709 – Napříč vesmírem

Náraz. A tma.

Náraz kulky, kterou vystřelila Eloise, jakoby Desmonda vymrštil z jeho těla. A nejen z těla. Připadal si, jako by ho to vyhodilo z reality. Jako by ho obrovská síla vrhla napříč neviditelné bariéře, kterou prorazil… a začal se propadat.

Měl strach. Za pevně sevřenými víčky mu stále probleskávaly blednoucí zbytky neodbytné představy Danielovy laboratoře, v uších mu zněly mlhavé tóny staré písně a všecko se trhaně propadalo. Nahorů, dolů, jako by visel na neviditelném provaze a ten provaz byl ukotvený v jeho mysli. Jeho mysl se škubala, jako by se o ni přetahovaly dvě soutěžící strany.

Pak se, opožděně, ozvala bolest. Začala mu tepat v hlavě, přibližně v místech, kam ho zasáhl výstřel z Eloisiny pistole. Trošku jej to probralo: mlhavě usoudil, že dokud cítí bolest, nemusí ještě být všecko ztraceno. Třeba se stará žena pořádně netrefila a on nějakým zázrakem přežil.

Těžce si zvedl ruku k čelu, odkud vycházely nejsilnější vlny tupé bolesti, pak ji oddálil a s námahou otevřel oči.

Žádná krev. To bylo dobré.

Tedy vlastně ne, to právě dobré nebylo. To nebylo možné.

Uvědomil si, že přes svou ruku zírá do silného bílého světla. Vytřeštil oči… a rozhlédl se kolem sebe.

Světelný tunel. Byl uprostřed obrovského kruhového světelného tunelu.

Takže takhle vypadá konec. Ten, o kterém mluví ti, co přežijí klinickou smrt, pomyslel si Desmond. Myslel si to bez lítosti, klidně, rezignovaně a snad i s kouskem zvědavosti, co přijde teď. Byl si podivně jistý, že pokud se dostane na tu správnou stranu, nečeká ho nic zlého.

Pak přišel další opožděný záblesk vzpomínky na dřívější život, tentokrát ale intenzivnější… a pocit nerozhodného vznášivého propadání ustal. Ve chvíli, kdy se mu před očima znovu vybavila fyzikální laboratoř, se najednou rozletěl světelným tunelem.

Bylo to neuvěřitelné a nepopsatelné. Dalo se to vzdáleně přirovnat snad jen k obrovskému světelnému výtahu, který svištěl obrovským nekonečným domem s nekonečným počtem poschodí. Ve většině z nich bylo zhasnuto, ale v některých se svítilo. A k těm to Desmonda nezadržitelně táhlo.

Pak přišel další náraz, pocit prohození neviditelnou silnou bariérou… a pak Desmond otevřel oči. Ležel na posteli v bytě, který nikdy předtím neviděl. Do místnosti oknem svítilo ranní slunce.

* * *

Vyděsil se. Měl se přece probrat v Danielově laboratoři, ne na tomhle neznámém místě! Zoufale se snažil přijít na to, co udělal špatně. Hlava mu však příliš nefungovala – ochromovalo ji to podivné vnitřní cukání, které neustávalo.

Vybavil si Eloisinu radu - soustředit se starou vzpomínku, kterou v něm vyvolala. Začal se tedy rozpomínat na dávnou návštěvu v laboratoři svého bratra. To však neměl dělat - v té chvíli cukání v mysli zesílilo, přišel známý náraz a Desmond byl opět ve světelném tunelu. Chtěl se vrátit zpátky do toho bytu, jenže ho cosi táhlo do jiného patra.  

Po známém průletu neviditelnou bariérou se ocitl na dalším místě.

Tentokrát byl ve vlaku. Jeho spolucestující se na něj dívali krajně podezíravě, když se náhle probral ze spánku, chvíli se nechápavě rozhlížel a pak si začal prohledávat kapsy. Bylo mu to jedno. Po chvíli šacování našel to, co v co doufal, že najde. Papír s naškrábanými údaji: Daniel Faraday, Oxfordská univerzita, Královnina kolej.

Cukání v hlavě zesílilo… a pak byl znovu v tunelu. Ze všech sil se soustředil na návrat. Povedlo se – cukavé vznášení ustalo a on se rozletěl zpět do reality s bytem.

Spolucestující ve vlaku nechápali, jak může někdo doslova během vteřiny usnout.

Desmond se probral opět v bytě. Neváhal a rychle ho prohledal. Potvrdilo se to, co už tušil: byl to jeho byt. Byt paralelního Desmonda Humea v paralelním světě. Jenže tenhle paralelní Desmond teď najednou dostal novou mysl – tu, která opustila tělo muže, kterého zastřelila Eloise Hawkingová.

