1010 - Vysílání naslepo

„Neozvali se, že ne?“

Waltovi celý den v hlavě bušila Hurleyho nevinná otázka. Když mu Strážce dával důrazný pokyn, že nesmí do L. A. prozradit nic o Kateině nemoci, se samozřejmostí to pochopil a potvrdil. Vzápětí však přišla ta otázka. Hurley ji položil jen jako logické uzavření kratičkého rozhovoru, jako potvrzení samozřejmého, jako tečku za větou. Ve Waltovi však hrklo.

Uvědomil si, že už strašně dlouho nekontroloval zprávy z L. A. S Chris si naposled psal ve dnech, kdy Hurley vyrazil hledat Richarda a skupina na pevnině se chystala odjet do kalifornských hor. Když začal počítat, kolik času od té doby uplynulo, s narůstající hrůzou si uvědomil, že to je déle než týden.

„Určitě mi nic neuteklo, byli na těch měřeních,“ opakoval si Walt celý den a snažil se tak porazit rostoucí pocit viny a obav, že něco škaredě zanedbal. „Určitě mi nic neuteklo.“

Měl nutkání zkusit se propojit s L. A. hned teď, ale věděl, že v noci mu to půjde lépe. Ve dne býval se spojením problém. Nevěděl přesně proč. Možná to způsobovalo něco na Ostrově, možná to bylo aktivitou ostatních lidí kolem něj, přesně to nevěděl. Ale memělo smysl teď plýtvat silami.

Celý den byl jako na jehlách. Zoufale se snažil nedat nervozitu najevo a měl pocit, že to na něm musí tím víc být vidět. Hurley jeho zmatek vycítil, ale na nic se neptal.

Walt na chvíli odešel do džungle. Alex byla na jejich obvyklém místě. I ona však vycítila Waltovu úzkost a držela si od něj odstup. Po nějaké době prostě zmizela. Chlapec se posmutněle vrátil do tábora a cítil se jako před náročnou zkouškou ve škole. Mrzelo ho, že už ve škole není – kdyby stále studoval, měl by teď zcela pochopitelné zdůvodnění pro nervozitu i pro to, proč by se nejraději zavřel do stanu a nikoho celý den neviděl. Tady na Ostrově to však nešlo.

Čas se vlekl. Až když se všichni večer rozešli od ohně a popřáli si dobrou noc, Walt se zavřel ve svém stanu a postupoval jako obvykle. Nejprve se pokusil navodit ospalost a stav těsně před usnutím. Spojení na dálku vyžadovalo určitý stav mysli, takovou tu určitou uvolněnost, kdy mozek ještě pracuje s tím, co ten ten zažil a co má v paměti… ale zároveň už trošku bloumá vlastními cestami. V těch chvílích se mu nejlépe dařilo rozpomenout se na Chrisin příbytek a vybavit si jeho detaily – velká knihovna, pohovka, stolek s tabletem. Obojí – vzpomínka a aktuální myšlenky – se pak jaksi podivně smísilo dohromady a Waltovi se pak v mysli vyrýsoval aktuální obraz místa vzdáleného tisíce mil.

Tentokrát to šlo hůře. Mysl mu ochromoval pocit viny, že něco důležitého zanedbal. Ano, výzkumná skupina byla na cestách… ale stejně. Mohli se vrátit. Mohli jim něco důležitého sdělovat. Mohli…

Walt se zoufale snažil se uvolnit a představit si Chrisin pokoj. Nakonec se mu to povedlo. Vše ale bylo jaksi vybledlé, divné… S obrovským úsilím zaostřil na tablet, ležící na konferenčním stolku. Byl připojený do sítě kvůli napájení. Walt si nedokázal vzpomenout, jestli to tak bylo i posledně. Možná… možná…

Walt se se značným úsilím přiblížil k displeji tabletu a četl. Hrklo v něm, už když se začetl do první zprávy. A dál to bylo jen a jen horší. Chris mu psala během předchozích dvou dnů opakovaně.

* * *

2008/02/27 20:31 Walte, ahoj. Právě jsme se vrátili z výzkumné cesty do Sierra Nevady.  U vás je vše v pořádku? Ani jednou ses neozval. Našli jste Richarda? Je v pořádku? A vy ostatní taky? Dej vědět, prosím. U nás je hodně novinek. Napíšu víc, až bude klidněji. Vrátili jsme se dost unavení, ale pořádné vyspání to spraví. Měj se a ozvi se. Chris

2008/02/28 10:02 Walte, snad jsi mou zprávu dostal. Co je u vás nového? Dej vědět, jsme zvědavi na zprávy.

2008/02/29 03:48 Walte, jsi tam? Tohle mi k tobe nesedi, jindy jsi odpovidal behem chvile. Jste tam na Ostrove v poradku?

2008/02/29 05:24 Walte, co se tam u vas deje? Nemuzu spat. Ozvi se, prosim. Pokud nedas vedet, jedu rano pro Desmonda a ostatni a delame mimoradnou poradu. Jestli jsi na prijmu, opravdu se ozvi.

2008/02/29 07:08 Jedu pro ně. Desmond by tohle měl vědět. Až si tohle přečteš, hned se mi ozvi. Ch.

2008/02/29 12:20 Walte, jsme pořád na příjmu. Ozvi se, zatraceně. Potřebujeme vědět, co se u vás na Ostrově dělo. Dovezli jsme si z Yuby určité hypotézy, ale Daniel říká, že je chce předat, až budete na příjmu. Ozvi se, je to důležité. Čekáme.

2008/02/29 18:07 Walte, ozvi se, prosím. Máme strach. Nestalo se tam u vás nic, že ne? Charlie je v pořádku, že? Desmond prosí o potvrzení. Čekáme na příjmu. Klidně i starou cestou, ta přece taky fungovala. Ale ozvi se, prosím.

2008/02/29 22:01 Walte?

2008/02/29 22:38 Walte, dej vědět. Jakkoli. Pohni s něčím. Vlez mi do sna. Ale udělej něco, sakra!!! V Sierra Nevadě se děly divný věci. Řekni, že u vás ne. Mám strach a ostatní taky. Drzime tady hlidku s Danem. Ozvi se, sakra. Prosim. Chrs

* * *

Když Walt dočetl, zatočila se mu hlava. Podle datace zpráv pochopil, že se Desmondova šestice vrátila z cesty před dvěma dny a teď se s ním za každou cenu snažila spojit… a on selhal. Ve zprávách z pevniny narůstaly obavy a on věděl, že to je jeho chyba. Zapomněl na ně.

S vypětím větších sil než obvykle se do obrazu vnořil ještě víc. Pak zpozorněl – obrazem se mihla Chris. Přiřítila se z přední části letadla. Vlasy měla rozcuchané a stažené v nedbalém culíku. Vypadala nesmírně unaveně a z každého pohybu byla patrná nervozita a strach.

Walt začal rychle psát.

Nic se nestalo.

Walt zamžoural a pokusil se psát znovu. Nepříjemný pocit ještě vzrostl.

Nešlo to. Waltovi bušilo srdce a polkl hořkou slinu, když nevěřícně zíral do malého displeje ve své představě a ujistil se, že nedělá nic špatně. Ale prostě to nefungovalo.

Chlapci se udělalo slabo, přerývaně vydechl a otevřel oči. Vize zmizela až podezřele snadno. Teď už zíral do tmy.

Něco bylo špatně. Walt už neusnul. Ráno se vypotácel ze svého stanu, sotva odpověděl na Benův pozdrav a pomalu zamířil k útesům, kde tušil Hurleyho. Strážce seděl na svém oblíbeném místě.

„Walte, dobré ráno,“ zvedl k němu Hurley pohled. Pak si všiml chlapcova strhaného výrazu a zvážněl. „Co se stalo?“

Walt se nejistě posadil a pak se ke Strážci otočil. Hurley ho pozoroval s trpělivým výrazem a nevyřčenou otázkou.

Chlapec se zajíkl. „Hurley… já… já…“

„Klid, Walte. Co se děje?“

„Já… nemůžu…“

„Co se stalo?“ Hurley mu položil svou medvědí pracku kolem ramen.

Walt se nadechl. „Nemůžu… se spojit s tou novinářkou. Je to moje… moje…. chyba. Hurley, promiň mi to!“

Poslední slova už zanikla ve vzlycích.

Strážce ho k sobě přitáhl. „Co je tvoje chyba? Co blázníš, Walte?“

Waltovi se po tmavých tvářích kutálely slzy a přerývaně ze sebe soukal, co se stalo – jak skoro na čtrnáct dní zapomněl na komunikaci s Chris, vůbec si to neuvědomil… a teď to najednou nefungovalo, on viděl, co způsobil a jaký strach vyvolal na druhé straně, a nemohl to napravit.

„Zkusíš to znova,“ snažil se ho uklidnit Hurley. „Dneska si odpočiň a určitě to bude lepší.“

„Ne… nebude,“ vzlykl Walt. „Je to jiný. Něco tam je… špatně. Něco jsem… jsem to zničil. Možná to nějak odumřelo, jak jsem dlouho… Hurley, já jsem to…“

Znovu se rozplakal jako malé dítě. Strážce ho k sobě znovu přivinul a nechal ho vyplakat.

* * *

Když se Walt uklidnil, dohodli se, že o selhání komunikace řeknou ostatním jen to hlavní – zkrátka přestala fungovat v jednom směru a oni nevědí proč. Waltovo přesvědčení, že to je jeho vina a že komunikace ochabla kvůli jeho nečinnosti, si nechají zatím pro sebe.

Zpráva byla přijata bez většího vzrušení. Eloise to přikládala pokračujícím změnám v proudění energií. Ben s Richardem to přijali jako prostý fakt, nemožnost komunikace je trápila asi nejméně. Věděli, že Desmondova výprava je důležitá, ale chyběly jim silné osobní vazby, které měli Eloise s Hurleym.

Když se večer přiblížil čas, kdy tábor usínal, poprosil Walt Hurleyho, aby s ním šel do jeho stanu. Tiše mu tam znovu všecko vypověděl. Hurley seděl na kavalci vedle chlapce, s rukou na jeho rameni, a snažil se mu předat co nejvíc své energie.

„To bude dobrý, Walte. Je strašně dobře, že to funguje aspoň takhle. Víme, že se vrátili z toho výzkumu, že jsou v pohodě a že mají nějaký novinky. A co ty víš, třeba to dneska už bude fungovat jako dřív.“

Walt se skepticky zašklebil. „Vůbec se mi do toho nechce. Ale… musím.“ Povzdychl si.

„Nechám tě tady. Netlač na to, Walte, ono to půjde.“ Hurley se na něj povzbudivě usmál, přátelsky jím zatřásl a vyšel ven. Zatáhl za sebou dílec, který uzavíral vchod.

Walt si povzdychl a natáhl se na kavalec. Paradoxně vůbec nebyl unavený. Začal se soustředit, vyvolal si v mysli Chrisin obývák – dalo to dost práce – a pak se do obrazu vnořil. Četl další zprávy za poslední den.

2008/03/01 8:34 Walte!!!

2008/03/01 12:13 Walte, tady Daniel. Pevně doufám, že tvé mlčení pramení z nějakých technických potíží. Potvrď to, pokud jen trochu můžeš. Ozvi se, Chris a Desmond mají strach. Díky. Daniel

2008/03/01 16:39 Vysílám naslepo. Ozvi se, jestli můžeš. Pořád jsme na příjmu. D.

Strašně moc chtěl odepsat. Ze všech sil se snažil představit si, jak ťuká do dotykového displeje na písmeno A…, aby napsal Ahoj a dlouhou omluvnou zprávu… ale nešlo to.

Pak se mu v hlavě k písmenu A vynořil zbytek slova a usměvavá tvář.

Představu Chrisina pokoje v jeho mysli vytlačila vize Alexina obličeje.

Walt zabořil obličej do deky. Pak si cosi uvědomil.

Znovu si s velkým úsilím vyčistil mysl a pak se přepnul do vize Chrisina pokoje. Fungovalo to. Nic se nezměnilo, jen na tabletu na ukazateli času bylo o dvacet minut později.

Pak pomyslel na Alex. Jen letmo, jako kdyby o ní chtěl napsat stručnou zprávu. Dřív takové přemýšlení o tom, co se stalo, co mu kdo řekl a co má jak zformulovat, do vizí nijak nezasahovalo a nerušilo je.

Teď ale vize okamžitě zmizela a zůstala jen myšlenka na dívku z džungle.

