914 - Večerní zprávy

V poslední lednový den, ve čtvrtek ráno, vyrazila Desmondova skupina na zpáteční cestu do Los Angeles. Kolem desáté dopoledne projížděli Yubou. Chris si nechala zastavit nedaleko městské knihovny a zatímco si zbytek skupiny dopřával předčasnou dopolední kofeinovou pauzu v nedalekém bistru, zašla do knihovny. Knihovnice ji uvítala vřele. Po někdejší ostražitosti už nebylo ani stopy.

„To jsem ráda, že jste se zastavila, slečno. Udělala jsem vám kopie všech dokumentů, které jsme tady našli. Za kopie to dělá…“ Knihovnice sjela prstem po výpisu a přistrčila jí ho blíž. Omluvně se usmála.

Chris přikývla – částka byla zanedbatelná – a podala knihovnici patřičný obnos plus něco navíc. Pak si k sobě přitáhla hromádku papírů. „Jste moc hodná,“ poděkovala dámě za přepážkou. „Obrovsky jste mi pomohla.“

„Je to naše práce,“ odtušila knihovnice a přisunula jí papírovou kartičku, popsanou jistým, vycvičeným rukopisem. Bylo na ní jmémo, adresa a telefonní číslo. „A abych nezapomněla, tady je kontakt na Jacka. Víte, toho vyšetřovatele, o kterém jsem vám včera říkala. Je neskutečné, jak je pořád ve svém věku čilý. Prý ať se mu ozvete, že si s mladým děvčetem rád popovídá. Kocour jeden starý.“ Knihovnice se na Chris spiklenecky pousmála.

Dívka se také uculila. „Moc vám děkuju. Panu Jackovi se ozvu a nějak se s ním domluvím. A ještě jsem vás chtěla poprosit… minule jste zmiňovala něco o Donaldově UFO, nebo tak něco... Myslíte, že byste mi mohla dohledat něco i k tomu?“

„Ano, ano,“ pokývala knihovnice hlavou. „Není toho tolik jako v případě pětky, ale něco vám taky můžeme vyhledat. Na kdy vám to mám připravit?“

Chris se zamyslela. Kdy se sem tak asi vypraví znovu? Daniel sice mluvil o tom, že bude chtít udělat měření v brzké době, ale také mluvil o shánění přístrojů. Během pár dní to asi nebude. „No… dřív než za týden se sem asi nedostanu. Než sem znova pojedu, zavolala bych vám, ano? Možná to bude i později, ale to snad nevadí,“ usmála se na ženu.

„Nevadí,“ potvrdila knihovnice. „Za týden to bude připraveno, a jakmile se sem budete chystat, prostě zavolejte. Bude to tady.“

„Dobře. Ozvu se. Moc vám děkuju. Ani nevíte, jak jste mi pomohla,“ rozloučila se Chris a zamířila k východu. Myslela to naprosto upřímně – nebýt téhle dámy, nedostala by se na yubské hřbitovy, nepotkala by se s Madge a nedostala by se na stopu zlého lesa. Už teď jí zdejší knihovna pomohla. A co teprve až se setká s bývalým vyšetřovatelem.

* * *

Do Los Angeles se vrátili pozdě odpoledne. Chris zaparkovala u svého domu, její spolucestující Frank a Sawyer si přeskládali věci do outlanderu, všichni se rozloučili a Desmondova pětice se vydala do San Fernanda.

Chris odemkla dveře svého příbytku, hodila zavazadla na pohovku v obýváku a pak hodila sebou vedle nich. Uvolněně se rozvalila na pohovce a chvíli jen seděla a nechávala si projít hlavou, co všecko ta čtyřdenní výprava přinesla.

Vrátili se sice s velkými pokroky a nesmírně slibnými informacemi, jak v terénní, tak teoretické skupině… ale také s nepříjemným pocitem z neznáma a z toho, co s nimi dokáže dělat. Chris ani nemusela zavírat oči, jen stačilo na chvíli povolit otěže představivosti a mysli… a zase viděla toho vyděšeného muže uprostřed silnice. Jeho vytřeštěné a krví podlité oči. A opět cítila svůj vlastní strach.

