když budu chtít, vezmu si ji z tebe.“

Walt si vzpomněl na to utrpení, když se mu Černý probíral v hlavě. Znovu se zašklebil v připomínce bolesti.

„Ano, nebude to příjemné. Bude to taková bolest, jako bych ti rval z hlavy mozek a z těla polovinu orgánů. A když to skončí, zůstane z tebe troska. Seberu ti něco, bez čeho neumíš žít, a ještě v tobě zůstane vzpomínka na tu hrůzu, kterou prožiješ. Bude z tebe šílenec s mozkem na kaši.“

Walt si přitáhl paže k tělu a objal si je. Měl zježené chloupky. Trýznilo ho už jen si něco takového představit. Skoro neznatelně a pomalu zavrtěl hlavou. Nebyl v tom odpor, ale prosba. Už jen to, že ho tahle bytost přinutila prosit, ho děsilo a znechucovalo, ale nemohl jinak.

„Takže se vrátíme k variantě dvě, předpokládám.“

Černý se protáhl. V džungli cosi zašustilo. Walt se ani nepohnul a čekal, jaký ortel ho čeká.

„Ty tenhle ostrov rozdělíš.“

* * *

„Cože?“ Walt vytřeštil oči.

„Rozdělíš tohle zatracený místo. Umíš na dálku ovládat to kolo v podzemí, viděl jsem to. A umíš ovládat, kam ta energie prosákne. Takže nasměruješ proud energie tak, aby prošla v jednom dlouhém pásu přes celý tenhle ostrov.“

„To přece…“ 

„Chceš říct, že to nejde? Myslíš tím všecky ty Hugovy řeči o tom, jak je Ostrov rozkolísaný a jak se musí zklidnit a jak se musí usadit proudění energie? No, to je částečně pravda. Proto jsem tě taky neposlal do podzemí, abys s tím jednoduše pohnul. Bylo by to pro mě mnohem snazší, pravděpodobně bych se tě tím zbavil a byl by klid. Ale pro Ostrov je to až moc riskantní. Takže to uděláme jinak.“

V džungli se opět něco ozvalo, ale jak Černý, tak Walt teď byli zabráni do rozmluvy. Jeden se cítil jako vítěz, který si diktuje podmínky, druhý byl zahnaný do kouta a jen čekal na rozsudek.

Černý pokračoval. „Ty posuneš v čase jen malou část tohohle ostrova. Nasměruješ energii tak, aby prošla Ostrovem… a ta část, kudy to projde, se trvale vychýlí z času. Uděláme to tady – jsme v jednom z nejužších míst Ostrova. Budeš to tak mít jednodušší.“ Zatvářil se, jako by byl kdovíjak spokojen se svou shovívavostí.

„To ale nedokážu. Ostrov je obrovskej,“ namítl Walt chabě.

„Ale dokážeš,“ pousmál se Černý. Ten úsměv byl krutý. „Bude to bolet a vyčerpá tě to, možná ti to odebere kus sil už napořád… ale pořád to bude lepší, než varianta číslo tři, nemyslíš?“

Walt se opět stáhl.

„Tak to nebudeme prodlužovat,“ řekl Černý. „Ty si tady pěkně sedneš a uvědomíš si, že pod tímhle lesíkem je jeskyně a v ní obrovský vývěr ostrovní energie. Jo?“

„Jo,“ přikývl Walt váhavě. Zadíval se kolem sebe. A opravdu – cítil to. Černý mluvil pravdu. Bylo to tam. Zdroj energie, další velký vývěr, ještě silnější než ten pod Orchid.

„Přítok energie je v téhle chvíli určitým způsobem… regulovaný. To trošku upravíme a ty si teď připravíš něco jako nálevku, kterou ta energie vyteče ze zdroje nahoru na povrch… a vyvěrá tady v pásu, který se potáhne od jednoho pobřeží k druhému.“

„Co v tom pásu bude?“ zeptal se tiše Walt. Bál se, co se dozví… ale musel se zeptat.

