702 - Mayday

První si toho všiml Hurley. Ale když k bezvládnému příteli doběhl, bylo už na jakoukoli pomoc pozdě. Desmond se nehýbal, nereagoval na slova, poplácávání ani ledovou vodu. Hurleymu probleskla hlavou myšlenka na nejhorší. 

"Co je s ním?" přiřítil se Ben. 

Bez odpovědi - to nebylo dobré. 

Ben zaváhal a pak vyslovil nejtěžší otázku. "Dýchá?" 

"Já… nevím," vypravil ze sebe Hurley. 

Benovo amatérské vyšetření bylo k ničemu - nezjistil nic a to jen prohloubilo Hurleyho svíravý strach. Ben popadl starou pochodeň, která byla zabodnutá v zemi ještě z dob starého tábora a bez váhání se vydal do džungle. "Přivedu Bernarda," oznámil Hurleymu. 

Důstojnost a klid strážce ostrova ustoupily do pozadí a naplno se projevil starý, dobrý Hurley – který by pro své přátele udělal cokoli. Rozvířil se v něm strach, zmatek a nepochopitelná hrůza a tušení, že se děje něco strašného. Ačkoli si to odmítal připustit, ucítil blízkost smrti. Víc, než kdykoli předtím. 

Čas se vlekl jako postřelené zvíře. Hugovi to přišlo jako dlouhé hodiny, i když to musely být jen desítky minut. Konečně se z džungle vynořil udýchaný Ben, následovaný rozespalým Bernardem. 

Bernard neztrácel čas a okamžitě se pustil do prohlídky. Během následující čtvrthodiny se kromě jeho mumlání a občasných pokynů pro Bena, co má přinést, neozval ani hlásek. 

Konečně se zvedl a vážně se zadíval na napjatého Bena a zdrceného Hurleyho. 

"Žije," vyřkl ortel. 

Hurleymu spadl obrovský kámen ze srdce. Ale zastavil se, když se správce ostrova podíval na Bernardovu zachmuřenou tvář. Ten výraz nebyl vůbec optimistický. 

"Ale… něco je špatně, že?" doplnil sám Hurley. 

"Moc špatně. Nejsem si stoprocentně jistý, ale myslím, že to je kataleptický záchvat. Silný kataleptický záchvat," řekl Bernard. 

"Pomalé a nevýrazné životní funkce, strnulost, necitlivost na vnější podněty," přikývl Ben. 

Bernard pokračoval. "Nikdy jsem se s tím nesetkal, ale slyšel jsem o tom od kolegy – jeden pacient mu takhle zkolaboval při běžné operaci. Měl z toho zákroku hrozný strach a Peter to nebral vážně. Dělal si z toho legraci, dal pacientovi standardní lokální anestetikum, ale nic na uklidnění. Pustil se do zákroku, všecko šlo dobře, ale najednou mu chlapík na křesle prostě zkolaboval. Nevydržel to nervové vypětí." 

"Co se s ním stalo? zeptal se váhavě Hurley. 

"Tři týdny v tomhle stavu, nemocnice, umělá výživa. Potom se začal probírat a do týdne byl v pořádku." 

"To je přece… dobrý, ne?" hledal naději Hurley. 

"To je dobré v normálním světě, ne tady, Hugo," řekl tiše Ben. "Pokud je to tak, bude Desmond potřebovat neustálou odbornou péči. Může to trvat pár hodin, ale taky týdny, Hugo. A my tady do něj nedostaneme potravu ani tekutiny. Jestli se neprobere nebo ho odsud rychle nedostaneme, bude za pár dní konec. V tomhle horku zemře žízní a celkovým vyčerpáním." 

Bernard jen beze slova přikývl. 

"Nemůžeme ho odsud dostat," řekl po chvíli přemýšlení bezbarvě Hurley. "Loď je pryč, ponorka je pryč, letadlo je pryč." 

Ben se k němu otočil s náhlým nápadem. 

"Na to kolo v podzemí ani nemysli, kámo,“ zarazil ho pochmurně Hurley. „Je to zatraceně nebezpečná hračka, a s každým dalším otočením je nebezpečnější. Vy i Jacob jste ho používali jako magickej teleport, ale byli jste jako kluci, kteří hrajou fotbal s ručním granátem. S každým dalším kopnutím roste šance, že příště… bum. Nehledě na to, že s kolem musí otočit ten, kdo se chce přesunout. Takže Des je mimo hru, kámo." 

