15. 11. 2026

1014 - Rozpad

Eloise na Walta upřela nevěřícný pohled. Chlapec na ni dál zíral a skoro se třásl vzteky. Před chvílí staré ženě vmetl do tváře, že není fér, že vrátila na Ostrov svého syna.

„Ne, Eloise, nesmíte to tak brát,“ pokusil se do vyhrocené situace vstoupit Ben. „Walt je…“

„Ne!“ zařval Walt. „Neobhajuj mě, Bene. Nesnaž se ze mě udělat malý děcko, který to tak nemyslelo. Myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl. Mám už toho dost, jak pořád všichni jenom kličkujete a uhýbáte. Mám toho tady plný zuby. Ostrov miluju, ale tohle…“

Oddupal do svého stanu. Ben se za ním pokusil vydat, ale Hurley ho zarazil, aby zůstal.

Eloise se vztyčila od ohně, který byl po noci stále zhasnutý a nikdo ho dosud nerozdělal. Nebyla sice bůhvíjak vysoká, spíše naopak, ale nyní působila impozantně. „Nu, Hugo, Benjamine… myslím, že tohle stačilo. Tohle nemám zapotřebí poslouchat. Udělala jsem to nejlepší, co jsem pro Ostrov udělat mohla a vy to víte. A tohle… tohle opravdu nemám zapotřebí.“

„Eloise, Walta to přejde,“ pokusil se znovu Ben o zahlazení konfliktu.

„Nepřejde,“ zatřásl hlavou Hurley. „Tohle ne. Je…“ Rozhodil rukama. „A vy to opravdu nemáte zapotřebí, já vím.“

Eloise shora hleděla do vyhaslých uhlíků. „Vy víte, co jsem tím riskovala. Víte, jak obrovské riziko je provádět osoby napříč světy. Musíte najít výjimečného jedince, který bude vědět dost na to, aby to uměl udělat správně, musíte ho… vyslat… z jednoho světa do druhého… a ten, koho má přivést, o tom musí vědět, musí mít dostatečné vědomosti o přechodech a musí spolupracovat. Ve dvou světech zůstanou trosky životů, zmizelí lidé, bezduchá těla nebo nepochopitelné vraždy. A ve třetím se objeví nesmírné komplikace. To, že jsme to my tady zvádli celkem hladce, protože jsme využili situace a vrátili Daniela tam, kde ještě relativně nedávno byl… to byla výjimka. Do jednoho světa někoho vrátíte, ale vznikne chaos. A minimálně ve dvou dalších světech zůstanou ztráty. Pokud se nejedná o někoho extrémmně důležitého a nepostradatelného, je výsledek vždy záporný.“

Hurley se jí pokusil vstoupit do řeči, ale stará dáma se nedala a pokračovala. „Ani nevíte, jak dlouho jsem váhala, jestli to mám udělat. A potom si tady vyslechnu, že to není spravedlivé, že… Co vlastně tomu chlapci vlezlo do hlavy?“

Ben ani Hurley, navzdory vypjaté situaci, nehodlali Waltovo tajemství prozradit. „Snad se ho dotklo všecko to, co se na Ostrově děje a chybí mu lidé, kteří tu umírali. Možná jeho otec?“ pokusil se o kouřovou clonu Ben.

Eloise rozhořčeně mávla rukou. „Jeho otec… jeho otec byl hloupý pěšák, kterého se jen povedlo zmagnetizovat pro Ostrov tím, že byl náhodou na letu 815. Jeho otec vůbec nic nevěděl. Proto taky dopadl, jak dopadl.“

„Ale to neznamená, že ho Walt neměl rád,“ pokusil se znovu Ben.

Hurley se zatvářil posmutněle. „Teď už ne. Nikdy mu neodpustil, že ho sem nechtěl vzít zpátky.“

„Mě nezajímá, co to dítě cítilo k člověku, který ho vychovával,“ prohlásila ledově Eloise. „Mě zajímá, jak souzní s tím, oč se tady snažíme. A já to tam nevidím, nezlobte se na mě.“

„Walt spolupracuje. Komunikuje… nebo se snaží komunikovat se skupinou v Los Angeles.“  Ben se chlapce snažil dál hájit.

Eloise opovržlivě ohrnula rty. „Jak víme, že se snaží? Stále s tím má nějaké problémy. Chvíli mu to jde, pak zase ne, pak napůl, podle toho, jak se vyspí.“

„Eloise, to přece…“ Ben zalapal po dechu.

Do diskuse znovu vstoupil Hurley. „Klid. Bene, Eloise, prosím.“

„Klid nic neřeší. Klid jen potáhne ty bublající hlubiny a ony zase vybublají na povrch, až to budeme nejméně čekat a potřebovat. Ne. Tohle nejde.“

„Co chcete dělat?“ zeptal se bezvýrazně Hurley. Věděl, co Eloise odpoví.

„Odejdu,“ rozpřáhla ruce Eloise. „Benjamine, netvař se tak zděšeně. Neměla jsem u vás skončit, to zavinila ta nemoc. Ta, zdá se, polevuje. Je čas odejít. Půjdu ke svým lidem. Potřebují alespoň jednoho vůdce.“

„Vy… vy půjdete na Hydru? Vy?“ užasl Ben. Dobře si pamatoval její ostrý postoj k možnosti odchodu poté, co došlo k Richardovu napadení.

„Ano,“ potvrdila prostě Eloise. Víc k tomu neřekla.

Hurley a Ben se ohlédli k Richardovu stanu. „Co on?“

„Richard se rozhodne sám. Nezávisí na mně a já nezávisím na něm.“

* * *

Když se konečně setmělo a Ben i Eloise se odebrali do stanů, Hurley nakoukl do Waltova stanu. Viděl chlapce ležet na kavalci, zády k němu.  Byl zavrtaný pod dekou. Hurley vycítil jeho soustředění a pochopil, že Walt pracuje na spojení s Los Angeles. Beze slova tedy zatáhl plachtu ve vchodu a odešel.

Walt se skutečně dokázal dostat do Los Angeles, ale stále jen tom omezeném režimu. Viděl, jak se rozsvítil displej tabletu, když si představil, jak si na něm čte zprávy. Zařízení ožilo a on skutečně viděl poslední text. „Dobrý večer, Walte, tady Daniel. Probrali jsme některé možnosti komunikace a rád bych je teď otestoval. Prosím, pokud tě to nestojí příliš sil, zkus chvíli střídavě rozsvěcet a zhášet displej. Přijdu a budeme pokračovat.“

Walt rozsvítil displej poprvé, víckrát to nestihl. Z útrob Chrisina příbytku se vyřítil Daniel a hned za ním i Frank. Po chvíli se k nim přidala i novinářka. Vzrušeně se o čemsi bavili, Walt jim však nerozuměl. Nic neslyšel a na Chrisiny myšlenky se už také napojit nedovedl.

Pak Daniel začal psát. „Walte, skvělé, díky. Zatím navrhuji tohle: budu ti klást otázky s odpovědí ano/ne. Jedno dlouhé podsvícení je ANO, dvě krátká bliknutí po sobě jsou NE. Je to pro tebe přijatelné?“

Walt si zprávu zobrazil a nechal displej svítit delší dobu.

„Znamená to ANO?“

Nechal displej svítit delší dobu.

Trojice na pohovce u tabletu pochopila. Okamžik se vzrušeně dohadovali, na co se zeptat. Pak zase začal Daniel psát. „Walte, je v dosahu moje matka? Mohl bys jí během chvíle jít předat nějaké informace?“

Walt měl pocit, že mu exploduje hlava vzteky. Takže on utekl ke komunikaci, aby měl od té nespravedlivé ženštiny aspoň na chvíli klid, a její synáček ho k ní strká nazpět. To teda ne. Dvakrát důrazně zablikal displejem.

„Rozumím,“ psal Daniel. „Necháme to na jindy, i když si myslím, že by to pro vás mohlo být velmi zajímavé. Zajímá mě ale ještě jedna věc, podstatná z hlediska komunikace. Walte, umíš Morseovu abecedu?“

Walt se zamyslel a ušklíbl se. Třikrát zablikal krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce. Pak dvakrát rychle po sobě – NE.

Daniel se nedal zmást. „Odvysílals SOS a znak pro NE. Chápu. Umíš SOS a to je vše, co umíš, je to tak?“

Souhlas.

„Walte, kdybys ji uměl, hodně by nám to mohlo pomoci. Mohu si tvoje signály nahrávat a pak rozkódovat. Dokázal by ses to naučit? Jsou to sekvence pro 26 znaků a deset čísel. Není to tak těžké.“

Walt se unaveně otočil na záda, ale pak dlouze blikl: Ano.

Ti v Los Angeles nemohli za to, že Danielova matka byla naprosto nesnesitelná. Jo. Jestli jim informace z Ostrova mohly pomoct, musel to zkusit. Koneckonců šlo i o Ostrov a o ně. A taky tím mohl Eloise vytřít zrak a ukázat jí, že dělá, co může. Slyšel její výlev poté, co utekl do stanu. Slyšel všechno.

„Pošlu ti kódovací tabulku,“ odepsal Daniel. „Můžeš se začít učit. Jakmile budeš něco umět, zkus navysílat první znaky.“

Walt dlouze rozsvítil.

„Sdílím ti ji. Můžeš se k ní vracet a prohlížet si ji. S tabletem nebudeme nic jiného dělat.“

Dlouhé rozsvícení.

„Díky, Walte. Pro dnešek se asi můžeme rozloučit. Vyřiď prosím pozdrav matce a ostatním.“

Walt měl strašlivou chuť odblikat dvakrát krátce NE, ale bylo mu jasné, že by pak měl co vysvětlovat. A tak neodvysílal vůbec nic a doufal, že to bude interpretováno tak, že nemá signál pro Ahoj.

Pak se otočil k plátěné stěně stanu, hleděl do ní a přemýšlel.

* * *

Ráno bylo v jižním táboře rozpačité. Eloise trvala na tom, že se vrátí k Druhým, Richard si vzal několik dní na rozmyšlenou, protože se stále ještě necítil úplně dobře; Hurley už od večera seděl na skaliskách a naslouchal slovům svého poradního sboru… a Ben se vydal pro nějaké zásoby. Když se vrátil do tábora, vyrazil odhodlaně k Waltovu stanu. I když byl Walt naštvaný, stále byl součástí tábora a bylo třeba, aby nějak fungoval.

Nejprve promluvil. Nic. Pak párkrát zaklepal na plachtu. Nic. Pak už do ní zabušil. Nic.

Odhrnul plachtu a vešel do stanu. Na kavalci se stále rýsovala silueta, odvrácená zády a hledící do plátěné stěny. Jenže…. v té stěně byl roztřepený řez.

Ben přiskočil ke kavalci a odhrnul deku. Pod dekou byl Waltův batoh vycpaný vším možným.