Walt zasténal. „To ne.“

Už se do vize znovu nevrátil. Neviděl tedy, jak se obrazem mihla Chris. Tentokrát ji něco cestou kolem tabletu zastavilo. Sklonila se k zařízení, chvíli na ně zadumaně hleděla, vzala ho do ruky a zkontrolovala textový dokument.

Novinářka se ohlédla přes rameno a vypadalo to, že na někoho mluví. Pak opět odběhla pryč.

* * *

Walt se unaveně vypotácel ze stanu a zamířil za Hurleym. Ten seděl u ohně a beze slova mu udělal místo vedle sebe. Chlapec se vyčerpaně posadil. „Nešlo to,“ hlesl.

„Nevadí, Walte. Zkusíš to zejtra.“

„Já… myslím, že vím, proč to nejde,“ řekl tiše.

Hurley se k němu obrátil s tázavým výrazem.

„Je to kvůli mně. Kvůli… Hurley, já… já ti něco musím říct. Já jsem se zamiloval. Jsem strašně pitomej, zamiloval jsem se jako idiot a teď mi to nějak rozbilo to, co umím a kvůli čemu tady jsem. Hurley, já…“

Chlapec to ze sebe chrlil o překot. Hurley ho nechal vypovídat, i když už většinu dávno věděl. Pak se mu zadíval do očí.

„Walte, nejseš idiot. Jseš normální kluk v pubertě, kterej potkal krásnou milou holku. Trochu zvláštní, to jo,“ pousmál se, „ale ty sám taky nejsi úplně průměrnej týpek, to si přiznejme. Je to úplně normální a tys vůbec nic nezvrtal. Nemůžeš za to.“

Walt se na něj podíval. „Když na ni pomyslím, to spojení s L. A. se okamžitě rozsype. Je to kvůli tomu.“

„To je možný,“ připustil Hurley. „Je možný, že jsi začal dávat kus svojí energie a nadšení do někoho jinýho a na tý lince do L. A. teď něco chybí. Ale pořád to neznamená, že to je tvoje vina. Neudělals nic špatně. Jasný?“

Walt si povzdychl, ale už nic nenamítal.

„Budeš to zkoušet dál a znova a snad se to zase spraví. Uměls komunikovat i v těžších situacích, než je první zamilování, Walte,“ povzbudil ho Hurley. „Bude to dobrý. Je fakt, že by nám výměna novejch informací bodla,“ dodal zamyšleně. „Eloise je nedočkavá, co se dozví o tom jejich výletu do hor. A je by zase mohly zajímat ty věci s rozdělováním proudů energií. Ale to počká, Walte. Fakt to počká.“

Hurley se snažil na chlapce netlačit. Bylo mu jasné, že čím víc bude chtít a usilovat o spojení, tím méně to půjde. Tlak těmto věcem nikdy neprospíval.

Z džungle se ozvalo zavřískání nějakého ptáka. Walt koukal do zbytků žhavých uhlíků a zamyšleně špičkou boty pošťouchl ohořelý klacek. „Oni mají fakt strach. Hlavně Chris, ta novinářka. Už tam není sama. Já… já jsem ji tak vylekal, že tam s ní jsou i další. Jsou zase u ní doma, aby… asi aby se nebála.“

„Zapadla do té skupiny dobře, viď?“ nadhodil Hurley.

„Jo.“ Walt lehce ožil. „Já věděl, že jim pomůže. Je fakt dobrá, Hurley. Hrozně bych chtěl, abys ji jednou taky poznal.“

Hurley se rozesmál. „Když tě jeden poslouchá, skoro by řekl, že ses do ní zamiloval taky.“

„To ne. Je hezká a trochu se mi ze začátku líbila, ale…“ zaculil se Walt. „Já fakt ne. To spíš...“

 Hurley se na chlapce zadíval zvědavým pohledem. Walt se spiklenecky usmál a lehce trhl rameny, ale už nic neřekl.

Chvíli tak ještě seděli. Hurley se pak odkolébal do svého stanu. Sice nepotřeboval spát, ale věděl, že když půjde on, půjde spát i Walt a snad usne.

Znovu už se připojit nezkoušel.

* * *

Chris se poprvé na tablet podívala pár minut po příjezdu ze Sierra Nevady, jen co se rozloučila se zbytkem skupiny a nalila si ledovou colu. Když po zařízení sahala, nepředpokládala nic divného. Zprávy tam nebyly, ale to ji příliš nepřekvapilo, věděla, že na Ostrově vědí, že jsou pryč, a prostě jen nemají důvod psát naslepo. Napsala Waltovi a šla spát.

Dalšího dne dlouho vyspávala a pak si celý den užívala volna, které dostali přiděleno. Věnovala den domácím pracem, vybalování věcí ze Sierra Nevady a dalším každodennostem. Bylo to příjemné.

Přesto se jí další noci nespalo dobře. Budila se a ne a ne pořádně usnout. Kolem čtvrté ráno vstala a řekla si, že chvíli zkusí něco dělat, než se převalovat v posteli. Odebrala se do obývacího pokoje a sáhla po tabletu. Odpověď na zprávu, kterou napsala ráno po snídani, nikde. Překvapilo ji to a napsala další zprávu. Očekávala brzkou odpověď – z dnů před odjezdem na sever byla zvyklá na rychlé, skoro okamžité tempo komunikace. 

Šla si znovu lehnout, ale opět neusnula. Za pár hodin kontrolovala tablet znovu. Teď už poněkud znervózněla. Více než denní mlčení nebylo normální.

Ráno, jen co začalo svítat, se rozhodla. Napsala stručnou zprávu Desmondovi a když jí o hodinu později odpověděl, vyrazila do San Fernanda.

„Mně se to nelíbí,“ zamumlala, když seděla v jejich bytě u společné snídaně a lžičkou míchala kafe. „Walt většinou reaguje rychle. Tohle je… divný.“

„Mohl na to prostě jen zapomenout. Je to ještě skoro děcko,“ pokrčil rameny Frank.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. To se mi nezdá. Ten kluk je v tomhle fakt precizní. Několikrát už jsem si říkala, že si snad vyvinul nějakej radar na moje zprávy a odpovídal na ně skoro hned. A na tom ostrově se těsně před naším odjezdem něco dělo. Zmizel Richard a tys měl, Desmonde, ten svůj sen.“

„Jo, díky za připomenutí,“ zatvářil se vážně velitel. „Nechce se mi na to vzpomínat, ale je pravda, že to tam asi nebylo úplně nejklidnější. Taky by se mi ulevilo, kdyby ten kluk napsal, sakra.“ Sevřel v ruce Charlieho plyšového medvěda.

„V Sierra Nevadě se teď taky děly divný věci. Pokud ty místa jsou propojený, tak… co když se něco s tou energií a průsakama dělo i tam? Dane, může to souviset?“

Fyzik se oba neklidné členy výpravy snažil uklidnit. „To, že jsme detekovali aktivity v jedné lokalitě, nemusí znamenat, že probíhají i v jiné. Nemáme prokázáno, že by Yuba bezprostředně souvisela s Ostrovem.“

„Viděla jsem tam chlápka, kterej se pak objevil na Ostrově,“ namítla ostře Chris. „Neříkej mi, že ty místa nejsou propojený.“

„Propojení nemusí být stoprocentní nebo obousměrné,“ oponoval jí Daniel.

Desmond mu skočil do řeči. „Nemusí, ale může. Mně se to taky nelíbí, Dane. Sakra, mám tam děcko,“ zvedl hlas. „Nebudu tady sedět a jen čekat, až se něco dozvíme. To bysme se taky nemuseli dočkat nikdy.“

„Co budeme dělat?“ zadívala se na něj Chris.

Desmond chvíli přemýšlel. „Vyrazíme k tobě, podíváme se na ty zprávy a dohodneme se, co dál. Vím, že jsem vám slíbil delší volno, ale pokud jste jen trochu v použitelným stavu, zkusme se do toho ještě zakousnout. Potřebujeme vědět, co se tam děje.“

Pětice (Sawyer si včera podle dohody vzal outlander a vyrazil do neznáma za svým posláním) se naskládala do Chrisiny fiesty a vyrazila. Za hodinu a něco už zkoumali zprávy na Chrisině tabletu. Nic se nezměnilo, nikdo se neozval.

Desmond neklidně rázoval po letadle tam a zpátky. Frank cosi polohlasem řešil s Milesem a Daniel seděl u tabletu. Zamyšleně se do něj díval a vedle si cosi črtal do svého šedivého zápisníku. „Poslouchejte, něco mě napadlo,“ ozval se potom. Upoutal pozornost celé skupiny.

„Pokud máme obavy o dění na Ostrově, myslím dění fyzikálního a geofyzikálního charakteru, tak je jeden způsob, jak si to ověřit. Můžeme se spojit s profesorem Hicksem z univerzity. Zatím se velké aktivity na Ostrově propsaly i do průsaků v okolí Altadeny, kde kontinuálně měří.“

„No jo,“ vydechla Chris. „Na to jsem úplně zapomněla. Hned mu napíšu, jestli něco nezachytili.“

„A co potom? Co když se dozvíme, že se tam něco stalo?“ ozval se napjatě Desmond a zadíval se na bratra. Ten uhnul pohledem a neodpověděl. Rozhostilo se ticho, přerušované jen Chrisiným mačkáním kláves na telefonu, jak psala Hicksovi.

Po chvíli se ozval Frank. „Ehm… lidi, a nezajedeme dokončit tu věc s letadem?“

Desmond, Daniel i Chris na něj chvíli zírali, jako kdyby přednesl ten nejnesmyslnější návrh na světě. Miles ho však podpořil. „Frank má pravdu. Je to už jen formalita. A čím dřív to letadlo budem mít, tím dřív budeme mít možnost s věcma pořádně hnout a všechno urychlit.“

„No… to vlastně dává smysl,“ zamyslel se Desmond. „Může ten chlap dneska nebo zítra?“

„Domluvím se s ním,“ prohlásil Frank. „Doplatíme mu zbytek peněz, vyřídíme papíry, pošleme je na FAA a můžeme si Bonnii převzít. Všecko další tím urychlíme, lidi.“

Desmond chvíli hleděl do prázdna a pohrával si s plyšovým medvěděm. „Tak jo,“ rozhodl. „Rozdělíme se. Chris, půjčíme si tvoje auto, jo? Frank a Miles pak pojedou na letiště.“

„A ty,“ dodal Frank se samozřejmostí. „Jseš oficiální kupující. Musíš to podepsat a převzít.“

Desmond kývl. „Okej, a já. Frank, Miles a já pojedeme pro letadlo. „Vy dva…“ sjel pohledem k Chris a Danielovi, „vy… Chris, pokud vysloveně nezbytně netrváš na tom, že musíš bejt u slavnostního odkoupení toho letadla,“ – dívka naznačila zápor, že se bez účasti na převzetí stroje obejde – „ty tu zůstaň a hlídej komunikaci. Kdyby se ozvali, dej hned vědět.“ Kývla a přitáhla si zařízení.

Daniel nečekal, až dostane od bratra úkol. „Já tady zůstanu s Chris,“ oznámil. „Ať tady není sama. Můžu zpracovávat naměřená data a nebo si znova projít fotografie, které jsme udělali v Sierra Nevadě.“

Desmond se na něj zadíval bez známky překvapení. „Jo, to je dobrej nápad, Dane.“

Do ticha zapípal Chrisin mobil. „To je Hicks?“ nadskočil Daniel.

„Jo,“ kývla napjatě dívka po pohledu na displej telefonu. Otevřela zprávu. „Nic. Nic nezaznamenali. Všecko stejný jako v předchozích dnech. Já to nechápu,“ potřásla hlavou.

„Kdyby tady byl Jim, řek by ti, že nemusíš rozumět všemu,“ poznamenal klidně Miles.

Chris se ušklíbla. „Nic proti Jimovi nemám, ale někdy jsem ráda, že tady není.“  

„Tak jo, my vyrazíme,“ zvedl Desmond gestem Franka a Milese z pohovky. „Budeme v kontaktu. Kdybyste měli jakýkoli nový informace, dáte mi vědět.“

* * *

Chris se za každou cenu snažila přijít na jiné myšlenky, ale příliš se jí to nedařilo. Pustila se do vybalování poslední části sierranevadských zavazadel - do pořízeného fotografického vybavení. Začala si budovat temnou komoru, tentokrát už trvalou. Zcela přirozeně k tomu vybrala technickou místnost s pračkou a skladištěm. Přecházela, zkoušela si výšku pracovního stolu a desek skříněk a testovala, kde jí vyhovuje mít rozmístěné jaké zařízení. Daniel jí ochotně asistoval. Pomáhal dívce s těžkým vybavením, ukládal lahve s chemikáliemi, tiše pozoroval její nervozitu a přemítal, jak jí pomoci. Jeho dosavadní snahy o rozptýlení se povětšinou míjely účinkem.