Zatřásla hlavou, aby tu vzpomínku odehnala, a šla si udělat kafe. Zapnula kávovar, stiskla patřičné tlačítko… a zatímco čekala, zamyslela se a pak mávla rukou. Zašla do lednice, vyndala láhev dobře vychlazeného bílého vína a nalila si sklenku.

Odnesla si oboje do obývacího pokoje a usadila se. Než se stihla dát do bilancování, padl jí pohled na tablet, jehož prostřednictvím komunikovala s Waltem. Natáhla se pro něj. Nečekala, že tam bude něco zásadního. Vlastně nečekala, že tam bude cokoli. Walt se v poslední době ozýval sporadicky, dění na Ostrově ho očividně hodně zaměstnávalo nebo unavovalo.

Jenže teď na tabletu v otevřeném textovém souboru byla zpráva. Na Waltovy poměry celkem dlouhá.

Novinářka si ji přečetla… a jak očima jela po větách, srdce jí bušilo čím dál víc. Když dočetla, pomalu spustila tablet do klína a zahleděla se do prázdna.

Podívala se na datum poslední úpravy dokumentu. Znovu si přečetla zprávu. Na prstech počítala dny. Sedělo to. To nemohla být náhoda.

Chris sáhla po mobilním telefonu… a pak se zarazila s prstem na písmeně D. Komu vlastně má volat?

O nic nešlo, bylo samozřejmé, že si její parťáci informace předají. Ale… jako první ji samozřejmě napadl Daniel. Její parťák agent v otázkách teoretického výzkumu. Jenže… tohle byla věc, která se doýkala nejen jejich výzkumu, ale celého Ostrova. A tedy jich všech. Jako první by o tom měl vědět velitel. Po výpravě do Yuby najednou jejich skupinu přestala vnímat jako partu známých, kteří se poznávají a seznamují na pozadí intenzivního projektu a kde má k někomu blíž a k ostatním o něco dál. Teď už je brala jako pevně srostlý organismus, kde sice k některým částem má blíž… ale každá má přesně danou funkci.

Vytočila Desmondovo číslo.

* * *

Sanfernandská pětice dorazila do svého pronajatého bytu teprve před krátkou chvílí, protože se zasekli v dopravní špičce. Sotva si stihli vynosit své věci z auta do bytu.

„Dáte si čaj nebo kafe?“ zavolal na své parťáky velitel z kuchyně, kam si zašel pro občerstvení.

„Na čaj o pátý je pozdě, Scotty,“ odtušil vesele Sawyer. „Ta pitomá zácpa nás zdržela. Nechceš rovnou nalejt něco ostřejšího?“

Desmond to uvážil, ale pak myšlenku zavrhl. O něco později byl za tu chvíli velice rád. To prodlení jim dalo možnost rozvážit, zda by hned teď neměli sednout do auta a vyrazit tam, odkud přijeli.

Protože ještě než stihl do čehokoli cokoli nalít, rozezvonil se mu telefon. „Co to sakra…“ zavrčel tíše. Neměl po únavné cestě náladu cokoli s kýmkoli řešit. Ale když se podíval na displej, ztichl a hovor přijal.

„Co se děje, Chris?“

Přijetí hovoru a první věta zafungovala jako magnet. Najednou se vedle něj v kuchyni objevili Sawyer a Daniel a oba ho hypnotizovali pohledem. „Co..“ zasykl Sawyer.

Desmond na něj mávl, aby ztichl. Odpověděl dívce nepřirozeně klidným hlasem. „Počkej, zpomal. Zpomal a řekni mi to znova. Cože ti napsal?“

„Co se děje? Walt?“ dožadoval se informací i Daniel.

