922 - Táta

V den poté, co se Eloise dočasně nastěhovala do jižního tábora, se Hurley znovu vypravil na sever. Rychle prošel pásmem a zamířil do bývalého Dharmavillu.

Opět jej v lidské podobě uvítal Černý a opět ho doprovodil až do tábora Claire a Kate. Hurley se vylekal, když uviděl Kate. Vypadala vyčerpaněji než při jeho poslední návštěvě. Rysy ve tváři měla strhané slabostí, únavou a snad i něčím horším. Upřela na něj nadějný pohled. Hurleyho bodl osten viny, když si uvědomil, co jim přišel říci. Někdo musel těm na severu otevřeně říct o radiaci, která vyvěrala z pásma.

A tak se nadechl a řekl jim to.

Kate na něj beze slova zírala, ale kupodivu nevypadala příliš překvapeně.

Claire byla ještě klidnější. „To je ta smrt, o které mluvil Charlie?“ reagovala zcela klidně. Z jejího tónu byl cítit spíš jakýsi akademický zájem.

„Je to možný, Claire,“ přitakal Hurley.

Claire se otočila ke Kate a položila jí ruku na paži v uklidňujícím gestu. Ta proměna v dynamice skupiny byla překvapivá. Vypadalo to, že teď je to Kate, kdo potřebuje útěchu. A ne proto, že by předstírala poddajnost, jako ze začátku, když ke skupině přišla. Teď opravdu vypadala špatně.

Hurley pokračoval a dořekl, co říct musel. Na Ostrově nám vyvěrá radiace a je to zdraví škodlivý. Dost škodlivý. Pokud se tomu vystavíte, neumřete sice za pár dní na nemoc z ozáření jako hasiči z Černobylu, ale za pár let na rakovinu.

„Co to pro nás znamená teď?“ zeptal se Černý konverzačním tónem, jako by se ho to netýkalo.

„Pro tebe nic,“ odvětil klidně Hurley. „Předpokládám, že jseš na tom stejně jako já – radiaci neabsorbuješ a neškodí ti. Máme stejný základy. Jde tu o děvčata a o toho chlapce.“ Dával si pozor, aby ho neoslovil jako Charlieho – dobře si pamatoval, že Claire chlapečka stále vnímá jako svého syna Aarona a jakékoli narušení by nejspíš nenesla dobře.

„Co teda máme dělat?“ ozvala se Claire.

Hurley přednesl to, na čem se shodli s Eloise. Že by se ti ze severu v žádném případě neměli přibližovat k pásmu. Že o měření postupu radiace na severní straně se postará Richard, a kdyby se situace výrazně horšila, dali by jim vědět prostřednictvím Hurleyho. A že by se všichni měli vyvarovat sbírání plodů a lovu zvěře v okolí pásma. „My sbíráme ovoce u našeho tábora, kde je to dobrý, a lovíme ryby na jižním cípu Ostrova,“ prohlásil Hurley. „Pro vás by bylo rozumný totéž. Nelovte divoká zvířata, která mohou pobíhat u pásma. A pokud se dáte do rybolovu, snažte se být co nejdál odtamtud.“

„Máme spoustu zásob z dob Dharmy,“ hlesla tiše Kate. „A začala jsem něco pěstovat tady za domkem…“

„To zní moc dobře, Kate,“ usmál se na ni Hurley, jak nejlíp dovedl. Pohled na ni mu trhal srdce.

„Dobře, Hugo, rozumíme ti. Díky za zprávy. A teď bys asi…“ naznačil mu Černý.

„Půjdeš kus cesty se mnou?“ zeptal se klidně Hurley.

Černý neměl jinou možnost, než jít s ním.

