Benův návrat jako první zaznamenal Hurley, samozřejmě. Když přicházejícího spatřil, tvář se mu upřímně rozzářila úlevou a sevřel Bena do medvědího objetí. Poznal, že příchozí není ve své kůži, ale nechtěl na něj hned tlačit. Odvedl Bena k večernímu ohni a nechal ho, aby se posadil a oddechl si. O klidu se však nedalo mluvit – Benův návrat okamžitě přitáhl pozornost ostatních, kteří se okamžitě sešli kolem ohniště. Viseli na Benovi očima, až nakonec ticho prolomil Desmond. „Kdes sakra byl?“
Ben mu věnoval unavený pohled a nic neřekl. To nebyla reakce, která by rozjitřeného Desmonda uklidnila. „Byls na severu, žejo! Byls tam a vrátil ses, tak pročs ho nepřivedl?“
Ben nereagoval. Desmond ztratil poslední zbytky sebeovládání, vyskočil a chtěl se prosmýknout kolem ohniště a vrhnout se na Bena, ale Daniel se Sawyerem ho strhli zpět.
Ben se konečně rozhodl. Otočil se k vedle sedícímu Hurleymu, který to vše pozoroval. „Můžeme si spolu promluvit, Hugo, prosím? Jen my dva?“
Hurley přikývl a zvedl se. Odešli do tmy, až na skaliska nad oceánem, a zůstali stát naprosti sobě. „Povídej, Bene,“ vybídl ho laskavě Hurley.
Ben mlčel.
„Mluv, Bene, prosím,“ vybídl ho Hurley znovu.
Ben dál nic neříkal. Upíral na Hurleyho uštvaný pohled plný strašné potřeby mluvit… ale nic neřekl.
„Nemůžu,“ vypravil ze sebe. „Nemůžu. Ale… vezmi si to.“
„Cože?“ užasl Hurley.
„Vezmi si to. Vezmi si ty informace. Vezmi si je, stejně, jako si je bere on.“
Hurley pochopil. Ben měl na mysli Černého postup, kdy v podobě černého kouře dokázal přečíst myšlenky těch, kteří proti němu stáli. Když z nějakého důvodu nemohl mluvit, považoval to za řešení.
„Bene, to ale nejde. Tohle jsem nikdy nedělal, a nejen já. Jack a dokonce ani Jacob…“
Ben pokrčil rameny. „To, že to nedělali, neznamená, že to nejde. Ty a on jste si nesmírně podobní, Hugo. Čerpáte svoje schopnosti ze stejného zdroje, oba využíváte energii. Můžeš dělat to samé, co on.“
„Já to dělat nechci, Bene,“ odvětil Hurley. „Jsme si podobní, to máš pravdu, a opravdu čerpáme z téhož. Je to jako Síla ve…“
„To mi teď vysvětlovat nemusíš,“ přerušil vysvětlování Ben nevrle. „Ale udělej to! Vykašli se jednou na ty vaše rytířský strážcovský zásady. On se jimi taky neobtěžuje, takže dokud je ty nezahodíš, budeme pořád o krok za ním. Teď není čas na rytířství.“
„Bene, já…“ povzdychl si Hugo. „Nikdy jsem to nedělal a ostatní taky ne, co si vzpomínám. Neumím to. Bude to nepříjemné.“
Ben mávl rukou. „Vydržím to, už jsem to zažil víckrát. Ale už dělej!"
* * *
Hurley si znovu povzdychl a zavřel oči. Přenesl se ze skal, zaměřil svou pozornost na to, co bylo v nitru Ostrova a co jím celým prostupovalo. Více či méně to prostupovalo úplně vším, zemí, skalami, rostlinami, lidmi. Najednou viděl mnohem jasněji, viděl a tušil každý detail všeho, co se nacházelo na jižní polovině ostrova. Bylo to nesmírně těžké, informací bylo nesmírně mnoho. Kdyby tohle zažil normální smrtelník, jeho mozek by se zavařil z přívalu informací. Ale Hurley nebyl smrtelník. Aniž by otevíral oči, začal sbírat pozornost ze všech těch maličkostí… a přesunul ji na Bena. Lidé byli stejní jako všechno kolem, i v nich proudila zdejší energie a prosycovala jejich myšlenky. Jako by z nich zářila – a v té záři teď byly vidět nebo slyšet, nebo co to zatraceně bylo, jako pod rentgenem. Hurley je mohl vnímat. Někde na periferii vnímání slyšel, jak sebou pobočník bolestně trhl a zasykl, když se Hurleyho zkoumavá mysl ponořila do jeho a opatrně se probírala nedávnými vzpomínkami. Ben mu je připravil, vzpomínky na pobyt u Černého byly hned na povrchu Benovy mysli, v plném vědomí. Ale i když se Hurley snažil a soustředil se jen na to, co mu Ben chtěl sdělit, přesto se neubránil tomu, aby zahlédl i myšlenky hlubší. Ty, které teď Ben zatlačil dovnitř, aby mu nepřekážely v důvěrném kontaktu s Hurleym. Ale on je viděl a věděl, že tohle se jen tak neztratí. Pocity nedůvěry, zklamání, selhání a obrovského zranění byly nesmírně silné a Hurleymu bylo jasné, že brzy znovu vyplují na povrch.