Desmond si povzdychl. „Takhle to nejde. Počkej. Dám tě na hlasitej odposlech, jo?“

Přešel i s mobilem do obývacího pokoje, položil telefon na stůl a zapnul tlačítko reproduktoru. „Ještě chvíli vydrž,“ instruoval dívku. Pak zařval na celý byt: „Milesi, Franku, pojďte hned sem. Hned.“ Když přiběhli, naklonil se k telefonu. „Tak, můžeš. Jsme tady všichni. Povídej, co se děje, Chris. A pomalu.“

Parťáci se shromáždili kolem stolu. Dva napjatě, dva nechápavě pozorovali střídavě Desmonda, střídavě mobil. Pak se z něj ozvala novinářka. Její hlas byl naléhavý.

„Desmonde, ozval se Walt. Píše, že… že se tam zase něco stalo. Na Ostrově se otevřej nějakej průchod a někdo jím prý prošel. Nějakej novej člověk.“

Daniel zpozorněl. „Zrovna teď,“ zamumlal. „Jaká náhoda.“

„A co ostatní, ti jsou v pořádku? A kdo je ten novej? Co se vlastně stalo?“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Po chvíli se Chris ozvala znova. „Snad jo. No… myslím, že bude nejlepší, když vám to přečtu celý. Místy je to naprosto neuvěřitelný. Ale… nevím, proč by lhal. Tak já čtu, jo?“

„Slečno Jonesová,

píšu vám tu nejdůležitější zprávu, co jsem zatím psal. Něco se tu stalo. Před dvěma dny. Otevřel se tady průchod a přišel z něj cizinec. Je to muž z Evropy, je mu asi 40 a mluví nějakou neznámou řečí a německy. Jmenuje se prý Walter Fischer. Říká, že je rok 1939.“

Pohledy pětice mužů se zvedly od telefonu a odrážely se jeden od druhého v nechápavém zmatku. Dívka na druhém konci si odkašlala a četla dál. „Nejspíš prošel skrz ta místa, kudy my. Ale nezvládl to dobře. Je úplně zhroucený a má nějakou nemoc. Podle Druhých lidi dřív procházeli častěji, tak se osídlil Ostrov. Ale už od 70. let se to nestalo. Cítili jsme několik dní předem, že se něco stane. Otřesy. Pak Walter vyšel z pásma a otřesy přestaly. Chtěl ho Černý, ale Walter utekl. Byl u Druhých, ale tam to nešlo. Teď je u nás. Je mu pořád zle. Nevíme, co s ním bude dál. Ale prý je důležité, abyste to věděli. Ozvěte se mi, až to půjde. Ahoj, Walt.“

Chris se znovu ozvala. „Jste tam?“ Po Desmondově přitakání pokračovala. „Walt takovýhle dlouhý zprávy nepíše. Musí to být naprosto extrémně důležitý. Já…“ odmlčela se. Nechtěla rovnou říct, že ji děsí nejen samotný popsaný úkaz, ale zejména podobnost s tím, co zažila ona sama v totožné době. „Chtěla bych se ho na několik věcí zeptat. Můžu mu odepsat?“

Desmond se rozhlédl po přátelích kolem stolu. Zastavil se u Daniela. Ten pomalu přikývl.

„Jo, Chris, odepiš mu. Na co se ho chceš ptát?“

Dívka se zhluboka nadechla, tak, že to bylo slyšet i přes telefon. „Musím se ho zeptat… jak ten muž vypadal a co měl na sobě.“

Desmond s Danielem se na sebe podívali a potvrdili si své úvahy. Desmond dál mluvil. „Ty si myslíš, že…“

„Jo,“ zajíkla se bývalá novinářka. „Přesně to si myslím. Přesně to sedí, sakra. Před dvěma dny! To je…“

Daniel vytáhl z kapsy tužku a papír a bleskurychle si něco načrtl. Pak vážně přikývl. „Ať se ho na to hned zeptá.“

„Napiš mu,“ řekl znova Desmond. Pak oddálil telefon a rozhlédl se po parťácích. „Nezajedem za ní? Pro jistotu?“