Věděl, že musí jednat rychle. V bytě byl telefon i telefonní seznam; zavolal tedy na Královninu kolej do Oxfordu a pod jakousi malichernou záminkou si ověřil, že tam skutečně pracuje jistý Daniel Faraday. Poté okamžitě vyrazil na cestu. Přesun ze Skotska na jih Anglie mu zabral téměř celý den. Připadal si jako v transu. Nemyslel, nevzpomínal a měl jen jeden cíl – dostat se do Oxfordu. Dokud vnímal a soustředil se na obyčejné věci jako sbalení cestovního zavazadla, zakoupení jízdenky a přestupy na nádražích, bylo všecko v pořádku.

Ale jakmile se začal rozpomínat na Eloisiny pokyny a vybavily se mu podivně živé vzpomínky na Danielovu laboratoř, bylo zle. Nekontrolované propady do jiné reality pokračovaly. Oba světy se nezvykle podobaly. Druhá realita byla ta, do níž se Desmond propadal už během cesty vrtulníkem z Ostrova.

Desmonda příšerně bolela hlava. S každým propadem se bolest stupňovala. A každý návrat byl těžší a trval delší dobu.

* * *

Daniel Faraday stál u tabule a zamyšleně na ni psal dlouhý výpočet. Nevnímal ani kroky na chodbě, ani klepání na dveře, ani jejich otevření a něčí vstup. Jeho pozornost upoutal až zvuk, který se laboratoří rozlehl, když na podlahu dopadlo cosi těžkého. Fyzik se pomalu otočil s otráveným výrazem člověka, kterého už zase někdo ruší s nějakou malicherností a kterému nedopřejí chvíle klidu.

Otrávený výraz se však velmi rychle rozplynul. Danielova mysl se zmobilizovala do pohotovostního stavu. Zatraceně, určitě zapomněl vypnout ten zářič. Co se to sem sakra dostalo?  A odkud? Ale ne, vždyť ho dneska dneska ani nezapínal, uvědomil si o pár setin vteřiny později. Pak přestal přemýšlet a rychle se rozběhl k ležícímu člověku.

Další Desmondův propad přišel v tu nejnevhodnější chvíli – právě v okamžiku, kdy vešel do Danielovy laboratoře.

V propadu se setkal s dlouhovlasým Danielem v univerzitním kampusu.

Pak se s obrovskou námahou vrátil zpátky. Hlava mu třeštila nepředstavitelnou bolestí a cukání v mysli, příznak blížícího se přesunu, nesláblo. Ani se mu na tu chvíli nechtělo otevírat oči. Tušil, že už tohle dlouho nevydrží.

V té chvíli ho někdo oslovil.

„Desmonde,“ pronesl Daniel. Znělo to trošku udiveně a trošku potěšeně – asi tak, jako když vám o půlnoci někdo zazvoní u dveří a vy uvidíte starého dobrého přítele, kterého jste neviděli několik let.

Desmond otevřel oči. Daniel stál u něj a překvapeně ho pozoroval. „Desmonde. Nečekal jsem tě, brácho.“

* * *

On to ví, blesklo Desmondovi hlavou. A vypadá jinak než… tenkrát. Má krátké vlasy. Víc si uvědomit nestihl.

Při dalším propadu se probral v křesle u dlouhovlasého Daniela na Oxfordu. Pozoroval, jak fyzik nastavuje zářič na patřičnou frekvenci a ozařuje laboratorní krysu. Pak opět prolétl světelným tunelem zpátky.

Daniel se nad ním skláněl a tentokrát vypadal starostlivě. „Desmonde, slyšíš mě?“ Neznatelně přikývl. „Byl jsi pryč?“ Další přikývnutí. „Desmonde. Tvoje konstanta. Co to je?“

Desmond se snažil rozpomenout na pokyny od Eloise Hawkingové, ale nešlo to. Cukání v hlavě sílilo. „Desmonde, nesmíš pryč! Ta konstanta, musíš mi o ní říct, dělej!“ vykřikl Daniel.

„Penny… ona… moje sestra,“ vypravil ze sebe Desmond ztěžka.

„Penelope? Ona je tvá konstanta?“

„Ona… ne. Já… jsem si ji vzal,“ zablábolil Desmond… a pak to znovu cuklo.

Propad. Ozářená krysa pošla. Desmond si ze všech sil přál, aby další cuknutí přišlo co nejdříve. V tom druhém světě zůstat nechtěl – bylo na něm děsivého a nebylo to jen tou mrtvou krysou.

* * *

Tentokrát byl návrat velmi těžký. Desmond dávno dobře věděl, kterým směrem se má vrátit do reality, do které patří… ale najednou ho cosi začalo táhnout na druhou stranu. Pomalu, ale neoblomně. Přestalo to až ve chvíli, kdy si vzpomněl na ustaraný výraz svého mladšího bratra. Daniel! To on je ta konstanta, osvítilo ho najednou.

Pohyb ve světelném tunelu se zpomalil a pak změnil směr. Teď to byl ten správný. Cuk a náraz.

