802 - Sám se nevrátíš

 „Walte! Co tady děláš?“ vykřikl Hurley.

Chlapec zvedl hlavu a unaveně, ale vítězoslavně se usmál. „Ahoj, Hurley.“

Chvíli na sebe se Strážcem hleděli. „Co tady děláš?“ zeptal se Hurley znovu.

„Přišel jsem,“ odpověděl prostě Walt. „Konečně jsem zjistil, jak se sem dostat, tak jsem tady.“

„Walte…“

„Ty z toho nemáš radost, že tady jsem, co?“ pochopil chlapec.

Hurley pokrčil rameny. „Rád tě vidím, to jo, ale… víš, trochu jsi mi naboural plány.“

„Tys se mnou měl plány? Takže tys mě tam chtěl nechat?“ Walt se zatvářil uraženě. „Já jsem ti pomohl, jak jsem uměl, a tys mě tam chtěl nechat?“

„Walte, pochop… byls jedinej způsob, jak komunikovat se světem tam venku. Nediv se mi, že jsem tě chtěl mít tam.“ Hurley se zamyslel. Původně předpokládal, že se Walt přidá k pětici vyslané z Ostrova, a bude fungovat jako komunikační spojka mezi Ostrovem a Desmondovou výpravou. Teď byl tenhle plán v troskách. Jak s nimi naváže spojení teď, to nevěděl. S jinými lidmi kromě Walta telepaticky komunikovat nedokázal, nebo se mu to aspoň zatím nikdy nepodařilo.

* * *

V podzemní místnosti byla zima. Walt byl rád, že si s sebou vzal všecky své věci včetně teplého oblečení. Otevřel batoh a vytáhl bundu. Hned mu bylo líp. Pak se zvedl ze země a zadíval se na trojici Hurleyho poradců. Richard a Ben, kteří už se s ním kdysi setkali, na něj více či méně povzbudivě pokývli. Eloise Hawkingová ho pozorovala zkoumavým pohledem. Pak promluvila.

„Chlapče, tak tys přišel z toho kostela?“

Walt přikývl.

„Viděls je projít? Desmonda, Daniela, Jamese a ostatní?“

„Jo,“ přisvědčil Walt. „Minuli jsme se někde v tom světle. Museli vyjít v tom kostele, jinak to snad ani nešlo. Člověka to vůbec nikam jinam nepustilo.“

Eloise si oddychla. „To je dobře. Jestliže prošli bezpečně a všichni, tak snad mají to nejtěžší za sebou. Aspoň na chvíli.“

Walt se zatvářil pyšně. „Budou to mít na pohodu. Já jsem jim tam nechal spolupracovnici.“

„Cože jsi udělal?“ užasl Hurley tak, že jim bezděky skočil do rozhovoru.

„Vzal jsem do toho kostela jednu paní,“ pokrčil rameny Walt, jako by o nic nešlo. „Teda spíš slečnu. Dost mně pomohla, když jsem přijel do L. A. Tak jsem si myslel, že by mohla pomoct i jim.“

Všichni na něj vytřeštěně zírali. Desmondova pětice se měla do světa vrátit co nejvíc nenápadně a v ústraní, tak, aby o nich nikdo nevěděl. Ne před svědky, které tam někdo cíleně přivedl. „Walte, ty jsi neřízená střela,“ chytil se Hurley za hlavu. „Koho jsi to tam vzal, prosím tě?“

Walt se zatvářil vzdorovitě. „Je to dobrá ženská. Mladá, chytrá, umí pomoct a je taková… v pohodě. Dá se s ní mluvit. Prostě… je fajn. Novinářka.“

„Novinářka?“ Hurley nevěřil svým uším. „Tys na ně poslal ženskou od médií? Walte, ty ses zbláznil. Měli se tam objevit nepozorovaně!“

„Nezbláznil,“ zahuhlal Walt. „Říkám vám, že je dobrá. Mně strašně pomohla. Nechala mě u sebe bydlet víc než týden. A věřila mně. Byla první člověk, kterej se mnou normálně mluvil a poslouchal mě, když jsem začal hledat, co se stalo, po tom pádu druhýho letadla. A fakt jí to pálí. Píše o letadlech a začala do toho šťourat, hned když se stalo to s tím druhým. Měla tím letět taky. Sama toho strašně moc zjistila a našla ten kostel. Jinak bych se sem tak rychle nedostal. Mně se o něm sice zdálo, ale nevěděl jsem, kde to je. Našla to ona.“

Chlapec vychrlil svou obhajobu – hájil své rozhodnutí i Chris, o jejíž bezúhonnosti a schopnostech byl naprosto přesvědčený.