Sawyer se zašklebil. „Agentka je v pohodě. Trochu ji to rozhodilo, to jo, ale bude v klidu. Oklepala se i z horších věcí.“

„A je fakt pozdě,“ prohlásil Miles. „Nic nám neuteče. Podíváme se na to zítra.“

Desmond kývl a znovu si vzal telefon. „Promiň, Chris, něco jsme ještě… Napiš mu. A pak si jdi lehnout. Ráno si dáme vědět a domluvíme se, kde bude porada. Sjedeme se buď u nás, nebo u tebe. Pustíme se do další práce.“

Rozloučili se. Zatímco pětice mužů se stále snažila pochopit, co ta zpráva znamená a co se mohlo stát, dívka naťukala do tabletu svou odpověď na Waltovu zprávu.

Za několik málo minut se displej Desmondova mobilu rozzářil textovou zprávou od ní. „Walt mi hned odepisuje. Je na mě napojený právě teď. Ten muž - je to on. Popis sedí. V tý Sierra Nevadě jsem viděla toho Waltera.“

* * *

Chris střídala tablet s telefonem. Třásly se jí ruce a věděla, že kdyby teď telefonovala, zněla by rozčileně… a to nechtěla. Informovala tedy sanfernandskou skupinu pouze takhle. Pak si znovu nevěřícně přečetla to, co napsal Walt.

„Walter asi 180 cm. Normální postava. Černý vlasy. Červený spálený obličej. Tmavě šedý silný kalhoty, špinavá bílá košile a tlustej tmavomodrej svetr. Těžký kožený boty, hnědej batoh a pletený hnědý rukavice, šálu a čepici. Přišel sem ze zimy.“

Chris zírala do tabletu a vybavila si svou vizi. Muž klečel, takže mu neviděla spodní část těla… ale tu horní Walt právě přesně popsal. Do hrubě pleteného teplého svetru se zařezávaly ještě tmavší kožené popruhy batohu, ze svetru vykukoval límec košile a čepice na hlavě seděla nakřivo a odhalovala krátké tmavé vlasy. Byl to Walter. Nebylo pochyb.

„Walte, já… já jsem ho viděla taky. Asi ve stejnou dobu jako ty.“

„Jo,“ odepsal za chvíli Walt. „Oba jsme viděli. Myslím, že bylo spojení. Já to cítil. Udělala jste to vy. Byl jsem v rauši a vy jste se napojila.“

„Ale to já přece neumím,“ naťukala chvějící se rukou Chris.

„Umíte. Umí to každej, někdy, v nějakejch situacích. Musí mít vyšlapanou cestu a v cíli musí být otevřeno. Cestu máme a otevřeno bylo.“  

Došla jí slova. Zatímco mlčky seděla a pozorovala zařízení a káva vedle ní chladla a víno teplalo, Walt na druhém konci spojení i světa na nic nečekal. Seděl ve svém stanu a soustředěně hleděl do plátěné stěny, za níž se míhaly stíny ohně. Před očima viděl Chrisin obývák, respektive jeho malou výseč. Teď už se soustředil jen na tablet, nerozptyloval se pozorováním Chrisina pokoje, a při psaní se snažil o stručnost. Chtěl tak udržet spojení v reálném čase co nejdéle. Měl sice na rameni Hurleyho ruku, jejímž prostřednictvím se mu Strážce snažil dodat více energie, ale věděl, že ani to není všespásné.