Uvědomil si dvě věci. Za prvé nemohl dýchat – a za druhé ho pálil obličej. Když otevřel oči, pochopil oboje. Daniel se nad ním skláněl; nevypadal už starostlivě, ale vyděšeně a jednou rukou mu tiskl k nosu papírový kapesník a druhou ho energicky pleskal po tvářích.

„Desmonde, rychle! Vzpamatuj se! Kdo nebo co je tvoje konstanta? Neříkej mi prokrista, že tě matka poslala do téhle šílenosti a neřekla ti o konstantě,“ zajíkal se Daniel. „Je to tvoje sestra? Penny? Tu sem ale tak rychle nedostanu!“

Desmond neznatelně zavrtěl hlavou. „Ona ne. Ty.“

Cukání opět nebezpečně zesílilo.

„Já?“ užasl Daniel. Vzápětí mu došlo, že na úžas není čas. Přinutil se zklidnit hlas. „Dobře, to je ideální. Poslouchej mě, Desmonde, soustřeď se. Podívej se na mě. Dívej se na mě, soustřeď se na to, co ti říkám a uvědomuj si, že to je teď. Teď a tady. Rozumíš? Jsi teď a tady a nikde jinde. Tohle je tvá pravá realita, ty ostatní ignoruj!“

Znělo to sice jako připitomělé zaříkávání, ale mělo to neuvěřitelný efekt. Desmond se zbytky své vyčerpané mysli zachytil bratrových slov a snažil se chápat jejich význam. Marně. Ale už jen to, že se soustředil na jeho hlas a uvědomoval si, že TOHLE je skutečnost, ne ty tunely a ten svět s mrtvou krysou, zafungovalo zázračně. Cukání v mysli začalo slábnout… až úplně zmizelo.

Daniel s úlevou zjistil, že se Desmondovy zorničky přestaly škubat. Přestal mluvit a vyčerpaně se zhroutil na zem vedle staršího bratra. Kapesník, který pustil z ruky, byl úplně nasáklý jasně červenou krví.

„Tak to bylo o chlup, brácho.“

* * *

Desmond se pokusil zvednout, ale v hlavě mu znovu vybuchla nálož tupé bolesti. Nejvíc bodala v místech, kam ho před časem zasáhla kulka. „Ona… ona mě střelila,“ rozpomněl se šokovaně. „Tvoje matka mě střelila.“

Daniel zpozorněl, ale jeho pozorný pohled přešel během milisekundy do chápavého a soucitného. „Ach… to mě mrzí. Moje matka nikdy nebyla moc dobrá ve vyjednávání. Vidím, že je ve všech realitách stejná.“

„Pokud si umane, že něčeho dosáhne, tak pro to udělá cokoli. Musela si být zatraceně jistá, že to je nutné, když tě sem vykopla takhle nepřipraveného tak drastickým způsobem. Řekla ti něco?“ 

Desmond se konečně pomalu posadil a hořce přikývl. „Penny. Ona… já… vzali jsme se. Nevěděli jsme, že…“

Daniel zbledl. „Ale ne, Desmonde.“

„Řekni, že to není pravda,“ zadíval se na něj starší bratr s prosebným výrazem.

Daniel s nesmírně lítostivým výrazem přikývl. „Je to pravda. Nechápu, jak vám to mohli zatajit, co si od toho slibovali. Taková pitomost. Ale… kvůli tomu tě sem neposlala, že ne?“

Desmond krátce shrnul, co mu Eloise řekla před smrtí. Že jejich syn je někde ve světě s Ostrovem v nebezpečí. Že ho musí zachránit. Že je sice výjimečný, dovede zasahovat do běhu už daných věcí a přecházet mezi realitami, ale že na ten největší úkol nestačí. Že potřebuje pomoc svého bratra, kterého musí vzít s sebou do paralelního světa.

„Musíš si o mně myslet, že jsem se zbláznil,“ uzavřel s povzdechem.

„Ale vůbec ne,“ zatřásl hlavou Daniel. „Já o většině těch věcí vím. Nevěděl jsem jenom o tom nešťastném vztahu a o vašem dítěti. Jinak to není nic nového, matka mi o tobě téměř všecko řekla. Myslím, že mě na tuhle situaci připravovala.“

„Takže… ty do toho jdeš se mnou?“

Daniel se zářivě usmál. „ Ovšemže jdu. Jsi můj bratr, na kterého jsem roky čekal. A je to naprosto unikátní příležitost, jak si v praxi ověřit, jestli moje teorie a výpočty byly správné. Dostanu se na Ostrov… na to neskutečné místo, které už v tomhle světě bohužel navštívit nemůžu. A navíc mě budeš potřebovat. Jsem tvá konstanta, takže se vyhneš dalším nebezpečným nekontrolovaným propadům. Tohle se matce nepovedlo. Radit ti, aby sis vzpomínal na jinou realitu, než do které ses měl dostat, byť velmi podobnou... Tím všechny ty tvé problémy způsobila. Taková školácká chyba.“

Desmond se jen nechápavě podíval.