„Upravené časoprostorové vlastnosti,“ odpověděl klidně Černý. „Asi dost výrazně upravené. Co je podstatné… nepůjde jím projít skrz. A to ani tvýma šikovnýma myšlenkama. Energie, kterou vysíláš, když někomu něco cpeš do hlavy, se při průchodu pásmem změní… a tvoje zpráva nedojde v takové podobě, jakou jsi vyslal. Bude z toho změť nesmyslů. Zasahování do cizích snů a představ končí, Walte.“

* * *

Walt se zoufale rozhlédl. „Nerozbije to Ostrov na kusy?“

„Když to uděláš dobře, tak ne. Takových míst, kde proniká energie na povrch, je tady na Ostrově víc. Taky už jsi v nich byl, nepamatuješ? Stávají se tam občas zvláštní věci, ale fyzicky tam ta místa pořád jsou. Dokud má vývěr určitou hustotu energie na určitý prostor, zůstává hmota fyzicky tady. Přesune se až po překročení určité hodnoty. A ty uděláš něco podobného – uvolníš sice na povrch obrovský proud energie, ale rozprostřeš ho po velké ploše.“

„Po tom pásu,“ zamumlal Walt, jak se ujišťoval, že tomu rozumí správně.

„Přesně tak,“ potvrdil Černý.

„A co se stane, až ten vývěr skončí?“

„Ten vývěr nikdy neskončí,“ usmál se Černý. „Ze zdrojů proudí energie už tisíce let. Bude proudit dál.“

„Ale já ho neudržím napořád!“ vykřikl Walt. Vytvořit neprůchodné bariéry, které udrží proud energie v požadovaném prostoru, ho stálo obrovské množství sil, a dokázal je udržet jen chvíli. „Nedokážu to dlouho. Viděls to přece.“

Černý klidně přikývl. „Já vím. Bude stačit, když uděláš prvotní nasměrování. Proudící energie si brzy udělá vlastní koryto a bude pak už proudit sama.“

Walt zoufale sevřel pěsti. Věděl, že po něm Černý chce něco strašného, závažného, s nedozírnými následky. Nechtěl to udělat. Ale zbylé možnosti byly ještě horší.

Poprvé v životě upřímně zalitoval, že u sebe nemá zbraň.

Zadíval se do džungle a napadlo ho, co by se stalo, kdyby se pokusil utéct. Možná by to s ním Černý skončil.

* * *

„Walte, na tohle ani nemysli,“ ozvalo se za ním.

Znovu se otočil k Černému. Jenže otočený byl i Černý.

Oba se dívali do džungle, směrem ke kraji bambusového háje.

Stál tam Hurley, rozcuchaný, zpocený, a pár kroků za ním i Ben se dvěma pistolemi. Jak byli Walt s Černým zabráni do rozhovoru, nevšimli si jejich příchodu. Hurleyho vzbudila před chvílí Waltova zoufalá myšlenka… a okamžitě s Benem pochopili závažnost situace a vydali se na pomoc.

Hurley mluvil tiše, uklidňujícím hlasem. „Walte, hlavně klid. Neudělej žádnou hloupost.“

V chlapci se něco uvolnilo. Strašně zatoužil se ke Strážci rozběhnout, prosmyknout se kolem Jackovy postavy… ale v tu chvíli to Černý vycítil a náhle mezi Waltem a Hurleym s Benem byla kouřová bariéra. Pak se opět zformovala do lidské podoby.

„Všichni zůstanete tam, kde jste. Walte, jestli se pokusíš jít k nim, provedu variantu číslo tři,“ varoval Jackův hlas. Pak přešel do shovívavějšího, skoro až bratrského tónu. „Hugo, víš, že když to nedovolím, neprojdeš kolem mě. A já ti to protentokrát nedovoluju. Dneska jsem tady byl první já a velím tady já.“

Hurley zvedl dlaně na znamení vstřícnosti. „Jo, v klidu. Nechci ti velet. Jen… pojďme to vyřešit. Pusť Walta.“

„Pustím,“ přikývl Černý. „Jen co pro mě něco udělá. Může si sám vybrat, co to bude.“

Kývl na Walta. „Tak která varianta to bude?“

Walt se zoufale zadíval na Hurleyho a prosil ho o pomoc. Nakoukni se mi do hlavy, křičel myšlenkami. Hurley to co nejšetrněji udělal. Černý to s pobavením sledoval.