„Neříkej mi, že viděla i to, jak jsi otevíral průchod a všecko to ostatní,“ zavrtěl Hurley rezignovaně hlavou.

„Jo. Musel jsem ji tam vzít s sebou, jinak by tomu všemu neuvěřila. Už takhle jsem měl co dělat, abych ji přesvědčil. Věděla toho sice dost, ale ty poslední věci už byly trochu moc i na ni. Ale teď už tomu bude muset věřit, když u toho byla.“

Hurley potřásal hlavou, ale usoudil, že nemá cenu to dál řešit. Už se stalo. „Snad se nepleteš.“

„Já se v lidech nepletu,“ odvětil pevně Walt.

Pak si na něco vzpomněl. „Jo, a je tu ještě jedna věc. Já s ní můžu na dálku mluvit. Ona to moc neumí, ale vidí mě a vnímá. To by se mohlo hodit, ne?“

Zazubil se.

* * *

Když se všichni vzpamatovali z přívalu nových informací a Walt nabral síly po vysilujícím manévru a přesunu, vystoupali z podzemních prostor do stanice Orchid. Byla už dávno tma. Rozhodli se, že přenocují tady ve stanici. Noční pochod do síně pod sochou by byl zbytečně riskantní. Něco málo pojedli – kromě Walta, který si až teď uvědomil, jak obrovský má hlad. Ten nejedl málo, ale hltal jako vlk. Každý ze čtveřice mu dal něco ze svých zásob a chlapec se blaženě pustil do jídla. Pak se všichni postupně uložili ke spánku.

Uprostřed noci je však vzbudily zvuky, které se odlišovaly od běžných zvuků džungle.

Stará známá kombinace troubení a cvakání. Nikdo se neptal, co to je. Znali ty zvuky až moc dobře.

Hurley promluvil do tmy. „Zůstaňte tady, nikdo nikam nechoďte. Je pod námi v těch tunelech. Sem se nedostane.“

Zvuky jako by se nocí přelévaly, podle toho, kde se zrovna černý kouř pod nimi pohyboval.

Walt se otřásl, ale teď už to nebylo zimou. Vybavila se mu stará vzpomínka. „Je to…. jako tenkrát, když jsme tady ztroskotali. Přišlo to k pláži hned první noc.“

Hurley do tmy přikývl. „Jo. Myslím, že vždycky vycítí, že se něco změnilo. Vnímá změny v ostrovní energii a teď poznal, že jí část odešla. Rád by asi zjistil, co se stalo.“

„A je naštvanej,“ zašeptal Walt.

„Nelíbí se mu to,“ přitakal Richard. „Nemá rád změny a nemá rád, když se něco děje mimo jeho dosah.“

„A nemá rád, když někdo další odejde z Ostrova,“ podotkl Ben.

„Vydává se už i na území, kde se v poslední době téměř nevyskytoval,“ poznamenal Richard. „Budeme muset být opatrní, ještě opatrnější než dřív. Rozdráždili jsme ho.“

Když Walt opět usínal, měl před očima vidinu černého kouře. Byl jako roj. Jako roj rozzuřených vos. Píchli jsme do vosího hnízda, pomyslel si.

* * *

Do rána už byl klid a vládl i dalšího dne. Hned, jak se rozednělo, vydali se do síně pod sochou. Walt byl jako u vytržení. Pozoroval místa, jimiž procházeli, a štěstí z něj jen zářilo. Konečně, po dlouhých třech letech, byl zpátky.

Když se vrátili do síně pod sochou, uvítali je Druzí s radostí a úlevou. „Povedlo se to?“ zeptal se Craig. Během nepřítomnosti Richarda a Hawkingové se on, Stephen a Marcus stali nepsanými vůdci skupiny.