Daniel viděl, že starší bratr přestává chápat souvislosti. „Desmonde, to necháme na zítra. Přípravy nám zaberou minimálně den, takže na vysvětlování bude času dost. Teď by sis možná měl odpočinout.“

S tím Desmond naprosto souhlasil. Posunul se po hladké podlaze, přisunul se ke zdi, zvrátil hlavu a zavřel oči. Bylo mu úplně jedno, kde je. Hlavně, že mohl zavřít oči beze strachu, že se znovu někam propadne.

„Neblázni, brácho. Dělej, vstávej,“ nedal mu pokoj Daniel a pomáhal mu na nohy. Desmonda překvapilo, jakou sílu ten hubený kluk má. Vyškrábal se na nohy a následoval bratra. Daniel ho zavedl do malé místnosti vedle laboratoře. V místnůstce o rozměrech asi dva krát dva metry proti dveřím byla pouze stará pohovka a rozviklaný stůl. Na zdi vedle dveří bylo malé umyvadlo s poličkou. Na stole pod oknem stál jednoduchý vařič a několik kusů nádobí. Desmond zaznamenal, že většina nebyla umytá. Vědci prostě nepatří k nejpraktičtějším lidem.

„Není to kdovíco,“ omlouval se roztržitě Daniel. „Někdy tu přespávám, když se zapomenu u práce do noci a nechce se mi domů,“ vysvětloval a tahal zpod pohovky kufr, z něhož vytáhl tlustou prošívanou přikrývku. Kufr strčil za dveře do své laboratoře a přikrývku hodil Desmondovi, který se už vděčně svalil na pohovku.

„Kde budeš spát ty?“

„Já spát nebudu. Mám spoustu práce. Jestli máme co nejdřív odejít, musím toho spoustu připravit.“

Desmond popadl sklenici vody, kterou mu bratr podal, a vypil ji na jeden hlt. Aťsi sklenice byla špinavá. Na některých věcech teď prostě nezáleželo.

„Dobře se vyspi, brácho.“ Daniel zhasl a zavřel za sebou dveře do laboratoře.  

708 - Rozděleni padneme

Nikomu nebylo do řeči.

A tak raději nemluvili, ale dělali – to jediné, co se teď dalo. Za pár hodin už pětice zaraženě stála na kraji pláže kolem čerstvě zasypaného hrobu.

„Myslím, že tady naše práce skončila,“ prolomil váhavě ticho Richard.

Frank beze slova přikývl. „Jdeme domů.“

„Já se nevracím,“ řekla tiše Kate.

Sawyer, který až doteď beze slova upřeně zíral do země, prudce zvedl hlavu. „Ty ses zbláznila, Kate. Kam chceš teď jít? Po ostrově pobíhá šílená holka s puškou. Chceš bejt další, z koho si Claire udělá cvičnej terč?“

„Sawyere, Claire zabila Penelope, protože chtěla dítě. Mně nemá co vzít. Navíc se od ní dokážu držet dál. A až se uklidní, nějak se k ní dostanu. Nemůže zůstat sama.“

„Především s ní nemůže zůstat samo to děcko,“ poznamenal Frank. „To za nic nemůže. Pokud si, Kate, myslíš, že s ní dokážeš nějak vyjít…“

Miles, který stále ještě seděl u hrobu, se znenadání vložil do hovoru. Mluvil až nemilesovsky vážně a naléhavě. „Nesnaž se jí ho vzít. Zabije tě. Vsugerovala si, že to je její syn – to proto zabila Penelope. Musela si myslet, že jí ho ukradla. Je jako zvíře a bude chránit svoje mládě. Ale pokud vycítí, že jim nechceš ublížit, tak budeš mít možná šanci. Jo, a… ten malej se jmenuje Charlie.“

Sawyer vybuchl. „Výborně, ještě ji v tom podporujte, vy idioti! To vám to nestačilo? Fakt máte pocit, že těch smrtí bylo málo? To se necháme postupně oddělat? Žij s náma, zemři sám, říkával doktůrek. A měl pravdu, kurva. Jakmile jsme se začali dělit, šlo všecko do háje. Pokud se rozdělíme i my… dohajzlu, Franku, měls to radši skončit rychle. Měls to pitomý letadlo poslat k zemi.“

Nikdo ani nepromluvil. V Sawyerově výbuchu bylo tolik rouhavé beznaděje a zoufalství, že se nikdo nevzmohl na slovo.

Až po delší době promluvila znovu Kate. „Nechte nás chvíli o samotě, jo?“

Miles, Frank a Richard poodešli do džungle. Neslyšeli, co si Kate se Sawyerem říkali. Neslyšeli, jak mu Kate připomněla blanco šek, který jí slíbil kdysi strašlivě dávno. Symbolický slib, že pro ni jednou jedinkrát udělá cokoli. Teď si ho hodlala vybrat – a jejím požadavkem bylo, aby ji nechal jít.

