Na pláži se nic nezměnilo. Hurleyho prosba o pomoc, adresovaná posádce neviditelného letadla, poslední naději na záchranu, zůstala nevyslyšena.
Ben s Hurleym opravili pár přístřešků, jejichž zbytky stále zůstávaly na pláži – už roky – nebo desítky let? Desmond stále ležel v hlubokém bezvědomí a Ben považoval za obrovský úspěch, že se mu do něj v průběhu večera podařilo vpravit po hltech necelou sklenici vody.
Utekla noc a přišlo ráno.
Ben seděl ve stanu u Desmonda a snažil se zaznamenat aspoň malé zlepšení. Marně. Tep zůstával téměř nehmatný, dech byl neznatelný. V lepších chvilkách se objevovaly reflexy – mírná reakce na bolestivé podněty nebo polykací reflex. Těch chvil se muselo náležitě využít. Proto se s Hurleym u bezvědomého střídali a snažili se zachytit období, kdy byl Desmond schopný něco polknout – a pak do něj nalít co největší množství tekutin. Víc se teď dělat nedalo.
Hurley zatím seděl na písečné pláži a omámeně hleděl do dálky. Poslední noc toho moc nenaspal. Nemohl za to jenom strach o přítele a o osud celého místa, které nečekaně dostal na starosti… bylo toho mnohem víc. Pořád se nemohl zbavit silného – a sílícího – pocitu, že se bez jeho vědomí děje něco, co by se dít nemělo. Blbej pocit, řekli byste. Svinsky blbej pocit, kámo, opravil by vás Hurley. A kromě toho měl svoje vlastní chmury, které mu tížily zmatenou a nejistou duši.
Zíral do dálky a ztrácel se ve vlastních myšlenkách, kterým dosud pořádně nerozuměl. A proto nevnímal okolí.
Po pláži se pomalu někdo přibližoval.
* * *
Hurley si osoby všiml, až když na něj promluvila. „Dobré ráno, Hugo,“ ozval se důstojný hlas.
Vzhlédl k ní… kupodivu vůbec ne překvapeně. Pak potřásl hlavou. V tom gestu bylo spíš cosi jako zklamání.
„To jste vy? Vás už to taky dostalo? Taky se mě budete snažit ukecat?“ zeptal se rezignovaně.
Příchozí odpověděla pouhým úsměvem a posadila se vedle něj do písku. Pak se zeptala, záměrně nahlas. „Jsi tu sám?“
Její slova měla zamýšlený efekt. Z nedalekého stanu se vyřítil Ben. Vykřikl, když uviděl postavu, sedící vedle Hurleyho. Tu si prostě nemohl splést s nikým dalším.
„Co VY tady děláte???“
Eloise Hawkingová počkala, až k nim doběhne.
„To samé, co ty, Benjamine. Ostrov si mě zavolal. Nedá se říct, že bych z toho měla velkou radost,“ dodala s lehkým nádechem znechucení.
„Jak jste se sem dostala?“ zeptal se Ben poněkud podezíravě.
Eloise se usmála. „Nebudu ti lhát, Bene. Jeden starý… přítel… mě požádal, jestli bych si nechtěla udělat výlet. Pak mě postavil do situace, kdy jsem neměla na výběr. Řekl mi, že to je… jediná šance, jak získat zpět něco, na čem mi skutečně záleželo. Ale o to teď nejde.“ Odmlčela se. „Ten přítel se sem toužil vrátit dlouhé roky. Po tom, co ho někdo jiný vyhnal.“ Stříbrovlasá dáma se na Bena zahleděla ledovým pohledem. „Nepřipomíná ti to nikoho, Bene?“
Ben ztuhl. Chvíli bylo ticho.
Pak milosrdně zasáhl Hurley, který se konečně vzpamatoval.