Trvalo to déle, než Ben očekával; Hurley to opravdu neuměl. A opravdu to nebylo příjemné. Když skončili, tekl rozechvělému Benovi z čela pot, stékal mu do očí a mísil se se slzami bolesti, které mu během operace bezděčně vyhrkly. Příšerně ho bolela hlava.
Hurley zhluboka vydechl a zamrkal, když se i on vracel do reality. „Bene. Bene, tohle je… přesně to, co jsme potřebovali vědět. Ale když vidím, co tě to stálo, kámo... Úplně ses rozložil.“
„Nešlo to jinak,“ řekl tiše Ben. „Když jsi viděl i tohle, tak už to podstatné víš, že?“
Hurley se soucitným výrazem přikývl.
„Myslím, že to můžeš říct ostatním. Na tebe se zákaz nevztahuje. Já jsem nic neřekl. A to, že jsem tě nechal nahlédnout dovnitř… no, myslím, že když budu mít kus štěstí, bude to on vnímat jako další ze série mých selhání. Nebude to první ani poslední.“ Ben vypadal naprosto zničeně. „Můžeš mě teď nechat samotného?“
„Ty ses zbláznil. Ne, tady tě teda nenechám. Jdeme zpátky.“
Ben poslechl.
* * *
Když se vrátili k ohništi, upíraly se na ně pohledy pěti zbývajících mužů. „Popovídali jste si?“ poznamenal jedovatě Desmond. „Jo, kámo,“ odtušil klidně Hurley.
„Doufám, že nás teď nepošleš spát a popovídáme si všichni.“
Hurleymu náhle došla trpělivost. Měl ty lidi rád, nesmírně rád, ale občas už mu jejich omezenost začínala lézt na nervy. Zatímco on po své proměně ve Strážce viděl všecko mnohem komplexněji, složitěji a v souvislostech, oni se stále chovali, jako by měli klapky na očích. Samozřejmě, že je chápal – rozuměl jejich bolestem, obavám, nadějím a všemu, s čím se teď prali. Chápal je víc, než by je kdy mohl pochopit kterýkoli dřívější Strážce, protože to byl on, kdo jim byl povahově nejblíž. Jacob, to byla skrytá, vznešená entita; co na tom, že ve skutečnosti zase tak vznešený nebyl. Jack byl vůdce, nikoli parťák. Zato Hurley jako by stále byl ten pohodový kamarád, vlídný chlapík, co se každého snaží povzbudit a pomoci. Jenže k takovému parťákovi si taky nejvíc dovolíte. A poslední dobou už se Hurleymu zdálo, že to je přes míru.
Když promluvil, neznělo to jako Hurley-kámo, ale jako Hugo-Strážce, s nímž s respektem a pokorou mluvila Hawkingová a Richard.