Za chvíli dívce přišla další zpráva. „Musím už končit, jsem fakt unavenej. Není mi dobře. Zítra napíšu, co novýho. Stejný čas. Až zapadne slunce a bude tma. Jestli chcete, buďte tam. Dobrou.“

* * *

Chris se v noci moc nevyspala. V hlavě se jí stále tloukla ta potvrzená věc – viděla nepřirozený útržek z něčeho naprosto nepřirozeného, co se stalo na Ostrově. Ráno dostala ze San Fernanda pokyn, aby nikam nejezdila. „Pokud ti řekl, že se ozve ve stejnou dobu, uděláme to prostě tak, že my večer přijedeme k tobě. Dan by se toho kluka chtěl taky na něco zeptat.“

Všichni, bez ohledu na to, zda byli v San Fernandu nebo v Simi Valley, byli celý den jaksi nesví. Chris se absolutně nedokázala soustředit a jen pořád měla v hlavě útržky Waltových zpráv a vzpomínky na vizi Waltera, klečícího uprostřed silnice. Jediné, na co se vzmohla, bylo potvrzení, že jí v jejím oblíbeném losangeleském knihkupectví objednali celou sérii knih o Ryhopském lese a začátkem příštího týdne si pro ně bude moci přijet.

Desmond se pustil do úkolu, který mu před odjezdem do Yuby svěřil bratr, a začal mapovat britskou mytologii. Sice mu to přišlo jako zcela nesmyslný úkol a trošku ho začínalo dráždit, že se jeho bratr zabývá takovými zkazkami…. ale k něčemu to bylo dobré. Aspoň neměl čas přemýšlet nad tím, co se stalo v uplynulých dnech a co to s ním dělá.

Desmondovi se sice dařilo zachovávat tvář velitele, který vše drží v rukou, ale sám si začínal připadat jaksi nejistě. Něco se změnilo od toho odpoledne, kdy na chvíli viděl auto padající ze srázu. Měl pocit, že ta vize v něm cosi oživila. Nedokázal si vzpomenout co přesně, ale měl pocit deja vu – jako by už kdysi něco podobného zažil. Jen nevěděl, kdy to bylo a čeho se to týkalo. Něco se v něm probouzelo… a něco na jeho povrchu, v jeho vědomí a příčetnosti, které z něj dělaly velitele, jako kdyby mírně povolovalo. Bylo to jako mírně popraskaná hliněná slupka. Stále drží pohromadě… ale už jí mohou prosakovat věci zevnitř a je jen otázka času, jak dlouho vydrží, pokud ji někdo zase nezpevní. Desmond byl rozhodnut ji zpevnit, jak nejlépe to půjde. Ale jak dobře se to podaří, tím už si tak jist nebyl. Tušil, že to, co se skrývá v jeho nevědomí, má obrovskou sílu.

Daniel si sepisoval a utřiďoval své terénní poznámky ze Sierra Nevady a pak se jal vybírat na internetu nové přístrojové vybavení. Když přišel za Desmondem s odhadem ceny, bratr zalapal po dechu. „To je několik desítek tisíc, Dane,“ zakroutil hlavou. Jeho bratr jen mlčky pokrčil rameny. Desmond si povzdychl. „Jo, já vím. Prostě to potřebuješ. Asi je pravda, že záření, co sem prochází kdoví odkud, asi nemůžeš měřit školním pravítkem. Tak jo. Vyber, co potřebuješ, objednej si to a snad to budeš mít co nejdříve.“

Miles se Sawyerem strávili celý den kromě oběda ve svém pokoji. Tiše a napjatě spolu znovu a znovu probírali všecko, co se stalo na yubském výjezdu. Od Milesovy zkušenosti na tábořišti, přes Danielovo podivné chování, až po Chrisinu a zejména Desmondovu vizi v Sierra Nevadě. Sawyer zopakoval i Milesovi, že si je jistý, že Desmond tuhle zkušenost nemá poprvé. Probírali možnosti, co s tím dělat, a zvažovali rizika. Zdálo se, že nějaké číhá všude. Sawyer přemítal, zda o tom Desmondovi nemá říci, ale nechtělo se mu do toho. Ani Miles to příliš nepodporoval. „Řekneš mu o vizích na Ostrově a začne se rozpomínat na svou ženu. Tohle nechceš oživovat. Vzpomeň si, jak vypadal na Ostrově.“