Během párminutové cesty za hranice jejich tábora mu Hurley předestřel, co se mu honilo hlavou. Že situace opravdu není dobrá a jestli se nestabilizuje, měli by oba – jako vůdci dvou stran – přemýšlet o nouzovém řešení. „Předpokládám, že ani já, ani ty, nechceš svý lidi zabít. Kdybys je zabít chtěl, tak už bys to udělal,“ konstatoval Hurley suše. „Měli bychom přemýšlet o nějakým postupu přijatelným pro obě strany.“

Černý v Jackově podobě přitakal. „Na nějaký nouzový plány je dost času, Hugo. Nezbaštím ti jedno postrašení radiací. Já vím, ty myslíš na něco podobnýho, co se dělo tehdy po tom dharmským průšvihu se Swan, že se všichni spojí a evakuujou do bezpečných míst a zapomenou na rozbroje, že?“

Hurley beze slova pokrčil rameny. Byla v tom otevřenost, rozhodně ale ne popření.

Černý se rozesmál. „To se nestane, Hugo. Nestane. Nenechám si je vzít jen proto, že sem nějaký idiot z minulosti dotáhl radiační kontaminaci. Nebude to tak hrozné, jak se to zdá vám. A rozhodně to nebude to, co ti moje děvčata a toho chlapce přihraje na tvou stranu. Na to zapomeň. Stačí, že máš toho idiota.“

Došli do míst, kde kdysi býval sonický plot. Černý Hurleymu naznačil, ať pokračuje dál sám. Hurley přikývl. „Uvidíme se brzy. Zatím nashledanou. A dávej na ně pozor. Myslím to vážně, Jacku.“

* * *

To, že Černý tituloval příchozího Fischera před Hurleym idiotem, nebyla náhoda. Ode dne, kdy Ostrov v záchvatu porodních bolestí vydal nově příchozího a ten se rozhodl pro Hurleyho stranu, byl Černý velice nespokojený a podrážděný.

Černý prohrál velice důležité kolo hry. Kolo, které nastávalo zcela výjimečně a mělo potenciál změnit dosavadní průběh měření sil. A jemu se to nepovedlo, protože mu Fischer utekl na druhou stranu.

Nejvíc to vnímala Kate s Claire, které po návratu od pásma zůstávaly v dharmském městečku. Nežilo se jim tam špatně. Měly dostatek vody a jídla, měly pohodlné zázemí a bezpečný prostor pro Charlieho. Chlapečkovi pobyt v domcích nesmírně svědčil. I nadále sice občas pokřikoval do prázdna a volal maminku, ale obecně vzato se mu nevedlo špatně. Víc a lépe mluvil, Claire pomalu začínal nazývat mámou, dost jedl a pil, hrál si s hračkami, které mu našly, a dobře spal.  

* * *

Charlieho pokroky se zastavily ve dnech, které následovaly po Hurleyho návštěvě. Ještě následujícího dne bylo vše v pořádku. Obě ženy se snažily najít řešení, jak se vyhnout kontaminovanému jídlu, přemýšlely o zabezpečení Kateina políčka s bylinkami a přemýšlely, odkud pramení voda. Chlapeček si hrál na zemi u jejich nohou a byl naprosto spokojený.

Všecko se změnilo od následující noci. Nad ránem se Charlie zničehonic vzbudil a začal plakat a křičet. Tentokrát však nevolal maminku, ale tátu. Claire ho konejšila, ale nepomáhalo to. Odstrkoval ji i Kate. Jeho záchvat trval celkem dlouho. Až když na východě Ostrova začalo svítat, se chlapeček uklidnil a ještě na chvíli usnul.

„Měl špatné sny,“ snažila se Kate uklidnit nervózní Claire. „Malým dětem v tomhle věku se to stává. Mají hodně živou fantazii a živé sny.“

Jenže problém neodezněl. Další noci byl sice klid, ale během té další se Charlie probudil opět s křikem. A další noci také. Za dnů byl Charlie byl rozmrzelý, nevyspalý, pofňukával a kňoural cosi, čemu bylo špatně rozumět. Až když Kate s Claire poslouchaly hodně pozorně, pochopily, že malý hledá tatínka.

