1009 - Ven z temnoty

Následující ráno přišlo až pozdě dopoledne. Celá skupina se vzpamatovávala po nepříjemných zážitcích posledních dvou dní, budili se a trousili se ze svých pokojů postupně a nakonec na snídani vyrazili pouze ve čtyřech. Sawyer prohlásil, že se chce pořádně vyspat, a Daniel jen letargicky ležel na posteli a zíral do stropu.

Zbylá čtveřice se vypravila do pekařství nedaleko od motelu a u pečiva s obrovskýim porcemi kafe plánovali dnešní den.

„Odjezd se odkládá na zítra, vzhledem k tomu, kdy jsme dneska vylezli,“ prohlásil Desmond. „Ale nic to nemění na tom, že se dneska musíme sbalit k odjezdu.“

„To bude bezva práce, hlavně s těma Danovýma přístrojema,“ odtušil Miles.

Desmond obrátil oči v sloup a zakousl se do dalšího koláče. Potom pokračoval v plánování a rozdělování funkcí a plánech na další den. Dohodli se, že vyrazí co nejdříve a zastaví se v Donnerově průsmyku. Chris už ověřila, že je průjezdný.

Když dojedli, velitel nakoupil ještě jednu krabici pečiva pro ty, co zůstali v motelu. Když k tomu přihodil ještě dvě velká kafe, nemohl to už pobrat. Potěšilo ho, když se vedle něj objevila Chris a automaticky se ujala kelímků. "Pomůžu ti s tím."

„Díky.“

„Za málo. Chtěla jsem s tebou stejně mluvit, Desi,“ pronesla dívka polohlasem poté, co si zkontrolovala, že Frank s Milesem už vyrazili napřed.

„Já s tebou taky. Vsadím se, že oba o tom samým.“

Podívali se na sebe a z neveselých výrazů věděli, že se trefili.

„Jak je na tom?“

Desmond zatřásl hlavou. „Prosím tě, zkus ho vytáhnout ven. Ať pořád nemyslí na to, co se stalo a proč. Já jsem s ním nic nezmohl.“

„Myslíš, že na mě dá?“ zatvářila se dívka pochybovačně.

„Myslím, že jo. Když mu tehdy… no, jak jsem ho praštil,“ upřesnil s mírně provinilým výrazem, „tak poslal všecky do háje a jel k tobě. Je s tebou rád. Nenapadá tě třeba něco, s čím by ti mohl pomoct?“

„S tím přepisováním podivností ze včerejška mi moc pomoct nemůže. Ale…“ zamyslela se, „budu vyvolávat poslední várku fotek. Musím se do toho hned pustit, abych to do večera stihla udělat a pak to zabalit. Mám koupelnu plnou přístrojů, chemie a jinejch krámů.“

„To je skvělej nápad,“ ožil Desmond. „Díky. Jinak z něj zešílím. Celou noc nespí, zírá do stropu a něco si mumlá.“

Chris se zatvářila soucitně. Mezitím došli k motelu. Desmond šel dát snídani Sawyerovi a Chris zaťukala na jeho a Danielův pokoj. Na tiché „dále“ vkročila. V pokoji bylo šero a zatažené žaluzie.

„Dane, co blázníš,“ vydechla. „To tady takhle ležíš od rána?“

Nic neřekl.

Postavila mu snídani na stůl vedle počítače a pak se k němu rozhodně otočila. „Dane, chtěla jsem tě poprosit o pomoc. Budu dělat fotky a dost by se mi hodily jedny ruce navíc.“

Daniel se unaveně nadzvedl na lokti. „Nechceš říct někomu jinému? Já ti to tak jedině zničím. Poslední dny se mi moc nedaří.“

„Ostatní mají jinou práci. Ulil ses tomu tím, žes nebyl na snídani, ale jestli mi prý nepomůžeš, půjdeš tahat krabice s přístrojema, říkal Desmond,“ improvizovala dívka.

