1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

1005 - Sierra X-Ray

U tichého tábořiště zatroubilo auto. Bylo půl sedmé ráno. Miles a Chris zaparkovali auta vedle sebe stejně jako včera a zamířili k tábořišti.

Desmond šel jako první. Nejprve si nebyl jist, co to ve světle čelovky vidí. Než se výjev prodral přes jeho ranní rozespalost a nastavení toho, co je vůbec možné, trvalo to několik sekund. Takže ranní ticho jako první prořízl výkřik Milese, který šel hned za ním. 

„Jime!“

Oslovený sebou trhl v bivakovacím pytli a zazmatkoval, protože ho omezené možnosti pohybu při probuzení zmátly a rozhodily. Než se stihl posadit a pochopit, co se vůbec děje, zaplavil ho příval slov parťáků.

„Kde je, Jime? Co se tady stalo? Panebože, KDE JE?“

Sawyer se konečně posadil a vytřepal si z očí spánek. Doprdele, já jsem usnul, uvědomil si. Zmateně se podíval směrem k příchozím. Desmond stál dva kroky od něj, třeštil oči na druhou polovinu tábořiště, Miles už se skláněl k čemusi na zemi, Frank stál zaskočeně opodál a rukou dělal zátaras pro Chris, aby nechodila dál. Dívka stála bez hnutí a kolem kotníků se jí rozlévala velká kouřící hnědá louže. Pramenila z několika kelímků, které ještě před okamžikem nesla v krabičce – v Oroville všem koupila velké a pořádně horké kafe. Teď se rozlilo sněhem.

„Kde je?“ zařval znovu Desmond a naklonil se nad Sawyera.

Ten se konečně rozhlédl po tábořišti a pak pochopil.

Daniel byl pryč.

Na místě, kde si vědec předchozího večera ustlal, bylo jen zválené chrastí a ve sněhu byly vidět stopy po tažení. Jako by odtud někdo nebo něco odvleklo něco těžkého a bezvládného.

Daniel i jeho spací ležení byli pryč.

„Damny! Damned Danny!“ zařval Sawyer na celý les.

„Dohajzlu, Jime, co se tady stalo?“ ozval se nechápavě i Miles.

Teprve teď se Sawyer zmohl na celou větu. „Já nevím, kurva, před chvílí tady byl. Doprdele, musel jsem usnout, kurvadrát! Kam ten pitomec zmizel? Doprdele, DANNY!“

Desmond ho jen sjížděl šokovaným pohledem. Bylo v něm všecko – vztek, šok, nechápavost, zklamání. Takže já ti tady svěřím klíčovej úkol hlídat centrální mozek celé skupiny… a ty ho necháš zmizet a místo toho chrápeš.

Kolem tábořiště se rozpoutal zmatek. Miles se sice snažil udržet parťáky aspoň trochu v klidu (a nenechat je pošlapat všecky případné stopy a další vodítka), ale bylo to marné. Temným ránem se nesly nadávky, výkřiky, slova zmatku, nepochopení, obviňování, obhajoby a všecko se dohromady mísilo v šílené kakofonii.

A pak to najednou všecko najednou ztichlo.

Ztichlo to ve chvíli, kdy se v nedalekém podrostu ozvalo šramocení. Miles, který před okamžikem začal obhlížet okolí s pistolí v rukou, se tím směrem okamžitě otočil. „Stůj,“ vykřikl rozhodně.

Nedalekým borovicím se zavlnily větve. „To jsem já,“ ozval se známý hlas, v němž byl patrný zmatek.

„Dane!“

Jméno unisono zařvali Desmond, Sawyer a Chris. Miles šokovaně sklonil zbraň a Frank jen nechápavě zíral.

Z podrostu se vynořil Daniel. Táhl za sebou svůj bivakovací pytel se spacákem i s podložkou.

„Dane, kdes doprdele byl?“ Desmond k bratrovi přiskočil a popadl ho za rameno.

„Byl jsem o kus dál v lese. Šel jsem si lehnout tam, když jsem dodělal měření. Tady Jim usnul a chrápal jako dřevorubec. Nedalo se v tom být.“

Sawyer se na něj nechápavě podíval a promnul si oči. „Ježišikriste, Damned Danny. Vyděsils nás. Tohle ti jednou spočítám, ty malej idiote.“

Daniel se vzmohl k improvizované obhajobě, ale byl velice rychle ubit argumenty a nevybíravými výrazy.

Sawyer znovu klesl na svoje spací místo a cosi si mumlal o idiotech. Nebylo jasné, jestli tím myslí sebe, protože tak tvrdě usnul, nebo Daniela, který se přesunul jinam, aniž by ho o tom informoval. Desmond s Milesem už fyzikovi nevhodnost jeho počínání dost nevybíravě vysvětlovali.

„Tak to tady zase pomalu sbalíme, ne?“ pronesl klidně Frank a vrátil všechny do reality.

„A vyrazíme na to kafe, když už z tohohle nic nebylo,“ zadíval se lítostivě Sawyer na louži u Chrisiných nohou. Dívka tam pořád stála, jako by ji šok přimrazil k zemi. „Vykašli se na to, Scullyová, stanou se horší věci. A my jsme dneska stejně už kafe měli, jen nebylo moc dobrý.“

* * *

Po ranním šoku se nikomu nechtělo dělat nic náročného. Sawyer s Danielem šli spát. Odpočíval i Miles. Sawyer totiž dostal od Desmonda stopku – velitel mu bez dalších diskusí sdělil, že následující noc s vědcem bude v lese Miles. „Má tam s ním bejt někdo odpočatej. Ne někdo, kdo druhou noc v terénu vytuhne jako malý děcko. Jseš mimo službu, Jime.“

Frank, Desmond a Chris vyrazili na měření do lesů. Opět procházeli místa z předchozího dne a prováděli základní měření, která jim svěřil Daniel. Chris si nesla nemoderní fotoaparát a na místech, která vykazovala detekovanou anomálii, soustředěně fotografovala. Lesem se neslo typické bzučení ručně převíjeného filmu.

Odpoledne se vrátili do Oroville. Dívka se zavřela ve své improvizované temné komoře a několik desítek minut soustředěně přetáčela nafocené filmy, potmě je navíjela do vyvolávacích kazet, pomalu nalévala chemikálie, měřila čas, a pak pod červeným světlem prosvěcela vyvolané negativy, ostřila, počítala čas a koupala mokré fotografické papíry v chemických lázních.

V jejím pokoji na ni napjatě čekal Desmond, Daniel a Sawyer. Konečně se dveře koupelny otevřely a novinářka je pustila dovnitř. „Opatrně, je tady málo místa. Ale myslím, že něco máme.“

Nad vanou se sušila asi dvacítka snímků. „Tohle stálo za zvětšení. Ostatní byly rozmazaný nebo se mi nepovedlo vyvolání fotky. Ale… Co si o tom myslíte?“

K černobílým fotkám okamžitě přiskočil Daniel a zblízka je začal zkoumat. Nejvíc ho zaujala řada snímků z místa C. Pokřivené borovice byly zahalené podivným oblakem světlých skvrn. Když se podíval na několik snímků jdoucích za sebou, viděl, že se skvrny pohybovaly.

„Co to doprdele je?“ ozval se Desmond. „Na tom místě odpoledne vůbec nic nebylo.“

„Já vím,“ souhlasila Chris. „Nebylo nic vidět,“ řekla s důrazem na poslední slovo a klepla si ukazováčkem do koutku pravého oka.

