1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

1003 – Co udělá Kate

Kate se narovnala z předklonu a vyčerpaně si hřbetem ruky otřela ústa. Zatoužila vydat se k prameni, ale zesláblé nohy ji taktak udržely, jít odmítaly. Opřela se o strom na okraji džungle, kousek od své zahrádky, a pozorovala kouřící louži zvratků, kterou právě udělala. Byla ráda, že se dnes ještě nenasnídala – jídla by byla škoda. Když nevolnost přešla, vyrazila konečně pomalu k vodě a tam si vypláchla ústa a pomalu se napila. Konečně se jí udělalo lépe.

Dřív doufala, že jí bývá špatně kvůli něčemu na Ostrově, a že si na to časem zvykne. Když se její stav spíš pomalu horšil, začala ztrácet naději. Definitivně to pohřbil Hurley – když je informoval o unikající radiaci, pochopila, co se asi děje. Z nějakého důvodu se vystavila ozáření víc než Claire a Charlie… a teď se u ní nemoc rozvíjela. Její nevolnosti a slabost tomu nasvědčovaly.

Charlieho noční záchvaty se pomalu lepšily, když s ním části nocí trávil Černý. Claire se opět začínala uklidňovat a mít lepší náladu. Začínala věnovat svou pozornost i něčemu jinému, než byl jen chlapeček. A tak se jí jednoho večera Kate opatrně zeptala, jestli náhodou při svých dřívějších toulkách po Ostrově někde nenašla měřiče radiace, o kterých se před nimi zmínil Hurley.

„Nic takovýho jsem neviděla,“ zatřásla hlavou Claire odmítavě. „Nepotřebujem to. Tady jsme v bezpečí. Charlie to říkal. A Hurley,“ zatvářila se trošku pochybovačně, „říkal to samý. Tady nic není.“

Pak se na Kate zkoumavě podívala. „Proč se na to ptáš?“

Kate, která dosud seděla u jídelního stolu na židli, se unaveně opřela o složené ruce. „Myslím, že mi něco je. A mám trochu strach, jestli to není to, o čem mluvil Hurley.“

Claire se se na ni zadívala ještě ostražitěji. „No, nevypadáš moc dobře. Ale… ty nemůžeš bejt nemocná. Nebudeš nemocná.“ Zatřásla hlavou, jako by tím, že to sama popře, zaháněla i skutečnost.

Kate si povzdychla. „Není mi dobře. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“

„No… jo. Ale nebudeš nemocná. Charlie říkal, že tady budeme v bezpečí.“ Claire se zase začínala vracet ke svým mantrám.

„Asi jo. Nech to být, Claire, a zapomeň na to. Bude to určitě dobrý,“ mávla nakonec rukou Kate. Zalitovala, že jí o svých problémech řekla. Nemělo to smysl – Claire ve chvíl, kdy ji něco znejistělo nebo vystrašilo, opět spadla do svého starého uvažování a fungování a zarytě se držela svých utkvělých myšlenek.  

* * *

Kate se cítila mizerně i kvůli tomu, kvůli čemu je naposled navštívil Hurley. Když se dozvěděla, že Černý nejspíš něco provedl Richardovi, vyděsilo ji to. Černého dlouhé nepřítomnosti v uplynulých několika dnech a jeho napětí teď dávaly úplně jiný smysl. Kate to děsilo – pokud ublížil Richardovi, se kterým na Ostrově žili vedle sebe dlouhá desetiletí a až teď ho napadl, muselo se něco razantně změnit. Když to něco v Černém vzbudilo takovou nenávist vůči Richardovi, co by to mohlo způsobit třeba vůči ní? O Richardovi a Hurleyho návštěvě tedy nemluvila ani s Claire, ani s Černým. Hurley se nevrátil, takže opatrně doufala, že Richarda našel a vše se vyjasnilo… ale dobře jí nebylo.

Od toho dne, kdy je Hurley navštívil naposled, nemohla spát. Ráno jí proto bývalo ještě hůře než předtím.

Černý ji průběžně sledoval ostražitým pohledem. Jednoho večera, když Claire koupala Charlieho, si k ní přisedl.

„Kate, ty se bojíš,“ konstatoval. Nebyla to otázka.

Tmavovláska rezignovaně a mírně přikývla. Neměla sílu lhát a nemělo to smysl, on to stejně věděl.

„Mě se bát nemusíš. Když děláš to, co dělat máš, nikdo ti neublíží. Chráním vás s Claire i s malým, to přece víš.“

„Před čím?“ neovládla se. „Před čím nás chráníš?“ Snažila se zkrotit své myšlenky, ale všecko v ní chtělo ty věty doříct: nemusíš nás chránit před okolím. Potřebovaly bychom chránit před tebou!

Viděl to a zadíval se na ni káravě. „Kate, na Ostrově jsou mnohem horší věci než já. A ty bys to měla vědět.“

„Nevím, co přesně myslíš,“ zaváhala.

„Vidělas toho tady už hodně.“

„Jo,“ přisvědčila ochable. „Vidiny. A fialová obloha. A šílenci na lodích. A teď lidi, co sem prochází z jinýho světa. A jaderný záření.“

„Před tímhle vším vás můžu ochránit, Kate.“

Nic neřekla. Černý viděl, že ji to moc neuklidnilo. Věděl, že žena zoufale přemítá o Richardově osudu, ale o něm se s ní i (a koneckonců i s Claire, kdyby na to došlo) bavit odmítal. Nebylo by strategické, aby věděly, jak moc se dokázal přestat ovládat. Před nimi si musel udržet tvář tvrdého, ale spravedlivého ochránce – a to, co udělal, spravedlivé nebylo, to už teď věděl. I proto Richarda vlastně nechal Hurleymu, aby si ho vzal zpět do svého tábora.

Kate mlčela a rýpala se v kůži kolem nehtu na palci. O něčem zoufale přemýšlela. Černý jí teď do hlavy nenahlížel – chtěl zase projednou zažít kus překvapení. Cítil, že mu Kate něco chce říct. Byl velice zvědav, jestli to bude to, co si myslel.

Z pobledlého obličeje vystupovaly pihy, víc než kdy předtím. Nakonec se na něj podívala a nadechla se. Oslovila ho tak jako kdysi. „Jacku, co to se mnou je? Jsem nemocná?“

Vrátil jí pohled. Pomalu, ale nesmlouvavě přikývl. „Ano. Tos poznala sama.“

Také lehce pokývla, sama pro sebe. Nepřekvapilo ji to.

„Co mi je?“

„Kate, to ti teď říct nemůžu. Nejsem už lékař, i když pořád vypadám jako on.“

„Ale říkals, že…“

„Na tom teď nezáleží.“

Kate zaraženě zmlkla. Pak znovu promluvila. „Je to vážný, ta moje nemoc?“

„Musíš vědět sama, jak se cítíš.“

„Je mi zle,“ přiznala. „Čím dál hůř.“

Pak k němu zvedla pohled. „Jacku… je to z toho radioaktivního záření? Dostalo se to i sem?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě, pevně a jistě.

Překvapeně zamžikala. Byla si jistá, že se dozví opak. „Vážně to tady není? Myslela jsem, že…“

„Nenechal bych vás tady, kdyby to tady bylo nebezpečné. Opravdu jsi ještě nepochopila, že vás chci a potřebuju mít živé? Odvedl bych vás pryč, kdyby se to sem dostávalo. Není to tady.“

„Tak co se mnou je? Nakazila jsem se něčím, ještě než jsem sem přišla?“

„Možná.“

 Pak se zvedl a odešel vystřídat Claire k Charliemu, který usnul. Po Kate se už jen ohlédl. „Jdi spát. Musíš odpočívat, když ti není dobře.“

* * *

Jednoho rána se rozhodla. Když Claire připravovala Charliemu snídani a ona šla pro vodu, cosi se v ní vzbouřilo. Cosi, co v ní dávné roky dřímalo, ale stále to tam bylo. Vyvolalo to v ní příval síly, nečekané a netušené. Zahodila kanystr se zbytkem vody a aniž by se ohlédla směrem k Dharmavillu, rozběhla se pryč do džungle. Zase byla tou dívkou, kterou bývala kdysi – zrozenou k útěku.

Běžela džunglí, čekala, že ji každým okamžikem dostihne černý oblak a pak přijde mučivá bolest v hlavě, nebo ji vyzvedne a otluče o stromy jako hadrovou panenku. Ale nic takového se nestalo. Jediná bolest, která přišla, bylo píchání v boku. Kate zpomalila, ale nezastavila se. Běžela, aniž by věděla kam. Občas jí hlavou prolétlo, jestli v příštím kroku nevpadne do toho záhadného pásma a nestane se něco příšerného. Ale nezastavilo ji to. Najednou jí žádná z hrůz, které na Ostrově mohly čekat, nepřišla tak hrozivá, aby se zastavila a vrátila se k tomu neustálému napětí a nejistotě, v nichž žila poslední měsíce.

Po nekonečné době se před ní džungle rozevřela… a ona vyběhla na pláž. Zastavila se a pokusila se zorientovat. Rozhlížela se a čekala, že každým okamžikem uvidí něco známého – vždyť tady strávila tolik času a bývala by řekla, že Ostrov zná docela dobře. Ale teď ho nepoznávala.

Nepoznávala už ani to ráno. Ještě před chvílí, když šla pro vodu, byla obloha modrá a všecko normální. Ale teď… Vzduch kolem ní se divně vlnil a nebe získalo nepřirozeně oranžovou barvu. Kate se nevěřícně zadívala vzhůru. Oranžové spirály se stáčely všude kolem a budily v ní iracionální hrůzu. Vypadalo to, jako kdyby vzduch kolem ní hořel. Ale horko necítila.

„Co…“ vykřikla sama pro sebe, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Slova se kolem ní začala odrážet v podivné ozvěně, jako by byla uprostřed tunelu.

Svět se dál vlnil a její děs se stupňoval. Otočila se a chtěla utíkat pryč – radši zpátky do džungle a snad i do toho šíleného Dharmavillu, k tomu šílenci v Jackově podobě. Ale i to teď znělo líp než tohle.