Nekřičel. Vydal se ven ze stanu a chvíli se pokusil jít po chlapcových stopách, ale Walt je schválně tak pletl, že to bylo nemožné. Vzdal to. Rozběhl se k Hurleymu.

Strážce o něm už věděl a pohlédl na něj. Pochopil i to, co mu Ben jde říci.

„Je pryč, že?“

* * *

Hurley se rychle vrátil do tábora a svolal zbylou čtveřici. Eloise prohlásila, že ji to od „toho kluka“ absolutně nepřekvapuje a že to na jejím rozhodnutí nic nezmění. Absolutně neprojevila ani náznak výčitek za řeči, které včera na Waltovu adresu pronesla. Všichni věděli, že to mohlo Walta přimět k útěku, ale nikdo to zatím nechtěl vyslovit. 

„Kam šel?“ zeptal se Richard. Tušil, že Hurley bude něco vědět.

„Snad ho nemá…“ nedopověděl Ben. Byl bledý jako stěna a velké oči se mu leskly v napjatém obličeji.

„Neřekl bych, že to je něco jako tehdy v tu noc,“ zavrtěl hlavou Hurley. „Nedovedu ho vystopovat přesně. Buď to dělají všechny ty proudy, anebo se to Walt naučil tak, abych o něm nevěděl. Jediný, co vím, je, že by měl být na naší části Ostrova. Do pásma by nešel a tomu druhému se sem pro něj teď také nechce. Ne, nevzal si ho. Necítím žádnou zásadní změnu energie.“

Benovi se očividně ulevilo. „Ale kde teda je?“

„Možná nechce, abychom to věděli,“ řekl pomalu Hurley a myslel tím Nechce, abyste to věděli.

Stejně se to brzy dozvěděli. Po poledni se v džungli ozval šramot a po chvíli se z porostu vynořil Bernard. Byl udýchaný, jak spěchal.

„Hurley, Bene,“ oslovil Strážce a pobočníka, kteří zrovna něco připravovali u ohně.

„Vítej, Bernarde,“ vydal se k němu kolébavě Hurley. „Díky, žes přišel. Je u vás, že?“

Bernard pokýval. „Přiběhl dneska nad ránem. Je v pořádku, jen… něco ho strašně rozhodilo. Nechce o tom zatím mluvit. Rose tvrdí, že ho časem rozmluví, ale zatím nevíme.“

„To je v pořádku,“ řekl Hurley.

„V pořádku? V pořádku?“ vyjekla Eloise vztekle. „Porušil všecky zásady! Utekl odtud, i když ví, jak to mimo tábor může být nebezepečné. Ohrozil…“

„Neohrozil, Eloise,“ obrátil se k němu unaveně Strážce. „Neudělal moc chytrou věc, ale nikoho neohrozil. Zůstal tam, kde je bezpečno. Ten kluk si začal dávat pozor.“

„Také si to myslíme,“ potvrdil Bernard. Pak se na Strážce zadíval. „Hugo, nech ho zatím u nás. Je na něm vidět, jak okřál, když si může hrát s Vincencem. Přece jen… je to pořád jen kluk a tady je toho na něj možná moc.“

„Promyslím to,“ pravil Hurley. „Přijdu k vám. On ať se od vašeho tábora příliš nevzdaluje.“

„O to se vůbec nesnaží. Vyjde na chvíli ven se psem, ale to je všecko. Usadil se v našem přístěnku a spoustu času tráví sám, zabraný sám do sebe. Tvrdí, že se musí něco učit. Prý… kvůli komunikaci, nebo co. Víc mi neřekl.“

Hurley chápavě přikývl.

Eloise pohrdlivě odfrkla.

Na Benovi bylo vidět, jak nesmírně se mu ulevilo.

Richard přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Maskoval tím vlastní myšlenky, které se už od včerejšího večera, kdy stejně jako Walt ve svém stanu vyslechl jejich večerní dohady u ohně, točily kolem jediného člověka. Kolem Bena.

Zdálo se mu to, nebo Ben ve Waltovi viděl něco ze své vlastní někdejší samoty, absence matky, nemožnosti spolehnout se na otce a otcovo naprosté nepochopení – nebo ignoranci synových tužeb? A snažil se mu pomoci? O tom podle Richarda nebylo pochyb; i sám Ben něco takového deklaroval a dokonce to ze začátku probíral s Eloise, která měla s výchovou jedinečného chlapce zkušenost. Zatím to však vypadalo, že to příliš nezafungovalo. Richarda rozpačitý výsledek nepřekvapoval: Benovy otcovské zkušenosti nebyly příliš velké. Už když vychovával Alex, byl bezradný. Často se s Richardem radil, ale cestu k dospívající dívce nikdy nenašel. Chyběly mu jeho vlastní zkušenosti s normálním rodičem z dětství. Zbytek snahy to nedokázal přebít. Možná Eloisiny rady nemířily tam, kam bylo třeba; možná je Ben neuměl uvést do praxe, a možná byl Walt proti jeho neumělým, nepřesným snahám imunní. Možná všechno dohromady.

* * *

Nazrál čas, aby Hurley opět vyrazil na sever. Kvůli potížím na jihu nesměl zapomenout na Kate, která teď jeho pomoc stále potřebovala. V táboře osaměli Ben, Richard, Eloise a Walter. Teď, když byl Walt pryč, se cizinci nejvíce věnoval Richard, jemuž Walter z dospělých důvěřoval asi nejvíce. Walter vypadal, že se mu po chlapcových návštěvách stýská. Snažil se od Richarda lámanými anglickými slovy kombinovanými s několika latinskými výrazy zjistit, kam zmizel nejmladší člen tábora.

„Ven? Ven z tenhle… insel?“ podivil se Walter. Tváří se mu mihlo něco mezi nadějí a strachem… a nebo spíše obojí.

„Ne, ven ne,“ odpověděl Richard. „Tady. Je tady, ale ne v táboře.“

Walter opět přestával rozumět. „Ven,“ opakoval. Pak ho ale něco napadlo a upřel na Richarda zkoumavý pohled. „Já ven?“

„Ty…“ Richard se zamyslel. Bylo faktem, že Walter seděl zavřený ve svém stanu už několik týdnů a ven vycházel jen kvůli koupelím a tělesným potřebám. Jídlo dostával do stanu a stejně tak ho tam navštěvovali ti, kteří mohli – Walt, případně Hurley a teď i Richard.

Pak si ale uvědomil, že o tomhle sám rozhodovat nemůže. „Počkej. Ty musíš počkat,“ zopakoval pečlivě. „Zítra ti řeknu.“

„Počkat. Zítra,“ opakoval zamyšleně Walter. „Ano. Ja, ja, zítra.“

* * *

Den bez Hurleyho v táboře utekl jaksi rezignovaně. Walter zůstával ve svém přístřešku, Eloise si sbalila své věci a pak skoro celý den chodila okolo tábora a pečlivě měřila radiaci a pak cosi zakreslovala a počítala.

Richard seděl u ohně a uvažoval o své budoucnosti. Srdcem ho to stále táhlo k Druhým. Na druhé straně dobře věděl, že nejbezpečněji pro něj nyní je v Hurleyho táboře. A navíc tu byl Walter. Teď, když byl Walt pryč, s ním musel někdo zůstat. Hurley pravidelně odcházel ke Kate a Ben k Walterovi nesměl, neboť muž stále ještě vyzařoval mírné dávky radiace, což pro Bena jako někdejšího onkologického pacienta bylo něco, čemu se musel za každou cenu vyhýbat.

Přehoupla se další noc a Richard očekával Hurleyho návrat, aby s ním mohl probrat další Walterovo fungování. Ale ještě než se dočkal, prořízl ranní ticho tábora nechápavý Eloisin výkřik.

„Co ten… co to tady dělá? Ten… šmutzig…“  Eloise sáhla ke starému výrazu, který slyšela bůhvíkde, možná kdysi dávno v dětství, když její rodiče, oba původem z velmi dobré anglické rodiny, už na Ostrově vzpomínali na německé imigranty, kteří do Británie přicházeli před druhou světovou válkou. Anglická šlechta se tehdy na židovské uprchlíky nedívala nijak vstřícně.

Walter se na ni zadíval šokovaně, jako by tomu slovu nevěřil. Pak odhodil boty, které předtím zvedl před Richardovým stanem, a rychle zašel do svého stanu.

„Klid, Eloise. To je asi moje chyba. Walter mi asi špatně porozuměl a myslel si, že už může ven,“ ozval se Richard.

„To mě nezajímá. Je špinavý. Ta radiace… a kdovíco ještě odtamtud přinesl. Ne. Já už toho tady mám dost. Dnes odejdu. Jakmile se Hugo vrátí, požádám ho, aby mě odvezl na Hydru.“ Vyzývavě se na Richarda zahleděla.

„Já tady zůstanu,“ řekl pomalu jeden z vůdců Druhých. „Jděte k našim lidem. Já budu zatím tady. Na Hydře bude klid. Tady mě bude zapotřebí víc.“

Potom zvedl boty, které ležely před stanem, jak je tam odhodil chudák Walter, a vydal se s nimi do mužova stanu.

Walter seděl na kavalci, zakrýval si hlavu rukama a kýval se dopředu a dozadu. Jako by se vrátil o několik týdnů nazpět.

„Waltere,“ oslovil ho Richard co nejklidněji a nejlaskavěji. „V pořádku. Gut. Ona je…“

Walter spustil ruce z tváře. „Já sorry. Já ne…“

„Ne sorry,“ zopakoval Richard. Pak k muži přišel blíž a podal mu své boty. Naznačil gestem, že viděl, jak si Walter jeho boty před chvílí prohlížel venku.

Muž se opatrně usmál a vzal si obuv. Dál ji pečlivě prohlížel. „Já… dělal boty. Ty…“ Ukázal na Richardovy boty, které byly na několika místech poškozené. Kdysi sice bývaly kvalitní, ale nedávné události jim nepomohly. „Já můžu helfen.“ Natáhl se ke svému starému tlumoku, zalovil v něm a vytáhl malé kožené pouzdro s jehlami, malým šídlem a několika špulkami silných nití. Útržky jeho starého života, které ho doprovázely napříč světy.

Richard kývl a pozbudivě se na muže usmál. „Prosím.“

* * *

 Hurley se vrátil během dopoledne. U Kate nenastala žádná velká změna, stále byla zesláblá a neudržela v sobě moc jídla, ale vypadalo to, že pomalu začíná přibírat na váze, což v této situaci byla dobrá zpráva.

Eloise si důrazně vyžádala odvoz na Hydru.

„Takže na tom trváte?“ zeptal se rezignovaně Hurley. Věděl ale, co stará žena odpoví.