„A nic nestandardního jste nenaměřili,“ řekl tiše Daniel. „Takže to není ani ionizující, ani elektromagnetické. Je to další projev průsaku ze spojnice.“

„Takhle vypadá, když místo vibruje o frekvenci 11 hertzů?“

„Ne tak přesně,“ řekl zamyšleně Daniel. „Myslím, že to je něco doprovodného.“

Pak se obrátil k Chris, která stála ve dveřích mezi koupelnou a pokojem. „Myslíš, že by ses mohla připomenout tomu policistovi? Pokud se už stihl dostat do archivu a udělal kopie některých z těch snímků z roku 1978…“

„Myslíš, že to bude to samý?“

„Ano, to si myslím.“

* * *

Následující, třetí večer a noc strávil na tábořišti v Sierra Nevadě opět Daniel a s ním Miles. Zprvu toho moc nenamluvili, ale nálada byla klidná. Daniel se přiznal, jak ho mrzí, že ráno způsobil poplach.

„Já bych z toho nedělal kovbojku,“ utrousil Miles. „Nic hroznýho se nestalo. Když si teda odmyslím to, že jsem tě na okamžik měl na mušce s prstem na spoušti.“

„Byla to moje chyba,“ zpytoval svědomí fyzik. „Chtěl jsem se před svítáním na tábořiště vrátit, ale nějak se mi to protáhlo. Najednou bylo asi o hodinu víc, než jsem si…“

Pak zmlkl, jako by ho náhle něco osvítilo. Pak se vyhrabal ze spacáku a začal po kapsách hledat své zápisníky. Nalistoval zápisky z poslední noci a jel po sloupcích čísel prstem. „Co tam máš, Dane?“ přidřepl k němu Miles, který se také neochotně vyštrachal z ležení.

„Měření podle všeho ještě proběhla normálně. Ale potom… Milesi, já jsem si jistý, že jsem nespal. Když jsem se odsunul z tábořiště, bylo po půl páté ráno. Byl jsem si jistý, že uteklo tak třicet, maximálně čtyřicet minut. Psal jsem si zápisky, zatraceně!  Podívej se na to sám,“ strčil vědec parťákovi pod nos dvě popsané stránky.

„Kde přesně jsi to vlastně byl?“

„Asi o padesát metrů dál v lese,“ upřesnil vědec.

„Nebylo to u toho…“ Miles rukama naznačil světelný kužel.

„Ne,“ odmítl rozhodně Daniel. „Takový idiot nejsem, abych se usadil uvnitř průsaku.“

Miles chvíli přemítal. „Jseš si jistej, žes ani na chvíli neusnul?“ zeptal se nakonec.

„Jsem,“ prohlásil jistě Daniel. „Když si pomůžu slušnější dávkou kofeinu, vydržím hodně dlouho nespat. Nespal jsem.“

„Tohle nejsou zápisky někoho, kdo usíná,“ musel neochotně přiznat Miles a přejížděl očima řádky. „A navíc to nejsou žádný výpočty, ale pozorování toho, co se děje. S přesnejma časama. Co to má znamenat, Dane?“

Daniel zněl najednou váhavě. „Milesi, nechci dělat unáhlené závěry. Rád bych to ještě dneska ověřil.“

„Chceš zase jít mimo tábořiště?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Pokud budou všechna měření zase v pořádku a bez nestandardních anomálií, rád bych to zkusil zase.“

Miles se na něj zadíval podezíravě. „Půjdu na ta měření s tebou. Než se tam usídliš, chci vidět, že ta místa jsou v pořádku.“

Daniel pokrčil rameny.

* * *

Noc proběhla v klidu. Spojnicová anomálie byla stále aktivní, mírně pulsovala, ale nic dalšího se nedělo. Daniel Milesovi ukázal místo, kde včera trávil chvíle nad ránem, a ukázal mu, že podle měření tam opravdu neprobíhá nic divného.

Po ukončení pravidelných měření se tam Daniel opět usídlil. Miles zůstal v tábořišti, ale nespal. Byl v pohotovosti a hlídal čas. Když po svítání dorazila čtveřice z Oroville, informoval je o nočním pokusu a všichni se vydali na stanoviště. Daniel, zavrtaný ve spacáku, seděl na podložce a zády se opíral o strom. Psal něco do zápisníku.

Miles, který příchozí vedl, se zastavil opodál. Pohled mu zvážněl. Daniel je očividně ještě neočekával.

„Dobré ráno, Dane,“ poznamenal Desmond.

Vědec se snažil vypadat nezaskočeně, ale příliš se mu to nepovedlo. Nic sice neřekl, ale jeho zmatený pohled na skupinu, na své hodinky na zápěstí a pak opět na skupinu ho prozradil.

„Ty tvý super speciální vintage hodinky nefungujou, co?“ uchechtl se Sawyer.

„Nejspíš jsem je zapomněl natáhnout,“ zatvářil se Daniel provinile.

Miles k němu rychle pospíšil. „Vypadá to tak,“ řekl nahlas.

Hodinky ukazovaly půl páté ráno, kdežto teď bylo skoro sedm. Danielovo vysvětlení, že si starodávné mechanické zařízení zapomněl natáhnout, by dávalo smysl, nebýt jednoho detailu. Hodinky stále šly. Vteřinová ručička se škobrtavě sunula kolem dokola ciferníku a ukusovala další dílky.

Miles vědci uštědřil rychlý, ale všeříkající pohled. Chápu, že teď zatloukáš před bráchou a před všema ostatníma, ale já o tom vím a ty to víš.

* * *

Po příjezdu do Oroville se opět rozdělili do tří skupin. Daniel a Miles šli spát, Chris vyrazila k penzionovanému policistovi, který jí předchozího večera slíbil, že se pokusí zapátrat v archivu na stanici, a Sawyer, Desmond a Frank vyjeli opět do hor. Opět s sebou měli základní měřicí vybavení a projížděli postupně vytipované lokality.

Stalo se to opět v místě C, v Sawyer-Milesově průsaku, kde se kroutily borovice, světlo fialovělo a na fotografiích byly podivné skvrny. Frank a Sawyer měřili, když se najednou opět ozvalo to hučení jako před několika dny a vzápětí nastoupily i vibrace. Všichni věděli, co mají dělat. Okamžitě se rozběhli pryč, přístroje nepřístroje. Desmond sáhl do kapsy a sevřel Charlieho hračku. Rozbušilo se mu srdce.

Zůstali stát ve vzdálenosti, kterou vyhodnotili jako dostatečnou, a pozorovali průsakovou aktivitu. Desmonda napadlo, že by měl zavolat Danielovi, čert vem, že ho vzbudí při zaslouženém odpočinku, ale pohled na mobil mu jasně sdělil, že teď nikomu volat nebude. Baterie byla mrtvá. Mobil se v Desmondově ruce snažil vydat se ke zdroji anomálie. Ještě, že důsledně dodržovali Danielovy pokyny a na měření si nebrali zbraně.

Vibrování a hukot sílily.

Pak se z lesa ozvalo ještě dalšího – splašený dupot. Mezi stromy, asi sto metrů od nich, se vyřítil jelen. Nejspíš byl mladý – místo paroží měl jen malé, čerstvě rozvětvené parůžky.  Kopyta se v běhu jen míhala a bušila do země a unášela zvíře přímo směrem k epicentru vibrací a záření, přímo do středu anomálie. Už nestihlo zastavit.

Zastavilo se až ve fialovém světle. Hukot a vibrace najednou ustaly a i světlo začínalo hasnout.

Zvíře stálo a ani se nepohnulo. Kdyby ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se jeho rysy začaly zvláštně tetelit, jako by je tvořilo něco živého.

Trojice stála asi sedmdesát metrů od průsaku, takže tyto podrobnosti neviděli. Viděli jen nestandardní chování mladého zvířete. „Proč nezdrhne?“ nechápal Sawyer.

„Nemůže,“ řekl temně Desmond. „Drží ho tam ten magnetismus, nebo co to je.“

Jenže zvíře to v příštím okamžiku vyvrátilo. Jako by se probralo z transu, najednou se rozhlédlo kolem sebe, jako by mu spadly klapky z očí, a pak zavětřilo. Otočilo se směrem k trojici a vzápětí se k nim tryskem rozběhlo. „Co to kurva…“ vypravil ze sebe Sawyer. Pak uskočil, stejně jako Desmond s Frankem.