V té chvíli kapituloval. Chvíli se na sebe dívali, pak ji Sawyer zoufale sevřel v náručí a políbil. Hlavou mu táhly stovky slov, ale řekl jenom jednu větu. Tu, kterou toho dne už jednou řekl. „Dávej na sebe pozor, Pihovatá.“

Přikývla a otočila se do džungle.

Už nikdy ji neviděl.

* * *

Čtveřice se bez nálady vrátila k havarovanému letadlu. Pokračovali tam, kde skončili: Richard se uvelebil v první třídě a začetl se do jedné z  knih, které na palubě našel. Miles si pohrával s komunikačními přístroji v pilotní kabině, jako by si odmítal připustit, že tohle letadlo už jim prostě nijak nepomůže. Jeho úsilí bylo samozřejmě marné – přístroje neměly energii k chodu. A i kdyby ji měly, stejně by je nikdo neslyšel.

Frank se Sawyerem se vrátili pod křídlo ke svému provizornímu baru. Zkušený pilot už za svou kariéru poznal chování mnoha různých lidí v různých krizových situacích a věděl, jak má s kým zacházet. Nevěděl sice, proč Sawyera Pennyina smrt zasáhla víc než ostatní, ale vycítil, že nechce být sám – i když svým chováním dával najevo pravý opak. Jenže jeho otrávené „jdi si po svejch, kapitáne“ tentokrát nemělo sawyerovskou šťávu. Neznělo to vůbec přesvědčivě.

Sawyer se v posledních dnech jen pomalu vzpamatovával ze smrti Juliet a nález mrtvé Penelope mu oživil rány, které sotva přestaly krvácet. Nejspíš by podobně zafungovala každá smrt. Ale tady to bylo ještě horší. Obě ženy byly v podobném věku, obě měly dlouhé světlé vlasy a oběma se v prázdných modrých očích zrcadlila prázdnota.

Ležel pod křídlem letadla a lil do sebe whisky rovnou z láhve. Doufal sice, že mu to pomůže zapomenout, jenomže alkohol účinkoval naprosto opačně. Vyvolával staré vzpomínky, které s ochotou obživly.

* * *

Když se čtveřice cestovatelů časem definitivně ocitla v roce 1974, nikdo z nich nevěděl, co si počít. Juliet se od Sawyera nechala přemluvit a odložila svůj odjezd z ostrova o pár týdnů. Oba dva v prvotní euforii po zastavení časových posunů doufali, že se jim povede vrátit se do civilizace a změnit běh událostí, které je tak bezprostředně poznamenaly. Sawyer chtěl zabránit smrti svých rodičů, Juliet jejich rozvodu. Jenže během několika týdnů je iluze rychle opustily. CO vlastně máme sakra udělat? ptali se jeden druhého během večerů, kdy zatím ještě jako přátelé sedávali na břehu a zírali do vln. Přišli by ke svým rodinám jako cizí lidé ve věku svých rodičů. A jak chcete někoho přimět, aby od základů změnil své chování a naboural tak řetězec událostí? Jak měl Sawyer přesvědčit svou matku, aby přestala naivně věřit cizím mužům a zahýbat manželovi? Jak měl změnit svého otce, aby nereagoval vztekle a unáhleně? Jak mohla Juliet přesvědčit svoje rodiče, aby se naučili mít jeden druhého raději? Nevěděli.

Moc kuráže jim nedodal ani Daniel. Po Charlottině smrti bloumal po ostrově jako tělo bez duše. Hledat zrovna u něj optimismus a povzbuzení, to byla čirá naivita; přesto to Sawyer zkusil. „Změnit to, co se už stalo? Události ovlivňuje příliš mnoho faktorů. Je to výsledek obrovské shody sil. Můžeš některou z nich změnit, ale všecky nezměníš. Ať uděláš cokoli, věci se stejně zase vrátí do původního směru. Jako řeka, která se při povodni vrací do svého starého koryta. Nemůžeš ji usměrňovat pořád,“ řekl zamyšleně, když se s ním jednoho odpoledne přišel Sawyer vážně poradit.

Po čtrnácti dnech, kdy ponorka odjížděla k pevnině znovu, už to Juliet z ostrova tolik netáhlo. Neměla cíl a nevěděla, kam by měla jít. Jediný, kdo s odjezdem neváhal, byl Daniel. Juliet, Sawyer a Miles se rozhodli ještě nějakou dobu zůstat a líp promyslet, co dělat. Druhého dne, kdy se ponorka z pevniny vrátila, se události vyřešily samy: vedení Dharmy zjistilo, že z nového náboru pracovníků na poslední chvíli couvlo pár lidí. Nutně je potřebovali. Rozhodli se tedy pracovní místa dočasně nabídnout trojici podivných „vědců“ v čele s mužem, který si říkal LaFleur.