I Frank měl zjišťovací den. Zavřel se do malého pokoje a celý den se věnoval jedné věci. Stále častěji se mu vracela myšlenka, že výzkum po zemi je na některé věci příliš omezený. Příliš pomalý. Příliš blízko. Některé věci prostě potřebují odstup. Nadhled. Nakonec si otevřel několik webových stránek… a hledal a hledal. Netrvalo dlouho a našel, co potřeboval. Pak už se jen musel odhodlat a rozhodnout se, jak s tím záměrem seznámí celou skupinu. Byl si jist, že kdyby s nimi mluvil postupně a přesvědčil aspoň některé o prospěšnosti tohohle nápadu, fungovalo by to dobře. Minimálně Daniel by možná byl pro. Ale… mluvit s každým zvlášť za velitelovými zády znělo tak trochu jako kutí pokoutných piklí. Ne, to nešlo. Frank se rozhodl. Sepsal si argumenty, spočítal náklady, čas… a potvrdil si, že jeho idea je dobrá. Teď to jen chtělo najít dobrou chvíli a skupinu s tím seznámit. Nebo se nejprve zeptat Daniela a pokusit se ho získat pro svůj nápad? Když ale nakoukl do pokoje „dvou D“, mladý vědec byl tak zabrán do své práce, že se rozhodl odložit to na později.

Odpoledne se poskládali do outlanderu a vydali do Simi Valley.

* * *

Usadili se u dívky v obývacím pokoji. „Jako za starejch časů, co?“ zašklebil se Sawyer.

„Jsou to necelý dva měsíce, co jste přišli. To nejsou žádný starý časy,“ oponovala Chris.

„No, podle toho, kolik se toho stihlo stát, mi to připadá dost dávno.“ Sawyer si zamyšleně podepřel bradu. „A teď tady teda máme další problém. Ty si teda myslíš, že jsi viděla to samý, co viděl Walt?“

Chris přikývla. „Vypadá to tak. Sedí to časově i tím, co popsal. A i sám Walt napsal, že se cítil nějak… divně. Myslí si, že jsme se nějak propojili. Přirovnal to k vyšlapanejm cestičkám, který intuitivně sleduješ, když se dostaneš do nějaký speciální situace.“

Rozhlédla se po ostatních. Všimla si Daniela, který ji upřeně pozoroval. „Tebe k tomu něco napadá, že jo, Dane?“

Vědec přikývl. „Zapadá to do toho, co jsme už absolvovali. Ty speciální situace, to jsou chvíle, kdy z nějakého důvodu člověk není plně… v realitě. Prostě… když je duchem trochu mimo. Když usíná, spí, dal si drogu nebo se opil…“

„Nebo když je ve velkým stresu,“ navrhla dívka. „Jako byl Walt tu noc na konci roku, kdy se na mě napojil.“

„Ano. A tys zase byla unavená po celém dni a zrovna jsi se mnou přestala mluvit. Šel jsem pro něco k pití, vzpomínáš si? Přestala ses soustředit na naši komunikaci a možná jsi trochu vypnula pozornost.“

„Jo, snad máš pravdu,“ kývla novinářka, pak ale vznesla námitku. „Ale teď v Sierra Nevadě jsem řídila. Soustředila jsem se.“

„To ano, ale vjeli jsme do průsaku. Do místa, kde prochází záření. Citlivé jedince to může rozhodit tak, že to přebije i jejich aktuální mentální stav.“

Sawyer ho pozorně poslouchal. „Vy dvě citlivky v průsaku,“ řekl a ukázal na Desmonda a Chris, „a ten kluk na Ostrově u toho jejich nebezpečnýho záhadnýho pásu, ze kterýho zrovna vylezl cizí chlap. Nejspíš to byl taky docela zápřah na nervy. Takže kluk moh bejt taky slušně mimo. No, pěkně se to sešlo. Samý náhody.“ Ironicky se ušklíbl.

