916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walter si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.