Zkraje odpoledne si zašli na jídlo do nedaleké restaurace a pak se doma pustili do vyvolávání další dávky snímků z posledního odpoledne. I nadále se na nich objevovaly ty světelné šmouhy. Daniel roztřídil fotografie do sérií podle místa pořízení a pak se zahloubal do svých zápisků. „Je škoda, že na snímcích nemáme přesné časové vymezení,“ povzdychl si. „Já vím, že to je technicky nemožné,“ dodal, když se k němu dívka s unaveným výrazem přiblížila.

„Našels tam něco?“ zeptala se.

„Nic zásadně překvapivého. Skvrny na snímcích mění polohu, na rozdíl od toho velkého průsaku, kde se stal ten incident se zvířetem a kde jsme pozorovali tu anomálii. Pokud jsi fotografovala v rychlejších sekvencích, muselo se to pohybovat celkem rychle, ale přesně to už asi nezjistíme. Ale to nevadí.“

Dívka nesoustředěně potřásla hlavou a opět zmizela v obývacím pokoji. Když se za ní Daniel vydal, nepřekvapilo ho, že sedí na pohovce a sklání se nad tabletem. Z držení těla bylo poznat, že je napjatá. Ostrov se neozýval.

„Chris, nech to být,“ řekl měkce.

Nevšímala si ho. Přišel zezadu až k ní, na chvíli se zarazil, ale pak pokračoval v započatém pohybu a pohladil ji po rameni. Až teď zareagovala a otočila se k němu.

„Nech to být,“ zopakoval.

„Ale…“

„Nemůžeš s tím nic dělat. Oni se ozvou.“

Povzdychla si a zaklonila hlavu. Dívali se teď na sebe z nezvyklého úhlu. Nakonec se Daniel rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Co je?“

„Nic,“ řekl se zvláštním výrazem ve tváři. „Chris, nech ten tablet být, je večer. Pojďme se najíst. Pak si můžeme dát něco k pití. Zpomalí ti to ty rozjeté myšlenky. Někdy je dobré vypnout. Tak nějak jsi mi to říkala, ne?“

Zadívala se na něj udiveně a pak se také zasmála. „Dostals mě. Tak jo.“

* * *

Večer strávili přípravou večeře a pak se usadili venku s červeným vínem. Seděli na pahýlu křídla a dívali se směrem k západu, kde mizelo slunce. Chris si pohrávala se svojí sklenkou a pak váhavě promluvila.

„Dane… ty se o ně nebojíš?“

Fyzik pomalu upil ze své sklenice a po chvíli odpověděl. „O ty na Ostrově? Už ne tolik jako dřív,“ řekl tiše.

„Ani o matku?“ podivila se novinářka.

„Mám o ni starost, to víš, že ano,“ přisvědčil neochotně. „Ale už to není takový ten ochromující děs bezprostředně poté, co se dozvíš něco špatného. Poslední zprávy nasvědčovaly tomu, že se situace docela stabilizovala. A matčin stav se podle všeho nehoršil. Tak se snažím doufat.“

Podívali se na sebe. Dívce v hlavě naskočila logická otázka, kterou ale nechtěla klást – a to nemáš strach teď, poté, co jsme s nimi čtrnáct dní nebyli v kontaktu; to se nebojíš, že se stalo něco dalšího? Ale neřekla to. 

„Stejně je to zvláštní, že jsme zase tady. Jen je všecko jaksi obráceně. Minule jsem uklidňovala já tebe, teď ty mě.“

„Kyvadlo,“ pokrčil rameny fyzik. „Věci v životě se přelévají a mění. V konečném důsledku to tvoří rovnováhu. A systémy mají tendenci se v té rovnováze držet. Když se jedna část vychýlí, další ji stabilizuje.“

„Systém,“ zopakovala zamyšleně Chris. „Takže jsme systém?“

Daniel jí chtěl odpovědět, ale najednou ho zalil nekonečně zvláštní pocit něhy. Od těch zvláštních chvil v temné komoře se v něm cosi posunulo a on už se s některými myšlenkami nepral. Vzpomněl si na její rudě se lesknoucí vlasy v červeném světle, když konečně zkrotila zatoulaný válec a jemu stále ještě brnělo celé tělo po jejích pragmatických dotecích. Teď se jí ve vlasech odráželo zapadající slunce a jemu to tu situaci opět připomnělo. Zatoužil dívku, z níž konečně při druhé sklence začala opadat ta nervózní sevřenost, znovu pohladit po rameni, ale tentokrát už ruku nestáhnout, ale přitáhnout si ji blíž, do náruče, a…

V kapse se mu rozezvonil telefon.

„Bratr,“ zasténal Daniel při pohledu na displej a stiskl tlačítko příjmu hovoru. „Ano, Desmonde?“

„Dane, nemůžete se ozvat, doháje?“ spustil velitel výpravy. Fyzik okamžitě přepnul do provozního módu. „Desmonde, dohodli jsme se, že se ozveme, když budou novinky. Nic nového nemáme. Neozvali se. A jinak dobrý večer, taky tě rád slyším.“

Jeho bratr zavrčel. „Stejně jsi měl dát vědět. My novinky máme. Letadlo jsme ještě nedostali, dneska už ten chlap měl něco naplánovaného. Jedeme pro to zítra. Nevadí vám doufám, že tam ještě den zůstanete bez auta,“ dodal se samozřejmostí v hlase.

Chris, která se k němu teď nakláněla, aby Desmonda také slyšela, naznačila lehkým gestem, že auto je teď to poslední, co ji trápí. „Co se stalo?“ naznačila ústy bezhlesně.

„Nevím, prostě už něco měl,“ prohlásil po přetlumočení dotazu Desmond. Očividně neměl povídavou náladu. „Chtěl jsem jen vědět, jestli máte něco novýho. Zatraceně, hlodá mi v hlavě Charlie.“

„Já vím, Desi,“ přitakal co nejklidnějším tónem Daniel. „Ale poslyš, je nepravděpodobné, že by se tam dělo něco vážného. Ty jsi žádnou vizi nebo sen neměl. Nedetekovali jsme…“

„Do prdele, ty tvoje energo úkazy jsou jen jeden dílek toho bordelu, kterej se tam umí dít,“ vybuchl Desmond. Daniel se reflexivně stáhl – ačkoli ho od bratra dělily kilometry, stále se jeho vzteku podvědomě obával. „Od výbuchů toho parchanta jsi mě ráčil odpojit, tak víme kulový, co teď vyvádí. A co ti ostatní? Ti lidi tam jsou pod tlakem. Někomu z nich mohlo klidně přeskočit a mohl něco provést. Nebo tam mohla přijít tropická bouře nebo tsunami. Nebo…“

„Desmonde, nešil. Nejpravděpodobnější je, že prostě mají nějaký problém s komunikací,“ snažil se Daniel bratrův výlev zastavit. „Jestli tě to uklidní, podívám se na dnešní meteorologické přehledy přibližně v té oblasti a dám ti vědět. Ale opravdu, je to vysoce nepravděpodobné.“

„Ten tvůj nadhled bych chtěl mít,“ zavrčel jeho bratr. „Tobě se to mluví, když si tam sedíš s Chris. Trefil jsem se vám do večerní pohody, co?“

Daniel překvapeně zamžikal, ale raději bratrův rýpanec přešel bez komentáře. „Desmonde, tohle nemá cenu. Ověřím ti, že se v té lokalitě z geologického a meteorologického hlediska nic nestalo, a dám ti vědět, ano? Kdyby bylo cokoli nového, ozveme se ti. Klidně i v noci. Slibuju.“

„Měj se,“ ukončil velitel výpravy hovor.

Daniel a Chris se na sebe podívali. Vědec se zatvářil ztrápeně. „Bože. Jen co jsem si zvykl, že do mě při každé příležitosti šťourá Jim, přidá se k tomu i bratr. To je to opravdu taková zábava si ze mě neustále utahovat?“

„Jim je v tomhle jako malej kluk. Nesmíš to brát vážně,“ mávla rukou Chris.

„A Desmond?“

„Je ve stresu. Je toho na něj prostě moc.“

„Ale nemusel bych to vždycky schytat jen já, nemyslíš?“

Kouzlo okamžiku bylo pryč. Daniel do sebe možná až příliš rychle hodil zbytek ze dna své sklenky a zvedl se. „Půjdu spát. Měla bys udělat to samé, Chris.“

* * *

Dívka se opět příliš nevyspala. Ubránila se nutkání kontrolovat tablet i v noci a psát Waltovi další zoufalé žádosti, ať se ozve, ale ráno se opět vydala k zařízení a napsala jen chlapcovo jméno. Nic. Zprávy tam nebyly.

Daniel ji beze slova pozoroval ode dveří pokoje pro hosty s nespokojeným výrazem. Pak k ní přišel a tablet vzal. Chvíli se o něj přetahovali.

„Co…“ protestovala.

„Dej mi to, Chris,“ řekl klidně Daniel a vykroutil jí zařízení ze sevřené ruky. „Dneska si to vezmu na starosti já. Ty bys to měla aspoň trochu pustit z hlavy.“

Nadechla se, aby dál protestovala, ale pak jaksi zvadla.

Daniel položil tablet zpátky na stolek. „Nebudeš si toho dnes vůbec všímat, ano? Postarám se o to.“

„Dobře,“ hlesla.

„Bude to dobrý,“ řekl jí vážně. Pak zamířil do kuchyně. „Mám ti udělat kafe?“ Už se v letadle choval jako doma.

Daniel hlídal tablet a přepisoval ze zápisníku do notebooku data z měření. Dívka zprvu chodila od ničeho k ničemu. Věděla, že by měla doplnit informace o epizodách nesmyslného chování, které dali dohromady v Oroville, ale strašlivě se jí k tomu teď nechtělo vracet. Nakonec se s lehkým pocitem viny odebrala do své ložnice a tam se znovu začetla do ryhopské ságy.

Úplně ztratila pojem o čase. Vyrušilo ji až Danielovo volání pozdě odpoledne.

„Co  se děje, Dane?“

„Nic,“ odtušil vědec. „Pojď se najíst. Udělal jsem pozdní oběd nebo brzkou večeři, ať už tomu chceš říkat jakkoli.“

„Cože?“ nechápala dívka.

Daniel s úsměvem pokrčil rameny. „Něco málo jsem se naučil od své chůvy, když jsem byl malý kluk. Miloval jsem fish and chips a matka Molly zakázala, aby mi je kupovala. Tak se je naučila připravovat doma, když byla matka pryč.“

Chris se za ním vydala. „To snad není možný,“ rozesmála se, když viděla prostřený stůl.

„Nic moc na tom není,“ mávl rukou vědec. „Musel jsem trochu improvizovat a na obalení použít kukuřičné lupínky, ale snad to moc nevadí. Ostatní věci jsi měla v ledničce a v mrazničce. Snad jsi s tím neměla jiné plány.“

„Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ráda bych řekla, že to krásně voní, ale…“ Trochu nakrčila nos a zasmála se.

„Tohle není jídlo, které voní. Ale je to dobré. Dejme se do toho.“

Pustili se do jídla. Opravdu to bylo dobré. Chris ale na celé situaci něco nehrálo. Daniel se po té epizodě v zapadeném autě v Sierra Nevadě začal chovat nějak… jinak. Důvěrněji, víc ochranitelsky, skoro o ni pečoval. Chris to přišlo dojemně roztomilé, ale zároveň si nebyla jistá, zda se jí to úplně zamlouvá. Nebyla žádná křehká květinka, která potřebuje chránit před vlastními obavami. Dokázala se vyrovnat s tím, že málem zemřela při letecké nehodě, sakra. Ano, ta setkání s ostrovními podivnostmi byla úplně jiná úroveň, ta s ní škaredě zamávala. Ale teď to bylo něco jiného a nebyl to důvod, proč od ní přebírat její úkoly a krmit ji jako dítě. Byla zvyklá být sama a dělat si věci po svém. A najednou byl v jejím domově někdo, kdo jí vařil kafe a chystal večeře. Bylo to svým způsobem příjemné, ale divné.

A pak tu byl ten jeho včerejší pohled, když venku dopíjeli víno. Díval se na ni, když si myslel, že je myšlenkami mimo a nevšímá si ho, těsně předtím, než zavolal Desmond. Doteď si ten pohled dokázala vybavit – zasněný, s náznakem úsměvu, a podivně se v něm mísilo uvolnění a odhodlání Jako kdyby se chystal něco důležitého říct nebo udělat.