Jenže pak zjistila, že nemá kam utéct. Džungle zmizela, vlnivé spirály byly všude kolem ní a ona nemohla dál. Jako by ji něco uzavřelo v bublině plné oranžových vln.

Kate se rozkřičela. V dálce se ozvaly rány.

* * *

Probudila se v propocené posteli a dál slyšela rány. Chvíli nechápala, co se děje a kde je. Pak jí došlo, že je v malém pokoji, který jí sloužil jako občasná ložnice, a že někdo tluče na její dveře.

Claire vpadla do pokoje až ve chvíli, kdy Kate uvnitř zmlkla, jako kdyby čekala, až pomine nebezpečí, které Kate ohrožovalo. Tmavovláska ležela na okraji postele a třásla se. Claire se jí na nic nevyptávala. „Něco se ti zdálo,“ konstatovala jenom. Kate nereagovala. Nereagovala ani na její neohrabaný pokus o objetí a utěšení. Claire se brzy stáhla a odešla.

Kate se zavřela do sebe. Mluvila jen občas na Charlieho, jinak ne.

Stále se jí vracely útržky toho snu. Jiné noční můry ve dne bledly, ale tenhle ne.

Věděla, že v ní v tu noc vybublalo to, po čem toužila celé poslední měsíce – zoufalá a potlačovaná touha po útěku, nutkání dostat se pryč z toho šíleného sevření a neustálé kontroly a sebekontroly, to vše zdušené strachem z toho, že by pokus o útěk byl potrestán. A i když se ve snu nakonec vzchopila a pokusila se… skončilo to katastrofou. Nemohla pryč. Nebylo kam.

Černý zůstal toho dne v jejich domku, jako by ji hlídal. Kate věděla, že jí vidí do myšlenek a že musí vidět útržky její noční můry, ale bylo jí to jaksi jedno. Tušila, že i on ví, že to byl sen, nikoli její plány nebo myšlenky. A on ji za výjevy útěku skutečně nepotrestal. Nepotrestal ji ani za jiné myšlenky, které v její hlavě viděl, a které se tam dostaly už za jejího vědomí.

„Nevrátím ti ji,“ řekl jen suše.

Kate dobře věděla, o čem mluví. „Já vím.“

„Nezkoušej to ani jinak. Nenechám tě to skončit. Potřebuju tě tady, už jsem to říkal.“

„Já vím.“

Vzpomínka na pistoli, která ji kdysi příjemně tížila v kapse nebo za opaskem, se rozplynula.

* * *

I další noci se Kate zdálo o pokusu o útěk. Tentokrát neutíkala bezhlavě, ale odcházela v noci, pomalu a tiše. I tehdy útěk skončil nezdarem – svět se kolem ní náhle smrskl, uzavřel ji v neproniknutelné kapsli a ona se probudila hrůzou.

Tentokrát však nekřičela a nebyla ve své posteli.

Cítila vlhko a cosi poddajného kolem sebe. Rozhlédla se; nic nepoznávala. Byla tma a kolem se ozývaly noční zvuky. Až když nohou narazila na kus dřeva porostlého liánami, pochopila – byla v noční džungli. Choulila se u velké liány a jednu ruku měla sevřenou v pěst. Mezi prsty jí protékalo cosi mazlavého, lepivého.

Uvědomila si, že to samé cítí i v ústech. Udělalo se jí nevolno a tu hmotu vyplivla. Vzápětí vydávila i zbytek.

V té chvíli se v džungli objevil Černý. Nezkoumal její myšlenky, nemusel – vše mu bylo jasné. Rozpáčil jí sevřené prsty. Kate držela v dlani rozmačkané tmavé plody.

V noci se ve spánku vykradla ven, v džungli našla divoce rostoucí plody a jedla je, dokud se neprobudila.

Bylo jejím jediným štěstím, že ji v tu chvíli dohnala obvyklá nevolnost a ona většinu toho, co snědla, vyzvrátila.

Černý ji odnesl zpět do Dharmavillu. Bez výslechů, bez výčitek, dokonce i s náznakem něčeho jako něhy.

Bylo jí to jedno. Už ani neměla sílu cítit odpor, natož něco jiného.

Během dne se Kate udělalo zase lépe, pila studený černý čaj a dokonce i snědla něco málo z jídla, které jí pečlivě připravila Claire pod Černého dozorem, ale jinak jen letargicky seděla u stolu a zírala z okna.

V hlavě se jí objevovaly otázky.

Pokusila se zabít poprvé, nebo se její podvědomí během spánku snaží o něco podobného už delší dobu?

Byla tohle příčina její nemoci? Plížila se v noci v náměsíčnosti do džungle a tam se krmila jedovatými bobulemi?

Vědělo to něco v ní, že odtud nikdy neuteče… a zároveň že k definitivnímu a tomu nejzoufalejšímu řešení nemůže sáhnout vědomě, protože by se to okamžitě dozvěděl Černý a nenechal by ji skutek dokonat – jak včera sám řekl?

Kate si s nesmírnou lítostí uvědomila, že už nechce žít. A že nějaká její část to ví už dávno. Teď to pochopila v plném rozsahu.

Necítila šok, ale jen smutek. Smutek z toho, že se ona, právě ona, ta, která vždycky bojovala! dostala tak hluboko.

Ještě horší smutek však pramenil z toho, že věděla, že bude žít dál.

924 - In caelis

V jednu chvíli seděl na svém oblíbeném místě na skalách, v další před sebe nepřítomně zíral a v hlavě mu bušilo a myšlenky mu zcela odumřely. Cítil jen obrovské vlny energie, kterou někdo vytahoval z hloubi Ostrova. Ohlušovaly ho, slyšel je pronikat na povrch… a pak mizet do zdánlivě bezedného příjemce.

Hurley věděl, co se děje. Způsoboval to druhý vládce Ostrova. Napojoval se na ostrovní energetické vývěry, sál z nich silnější proud energie, než by z nich vyvěralo při přirozeném proudění, a energii do sebe nasával.

„Přiživuje vztek,“ zašeptal bezděčně Hurley, i když ho nikdo neslyšel.

Nejděsivější na tom bylo, že se to dělo už třetí den po sobě, vždy v podobnou denní dobu.

Když to ochromení způsobené nepřirozeným prouděním energie v ostrovním podloží konečně přešlo, vrátil se Hurley do tábora. Ben a Walt připravovali oběd.

„Musím pryč,“ řekl nepřítomně Hurley.

„Kam?“ vyjekl Walt.

Ben odpověděl za Hurleyho. „Na sever. Jinam tady ani jít nemůže.“ Pak se zahleděl na Strážce. „Co se děje, Hugo?“

„Přesně to nevím. Ale nelíbí se mi to. Víte proč, žejo.“

Walt i Ben, oba beze slova, pokývali. Byl třetí den, kdy Richard nepřišel do jižního tábora a nepřinesl naměřené údaje o radiaci ze severní strany pásma.

Hurley neotálel a začal si balit batoh. Jeho pobočníci ho pozorovali. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odvětil. „Až to nějak vyřeším.“

„Tohle nevypadá na návrat dneska večer,“ komentoval jeho balení tiše Ben.

„Já nevím,“ odpověděl znovu ostřeji Hurley. „Až budu moct, vrátím se.“

Z krajního stanu nejblíž džungli vykoukla Eloise. Po ranních měřeních obvykle odpočívala ve stanu co nejdál od Waltera a nabírala sil. Její stav se teď nehoršil, což jí dávalo určitou opatrnou naději. Dění v táboře ji teď ale vytrhlo z odpočinku.

Hurley se k ní rychle vydal. Popsal staré ženě, co už třetí den cítil. Eloise jen nechápavě kroutila hlavou – tohle Druzí neznali. Nebyly to fyzické otřesy zmítající Ostrovem, které obvykle doprovázely příchod nového člověka nebo nekontrolovaný proud energie při nějakém selhání nebo incidentu. Tohle bylo něco jiného. Eloise souhlasila s Hurleym, kterému to přišlo mnohem zlověstnější. Jednalo se o čistou práci někoho, kdo dobře věděl, co dělá… ale dělal to s jasným úmyslem.

Na nic víc nepřišli. Hurley se odkolébal ke dvěma přátelům a rozloučil se s nimi. „Vrátím se, až zjistím, co se stalo. Vy za každou cenu zůstaňte v táboře. Nikam nechoďte. Ani jeden z vás, rozumíte? Eloise bude měřit, ale to je všecko. Zůstaňte tady. Já se vrátím.“

„Dělá to on, žejo?“ hlesl Walt.

Hurley nerad souhlasil. „Nejspíš jo, Walte.“

„Co se mu zase nelíbí?“ zaúpěl chlapec.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ řekl ponuře Hurley. „Ale já to zjistím.“

* * *

Nejprve prošel pásmem a zamířil do tábora Druhých. Uvítala ho maličká, napjatá skupinka, která v Síni zůstala po odchodu většiny na Hydru. Teď byli bez velitele: Richard se už třetí den neukázal, jak neprodleně informovali Hurleyho.

„Řekl, že jde měřit,“ konstatoval Stephen, který nyní převzal velení nad opuštěnou skupinou. „Ale od té doby se nevrátil. Něco se muselo stát, Hugo.“

Hurley souhlasně přikývl. „Najdu ho.“

Cítil na sobě palčivé pohledy zbytku Druhých. Vnímal jejich rozporuplné pocity: od té doby, co se ujal moci, se pro Druhé život na Ostrově řítil od jedné katastrofy k druhé. A on jim nedokázal zabránit. Důvěra Druhých, kterou vždy chovali v jeho předchůdce Jacoba, procházela tvrdou zkouškou – nejprve museli odejít ze svého území a schovat se jako zbabělci do podzemí a pod Hurleyho ochranu, pak byli odříznuti nebezpečným pásmem od Hurleyho tábora, přišli o jednoho z nejlepších mužů, větší část skupiny emigrovala na Hydru, pak onemocněla jejich vůdkyně… a nyní zmizel i druhý velitel.  A tohle všecko se událo během několika měsíců Hurleyho vlády. Hurley to bolestně cítil a věděl, že Druhým musí vrátit aspoň špetku naděje.