„Povedlo,“ odvětil Hurley. „Všecko snad je v pořádku. Desmondova skupina prošla a k nám se vrátil Walt. Patří k nám.“

Tohle představení stačilo. Několik málo Druhých si ho ještě pamatovalo z doby po havárii letu 815, kdy jej nějakou dobu drželi v zajetí. Bylo zcela pochopitelné, že se tenhle chlapec vrátil zpátky.

* * *

Den utíkal. Na Ostrově i v síni vládl klid. Jen Walt jaksi neměl stání. Chtěl se znovu procházet po Ostrově, nacházet stará známá místa, cítit se jako kdysi. Pokusil se vyjít ze síně, ale byl vlídně, ale nekompromisně zastaven hlídkami Druhých.  Nakonec se odhodlal a vyrazil za Hurleym.

„Můžu se tě na něco zeptat, Hurley?“

Strážce mu odpověděl povzbudivým úsměvem. „Kdykoliv, Walte.“

„Hurley, co se to tady děje? Strašně jsem se chtěl vrátit a jsem rád, že jsem tady, ale teď si připadám, jako bych byl ve vězení. Proč nesmím ven?“

„Neber si to osobně, prosím tě. Týká se to všech. Prostě… Druzí mají strach. Mimo síň pro ně není bezpečno. Děly se tady zvláštní věci a je to tu čím dál nebezpečnější.“

„Viděl jsem ve snech světlo a něco jako zemětřesení. Vypadalo to dost hrozně.“

„Jo, to byly doprovodný jevy. Víš, v posledních týdnech to tu bylo docela divoký. Dostaly se sem dvě skupiny lidí zvenčí, do toho sem proskočila parta kolem Sawyera z minulosti…“ Hurley zachytil Waltův zmatený pohled. „Bylo toho strašně moc, později ti to zkusím vysvětlit podrobně. Důležitý je, že se všem těm skupinám lidí při vyřizování vlastních účtů povedlo zaplést se s něčím, co tady na Ostrově sídlí už strašně dávno a má to svoje vlastní plány. A ty nevyšly. Takže já osobně se nedivím, že zuří.“

„To je to, co vypadá jako černej kouř?“

Hurley přikývl.

„Ale ten mně nic neudělá,“ prohlásil Walt přesvědčeně.

„Jak to můžeš vědět?“ zahleděl se na něj zkoumavě Hurley.

„Vím to. Nikdy mi nic neudělal. Kdyby chtěl, mohl to udělat už dávno.“ Walt pokrčil rameny. Chlapec se zatvářil zadumaně a zklamaně.

Hurleymu ho začalo být líto. „Walte… my tady nejsme napořád. Tohle, co vidíš kolem, jsou vlastně dvě skupiny lidí. Druzí, ti zůstávají v bezpečné zóně. A pak jsem tady já a Ben. Když budeme chtít, můžeme jít pryč.“

„Pryč? Kam?“ ožil Walt.

„Ještě nedávno jsem měl za hlavní sídlo starej tábor na pláži. Vlastně bych se tam i docela rád vrátil. Připadám si tam jaksi víc doma. Jestli budeš chtít,“ rozpřáhl Hurley ruce, „můžeš jít se mnou.“

Walt se rozzářil. „To bych strašně rád.“

„Tak jo. Domluvím to s Druhýma.“

* * *

Dohoda byla rychlá. Druzí neměli nic proti tomu, aby se Hurley a ti, kdo budou chtít jít s ním, vrátili do starého tábora na pláži. Ben okamžitě potvrdil, že půjde s nimi. Zato Hawkingová a Richard se rozhodli zůstat se svými lidmi pod sochou.

Ještě během odpoledne se Ben a Hurley rozloučili s Druhými. Ještě, než vyrazili, provedl Hurley několik zvláštních věcí. Věděl, že musí posílit ochranné prvky, které chránily úkryt Druhých a jejich vůdce. Obešel tři okruhy kolem síně pod sochou. Potom počkal, až Druzí přinesou starodávné rituální vázy a naplní je vodou z jeskynního pramene, potom do nich ponořil ruce a předal nádoby Richardovi a Hawkingové. Jeden po druhém je pozvedli a vylili jejich obsah na toho druhého. Eloise Hawkingová měla se zvedáním nádoby co dělat, a to i přesto, že se Richard sklonil. Waltovi, který rituál pozoroval zpovzdálí, to připomínalo křest.

