1012 - Dočasné řešení

 Bylo další ráno po Waltově druhém marném pokusu o komunikaci s L. A. Hurley, ačkoli nerad, se se svým táborem rozloučil a vyrazil na sever za Kate. Na jihu teď bylo bezpečno – když tedy odmyslel podivné šepotavé vývěry poblíž tábora.

Walt měl pochopitelně mizernou náladu. Od té doby, co nedokázal komunikovat s pevninou, dokonce téměř přestal navštěvovat Waltera. Nejnovějšímu příchozímu bylo už relativně dobře, celkem dobře jedl, přestaly mu vypadávat vlasy a dokonce i jeho rány se, podle všeho, dál pomalu hojily. Také míra radiace, která se kolem něj šířila, se velmi pomalu zmenšovala. Eloise, Richard ani Ben ho však pro jistotu nadále nenavštěvovali, chodil k němu jen Walt s Hurleym. Dnes měl službu Walt. Donesl muži jídlo ke stanu, nakoukl dovnitř, pozdravil ho a pak s omluvným gestem zase odešel. V tom mizerném rozpoložení se mu nechtělo hledat slova, lámaně ukazovat, hláskovat a kreslit. Stejně jako se mu nechtělo polovičatě komunikovat s pevninou. Chtěl buď mlčet, nebo mluvit naplno.

Přidal se k Benovi, který se v bezpečném okolí tábora věnoval sběru jídla a drobnému lovu. Sháněli potraviny, občas prohodili pár slov a Waltovi došlo, jak strašně dlouho vlastně tohle nedělal. Od té doby, co přišel Walter a členy tábora rozdělila nemoc a ohrožení na dva pomyslné podtábory, se jaksi celý jejich svět přeskupil. Vznikla jednotka odolných – Hurley a Walt – a jednotka nemocných, tedy ten zbytek. Jedni pečující a zabezpečující, druzí ti, o které je nutno se starat. A jako kdyby mezi nimi vznikl jakýsi odstup.

Teď si Walt najednou uvědomil, že mu chvíle s Benem chyběly. Určitou roli v tom hrál fakt, že i on se nyní cítil oslabený, skoro až zraněný – cosi mu sebralo jeho základní schopnost a on měl strach. A u Bena už dřív cítil podporu.

Když se vrátili do tábora, usadili se spolu u ohně a jali se zpracovávat úlovek.

„V noci jsem to zase zkoušel,“ prohlásil Walt.

Ben k němu otočil hlavu. „Šlo to?“

„Moc ne,“ povzdychl si chlapec. „Vlastně vůbec ne. Vidím, co píšou oni… ale já nic napsat nemůžu. Já… podělal jsem to.“

„Walte,“ odložil Ben nůž, kterým porcoval rybu, „přemýšlel jsem o tom. Něco podobného už se dělo a zase se to spravilo. Možná to chce jen čas a klid.“

„Teď je to jiný,“ potřásl hlavou Walt. „Tehdy jsem se nemohl vůbec připojit. Teď vidím, co se tam děje, ale nemůžu nic vyslat. Něco je rozbitý na mojí straně.“  Odmlčel se a pak se pořádně nadechl, než to vyslovil. Přemýšlel o tom, že to Benovi řekne, skoro celé ráno. A čím dál víc si uvědomoval, že mu to říct chce. Znamenalo to odhalit se, skoro se obnažit… ale měl pocit, že by tím mohl aspoň trochu vrátit zpátky důvěru, která v posledních dnech a týdnech kamsi vymizela.

„Bene, já myslím, že vím, čím to je.“

* * *

Hurley šel svojí známou cestou na sever. Dorazil k nim navečer. Celé osazenstvo malého dharmavillského tábora bylo doma. Kate spala ve svém pokoji, Claire chystala ke spánku Charlieho, Černý se držel venku. Vypadalo to vlastně jako úplně normální, klidný večer jedné rodiny.

Rodina.

V tu chvíli Hurleyho něco napadlo.

Chladně se pozdravil s Černým, o něco vřeleji s Claire a malým Charliem, a vydal se ke Kate. Probudila se, když si k její posteli přitáhl židli a ta pod jeho tělem zaúpěla. Dívala se na něj, tiše odpovídala na otázky, ale sama nemluvila. Ano, už trošku jedla a není jí nevolno. Ne, nic ji nebolí. Možná jen trošku břicho, ale to prý je podle… Jacka (u jména trochu zaváhala) kvůli tomu, jak po otravě začíná jíst. Skoro pořád spí, jak je unavená.

Jestli by chtěla pryč, na to se jí Hurley ani neptal. Věděl, že by mu neodpověděla. A ptát se, čeho se bojí, to také nemělo smysl. Neřekla by mu to. Nechtěla mluvit o tom, co ji trápí, a Hurley tušil proč. Nechtěla si své pocity vůbec připomínat a dávat je do slov, aby je Černý v její mysli neobjevil. Dokud věci nevyslovila, mohla doufat, že neexistují a on je nenajde. Alespoň v to doufala.

Když Claire uspala Charlieho, přešel Hurley k ní. Shrnula mu, jak se Kate dařilo, zdůraznila, že o ni pečovala podle jeho pokynů – podávala jí vodu, kterou Hurley minule připravil před odchodem, krmila ji malými porcemi lehkého jídla a vařila jí černý čaj z dharmských zásob. Zdálo se, že to má efekt: Kate se už nesnažila nikam odcházet, ležela a dokonce se snad i zdálo, že se jí vrací barva. Ale byla stále apatická a nic ji nezajímalo.

Pak se zvenčí vrátil i Černý. Potvrdil Claiřin optimismus. „Kate se uzdravuje,“ tvrdil Hurleymu s jistotou. „Pokud to dál půjde takhle a ty budeš tak laskav, že ji budeš dál navštěvovat, dostane se z toho.“

Claire vedle něj se nesměle, s naivní nadějí, pousmála. Bylo vidět, že jí na Kate záleží.

Hurley jí tu naději nechtěl brát, tak jen pomalu přitakal. „Snad ano. Zase ti připravím vodu, Claire. Budeš jí to dál dávat a já zase za dva dny přijdu. Doneseš čistou vodu z pramene, prosím?“

Dívka se odebrala ven a Hurley s Černým osaměl. „Ezau, zeptám se tě znova. Co je jí?“

„Je nemocná. A uzdravuje se z otravy.“ Stejná otázka, stejná odpověď.

„O tomhle už jsme mluvili,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Potřebuju vědět, proč to udělala. Dokud mi neřekneš víc, nemůžu jí pomoct.“

„Pomáháš jí. Takhle to stačí, víc není třeba,“ odmítl vůdce severního tábora.

Hurley se na něj ostře zahleděl. „Ne, tohle nestačí. Kate je úplně mimo, něčeho se bojí a něco jí krade skoro všechnu životní energii. Já se můžu snažit jí ji doplňovat, ale to nestačí a ty to víš. Tohle je jen dočasný řešení. Přitom jsi řekl, že ji potřebuješ. Tak o co ti jde?“

Černý neodpověděl.

„Já na to přijdu, Ezau.“

Odpovědí mu bylo zasmání.

Hurley připravil léčivou vodu a pak se znovu vrátil ke Kate. Pomalu už usínala, ale on u ní seděl ještě několik hodin, s rukou na její paži. Snažil se na ni naladit, vycítit její obavy a pocity. Nešlo to. Cítil z ní strach, zmatek, touhu odejít a zoufalství z toho, že musí zůstat… a obrovské vyčerpání. Ale nic konkrétního, s čím by se dalo pracovat. Neměl konkrétní ránu, se kterou by mohl pracovat a kterou by mohl hojit. Mohl jí jen doplňovat energii, která však tou neznámou ranou zase odtékala pryč.

* * *

Ben a Walt seděli u ohně. Byl večer a oni stále tiše mluvili. Během dne Walt otevřel stavidlo své důvěry a teď jím proudilo vše, co dlouho stálo.

„Ale… tady? Do koho?“ užasl Ben před pár hodinami, když se mu Walt svěřil, že se nejspíš zamiloval a že si myslí, že právě to mu brání v komunikaci s pevninou.

Kdyby měl Walt jen o něco světlější odstín pleti, zčervenal by. Takhle jen trochu uhnul pohledem a rozpačitě se pousmál, než odpověděl. Pak si vybavil její tvář a přišlo mu trapné takhle kličkovat, když už to téma s jejím otcem otevřel.

„Alex. Ona… je bezvadná, Bene.“

Bena to kupodivu vůbec nepřekvapilo. Samotného ho udivilo, jak klidně Waltovo přiznání snáší. Stále měl v hlavě vzpomínky na dávné časy, kdy se jeho dcera začala sbližovat s Carlem, v podstatě jediným vrstevníkem mezi Druhými, a jak šíleně ho to rozzuřilo. Věděl samozřejmě, že tehdy ho hnal především strach o dítě, o které mohl přijít, kdyby dívka otěhotněla – což teď samozřejmě nastat nemohlo… ale překvapilo ho, že úplně vymizely i všechny náznaky žárlivosti.

Nemohl žárlit. Alex už nebyla jeho. Alex tu byla, ale byla už součástí Ostrova, stejně jako zdejší džungle, skály nebo záření.

Spíš pocítil lítost k chlapci. „Já vím. Není to vůbec lehký, viď?“

„Nemyslíš si o mně, že jsem divnej?“ užasl Walt.

Ben si vzpomněl na úryvek z Alenky v říši divů, kde Kočka Šklíba vykládá překvapené Alence, že tady jsou všichni šílení – a Alenka také, protože jinak by do Říše divů nikdy nevkročila. Ale teď se to nehodilo.

„Nemyslím. Ti, co tady zůstávají, nejsou žádné bludné přeludy. Jsou to pořád ty samé duše, jaké byly předtím. A Alex byla… báječné děvče. Nedivím se ti, že se ti líbí.“

„Hlavně je mi s ní hrozně fajn,“ zasnil se Walt. „A vždycky mám hroznou radost z toho, že je ona ráda se mnou. Víš, ze začátku byla taková vystrašená. Z těch proudů a šepotů a všeho. Ale teď, když se vídáme častěji, je už jiná, veselá a taková… bezprostřední.“ Původně se mu na jazyk dralo slovo živá, ale to se opravdu nehodilo.

„Taková bývala vždycky, než se tady na Ostrově začaly věci komplikovat. Jako vítr s ohněm, ale přitom strašně laskavá,“ vzpomínal Ben. A pak mluvil i dál. Čert to vem, co bylo, bylo, nemělo smysl lhát. „Vždycky hrozně špatně snášela, když jsme mezi sebou museli někoho potrestat. Přimlouvala se za ty lidi, nosila jim víc jídla, tajně s nimi mluvila, i když se předtím Druzí dohodli, že je potrestají mlčením. Byla prostě taková.“

„Měl bych ji strašně rád. Proč to muselo bejt takhle?“ povzdechl si Walt.

Ben neodpověděl.

* * *

Večer pak v hovoru pokračovali. Walt se snažil ukrátit čas, který mu chyběl do doby, v níž se obvykle spojoval s pevninou, aby se nemusel užírat obavami a plýtvat silami. Dál mluvili o Alex, o lásce a o tom, že je možné cítit ji i k někomu, kdo tu je není, nebo tu zůstává už jen částečně.