Ben spolkl otázku, jak se Hugo zatraceně dozvěděl o nebezpečích, spojených s podzemním kolem. "To letadlo," zamyslel se. "To letadlo je poslední šance. Jestli se dostanou do bezpečí, začne se pátrat po případných dalších přeživších." 

"Pošlete nám sem pomoc, lidi," zvedl oči k obloze Hurley. "Mayday, mayday." 

* * * 

To letadlo odstartovalo odpoledne předchozího dne. Frank se po startu obával problémů s turbulencemi – pamatoval si složité postupy, které bylo nutné dodržovat, když před třemi roky létal na ostrov z Widmorovy lodi. Tentokrát se nemohl řídit podle žádného kurzu, který by mu zajistil bezpečný odlet z ostrova. Ale kupodivu se nic nestalo, letadlo stoupalo klidně a hladce. 

S ostrovem za sebou šestice na palubě nechávala i napětí. Sawyer objevil palubní minibar, Kate se snažila povzbudit Claire a Richard se okouzleně díval z okénka. Miles se usadil v kokpitu na místě druhého pilota vedle Franka. 

"Splněnej klukovskej sen, co?" zachechtal se zarostlý pilot. Zase byl ve svém živlu, cítil v rukou a v pedálech životodárné burácení motorů a vrátila se mu naděje. Letadlo sice bylo poškozené předchozím nouzovým přistáním, ale životně důležité systémy fungovaly. Stroj zatím poslouchal každý pilotův povel. 

Miles se pousmál, přikývl a pak zvážněl. "Víš, kde jsme? A nechci slyšet ,v letadle nebo ,ve vzduchu." 

Frank se poškrábal za uchem. "Zákeřná otázka, chlapče. Měli jsme za sebou asi dvě třetiny trasy a drželi jsme se kursu, když se to stalo. Ale v mapách v místě, kde jsme to s touhle holkou plácli, nic není. Široko daleko vůbec nic. Půl hodiny před tou turbulencí jsme se hlásili havajské letové kontrole a blížili jsme se do míst, kde nás měli předat Marshallovým ostrovům. Takže odhaduju, že budeme někde v půli cesty mezi Havají a Marshally, ale přesněji ti to říct nedovedu," přiznal pilot. 

"Takže letíme na Marshallovy ostrovy?" 

"Ne," zavrtěl hlavou Frank. "Nevím, kolik toho takhle holka ještě vydrží. Může nám vysadit podvozek, můžou vysadit brzdy, může se stát cokoli. Potřebuju špičkově vybavený letiště s několika dlouhejma dráhama, který na Marshallech nemají. Otočil jsem to dolů na Fiji. Navíc… je tam víc místa, kam se dá nouzově přistát. Na Marshallech je pár korálovejch skal a oceán. A přistávat na vodu je sebevražda," uzavřel Frank. 

"Vystačí nám palivo?" položil Miles nejzávažnější otázku. 

"Na Fiji je to přibližně stejně daleko jako na Guam, kam jsme mířili původně. Takže jo, vystačí," prohlásil pevně Frank. 

V kokpitu se rozhostilo ticho, přerušované jenom Frankovým cvakáním do přístrojů. Letadlo řídil autopilot a zvolna je unášel na jih. 

* * * 

Frank měl od malička jasno, čím chce být. Pilotem, stejně jako jeho otec. I když mu létání otce vzalo. Když tenkrát k nim domů přišli tři vážní muži v uniformách letecké společnosti, u níž otec pracoval, byly Frankovi jen čtyři a v paměti mu zbyly jen útržky. Plačící matka, pohřeb, otcovi kolegové, kteří nesli rakev a nevydrželi bezelstný pohled čtyřletého chlapečka, který nechápal, proč ho všichni utěšují. Vždyť tatínek jenom odletěl na hodně dlouhou cestu. A zase přiletí. 