„To ne,“ zhrozil se fyzik, který si okamžitě představil, jak se jeho cenné vybavení sype z nešikovných rukou a tříští se na schodech. „Dobře, půjdu s tebou. Na tu temnou komoru jsem koneckonců docela zvědav. Dáš mi půl hodiny? Zkusím se trochu dát do pořádku.“

Usmála se, přisvědčila a vyrazila do svého pokoje.

* * *

Za půl hodiny už se Daniel rozhlížel po mrňavé improvizované fotokomoře. Všude – na umyvadle, na vaně i na zemi - byly roztahané nádoby, chemikálie, lahve s namíchanými směsmi nebo krabice a všemu vévodil zvětšovací přístroj, sedící na deskách položených přes vanu. A mezi držákem na ručníky a nádržkou WC byla natažená šňůra na sušení vyvolaných fotek.

„Mám poslední tři filmy, které jsem nafotila předevčírem a včera,“ začala Chris. „Nejprv je vyvolám, nechtěla bych, aby se mi cestou popletly s nepoužitýma filmama. Pak uvidíme, jak to budeme stíhat.“

„Docela rád bych viděl vyvolávání samotných fotografií,“ řekl trochu zasněně Daniel.

„Tak se do toho dáme,“ zazubila se dívka. Měla radost – vypadalo to, že fyzik skutečně trochu přichází na jiné myšlenky. „Budu teď muset zhasnout a musíme tady mít naprostou tmu, dokud film nenavinu do tohohle,“ sebrala z vany podlouhlý černý válec se šroubovacím víkem. Otevřela ho, vyndala plastovou cívku, strčila ji do zadní kapsy volných kalhot a zase válec zavřela. „Pohlídáš mi ho a až ti řeknu, pomalu mi ho podáš.“

Daniel přikývl. „Nic dalšího?“

„Ne, ale tohle mi moc pomůže. Nebudu to muset hledat poslepu ve všem tomhle… binci,“ nahradila neslušný výraz přijatelnějším. „Na pořádek při práci holt moc nejsem,“ dodala omluvně.

„Dobře,“ souhlasil vědec a ujal se černého válce. Zvědavě ho převracel v rukou, dokud Chris nezavřela dveře.

Tma byla jako hustá černá kaše a Daniela její neproniknutelnost překvapila. Jediné, co viděl, byly ručičky jeho starých hodinek, které se svým fosforeskováním nesměle praly s temnotou. Sevřel černý válec do podpaždí, hodinky sundal a strčil do kapsy.

„Tak můžeme?“ ozvalo se od dveří.

„Ano,“ souhlasil.

Ozvalo se cvaknutí fotoaparátu. „Tak, mám otevřeno. Jestli sem teď někdo vleze, zničí mi film,“ poznamenala dívka. „Teď ho musím kus odvinout, aby se chytil do té navíjecí cívky, pak ho namotám, zavřu do tanku a to nejhorší bude odbyto.“

„Do čehože?“

„Tý černý nádobě se říká tank,“ uchechtla se Chris. „Taky nás to kdysi ve škole pobavilo.“

„Chodili jste ve škole do temné komory? To muselo být zajímavé.“

„Bylo,“ pousmála se Chris při vzpomínce a mezitím opatrně vytahovala film z kazety. „Nevěřil bys…“

Najednou tmu a ticho prořízla dutá rána a Danielovo zalapání po dechu. „Ale neee,“ zasténal. „Já to věděl.“

Chris si povzdychla. Bylo jí jasné, co se stalo. Podle zvuku to vypadalo, že válec, který Danielovi vypadl z rukou, snad alespoň nic nerozbil.