„Hugo, já mám ráda pořádek. Tenhle tábor… je chaos. Rozpadá se. Dneska vylezl ven i ten…“ zamyslela se a chvíli hledala to pravé slovo, aby se nikoho nedotkla, „ten nový. Nikdo už tady nic nedodržuje a já tady nebudu čekat, co se stane.“

„Eloise, věci se pomalu usazují. Není důvod držet tady všechny zavřené v táboře. Můj někdejší bratr se nesnaží sem dostat, šepoty se nešíří a radiace už snad taky ne.“ Eloise na to poslední automaticky přikývla. „Tak vidíte,“ rozpřáhl ruce Strážce.

„To na věci nic nemění. Odcházím. Děkuji ti, žes mi poskytl ochranu a že jsem se zde mohla dát zdravotně do pořádku. Ale teď je čas jít k mým lidem. I když už nejsou Ostrovní lidé, jsou pořád moji.“

„Udělám všechno pro to, abyste se sem zase mohli vrátit,“ slíbil Hurley. 

Eloise jen mávla rukou. Pak si vzala své věci, rozloučila se vcelku přátelsky s Richardem, chladněji s Benem… a nakonec vstrčila hlavu i do Walterova stanu. Utrousila jednoduchou omluvu a přidala své sbohem.

Pak s Hurleym nasedli do loďky, ve které před časem Strážce přivezl Richarda, a vypluli k Hydře. Eloise si nebyla jistá, zda se na Ostrov ještě někdy vrátí.

8. 11. 2026

1013 - S hlavou v oblacích

 

Daniel stále ještě zkoumal záznam ze spektrometru a snažil se v něm najít víc, než tam skutečně bylo, když se Chris rozezvonil telefon. „Ano, Desmonde?“ ohlásila se překvapeně.

„Brý ráno, Chris. Změna plánu. Analyzovat věci ze Sierra Nevady budeš večer. Vyraz s Danem na letiště. Frank mi řekl, jaký má s tebou plány.“

Dívka se pro sebe usmála. „Takže… s tím souhlasíš?“

„Jo,“ potvrdil velitel. „Dává to smysl. Takže se sbalte a za hodinu a půl – Franku, stíháš to?“ křikl na pilota, který byl očividně blízko něj – „jo, za za hodinu a půl na letišti.“

„Budeme tam,“ potvrdila Chris. Zavěsila a pak dala průchod své radosti. Pomalu se nadechla a nechala z obličeje odtát soustředěnou, skoro pracovní masku. „Jo!“ zavýskla pak a rozesmála se naplno.

Najednou vůbec nevnímala, že doma není sama. Daniel ji fascinovaně pozoroval. Znal to rčení, že radostí člověk zkrásní. Teď se rčení zhmotnilo před jeho očima. Po chvilce se Chris probrala z nadšení a pomalu se vrátila do reality. „Takže Desmond s tím tvým výcvikem souhlasí?“ usmál se na ni Daniel.

„Jo,“ potvrdila dívka. „Dneska začínám. V půl desáté máme být na letišti, takže to abychom sebou hodili.“

* * *

 Sešli se u vjezdové brány letiště Van Nuys. Sawyer Franka vyhodil, zamával Danielovi s Chris s potutelným úsměvem a odjel.

„Jak to Desmond vzal?“ byla Chris zvědavá, zatímco se přesouvali k hangáru.

„Jako naprostou samozřejmost,“ odvětil pilot. „Je mu jasný, že to je potřeba, a taky je mu jasný, že nikdo se na to nehodí víc než ty. A nemá na to volnej čas a kapacitu.“

„Tak jo, dáme se do toho,“ prohlásil Frank, když otevřel vrata hangáru. „Dane, ty si před hangár připrav přístroje, který budeš dneska chtít otestovat.“ Vědec přisvědčil a vydal se ke kufru Chrisina auta.

Pilot a bývalá novinářka u letadla osaměli. Frank se na Chris vážně podíval. „Můžeme začít. Chris, víš, co děláš, a jseš si tím jistá, že to chceš?“

„Ano,“ potvrdila Chris stejně tak vážně.

Pilot otevřel dveře letadla u místa prvního pilota a pokynul Chris, aby obsadila druhou pilotní sedačku. Pak za sebou zavřel.

„Chci ti říct pár slov na začátek, jen mezi náma,“ řekl. „Začínáš výcvik, a i když výsledkem nebude skutečná licence, tak to bude výcvik. Potřebuju, abys to tak brala se vším, co k tomu patří. Musíš tomu dát všecko, co dovedeš. Budeš sice jenom záložní pilot, nebo asistent pilota, ale i tak budeš mít v rukou životy ostatních.“

Chris vážně přikývla. „Já vím, Franku. Půjdu do toho naplno.“

„Povedeme si výcvikový zápisník,“ pokračoval pilot. „Budeme si psát, co jsme odlétali, co jsme v které lekci probrali a vyzkoušeli, co ti šlo a co ne.“ Pak se naklonil a poplácal přístrojovou desku. „Do zítřka ti připravím zjednodušené technické a letové podklady pro tenhle typ. Dám tam jen to důležité, ale o to víc budu trvat na tom, aby ses to naučila. Předpisové hodnoty pro rychlosti při vzletu, přistání, za přímého letu. Taky indikátory chodu motorů, teploty a podobně. A checklisty. Chodila jsi na univerzitu, tak předpokládám, že se umíš učit.“

Chvíli se na sebe vážně dívali. Pilot sáhl do malé tašky, kterou si přinesl, a podal Chris malý tmavomodrý zápisník, diář na rok 2008. „Tohle je tvůj logbook a výcvikový deník.“

„Děkuju, Franku,“ řekla Chris podivně tiše.

„A teď praktická pravidla. Jak jsem říkal, tvůj výcvik bude trochu nestandardní, takže o to víc si musíme některé věci ujasnit hned na začátku. Pravidlo první – s nikým dalším o tom nebudeš mluvit, ano? Nikdo kromě naší skupiny se o tom nedozví. Nikdy nepoletíš sama. Přijdou dny, kdy tě nechám pilotovat samotnou a jediné, čeho se v letadle dotknu, bude přezka pásu, ale opravdové sólo mít nikdy nebudeš. Navenek budu vždycky pilotovat já. Komunikaci také povedu já.“

Když mu to dívka potvrdila, pokračoval. „Pravidlo číslo dvě – v letadle od spuštění motoru do jeho vypnutí vždycky velím já. Nesu odpovědnost za tebe, za letadlo i za všecky ostatní, a potřebuju, abys mě vždycky poslechla, ať se bude dít cokoli, nejrychleji, jak to dovedeš. Námitky nebo kritiku si umím vyslechnout, ale vždycky až na zemi v bezpečí. Rozumíme si?“

„Rozumíme. V letadle velí velitel a to já nejsem.“

„Přesně tak,“ potvrdil Frank. „A věc třetí – když ti nebude něco jasné, ptej se. Neskákej mi do řeči, do checklistů a do komunikace se zemí nebo okolním provozem, ale když domluvím, ptej se hned, nečekej až po přistání nebo někdy. Bude toho k učení hodně a čím dřív si věci vyjasníš, tím líp by ti to mělo jít.“

Když dívka opět přisvědčila, sáhl po klice. „Tak se do toho pustíme. Dneska si uděláme předletovou přípravu a nahoře ti vysvětlím pár základních věcí pro vodorovný let. Nebude toho moc. Nechci tě přepálit hned na začátku a taky se musíte nějak prostřídat s Danem.“ Pilot vyhlédl z okna ke vratům hangáru, kde už Daniel čekal. Na kufru měl spořádně poskládané dva přístroje a pátravě hleděl směrem k nim.

* * *

Vystrkali letadlo ven – Frank poprosil o pomoc chlapíka, který u vedlejšího hangáru soustředěně leštil malo dvoumístnou Cessnu – a dali se do práce. Frank si prošel předpověď počasí – byla dobrá, počasí bylo jasné a vzduch na poměry klidný. Pak obešli letadlo, Frank Chris ukázal, co je před letem nutné zkontrolovat, Chris si dělala rychlé poznámky a Daniel se se svými přístroji mezitím usadil na sedačce za prvním pilotem. Na Frankův mírný údiv, jestli nepotřebuje ke své práci otevřená okénka, odpověděl, s lehkým úsměvem směrem k Chris. „Dnes nemusím dělat ostrá měření. Vyzkouším si, jestli aspoň něco funguje uvnitř letadla.“

„Tohle jsem nedomyslel,“ pronesl zadumaně pilot a poškrábal se na spánku. „Doma se nad tím ještě zamyslím. Ale teď zpátky k věci. Dane, máš nějaký místo, kde si chceš vyzkoušet měření?“

„Šla by ta Altadena?“

„Nejde,“ odmítl Frank. „Z nějakýho důvodu je prostor nad ní už několik dní zavřený, kontroloval jsem to v letových informacích. Chceš si vyzkoušet, co ti to dělá v místech, kde už jsi něco měřil na zemi?“

Fyzik přisvědčil.

„Tak si zaletíme do Sierra Nevady,“ prohlásil pilot, jako by nic. „Aspoň budeme s Chris mít dost času na učení.“

Oba mladí kolegové se na něj podívali, jako by špatně slyšeli. „To myslíš vážně, Franku? Není to moc daleko?“ ozval se zezadu Daniel.

„Naprosto vážně,“ odvětil pilot. „Dane, daleko to pro nás bylo před několika dny. Teď to je několik desítek minut letu a to není moc. Pár hodin ve vzduchu tahle holka zvládne jako nic.“

Rozložil si mapy a přivolal si Chris. „Pojď, uděláme navigační přípravu. Dane, dej nám deset minut. Nebo radši dvacet. Předletovka ti taky něco zabere.“

„To… to už budu dělat já?“ zeptala se zaraženě Chris.

„Samozřejmě,“ odvětil pilot. „Dneska ještě můžeš s poznámkama.“

* * *

První čas vzletu, který si Chris zapsala do svého improvizovaného letového zápisníku, bylo 11:32. Nad Van Nuys Frank nalétl pravý okruh a stoupal v přiděleném kurzu. Pak zamířili na sever.

Daniel oslněně zíral z okénka. Na zemi se míhala předměstí Los Angeles. Zepředu se k němu interkomem nesly klidné, pragmatické Frankovy pokyny. Vysvětloval Chris, co najde na kterém přístroji, jaké hodnoty jsou předpisové, kudy letí a jaká tam platí pravidla, a pak jí na chvíli předal řízení. „Udržuj přímý let a rychlost stoupání. Dívej se dál před sebe, ne hned před letadlo. Většinou tě to navede k mírnějším, plynulejším zásahům do řízení,“ vysvětlil jí.