Osud tří trosečníků v čase tím byl zpečetěn. Po nějaké době, kdy se znovu vyhrotily konflikty s Druhými, přišel Sawyer se zajímavým návrhem. Uspěl. Vedení Dharmy vyčlenilo jeho, Milese a ještě pár dalších lidí pro místní obdobu policie. Jediný, kdo zůstal u své původní dočasné práce, byla Juliet. Práce u automechaniků jí šla a bavila ji. „Doktorka pro auta – vždyť to je skvělý! Pořád spravuju, zachraňuju a dávám dohromady. Jen se už nemusím bát, že mně pacient zemře pod rukama,“ smála se, když se ji Sawyer snažil přesvědčit, aby neplýtvala schopnostmi.

Sawyera nově nabytá zodpovědnost zklidnila, najednou už neměl potřebu si něco dokazovat. A Juliet se vymanila z neustálého strachu, že pod tlakem okolností udělá chybu a zaviní něčí smrt. Rozuměli si čím dál víc. Když po jednom příjemném popracovním večeru skončili u Juliet v ložnici, vůbec nikoho to vlastně nepřekvapilo.

* * *

„Máš děcka, kapitáne?“ přerušil najednou ticho Sawyer. Hlas mu už trochu opile vrávoral, ale to nebylo důvodem, proč Frank nevěřil svým uším.

„Cože?“

„Máš děcka?“ A nezírej na mě tak,“ ušklíbl se Sawyer. „Netvrď mi, žes nikdy neulítnul, letče.“

Frank se protáhl a zapřemýšlel. Tohle byla ta poslední otázka, kterou by od toho depresi přepíjejícího chlapíka čekal. Nevěděl, co mu má odpovědět. Tedy, věděl. Ale nebyl si jistý, jak moc se o tom chce bavit.

Ale Sawyer se nedal odradit. Když si v opilosti něco zamanul, nic ho od toho nemohlo odradit. „Tak si o tom nemluv. Ale já ti něco řeknu. Poslouchej mě, jo? Jestli nějaký děcka máš, tak se za ně nestyď.  Nikdy se za ně nestyď, rozumíš? A nedělej, že je nemáš. To dělaj jen ti největší hajzlové.“

„To zní, jako kdybys věděl, o čem mluvíš,“ zívl Frank a natáhl se pro láhev.

„To si sakra piš, že vím. Byl jsem hajzl, kapitáne. Dělal jsem, jako by nebyla.“

„Takže holka?“

„Jo. Teď jí bude sedm. Chápeš to? Sedm pitomejch let, kdy se za ni její vlastní táta styděl. Až se jednou dozví, jak jsem se k ní a k její mámě choval, bude se stydět ona za mě. A bude to úplně zasloužený, kapitáne.“

Frank tak úplně nechápal, proč mu to Sawyer povídá. Ale to bylo v pořádku – přehnal to s pitím a potřeboval se prostě vypovídat. Sawyer se styděl sám před sebou.

Frank si uvědomil, že se sám před sebou stydět nechce.

„Taky mám holku,“ prohodil jakoby nic. Sawyer i přes značnou dávku vypitého alkoholu zpozorněl. „O nějakejch pár let starší než ta tvoje. Bude jí už k pětadvaceti, jestli dobře počítám.“

Sawyer spokojeně přimhouřil oči. „Já to věděl. Pokračuj, kapitáne.“

„Byl jsem mladej a blbej, co jinýho ti mám říct? Její máma na mně mohla nechat oči, já jsem si dal říct… no a za pár týdnů mi přišla říct, že je v tom. Jenže mě den předtím převeleli na opačnej konec Států.“

„Lítals u armády?“ pochopil Sawyer. „Jó, modrá uniforma, na to holky letěj. Tam se s tím muselo počítat.“

„Svým způsobem jo,“ přisvědčil Frank. „Nadřízení nechtěli, abychom se rozptylovali problémama, který jsme si nezodpovědně naflákali. Zařídili to za nás – stačilo jim dát adresu matky děcka. Strhávali nám alimenty rovnou z platu a zaručili nám, že nás matka ani dítě nenajdou.“

„Jak jsi teda zjistil, že to je holka?“

„To je neuvěřitelnej příběh,“ zasmál se sám pro sebe Frank. „Po nějakejch patnácti letech jsem už lítal u aerolinek. Znáš to palubní povídání, příjemnej let vám přeje posádka kapitána Franka Lapiduse. Není to tak úplně obvyklý jméno. No a ona byla na palubě. Po přistání si počkala u východu a představila se mi. Jen jméno, nic víc. Ale byla to ona, poznal jsem ji. Chvilku mi trvalo, než mi to secvaklo… a ona na to čekala. Kamaráde, ona si ten moment prozření a šoku vychutnávala.“

Sawyer se zasmál. „Kapitáne, škoda, že tam nebyl nikdo se skrytou kamerou. To musel bejt fór roku.“