V tuto chvíli to znamenalo, že musí najít Richarda.

* * *

Vyrazil dál na sever. Den se chýlil k večeru, ale on šel dál, i když se pak snesla noc. Snažil se vycítit Richarda -  věděl, že by ho cítit měl, pokud by byl na Ostrově. Když mu dal svou plnou ochranu, vložil do něj obrovský kus světlé energie a tu by měl cítit i na dálku. Ale teď necítil nic. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného než o Richarda, věděl by Hurley, že je pozdě a že ten druhý je po smrti. Ale u Richarda… u toho to tak být nemohlo. Nemohlo. Něco se stalo, ale on netušil co, a to ho zneklidňovalo čím dál víc.

Hurley Ostrov znal a nepotřeboval spát. Strážcovství mu sice nedalo očividně nadpřirozené síly, dál se kolébal džunglí jako pomalé, unavené sloní mládě, které se batolí za matkou, ale získal téměř nekonečnou vytrvalost. Nepotřeboval téměř spát, odpočívat ani jíst a pít. V batohu si nesl jednu láhev vody a několik kusů ovoce, z nichž občas ukousl… a šel.

Držel se při západním pobřeží Ostrova. Nad ránem se na pár hodin zdržel ve starém, skoro zničeném táboře po francouzské expedici. Tam ho také zastihla další ranní vlna bouřící temné energie. Když ji ze sebe setřásl, zamířil k rozvalinám Chrámu – tam vše vypadalo stále stejně – a nakonec došel k Dharmavillu.

Tentokrát ho neuvítal Černý. Hurley prošel táborem až k domku, kde přebývala Claire s Kate a Charliem. Všichni tři váhavě vyšli ze svého obydlí.

„Co tady děláš, Hurley?“ nasadila Claire odměřený tón.

„Hledám ho.“

„Není tady.“

„To už taky vidím,“ řekl Hurley trpělivě. „Claire, kde je?“

„Nevím,“ zavrčela dívka. Vyptávání jí očividně nebylo příjemné. Kate se o krok za ní opírala vstupních dveří do domku a držela Charlieho, který ji objímal kolem pasu a zvědavě, i když trochu vylekaně, příchozího pozoroval.

„Proč ho hledáš?“ promluvila konečně Kate. Vypadala stále stejně vyčerpaně jako před několika dny.

Hurley si povzdychl. „Protože si myslím, že ví něco o Richardovi.“

„Co je s Richardem?“ podivila se Kate.

„Na to jsem se chtěl zeptat jeho. Už čtyři dny ho nikdo neviděl.“

„My o něm nic nevíme,“ prohlásila rozhodně Claire. „Nic o něm nevím a je mi ukradenej. Jsem ráda, když ho nevidím.“

Dívka se stále vracela ke svému životu na Ostrově po odchodu Oceanic 6 během přeskoků – to, jak ji Druzí pronásledovali a testovali, jim nemohla zapomenout. A Richard v jejích očích měl patrně hlavní vinu. Od ní Hurley žádnou pomoc čekat nemohl.

Rozhodl se tedy apelovat ne na ni samotnou, ale na to, co jí bylo nejdražší.

„Claire, Richard se snažil, abyste byli v bezpečí. Ty, Kate a hlavně Aaron. Než se mu to stalo, chodil na sever měřit záření z pásma. Víš, co by se dělo, kdyby to nedělal a to záření se šířilo?“

Dívka znejistěla. „Stalo by se… to, co Charlie…?“ Naznačila nezaměnitelné gesto smrti a přejela si prstem přes hrdlo.

„Jo. Umřeli byste,“ přikývl Hurley. Pak pokračoval směrem, který se mu ošklivil – byl to primitivní útok na to nejzranitelnější, ale on v tuto chvíli neviděl jinou možnost. „A nejdřív z vás všech by umřel Aaron. Je nejmenší a podlehl by tomu nejdřív. Umíš si to představit, Claire? Jseš přece jeho máma.“

Claire se v očích objevil strach a Hurley pokračoval. „Richard se vás snaží ochránit. A teď se mu něco stalo a vy mu nechcete pomoci. Škodíte tím i samy sobě.“

„Vážně nic nevíme,“ řekla tiše Kate. „Neviděly jsme ho.“

„A co Jack?“ zeptal se Hurley.

„Není tady. Poslední dobou je ve dne většinou někde pryč a večer a v noci hlídá Charlieho,“ rozmluvila se Kate. Bylo na ní vidět, jak moc chce s Hurleym mluvit. „Prý abychom mohly spát. Malý má poslední dobou zase nějaké divné sny a…“

„Mlč už!“ otočila se k ní prudce Claire a zasykla na ni. „Víš, co říkal.“

Kate zaraženě zmlkla. Ublíženě se na Claire zadívala, jako by se jí ptala, co dělá špatně – vždyť na tom, že ten, který s nimi sdílí domov, někdy pečuje o malé dítě, které zrovna má divoké období, není vůbec nic tajného nebo divného. Ale už mlčela. Dál na Hurleyho upírala naléhavý pohled, ale už nic neřekla.

Hurleymu to stačilo.

Rozloučil se s oběma ženami, znovu jim zdůraznil, aby neopouštěly svůj nový domov, aby dávaly pozor, co jedí a co dávají Charliemu, a odešel.

Vydal se naslepo džunglí. Nechal svou intuici, aby ho vedla – věděl, že ho dřív nebo později dovede k Černému. K tomu, s nímž kdysi bývali bratry – když ještě oba sídlili v jiných tělech.

* * *

Hurley bloumal džunglí směrem do vnitrozemí a směrem k pásmu. Šeřilo se. Zastavil se na planině před vstupem do někdejší lékařské stanice Staff. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že ten tlouštík na někoho čeká.

A on opravdu čekal. A ten někdo dorazil. Z džungle se ozvalo praskání větví a stromů, které se přibližovalo a pak zmlklo… a pak z temného podrostu vykročila Jackova postava.

„Tady jsi,“ řekl klidně Hurley. „Hledám tě už den.“

„Tak jsi mě našel,“ pozvedl Černý ruce v gestu, které jako by se ptalo, co po něm Strážce chce.

„Ty víš, co chci, Ezau.“

Černý v Jackově podobě ztuhl a jeho ležérní gesto se vytratilo. „Už nikdy mi tak neříkej. Ty už nejsi Jacob, já nejsem Ezau.“

„Navrhni mi pro sebe lepší jméno a já ho budu používat.“

„Nepotřebuju jméno,“ odfrkl muž v Jackově podobě. „Co tu chceš?“

„Víš, co chci,“ zopakoval Hurley.

Černý se chladně zasmál. „Jdeš si pro svůj hrací kámen?“

„Ano, i tak mu můžeš říkat,“ souhlasil klidně Hurley. „Ale v první řadě je to člověk pod mou nejvyšší ochranou. Porušuješ pravidla, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr,“ zareagoval znovu podrážděně Černý. „To, co do nás kdysi vložila naše pitomá matka, to je dávno pryč.“

„To, co do nás vložila? Tak tohle tě tak žere?“ zadíval se na něj vážně Hurley.

Černý si opovržlivě odfrkl. „Už dávno ne. Je to skoro všecko pryč – ten její dar pro toho hodnějšího, dobrého pastýře, kterej může chodit po všech božích stezkách,“ zapitvořil se. „A ten, na kterýho zbyla tvrdá síla, ten bude sedět na rodné hroudě, navždy k ní připoutanej jako nějakej pitomej Prométheus. Ale i těchhle okovů se brzo zbavím. Bratře,“ dodal ironicky.

„Zvláštní, že mluvíš zrovna o okovech,“ řekl Hurley tiše.

Černý se uchechtl. „Okovy jsou zajímavá věc. Většina lidí se jich nikdy nezbaví, pokud je jednou má delší dobu na sobě. Můžeš je setřást z těla, ale nedostaneš je z mysli. Jakmile si na ně zvykneš, už se z nich nedostaneš. Jen jdeš z jedněch do druhých.“

„Teď jsi řekl, že je brzy setřeseš.“

„Taky že ano. Teď jsem ale nemluvil o sobě, víš?“

Hurley znovu klidně kývl. „To by stačilo. Kde je?“

Ten, který kdysi býval jeho bratrem, mu věnoval pobavený pohled, jako by se ptal, jestli to Hurley myslí vážně.

„Kde je?“

Černý se rozesmál naplno. „Ty si vážně myslíš, že ti jen tak řeknu, kde ho máš hledat? Nechtěl bys náhodou, abych ti ho přinesl a odnesl k vám do jižního tábora? Najdi si ho sám, zachránče. Hledej a snaž se. Vezmi si ho, Hugo, já už jsem si s ním svoje užil. Odtáhni si ho do toho svýho jižního lazaretu,“ ušklíbl se. „A jen abys věděl, já jsem pravidla neporušil,“ dodal s důrazem na slovo Já, jako by Hurleymu vyčítal, že on je porušil. „Neprolomil jsem tvou ochranu, Hugo. Pořád žije. Pokud se to ten stav, ve kterým je, teda takhle dá nazvat.“

Hurley cítil, jak se v jeho protějšku sbírá odporný koktejl emocí. To za Jackovou tváří se rozpomínalo na nedávno sledované utrpení, strach a bolest, užívalo si tu vzpomínku a aby ji ještě víc posílilo, začalo to opět vytahovat z nitra Ostrova proudy temné energie – ty, které byly oddělené od světlé, která teď proudila pásmem, a proto se mu s nimi teď pracovalo lépe než kdy předtím. Po zásahu, který musel udělat Walt, teď Černý mohl mnohem snáze čerpat z hlubin Ostrova temnou energii a pracovat s ní. A přesně to teď dělal.

Hurley zavřel oči a počkal, až se Černý nasytí a s energetickým manévrem skončí. Když oči znovu otevřel, byl proti němu obrovský černý oblak. Větší, než kdy předtím – energie, kterou načerpal, ho posílila a zvětšila.