Hannah Lapidusová se za pár let vdala podruhé, aby syna zabezpečila. Vzala si staršího důstojníka americké armády. Byl u pozemní jednotky - Hannah už vzduchu, který jí vzal jednoho muže, nedůvěřovala. Proto se také snažila krotit synkovo okouzlení letadly a volnou oblohou, jenže marně, malý Frank měl létání v krvi. "Budu pilot jako táta," prohlašoval chlapec. "A zjistím, kam tatínek odletěl a přivedu ho domů," sliboval mamince a nechápal, proč se pokaždé rozplakala. 

Frank se tedy brzy naučil o svém snu nemluvit. Ale stále se ho držel. Po ukončení střední školy a po dlouhých poradách s nevlastním otcem vstoupil do armády – rodina neměla dostatek peněz, aby mu mohla zaplatit drahý výcvik civilního pilota. Stal se pilotem zásobovací helikoptéry a vcelku klidně prošel armádní službou. V pětatřiceti, když měl dostatek zkušeností, nalétaných hodin a úspor na vysněný dopravní výcvik, armádu opustil. Tehdy to byl velmi dobrý pilot vrtulníku. Po ročním výcviku na Boeingu 737 u mladé letecké společnosti Oceanic Air z něj byl špičkový dopravní pilot. Až velké dopravní letadlo mu umožnilo naplno rozvinout talent pro létání, zděděný po otci. 

* * * 

Ticho prolomilo zabušení na dveře. Miles zadal kód a otevřel značně poveselenému Sawyerovi. "Dáš si se mnou? Na to, že konečně vopouštíme ten zatracenej ostrov," nabízel Sawyer whisky, ukořistěnou v palubním baru. 

Frank se po něm ohlédl. "Promiň, kapitáne, ale tobě nenabídnu, řidičům nenalejváme," zahlaholil Sawyer. 

Pak dostal jiný nápad a zasvítily mu oči. "Milesi, jako svýmu podřízenýmu ti přikazuju, abys mě pustil na svý míssssto. Já si chci taky hrát na pilota," začal se drát dopředu. 

"Milesi, sakra! Ať nekopne do kniplu," zařval Frank. "A vůbec, dostaň ho odsud. Mám plný ruce i hlavu problémů a zlitej Jižan za zadkem je to poslední, co tu potřebuju." 

"Šéfe, nechci bejt drzej, ale vypadni odsud," domlouval Sawyerovi Miles. "Zalez si dozadu k flaškám a nech nás na pokoji. Za dvě hodiny budeme na zemi a budeme pít a mluvit až do rána, ale teď zmiz, jasný?" 

"Tyyy mi nemáš co rozzzkazovat," naštval se Sawyer a zapotácel se. 

"MILESI, KSAKRU! Jestli do něčeho spadne, může nás to poslat k zemi, to letadlo může zareagovat jakkoli," zařval Frank. 

"Richarde, pojď mi s ním pomoct," zařval Miles ven z kokpitu. Místo Richarda se přiřítila Kate a spojenými silami vymanévrovali opojeného Sawyera z kabiny. Miles zabouchl dveře, takže už neslyšel Sawyerovo otrávené a ukřivděné mrmlání. 

"Franku, jak jsi to myslel s těma problémama?" odhodlal se k otázce Miles. 

Frank zvedl hlavu od rádia a věnoval mu neveselý pohled. "Tak, jak jsem to řekl. Jsme ve vzduchu už hodinu a z toho půl hodiny se snažím spojit s kýmkoli – se zemí nebo s jiným letadlem. Nic. Je to hluchý, Milesi. Všechny frekvence. Něco je zatraceně špatně." 

"Nemůže jenom něco být s rádiem?" zadoufal Miles. 

Pilot zavrtěl hlavou. "Slyšíš to praskání? To rádio přijímá, jenže nemá co." 

"Co… co budeme dělat, když nikoho nechytíš?" zeptal se Miles váhavě. "Můžeme přistát, že?" 

"Jít na přistání bez spojení se zemí je šílenství, kamaráde. Ale pokud se s nikým nesrazíme, nesestřelí nás něčí stíhačka jako mlčící letadlo v rukou teroristů a pokud dokážeme najít vyhovující letiště s dobrým počasím, pak jo, můžeme přistát," ušklíbl se Frank. "Teď si sedni a dívej se ven. Jakmile něco uvidíš, okamžitě mi to nahlásíš." 