Dojedli. Chris odložila ubrousek a zadívala se na Daniela. „Díky, Dane,“ řekla tiše. „Bylo to výborný. Ale tos nemusel.“

„Nemusel, ale mohl. A chtěl.“

„Díky,“ zopakovala ještě jednou. Náznak podrážděnosti, který cítila před večeří, po jídle najednou kamsi zmizel.

Zadívala se směrem k obývacímu pokoji. „Neozvali se?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem, že tě zbavím kusu starostí, ale ty to stejně nemůžeš dostat z hlavy, co?“

„Ne,“ řekla dívka. „Tohle na mě nikdy moc nefungovalo. Potřebuju svou práci, jinak začnu mít pocit, že mě okolí šetří a že je něco špatně. Ale je mi jasný, žes to tak nemyslel. Děkuju, Dane.“

Zatvářil se trochu rozpačitě. „Aha. No… tak jo. Od zítřka se zase budeme střídat, platí?“

„Platí,“ usmála se dívka.

Daniel se trochu odsunul od stolu. „Zavolám Desmondovi. Nic nového sice nemáme, ale oni jeli pro to letadlo, tak se poptáme, jak to dopadlo.“

Vytočil bratrovo číslo. Desmond to zvedl po delším vyzvánění. „Zrovna jedeme z letiště a řídím, Dane,“ zavrčel. „Máme to. Dám ti Franka, jestli chceš.“

Hovor převzal pilot a nadšeně se rozpovídal. Fyzik přepnul telefon do hlasitého odposlechu. „Tak je naše. Je to fakt nádhernej stroj. Protáhli jsme ji nad L. A. a lítá báječně i se zatížením. Poslouchá jako hodinky! Nebude problém ti s ní sklesat níž kvůli měřením. Tohle je…“

Daniel a Chris se na sebe podívali. Dívka se široce culila. „Franku, pošli fotku,“ naklonila se nad telefon. „Chci ji taky vidět.“

„Zítra můžeme vyrazit na letiště a můžeš jet s námi. Chci si ji ještě osahat a zalítat, ale už teď vím, že to bude dobrý. To prostě poznáš. Tohle je láska na první dotek.“

„Ty ses fakt zamiloval,“ zasmála se dívka.

* * *

Po večeři se ještě rozešli každý ke své práci. Daniel po nějaké době zašel dívce popřát dobrou noc a šel spát, ona ještě pokračovala ve čtení. Kolem jedenácté si také řekla, že zhasne, ale naposled se ještě vydala zkontrolovat tablet.

Rozsvítila jen lampičku, aby ji světlo tolik nebodalo do očí. Už když se blížila ke konferenčnímu stolku, cosi ji zarazilo. Zastavila se a zírala na tablet. Chvíli přemýšlela a potom se rozhodným krokem vydala k pokoji, kde spal Daniel.

Tiše zaťukala. Nic. Pokojem se neslo jen tiché, pomalé oddychování – fyzik spal.

„Dane?“

Nic.

Zesílila hlas. „Dane?“

Nic. Spal tvrdě.

Došla k němu a zatřásla mu ramenem. Trhl sebou, otevřel oči a zmateně na ni zíral. „Co… Chris, co tady děláš?“

Promluvila na něj tiše a naléhavě. „Dane, tys asi před chvílí nedělal nic na tom tabletu, že ne?“

Pomalu se posadil. „Ne.“  

1009 - Ven z temnoty

Následující ráno přišlo až pozdě dopoledne. Celá skupina se vzpamatovávala po nepříjemných zážitcích posledních dvou dní, budili se a trousili se ze svých pokojů postupně a nakonec na snídani vyrazili pouze ve čtyřech. Sawyer prohlásil, že se chce pořádně vyspat, a Daniel jen letargicky ležel na posteli a zíral do stropu.

Zbylá čtveřice se vypravila do pekařství nedaleko od motelu a u pečiva s obrovskýim porcemi kafe plánovali dnešní den.

„Odjezd se odkládá na zítra, vzhledem k tomu, kdy jsme dneska vylezli,“ prohlásil Desmond. „Ale nic to nemění na tom, že se dneska musíme sbalit k odjezdu.“

„To bude bezva práce, hlavně s těma Danovýma přístrojema,“ odtušil Miles.

Desmond obrátil oči v sloup a zakousl se do dalšího koláče. Potom pokračoval v plánování a rozdělování funkcí a plánech na další den. Dohodli se, že vyrazí co nejdříve a zastaví se v Donnerově průsmyku. Chris už ověřila, že je průjezdný.

Když dojedli, velitel nakoupil ještě jednu krabici pečiva pro ty, co zůstali v motelu. Když k tomu přihodil ještě dvě velká kafe, nemohl to už pobrat. Potěšilo ho, když se vedle něj objevila Chris a automaticky se ujala kelímků. "Pomůžu ti s tím."

„Díky.“

„Za málo. Chtěla jsem s tebou stejně mluvit, Desi,“ pronesla dívka polohlasem poté, co si zkontrolovala, že Frank s Milesem už vyrazili napřed.

„Já s tebou taky. Vsadím se, že oba o tom samým.“

Podívali se na sebe a z neveselých výrazů věděli, že se trefili.

„Jak je na tom?“

Desmond zatřásl hlavou. „Prosím tě, zkus ho vytáhnout ven. Ať pořád nemyslí na to, co se stalo a proč. Já jsem s ním nic nezmohl.“

„Myslíš, že na mě dá?“ zatvářila se dívka pochybovačně.

„Myslím, že jo. Když mu tehdy… no, jak jsem ho praštil,“ upřesnil s mírně provinilým výrazem, „tak poslal všecky do háje a jel k tobě. Je s tebou rád. Nenapadá tě třeba něco, s čím by ti mohl pomoct?“

„S tím přepisováním podivností ze včerejška mi moc pomoct nemůže. Ale…“ zamyslela se, „budu vyvolávat poslední várku fotek. Musím se do toho hned pustit, abych to do večera stihla udělat a pak to zabalit. Mám koupelnu plnou přístrojů, chemie a jinejch krámů.“

„To je skvělej nápad,“ ožil Desmond. „Díky. Jinak z něj zešílím. Celou noc nespí, zírá do stropu a něco si mumlá.“

Chris se zatvářila soucitně. Mezitím došli k motelu. Desmond šel dát snídani Sawyerovi a Chris zaťukala na jeho a Danielův pokoj. Na tiché „dále“ vkročila. V pokoji bylo šero a zatažené žaluzie.

„Dane, co blázníš,“ vydechla. „To tady takhle ležíš od rána?“

Nic neřekl.

Postavila mu snídani na stůl vedle počítače a pak se k němu rozhodně otočila. „Dane, chtěla jsem tě poprosit o pomoc. Budu dělat fotky a dost by se mi hodily jedny ruce navíc.“

Daniel se unaveně nadzvedl na lokti. „Nechceš říct někomu jinému? Já ti to tak jedině zničím. Poslední dny se mi moc nedaří.“

„Ostatní mají jinou práci. Ulil ses tomu tím, žes nebyl na snídani, ale jestli mi prý nepomůžeš, půjdeš tahat krabice s přístrojema, říkal Desmond,“ improvizovala dívka.

„To ne,“ zhrozil se fyzik, který si okamžitě představil, jak se jeho cenné vybavení sype z nešikovných rukou a tříští se na schodech. „Dobře, půjdu s tebou. Na tu temnou komoru jsem koneckonců docela zvědav. Dáš mi půl hodiny? Zkusím se trochu dát do pořádku.“

Usmála se, přisvědčila a vyrazila do svého pokoje.

* * *

Za půl hodiny už se Daniel rozhlížel po mrňavé improvizované fotokomoře. Všude – na umyvadle, na vaně i na zemi - byly roztahané nádoby, chemikálie, lahve s namíchanými směsmi nebo krabice a všemu vévodil zvětšovací přístroj, sedící na deskách položených přes vanu. A mezi držákem na ručníky a nádržkou WC byla natažená šňůra na sušení vyvolaných fotek.

„Mám poslední tři filmy, které jsem nafotila předevčírem a včera,“ začala Chris. „Nejprv je vyvolám, nechtěla bych, aby se mi cestou popletly s nepoužitýma filmama. Pak uvidíme, jak to budeme stíhat.“

„Docela rád bych viděl vyvolávání samotných fotografií,“ řekl trochu zasněně Daniel.

„Tak se do toho dáme,“ zazubila se dívka. Měla radost – vypadalo to, že fyzik skutečně trochu přichází na jiné myšlenky. „Budu teď muset zhasnout a musíme tady mít naprostou tmu, dokud film nenavinu do tohohle,“ sebrala z vany podlouhlý černý válec se šroubovacím víkem. Otevřela ho, vyndala plastovou cívku, strčila ji do zadní kapsy volných kalhot a zase válec zavřela. „Pohlídáš mi ho a až ti řeknu, pomalu mi ho podáš.“

Daniel přikývl. „Nic dalšího?“

„Ne, ale tohle mi moc pomůže. Nebudu to muset hledat poslepu ve všem tomhle… binci,“ nahradila neslušný výraz přijatelnějším. „Na pořádek při práci holt moc nejsem,“ dodala omluvně.

„Dobře,“ souhlasil vědec a ujal se černého válce. Zvědavě ho převracel v rukou, dokud Chris nezavřela dveře.

Tma byla jako hustá černá kaše a Daniela její neproniknutelnost překvapila. Jediné, co viděl, byly ručičky jeho starých hodinek, které se svým fosforeskováním nesměle praly s temnotou. Sevřel černý válec do podpaždí, hodinky sundal a strčil do kapsy.

„Tak můžeme?“ ozvalo se od dveří.

„Ano,“ souhlasil.

Ozvalo se cvaknutí fotoaparátu. „Tak, mám otevřeno. Jestli sem teď někdo vleze, zničí mi film,“ poznamenala dívka. „Teď ho musím kus odvinout, aby se chytil do té navíjecí cívky, pak ho namotám, zavřu do tanku a to nejhorší bude odbyto.“

„Do čehože?“

„Tý černý nádobě se říká tank,“ uchechtla se Chris. „Taky nás to kdysi ve škole pobavilo.“

„Chodili jste ve škole do temné komory? To muselo být zajímavé.“

„Bylo,“ pousmála se Chris při vzpomínce a mezitím opatrně vytahovala film z kazety. „Nevěřil bys…“

Najednou tmu a ticho prořízla dutá rána a Danielovo zalapání po dechu. „Ale neee,“ zasténal. „Já to věděl.“

Chris si povzdychla. Bylo jí jasné, co se stalo. Podle zvuku to vypadalo, že válec, který Danielovi vypadl z rukou, snad alespoň nic nerozbil.

 „To nic, Dane. Hlavně se nehejbej, ať nevrazíš do něčeho dalšího.“

„Můžeš rozsvítit?“

„Ne!“ vyjekla. „Už mám film venku z kazety. Zpátky nasoukat nejde. Ale nějak se s tím poperem.“

„Co chceš dělat?“

„Najdu to,“ prohlásila. „Nahoru to neletělo a dole to najdu. Spíš než ty. Přece jen mám trochu představu, co kde je. Jen budu potřebovat, abys mi podržel ten film.“

„A neupustil,“ hlesl Daniel. Dívka přisvědčila.

„Nehýbej se, najdu si tě, jo?“

Uslyšel opatrné šoupavé kroky, pak ho ovanula vůně lehkého parfému a pak ucítil dotek někde na žebrech. Chris ucukla, jak do něj narazila, ale pak se její prsty vrátily a rychle mu vyjely k rameni. „Jseš pravák nebo levák?“

„Pravák,“ zašeptal vědec. Tma jako kdyby ho najednou nutila být co nejvíc zticha, aby o to lépe slyšel vše, co se ve tmě děje.

„Vůbec se nehýbej a nesnaž se spolupracovat. Jestli mi ten film vyrazíš, budeme ho těžko hledat a může se zničit. Dám ti ho sama.“ Prsty se rozjely po jeho pravém rameni a paži. Pak si Chris pomalu a neohrabaně – pracovala teď svojí levačkou a musela být opatrná, aby jeho rukou nenarazila do svitku, který stále držela – přitáhla jeho ruku, nachystala mu prsty a pomalu mu do nich vložila kazetku, z níž koukal pás filmu. Daniel film sevřel a vlastně nechápal, jak se mu ocitl v ruce.