Jelen se prohnal místem, kde ještě před pár sekundami stáli, a narazil do mohutného stromu. Vzápětí se sesunul k zemi s krkem nepřirozeně ohnutým do strany.

„Ten parchant se nás pokusil nabrat na rohy?“ zařval Sawyer z podrostu.

Desmond se ke zvířeti rozběhl.

„Nechoď k tomu, Desi, může to mít vzteklinu nebo tak něco,“ zakřičel na něj Frank. Pozdě, velitel už u zvířete klečel. Nesahal na ně, tolik příčetnosti mu zůstalo, ale našel pohled tvora, z něhož vyprchal život. Zvíře koulelo očima a jejich pohled byl vyděšený a nechápavý, jako by se samo sebe ptalo, co se to zatraceně stalo a proč to pro všechno na světě udělalo. Cos tam viděl? ptal se zvířete v duchu Desmond. Ale marně. Stvoření ještě párkrát škublo hlavou, pak jeho pohyby ustaly a byl konec.

„Co to kurva bylo?“ vrátil se k tématu Sawyer. „Ta mrcha se nás pokusila srazit?“

„Vypadalo to tak,“ odpověděl Frank.

„Udělalo to potom, co to bylo uprostřed toho fialovýho bordelu,“ zdůraznil Sawyer to, co všichni věděli.

Desmond stále klečel vedle mrtvého zvířete a až teď vzhlédl k parťákům. „Dejte mi papír a tužku. Tohle bude Dana zajímat.“

„Zapíšeš si to v autě, Desi,“ opáčil Frank. „Mizíme odsud. Instrukce jsou jasný.“

„Jo, tady to pěkně smrdí,“ přidal se k němu Sawyer. „To svinstvo už sice nedrnčí a nehučí, ale já už tady nebudu ani chvilku. Když to jelena, kterej je běžně plachej a před člověkem zdrhá jako o život, přinutilo vlítnout na nás jako kamikadze pilot, je to pěkně pošahaný. Nebudu tady čekat, až to zhypnotizuje i něco dalšího. Vstávej, padáme odtud.“

1004 – Sierra Whiskey

Chris se vřítila do společenské místnosti motelu, kde bydleli v Oroville, jako velká voda. Předpokládala, že její parťáci budou právě tam, a nemýlila se. V místnosti posedávali Sawyer, Miles a Frank a sledovali nějakou televizní soutěž.

„Kde je Des s Danem?“ vypálila bývalá novinářka, hned jak vlétla do místnosti.

Sawyer nadzvedl obočí. „Ale ale ale, to vypadá naléhavě. Zjistilas něco?“

„Jo,“ přitakala dívka rychle. „Kde jsou? Ty dva u toho potřebuju především.“

„Kde by byli. Ve svým pokoji,“ odtušil Sawyer jako by trochu dotčeně.

Dívka oddupala do schodů a zabušila na dveře obou bratrů. Otevřel Desmond. „Tak co?“

„Desi, budu potřebovat nějaký peníze,“ vybalila na něj okamžitě.

„Počkej, počkej,“ klidnil ji. „Co se děje?“

„Fotky,“ vydechla dívka. „Budu potřebovat fotovýbavu.“

„Máš přece svý profi vybavení,“ namítl nechápavě Desmond.

„Ne, budu potřebovat novej foťák, filmy a…“

„Zbláznila ses? Ty chceš fotit na film? To dneska ještě někdo dělá?“

„Ne, ne, já myslím, že to chápu,“ vstoupil do zmatené konverzace Daniel, který se vynořil za Desmondem. Upřel na dívku soustředěný pohled. „Analogové focení, že? Nezávislé na bateriích.“

Novinářka přikývla, až jí poskočil ohon, do něhož měla pevně svázané vlasy.

„Asi potřebuju něco vysvětlit. Jdem dolů,“ rozhodl Desmond.

* * *

Za pár minut už seděli všichni dole. Chris stále jen stěží skrývala vzrušení.

„Ten policajt. Úplně na konci z něj vypadlo, že skoro všecky fotky, který tam tenkrát udělali, byly nepoužitelný, osvícený.“

„Dal ti nějaké?“ zareagoval okamžitě Daniel.                        

„Ne, zůstaly ve spisu v policejním archivu,“ zavrtěla hlavou. „Slíbil mi, že se pokusí do archivu vypravit a z několika fotek udělat kopie, ale…“

„Osvícený fotky,“ odfrkl Sawyer. „Nějakej policajt to zvrtal, to je všecko.“

„To se mně podle popisu nezdá. Byly na prý tom fleky. Nebylo to osvícený celý, jako když si na ruličku filmu posvítíš světlem.“

„To zní, jako by sis na ruličku filmu fakt někdy posvítila,“ zaujalo Franka. „Ty umíš klasickou analogovou fotku?“

„Jo,“ přisvědčila dívka. „Na vysoké jsem to měla jako volitelnej předmět. Dost mě to bavilo.“

„Tak na tohle chceš nový vybavení,“ pochopil Desmond. „Chceš zkusit, jestli něco takovýho vyfotíš i teď?“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka.

„To je obrovsky důležitá informace, Chris,“ zadíval se na ni upřeně Daniel. „Analogový film je na ozáření extrémně citlivý, to je pravda. A klasický fotoaparát je mechanická záležitost, takže se zbavíme té nepříjemnosti s vybíjením baterií. Pokud se ti podaří něco nafotit a na snímcích se objeví něco podobného jako tenkrát, může to být důkaz toho, že se tehdy dělo něco podobného jako teď.“

Novinářka jen vážně přikývla.

Desmond ukázal na Milese. „Dáš Chris nějaký peníze. Kolik na to budeš potřebovat?“

„Pár tisíc by mělo stačit,“ řekla dívka. „Do zítřka si najdu nějakej fotobazar v okolí a zítra tam vyjedu. Snad budou mít i vybavení na vyvolávání filmů a fotek. Ale nevím, jak tady udělám temnou komoru.“

Daniel se klidně ozval. „Seženeme ti černý samet.“

„Ona chce fotky vyvolávat, ne pózovat na romantický foceníčko, vědátore,“ ušklíbl se Sawyer.

Daniel lehce zrůžověl. „Já vím, Jime. Černý samet je perfektní světelný izolant. Pohltí většinu zbytkového světla zvenčí. Když budeš mít nosnou konstrukci, něco jako velký stan, který přetáhneme černým sametem, mělo by ti to vytvořit dostatečné podmínky, Chris.“

„To zní bezvadně, Dane,“ zazářila dívka. „Pomůžeš mi s tím, prosím?“

Fyzik se už nadechoval, aby přitakal, ale do hovoru vstoupil Desmond. „Dane, ty budeš mít dost práce s měřením, ne? Neříkals, že zítra v noci už chceš vyrazit na terénní práce?“

Daniel neochotně přisvědčil. Záměru pomoci Chris vybudovat temnou komoru z pohltivého materiálu se tedy ujal Frank. „Pomůžu ti s tím, holka. Nezní to jako extrémně těžká věc. Kdysi jsem si s kamarádem v garáži stavěl vlastní letadlo, taky jsme u toho potahovali konstrukci plátnem. Takový doupě z dek nemůže být o nic moc těžší.“

„Tak jo,“ uzavřel vzrušenou diskusi Desmond. „Parádní práce, Chris. Uvidíme, co ti z toho fotopokusu vyjde. Zmapuj si, jaký budeš potřebovat vybavení a zítra se dej do shánění. Ráno vyjedeme všichni, seženem i věci na noc v terénu pro Dana a Jima, a pak se ty dáš do práce a my můžeme jet měřit v pěti. Je to tak, Dane?“

Fyzik listoval zápisníkem. „Ano, to by mělo stačit. Budu chtít pokračovat v mapovacím měření a experimentech směrem do lesa a do lokalit E a F. Zítra večer bych rád měl ze všech lokalit nabrána ta ostrá měření, která jsme udělali dnes na místě C. Snad to půjde relativně rychle.“

„Pokud zase nebude nějaký neplánovaný vzrůšo jako dneska,“ ozval se Miles.