 „To nic, Dane. Hlavně se nehejbej, ať nevrazíš do něčeho dalšího.“

„Můžeš rozsvítit?“

„Ne!“ vyjekla. „Už mám film venku z kazety. Zpátky nasoukat nejde. Ale nějak se s tím poperem.“

„Co chceš dělat?“

„Najdu to,“ prohlásila. „Nahoru to neletělo a dole to najdu. Spíš než ty. Přece jen mám trochu představu, co kde je. Jen budu potřebovat, abys mi podržel ten film.“

„A neupustil,“ hlesl Daniel. Dívka přisvědčila.

„Nehýbej se, najdu si tě, jo?“

Uslyšel opatrné šoupavé kroky, pak ho ovanula vůně lehkého parfému a pak ucítil dotek někde na žebrech. Chris ucukla, jak do něj narazila, ale pak se její prsty vrátily a rychle mu vyjely k rameni. „Jseš pravák nebo levák?“

„Pravák,“ zašeptal vědec. Tma jako kdyby ho najednou nutila být co nejvíc zticha, aby o to lépe slyšel vše, co se ve tmě děje.

„Vůbec se nehýbej a nesnaž se spolupracovat. Jestli mi ten film vyrazíš, budeme ho těžko hledat a může se zničit. Dám ti ho sama.“ Prsty se rozjely po jeho pravém rameni a paži. Pak si Chris pomalu a neohrabaně – pracovala teď svojí levačkou a musela být opatrná, aby jeho rukou nenarazila do svitku, který stále držela – přitáhla jeho ruku, nachystala mu prsty a pomalu mu do nich vložila kazetku, z níž koukal pás filmu. Daniel film sevřel a vlastně nechápal, jak se mu ocitl v ruce.

„To bysme měli,“ řekla skoro až vesele Chris. „Zůstaň tam, kde jsi, a já jdu hledat ten tank.“

Spustila se na kolena a opatrně začala dlaněmi s roztaženými prsty pomalu jezdit nad podlahou. Neustále do něčeho narážela. Občas se letmo dotkla Danielových nohou a jednou mu vrazila hlavou do kolene. „Promiň,“ vyjekla. „Neupustils to, že ne?“

„Ne. Vážně ti nemůžu nějak pomoct?“

„Ne,“ odtušila. Zase začala rukama poslepu prozkoumávat podlahu. Netrpělivě u toho sykala, jak neustále na něco narážela a zjišťovala, že to není to, co chtěla. Až po pár minutách – Daniela fascinovalo, jak těžké je potmě prozkoumat ubohé asi dva metry čtvereční podlahy, a frustrovalo, že jí nemůže pomoci – se ozvalo její vítězoslavné „a mám tě.“

Válec jí před prsty odjel o kus dál a Chris zavrčela. „Tak pojď sem, ty malej zmetku.“

Daniel se lehce zasmál. „Říkalas mi, že mám zůstat tam, kde jsem.“

Také se zasmála a konečně sevřela válec v rukou. Osahala ho – ulevilo se jí, protože byl nepoškozený.  „Tak. A teď zpátky. Zase si tě najdu, jo?“

Čekal. Tentokrát její tápavé prsty začaly už od kotníků a pak mu rychle vyjely nahoru po boku. U opasku džínů zajela pod volný okraj košile a narazila na jeho holou kůži na boku. „Ježiš, promiň,“ šeptla. „To nebylo schválně.“ Napravila směr a za pár sekund už si přitahovala jeho ruku s filmem.

Jistou rukou si vzala film, druhou mu podala vyvolávací válec a počkala, až ho pevně převezme. Jejich prsty se chvíli dotýkaly a ona cítila, jak Daniel pevně svírá předaný předmět. Jako kdyby vycítila jeho pochybnosti, šeptla: „Neboj. Podruhý už se to nestane.“

Byla blízko. Daniel cítil na krku její dech a na kůži, kde se ho předtím dotýkala, mu probíhalo mravenčení a horko se mu rozlévalo po celém těle. Jako by se mu v té tmě zostřily všechy ostatní smysly – a teď byly zahlceny jediným silným podnětem. Nebyl schopný slova. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že byla tma a nikdo nemohl nic vidět.