Claire to nesla nelibě. „Kde na to přišel? On přece nikdy tátu neměl. Opustil nás, ještě než se narodil. Opustil nás. Mě i Aarona.“ Zatvářila se rozzlobeně a stáhla si rozcuchané vlasy do ohonu.

Kate na to nic neříkala. Věděla, že pro klid malé domácnosti nesmí Claire její přesvědčení vyvracet. Jí bylo jasné, že Charlie nevolá někdejšího Claiřina partnera, ale svého otce – Desmonda. Ale ani to nedávalo smysl. Doteď si na něj ani nevzpomněl. Kate to přikládala tomu, že dítě dlouho pobývalo pouze s matkou, po matčině smrti se upnulo na další ženu, která mu věnovala mateřskou péči… a otcovská postava zmizela někde dávno v minulosti a překotném vývoji malého dítěte.

Jenže teď se něco začalo probouzet. Když se Charlieho sny opakovaly už třetí noc, postěžovala si Claire Černému. Po diskusi, v níž nepřišli na žádnou možnou příčinu, jim nakonec Černý nabídl, že u chlapce může strávit jednu nebo několik následujících nocí, aby si ženy alespoň odpočaly. Doufal také, že se když se Charlie probudí a uvidí vedle sebe muže, uklidní to jeho volání po tatínkovi.

* * *

Večer Claire chlapečka uložila jako obvykle. Připravila mu teplé mléko, o kterém Kate tvrdila, že pomáhá k lepšímu spánku, přečetla mu kousek pohádky na dobrou noc, a když začal usínat, nechala ho pod dohledem Černého.

Po většinu noci byl klid. Černý seděl v křesle vedle spícího dítěte a znuděně pozoroval ubíhající noc. Čekal, zda se chlapcovy divoké sny opět dostaví. Dočkal se kolem čtvrté hodiny ráno. Charlie sebou začal házet a pofňukávat, ale zatím stále spal. Černý se k němu se zájmem přiblížil.

Pak zůstal stát v němém úžasu. Když se přiblížil do těsné chlapcovy blízkosti, najednou ho zasáhla myšlenková bouře. Jako by Charlieho sny byly zdivočelé radiové vlny, které teď vyzařovaly kolem chlapcovy mysli. Ve dne se mu to nedělo, ale nyní ano. Černý vůbec nemusel nahlížet do Charlieho myšlenek. Charlieho myšlenky, respektive sny, ho samy obklopily a zaplavily.

Kdyby se chlapci zdálo něco jiného, zůstal by asi v tom fascinovaném rozpoložení a jen by tiše zkoumal, co se vlastně s dítětem děje a co to znamená. Pro Černého to v podstatě bylo dobré znamení – chlapec se skutečně rozvíjel a projevovaly se u něj dosud nepozorované schopnosti. Že dokáže přijímat myšlenky od někoho jiného, to věděli už delší dobu… ale že je dovede zesilovat a vysílat dál, to byla zásadní novinka.

Jenže Černého teď nezaujalo primárně to, že to Charlie umí, ale zejména to, co chlapec nyní vysílal. Nešlo o to, že jim tu vzniklo malé živoucí rádio na příjem myšlenek. Šlo o to, jaký program to rádio vysílalo a co v tom programu bylo.

Obsah vysílaného programu se Černému vůbec nezamlouval.

* * *

 Černý se jen tak tak udržel, aby počkal do rána. Když se chlapec začal konečně budit ze svého neklidného snového záchvatu, povedlo se mu jej celkem dobře uklidnit – zdálo se, že se malý skutečně nechal ukolébat mužským hlasem a za tichého kňourání „táta, táta“ opět usnul.

Ráno to sdělil oběma ženám, přislíbil, že s dítětem v noci opět bude a pak odešel. V džungli pak okamžitě nabyl kouřové podoby a uvolnil všecky emoce, které od toho ranního vhledu do Charlieho snů nakumuloval.