„To nemyslíš vážně,“ zadíval se Hurley na Černého a udělal krok k němu. Pak se ale zarazil – další krok už udělat nemohl. Prostě to nešlo. Byli jako dva magnety – pokud se správně nenapólují, nemohou se k sobě přiblížit. A Černý je dnes napóloval tak, aby se přiblížit nemohli. Hurley byl bezmocný a věděl to. Přestal si všímat Černého. Mohl jen vysílat uklidňující myšlenky a pohledy k Waltovi. Bude to dobrý, bude to dobrý. Skončí to. Vydrž.

Bylo ticho. Černý už Hurleyho ignoroval, pozoroval Walta a čekal.

Chlapci začaly po tvářích stékat slzy. „Já… ne, prosím. Já nemůžu.“

„Když nemůžeš, tak to bude trojka,“ pokrčil Černý rameny. Pak se Waltovi vřítil do hlavy a odkudsi v nejhlubších hlubinách jeho duše nahmatal cosi příšerně starého, vrostlého do celé Waltovy bytosti… co tam vždycky bylo. Walt tentokrát nedokázal ani zakřičet. Bolest, která se dostavila, ho ochromila tak, že nemohl pohnout ani hlasivkami. Celé tělo se mu sevřelo v příšerné křeči a Walt se zhroutil na zem.

Pak to přestalo a Černý se stáhl.

„Teď jsem to pomyslně vzal do rukou. A teď si představ, že to vytrhnu. A budu to dělat pomalu.“

Hurley za ním zatínal pěsti. „Tohle vážně není potřeba…“

Černý si ho nevšímal. Pozoroval chlapce, který pomalu začínal dostávat pod kontrolu svaly a začal se vzpamatovávat.

„Takže?“

„Ne, už ne,“ šeptl Walt. Věděl, že by to bylo pro Ostrov nejlepší, ale nedokázal to. Tak strašlivou oběť dát nedokázal.

„Takže?“

„Dvojka.“

* * *

„Dobře. Nebudu si brát osobně, že nechceš jít se mnou,“ přikývl klidně Černý. „Tohle bude stačit. Tak dobře, Walte. Dám ti chvíli, aby ses vzpamatoval a nabral trochu sil, protože je budeš potřebovat. A pak se do toho dáme.“

Walt se pomalu posadil a opřel se o stromek. Snažil se posbírat myšlenky, které vířily úplně všude, jen ne tam, kam je měl směřovat – v jeskyni pod hájem. Měl šílený strach a nevěděl, co se stane, až začne provádět to, co po něm Černý chtěl. Vzpomněl si na všecky ty obrovské věci, které dělal, aby se sem na Ostrov mohl vrátit. Vzpomněl si na své měsíce marného hledání pátrání, pak na zlom po havárii letu Ajira 316, na nadějí naplněné dny u novinářky v Los Angeles, potom na euforii z nalezení cesty a celý ten dobrodružný přechod na Ostrov… a dny tady. Dny, kdy začínal mít pocit, že je tam, kde být má, a že se věci budou snad lepšit. Vědomí, že odvedl dobrou práci; že mu Ben a Hurley začínají věřit; že jim může být prospěšný i nadále.

Teď to všecko mohl zničit. Ale nic jiného mu nezbývalo.

Hurley jeho myšlenky vnímal. Tiše promluvil. „Walte, udělej, co musíš. Udělej to. Pak půjdeme domů.“

Ben za ním v zoufalém vzteku sevřel pěsti kolem pažeb pistolí a přerývaně vydechl. Do poslední chvíle věřil, že to nenastane.

* * *

Když čas na Waltův odpočinek uplynul, Černý vyzval chlapce pokývnutím, aby se dal do práce.

„S ničím tam dole nehýbej, to udělám sám. Ty to jenom směruj.“

Walt si opřel hlavu do kolen, přitiskl si pěsti ke spánkům a přenesl se v představách dolů k nádrži. Z vývěru proudila voda spolu s potoky energie. Představil si, jak se záře plazí vzhůru po neviditelné desce, jako by dým proudil mezi dvěma skleněnými tabulemi… a jak ty tabule procházejí celým Ostrovem až nahoru a rozevírají se do obrovského trojúhelníku.