„Jdi domů,“ zavrtěl Hurley zhnuseně hlavou. „Kate a Claire na tebe čekají. Máš někoho, kdo s tebou chce, nebo aspoň dokáže být. Nakrmil ses. Tak co ještě chceš?“

Černý oblak nezareagoval. Ještě nějakou dobu se proti němu vyčkávavě tyčil, pak zakroužil a zmizel v džungli.

Hurley se pomalu vydal dál. Nejprve šel znovu nazdařbůh a dával prostor intuici. Richarda stále necítil. Po půlhodině pomalého pochodu se zastavil. Při přestávce se mu znovu vybavil rozhovor s Černým.

A pak najednou Hurley pochopil všecko.

* * *

Rozběhl se temnoucí džunglí směrem k jihu. A už se nesnažil zaměřit na energii svoji, světlou, ale naopak na tu temnou. Na tu, kterou Černý zamaskoval Richardovu ochranu.

Když se přiřítil k obrovskému temnému stínu, který se rýsoval v porostu, na chvíli se zastavil. Všude bylo ticho. Hurley ale věděl, že je na správném místě. To proto Černý mluvil o okovech – o místě, kde skončila otrokářská loď s ubožáky, kteří v okovech nakonec zemřeli.

Místo bylo prosyceno ponurou atmosférou a Hurley cítil, jak ze země vyvěrají neviditelné, četné silné proudy temné energie. Byli relativně blízko pásma – a tak si Černý mohl snadno vytvořit velice silné energetické vývěry. V okolí vraku Black Rock tak učinil velmi hojně. Bylo to pro něj výhodné ve vícero ohledech: mohl zde pohodlně čerpat energii a sílit, zároveň tím vrak chránil od náhodného nalezení někým jiným, protože lidé se místům s vývěry energie podvědomě vyhýbali a pokud by se jim to nepovedlo, hrozily jim vedlejší účinky… a za třetí pobyt uprostřed silných vývěrů musel být mučivý pro nešťastníka, který byl uvěznen uvnitř. A za čtvrté, síla nešťastníkovy energetické ochrany udělené Hurleym přes okolní vývěry energie o opačné polaritě prostě nemohla být detekovatelná.

„Richarde!“ vykřikl Hurley.

Odpověděla mu jen ozvěna zevnitř lodi.

Hurley rychle obešel bok vraku a našel největší díru. Ani nezažehnul louč, viděl dost i bez ní.

Když vůdce Druhých uviděl, zaplavila ho nekonečná lítost. Vrhl se k němu. Richard byl stále naživu, ale byl v hlubokém bezvědomí a vůbec nereagoval.

„Ne,“ šeptal Hurley, když ho odvazoval ze řetězů. „Ne, ne. Richarde, kámo, promiň, promiň mi to,“ opakoval v hrůze. Mohl si stále opakovat, že Richard žije, že nemůže zemřít, ale nefungovalo to, strach o přítele teď byl silnější.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem. Na kratičkou děsivou chvíli si Hurley uvědomil, že Richard konečně skončil stejně jako kdysi jeho souputníci – i oni se nakonec ocitli zhrouceni na zemi, i když až poté, co si je vzala smrt a jejich těla z okovů osvobodil až rozklad.

Hurley Richarda odtáhl k boku lodi a pokusil se ho uložit do alespoň trochu pohodlné polohy. Masíroval mu paže, na nichž doteď visel a které i v tom nočním šeru měly podivně mrtvou barvu. Do Hurleyho se zakusoval čím dál větší strach, jestli nepřišel pozdě. Jeho ochrana sice nenechala Richarda zemřít, ale proti poškození těla ho ubránit nedokázala. A Richard podle všeho několik dní visel na spoutaných rukou. Hurley neměl lékařské vzdělání, ale dovedl si představit, že taková poloha a zátěž může způsobit strašlivé škody.

Rozhodl se. Věděl, že to, co se chystá udělat, bude obrovsky náročné i pro něj, i přes veškerý doping z ostrovních energetických zdrojů, ale zároveň věděl, že to je to jediné, co může pro Richarda zkusit udělat. Nemohl jít pro pomoc, neboť tušil, že by se sem Černý vrátil a způsobil by Richardovi další příšerné hodiny. A nemohl nikoho přivolat, protože pásmo většinu pokusů o kontakt rušilo. A i kdyby se mu povedlo spojit s Waltem, nemohl nikoho ze svých lidí vylákat na cestu do severního území. Černý by si je během cesty našel. Už dřív dal jasně najevo, že v hloubi severního teritoria toleruje volný pohyb pouze u Hurleyho, jinak ne.

Zůstali ve vraku Black Rock do rána. Richard se potácel mezi bezvědomím těžkým a lehčím, kdy blouznil a mluvil k přeludům, které ho sužovaly. To pak reagoval i na Hurleyho podněty, i když nikdy neotevřel oči, nemluvil s ním a očividně neměl tušení, kde je a kdo je u něj. Hurley do něj vpravil všechnu vodu, kterou měl. Pak už věděl, že musí vyrazit.

„Vydrž, Richarde. Bude to dobrý, kámo, jen vydrž,“ mumlal k bezvládnému příteli, když si ho s funěním přehazoval přes rameno a potácel se od vraku směrem na seevrozápad.

Čekala ho mnohahodinová náročná cesta. Hurley se sotva vlekl, často Richarda skládal do nízkého porostu, doplňoval vodu, dával mu pít a sám odpočíval, ale vždycky se zase zvedl a těžce pokračoval.

Večer se Strážce i s bezvědomým dovlekli tam, kam mířili. Hurley Richarda naposled nechal sklouznout z ramene, pak ho vzal do náruče a opatrně s ním vkročil do trosek Chrámu.

Chvíli trvalo, než se zorientoval a našel to, co hledal. Bazének byl rozbořený a zasypaný troskami, ale voda stále vyvěrala.

Hurley Richarda položil na okraj toho, co nyní spíše připomínalo malou tůňku uprostřed hromady starých zdí, a pak mu svlékl košili. Když viděl jeho ztýrané tělo plné zaschlé krve, podlitin a otevřených, hnisajících ran, draly se mu do očí slzy lítosti i hněvu. Věděl, že se nemůže pomstít přímo původci vší té hrůzy, a pomstít se na Černého lidech nepřipadalo v úvahu. Za prvé je měl rád, za druhé se odmítal snížit na protivníkovu úroveň. A tak jen polykal horké slzy, vkročil do tůňky a opatrně, aby ho ještě víc nezranil na ostrých rozbořených kamenech, stáhl Richardovo tělo do vody. Držel ho v podpaží tak, aby se jeho trup a paže co nejvíc koupaly v uzdravující vodě, která už tolikrát dokázala zvrátit i jiná těžká zranění.

Koupal Richarda s přestávkami takhle celou noc a pozoroval, jak jeho bezvědomí pomalu ustupuje. Nad ránem zraněný poprvé otevřel oči.

„In caelis,“ zašeptal zmateně Richard.

„Richarde, kámo,“ usmál se na něj s úlevou Hurley.

Richard se pokusil zvednout hlavu z Hurleyho prázdného batohu, kterým ho Strážce podložil, a snažil se rozhlédnout. Dál zmateně opakoval svá úvodní slova, ale pak přešel do angličtiny. „In caelis. Na nebesích.“

Hurley ho jemně, ale silně za ramena přitlačil k zemi. „Pst. Zůstaň hezky ležet, jo? Odpočívej. Všecko je dobrý.“

Richard poslechl, ale dál bloudil očima a snažil se pochopit, co se stalo. „Musel jsem zemřít. Ale to přece… Jak dlouho? Kde to jsem?“

„Neumřels, Richarde. Jsme v Chrámu. Bude to dobrý, kámo. Byls mimo asi několik dní, ale dostaneš se z toho.“

„Co dělá radiace?“ probudil se ve vůdci Druhých náhle pocit povinnosti. Oči se mu rozšířily a znovu se pokusil se zvednout.

„O tu se teď nestarej, kámo,“ snažil se ho uklidnit Strážce. „Na jihu to vypadalo klidně. Eloise to hlídá. Nehorší se to. Teď se ničím nezatěžuj a jen lež.“

Richard jako by však nemohl přestat. „Desmond,“ vzpomněl si na další věc. „Desmond a jeho syn. Oni… mají spolu nějaké propojení. Nějak komunikují. On to zjistil a myslel si, že jsem to udělal já. To proto…“

Hurley ho poplácal po rameni. „Nech to teď být, chlape. Odpočívej. Myslím to vážně. Byls hodně daleko. Byls před zamčenou bránou. Kdyby pro tebe nebyla zamknutá, už jsi dávno na druhým břehu. Tak se teď ničím nezalamuj a fakt odpočívej, kámo.“

Richard vysíleně zavřel oči. „In caelis,“ zašeptal znovu. Ve chvílích na hranici vyčerpání i on přecházel do latiny, která se mu za dlouhé desítky let s Druhými stala druhou mateřštinou.

Když začal odříkávat děkovnou modlitbu, povedlo se mu po chvíli úsilí sepnout ruce na prsou. Hurley si s obrovskou úlevou uvědomil, že Richard své ruce cítí a může s nimi pohybovat. V tu chvíli polevil vztek na Černého, u něhož konečně Hurley pochopil, proč udělal, co udělal, a naopak ho zaplavila ho vlna vděčnosti a on se k Richardovi přidal ve svém rodném jazyce. Latina a španělština se prolínaly a nesly se k rannímu jasnícímu se nebi.

* * *

Zůstali v Chrámu ještě den a noc, dokud Richard nenabyl trochu sil. Hurley mu nosil jídlo a pití, i když zesláblý vůdce jedl jen velmi málo, jeho tělo po několikadenním nuceném půstu nebylo na potravu připraveno. Ale koupele v chrámové vodě mu dál pomáhaly.