„Můžete kdykoli přijít,“ řekl jim Hurley. „Budete v naprostém bezpečí.“

* * *

Cesta do tábora netrvala dlouho. Za soumraku byli na místě.  Walt se s nadšením, odpovídajícím jeho třinácti rokům, rozběhl zkoumat zbytky tábora. „Můžu si něco zabrat pro sebe, prosím?“ přiběhl za Hurleym. Ten bez váhání přisvědčil. „Jasně, Walte.“

Hurley s Benem mezitím rozdělali oheň ve starém ohništi. Hurley, když se k praskajícímu ohni posadil, si s bodnutím lítosti připomněl, že před dvěma dny tu ještě seděl s muži, které mohl nazývat přáteli. Teď byli pryč. Místo nich tu však byl Walt.

Když se setmělo, a tady na Ostrově padal soumrak rychle, přišel k ohništi i Walt. Chvíli se všichni tři pozorovali přes mihotající se plameny.

„Můžu se na něco zeptat, Hurley?“ Walt se tvářil vážně.

„Na cokoliv, Walte,“ odvětil Hurley. Uvědomil si, jak moc rád je, že tady chlapec je. Bylo to pojítko s minulostí a s letem 815. Náhrada za Sawyera, dodalo cosi hluboko v jeho mysli. A za Desmonda. Je to někdo, kdo tu byl od začátku všeho. A někdo, kdo dokáže věci, které jiní nedovedou.

„Proč jsem se sem nemohl vrátit dřív? Strašně jsem to chtěl. Ale… nešlo to. A teď najednou jo. Proč?“

Hurley se pousmál. „To teda není moc lehká otázka na úvod. Walte… já vím, že jsi plnej otázek a chceš znát odpovědi. Ale já to všecko zatím taky nevím. To proto jsem poslal pryč Desmonda a ostatní. Aby zjistili víc informací. My tady na Ostrově některý věci jen tušíme.“

„I ty?“ podivil se Walt. „Vždyť je z tebe tady šéf. Nebo ne?“

„Jo, je,“ ošil se Hurley. „Ale… zatím se učím. Převzal jsem to před pár týdnama. Vševědoucím strážcem se nestaneš ze dne na den.“

„Ale určitě aspoň něco tušíš,“ prohlásil přesvědčeně Walt. „Proč myslíš, že to nešlo? Já jsem se sem fakt strašně chtěl vrátit.“

Hurley se zamyslel.

„Myslím, žes nikdy nenašel to správný místo, kterým bys sem prošel.“

„To si myslím taky. Ale proč? Ty a ostatní v tom letadle Ajiry jste se sem dostali. Vy jste to správný místo dokázali najít. A neříkej, že to bylo jen tím, že jste sedli do letadla a letěli. Já jsem taky od té doby několikrát letěl. Byli jsme s tátou na dovolené.“

„My do toho letadla nesedli náhodou. Našel nás Jack a toho našel Locke. A do jakýho letadla máme sednout, to nám pak řekla Eloise,“ vzpomínal Hurley.

Walt se zatvářil dotčeně. „Tak proč nenašli i mě? Já bych s vámi šel taky. To jako proto, že jsem kluk? Že jsem nesvéprávnej a nevím, co chci?“

„Já si to nemyslím,“ zarazil ho rychle Hurley. „Ale nikdo z dětí, který odešly z Ostrova, se sem tak brzy nevrátil. Možná… to nejde. Ta pravidla, kdo se vrátí a kdo ne, nestanovil Locke a Jack.“

Do hovoru vstoupil Ben. „Na děti se vždycky vztahovala jiná pravidla než na dospělé. Aspoň za dob Dharmy, od té doby, co si vzpomínám. Platila zásada, že děti na Ostrově nesmějí strávit příliš dlouhou dobu. Nesměly tady žít déle než několik let. Pak musely i s rodiči odjet. Vysvětlovalo se to předpisy, dětskou psychologií, potřebou poznávat další podněty a nové lidi. Ale já si myslím, že to bylo proto, aby Ostrovem příliš nenasákly. Aby získaly šanci žit i v jiném světě. Kdyby tu strávily celé dětství, nikdy by už odtud nedokázaly odejít. Přišly by o svou svobodnou vůli.“

Jako ty, pomyslel si Hurley.