„Ne. Mluvit budu já, vy budete poslouchat. Ty hlavně, Desmonde,“ zadíval se přísně na neklidného muže naproti sobě. „Když pak budete chtít něco vysvětlit, prosím. Ale teď budete poslouchat. Žádné poznámky a připomínky. Rozumíme si?“
Když více či méně neochotně souhlasili, začal. „Ben došel až k táboru Claire. Je to tak, jak jsme si mysleli, má u sebe Charlieho. Syn je v pořádku, Desmonde,“ dodal rychle. „Je s nimi Kate a s Claire se o něho starají, chlapci nikdo neubližuje, z toho hlediska je všecko dobré.“
Desmond mu visel na rtech a v pohledu bylo patrné jedno obrovské, podezíravé ALE. Hurley pokračoval. „Máme tu dva problémy. Jeden představuje Černý, to, čemu jste říkali Monstrum. Bere na sebe různé podoby, vypadá to, že si zkouší, kdo mu bude vyhovovat nejvíce. Což může být nebezpečné, může tak najít cestu, jak oklamat zbývající nestranné jedince na Ostrově. Co je teď důležité: chrání Claiřinu skupinu a nepustí k nim nikoho, koho neprověří. Ben ho ošálil, ale bylo to nesmírně riskantní a znova už to nikdo dělat nebude, přátelé. Povedlo se mu to hlavně proto, že tam nešel s úmyslem toho chlapce odvést. Jakmile by se tam vydal někdo z vás s tímhle cílem, Černý by vás zastavil hned na hranici jeho území. V podstatě je to tak, jak jsme si mysleli.“
„Jak říkal Richard,“ přikývl Miles. Pak dodal: „Promiň, Hugo.“
„Z toho plyne, že tam nikdo z vás nepůjde. Teď ne.“ Zachytil Desmondův vzteklý a zároveň netrpělivý pohled. „A ještě je tu ta druhá věc. Charlie trpí tou nemocí z přesunů. Dělo se mu to už předtím a pokračuje to.“
Desmond se neudržel a vyskočil směrem k Benovi. „Jak daleko se to s ním dostalo?“
„Krvácí,“ odvětil místo Bena Hurley. „Zatím mu nejde o život, ale zhoršuje se to. Je mi to vážně líto, Desmonde. Ale znamená to, že to nejlepší, co teď pro něj můžeme udělat, je nechat ho tam. Když je v táboře, nic se mu neděje a je o něj dobře postaráno. Problémy nastávají, jakmile se začne pohybovat po Ostrově. Takže i kdybychom nějakým zázrakem oklamali Černého, nemůžeme odtamtud tvého chlapce odnést, bylo by to pro něj nebezpečné. Odchod z Ostrova by pravděpodobně nepřežil.“
„Ale co teda…“
„Tady nic dělat nemůžeme. Problém tvého syna je propletený s problémem tohohle místa a násilím ho rozetnout nelze. Řešení problému násilím se tu už zkoušelo a vždycky to vedlo k ještě horším věcem. Musíme to vyřešit, rozmotat. Jenže o tom všem víme příliš málo. Věřím, že se něco dělat dá, ale co to je, to nezjistíme tady. Potřebujeme víc informací.“
Sawyer se na Hurleyho zadíval a opatrně promluvil. „Chceš tím říct…“
„Jo, musíme z Ostrova. Tedy někteří z nás.“
* * *
Bylo jasné, kdo odejde a kdo zůstane. Pětice ve složení Desmond, Daniel, Sawyer, Miles a Frank okamžitě ožila. „Ještě jsem neskončil,“ dodal Hurley důrazně. „Nemáme teď moc možností, jak Ostrov opustit. Normální cesty odsud nevedou. Napadá mě jedna možnost, která by podle Bena měla fungovat, ale musíme to probrat s Druhými. Zítra se k nim vypravíme. Jsem si jistý, že na něco přijdeme.“
Muži kolem ohně se začínali mezi sebou bavit.
„Mám ještě poslední věc,“ oslovil je Hurley. „Teď mě poslouchejte všichni a pořádně. Nechci slyšet otázku KDY. Tohle se nesmí uspěchat. Nepůjdete do toho po hlavě jako blázni. Posílám vás tam, protože si myslím, že to je jediný způsob, jak vyřešit to, co se tady děje. Ale nebude to lehké a jestli do toho půjdete nepřipravení, nezvládnete to. Pochybuju, že byste měli takové štěstí jako Ben, když se do svojí mise vrhl bez rozmyslu a plánu. Vyšlo mu to, ale to neznamená, že to vyjde i příště. Potřebuju vás tam poslat jako fungující zpravodajskou jednotku.“
Sawyer se na Huga podíval. „Myslím, že na tom nejsme tak zle. Dva bezpečáci, dva chlapi se zkušenostma z armády, jeden z toho umí sahat na výbušniny, druhej umí řídit letadlo. A k tomu superpočítač v lidský podobě.“ Pak se podíval na Bena. „Počítám teda, že ty chceš zůstat.“
Ben neznatelně přikývl. Slovo si opět vzal Hurley. „Ano, tohle všecko jste. Teoreticky. Prakticky jste… no, trochu rozhození. Musíte se sebrat, všichni.“ Upřel pohled speciálně na Desmonda. Potom se zvedl, došel k Sawyerovi, který za sebou měl lahev s vodkou, a sebral mu ji. „A tohle byla vaše poslední. Další tady nechci vidět.“
„To vypadá, že porada skončila,“ prohlásil Frank a zívl. „Nejen porada, ale i sranda,“ zavrčel Sawyer, rozladěný ztrátou lahve. „Já jdu spát.“
„Přesně tak jsem to myslel,“ řekl Hurley. „Zítra vyrazíme k Druhým.