Chris poodstoupila s filmem v ruce, vylovila z kapsy cívku a nasadila konec filmu. „Nelekni se. Bude to dělat divný hrkavý zvuky.“

Soustředěně posouvala cívku, sykala pokaždé, když měla pocit, že se jí smekla nebo zasekla, ale nakonec narolovala celý film. „Tak. A teď ještě to dostat do tanku. Rozšroubuj mi to, prosím. A pak počkej, zase si tě najdu.“

Do třetice se konalo opatrné hledání nejistou rukou, protože v té šikovnější teď měla cívku s citlivým filmem. Daniel si uvědomil, že to mravenčení, které předtím cítil, při dalším dotyku jejích prstů polevuje – jako kdyby na něj jeho tělo čekalo. Vymanila mu ze ztuhlé dlaně válec a převzala si ho.

„Tak,“ oddychla si, když se jí povedlo zasunout cívku na tyč uvnitř nádoby. „Teď víčko.“ Opět nahmátla jeho ruku – teď už věděla, kde je, takže to šlo rychleji.

Zašroubovala pevně nádobu a s úlevou vydechla. Danielovi prolétlo hlavou, že teď ho obejme, ale ona se vydala ke dveřím a rozsvítila červenou žárovku.

* * *

Zadívali se na sebe. Měla trochu rozcuchané vlasy a oči se jí nepřirozeně leskly. „Zvládli jsme to,“ zazubila se. Pak si všimla jeho výrazu – jako by se díval ne na ni, ale skrz ni. „Ehm, jseš v pohodě, Dane?“

„Ano,“ probral se a trochu zatřásl hlavou. „Ano, promiň. Jen jsem se zamyslel, jak je to zajímavé…“ Jak je to zajímavé, co všecko člověku projde hlavou – i tělem – během pár sekund, co všecko si stihne uvědomit a co všecko do sebe zapadne. Velká část jeho myšlenek a pocitů, které mu v předchozích dnech létaly myslí, aniž by se jimi chtěl zaobírat, se najednou usadily na své místo a vytvořily jasný závěr. Daniel během těch několika minut pochopil víc, než vůbec vědět chtěl.

„Jo, je to zajímavý. Taky mě to vždycky ohromně bavilo,“ prohlásila Chris a rozpovídala se o kurzech klasické fotografie na univerzitě. Mezitím do nádoby jednocestným otvorem nalévala vyvíjecí roztok a pak nádobu protřepala.

„Máš hodinky, prosím?“

„Mám, ale dokážu ti stopnout čas i bez toho.“

„Cože?“ zadívala se na něj. „Nejen, že máš v hlavě kytarovou ladičku, ale i stopky?“

S omluvným, skoro až klukovským úsměvem pokrčil rameny. Pak jí z kapsy podal hodinky. „Stopni si to sama a uvidíš, že nelžu. Kolik času potřebuješ?“

„Deset minut.“

„Dobře.“

Chris sledovala hodinky s obíhající ručičkou, Daniel hleděl na její červeně vyrýsovaný profil a nechal v hlavě rozběhnout své vlastní odpočítávací zařízení. Zase se vracel do svého bezpečného světa.

Po šesti stech sekundách klidně řekl: „Deset minut.“

Dívka nevěřícně zvedla hlavu od hodinek a zazírala na něj. „To myslíš vážně?“

Daniel mlčky přikývl.

„Spletl ses o dvě sekundy. To je neuvěřitelný.“

„Aspoň k něčemu ti jsem. Nebudeš potřebovat hodinky.“

„Tohle jsem neslyšela,“ utrousila Chris. Povolila ventil na víčku, vylila vývojku a propláchla vše vodou. Pak sáhla po další lahvi a pečlivě dovnitř lila další tekutinu. Zavřela a postavila nádobu na chvíli na umyvadlo. „Tak… teď to ustálíme a pak si to všechno zopakujeme ještě dvakrát. A nebo to můžeme spojit do jednoho vyvolávání, ale bude to znamenat, že mi potmě podržíš tank s jedním navinutým filmem uvnitř.“

„To radši ne,“ zaúpěl vědec.