"Myslíš něco jako… pevninu?" nechápal Miles. 

"Něco, kamaráde. Cizí letadlo, pevninu, ostrov nebo třeba i pitomou loď," vypočítával Frank. "Letíme hodinu a ještě jsem pod sebou neviděl nic. Nelíbí se mi to, Milesi." 

* * * 

Čtveřice vzadu neměla o problémech v pilotní kabině tušení. Alkoholem zmožený Sawyer usnul, Richard listoval v palubním časopise a Kate líčila nervózní Claire, jak úžasné dítě je Aaron a jak ji určitě bude mít moc rád. "Je to rošťák, hrozně rád se dívá na pohádky, i když ví, že nesmí. Umí si zapnout televizi a když slyší, že jdu, vypne ji a dělá, že si hraje s hračkama," usmívala se Kate při vzpomínce. "A miluje hranolky. Bože, ten by se jich ujedl!" 

"S kečupem?" usmála se nesměle Claire. "Taky jsem se po nich mohla utlouct, když jsem byla malá." 

"A burákový máslo? Má rád burákový máslo?" 

"Zbožňuje burákový máslo, Claire," ujistila ji Kate. 

Claiřin váhavý úsměv se rozšířil a v očích se jí zaleskly slzy. "Myslíš, že mě bude mít rád?" 

Kate se jen usmála a dívku objala. Přitom ji u srdce bodala nejistota a strach – jako by se Aarona vzdávala tím, že mu přivede vlastní matku. 

Najednou se rozrazily dveře. "Hej, pojďte sem někdo, rychle," ozval se z pilotní kabiny vzrušený Milesův hlas. Do toho se ozývalo Frankovo jasné, letecky srozumitelné MAYDAY, MAYDAY, MAYDAY. 

Kate ztuhla leknutím, ale rozběhla se do kokpitu jako první. "Co se děje?" 

"Měli jsme problémy s rádiem, Frank dlouho nemohl nic chytit. Teď konečně něco naladil, ale nelíbí se mu to, neodpovídá to na tísňový volání. Nikdy prý nic takovýho neslyšel. Chtěl, abyste si to poslechli i vy, možná vám to něco řekne," vysvětloval Miles. 

Kate se váhavě přiblížila k přístrojům a nasadila si sluchátka. Chvíli poslouchala praskající vysílání… a pak vytřeštila oči. 

"Čtyři, osm, patnáct, šestnáct, dvacet tři, čtyřicet dva," odříkával strojový hlas. Tentýž strojový hlas, který tehdy poprvé slyšeli těsně po havárii letu 815 na kopci, když se s ostatními snažili vyslat nouzový signál. 

"To… to je vysílání z ostrova," vypravila ze sebe Kate, strhla sluchátka z hlavy a z kokpitu utekla. 

"A do prdele," ozvalo se z přední řady sedadel, kde se probudil vyspávající Sawyer. Ale tentokrát se do pilotní kabiny nehrnul. 

* * * 

Frankova kariéra dopravního pilota se slibně rozvíjela. Až do jednoho dne. Přelétávali s kolegou prázdný stroj, který měl při předchozím letu technické problémy a po provizorní opravě na cizím letišti jej bylo nutné dostat do hangárů Oceanicu. Měl to být asi tříhodinový let přes moře. Vzlet proběhl bez problémů, ale krátce po startu začali mít problémy s palivem. Podle ukazatelů byly sice nádrže plné, ale motory přesto vysazovaly. 

"Máme problém s přečerpáváním paliva, nouzové postupy podle letového manuálu neúspěšné," ohlásil stroze kapitán dispečerům. "Návrat na letiště nemožný, opakuji, návrat na letiště negativ. Jdeme na vodu." 

Přistání na vodu s velkým dopravním letadlem je jeden z nejtěžších pilotních manévrů a všichni piloti to dobře vědí. Boeing 737, v němž Frank seděl, má nízko posazené motory, které přečnívají pod břicho letounu – a při přistání na vodě se obvykle zaseknou do hladiny, letadlo náhle prudce zabrzdí a rozláme se na kusy. Oni navíc museli přistát s letadlem, které mělo nádrže plné paliva, což všecko ještě komplikovalo. "Tolik možností, jak umřít – roztříštit se o hladinu, utopit se v zatopené kabině, uhořet při požáru paliva. Na co asi tenkrát myslel táta," blesklo Frankovi hlavou v první chvíli. Pak se ale ovládl a klidně plnil pokyny svého služebně staršího kolegy. Hlásil klesající výšku i rychlost. 

