1007 - Bílá tma

Do společenské místnosti orovillského motelu vlétl meteorit v podobě trojice dorazivší z hor.

„Dane, zase to tam bylo. Ty vibrace a světlo,“ sdělil Desmond bratrovi.

„Jsi v pořádku?“ vyskočil vědec. Bratr ho odbyl souhlasným mávnutím.

Pak se ozval Sawyer. „Máme větší problém. To svinstvo umí zabíjet.“

„Cože?“ vytřeštil Daniel oči.

Na Sawyera, Franka a Desmonda se upřely pohledy druhé poloviny skupiny.

„Jo, zatraceně,“ potvrdil Sawyer. Odvyprávěl jim, co se v lokalitě C stalo. „To zvíře se proti nám rozběhlo jako nějakej zatracenej sebevrah. Chtělo nás to zabít. Místo toho to zabilo sebe.“

„Nemohlo to bejt nějaký nemocný?“ přemýšlel Miles.

„Můžem tam poslat správu parku, aby tu zdechlinu odvezli do kafilerie a udělali nějaký testy,“ navrhla Chris.

„To v žádném případě!“ Daniel tu větu vykřikl nahlas. Všichni se k němu obrátili, včetně dívky, která se zatvářila překvapeně a poněkud ukřivděně.

„To v žádném případě nemůžeme,“ zopakoval vědec mírněji, ale stále dost důrazně. „Právě jste mi řekli, že tam dnes došlo k další extrémní anomálii, která podle všeho výrazně ovlivnila chování živočicha a přiměla ho k netypickému, výrazně agresivnímu chování. Ta anomálie se v dané lokalitě v posledních dnech objevuje opakovaně. Nemůžeme tam poslat člověka. Když to tohle způsobilo u zvířete, co myslíte, že to udělá s člověkem?“

Šestice se po sobě vytřeštěně zadívala. „Kristepane, no jo,“ vydechla novinářka.

Daniel dál pokračoval. „Nemůžeme tam nikoho poslat. Naopak, měli bychom to místo nechat zabezpečit, aby tam nikdo nechodil.“

„Nemáš žádný podklady, Dane,“ řekl Miles. „Správa parku nás s tímhle pošle do háje. Nemůžeš jim povídat o vibracích, otřesech a záření, který se tam objevuje jen někdy. Vsaď se, že jakmile to budeš chtít zdokumentovat, neobjeví se to.“

Daniel potřásl hlavou. V hlase se mu objevil naléhavý tón. „Nemůžeme…“

„Něco vymyslíme, brácho,“ vstoupil do hovoru Desmond.

„Možná se to vyřeší samo,“ řekl rozvážně Frank. „Během pár dní se má dost zhoršit počasí. Pokud napadne půlmetr sněhu, se do těch končin už nikdo nedostane a bude po problému. Pokud ta anomálie v týhle síle má trvat jen omezenou dobu, mělo by to být vyřešeno.“

„Ale…“ protestoval Daniel.

„Žádný ale, Dane,“ uťal ho Desmond. „Nemůžeme s tím nic dělat. Nebudeme se tím teď zalamovat. Ber to jako rozkaz.“

Všem bylo jasné, že po takovém vývoji událostí se další kolo venkovních nočních měření konat nebude – dokonce i Daniel souhlasil s tím, že během vrcholné fáze aktivity není rozumné pohybovat se venku sám a na delší dobu. Hodně ho to mrzelo, protože právě kvůli těmto dnům a nocím sem jeli, ale teď mu bylo jasné, že by to bylo příliš velké riziko.

Měření tedy byla zrušena na další dva dny a zůstávalo otázkou, zda se do hor v noci ještě vrátí. „Budeme tady už týden. Neměli bysme se taky někdy vrátit zpátky do L. A.?“ rýpl si lehce Sawer.

Frank souhlasil. „Měli bychom se taky ozvat Adamovi ohledně Bonnie. Toho letadla,“ upřesnil. „Tvrdil sice, že to nespěchá, ale já bych to nezdržoval, lidi. I nám se to bude hodit. Můžem se sem potom, koneckonců, vrátit letadlem. Ušetří nám to hodně času.“

* * *

Po noci, strávené tentokrát v klidu a teple motelu, vyrazila celá skupina na snídani a poté se shromáždili k plánu na daný den. „Takže dneska večer bude výročí,“ poznamenala Chris. Nemohla si pomoci a musela to pořád připomínat.

„Co čekáš, že se stane, Scullyová?“ zadíval se na ni Sawyer.

Dívka jen pokrčila rameny. Slova se ujal Daniel. „Rád bych zase vyrazil na měření, dokud je aspoň trochu slušné počasí. Franku, jaký je výhled?“

Pilot jim nastínil aktuální předpoklad vývoje počasí a Daniel chvíli uvažoval. „Ano, to by šlo. Vyrazme ještě jednou do terénu. Vzhledem k aktivitě anomálních lokalit se můžeme držet u cest, které vypadají být celkem bezpečné. Já si ještě udělám několik měření a pak uvidíme, co dál.“ Očividně se nechtěl vzdát naděje a doufal, že se výlet do Sierra Nevady ještě protáhne.

„Já jsem taky chtěl něco vyzkoušet,“ ozval se neočekávaně Miles. „Rád bych ještě jednou zkusil to tábořiště.“

„To teď není moc rozumnej nápad,“ zamračil se Sawyer.

„Proto říkám, že bych to rád zkusil,“ zdůraznil poslední slovo Miles. „Nijak na tom nebazíruju, ale aspoň to zkusme. Popojeďme se podívat blíž a zmapujme si, kam se dá dostat. Když zjistíme, že to stojí za pytel, vrátíme se. Cesty přece zatím jsou sjízdný bez problémů.“

„Dobře,“ uzavřel věc Desmond. „Vyrazíme teda do terénu. Běžte se sbalit a nachystat auta.“

„Já se nezúčastním, jestli to není problém,“ ozval se Frank. „Ta zima mi nedělá dobře na kolena.“ A taky netoužím vidět další harakiri zvířata, ktreým přeskakuje ze záhadnýho záření, pomyslel si.

„Takže nám bude stačit outlander, fajn,“ přikývl Desmond. „Tak jo, rozchod a za hodinu vyrážíme.“

* * *

Vyrazili. V outlanderu byli v pěti trochu natěsno, ale dalo se to zvládnout. V řízení se střídala Chris a Desmond, který usoudil, že je načase, aby si začal zvykat na řízení vpravo na silnici. Stále měl v podvědomí levostranné britské řízení, ale teď vyhodnotil, že je čas na tom zapracovat.

Daniel si během cesty nechal několikrát zastavit u lokalit A, B i C. „Nestihneme pořádně proměřit všecko, ale aspoň budeme mít dobře zpracované tyhle tři počáteční lokality,“ konstatoval smířeně.

Na každém z míst se čtveřice mužů se rozdělila na dvojice a věnovali se měřením a experimentům pod Danielovým vedením, Chris fotografovala. Když se přehoupla druhá hodina odpoledne, usoudil Daniel, že by to pro dnešek stačilo. Skončili u lokality C.

Všecko vypadalo stejně. Anomálie byla silná a rozsáhlá, ale stabilní. Světlo bylo klidné a výrazné – oproti předchozím dnům se zatáhlo a nafialovělá záře byla výraznější. Byla bez vibrací a bez zvuků. Žádná radiace, žádný magnetismus. Nebýt mršiny zvířete, kterou našli přesně tam, kde to popsali Desmond, Frank a Sawyer, nic by nenasvědčovalo tomu, že se tam odehrálo něco divného.

Stáli u starého známého průsaku a pozorovali nafialovělé světlo. „Víte, co mi to připomíná?“ pronesla zamyšleně Chris.

„Mládí na diskotékách?“ uchechtl se Sawyer.

„Ne,“ odtušila dívka klidně. „Na ty jsem nechodila. Ale… trochu to připomíná polární záři, nezdá se vám? Taky někdy bývá fialová. Akorát že to nejde z oblohy, ale ze země.“

„Zajímavé,“ pronesl Daniel pomalu a zadíval se na ni. „Právě jsi zmínila na něco, o čem uvažuju už pár dní.  Ta podobnost tam je. Polární záře úzce souvisí s magnetickým polem. Jsi si jistá, žes mi v minulých nocích, když jsem byl v terénu, nechodila tajně číst poznámky?“ Mrkl na ni, očividně měl dobrou náladu, navzdory překopaným plánům.

Chris zareagovala pobaveným úsměvem, zato Sawyer se rozchechtal. „Myslíš ty svoje černošedý zápisníčky? Ty taháš všude s sebou. Nevím, jak by se s k nim Scullyová dostala. Nehledě na to, že lézt do cizích poznámek, to k ní nesedí, že, Scullyová? I když… co já vím, co by schopná novinářka pro dobrej materiál udělala.“

Chris po něm se smíchem hodila sněhovou hroudu. Sawyer se nedal pobízet a útok opětoval. Desmond, Daniel a Miles se o několik kroků stáhli, aby také nějakou neschytali.

Desmond učinil formální pokus dovádějící dvojici zklidnit, ale pak nad nimi mávl rukou. Aktéři sněhové bitvy se drželi striktně daleko od průsaku a zatím byl klid – takže usoudil, že chvíle na oddych a odpočinek ničemu neuškodí.

Daniel to pozoroval s nevěřícným a trochu zneklidnělým výrazem. Ani on sám si nebyl jist, zda ho víc zneklidnila Chrisina zmínka o polární záři, anebo rozverné dovádění Chris a Sawyera, které si oba očividně užívali. Není můj typ, ozvalo se Danielovi v hlavě to, co před pár dny v noci řekl Sawyer. Teď to tak ale nevypadalo. A Daniel si s nepříjemným pocitem uvědomil, že ho ten pohled vůbec netěší. Raději se vrátil ke svým úvahám o polární záři a o možných poruchách magnetismu kolem pólů. Zvažoval, zda by nějaký takový jev nemohl být příčinou poruch jeho hodinek. Bylo mu však jasné, že o několik desítek hodin času ho porucha magnetismu připravit nemohla. Ale i tak tato varianta stála za prozkoumání.

„Jako malí,“ komentoval sněhovou bitku pobaveně Miles. Ale vlastně proč ne. I jemu se chvíle odlehčení hodila. Vzápětí měli vyrazit směrem k tábořišti a on z toho už teď neměl dobrý pocit, ale věděl, že to udělat musí, jinak nebude mít klid. 

Vzápětí mu kolem hlavy prosvištěla zbloudilá koule.

„Dost, lidi,“ zařval na Sawyera a Chris. „Potřebuju taky ještě něco zařídit.“

* * *

Outlander šplhal dál do hor. Anomálie při cestě byly klidné. Desmond se soustředil na řízení, Miles ho ze zadní sedačky navigoval, Daniel upřeně sledoval své přístroje a Sawyer s Chris se snažili zahřát po sněhové bitce. Nálada v autě byla odlehčená, jak by to po včerejšku nikdo nečekal.

Miles hleděl do podrobné mapy. Chtěl se dostat k odbočce do hor, která měla vést až k tábořišti. Bylo mu jasné, že tam už neprojedou, ale chtěl si situaci alespoň obhlédnut a vyhodnotit, jak by se tam dalo dostat s větším vybavením – bylo mu jasné, že Daniel tam bude chtít provést další kolo experimentů a od minula jeho vybavení značně nabobtnalo. Skútry už možná nebudou stačit.

Jeli pomalu. „Scotty, trochu na to šlápni,“ prohlásil rozverně Sawyer ze sedačky spolujezdce.

„Já bych rád, ale nechce se tomu. Jsme moc těžcí. A taky je tady čím dál víc sněhu,“ odtušil Desmond. Stále stoupali a auto jelo stále neochotněji.

Miles vzadu vzhlédl od mapy. „Desi, nevykašleme se na to?“

„Chtěls tam jet ty, Enosi,“ ozval se Sawyer. „Chtěl sis tam něco zjistit, ne?“

„To počká,“ odtušil Miles. „Jedeme do čím dál větších kopců a tam to lepší nebude. Bude rozumnější se vrátit.“

„Dobře,“ poznamenal Desmond s pohledem upřeným na silnici. Ocitli se v místech, která už nikdo z nich neznal, dosud tak daleko nezajeli. Venku semtam prolétla vločka. „Milesi, kde bude nějaký širší místo nebo odbočka, kde by se šlo otočit?“

Chris se také naklonila k mapě. Chvíli jela prstem po silnici Oroville-Quincy a pak zvedla oči k Milesovi. Jeho výral byl všeříkající a bezstarostnost byla ta tam. „Před chvílí jsme tu odbočku přejeli. Další bude až směrem na to tábořiště, kam jsem chtěl.“

„Sakra,“ zahučel Desmond. „Jak je to daleko?“

„Tak dvě míle.“

„A pořád do kopce?“

Osádka outlanderu se po sobě rozhlédla. Všem bylo jasné, do jakého problému se předchozí bezstarostností dostali.

* * *

Auto se plazilo stále pomaleji, jak sněhu přibývalo. Pak začalo být cítit, jak prokluzuje, sněhovým řetězům navzdory.  „Zatraceně, nezpomaluj, Desi,“ zařval Saweyer. „Jakmile zastavíme, už se nerozjedem.“

„Dělám, co můžu!“ Desmond se pral s řízením, ale auto už ho neposlouchalo. Kola se točila, ale jen od něj odletovaly hromádky sněhu.

Desmond šlápl na plyn, outlander se naposled pokusil o pohyb dopředu, zahoupal se a spadl zpět do vytlačených prohlubní a už se nehnul.

„A do prdele.“

„Pusť mě k tomu, Scotty,“ zavrčel Sawyer. „Zkusím to. To byl nápad, nechat tě dělat si autoškolu v tomhle terénu.“ Oba muži otevřeli své dveře a do auta zavanula zima. Rychle se vyměnili. Sawyer už na místo řidiče sedal rezignovaně – když obešel auto a rychle vyhodnocoval situaci, zjistil, že se za nimi začaly zasypávat projeté koleje – nový sníh byl měkký a sypký a ochotně se svezl do prázdných míst. Ale třeba se stane zázrak, pomyslel si.

Nestal se. Auto nešťastně zavylo, ale nepohnulo se. „Všichni ven,“ zavelel nekompromisně Sawyer. „Zkuste zepředu tlačit. A taky to tím dost odlehčíme.“

Osádka se vysoukala z auta a zaujala místa. Jenže ani snaha o vytlačení nikam nevedla – auto už bylo v dolících tak usazené, že to prostě nešlo.

Sawyer vylezl z místa řidiče. „Zkus to ty, Scullyová,“ učinil poslední pokus. Zmrzlá Chris ochotně usedla za volant a do tlačení se pustila čtveřice mužů, ale ani to nevedlo k cíli.

„Nastrkejte něco pod kola,“ instruovala je dívka. „Větve nebo tak něco.“

„Ty jsou několik metrů od cesty pod závějema,“ zavrčel Sawyer. Vytahal z auta všecky koberečky a nacpal je pod kola, ale bylo to marné.

„Tohle nedáme,“ prohlásila nakonec Chris, spustila ruce z volantu a opřela se do sedačky, než neochotně vylezla ven.

Pětice se shromáždila kolem zapadlého outlanderu. „Takže co teď, vážení?“ pronesl řečnicky Sawyer.

„Zpátky do auta. Začíná být zatracená zima,“ zavelel Desmond. „Do auta a neotevírat, ať udržíme aspoň nějaký teplo a šetříme benzín.“

Znovu se naskládali na svá původní místa – největší Desmond se Sawyerem vepředu, ostatní vzadu. 

Venku se začalo stmívat a sněžilo čím dál víc.

„Frank měl s tím počasím pravdu,“ řekl ztěžka Desmond. „Jsem zvědavej, jak se k nám dostane odtahovka nebo tak něco.“

„Desmonde… jsme na oficiálně uzavřené silnici,“ promluvila tiše dívka. „V zimě je sem vjezd na vlastní nebezpečí. Nikdo pro nás nepojede.“

„Tos to nemohla říct dřív?“ zařval velitel a praštil pěstí do volantu. Chris si ale nenechala nic líbit. „Tys ty cedule cestou neviděl? A nikdo ostatní? Bylo jich tam několik. Nejsem tady snad jediná, kdo umí číst.“

„Nechte toho, tohle nám nepomůže,“ zasáhl Miles. „I tak to zkusíme. Zavoláme na 911 a uvidíme, co se dozvíme.“

„Ty si fakt myslíš, Enosi, že si někam zavoláme?“ řekl kousavě Sawyer. „Víš, jak to tady vždycky dopadlo s bateriema, žejo? Danny, jak jsou na tom ty tvý měřáky?“

„Anomálie je stabilní,“ utrousil vědec. Během posledního úseku cesty byl nezvykle zticha, plnil sice pokyny při vyprošťování auta, ale jinak se zaobíral svými měřeními.

„Takže jsme víte kde, vážení,“ řekl Sawyer a hodil svůj telefon na zem k nohám. Byl beznadějně vybitý.

Vzápětí ztichl i motor auta, který doteď odevzdaně předl.

* * *

V outlanderu se rozhostilo nepříjemné ticho. Pak se velení ujal Desmond. „Takže... strávíme noc tady. V autě neumrzneme, hlady ani žízní neumřeme a spát se dá i vsedě. Zejtra se k nám někdo dostane. Nemůžou nás tady nechat trčet v tomhle počasí několik dní. Nebo sejdeme dolů sami.“

Chris pochybovačně hleděla do vířících vloček skrz zamžené okénko. „V tomhle sněžení?“

„Tak pro nás pošlou někoho s rolbou nebo tak něco. Sakra, Frank ví, kam jsme jeli. Někoho sem pošlou,“ trval Desmond na svém.

„Tak jo,“ souhlasila dívka nepřesvědčeně. Přejela pohledem své parťáky vzadu. Miles skládal mapu a Daniel dál hleděl do svého černého zápisníku. Na poslední stránce nahoře stálo datum.

Chris těžce vydechla. 24. únor 2008. Přesně čtyřicet let poté. Ocitli se v situaci, ve které se úplně klidně mohli ocitnout tehdy ti chlapci. Když zvedla oči k parťákům, setkal se její pohled s Milesovým. „To datum, co? Vůbec to neříkej,“ řekl tiše.

„Podívám se, co máme vzadu v kufru,“ ožil najednou konečně Daniel a nahnul se přes zadní sedačku.

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil Desmond. „Zkus najít něco teplýho na sebe a něco k jídlu. Sakra, škoda, že jsme vyložili to vaše kempovací vybavení.“

„Jsou tu rezervní bundy, nějaká deka…“ přehraboval se Daniel. „No nic, já si na chvíli tohle vezmu a jdu si udělat pár měření.“

* * *

Interiér vozidla jako by v tu chvíli zatuhl v čase a trvalo až několik nekonečných sekund, než se znovu rozběhl.

„Co?“ ozval se zepředu Desmond. Byl přesvědčen, že špatně rozuměl.

„Půjdu si udělat pár měření,“ zopakoval klidně Daniel. „Strávíme tady celou noc, tak aspoň využiju čas.“

Všichni se na něj otočili s nevěřícnými pohledy. Daniel však čile popadl bundu, další dva přístroje, nacpal si zápisník do kapes, vyhoupl se z auta a věrný instrukcím, zabouchl za sebou rychle dveře, aby dovnitř nešla zima.

V tu chvíli se vzpamatovali Sawyer s Desmondem, oba vyskočili ze svých míst a oběhli vozidlo. „Nikam nejdeš, Dane,“ pronesl Desmond. Jeho hlas byl ještě ledovější než vítr, který venku fičel.

Bratr se na něj udiveně podíval. „Proč ne?“

Desmondův pohled byl podobně užaslý. „Protože NE, Dane. Potřebuješ to vysvětlovat?“

Vědec se ho pokusil obejít. Desmond mu zastoupil cestu a Daniel ho odstrčil – nijak důrazně, ale odstrčil. Desmond nechápavě zíral, zatímco k nim přiskočil Sawyer, popadl vědce za obě zápěstí, zvedl mu ruce k ramenům a přitlačil ho k autu. Outlander se pod náporem zahoupal. Daniel se pokusil vymanit, ale Sawyer ho držel pevně. „Okamžitě toho nech, Damny, nebo si tvůj ksichtík připíše další zásah,“ zasyčel výhružně. „Des řekl, že nikam nejdeš, tak nikam nejdeš.“

Daniel se snažil o odpor, ale Sawyer ho přitiskl ještě víc a dál mu důrazně domlouval. Odsekával jednotlivá slova. „Nikam nejdeš, Danny, protože jsme v horách, mrzne, kydá sníh a ty za prvním stromem umrzneš jako ti kluci před čtyřiceti rokama a sežerou tě medvědi, ty malej idiote.“

Miles a Chris uvnitř to nechápavě sledovali. „Co to proboha vyvádí?“ zašeptala dívka.

„Pamatuješ, jak nám Dan zdůrazňoval, abysme hlásili, když se někdo začne najednou chovat divně?“ odpověděl jí podobně tiše Miles.

Vzápětí se otevřely dveře na straně, odkud před okamžikem Daniel vystoupil. „Milesi, ven,“ instruoval ho Desmond. „Půjdeš dopředu. Já jdu za ním.“

Miles rychle vyskočil a Sawyer s Desmondem strčili chabě protestujícího vědce zpět do auta. Než stihl jakkoli zareagovat, Desmond sebou hodil vedle něj a zavřel za sebou. Daniel se přes něj pokusil natáhnout ke dveřím, ale Desmond ho včas zachytil a strhl mu ruce zpět. „Jime, centrální zamykání,“ zařval na Sawyera, která přebíhal na místo řidiče. O pár okamžiků později se ozvalo cvaknutí. Desmond vzal za kliku – nic. Mírně si oddychl.

Pak se zadíval na bratra, který seděl vedle něj s nechápavým a dotčeným výrazem. „Dane, co to s tebou zatraceně je?“

„Nic,“ řekl pomalu Daniel. „Chtěl jsem pokračovat v tom, co tady děláme celý den. Myslel jsem, že proto tady jsme.“

Desmond se na něj nevěřícně zadíval a pohled mu přejel na Chris, která seděla u druhých dvířek vedle Daniela. Chytře už se tělem nasunula na dveře, aby co nejvíc zakryla kliku i výhled ven. To však bylo to jediné, co na ní bylo rozvážné a klidné, jinak vypadala šokovaně. „Dane, co se ti stalo?“ vypravila ze sebe.

„Přeskočilo mu,“ ozval se zepředu Sawyerův hlas. Potichu a rychle si vyměnili pár informací s Milesem. „Vjeli jsme do některýho z těch divnejch míst, sežralo nám to baterky v mobilech a Dannymu to sežralo rozum. Teda, u něj si jeden není jistej ani jindy, jestli mu nehrabe… ale tohle je úplně nová úroveň.“

* * *

Daniel konečně pochopil, že se ven nedostane, a vzdal své snahy. Desmond se horečně rozpomínal na instrukce, které od bratra kdysi dostal kvůli možným problémům a časové nemoci. Zorientovat postiženého v čase a prostoru, zdůraznit mu, že je v pořádku a že má konstantu. Já jsem jeho konstanta, bude to dobrý. Daniel na jeho tápavé domlouvání reagoval bez zájmu. Odpovídal na otázky, bez zájmu opakoval, že je v pořádku a vůbec nic mu není. Jen chtěl jít ven udělat pár měření, opakoval neustále. Ne, necítí se divně, naopak je mu dobře a chtěl jen využít čas.

Pětice uvězněná v outlanderu se pomalu smiřovala s novou situací. Uvízli v autě v začínající sněhové bouři a Daniel byl dočasně mimo provoz.

„Tak ještě jednou a naposledy. Dane, speciálně pro tebe,“ zdůraznil Desmond. „Nikdo nikam nejde. Auto je zamknutý a nikdo nebude otevírat dveře ani okýnka, ať udržíme uvnitř co nejvíc tepla. Venku mrzne a v noci to bude ještě horší. Zvládnem to, ale musíme bejt opatrní. Rozdělíme si úkoly. Já budu hlídat bráchu. Dane, ty se ani nehneš, rozumíš? Jestli se zase začneš někam hrabat, svážu tě šálou,“ pohrozil fyzikovi. „A dáš mi ty svý měřáky. Asi bysme měli vědět, jestli se venku něco nerozjíždí.“ Daniel bratrovi s dotčeným výrazem podal své základní měřiče frekvencí, radiace a magnetismu. Byly v klidu. Desmond vše převzal a pokračoval v instrukcích.

„Chris, ty seď u dveří. Tebe nejspíš Dan otravovat nebude, ale kdyby se o něco pokusil, spusť poplach.“ Dívka vážně kývla. 

„Milesi, Jime, vy hlídejte, jestli se venku nic neděje. Nezapomínejte, kde jsme. Ozbrojení jste?“

Oba muži vepředu souhlasili. „Zásobníky v kapse kvůli bezpečnosti a těm anomáliím, ale všecko pěkně po ruce,“ potvrdil Sawyer.

„Dobrý,“ shrnul Desmond. „Někteří z nás můžou spát. Prostřídáme se. Měli bysme zkusit spát co nejdřív, dokud je tu teplo. Nad ránem to bude horší.“

* * *

Venku se úplně setmělo a sněžná bouře se rozjela s plnou silou. Členové skupiny do sebe nasoukali něco k jídlu z omezených zásob a ujali se svých úkolů. Outlanderem se pak začalo rozléhat střídavé oddechování a pochrupování, jak se jednotlivých členů výpravy zmocňoval lehký, přerušovaný spánek.

Nejprve do tmy a do noci zíral Miles, po nějaké době ho vystřídal Sawyer. Desmond na zadní sedačce sledoval měřiče a svého bratra. Danielovo podivné třeštění vystřídala naprostá apatie a zanedlouho usnul. Desmond se modlil, aby to tak zůstalo.

Z okének šel čím dál větší chlad a zvenčí je zasypával sníh. Uvnitř auta bylo stále teplo, ale také začínalo být znatelně vydýcháno. Hlídající Sawyer se po nějaké době přistihl, jak ho také přemáhá únava. Zašátral po kličce na otevření oken. „Ne, Jime,“ zastavil ho šeptem Desmond. „Musíme tady držet teplo. Tohle je nepříjemný, ale dá se to vydržet. Ale jestli nám zamrznou otevřený okýnka, jsme v…“

„Tam už stejně jsme,“ odtušil Sawyer, ale nechal okno zavřené. „Kdybych aspoň měl ty Dannyho blbý kapsle s kofeinem.“

„Má je někde ve svejch věcech. Budit ho nebudu,“ odtušil Desmond a podíval se na bratra.

„To ať tě ani nenapadne,“ souhlasil Sawyer. „Je dobře, že dal pokoj. Byl jako šílenej.“

Čas se vlekl. Překulila se teprve půlnoc.  V autě bylo ticho, spali už všichni kromě Sawyera. Byl pevně rozhodnutý napravit svoje selhání z noci v terénu a neusnout. Snažil se zabít čas i únavu přemítáním o tom, co se to zatraceně toho předchozího večera stalo. Věděl, že na nic nepřijde, ale snažil se co nejtišeji zabít čas. Najednou mu do mysli pronikly náhlé a nečekané zvuky. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se děje.

* * *

Chris pospávala – nejdříve lehce, pak se ale ponořila do hlubšího spánku. Prolínaly se jím myšlenky a výjevy z dramatického večera a vše dokreslovalo fičení větru a ťukání ostrých ledových krystalků za okénky. Přemítání o podivných událostech přešly do trhaného snu, v němž se jim nepovedlo Daniela zadržet a on vyrazil ven, jen tak v košili a ve svetru. Desmond se Sawyerem za ním vyběhli, ale zastavit se jim ho nepodařilo. Sawyer se pro ni a Milese vrátil a vyzval je, aby šli s nimi. Když Chris vylezla z auta, uvědomila si, že outlander už není outlander, ale ale staré Montego ze sedmdesátých let.

Svět se rozvibroval a fialově rozzářil a když se vyděšeně podívala po svých přátelích, uvědomila si, že už nepoznává jejich tváře. Do obličeje ji bodal chlad a ona v náporech větru přestávala dýchat. Chtěla zakřičet, že nikam nejde, že má strach a že s těmi cizími lidmi v té divočině nechce umřít… když do ní zezadu někdo obrovskou silou strčil. Skácela se do měkké závěje a zalapala po dechu. Sníh ale nebyl studený – byl zvláštně teplý, lepivý. Dýchat ale stále nemohla.

Se zoufalým lapnutím po dechu se probudila. Už neležela, seděla napůl zhroucená v nepříjemné poloze, vmáčknutá v rohu. Pokusila se zvednout, ale nešlo to. Do čehosi kopla oběma nohama a nepříjemně si je narazila. A co bylo nejhorší, stále nemohla dýchat. Připadala si, jako by jí někdo tiskl na obličej vlhký pruh vaty. Zazmítala sebou a pokusila se ze sebe shodit to, co jí překáželo. Odhodila péřovou bundu, kterou se předtím přikryla, a konečně pochopila, kde je – v autě. Jediné, co věděla, bylo, že musí pryč. Popadla kliku dveří a vší silou za ni zalomcovala. Nic se nestalo.

Až pak si uvědomila, že někdo tiše, ale důrazně opakuje její jméno. „Jonesová! Jonesová, nech toho, sakra!“ Sawyer na ni zíral ze přední sedačky. Před pár sekundami ho plnou silou nakopla. „Dohajzlu, to už přeskočilo i tobě?“

Pak mu došlo, že dívka lapá po dechu. „Sakra, Scullyová, počkej chvíli.“ Zatápal ve tmě, našel klíče od auta, odemkl, vyskočil ven, otevřel její dveře a chytil ji, když napůl vyskočila, napůl vypadla ze svého místa. Zabouchl za ní a znovu zamkl. Všichni v autě sice dál spali, ale nechtěl riskovat, že nechá otevřeno.

„Zůstaň u auta, nikam nechoď. Je tady tma jako v prdeli. Jseš v pohodě?“

Dívka se opřela o outlander a s otevřenými ústy lačně dýchala ledový vzduch. „Jo, jo,“ vyrazila ze sebe. „Vůbec jsem nemohla dýchat. Vzbudilo mě to tak najednou. Fuj.“

„Jo,“ souhlasil Sawyer. „Měli jsme tam pekelně vydejcháno. Lidi z toho může chytit kdovíjakej psotník. Jinak jseš okej? Nemáš nějaký…“. Sawyer nedořekl a poklepal si na spánek.

„Trochu mě bolí hlava, ale to bude tím vzduchem tam. Jsem v pohodě. Brrr.“ Dívka se zachvěla.

„Vydejchej se. Nemůžem tady bejt dlouho, pekelně mrzne. Za chvíli se vrátíme dovnitř. Vymění se nám i vzduch v autě a bude to zase lepší. Do rána to už vydržíme,“ povzbuzoval ji Sawyer.

„Kolik vůbec je?“

„Nevím. Chcípl mi mobil i hodinky,“ přiznal neochotně Sawyer. Pak se začal hrabat po kapsách své zateplené dharmské bundy. „Dal bych si cígo, ale v tomhle počasí ho nezapálím.“

„Dala bych si s tebou,“ otřásla se Chris.

„Ty kouříš, Scullyová? Zlobivá holka.“

„V průměru jednu do roka,“ odtušila dívka. „Jen při speciálních příležitostech. Ale tohle je teda speciální dost.“

„Musíš s tím počkat na jindy. Mám tady akorát něco na zahřátí.“ Sawyer konečně vylovil z vnitřní kapsy hranatou láhev. Na dně šplouchalo tak na tři prsty whisky. Podal láhev dívce. „Dej si. Teď to zahřeje a pak se ti bude líp dejchat. Uvolňuje to svaly.“

Nedala se přemlouvat. Vrátila mu láhev a schoulila se před zimou. Zpátky do auta se jí ale očividně nechtělo.

„Jime, co se to tady sakra děje?“

„To bych taky rád věděl, Scullyová.“ Sawyer se protáhl. „No nic, je načase zalézt zpátky do zaprděný nory. Šup. Zamknu za tebou.“

Oba se vrátili do auta. Chris, jejíž oči se pomalu přizpůsobovaly tmě, obezřetně přejela pohledem Danielovu siluetu. Fyzik dál spočíval na svém místě uprostřed sedačky, ale teď se trošku se sesunul na její místo. Vmáčkla se vedle něj. Vědec se zavrtěl, ale plně se neprobudil. Chris se roztřásla zimou. Stále ji hlodala zima, která zuřila venku a za těch pár minut se jí zažrala snad do každého póru kůže. Jestli se ti nešťastní kluci tenkrát snažili někam dostat v podobným počasí... Ne, raději nemyset. S tímhle by se nejspíš opět propadla do nějaké noční můry.

Schoulila se na sedačce, znovu přes sebe hodila bundu a přitiskla k sobě prochladlé ruce. I když tomu před chvílí nevěřila, začala se skoro obratem opět propadat do spánku. Na jeho hranici vedle sebe ucítila nějaký pohyb. Přitiskla se ke dveřím. Ale nikdo se je už nesnažil otevřít. Jen mlhavě ucítila, jak někdo bere její sevřené ledové dlaně do svých a zahřívá je.

* * *

Zima probudila osazenstvo outlanderu za celkem krátkou dobu – kromě Sawyera, který dostál svému rozhodnutí a vydržel nespat skoro celou noc. Nejprve se vzbudil Desmond a jeho protahování se na zadní sedačce probudilo i Milese. „Ta zima je šílená,“ postěžoval si Miles na sedadle spolucestujícího. „Ale zase se tu dá dejchat,“ opáčil Sawyer. „Skoro jsme se tady udusili. Scullyová se málem prokousala ven okýnkem. Měla skoro panickej záchvat.“

Desmond zatřásl hlavou a zamžoural směrem k dívce. Seděla vmáčknutá v rohu sedadla a dveří, ale sevřené ruce měla natažené a Daniel je držel ve svých. Velitel si promnul oči, ale na paradoxním potemnělém výjevu to nic nezměnilo.

Ujal se velitelských povinností. Naklonil se dopředu k Milesovi a Sawyerovi. „V noci byl klid, chlapi?“

„Nic,“ hlásil Sawyer. „Nikde nic, všude tma jako v prdeli. Krom tý Scullyový epizody všecko v normě. Sakra, fakt je tady zima. Už aby bylo ráno a vylezlo slunko,“ zavrčel.

„To si ještě počkáš, Jime,“ zajektal zuby Miles.

Desmond se na sedačce otočil a znovu začal prohrabávat věci v kufru. Vylovil dvě poslední péřové bundy a hodil je dopředu. „Tady máte aspoň něco.“ Sám si vytáhl silnou deku. Nejprve se do ní zahrabal a užíval si, jak se deka prohřívala od jeho těla a hřála ho zpět. Pak mu pohled sklouzl ke spícímu bratrovi a novinářce. Povzdychl si, stáhl ze sebe deku, roztáhl ji do plné délky a natáhl ji i přes dva zbylé spáče.

Daniela probudil pohyb a zima, která ho chladila na tvářích. Necítil se vůbec dobře a nebylo to jen zimou. Měl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku – Sawyer by mu řekl něco jako No jo, takový to ráno, kdy se probudíš v příšerný kocovině a víš, žes něco podělal, ale ještě sis nevzpomněl co.

Otevřel oči do tmy a zavrtěl se.

Vedle něj se ozval Desmond. „Dane. Jak je?“

„Zzzima,“ vypravil ze sebe vědec ztuhlými rty.

„Jinak v pořádku?“

„Hm… snad ano,“ odtušil. Cosi na Desmondově tónu ho zneklidnilo.

„Nemáš potřebu vyrazit někam ven?“

Daniel se nechápavě rozhlédl. „Do téhle tmy a zimy? To myslíš vážně?“

Desmond pocítil něco jako špetku úlevy. Daniel zase snad vypadal normálně. Ale Desmondův výslech ho očividně znejistěl – napůl se vyhrabal zpod deky a zadíval se směrem k bratrovi. „Co je to za divné otázky, Desmonde?“

Bratr ho fixoval pohledem. Vědec měl rozšířené zornice – Desmond si nebyl jist, jestli je to tmou, nebo ještě doznívá nějaký záhadný noční vliv. „Dane, ty si nepamatuješ, co se večer dělo?“

 „Uvízli jsme tady. Nestihli jsme všecka měření a pak jsme zapadli. Ale víc… Je to divné. Pamatuju si jen části.“ Tušení něčeho špatného se prohlubovalo. Nakonec Danielův pohled sjel ke Chris, která se stále ještě nehýbala, i když byla vzhůru. „Něco se stalo? Snad ne…“

„My jsme v pohodě, Danny,“ ozval se zepředu Sawyer s důrazem na slovo my. „I Scullyová. Tentokrát jsi vyšiloval ty.“

Daniel zatřásl hlavou. „Moment. Já… něco si pamatuju, ano. Ale jsou to jen útržky. Nedává to smysl.“

„Jestli to dává smysl, to nevím,“ prohlásil Desmond. „Ale ty ses choval jako pominutej. Chtěl jsi vyrazit ven do divočiny a dělat nějaký experimenty. Jako by ti někdo vyřadil z provozu zdravej rozum. Měli jsme s tebou s Jimem co dělat, abychom ti vysvětlilli, že fakt nikam nepůjdeš.“

„Cože?“ užasl Daniel. „Na to si vůbec nevzpomínám. Vím, že jsem chtěl něco udělat, ale tohle… tohle si vůbec nepamatuju.“

„Měls sněžnou bouři i ve škebli, Danny,“ zavrčel zepředu Sawyer. „Byl jsi pěkně vostrej. Málem jsem ti jednu vrazil, aby se ti zase rozsvítilo.“

Daniel si přitiskl ruku na čelo a nechápavě zíral do tmy. „Vám se nic nedělo? Desmonde, Chris?“ ozval se po chvíli skoro až prosebně, jako by hledal spojence.

„Ne,“ odmítli oba oslovení.

 „Takže jen já. Ale proč? Vždyť mám konstantu… byls tady, Desmonde,“ hledal fyzik marně vysvětlení.

 „Když jsem si přesed vedle tebe, začalo to odeznívat, to je fakt,“ přisvědčil jeho bratr. „Ale předtím jsi byl totálně mimo.“

„Moc si z toho nepamatuju,“ vrtěl hlavou Daniel. Roztřásl se zimou. Vypadal čím dál víc šokovaně.

 „Teď to nerozmotáme, Dane,“ prohlásil odevzdaně Desmond. „Teď musíme vydržet do rána a nějak se odtud dostat. Pojďme se víc srazit k sobě, vy dva,“ vyzval třesoucího se Daniela a ospalou Chris. „Pořádně se tou dekou zabalte. Musíme držet co nejvíc tepla.“

Seděli natěsno jeden vedle druhého, cítili každý svůj pohyb, od úst a nosů jim začínala jít pára. Daniel stále nechápavě a nešťastně vrtěl hlavou.

„Nech to být, Dane,“ šeptla tiše Chris. „Hlavní je, že to přešlo a nic se nestalo.“ Ucítil, jak ho lehce pohladila po zápěstí. Nahmatala jeho starodávné hodinky.

„Kolik vůbec je?“ šeptla dívka. „Už aby bylo ráno.“

Daniel vymotal paži zpod deky. „Uf, pořád jdou,“ poznamenal trochu uklidněně a zahleděl se na fosforeskující ručičky. „Jsou čtyři ráno.“

Autem se ozvalo skupinové zasténání.

Nikdo už neusnul. Všechny ale extrémně překvapilo, když za chvíli začalo svítat.

„Nemělo to pitomý slunce vylízt asi tak za dvě až tři hodiny?“ zahučel Sawyer.

„Mělo,“ kývl Daniel, který nechápavě zíral k východu. Zkontroloval své hodinky. „Podle tohohle je půl sedmé.“

„To nebyly dvě a půl hodiny, vědátore.“

„Já vím.“

* * *

Ráno je přivítalo slušnějším počasím a dokonce i vykouklo slunce, které jim přineslo aspoň kousek pocitu tepla. To však bylo vše – pomoc si zavolat nemohli, protože baterie byly beznadějně vybité. Variantu vyrazit pěšky směrem k civilizaci velice brzy zavrhli, silnici zavály hluboké nánosy čerstvého sněhu a chůže byla vyčerpávající. Usoudili, že nejbezpečnější bude zůstat u auta.

Pomoc dorazila až dlouho po poledni. Ze směru od Oroville se zdálky ozvaly motory, tiché brumlání sílilo v hukot a poté v řev. Do svahu pomalu vyhrabal sněžný pluh s frézou. Pětice pozorovala blížící se bestii s nesmírnou úlevou, ale i s pocitem viny. „Tohle bude drahý, Scotty,“ prohlásil ponuře Sawyer.

Desmond mávl rukou a šel vozidlu vstříc. Ostatní se vydali za ním.

Pluh zastavil a z kabiny se spustil zarostlý padesátník. „To ste sem dostal vy, chlape?“ spustil na velitele. Ten jen zahanbeně pokývl.

Muž si založil ruce na mohutném hrudníku. „Co vás to napadlo, vy troubo? Ste všichni v pohodě? Žádný prochladnutí a vomrzliny?“

„Jsme v pořádku,“ odtušil Desmond. „Zůstali jsme celou noc v autě. Já… my… omlouváme se vám. Podělali jsme to.“

Chlapík se uchechtl. „To bych řek, že ste to podělali, ale mně se nevomlouvejte, chlape. Děláme svou práci a furt je lepší vyprošťovat takovýhle trouby, než je pak hledat umrzlý po lesích. Některý ani nikdy nenajdete. Divil byste se, co lidí se tady v těch horách ztrácí.“

Na chvíli se odmlčeli. Chris, stojící vzadu ve skupině, se napjala při zmínce o ztrácejících se lidech, ale nikdo další si poznámky patrně nevšiml.  Pluhař po celé scéně znovu rozhlédl. „Lidi nešťastný, co vás to vůbec napadlo, sem jezdit?“

„Ztratili jsme se,“ zatvářil se provinile Desmond. „Nejsme zdejší a… víte, jak to chodí.“

„Říkal jsem si, že máte cizí přízvuk. Vodkud jste, člověče?“

Desmond přiznal národnost a pluhař se chytil za hlavu.  „No nic. Máte kliku, že jsme sem dneska vyrazili. Ta zadrbaná bouřka asi u Bucks Lake asi strhala nějaký vedení. Elektrikáři dostali hlášku o výpadku a poslali nás protáhnout cestu. Jinak byste tady trčeli ještě zítra.“

„Takže vy sem nejedete kvůli nám?“

„To teda ne, pane,“ rozchechtal se pluhař. „Nikdo nic nehlásil. Asi nikomu nechybíte.“

1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

1005 - Sierra X-Ray

U tichého tábořiště zatroubilo auto. Bylo půl sedmé ráno. Miles a Chris zaparkovali auta vedle sebe stejně jako včera a zamířili k tábořišti.

Desmond šel jako první. Nejprve si nebyl jist, co to ve světle čelovky vidí. Než se výjev prodral přes jeho ranní rozespalost a nastavení toho, co je vůbec možné, trvalo to několik sekund. Takže ranní ticho jako první prořízl výkřik Milese, který šel hned za ním. 

„Jime!“

Oslovený sebou trhl v bivakovacím pytli a zazmatkoval, protože ho omezené možnosti pohybu při probuzení zmátly a rozhodily. Než se stihl posadit a pochopit, co se vůbec děje, zaplavil ho příval slov parťáků.

„Kde je, Jime? Co se tady stalo? Panebože, KDE JE?“

Sawyer se konečně posadil a vytřepal si z očí spánek. Doprdele, já jsem usnul, uvědomil si. Zmateně se podíval směrem k příchozím. Desmond stál dva kroky od něj, třeštil oči na druhou polovinu tábořiště, Miles už se skláněl k čemusi na zemi, Frank stál zaskočeně opodál a rukou dělal zátaras pro Chris, aby nechodila dál. Dívka stála bez hnutí a kolem kotníků se jí rozlévala velká kouřící hnědá louže. Pramenila z několika kelímků, které ještě před okamžikem nesla v krabičce – v Oroville všem koupila velké a pořádně horké kafe. Teď se rozlilo sněhem.

„Kde je?“ zařval znovu Desmond a naklonil se nad Sawyera.

Ten se konečně rozhlédl po tábořišti a pak pochopil.

Daniel byl pryč.

Na místě, kde si vědec předchozího večera ustlal, bylo jen zválené chrastí a ve sněhu byly vidět stopy po tažení. Jako by odtud někdo nebo něco odvleklo něco těžkého a bezvládného.

Daniel i jeho spací ležení byli pryč.

„Damny! Damned Danny!“ zařval Sawyer na celý les.

„Dohajzlu, Jime, co se tady stalo?“ ozval se nechápavě i Miles.

Teprve teď se Sawyer zmohl na celou větu. „Já nevím, kurva, před chvílí tady byl. Doprdele, musel jsem usnout, kurvadrát! Kam ten pitomec zmizel? Doprdele, DANNY!“

Desmond ho jen sjížděl šokovaným pohledem. Bylo v něm všecko – vztek, šok, nechápavost, zklamání. Takže já ti tady svěřím klíčovej úkol hlídat centrální mozek celé skupiny… a ty ho necháš zmizet a místo toho chrápeš.

Kolem tábořiště se rozpoutal zmatek. Miles se sice snažil udržet parťáky aspoň trochu v klidu (a nenechat je pošlapat všecky případné stopy a další vodítka), ale bylo to marné. Temným ránem se nesly nadávky, výkřiky, slova zmatku, nepochopení, obviňování, obhajoby a všecko se dohromady mísilo v šílené kakofonii.

A pak to najednou všecko najednou ztichlo.

Ztichlo to ve chvíli, kdy se v nedalekém podrostu ozvalo šramocení. Miles, který před okamžikem začal obhlížet okolí s pistolí v rukou, se tím směrem okamžitě otočil. „Stůj,“ vykřikl rozhodně.

Nedalekým borovicím se zavlnily větve. „To jsem já,“ ozval se známý hlas, v němž byl patrný zmatek.

„Dane!“

Jméno unisono zařvali Desmond, Sawyer a Chris. Miles šokovaně sklonil zbraň a Frank jen nechápavě zíral.

Z podrostu se vynořil Daniel. Táhl za sebou svůj bivakovací pytel se spacákem i s podložkou.

„Dane, kdes doprdele byl?“ Desmond k bratrovi přiskočil a popadl ho za rameno.

„Byl jsem o kus dál v lese. Šel jsem si lehnout tam, když jsem dodělal měření. Tady Jim usnul a chrápal jako dřevorubec. Nedalo se v tom být.“

Sawyer se na něj nechápavě podíval a promnul si oči. „Ježišikriste, Damned Danny. Vyděsils nás. Tohle ti jednou spočítám, ty malej idiote.“

Daniel se vzmohl k improvizované obhajobě, ale byl velice rychle ubit argumenty a nevybíravými výrazy.

Sawyer znovu klesl na svoje spací místo a cosi si mumlal o idiotech. Nebylo jasné, jestli tím myslí sebe, protože tak tvrdě usnul, nebo Daniela, který se přesunul jinam, aniž by ho o tom informoval. Desmond s Milesem už fyzikovi nevhodnost jeho počínání dost nevybíravě vysvětlovali.

„Tak to tady zase pomalu sbalíme, ne?“ pronesl klidně Frank a vrátil všechny do reality.

„A vyrazíme na to kafe, když už z tohohle nic nebylo,“ zadíval se lítostivě Sawyer na louži u Chrisiných nohou. Dívka tam pořád stála, jako by ji šok přimrazil k zemi. „Vykašli se na to, Scullyová, stanou se horší věci. A my jsme dneska stejně už kafe měli, jen nebylo moc dobrý.“

* * *

Po ranním šoku se nikomu nechtělo dělat nic náročného. Sawyer s Danielem šli spát. Odpočíval i Miles. Sawyer totiž dostal od Desmonda stopku – velitel mu bez dalších diskusí sdělil, že následující noc s vědcem bude v lese Miles. „Má tam s ním bejt někdo odpočatej. Ne někdo, kdo druhou noc v terénu vytuhne jako malý děcko. Jseš mimo službu, Jime.“

Frank, Desmond a Chris vyrazili na měření do lesů. Opět procházeli místa z předchozího dne a prováděli základní měření, která jim svěřil Daniel. Chris si nesla nemoderní fotoaparát a na místech, která vykazovala detekovanou anomálii, soustředěně fotografovala. Lesem se neslo typické bzučení ručně převíjeného filmu.

Odpoledne se vrátili do Oroville. Dívka se zavřela ve své improvizované temné komoře a několik desítek minut soustředěně přetáčela nafocené filmy, potmě je navíjela do vyvolávacích kazet, pomalu nalévala chemikálie, měřila čas, a pak pod červeným světlem prosvěcela vyvolané negativy, ostřila, počítala čas a koupala mokré fotografické papíry v chemických lázních.

V jejím pokoji na ni napjatě čekal Desmond, Daniel a Sawyer. Konečně se dveře koupelny otevřely a novinářka je pustila dovnitř. „Opatrně, je tady málo místa. Ale myslím, že něco máme.“

Nad vanou se sušila asi dvacítka snímků. „Tohle stálo za zvětšení. Ostatní byly rozmazaný nebo se mi nepovedlo vyvolání fotky. Ale… Co si o tom myslíte?“

K černobílým fotkám okamžitě přiskočil Daniel a zblízka je začal zkoumat. Nejvíc ho zaujala řada snímků z místa C. Pokřivené borovice byly zahalené podivným oblakem světlých skvrn. Když se podíval na několik snímků jdoucích za sebou, viděl, že se skvrny pohybovaly.

„Co to doprdele je?“ ozval se Desmond. „Na tom místě odpoledne vůbec nic nebylo.“

„Já vím,“ souhlasila Chris. „Nebylo nic vidět,“ řekla s důrazem na poslední slovo a klepla si ukazováčkem do koutku pravého oka.

„A nic nestandardního jste nenaměřili,“ řekl tiše Daniel. „Takže to není ani ionizující, ani elektromagnetické. Je to další projev průsaku ze spojnice.“

„Takhle vypadá, když místo vibruje o frekvenci 11 hertzů?“

„Ne tak přesně,“ řekl zamyšleně Daniel. „Myslím, že to je něco doprovodného.“

Pak se obrátil k Chris, která stála ve dveřích mezi koupelnou a pokojem. „Myslíš, že by ses mohla připomenout tomu policistovi? Pokud se už stihl dostat do archivu a udělal kopie některých z těch snímků z roku 1978…“

„Myslíš, že to bude to samý?“

„Ano, to si myslím.“

* * *

Následující, třetí večer a noc strávil na tábořišti v Sierra Nevadě opět Daniel a s ním Miles. Zprvu toho moc nenamluvili, ale nálada byla klidná. Daniel se přiznal, jak ho mrzí, že ráno způsobil poplach.

„Já bych z toho nedělal kovbojku,“ utrousil Miles. „Nic hroznýho se nestalo. Když si teda odmyslím to, že jsem tě na okamžik měl na mušce s prstem na spoušti.“

„Byla to moje chyba,“ zpytoval svědomí fyzik. „Chtěl jsem se před svítáním na tábořiště vrátit, ale nějak se mi to protáhlo. Najednou bylo asi o hodinu víc, než jsem si…“

Pak zmlkl, jako by ho náhle něco osvítilo. Pak se vyhrabal ze spacáku a začal po kapsách hledat své zápisníky. Nalistoval zápisky z poslední noci a jel po sloupcích čísel prstem. „Co tam máš, Dane?“ přidřepl k němu Miles, který se také neochotně vyštrachal z ležení.

„Měření podle všeho ještě proběhla normálně. Ale potom… Milesi, já jsem si jistý, že jsem nespal. Když jsem se odsunul z tábořiště, bylo po půl páté ráno. Byl jsem si jistý, že uteklo tak třicet, maximálně čtyřicet minut. Psal jsem si zápisky, zatraceně!  Podívej se na to sám,“ strčil vědec parťákovi pod nos dvě popsané stránky.

„Kde přesně jsi to vlastně byl?“

„Asi o padesát metrů dál v lese,“ upřesnil vědec.

„Nebylo to u toho…“ Miles rukama naznačil světelný kužel.

„Ne,“ odmítl rozhodně Daniel. „Takový idiot nejsem, abych se usadil uvnitř průsaku.“

Miles chvíli přemítal. „Jseš si jistej, žes ani na chvíli neusnul?“ zeptal se nakonec.

„Jsem,“ prohlásil jistě Daniel. „Když si pomůžu slušnější dávkou kofeinu, vydržím hodně dlouho nespat. Nespal jsem.“

„Tohle nejsou zápisky někoho, kdo usíná,“ musel neochotně přiznat Miles a přejížděl očima řádky. „A navíc to nejsou žádný výpočty, ale pozorování toho, co se děje. S přesnejma časama. Co to má znamenat, Dane?“

Daniel zněl najednou váhavě. „Milesi, nechci dělat unáhlené závěry. Rád bych to ještě dneska ověřil.“

„Chceš zase jít mimo tábořiště?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Pokud budou všechna měření zase v pořádku a bez nestandardních anomálií, rád bych to zkusil zase.“

Miles se na něj zadíval podezíravě. „Půjdu na ta měření s tebou. Než se tam usídliš, chci vidět, že ta místa jsou v pořádku.“

Daniel pokrčil rameny.

* * *

Noc proběhla v klidu. Spojnicová anomálie byla stále aktivní, mírně pulsovala, ale nic dalšího se nedělo. Daniel Milesovi ukázal místo, kde včera trávil chvíle nad ránem, a ukázal mu, že podle měření tam opravdu neprobíhá nic divného.

Po ukončení pravidelných měření se tam Daniel opět usídlil. Miles zůstal v tábořišti, ale nespal. Byl v pohotovosti a hlídal čas. Když po svítání dorazila čtveřice z Oroville, informoval je o nočním pokusu a všichni se vydali na stanoviště. Daniel, zavrtaný ve spacáku, seděl na podložce a zády se opíral o strom. Psal něco do zápisníku.

Miles, který příchozí vedl, se zastavil opodál. Pohled mu zvážněl. Daniel je očividně ještě neočekával.

„Dobré ráno, Dane,“ poznamenal Desmond.

Vědec se snažil vypadat nezaskočeně, ale příliš se mu to nepovedlo. Nic sice neřekl, ale jeho zmatený pohled na skupinu, na své hodinky na zápěstí a pak opět na skupinu ho prozradil.

„Ty tvý super speciální vintage hodinky nefungujou, co?“ uchechtl se Sawyer.

„Nejspíš jsem je zapomněl natáhnout,“ zatvářil se Daniel provinile.

Miles k němu rychle pospíšil. „Vypadá to tak,“ řekl nahlas.

Hodinky ukazovaly půl páté ráno, kdežto teď bylo skoro sedm. Danielovo vysvětlení, že si starodávné mechanické zařízení zapomněl natáhnout, by dávalo smysl, nebýt jednoho detailu. Hodinky stále šly. Vteřinová ručička se škobrtavě sunula kolem dokola ciferníku a ukusovala další dílky.

Miles vědci uštědřil rychlý, ale všeříkající pohled. Chápu, že teď zatloukáš před bráchou a před všema ostatníma, ale já o tom vím a ty to víš.

* * *

Po příjezdu do Oroville se opět rozdělili do tří skupin. Daniel a Miles šli spát, Chris vyrazila k penzionovanému policistovi, který jí předchozího večera slíbil, že se pokusí zapátrat v archivu na stanici, a Sawyer, Desmond a Frank vyjeli opět do hor. Opět s sebou měli základní měřicí vybavení a projížděli postupně vytipované lokality.

Stalo se to opět v místě C, v Sawyer-Milesově průsaku, kde se kroutily borovice, světlo fialovělo a na fotografiích byly podivné skvrny. Frank a Sawyer měřili, když se najednou opět ozvalo to hučení jako před několika dny a vzápětí nastoupily i vibrace. Všichni věděli, co mají dělat. Okamžitě se rozběhli pryč, přístroje nepřístroje. Desmond sáhl do kapsy a sevřel Charlieho hračku. Rozbušilo se mu srdce.

Zůstali stát ve vzdálenosti, kterou vyhodnotili jako dostatečnou, a pozorovali průsakovou aktivitu. Desmonda napadlo, že by měl zavolat Danielovi, čert vem, že ho vzbudí při zaslouženém odpočinku, ale pohled na mobil mu jasně sdělil, že teď nikomu volat nebude. Baterie byla mrtvá. Mobil se v Desmondově ruce snažil vydat se ke zdroji anomálie. Ještě, že důsledně dodržovali Danielovy pokyny a na měření si nebrali zbraně.

Vibrování a hukot sílily.

Pak se z lesa ozvalo ještě dalšího – splašený dupot. Mezi stromy, asi sto metrů od nich, se vyřítil jelen. Nejspíš byl mladý – místo paroží měl jen malé, čerstvě rozvětvené parůžky.  Kopyta se v běhu jen míhala a bušila do země a unášela zvíře přímo směrem k epicentru vibrací a záření, přímo do středu anomálie. Už nestihlo zastavit.

Zastavilo se až ve fialovém světle. Hukot a vibrace najednou ustaly a i světlo začínalo hasnout.

Zvíře stálo a ani se nepohnulo. Kdyby ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se jeho rysy začaly zvláštně tetelit, jako by je tvořilo něco živého.

Trojice stála asi sedmdesát metrů od průsaku, takže tyto podrobnosti neviděli. Viděli jen nestandardní chování mladého zvířete. „Proč nezdrhne?“ nechápal Sawyer.

„Nemůže,“ řekl temně Desmond. „Drží ho tam ten magnetismus, nebo co to je.“

Jenže zvíře to v příštím okamžiku vyvrátilo. Jako by se probralo z transu, najednou se rozhlédlo kolem sebe, jako by mu spadly klapky z očí, a pak zavětřilo. Otočilo se směrem k trojici a vzápětí se k nim tryskem rozběhlo. „Co to kurva…“ vypravil ze sebe Sawyer. Pak uskočil, stejně jako Desmond s Frankem.

Jelen se prohnal místem, kde ještě před pár sekundami stáli, a narazil do mohutného stromu. Vzápětí se sesunul k zemi s krkem nepřirozeně ohnutým do strany.

„Ten parchant se nás pokusil nabrat na rohy?“ zařval Sawyer z podrostu.

Desmond se ke zvířeti rozběhl.

„Nechoď k tomu, Desi, může to mít vzteklinu nebo tak něco,“ zakřičel na něj Frank. Pozdě, velitel už u zvířete klečel. Nesahal na ně, tolik příčetnosti mu zůstalo, ale našel pohled tvora, z něhož vyprchal život. Zvíře koulelo očima a jejich pohled byl vyděšený a nechápavý, jako by se samo sebe ptalo, co se to zatraceně stalo a proč to pro všechno na světě udělalo. Cos tam viděl? ptal se zvířete v duchu Desmond. Ale marně. Stvoření ještě párkrát škublo hlavou, pak jeho pohyby ustaly a byl konec.

„Co to kurva bylo?“ vrátil se k tématu Sawyer. „Ta mrcha se nás pokusila srazit?“

„Vypadalo to tak,“ odpověděl Frank.

„Udělalo to potom, co to bylo uprostřed toho fialovýho bordelu,“ zdůraznil Sawyer to, co všichni věděli.

Desmond stále klečel vedle mrtvého zvířete a až teď vzhlédl k parťákům. „Dejte mi papír a tužku. Tohle bude Dana zajímat.“

„Zapíšeš si to v autě, Desi,“ opáčil Frank. „Mizíme odsud. Instrukce jsou jasný.“

„Jo, tady to pěkně smrdí,“ přidal se k němu Sawyer. „To svinstvo už sice nedrnčí a nehučí, ale já už tady nebudu ani chvilku. Když to jelena, kterej je běžně plachej a před člověkem zdrhá jako o život, přinutilo vlítnout na nás jako kamikadze pilot, je to pěkně pošahaný. Nebudu tady čekat, až to zhypnotizuje i něco dalšího. Vstávej, padáme odtud.“

1004 – Sierra Whiskey

Chris se vřítila do společenské místnosti motelu, kde bydleli v Oroville, jako velká voda. Předpokládala, že její parťáci budou právě tam, a nemýlila se. V místnosti posedávali Sawyer, Miles a Frank a sledovali nějakou televizní soutěž.

„Kde je Des s Danem?“ vypálila bývalá novinářka, hned jak vlétla do místnosti.

Sawyer nadzvedl obočí. „Ale ale ale, to vypadá naléhavě. Zjistilas něco?“

„Jo,“ přitakala dívka rychle. „Kde jsou? Ty dva u toho potřebuju především.“

„Kde by byli. Ve svým pokoji,“ odtušil Sawyer jako by trochu dotčeně.

Dívka oddupala do schodů a zabušila na dveře obou bratrů. Otevřel Desmond. „Tak co?“

„Desi, budu potřebovat nějaký peníze,“ vybalila na něj okamžitě.

„Počkej, počkej,“ klidnil ji. „Co se děje?“

„Fotky,“ vydechla dívka. „Budu potřebovat fotovýbavu.“

„Máš přece svý profi vybavení,“ namítl nechápavě Desmond.

„Ne, budu potřebovat novej foťák, filmy a…“

„Zbláznila ses? Ty chceš fotit na film? To dneska ještě někdo dělá?“

„Ne, ne, já myslím, že to chápu,“ vstoupil do zmatené konverzace Daniel, který se vynořil za Desmondem. Upřel na dívku soustředěný pohled. „Analogové focení, že? Nezávislé na bateriích.“

Novinářka přikývla, až jí poskočil ohon, do něhož měla pevně svázané vlasy.

„Asi potřebuju něco vysvětlit. Jdem dolů,“ rozhodl Desmond.

* * *

Za pár minut už seděli všichni dole. Chris stále jen stěží skrývala vzrušení.

„Ten policajt. Úplně na konci z něj vypadlo, že skoro všecky fotky, který tam tenkrát udělali, byly nepoužitelný, osvícený.“

„Dal ti nějaké?“ zareagoval okamžitě Daniel.                        

„Ne, zůstaly ve spisu v policejním archivu,“ zavrtěla hlavou. „Slíbil mi, že se pokusí do archivu vypravit a z několika fotek udělat kopie, ale…“

„Osvícený fotky,“ odfrkl Sawyer. „Nějakej policajt to zvrtal, to je všecko.“

„To se mně podle popisu nezdá. Byly na prý tom fleky. Nebylo to osvícený celý, jako když si na ruličku filmu posvítíš světlem.“

„To zní, jako by sis na ruličku filmu fakt někdy posvítila,“ zaujalo Franka. „Ty umíš klasickou analogovou fotku?“

„Jo,“ přisvědčila dívka. „Na vysoké jsem to měla jako volitelnej předmět. Dost mě to bavilo.“

„Tak na tohle chceš nový vybavení,“ pochopil Desmond. „Chceš zkusit, jestli něco takovýho vyfotíš i teď?“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka.

„To je obrovsky důležitá informace, Chris,“ zadíval se na ni upřeně Daniel. „Analogový film je na ozáření extrémně citlivý, to je pravda. A klasický fotoaparát je mechanická záležitost, takže se zbavíme té nepříjemnosti s vybíjením baterií. Pokud se ti podaří něco nafotit a na snímcích se objeví něco podobného jako tenkrát, může to být důkaz toho, že se tehdy dělo něco podobného jako teď.“

Novinářka jen vážně přikývla.

Desmond ukázal na Milese. „Dáš Chris nějaký peníze. Kolik na to budeš potřebovat?“

„Pár tisíc by mělo stačit,“ řekla dívka. „Do zítřka si najdu nějakej fotobazar v okolí a zítra tam vyjedu. Snad budou mít i vybavení na vyvolávání filmů a fotek. Ale nevím, jak tady udělám temnou komoru.“

Daniel se klidně ozval. „Seženeme ti černý samet.“

„Ona chce fotky vyvolávat, ne pózovat na romantický foceníčko, vědátore,“ ušklíbl se Sawyer.

Daniel lehce zrůžověl. „Já vím, Jime. Černý samet je perfektní světelný izolant. Pohltí většinu zbytkového světla zvenčí. Když budeš mít nosnou konstrukci, něco jako velký stan, který přetáhneme černým sametem, mělo by ti to vytvořit dostatečné podmínky, Chris.“

„To zní bezvadně, Dane,“ zazářila dívka. „Pomůžeš mi s tím, prosím?“

Fyzik se už nadechoval, aby přitakal, ale do hovoru vstoupil Desmond. „Dane, ty budeš mít dost práce s měřením, ne? Neříkals, že zítra v noci už chceš vyrazit na terénní práce?“

Daniel neochotně přisvědčil. Záměru pomoci Chris vybudovat temnou komoru z pohltivého materiálu se tedy ujal Frank. „Pomůžu ti s tím, holka. Nezní to jako extrémně těžká věc. Kdysi jsem si s kamarádem v garáži stavěl vlastní letadlo, taky jsme u toho potahovali konstrukci plátnem. Takový doupě z dek nemůže být o nic moc těžší.“

„Tak jo,“ uzavřel vzrušenou diskusi Desmond. „Parádní práce, Chris. Uvidíme, co ti z toho fotopokusu vyjde. Zmapuj si, jaký budeš potřebovat vybavení a zítra se dej do shánění. Ráno vyjedeme všichni, seženem i věci na noc v terénu pro Dana a Jima, a pak se ty dáš do práce a my můžeme jet měřit v pěti. Je to tak, Dane?“

Fyzik listoval zápisníkem. „Ano, to by mělo stačit. Budu chtít pokračovat v mapovacím měření a experimentech směrem do lesa a do lokalit E a F. Zítra večer bych rád měl ze všech lokalit nabrána ta ostrá měření, která jsme udělali dnes na místě C. Snad to půjde relativně rychle.“

„Pokud zase nebude nějaký neplánovaný vzrůšo jako dneska,“ ozval se Miles.

„To, že jsme zachytili výraznou anomálii dnes, neznamená, že se to bude dít i zítra,“ odtušil Daniel. „Ty jevy nemusí být kontinuální ani pravidelné.“

„Uvidíme,“ uzavřel Desmond. „Rozpouštím poradu. Nechci nikomu do ničeho kecat, ale pokud vy dva, Dane a Jime, máte zítra v noci být venku a měřit, na vašem místě bych se dneska pořádně vyspal.“

* * *

Ráno vyrazili. Chris zůstala v motelu – předběžný průzkum ukázal, že sehnat veškeré vybavení nebude tak jednoduché a že nejspíš bude muset nakupovat až ve vzdáleném a výrazně větším Sacramentu. „Zkusím si to objednat a zítra tam kdyžtak zajedu,“ prohlásila s rezignovaným výrazem.

„Nic jinýho dělat nemůžeš,“ souhlasil s ní Desmond. „Zítra si klidně vezmi svoje auto. Dan se Sawyerem budou stejně dospávat noční práci, takže jedno auto do hor bude stačit.“

Pětice se vypravila do orovillského nákupního centra a sehnala dvě sady zimního kempovacího vybavení – teplé péřové spacáky, tlusté izolační podložky, nepromokavé bivakovací pytle, plachty a nějaké zásoby. Pak se vydali do hor nad Oroville s měřicím vybavení.

Ukázalo se, že je tak málo sněhu, že ani nepotřebovali sněžné skútry, aby se dostali do lokalit v horách mimo cesty. Daniel každému členovi výpravy určil dvě až tři krabice s vybavením, to jim pečlivě rozmístil do batohů a vyrazili.

Našli několik dalších anomálních lokalit, rozprostřených na trase D – F, ale na žádné z nich zrovna nezaznamenali ani výrazné záření, ani vibrace, magnetismus a další projevy. Daniel si všude provedl standardní, asi hodinové kolečko měření, nasbíral nějaké vzorky a zaučil Milese a Franka do měření potřebných parametrů. „Moc mi pomůže, když mi tahle měření budete moct udělat opakovaně i zítra a pozítří, když tady nebudu. Budu díky tomu mít k dispozici kontinuální data.“

Skončili kolem čtvrté hodiny večerní, když už se blížilo večerní šero, v lokalitě kolem místa C. Daniel se Sawyerem se začali připravovat k první noci v terénu. Našli příhodné místo, dostatečně ploché a obklopené stromy, k němuž se dalo přijet autem a zároveň bylo nedaleko od detekovaného Sawyer-Milesova průsaku, jak mu začali říkat podle objevitelů. Pak vyskládali z outlanderu kempovací výbavu, navlékli se do teplého zimního oblečení a Daniel se dal do výběru nejpotřebnějšího měřicího vybavení.

Zatímco fyzik přebíral přístroje, světelné zdroje, zápisníky a další potřeby, Sawyer si od Milese vzal druhou zbraň a několik plných zásobníků. K tomu si přibral i několik výstražných světlic. Světlice uložil do batohu, pak se zamyslel, pohrabal se v něm a až když se dokutal až na dno, spokojeně zamručel. Vytáhl ze dna batohu velký lovecký nůž v pevném pouzdře. Zastrčil jej do venkovní kapsy batohu a hodil batoh na zem vedle auta.

Desmond si Sawyera vzal stranou. „Jime, dávej na Dana pozor. Když se zabere do práce, umí zapomenout na celej svět.“

„Jsem si všiml,“ odtušil Sawyer. „Neboj, Scotty, ohlídám ho. Od toho tady jsem.“

Velitel se na něj pevně zadíval. Sawyer mu pohled vrátil.

„Jsem rád, žes včera byl u tý jeho divný anomálie s vibracema a tím vším,“ pokračoval pak Desmond. „Kdyby se v noci dělo něco podobnýho, dostaň ho odtamtud za každou cenu, jasný? I kdybys ho měl něčím praštit po hlavě, kdyby s ním nebyla řeč.“

„Bude mi největším potěšením,“ prohlásil Sawyer rozhodně. Desmond si nebyl jist, zda se Sawyerovo potěšení vztahuje k variantě záchrany Daniela z hypotetické anomálie, nebo k variantě praštění Daniela něčím po hlavě, ale v tuto chvíli to bylo vlastně jedno.

* * *

Desmond, Miles a Frank se vrátili do hotelu. Odvezli obě auta a Sawyer s Danielem na provizorním tábořišti osaměli. Než se úplně setmělo, připravil si Daniel na měřicí pozice stojany na přístroje. Samotné vybavení zatím nechal v krabicích na nepromokavých podložkách a zastínil vše plachtami pro případ sněžení. Do kapes teplé zimní bundy si nastrkal základní přenosné detektory a zkontroloval, že má připravené svítilny včetně chemických.

„Sedni, Danny. Večeře,“ mávl na něj Sawyer a ukázal k rozdělanému ohništi. Daniel zkontroloval čas (pořídil si za tímto účelem starodávné natahovací hodinky) a když zjistil, že má do začátku měření ještě dost času, bez přemlouvání se usadil na své podložce a převzal od Sawyera klacek s napíchutým sendvičem, který dopoledne koupili v orovillském supermarketu. „Není to zrovna vybraný menu, ale aspoň to bude teplý,“ pokrčil Sawyer rameny.

„Když dělám na experimentech, jím většinou ještě horší věci,“ přiznal Daniel.

„No jo, Angličan. Víš, co se o vás Britech říká?“ zatvářil se poťouchle Sawyer.

„Asi toho bude hodně, ale nevím, co přesně myslíš teď.“

„Že z vás vynikající námořníky a objevitele udělaly dvě věci. Chutnost britský kuchyně a krása britskejch žen.“ Sawyer se zachechtal a sundal z klacku svůj sendvič.

Daniel se pobaveně usmál, ale nijak to nekomentoval. I on se zakousl do své večeře. Najedli se v tichu. Noční tmou se nesly běžné zvuky lesa – semtam něco zachrastilo, praskla větev, sesunula se hromádka sněhu. Byl klid.

Pak ticho prolomil Daniel. „Můžu se tě na něco zeptat, Jime?“

Sawyer si přes ramena hodil spacák, pohodlně se usadil a kývl na souhlas.

„Proč jsi sem se mnou chtěl jít?“

„Protože někdo s tebou jít musel. Pokud se něco podělá, tak to sám nedáš.“

„To vím, ale proč zrovna ty? Pochopil jsem, že táboření zrovna není tvoje záliba. Proč jsi se mnou neposlal Milese?“

„Mám pro to svý důvody,“ odtušil Sawyer.

Daniel také sáhl po spacáku, od země šel chlad. „Přemýšlel jsem o tom. Vidím několik variant. První – myslíš, že tu může dojít k něčem opravdu ošklivému a věříš víc sobě, než Milesovi, že krizovou situaci zvládneš líp.“

„No, v podstatě jo,“ přisvědčil Sawyer. „A jaký jsou ty další verze?“

„Druhá – vidíš v něčem riziko přímo pro Milese a nechceš ho tomu vystavovat. A třetí – z něakého důvodu se mnou chceš být sám.“

Sawyer se tvářil pobaveně, ale k žádné z verzí se nepřiklonil. „Mysli si, co chceš. Máš s tím problém, že jsem s tebou sem jel já?“

Daniel se zadíval do zmenšujících se plamenů. „Mám-li být upřímný, tak ano.“

Sawyerovi zmizelo pobavení z tváře. „Ty se mnou máš problém? Fakt? To tě tak moc vytáčím?“

„To není ten hlavní důvod,“ odtušil Daniel, ačkoli nepopřel výrok, že ho Sawyer vytáčí. „Nechci, aby se s tebou něco stalo, Jime. Jsi náš hlavní zdroj informací. Byl jsi na Ostrově po nejdelší dobu a nejvíc jsi toho tam zažil. Jsi naše živoucí paměť a já potřebuju, abys jí i zůstal.“

Sawyer na něj překvapeně zíral. Tohle ho nikdy nenapadlo. „Takže já jsem váš živoucí archiv,“ zatřásl hlavou. „To teda pěkně děkuju.“

Daniel pokrčil rameny.

Sawyer sáhl do svého batohu a vytáhl láhev whisky. Napil se a podal láhev Danielovi. „Dáš si taky?“

„Ne, díky,“ odmítl Daniel.

„Damned Danny,“ ušklíbl se Sawyer. „To si budu brát osobně. Se Scullyovou jsi popíjel.“

„To byla jiná situace.“

„Jasně,“ protáhl Sawyer pochybovačně.

„Byl víkend a neměl jsem před sebou práci,“ pokrčil rameny Daniel. „Teď si opravdu dát nemůžu. Alkohol mě uspává a já potřebuju zůstat pozorný.“

Sawyer se znovu natáhl k batohu a zalovil v něm. „Tak když si nedáš whisky, tak tady máš něco pro hodný kluky. Myslel jsem na všecko,“ zachechtal se a kroutil rukou, jak táhl skrz další obsah batohu cosi velkého. Daniel ho udiveně pozoroval.

„Na, chytej,“ rozmáchl se konečně a hodil po něm velký pytel. „Vsadím se, že to z anglickejch internátních škol neznáš.“

Daniel chytil sáček marshmallows a rozesmál se. „To se… peče na ohni, nebo jak že se to dělá?“

„Chytrej kluk,“ přisvědčil Sawyer. „Ale ať ti neblafnou, je to hned. Na zdraví,“ zvedl směrem k němu svou lahev.

„Na zdraví. Dík, Jime.“

Chvíli bylo ticho, narušované jen lesními zvuky a škvařícím se cukrem na Danielových bonbonech. „Není to špatné,“ prohlásil vědec spokojeně s pusou plnou zkaramelizovaných cukrovinek.

„Stejně je to zvláštní,“ protáhl se Sawyer.

„Co myslíš?“

„Tohle všechno a jak se to všecko v životě mění. Krmím tě tady bonbónama jako starší brácha nebo velkej spolužák mentor, jak to na těch vašich školách máte… a přitom kdybysme se v tý škole fakt potkali, nejspíš by ses na mě koukal pěkně seshora jako na blbečka, co sotva prolejzá z ročníku do ročníku.“

Daniel pomalu zvedl hlavu od plamenů a další porce marshmallows. „A ty bys mě šikanoval a vysmíval se mi do šprtů.“

Sawyer udělal něco hodně neobvyklého – uhnul pohledem. „Nejspíš jo,“ připustil. „Bylo to to jediný, jak jsem se uměl bránit, když jsem měl pocit příkoří. Nejlepší obrana je útok, znáš to.“

„To nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Každopádně teď na tom vlastně ani nezáleží. Nejsme děti ve škole. Ještě, že tak. Teď je to s tebou docela snesitelné.“

„To má bejt poděkování za večeři a za společnost?“ uchechtl se Sawyer.

„V podstatě ano.“ Daniel mu podal klacek s několika opečenými bonbony, rychle se podíval na hodinky a pak zahrabal hlouběji do spacáku. Na chvíli se zase rozhostilo ticho.

„Ty, vědátore?“

„Hm?“

„Co Scullyová?“

„Vypadá to, že bude v pořádku. Konstantoidy snad fungují.“

„To jsem nemyslel,“ ušklíbl se Sawyer. „Jak jste na tom?“

Daniel zamrkal. „Jak to myslíš?“

„Ty víš jak.“

„Hm… nijak. Nebo spíš pořád stejně.“

„Nekecej. Byli jste spolu celej předminulej víkend a vrátili jste se jako dva spiklenci.“

„To byla výjimečná situace.“

Sawyer postavil svou whisky na zem, až to žuchlo, a šel k věci. „Přestaň kličkovat, Danny. Líbí se ti přece, ne?“

Daniel se díval kamsi do lesa.

„Vidíš, nepopřels to. Na tom nic není, že se ti líbí,“ trval na svém Sawyer. „Je to pěkná holka.“

„Tak proč si s ní nezačneš sám?“ odsekl trošku podrážděně vědec.

„Není můj typ. A taky na to teď úplně nemám náladu.“

Opět se rozhostilo ticho, tentokrát lehce napjaté. Hovor skončil tam, kde skončit logicky musel, a ani jednoho z mužů to nezavedlo do úplně příjemné situace. Danielovi se sice Sawyerův výslech vůbec nezamlouval, ale podařilo se mu jeho útoky odvrátit a vyhmátnout parťákovo citlivé místo. Ale Sawyer se stáhnout nehodlal, zvědavost mu to nedovolila. Po chvíli se k tématu opět vrátil.

„Neříkej mi, žes byl celej víkend sám s holkou, která se ti líbí, ona tě ošetřovala, popíjeli jste, užívali jste si muziku… a ty ses jí ani jednou nepokusil dát pusu. Pokud jseš aspoň trochu normální, tak to prostě není možný.“

„Ne, Jime, nepokusil,“ podíval se na něj Daniel pohledem, v němž byla patrná docházející trpělivost. „Už jen proto, že s tímhle,“ ukázal si na jizvu na rtu, „by se to dělalo dost špatně.“

„Na tom něco je,“ uznal Sawyer. „Ale tak mi neříkej, že sis to aspoň nepředstavil.“

Daniel ze sebe shodil spacák a vstal. „Díky za společnost, Jime, ale je čas skončit,“ protáhl se. „Budu se muset pustit do těch měření. Budu se pohybovat tady v okolí, jak jsme se domluvili, dobře?“

* * *

Sawyer se natáhl na podložce, jednu pistoli měl v kapse, druhou nataženou vedle hlavy, a odpočíval s přivřenýma očima. Doopravdy ale nespal, vnímal vzdálené probleskování silné čelovky, zvuky lesa, Danielovy vzdálené pomalé kroky a občasné pípání přístrojů. Jakmile se ozvalo něco nestandardního, hned kontroloval situaci. „Dobrý, Danny?“

„Ano,“ odpovídal důsledně Daniel s tím, že zakopl nebo mu upadla část vybavení nebo něco podobného. Obešel si pokaždé asi hodinové kolečko, pak se vrátil do tábora, na chvíli zalezl do spacího pytle, aby se zahřál, a pak vyrazil na další obchůzku.

Skončil kolem čtvrté hodiny ranní. Opět pobalil své přístroje do batohu a velké tašky a pak v matném světle přenosné svítilny kontroloval svoje zápisky. Všecko bylo v normě, jen zóna kolem hlavního anomálního průsaku podle naměřených hodnot vypadala, jako by se během noci střídavě mírně zmenšovala a zvětšovala.  Ale nic nedunělo, intenzita světla se neměnila, neobjevila se radiace ani magnetismus. Fyzik vlastně ani nevěděl, jestli je spokojený nebo ne – první noc měření neodhalila nic nestandardního. Na jednu stranu byl rád, že se anomálie zklidnila a snad nehrozí žádné riziko, na straně druhé jej mrzelo, že nic nezjistil.

Daniel si přisedl blíž k ohni, protože se do něj začínala dávat zima. Mrzlo a oheň už dávno vyhasl. Šustění jeho věcí probralo Sawyera z polospánku.

„Zima, co, Danny?“

Vědec, kterému z bundy koukaly jen oči a nos a od úst mu šla pára, přikývl. „Větší, než jsem čekal.“

„Jsme ti to říkali, že tady bude zima. A je nad ránem, to je vždycky nejhorší,“ konstatoval Sawyer. Pak ožil. „Počkej, vždyť sis s sebou bral termosku s kafem. Máš to ve svým báglu. Vybal to!“

Daniel se ošil. „Hm… už jsem to v noci vypil. Potřeboval jsem zůstat vzhůru.“

„Sakra, vždyť toho byl snad litr, Danny,“ zavrčel Sawyer zklamaným tónem. „Myslel jsem, že mně taky něco necháš.“

„Promiň, Jime,“ zatvářil se Daniel omluvně. „Přiložím aspoň něco na oheň.“

„Tohle už se ti nerozhoří, Danny,“ prohlásil Sawyer rezignovaně a také se vyhrabal ze spacáku. „Musíme to rozdělat znova. Kurva, to je zima.“

Za pár minut se jim sice povedlo oheň znovu rozdělat, ale navlhlé, ze země sesbírané dřevo spíš už jen čoudilo, než aby hořelo. „Zítra si musíme nasbírat zásobu na celou noc,“ otřásl se Sawyer. Daniel naproti němu jen nepatrně přikývl, aby z tepla spacáku a oblečení náhodou nevykoukl ven větším kusem pokožky, než bylo nutné.

„No nic, teď není čas na hrdinství,“ prohlásil po chvíli drkotání zuby Sawyer. Vytáhl svou lahev, v níž byly skoro ještě tři čtvrtiny obsahu. „Na, vědátore, teď už si dej a nekecej.“

Tentokrát už Daniel neprotestoval.

* * *

Čekání na svítání bylo skoro nekonečné. Když pro ně v osm ráno přijel zbytek skupiny, Sawyer s Danielem ani nebyli schopni pobalit své věci. Daniel se okamžitě rozběhl do outlanderu a přitiskl prochladlé prsty k topení, Sawyer sebou hodil na sedačku spolujezdce v druhém autě a toužebně se zadíval na Chris. „Kafe! Jedem!“

Dívka se zatvářila chápavě a soucitně. „Jen co ti dva sbalej vaše nocoviště.“ Zapnula topení naplno, Desmond s Frankem rychle naházeli nesbalené kempovací vybavení do kufrů obou aut, zaházeli ohniště sněhem a rozjeli se k Oroville.

Po pořádné snídani a dávce horkých nápojů se skupina vrátila do motelu a Sawyer s Danielem šli spát. Sawyer ještě zaúkoloval Chris, která odjížděla sama do Sacramenta pro fotografické vybavení, aby jim pořídila kempovací vařič, kotlík a zásobu kávy a čaje. Zbylá trojice jela provádět další měření podle Danielových instrukcí. Vědec po určitém váhání souhlasil, že už nebudou bazírovat na původně stanovených dvojicích, které měly plnit funkci konstant, a že mohou vyrazit sami – jen Desmond musel ukázat své konstantoidy. Daniel terénní skupině také připomněl to, že se v blízkosti průsakových lokalit nesmějí pohybovat se zbraněmi.

Po čtvrté hodině odpolední se vrátili s vybitými telefony a zápisníky plnými naměřených hodnot. Daniel, který se mezitím stihl trochu vyspat, byl už zase čilý a po aktuálních datech jen skočil. Letmo si je projel, přikyvoval, udělal si několik stran poznámek do zápisníku a opět si sbalil svůj měřicí batoh na noc. Daty z předchozí noci a uplynulého dne nakrmil software ve svém notebooku a spustil výpočty. V dohodnutý čas pak vyzvedl Sawyera – ospalého, ale nachystaného – a vydali se k odjezdu. Sawyer ještě zabušil na Chrisiny dveře. Otevřela po delší chvíli.

 „Máš, Scullyová?“ zatvářil se Sawyer zvědavě.

„Jo,“ zazubila se a podala mu tašku s vařičem a zásobami horkých nápojů. „Máte tam i horkou čokoládu v prášku, cukr vám možná v noci přijde k duhu.“

„Ty jseš prostě skvělá,“ prohlásil vděčně Sawyer. „Danny, Scullyová nás zachránila.“

Vědec si tak přízemních věcí nevšímal. Očividně ho cosi zaujalo v Chrisině pokoji, kam teď zvědavě nakukoval. Bylo tam podivné šero. „Můžu dál?“ dožadoval se.

„Jo, ale nerozsvěcej, prosím,“ upozornila ho dívka.  Odvedla oba účastníky noční výpravy do svého zešeřelého pokoje se zataženými závěsy a zamířila ke dveřím do koupelny. Místo látkového závěsu, který tam měl být standardně, tam teď visel těžký a bohatě nařasený černý samet. „Chvilku tady počkejte. Je tam málo místa,“ upřesnila.

Vklouzla do koupelny a bylo slyšet šátrání, pak cvaknutí. „Dobrý, pojďte sem. Opatrně a hlavně venku nerozsvěcejte,“ zdůraznila znovu.

Daniel a Sawyer vkročili za dívkou do maličké koupelny zalité červeným světlem. Žárovka ve světle nad zrcadlem u umyvadla byla vyměněná. Dále bývalá novinářka přes umyvadlo i přes vanu umístila police vyndané z šatní skříně a na ně rozestavěla fotografické potřeby, nádoby na vyvolávání, pod umyvadlem stály lahve s chemikáliemi, všemožné odměrky, kleštičky a další pomůcky, a na vaně trůnil velký přístroj, vzdáleně připomínající velký mikroskop.

„To se mi snad zdá. Ty se mi snad zdáš,“ vydechl Daniel a nevěřícně se zadíval na Chris, která stála těsně vedle ně, jak stáli namačkaní vedle sebe v maličkém prostoru mezi umyvadlem a vanou. Tvář měla vybarvenou v přízračně červeno-černých tónech. „Tos všecko stihla za jeden den?“

„Nebylo to tak těžký,“ usmála se rozpačitě. „Nejhorší bylo to sehnat a pak to sem nanosit, pak už to bylo v pohodě. Nakonec jsem Franka ani nepotřebovala, takhle to mi to přijde dobrý. Večer to chci zkusit. Dlouho jsem to už nedělala, ale snad to nějak zvládnu.“

„O tom nepochybuju,“ hlesl Daniel s pohledem upřeným na vybavení.

„Akorát teda nevím, kde se budu umývat,“ dodala dívka zamyšleně.

„Můžeš přijít k nám,“ prohlásil Sawyer. „Nebo k Dannymu.“

„Vlastně chci říct Frankovi,“ řekla Chris věcně. „Vy bydlíte po dvou a máte koupelny víc vytížený. On tam je sám.“

Opatrně se vymotali z dívčiny koupelny, tak, aby nikdo do ničeho nevrazil. Chris je pustila ven, pečlivě za sebou zavřela dveře koupelny, zatáhla sametový závěs a šla po paměti rozsvítit. Sawyer do Daniela šťouchl loktem. „Šikovná,“ zaculil se uznale.

* * *

Pak už byl nejvyšší čas vyrazit, měli zpoždění. Cestou se ještě stavili na rychlou večeři, aby se na tábořišti nemuseli zdržovat přípravou jídla a aby Daniel mohl rovnou jít měřit, usoudí-li, že to je potřeba. Miles a Desmond je vyložili je na tábořišti a opět odjeli.

Daniel si opět šel rozestavovat stojany na přístroje a Sawyer v postupujícím soumraku nanosil obrovskou hromadu relativně suchého dřeva, po předchozí noci už se nehodlal nechat zaskočit noční zimou. Pak vybalil nový kotlík a spokojeně se jal vařit několik litrů silného čaje. Během večeře a popíjení toho tentokrát moc nenamluvili. Sawyer byl znatelně ospalý. Danielovi se ulevilo – netoužil po další vlně výslechu a zvědavosti. Včera v noci, když Jima konečně definitivně uťal, pak ještě dlouho nemohl dostat z hlavy představu, kterou mu tam parťák nasadil – totiž jak líbá jisté děvče a hladí je po zářivých vlasech. Po dnešku by ta představa určitě nabyla červeného odlesku.

Začala druhá noc v chladu Sierra Nevady.