„To, že jsme zachytili výraznou anomálii dnes, neznamená, že se to bude dít i zítra,“ odtušil Daniel. „Ty jevy nemusí být kontinuální ani pravidelné.“

„Uvidíme,“ uzavřel Desmond. „Rozpouštím poradu. Nechci nikomu do ničeho kecat, ale pokud vy dva, Dane a Jime, máte zítra v noci být venku a měřit, na vašem místě bych se dneska pořádně vyspal.“

* * *

Ráno vyrazili. Chris zůstala v motelu – předběžný průzkum ukázal, že sehnat veškeré vybavení nebude tak jednoduché a že nejspíš bude muset nakupovat až ve vzdáleném a výrazně větším Sacramentu. „Zkusím si to objednat a zítra tam kdyžtak zajedu,“ prohlásila s rezignovaným výrazem.

„Nic jinýho dělat nemůžeš,“ souhlasil s ní Desmond. „Zítra si klidně vezmi svoje auto. Dan se Sawyerem budou stejně dospávat noční práci, takže jedno auto do hor bude stačit.“

Pětice se vypravila do orovillského nákupního centra a sehnala dvě sady zimního kempovacího vybavení – teplé péřové spacáky, tlusté izolační podložky, nepromokavé bivakovací pytle, plachty a nějaké zásoby. Pak se vydali do hor nad Oroville s měřicím vybavení.

Ukázalo se, že je tak málo sněhu, že ani nepotřebovali sněžné skútry, aby se dostali do lokalit v horách mimo cesty. Daniel každému členovi výpravy určil dvě až tři krabice s vybavením, to jim pečlivě rozmístil do batohů a vyrazili.

Našli několik dalších anomálních lokalit, rozprostřených na trase D – F, ale na žádné z nich zrovna nezaznamenali ani výrazné záření, ani vibrace, magnetismus a další projevy. Daniel si všude provedl standardní, asi hodinové kolečko měření, nasbíral nějaké vzorky a zaučil Milese a Franka do měření potřebných parametrů. „Moc mi pomůže, když mi tahle měření budete moct udělat opakovaně i zítra a pozítří, když tady nebudu. Budu díky tomu mít k dispozici kontinuální data.“

Skončili kolem čtvrté hodiny večerní, když už se blížilo večerní šero, v lokalitě kolem místa C. Daniel se Sawyerem se začali připravovat k první noci v terénu. Našli příhodné místo, dostatečně ploché a obklopené stromy, k němuž se dalo přijet autem a zároveň bylo nedaleko od detekovaného Sawyer-Milesova průsaku, jak mu začali říkat podle objevitelů. Pak vyskládali z outlanderu kempovací výbavu, navlékli se do teplého zimního oblečení a Daniel se dal do výběru nejpotřebnějšího měřicího vybavení.

Zatímco fyzik přebíral přístroje, světelné zdroje, zápisníky a další potřeby, Sawyer si od Milese vzal druhou zbraň a několik plných zásobníků. K tomu si přibral i několik výstražných světlic. Světlice uložil do batohu, pak se zamyslel, pohrabal se v něm a až když se dokutal až na dno, spokojeně zamručel. Vytáhl ze dna batohu velký lovecký nůž v pevném pouzdře. Zastrčil jej do venkovní kapsy batohu a hodil batoh na zem vedle auta.

Desmond si Sawyera vzal stranou. „Jime, dávej na Dana pozor. Když se zabere do práce, umí zapomenout na celej svět.“

„Jsem si všiml,“ odtušil Sawyer. „Neboj, Scotty, ohlídám ho. Od toho tady jsem.“

Velitel se na něj pevně zadíval. Sawyer mu pohled vrátil.

„Jsem rád, žes včera byl u tý jeho divný anomálie s vibracema a tím vším,“ pokračoval pak Desmond. „Kdyby se v noci dělo něco podobnýho, dostaň ho odtamtud za každou cenu, jasný? I kdybys ho měl něčím praštit po hlavě, kdyby s ním nebyla řeč.“

„Bude mi největším potěšením,“ prohlásil Sawyer rozhodně. Desmond si nebyl jist, zda se Sawyerovo potěšení vztahuje k variantě záchrany Daniela z hypotetické anomálie, nebo k variantě praštění Daniela něčím po hlavě, ale v tuto chvíli to bylo vlastně jedno.

* * *

Desmond, Miles a Frank se vrátili do hotelu. Odvezli obě auta a Sawyer s Danielem na provizorním tábořišti osaměli. Než se úplně setmělo, připravil si Daniel na měřicí pozice stojany na přístroje. Samotné vybavení zatím nechal v krabicích na nepromokavých podložkách a zastínil vše plachtami pro případ sněžení. Do kapes teplé zimní bundy si nastrkal základní přenosné detektory a zkontroloval, že má připravené svítilny včetně chemických.

„Sedni, Danny. Večeře,“ mávl na něj Sawyer a ukázal k rozdělanému ohništi. Daniel zkontroloval čas (pořídil si za tímto účelem starodávné natahovací hodinky) a když zjistil, že má do začátku měření ještě dost času, bez přemlouvání se usadil na své podložce a převzal od Sawyera klacek s napíchutým sendvičem, který dopoledne koupili v orovillském supermarketu. „Není to zrovna vybraný menu, ale aspoň to bude teplý,“ pokrčil Sawyer rameny.

„Když dělám na experimentech, jím většinou ještě horší věci,“ přiznal Daniel.

„No jo, Angličan. Víš, co se o vás Britech říká?“ zatvářil se poťouchle Sawyer.

„Asi toho bude hodně, ale nevím, co přesně myslíš teď.“

„Že z vás vynikající námořníky a objevitele udělaly dvě věci. Chutnost britský kuchyně a krása britskejch žen.“ Sawyer se zachechtal a sundal z klacku svůj sendvič.

Daniel se pobaveně usmál, ale nijak to nekomentoval. I on se zakousl do své večeře. Najedli se v tichu. Noční tmou se nesly běžné zvuky lesa – semtam něco zachrastilo, praskla větev, sesunula se hromádka sněhu. Byl klid.

Pak ticho prolomil Daniel. „Můžu se tě na něco zeptat, Jime?“

Sawyer si přes ramena hodil spacák, pohodlně se usadil a kývl na souhlas.

„Proč jsi sem se mnou chtěl jít?“

„Protože někdo s tebou jít musel. Pokud se něco podělá, tak to sám nedáš.“

„To vím, ale proč zrovna ty? Pochopil jsem, že táboření zrovna není tvoje záliba. Proč jsi se mnou neposlal Milese?“

„Mám pro to svý důvody,“ odtušil Sawyer.

Daniel také sáhl po spacáku, od země šel chlad. „Přemýšlel jsem o tom. Vidím několik variant. První – myslíš, že tu může dojít k něčem opravdu ošklivému a věříš víc sobě, než Milesovi, že krizovou situaci zvládneš líp.“

„No, v podstatě jo,“ přisvědčil Sawyer. „A jaký jsou ty další verze?“

„Druhá – vidíš v něčem riziko přímo pro Milese a nechceš ho tomu vystavovat. A třetí – z něakého důvodu se mnou chceš být sám.“

Sawyer se tvářil pobaveně, ale k žádné z verzí se nepřiklonil. „Mysli si, co chceš. Máš s tím problém, že jsem s tebou sem jel já?“

Daniel se zadíval do zmenšujících se plamenů. „Mám-li být upřímný, tak ano.“

Sawyerovi zmizelo pobavení z tváře. „Ty se mnou máš problém? Fakt? To tě tak moc vytáčím?“

„To není ten hlavní důvod,“ odtušil Daniel, ačkoli nepopřel výrok, že ho Sawyer vytáčí. „Nechci, aby se s tebou něco stalo, Jime. Jsi náš hlavní zdroj informací. Byl jsi na Ostrově po nejdelší dobu a nejvíc jsi toho tam zažil. Jsi naše živoucí paměť a já potřebuju, abys jí i zůstal.“

Sawyer na něj překvapeně zíral. Tohle ho nikdy nenapadlo. „Takže já jsem váš živoucí archiv,“ zatřásl hlavou. „To teda pěkně děkuju.“

Daniel pokrčil rameny.