„Bene, říkal jsem si, že bys měl možná zaskočit za Bernardem,“ prohlásil, aniž by to jakkoli souviselo s tématem předchozího rozhovoru. „Říct mu, jak je Desmondovi a poradit se s ním, co dál, chápeš,“ dodal.
Ben, překvapivě, jen beze slova přikývl. Pomalu se zvedl z písku, zamířil na pláž a zašel do stanu. Po chvíli se vynořil a namířil si to rovnou do džungle.
„Tak, a teď povídejte, co tady děláte,“ vyzval Hurley Hawkingovou. „Je mi jasný, že asi nejste vidina jako ti ostatní, ale pak teda nechápu, kde jste se tu vzala.“
„Zavolal si mě ostrov, Hugo,“ odpověděla žena.
* * *
Chvíli se navzájem pozorovali. Beze slova, jakoby vyčkávali, kdo z nich je ten důležitější… a kdo ten zvědavý, nevědoucí, který přijme podřadné postavení, bude klást otázky a doufat v odpovědi.
Pak podlehla Eloise.
„Když jsem přišla, řekl jsi něco jako „tak už i vás to dostalo?“ Vídáš lidi, kteří sem nepatří? Pověz mi o nich něco, Hugo,“ vyzvala Hurleyho. Připadala si až jaksi nepatřičně, když svou zvědavou otázku na správce Ostrova vznesla.
Jenže on to uvítal. „Prý nemůžou odejít. Nemůžeme odejít, Hugo, musíš nám pomoct, skonči to,“ zavrtěl Hurley hlavou.
Eloise soucitně přikývla. „Kdo? Přeludy těch, kdo tady zemřeli?“
„Někteří,“ odpověděl Hurley, pohled upřený do prázdna. „Charlie, Sayid, Ana-Lucia, taky Libby. U některých dalších si nejsem jistý. Je to, jako kdyby mě někdo chtěl zmást. Walt. Desmondova Penelope. Jo, a taky váš… Dan.“
Hawkingová si povzdychla. „To, co po tobě chtějí… říkají všichni to samé? Opakují se?“
Hurley přikývl. „Pomoct, nechat je odejít, skončit, zavřít to. Líčí mi hrůzy, které se stanou, když něco neudělám.“
„To, že nemůžou odejít, je jejich vina, ne tvoje, Hugo,“ prohlásila rázně Hawkingová. Hurley se na ni tázavě zadíval. „Zasekli se v tomhle světě, kam už nepatří. Stává se to celkem často. Duchové a zjevení mrtvých – duše těch, kteří se se smrtí nesmířili a neodešli tam, kam jít mají. Hledají citlivé jedince, kteří je dovedou vnímat, a snaží se jim sdělit svoje vzkazy. To, co nestihli… nebo to, z čeho teď mají strach. Mají pocit odpovědnosti za svět a snaží se ze všech sil sdělit svoje poselství někomu živému, kdo ještě může věci ovlivnit. Ovšem Daniel… u toho mě to překvapuje. Měl by vědět, co se děje, a ne se chovat jako všichni ostatní, kteří vůbec nic netuší…“ Hawkingová se zatvářila, jako by ji její mrtvý syn hluboce zklamal.
Hurley si jasně vzpomněl na vidiny, které míval ještě v ústavu Santa Rosa. Citliví jedinci, samozřejmě.
„Z čeho mají strach?“ zeptal se.
„Z toho, co ti líčí. Ty hrůzy, které se stanou – oni je vidí. Nedokážou ale rozlišit mezi nezvratnou a pravděpodobnou budoucností. Řekni mi, Hugo, už se splnilo něco z toho, co ti říkali?“
„Zatím ne,“ řekl Hurley pomalu. Snažil se z hlavy vyhnat znovuoživené představy: umírajícího Desmonda, vybuchující Ostrov, letadlo s nápisem Ajira řítící se do rozbouřených vln nekonečného oceánu. „Ale může se to stát kdykoli.“
„Hugo, nic z toho, co ti řekli, není nezvratné. Oni… jsou odpoutáni od tohohle světa a můžou přejít do dalších.Zatím se sice stále drží našeho světa, ale do těch ostatních vidí, jenže tomu zatím nerozumí. Nedovedou rozlišit mezi skutečností a alternativou, mezi budoucností a možností. To, co viděli a co ti řekli… to byly scény, které se v danou chvíli mohly stát. Byly dost pravděpodobné, ale ne nezvratné. Nakonec se v našem světě stalo něco jiného.“
„Doufal jsem v to,“ přikývl Hurley. „To letadlo je naše poslední záchrana,“ dodal zamyšleně.