Chris si opatrně osahávala řízení. Když letadlo na její pokyny poslušně reagovalo a ona jeho odezvu cítila, začal se jí po tváři rozlévat čím dál uvolněnější úsměv. Daniel si nemohl pomoci a musel ji pozorovat – ze zadní sedačky za prvním pilotem viděl její ohon zrzavých vlasů, stažený nad levým ramenem tak, aby jí nepřekážel pod sluchátky, a jen mohl tušit její soustředěný profil a oči upřené před letadlo. Fyzik si už dávno nevšímal svých měřicích zařízení, které teď neměly co indikovat – nastavil je tak, aby ignorovaly chod elektrických přístrojů v letadle.

Všichni kromě Franka naprosto ztratili pojem o čase. Když jim po nějaké době pilot oznámil, že přistanou na letišti u Oroville a po přistání si Daniel s Chris vymění místa, oba byli překvapeni, jak rychle let uběhl. „Říkal jsem vám, že to není daleko,“ pousmál se shovívavě pilot. „Letadlo zkracuje vzdálenosti.“

* * *

Dosedli, Frank zkontroloval množství paliva, Daniel zaujal místo u otevíracího okénka a znovu odstartovali. „Mohl bys to vzít přibližně nad tou silnicí, kam jsme jezdili na měření?“ požádal Daniel. Šlo to.

Nejprve se nic nedělo. Ale když pokračovali dál směrem do hor, začal najednou Danielův indikátor mírně reagovat. „Funguje to! Zachytilo to frekvenci!“ vykřikl vědec.

„Říkal jsem ti to,“ zaculil se pilot. „Chris, díváš se do map, jak jsem ti říkal?“

„Ano,“ potvrdila zezadu dívka.

„Sleduj, kde asi jsme. Můžeš Danovi upřesňovat polohu?“

„Zkusím to,“ utrousila pomalu, jak se soustředila na čtení mapy. „Myslím, že… pod námi je ta velká zatáčka. Blížíme se k jezeru, možná to je Bucks Lake,“ uvažovala. Tam, kam tehdy jel ten náklaďák, co nás vyprostil po té šílené noci, vzpomněla si. Za chvíli budeme v místech, kde…

Po páteři jí přejela ledová ruka, když jí ze vzpomínek živě vyvstal Danielův záchvat iracionality. Frank o tom sice slyšel, ale neviděl to osobně a nevěděl tedy, jak intenzivní a těžko zvládnutelné to bylo. A teď měl vědce vedle sebe. Daniel se sice soustředěně věnoval přístrojům, ale jediným pohybem mohl dostat na řízení, na přístroje… a také na kliku otevírání dveří.

Novinářka ho zezadu hypnotizovala pohledem a modlila se, aby se tentokrát žádný incident neopakoval. Když přeletěli inklinované místo a Daniel ohlásil, že anomálie na jeho detektorech slábne, nesmírně se jí ulevilo. Vzápětí však úleva zmizela, když Frank jakoby nic navrhl, že letadlo otočí a mohou to vzít zpět stejnou cestou. „Mohl bys sklesat ještě trochu níž než předtím?“ ozval se nevinně Daniel.

„Tady už níž jít nemůžu,“ odmítl naštěstí Frank. „Jsou kolem nás hory a musím držet rezervu nad terénem.“

„I kdyby tady byl lepší terén, tak není dobrej nápad klesat,“ dodala Chris. „Nejen kvůli výšce. Ale kvůli tomu rušení přístrojů a vybíjení baterií. Nevím, jestli tohle chceme riskovat.“

„Opravdu bych si potřeboval něco vyzkoušet,“ namítl fyzik.

„Ne,“ uťal ho Frank stroze. „Tady velím já a já říkám NE, Dane.“ Pohledem sledoval silnici pod sebou a vedl po ní letadlo jemnými, ale rozhodnými pohyby.

Oba se na něj překvapeně podívali – Daniel mnohem udiveněji než Chris, která o Frankově dočasné absolutní moci věděla z předletové přípravy. Vědec se po dívce ohlédl, jako by hledal odpověď na to nečekaně ostré utnutí. Tiše a povzbudivě na něj pokývla, ale pohled jí divoce pátral v jeho obličeji a hledal jakékoli náznaky toho… stavu.

Chvíli na sebe hleděli – Chris s obavami, Daniel s nepochopením. Dívčin strach, který na ní viděl, mu přidal další kus zmatku k Frankově nečekané podrážděnosti. „Co se děje?“ zašeptal s výraznou výslovností, aby to mohla odečíst ze rtů.

Porozuměla. Jen lehce mávla rukou. Pak ale ukázala prstem na Daniela a naznačila ústy „Jak ti je?“ Komunikovala stejným způsobem – nechtěli rušit Franka… a vlastně ani nechtěli, aby je slyšel. „Jseš v pořádku?“

„Ano, jsem. Proč bych…“ Danielovi se v tváři objevil nejprve upřímný údiv, pak ale pochopil a rysy mu zvadly smutkem a hanbou.

„To je dobře,“ vydechla dívka s lehkou úlevou. Pak váhavě natáhla ruku a na okamžik Danielovi sevřela rameno. Odvrátil se od ní a opět se začal věnovat přístrojům a poznámkám.

* * *

V půl šesté byli zpět na Van Nuys. Uklidili letadlo – Chris dostala další dávku informací, co má po letu zkontrolovat a jak správně postupovat – a vyrazili zpět. Frank neměl odvoz, takže nejprve vyrazili do San Fernanda.

„Máte tam nějaký kafe, Franku?“ zeptala se toužebně Chris, když zastavila u jejich bloku a pilot se začal loučit. Přisvědčil, že samozřejmě.

„Pojďme si dát. Jsem po tom dni docela utahaná a ještě budu aspoň hodinu řídit.“ Povzdychla si, když se podívala na hodinky; zrovna vrcholila odpolední dopravní špička.

„Ale, vzácná návštěva,“ komentoval příchod celé trojice rozverně Sawyer. „Čemu za tu čest vděčíme, Danny a Scullyová?“

„Kafe,“ prohlásila dívka a přivřela oči v přehnané únavě.

„Sedněte si,“ vstoupil do diskuse Desmond, který na příchozí hleděl s výrazem, v němž se mísila zvědavost, naléhavost i mírné podráždění. „Uvařte si to vaše kafe a pak všichni něco rychle probereme.“

Za deset minut už seděli u stolu. „Jak to šlo?“ vypálil velitel na Franka a kývl bradou směrem k Chris. „Dobrý, půjde to,“ odtušil pilot stručně. „Jen teď Chris nebude mít tolik času kvůli studiu, takže asi nepomůže Danovi s výzkumnýma věcma, ale tohle je teď podstatnější.“

„To rád slyším. Obojí. Pokud Chris nebude mít čas na pomoc s Danovýma věcma, tak by se Dan mohl vrátit sem na základnu,“ nadnesl Desmond a zahleděl se na vědce. Chápal, že Daniel potřebuje zpracovat svá data a že ho vysoce zajímají výsledky Chrisina fotografického experimentu, ale nechtěl, aby si vědec na svůj pobyt u dívky příliš zvykl.

„Na základnu? Jako… sem do bytu?“ nechápal Daniel. Po Desmondově významném přikývnutí se zatvářil nevěřícně. „Ale to nejde. Ještě jsem nedokončil to zpracovávání měření a syntézu s fotodokumentací. Přece to nebudu dělat tady. Pořád tu někdo… courá,“ prohlásil až pohrdlivě. „Ruší mě to, opravdu.“

Miles a Sawyer, kteří strávili celé odpoledne v posilovně s trenérem, bývalým armádním instruktorem přes fyzickou kondici, pozorovali výměnu s neskrývaným pobavením.

„Můžu?“ vstoupila do diskuse spořádaně Chris. Po Desmondově pobídnutí, aby pokračovala, začala vypočítávat. „Budu ráda, když tam Dan bude se mnou. Po večerech pořád něco dělá a mě to motivuje, abych něco dělala taky,“ zazubila se. „A to teď budu potřebovat ještě víc. A pak je ještě ta věc…“ Podívala se na Daniela, který v první chvíli nepochopil. „Walt.“

Všichni zpozorněli.

„Ano,“ navázal na dívku Daniel. „Vypadá to, že se nám povedlo obnovit spojení s Ostrovem.“

„A to mi sakra říkáš až teď?“ zvedl hlas Desmond.

„Chtěl jsem to mít potvrzené,“ odtušil Daniel. „Vypadá to, že mají nějaké technické problémy. Walt nedokáže psát, jen může číst a rozsvěcet a zhasínat displej. Ale reaguje přesně podle pokynů. Je tam jen jeden drobný problém, a to, že…“ Odmlčel se a věnoval bratrovi uklidňující gesto, protože Desmond vypadal, že znovu vyletí. „Abychom mohli komunikaci sledovat, potřebujeme k tomu moje technické vybavení. Napojil jsem to na detektory elektromagnetické aktivity, takže mi to nahrává, co zařízení dělá. Takže nahrává to, co dělá Walt.“

„A ty u toho musíš být,“ uzavřel Sawyer s pobavenou samozřejmostí.

Daniel přikývl. „Chris, se vším obdivem a respektem, který k ní mám, tohle rozkódovávat nemůže. Nebo alespoň zatím ne. Možná bych mohl přeprogramovat výstupy, aby byly srozumitelnější, ale to by nějakou dobu trvalo. Teď máme jen syrová data, čísla a grafy. A ten chlapec zatím komunikuje jen v jedničkách a nulách. Musíme přijít na to, jak to zlepšit. Zatím mi dává největší smysl kladení otázek s odpověďmi ano, ne.“

Frank zvedl obočí. „Umí ten kluk morseovku?“

„Zjistíme to,“ přikývl Daniel. „To je skvělý nápad, Franku, díky. Tohle mě vůbec nenapadlo.“

„Není zač,“ prohlásil se samozřejmostí pilot. „Dneska jsem na to zrovna myslel – Chris, musíš se ji taky naučit, budeš to potřebovat v navigaci.“

„Umím tak jedině S-O-S,“ přiznala dívka. „Ale snad to zvládnu.“

„Budu to s tebou procvičovat,“ zareagoval okamžitě Daniel. „Umím ji docela dobře.“

Desmond obrátil oči v sloup. „Takže prostě musíš být dál v Simi, rozumím.“

Sawyer se nepokrytě rozchechtal. „Danny, ty se taky rychle učíš. Šikovnej kluk.“

Velitel přejel malou skupinu pohledem. Tohle rozložení činností, sil i míst pobytu dávalo největší smysl. Frank, Daniel a Chris vytvořili malou jednotku s vlastními úkoly a pracemi, které se výrazně překrývaly, ale…

„Dobře, Dane,“ prohlásil po chvíli přemýšlení. „Zůstaneš v Simi. Ty… a Frank.“

Sawyer při pohledu na Danielův vyjevený výraz vyprskl a zamumlal směrem k Milesovi cosi jako „Ajajaj.“ Miles reagoval mírným úsměvem a pokrčením ramen.