Černý tu představu pozoroval spolu s ním a když usoudil, že je to dobré, vstoupil do vize také. Dole v jeskyni pod hájkem se objevila Jackova silueta a uchopila kámen, čnící uprostřed přítoku. Pohnul s ním.

Pod nohama všech přítomných se ozvalo dunění, které sílilo a dralo se nahoru.

Walt se roztřásl. Ze všech sil, které kdy měl, se snažil příval energie držet co nejvíc v omezeném koridoru… ale sil moc neměl. Vyčerpaly ho předchozí události té noci. K tomu cítil ještě něco dalšího. Jako kdyby…

„Panebože,“ hlesl Ben. „On se na něj napojil. Ten parchant si bere…“

Černý si odebíral energii od Walta, tu energii, kterou chlapec posílal do bariér procházejících Ostrovem. Výrazně tím Walta oslaboval. Pásmo, které vznikalo, se tak rozšiřovalo, protože Walt nedokázal proud energie udržet pevně. 

"Jo," potvrdil ponuře Hurley. "A používá ji na pohyb kamene v tý jeskyni. On sám na Srdce Ostrova sahat nedokáže, ale s Waltovou energií to nějak dovede."

To bylo zlé zjištění. Černý teoreticky mohl zcela změnit proudění energie pod Ostrovem, podobně jako to kdysi udělali Desmond s Jackem, a to by znamenalo, že by Ostrov byl v bezprostředním ohrožení. Dalo se také předpokládat, že by se pak Černý mohl pokusit zabít Hurleyho - když Jack před časem dokázal zabít Černého v Lockově těle, mohlo to fungovat i naopak. A Černý v Jackově podobě a s Jackovými vzpomínkami to musel velmi dobře vědět. 

Ben se zoufale zadíval na Hurleyho a neznatelně tázavě pokývl směrem ke zbrani, kterou držel. Bylo to extrémní, šílené a kruté řešení… ale mohlo Černého plán ukončit. Kdyby Ben náhle ukončil přísun energie od Walta, ukončil by i probíhající proces.

Hurley krátce a ostře zavrtěl hlavou. "Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal," řekl bezvýrazně. "On chce přesně to, co teď dělá." 

* * *

Pak se zvuky zmírnily, jak energie procházela k povrchu. Ozvalo se jakési šumění… a pak se najednou vzduch mezi Černým a Waltem a Benem s Hurleym změnil. Ve tmě toho moc neviděli, ale skoro až cítili jakési napětí a tetelení.

Walt pořád držel představu desek ohraničujících proud, ale síly mu docházely. Lapal po dechu a třásl se, jako by desky opravdu držel vlastníma rukama... které už umdlévaly. 

Po nekonečně dlouhé době ho Černý vyzval, že může přestat. „Podíváme se na to?“

Walt zvedl hlavu. Louče z obou stran osvěcovaly podivný pruh v bambusovém háji, mohl být široký tak tři až čtyři metry a táhl se do tmy a dál do džungle.

Černý zvedl kámen a hodil ho směrem k Hurleymu. Kámen vletěl do podivného pásu… ale už z něj nevyletěl, neviděli jej ani neslyšeli dopad.

Chlapec rezignovaně zabořil hlavu do kolen.

„Vstávej, vstávej,“ pobídl ho Černý. „Můžeš jít domů.“

Walt vytřeštil oči. Stejně tak i Hurley a Ben na druhé straně.

„Jak..“

„Běž za Hurleym. Můžete jít do svého tábora.“

Hurley s Benem to slyšeli jako přes tlustou skleněnou stěnu. Tlumeně, rozmazaně… jako by se slova střídavě sama zpomalovala a zase zrychlovala… ale slyšeli. Ale tohle slyšet nechtěli.

Walt to konečně pochopil. "Ne," prohlásil nešťastně. „Já tam nejdu.“

„Ale běž, Walte,“ zatřásl hlavou Černý. „Neříkej, žes tohle všecko udělal, aby sis nakonec vybral variantu číslo jedna. Nebo… ještě tu pořád zbývá ta trojka. Sice mám pocit, že ti už není moc co vzít… ale zkusit by se to dalo.“

Kouřová podoba se zhmotnila naprosti Waltovi. Mírně kroužila kolem své osy a vypadala jako kobra, chystající se k útoku. Ozvalo se známé chřestivé cvakání.