* * *
Noc byla dlouhá. Hurley téměř nespal, za prvé proto, že to protože to nepotřeboval, za druhé proto, že mu hlavou vířila spousta myšlenek. Seděl u ohně a přemýšlel. O tom, do čeho své přátele posílá. O tom, co udělal Ben a co s ním bude dál. O tom, jestli tihle unavení, životem otlučení a nešťastní muži mají vůbec nějakou šanci zvládnout to, co měl v plánu.
Ben a Desmond ve svých stanech také skoro nespali. Jeden se zmítal mezi zoufalou touhou uvěřit a vrozenou nedůvěrou, protože Hurley mu svým chováním z toho večera vrátil naději, jenže on se jí bál uvěřit. Druhý myslel na své dítě; to poslední, co mu zbylo, které bylo den cesty odtud, ale k němuž se nemohl dostat. I on přemítal o důvěře – váhal, zda se může spolehnout na to vše, co dnes bylo řečeno, a vsadit na to život svého syna. Když konečně těžce usínal, došlo mu, že mu nic jiného nezbývá.
Ráno, když se všichni najedli, pobrali si své základní věci a vyrazili. K síni ve stínu sochy dorazili kolem poledne. Druzí je uvítali, převedli je přes trojitou hranici a uvedli do podzemních prostor.
„Potřebuji s vámi všemi mluvit, prosím,“ řekl Hurley. „Jsou tu věci, které se musí vyřešit, a já vám chci říct, co navrhuji. Doufám, že vás o tom přesvědčím. A pak bude třeba, abyste s tím pomohli.“
Ve tvářích všech Druhých se zračil tichý souhlas. Všichni se rozesadili po síni a poslouchali. Hurley jim řekl totéž, co řekl včera večer v táboře svým přátelům. Když se dostal k tomu, že se situace na Ostrově musí řešit, a že hodlá svoje přátele poslat ven, vyžádal si slovo Richard.
„Myslím, že teď budu mluvit i za nás ostatní. Souhlasím s tebou, Hugo. To, co se tady děje poslední měsíce, to… musí skončit. Víš, že jsme se po desetiletí bránili změnám a spolupráci s vnějším světem, ale už to nejde dál.“ Richard se rozhlédl po svých lidech, jako by je vyzýval k rozhodnutí. „Podívejte se, kde jsme skončili. Takhle se žít nedá. Jsme vyhnanci, kteří se schovávají v norách. Dokud budou věci tak, jak jsou teď, nemůžeme ven. Máš pravdu, že tady na Ostrově to řešení nemá a někdo se musí vypravit ven. Ale je to tak, jak říkáš, musí to být někdo, kdo přišel zvenčí. Nikdo z nás, co jsme tady žili, nemá natolik velké zkušenosti se světem tam venku, aby to vzal do rukou sám…“
Richard na okamžik zaváhal a pohled mu sklouzl k Eloise, která stála vedle něj. Přikývla. „Je to pravda, Richarde. Ani já na to nestačím. Udělala jsem, co jsem mohla,“ usmála se směrem k Danielovi, „a ráda vám pomůžu, jakkoli budu moci, ale sama to nedovedu. Celý život jsem se ze všech sil snažila zabránit určitým událostem… a dosáhla jsem toho, že se k nim došlo. Vlastně mám pocit, že jsem je svým konáním způsobila. Mrzí mě to, opravdu mrzí, ale teď už je na to pozdě,“ řekla s pohledem upřeným na Desmonda. „Rozhodovala jsem se špatně a už dál rozhodovat nechci. Ale pomůžu vám ve všem, co bude třeba.“
Hurley se v reakci na přívětivý tón vůdců Druhých lehce usmál a dovolil si uvolněnější tón. „Lidi, vy víte, že mám tohle místo rád, skoro tak moc jako vy. Neudělám nic, čím bych tomu ublížil. Ale když nic neuděláme, tak to tady už moc dlouho fungovat nebude. V téhle chvíli prohráváme, prohrávám já i vy, a jestli se nám nepovede věci napravit a alespoň je dát do rovnováhy, prohrajeme brzy definitivně. Takže jsem vážně moc rád, že s váma můžu počítat.“
Síní se rozlehl souhlasný šum. V tvářích některých Druhých bylo patrné napětí – spolehnout se na pomoc lidí, kteří přišli zvenčí teprve nedávno, pro ně bylo až donedávna něco nepředstavitelného. Ale zejména v posledních dnech pochopili i ti nejzarytější, že je to tak, jak řekl Richard – takhle se dál žít nedalo.