„To bysme měli,“ řekla skoro až vesele Chris. „Zůstaň tam, kde jsi, a já jdu hledat ten tank.“

Spustila se na kolena a opatrně začala dlaněmi s roztaženými prsty pomalu jezdit nad podlahou. Neustále do něčeho narážela. Občas se letmo dotkla Danielových nohou a jednou mu vrazila hlavou do kolene. „Promiň,“ vyjekla. „Neupustils to, že ne?“

„Ne. Vážně ti nemůžu nějak pomoct?“

„Ne,“ odtušila. Zase začala rukama poslepu prozkoumávat podlahu. Netrpělivě u toho sykala, jak neustále na něco narážela a zjišťovala, že to není to, co chtěla. Až po pár minutách – Daniela fascinovalo, jak těžké je potmě prozkoumat ubohé asi dva metry čtvereční podlahy, a frustrovalo, že jí nemůže pomoci – se ozvalo její vítězoslavné „a mám tě.“

Válec jí před prsty odjel o kus dál a Chris zavrčela. „Tak pojď sem, ty malej zmetku.“

Daniel se lehce zasmál. „Říkalas mi, že mám zůstat tam, kde jsem.“

Také se zasmála a konečně sevřela válec v rukou. Osahala ho – ulevilo se jí, protože byl nepoškozený.  „Tak. A teď zpátky. Zase si tě najdu, jo?“

Čekal. Tentokrát její tápavé prsty začaly už od kotníků a pak mu rychle vyjely nahoru po boku. U opasku džínů zajela pod volný okraj košile a narazila na jeho holou kůži na boku. „Ježiš, promiň,“ šeptla. „To nebylo schválně.“ Napravila směr a za pár sekund už si přitahovala jeho ruku s filmem.

Jistou rukou si vzala film, druhou mu podala vyvolávací válec a počkala, až ho pevně převezme. Jejich prsty se chvíli dotýkaly a ona cítila, jak Daniel pevně svírá předaný předmět. Jako kdyby vycítila jeho pochybnosti, šeptla: „Neboj. Podruhý už se to nestane.“

Byla blízko. Daniel cítil na krku její dech a na kůži, kde se ho předtím dotýkala, mu probíhalo mravenčení a horko se mu rozlévalo po celém těle. Jako by se mu v té tmě zostřily všechy ostatní smysly – a teď byly zahlceny jediným silným podnětem. Nebyl schopný slova. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že byla tma a nikdo nemohl nic vidět.

Chris poodstoupila s filmem v ruce, vylovila z kapsy cívku a nasadila konec filmu. „Nelekni se. Bude to dělat divný hrkavý zvuky.“

Soustředěně posouvala cívku, sykala pokaždé, když měla pocit, že se jí smekla nebo zasekla, ale nakonec narolovala celý film. „Tak. A teď ještě to dostat do tanku. Rozšroubuj mi to, prosím. A pak počkej, zase si tě najdu.“

Do třetice se konalo opatrné hledání nejistou rukou, protože v té šikovnější teď měla cívku s citlivým filmem. Daniel si uvědomil, že to mravenčení, které předtím cítil, při dalším dotyku jejích prstů polevuje – jako kdyby na něj jeho tělo čekalo. Vymanila mu ze ztuhlé dlaně válec a převzala si ho.

„Tak,“ oddychla si, když se jí povedlo zasunout cívku na tyč uvnitř nádoby. „Teď víčko.“ Opět nahmátla jeho ruku – teď už věděla, kde je, takže to šlo rychleji.

Zašroubovala pevně nádobu a s úlevou vydechla. Danielovi prolétlo hlavou, že teď ho obejme, ale ona se vydala ke dveřím a rozsvítila červenou žárovku.

* * *

Zadívali se na sebe. Měla trochu rozcuchané vlasy a oči se jí nepřirozeně leskly. „Zvládli jsme to,“ zazubila se. Pak si všimla jeho výrazu – jako by se díval ne na ni, ale skrz ni. „Ehm, jseš v pohodě, Dane?“

„Ano,“ probral se a trochu zatřásl hlavou. „Ano, promiň. Jen jsem se zamyslel, jak je to zajímavé…“ Jak je to zajímavé, co všecko člověku projde hlavou – i tělem – během pár sekund, co všecko si stihne uvědomit a co všecko do sebe zapadne. Velká část jeho myšlenek a pocitů, které mu v předchozích dnech létaly myslí, aniž by se jimi chtěl zaobírat, se najednou usadily na své místo a vytvořily jasný závěr. Daniel během těch několika minut pochopil víc, než vůbec vědět chtěl.

„Jo, je to zajímavý. Taky mě to vždycky ohromně bavilo,“ prohlásila Chris a rozpovídala se o kurzech klasické fotografie na univerzitě. Mezitím do nádoby jednocestným otvorem nalévala vyvíjecí roztok a pak nádobu protřepala.

„Máš hodinky, prosím?“

„Mám, ale dokážu ti stopnout čas i bez toho.“

„Cože?“ zadívala se na něj. „Nejen, že máš v hlavě kytarovou ladičku, ale i stopky?“

S omluvným, skoro až klukovským úsměvem pokrčil rameny. Pak jí z kapsy podal hodinky. „Stopni si to sama a uvidíš, že nelžu. Kolik času potřebuješ?“

„Deset minut.“

„Dobře.“

Chris sledovala hodinky s obíhající ručičkou, Daniel hleděl na její červeně vyrýsovaný profil a nechal v hlavě rozběhnout své vlastní odpočítávací zařízení. Zase se vracel do svého bezpečného světa.

Po šesti stech sekundách klidně řekl: „Deset minut.“

Dívka nevěřícně zvedla hlavu od hodinek a zazírala na něj. „To myslíš vážně?“

Daniel mlčky přikývl.

„Spletl ses o dvě sekundy. To je neuvěřitelný.“

„Aspoň k něčemu ti jsem. Nebudeš potřebovat hodinky.“

„Tohle jsem neslyšela,“ utrousila Chris. Povolila ventil na víčku, vylila vývojku a propláchla vše vodou. Pak sáhla po další lahvi a pečlivě dovnitř lila další tekutinu. Zavřela a postavila nádobu na chvíli na umyvadlo. „Tak… teď to ustálíme a pak si to všechno zopakujeme ještě dvakrát. A nebo to můžeme spojit do jednoho vyvolávání, ale bude to znamenat, že mi potmě podržíš tank s jedním navinutým filmem uvnitř.“

„To radši ne,“ zaúpěl vědec.

„Dobře. Tak to uděláme postupně.“

* * *

Trvalo to déle, než čekali. Chris zjistila, že mít spolupracovníka ji vlastně svým způsobem zdržuje, ale nebylo to nepříjemné zdržování. Navíc stále dobře věděla, že ji Desmond pověřil hlavně tím, aby jeho bratra trochu přivedla na jiné myšlenky – a tak na tom pracovala tím nejjednodušším způsobem, na který dokázala přijít.

Za třičtvrtě hodiny už ale byli venku z koupelny, stáli v jejím obývacím pokoji a proti světlu si prohlíželi vyvolané filmy.

„Je tam něco?“ ozval se napjatě Daniel.

Dívka si mezi prsty odvíjela vyvolaný film. „Jo. Ty dva filmy z C jsou v podstatě stejný jako ty předchozí. Jasný fleky, podobný tomu, co prý kdysi nafotili i ti policajti. Cesta… počkej chvíli,“ sáhla po třetím svitku, převíjela a hleděla skrz film… zatím nic moc, ale…“ Nadzvihla obočí. „No, podívej se sám.“

Podala mu svitek. Na posledním filmu bylo pár snímků focených skrz okénko jedoucího auta, mírně rozmazaných a nejasných. Jakmile zastavili, už nefotografovala, to už všichni měli jiné starosti. Posledních asi deset bylo ze včerejšího dne – z dopoledne, kdy čekali na vyproštění.

Na filmu byly stejné jasné skvrny jako na fotkách z lokality C. Na rozdíl od C, kde se objevovaly všude, ale tady tančily především kolem jejich uvíznutého vozidla.

Když Daniel odložil film, svítily mu oči. „Zkusíme udělat nějaké fotografie? Vím, že asi nemáme moc času, ale šlo by aspoň něco?“

* * *

Z práce je vytrhlo bušení na dveře Chrisina pokoje až o pár hodin později. Daniel právě fascinovaně pozoroval, jak dívka soustředěně otáčí citlivými ovladači na zvětšovacím zařízení a zaostřuje obraz na podložce. Vedle leželo několik nasvícených, ale zatím nevyvolaných fotografií, na nichž stále nebylo nic vidět. „Ať tě ani nenapadne jít teď otevřít, Dane,“ prohlásila možná až příliš úsečně. „Pokud špatně otevřeme dveře, půjde nám sem světlo a všecko si osvítíme. Dej mi pět minut, ať doděláme tuhle várku.“

„Dobře,“ kývl vědec. Nemohl se dočkat, až dívka začne další várku snímků nakládat do mělkých van s vývojkou – ty okamžiky, kdy z bílého papíru najednou začaly vystupovat obrysy zachycených scén, ho naprosto fascinovaly.

V kapse se mu rozezvonil mobil. Daniel si povzdychl, poodešel co nejdál od zvětšováku a sevřel mobil v ruce tak, aby omezil jeho svícení. „Ano, Desmonde? Eh… ano, pořád jsme tady. Ano, budeme končit. Za chvíli ti otevřu.“

Dívka jen zdálky slyšela rázný velitelův tón a bylo jí jasné, že jejich čas vypršel. Museli dokončit balení, což byl signál i pro ni. I ona před sebou měla kus práce.

* * *

Desmond přejel dvojici, která se objevila ve dveřích, pohledem, a neubránil se údivu. Bratrovi zářily oči zájmem, rukávy měl vyhrnuté až k loktům a košili rozepnutou víc než obvykle. V ruce držel několik čerstvě vyvolaných fotografií. Oproti včerejšímu dnu vypadal jako nový člověk. Chris za ním byla rozcuchaná, na tričku měla několik různobarevných skvrn a kolena volných kalhot byla uválená. Oběma se tváře leskly potem. Dívka si to očividně uvědomovala. „Pardon. Asi jsme špinaví, co? V koupelně je vedro.“ 

Velitel mávl rukou. „To je teď jedno. Zdá se, že jste trochu zapomněli na čas. Musíme dodělat to balení a budu vás potřebovat. Teda hlavně tebe, Dane. Většinu už jsme ti toho pobalili, ale pár věcí si ještě musíš naskládat do krabic. Nechtěl jsem ti na to sahat.“

Vědec souhlasil. „Samozřejmě. Chris, zbytek doděláme v L. A. Počítej se mnou, ano?“

Dívka převzala fotky a potvrdila. Daniel se protáhl ven z jejího pokoje a vydal se k tomu svému. Chris zůstala stát na prahu a chvíli se na sebe dívali s Desmondem. Velitel uznale přikývl. „Skvělá práce, Chris. A nemyslím jen ty fotky.“

Zasmála se. „Jako poděkování mi pozdějc můžeš pomoct odnosit věci do auta. Jsem teda zvědavá, kam to všecko naskládáme, ale snad…“

* * *

Balili až do večera. Auta nakonec byla přecpaná, protože oproti cestě tam přibylo Chrisino objemné fotografické vybavení. Zavazadla teď měli nacpaná i pod sedačkami, ale nějak se vše nakonec vešlo.

„Uf,“ hodil sebou na postel Desmond, když konečně skončili. Venku se šeřilo.

Daniel odložil svůj zápisník. „Vyrazíme na večeři?“

„Jo, chtělo by to. Nevím, jak ty, ale já teda mám z tý celodenní práce hlad.“

„Já vlastně taky,“ uvědomil si vědec. „Zabrali jsme se s Chris do práce tak, že jsme úplně zapomněli na čas.“

„Všiml jsem si,“ uchechtl se Desmond. „Vypadáš, že ti to docela prospělo. Už se cejtíš líp?“

Daniel vážně přikývl. „Ano. Připadám si, jako kdyby mi někdo zrestartoval mysl.“

„Potřebovals to, Dane. Potřebuješ vypnout trochu častějc. Nevím, jestli se trochu nepřepínáš.“ Desmond se už tvářil také vážně. O tom, jestli k Danielovu výpadku a následné apatii nevedlo i jeho dlouhodobé nasazení, přemýšlel v podstatě celý den.

„Domluvil jsem se s Chris, že jí s fotografiemi budu pomáhat častěji. Dělá mi to dobře. V té tmě prostě… přepneš do jiného režimu. Najednou se musíš soustředit na něco úplně jiného než obvykle.“

„To rád slyším,“ souhlasil bratr.