Sawyer sáhl do svého batohu a vytáhl láhev whisky. Napil se a podal láhev Danielovi. „Dáš si taky?“

„Ne, díky,“ odmítl Daniel.

„Damned Danny,“ ušklíbl se Sawyer. „To si budu brát osobně. Se Scullyovou jsi popíjel.“

„To byla jiná situace.“

„Jasně,“ protáhl Sawyer pochybovačně.

„Byl víkend a neměl jsem před sebou práci,“ pokrčil rameny Daniel. „Teď si opravdu dát nemůžu. Alkohol mě uspává a já potřebuju zůstat pozorný.“

Sawyer se znovu natáhl k batohu a zalovil v něm. „Tak když si nedáš whisky, tak tady máš něco pro hodný kluky. Myslel jsem na všecko,“ zachechtal se a kroutil rukou, jak táhl skrz další obsah batohu cosi velkého. Daniel ho udiveně pozoroval.

„Na, chytej,“ rozmáchl se konečně a hodil po něm velký pytel. „Vsadím se, že to z anglickejch internátních škol neznáš.“

Daniel chytil sáček marshmallows a rozesmál se. „To se… peče na ohni, nebo jak že se to dělá?“

„Chytrej kluk,“ přisvědčil Sawyer. „Ale ať ti neblafnou, je to hned. Na zdraví,“ zvedl směrem k němu svou lahev.

„Na zdraví. Dík, Jime.“

Chvíli bylo ticho, narušované jen lesními zvuky a škvařícím se cukrem na Danielových bonbonech. „Není to špatné,“ prohlásil vědec spokojeně s pusou plnou zkaramelizovaných cukrovinek.

„Stejně je to zvláštní,“ protáhl se Sawyer.

„Co myslíš?“

„Tohle všechno a jak se to všecko v životě mění. Krmím tě tady bonbónama jako starší brácha nebo velkej spolužák mentor, jak to na těch vašich školách máte… a přitom kdybysme se v tý škole fakt potkali, nejspíš by ses na mě koukal pěkně seshora jako na blbečka, co sotva prolejzá z ročníku do ročníku.“

Daniel pomalu zvedl hlavu od plamenů a další porce marshmallows. „A ty bys mě šikanoval a vysmíval se mi do šprtů.“

Sawyer udělal něco hodně neobvyklého – uhnul pohledem. „Nejspíš jo,“ připustil. „Bylo to to jediný, jak jsem se uměl bránit, když jsem měl pocit příkoří. Nejlepší obrana je útok, znáš to.“

„To nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Každopádně teď na tom vlastně ani nezáleží. Nejsme děti ve škole. Ještě, že tak. Teď je to s tebou docela snesitelné.“

„To má bejt poděkování za večeři a za společnost?“ uchechtl se Sawyer.

„V podstatě ano.“ Daniel mu podal klacek s několika opečenými bonbony, rychle se podíval na hodinky a pak zahrabal hlouběji do spacáku. Na chvíli se zase rozhostilo ticho.

„Ty, vědátore?“

„Hm?“

„Co Scullyová?“

„Vypadá to, že bude v pořádku. Konstantoidy snad fungují.“

„To jsem nemyslel,“ ušklíbl se Sawyer. „Jak jste na tom?“

Daniel zamrkal. „Jak to myslíš?“

„Ty víš jak.“

„Hm… nijak. Nebo spíš pořád stejně.“

„Nekecej. Byli jste spolu celej předminulej víkend a vrátili jste se jako dva spiklenci.“

„To byla výjimečná situace.“

Sawyer postavil svou whisky na zem, až to žuchlo, a šel k věci. „Přestaň kličkovat, Danny. Líbí se ti přece, ne?“

Daniel se díval kamsi do lesa.

„Vidíš, nepopřels to. Na tom nic není, že se ti líbí,“ trval na svém Sawyer. „Je to pěkná holka.“

„Tak proč si s ní nezačneš sám?“ odsekl trošku podrážděně vědec.

„Není můj typ. A taky na to teď úplně nemám náladu.“

Opět se rozhostilo ticho, tentokrát lehce napjaté. Hovor skončil tam, kde skončit logicky musel, a ani jednoho z mužů to nezavedlo do úplně příjemné situace. Danielovi se sice Sawyerův výslech vůbec nezamlouval, ale podařilo se mu jeho útoky odvrátit a vyhmátnout parťákovo citlivé místo. Ale Sawyer se stáhnout nehodlal, zvědavost mu to nedovolila. Po chvíli se k tématu opět vrátil.

„Neříkej mi, žes byl celej víkend sám s holkou, která se ti líbí, ona tě ošetřovala, popíjeli jste, užívali jste si muziku… a ty ses jí ani jednou nepokusil dát pusu. Pokud jseš aspoň trochu normální, tak to prostě není možný.“

„Ne, Jime, nepokusil,“ podíval se na něj Daniel pohledem, v němž byla patrná docházející trpělivost. „Už jen proto, že s tímhle,“ ukázal si na jizvu na rtu, „by se to dělalo dost špatně.“

„Na tom něco je,“ uznal Sawyer. „Ale tak mi neříkej, že sis to aspoň nepředstavil.“

Daniel ze sebe shodil spacák a vstal. „Díky za společnost, Jime, ale je čas skončit,“ protáhl se. „Budu se muset pustit do těch měření. Budu se pohybovat tady v okolí, jak jsme se domluvili, dobře?“

* * *

Sawyer se natáhl na podložce, jednu pistoli měl v kapse, druhou nataženou vedle hlavy, a odpočíval s přivřenýma očima. Doopravdy ale nespal, vnímal vzdálené probleskování silné čelovky, zvuky lesa, Danielovy vzdálené pomalé kroky a občasné pípání přístrojů. Jakmile se ozvalo něco nestandardního, hned kontroloval situaci. „Dobrý, Danny?“

„Ano,“ odpovídal důsledně Daniel s tím, že zakopl nebo mu upadla část vybavení nebo něco podobného. Obešel si pokaždé asi hodinové kolečko, pak se vrátil do tábora, na chvíli zalezl do spacího pytle, aby se zahřál, a pak vyrazil na další obchůzku.

Skončil kolem čtvrté hodiny ranní. Opět pobalil své přístroje do batohu a velké tašky a pak v matném světle přenosné svítilny kontroloval svoje zápisky. Všecko bylo v normě, jen zóna kolem hlavního anomálního průsaku podle naměřených hodnot vypadala, jako by se během noci střídavě mírně zmenšovala a zvětšovala.  Ale nic nedunělo, intenzita světla se neměnila, neobjevila se radiace ani magnetismus. Fyzik vlastně ani nevěděl, jestli je spokojený nebo ne – první noc měření neodhalila nic nestandardního. Na jednu stranu byl rád, že se anomálie zklidnila a snad nehrozí žádné riziko, na straně druhé jej mrzelo, že nic nezjistil.

Daniel si přisedl blíž k ohni, protože se do něj začínala dávat zima. Mrzlo a oheň už dávno vyhasl. Šustění jeho věcí probralo Sawyera z polospánku.