Rozvinul se do velkého, hrozivého černého oblaku a rozletěl se džunglí. Několik stromů zapraskalo a odletělo stranou. A on vyrazil směrem na jih k tomu, kterého viděl v Charlieho snech. Dobře věděl, že ho tam někde najde. Vždyť mu to nedávno řekl sám Hurley.

* * *

Richard, jako každé ráno, po rozbřesku vstal, opustil malou skupinku Druhých, kteří stále zůstávali v síni pod Sochou, a vyrazil s Geigerovým počítačem k pásmu. Výsledky byly nyní dobré – vypadalo to, že hladiny radiace zůstávají stabilní a situace se nehorší.

Pro jistotu však pokračoval i v měření na sever, aby přesně věděli, kam až sahá kontaminovaná oblast. Ani tady se patrně nic nezměnilo. Richard s úlevou vypnul přístroj, napil se z polní lahve, kterou měl u pasu, a pomalu chtěl vyrazit na cestu zpět.

Jenže v tu chvíli se v džungli ozvalo známé cvakání a hučení… a než vůdce Druhých stihl jakkoli zareagovat, stál před obrovským černým oblakem.

Zprvu si myslel, že půjde o jedno z obvyklých setkání a navíc spoléhal na Hurleyho ochranu. Ale když se proti němu ta černá masa vyřítila z džungle a on ucítil její zběsilou energii, zbledl a uvědomil si, že je něco špatně. Neměl už ale šanci pokusit se o útěk.

Černý oblak ho obklopil a jeho zaplavil neskutečný pocit tlaku ze všech stran, bolest hlavy a strašlivý hluk. Pak Richard ztratil vědomí.

* * *

Probrala ho bolest v ramenou a pažích. Nejprve nechápal, co se děje, ale jak se mu vědomí vracelo a smysly se projasňovaly, uvědomil si, že je někde v šeru. Cítil pach vlhkého hnijícího dřeva a ještě něčeho dalšího. Když se pokusil pohnout rukama, aby ulevil té bolesti, situace se ještě zhoršila. Z ramenou mu vyšlehla ještě větší agonie. Richard zasténal a probral se naplno.

Když se rozhlédl, pochopil, kde je. Z rozpadajících se dřevěných stěn se plazily rostliny, dírami pronikalo denní světlo… a ze stěn visely staré zarezlé řetězy a okovy. Pod visícími řetězy obvykle ležela hromádka čehosi starého, hnědého, tlejícího.

Vytřeštil oči hrůzou a ztlumil výkřik. Byl v podpalubí Black Rock. Připoutaný za zápěstí a k řetězům, které dobře znal.

Hlas, který se ozval z šera, na jeho myšlenky plynule navázal. „Jako za starých časů, viď, Richarde?“

Richardovi se po chvíli, kdy se snažil zkrotit paniku a nabýt rozvahy, podařilo promluvit. Vyschlé hrdlo nejprve vůbec neposlouchalo. Měl žízeň. Musel být nějakou dobu mimo.

„Co… co chceš?“ vypravil ze sebe.

„Cos provedl s tím děckem?“ zeptal se tlumeně Černý. Ve stínech se pohnula mužská silueta.

„S jakým děckem?“ nechápal Richard.

Jackova postava se zvedla ze sudu, na němž seděla, a předstoupila před zajatce. „Nedělej ze sebe pitomce, Richarde,“ zavrčel Černý. „Co je s tím Desmondovým děckem?“

Richard s očima doširoka rozevřenýma jen zavrtěl mlčky hlavou.

Černý přistoupil o krok blíž. „Co je s ním? Mluv se mnou, Richarde.“

„Já mu nic neudělal,“ odvětil co nejpevněji Richard.