„Dobře. Tak to uděláme postupně.“

* * *

Trvalo to déle, než čekali. Chris zjistila, že mít spolupracovníka ji vlastně svým způsobem zdržuje, ale nebylo to nepříjemné zdržování. Navíc stále dobře věděla, že ji Desmond pověřil hlavně tím, aby jeho bratra trochu přivedla na jiné myšlenky – a tak na tom pracovala tím nejjednodušším způsobem, na který dokázala přijít.

Za třičtvrtě hodiny už ale byli venku z koupelny, stáli v jejím obývacím pokoji a proti světlu si prohlíželi vyvolané filmy.

„Je tam něco?“ ozval se napjatě Daniel.

Dívka si mezi prsty odvíjela vyvolaný film. „Jo. Ty dva filmy z C jsou v podstatě stejný jako ty předchozí. Jasný fleky, podobný tomu, co prý kdysi nafotili i ti policajti. Cesta… počkej chvíli,“ sáhla po třetím svitku, převíjela a hleděla skrz film… zatím nic moc, ale…“ Nadzvihla obočí. „No, podívej se sám.“

Podala mu svitek. Na posledním filmu bylo pár snímků focených skrz okénko jedoucího auta, mírně rozmazaných a nejasných. Jakmile zastavili, už nefotografovala, to už všichni měli jiné starosti. Posledních asi deset bylo ze včerejšího dne – z dopoledne, kdy čekali na vyproštění.

Na filmu byly stejné jasné skvrny jako na fotkách z lokality C. Na rozdíl od C, kde se objevovaly všude, ale tady tančily především kolem jejich uvíznutého vozidla.

Když Daniel odložil film, svítily mu oči. „Zkusíme udělat nějaké fotografie? Vím, že asi nemáme moc času, ale šlo by aspoň něco?“

* * *

Z práce je vytrhlo bušení na dveře Chrisina pokoje až o pár hodin později. Daniel právě fascinovaně pozoroval, jak dívka soustředěně otáčí citlivými ovladači na zvětšovacím zařízení a zaostřuje obraz na podložce. Vedle leželo několik nasvícených, ale zatím nevyvolaných fotografií, na nichž stále nebylo nic vidět. „Ať tě ani nenapadne jít teď otevřít, Dane,“ prohlásila možná až příliš úsečně. „Pokud špatně otevřeme dveře, půjde nám sem světlo a všecko si osvítíme. Dej mi pět minut, ať doděláme tuhle várku.“

„Dobře,“ kývl vědec. Nemohl se dočkat, až dívka začne další várku snímků nakládat do mělkých van s vývojkou – ty okamžiky, kdy z bílého papíru najednou začaly vystupovat obrysy zachycených scén, ho naprosto fascinovaly.

V kapse se mu rozezvonil mobil. Daniel si povzdychl, poodešel co nejdál od zvětšováku a sevřel mobil v ruce tak, aby omezil jeho svícení. „Ano, Desmonde? Eh… ano, pořád jsme tady. Ano, budeme končit. Za chvíli ti otevřu.“

Dívka jen zdálky slyšela rázný velitelův tón a bylo jí jasné, že jejich čas vypršel. Museli dokončit balení, což byl signál i pro ni. I ona před sebou měla kus práce.