Hurleymu však bylo jasné, že cestu zpátky na jih Richard nezvládne. S pomocí a za Hurleyho podpírání se mu povedlo pomalu dojít k přístavišti Druhých, ale to bylo vše. „Tak už vím, jaké by to bylo zestárnout,“ vydechl Richard, když mu Hurley po několikahodinové pomalé, vysilující cestě pomáhal posadit se na zem v cíli v Pala Ferry. Rozhlédl se po oceánu. Oči se mu zaleskly. „Byl jsem si jistý, že tohle už nikdy neuvidím.“

Hurley ho nechal sedět u přístavního mola a pustil se do průzkumu okolí. Po chvíli našel to, co hledal, a dal se do práce. Za pár hodin měl z rozbitých prken z mola, přístřešku a ze zbytků provazů, které se na mole nacházely, smontováno provizorní plavidlo.

Richard ho pozoroval s unaveným zájmem. „Je to to, co si myslím?“

„Jo,“ přikývl Hurley. „Mělo by to unést nás oba. Pojeďme domů, Richarde.“

923 - Šílenství

„Jime! Milesi! Franku! Pojďte sem rychle, prosím!“

Bytem v San Fernandu se rozezněl Danielův křik. Zabralo to. Ve vedlejším pookoji se ozval dupot a nadávání a vzápětí se ve dveřích objevila Sawyerova rozcuchaná hlava. „Co šílíš, vědátore? Máme přece ještě čas…“

Při pohledu na ztuhlého a výhružně pokřikujícího Desmonda a bledého Daniela zmlkl. Zareagoval rychle. „Dělej, Milesi,“ zařval na svého parťáka, který se rozespale štrachal z vedlejších dveří.

„Co se děje, Danny?“

„Je mimo. Něco s ním zase je,“ vypravil ze sebe fyzik.

Sawyer přiskočil k veliteli a zasykl na jeho Daniela: „Zkoušels ho probudit?“

„Nejde to.“ Daniel stál u svého psacího stolu a odtahoval se, jako by se nepříčetného bratra bál. Vzhledem k tomu, že od něj nedávno schytal fyzickou inzultaci, se mu Sawyer ani příliš nedivil.

Do pokoje se vřítil i Miles. Jednou sjel celou situaci pohledem a pochopil. „Dělej, Jime, přidržíme ho. Vypadá dost…“

Oba bývalí bezpečáci se k veliteli vrhli a popadli ho za paže. Nebránil se. Dál ze sebe vyplivoval slova plná vzteku a agrese, ale nesnažil se parťákům vymanit.

Do dveří nakoukl i Frank. „Co to tady vyvádíte?“

„Zavolej Chris, Franku,“ zakřičel na něj Daniel. „Hned. Chci vědět, jestli je v pořádku. Panebože, ať je…“

„Provedu,“ odpověděl klidně pilot, několika skoky zmizel ve svém pokoji a vrátil se s mobilem. Už ho měl u ucha a za malý moment už mluvil. „Dobrý ráno, Chris. Vzbudil jsem tě? Ne, na nic se teď neptej. Řekni mi, jseš v pohodě? Nestalo se u tebe nic?“

Kývl na Daniela a ukázal zdvižený palec. Dívka reagovala okamžitě, příčetně a absolutně nic jí nebylo, kromě toho, že ji ranní telefonát probudil a dost vylekal. Frank se s ní rozloučil a slíbil, že se jí za pár chvil ozvou a vše jí vysvětlí.

Desmondův vztek najednou ochabl a on zmlkl. Daniel se k němu opatrně přiblížil. Bratrovi se začaly opět přivírat oči, do té doby zuřivě vytřeštěné, a Sawyer s Milesem ucítili, jak mu povoluje celé tělo. „Položte ho,“ instruoval je tiše Daniel.

Pak na bratra začal mluvit.

Desmond se s trhnutím probral. Chvíli byl naprosto zmatený. „Co… co se to…“ Rychle se posadil a rozhlédl se po pokoji. Uviděl napjaté a vážné tváře čtyř parťáků. Pak ze sebe vypravil: „Co jsem udělal?“

Nikdo mu neodpověděl. Přitiskl si dlaně k očím v zoufalém gestu. Pak, pomalu a jako by se bál, co uvidí, je oddálil a začal si je prohlížet.

* * *

Zkoumal své ruce hodně dlouho. Pohled na ně ho patrně trochu uklidnil, protože pak konečně začal být schopen vypovědět, co se mu zdálo. Hlas se mu třásl, když líčil, jak mlátil Richarda až do bezvědomí. „Bylo to tak strašně živý,“ vrtěl hlavou. „Já… nechápu, proč se mi to zdálo. A proč zrovna Richard. Vždyť on mi pomohl, ne?“

Daniel jen očima přisvědčil. „Desi, tys byl mimo. To nebyl normální sen.“

„Nebyl jsem to já,“ šeptl Desmond.

„Cože?“

„Ten, kdo ho mlátil… to jsem nebyl já. Nebyl.“ Desmond se vsedě opřel o zeď vedle postele a zahleděl se do prázdna. Stále před sebou viděl tu hrůzu, ten strach v Richardových očích, tu marnou snahu ubránit se bolesti. A cítil zuřivost smísenou s potěšením, které cítil on… ne, ten druhý.

„To jsem nebyl já,“ zopakoval naposled. „Nikdy bych…“

Pak mu znovu sjel pohled na Daniela, který měl stále na rtu malou náplast, a on se složil na polštář.

* * *

Když se Desmond konečně vzpamatoval, dopřál si dlouhou sprchu, jako by ze sebe chtěl odplavit všecky zbytky odporného prožitku, a pak se připotácel do obýváku ke snídani. Dal si jen černou kávu.

„Dane,“ kývl na bratra. Daniel si k němu přisedl. Svíral v rukou šedivý zápisník a doteď do něj cosi horečně škrábal a kreslil.

„To byl zase ten záchvat, že?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil váhavě bratr.

„Jak to? Jak to, že se to zase stalo? Říkals, že mi ty věci, co jsme dovezli z lodi, pomůžou,“ šeptl Desmond vyčítavě.

„Dej mi prosím chvíli. Snažím se nějak si to utřídit. Nedokážu ti to říct hned teď.“

Frankovi znovu zazvonil mobil. Byla to Chris. Pilot si znovu nechal potvrdit, že ona měla noc klidnou a nic zvláštního se jí nezdálo ani nestalo. Pak jí opatrně popsal, co se stalo Desmondovi. Dívka zareagovala okamžitě. „Mám přijet?“ navrhla. Frank její dotaz zopakoval.

„Ne!“ zařval Daniel. „V žádném případě. Ať dnes nikam nejezdí. Řekni jí, že přijedeme my k ní.“  

Vyrazili hned po rychlé snídani, všech pět se jich složilo do outlanderu a vydali se na cestu.

* * *

O dvě hodiny později už je dívka vítala ve svém příbytku. Rozesadili se v obýváku jako za starých časů, ale nálada byla mnohem ponuřejší.

„Doufal jsem, že se znova takhle sejdem za lepších okolností,“ prohlásil Desmond. „Ale… je to, jak to je.“

„Jak ti je?“ zeptala se soucitně Chris. Dobře si pamatovala, jak mizerně jí bylo ještě následující den po jejím prožitku.

Desmond jen pokrčil rameny. „To už je jedno. Musíme konečně zjistit, o co tady šlo. Musíme. Dane, víš už něco dalšího?“

Jeho bratr zvedl oči od zápisníku. „Pravděpodobně se jednalo o podobný stav, jaký jsi zažil před koncem loňského roku. Jenže nyní to bylo výrazně silnější.“

„Tehdy jsem si po probuzení nic nepamatoval,“ souhlasil velitel.

„Tehdy jsem tě vzbudil až nějakou dobu poté, co to odeznělo. Možná to další spánek nějak přemaže. Ale tehdy jsi taky mluvil ze spaní. Vypadalo to hodně podobně. Dokonce si myslím, že… že jsi mluvil z pozice stejné osoby.“

„Myslíš, že ten, kdo zbil Richarda, je ta osoba, co to udělala Waltovi?“ vstoupila do hovoru Chris.

„Možná. Chris, ty si z té své epizody něco pamatuješ. Cos tehdy viděla?“

Dívka se rozpačitě protáhla. „Byla jsem… Jako bych byla Walt. Věděla jsem, že jsem on. Běhal po džungli a snažil se před něčím utéct. Měla jsem pocit… myslím, že to byla ta černá věc, co se mi o ní zdávalo už předtím. Honila ho a někde v dálce ječelo malý dítě. Pak… jsem, teda Walt, pak zaběhl do toho pásu, či co to je, ozval se nesrozumitelnej šepot a pak to po hrozně dlouhý době skončilo.“

„Nutilo tě to mluvit. Stejně jako Desmonda. Ten tehdy říkal něco… že mu někdo neuteče. Přesně si to nepamatuju, byl jsem v taky ve stresu,“ dodal omluvně Daniel. „Ale to, jak Desmond mluvil ze spaní, to hodně připomínalo dnešní záchvat.“

„Myslíš, že to je to samý?“

„Řekl bych, že ano.“ Daniel otevřel svůj zápisník. „Pokusil jsem se zachytit všecky epizody, které jsme zatím sledovali. Ve dvou se to stalo zároveň vám oběma. Konec roku a Yuba.“

„Ve třech,“ opravila ho Chris.

„Co?“

„Ve třech případech. Jednou jsme se srazili v obýváku, když nás oba probudily noční můry. Bylo to tehdy, jak jsi byl nemocnej, Dane. Ale tehdy to byly normální sny, jen dost nepříjemný.“

Desmond kývl. „To je pravda. Tenkrát se mi zdálo, jak přede mnou utíká ten… Walt.“

„A já jsem v tom snu byla Walt. Viděla jsem tu černou věc. A tys viděl… pohledem té černé věci.“

* * *

„Dobře. Máme tedy tři epizody společné, a k tomu několik Desmondových samostatných, je to tak?“ Daniel si to nechal odsouhlasit a pokračoval. „A teď tedy to podstatné. Původně jsem si myslel, že všecky tyhle epizody nějak souvisejí s energetickými anomáliemi. Vzpomínáte si, že ráno po té noci před koncem roku nám Hicks z univerzity hlásil začátek další anomálie, že? A stejně tak jsme zachytili anomálii u Yuby.“

Skupina ho zaujatě pozorovala.