„Předtím jsem tě ještě ale chtěl o něco poprosit,“ dodal Daniel. Desmond se na něj tázavě zadíval.

„Neměl bys… nějakou věc, kterou hodně používáš, ale mohl bys ji postrádat?“

„Na co?“

„Chci, abys mi něco dal.“

„Ty chceš takovej ten konstantní… cosi,“ pochopil Desmond. „Ale říkals, že klasická konstanta – člověk je spolehlivější. A my jsme pořád spolu. Tak na co…“

„Chci mít pojistku, Desmonde,“ zadíval se na něj vážně bratr. „To, co se stalo předevčírem, mi zatím nedává žádný smysl, ale chtěl bych udělat co nejvíc pro to, aby se to už nestalo. A ty a Chris jste byli v pořádku. Vaše věci fungují. Chci to, pro jistotu, udělat taky tak.“

Desmond se zamyslel a začal si prohrabávat kapsy. Balíček kapesníků, hrst drobných, propiska, telefon. Zadumaně si hromádku prohlížel. Pak zvedl propisku. Byla reklamní, s logem motelu, v němž bydleli teď i za předchozího výjezdu.

Daniel ho pozoroval. „Jak dlouho ji máš?“

„Vím já? Nějakou dobu už jo. Asi už od minulýho výjezdu. Stih jsem ji už okousat,“ zatvářil se trochu provinile bratr. „Tak to ti asi dávat nebudu.“

„Ne, naopak, prohlásil rozhodně Daniel. „Dej mi ji, prosím.“

Pečlivě propisku schoval do vlastní kapsy u košile. „Děkuju, brácho. Řekneme ostatním, že půjdeme na tu večeři?“

* * *

Dalšího dne ráno se odhlásili z motelu a vyrazili na jih. Cestou se zastavili na snídani. Oproti předchozímu dni byla atmosféra nesrovnatelná. Všichni byli relativně odpočatí a vyspalí, jakštakš překonali nepříjemné zážitky z poslední cesty do Sierra Nevady a následujícího dne… a Daniel byl jako vyměněný. Na cestu si vypůjčil Chrisino album s vyvolanými fotografiemi a soustředěně jím opakovaně listoval a porovnával jednotlivé snímky. Málem je neodložil ani během snídaně.

Vyrazili dál do Yuby a tam odbočili vlevo směrem k hřebeni Sierra Nevady. Desmond, který byl degradován z pozice řidiče, se ohlédl dozadu po Danielovi. Vědec už odložil fotoalbum a připravil si své základní přístroje, aby mohl dělat indikativní měření už během cesty.

„Všecko dobrý, Dane?“

Bratr přisvědčil. „Ano. Je to… dobré.“ Letmo se dotkl kapsy, kde měl tužku od Desmonda. „Bude to dobré.“

Auta teď zase jela na dohled za sebou. Cesta pomalu šplhala do hor, ale byla dobře udržovaná. Když po další hodině cesty dojeli k Donnerovu památníku, pod nohama jim vrzal jen tvrdý, dobře uježděný a uchozený sníh.

* * *

„Projdeme si to tady,“ oznámil Daniel. Zvedl základní měřič frekvencí, který mu visel na krku. „Zatím to bylo klidné, ale to nic neznamená, anomálie mohou být hodně prostorově omezené. Vezmete si svoje přístroje a každý projde část areálu, ano?“

„Budeme se držet ve dvojicích,“ opravil ho rozhodně Desmond. „Jdu s tebou. Sawyer s Milesem a Chris s Frankem.“

„Já budu fotografovat,“ namítla dívka. Desmond to odsouhlasil, rozdělili si prostor a vyrazili. Ale ani po dvou hodinách, kdy měli celý areál pečlivě prochozený a proměřený, nikde nic zvláštního nezaznamenali. Měřáky zůstávaly tiché a ukazovaly stále jen základní, standardní hodnoty. Nezachytili ani průsak, natož pak něco intenzivnějšího.

„Takže nic,“ protáhla posmutněle Chris, když se opět sešli u aut. „Škoda. Myslela jsem, že by tu něco mohlo být. Zapadalo mi to do toho, co už víme, ale asi jsem se spletla.“

„Nebylo to v tom archivu z kostela,“ pokrčil rameny Frank. „Možná je to opravdu seznam ověřenejch míst, kde se tyhle věci dějou.“

 „Chris, tys už jeden indikátor anomálií objevila,“ ozval se důrazně Daniel. Zadíval se na novinářku a ukázal na fotoaparát, který měla na krku. „Velice důležitý indikátor. Odvedlas tady neskutečnou práci. Ještě, že tě tady máme.“ Věnoval jí rychlý, ale vřelý úsměv, a ona ho opětovala.

Sawyer přeskakoval pohledem z vědce na novinářku. Napadlo ho samozřejmě hned několik štiplavých poznámek, ale řídil se Desmondovými rozkazy – velitel mu během předchozího dne, zatímco nosili zavazadla a krabice a skládali je do aut, důrazně mu vysvětlil, že teď je potřeba, aby se Daniel opět dal do pořádku, a Sawyerovy rýpance by to mohly značně komplikovat.

* * *

Do L. A. dorazili až k večeru. Všichni byli po dlouhé a nepohodlné cestě unavení, ale ještě se stavili na rychlé jídlo. Byl středeční večer a oni byli na výjezdu od minulého pondělka. „Do pondělka máme volno,“ oznámil Desmond. „Odvedli jsme kus práce a všichni si potřebujem odfrknout.“

„Paráda,“ odtušil Sawyer. „Můžu si vzít auto?“

„Na všechny čtyři dny?“ zamračil se velitel.

„Mám si půjčit něco vlastního?“ Šéf ochranky začínal být otrávený. „Byl jsem v zápřahu deset dní a myslím, že jsem ani moc neremcal. Půjčení auta by snad nikomu nic neudělalo.“

„Pořád máme k dispozici moje,“ ozvala se Chris. „Pokud nás bude jen pět, tak to na případný kratší poskoky zvládneme. A nic delšího podnikat nebudeme, jak jsi říkal.“

„No dobře,“ povolil Desmond. „Vem si to. V neděli večer ať jsi zpátky.“

Sawyer se spokojeně rozvalil v sedačce. „Díky, šéfe. A díky za zastání, Scullyová.“

Vyrazili na poslední etapu. Když zaparkovali u Chrisina příbytku na Obsidian Drive, přistihli se někteří členové Desmondovy pětice, že je při pohledu na letadlo zaplavil pocit „konečně doma“. Ačkoli to už skoro dva měsíce jejich domov, ani provizorní, nebyl.

Desmond se Sawyerem pomohli Chris odnosit dovnitř její fotovybavení i její zavazadla. Fiesta však ani zdaleka nebyla prázdná. „Sakra, tohle do našeho auta fakt nenarveme,“ změřil vše pohledem velitel. „Jak je to možný, Dane? Když jsme jeli sem, vešlo se to.“

Daniel pokrčil rameny. „Balili jste to příliš opatrně. Nechávali jste mezi přístroji hodně místa a tohle je výsledek.“

„Nechceš doufám říct, že za to můžem my,“ změřil si ho nevrlým pohledem Sawyer.

Vědec mávl rukou.

„Můžu si některé věci nechat tady, Chris?“ zadíval se na novinářku.

„Beze všeho,“ souhlasila.

Desmond se Sawyerem se bez velkého nadšení pustili i do krabic s přístroji z fiesty. Daniel je nechtěl nechávat v autě, byť za Chrisiným plotem.

Když velitel se Sawyerem oddupali s krabicemi do letadla, Daniel pokračoval. „Stejně jsem… jsme…“ Přeskočil mu hlas, jako by byl v rozpacích. Promnul si oči a pokračoval. „Domlouvali jsme se přece, že budeme pokračovat s těmi fotografiemi. Klidně i ve volnu. Začalo mě to bavit.“

Dívka pomalu kývla. „Jo. Odbavme to, ať se mi tady neválí nezpracované negativy a neplete se to do toho, co nafotíme v budoucnu. Jsou věci, kterejm svý volno ráda věnuju.“ Zadívala se upřeně na Daniela a on pochopil. Osobní volno. Pátrání, kterému se nemají věnovat na Desmondem schválené úrovni. Ale jinak… Přitakal.

„Zítra se domluvíme,“ uzavřela Chris. „Zítra pro tebe můžu zajet a dáme se do toho.“

Ale nakonec bylo všecko jinak a ona nejela jen pro Daniela, ale pro celou část skupiny, která zůstala v San Fernandu.

Novinky, které na ně čekaly v Los Angeles, odsunuly osobní volno, jako by to byl rozjetý vlak.

1008 – Od ničeho k něčemu

„Doháje, kde jste byli?“ zařval Frank, nervózně čekající v přízemí motelu, když se pětice večer konečně vrátila do Oroville. Dostalo se mu stručného, útržkovitého vysvětlení situace, z něhož nebyl příliš moudrý. Teď to nevadilo – nekonečně se mu ulevilo už jen tím, že jeho parťáci vrátili ve zdraví. Že to bylo se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním a že všichni vypadali naprosto šíleně vyčerpaně, bylo teď vedlejší.

Než jim byl dopřán návrat, museli počkat na řádné vyproštění a uvolnění cesty, dobití autobaterie jejich outlanderu, zkasírování o nemalou pokutu kvůli vjezdu do neudržované oblasti a několikateré okázalé podivování, jak je taková šílenost vůbec mohla napadnout. Když konečně sjížděli k Oroville, byli všichni úplně odrovnaní. Miles, který řídil, zastavil u místního fastfoodu. Celá pětice podnikla horečný nájezd na nabídku těch nejkaloričtějších a nejnezdravějších jídel a horkých nápojů, pobrali, co se dalo, a pokračovali do motelu.

Po nejnutnějším objasnění situace se pětice příchozích, po rychlé zastávce ve společenské místnosti, přesunula do svých pokojů v představě horké sprchy.  Dívka, jejíž koupelna stále plnila funkci provizorní fotokomory, si půjčila klíče od Frankova pokoje. Pilot se mezitím se svolením parťáků ve společenské místnosti pustil do přivezené večeře, kterou vyhladovělá a vymrzlá pětice nestihla zkonzumovat už v autě.

* * *

O dvě hodiny později se všichni sešli dole. Desmond si od recepčního půjčil klíče a zamkl společenskou místnost zevnitř – nechtěl ani minimálně riskovat, že by je mohl někdo vyrušit. To, co potřebovali probrat, vyžadovalo naprosté soukromí a klid. Popsali Frankovi, co se od předchozího dne událo.

„Co vás to proboha napadlo? Vždyť jsem vám říkal, že má přijít zhoršení počasí,“ vrtěl nechápavě hlavou pilot. „A vy navečer vyjedete do nejvyšších kopců Sierra Nevady.“

Nikdo neodpověděl. Většina účastníků výpravy byla zamlklá a většinu příběhu odvyprávěl Sawyer. Něco občas doplnila Chris, která vypadala nesmírně unaveně a neustále si z obličeje odhrnovala vlhké umyté vlasy. Semtam se ozval i Miles. Na pohled byl ze všech nejčilejší, ale ani on toho moc nenamluvil. Desmond vypadal zcela vyčerpaně a ani on téměř nic neříkal – jako velitel jednotky, která se právě vrátila z boje, a který dosud nestihl vyhodnotit ztráty. Daniel seděl vedle něj, choulil se sám do sebe a tvářil se jako někdo, kdo utrpěl strašlivou porážku. Ani jednou nepromluvil.

Když Sawyer dokončil vyprávění, rozhostilo se ticho, v němž rezonovala nechápavost a beznaděj.

„Celé se to úplně sesypalo. Nic… nic. Nic nemáme. A navíc… Nechápu to,“ ozval se konečně tiše, přerývaně Daniel.

„Nechápu, co na tom nechápeš, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Sám jsi říkal, že to záření může lidi zpitomět. Tak to tentokrát zpitomělo tebe, no. Nic víc, nic míň. Asi nejseš první ani poslední.“

„Ale to se stát nemělo,“ lamentoval vědec. „Mám… měl jsem konstantu. Nemělo to tak být.“

Sawyer vedle něj jen podrážděně zavrtěl hlavou a otevřel pusu k další dávce nevrlostí, ale než stihl fyzika zpražit, do hovoru vstoupil Frank. Disponoval v tuto chvíli největším nadhledem z celé skupiny a dočasně se ujal vedení. Kvalifikaci na zvládání nefunkčního týmu konceckonců měl. Zvedl se ze svého křesla a přešel ke zdeptanému Danielovi. Přidřepl si k němu a zadíval se mu do rezignované tváře. Vědec uhnul pohledem, ale Frank se nedal odbýt.