* * *

Desmond přejel dvojici, která se objevila ve dveřích, pohledem, a neubránil se údivu. Bratrovi zářily oči zájmem, rukávy měl vyhrnuté až k loktům a košili rozepnutou víc než obvykle. V ruce držel několik čerstvě vyvolaných fotografií. Oproti včerejšímu dnu vypadal jako nový člověk. Chris za ním byla rozcuchaná, na tričku měla několik různobarevných skvrn a kolena volných kalhot byla uválená. Oběma se tváře leskly potem. Dívka si to očividně uvědomovala. „Pardon. Asi jsme špinaví, co? V koupelně je vedro.“ 

Velitel mávl rukou. „To je teď jedno. Zdá se, že jste trochu zapomněli na čas. Musíme dodělat to balení a budu vás potřebovat. Teda hlavně tebe, Dane. Většinu už jsme ti toho pobalili, ale pár věcí si ještě musíš naskládat do krabic. Nechtěl jsem ti na to sahat.“

Vědec souhlasil. „Samozřejmě. Chris, zbytek doděláme v L. A. Počítej se mnou, ano?“

Dívka převzala fotky a potvrdila. Daniel se protáhl ven z jejího pokoje a vydal se k tomu svému. Chris zůstala stát na prahu a chvíli se na sebe dívali s Desmondem. Velitel uznale přikývl. „Skvělá práce, Chris. A nemyslím jen ty fotky.“

Zasmála se. „Jako poděkování mi pozdějc můžeš pomoct odnosit věci do auta. Jsem teda zvědavá, kam to všecko naskládáme, ale snad…“

* * *

Balili až do večera. Auta nakonec byla přecpaná, protože oproti cestě tam přibylo Chrisino objemné fotografické vybavení. Zavazadla teď měli nacpaná i pod sedačkami, ale nějak se vše nakonec vešlo.

„Uf,“ hodil sebou na postel Desmond, když konečně skončili. Venku se šeřilo.

Daniel odložil svůj zápisník. „Vyrazíme na večeři?“

„Jo, chtělo by to. Nevím, jak ty, ale já teda mám z tý celodenní práce hlad.“

„Já vlastně taky,“ uvědomil si vědec. „Zabrali jsme se s Chris do práce tak, že jsme úplně zapomněli na čas.“

„Všiml jsem si,“ uchechtl se Desmond. „Vypadáš, že ti to docela prospělo. Už se cejtíš líp?“

Daniel vážně přikývl. „Ano. Připadám si, jako kdyby mi někdo zrestartoval mysl.“

„Potřebovals to, Dane. Potřebuješ vypnout trochu častějc. Nevím, jestli se trochu nepřepínáš.“ Desmond se už tvářil také vážně. O tom, jestli k Danielovu výpadku a následné apatii nevedlo i jeho dlouhodobé nasazení, přemýšlel v podstatě celý den.

„Domluvil jsem se s Chris, že jí s fotografiemi budu pomáhat častěji. Dělá mi to dobře. V té tmě prostě… přepneš do jiného režimu. Najednou se musíš soustředit na něco úplně jiného než obvykle.“

„To rád slyším,“ souhlasil bratr.

„Předtím jsem tě ještě ale chtěl o něco poprosit,“ dodal Daniel. Desmond se na něj tázavě zadíval.

„Neměl bys… nějakou věc, kterou hodně používáš, ale mohl bys ji postrádat?“

„Na co?“

„Chci, abys mi něco dal.“

„Ty chceš takovej ten konstantní… cosi,“ pochopil Desmond. „Ale říkals, že klasická konstanta – člověk je spolehlivější. A my jsme pořád spolu. Tak na co…“

„Chci mít pojistku, Desmonde,“ zadíval se na něj vážně bratr. „To, co se stalo předevčírem, mi zatím nedává žádný smysl, ale chtěl bych udělat co nejvíc pro to, aby se to už nestalo. A ty a Chris jste byli v pořádku. Vaše věci fungují. Chci to, pro jistotu, udělat taky tak.“

Desmond se zamyslel a začal si prohrabávat kapsy. Balíček kapesníků, hrst drobných, propiska, telefon. Zadumaně si hromádku prohlížel. Pak zvedl propisku. Byla reklamní, s logem motelu, v němž bydleli teď i za předchozího výjezdu.