„Zima, co, Danny?“

Vědec, kterému z bundy koukaly jen oči a nos a od úst mu šla pára, přikývl. „Větší, než jsem čekal.“

„Jsme ti to říkali, že tady bude zima. A je nad ránem, to je vždycky nejhorší,“ konstatoval Sawyer. Pak ožil. „Počkej, vždyť sis s sebou bral termosku s kafem. Máš to ve svým báglu. Vybal to!“

Daniel se ošil. „Hm… už jsem to v noci vypil. Potřeboval jsem zůstat vzhůru.“

„Sakra, vždyť toho byl snad litr, Danny,“ zavrčel Sawyer zklamaným tónem. „Myslel jsem, že mně taky něco necháš.“

„Promiň, Jime,“ zatvářil se Daniel omluvně. „Přiložím aspoň něco na oheň.“

„Tohle už se ti nerozhoří, Danny,“ prohlásil Sawyer rezignovaně a také se vyhrabal ze spacáku. „Musíme to rozdělat znova. Kurva, to je zima.“

Za pár minut se jim sice povedlo oheň znovu rozdělat, ale navlhlé, ze země sesbírané dřevo spíš už jen čoudilo, než aby hořelo. „Zítra si musíme nasbírat zásobu na celou noc,“ otřásl se Sawyer. Daniel naproti němu jen nepatrně přikývl, aby z tepla spacáku a oblečení náhodou nevykoukl ven větším kusem pokožky, než bylo nutné.

„No nic, teď není čas na hrdinství,“ prohlásil po chvíli drkotání zuby Sawyer. Vytáhl svou lahev, v níž byly skoro ještě tři čtvrtiny obsahu. „Na, vědátore, teď už si dej a nekecej.“

Tentokrát už Daniel neprotestoval.

* * *

Čekání na svítání bylo skoro nekonečné. Když pro ně v osm ráno přijel zbytek skupiny, Sawyer s Danielem ani nebyli schopni pobalit své věci. Daniel se okamžitě rozběhl do outlanderu a přitiskl prochladlé prsty k topení, Sawyer sebou hodil na sedačku spolujezdce v druhém autě a toužebně se zadíval na Chris. „Kafe! Jedem!“

Dívka se zatvářila chápavě a soucitně. „Jen co ti dva sbalej vaše nocoviště.“ Zapnula topení naplno, Desmond s Frankem rychle naházeli nesbalené kempovací vybavení do kufrů obou aut, zaházeli ohniště sněhem a rozjeli se k Oroville.

Po pořádné snídani a dávce horkých nápojů se skupina vrátila do motelu a Sawyer s Danielem šli spát. Sawyer ještě zaúkoloval Chris, která odjížděla sama do Sacramenta pro fotografické vybavení, aby jim pořídila kempovací vařič, kotlík a zásobu kávy a čaje. Zbylá trojice jela provádět další měření podle Danielových instrukcí. Vědec po určitém váhání souhlasil, že už nebudou bazírovat na původně stanovených dvojicích, které měly plnit funkci konstant, a že mohou vyrazit sami – jen Desmond musel ukázat své konstantoidy. Daniel terénní skupině také připomněl to, že se v blízkosti průsakových lokalit nesmějí pohybovat se zbraněmi.

Po čtvrté hodině odpolední se vrátili s vybitými telefony a zápisníky plnými naměřených hodnot. Daniel, který se mezitím stihl trochu vyspat, byl už zase čilý a po aktuálních datech jen skočil. Letmo si je projel, přikyvoval, udělal si několik stran poznámek do zápisníku a opět si sbalil svůj měřicí batoh na noc. Daty z předchozí noci a uplynulého dne nakrmil software ve svém notebooku a spustil výpočty. V dohodnutý čas pak vyzvedl Sawyera – ospalého, ale nachystaného – a vydali se k odjezdu. Sawyer ještě zabušil na Chrisiny dveře. Otevřela po delší chvíli.

 „Máš, Scullyová?“ zatvářil se Sawyer zvědavě.

„Jo,“ zazubila se a podala mu tašku s vařičem a zásobami horkých nápojů. „Máte tam i horkou čokoládu v prášku, cukr vám možná v noci přijde k duhu.“

„Ty jseš prostě skvělá,“ prohlásil vděčně Sawyer. „Danny, Scullyová nás zachránila.“

Vědec si tak přízemních věcí nevšímal. Očividně ho cosi zaujalo v Chrisině pokoji, kam teď zvědavě nakukoval. Bylo tam podivné šero. „Můžu dál?“ dožadoval se.

„Jo, ale nerozsvěcej, prosím,“ upozornila ho dívka.  Odvedla oba účastníky noční výpravy do svého zešeřelého pokoje se zataženými závěsy a zamířila ke dveřím do koupelny. Místo látkového závěsu, který tam měl být standardně, tam teď visel těžký a bohatě nařasený černý samet. „Chvilku tady počkejte. Je tam málo místa,“ upřesnila.

Vklouzla do koupelny a bylo slyšet šátrání, pak cvaknutí. „Dobrý, pojďte sem. Opatrně a hlavně venku nerozsvěcejte,“ zdůraznila znovu.

Daniel a Sawyer vkročili za dívkou do maličké koupelny zalité červeným světlem. Žárovka ve světle nad zrcadlem u umyvadla byla vyměněná. Dále bývalá novinářka přes umyvadlo i přes vanu umístila police vyndané z šatní skříně a na ně rozestavěla fotografické potřeby, nádoby na vyvolávání, pod umyvadlem stály lahve s chemikáliemi, všemožné odměrky, kleštičky a další pomůcky, a na vaně trůnil velký přístroj, vzdáleně připomínající velký mikroskop.

„To se mi snad zdá. Ty se mi snad zdáš,“ vydechl Daniel a nevěřícně se zadíval na Chris, která stála těsně vedle ně, jak stáli namačkaní vedle sebe v maličkém prostoru mezi umyvadlem a vanou. Tvář měla vybarvenou v přízračně červeno-černých tónech. „Tos všecko stihla za jeden den?“

„Nebylo to tak těžký,“ usmála se rozpačitě. „Nejhorší bylo to sehnat a pak to sem nanosit, pak už to bylo v pohodě. Nakonec jsem Franka ani nepotřebovala, takhle to mi to přijde dobrý. Večer to chci zkusit. Dlouho jsem to už nedělala, ale snad to nějak zvládnu.“

„O tom nepochybuju,“ hlesl Daniel s pohledem upřeným na vybavení.

„Akorát teda nevím, kde se budu umývat,“ dodala dívka zamyšleně.

„Můžeš přijít k nám,“ prohlásil Sawyer. „Nebo k Dannymu.“

„Vlastně chci říct Frankovi,“ řekla Chris věcně. „Vy bydlíte po dvou a máte koupelny víc vytížený. On tam je sám.“

Opatrně se vymotali z dívčiny koupelny, tak, aby nikdo do ničeho nevrazil. Chris je pustila ven, pečlivě za sebou zavřela dveře koupelny, zatáhla sametový závěs a šla po paměti rozsvítit. Sawyer do Daniela šťouchl loktem. „Šikovná,“ zaculil se uznale.

* * *

Pak už byl nejvyšší čas vyrazit, měli zpoždění. Cestou se ještě stavili na rychlou večeři, aby se na tábořišti nemuseli zdržovat přípravou jídla a aby Daniel mohl rovnou jít měřit, usoudí-li, že to je potřeba. Miles a Desmond je vyložili je na tábořišti a opět odjeli.

Daniel si opět šel rozestavovat stojany na přístroje a Sawyer v postupujícím soumraku nanosil obrovskou hromadu relativně suchého dřeva, po předchozí noci už se nehodlal nechat zaskočit noční zimou. Pak vybalil nový kotlík a spokojeně se jal vařit několik litrů silného čaje. Během večeře a popíjení toho tentokrát moc nenamluvili. Sawyer byl znatelně ospalý. Danielovi se ulevilo – netoužil po další vlně výslechu a zvědavosti. Včera v noci, když Jima konečně definitivně uťal, pak ještě dlouho nemohl dostat z hlavy představu, kterou mu tam parťák nasadil – totiž jak líbá jisté děvče a hladí je po zářivých vlasech. Po dnešku by ta představa určitě nabyla červeného odlesku.