* * *

Ben Strážce i chlapce pozoroval zamyšleným pohledem. Hurleymu se pořád vracela slova, která před chvílí vyslovil – pravidla, kdo se vrátí a kdo ne, nestanovil Locke a Jack. Oni jen vykonali vůli někoho jiného.

Po chvíli přemýšlení Hurley znovu promluvil. „Walte… vzpomínáš si, že by ses někdy potkal s chlapíkem kolem pětatřiceti, čtyřicítky? Světlovlasej, hnědookej, se strništěm. Měl takovej zvláštní úsměv.“

Walt chvíli přemýšlel. „Nevím. Na nikoho takovýho si nevzpomínám. Co by s ním mělo být?“

„Nejspíš by se s tebou setkal v nějaké zvláštní chvíli. Když jsi něco provedl, nebo když se ti něco stalo. A možná by se tě dotkl.“

Walt vrtěl hlavou. „Asi ne. Fakt mě nic nenapadá.“

Takže Jacob si ho nevybral, pomyslel si Hurley. Dávalo to smysl. Jiné kandidáty si sice Jacob vybral už jako děti, ale na Ostrov je povolal až v dospělosti. A u Walta Jacob nemohl čekat tak dlouho. Věděl, že se věci dávno daly do pohybu a tušil, že bude nástupce potřebovat velmi brzy.

„Co by to znamenalo, kdybych si něco takovýho pamatoval?“ zeptal se Walt.

„Můj předchůdce si takhle vybíral lidi, které chtěl přivést na Ostrov. Možná o tom bude něco vědět Richard. Byl s Jacobem v nejužším kontaktu a některé lidi na Ostrov přiváděl on sám,“ přemýšlel nahlas.

Ben s hořkým úsměvem přisvědčil. „Richard o odcházení a návratech na Ostrov ví hodně. A zeptal bych se i Eloise. Oba toho věděli víc, než co komukoli řekli.“  V hlase mu zazněl střípek výčitek. Pohled mu sjel k Hurleymu.

Podobně vyčítavě se teď díval i Walt. Jak se to mohlo stát, že mě vynechali, když se vybíralo, kdo se sem vrátí a kdo ne?

Správce Ostrova Bena i Walta chápal. Každý v sobě nosil něco, co považoval za příkoří. Oba teď spojoval pocit dřívější odstrčenosti. Mimo jiné.

* * *

Další ráno přineslo nádherný den. Walt seděl na pláži, hleděl na obzor a do jasně modré oblohy a připadal si šťastný tak, jako snad ještě nikdy. Měl dobrý pocit i z uplynulé noci. Povedlo se mu nechat si zdát sen s Chris. Opět byl u ní doma v jejím letadlovém příbytku. Stál na prahu její ložnice, novinářka seděla na posteli a objímala si kolena. Mluvila tiše, aby nevzbudila pětici z Desmondovy výpravy. „Jak se jim u vás líbí?“ zakřenil se zvědavě Walt.

„No… myslím, že jsou rádi, že nemuseli zůstat venku. Ale jsou strašně nedůvěřiví. Jedinej, kdo se se mnou baví normálně, je ten pilot, Frank. Jinak nic moc.“

„Vy je ukecáte,“ prohlásil s jistotou Walt. „Až bude vhodná chvíle, běžte za Sawyerem. Ten blonďák. Vyřiďte mu, že jsem si ve stanu půjčil jeho knížku. O myších a lidech. Byla strašně promáčená, ale budu na ni dávat pozor.“

Snová Chris chvíli mlčela, pak přikývla. „Zkusím to. V nejhorším případě se dozví, že mám nesmyslný sny. To asi zvládnu.“

Walt udělal vše, co pro tentokrát udělat chtěl. Navázal spojení z Ostrova a spojení, zdá se, fungovalo. Byl spokojen. Nechal snový výjev, aby zmizel a přešel do dalších vidin.