„Dane, kdyby se to stalo komukoli jinýmu z nás, tak bys mu teď nejspíš vysvětloval, jak z jednoho případu nemůže vyvozovat závěry a ani by se o to neměl snažit, dokud nemá čistší hlavu a odstup. Takže se teď na to vykašli, jo? Dáme se do práce tak, jak jde logicky za sebou. Až se vzpamatuješ, můžeš v tom hledat ty svoje pravidla, ale teď si to pojďme sepsat.“ Poplácal ho po rameni a znovu se usadil do svého křesla.

Desmond se unaveně ozval. „Berme to jako varování, že se to může začít dít komukoli. Po tom, jak mně a Chris zafungovaly ty konstantní krámy, jsme se myslím nechali tak trochu ukolíbat a byli jsme si moc jistý, že se už nemůže nic stát. No, tak teď vidíme, že to tak není. Musíme bejt pořád v pohotovosti, protože to může popadnout kohokoli, i toho největšího nejrozvážnějšího kliďase.“

„Prej kliďase,“ utrousil opovržlivě Sawyer.

Frank ho usadil jedním ostrým pohledem. Pak se vrátil ke svému původnímu plánu.„Pojďme si to všecko dát dohromady. Hoďme to na papír – všechno, co se stalo. Jestli se budem rejpat v jednotlivostech, tak se zamotáme do podrobností a půlka věcí nám uteče. Z toho Sawyerovýho líčení mám pocit, že těch zajímavejch detailů bylo víc než dost.“

Rozhlédl se po parťácích.  Četl v unavených obličejích větší či menší souhlas. Kývl na Chris. „Budeš to psát, Chris?“ Dívka kývla a vytáhla z kapsy blok s tužkou.

* * *

„Takže… chci znova slyšet o všech divnejch věcech, který se vám včera a dneska staly,“ vyzval je Frank. „Zítra to Chris nahází do počítače. Můžeme pak k tomu doplňovat podrobnosti – koho se to týkalo, kde přesně to bylo, jestli tam byla nějaká další anomálie. Třeba z toho nakonec něco vyleze.“ Snažil se působit alespoň trochu optimisticky.   

„Takže pojďme, dejme to dohromady všecko. I to, co by jinak až tak divný nebylo. Sem s tím. Já začnu – vyjeli jste do hor, i když jste věděli o horšícím se počasí. Iracionální nerozvážnost.“

„Prostě jsme neodhadli, jak rychlý to bude,“ namítl Miles.

„Na to v horách spoléhat nemůžeš,“ zahudroval Frank. „Navíc už byl večer, sakra. A vy jste věděli, že se motáte na uzavřený silnici. A nikomu z vás to nepřišlo vůbec divný, dokud jste nezajeli do sněhu. Vy jste měli vlčí mlhu všichni. Někdo možná víc a někdo míň, ale zpitomělí jste byli všichni.“

„Bylo mi jaksi lehko,“ pronesla zamyšleně Chris. „Bezstarostno. Ta koulovačka a pak ta cesta k tábořišti…“

„Kdo vymyslel to, že pojedete nahoru?“

Miles se neochotně ozval. „Já. A taky mi nedošlo, že se tam asi nebude kde otočit.“

Frank spokojeně kývl.  „Tak piš, Chris. Ty a Jim jste vyváděli jako malý děti. Neříkám, že jstě měli být vážní jako někde na pohřbu, ale házet po sobě sněhem, dokud nejste mokří, to je trochu… ujetý. Dále Miles – návrh na cestu do hor, navzdory večeru a předpovědi počasí.“

„A zavřený silnici. O tom jsme sice věděli všichni…“ doplnila bývalá novinářka.

„Já o tom nevěděl!“ vyletěl Desmond zničehonic. „Nevšiml jsem si toho, sakra. Mělas to říct, kdyžs o tom věděla celou dobu!“

Frank ho gestem usadil. „Nedošlo to nikomu za celou dobu, co jsme tady, a to jsme tam jeli několikrát. Ani mně. Buď jsme si těch značek nevšímali, nebo jsme absolutně ignorovali jejich význam. I to je divný, nezdá se vám? Piš to, Chris.“

„Potom samozřejmě ta Danova epizoda,“ doplnil pilot další bod, aniž by ho dál jakkoli rozebíral. Podrobnosti mohou doplnit později.

„Scullyovou v noci popadl panickej záchvat. Asi to bylo vydejchaným vzduchem, ale co já vím…“ rozhodil rukama Sawyer.

Pak se tiše ozval Desmond. „Dane, tys… držel ve spánku Chris za ruce. To k tobě taky moc nesedí.“ Daniel se k němu pootočil a v překvapeném pohledu se mu zračil údiv hraničící se zahanbením. Zatvářil se, jako by ho bratr usvědčil z toho, že se dívku přinejmenším pokusil svléknout, ne že hledal něco tak pochopitelného, jako je lidský dotek v náročné situaci.

Desmondova poznámka ovšem způsobila větší rozruch, než velitel očekával. Nejvíc samozřejmě nadskočil Sawyer. „Danny, já nevím, jestli je u tebe větší úlet tohle, nebo to, že chceš v noci ve sněhu jít vědátořit a málem praštíš bráchu. Ty ses tam fakt nějak rozvášnil. “

Chris překvapeně zvedla oči od poznámkového bloku a udiveně se na Desmonda zadívala. Na rýpajícího Sawyera se zahleděla trochu podrážděně a zahanbenému Danielovi se pohledem vyhnula úplně. Než opět sjela očima ke svým poznámkám, stihla trochu zčervenat.

„Pokračujme dál,“ mávl rukou Frank. „Dobře… to bylo nad ránem. Co se dělo pak?“

„Ten čas,“ zahučel Sawyer. „To, jak tam utíkal čas. Danny řekl, že jsou čtyři ráno… a za chvíli svítalo. Viděli jste to skoro všichni. To nebylo normální.“

Tentokrát se všichni dokonale shodli. Potom se váhavě ozval Daniel.

„Já… myslím, že se mi něco podobného stalo už předtím. Když jsem v noci během měření poodešel z tábořiště, víte? Tehdy jak jste mě hledali. V jednu chvíli jsem seděl pod stromem, psal si poznámky a byl jsem si jistý, že mám do svítání alespoň ještě hodinu. A v příštím okamžiku jsem slyšel váš křik, jak mě hledáte. Děje se to tam opakovaně.“

„Já měla podobnej pocit v tom kostele v Altadeně tu noc, kdy jste přišli. Akorát že naopak. Měla jsem pocit, že utekla celá věčnost a pak to bylo pár minut,“ poznamenala Chris. „A taky tam bylo to záření.“

„To se stává, je to přirozený vnímání náročný situace,“ oponoval jí Frank. „Ale… neuraz se, Chris, ale nechovala ses tehdy taky trochu divně a ujetě? Pamatuješ si, jak jsi nás všecky vzala k sobě domů? Nepřijde ti to, teď s odstupem, divný?“

„Řekl mi to Walt,“ namítla dívka.

„Kvůli tomu, že ti cizí puberťák řekl, že máš někomu pomoct, sis v noci pozvala domů bandu pěti cizích špinavých zarostlejch chlapů? Ale no tak, Scullyová. Taky jsi měla mlhu ve věži.“ Sawyer byl nekompromisní.

Chris neprotestovala. „Pro mě za mě. Tak já to píšu taky.“

* * *

Pak to najednou bylo, jako by se protrhla přehrada. Poznámky a výtky proudily jedna přes druhou. Vyskakovaly také oprávněné i značně podrážděné námitky.

„Damnymu v tu noc, kdy jsme ho hledali, taky muselo hrábnout. Uprostřed noci se sebrat, nic mi neříct a jít prostě pryč, to je na pár facek.“

„To je fakt. Navíc když jsme si předtím zdůrazňovali, že si hlásíme vše, co kdo dělá.“

„A tys nemusel začít hned vyšilovat! A Miles tam začal mávat kvérem, i když jsme si řekli, že se zbraněma se tam musí opatrně.“

„Dan při našem prvním větším měření před několika dny v průsaku. Hnal se do pokusů a míst, do kterejch předtím ostatní nenechal strčit ani prst.“

„O těch Desovejch a Chrisných vizích na silnici při první cestě ani nemusím mluvit, žejo.“

„Desmonde, tys měl ten svůj flashback nebo co, u té první drnčivé anomálie na C. A potom ses řítil k tomu mrtvýmu zvířeti, jako by to byla vycpaná veverka ve školním kabinetu a ne několikasetkilová mrcha, co se nás právě pokusila sejmout.“

„A co ty? Nevrátili jsme se z výjezdu ve stanovenej čas, v horách byla sněhová bouřka a tys nikomu nedal vědět, aby nás hledali. To byl taky výron racionality.“

Pilot se poškrábal na hlavě a pak pomalu, rozvážně promluvil. „Nemáte tušení, jak dlouho jsem nad tím tady přemejšlel. Vlastně celou noc. Víš, ono… upozornit záchranný složky, policajty a kdoví koho ještě na někoho, kdo nemá v pořádku papíry, má u sebe kdovíjak získaný bouchačky a nebo má bejt oficiálně mrtvej, to taky není zrovna výhra. Možná jsem se tý mlze ve věži, jak tomu říká Jim, naopak vyhnul.“

Rozhostilo se opět ticho. Předchozí horečné hledání incidentů, vysvětlení a únava je dovedly do stavu, v němž se mísila podrážděnost, napětí i stud, což byla nebezpečná kombinace. Frank raději pokročil k jakési uzavírací řeči. „Tak jo, lidi. Tohle bychom měli. Já vím, že není příjemný, když na sebe parťáci a kamarádi vytahujou navzájem svý prohřešky a divný chování, ale… bylo to potřeba a vy to víte taky. Dane, to byla jedna z prvních věcí, který jsi nám řekl, když jsme sem jeli poprvé. Kdyby se někdo cítil nebo choval divně, hlaste to. To si pamatujem všichni.“

Sawyer souhlasně pokyvoval. „Jo. A teď to máslo na hlavě máme taky všichni. Všichni jsme se víc nebo míň chovali ujetě. Serme na to, chlapi a dámo. Netvařte se tak nasraně provinile. Jestli se na sebe nasereme kvůli tomu, že děláme to, na čem jsme se domluvili, tak ta věc, co lidem vymejvá mozky, a já jsem přesvěčenej, že to dělá schválně, tak ta svině vlastně vyhraje.“

* * *

Chvíli bylo ticho. Frank se natáhl a nasypal si do kelímku dávno vystydlé kávy pořádnou porci cukru. I do něj se dávala únava.

Chris zírala do prázdna doprostřed skupiny. Pak pomalu promluvila. „Měli bysme si na seznam napsat i tenhle večer. Málem jsme se kvůli tomu do sebe pustili. Ještě, že jsme se do ničeho podobnýho nedali strhnout včera večer. Začít se takhle dohadovat v tom stresu, namačkaní v autě jako sardinky…“

„Měli jsme dost rozumu na to, abysme to nenechali rozjet,“ odtušil Sawyer. Měl na jazyku „ti příčetnější z nás měli dost rozumu“, ale sám si uvědomoval, že nemá cenu teď rozdmýchávat to, co se zrovna začalo pomalu usazovat. „Zafungoval pud sebezáchovy.“

„Jo. A teď si představ, že bychom toho rozumu dost neměli. Uvědomuješ si, co by se mohlo stát?“

Sawyer se s klidem natáhl pro pár zbylých hranolek. „ Jo, pár možností mě napadlo. Buď bysme se nechali vyhecovat a vyrazili měřit do tmy a do mrazu. Napřed by šli dva nebo tři, a když by se nevraceli, zbytek by je šel hledat. Autu se vybily baterie, takže bysme ho podle světel nenašli a byli bysme... A nebo bysme se rovnou zhádali, pár z nás by si dalo do zubů a rozprchli bysme se po lese. Tak jako tak, skončili bysme stejně jako ta parta cvoků před čtyřiceti rokama. Jako přes kopírák.“  

„Počkat, počkat,“ zarazil ho Frank. „Chcete říct, že jsme tímhle možná rozmotali, co se stalo s těma klukama?“

„Ne, to zase ne,“ oponovala Chris. „To zas ne. Ale… určitý podobnosti by se tam najít daly.“

Sawyer si všiml Milese, který už dlouho mlčel a očividně o něčem přemítal. „Enosi? Napadá tě k tomu něco?“

Miles se probral. „No… Pořád se snažím vsadit to do toho, co jsem tehdy cítil na tom tábořišti. Ten poslední kluk měl z něčeho příšernou hrůzu. Vlastně by to klidně mohl bejt děs z někoho blízkýho, komu totálně přeskočilo. Koho se můžeš děsit víc, než je tvůj kamarád, ze kterýho se najednou stane šílenec?“

* * *

„Všecko to do sebe zapadá,“ řekla pomalu Chris. „Jsou tady dva možný scénáře, co se tehdy mohlo stát – buď akutní šílenství, způsobený tím světlem a vibracema, jako u toho zvířete předevčírem… anebo postupný a mírný podivnosti, napětí a pak hádka a rozkol.“

„Mohlo se jim stát to samý jako nám. Blbě sjízdná cesta, sníh… a chcíplá baterie,“ přisadil si Miles.