„Podívej se na Hurleyho,“ poznamenal Ben. „I on se na skalách vídá se s těma, co tu umřeli a vrací se už jen jako vize. Taky tam má ženu, kterou měl moc rád.“

„Libby,“ přisvědčil Walt. „Ta byla moc hodná. Skoro si ji nepamatuju, ale vím, že o ní někdy mluví.“

Pak se zamyslel a chvíli kousal do větvičky, kterou předtím odlomil z kusu dřeva.

„Bene… proč se nemůžou vrátit?“

„Jak to myslíš? Protože… zemřeli. Mrtví jsou pryč.“

„Někteří ne. Jack tady zůstává, i když jako někdo jinej. A pan Locke se prý taky vrátil.“

Ben se zaškaredil. „Walte, ti dva se nevrátili. Tyhle něco zneužilo. Než tohle, to radši…“ Zavrtěl hlavou. „Než vidět někoho, kohos měl rád, s úplně vadnou a cizí povahou, to radši vůbec. A navíc to není něco, co se dá udělat úmyslně. Tohle musí chtít Ostrov.“

„Ne vždycky,“ řekl zvláštním tónem Walt. Znělo to najednou skoro temně.

Ben se na něj překvapeně podíval. „Jak to myslíš?“

Walt k němu obrátil oči a v šeru se mu leskla bělma. „Paní Eloise se to povedlo. Sice na to využila Desmonda, ale udělala to ona. Nestydí se za to.“

„Walte… to bylo úplně něco jiného,“ řekl přísně Ben. „Daniel se vrátil, protože to je jediná šance, jak zjistit, jak zachránit Ostrov. Nikdo další z nás neví a neumí to, co on.“

„To jsou kecy,“ skoro vykřikl Walt. „A výmluvy. Přivedla zpátky Dana, protože se jí po něm stýskalo.“

„Ne, Walte,“ zarazil ho Ben. „Eloise to udělala jako poslední nouzové opatření. Zamysli se nad tím – kdyby mohla Daniela vrátit zpátky jen tak, tak by to přece dávno udělala. Navíc to šlo jen díky tomu, že jsme tady měli Desmonda a Daniel byl jeho příbuzný. A i tak to bylo strašně riskantní. Málem to nezvládli.“

Připomněl si dny, v nichž bezvládný Desmond ležel ve stanu, a jak se s Hurleym obávali o jeho život. Ne, průchod mezi světy s břemenem někoho, koho je nutné provést skrz… A navíc ten drobný fakt, že někde jinde v jiném světě musela Eloise spáchat vraždu, aby jednu mysl vyhodila z těla a poslala ji napříč světy. Nebylo o co stát.

Walt se dál mračil. To, co teď Benovi svěřil, v něm hlodalo už nějakou dobu a on teď své podráždění a pocit nespravedlnosti projevil naplno. Rozhořčení ho vrátilo do mladších let, působil teď skoro jako naštvané a zklamané dítě.

„Je to hrozná škoda, že to nejde. Nebo že se to aspoň nezkusí,“ trval chlapec na svém.

„To nejde, Walte. Opravdu to nejde,“ oponoval mu tvrdě Ben. „Mrtví se nevrací. I kdyby to nějakým zázrakem fungovalo, tak kde to skončí? Vrátíš Alex a Libby, a co Desmond a jeho Penelope? A Sawyerova Juliet? A ten muzikant od Claire? To prostě nejde.“

Walt zmlkl. „Asi půjdu zkusit napojit se na Los Angeles,“ prohlásil po chvíli přehnaně dospěle, jako by se snažil zahnat předchozí otevřenost.

„Jdi, Walte. Třeba už to půjde.“

„Neřek bych,“ zavrčel chlapec.

Ben se zvedl spolu s ním, pak se ale zastavil. „Uvidíš. Walte, je to tady teď těžký, ale zvládáš to perfektně. Víš, to, že se ti líbí Alex, by pro mě jako pro otce byla pocta.“

Walt po něm střelil udiveným pohledem. „Díky, Bene,“ zamumlal překvapeně. „Uvidíme se ráno.“

Ale viděli se mnohem dříve.

* * *

Walt se zavřel do svého stanu a opět se napojil na L. A. Novinářčin byt viděl celkem jasně. Nikde nikdo nebyl, ale okamžitě zaznamenal výrazné novinky: kolem tabletu bylo rozmístěno několik zařízení – krabicovitý detektor, kabely a cizí notebook. Zatímco si zobrazoval poslední zprávy v textovém dokumentu, všiml si, že detektor zablikal a vzápětí se na připojeném notebooku vykreslila ostrá křivka.

Zprávy v tabletu najednou měly úplně jiný tón než předtím.

2008/03/02 20:27 Ahoj Walte, myslím, že jsme od tebe zachytili nějakou aktivitu. Dan se pokusí nastavit záznamové detektory, abychom to dokázali nahrávat. Za chvíli se ti ozve a pošle víc pokynů. Doufám, že je u vás všecko v pořádku. U nás taky. Máme letadlo! Malé soukromé letadlo, ze kterého se dá měřit. Snad se tím výzkumy a pátrání konečně urychlí. Teď ještě vyřešit naši komunikaci a snad se věci zase dají do pohybu.

2008/03/02 21:19 Walte, tady Daniel. Včera jsme detekovali možný projev tvé aktivity (na Chrisině tabletu jsi nejspíš spustil podsvícení). Napojil jsem tablet na spektrometr, který by měl zachytit výchylku elektromagnetické aktivity v detailnějším rozlišení. Nahráváme to, takže nám už nic neuteče. Jestli si tohle přečteš, odpověz mi tím, že rozsvítíš displej čtyřikrát po sobě, přibližně s půlminutovou prodlevou. Pokud to bude fungovat, nastavíme způsob komunikace. (Umíš Morseovu abecedu?). Po dalším ověření správnosti a přesnosti komunikace vám pošlu souhrn závěrů ze Sierra Nevady. Máme zajímavé poznatky. Pozdravuj prosím moji matku. Daniel.

Walt údivem zatajil dech. Takže všecko nebylo ztraceno. Jen… jen to nefungovalo tak, jako dřív. Ale dalo se s tím něco dělat.

Pokusil se odpovědět, to samozřejmě ano, ale opět to nešlo. To už ho nepřekvapilo. Zůstal tedy v obraze, ale delší dobu na tablet nesahal a vyčkal, až zařízení zhasnulo. Potom si konverzaci znovu otevřel a zapnul tak podsvícení.

Spektrometr blikl a na notebooku se objevila křivka.

Walt pomalu odpočítal do třiceti a udělal to znovu. Celkem čtyřikrát po sobě.

Potom vyrazil ze stanu jako střela a zamířil k Benovi. Strážcův pobočník seděl zadumaně u ohně a tvářil se vážně. Rozhovor s Waltem mu nasadil do hlavy myšlenky, které tam mít nechtěl a dlouho se jim bránil, ale nyní už nebylo vyhnutí. Ale Waltův nadšený návrat ze stanu mu zase předivo úvah zpřetrhal. Nutno dodat, že v tom nejlepším možném smyslu.

* * *

Když se druhého dne vrátil Hurley po celonočním pochodu napříč Ostrovem, uvítal ho jeho pobočník s mladým nástupcem s velkými novinkami. Nejprve Walt s informacemi seznámil Hurleyho a pak, po Strážcově nadšeném povzbuzení, i zbytek tábora. Novinky pochopitelně zaujaly zejména Eloise. Odstupu, se kterým s ní chlapec mluvil a jaké pohledy na ni vrhal, si nevšímala. Zajímala ji fakta, nikoli emoce. A fakta nyní byla velmi povzbudivá.

Spojení s Los Angeles bylo znovu navázáno, byť omezeně.

Výzkumná skupina si pořídila letadlo a hodlá ve výzkumech pokračovat v rychlejším tempu.

Brzy jim zašlou prvotní závěry ze Sierra Nevady – to znamenalo, že něco zjistili.

„Já věděla, že se pohnou dopředu,“ prohlásila procítěně. „Věděla jsem, že Daniel na něco přijde.“

Stále si nevšimla toho, jak se na ni Walt dívá. Jeho hnědé oči najednou byly úplně ledové. Všiml si toho Ben a poté i Hurley, ale ona stále ne. Jen se nadšeně dívala k oceánu.

Až když ji zarazilo příliš dlouhé ticho, vrátila se pohledem ke skupině. Přejela je postupně, k Waltovi došla jako k poslednímu.

„To není fér.“ Chlapec na ni upíral pohled.

Eloise byla zprvu zmatená. „Co není fér? To, že Daniel…“

„Ne!“ zakřičel Walt. „To, že tady Dan vůbec je. Není fér, že jste si ho sem vrátila a nikoho dalšího ne.“

1011 - Bonnie

Ve dveřích sanfernandského bytu v pondělí ráno zarachtal klíč a dovnitř vtrhl Sawyer. „Nazdar, chlapci. Jsem tady. Dobrovolně jsem si zkrátil volno, pište si to. Dnešní první slavnostní let si nemůžu nechat ujít.“

„Tys mu psal?“ zachechtal se Frank směrem k Desmondovi. 

Velitel přikývl. „Jo, dal jsem vědět, že jsme to převzali, a zmínil jsem se, že jsi z toho nadšenej jako malej kluk, Franku.“

„No, já se kapitánovi nedivím,“ zazubil se Sawyer. „Taky se na to těším, to musím přiznat.“

„Můžeme vyrazit. Dám vědět těm dvěma v Simi, že je nabereme za hodinu,“ prohlásil Desmond a šel si pro věci.

„Ale, Danny zase táboří u Scullyové?“ nadzvedl obočí Sawyer. „To jsou mi věci.“

Za hodinu už fiesta řízená Milesem, s Frankem na sedadle spolujezdce, zastavila u Chrisina příbytku. Daniel s Chris sešli k autu. Oba vypadali ospale.

„Pojďte, jedeme. Nemůžu se dočkat. Jo, Dane, máš nějaký ty svoje měřáky? Můžeme vyzkoušet, jak to bude fungovat.“

Daniel přikývl a poplácal si na batoh, který mu visel z ramene. Hodil sebou dozadu do auta a unaveně zívl. Miles se na něj překvapeně ohlédl. „Ty jsi ospalej? To bych radši moc neukazoval před Jimem. Teď se vrátil a je v mimořádný formě. Už komentoval, že jste zase spolu.“

„Do dvou v noci jsme řešili problém s komunikací s Ostrovem,“ prohlásil Daniel a znovu zívl, byť trochu decentněji.

„Něco novýho?“

„Zatím ne, ale uvidíme večer.“

Za další hodinu byli na letišti Van Nuys.

Prošli kontrolou – Adam už předchozího dne všechny členy týmu přidal na seznam oprávněných osob, aby k letadlu mohli, než bude dokončen přepis – a po chvíli chůze stanuli v hangáru. Letadlo bylo nablýskané a na vrtuli mělo velkou světle modrou mašli.

„Chlap zatracená,“ rozesmál se Frank a zamžikal, jak se snažil před ostatními nedat najevo dojetí.

„Je nádherná,“ zasnila se Chris. „Nádherná. Takže… už je naše, jo?“

„Prakticky jo, formálně ještě ne. Smlouva je podepsaná, peníze předaný, papíry vyplněný a dnes by je Adam měl hodit na FAA. Během pár týdnů bude tahle holka říkat Desmondovi pane i v registrech. Ale lítat s ní můžeme už teď.“

* * *

Frank nacvakl na příďové kolo tažnou tyč, instruoval zbylé čtyři muže, jak a kde letadlo mohou bezpečně tlačit, nechal Chris hlídat bezpečný odstup od ostatních letadel a rezervu v otevřených hangárových vratech a sám se ujal manévrování. Letadlo poslušně a ochotně vyjelo z hangáru a zablýskalo se ještě víc než předtím.