Chlapec se těžce vyškrábal na nohy a vykřikl: „Nech mě! Vždyť jsem udělal, cos po mně chtěl.“

„A já ti slíbil, že tě nechám ve vašem táboře,“ uslyšel ve své hlavě. „Tak tam běž.“

Walt zoufale hleděl do tetelící se zóny. „Ne. Prosím.“

Černý už neodpověděl.

* * *

„Nemůžeš něco udělat?“ sykl zoufale Ben.

Hurley jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůžu se k němu přiblížit. Nejde to. Zónou bych snad prošel, ale…“

Bezmocně sledovali Walta, opírajícího se o stromek, jak s děsem v očích pozoruje kroužící černý oblak. Pak Černý vyrazil. Snažil se chlapce nahnat do vytvořené zóny. Walt uhnul a zatočil na druhou stranu, na sever. Kličkoval v bambusovém porostu a zabíhal do džungle, ale Černý ho hnal před sebou a nutil ho vracet se zpátky k zóně. "Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče," zněl mu v hlavě chladný hlas té věci. Černý zkoušel vše, aby ho vyděsil a donutil udělat chybu.

Z džungle se začal ozývat dětský křik. Sílil a nabýval na zoufalosti, stejně jako předtím nabýval naléhavosti ten Vincentův. A stejně jako Vincentův hlas se přeléval z jednoho místa na druhé.

Walt běžel jako o život. Nechápal, kde v sobě ještě našel nějaké síly, ale našel je a běžel. Dětský křik ho mátl. Nejprve běžel směrem k němu, ale pak se zvuk ozval z druhé strany a Walt ztratil orientaci. Kroužili po džungli. Waltovi probleskla hlavou vzpomínka na ten šílený sen před několika dny. Kromě vize tábora a tváří v džungli to byla tatáž scéna. Walt ale neměl čas nad tím přemýšlet. Cvakání té věci, praskání stromů a dětský řev ho hnaly dál.

„Ne…ne… ne,“ vyrážel ze sebe přerývaně. Zakopl o liánu a praštil sebou, z rozbitého kolena mu crčela krev, ale zvedl se a běžel dál. Musel.

Stále se snažil běžet pryč od bariéry, ale matoucí dětský křik a Černého nahánění mu to nedovolily. Utíkal dál, plíce mu hořely, na tvářích mu schly slzy… a věděl, že to už dlouho nevydrží. Znovu si vzpomněl na události, které ho na Ostrov dostaly. Najednou chápal, co se v knihách a filmech myslí tím, že hrdinovi v posledním okamžiku prolétl před očima celý život. Viděl maminku, adoptivního otce, Michaela, pak letadlo a Ostrov, pobyt u Druhých, záchranu, život na pevnině, tátův odjezd, pátrání… a potom to, když věci nabraly směr.

A potom Walt směr definitivně ztratil, běžel dál, pak znovu zakopl a po hlavě vletěl do zóny.

Všecko kolem něj se zpomalilo. Uslyšel lidské hlasy – ale nerozuměl tomu, co říkají. Zněly jen jako šepot. Ještě se snažil ten pád ustát a snad rychle přeběhnout přes zónu… ale už to nedokázal. Upadl, zaryl obličej do vlhkého podrostu a zůstal ležet.

V hlavě měl stále své běžící vzpomínky, které setrvačností pokračovaly dál. Viděl soustředěný obličej orámovaný zrzavými vlasy té mladé novinářky. Vzpomínka na ni mu připomněla důvěrně známé noční postupy… a úplné zbytky sil se automaticky naposled pokusily vyslat volání o pomoc, podobně, jako před několika minutami/hodinami/nekonečny volal Hurleyho. Kupodivu to zafungovalo, ale bylo to jiné, než při běžných Waltových komunikacích. Obraz v hlavě teď nevytvářel on sám vědomě, ale odehrával se sám. Navíc byly dva, prolínaly se nebo překrývaly. Jedna vize jako by poskočila nazpět v čase - viděl sám sebe, jak běží džunglí s Černým v patách a zdálky zní jekot Desmondova syna – a druhá poskočila v prostoru a překonala tisíce kilometrů. Viděl Chris Jonesovou, sedící u stolu v neznámém bytě a zamyšleně hladící prstem papírovou krabici. Pak se obraz zastavil a ztuhl uprosted ženina pohybu.