* * *
Hurley s sebou vzal Bena a odvedli si stranou Richarda s Eloise. „Musíme vyřešit problém přesunu,“ řekl jim. „Ben se domnívá, že s tím kolem v podzemí to není takové, jak se říká. Ty pověsti o tom, že kdo jím otočí, ten se nevrátí… A přitom on sám se vrátil. Musím vědět s jistotou, jak to je. Richarde, ty o tom něco víš, že? Tak… prosím.“
Nebyla to prosba, bylo to vybídnutí, aby Richard pokračoval. Ten se vyhnul Benovu pohledu a přikývl. „Je to tak. Vrátit se lze, sami to vidíte. Jacob ale usoudil, že celá ta věc je natolik nebezpečná, že je lepší o ní lidem lhát, než aby… Nešlo jen o tebe, Bene. Mysleli si to všichni, kteří s tím kdy měli co do činění, včetně vědců z Dharmy. A většinou to tak opravdu bylo, když se jednou někdo dostal pryč, zpátky se už nevrátil. Dřív to nebylo tak snadné jako v současnosti.“
„Myslím, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, které musíme vyřešit a dát dohromady vše, co kdo z nás ví,“ konstatoval Hurley. „Kromě kola teda ještě musíme zapracovat na těch pěti osobně… můžete mi s nimi pomoct, že?“ Richard s Eloise pohlédli směrem ke skupince z tábora na pláži a přisvědčili.
„Začneme ale s kolem, to bude vyžadovat nejvíce času,“ prohlásila Eloise. Hurley přikývl. „Danieli, prosím,“ zavolala Hawkingová. Fyzik se zatvářil udiveně a potěšeně, jako by ho překvapilo, že někdo chce mluvit přímo s ním, a dokonce jako s prvním z celé skupiny. Rychle se k nim přesunul.
„Danieli, budeme spolu mít hodně práce. Víš, kdo jsem, že ano,“ Eloise ani nečekala na jeho souhlas. „Budu ti muset velice rychle předat všecko, co o tomhle místě vím. Jsou tu jisté časové okolnosti, kterých bychom měli využít. Nejsme přímo pod bezprostředním časovým tlakem, ale ani není času na rozdávání.“
Když Daniel přikývl, zatvářila se spokojeně. „Dobře tedy. Tak tedy… myslím, že vysvětlování si necháme na později. Teď se zajdeme na něco podívat.“
Vůdcové Druhých zamířili k východu ze síně. Hurley je zastavil. „Počkejte ještě, prosím. Chtěl bych s sebou vzít i zbytek své skupiny. Měli by to vidět všichni. Chci, aby si všichni důvěřovali a věděli, že se jim nic neskrývá.“ Podíval se po těch slovech na Bena.
Richard s Eloise se na sebe také podívali, ale pak oba souhlasili. Hurley zavolal Desmonda a Sawyerovu trojici a všichni vyrazili. Opatrně překročili ochranné kruhy a zamířili džunglí ke stanici Orchid. Nebylo to daleko.
* * *
Nejlépe to tam znal Ben. Zavedl skupinu do provozních prostor, kde našli skladiště teplého oblečení, a pak zamířil z laboratoře dolů do tunelů. Jenže tunel najednou skončil a oni stanuli v mnohem starších prostorách, ze kterých šel chlad. „Co to sakra je?“ vytřeštil oči Sawyer, když vkročili do prastaré jeskyně s kolem.
Část výpravy, která už kolo někdy viděla, se znovu pásla pohledem na tom neuvěřitelném výjevu, který si pamatovali z minulosti. Druhá část jen nechápavě zírala. Po jeskyni se mihotaly odlesky plamenů z pochodní Druhých a letmo ozařovaly symboly na stěnách.