Pilot si letadlo pečlivě obešel a obhlédl, porovnával stav s podklady ve vytištěných papírech, a spokojeně přikyvoval. Nakonec všecky zahnal o několik metrů dál, vyhoupl se do kokpitu a nastartoval motor. Bonnie zabrblala a pak se rozjela do plynulého, hladkého vrčení. Bílá vrtule se jen míhala a Frank opět vylezl z kokpitu. Vše bylo v pořádku.

„Lidi, protáhnu vás všecky postupně, jednoho po druhým. Potřebuju si ji osahat a udělat několik vzletů a přistání, přece jen je to pro mě novej stroj. Letěl jsem s bonanzou snad jednou v životě kdysi dávno, když mi ji půjčil kamarád. Neboj,“ odtušil po pohledu na lehce skepticky se zatvářivšího Milese, „kvalifikaci na tuhle kategorii samozřejmě mám. Jen jde o to si osahat, co kde má a jak citlivý to je. Jako když sedneš do novýho auta.“

„Kdo poletí první?“ zeptal se zvědavě Sawyer.

Frank vykročil k Desmondovi. „Právo prvního letu by měl mít nový majitel. Takže, pane Hume, račte na palubu.“

Otevřel veliteli dveře a ten se vyhoupl na sedadlo druhého pilota. Frank znovu vylezl na své místo, dohlédl na řádné připoutání a pak se s letadlem pomalu rozjel.

Desmond ho fascinovaně pozoroval. Frank, kterému bylo kolem pětapadesáti, najednou zdánlivě omládl snad o deset let a vypadal teď jako muž na vrcholu sil. Pohyboval s řízením jemně, ale důsledně, lehce sešlapával pedály a do toho komunikoval s věží. Po chvilce vyčkávání najeli na ranvej a Frank si zkontroloval všechny indikátory. Do toho odříkával zautomatizované kontrolní seznamy. „Nuys tower, N 12478, ke vzletu připraven,“ uzavřel to nakonec. Pak dostal povolení, posunul rukou na páce přípusti motoru, druhou sevřel řízení a Bonnie se rozletěla do nové životní etapy.

Sawyer, Miles, Chris a Daniel od hangáru pozorovali, jak se modrobílé letadlo rozjíždí, zrychluje a hladce se odlepuje od země. Bylo okouzlující.

Frank nad koncem ranveje stočil řízení levou zatáčkou po okruhu a dál stoupal. „Dáme si několik okruhů v malé výšce, Desi,“ oznámil veliteli. „Můžeš zamávat těm na zemi.“

„To bys měl ty křídlama, ne?“

„To samozřejmě můžu,“ zaculil se pilot. „Ale ty si můžeš otevřít okýnko a vystrčit ruku. Nic se nestane, máme rychlost asi jako auto na dálnici, žádná hrůza.“

„Tady se dá otevřít okno?“

„Jo,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným před sebe. „Jen to u tebe. Na fotografování a tak. A pro nás je to důležitý kvůli Danovým pokusům.“

Desmond se pustil do zkoumání okénka. „Neotevři si dveře,“ utrousil Frank, který ho koutkem oka pozoroval. Veliteli se po chvíli zadařilo a váhavě vystrčil ven ruku. „Mávají, banda,“ zasmál se s pohledem upřeným dolů k hangáru. Opětoval pozdrav a Frank připojil zamávání křídly.

Opsali pár okruhů, znovu se ohlásili věži, a pak se pustili trochu výš a dál nad město, než Frank vyhodnotil, že je čas na návrat. Znovu se ohlásil, dostal povolení k přistání a plynule sklesal. Dosedl na dráhu přesně v místě, kde se vyjímalo velké číselné označení ranveje. Stáhl plyn, pedály jemně držel letadlo ve směru a ohlásil přistání. Po chvíli už sjížděl k hangáru.

„Franku,“ prohlásil do ticha po vypnutí motoru Desmond, „za ten nápad pořídit letadlo bys zasloužil vyznamenání.“

* * *

Střídali se rychle. Sawyer, Miles, Daniel. Frank u každého cestujícího poočku pozoroval, jak se během letu tváří a jestli jeví známky nějakého hlubšího zájmu. Sawyer se po vyzvání ochotně chopil řízení, ale jeho drobné zásahy Franka příliš nenadchly. Byl na letadlo příliš drsný a on je neustále musel vyrovnávat. „Radši to necháme bejt,“ konstatoval nakonec. Sawyera se to nikterak nedotklo a sáhl do kapsy. „Fajn, tak já si dám něco z palubního baru,“ pravil spokojeně a lokl si z malé lahvičky. Frank se uchechtl a zavrtěl hlavou. Tohle by nešlo.

Miles se jevil o něco lépe, ale nijak se k řízení nehnal. Frank usoudil, že ho odradila stresující a bolestivá zkušenost s nouzovým spolu-pilotováním velkého boeingu při pokusu o odlet z Ostrova.

Daniel se do letadla vyškrábal se spektrometrem na pevném popruhu v jedné ruce. „Zkusíme to, že?“ ujistil se. Frank mu to potvrdil a rovnou si ho škrtl v seznamu adeptů. Opět vyrazili na pár okruhů a Daniel se okamžitě sápal po okénku. Zapnul detektor a opatrně ho povystčil z okna. Přístroj zarytě mlčel, jen problikával na znamení, že je v provozu.

Fyzik moment uvažoval. „Franku, šlo by to vzít nad Altadenu?“

„Zjistím to,“ odvětil pilot a spojil se s věží. „Rozumím, negativ,“ shrnul po chvíli. „Ne. Dneska nás tam nepustí, Dane.“

Lehký stín zklamání z vědcovy tváře brzy zmizel. Stále venku držel spektrometr, ale pozornost se mu přesunula k samotnému letu. Oči mu jezdily po obzoru, po výhledu z kabiny i po interiéru letadla. „Začínám chápat, proč jsi s pořízením letadla přišel,“ poznamenal po chvíli poté, co pozoroval Frankovo soustředění a nekonečně šťastný výraz. Na zemi ho takhle nadšeného nikdy neviděl.

Pilot k němu lehce natočil hlavu. „Lítání je láska, Dane. Největší láska v životě. Proto jsem sám. Ale nikdy, nikdy jsem nelitoval.“

Danielovi se při jeho slovech rozlil po tváři zvláštní výraz, což pilotovi neuniklo. Poočku ho pozoroval. A když už jsme u té lásky, pomyslel si, a promluvil konverzačním tónem:  „Dane, už nějakou dobu si říkám, že se tě na něco zeptám.“

Vědec se probral ze zamyšlení a trhl spektrometrem. Zařízení ťuklo o okénko. „Ale ne,“ zasykl. Stáhl přístroj zpět do letadla a opřel si ho o koleno.

Frank pokračoval. „Už nějakou dobu pozoruju tebe a….“

Než stihl říci jméno, kokpitem se rozlehlo hlasité pískání spektrometru. „Sakra, Dane, tohle ať to nedělá, celkem jsem se lekl,“ zvýšil hlas Frank. Vědec cosi namačkal na ovládání spektrometru a přístroj se ztišil.

„Franku, jaké tady jsou přístroje?“ zeptal se s napětím v hlase Daniel.

„Spousta,“ prohlásil pilot. „Rychloměry, variometry, indikátory chodu motorů, odpovídač, GPS, umělé horizonty, radiometry, indikátor ILS… Je to moc pěkně vybavenej stroj.“

„A všecky jsou elektronické?“

„Něco je elektronika, něco analog. Základní letové přístroje jsou analogové, komunikační a navigační spíše…“

„Co z toho se spustilo právě teď?“ skočil mu Daniel do řeči.

„Myslíš, když to začalo vřískat? To by mohl být odpovídač. Nad městem ho musím mít zapnutý. Podle toho nás řízení vidí na radaru a ví, kde jsem, jak vysoko, jak rychle letím a...“

„Teď nic nedělá?“

„Ne, ozývá se v určitých intervalech.“

„Teď,“ skoro vykřikl Daniel s pohledem upřeným na obrazovku. Objevil se na ní výrazný zub detekující náhlou elektromagnetickou aktivitu. „Zatraceně. Franku, můžeme se vrátit?“

„Jo, beze všeho,“ kývl pilot. Takže vědcovo nadšení bylo omezené – nepřekvapilo ho to. „Přišels na něco zajímavýho?“

„Ano,“ utrousil Daniel, ale to už se přes bezpečnostní pásy snažil dostat do kapsy svého lehkého saka a lovil z něj zápisník, druhou rukou stále přidržoval spektrometr. Pak si začal cosi zapisovat. Frank mírně potřásl hlavou a sám pro sebe se zasmál. Ten mladý muž ho nepřestával fascinovat.

Daniel otevřel dveře letadla ještě předtím, než se po přistání a dojetí k hangáru definitivně zastavilo. „Klid, Dane,“ zahučel na něj Frank. „Odpoutáváš se až po zastavení stroje. A pro všechno na světě, jdi dozadu, pryč od vrtule!“ Když Danielovo nesoustředění viděl, objevila se mu v hlavě odporná představa, kterak roztržitý fyzik se svými čerstvými objevy zamíří rovnou k čekající skupině – kolem nosu letadla, kde se stále míhaly listy vrtule. I když už zpomalovala, stále měla dost energie na to, aby ho rozsekala na kusy.

Fyzik vyskočil z letadla a poslušně zamířil dozadu. Letadlo obešel velkým obloukem, ale pak se skoro rozběhl k čekající skupině. „Desmonde, Chris! Na něco jsem přišel. Večer jedu do Simi. Možná vím, co by mohlo pomoct s tím problémem s komunikací s Ostrovem.“

* * *

Jako poslední se do letadla vyhoupla Chris. Frank na ni se zářivým úsměvem hleděl z levé sedačky. „U tebe se neptám, jestli víš, co a jak.“

Spokojeně pozoroval, jak si dívka s jistotou zapíná trojbodový pás, zavírá a zajišťuje si dveře. Perfektní. "Tak vyrazíme.“

Poočku ji pozoroval během rozjezdu, vzletu a prvního oblouku. Dívka, ačkoli mu tvrdila, že létat neumí a nikdy se to neučila, se téměř neznatelně, ale plynule pohybovala v koordinaci s řízením, aniž by se ho dotýkala. Její ruce na kolenou se lehce nakláněly, jako by držela berany.

„Vem si to do ruky,“ vyzval ji Frank.

„Můžu?“ rozzářila se Chris.

„Do toho. Malé a jemné pohyby, ale to určitě znáš. Teď letíme rovně, ale za pár sekund začneme točit doleva.“

Dívka soustředěně kývla a dala ruce na řízení. Pilot ucítil, jak se i jeho berany neznatelně pohnuly, když si je u druhého řízení převzala. „Tak, můžeš pomalu točit. Doleva. Opatrně. Přišlápnu ti směrovku.“

„Hlídám si indikátor zatáčky, že?“ zeptala se Chris jakoby mimoděk, zatímco soustředěně a pomalu nakláněla řízení doprava.