"Drž se, Franku. Až to posadíme, musíme okamžitě ven, nebude na nic čas," varoval ho kapitán. "Jdeme na to. Vydrž to, holka, to zvládneme," domlouval pilot letadlu. Nalétl výborně a ukázkově posadil stroj na na okamžik klidnou hladinu – byl to zázrak. Jenže pak se přihnala vlna a smýkla letadlem za křídlo. Trupem se rozeznělo skřípění a nářek trhaného kovu, kokpit se prudce zanořil pod hladinu, Frank vyletěl dopředu a ztratil vědomí. 

Probral se o něco později na utrženém křídle. Kolega seděl vedle něj – povedlo se mu rozbít okno kokpitu a vytáhnout i omdlelého Franka. Zachránily je plovoucí kusy trosek. O několik hodin později už byli oba na pevnině, měli za sebou lékařské ošetření a nemohli uvěřit svému štěstí. Z příšerně vypadající nehody vyvázli téměř bez úhony. 

Štěstí skončilo večer ve chvíli, kdy se Frank chtěl v hotelovém pokoji uložit ke spánku. Jakmile zavřel oči, byl znovu v pilotní kabině těsně před nárazem, viděl vražednou vlnu a slyšel kvílení rvaného křídla. Nesnesitelné vzpomínky nakonec zahnala až láhev vodky z hotelového minibaru. A tak to bylo každý další večer. Frank se po nehodě nevrátil do kokpitu, ale po nějaké době putoval do protialkoholní léčebny a později na psychiatrickou kliniku. 

* * * 

Už byli ve vzduchu skoro dvě hodiny a od zachycení signálu z ostrova se Frankovi nepodařilo naladit jiné vysílání. Jeho tísňové volání zůstávalo bez odpovědi. 

A co zkušeného pilota děsilo nejvíc, ačkoli letěli stále na jih, nenarazili zatím na žádnou zemi. Nikde ani ostrůvek. 

Svěřil řízení autopilotu, rozložil letecké mapy a provedl několik výpočtů ohledně paliva. Zbývalo jim na další dvě hodiny. Blížil se okamžik, kdy se museli rozhodnout. Risknout let do neznáma, nebo se vrátit tam, kam se už nikdo z nich vrátit nechtěl? 

Pak se Frankovi vybavila stará, zasutá vzpomínka. Smrtelný jekot letadla, rvaného na kusy masami vody. Rozhodl se rychle. 

"Musíme se vrátit." 

"Cože?" ztuhl Miles. 

"Musíme se vrátit. Podle map už jsme měli přeletět několik velkejch ostrovů, ale žádný jsme neviděli. Nevím, co se děje, ale nemůžeme si být jistí, že dosáhneme letiště, než nám dojde palivo. A jestli se chceme bezpečně vrátit, musíme to udělat hned, jinak nám nevystačí šťáva," řekl Frank. 

"Ty jsi kapitán," odpověděl Miles. 

* * * 

O pár minut později se letadlo znatelně naklonilo a zahájilo výraznou zatáčku. Střízlivějící Sawyer vyskočil z první řady sedadel a chtěl začít bušit na dveře kokpitu, když se samy otevřely a v nich stál pobledlý Miles. 

"Vracíme se." 

Sawyer zaťal zuby, pak popadl poloprázdnou láhev whisky a vší silou jí mrštil o zem. Pak beze slova klesl zpátky na sedačku. 

Kate objala Claire, která se po chvíli rozplakala. 

Richardův výraz byl stále neproniknutelný. Ale Miles by přísahal, že mu ve tváři na chvíli viděl záblesk úlevy. 

Letadlo si to namířilo na sever. 

A z rádia se znovu ozvalo praskání a strojové odříkávání číselné řady. Signál sílil, jako by jim ukazoval cestu zpět a radostně je vítal doma. 

Čtyři, osm, patnáct, šestnáct, dvacet tři, čtyřicet dva.