Danielovi se rozzářily oči v nepopsatelném úžasu. „Pro všechno na světě,“ vydechl. „To je nádherné zařízení. Můžu se… porozhlédnout?“
Eloise přikývla. „Ale nikde se příliš nezdržuj. Bude na to ještě spousta času.“
„Co to zatraceně je?“ zeptal se tiše Desmond Bena s Hurleym.
„Tohle je věc, s jejíž pomocí se dá dostat z Ostrova. A taky se tím Ostrov přesouvá v čase. Jenže to dokáže natropit pěknou paseku. Takže… potřebujeme, aby se na to Dan s matkou podívali a zjistili, jak se s tím vlastně zachází. Fakt doufám, že na něco přijdou. Jinak se zase začnou dít ty nekontrolované přeskoky.“
Sawyer s Milesem se na sebe podívali. Sawyer se otřásl a podíval se směrem k Danielovi. „Ten kluk má pekelný štěstí, že si nic nepamatuje."
Eloise po nějaké době navrhla, aby se ostatní kromě ní a Daniela vrátili do síně pod sochou. „Eloise, jste mimo ochranné území,“ připomněl jí Hurley. „A tady jsou tunely, které mohou vést až na Temné území. On by se sem jimi mohl dostat. Nemůžu vás tady nechat samotné a nemůžu zbytek skupiny poslat zpátky bez ochrany. Musíme se držet pohromadě.“
Eloise souhlasila. Stále si nezvykla na nové a značně nepříjemné postaveni Druhých na Ostrově. Bylo to skutečně tak, jak před chvílí říkal Richard: byli z nich vyhnanci zalezlí v noře.
* * *
Vrátili se do síně pod sochou. Bylo patrné, že většině Druhých se značně ulevilo, když se celá výprava včetně jejich vůdců vrátila. Odpoledne pokročilo a Hurleyho skupina se rozhodla, že se se na večer a noc přesunou do svého tábora. „Zítra se vrátíme a začneme se vším, co se musí udělat, ano?“ informoval Druhé Hurley.
Stalo se tak, jak Strážce řekl. Za několik desítek minut byla Hurleyho skupina ve svém táboře, povečeřeli a sesedli se kolem ohně. „Takže teď nás čeká speciální výcvik u Druhejch,“ konstatoval Sawyer.
Hurley přikývl. „Musíte se dozvědět všecko o Ostrově, co lze. A musíte se dozvědět aspoň něco o tom, co s Ostrovem souvisí ve světě venku. Budete muset být opatrní, až se odsud dostanete.“
„To výstupní místo sledují,“ zapojil se do hovoru po delší době Ben. „Venku je hodně lidí, které Ostrov zajímá, a ti by se měli dozvědět co nejméně. Pokud na sebe přitáhnete pozornost, dovede to sem další lidi jako Widmore, a bude se zase….“ Při vzpomínce na popravu Alex zaťal pěsti.
„S Widmorem to bylo složitější,“ převzal opět otěže Hurley. „Ale Ben má pravdu, nesmíte na sebe poutat pozornost zbytku světa a zároveň se budete muset pustit do vlastního pátrání. Druzí vám vysvětlí, co už vědí. Myslím, že Eloise už si připravuje sérii přednášek. Na světě teď možná není další člověk, který by toho o Ostrově a jeho vlivu na svět věděl tolik, co ona. Řekne vám, na co si dávat pozor a čeho si všímat.“
Pětice mužů se, kromě Daniela, který byl stále plný nadšení z objevu kola v podzemí, tvářila unaveně. Hurley se jim nedivil. Od včerejšího večera dostali velkou porci nových informací, vesměs nepříliš povzbudivých, celý den byli v pohybu a neměli čas na odpočinek. Zamyslel se a pak se zvedl a odkolébal se do svého stanu. Zpátky k ohni se vrátil s lahví vodky, včera zabavené Sawyerovi. „Dej to kolovat,“ strčil lahev do ruky Frankovi. „Ale každý jen jednou.“
Ben ostatní pozoroval a viděl, jak se některým na tvářích mihlo cosi jako pobavený úsměv. Děláš to dobře, Hugo, pomyslel si.
Bylo příliš brzy na to vyslovovat nějaké soudy a mluvit o nějakých nadějích. Ale kdesi ve vzduchu jako by visela jiskra naděje. Jako by ti muži najednou pochopili, že to úmorné čekání prokládané střípky dalších špatných zpráv snad brzy skončí… a oni budou moci začít něco dělat, aby věci změnili.
Žádné komentáře:
Okomentovat