Pilot, který se právě dozvěděl, že bude převelen a přestěhován, nehnul ani brvou. „Jo, to je dobrej plán. Ušetříme spoustu času při cestách na letiště. A budu ti moct pomoci s učením, Chris, když to bude potřeba. A případně i tobě, Dane, s technikou nebo jednoduššíma analýzama.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Desmond. „Dvakrát týdně vás tady chci mít večer na hlášení a poradu. Úterý a pátek.“

„Pátek? Večer? Ty ses zbláznil, Scotty!“ vyskočil Sawyer. Jeho rozverná nálada byla zničehonic nabourána představou omezených víkendových výprav.

„Fajn,“ zavrčel Desmond. „Pondělí a čtvrtek, lepší?“

„Lepší,“ přisvědčil Sawyer. Vrhl sice po veliteli nevrlý pohled, ale souhlasil.

„Dobře. Takže pro dnešek hotovo. Franku, sbal si prosím, co budeš potřebovat.“

Pilot přisvědčil a vyrazil do svého pokoje. Mezi ostatními se rozjela diskuse. „Dane, vysvětli mi ještě jednou, co se děje s tou komunikací s Ostrovem? Jseš si jistej, že se tam neděje nic dalšího?“ pustil se Desmond do Danielova výslechu. Vědec i novinářka se jali mu vysvětlovat, co se stalo, jak asi přišli na řešení, a začali rozvíjet možnosti, co dál.

Pak Daniel přešel k hlášení z dnešních testovacích měření nad Sierra Nevadou. Vypadalo to nadějně. Zatímco vysvětloval, z pokoje na zahalekal Frank, který si balil svůj malý kufr a k tomu shromažďoval nové podklady k letadlu. „Poslouchejte, s těma měřeníma bude jedna změna. Desi, oželíš asi pět tisíc babek?“

„Podle toho, za co,“ zostražitěl Desmond.

„Nechal bych upravit jedno ze zadních okýnek, aby se dalo otevírat. Pak si Dan bude moct dělat měření, i když Chris poletí výcvik. Dneska se museli střídat – otevírací okno je jen u druhýho pilota. Oba najednou tam být nemůžou.“

„Mohli by si sedět na klíně,“ poznamenal Sawyer. Daniel zčervenal a Chris se na šéfa ochranky zadívala s trpělivostí matky, která už posté umravňuje své dítě a snaží se na jeho nesmysly aplikovat základní logiku. „Nemohli. Já s Danem na klíně bych nedostala na řízení, a kdybych seděla na klíně já Danovi, nebude moct…“ chtěla říct ovládat, ale naštěstí jí včas došlo, jak by Sawyerovi nahrála, „nemohl by měřit.“ 

Sawyerův veselý úšklebek, který se mu rozšířil dál po tváři, jí sdělil, že se nahrávce stejně nevyhnula. Chvíli se na ni pobaveně zubil, pak se k ní naklonil a skoro zašeptal: „Ale jo. Dostala bys na řízení, holka, to si piš. Jen by to možná nebylo řízení toho letadla. A něco k měření by se taky našlo.“

Dívka složila hlavu do dlaní a zápasila s dilematem, zda mu má vynadat za stupidní a neopodstatněné žertíky, zchladit ho nějakou trefnou odpovědí, která ji ale nenapadala, nedělat nic... nebo se vzdát a rozesmát se. Pokoušelo se o ni to poslední, i když vlastně na nějaké žerty kvůli únavě neměla náladu. Desmond se vstoje opřel o stůl, až to zadunělo, a zavelel. „Tak to by stačilo. Rozpouštím poradu. Vy tři vyrazte do Simi. Franku, jo, to okýnko si objednej, ale ať je to probůh bezpečný. Ať to s náma pak nespadne.“

„Mám dobrýho kamaráda mechanika. Dělával tyhle věci i s následnou certifikací. Ozvu se mu,“ odpověděl pilot stále ještě z pokoje. Pak se zamyslel. „Teda budeš se mu muset ozvat ty. Já jaksi… no, špatný zprávy se v letecký branži šířej rychle a dostanou se skoro všude. Zachary je přesvědčenej, že jsem mrtvej. Nemůžu mu jen tak zavolat a objednat si úpravu letadla.“

Vyšel z pokoje a kývl na Chris a Daniela. „Počkat, ještě si něco vezmu,“ vzpomněl si Daniel při pohledu na Frankův kufr. Zapadl do svého pokoje. Pilot se naklonil ke Chris a začal jí vysvětlovat, proč chce, aby létala během fyzikálních měření. „Bude tě to nutit letět přesnou trasu, přesnou výšku a dělat všecko hezky plynule. A když kvůli měřením vypneme některé elektronické přístroje, naučíš se letět s tím nejzákladnějším. Budeš mít dobré základy.“  

Desmond kývl. Ostatní se pomalu začali rozcházet. Po chvilce z pokoje vyletěl Daniel, v náručí nesl velkou krabici a přes rameno měl zavěšené jakési pouzdro. Vydal se ke dveřím, ale pak se s rukou na klice ještě otočil.

„Desmonde, Franku. Ta úprava letadla. Mohla by ta okénka být dvě, každé na jedné straně, prosím?“

* * *

Nově určená trojice vyrazila na cestu do Simi Valley. Desmond se za nimi díval z okna.

To, co se rýsovalo, ho naplňovalo zčásti nadějí – konečně začínali dělat něco opravdu praktického a měli na dohled zásadní urychlení výzkumných prací. Zčásti ho to však zneklidňovalo, a nebylo to jen podivné chování jeho bratra, u něhož Desmond tušil příčinu – a věděl, že ji tuší i většina ostatních, což vytvářelo napětí plné nevyřčených rýpanců, vtípků a potencionálních konfliktů.

Byla tu ještě jedna věc. Všichni měli svůj úkol, jen on, velitel, měl pocit, že kromě střídavého popohánění a uklidňování Chris a Daniela a umravňování Sawyera nic nedělá.

Musel se začít dívat dopředu a připravovat se na dobu, kdy se, dá-li Bůh (nebo ten druhý, pomyslel si Desmond zachmuřeně), vrátí na Ostrov a budou muset dostat zpět Charlieho. To bylo na něm. Ostatní mu mohli pomoci, ale syna musel zachránit on. Nemohl čekat, že ostatní budou nasazovat život za cizí dítě.

Teď se do svého úkolu musel pustit i on. Věděl, co to bude obnášet, a vůbec se mu do toho nechtělo. Ale věděl, že musí.

30. 8. 2026

1012 - Dočasné řešení

 Bylo další ráno po Waltově druhém marném pokusu o komunikaci s L. A. Hurley, ačkoli nerad, se se svým táborem rozloučil a vyrazil na sever za Kate. Na jihu teď bylo bezpečno – když tedy odmyslel podivné šepotavé vývěry poblíž tábora.

Walt měl pochopitelně mizernou náladu. Od té doby, co nedokázal komunikovat s pevninou, dokonce téměř přestal navštěvovat Waltera. Nejnovějšímu příchozímu bylo už relativně dobře, celkem dobře jedl, přestaly mu vypadávat vlasy a dokonce i jeho rány se, podle všeho, dál pomalu hojily. Také míra radiace, která se kolem něj šířila, se velmi pomalu zmenšovala. Eloise, Richard ani Ben ho však pro jistotu nadále nenavštěvovali, chodil k němu jen Walt s Hurleym. Dnes měl službu Walt. Donesl muži jídlo ke stanu, nakoukl dovnitř, pozdravil ho a pak s omluvným gestem zase odešel. V tom mizerném rozpoložení se mu nechtělo hledat slova, lámaně ukazovat, hláskovat a kreslit. Stejně jako se mu nechtělo polovičatě komunikovat s pevninou. Chtěl buď mlčet, nebo mluvit naplno.

Přidal se k Benovi, který se v bezpečném okolí tábora věnoval sběru jídla a drobnému lovu. Sháněli potraviny, občas prohodili pár slov a Waltovi došlo, jak strašně dlouho vlastně tohle nedělal. Od té doby, co přišel Walter a členy tábora rozdělila nemoc a ohrožení na dva pomyslné podtábory, se jaksi celý jejich svět přeskupil. Vznikla jednotka odolných – Hurley a Walt – a jednotka nemocných, tedy ten zbytek. Jedni pečující a zabezpečující, druzí ti, o které je nutno se starat. A jako kdyby mezi nimi vznikl jakýsi odstup.

Teď si Walt najednou uvědomil, že mu chvíle s Benem chyběly. Určitou roli v tom hrál fakt, že i on se nyní cítil oslabený, skoro až zraněný – cosi mu sebralo jeho základní schopnost a on měl strach. A u Bena už dřív cítil podporu.

Když se vrátili do tábora, usadili se spolu u ohně a jali se zpracovávat úlovek.

„V noci jsem to zase zkoušel,“ prohlásil Walt.

Ben k němu otočil hlavu. „Šlo to?“

„Moc ne,“ povzdychl si chlapec. „Vlastně vůbec ne. Vidím, co píšou oni… ale já nic napsat nemůžu. Já… podělal jsem to.“

„Walte,“ odložil Ben nůž, kterým porcoval rybu, „přemýšlel jsem o tom. Něco podobného už se dělo a zase se to spravilo. Možná to chce jen čas a klid.“

„Teď je to jiný,“ potřásl hlavou Walt. „Tehdy jsem se nemohl vůbec připojit. Teď vidím, co se tam děje, ale nemůžu nic vyslat. Něco je rozbitý na mojí straně.“  Odmlčel se a pak se pořádně nadechl, než to vyslovil. Přemýšlel o tom, že to Benovi řekne, skoro celé ráno. A čím dál víc si uvědomoval, že mu to říct chce. Znamenalo to odhalit se, skoro se obnažit… ale měl pocit, že by tím mohl aspoň trochu vrátit zpátky důvěru, která v posledních dnech a týdnech kamsi vymizela.

„Bene, já myslím, že vím, čím to je.“

* * *

Hurley šel svojí známou cestou na sever. Dorazil k nim navečer. Celé osazenstvo malého dharmavillského tábora bylo doma. Kate spala ve svém pokoji, Claire chystala ke spánku Charlieho, Černý se držel venku. Vypadalo to vlastně jako úplně normální, klidný večer jedné rodiny.

Rodina.

V tu chvíli Hurleyho něco napadlo.

Chladně se pozdravil s Černým, o něco vřeleji s Claire a malým Charliem, a vydal se ke Kate. Probudila se, když si k její posteli přitáhl židli a ta pod jeho tělem zaúpěla. Dívala se na něj, tiše odpovídala na otázky, ale sama nemluvila. Ano, už trošku jedla a není jí nevolno. Ne, nic ji nebolí. Možná jen trošku břicho, ale to prý je podle… Jacka (u jména trochu zaváhala) kvůli tomu, jak po otravě začíná jíst. Skoro pořád spí, jak je unavená.