Hawkingová překvapeně zvedla hlavu. „Letadlo? Myslíš to, ve kterém se snažil odletět Richard a ti ostatní?“ Když Hurley přikývl, chvíli jej pozorovala. „Ach tak,“ vydechla s náhlým pochopením. „Ty to ještě nevíš. To letadlo… Museli se vrátit.“
* * *
Hurley dál zíral do prázdna. Pak ztěžka promluvil. „Jsou… v pohodě?“
„Ano, měli obrovské štěstí. Došlo jim prý palivo, ale ten pilot to zvládl fantasticky,“ řekla tiše Hawkingová.
„To je konec,“ odpověděl Hurley. „To letadlo byla poslední naděje na záchranu. Takhle tady Des…“
„Nezemře,“ dořekla místo něj Hawkingová se zvláštní jistotou. „Nezemře. Dokáže to. Nesmíme ztrácet naději, Hugo.“
„Jak si můžete být tak jistá? Jak to můžete vědět? Takhle tady dlouho nevydrží. Říkal to Bernard, a to je doktor!“ nechápal Hurley.
Hawkingová promluvila tiše a téměř omluvně. „Jsem si jistá, protože za to, v jakém je stavu... za to můžu svým způsobem já. Ale nešlo to jinak, věř mi. On... je jenom pryč. A pokud udělá všecko, co jsem mu řekla, tak se brzy vrátí. Bude v pořádku, Hugo.“
* * *
Chvíli bylo ticho. Přerušil je až vracející se Ben. Sdělil Hugovi stručně pár informací a vrátil se do stanu k Desmondovi. Na Hawkingovou se ani nepodíval.
Hawkingová se pomalu zvedla. „Měla bych jít,“ ohlédla se Benovým směrem. „Hugo, jestli se ti někdo z nich zase zjeví, řekni mu, ať se tomu nebrání a odejde. Ubližují tím tobě i sobě samotným. A to, co se stane tady, to není jejich starost. Jejich místo už je jinde.“
„Kam půjdete?“ zeptal se Hurley tiše.
„Domů. Po tolika letech se vrátím tam, kde jsem byla doma,“ odpověděla žena a téměř zasněně se usmála. „Víš, kde nás najdeš, že ano?“
Hurley přikývl. Místa, kde lidé bezpečně po staletí sídlili, znal jeho předchůdce Jacob… a znal je tedy i on. „Tolik vzpomínek a střípků informací, který jsem nenasbíral, ale zdědil. Je to, jako když zdědíte obrovskou pokladnici plnou šperků, jenže rozbitejch,“ povzdechl si. „Jsou nádherný, cenný, ale nevíte, jak kdysi vypadaly a nerozumíte jim. Budu je muset poskládat dohromady, ale dá to spoustu práce.“
„Času máš dost,“ usmála se Hawkingová povzbudivě. „Zvládneš to, Hugo. Ostrov si vybral dobře.“
Překvapilo ho, když ho stará dáma energicky, krátce a pevně objala. Pak se otočila a vyrazila směrem do džungle. Vzápětí se ale zastavila, jako by si na něco na poslední chvíli vzpomněla.