„Jo. Paráda, držíš ho krásně uprostřed. Moc pěkný.“

Opsali pár okruhů a pak si Frank vzal řízení plně pod svou kontrolu. „Vezmeme to chvíli nad město, co říkáš?“

„Jo,“ vydechla Chris a upřela pohled z okénka. „Bože, tohle mi tak strašně chybělo.“

* * *

Bylo brzké odpoledne, když opět uklidili bonanzu do hangáru a Frank si do nového letového zápisníku slavnostně vepsal své první dvě hodiny na novém typu. Ostatní už čekali u auta, ale Chris stála vedle něj a dívala se, jak píše, zápisník opřený o bok letadla. „Potřebuješ nalítat nějakej počet hodin?“

„Pro úřady ne,“ odtušil Frank. „Ale sám pro sebe a pro svůj klid bych chtěl mít tak deset hodin, než se pustíme do průzkumnejch letů a delších přeletů. A jestli nás časem čekají delší lety nad mořem, tak do té doby chci mít aspoň tak třicet, radši čtyřicet.“

„Tak to máš před sebou kus práce,“ zazubila se dívka.

„To není práce, to je čistá radost.“

„To je mi jasný. Viděla jsem, jak šťastně ses tam nahoře tvářil.“ Podívala se na něj a usmála se – chápala jeho nadšení a sdílela je.

„Jo. Je to láska. Velký letadlo je úžasná věc, ale jen v takhle malým cítíš úplně všecko. Je to jako…“ Skončil a dál v příměru nepokračoval, protože ho napadala jen samá lehce neslušná přirování, která před Chris nechtěl vytahovat, a už vůbec ne v kontextu toho, na co se jí chtěl zeptat.

„Poslouchej, holka… Nechtěla bys zkusit nějakej základní výcvik?“

„Co?“ Chris se zatvářila, jako by mu nerozuměla.

„Nechtěla bys zkusit základní pilotní výcvik? Nechci, aby sis dělala licenci. Ale chci, aby mezi náma byl někdo, kdo mi s tím občas trochu pomůže. Pohlídá chod některejch přístrojů, občas na moment vezme řízení a bude to držet v letu, abych si mohl protáhnout nohy, a tak.“

„A myslíš, že bych já…“

Frank přikývl. „Z téhle skupiny jsi nejlepší. Něco o tom víš, zajímá tě to a máš prostor a kapacitu se tomu věnovat, aspoň teda myslím. Tak co, zkusíš to?“

Dívka stále hleděla trochu nevěřícně, ale pomalu jí to docházelo. „A to bych chodila někam do… na kurzy, nebo jak?“

„Rád tě budu učit,“ řekl Frank. „Mám instruktorskou licenci. Sice aktuálně neplatnou, ale myslím si, že lítat a vysvětlovat umím pořád. Jak jsem říkal, nedělal bych to cestou oficiálního výcviku, takže by to nebylo pod žádnýma podmínkama, limitama, ničím. Tak co ty na to?“

„Moc ráda! Jo!“ vyjekla Chris. V návalu radosti se k pilotovi otočila a objala ho.

„No to je mi radosti,“ zasmál se Frank a lehce k sobě dívku přivinul. Pak ji pustil. „Pojď, zavřeme to tady, ostatní čekají.“

„Kdy se do toho pustíme?“

„Ideálně co nejlíp,“ prohlásil pilot. „Čím víc času budeš mít, tím líp. Jakmile začnu lítat s Danem jeho měřicí lety, můžeme se pustit i do tvého výcviku. Budeš mít co dělat.“

Když vyšli z hangáru, Chris jen zářila.

„Kapitáne, cos tam Scullyové vykládal za rozvernosti, kapitáne, že je jako sluníčko?“ zašklebil se vesele Sawyer.

„Ale… nad něčím jsme spolu přemýšleli,“ řekl nicneříkajícně Frank. Nejprve rozhodnutí chtěl probrat s Desmondem, než to oznámí celé skupině.

* * *

Když z letiště odjeli, bylo odpoledne. Dohodli se, že se sejdou kus od letiště u restaurace a dají si pozdní oběd. Během jídla celá skupina probírala své postřehy z nového letadla – shodovali se na tom, že jeho pořízení se nyní jeví jako fantastický nápad. Někteří byli okouzleni více, jiní méně, ale že letadlo létá příjemně a bude se zatraceně hodit, na tom se shodli všichni.

V soukromí malého salonku, který jim obsluha v poloprázdné restauraci přidělila, se jali plánovat další dny započatého týdne. Frank podal jako hotovou věc, že se od zítřka začíná létat. „Dane, klidně si začni chystat přístroje. Vyzkoušíme, co ti bude fungovat a co ne. Můžeme letět mimo L. A., sklesáme níž než dnes a zkusíš si, co to dokáže. A možná vyjde i ta Altadena.“

„Ok, Franku, ty máš práci jasnou,“ posvětil to Desmond.

Sawyer s Milesem dostali za úkol opět zapracovat na bezpečnostním výcviku. „Dáte si nějaké hodiny na střelnici a tak dále,“ instruoval je velitel. „Chris, ty budeš zpracovávat data z výjezdu a pokusíš se navázat spojení s Ostrovem.“

„Chci u toho být taky,“ přihlásil se se samozřejmostí Daniel. „Znamená to být u komunikačního kanálu, to znamená v Simi.“

„Klidně,“ mávl rukou Desmond a zpražil pohledem Sawyera, který vypadal na to, že by něco poznamenal. „Pokud budeš ve dne schopnej bejt na letišti na měření, tak není problém.“ Byl rád, že bratr se celkem rychle vzpamatoval z šoku v Sierra Nevadě. Že se teď zapojil do aktivit na více frontách, vnímal jako dobré znamení.

„Tak jo. Můžeme se rozjet. My do Fernanda, vy dva do Simi,“ shrnul Desmond. „Frank ti dá, Dane, vědět, kdy a v kolik se sejdete na letišti.“ Vědec se samozřejmostí přikývl.

Rozešli se. Desmond, Frank, Sawyer a Miles nasedli do outlanderu a vyrazili do San Fernanda, Chris se ujala své fiesty a Daniela.

* * *

Menší část výzkumné skupiny – Chris a Daniel – jeli ke své základně zprvu mlčky, jako by v lehkých rozpacích. Jejich prohlubující se blízkost a spolupráce byla nyní oficiálně posvěcena i od velitele skupiny.

„Eh… tak myslím, že dnešek byl celkem úspěšný,“ poznamenal po chvíli jízdy Daniel.

„To rozhodně,“ přisvědčila dívka. „Bonnie je úžasná. Tobě se to taky líbilo, ne?“

„Rozhodně,“ kývl vědec. „Na něco jsem během letu přišel. Chtěl jsem ti to říct hned, ale šla jsi na svůj let… a pak jste se s Frankem zdrželi v hangáru. Co vás tam vlastně zdrželo?“ zeptal se, jako by nic.

Během těch minut, co na ty dva před hangárem čekali, se mu opět oživily staré úvahy z prvního výjezdu do Sierra Nevady. Frank a Chris, Chris a Frank. Dva lidé se společným zájmem. Pilot, zvyklý na pozornost letušek, krásných mladých děvčat nabízejících obdiv a vzhlížení, ve věku Chris. Chris, které může imponovat pozornost staršího, zkušeného, úspěšného muže.

Dívka na něj rychle pohlédla. „Já… Asi bych ti to neměla říkat. Ale ty si to necháš pro sebe, viď?“ Střelila po něm nadšeným, optimistickým pohledem.

„Samozřejmě,“ přisvědčil, i když v lehkých rozpacích. Ale chtěl to vědět.

„Já… Frank mě asi bude učit lítat. Dane, to je něco úžasnýho!“ prohlásila dívka nadšeně, i když se dál snažila soustředit na řízení. „Ale prosím tě, nech si to pro sebe. Řekne to prý Desmondovi, ale do té doby… no. Chce, aby mu někdo z nás byl schopný pomoct při delších letech a tak. A vybral si asi mě. V tom hangáru mi to řekl.“

„Chris… to je krásný!“ řekl váhavě vědec.

Měl z dívčina nadšení do značné míry radost. Do jisté míry ho to také uklidnilo. Ano. Mít druhého pilota bylo potřeba a Chris byla, pragmaticky vzato, nejvhodnější adeptkou. Na rozumové úrovni to dávalo naprostý smysl. Ale na té pocitové… Daniel si matně uvědomoval, že uvažuje stylem ´podle sebe soudím tebe´, ale jinak to v této oblasti nedokázal. Jemu samotnému bylo s Chris dobře, co víc, bylo mu s ní krásně. Uklidňovala ho, nemusel se před ní přetvařovat, nestyděl se. Toužil po jejích úsměvech, po jejích výjimečných dotecích. Před pár dny si konečně připustil, jak se věci mají, a teď se podle toho zařídil. Nastavil plán dalších prací tak, aby mohl trávit své dny (i noci) v její společnosti. Dávalo to perfektní smysl. Ale co když úplně to samé dělal i pilot? A co mělo znamenat to jeho zvláštní vyptávání v letadle, kde ho zachránil poplach spektrometru? Bylo to celé zvláštní.

Chvíli o tom mlčky přemítal. Za okny se míhal provoz mezi Los Angeles a Simi Valley. Najednou ticho prolomila dívka.

„Dane… ale tys taky na něco přišel, viď? Ohledně té komunikace s Ostrovem, že? Povíš mi o tom něco?“

 „Ano,“ přikývl vědec. I on si vybavil chvíle naprostého úžasu, které zažil tam nahoře v letadle. Když mu došlo, že se jeho spektrometr spustil ve chvíli, kdy…

* * *

Pak se myšlenkami vrátil o necelý den zpátky, do okamžiků v noci předchozího dne, kdy ho Chris vzbudila poté, co se jí něco nelíbilo na tabletu v obývacím pokoji. Od myšlenek na okouzlení ve dnech a při práci si vybavil okouzlení při nečekaném nočním probuzení. Najednou ho prostě něco vytrhlo ze spánku, důsledně, i když jemně... a když otevřel oči, byla tam ona. V první chvíli nechápal, co se děje.

Na nějaké okouzlení však nebyl čas. Jakmile se zorientoval, novinářka mu velmi stručně nastínila, čeho si všimla: když procházela ztemnělým obývacím pokojem, zjistila, že zařízení svítí, aniž by s ním cokoli dělala. „Veškerý svícení jsem přitom vypnula. Rozsvítí se, jen když ho probudíš stiskem, jinak ne.“

Byla sice už noc, ale Daniel neměl o čem přemýšlet a rozhodl se vstát. Nechal si na sobě spací tričko, natáhl na sebe kalhoty a s bosýma nohama se vydal se za dívkou do obývacího pokoje. Zkontrolovali zprávy, ale nic nového tam nebylo.

Fyzik si zašel pro svůj zápisník a jal se přepočítávat čas. Tady bylo po jedenácté v noci. „Na Ostrově mají… vzhledem k těm odchylkám, které tam nastaly, asi kolem osmi, devíti večer. Zatraceně, strašně by mi pomohlo znát jejich přesný čas,“ povzdychl si Daniel.

Vzal si tablet a psal. „Walte, snažil ses před pár minutami o kontakt? Něco jsme zaznamenali. Pokud jsi to byl ty, udělej znovu to, cos udělal před chvílí. Daniel.“ Pak zařízení zhasl, odložil a opřel se do pohovky.

Napjatě se na sebe s Chris zadívali. Dívka se váhavě ozvala. „Ty si myslíš, že to byl opravdu on? Že se mu nedaří psát, ale nějakým způsobem rozsvěcí displej?“

„Ty si to přece myslíš taky, Chris,“ řekl vážně Daniel. „Jinak bys mě nebudila. A ano, myslím si to. Ten chlapec očividně umí působit drobné změny ve fungování elektrických obvodů v tom zařízení. Možná se mu už nedaří měnit obvody v plném rozsahu, aby se to projevilo jako napsání znaku… ale něco se snaží dělat, zařízení to detekuje a rozsvítí se.“

„Takže… takže bychom s ním mohli komunikovat svícením?“ vypravila ze sebe nejistě novinářka.