Jestli by chtěla pryč, na to se jí Hurley ani neptal. Věděl, že by mu neodpověděla. A ptát se, čeho se bojí, to také nemělo smysl. Neřekla by mu to. Nechtěla mluvit o tom, co ji trápí, a Hurley tušil proč. Nechtěla si své pocity vůbec připomínat a dávat je do slov, aby je Černý v její mysli neobjevil. Dokud věci nevyslovila, mohla doufat, že neexistují a on je nenajde. Alespoň v to doufala.

Když Claire uspala Charlieho, přešel Hurley k ní. Shrnula mu, jak se Kate dařilo, zdůraznila, že o ni pečovala podle jeho pokynů – podávala jí vodu, kterou Hurley minule připravil před odchodem, krmila ji malými porcemi lehkého jídla a vařila jí černý čaj z dharmských zásob. Zdálo se, že to má efekt: Kate se už nesnažila nikam odcházet, ležela a dokonce se snad i zdálo, že se jí vrací barva. Ale byla stále apatická a nic ji nezajímalo.

Pak se zvenčí vrátil i Černý. Potvrdil Claiřin optimismus. „Kate se uzdravuje,“ tvrdil Hurleymu s jistotou. „Pokud to dál půjde takhle a ty budeš tak laskav, že ji budeš dál navštěvovat, dostane se z toho.“

Claire vedle něj se nesměle, s naivní nadějí, pousmála. Bylo vidět, že jí na Kate záleží.

Hurley jí tu naději nechtěl brát, tak jen pomalu přitakal. „Snad ano. Zase ti připravím vodu, Claire. Budeš jí to dál dávat a já zase za dva dny přijdu. Doneseš čistou vodu z pramene, prosím?“

Dívka se odebrala ven a Hurley s Černým osaměl. „Ezau, zeptám se tě znova. Co je jí?“

„Je nemocná. A uzdravuje se z otravy.“ Stejná otázka, stejná odpověď.

„O tomhle už jsme mluvili,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Potřebuju vědět, proč to udělala. Dokud mi neřekneš víc, nemůžu jí pomoct.“

„Pomáháš jí. Takhle to stačí, víc není třeba,“ odmítl vůdce severního tábora.

Hurley se na něj ostře zahleděl. „Ne, tohle nestačí. Kate je úplně mimo, něčeho se bojí a něco jí krade skoro všechnu životní energii. Já se můžu snažit jí ji doplňovat, ale to nestačí a ty to víš. Tohle je jen dočasný řešení. Přitom jsi řekl, že ji potřebuješ. Tak o co ti jde?“

Černý neodpověděl.

„Já na to přijdu, Ezau.“

Odpovědí mu bylo zasmání.

Hurley připravil léčivou vodu a pak se znovu vrátil ke Kate. Pomalu už usínala, ale on u ní seděl ještě několik hodin, s rukou na její paži. Snažil se na ni naladit, vycítit její obavy a pocity. Nešlo to. Cítil z ní strach, zmatek, touhu odejít a zoufalství z toho, že musí zůstat… a obrovské vyčerpání. Ale nic konkrétního, s čím by se dalo pracovat. Neměl konkrétní ránu, se kterou by mohl pracovat a kterou by mohl hojit. Mohl jí jen doplňovat energii, která však tou neznámou ranou zase odtékala pryč.

* * *

Ben a Walt seděli u ohně. Byl večer a oni stále tiše mluvili. Během dne Walt otevřel stavidlo své důvěry a teď jím proudilo vše, co dlouho stálo.

„Ale… tady? Do koho?“ užasl Ben před pár hodinami, když se mu Walt svěřil, že se nejspíš zamiloval a že si myslí, že právě to mu brání v komunikaci s pevninou.

Kdyby měl Walt jen o něco světlější odstín pleti, zčervenal by. Takhle jen trochu uhnul pohledem a rozpačitě se pousmál, než odpověděl. Pak si vybavil její tvář a přišlo mu trapné takhle kličkovat, když už to téma s jejím otcem otevřel.

„Alex. Ona… je bezvadná, Bene.“

Bena to kupodivu vůbec nepřekvapilo. Samotného ho udivilo, jak klidně Waltovo přiznání snáší. Stále měl v hlavě vzpomínky na dávné časy, kdy se jeho dcera začala sbližovat s Carlem, v podstatě jediným vrstevníkem mezi Druhými, a jak šíleně ho to rozzuřilo. Věděl samozřejmě, že tehdy ho hnal především strach o dítě, o které mohl přijít, kdyby dívka otěhotněla – což teď samozřejmě nastat nemohlo… ale překvapilo ho, že úplně vymizely i všechny náznaky žárlivosti.

Nemohl žárlit. Alex už nebyla jeho. Alex tu byla, ale byla už součástí Ostrova, stejně jako zdejší džungle, skály nebo záření.

Spíš pocítil lítost k chlapci. „Já vím. Není to vůbec lehký, viď?“

„Nemyslíš si o mně, že jsem divnej?“ užasl Walt.

Ben si vzpomněl na úryvek z Alenky v říši divů, kde Kočka Šklíba vykládá překvapené Alence, že tady jsou všichni šílení – a Alenka také, protože jinak by do Říše divů nikdy nevkročila. Ale teď se to nehodilo.

„Nemyslím. Ti, co tady zůstávají, nejsou žádné bludné přeludy. Jsou to pořád ty samé duše, jaké byly předtím. A Alex byla… báječné děvče. Nedivím se ti, že se ti líbí.“

„Hlavně je mi s ní hrozně fajn,“ zasnil se Walt. „A vždycky mám hroznou radost z toho, že je ona ráda se mnou. Víš, ze začátku byla taková vystrašená. Z těch proudů a šepotů a všeho. Ale teď, když se vídáme častěji, je už jiná, veselá a taková… bezprostřední.“ Původně se mu na jazyk dralo slovo živá, ale to se opravdu nehodilo.

„Taková bývala vždycky, než se tady na Ostrově začaly věci komplikovat. Jako vítr s ohněm, ale přitom strašně laskavá,“ vzpomínal Ben. A pak mluvil i dál. Čert to vem, co bylo, bylo, nemělo smysl lhát. „Vždycky hrozně špatně snášela, když jsme mezi sebou museli někoho potrestat. Přimlouvala se za ty lidi, nosila jim víc jídla, tajně s nimi mluvila, i když se předtím Druzí dohodli, že je potrestají mlčením. Byla prostě taková.“

„Měl bych ji strašně rád. Proč to muselo bejt takhle?“ povzdechl si Walt.

Ben neodpověděl.

* * *

Večer pak v hovoru pokračovali. Walt se snažil ukrátit čas, který mu chyběl do doby, v níž se obvykle spojoval s pevninou, aby se nemusel užírat obavami a plýtvat silami. Dál mluvili o Alex, o lásce a o tom, že je možné cítit ji i k někomu, kdo tu je není, nebo tu zůstává už jen částečně.

„Podívej se na Hurleyho,“ poznamenal Ben. „I on se na skalách vídá se s těma, co tu umřeli a vrací se už jen jako vize. Taky tam má ženu, kterou měl moc rád.“

„Libby,“ přisvědčil Walt. „Ta byla moc hodná. Skoro si ji nepamatuju, ale vím, že o ní někdy mluví.“

Pak se zamyslel a chvíli kousal do větvičky, kterou předtím odlomil z kusu dřeva.

„Bene… proč se nemůžou vrátit?“

„Jak to myslíš? Protože… zemřeli. Mrtví jsou pryč.“

„Někteří ne. Jack tady zůstává, i když jako někdo jinej. A pan Locke se prý taky vrátil.“

Ben se zaškaredil. „Walte, ti dva se nevrátili. Tyhle něco zneužilo. Než tohle, to radši…“ Zavrtěl hlavou. „Než vidět někoho, kohos měl rád, s úplně vadnou a cizí povahou, to radši vůbec. A navíc to není něco, co se dá udělat úmyslně. Tohle musí chtít Ostrov.“

„Ne vždycky,“ řekl zvláštním tónem Walt. Znělo to najednou skoro temně.

Ben se na něj překvapeně podíval. „Jak to myslíš?“

Walt k němu obrátil oči a v šeru se mu leskla bělma. „Paní Eloise se to povedlo. Sice na to využila Desmonda, ale udělala to ona. Nestydí se za to.“

„Walte… to bylo úplně něco jiného,“ řekl přísně Ben. „Daniel se vrátil, protože to je jediná šance, jak zjistit, jak zachránit Ostrov. Nikdo další z nás neví a neumí to, co on.“

„To jsou kecy,“ skoro vykřikl Walt. „A výmluvy. Přivedla zpátky Dana, protože se jí po něm stýskalo.“

„Ne, Walte,“ zarazil ho Ben. „Eloise to udělala jako poslední nouzové opatření. Zamysli se nad tím – kdyby mohla Daniela vrátit zpátky jen tak, tak by to přece dávno udělala. Navíc to šlo jen díky tomu, že jsme tady měli Desmonda a Daniel byl jeho příbuzný. A i tak to bylo strašně riskantní. Málem to nezvládli.“

Připomněl si dny, v nichž bezvládný Desmond ležel ve stanu, a jak se s Hurleym obávali o jeho život. Ne, průchod mezi světy s břemenem někoho, koho je nutné provést skrz… A navíc ten drobný fakt, že někde jinde v jiném světě musela Eloise spáchat vraždu, aby jednu mysl vyhodila z těla a poslala ji napříč světy. Nebylo o co stát.

Walt se dál mračil. To, co teď Benovi svěřil, v něm hlodalo už nějakou dobu a on teď své podráždění a pocit nespravedlnosti projevil naplno. Rozhořčení ho vrátilo do mladších let, působil teď skoro jako naštvané a zklamané dítě.

„Je to hrozná škoda, že to nejde. Nebo že se to aspoň nezkusí,“ trval chlapec na svém.

„To nejde, Walte. Opravdu to nejde,“ oponoval mu tvrdě Ben. „Mrtví se nevrací. I kdyby to nějakým zázrakem fungovalo, tak kde to skončí? Vrátíš Alex a Libby, a co Desmond a jeho Penelope? A Sawyerova Juliet? A ten muzikant od Claire? To prostě nejde.“

Walt zmlkl. „Asi půjdu zkusit napojit se na Los Angeles,“ prohlásil po chvíli přehnaně dospěle, jako by se snažil zahnat předchozí otevřenost.

„Jdi, Walte. Třeba už to půjde.“

„Neřek bych,“ zavrčel chlapec.

Ben se zvedl spolu s ním, pak se ale zastavil. „Uvidíš. Walte, je to tady teď těžký, ale zvládáš to perfektně. Víš, to, že se ti líbí Alex, by pro mě jako pro otce byla pocta.“

Walt po něm střelil udiveným pohledem. „Díky, Bene,“ zamumlal překvapeně. „Uvidíme se ráno.“

Ale viděli se mnohem dříve.