Začala druhá noc v chladu Sierra Nevady.

1003 – Co udělá Kate

Kate se narovnala z předklonu a vyčerpaně si hřbetem ruky otřela ústa. Zatoužila vydat se k prameni, ale zesláblé nohy ji taktak udržely, jít odmítaly. Opřela se o strom na okraji džungle, kousek od své zahrádky, a pozorovala kouřící louži zvratků, kterou právě udělala. Byla ráda, že se dnes ještě nenasnídala – jídla by byla škoda. Když nevolnost přešla, vyrazila konečně pomalu k vodě a tam si vypláchla ústa a pomalu se napila. Konečně se jí udělalo lépe.

Dřív doufala, že jí bývá špatně kvůli něčemu na Ostrově, a že si na to časem zvykne. Když se její stav spíš pomalu horšil, začala ztrácet naději. Definitivně to pohřbil Hurley – když je informoval o unikající radiaci, pochopila, co se asi děje. Z nějakého důvodu se vystavila ozáření víc než Claire a Charlie… a teď se u ní nemoc rozvíjela. Její nevolnosti a slabost tomu nasvědčovaly.

Charlieho noční záchvaty se pomalu lepšily, když s ním části nocí trávil Černý. Claire se opět začínala uklidňovat a mít lepší náladu. Začínala věnovat svou pozornost i něčemu jinému, než byl jen chlapeček. A tak se jí jednoho večera Kate opatrně zeptala, jestli náhodou při svých dřívějších toulkách po Ostrově někde nenašla měřiče radiace, o kterých se před nimi zmínil Hurley.

„Nic takovýho jsem neviděla,“ zatřásla hlavou Claire odmítavě. „Nepotřebujem to. Tady jsme v bezpečí. Charlie to říkal. A Hurley,“ zatvářila se trošku pochybovačně, „říkal to samý. Tady nic není.“

Pak se na Kate zkoumavě podívala. „Proč se na to ptáš?“

Kate, která dosud seděla u jídelního stolu na židli, se unaveně opřela o složené ruce. „Myslím, že mi něco je. A mám trochu strach, jestli to není to, o čem mluvil Hurley.“

Claire se se na ni zadívala ještě ostražitěji. „No, nevypadáš moc dobře. Ale… ty nemůžeš bejt nemocná. Nebudeš nemocná.“ Zatřásla hlavou, jako by tím, že to sama popře, zaháněla i skutečnost.

Kate si povzdychla. „Není mi dobře. Neříkej mi, že sis toho nevšimla.“

„No… jo. Ale nebudeš nemocná. Charlie říkal, že tady budeme v bezpečí.“ Claire se zase začínala vracet ke svým mantrám.

„Asi jo. Nech to být, Claire, a zapomeň na to. Bude to určitě dobrý,“ mávla nakonec rukou Kate. Zalitovala, že jí o svých problémech řekla. Nemělo to smysl – Claire ve chvíl, kdy ji něco znejistělo nebo vystrašilo, opět spadla do svého starého uvažování a fungování a zarytě se držela svých utkvělých myšlenek.  

* * *

Kate se cítila mizerně i kvůli tomu, kvůli čemu je naposled navštívil Hurley. Když se dozvěděla, že Černý nejspíš něco provedl Richardovi, vyděsilo ji to. Černého dlouhé nepřítomnosti v uplynulých několika dnech a jeho napětí teď dávaly úplně jiný smysl. Kate to děsilo – pokud ublížil Richardovi, se kterým na Ostrově žili vedle sebe dlouhá desetiletí a až teď ho napadl, muselo se něco razantně změnit. Když to něco v Černém vzbudilo takovou nenávist vůči Richardovi, co by to mohlo způsobit třeba vůči ní? O Richardovi a Hurleyho návštěvě tedy nemluvila ani s Claire, ani s Černým. Hurley se nevrátil, takže opatrně doufala, že Richarda našel a vše se vyjasnilo… ale dobře jí nebylo.

Od toho dne, kdy je Hurley navštívil naposled, nemohla spát. Ráno jí proto bývalo ještě hůře než předtím.

Černý ji průběžně sledoval ostražitým pohledem. Jednoho večera, když Claire koupala Charlieho, si k ní přisedl.

„Kate, ty se bojíš,“ konstatoval. Nebyla to otázka.

Tmavovláska rezignovaně a mírně přikývla. Neměla sílu lhát a nemělo to smysl, on to stejně věděl.

„Mě se bát nemusíš. Když děláš to, co dělat máš, nikdo ti neublíží. Chráním vás s Claire i s malým, to přece víš.“

„Před čím?“ neovládla se. „Před čím nás chráníš?“ Snažila se zkrotit své myšlenky, ale všecko v ní chtělo ty věty doříct: nemusíš nás chránit před okolím. Potřebovaly bychom chránit před tebou!

Viděl to a zadíval se na ni káravě. „Kate, na Ostrově jsou mnohem horší věci než já. A ty bys to měla vědět.“

„Nevím, co přesně myslíš,“ zaváhala.

„Vidělas toho tady už hodně.“

„Jo,“ přisvědčila ochable. „Vidiny. A fialová obloha. A šílenci na lodích. A teď lidi, co sem prochází z jinýho světa. A jaderný záření.“

„Před tímhle vším vás můžu ochránit, Kate.“

Nic neřekla. Černý viděl, že ji to moc neuklidnilo. Věděl, že žena zoufale přemítá o Richardově osudu, ale o něm se s ní i (a koneckonců i s Claire, kdyby na to došlo) bavit odmítal. Nebylo by strategické, aby věděly, jak moc se dokázal přestat ovládat. Před nimi si musel udržet tvář tvrdého, ale spravedlivého ochránce – a to, co udělal, spravedlivé nebylo, to už teď věděl. I proto Richarda vlastně nechal Hurleymu, aby si ho vzal zpět do svého tábora.

Kate mlčela a rýpala se v kůži kolem nehtu na palci. O něčem zoufale přemýšlela. Černý jí teď do hlavy nenahlížel – chtěl zase projednou zažít kus překvapení. Cítil, že mu Kate něco chce říct. Byl velice zvědav, jestli to bude to, co si myslel.

Z pobledlého obličeje vystupovaly pihy, víc než kdy předtím. Nakonec se na něj podívala a nadechla se. Oslovila ho tak jako kdysi. „Jacku, co to se mnou je? Jsem nemocná?“

Vrátil jí pohled. Pomalu, ale nesmlouvavě přikývl. „Ano. Tos poznala sama.“

Také lehce pokývla, sama pro sebe. Nepřekvapilo ji to.

„Co mi je?“

„Kate, to ti teď říct nemůžu. Nejsem už lékař, i když pořád vypadám jako on.“

„Ale říkals, že…“

„Na tom teď nezáleží.“

Kate zaraženě zmlkla. Pak znovu promluvila. „Je to vážný, ta moje nemoc?“

„Musíš vědět sama, jak se cítíš.“

„Je mi zle,“ přiznala. „Čím dál hůř.“

Pak k němu zvedla pohled. „Jacku… je to z toho radioaktivního záření? Dostalo se to i sem?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě, pevně a jistě.

Překvapeně zamžikala. Byla si jistá, že se dozví opak. „Vážně to tady není? Myslela jsem, že…“

„Nenechal bych vás tady, kdyby to tady bylo nebezpečné. Opravdu jsi ještě nepochopila, že vás chci a potřebuju mít živé? Odvedl bych vás pryč, kdyby se to sem dostávalo. Není to tady.“

„Tak co se mnou je? Nakazila jsem se něčím, ještě než jsem sem přišla?“

„Možná.“

 Pak se zvedl a odešel vystřídat Claire k Charliemu, který usnul. Po Kate se už jen ohlédl. „Jdi spát. Musíš odpočívat, když ti není dobře.“

* * *

Jednoho rána se rozhodla. Když Claire připravovala Charliemu snídani a ona šla pro vodu, cosi se v ní vzbouřilo. Cosi, co v ní dávné roky dřímalo, ale stále to tam bylo. Vyvolalo to v ní příval síly, nečekané a netušené. Zahodila kanystr se zbytkem vody a aniž by se ohlédla směrem k Dharmavillu, rozběhla se pryč do džungle. Zase byla tou dívkou, kterou bývala kdysi – zrozenou k útěku.