„Ano,“ souhlasil vědec. „Pokud se mu daří číst naše zprávy a může reagovat rozsvícením displeje, mohli bychom s ním omezeně komunikovat. Alespoň formou našich otázek a odpovědí ano – ne.“

„To by bylo skvělý.“

„Ano. Neřekl bych přímo skvělé, ale… aspoň něco.“

„Řekneme to Desmondovi?“

„Chci si to nejprve ověřit,“ řekl vážně Daniel. „Ať mu neděláme plané naděje.“

* * *

O necelý den později se Daniel blížil ke komunikační základně v Simi Valley s poznáním, že aktivita elektronických zařízení, byť na samotném zařízení nepozorovatelná, může být jednoznačně detekovatelná spektrometrem. Tuhle teorii teď Chris opatrně předestřel.

„Takže budeme zkoušet, jestli se tablet zase rozsvítí, a jestli ti při tom začne pískat spektrometr?“

„Ano, v podstatě ano,“ kývl Daniel. „A má to ještě jednu velkou výhodu. Víš, zatímco při světelné detekci – při sledování, zda se to rozsvěcí nebo ne – bychom u toho tabletu museli být pořád reálném čase a nespat, tak detekci spektrometrem si můžeme nahrávat a dalšího dne si záznam projet ve zrychlené verzi. Jednoznačně tam uvidíme, zda se dělo něco nestandardního, a přitom můžeme být pryč, na letišti, zpracovávat jiná data nebo spát.“

„Takže to dneska vyzkoušíme?“ Dívka zněla zaujatě.

„Ano, rád bych.“

„Musíme! Strašně moc bych s nima zase chtěla být v kontaktu. Tohle… Je to na hlavu.“

„Já vím. Věřím tomu, že to bude fungovat, Chris. Opravdu ano.“

„Pak to řekneš bráchovi?“

„Pokud se to ověří, tak samozřejmě,“ prohlásil Daniel. „Komunikace s Ostrovem je pro něj očividně nesmírně důležitá.“

„Já vím,“ přisvědčila vážně dívka a pomalu sjela z hlavní silnice do Simi Valley. „Není se co divit, když tam má synka. Bude mít těch novinek plnou hlavu. Jestli vyjde tohle, tak to bude velká věc… a do toho mu Frank hodlá říct o mém výcviku. Bude toho hodně.“

„Bude,“ souhlasil Daniel, „ale proto tu jsme. Výzkum i praktické záležitosti se posouvají a to je dobře. Snad nám to vynahradí ty týdny, kdy jsme se jen motali na jednom místě a nikam se neposouvali.“

* * *

Dorazili k Chris domů. Na tabletu nic nebylo – byl zhaslý a žádné zprávy se tam neobjevily. Věděli, že časové okno, kdy obvykle Walt komunikoval, se zatím ještě neotevřelo, ale brzy by mělo. Daniel si přitáhl tablet a psal. „Walte, myslím, že jsem viděl tvou aktivitu ohledně spojení. Něco nefunuje, já vím. Zkus to ale znovu. Udělej to, cos dělal včera v noci. Udělej to čtyřikrát po sobě, jestli můžeš. Díky. Daniel.“

Chris se usadila na pohovce u tabletu a ostražitě sledovala jeho potemnělý displej. Daniel mezitím přinesl svůj spektrometr, umístil ho vedle tabletu, připojil ke svému notebooku a nastartoval záznamový program. Pak dívku poprosil o pár drobných aktivit na tabletu, aby mohl své detekční zařízení zkalibrovat.

Chris napsala další zprávu pro Walta. Když ji zapisovala, Danielův spektrometr zobrazil výchylku na malém displeji i na připojeném počítači.

„Máme to!“ zajásal vědec. „Snad to při jeho aktivitě funguje stejně. A teď musíme doufat.“

Seděli u přístrojů po nějakou dobu, ale pak je zmohla únava, nashromážděná i z předchozího dne. Rozloučili se, popřáli si dobrou noc a každý se odebral do svého pokoje.

Ráno Daniel nemohl dospat. Vyrazil z pokoje pro hosty ještě před šestou ranní a projel si záznamy z předchozích hodin.

Když dívka vstala o dvě hodiny později, našla vědce v obýváku. Byl zcela čilý, svěží a nadšený. „Chris, ozvali se! Spektrometr v noci zachytil přesně to, co jsme po nich chtěli. Podívej.“

Dívka se k němu sklonila a pozorovala graf na notebooku. Kolem jedenácté hodiny, chvíli poté, co šli spát, se na elektromagnetickém detektoru ukázaly čtyři velké, výrazné výchylky.

„Jsou to oni. Tohle nemůže být náhoda.“

1010 - Vysílání naslepo

„Neozvali se, že ne?“

Waltovi celý den v hlavě bušila Hurleyho nevinná otázka. Když mu Strážce dával důrazný pokyn, že nesmí do L. A. prozradit nic o Kateině nemoci, se samozřejmostí to pochopil a potvrdil. Vzápětí však přišla ta otázka. Hurley ji položil jen jako logické uzavření kratičkého rozhovoru, jako potvrzení samozřejmého, jako tečku za větou. Ve Waltovi však hrklo.

Uvědomil si, že už strašně dlouho nekontroloval zprávy z L. A. S Chris si naposled psal ve dnech, kdy Hurley vyrazil hledat Richarda a skupina na pevnině se chystala odjet do kalifornských hor. Když začal počítat, kolik času od té doby uplynulo, s narůstající hrůzou si uvědomil, že to je déle než týden.

„Určitě mi nic neuteklo, byli na těch měřeních,“ opakoval si Walt celý den a snažil se tak porazit rostoucí pocit viny a obav, že něco škaredě zanedbal. „Určitě mi nic neuteklo.“

Měl nutkání zkusit se propojit s L. A. hned teď, ale věděl, že v noci mu to půjde lépe. Ve dne býval se spojením problém. Nevěděl přesně proč. Možná to způsobovalo něco na Ostrově, možná to bylo aktivitou ostatních lidí kolem něj, přesně to nevěděl. Ale memělo smysl teď plýtvat silami.

Celý den byl jako na jehlách. Zoufale se snažil nedat nervozitu najevo a měl pocit, že to na něm musí tím víc být vidět. Hurley jeho zmatek vycítil, ale na nic se neptal.

Walt na chvíli odešel do džungle. Alex byla na jejich obvyklém místě. I ona však vycítila Waltovu úzkost a držela si od něj odstup. Po nějaké době prostě zmizela. Chlapec se posmutněle vrátil do tábora a cítil se jako před náročnou zkouškou ve škole. Mrzelo ho, že už ve škole není – kdyby stále studoval, měl by teď zcela pochopitelné zdůvodnění pro nervozitu i pro to, proč by se nejraději zavřel do stanu a nikoho celý den neviděl. Tady na Ostrově to však nešlo.

Čas se vlekl. Až když se všichni večer rozešli od ohně a popřáli si dobrou noc, Walt se zavřel ve svém stanu a postupoval jako obvykle. Nejprve se pokusil navodit ospalost a stav těsně před usnutím. Spojení na dálku vyžadovalo určitý stav mysli, takovou tu určitou uvolněnost, kdy mozek ještě pracuje s tím, co ten ten zažil a co má v paměti… ale zároveň už trošku bloumá vlastními cestami. V těch chvílích se mu nejlépe dařilo rozpomenout se na Chrisin příbytek a vybavit si jeho detaily – velká knihovna, pohovka, stolek s tabletem. Obojí – vzpomínka a aktuální myšlenky – se pak jaksi podivně smísilo dohromady a Waltovi se pak v mysli vyrýsoval aktuální obraz místa vzdáleného tisíce mil.

Tentokrát to šlo hůře. Mysl mu ochromoval pocit viny, že něco důležitého zanedbal. Ano, výzkumná skupina byla na cestách… ale stejně. Mohli se vrátit. Mohli jim něco důležitého sdělovat. Mohli…

Walt se zoufale snažil se uvolnit a představit si Chrisin pokoj. Nakonec se mu to povedlo. Vše ale bylo jaksi vybledlé, divné… S obrovským úsilím zaostřil na tablet, ležící na konferenčním stolku. Byl připojený do sítě kvůli napájení. Walt si nedokázal vzpomenout, jestli to tak bylo i posledně. Možná… možná…

Walt se se značným úsilím přiblížil k displeji tabletu a četl. Hrklo v něm, už když se začetl do první zprávy. A dál to bylo jen a jen horší. Chris mu psala během předchozích dvou dnů opakovaně.

* * *

2008/02/27 20:31 Walte, ahoj. Právě jsme se vrátili z výzkumné cesty do Sierra Nevady.  U vás je vše v pořádku? Ani jednou ses neozval. Našli jste Richarda? Je v pořádku? A vy ostatní taky? Dej vědět, prosím. U nás je hodně novinek. Napíšu víc, až bude klidněji. Vrátili jsme se dost unavení, ale pořádné vyspání to spraví. Měj se a ozvi se. Chris

2008/02/28 10:02 Walte, snad jsi mou zprávu dostal. Co je u vás nového? Dej vědět, jsme zvědavi na zprávy.

2008/02/29 03:48 Walte, jsi tam? Tohle mi k tobe nesedi, jindy jsi odpovidal behem chvile. Jste tam na Ostrove v poradku?

2008/02/29 05:24 Walte, co se tam u vas deje? Nemuzu spat. Ozvi se, prosim. Pokud nedas vedet, jedu rano pro Desmonda a ostatni a delame mimoradnou poradu. Jestli jsi na prijmu, opravdu se ozvi.

2008/02/29 07:08 Jedu pro ně. Desmond by tohle měl vědět. Až si tohle přečteš, hned se mi ozvi. Ch.

2008/02/29 12:20 Walte, jsme pořád na příjmu. Ozvi se, zatraceně. Potřebujeme vědět, co se u vás na Ostrově dělo. Dovezli jsme si z Yuby určité hypotézy, ale Daniel říká, že je chce předat, až budete na příjmu. Ozvi se, je to důležité. Čekáme.

2008/02/29 18:07 Walte, ozvi se, prosím. Máme strach. Nestalo se tam u vás nic, že ne? Charlie je v pořádku, že? Desmond prosí o potvrzení. Čekáme na příjmu. Klidně i starou cestou, ta přece taky fungovala. Ale ozvi se, prosím.

2008/02/29 22:01 Walte?

2008/02/29 22:38 Walte, dej vědět. Jakkoli. Pohni s něčím. Vlez mi do sna. Ale udělej něco, sakra!!! V Sierra Nevadě se děly divný věci. Řekni, že u vás ne. Mám strach a ostatní taky. Drzime tady hlidku s Danem. Ozvi se, sakra. Prosim. Chrs

* * *

Když Walt dočetl, zatočila se mu hlava. Podle datace zpráv pochopil, že se Desmondova šestice vrátila z cesty před dvěma dny a teď se s ním za každou cenu snažila spojit… a on selhal. Ve zprávách z pevniny narůstaly obavy a on věděl, že to je jeho chyba. Zapomněl na ně.

S vypětím větších sil než obvykle se do obrazu vnořil ještě víc. Pak zpozorněl – obrazem se mihla Chris. Přiřítila se z přední části letadla. Vlasy měla rozcuchané a stažené v nedbalém culíku. Vypadala nesmírně unaveně a z každého pohybu byla patrná nervozita a strach.