* * *

Walt se zavřel do svého stanu a opět se napojil na L. A. Novinářčin byt viděl celkem jasně. Nikde nikdo nebyl, ale okamžitě zaznamenal výrazné novinky: kolem tabletu bylo rozmístěno několik zařízení – krabicovitý detektor, kabely a cizí notebook. Zatímco si zobrazoval poslední zprávy v textovém dokumentu, všiml si, že detektor zablikal a vzápětí se na připojeném notebooku vykreslila ostrá křivka.

Zprávy v tabletu najednou měly úplně jiný tón než předtím.

2008/03/02 20:27 Ahoj Walte, myslím, že jsme od tebe zachytili nějakou aktivitu. Dan se pokusí nastavit záznamové detektory, abychom to dokázali nahrávat. Za chvíli se ti ozve a pošle víc pokynů. Doufám, že je u vás všecko v pořádku. U nás taky. Máme letadlo! Malé soukromé letadlo, ze kterého se dá měřit. Snad se tím výzkumy a pátrání konečně urychlí. Teď ještě vyřešit naši komunikaci a snad se věci zase dají do pohybu.

2008/03/02 21:19 Walte, tady Daniel. Včera jsme detekovali možný projev tvé aktivity (na Chrisině tabletu jsi nejspíš spustil podsvícení). Napojil jsem tablet na spektrometr, který by měl zachytit výchylku elektromagnetické aktivity v detailnějším rozlišení. Nahráváme to, takže nám už nic neuteče. Jestli si tohle přečteš, odpověz mi tím, že rozsvítíš displej čtyřikrát po sobě, přibližně s půlminutovou prodlevou. Pokud to bude fungovat, nastavíme způsob komunikace. (Umíš Morseovu abecedu?). Po dalším ověření správnosti a přesnosti komunikace vám pošlu souhrn závěrů ze Sierra Nevady. Máme zajímavé poznatky. Pozdravuj prosím moji matku. Daniel.

Walt údivem zatajil dech. Takže všecko nebylo ztraceno. Jen… jen to nefungovalo tak, jako dřív. Ale dalo se s tím něco dělat.

Pokusil se odpovědět, to samozřejmě ano, ale opět to nešlo. To už ho nepřekvapilo. Zůstal tedy v obraze, ale delší dobu na tablet nesahal a vyčkal, až zařízení zhasnulo. Potom si konverzaci znovu otevřel a zapnul tak podsvícení.

Spektrometr blikl a na notebooku se objevila křivka.

Walt pomalu odpočítal do třiceti a udělal to znovu. Celkem čtyřikrát po sobě.

Potom vyrazil ze stanu jako střela a zamířil k Benovi. Strážcův pobočník seděl zadumaně u ohně a tvářil se vážně. Rozhovor s Waltem mu nasadil do hlavy myšlenky, které tam mít nechtěl a dlouho se jim bránil, ale nyní už nebylo vyhnutí. Ale Waltův nadšený návrat ze stanu mu zase předivo úvah zpřetrhal. Nutno dodat, že v tom nejlepším možném smyslu.

* * *

Když se druhého dne vrátil Hurley po celonočním pochodu napříč Ostrovem, uvítal ho jeho pobočník s mladým nástupcem s velkými novinkami. Nejprve Walt s informacemi seznámil Hurleyho a pak, po Strážcově nadšeném povzbuzení, i zbytek tábora. Novinky pochopitelně zaujaly zejména Eloise. Odstupu, se kterým s ní chlapec mluvil a jaké pohledy na ni vrhal, si nevšímala. Zajímala ji fakta, nikoli emoce. A fakta nyní byla velmi povzbudivá.

Spojení s Los Angeles bylo znovu navázáno, byť omezeně.

Výzkumná skupina si pořídila letadlo a hodlá ve výzkumech pokračovat v rychlejším tempu.

Brzy jim zašlou prvotní závěry ze Sierra Nevady – to znamenalo, že něco zjistili.

„Já věděla, že se pohnou dopředu,“ prohlásila procítěně. „Věděla jsem, že Daniel na něco přijde.“

Stále si nevšimla toho, jak se na ni Walt dívá. Jeho hnědé oči najednou byly úplně ledové. Všiml si toho Ben a poté i Hurley, ale ona stále ne. Jen se nadšeně dívala k oceánu.

Až když ji zarazilo příliš dlouhé ticho, vrátila se pohledem ke skupině. Přejela je postupně, k Waltovi došla jako k poslednímu.

„To není fér.“ Chlapec na ni upíral pohled.

Eloise byla zprvu zmatená. „Co není fér? To, že Daniel…“

„Ne!“ zakřičel Walt. „To, že tady Dan vůbec je. Není fér, že jste si ho sem vrátila a nikoho dalšího ne.“

23. 8. 2026

1011 - Bonnie

Ve dveřích sanfernandského bytu v pondělí ráno zarachtal klíč a dovnitř vtrhl Sawyer. „Nazdar, chlapci. Jsem tady. Dobrovolně jsem si zkrátil volno, pište si to. Dnešní první slavnostní let si nemůžu nechat ujít.“

„Tys mu psal?“ zachechtal se Frank směrem k Desmondovi. 

Velitel přikývl. „Jo, dal jsem vědět, že jsme to převzali, a zmínil jsem se, že jsi z toho nadšenej jako malej kluk, Franku.“

„No, já se kapitánovi nedivím,“ zazubil se Sawyer. „Taky se na to těším, to musím přiznat.“

„Můžeme vyrazit. Dám vědět těm dvěma v Simi, že je nabereme za hodinu,“ prohlásil Desmond a šel si pro věci.

„Ale, Danny zase táboří u Scullyové?“ nadzvedl obočí Sawyer. „To jsou mi věci.“

Za hodinu už fiesta řízená Milesem, s Frankem na sedadle spolujezdce, zastavila u Chrisina příbytku. Daniel s Chris sešli k autu. Oba vypadali ospale.

„Pojďte, jedeme. Nemůžu se dočkat. Jo, Dane, máš nějaký ty svoje měřáky? Můžeme vyzkoušet, jak to bude fungovat.“

Daniel přikývl a poplácal si na batoh, který mu visel z ramene. Hodil sebou dozadu do auta a unaveně zívl. Miles se na něj překvapeně ohlédl. „Ty jsi ospalej? To bych radši moc neukazoval před Jimem. Teď se vrátil a je v mimořádný formě. Už komentoval, že jste zase spolu.“

„Do dvou v noci jsme řešili problém s komunikací s Ostrovem,“ prohlásil Daniel a znovu zívl, byť trochu decentněji.

„Něco novýho?“

„Zatím ne, ale uvidíme večer.“

Za další hodinu byli na letišti Van Nuys.

Prošli kontrolou – Adam už předchozího dne všechny členy týmu přidal na seznam oprávněných osob, aby k letadlu mohli, než bude dokončen přepis – a po chvíli chůze stanuli v hangáru. Letadlo bylo nablýskané a na vrtuli mělo velkou světle modrou mašli.

„Chlap zatracená,“ rozesmál se Frank a zamžikal, jak se snažil před ostatními nedat najevo dojetí.

„Je nádherná,“ zasnila se Chris. „Nádherná. Takže… už je naše, jo?“

„Prakticky jo, formálně ještě ne. Smlouva je podepsaná, peníze předaný, papíry vyplněný a dnes by je Adam měl hodit na FAA. Během pár týdnů bude tahle holka říkat Desmondovi pane i v registrech. Ale lítat s ní můžeme už teď.“

* * *

Frank nacvakl na příďové kolo tažnou tyč, instruoval zbylé čtyři muže, jak a kde letadlo mohou bezpečně tlačit, nechal Chris hlídat bezpečný odstup od ostatních letadel a rezervu v otevřených hangárových vratech a sám se ujal manévrování. Letadlo poslušně a ochotně vyjelo z hangáru a zablýskalo se ještě víc než předtím.

Pilot si letadlo pečlivě obešel a obhlédl, porovnával stav s podklady ve vytištěných papírech, a spokojeně přikyvoval. Nakonec všecky zahnal o několik metrů dál, vyhoupl se do kokpitu a nastartoval motor. Bonnie zabrblala a pak se rozjela do plynulého, hladkého vrčení. Bílá vrtule se jen míhala a Frank opět vylezl z kokpitu. Vše bylo v pořádku.

„Lidi, protáhnu vás všecky postupně, jednoho po druhým. Potřebuju si ji osahat a udělat několik vzletů a přistání, přece jen je to pro mě novej stroj. Letěl jsem s bonanzou snad jednou v životě kdysi dávno, když mi ji půjčil kamarád. Neboj,“ odtušil po pohledu na lehce skepticky se zatvářivšího Milese, „kvalifikaci na tuhle kategorii samozřejmě mám. Jen jde o to si osahat, co kde má a jak citlivý to je. Jako když sedneš do novýho auta.“

„Kdo poletí první?“ zeptal se zvědavě Sawyer.

Frank vykročil k Desmondovi. „Právo prvního letu by měl mít nový majitel. Takže, pane Hume, račte na palubu.“

Otevřel veliteli dveře a ten se vyhoupl na sedadlo druhého pilota. Frank znovu vylezl na své místo, dohlédl na řádné připoutání a pak se s letadlem pomalu rozjel.

Desmond ho fascinovaně pozoroval. Frank, kterému bylo kolem pětapadesáti, najednou zdánlivě omládl snad o deset let a vypadal teď jako muž na vrcholu sil. Pohyboval s řízením jemně, ale důsledně, lehce sešlapával pedály a do toho komunikoval s věží. Po chvilce vyčkávání najeli na ranvej a Frank si zkontroloval všechny indikátory. Do toho odříkával zautomatizované kontrolní seznamy. „Nuys tower, N 12478, ke vzletu připraven,“ uzavřel to nakonec. Pak dostal povolení, posunul rukou na páce přípusti motoru, druhou sevřel řízení a Bonnie se rozletěla do nové životní etapy.

Sawyer, Miles, Chris a Daniel od hangáru pozorovali, jak se modrobílé letadlo rozjíždí, zrychluje a hladce se odlepuje od země. Bylo okouzlující.

Frank nad koncem ranveje stočil řízení levou zatáčkou po okruhu a dál stoupal. „Dáme si několik okruhů v malé výšce, Desi,“ oznámil veliteli. „Můžeš zamávat těm na zemi.“

„To bys měl ty křídlama, ne?“

„To samozřejmě můžu,“ zaculil se pilot. „Ale ty si můžeš otevřít okýnko a vystrčit ruku. Nic se nestane, máme rychlost asi jako auto na dálnici, žádná hrůza.“

„Tady se dá otevřít okno?“

„Jo,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným před sebe. „Jen to u tebe. Na fotografování a tak. A pro nás je to důležitý kvůli Danovým pokusům.“

Desmond se pustil do zkoumání okénka. „Neotevři si dveře,“ utrousil Frank, který ho koutkem oka pozoroval. Veliteli se po chvíli zadařilo a váhavě vystrčil ven ruku. „Mávají, banda,“ zasmál se s pohledem upřeným dolů k hangáru. Opětoval pozdrav a Frank připojil zamávání křídly.