Jackova tvář se k němu přiblížila až nepříjemně blízko. Cítil jeho dech na své tváři. „Nelži. S tím klukem něco je a já zjistím, co. A ty o tom něco víš.“

„Nevím. Můžeš se o tom přesvědčit.“ Richard nabízel Černému své myšlenky. Věděl, že když mu to dovolí, bude tam moci nahlédnout. Věděl, že to bude bolet… ale také věděl, že Černý zjistí, že nelže.

Ale Černý toho nevyužil. Místo toho se trochu oddálil. Pozoroval spoutaného muže a pak bez varování zařval. „Tomu klukovi se o tobě zdálo, i když tě nikdy neviděl! Jak jinak by asi…“

„Cože?“ užasl Richard. Navzdory vyhrocené situaci se neubránil upřímnému údivu. Nechápal, proč se Charliemu zdálo zrovna o něm, o nic víc než zuřící Černý.

„Netvař se, že o tom nic nevíš!“

„Nevím, E…“

Nedopověděl. Uprostřed věty ucítil na tváři silný úder. Jackova pěst poháněná Jackovými svaly mu uštědřila silnou ránu do levé čelisti… a pak další a další. Černý se přestal ovládat. Zuřil, ale zároveň z něj začala vyzařovat jakási děsivá euforie. Konečně zase dělal to, co bylo jeho pravou podstatou – vytahoval ze světa zlo a strach, vířil je, koupal se v nich a nasával je. A tím sílil.

Richard se nemohl bránit. Neměl kam uhnout a nemohl se krýt rukama. A tak jen zavřel oči a snažil se nekřičet. Ale moc dlouho to nevydržel.

Černý poodstoupil, promnul si klouby pravé ruky a se zuřivým pohledem pozoroval sténajícího a zakrváceného vězně.

„Pořád nic nevíš?“

Ztýraný vůdce Druhých malátně zavrtěl hlavou a vyplivl chuchvalec krve. Něco ťuklo o zem – zub.

Černý v Jackově podobě se opět posadil na sud. „Já mám času dost. Dostanu to z tebe, Richarde. Víš… když jsem ten sen toho děcka uviděl, měl jsem chuť tě zabít a příšerně mě rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“  

Pak se na okamžik odmlčel a děsivě se usmál. V tom úsměvu byla zároveň výhružka i spokojenost s vlastním plánem. „Ale víš co? Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý. Tak mluv.“

Richard vyčerpaně nadzvedl hlavu a pohnul rozbitými rty. „Já ti nelžu. Podívej se sám.“

„Já už nechci jen přiznání,“ odpověděl Černý se zlověstně klidným výrazem. „Mám už těch vašich her dost. Chci pravdu a chci si ulevit.“

Tak o tohle šlo. Richard bezmocně odvrátil pohled. Věděl, že nemůže dělat vůbec nic a že mu nikdo nepomůže. Nikdo nevěděl, kam přesně šel. Druzí měli instrukce zůstat v síni, ať se děje cokoli. Kdyby se nebezpečí dostalo až k nim, měli pokyn utíkat k oceánu a snažit se po vodě dostat na jih k Hurleymu. V žádném případě se neměli vydávat na sever – kde byl teď on.

Mohl samozřejmě myslet na Hurleyho a snažit se s ním myšlenkově spojit. Věděl, že Strážce by se mu vynasnažil pomoci. Jenže spojení nefungovalo. Od té doby, co vzniklo pásmo, se myšlenky a pocity z jedné strany Ostrova na druhou nedostávaly. Poslední, kdo si dokázal přivolat pomoc, byl té osudné noci Walt. Od té doby byl konec.

A Richard to věděl. Přemáhala ho rezignace, ale přesto udělal ještě poslední pokus o smír.

„Poslouchej mě, prosím,“ řekl. Kvůli rozbitému obličeji to znělo nějak jako „ofouchej mě fofím“, ale on věděl, že mu Černý velmi dobře rozumí.