„Jenže teď se nic takového nestalo.“

„Víš to jistě?“ zeptal se Desmond.

„Ano,“ odvětil pevně Daniel. „Hicks se neozval, ne? A Desmonde, já už dva dny a dvě noci dělám kontinuální měření v našem bytě. Neřekl jsem vám o tom. Ty měřiče průsaků tam byly, stály na mém pracovním stole, pár metrů od tvé postele… a ani jednou se neozvaly. Záření tam tentokrát neprosakovalo.“

„Když jsme byli v tom průsaku v Sierra Nevadě, bylo to jiný,“ řekl tiše Desmond. „Tam v tom nebyl ten… ten černej magor. Tam jsem jen viděl něco, co se nestalo.“

„Já tam viděla skrz Walta,“ namítla Chris.

„Tehdy jsi to neříkala,“ skočil do hovoru Sawyer. „Tehdy jsi řekla, žes viděla klečet chlapa na silnici. Ne že jsi viděla Waltovejma očima.“

Dívka znejistěla.

„Jim má pravdu, Chris. Tohle ti napsal Walt až později a ty sis to spojila. V první chvíli jsi o tom nemluvila,“ doplnil Frank.

„Je normální, že tenhle druh vzpomínek je nejasný a do jisté míry popletený. Patří to k věci,“ řekl uklidňujícím tónem Daniel.  Znovu se zahleděl do zápisníku. „Mám pocit, že to konečně začínám chápat. Celou dobu jsem si myslel, že tohle všecko je jeden druh epizod, jenom o různé intenzitě. Ale teď… připadne mi to, jako by to byly dva odlišné modely.“

„Jeden s anomálií a druhej bez ní,“ pochopil Frank.

„Přesně tak,“ souhlasil fyzik. „Jeden typ epizod je vyvolán vlivem prostředí, druhý je iniciován… z druhé strany. Iniciovaná epizoda může souviset s pobytem v exponované oblasti, ale nemusí. Klíčová je schopnost jedince navázat spojení. Víme, že Walt umí komunikovat na dálku a on sám nám později sdělil, že se během té kritické noci na Chris nevědomky napojil a přenášel na ni, co sám viděl.“

„A pak mi napsal, že v tý Yubě jsem něco podobnýho udělala já jemu,“ doplnila Chris.

„Ano. Všechny ty případy mají společné to, že je iniciuje někdo, kdo je buď výrazně nadán určitými schopnostmi, nebo aktuálně prožívá velice silný stres a má už s podobným kontaktem nějaké dřívější zkušenosti. Ale vždy se napojují ty samé osoby. Chris a Walt. Desmond a…“

„Ten šílenec,“ hlesl Desmond.

„Znal ses s ním,“ řekl suše Sawyer, jako by to všechno vysvětlovalo. „Znal ses jak s tím šílencem, co skáče z jednoho nositele na druhýho, tak s jeho aktuálním nositelem, s Jackem.“

„Jack ti zachránil život, když jsme se dostávali z Ostrova,“ vzpomněl si Frank. „Málem ses utopil.“

„Dává to smysl,“ přemítal nahlas Daniel. „To napojení je velice silné. A navíc… panebože!“ Sáhl po dalším zápisníku a začal jím horečně listovat.

„Co je, Dane?“

„Desmonde, tys měl sny, v nichž byl Jack, ještě dřív. Mluvils tehdy o Charliem. Když Chris měla tu svou vizi, slyšela v dálce jekot malého dítěte. Tys o díteti mluvil dnes ráno. Když jsi křičel všecky ty šílenosti, byly tam i zmínky o „tom děcku“ a o Desmondovi. Není to náhoda, brácho. Ten šílenec, jak mu říkáš, v každém spojení zapojuje tvého syna. Má ho u sebe. On ho…“

„Používá ho jako návnadu,“ dořekla pomalu Chris. „Už jednou jsem o tomhle přemýšlela. V těch našich snech jsou návnady, co nás lákaj na to místo. Charlie pro Dese a Walt pro mě. Někdo, koho známe, koho máme potřebu chránit a na kom nám záleží.“

* * *

Daniel se zamyslel. „Nebo Charlie funguje jako určité přemostění mezi ním a Desmondem. Brácho, ty sis před pár dny přinesl věc, která tě právě s Charliem spojuje. Je možné, že tím to spojení ještě zesílilo.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se unaveně Desmond. „Znamená to, že zase budu vyřazenej z akcí?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne, na to už není čas. A myslím, že to není třeba. Tyhle stavy, které u tebe souvisejí s Charliem a s jeho únoscem, jsou sice obrovsky nepříjemné a stresující, ale nepředstavují bezprostřední ohrožení. Desmonde, nic ti není, nebolí tě hlava, neteče ti krev z nosu, nejsi extrémně dezorientovaný. Nebezpečné jsou ty stavy, které jsou vyvolány vlivem prostředí a záření zvenčí. A na to by ti, pokud se nepletu, měl pomoci konstantoid.“

„To je ta Charlieho hračka. Teď jsi ale řek, že to může posilovat spojení s tím šílencem,“ namítl Desmond.

„Bohužel,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím to jistě, samozřejmě. Ale… může to tak být. Je to jako lék, který má nepříjemné vedlejší účinky. Zachrání tě před smrtelnou nemocí, ale způsobuje ti průběžné nepříjemnosti.“

Desmond si povzdychl a vyčerpaně zavřel oči.

Do hovoru vstoupil Sawyer. „Nejsem si jistej, Danny, že ten jeho dnešní stav můžeš nazvat jako nepříjemnost. Scotty byl rozzuřenej jako roj včel, kterejm někdo hrábl do úlu. Teda, rozzuřenej byl asi ten hajzl, co se na něj napojil… ale ani Scotty v tu chvíli nepůsobil moc uklidňujícím dojmem.“

„Já vím,“ přiznal Daniel. Vzpomněl si na ten pocit plíživé a pak konkrétní hrůzy, když mu začalo docházet, že skrz bratra mluví něco šíleného.

„Snažil jsem se…“ Desmond zatřásl hlavou. „Snažil jsem se Richarda umlátit. Bylo to šílený.“

„Tos nebyl ty, Desi,“ odvětil pevně Daniel.

„Proč to ten cvok dělá? Říkali jste, že to kdysi býval doktor, zachránce a vůdce,“ hlesla slabě dívka.

Konečně se ozval také Miles. „Někdo jinej by o něm řekl, že je posedlej. Posedlej temnou mocí.“

„Doslova temnou,“ zavrčel Sawyer.

Daniel si pohrával s propiskou. „Dělá to ta energie. To je naprosto jednoznačné. Říkala to i moje matka jako fakt, který je na Ostrově známý, ověřený a musí se s ním počítat. Z Ostrova pramení energie a ta se za určitých okolností může separovat na dva póly, řekněmě kladný a záporný. A intenzivní vystavení každému z pólů má vliv na živé organismy. Všechno nasvědčuje tomu, že to tak opravdu je.“

„Že někomu hrábne z ozáření?“

Vědec sebou trošku trhl, když slyšel to slovo. Hned ale pokračoval ve vysvětlování. „To se ale děje běžně, Jime. Ne přímo že hrábne, jak říkáš, ale že to má vliv. Různá vlnění mají vliv na živé organismy. Určité magnetické frekvence umí hojit tkáně. Určité zvukové vlny tě umí rozzuřit k nepříčetnosti nebo naopak uklidnit a uspat. Světlo může mít léčivé účinky. Jaderné záření způsobuje rozpad tkání nebo dlouhodobé mutace. Myslím si, že se tady setkáváníme s něčím podobným, jen dosud neprozkoumaným. Energie se tam rozkládá na víc složek a jedna z nich způsobuje extrémně agresivní chování.“

„Mluvila o tom ta Francouzka na Ostrově,“ zavzpomínal Sawyer. „Mluvila o nějaký nemoci. Nemusela myslet nemocný tělo, ale nemocnou hlavu.“

„Doufám, že se tohle neděje i na dalších místech, kam pojedem. Pokud tam bude ze země tryskat něco, co z lidí dělá šílence, zní to dost hrozně,“ poznamenala dívka.

 „Musíme být opatrní,“ řekl Daniel.

„To kurva musíme,“ potvrdil Sawyer a pak řekl to, co se dosud nikomu nechtělo vyslovit natvrdo. „Ono nejde jen o to, že to z lidí dělá šílence. Jack je mrtvej. Ono to z mrtvejch dělá zombíky, jestli jste si nevšimli, vážení.“  

* * *

„Co bude dál?“ zeptal se Desmond. Najednou nevelel, ale ptal se, co dál. Jako by teď sám nevěděl.

„Navrhuji pokračovat podle plánu,“ řekl odhodlaně Daniel. „Nemáme na co čekat. Na Ostrově se něco děje a my bychom to měli začít rozklíčovávat při ostrých výzkumech. Jinak…“ Odmlčel se a odkašlal si. „Myslím, že většina z nás tam má někoho, kvůli komu mu stojí za to sebou hodit.“

Sawyer se podíval na Desmonda. Velitel mu pevný pohled vrátil.