„A to ještě nevíš to nejlepší, hochu. Vychutnala si ten moment, kdy jsem na ni civěl jako naprostej idiot, a pak s klidem a bez zájmu sešla po schůdkách. Dole na ni čekala holka. Slyšel jsem je až nahoru. – Mami, cos tomu pilotovi říkala? – Chtěla jsem mu říct, že v tomhle větru moc pěkně přistál. Tyhle lidi určitě potěší, když někdo ocení jejich práci.– Puberťačka se na mě zespoda podívala, práskla žvejkačkovou bublinu a zamávala mi. Moje vlastní dcera mi zamávala, chápeš to?“

Frank svou historku záměrně přibarvil; chtěl zdeptaného Sawyera trošku rozptýlit. Základ však byl pravdivý – skutečně měl dceru, kterou viděl jednou v životě, a skutečně se o její existenci dozvěděl tímto neuvěřitelným způsobem.

Sawyerův pobavený úsměv se ale téměř okamžitě vytratil.

„Mně ani nezamávala. Schovával jsem se před ní jako srab. Několikrát jsem se nenápadně prošel kolem baráku, kde s ní Cass bydlela. Chtěl jsem ji vidět, ale nechtěl jsem, aby viděla ona mě. Srab, zbabělej idiot.“

„Aspoň jsi o ni měl zájem,“ snažil se ho povzbudit Frank.

„Jenže jsem utek jako malej fracek. Lekl jsem se tý zodpovědnosti. Doufal jsem, že když ji uvidím, třeba se něco stane, jenže se nestalo. Zdrhnul jsem jako malej parchant. Došlo mi, že neumím bejt táta. Žádnej chlap mě nenaučil, jak mám bejt dobrej táta.“

„Tvůj… taky zdrhl?“

Sawyerův pohled ztvrdl. „Můj zabil mámu a pak si vystřelil mozek z hlavy.“

„A kurva.“

Oba chvíli mlčeli. Frank měl pocit, že by měl něco říct – aby dal najevo, že si Sawyerovy důvěry váží. „Mě taky nikdo nenaučil, jak bejt dobrej táta. Ten můj se rozbil s dalšíma sto lidma o mořskou hladinu, když mi byly čtyři. Do poslední chvíle se ten pád snažil vybrat, ale nepovedlo se mu to.“

Sawyer se zadumal.

„Bod pro tebe. Tvůj táta aspoň nebyl sráč. Můj táta byl sráč a já a ty jsme taky sráči,“ filozofoval. „Jenže víš co? Já na to, že jsem sráč, přišel už před nějakou dobou. Chtěl jsem to změnit. Abych si sám před sebou nemusel připadat jako hajzl.“

„Chtěl ses k nim vrátit?“

„To už bylo pozdě, byl jsem zaseklej na tomhle pitomým ostrově. Ale moh jsem si dokázat, že nejsem takovej sráč. Že dovedu bejt dobrej táta. Kapitáne, sakra, já chtěl děcko.“

Frank pochopil, kam asi Sawyer tím podivným rozhovorem celou dobu mířil. Aby se mohl stát dobrým tátou, potřeboval ženu. Ale teď tady na ostrově žádnou neměl a o žádné nikdy nemluvil.

* * *

Byl to Sawyer, kdo poprvé nadhodil otázku dětí. Julietina vyhýbavá reakce ho překvapila. „Když se roky zabýváš problémy s plodností a komplikacemi v těhotenství, moc tě pak neláká to zkoušet na vlastní kůži,“ vysvětlovala. Juliet, ať vypadala a působila jakkoli rozhodně, měla z některých věcí strach. Bylo jí pětatřicet let. Ostrov byl odlehlý konec světa a lékařské možnosti na něm byly jen omezené. Během přesunů v čase navíc oba, ona i James, dostali velké dávky elektromagnetického záření a pohybovali se po ostrově, na němž byla uložena jaderná bomba. Juliet nechtěla riskovat, že se u jejich společného dítěte projeví nějaké genetické poruchy jakožto následek ozáření.Tohle všecko spolu probrali a rozhodli se, že nebudou pokoušet osud. Sawyer Juliet nechtěl přemlouvat a nechtěl riskovat, že ji ztratí.

Hlavní problém však byl v něčem jiném a Juliet o něm Sawyerovi nikdy neřekla. Kdysi jí pod rukama zemřelo několik žen, které postihly komplikace v těhotenství. Věděla, že jejich těla z nějakého důvodu začala v těhotenství příliš rychle stárnout, ale nikdy nezjistila proč. A to ji děsilo. Věděla, že zatím, v polovině 70. let, probíhají „ostrovní těhotenství“ normálně. Ale věděla také, že se pravděpodobně blíží chvíle, kdy se to nějakým způsobem změnilo. Nevěděla však, kdy ta chvíle přijde. Mohlo to být za deset let, ale mohlo to také být za pár měsíců. Juliet nechtěla riskovat, že skončí jako ženy Druhých, které jí kdysi vykrvácely na stole jako oběti touhy po novém životě.