Teď byl dávno vzhůru, seděl u oceánu a díval se do dálky. Přišel k němu Hurley. „Dobrý ráno, Walte. Jak ses vyspal?“

„Úžasně. Mám dobrý zprávy, Desmondova skupina je v pořádku. Všichni prošli a dávají si pozor na to, co říkají a co dělají.“ Walt se zazubil. „Předal jsem jim přes tu slečnu nějaký zajímavosti. Nic důležitýho, ale… mohli by jí začít víc věřit.“

„Takže tys s ní mluvil,“ přikývl Hurley. „Tak jo, asi je to dobře. Vypadáš, že víš, co děláš. Třeba se nám to ještě bude hodit.“

Strážce Ostrova plánoval takové úplně normální dopoledne a přišel Walta vyzvat, aby se k němu přidal. „Víš, co myslím. Nastražit pár pastí, nasbírat nějaký ovoce, donést vodu a tak. Budeme se muset začít ohánět. Nechci tě urazit, Walte, ale vy kluci v pubertě toho strašně moc sníte.“ Walt se rozesmál a šel s ním.

Ben se vypravil do džungle samostatně. „Přivede Eloise a Richarda,“ vysvětlil Hurley. „Když jsme včera nakousli ty příchody a odchody na Ostrov, bude fajn zjistit, co se zjistit dá, i od nich.“

* * *

Vyrazili do džungle, ne na dlouho. Po poledni byli zpět. Ben o něco později do tábora přivedl oba vůdce Druhých. „Všecko bylo v pohodě?“ ujistil se Hurley.

„Ano,“ přikývl Ben. „Nikde po něm není ani stopy. Nejspíš se vrátil zpátky ke Claire.“

Pětice se usadila na pobřežních skaliskách. Ve dne to bylo Hurleyho oblíbené místo k přemítání a závažným hovorům.

Mluvit začal Richard. Ben už ho nejspíš cestou informoval, co včera večer probírali, takže Richard teď na téma navázal. „Takže vás zajímá výběr kandidátů. No… ono to vlastně bylo celkem jednoduché. Jacob, bývalý Strážce, dokázal nahlížet skrz realitami. Věděl, co koho v budoucnu s největší pravděpodobností čeká, a podle toho si vybíral své kandidáty. Myslím, že si vybíral muže a ženy s určitými povahovými vlastnostmi, kteří si prošli určitým druhem zkušeností. Potřeboval lidi, kteří vědí, co to je, někoho nebo něco ztratit. A potom jen prošel z Ostrova do jiného prostoru a času… a vybrané kandidáty si označil. Když se jich dotkl, označil je nesmazatelným znamením. Vlil do nich kus ostrovní energie a dal jim tak to, co mají i ti, co se na Ostrově narodili nebo tady dlouho žili. Takové lidi si pak Ostrov volá a táhne je zpět.“

Hurley zamyšleně přikyvoval. „Dává to smysl. Všichni, kdo jsme sem přišli, jsme někoho ztratili. Když o někoho nebo o něco přijdeš a strašně to chceš zpět, dává ti ta touha určitou sílu. Sílu, která se tady na Ostrově jaksi… zesiluje.  A takhle jsme se všichni sešli na palubě letu 815, ve chvíli, kdy se každej z nás vyrovnával s nějakou ztrátou.

Walte, tys ztratil maminku. Jack ztratil tátu. Kate ztratila důvěru v lidi a svobodu, to nejcennější, co měla. Claire ztratila přítele a co víc, chystala se vzdát děcka. Locke ztratil svůj životní sen. Rose a Bernard ztratili naději, že se Rose vyléčí z rakoviny. Sun s Jinem v podstatě ztratili otce a tchána, kterej je coby nesourodej manželskej pár zavrhl. A tak dál.