Walt začal rychle psát.

Nic se nestalo.

Walt zamžoural a pokusil se psát znovu. Nepříjemný pocit ještě vzrostl.

Nešlo to. Waltovi bušilo srdce a polkl hořkou slinu, když nevěřícně zíral do malého displeje ve své představě a ujistil se, že nedělá nic špatně. Ale prostě to nefungovalo.

Chlapci se udělalo slabo, přerývaně vydechl a otevřel oči. Vize zmizela až podezřele snadno. Teď už zíral do tmy.

Něco bylo špatně. Walt už neusnul. Ráno se vypotácel ze svého stanu, sotva odpověděl na Benův pozdrav a pomalu zamířil k útesům, kde tušil Hurleyho. Strážce seděl na svém oblíbeném místě.

„Walte, dobré ráno,“ zvedl k němu Hurley pohled. Pak si všiml chlapcova strhaného výrazu a zvážněl. „Co se stalo?“

Walt se nejistě posadil a pak se ke Strážci otočil. Hurley ho pozoroval s trpělivým výrazem a nevyřčenou otázkou.

Chlapec se zajíkl. „Hurley… já… já…“

„Klid, Walte. Co se děje?“

„Já… nemůžu…“

„Co se stalo?“ Hurley mu položil svou medvědí pracku kolem ramen.

Walt se nadechl. „Nemůžu… se spojit s tou novinářkou. Je to moje… moje…. chyba. Hurley, promiň mi to!“

Poslední slova už zanikla ve vzlycích.

Strážce ho k sobě přitáhl. „Co je tvoje chyba? Co blázníš, Walte?“

Waltovi se po tmavých tvářích kutálely slzy a přerývaně ze sebe soukal, co se stalo – jak skoro na čtrnáct dní zapomněl na komunikaci s Chris, vůbec si to neuvědomil… a teď to najednou nefungovalo, on viděl, co způsobil a jaký strach vyvolal na druhé straně, a nemohl to napravit.

„Zkusíš to znova,“ snažil se ho uklidnit Hurley. „Dneska si odpočiň a určitě to bude lepší.“

„Ne… nebude,“ vzlykl Walt. „Je to jiný. Něco tam je… špatně. Něco jsem… jsem to zničil. Možná to nějak odumřelo, jak jsem dlouho… Hurley, já jsem to…“

Znovu se rozplakal jako malé dítě. Strážce ho k sobě znovu přivinul a nechal ho vyplakat.

* * *

Když se Walt uklidnil, dohodli se, že o selhání komunikace řeknou ostatním jen to hlavní – zkrátka přestala fungovat v jednom směru a oni nevědí proč. Waltovo přesvědčení, že to je jeho vina a že komunikace ochabla kvůli jeho nečinnosti, si nechají zatím pro sebe.

Zpráva byla přijata bez většího vzrušení. Eloise to přikládala pokračujícím změnám v proudění energií. Ben s Richardem to přijali jako prostý fakt, nemožnost komunikace je trápila asi nejméně. Věděli, že Desmondova výprava je důležitá, ale chyběly jim silné osobní vazby, které měli Eloise s Hurleym.

Když se večer přiblížil čas, kdy tábor usínal, poprosil Walt Hurleyho, aby s ním šel do jeho stanu. Tiše mu tam znovu všecko vypověděl. Hurley seděl na kavalci vedle chlapce, s rukou na jeho rameni, a snažil se mu předat co nejvíc své energie.

„To bude dobrý, Walte. Je strašně dobře, že to funguje aspoň takhle. Víme, že se vrátili z toho výzkumu, že jsou v pohodě a že mají nějaký novinky. A co ty víš, třeba to dneska už bude fungovat jako dřív.“

Walt se skepticky zašklebil. „Vůbec se mi do toho nechce. Ale… musím.“ Povzdychl si.

„Nechám tě tady. Netlač na to, Walte, ono to půjde.“ Hurley se na něj povzbudivě usmál, přátelsky jím zatřásl a vyšel ven. Zatáhl za sebou dílec, který uzavíral vchod.

Walt si povzdychl a natáhl se na kavalec. Paradoxně vůbec nebyl unavený. Začal se soustředit, vyvolal si v mysli Chrisin obývák – dalo to dost práce – a pak se do obrazu vnořil. Četl další zprávy za poslední den.

2008/03/01 8:34 Walte!!!

2008/03/01 12:13 Walte, tady Daniel. Pevně doufám, že tvé mlčení pramení z nějakých technických potíží. Potvrď to, pokud jen trochu můžeš. Ozvi se, Chris a Desmond mají strach. Díky. Daniel

2008/03/01 16:39 Vysílám naslepo. Ozvi se, jestli můžeš. Pořád jsme na příjmu. D.

Strašně moc chtěl odepsat. Ze všech sil se snažil představit si, jak ťuká do dotykového displeje na písmeno A…, aby napsal Ahoj a dlouhou omluvnou zprávu… ale nešlo to.

Pak se mu v hlavě k písmenu A vynořil zbytek slova a usměvavá tvář.

Představu Chrisina pokoje v jeho mysli vytlačila vize Alexina obličeje.

Walt zabořil obličej do deky. Pak si cosi uvědomil.

Znovu si s velkým úsilím vyčistil mysl a pak se přepnul do vize Chrisina pokoje. Fungovalo to. Nic se nezměnilo, jen na tabletu na ukazateli času bylo o dvacet minut později.

Pak pomyslel na Alex. Jen letmo, jako kdyby o ní chtěl napsat stručnou zprávu. Dřív takové přemýšlení o tom, co se stalo, co mu kdo řekl a co má jak zformulovat, do vizí nijak nezasahovalo a nerušilo je.

Teď ale vize okamžitě zmizela a zůstala jen myšlenka na dívku z džungle.

Walt zasténal. „To ne.“

Už se do vize znovu nevrátil. Neviděl tedy, jak se obrazem mihla Chris. Tentokrát ji něco cestou kolem tabletu zastavilo. Sklonila se k zařízení, chvíli na ně zadumaně hleděla, vzala ho do ruky a zkontrolovala textový dokument.

Novinářka se ohlédla přes rameno a vypadalo to, že na někoho mluví. Pak opět odběhla pryč.

* * *

Walt se unaveně vypotácel ze stanu a zamířil za Hurleym. Ten seděl u ohně a beze slova mu udělal místo vedle sebe. Chlapec se vyčerpaně posadil. „Nešlo to,“ hlesl.

„Nevadí, Walte. Zkusíš to zejtra.“

„Já… myslím, že vím, proč to nejde,“ řekl tiše.

Hurley se k němu obrátil s tázavým výrazem.

„Je to kvůli mně. Kvůli… Hurley, já… já ti něco musím říct. Já jsem se zamiloval. Jsem strašně pitomej, zamiloval jsem se jako idiot a teď mi to nějak rozbilo to, co umím a kvůli čemu tady jsem. Hurley, já…“

Chlapec to ze sebe chrlil o překot. Hurley ho nechal vypovídat, i když už většinu dávno věděl. Pak se mu zadíval do očí.

„Walte, nejseš idiot. Jseš normální kluk v pubertě, kterej potkal krásnou milou holku. Trochu zvláštní, to jo,“ pousmál se, „ale ty sám taky nejsi úplně průměrnej týpek, to si přiznejme. Je to úplně normální a tys vůbec nic nezvrtal. Nemůžeš za to.“

Walt se na něj podíval. „Když na ni pomyslím, to spojení s L. A. se okamžitě rozsype. Je to kvůli tomu.“

„To je možný,“ připustil Hurley. „Je možný, že jsi začal dávat kus svojí energie a nadšení do někoho jinýho a na tý lince do L. A. teď něco chybí. Ale pořád to neznamená, že to je tvoje vina. Neudělals nic špatně. Jasný?“

Walt si povzdychl, ale už nic nenamítal.

„Budeš to zkoušet dál a znova a snad se to zase spraví. Uměls komunikovat i v těžších situacích, než je první zamilování, Walte,“ povzbudil ho Hurley. „Bude to dobrý. Je fakt, že by nám výměna novejch informací bodla,“ dodal zamyšleně. „Eloise je nedočkavá, co se dozví o tom jejich výletu do hor. A je by zase mohly zajímat ty věci s rozdělováním proudů energií. Ale to počká, Walte. Fakt to počká.“

Hurley se snažil na chlapce netlačit. Bylo mu jasné, že čím víc bude chtít a usilovat o spojení, tím méně to půjde. Tlak těmto věcem nikdy neprospíval.

Z džungle se ozvalo zavřískání nějakého ptáka. Walt koukal do zbytků žhavých uhlíků a zamyšleně špičkou boty pošťouchl ohořelý klacek. „Oni mají fakt strach. Hlavně Chris, ta novinářka. Už tam není sama. Já… já jsem ji tak vylekal, že tam s ní jsou i další. Jsou zase u ní doma, aby… asi aby se nebála.“

„Zapadla do té skupiny dobře, viď?“ nadhodil Hurley.

„Jo.“ Walt lehce ožil. „Já věděl, že jim pomůže. Je fakt dobrá, Hurley. Hrozně bych chtěl, abys ji jednou taky poznal.“

Hurley se rozesmál. „Když tě jeden poslouchá, skoro by řekl, že ses do ní zamiloval taky.“

„To ne. Je hezká a trochu se mi ze začátku líbila, ale…“ zaculil se Walt. „Já fakt ne. To spíš...“

 Hurley se na chlapce zadíval zvědavým pohledem. Walt se spiklenecky usmál a lehce trhl rameny, ale už nic neřekl.

Chvíli tak ještě seděli. Hurley se pak odkolébal do svého stanu. Sice nepotřeboval spát, ale věděl, že když půjde on, půjde spát i Walt a snad usne.

Znovu už se připojit nezkoušel.

* * *

Chris se poprvé na tablet podívala pár minut po příjezdu ze Sierra Nevady, jen co se rozloučila se zbytkem skupiny a nalila si ledovou colu. Když po zařízení sahala, nepředpokládala nic divného. Zprávy tam nebyly, ale to ji příliš nepřekvapilo, věděla, že na Ostrově vědí, že jsou pryč, a prostě jen nemají důvod psát naslepo. Napsala Waltovi a šla spát.

Dalšího dne dlouho vyspávala a pak si celý den užívala volna, které dostali přiděleno. Věnovala den domácím pracem, vybalování věcí ze Sierra Nevady a dalším každodennostem. Bylo to příjemné.

Přesto se jí další noci nespalo dobře. Budila se a ne a ne pořádně usnout. Kolem čtvrté ráno vstala a řekla si, že chvíli zkusí něco dělat, než se převalovat v posteli. Odebrala se do obývacího pokoje a sáhla po tabletu. Odpověď na zprávu, kterou napsala ráno po snídani, nikde. Překvapilo ji to a napsala další zprávu. Očekávala brzkou odpověď – z dnů před odjezdem na sever byla zvyklá na rychlé, skoro okamžité tempo komunikace. 

Šla si znovu lehnout, ale opět neusnula. Za pár hodin kontrolovala tablet znovu. Teď už poněkud znervózněla. Více než denní mlčení nebylo normální.

Ráno, jen co začalo svítat, se rozhodla. Napsala stručnou zprávu Desmondovi a když jí o hodinu později odpověděl, vyrazila do San Fernanda.