* * *

Sawyer vychrlil příběh posledních tří let svého života, končící Julietinou smrtí, jako by to bylo zkažené a otrávené jídlo, kterého se musí zbavit nemocný žaludek. Za celou dobu se na Franka ani nepodíval. Zíral do země.

„A teď se rozhodne Pihovatá, poslední ženská, se kterou jsme si byli nějak blízký, že se dobrovolně nechá oddělat. Nechci bejt nějak přecitlivělej, ale řek bych, že mám nárok na to být v prdeli,“ zavrčel Sawyer a odkopl prázdnou láhev kamsi do daleka.

Dlouhou dobu bylo ticho. Frank se nevzmohl na slovo.

Pak znovu promluvil Sawyer. „A teď zmizni, kapitáne. Díky, žes to poslouchal, ale teď chci bejt sám. Máš pohov.“

Tentokrát už to znělo dostatečně přesvědčivě.

Frank se po návratu do letadla vřítil do kokpitu jako tajfun. Miles mu věnoval překvapený pohled. „Milesi, ty idiote, proč jsi mi o tom nic neřekl? Proboha, prokecali jsme celý ráno a on se o ní ani nezmínil. Kdybych věděl, co má ten chlap za sebou…“

„Kdybys to věděl, tak co?“ skočil mu Miles do řeči. „Tak vůbec nic. Těžko bys mu zakryl výhled na mrtvolu, která nebezpečně připomíná jeho mrtvou ženu. A těžko bys přesvědčil jeho bejvalou, aby se nevydala na vlastní pěst riskovat krk do divočiny. Jen by ses k němu choval opatrně a ohleduplně – a to právě Jim nechce. Když chce, abys něco věděl, tak ti to řekne. Ale zatraceně nemá rád, když o něm někdo něco vykládá dalším lidem. Rozumíme si?“

„Myslím, že jo,“ přikývl zamyšleně pilot.

* * *

Po odchodu čtveřice mužů se Kate pustila do průzkumu malého ostrova. Stopy byly naprosto jasné. V některých místech jen jedny hluboké – tam Claire chlapce nesla; jinde byly dvoje - Claiřiny větší a malé, dětské, které značily spíše vláčení. Všechny končily na pláži, kde dřív na mělčině ležela loďka. Ta teď byla samozřejmě pryč – a s ní i Claire a malý Charlie.

Kate se tedy vydala po druhých stopách, které značily pomalejší a těžší krok. Ani tady ji její stopařské umění nezklamalo – dovedlo ji až ke vstupu do komplexu Hydry. Věděla, koho tam má očekávat a doufala, že nepůjde o nijak nebezpečné setkání, přesto pro jistotu sevřela pistoli v kapse, když zabušila na dveře.

Eloise jí okamžitě otevřela. „Tušila jsem, že přijdete, Kate. Viděla jste mě, že?“ Pohled člověka, který ví, že má problém.

Kate zavrtěla hlavou. „Já vím, že jste to neudělala vy. Byla to… kdysi to bývala jedna z nás. Chci ji najít. Tady na ostrově už ale není. Můžete mi pomoct se odtud dostat?“

„To můžu, Kate. Ve skladišti jsou rezervní čluny, můžeme si jeden vzít. Pokud by vám tedy nevadilo, že se na hlavní ostrov svezu s vámi.“

Kate souhlasila. Blížila se už ale noc. Obě ženy se proto rozhodly, že v Hydře přenocují a na hlavní ostrov se přeplaví až ráno.

Dalšího dne po úsvitu vyrazily. Vzdálenost od menšího k hlavnímu ostrovu sice nebyla příliš velká, ale trvala jim poměrně dlouho – Kate nechtěla starou ženu pustit k pádlům, sama ale ve zraněné ruce neměla dostatečnou sílu. Nakonec ale ke břehu dorazily.

„Kam půjdete?“ zeptala se Kate.

„Domů. Vrátím se ke svým lidem. K těm, kterým jste říkali Ti druzí. Modlím se, abych mezi nimi ještě našla pár starých přátel,“ řekla Eloise.

„Snad. Víte, kde je najdete? Nechcete pomoct?“

„Myslím, že vím, kde by mohli být. Zvládnu to. Vy jděte za tou dívkou a najděte Desmondova syna. Musíte na něj dát pozor, rozumíte? Tohle místo je pro něj velmi nebezpečné,“ zdůraznila Eloise.

Kate přikývla. Tušila, že by měla Claire hledat v místech, kde dívka žila poslední tři roky. Sever ostrova bylo její teritorium, kde se cítila bezpečně. Vrátila se do svého doupěte – a odvlekla tam s sebou i své nové mládě. 

Kate se vydala do divočiny. Na sever.