V tom letadle nás bylo moc. Moc s pocitem ztráty a moc s dotekem Ostrova. Takže si nás Ostrov prostě přitáhl. Nevím, jestli to byla náhoda nebo Jacobův úmysl – možná dobře věděl, že se jednoho dne v roce 2004 všichni takhle sejdeme na palubě jednoho letadla, který zrovna poletí přes určitý končiny… Možná to fakt věděl a tím dotekem si nás ještě pojistil. A zároveň nás tím ochránil. Ostatní umírali, nepřežili havárii, zabíjely je zranění, nehody a později On… ale my jsme z toho vždycky vyvázli. A proto jsme tady. To, že v tu chvíli Desmond nezmáčkl tlačítko a způsobil elektromagnetickej výboj… to možná už byla jen náhoda. To letadlo by se možná zřítilo i bez toho.“

„Ale proč? Proč nás sem Jacob chtěl dostat?“ Walt se tvářil zadumaně.

„Hledal si nástupce. Taky možná chtěl doplnit hru o nový, neokoukaný a originální figurky. Ale myslím, že mu šlo hlavně o nástupce. Musel tušit, že se ta jejich hra s Černým jednou vymkne z pravidel a že pak bude pro ně oba pěkně nebezpečná. Myslím, že tu chtěl mít lidi, který si sám vybere, schopný a přitom… no, prostě dobrý. Aby to po něm kdyžtak někdo z nich převzal.“

„Věděl, co se stane, a snažil se podle toho zařídit. A přitom to sám způsobil. Když vás sem přitáhl, dal do pohybu všechny ty věci, které nakonec vedly k jeho smrti,“ poznamenal Richard.

„Není dobré znát budoucnost a snažit se ji změnit,“ vstoupila do hovoru Hawkingová. „Mnohdy ta snaha o změnu vede k tomu, že se stane právě to, čemu se snažíte zabránit.“ Opět si vzpomněla na Daniela ze 70. let. On a Jackova skupina se tak zoufale snažili zabránit vzniku elektromagnetické kapsy, která pak podle nich přivodila havárii letu 815… že vznik elektromagnetické kapsy způsobili.

* * *

„A proč jsem se sem teda nemohl tak dlouho vrátit?“ opět začal Walt s tím, co ho trápilo nejvíc.

Hurley zvedl malý kámen a hodil ho z útesu dolů. „Nebyl jsi vybranej Jacobem. A byl jsi sám. Kdybys byl v kontaktu s dalšíma, co se vrátili z Ostrova, nejspíš by se vaše ostrovní energie nasčítaly a přitáhlo by vás to všecky. Tak, jako to přitáhlo let 316. Ty v sobě máš energie taky dost… ale jsi jen jeden a nedostals speciální dávku od Jacoba. Asi to nestačilo.“

„Opravdu to funguje podobně jako magnetismus,“ řekla Hawkingová. „Byl jsi malý magnet, daleko od obrovského původního magnetického zdroje. Kdybys byl součástí skupiny, skupiny silnějších magnetů, nejspíš by si vás Ostrov přitáhl i z větší dálky. Takhle tě přitáhl, až když jsi našel to správné místo, kudy ostrovní energie prosakuje. Ten kostel, však víš.“

„Takže cesta, jak se vrátit na Ostrov, je dát dohromady co největší skupinu lidí, kteří už tam někdy byli,“ konstatoval Hurley.

„Přesně tak,“ řekla Hawkingová. „Takhle se na Ostrov dostaly obě výpravy, které organizoval Charles. Do té první vzal Daniela a další lidi, kteří na Ostrově v dětství žili – Milese a tu archeoložku. A nejsem si jistá, zda ve výpravě neměl i další osoby, které někdy pracovaly pro Dharmu. Fungovalo to. A na druhou výpravu, když se sem rozhodl přijet sám, s sebou kromě mě vzal i Desmonda, Penelope a Charlieho. Silnější osobnosti snad najít nemohl.“

„Takže návrat na Ostrov je možný, ne že ne, jak se tady celé věky říkávalo.“ vstoupil do hovoru Ben a zadíval se na Richarda. „Je možné se sem vrátit, ale člověk na to nesmí být sám.“

„Všecko tomu napovídá. Ale Benjamine, tohle jsme nevěděli ani my,“ namítla Hawkingová. „Vždyť Charles Ostrov marně hledal celé ty roky. Až po havárii letu 815 se dostal na stopu, povedlo se mu přibližně určit místo, kde by Ostrov mohl být, a nakonec jsme přišli i na to, že klíčem ke vstupu jsou kromě správného kurzu a podobných maličkostí především lidé, kteří už na Ostrově někdy byli.“

„Řekla jste „jsme přišli“. Takže jste se na tom Widmorově hledání Ostrova podílela i vy,“ řekl Hurley. Nepřekvapovalo ho to.