Naklonil se k němu. „Povídej, Richarde.“

„S tím malým jsem nikdy nic neudělal. Co přesně se mu zdálo? Třeba to má nějaké vysvětlení.“

Jackovy oči ho upřeně pozorovaly. „Zdálo se mu o tobě a o jeho otci. O Desmondovi, abych byl přesný.“

Richard ucítil něco jako záblesk naděje, že se mu přece jen třeba podaří věci vysvětlit a dosáhnout zklidnění situace. „Desmond. To bude kvůli němu. Já… než odešel, pracoval jsem s ním.“

Vzápětí bylo po naději. Jackovo tělo se bleskurychle vymrštilo ze sudu a vzápětí bylo těsně u Richarda. Opět ho zasypala dávka ran. Tentokrát už se Černý neomezoval jen na údery na hlavu, ale tloukl Richarda i do žeber a jinam. Výkřiky po chvíli ustaly – vůdce Druhých ztratil vědomí.

Probralo ho chrstnutí studené vody. Richard s námahou otevřel oči a uviděl před sebou nepřirozeně napjatý Jackův obličej. Byla to strnulá maska očekávání, natažená na bublající zuřivosti a nenávisti.

Richard si olízl rozbité rty a nabral jazykem několik kapek vody, která mu dál stékala po obličeji. V té chvíli, jakkoli paradoxní to bylo, ucítil obrovskou úlevu. Vlna žízně na okamžik ustoupila a s ní ustoupily i bolesti v celém těle. Ale byl to jen okamžik. Po jeho uplynutí se oboje vrátilo s ještě větší silou.

Černý na tu chvíli, až v zajatcově tváři uvidí další vlnu agonie, čekal. Pak znovu promluvil.

„Cos s Desmondem udělal? Pomohls mu vytvořit propojení se synem?“

„Ne,“ šeptl Richard. Pokusil se odvrátit obličej před blížící se pěstí; marně.

„Cos s nima udělal? Jak ses vůbec opovážil…“

„Ne…“ Další rána. A tak to šlo dál. Otázka, pokus o odpověď a rána. Černý zuřil. A jeho euforie, krmená Richardovou bolestí, sílila.

Nakonec se Richard vzdal. „Dost. Dost, prosím,“ zasténal. Už ani nezvedl hlavu; visela mu na prsa a on už neměl sílu ji zvednout. „Řeknu ti…“

Jack si ke spoutanému zajatci přidřepl a zadíval se mu zespoda do tváře.

„Cos s nima provedl? Jaks je propojil?“

„Naopak,“ vypravil ze sebe Richard. „Přiměl jsem… Desmonda odpojit se. Zapomenout na syna. Aby… aby mohl…“

Jackova tvář ho chvíli pozorovala. Vzápětí se Černý proměnil do kouřové podoby, ovinul Richarda a vboural se mu do mysli.

Richard nelhal.

Ale to, jak se Černý rozzlobeně stáhl, odtáhl se od něj a pak zmizel z lodi ven, už neviděl. Vpád do mysli byl tou poslední dávkou bolesti, kterou dnes dokázal snést. Propadl se do milosrdného bezvědomí.

Když se znovu probral, byla noc. Tma kolem byla neproniknutelná jako černý sametový závěs. Richardovi třeštilo celé tělo, ramena a paže už necítil, ústa mu spalovala žízeň a a cosi mu lezlo po nohou. Pohnul se a tvora setřásl. Nejspíš nějaký hmyz.

Ve vraku bylo ticho. Byl sám. Ani se nesnažil volat. Věděl, že by ho nikdo neuslyšel.

Kdyby Richard nebyl tím, kým byl, pomyslel by si, že ho tam Černý nechal umřít. Ale takhle věděl, že ho tam nechal napospas něčemu ještě horšímu.

Přišlo to brzy. Halucinace se začaly o jeho zmučené tělo i mysl přetahovat s bězvědomím a on naprosto ztratil pojem o čase. Vracely se mu vzpomínky na Černého výslech, na dny předtím, na měření radiace, na zmatek po příchodu Waltera… i ty dřívejší. Pak začal vidět věci, které tam nebyly a být nemohly.