Daniel pokračoval. Došlo na plánování terénních výzkumů, a tak se ujal dočasného vedení. „Já jsem v podstatě dokončil měření v Altadeně. Přístroje jsou vyladěné a fungují, jak mají. Za sebe můžu říct, že můžeme vyrazit do Yuby. Klidně hned zítra.“

„Zítra je víkend,“ namítl Sawyer. „Pokud budeme brzy odjíždět, chci ještě dva dny volna.“

„Klidně,“ kývl Desmond. „A nedořešili jsme ještě tu věc s letadlem. Chci to vidět.“

„No jo,“ ožila dívka. „Chtěla bych ho vidět taky.“

Frank kývl. „Beru si to na sebe. Zavolám tomu chlapovi a dohodnu si s ním ještě jednu prohlídku na zítřek nebo pozítří. Zajedeme tam.“

„Milesi, dáš mi s sebou zálohu,“ řekl Desmond klidně. „Frank a Dan mají pravdu. Nemůžeme už ztrácet čas tím, že se budeme plácat někde na cestách.“

Odmlčel se a pak zase pokračoval. „Dobře, takže rozhodneme o letadle a pak vyrazíme. Kdy?“

Daniel se ošil. „No… vím, že jsem mluvil o dvou cestách. Jenže už jsme v takovém časovém skluzu, že by asi bylo nejlepší jet tam na jeden dlouhý výjezd. Jinak zase ztratíme dva dny přejezdy. Jeli bychom jeden den, pak bychom tam den pobyli, den jeli zpátky, den byli tady a pak zase nazpět. A já zcela nezbytně potřebuju být v neděli za týden.“

„Sbohem, volnej víkende,“ zadeklamoval Sawyer. „Doufám, že dostanem náhradní volno, Scotty.“

„Cokoliv,“ mávl rukou Desmond.

„Dobře. Kdy teda vyrazíme? Zarezervuju ubytování,“ přihlásila se Chris. „A kde? Asi bude lepší Oroville, že? Je to blíž těm místům.“

„Ano, ano,“ souhlasil roztržitě Daniel. „Navrhoval bych vyrazit v pondělí odpoledne. Na večer tam přijedeme, ubytujeme se a od úterka můžeme začít s prací v terénu. Počítám, že se zdržíme minimálně týden.“

„Můžu?“ vstoupila do jeho výkladu opět dívka. „Když tam budeme a budu mít pár volných dní, zajedu za tím starým policajtem. Žije někde nedaleko. O víkendu mu zavolám a dohodnu se s ním.“

„Třeba ti poví i o nějakých dalších případech,“ poznamenal Frank. „Rozhodli jsme se ignorovat extrémně agresivní zločiny, ale možná to byl unáhlenej krok. Po tom, co jsme viděli ráno, není o čem diskutovat. Mohlo se stát, že tam podobných událostí bylo víc.“

„Dobře,“ souhlasil Desmond. „Dane, pokračuj. Jak přesně to bude probíhat?“

„Po příjezdu zaměříme základní průnikové lokality. Nějaký odhad už mám z minula, ale chci to ověřit znova. Při té příležitosti také otestujeme funkčnost vašich konstantoidů,“ podíval se na Desmonda a Chris. Dívce podvědomě sjela ruka k pletené hračce, kterou měla na malé karabince na poutku džín. „A Pokud bude vše v pořádku, dáme se do měření a budeme čekat na čtyřiadvacátého.“

„Co myslíš, že se stane, Danny?“ zeptal se Sawyer. „Kdyby tady dneska byla lepší nálada, zeptal bych se, co budeme dělat, až ze země vyletí černej oblak a jednoho z nás vezme s sebou do horoucích pekel, jako se to tehdy stalo jednomu z těch kluků, ale dneska se to tak nějak nehodí. Takže jsem vlastně nic neřek.“

Na jeho pokus o vtip skutečně nikdo nezareagoval. Po tom, co dnes zažili, to příliš k smíchu nebylo.

„Nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím. Předpokládám, že tam dál budou světelné úkazy a anomálie, které jsme pozorovali minule. Ale víc… netuším. Možné spektrum doprovodných jevů je dost široké. A nebo se to nechová tak, jak předpokládáme, a všecko bude úplně jinak. Nedovedu to odhadnout.“

Zadívali se na sebe.

„Ještě někdo něco?“ zeptal se Desmond.

Daniel se opět váhavě ujal slova. Na rozdíl od předchozího předestření plánu teď působil trochu nejistě. „Ještě je tu jedna věc. Několik nocí tam budu chtít přespat.“

„Jako tam venku?“ nevěřil svým uším Desmond. Tys taky zešílel, ne? chtělo se mu zeptat, ale neřekl to.

Jeho bratr přikývl. „Ano. Chci měřit kontinuálně. Ty přístroje sice mají určitou paměť, ale nevím, jak to tam bude fungovat, vzpomeňte si na ty vybité baterie. Několik nocí chci zůstat v terénu a sledovat přístroje. Koupím si nějaké vybavení na táboření a nebude to tak zlé.“

„Bude to zlý,“ namítla vážně Chris s pohledem upřeným na Daniela. „Je únor a jsou to vysoký hory, Dane. Je to divočina. Sníh, mrazy a…“

„Pořídím si zimní vybavení. Už jsme tam byli, takže vím, jak to tam vypadá a co čekat.“

Ostatní se na něj zadívali, jako by blouznil.

„Tak jo, no,“ pokrčil po chvíli váhání rameny Sawyer. „Jdu do toho s tebou, Danny, sám sis o to řekl. Scullyová, tys to před chvílí nedořekla, ale asi jsi myslela na divokou zvěř, co?“

Chris vážně přikývla.

„Vezmu si s sebou zbraň,“ namítl Daniel. „Není potřeba, aby tam se mnou vyrážel někdo další.“

„Jdu s tebou,“ zopakoval klidně Sawyer a podíval se na Desmonda. „Veliteli, dej mu to jako rozkaz. Danny si s sebou sice může vzít všechny naše pistole, ale jediný, čeho dosáhne, když ho v noci vyleká splašená veverka, je to, že si nedopatřením prostřelí v lepším případě nohu, v horším hlavu. Jdu s ním.“

„Jim má pravdu, Dane. Sám tam nepůjdeš. Jde s tebou.“

Daniel na bratra upřel pohled. To nemyslíš vážně, říkaly jeho oči.

„Jde s tebou,“ zopakoval Desmond. „To je rozkaz.“

* * *

„Ještě je tu jedna věc,“ řekl Daniel, když se dohodli na všech podrobnostech výjezdu do Yuby. „Ty dnešní události na Ostrově. Chris, napíšeme jim zprávu. Potřebuju vědět, co se tam stalo.“

Desmond se bezděčně znovu podíval na klouby svých rukou, jako by na nich opět hledal nepřítomnou krev.

„Jasně,“ přikývla dívka a podala mu tablet. Vědec se ujal zařízení a sepsal celkem dlouhý vzkaz. Neptal se přímo na Richarda, ale zajímal se o celkovou situaci na Ostrově – o to, jak se jednotliví aktéři cítí, co naměřili, co běžného či neobvyklého se tam děje. Pak tablet vrátil dívce. „Chris, jakmile přijde odpověď, dej mi prosím vědět. Je to extrémně důležité.“

„Jako vždycky,“ souhlasila dívka. „Hned se ti ozvu.“

Pak se zamyslela. „Napadá mě teda jedna věc. Jakmile odjedeme do Yuby, budeme minimálně týden bez komunikace s Ostrovem. Jak moc velkej problém to v téhle situaci je?“

Desmond se nespokojeně ošil. „To se mi moc nelíbí. Nemůžeš to vzít s sebou?“

Chris si povzdechla. „Spíš ne, Desi. Walt si výslovně vyžádal, ať to nechávám ležet stále na tom samém místě. Vypadá to, že se může napojit na místa a lidi, která zná. Jinak s tím může mít problém.“

„Neriskoval bych ztrátu spojení,“ řekl tiše Daniel. „Nechme to raději tady.“

„Chcete se v týhle situaci na týden odříznout od zpráv z Ostrova?“ zaprotestoval velitel.

„A k čemu nám bude vědět, co se stalo, když stejně nemůžeme nic dělat?“ namítl Miles.

Sawyer se na něj podíval nevrle. „Tobě se to kecá, když tam nikoho nemáš, Enosi.“

„Klid, chlapi,“ zasáhl Frank. „Nebudem se dneska ještě hádat.“

Daniel zamyšleně hleděl do prázdna. „A nebo… Možná mě něco napadá. Chris, donesla bys svůj počítač? Něco vyzkoušíme.“

* * *

V podvečer se rozloučili a rozjeli se na víkend. Zahájili přípravy k cestě do Yuby. Vše ale probíhalo v jakémsi zvláštním ovzduší, zamlženém absurdností posledních dní. Pětice mužů zamířila do San Fernanda, Sawyer si od soboty do neděle zamluvil vypůjčený outlander a Chris zůstala sama doma s dohodou, že pokud se Frankovi povede dohodnout finální prohlídku letadla, zastaví se pro zainteresované ve Fernandu a pak pojedou na letiště.

Dívka zarezervovala ubytování v motelu v Oroville, kde přebývali před dvěma týdny. Pak konečně zavolala na číslo „starého Jacka“ a dohodla se, zda je starý policista ochoten si s ní promluvit, kdy bývá doma a kdy by ho tedy mohla navštívit. Odsouhlasil jí v podstatě všechny večery během týdne, kromě pátku, kdy prý chodí s přáteli hrát šipky do místního baru. „Ozvěte se, až budete poblíž. Rád si s vámi popovídám. Ten případ mi pořád leží v hlavě.“

V sobotu ráno si Sawyer vzal půjčené auto a opět vyrazil do neznáma.

Miles vypadal, že by to možná chtěl okomentovat, ale pak se rozhodl mlčet. Navenek se stále tvářil nezaujatě, ale uvnitř začínal cítit značný neklid, který pramenil z toho, co před nedávnem zažil v Sierra Nevadě na místě smrti nešťastného Teda. A teď věděl, že se tam vrátí. Na jednu stranu to bylo zneklidňující, na druhou stranu měl pocit, že konečně bude dělat to, kvůli čemu tady je. Dělat dvojku a záložního bezpečáka Sawyerovi v podstatě mohl kdokoli. Dělat vykladače starých smrtelných děsů však mohl jen on. Věděl, že to bude náročné, ale věděl, to udělat musí… a chce.