Daniel souhlasně pokyvoval. „Vypadá to tak.“

* * *

Zabrali se do hovoru o nedávném dění v Sierra Nevadě i na Ostrově tak intenzivně, že zapomněli na čas. „Kolik je?“ vzpomněla si najednou Chris. Podívala se na hodinky. „Šest večer. Včera se mi touhle dobou ozval.“

„Psal něco o západu slunce, ne?“ ozval se Daniel. Vzhlédl od svých poznámek. „Vzhledem k časovému rozdílu je na něj ještě brzy. I kdybychom zohlednili nějaké případné… odchylky, je ještě brzy. Musíme počkat.“

„Ale…“ chtěla namítnout Chris, ale pak to vzdala. Přít se s vědcem o přepočtech časových pásem nemělo smysl.

Jenže v tu chvíli se její tablet rozsvítil. Dívka po něm rychle sáhla a zkontrolovala textový soubor, v němž si vyměňovali zprávy. Bylo to tak. Byla tam nová.

„Třeba myslel západ slunce u nás,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným z okénka. Venku se slunce pomalu sklánělo k obzoru.

Ostatní zajímal spíš obsah zprávy, než čas jejího odeslání. „Co píše?“ zajímal se Desmond.

„Moment,“ odtušila dívka. Rychle vyťukala „Ahoj, Walte.“

Pak promluvila k parťákům. „Chci vědět, jestli je na příjmu a odepíše mi hned. Hotovo. Tak. Napsal… tohle.“ Prolétla očima zprávu a na několika místech se zarazila. Pak začala číst nahlas.

* * *

„Ahoj Chris a ostatní,

jsem tady. Rychlé novinky: Walter už 2. den u nás. Klidnější, nekřičí a není tak hysterický. Je mu dobře s Hurleym. Pořád ale nemocný. Nikdo neví, co s ním. Je popálený, má bolesti, nehojí se. Občas zvrací a bolí ho hlava. Léky Druhých nepomáhají. Ben se bojí, aby z průchodu nepřinesl nemoc. Ostatní jsme pořád unavení. Možná víc než předtím. To to pásmo. To je zatím vše důležité. Zdravím všecky. Sawyere, pěkný brejle. Ozvěte se, jestli chcete. W.“

Sawyer se nevěřícně zadíval k tabletu a sáhl si na své nové brýle, které si koupil při zastávce cestou z Yuby. „On nás fakt vidí, tady a teď.“

„Jo,“ kývla Chris. Ona už to brala jako samozřejmost.

„Co mu mám odepsat? Zajímá vás něco konkrétního?“

Daniel si přesedl vedle novinářky a naklonil se k zařízení. Soustředěně četl. Pak si tablet přitáhl k sobě. „Na chvíli si ho vezmu, ano?“

„Počkej,“ zastavila ho dívka. „Je slušný se ho nejprv zeptat.“ Vyťukala na displeji krátkou zprávu. „Walte, je tu Dan. Chtěl by s tebou chvíli komunikovat. Můžu vás předat?“

Všichni chvíli hypnotizovali displej. Nejprve po chvíli neaktivity zhasl, ale pak se rozsvítil. Před šesti napjatými obličeji se začala objevovat zpráva: „Jo. Dobře, že tam je. Eloise říká, že potřebujeme jeho pomoc.“

Daniel znovu sáhl po zařízení a rychle naťukal zprávu. „Walte, tady Daniel Faraday. Jaka pomoc je třeba? A jaká je situace u pásma?“

Po chvíli se objevila odpověď. „Eloise říká, že potřebujeme vědět, kdo prochází skrz a proč. Proč prošel Walter a proč s takovým časovým rozdílem. Proč někdo má vedlejší následky a někdo ne. Jak to zvládat. U pásma vše stejné. Lámání světla, rostliny uhýbají, nejsou zvířata. Mrtvý ticho, jen šumění. Všechny tam bolí hlava.“  

Daniel začal znovu psát. „Nechoďte už k pásmu, Walte. Dokud nezjistíme, co se tam děje, nechoďte tam.“ Na okamžik se znovu zamyslel. Věděl naprosto přesně, na co se chce zeptat, ale sledovalo ho další patero očí. Ani pro ně, ani pro ty na Ostrově by nebylo dobré, aby znali všechny jeho úvahy dávno předtím, než věci budou jisté. Chvíli uvažoval, a pak začal znovu psát.