Eloise, která mu se soucitným výrazem přinesla láhev vody a jemně mu ji přiložila k rozbitým rtům. Ve chvíli, kdy se chtěl poprvé napít, vše zmizelo.

Hurley, který se snažil procpat malou dírou v boku lodi, pak vylomil několik prken a pak se konečně dostal dovnitř. Odvázal řetězy z Richardových paží a šetrně se ho pokusil posadit na zem. Vzápětí to bylo pryč a Richard dál visel na necitlivých pažích.

Smějící se malý blonďatý chlapeček, pobíhající kolem dokola a hrající si s nějakou hračkou. I když Richard Charlieho nikdy neviděl, věděl, že je to on. Pak zaběhl do džungle, ale smích zněl dál. Ten zvuk byl k zešílení.

Claire s puškou, podezíravě vykukující za jedním z prken. Richard na ni upíral prosebný pohled a snažil se ji poprosit o pomoc. Když se mu to konečně podařilo a promluvil, dívka zmizela.

Nakonec uviděl ji. Ji, kterou už tak dlouho neviděl. „Isabello,“ zašeptal.

Něžně se k němu naklonila a políbila ho na rozbitá ústa. Líbala ho dlouho a s rostoucí vášní. Pak se odtáhla a dlouho ho smutně pozorovala. „Proč tohle všecko děláš, Ricardo? Proč mu vzdoruješ? Mohli bychom být spolu, kdybys byl rozumný. Proč to nedovedeš?“

„Isabello, já…“

A pak byla pryč i ona a on odplul do temnot, kde nebylo nic.

* * *

Charlieho sny pokračovaly i další noci. Černý chtě nechtě musel připustit, že to s Richardem nijak nesouvisí. Ale na jeho rozhodnutí to nic neměnilo. Dalšího dne Richarda na pár hodin navštívil. Pozoroval jeho utrpení a balancování mezi vizemi, bezvědomím a agonií. Užíval si to.

Druhým bylo divné, že se jejich vůdce nevrací, ale pamatovali si jeho pokyny. Protože jinak byl klid, nevzdalovali se z bezpečného prostoru kolem síně.

A tak se nic nedělo až do třetího dne, kdy k nim přišel Hurley.

* * *

V Los Angeles pokračovali podle plánu. Desmond s Frankem probírali podrobnosti k pořízení letadla, Daniel s Milesem a Sawyerem začali jezdit do Altadeny a testovat nové přístroje, Chris připravovala možný itinerář dalších výzkumných cest, až se vrátí ze Sierra Nevady.

Všecko šlo hladce až do rána čtvrtého dne. Byl pátek. Daniel vstal jako obvykle dříve a začal si připravovat přístroje na další cestu do Altadeny. Balil si věci v obývacím pokoji, protože nechtěl budit Desmonda, který ještě spal. Bylo kolem půl osmé ráno.

Když se z jejich pokoje ozval hlas a zvuky, Daniel automaticky zareagoval pozdravem; byl si jist, že se bratr vzbudil a vstává. V klidu si dobalil přístroj a vydal se do pokoje pro další věci. Když otevřel přivřené dveře, uviděl něco, co doufal, že už nikdy neuvidí.

Desmond seděl na posteli, oči nepřirozeně rozevřené, tvář staženou do vzteklé masky, a cizím hlasem odsekával slova.

„Měl jsem chuť tě zabít…  rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“

„Desmonde!“ vykřikl Daniel a vrhl se k bratrovi. Popadl ho za ramena a zatřásl s ním. Bratr nereagoval. Dál pokračoval ve svém výhružném monologu a jeho rozzuřený výraz i hlas dál sílily.

V mladém vědci se rozlila ta známá ochromující hrůza. Uskočil a ustoupil ke své posteli. Pozoroval, jak bratr dál cizím hlasem vykřikuje.

„Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý.“