Daniel ho pozoroval. „Jak dlouho ji máš?“

„Vím já? Nějakou dobu už jo. Asi už od minulýho výjezdu. Stih jsem ji už okousat,“ zatvářil se trochu provinile bratr. „Tak to ti asi dávat nebudu.“

„Ne, naopak, prohlásil rozhodně Daniel. „Dej mi ji, prosím.“

Pečlivě propisku schoval do vlastní kapsy u košile. „Děkuju, brácho. Řekneme ostatním, že půjdeme na tu večeři?“

* * *

Dalšího dne ráno se odhlásili z motelu a vyrazili na jih. Cestou se zastavili na snídani. Oproti předchozímu dni byla atmosféra nesrovnatelná. Všichni byli relativně odpočatí a vyspalí, jakštakš překonali nepříjemné zážitky z poslední cesty do Sierra Nevady a následujícího dne… a Daniel byl jako vyměněný. Na cestu si vypůjčil Chrisino album s vyvolanými fotografiemi a soustředěně jím opakovaně listoval a porovnával jednotlivé snímky. Málem je neodložil ani během snídaně.

Vyrazili dál do Yuby a tam odbočili vlevo směrem k hřebeni Sierra Nevady. Desmond, který byl degradován z pozice řidiče, se ohlédl dozadu po Danielovi. Vědec už odložil fotoalbum a připravil si své základní přístroje, aby mohl dělat indikativní měření už během cesty.

„Všecko dobrý, Dane?“

Bratr přisvědčil. „Ano. Je to… dobré.“ Letmo se dotkl kapsy, kde měl tužku od Desmonda. „Bude to dobré.“

Auta teď zase jela na dohled za sebou. Cesta pomalu šplhala do hor, ale byla dobře udržovaná. Když po další hodině cesty dojeli k Donnerovu památníku, pod nohama jim vrzal jen tvrdý, dobře uježděný a uchozený sníh.

* * *

„Projdeme si to tady,“ oznámil Daniel. Zvedl základní měřič frekvencí, který mu visel na krku. „Zatím to bylo klidné, ale to nic neznamená, anomálie mohou být hodně prostorově omezené. Vezmete si svoje přístroje a každý projde část areálu, ano?“

„Budeme se držet ve dvojicích,“ opravil ho rozhodně Desmond. „Jdu s tebou. Sawyer s Milesem a Chris s Frankem.“

„Já budu fotografovat,“ namítla dívka. Desmond to odsouhlasil, rozdělili si prostor a vyrazili. Ale ani po dvou hodinách, kdy měli celý areál pečlivě prochozený a proměřený, nikde nic zvláštního nezaznamenali. Měřáky zůstávaly tiché a ukazovaly stále jen základní, standardní hodnoty. Nezachytili ani průsak, natož pak něco intenzivnějšího.

„Takže nic,“ protáhla posmutněle Chris, když se opět sešli u aut. „Škoda. Myslela jsem, že by tu něco mohlo být. Zapadalo mi to do toho, co už víme, ale asi jsem se spletla.“

„Nebylo to v tom archivu z kostela,“ pokrčil rameny Frank. „Možná je to opravdu seznam ověřenejch míst, kde se tyhle věci dějou.“

 „Chris, tys už jeden indikátor anomálií objevila,“ ozval se důrazně Daniel. Zadíval se na novinářku a ukázal na fotoaparát, který měla na krku. „Velice důležitý indikátor. Odvedlas tady neskutečnou práci. Ještě, že tě tady máme.“ Věnoval jí rychlý, ale vřelý úsměv, a ona ho opětovala.