„Ano. Jako žena a muž jsme se sice rozešli, ale zůstali jsme v kontaktu, museli jsme spolupracovat. Byly tam děti – já se starala o Daniela, Charles o Penny… a na dálku jsme sledovali Desmonda. Museli jsme spolupracovat a vlastně jsme i chtěli. Když toho s někým tolik prožijete, nemůžete to jen tak smazat,“ povzdychla si lehce Hawkingová. „Viděli jste moji laboratoř v Los Angeles. Snažila jsem se o zaměření Ostrova dlouhé roky, ale dlouho tomu něco bránilo. Až po té havárii letu 815 se nám povedlo věci prolomit. Museli jsme celou tu dobu něco dělat špatně.“

„Možná jste nedělali nic špatně. Možná začal něco dělat Ostrov,“ poznamenal Hurley.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zpozorněla Hawkingová.

Hurley rozhodil rukama. „Ne, ani náhodou. Je to jen takovej… pocit. Jako by Ostrov byl něco živýho, co se probudilo. Možná se to probudilo, když jsme přišli my. Do té doby byl jako spící zvíře. Ale… nevím,“ zamával rukama, aby zabránil dalším dotazům, které by určitě přišly.

„I proto jsem poslal pryč Desmonda, Dana a ostatní, aby zjistili, co se zjistit dá. Bádat o Ostrově na Ostrově… to je, jako když sedíte v oku hurikánu. Všecko se motá kolem vás a vy vlastně nemáte představu, jak ta bouře vypadá zvenčí. Víte, já pořád o Ostrově nevím všecko. Myslím, že začínám rozumět tomu, co nějak souviselo s Jacobem. Co dělal, co cítil, nad čím uvažoval, jak se rozhodoval. Je to velká část informací o Ostrově, protože on věděl hodně, ale není to všecko. Jiný věci jsou uložený mimo Ostrov a na další byste se museli zeptat… toho druhýho.“

* * *

Waltovi, který doteď hlavně poslouchal, zajiskřily oči. „Možná bych mohl…“

„Na to ani nemysli, Walte,“ zpražil ho nečekaně přísně Hurley. „Já vím, že toho hodně dokážeš, ukázals to nám všem, ale nemůžeš si myslet, že jsi silnější než On. A pokud by tě ovládl… byl bys jako Hvězda smrti, která se vrhne proti svejm tvůrcům. To prostě ne. Stačí, že má Desmondova kluka. I z toho jednou vyroste pěkně nebezpečná zbraň.

Už jsem říkal, že tady na Ostrově to v uplynulých dnech bylo pěkně divoký. Teď je načase nechat to zase všecko usadit. Udělali jsme, co se udělat muselo, vyslali jsme pátrací výpravu, a teď si dáme pohov. Slíbil jsem to i Desmondovi, že se budu snažit, aby tady bylo bezpečno. Kvůli jeho synovi. Všichni teď potřebujeme kousek klidu, co myslíte?“

Rozhlédl se po ostatních. Ben, Richard i Hawkingová souhlasně přikyvovali.

Hurley se zahleděl na chlapce, který jako jediný nijak nereagoval. „Takže… nebudeme tady teď vířit vodu. Necháme všecky nánosy, aby se usadily, a my si tady jen tak budeme sedět, lovit ryby, sbírat ovoce, koupat se v oceánu a sledovat, že je všecko tak, jak to má být. A hlavně nebudeme provokovat druhou stranu. Rozumíme si, Walte?“

Chlapec už pochopil, že Hurleyho slovo je tady teď svaté. On sem přišel z vlastního rozhodnutí, nikdo ho na Ostrov nepřitáhl. A teď tedy chápal, že je hostem a musí přijmout stávající pravidla. Přikývl.

Hurley se usmál. „Dobře. Já jsem vážně rád, že tady jsi. Ale prostě ses vrátil na citlivou půdu. Ale jsem si jistej, že to zvládneme. Tak… vítej doma, Walte.“