Snažil se zvednout a odplazit se pryč, ale nešlo to. Nedokázal se skoro pohnout ani promluvit. Všude kolem něj zněl ten zvláštní šepot a zdálky křičelo dítě.

Nevěděl, jak dlouho to trvá. Přišlo mu to jako věčnost… a začal dětský křik slábnout a přišla tma.

* * *

Hurley s Benem pozorovali Waltův zoufalý útěk a pád do zóny. Nějakou dobu viděli, jak se chlapec třese jako v záchvatu… a pak se bezvládně hroutí k zemi.

Hurley využil toho, že Černý vše pozoroval z dostatečného odstupu, a rozhodl se zariskovat. Než Ben stihl jakkoli zaregovat, rozhoupal se a vběhl do zóny. Zadržel dech, jako by probíhal pásmem zamořeným jedovatým plynem. Slyšel za sebou, jak Ben cosi křičí, ale nerozuměl mu.

Všecko se zpomalilo. Benův křik se ztlumil v nesrozumitelný a nejasný šepot, Hurleyho pohyby se zpomalily, viděl rozmazaně a jako v mlze, téměř nedokázal odhadnout vzdálenosti… a jen těžko se dostal k bezvládnému Waltovi. Zvedl chlapcovo tělo a přehodil si je přes rameno – v tu chvíli si děkoval za svoji tloušťku, která mu umožňovala unést tělo urostlého puberťáka, skoro už mladého muže – a pak kolébavě a pomalu zamířil ze zóny.

Kdyby v tu chvíli dokázal jednat jinak než intuitivně, asi by se modlil, aby šel správným směrem a nevydal se ze zóny na sever – věděl by, že zpátky už to nezvládne. Běžný smrtelník by to nezvládl naskrz ani jednou. Hurley, který měl díky svému napojení na ostrovní energii více sil se s vlivem zóny poprat, jí projít dokázal. Walt dovedl projít dovnitř, ale ven už ne.

Hurley se vypotácel ven i s Waltovým tělem na rameni na Benově straně a zastavil se jen pár centimetrů od zóny.

„Nezastavuj se, Hugo, pojď dál! Nevím, jestli se to pořád ještě nerozšiřuje,“ zařval Ben.

Hurley udělal několik dalších kroků, zastavil se u Bena, těžce oddychoval a jen sjel pohledem k Waltovi, který mu visel přes rameno. Sundej ho, naznačil Benovi pohledem.

Ben chlapce stáhl ze Strážcova ramena a opatrně ho položil na zem. Walt dopadl zcela bezvládně.

„Jak na tom je?“ zašeptal Hurley s odvráceným pohledem. Aťsi byl Strážcem Ostrova, důstojným a vědoucím, tak některé věci ho stále drásaly a nedokázal se s nimi vyrovnat. Zjišťování, zda jeden z jeho nejbližších přátel je naživu, k těmto věcem patřilo.

Ben se k Waltovi sklonil a po malé chvíli, která Hurleymu přišla jako nekonečná, řekl: „Žije.“ 

Walt dýchal jen velmi lehce. Byl potlučený, ale jinak na něm nebylo vidět žádné zranění.

Černý zmizel v džungli.

Ben s Hurleym zůstali u Walta, dokud se neprobral. Když ho pak dostatečně ošetřili a zjistili, že vnímá a může se hýbat a mluvit, vydali se s ním velmi pomalu směrem ke svému táboru. Walt už po celou cestu nepromluvil.  Oba muži ho střídavě podpírali a druhý vždy střežil okolí… ale už nebylo před čím. Byli odříznuti od nejen nebezpečí, ale i od všeho ostatního.

Zóna za nimi tiše a varovně šuměla.

Pomalu začínalo svítat.