„Jo, ta silnice tehdy vypadala úplně jinak. Neasfaltovaná, místy rozbitá cesta,“ potvrdila Chris. „Jet po tom v zimě a v noci prý bylo úplný šílenství. Proto je tam původně nikdo nehledal.“

„To nás vrací k tomu, proč tam vůbec jezdili,“ protáhl se Frank. „Proč v Oroville tak blbě odbočili, když cestu znali?“

„O tom už jsme se bavili. Mohli zdálky vidět ta světla. Dneska Dan zmínil, že se to za určitejch okolností může podobat polární záři.“

„Jsme si fakt jistý, že se to tehdy dělo taky?“ Frank se pasoval do role ďáblova advokáta.

„Podle toho policajta, co u toho tenkrát byl, jsou na našich aktuálních fotkách stejný šmouhy, jako měli tehdy oni na těch vyšetřovacích snímcích. Předevčírem mi to potvrdil. Chtěla jsem vám to říct, ale než jsem se k tomu dostala, vlítli jste do toho s tím zvířetem, a pak...“  Chris se zatvářila kajícně. „Úplně jsem na to v tom zmatku zapomněla. Pardon.“

* * *

Miles se znovu pustil do rekapitulace. „Takže to máme. Uviděli polární záři, jeli se na ni podívat, uvízli ve sněhu nebo se jim vybila baterka, zastavili a začali se dohadovat, kdo za to může a co budou dělat a podobně. A pokud jednomu z nich přeskočí úplně, napadne ostatní, tak máme vysvětlení, proč od nepojízdnýho, ale relativně bezpečnýho auta utekli v panice do lesa,“ řekl pomalu Miles. „A v panice zdrhali dál a dál a postupně padali, až na posledního šťastnýho, co zalezl do tý boudy a už nikdy z ní nevylezl.“

„To dává smysl, detektive,“ potvrdil uznale Sawyer.

Desmond mlčky pokyvoval. Zaujala ho dynamika téhle malé, trochu nečekané skupinky – dívka snášela na hromadu fakta, pilot je prověřoval, zpochybňoval a třídil, a Miles z toho, co obstálo, stavěl přijatelně znějící závěry. Fungovalo to mnohem lépe, než když do práce vnášel Daniel svou posedlost detaily a Sawyer se ho neustále snažil nevybíravě krotit. Desmond si vzpomněl, že hned na začátku něco takového intuitivně předpokládal – právě tehdy pověřil Franka hlídáním výzkumnické dvojice, ale v dalších událostech takhle funkce jaksi zapadla.

Chris si mnula nos a přemýšlela. „A pak je otázka, co se stalo s tím úplně posledním, kterýho nikdy nenašli,“ řekla pomalu. Zadívala se přes stůl na stále mlčícího vědce. „Dane, tys před časem nevyvrátil domněnku, že by v tom průsaku za určitejch okolností mohl někdo i zmizet, viď?“

Daniel si jí nejprve vůbec nevšiml. Byl zcela ponořený sám do sebe a svých myšlenek a výčitek. Už se sice neptal, jak se to všecko mohlo stát a proč právě jemu, ale teď mu hlavou táhly představy, co všecko se mohlo stát, kdyby ho jeho přátelé včas nezastavili. Všechny končily katastrofou a on se cítil stále hůř.

Až když do něj Desmond dloubl loktem a stručně mu zopakoval Chrisinu otázku, pomalu a bez většího zájmu přikývl.  „Ano, teoreticky ano. Tak silný jev jsme tady zatím sice nepozorovali, ale teoreticky to možné je.“

„Bodejť by ne,“ odfrkl Sawyer. „Přesně z něčeho takovýho jsme vylezli v kostele a Walt se v tom ztratil. Potřebuješ ještě větší důkaz, že to pitomý ostrovní záření tyhle věci dovede?“

„Takže se v tom průsaku taky mohl někdo objevit,“ doplnil Miles.

Frank to jednoznačně potvrdil. „Jo. A my jsme tady něco podobnýho taky viděli. Vzpomeň si, Chris, co se ti stalo tehdy na té silnici. Ten klečící člověk.“

Nejprve chtěla namítnout, že tam nikdo nevylezl, ale byla to jen vize, a že na té silnici přece nebyl průsak, ale jen standardní anomálie. Ale když se oprostila od svého zážitku, začalo všecko dávat další smysl. I to, co do té doby nikam nezapadalo.

„Jo,“ vydechla. „Ta žena. Ta žena s dítětem v náručí, kterou prý viděl ten svědek, co uvázl v autě na té silnici v tu noc, kdy zmizeli i ti kluci.“

Frank souhlasil. „Jo. Pokud se tam zničehonic někdo objevil uprostřed cesty, dávalo by smysl, že ti kluci zastavili a vystoupili. Pak se začalo něco dít a oni začali utíkat.“

„Pryč od silnice, protože ten hlavní průsak byl u silnice,“ doplnil Miles. „A oni od něj chtěli pryč. Nebo je někdo nebo něco hnalo dál.“

* * *

Únava z předchozího večera, noci a dne, kterou předtím zahnali jídlem a vzrušenou diskusí, se teď začala vracet s plnou silou. Desmond jen stěží přemáhal zívání. „Pojďme to pro dnešek uzavřít. Je zatraceně dobře, že jsme zpátky a že jsme všichni v pořádku. Do terénu se už vracet nebudeme. Stejně jsme plánovali návrat. Takže… zítra, nejpozději pozítří se vracíme do L. A. Dneska si jdeme odpočinout, zítra zpracujete nasbíraný materiály a informace a pak to tady zabalíme.“

Frank, Miles a Sawyer to přijali se souhlasným mručením. Daniel se pokusil oprášit svou starou námitku, že tu nemohou nechat nezabezpečenou silnou průsakovou anomálii, ale zmlkl po chvíli sám. I jemu bylo jasné, že teď se pokračovat nedá.

Mlčela jen Chris. Nakonec promluvila. „Přemýšlím ještě o jedný věci. Možná to shodíte ze stolu, že to je hodně mimo, ale stejně bych to chtěla zmínit. Poslyšte… všimli jste si dneska ráno jedný věci, kterou řekl ten pluhař?“

Sawyer se podrbal na hlavě. „Já si pamatuju jen to, jak oceňoval Desovo řidičský umění.“

„To jsem nemyslela. On… prohlásil něco v tom smyslu, že je dobře, že jsme zůstali v autě a nemuseli nás nikde hledat. Že prý se tam v okolí ztrácí plno lidí.“

„Nic překvapujícího,“ konstatoval apaticky Daniel. „Je to anomální oblast. Prokázali jsme aktivitu před třiceti lety a nyní, ale nikde není řečeno, že se to neděje častěji. Pořád nevíme, jaké vlivy tam mohou hrát roli. Na to se musíme zaměřit v dalším výzkumu.“

„Jo,“ souhlasila Chris. „Já jsem se chtěla dostat k něčemu jinýmu, ale vlastně to s dalším výzkumem dost souvisí. To, co jsme si tady dneska nastínili jako možnej scénář – mizerný počasí, tma a zima, a ty nevědomky vlezeš do anomálie, vleze ti to na rozum, začneš dělat špatný rozhodnutí a nakonec ti z toho úplně přeskočí a stane se něco šílenýho – to sedí na víc průšvihů, než jsou ti kluci z Yuby. Před časem jsem vám říkala o Djatlovově expedici v Rusku. Ti, co utekli ze stanu a v lese pak potlučení umrzli. Interní konflikt byl jedna z prověřovanejch možností, ale vyvrátili to s tím, že ta skupina byla natolik zkušená, že by tohle nedopustila. Ale teď, když víme, jak snadno se to v takovejch místech stane a koho to může postihnout…  Já si to už představit dovedu.“

Desmond s Milesem pokyvovali.

„A pak je tu ještě něco. Dvě tragédie z poloviny devatenáctýho století, který na popsanej scénář dokonale sedí. Jedna z nich byla v archivu z toho kostela, Dane,“ zadívala se Chris na apatického vědce. Daniel trochu zvedl hlavu, ale nic neříkal. „Franklinova expedice.“

„Jo, to je celkem známá věc. A ta druhá?“ zareagoval Frank.

Chris, únavě navzdory, se zatvářila skoro až vítězoslavně. „Donnerova výprava. Osadníci z dob divokýho západu, co vyjeli napříč celou Amerikou, pozdě, blbou cestou, s nekompetentním vedením. Hádejte, jak skončili. A kde.“

„Dobře to asi nedopadlo, to bys o tom tady nemluvila,“ ušklíbl se Sawyer.

„Uvázli v horách. Museli si postavit nouzovej tábor. Přežila to asi třetina účastníků. Pozabíjel je hlad, zima, nemoci a… tak podobně.“

Donnerova výprava skončila u kanibalismu, stejně jako ta Franklinova. Během tohohle rozjitřeného večera ale tohle opravdu nebylo nutné rozebírat. Ano, bylo to sice relativně racionální rozhodnutí v nejvyšší nouzi, ale jinak to Chris představovala za exemplární příklad závěru jejich hypotetického řetězce zatmění mysli, špatných rozhodnutí a šílenství v pasti, z níž nebylo úniku. Bylo jí jasné, že kdyby se tomu začala věnovat víc, skončil by zoufalý Daniel u neodbytné představy, jak v divočině pojídá zbytky Sawyerova nebo Desmondova těla. A to bylo to poslední, co by chtěla.

„Ale proč vám to říkám tady a teď… Donnerova výprava skončila v nejvyšších partiích Sierra Nevady. Asi sedmdesát kilometrů od Yuba City. Zítra se kolem toho místa budeme vracet. Zajet tam by nás stálo pár hodin zdržení na cestě domů.“

„Nejprv prosím tě zkontroluj, že se tam v zimě smí jezdit,“ prohlásil rezignovaně Desmond.

„Takže by to šlo?“ pokračovala kýženým směrem dívka.

„Pro mě za mě. Pokud se tam dá dostat, tak proč ne.“

Chris kývla. „Tak já s tím budu počítat. Zítra prověřím silnice a celou tu lokalitu.“

„Fajn. Pozítří se tam kdyžtak stavíme. Dane, naplánuješ si nějaký pokusy?“

Vědec bez většího zájmu souhlasil.

„Vidíš, Danny, nakonec jsme se někam posunuli. Ještě si uděláš pár měření,“ pokusil ho povzbudit dokonce i Sawyer, jako kdyby utěšoval zklamané dítě, které sice nedostalo celou bonboniéru, ale aspoň pár čokoládových pralinek.

Bez odezvy.

* * *

Rozešli se. Desmond šel vrátit klíče, Daniel se ploužil jako poslední a Chris v jeden okamžik zpomalila, jako by na nešťastného vědce chtěla počkat. Napadlo ji, že fyzikovi sdělí jeden postřeh, který navazoval na jejich starou diskusi. Pak si to ale rozmyslela – Daniel vypadal snad čím dál víc zničeně a jen se utvrdila v tom, že tohle téma s ním teď otevírat nechce. Vrátí se k tomu, až bude v pořádku. Už tak jí ho bylo líto. Užíral ho pocit viny, ale přitom za nic nemohl – do řetězce chyb se zapojili všichni a on měl jen tu smůlu, že mlha v hlavě, jak to nazval Sawyer, postihla zrovna jeho.  Soucitně se po něm ohlédla, pokusila se o povzbudivý úsměv, popřála mu dobrou noc a vydala se do svého pokoje.

Ačkoli byla naprosto vyčerpaná, neusínalo se jí dobře. Stále se jí vracela jedna věta z profesorčina e-mailu: „…začněte u mýtu wendigo a skinwalker.“

Wendigo byla mýtická nestvůra, ve kterou člověka změní zima, samota, hrůza a šílenství… a pozření lidského masa.