„Mně se to nelíbí,“ zamumlala, když seděla v jejich bytě u společné snídaně a lžičkou míchala kafe. „Walt většinou reaguje rychle. Tohle je… divný.“

„Mohl na to prostě jen zapomenout. Je to ještě skoro děcko,“ pokrčil rameny Frank.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. To se mi nezdá. Ten kluk je v tomhle fakt precizní. Několikrát už jsem si říkala, že si snad vyvinul nějakej radar na moje zprávy a odpovídal na ně skoro hned. A na tom ostrově se těsně před naším odjezdem něco dělo. Zmizel Richard a tys měl, Desmonde, ten svůj sen.“

„Jo, díky za připomenutí,“ zatvářil se vážně velitel. „Nechce se mi na to vzpomínat, ale je pravda, že to tam asi nebylo úplně nejklidnější. Taky by se mi ulevilo, kdyby ten kluk napsal, sakra.“ Sevřel v ruce Charlieho plyšového medvěda.

„V Sierra Nevadě se teď taky děly divný věci. Pokud ty místa jsou propojený, tak… co když se něco s tou energií a průsakama dělo i tam? Dane, může to souviset?“

Fyzik se oba neklidné členy výpravy snažil uklidnit. „To, že jsme detekovali aktivity v jedné lokalitě, nemusí znamenat, že probíhají i v jiné. Nemáme prokázáno, že by Yuba bezprostředně souvisela s Ostrovem.“

„Viděla jsem tam chlápka, kterej se pak objevil na Ostrově,“ namítla ostře Chris. „Neříkej mi, že ty místa nejsou propojený.“

„Propojení nemusí být stoprocentní nebo obousměrné,“ oponoval jí Daniel.

Desmond mu skočil do řeči. „Nemusí, ale může. Mně se to taky nelíbí, Dane. Sakra, mám tam děcko,“ zvedl hlas. „Nebudu tady sedět a jen čekat, až se něco dozvíme. To bysme se taky nemuseli dočkat nikdy.“

„Co budeme dělat?“ zadívala se na něj Chris.

Desmond chvíli přemýšlel. „Vyrazíme k tobě, podíváme se na ty zprávy a dohodneme se, co dál. Vím, že jsem vám slíbil delší volno, ale pokud jste jen trochu v použitelným stavu, zkusme se do toho ještě zakousnout. Potřebujeme vědět, co se tam děje.“

Pětice (Sawyer si včera podle dohody vzal outlander a vyrazil do neznáma za svým posláním) se naskládala do Chrisiny fiesty a vyrazila. Za hodinu a něco už zkoumali zprávy na Chrisině tabletu. Nic se nezměnilo, nikdo se neozval.

Desmond neklidně rázoval po letadle tam a zpátky. Frank cosi polohlasem řešil s Milesem a Daniel seděl u tabletu. Zamyšleně se do něj díval a vedle si cosi črtal do svého šedivého zápisníku. „Poslouchejte, něco mě napadlo,“ ozval se potom. Upoutal pozornost celé skupiny.

„Pokud máme obavy o dění na Ostrově, myslím dění fyzikálního a geofyzikálního charakteru, tak je jeden způsob, jak si to ověřit. Můžeme se spojit s profesorem Hicksem z univerzity. Zatím se velké aktivity na Ostrově propsaly i do průsaků v okolí Altadeny, kde kontinuálně měří.“

„No jo,“ vydechla Chris. „Na to jsem úplně zapomněla. Hned mu napíšu, jestli něco nezachytili.“

„A co potom? Co když se dozvíme, že se tam něco stalo?“ ozval se napjatě Desmond a zadíval se na bratra. Ten uhnul pohledem a neodpověděl. Rozhostilo se ticho, přerušované jen Chrisiným mačkáním kláves na telefonu, jak psala Hicksovi.

Po chvíli se ozval Frank. „Ehm… lidi, a nezajedeme dokončit tu věc s letadem?“

Desmond, Daniel i Chris na něj chvíli zírali, jako kdyby přednesl ten nejnesmyslnější návrh na světě. Miles ho však podpořil. „Frank má pravdu. Je to už jen formalita. A čím dřív to letadlo budem mít, tím dřív budeme mít možnost s věcma pořádně hnout a všechno urychlit.“

„No… to vlastně dává smysl,“ zamyslel se Desmond. „Může ten chlap dneska nebo zítra?“

„Domluvím se s ním,“ prohlásil Frank. „Doplatíme mu zbytek peněz, vyřídíme papíry, pošleme je na FAA a můžeme si Bonnii převzít. Všecko další tím urychlíme, lidi.“

Desmond chvíli hleděl do prázdna a pohrával si s plyšovým medvěděm. „Tak jo,“ rozhodl. „Rozdělíme se. Chris, půjčíme si tvoje auto, jo? Frank a Miles pak pojedou na letiště.“

„A ty,“ dodal Frank se samozřejmostí. „Jseš oficiální kupující. Musíš to podepsat a převzít.“

Desmond kývl. „Okej, a já. Frank, Miles a já pojedeme pro letadlo. „Vy dva…“ sjel pohledem k Chris a Danielovi, „vy… Chris, pokud vysloveně nezbytně netrváš na tom, že musíš bejt u slavnostního odkoupení toho letadla,“ – dívka naznačila zápor, že se bez účasti na převzetí stroje obejde – „ty tu zůstaň a hlídej komunikaci. Kdyby se ozvali, dej hned vědět.“ Kývla a přitáhla si zařízení.

Daniel nečekal, až dostane od bratra úkol. „Já tady zůstanu s Chris,“ oznámil. „Ať tady není sama. Můžu zpracovávat naměřená data a nebo si znova projít fotografie, které jsme udělali v Sierra Nevadě.“

Desmond se na něj zadíval bez známky překvapení. „Jo, to je dobrej nápad, Dane.“

Do ticha zapípal Chrisin mobil. „To je Hicks?“ nadskočil Daniel.

„Jo,“ kývla napjatě dívka po pohledu na displej telefonu. Otevřela zprávu. „Nic. Nic nezaznamenali. Všecko stejný jako v předchozích dnech. Já to nechápu,“ potřásla hlavou.

„Kdyby tady byl Jim, řek by ti, že nemusíš rozumět všemu,“ poznamenal klidně Miles.

Chris se ušklíbla. „Nic proti Jimovi nemám, ale někdy jsem ráda, že tady není.“  

„Tak jo, my vyrazíme,“ zvedl Desmond gestem Franka a Milese z pohovky. „Budeme v kontaktu. Kdybyste měli jakýkoli nový informace, dáte mi vědět.“

* * *

Chris se za každou cenu snažila přijít na jiné myšlenky, ale příliš se jí to nedařilo. Pustila se do vybalování poslední části sierranevadských zavazadel - do pořízeného fotografického vybavení. Začala si budovat temnou komoru, tentokrát už trvalou. Zcela přirozeně k tomu vybrala technickou místnost s pračkou a skladištěm. Přecházela, zkoušela si výšku pracovního stolu a desek skříněk a testovala, kde jí vyhovuje mít rozmístěné jaké zařízení. Daniel jí ochotně asistoval. Pomáhal dívce s těžkým vybavením, ukládal lahve s chemikáliemi, tiše pozoroval její nervozitu a přemítal, jak jí pomoci. Jeho dosavadní snahy o rozptýlení se povětšinou míjely účinkem.

Zkraje odpoledne si zašli na jídlo do nedaleké restaurace a pak se doma pustili do vyvolávání další dávky snímků z posledního odpoledne. I nadále se na nich objevovaly ty světelné šmouhy. Daniel roztřídil fotografie do sérií podle místa pořízení a pak se zahloubal do svých zápisků. „Je škoda, že na snímcích nemáme přesné časové vymezení,“ povzdychl si. „Já vím, že to je technicky nemožné,“ dodal, když se k němu dívka s unaveným výrazem přiblížila.

„Našels tam něco?“ zeptala se.

„Nic zásadně překvapivého. Skvrny na snímcích mění polohu, na rozdíl od toho velkého průsaku, kde se stal ten incident se zvířetem a kde jsme pozorovali tu anomálii. Pokud jsi fotografovala v rychlejších sekvencích, muselo se to pohybovat celkem rychle, ale přesně to už asi nezjistíme. Ale to nevadí.“

Dívka nesoustředěně potřásla hlavou a opět zmizela v obývacím pokoji. Když se za ní Daniel vydal, nepřekvapilo ho, že sedí na pohovce a sklání se nad tabletem. Z držení těla bylo poznat, že je napjatá. Ostrov se neozýval.

„Chris, nech to být,“ řekl měkce.

Nevšímala si ho. Přišel zezadu až k ní, na chvíli se zarazil, ale pak pokračoval v započatém pohybu a pohladil ji po rameni. Až teď zareagovala a otočila se k němu.

„Nech to být,“ zopakoval.

„Ale…“

„Nemůžeš s tím nic dělat. Oni se ozvou.“

Povzdychla si a zaklonila hlavu. Dívali se teď na sebe z nezvyklého úhlu. Nakonec se Daniel rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Co je?“

„Nic,“ řekl se zvláštním výrazem ve tváři. „Chris, nech ten tablet být, je večer. Pojďme se najíst. Pak si můžeme dát něco k pití. Zpomalí ti to ty rozjeté myšlenky. Někdy je dobré vypnout. Tak nějak jsi mi to říkala, ne?“

Zadívala se na něj udiveně a pak se také zasmála. „Dostals mě. Tak jo.“

* * *

Večer strávili přípravou večeře a pak se usadili venku s červeným vínem. Seděli na pahýlu křídla a dívali se směrem k západu, kde mizelo slunce. Chris si pohrávala se svojí sklenkou a pak váhavě promluvila.

„Dane… ty se o ně nebojíš?“

Fyzik pomalu upil ze své sklenice a po chvíli odpověděl. „O ty na Ostrově? Už ne tolik jako dřív,“ řekl tiše.

„Ani o matku?“ podivila se novinářka.

„Mám o ni starost, to víš, že ano,“ přisvědčil neochotně. „Ale už to není takový ten ochromující děs bezprostředně poté, co se dozvíš něco špatného. Poslední zprávy nasvědčovaly tomu, že se situace docela stabilizovala. A matčin stav se podle všeho nehoršil. Tak se snažím doufat.“

Podívali se na sebe. Dívce v hlavě naskočila logická otázka, kterou ale nechtěla klást – a to nemáš strach teď, poté, co jsme s nimi čtrnáct dní nebyli v kontaktu; to se nebojíš, že se stalo něco dalšího? Ale neřekla to. 

„Stejně je to zvláštní, že jsme zase tady. Jen je všecko jaksi obráceně. Minule jsem uklidňovala já tebe, teď ty mě.“

„Kyvadlo,“ pokrčil rameny fyzik. „Věci v životě se přelévají a mění. V konečném důsledku to tvoří rovnováhu. A systémy mají tendenci se v té rovnováze držet. Když se jedna část vychýlí, další ji stabilizuje.“

„Systém,“ zopakovala zamyšleně Chris. „Takže jsme systém?“

Daniel jí chtěl odpovědět, ale najednou ho zalil nekonečně zvláštní pocit něhy. Od těch zvláštních chvil v temné komoře se v něm cosi posunulo a on už se s některými myšlenkami nepral. Vzpomněl si na její rudě se lesknoucí vlasy v červeném světle, když konečně zkrotila zatoulaný válec a jemu stále ještě brnělo celé tělo po jejích pragmatických dotecích. Teď se jí ve vlasech odráželo zapadající slunce a jemu to tu situaci opět připomnělo. Zatoužil dívku, z níž konečně při druhé sklence začala opadat ta nervózní sevřenost, znovu pohladit po rameni, ale tentokrát už ruku nestáhnout, ale přitáhnout si ji blíž, do náruče, a…

V kapse se mu rozezvonil telefon.

„Bratr,“ zasténal Daniel při pohledu na displej a stiskl tlačítko příjmu hovoru. „Ano, Desmonde?“

„Dane, nemůžete se ozvat, doháje?“ spustil velitel výpravy. Fyzik okamžitě přepnul do provozního módu. „Desmonde, dohodli jsme se, že se ozveme, když budou novinky. Nic nového nemáme. Neozvali se. A jinak dobrý večer, taky tě rád slyším.“

Jeho bratr zavrčel. „Stejně jsi měl dát vědět. My novinky máme. Letadlo jsme ještě nedostali, dneska už ten chlap měl něco naplánovaného. Jedeme pro to zítra. Nevadí vám doufám, že tam ještě den zůstanete bez auta,“ dodal se samozřejmostí v hlase.

Chris, která se k němu teď nakláněla, aby Desmonda také slyšela, naznačila lehkým gestem, že auto je teď to poslední, co ji trápí. „Co se stalo?“ naznačila ústy bezhlesně.

„Nevím, prostě už něco měl,“ prohlásil po přetlumočení dotazu Desmond. Očividně neměl povídavou náladu. „Chtěl jsem jen vědět, jestli máte něco novýho. Zatraceně, hlodá mi v hlavě Charlie.“

„Já vím, Desi,“ přitakal co nejklidnějším tónem Daniel. „Ale poslyš, je nepravděpodobné, že by se tam dělo něco vážného. Ty jsi žádnou vizi nebo sen neměl. Nedetekovali jsme…“

„Do prdele, ty tvoje energo úkazy jsou jen jeden dílek toho bordelu, kterej se tam umí dít,“ vybuchl Desmond. Daniel se reflexivně stáhl – ačkoli ho od bratra dělily kilometry, stále se jeho vzteku podvědomě obával. „Od výbuchů toho parchanta jsi mě ráčil odpojit, tak víme kulový, co teď vyvádí. A co ti ostatní? Ti lidi tam jsou pod tlakem. Někomu z nich mohlo klidně přeskočit a mohl něco provést. Nebo tam mohla přijít tropická bouře nebo tsunami. Nebo…“

„Desmonde, nešil. Nejpravděpodobnější je, že prostě mají nějaký problém s komunikací,“ snažil se Daniel bratrův výlev zastavit. „Jestli tě to uklidní, podívám se na dnešní meteorologické přehledy přibližně v té oblasti a dám ti vědět. Ale opravdu, je to vysoce nepravděpodobné.“

„Ten tvůj nadhled bych chtěl mít,“ zavrčel jeho bratr. „Tobě se to mluví, když si tam sedíš s Chris. Trefil jsem se vám do večerní pohody, co?“

Daniel překvapeně zamžikal, ale raději bratrův rýpanec přešel bez komentáře. „Desmonde, tohle nemá cenu. Ověřím ti, že se v té lokalitě z geologického a meteorologického hlediska nic nestalo, a dám ti vědět, ano? Kdyby bylo cokoli nového, ozveme se ti. Klidně i v noci. Slibuju.“

„Měj se,“ ukončil velitel výpravy hovor.

Daniel a Chris se na sebe podívali. Vědec se zatvářil ztrápeně. „Bože. Jen co jsem si zvykl, že do mě při každé příležitosti šťourá Jim, přidá se k tomu i bratr. To je to opravdu taková zábava si ze mě neustále utahovat?“

„Jim je v tomhle jako malej kluk. Nesmíš to brát vážně,“ mávla rukou Chris.

„A Desmond?“

„Je ve stresu. Je toho na něj prostě moc.“

„Ale nemusel bych to vždycky schytat jen já, nemyslíš?“

Kouzlo okamžiku bylo pryč. Daniel do sebe možná až příliš rychle hodil zbytek ze dna své sklenky a zvedl se. „Půjdu spát. Měla bys udělat to samé, Chris.“

* * *

Dívka se opět příliš nevyspala. Ubránila se nutkání kontrolovat tablet i v noci a psát Waltovi další zoufalé žádosti, ať se ozve, ale ráno se opět vydala k zařízení a napsala jen chlapcovo jméno. Nic. Zprávy tam nebyly.

Daniel ji beze slova pozoroval ode dveří pokoje pro hosty s nespokojeným výrazem. Pak k ní přišel a tablet vzal. Chvíli se o něj přetahovali.

„Co…“ protestovala.

„Dej mi to, Chris,“ řekl klidně Daniel a vykroutil jí zařízení ze sevřené ruky. „Dneska si to vezmu na starosti já. Ty bys to měla aspoň trochu pustit z hlavy.“

Nadechla se, aby dál protestovala, ale pak jaksi zvadla.

Daniel položil tablet zpátky na stolek. „Nebudeš si toho dnes vůbec všímat, ano? Postarám se o to.“

„Dobře,“ hlesla.

„Bude to dobrý,“ řekl jí vážně. Pak zamířil do kuchyně. „Mám ti udělat kafe?“ Už se v letadle choval jako doma.

Daniel hlídal tablet a přepisoval ze zápisníku do notebooku data z měření. Dívka zprvu chodila od ničeho k ničemu. Věděla, že by měla doplnit informace o epizodách nesmyslného chování, které dali dohromady v Oroville, ale strašlivě se jí k tomu teď nechtělo vracet. Nakonec se s lehkým pocitem viny odebrala do své ložnice a tam se znovu začetla do ryhopské ságy.

Úplně ztratila pojem o čase. Vyrušilo ji až Danielovo volání pozdě odpoledne.

„Co  se děje, Dane?“

„Nic,“ odtušil vědec. „Pojď se najíst. Udělal jsem pozdní oběd nebo brzkou večeři, ať už tomu chceš říkat jakkoli.“

„Cože?“ nechápala dívka.

Daniel s úsměvem pokrčil rameny. „Něco málo jsem se naučil od své chůvy, když jsem byl malý kluk. Miloval jsem fish and chips a matka Molly zakázala, aby mi je kupovala. Tak se je naučila připravovat doma, když byla matka pryč.“

Chris se za ním vydala. „To snad není možný,“ rozesmála se, když viděla prostřený stůl.

„Nic moc na tom není,“ mávl rukou vědec. „Musel jsem trochu improvizovat a na obalení použít kukuřičné lupínky, ale snad to moc nevadí. Ostatní věci jsi měla v ledničce a v mrazničce. Snad jsi s tím neměla jiné plány.“

„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ráda bych řekla, že to krásně voní, ale…“ Trochu nakrčila nos a zasmála se.

„Tohle není jídlo, které voní. Ale je to dobré. Dejme se do toho.“

Pustili se do jídla. Opravdu to bylo dobré. Chris ale na celé situaci něco nehrálo. Daniel se po té epizodě v zapadeném autě v Sierra Nevadě začal chovat nějak… jinak. Důvěrněji, víc ochranitelsky, skoro o ni pečoval. Chris to přišlo dojemně roztomilé, ale zároveň si nebyla jistá, zda se jí to úplně zamlouvá. Nebyla žádná křehká květinka, která potřebuje chránit před vlastními obavami. Dokázala se vyrovnat s tím, že málem zemřela při letecké nehodě, sakra. Ano, ta setkání s ostrovními podivnostmi byla úplně jiná úroveň, ta s ní škaredě zamávala. Ale teď to bylo něco jiného a nebyl to důvod, proč od ní přebírat její úkoly a krmit ji jako dítě. Byla zvyklá být sama a dělat si věci po svém. A najednou byl v jejím domově někdo, kdo jí vařil kafe a chystal večeře. Bylo to svým způsobem příjemné, ale divné.

A pak tu byl ten jeho včerejší pohled, když venku dopíjeli víno. Díval se na ni, když si myslel, že je myšlenkami mimo a nevšímá si ho, těsně předtím, než zavolal Desmond. Doteď si ten pohled dokázala vybavit – zasněný, s náznakem úsměvu, a podivně se v něm mísilo uvolnění a odhodlání Jako kdyby se chystal něco důležitého říct nebo udělat.

Dojedli. Chris odložila ubrousek a zadívala se na Daniela. „Díky, Dane,“ řekla tiše. „Bylo to výborný. Ale tos nemusel.“

„Nemusel, ale mohl. A chtěl.“

„Díky,“ zopakovala ještě jednou. Náznak podrážděnosti, který cítila před večeří, po jídle najednou kamsi zmizel.

Zadívala se směrem k obývacímu pokoji. „Neozvali se?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem, že tě zbavím kusu starostí, ale ty to stejně nemůžeš dostat z hlavy, co?“

„Ne,“ řekla dívka. „Tohle na mě nikdy moc nefungovalo. Potřebuju svou práci, jinak začnu mít pocit, že mě okolí šetří a že je něco špatně. Ale je mi jasný, žes to tak nemyslel. Děkuju, Dane.“

Zatvářil se trochu rozpačitě. „Aha. No… tak jo. Od zítřka se zase budeme střídat, platí?“

„Platí,“ usmála se dívka.

Daniel se trochu odsunul od stolu. „Zavolám Desmondovi. Nic nového sice nemáme, ale oni jeli pro to letadlo, tak se poptáme, jak to dopadlo.“

Vytočil bratrovo číslo. Desmond to zvedl po delším vyzvánění. „Zrovna jedeme z letiště a řídím, Dane,“ zavrčel. „Máme to. Dám ti Franka, jestli chceš.“

Hovor převzal pilot a nadšeně se rozpovídal. Fyzik přepnul telefon do hlasitého odposlechu. „Tak je naše. Je to fakt nádhernej stroj. Protáhli jsme ji nad L. A. a lítá báječně i se zatížením. Poslouchá jako hodinky! Nebude problém ti s ní sklesat níž kvůli měřením. Tohle je…“

Daniel a Chris se na sebe podívali. Dívka se široce culila. „Franku, pošli fotku,“ naklonila se nad telefon. „Chci ji taky vidět.“

„Zítra můžeme vyrazit na letiště a můžeš jet s námi. Chci si ji ještě osahat a zalítat, ale už teď vím, že to bude dobrý. To prostě poznáš. Tohle je láska na první dotek.“

„Ty ses fakt zamiloval,“ zasmála se dívka.

* * *

Po večeři se ještě rozešli každý ke své práci. Daniel po nějaké době zašel dívce popřát dobrou noc a šel spát, ona ještě pokračovala ve čtení. Kolem jedenácté si také řekla, že zhasne, ale naposled se ještě vydala zkontrolovat tablet.

Rozsvítila jen lampičku, aby ji světlo tolik nebodalo do očí. Už když se blížila ke konferenčnímu stolku, cosi ji zarazilo. Zastavila se a zírala na tablet. Chvíli přemýšlela a potom se rozhodným krokem vydala k pokoji, kde spal Daniel.

Tiše zaťukala. Nic. Pokojem se neslo jen tiché, pomalé oddychování – fyzik spal.

„Dane?“

Nic.

Zesílila hlas. „Dane?“

Nic. Spal tvrdě.

Došla k němu a zatřásla mu ramenem. Trhl sebou, otevřel oči a zmateně na ni zíral. „Co… Chris, co tady děláš?“

Promluvila na něj tiše a naléhavě. „Dane, tys asi před chvílí nedělal nic na tom tabletu, že ne?“

Pomalu se posadil. „Ne.“