Sawyer přeskakoval pohledem z vědce na novinářku. Napadlo ho samozřejmě hned několik štiplavých poznámek, ale řídil se Desmondovými rozkazy – velitel mu během předchozího dne, zatímco nosili zavazadla a krabice a skládali je do aut, důrazně mu vysvětlil, že teď je potřeba, aby se Daniel opět dal do pořádku, a Sawyerovy rýpance by to mohly značně komplikovat.

* * *

Do L. A. dorazili až k večeru. Všichni byli po dlouhé a nepohodlné cestě unavení, ale ještě se stavili na rychlé jídlo. Byl středeční večer a oni byli na výjezdu od minulého pondělka. „Do pondělka máme volno,“ oznámil Desmond. „Odvedli jsme kus práce a všichni si potřebujem odfrknout.“

„Paráda,“ odtušil Sawyer. „Můžu si vzít auto?“

„Na všechny čtyři dny?“ zamračil se velitel.

„Mám si půjčit něco vlastního?“ Šéf ochranky začínal být otrávený. „Byl jsem v zápřahu deset dní a myslím, že jsem ani moc neremcal. Půjčení auta by snad nikomu nic neudělalo.“

„Pořád máme k dispozici moje,“ ozvala se Chris. „Pokud nás bude jen pět, tak to na případný kratší poskoky zvládneme. A nic delšího podnikat nebudeme, jak jsi říkal.“

„No dobře,“ povolil Desmond. „Vem si to. V neděli večer ať jsi zpátky.“

Sawyer se spokojeně rozvalil v sedačce. „Díky, šéfe. A díky za zastání, Scullyová.“

Vyrazili na poslední etapu. Když zaparkovali u Chrisina příbytku na Obsidian Drive, přistihli se někteří členové Desmondovy pětice, že je při pohledu na letadlo zaplavil pocit „konečně doma“. Ačkoli to už skoro dva měsíce jejich domov, ani provizorní, nebyl.

Desmond se Sawyerem pomohli Chris odnosit dovnitř její fotovybavení i její zavazadla. Fiesta však ani zdaleka nebyla prázdná. „Sakra, tohle do našeho auta fakt nenarveme,“ změřil vše pohledem velitel. „Jak je to možný, Dane? Když jsme jeli sem, vešlo se to.“

Daniel pokrčil rameny. „Balili jste to příliš opatrně. Nechávali jste mezi přístroji hodně místa a tohle je výsledek.“

„Nechceš doufám říct, že za to můžem my,“ změřil si ho nevrlým pohledem Sawyer.

Vědec mávl rukou.

„Můžu si některé věci nechat tady, Chris?“ zadíval se na novinářku.

„Beze všeho,“ souhlasila.

Desmond se Sawyerem se bez velkého nadšení pustili i do krabic s přístroji z fiesty. Daniel je nechtěl nechávat v autě, byť za Chrisiným plotem.

Když velitel se Sawyerem oddupali s krabicemi do letadla, Daniel pokračoval. „Stejně jsem… jsme…“ Přeskočil mu hlas, jako by byl v rozpacích. Promnul si oči a pokračoval. „Domlouvali jsme se přece, že budeme pokračovat s těmi fotografiemi. Klidně i ve volnu. Začalo mě to bavit.“

Dívka pomalu kývla. „Jo. Odbavme to, ať se mi tady neválí nezpracované negativy a neplete se to do toho, co nafotíme v budoucnu. Jsou věci, kterejm svý volno ráda věnuju.“ Zadívala se upřeně na Daniela a on pochopil. Osobní volno. Pátrání, kterému se nemají věnovat na Desmondem schválené úrovni. Ale jinak… Přitakal.

„Zítra se domluvíme,“ uzavřela Chris. „Zítra pro tebe můžu zajet a dáme se do toho.“

Ale nakonec bylo všecko jinak a ona nejela jen pro Daniela, ale pro celou část skupiny, která zůstala v San Fernandu.

Novinky, které na ně čekaly v Los Angeles, odsunuly osobní volno, jako by to byl rozjetý vlak.