„Hugo, až se probere…“ pokývla hlavou směrem ke stanu, kde ležel Desmond. „Jestli se probere,“ skočil jí do řeči ponuře Hurley. Nevšímala si ho a vážně pokračovala. „Až se probere… řekněte mu, že to nebyla moje vina. Ať mi proboha věří, že to nebyla moje vina. A ať nezapomene, co jsem mu řekla. Všecko to byla pravda! Oba mi musí věřit!“ Hawkingová Hurleyho téměř prosila s jakousi zoufalou naléhavostí.
„Co… co nebyla vaše vina? Kdo vám má věřit? Kteří oba?“ vpadl do hovoru nechápavě Ben, který se vynořil ze stanu.
„To pochopíš, Benjamine,“ odbyla ho Hawkingová a pozorovala Hurleyho. Tomu ztuhla tvář v jakémsi děsivém poznání. „Zdědené střípky se začaly skládat dohromady, že ano?“ promluvila na něj tiše.
Podíval se na ni, jako by byla z jiného světa. „Nemůžu ho vzít domů, jak mi říkal Ben. Už není kam. Jeho domov je tady,“ konstatoval Hurley hořce, s náhlým poznáním.
Hawkingová beze slova přikývla. Pak se otočila a po pár krocích zmizela v džungli.
Místo po Hurleyho boku po chvíli zaujal Ben. „Vidím, že sis vybral nového poradce,“ poznamenal trpce. „Šla si pro kufry, než se nastěhuje?“
„Bene, prosím,“ podíval se na něj Hurley. Unaveně, ale stále hurleyovsky bezelstně.
Ben jeho pohled nevydržel. Chvíli tam stál a díval se do vln a snažil se nedávat najevo, jak zuřivě se v něm bije žárlivost s touhou po pochopení těch útržků vět, které zaslechl ze stanu. Stále ještě si nezvykl na pocit být na druhé koleji, nevědět, co se děje, mít strach z toho, že se ho někdo zbaví. Že to najednou není on, kdo rozkazuje.
* * *
Hurley se po chvíli otočil. „Jdu se podívat na Dese,“ informoval Bena a rozvážně se odkolébal do stanu.
Seděl u bezvědomého kamaráda a přemýšlel, co bude dělat, až se probere. Jestli se probere. A co bude dělat, když se neprobere.
Z myšlenek ho vytrhl hlas, který se ozval před stanem. Ale nebyl to Ben.
„Ahoj, Hurley. Dáš na něj pozor, že jo? Je to důležitý,“ instruoval kdosi Hurleyho.
Připomnělo mu to neveselé proroctví o Desmondově smrti, které mu nedávno sdělil Charlie – ještě pořád umáčený, jako by před pár vteřinami vyplaval z těch přívalů vod, které mu před lety vzaly život. Teď se pomalu otočil a uviděl mladého chlapce.
„No nazdar,“ povzdychl si správce Ostrova. „Co ty tady děláš? Vždyť tys neumřel tady na ostrově… Ale nech to být, prosím tě. To, co vidíš, to není pravda a nestane se to. Běž tam, kam patříš. Bude ti tam líp, kámo“ domlouval Hurley vidině.
„Já nikam nepůjdu,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Nejsem jako ti ostatní. Vím, že mi to nevěřiš… ale já nejsem žádný zjevení. Nejsem mrtvej.“
„Jasně,“ přikývl Hurley. „A moje babička byla anglická královna matka. Walte, prosím tě – je mi vážně líto, že se něco stalo i tobě, ale tady zůstat nemůžeš. Běž tam, kam tě to volá, kámo,“ zadíval správce Ostrova prosebně na chlapce.
Jenže on se téměř vesele usmál. „Já jdu tam, kam mě to volá. Jsem na cestě, Hurley. Přijdu za váma.“
Tohle se nepodobalo tomu, co obvykle říkali zemřelí. Ti hráli na city a přesvědčovali Hurleyho, ať to skončí. Walt se ale o žádném konci nezmiňoval. Hurley zmateně zamžikal.
Když otevřel oči znovu, byl Walt pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat