Eloise na Walta upřela nevěřícný pohled. Chlapec na ni dál zíral a skoro se třásl vzteky. Před chvílí staré ženě vmetl do tváře, že není fér, že vrátila na Ostrov svého syna.
„Ne, Eloise, nesmíte to tak brát,“ pokusil se do vyhrocené
situace vstoupit Ben. „Walt je…“
„Ne!“ zařval Walt. „Neobhajuj mě, Bene. Nesnaž se ze mě
udělat malý děcko, který to tak nemyslelo. Myslel jsem to přesně tak, jak jsem
to řekl. Mám už toho dost, jak pořád všichni jenom kličkujete a uhýbáte. Mám
toho tady plný zuby. Ostrov miluju, ale tohle…“
Oddupal do svého stanu. Ben se za ním pokusil vydat, ale
Hurley ho zarazil, aby zůstal.
Eloise se vztyčila od ohně, který byl po noci stále zhasnutý
a nikdo ho dosud nerozdělal. Nebyla sice bůhvíjak vysoká, spíše naopak, ale
nyní působila impozantně. „Nu, Hugo, Benjamine… myslím, že tohle stačilo. Tohle
nemám zapotřebí poslouchat. Udělala jsem to nejlepší, co jsem pro Ostrov udělat
mohla a vy to víte. A tohle… tohle opravdu nemám zapotřebí.“
„Eloise, Walta to přejde,“ pokusil se znovu Ben o zahlazení
konfliktu.
„Nepřejde,“ zatřásl hlavou Hurley. „Tohle ne. Je…“ Rozhodil
rukama. „A vy to opravdu nemáte zapotřebí, já vím.“
Eloise shora hleděla do vyhaslých uhlíků. „Vy víte, co jsem
tím riskovala. Víte, jak obrovské riziko je provádět osoby napříč světy. Musíte
najít výjimečného jedince, který bude vědět dost na to, aby to uměl udělat
správně, musíte ho… vyslat… z jednoho světa do druhého… a ten, koho má
přivést, o tom musí vědět, musí mít dostatečné vědomosti o přechodech a musí
spolupracovat. Ve dvou světech zůstanou trosky životů, zmizelí lidé, bezduchá
těla nebo nepochopitelné vraždy. A ve třetím se objeví nesmírné komplikace. To,
že jsme to my tady zvádli celkem hladce, protože jsme využili situace a vrátili
Daniela tam, kde ještě relativně nedávno byl… to byla výjimka. Do jednoho světa
někoho vrátíte, ale vznikne chaos. A minimálně ve dvou dalších světech zůstanou
ztráty. Pokud se nejedná o někoho extrémmně důležitého a nepostradatelného, je
výsledek vždy záporný.“
Hurley se jí pokusil vstoupit do řeči, ale stará dáma se
nedala a pokračovala. „Ani nevíte, jak dlouho jsem váhala, jestli to mám
udělat. A potom si tady vyslechnu, že to není spravedlivé, že… Co vlastně tomu
chlapci vlezlo do hlavy?“
Ben ani Hurley, navzdory vypjaté situaci, nehodlali Waltovo
tajemství prozradit. „Snad se ho dotklo všecko to, co se na Ostrově děje a
chybí mu lidé, kteří tu umírali. Možná jeho otec?“ pokusil se o kouřovou clonu
Ben.
Eloise rozhořčeně mávla rukou. „Jeho otec… jeho otec byl
hloupý pěšák, kterého se jen povedlo zmagnetizovat pro Ostrov tím, že byl
náhodou na letu 815. Jeho otec vůbec nic nevěděl. Proto taky dopadl, jak
dopadl.“
„Ale to neznamená, že ho Walt neměl rád,“ pokusil se znovu
Ben.
Hurley se zatvářil posmutněle. „Teď už ne. Nikdy mu
neodpustil, že ho sem nechtěl vzít zpátky.“
„Mě nezajímá, co to dítě cítilo k člověku, který ho
vychovával,“ prohlásila ledově Eloise. „Mě zajímá, jak souzní s tím, oč se
tady snažíme. A já to tam nevidím, nezlobte se na mě.“
„Walt spolupracuje. Komunikuje… nebo se snaží komunikovat se
skupinou v Los Angeles.“ Ben se
chlapce snažil dál hájit.
Eloise opovržlivě ohrnula rty. „Jak víme, že se snaží? Stále
s tím má nějaké problémy. Chvíli mu to jde, pak zase ne, pak napůl, podle
toho, jak se vyspí.“
„Eloise, to přece…“ Ben zalapal po dechu.
Do diskuse znovu vstoupil Hurley. „Klid. Bene, Eloise,
prosím.“
„Klid nic neřeší. Klid jen potáhne ty bublající hlubiny a
ony zase vybublají na povrch, až to budeme nejméně čekat a potřebovat. Ne.
Tohle nejde.“
„Co chcete dělat?“ zeptal se bezvýrazně Hurley. Věděl, co
Eloise odpoví.
„Odejdu,“ rozpřáhla ruce Eloise. „Benjamine, netvař se tak
zděšeně. Neměla jsem u vás skončit, to zavinila ta nemoc. Ta, zdá se, polevuje.
Je čas odejít. Půjdu ke svým lidem. Potřebují alespoň jednoho vůdce.“
„Vy… vy půjdete na Hydru? Vy?“ užasl Ben. Dobře si pamatoval
její ostrý postoj k možnosti odchodu poté, co došlo k Richardovu
napadení.
„Ano,“ potvrdila prostě Eloise. Víc k tomu neřekla.
Hurley a Ben se ohlédli k Richardovu stanu. „Co on?“
„Richard se rozhodne sám. Nezávisí na mně a já nezávisím na
něm.“
* * *
Když se konečně setmělo a Ben i Eloise se odebrali do stanů,
Hurley nakoukl do Waltova stanu. Viděl chlapce ležet na kavalci, zády
k němu. Byl zavrtaný pod dekou.
Hurley vycítil jeho soustředění a pochopil, že Walt pracuje na spojení
s Los Angeles. Beze slova tedy zatáhl plachtu ve vchodu a odešel.
Walt se skutečně dokázal dostat do Los Angeles, ale stále
jen tom omezeném režimu. Viděl, jak se rozsvítil displej tabletu, když si
představil, jak si na něm čte zprávy. Zařízení ožilo a on skutečně viděl
poslední text. „Dobrý večer, Walte, tady Daniel. Probrali jsme některé možnosti
komunikace a rád bych je teď otestoval. Prosím, pokud tě to nestojí příliš sil,
zkus chvíli střídavě rozsvěcet a zhášet displej. Přijdu a budeme pokračovat.“
Walt rozsvítil displej poprvé, víckrát to nestihl.
Z útrob Chrisina příbytku se vyřítil Daniel a hned za ním i Frank. Po
chvíli se k nim přidala i novinářka. Vzrušeně se o čemsi bavili, Walt jim
však nerozuměl. Nic neslyšel a na Chrisiny myšlenky se už také napojit
nedovedl.
Pak Daniel začal psát. „Walte, skvělé, díky. Zatím navrhuji
tohle: budu ti klást otázky s odpovědí ano/ne. Jedno dlouhé podsvícení je
ANO, dvě krátká bliknutí po sobě jsou NE. Je to pro tebe přijatelné?“
Walt si zprávu zobrazil a nechal displej svítit delší dobu.
„Znamená to ANO?“
Nechal displej svítit delší dobu.
Trojice na pohovce u tabletu pochopila. Okamžik se vzrušeně
dohadovali, na co se zeptat. Pak zase začal Daniel psát. „Walte, je
v dosahu moje matka? Mohl bys jí během chvíle jít předat nějaké
informace?“
Walt měl pocit, že mu exploduje hlava vzteky. Takže on utekl
ke komunikaci, aby měl od té nespravedlivé ženštiny aspoň na chvíli klid, a
její synáček ho k ní strká nazpět. To teda ne. Dvakrát důrazně zablikal
displejem.
„Rozumím,“ psal Daniel. „Necháme to na jindy, i když si
myslím, že by to pro vás mohlo být velmi zajímavé. Zajímá mě ale ještě jedna
věc, podstatná z hlediska komunikace. Walte, umíš Morseovu abecedu?“
Walt se zamyslel a ušklíbl se. Třikrát zablikal krátce,
třikrát dlouze, třikrát krátce. Pak dvakrát rychle po sobě – NE.
Daniel se nedal zmást. „Odvysílals SOS a znak pro NE. Chápu.
Umíš SOS a to je vše, co umíš, je to tak?“
Souhlas.
„Walte, kdybys ji uměl, hodně by nám to mohlo pomoci. Mohu
si tvoje signály nahrávat a pak rozkódovat. Dokázal by ses to naučit? Jsou to
sekvence pro 26 znaků a deset čísel. Není to tak těžké.“
Walt se unaveně otočil na záda, ale pak dlouze blikl: Ano.
Ti v Los Angeles nemohli za to, že Danielova matka byla
naprosto nesnesitelná. Jo. Jestli jim informace z Ostrova mohly pomoct,
musel to zkusit. Koneckonců šlo i o Ostrov a o ně. A taky tím mohl Eloise
vytřít zrak a ukázat jí, že dělá, co může. Slyšel její výlev poté, co utekl do
stanu. Slyšel všechno.
„Pošlu ti kódovací tabulku,“ odepsal Daniel. „Můžeš se začít
učit. Jakmile budeš něco umět, zkus navysílat první znaky.“
Walt dlouze rozsvítil.
„Sdílím ti ji. Můžeš se k ní vracet a prohlížet si ji.
S tabletem nebudeme nic jiného dělat.“
Dlouhé rozsvícení.
„Díky, Walte. Pro dnešek se asi můžeme rozloučit. Vyřiď
prosím pozdrav matce a ostatním.“
Walt měl strašlivou chuť odblikat dvakrát krátce NE, ale
bylo mu jasné, že by pak měl co vysvětlovat. A tak neodvysílal vůbec nic a
doufal, že to bude interpretováno tak, že nemá signál pro Ahoj.
Pak se otočil k plátěné stěně stanu, hleděl do ní a
přemýšlel.
* * *
Ráno bylo v jižním táboře rozpačité. Eloise trvala na
tom, že se vrátí k Druhým, Richard si vzal několik dní na rozmyšlenou,
protože se stále ještě necítil úplně dobře; Hurley už od večera seděl na
skaliskách a naslouchal slovům svého poradního sboru… a Ben se vydal pro nějaké
zásoby. Když se vrátil do tábora, vyrazil odhodlaně k Waltovu stanu. I
když byl Walt naštvaný, stále byl součástí tábora a bylo třeba, aby nějak
fungoval.
Nejprve promluvil. Nic. Pak párkrát zaklepal na plachtu.
Nic. Pak už do ní zabušil. Nic.
Odhrnul plachtu a vešel do stanu. Na kavalci se stále
rýsovala silueta, odvrácená zády a hledící do plátěné stěny. Jenže…. v té
stěně byl roztřepený řez.
Ben přiskočil ke kavalci a odhrnul deku. Pod dekou byl Waltův
batoh vycpaný vším možným.
Nekřičel. Vydal se ven ze stanu a chvíli se pokusil jít po
chlapcových stopách, ale Walt je schválně tak pletl, že to bylo nemožné. Vzdal
to. Rozběhl se k Hurleymu.
Strážce o něm už věděl a pohlédl na něj. Pochopil i to, co
mu Ben jde říci.
„Je pryč, že?“
* * *
Hurley se rychle vrátil do tábora a svolal zbylou čtveřici.
Eloise prohlásila, že ji to od „toho kluka“ absolutně nepřekvapuje a že to na
jejím rozhodnutí nic nezmění. Absolutně neprojevila ani náznak výčitek za řeči, které včera na Waltovu adresu pronesla. Všichni věděli, že to mohlo Walta přimět k útěku, ale nikdo to zatím nechtěl vyslovit.
„Kam šel?“ zeptal se Richard. Tušil, že Hurley bude něco
vědět.
„Snad ho nemá…“ nedopověděl Ben. Byl bledý jako stěna a velké
oči se mu leskly v napjatém obličeji.
„Neřekl bych, že to je něco jako tehdy v tu noc,“ zavrtěl
hlavou Hurley. „Nedovedu ho vystopovat přesně. Buď to dělají všechny ty proudy,
anebo se to Walt naučil tak, abych o něm nevěděl. Jediný, co vím, je, že by měl
být na naší části Ostrova. Do pásma by nešel a tomu druhému se sem pro něj teď
také nechce. Ne, nevzal si ho. Necítím žádnou zásadní změnu energie.“
Benovi se očividně ulevilo. „Ale kde teda je?“
„Možná nechce, abychom to věděli,“ řekl pomalu Hurley a
myslel tím Nechce, abyste to věděli.
Stejně se to brzy dozvěděli. Po poledni se v džungli
ozval šramot a po chvíli se z porostu vynořil Bernard. Byl udýchaný, jak
spěchal.
„Hurley, Bene,“ oslovil Strážce a pobočníka, kteří zrovna
něco připravovali u ohně.
„Vítej, Bernarde,“ vydal se k němu kolébavě Hurley.
„Díky, žes přišel. Je u vás, že?“
Bernard pokýval. „Přiběhl dneska nad ránem. Je
v pořádku, jen… něco ho strašně rozhodilo. Nechce o tom zatím mluvit. Rose
tvrdí, že ho časem rozmluví, ale zatím nevíme.“
„To je v pořádku,“ řekl Hurley.
„V pořádku? V pořádku?“ vyjekla Eloise vztekle. „Porušil
všecky zásady! Utekl odtud, i když ví, jak to mimo tábor může být nebezepečné.
Ohrozil…“
„Neohrozil, Eloise,“ obrátil se k němu unaveně Strážce.
„Neudělal moc chytrou věc, ale nikoho neohrozil. Zůstal tam, kde je bezpečno.
Ten kluk si začal dávat pozor.“
„Také si to myslíme,“ potvrdil Bernard. Pak se na Strážce
zadíval. „Hugo, nech ho zatím u nás. Je na něm vidět, jak okřál, když si může
hrát s Vincencem. Přece jen… je to pořád jen kluk a tady je toho na něj
možná moc.“
„Promyslím to,“ pravil Hurley. „Přijdu k vám. On ať se
od vašeho tábora příliš nevzdaluje.“
„O to se vůbec nesnaží. Vyjde na chvíli ven se psem, ale to
je všecko. Usadil se v našem přístěnku a spoustu času tráví sám, zabraný
sám do sebe. Tvrdí, že se musí něco učit. Prý… kvůli komunikaci, nebo co. Víc
mi neřekl.“
Hurley chápavě přikývl.
Eloise pohrdlivě odfrkla.
Na Benovi bylo vidět, jak nesmírně se mu ulevilo.
Richard přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Maskoval
tím vlastní myšlenky, které se už od včerejšího večera, kdy stejně jako Walt ve
svém stanu vyslechl jejich večerní dohady u ohně, točily kolem jediného
člověka. Kolem Bena.
Zdálo se mu to, nebo Ben ve Waltovi viděl něco ze své
vlastní někdejší samoty, absence matky, nemožnosti spolehnout se na otce a otcovo
naprosté nepochopení – nebo ignoranci synových tužeb? A snažil se mu pomoci? O tom
podle Richarda nebylo pochyb; i sám Ben něco takového deklaroval a dokonce to
ze začátku probíral s Eloise, která měla s výchovou jedinečného
chlapce zkušenost. Zatím to však vypadalo, že to příliš nezafungovalo. Richarda
rozpačitý výsledek nepřekvapoval: Benovy otcovské zkušenosti nebyly příliš
velké. Už když vychovával Alex, byl bezradný. Často se s Richardem radil, ale
cestu k dospívající dívce nikdy nenašel. Chyběly mu jeho vlastní zkušenosti
s normálním rodičem z dětství. Zbytek snahy to nedokázal přebít. Možná
Eloisiny rady nemířily tam, kam bylo třeba; možná je Ben neuměl uvést do praxe,
a možná byl Walt proti jeho neumělým, nepřesným snahám imunní. Možná všechno
dohromady.
* * *
Nazrál čas, aby Hurley opět vyrazil na sever. Kvůli potížím
na jihu nesměl zapomenout na Kate, která teď jeho pomoc stále potřebovala. V táboře
osaměli Ben, Richard, Eloise a Walter. Teď, když byl Walt pryč, se cizinci
nejvíce věnoval Richard, jemuž Walter z dospělých důvěřoval asi nejvíce. Walter
vypadal, že se mu po chlapcových návštěvách stýská. Snažil se od Richarda
lámanými anglickými slovy kombinovanými s několika latinskými výrazy
zjistit, kam zmizel nejmladší člen tábora.
„Ven? Ven z tenhle… insel?“ podivil se Walter. Tváří se
mu mihlo něco mezi nadějí a strachem… a nebo spíše obojí.
„Ne, ven ne,“ odpověděl Richard. „Tady. Je tady, ale ne v táboře.“
Walter opět přestával rozumět. „Ven,“ opakoval. Pak ho ale
něco napadlo a upřel na Richarda zkoumavý pohled. „Já ven?“
„Ty…“ Richard se zamyslel. Bylo faktem, že Walter seděl
zavřený ve svém stanu už několik týdnů a ven vycházel jen kvůli koupelím a tělesným
potřebám. Jídlo dostával do stanu a stejně tak ho tam navštěvovali ti, kteří
mohli – Walt, případně Hurley a teď i Richard.
Pak si ale uvědomil, že o tomhle sám rozhodovat nemůže. „Počkej.
Ty musíš počkat,“ zopakoval pečlivě. „Zítra ti řeknu.“
„Počkat. Zítra,“ opakoval zamyšleně Walter. „Ano. Ja, ja,
zítra.“
* * *
Den bez Hurleyho v táboře utekl jaksi rezignovaně. Walter
zůstával ve svém přístřešku, Eloise si sbalila své věci a pak skoro celý den
chodila okolo tábora a pečlivě měřila radiaci a pak cosi zakreslovala a
počítala.
Richard seděl u ohně a uvažoval o své budoucnosti. Srdcem ho
to stále táhlo k Druhým. Na druhé straně dobře věděl, že nejbezpečněji pro
něj nyní je v Hurleyho táboře. A navíc tu byl Walter. Teď, když byl Walt
pryč, s ním musel někdo zůstat. Hurley pravidelně odcházel ke Kate a Ben k Walterovi
nesměl, neboť muž stále ještě vyzařoval mírné dávky radiace, což pro Bena jako
někdejšího onkologického pacienta bylo něco, čemu se musel za každou cenu
vyhýbat.
Přehoupla se další noc a Richard očekával Hurleyho návrat,
aby s ním mohl probrat další Walterovo fungování. Ale ještě než se dočkal,
prořízl ranní ticho tábora nechápavý Eloisin výkřik.
„Co ten… co to tady dělá? Ten… šmutzig…“ Eloise sáhla ke starému výrazu, který slyšela
bůhvíkde, možná kdysi dávno v dětství, když její rodiče, oba původem z velmi
dobré anglické rodiny, už na Ostrově vzpomínali na německé imigranty, kteří do Británie
přicházeli před druhou světovou válkou. Anglická šlechta se tehdy na židovské
uprchlíky nedívala nijak vstřícně.
Walter se na ni zadíval šokovaně, jako by tomu slovu nevěřil.
Pak odhodil boty, které předtím zvedl před Richardovým stanem, a rychle zašel
do svého stanu.
„Klid, Eloise. To je asi moje chyba. Walter mi asi špatně
porozuměl a myslel si, že už může ven,“ ozval se Richard.
„To mě nezajímá. Je špinavý. Ta radiace… a kdovíco ještě odtamtud
přinesl. Ne. Já už toho tady mám dost. Dnes odejdu. Jakmile se Hugo vrátí,
požádám ho, aby mě odvezl na Hydru.“ Vyzývavě se na Richarda zahleděla.
„Já tady zůstanu,“ řekl pomalu jeden z vůdců Druhých. „Jděte
k našim lidem. Já budu zatím tady. Na Hydře bude klid. Tady mě bude
zapotřebí víc.“
Potom zvedl boty, které ležely před stanem, jak je tam
odhodil chudák Walter, a vydal se s nimi do mužova stanu.
Walter seděl na kavalci, zakrýval si hlavu rukama a kýval se
dopředu a dozadu. Jako by se vrátil o několik týdnů nazpět.
„Waltere,“ oslovil ho Richard co nejklidněji a nejlaskavěji.
„V pořádku. Gut. Ona je…“
Walter spustil ruce z tváře. „Já sorry. Já ne…“
„Ne sorry,“ zopakoval Richard. Pak k muži přišel blíž a
podal mu své boty. Naznačil gestem, že viděl, jak si Walter jeho boty před
chvílí prohlížel venku.
Muž se opatrně usmál a vzal si obuv. Dál ji pečlivě
prohlížel. „Já… dělal boty. Ty…“ Ukázal na Richardovy boty, které byly na
několika místech poškozené. Kdysi sice bývaly kvalitní, ale nedávné události
jim nepomohly. „Já můžu helfen.“ Natáhl se ke svému starému tlumoku, zalovil v něm
a vytáhl malé kožené pouzdro s jehlami, malým šídlem a několika špulkami
silných nití. Útržky jeho starého života, které ho doprovázely napříč světy.
Richard kývl a pozbudivě se na muže usmál. „Prosím.“
* * *
Hurley se vrátil
během dopoledne. U Kate nenastala žádná velká změna, stále byla zesláblá a
neudržela v sobě moc jídla, ale vypadalo to, že pomalu začíná přibírat na
váze, což v této situaci byla dobrá zpráva.
Eloise si důrazně vyžádala odvoz na Hydru.
„Takže na tom trváte?“ zeptal se rezignovaně Hurley. Věděl
ale, co stará žena odpoví.
„Hugo, já mám ráda pořádek. Tenhle tábor… je chaos. Rozpadá
se. Dneska vylezl ven i ten…“ zamyslela se a chvíli hledala to pravé slovo, aby
se nikoho nedotkla, „ten nový. Nikdo už tady nic nedodržuje a já tady nebudu
čekat, co se stane.“
„Eloise, věci se pomalu usazují. Není důvod držet tady všechny
zavřené v táboře. Můj někdejší bratr se nesnaží sem dostat, šepoty se
nešíří a radiace už snad taky ne.“ Eloise na to poslední automaticky přikývla. „Tak
vidíte,“ rozpřáhl ruce Strážce.
„To na věci nic nemění. Odcházím. Děkuji ti, žes mi poskytl
ochranu a že jsem se zde mohla dát zdravotně do pořádku. Ale teď je čas jít k mým
lidem. I když už nejsou Ostrovní lidé, jsou pořád moji.“
„Udělám všechno pro to, abyste se sem zase mohli vrátit,“ slíbil
Hurley.
Eloise jen mávla rukou. Pak si vzala své věci, rozloučila se
vcelku přátelsky s Richardem, chladněji s Benem… a nakonec vstrčila hlavu i do Walterova stanu. Utrousila jednoduchou omluvu a přidala své sbohem.
Pak s Hurleym nasedli do loďky, ve které před časem Strážce
přivezl Richarda, a vypluli k Hydře. Eloise si nebyla jistá, zda se na Ostrov
ještě někdy vrátí.