Běžela džunglí, čekala, že ji každým okamžikem dostihne černý oblak a pak přijde mučivá bolest v hlavě, nebo ji vyzvedne a otluče o stromy jako hadrovou panenku. Ale nic takového se nestalo. Jediná bolest, která přišla, bylo píchání v boku. Kate zpomalila, ale nezastavila se. Běžela, aniž by věděla kam. Občas jí hlavou prolétlo, jestli v příštím kroku nevpadne do toho záhadného pásma a nestane se něco příšerného. Ale nezastavilo ji to. Najednou jí žádná z hrůz, které na Ostrově mohly čekat, nepřišla tak hrozivá, aby se zastavila a vrátila se k tomu neustálému napětí a nejistotě, v nichž žila poslední měsíce.

Po nekonečné době se před ní džungle rozevřela… a ona vyběhla na pláž. Zastavila se a pokusila se zorientovat. Rozhlížela se a čekala, že každým okamžikem uvidí něco známého – vždyť tady strávila tolik času a bývala by řekla, že Ostrov zná docela dobře. Ale teď ho nepoznávala.

Nepoznávala už ani to ráno. Ještě před chvílí, když šla pro vodu, byla obloha modrá a všecko normální. Ale teď… Vzduch kolem ní se divně vlnil a nebe získalo nepřirozeně oranžovou barvu. Kate se nevěřícně zadívala vzhůru. Oranžové spirály se stáčely všude kolem a budily v ní iracionální hrůzu. Vypadalo to, jako kdyby vzduch kolem ní hořel. Ale horko necítila.

„Co…“ vykřikla sama pro sebe, i když věděla, že ji nikdo neuslyší. Slova se kolem ní začala odrážet v podivné ozvěně, jako by byla uprostřed tunelu.

Svět se dál vlnil a její děs se stupňoval. Otočila se a chtěla utíkat pryč – radši zpátky do džungle a snad i do toho šíleného Dharmavillu, k tomu šílenci v Jackově podobě. Ale i to teď znělo líp než tohle.

Jenže pak zjistila, že nemá kam utéct. Džungle zmizela, vlnivé spirály byly všude kolem ní a ona nemohla dál. Jako by ji něco uzavřelo v bublině plné oranžových vln.

Kate se rozkřičela. V dálce se ozvaly rány.

* * *

Probudila se v propocené posteli a dál slyšela rány. Chvíli nechápala, co se děje a kde je. Pak jí došlo, že je v malém pokoji, který jí sloužil jako občasná ložnice, a že někdo tluče na její dveře.

Claire vpadla do pokoje až ve chvíli, kdy Kate uvnitř zmlkla, jako kdyby čekala, až pomine nebezpečí, které Kate ohrožovalo. Tmavovláska ležela na okraji postele a třásla se. Claire se jí na nic nevyptávala. „Něco se ti zdálo,“ konstatovala jenom. Kate nereagovala. Nereagovala ani na její neohrabaný pokus o objetí a utěšení. Claire se brzy stáhla a odešla.

Kate se zavřela do sebe. Mluvila jen občas na Charlieho, jinak ne.

Stále se jí vracely útržky toho snu. Jiné noční můry ve dne bledly, ale tenhle ne.

Věděla, že v ní v tu noc vybublalo to, po čem toužila celé poslední měsíce – zoufalá a potlačovaná touha po útěku, nutkání dostat se pryč z toho šíleného sevření a neustálé kontroly a sebekontroly, to vše zdušené strachem z toho, že by pokus o útěk byl potrestán. A i když se ve snu nakonec vzchopila a pokusila se… skončilo to katastrofou. Nemohla pryč. Nebylo kam.

Černý zůstal toho dne v jejich domku, jako by ji hlídal. Kate věděla, že jí vidí do myšlenek a že musí vidět útržky její noční můry, ale bylo jí to jaksi jedno. Tušila, že i on ví, že to byl sen, nikoli její plány nebo myšlenky. A on ji za výjevy útěku skutečně nepotrestal. Nepotrestal ji ani za jiné myšlenky, které v její hlavě viděl, a které se tam dostaly už za jejího vědomí.

„Nevrátím ti ji,“ řekl jen suše.

Kate dobře věděla, o čem mluví. „Já vím.“

„Nezkoušej to ani jinak. Nenechám tě to skončit. Potřebuju tě tady, už jsem to říkal.“

„Já vím.“

Vzpomínka na pistoli, která ji kdysi příjemně tížila v kapse nebo za opaskem, se rozplynula.

* * *

I další noci se Kate zdálo o pokusu o útěk. Tentokrát neutíkala bezhlavě, ale odcházela v noci, pomalu a tiše. I tehdy útěk skončil nezdarem – svět se kolem ní náhle smrskl, uzavřel ji v neproniknutelné kapsli a ona se probudila hrůzou.

Tentokrát však nekřičela a nebyla ve své posteli.

Cítila vlhko a cosi poddajného kolem sebe. Rozhlédla se; nic nepoznávala. Byla tma a kolem se ozývaly noční zvuky. Až když nohou narazila na kus dřeva porostlého liánami, pochopila – byla v noční džungli. Choulila se u velké liány a jednu ruku měla sevřenou v pěst. Mezi prsty jí protékalo cosi mazlavého, lepivého.

Uvědomila si, že to samé cítí i v ústech. Udělalo se jí nevolno a tu hmotu vyplivla. Vzápětí vydávila i zbytek.

V té chvíli se v džungli objevil Černý. Nezkoumal její myšlenky, nemusel – vše mu bylo jasné. Rozpáčil jí sevřené prsty. Kate držela v dlani rozmačkané tmavé plody.

V noci se ve spánku vykradla ven, v džungli našla divoce rostoucí plody a jedla je, dokud se neprobudila.

Bylo jejím jediným štěstím, že ji v tu chvíli dohnala obvyklá nevolnost a ona většinu toho, co snědla, vyzvrátila.

Černý ji odnesl zpět do Dharmavillu. Bez výslechů, bez výčitek, dokonce i s náznakem něčeho jako něhy.

Bylo jí to jedno. Už ani neměla sílu cítit odpor, natož něco jiného.

Během dne se Kate udělalo zase lépe, pila studený černý čaj a dokonce i snědla něco málo z jídla, které jí pečlivě připravila Claire pod Černého dozorem, ale jinak jen letargicky seděla u stolu a zírala z okna.

V hlavě se jí objevovaly otázky.

Pokusila se zabít poprvé, nebo se její podvědomí během spánku snaží o něco podobného už delší dobu?

Byla tohle příčina její nemoci? Plížila se v noci v náměsíčnosti do džungle a tam se krmila jedovatými bobulemi?

Vědělo to něco v ní, že odtud nikdy neuteče… a zároveň že k definitivnímu a tomu nejzoufalejšímu řešení nemůže sáhnout vědomě, protože by se to okamžitě dozvěděl Černý a nenechal by ji skutek dokonat – jak včera sám řekl?

Kate si s nesmírnou lítostí uvědomila, že už nechce žít. A že nějaká její část to ví už dávno. Teď to pochopila v plném rozsahu.

Necítila šok, ale jen smutek. Smutek z toho, že se ona, právě ona, ta, která vždycky bojovala! dostala tak hluboko.

Ještě horší smutek však pramenil z toho, že věděla, že bude žít dál.