Daniel si sbalil všecky své staré i nové, upravené a vyladěné přístroje do dvou krabic – teď už nehodlal riskovat, že dojdou úhony v jeho starém otlučeném kufru. Podle testů v Altadeně vše fungovalo, jak mělo. Spektrometry, dozimetry, Geigerovy počítače doplněné o detektory speciálních doprovodných jevů, měřiče světelného spektra i zvuku. V rámci příprav se opět odřízl od rozbolavělých vzpomínek a emocí, které ho táhly zpět k dění na Ostrově. To, co jím lomcovalo ještě minulý víkend, kdy jím zmítaly pocity po bratrově útoku a po zprávě o matčině nemoci, bylo zase uspané kdesi v jeho nitru.

* * *

Frank zavolal Adamovi a dohodli se na nedělní odpoledne na druhou prohlídku letadla. Chris po snídani vyrazila do San Fernanda, tam nabrala Franka a Desmonda a vyrazili na Van Nuys. Cestou zvažovali různé strategie zájmu o letadlo: Frank byl největší odborník, ale nesměl letadlo koupit sám na sebe kvůli falešné totožnosti; Chris k tématu měla také co říct, ale nechtěla se příliš projevovat, a Desmond byl cizinec. Desmond celé věci rozuměl z nich všech nejméně, ale musel to být on, kdo rozhodne, a muselo to působit věrohodně.

Frank jim tlumočil to, o čem uvažovali v pátek večer s Milesem a Sawyerem. „Nejlepší by bylo, kdyby se Scotty tvářil jako velkej boss,“ prohlásil prý Sawyer. „Což on v podstatě je. A prostě chce letadlo. Zaměstnává tady tebe, Franku, teda sorry, Frede, a ty místo něj řešíš praktický věci.“

„Desmond je Brit,“ odtušil Frank, pasovaný do role ďáblova advokáta, který má hledat všemožné komplikace. „Proč si kupuje letadlo tady a ne doma ve svý vlasti?“

„Nevím,“ zavrčel Sawyer. „Třeba je to tam složitý? Nebo tam nemá svý lidi, jako třeba tebe? Nebo…“ zamyslel se.

Chvíli bylo ticho a pak šéf ochranky pokračoval. „Nebo tady má někoho, kdo ho k tý koupi letadla dostrkal tady. Scullyová by třeba dovedla předstírat, že je rozmlsaná krasavice, co si velitele omotala kolem prstu a teď zatoužila po miles height clubu, co myslíš?“

Frank ho trochu uzemnil. „Chris sice dovede spoustu věcí, ale tohle po ní nechtěj. Aby hrála Desmondovu milenku, co chce mít k užívání vlastní letadlo? To asi neklapne, chlape. Myslím, že by jí to bylo dost proti srsti.“ Ušklíbl se.

Sawyer pokrčil rameny. „Jen jsem uvažoval, co by v našem rozložení mohlo vypadat věrohodně. Argument ženskou obstojí vždycky, kapitáne. Ale když ne, tak ne. Koneckonců si to budete řešit sami.“

„Nějak to vymyslíme,“ prohlásil klidně Frank.

* * *

Na Sawyerovy scénáře nakonec nedošlo, i když jim je Frank předestřel cestou na letiště. Všichni tři se shodli, že to je naprosto absurdní a že něco takového nepřipadá v úvahu. Chris se přesto cestou honily hlavou úvahy, jak by měla hrát roli rozmazlené dámičky toužící po leteckém vzrušení, a jak by měla předstírat tlak na Desmonda jako rozhodující osobu. Neuměla si to představit. A nelíbilo se jí, že ji Sawyer začíná vnímat jako jakousi herečku. Ano, možná dobře odvedla práci při nácviku Desmondovy závěrečné zdravotnické zkoušky... ale to bylo něco jiného. Něco úplně jiného.

Naštěstí nebylo potřeba hrát vůbec nic. Adam si s nimi zcela civilně potřásl rukou a komunikoval hlavně s Frankem, se kterým se znal už od minulé návštěvy. Desmonda a Chris si skoro nevšímal.

Velitel výpravy po většinu schůzky jen poslouchal. Nakonec do hovoru obou pilotů vstoupil jen ve chvíli, kdy se řešily rychlosti a dolet. „Vypadá to jako to nejrozumnější, co můžeme udělat.“

Frank dál obcházel elegantní stroj. „Takže myslíš, že…“

„Myslím,“ řekl nezaujatě Desmond. „My to letadlo potřebujem, Franku.“

Bylo ticho, že by bylo slyšet kapku benzínu, která by ukápla na podlahu hangáru. Adam si založil ruce a vyčkávavě pozoroval trojici zájemců.

"Chcete ji?" 

Desmond kývl. Chris vedle něj užasle vydechla.

„Tak jo,“ řekl Frank. „Adame, šéf rozhodl. Bereme ji. Chceš zálohu?“

Prodávající pilot mávl rukou. „Jen symbolickou. Podepíšem smlouvu, pustíme se do přepisu a zbytek dorovnáme potom. Ať ji koupí tady Des, to je mi fuk, když ji budeš mít na starosti ty,“ zadíval se na Franka. „Věřím ti, chlape. Vidím ti na očích, že se ti Bonnie líbí a že se o ni budeš dobře starat.“

„Na to vem jed, že budu. Postarám se o ni jako o kus sebe samotnýho.“

Desmond podepsal smlouvu, kterou měl Adam už prozíravě připravenou, složil zálohu ve výši několika desítek tisíc dolarů a dal Adamovi plnou moc a kopie dokumentů, potřebných k převodu letounu na sebe coby nového majitele.

* * *

V neděli večer před odjezdem se Chris znovu podívala na svůj tablet. Danielův nápad, který měl spočívat v propojení jejího tabletu na domácí wifi s notebookem, který se sebou brala na pochůzky a cesty, se zatím neosvědčil. Připojila se tedy až večer doma, když už měla nahrubo vše sbaleno a připraveno k odjezdu během pondělního dopoledne.

Na tabletu našla zprávu od Walta.

„Ahoj slečno Jonesová, Danieli a vy ostatní,

jo, něco se stalo před několika dny ráno. Zatím nevíme přesně co. Hurley dnes ráno odešel a zatím se nevrátil. Hurley něco cítil. Nebyly to otřesy (jako zemětřesení nebo ty před příchodem Waltera), ale něco se dělo.

Ostatní věci jsou celkem v pořádku. V pásmu se snad nic neděje. To záření se k nám podle paní Eloise nešíří. Ze severu nemáme informace, Richard, který má měřit, se dva dny neozval, což je zvláštní. Ale u nás je vše v normě. Aspoň že tak. Paní E. i Walterovi je snad mírně líp. Mně a Benovi taky.

Je to divné. Cítíme se líp, ale něco se děje. Snad se Hurley brzy vrátí a já pak budu mít dobré zprávy.

Myslete na nás. Dobrou noc, Walt.“

* * *

Chris okamžitě podala hlášení do San Fernanda, jak slíbila. Přečetla zprávu a na druhém konci slyšela tlumené dohadování všech pěti parťáků.

Pak se slova ujal Daniel. „Chris, napiš mu, že děkujeme za zprávy a že dalších několik dní budeme mimo. Ať klidně vysílá naslepo. Když bude cokoli nového, ať ti dá vědět.“

Za pár minut mu volala znovu. „Odepisuje mi hned teď, Dane. Hurley je prý pořád mimo tábor. Walt počítá s tím, že budeme nějakou dobu pryč.“

„Chris, zeptej se ho ještě jednou, kolik tam teď mají hodin. Před jakou dobou zapadlo slunce, ano?“

Daniel se podíval na své náramkové hodinky. Bylo za deset minut osm večer.

Za chvíli mu Chris předávala další zprávu. „Západ slunce byl před pár hodinami. Ben říká, že teď je asi deset v noci. Jo, je to prý zvláštní, ale nic s tím neuděláme. Asi brzy usneme. Dobrou noc a ať se vám ve všem daří. Počítáme, že se na několik dní odmlčíte.“

Informace byla ověřena.

Na Ostrově bylo něco špatně. Za normálních okolností by v Pacifiku poblíž Marshallových ostrovů měli mít pozdní odpoledne. Ale oni hlásili noc, a to už poněkolikáté.

Daniel si začal črtat další schéma, tentokrát zachycující časovou osu všech průběžných hlášení z Ostrova a také jejich vlastního odchodu začátkem prosince. Věděl, že by měl jít spát, že následujícího rána budou brzy vyrážet do Simi pro Chris a pak na sever do Yuby, ale nemohl.

Závěr byl jasný. Dokud na Ostrově pobývali oni, plynul tam čas zdánlivě normálně. I jejich odchod celkem plynule přemostil časová pásma a oni z pozdního odpoledne na Ostrově skočili do počínající noci v Los Angeles. Jenže když se napříště pokusili o ověření času (což provedli s trestuhodným zpožděním, ale Daniela to prostě nenapadlo), zjistili, že Ostrov poskočil v čase dopředu. Když v Los Angeles byl večer, na Ostrově už měli noc.

Vědce zneklidňovalo, že tak zásadní událost proběhla v podstatě bez povšimnutí – nikdo nedovedl přesně říci, kdy se to stalo. Nikdo nevnímal žádné nepříjemné doprovodné jevy. Událostí, které teoreticky mohly časový přeskok způsobit, bylo víc, ale nikdo na Ostrově skutečný skok v čase nepozoroval. A když nevěděli, co daný přesun způsobilo, nemohli se tomu bránit. Ostrov se začínal přesouvat v čase čím dál hladčeji a to nebylo dobré. Zatím byl jeho časový odskok takový, že dovoloval kontakt s pevninou. Ale co kdyby došlo k dalšímu, ještě výraznějšímu přeskoku? Nikdo nevěděl, co se může stát příště… a jestli další kritická událost nestáhne Ostrov jinam nikoli o několik hodin, ale o několik let nebo století mimo. Pak by Ostrov – i lidi na něm – mohli ztratit z dosahu, možná navždy.

Už nemohli ztrácet čas. Ano, zítra odjížděli k prvním ostrým měřením a věděli, že teď už snad budou moci postupovat rychle. Zbývalo doufat, že není pozdě.