„Moje matka je s vámi v kontaktu?“

„Ano,“ odpověděl Walt rychle. „Chodí každý den. Obeplouvá pásmo lodí. Bezpečné.“

„Dobře,“ odepsal Daniel a pak zpomalil. Zvažoval každé slovo. „Vyřiď jí prosím tohle: Najdi přístroje. Na Ostrově by měly být. Orchid, možná i jinde. Tvoje poznámky v bílé knize tomu nasvědčují. Základní triáda. Zmeř terciálni složku. Terciálni složka v pásmu (nevstupovat!), v rostoucí vzdálenosti i u nového subjektu. U kontrolních také. Předej výsledky po Waltovi. Co nejdřív, prosím. Zapamatuj si to prosím co nejpřesněji, Walte. Je to důležité.“

„Co to znamená, brácho? Co to je terciální složka?“ zeptal se zaraženě Desmond, který se mu teď koukal přes rameno.

„Potřebuji, aby mi něco ověřila,“ řekl automaticky Daniel. Chvíli ještě přemýšlel, pak usoudil, že v tuto chvíli to je vše. Pak předal tablet znovu Chris.

 „Co to je? Co to je terciální složka?“ pustil se do něj opět polohlasem Desmond.

Daniel pochopil, že ho tak snadno neodbude. Protáhl se. „Jde o… odkazuji se na měření, která jsme na Ostrově dělali s matkou. Bude přesně vědět, o čem mluvím.“

„A co jste to teda měřili?“ Jeho starší bratr byl neústupný.

„Něco podobného jako v Sierra Nevadě,“ řekl fyzik neurčitě a jakoby znuděně. Ve skutečnosti však své znudění zoufale předstíral a snažil se zastřít zneklidnění, které se v něm vzmáhalo. Pokračoval ve vysvětlování. „Jsou tam průsaky, to víme. Ale dokud to matka neudělá a nepošle mi přesné výsledky, nebudu vědět víc. Musím vědět, jak je to intenzivní, jaké to má přesné charakteristiky a podobně.“

Desmondovo vyptávání se mu vůbec nezamlouvalo. Ale stejně tak se mu nezamlouvalo to, co četl ve Waltových zprávách. V mysli se mu rodil obraz něčeho, co zapadalo do celkového obrazu a do popisu toho, co Walt z Ostrova líčil. Nevysvětlovalo to sice, proč se v pásmu láme čas a prostor a proč se mu vyhýbá vše živé… ale mohlo to vysvětlit nevolnosti i nemoc nebohého Waltera. Daniel potřeboval víc informací. Potřeboval přesné údaje. Byl přesvědčen, že Eloise jeho pokyn s terciální složkou rozšifruje správně. Ona sama o ní psala v bílém deníku, který mu předala na Ostrově. Pod bodem 1, jako primární, zmiňovala elementární frekvenci. Pod bodem 2 – sekundární – rozebírala aspekty magnetického záření. A jako terciální...

Na to bylo dost času, dokud si to neověří.

* * *

Chris si s Waltem ještě chvíli psala o Walterovi, pak se rozloučila a dohodla se s ním, že se s ní pokusí znovu spojit dalšího dne v tutéž dobu. Ok, další západ slunce, napsal Walt.

„Počkej ještě,“ zarazil ji Daniel. „Zeptej se ho prosím ještě na jednu věc. Kdy u nich zapadlo slunce?“

Dívka otázku rychle vyťukala.

Za pár okamžiků se displej rozzářil odpovědí. Dívka ji vědci mlčky ukázala.

„Ale to přece…“ zašeptal zmateně Daniel.

„Před chvílí,“ psal Walt.