Opsali pár okruhů, znovu se ohlásili věži, a pak se pustili trochu výš a dál nad město, než Frank vyhodnotil, že je čas na návrat. Znovu se ohlásil, dostal povolení k přistání a plynule sklesal. Dosedl na dráhu přesně v místě, kde se vyjímalo velké číselné označení ranveje. Stáhl plyn, pedály jemně držel letadlo ve směru a ohlásil přistání. Po chvíli už sjížděl k hangáru.

„Franku,“ prohlásil do ticha po vypnutí motoru Desmond, „za ten nápad pořídit letadlo bys zasloužil vyznamenání.“

* * *

Střídali se rychle. Sawyer, Miles, Daniel. Frank u každého cestujícího poočku pozoroval, jak se během letu tváří a jestli jeví známky nějakého hlubšího zájmu. Sawyer se po vyzvání ochotně chopil řízení, ale jeho drobné zásahy Franka příliš nenadchly. Byl na letadlo příliš drsný a on je neustále musel vyrovnávat. „Radši to necháme bejt,“ konstatoval nakonec. Sawyera se to nikterak nedotklo a sáhl do kapsy. „Fajn, tak já si dám něco z palubního baru,“ pravil spokojeně a lokl si z malé lahvičky. Frank se uchechtl a zavrtěl hlavou. Tohle by nešlo.

Miles se jevil o něco lépe, ale nijak se k řízení nehnal. Frank usoudil, že ho odradila stresující a bolestivá zkušenost s nouzovým spolu-pilotováním velkého boeingu při pokusu o odlet z Ostrova.

Daniel se do letadla vyškrábal se spektrometrem na pevném popruhu v jedné ruce. „Zkusíme to, že?“ ujistil se. Frank mu to potvrdil a rovnou si ho škrtl v seznamu adeptů. Opět vyrazili na pár okruhů a Daniel se okamžitě sápal po okénku. Zapnul detektor a opatrně ho povystčil z okna. Přístroj zarytě mlčel, jen problikával na znamení, že je v provozu.

Fyzik moment uvažoval. „Franku, šlo by to vzít nad Altadenu?“

„Zjistím to,“ odvětil pilot a spojil se s věží. „Rozumím, negativ,“ shrnul po chvíli. „Ne. Dneska nás tam nepustí, Dane.“

Lehký stín zklamání z vědcovy tváře brzy zmizel. Stále venku držel spektrometr, ale pozornost se mu přesunula k samotnému letu. Oči mu jezdily po obzoru, po výhledu z kabiny i po interiéru letadla. „Začínám chápat, proč jsi s pořízením letadla přišel,“ poznamenal po chvíli poté, co pozoroval Frankovo soustředění a nekonečně šťastný výraz. Na zemi ho takhle nadšeného nikdy neviděl.

Pilot k němu lehce natočil hlavu. „Lítání je láska, Dane. Největší láska v životě. Proto jsem sám. Ale nikdy, nikdy jsem nelitoval.“

Danielovi se při jeho slovech rozlil po tváři zvláštní výraz, což pilotovi neuniklo. Poočku ho pozoroval. A když už jsme u té lásky, pomyslel si, a promluvil konverzačním tónem:  „Dane, už nějakou dobu si říkám, že se tě na něco zeptám.“

Vědec se probral ze zamyšlení a trhl spektrometrem. Zařízení ťuklo o okénko. „Ale ne,“ zasykl. Stáhl přístroj zpět do letadla a opřel si ho o koleno.

Frank pokračoval. „Už nějakou dobu pozoruju tebe a….“

Než stihl říci jméno, kokpitem se rozlehlo hlasité pískání spektrometru. „Sakra, Dane, tohle ať to nedělá, celkem jsem se lekl,“ zvýšil hlas Frank. Vědec cosi namačkal na ovládání spektrometru a přístroj se ztišil.

„Franku, jaké tady jsou přístroje?“ zeptal se s napětím v hlase Daniel.

„Spousta,“ prohlásil pilot. „Rychloměry, variometry, indikátory chodu motorů, odpovídač, GPS, umělé horizonty, radiometry, indikátor ILS… Je to moc pěkně vybavenej stroj.“

„A všecky jsou elektronické?“

„Něco je elektronika, něco analog. Základní letové přístroje jsou analogové, komunikační a navigační spíše…“

„Co z toho se spustilo právě teď?“ skočil mu Daniel do řeči.

„Myslíš, když to začalo vřískat? To by mohl být odpovídač. Nad městem ho musím mít zapnutý. Podle toho nás řízení vidí na radaru a ví, kde jsem, jak vysoko, jak rychle letím a...“

„Teď nic nedělá?“

„Ne, ozývá se v určitých intervalech.“

„Teď,“ skoro vykřikl Daniel s pohledem upřeným na obrazovku. Objevil se na ní výrazný zub detekující náhlou elektromagnetickou aktivitu. „Zatraceně. Franku, můžeme se vrátit?“

„Jo, beze všeho,“ kývl pilot. Takže vědcovo nadšení bylo omezené – nepřekvapilo ho to. „Přišels na něco zajímavýho?“

„Ano,“ utrousil Daniel, ale to už se přes bezpečnostní pásy snažil dostat do kapsy svého lehkého saka a lovil z něj zápisník, druhou rukou stále přidržoval spektrometr. Pak si začal cosi zapisovat. Frank mírně potřásl hlavou a sám pro sebe se zasmál. Ten mladý muž ho nepřestával fascinovat.

Daniel otevřel dveře letadla ještě předtím, než se po přistání a dojetí k hangáru definitivně zastavilo. „Klid, Dane,“ zahučel na něj Frank. „Odpoutáváš se až po zastavení stroje. A pro všechno na světě, jdi dozadu, pryč od vrtule!“ Když Danielovo nesoustředění viděl, objevila se mu v hlavě odporná představa, kterak roztržitý fyzik se svými čerstvými objevy zamíří rovnou k čekající skupině – kolem nosu letadla, kde se stále míhaly listy vrtule. I když už zpomalovala, stále měla dost energie na to, aby ho rozsekala na kusy.

Fyzik vyskočil z letadla a poslušně zamířil dozadu. Letadlo obešel velkým obloukem, ale pak se skoro rozběhl k čekající skupině. „Desmonde, Chris! Na něco jsem přišel. Večer jedu do Simi. Možná vím, co by mohlo pomoct s tím problémem s komunikací s Ostrovem.“

* * *

Jako poslední se do letadla vyhoupla Chris. Frank na ni se zářivým úsměvem hleděl z levé sedačky. „U tebe se neptám, jestli víš, co a jak.“

Spokojeně pozoroval, jak si dívka s jistotou zapíná trojbodový pás, zavírá a zajišťuje si dveře. Perfektní. "Tak vyrazíme.“

Poočku ji pozoroval během rozjezdu, vzletu a prvního oblouku. Dívka, ačkoli mu tvrdila, že létat neumí a nikdy se to neučila, se téměř neznatelně, ale plynule pohybovala v koordinaci s řízením, aniž by se ho dotýkala. Její ruce na kolenou se lehce nakláněly, jako by držela berany.

„Vem si to do ruky,“ vyzval ji Frank.

„Můžu?“ rozzářila se Chris.

„Do toho. Malé a jemné pohyby, ale to určitě znáš. Teď letíme rovně, ale za pár sekund začneme točit doleva.“

Dívka soustředěně kývla a dala ruce na řízení. Pilot ucítil, jak se i jeho berany neznatelně pohnuly, když si je u druhého řízení převzala. „Tak, můžeš pomalu točit. Doleva. Opatrně. Přišlápnu ti směrovku.“

„Hlídám si indikátor zatáčky, že?“ zeptala se Chris jakoby mimoděk, zatímco soustředěně a pomalu nakláněla řízení doprava.

„Jo. Paráda, držíš ho krásně uprostřed. Moc pěkný.“

Opsali pár okruhů a pak si Frank vzal řízení plně pod svou kontrolu. „Vezmeme to chvíli nad město, co říkáš?“

„Jo,“ vydechla Chris a upřela pohled z okénka. „Bože, tohle mi tak strašně chybělo.“

* * *

Bylo brzké odpoledne, když opět uklidili bonanzu do hangáru a Frank si do nového letového zápisníku slavnostně vepsal své první dvě hodiny na novém typu. Ostatní už čekali u auta, ale Chris stála vedle něj a dívala se, jak píše, zápisník opřený o bok letadla. „Potřebuješ nalítat nějakej počet hodin?“

„Pro úřady ne,“ odtušil Frank. „Ale sám pro sebe a pro svůj klid bych chtěl mít tak deset hodin, než se pustíme do průzkumnejch letů a delších přeletů. A jestli nás časem čekají delší lety nad mořem, tak do té doby chci mít aspoň tak třicet, radši čtyřicet.“

„Tak to máš před sebou kus práce,“ zazubila se dívka.

„To není práce, to je čistá radost.“

„To je mi jasný. Viděla jsem, jak šťastně ses tam nahoře tvářil.“ Podívala se na něj a usmála se – chápala jeho nadšení a sdílela je.

„Jo. Je to láska. Velký letadlo je úžasná věc, ale jen v takhle malým cítíš úplně všecko. Je to jako…“ Skončil a dál v příměru nepokračoval, protože ho napadala jen samá lehce neslušná přirování, která před Chris nechtěl vytahovat, a už vůbec ne v kontextu toho, na co se jí chtěl zeptat.

„Poslouchej, holka… Nechtěla bys zkusit nějakej základní výcvik?“

„Co?“ Chris se zatvářila, jako by mu nerozuměla.

„Nechtěla bys zkusit základní pilotní výcvik? Nechci, aby sis dělala licenci. Ale chci, aby mezi náma byl někdo, kdo mi s tím občas trochu pomůže. Pohlídá chod některejch přístrojů, občas na moment vezme řízení a bude to držet v letu, abych si mohl protáhnout nohy, a tak.“

„A myslíš, že bych já…“

Frank přikývl. „Z téhle skupiny jsi nejlepší. Něco o tom víš, zajímá tě to a máš prostor a kapacitu se tomu věnovat, aspoň teda myslím. Tak co, zkusíš to?“

Dívka stále hleděla trochu nevěřícně, ale pomalu jí to docházelo. „A to bych chodila někam do… na kurzy, nebo jak?“

„Rád tě budu učit,“ řekl Frank. „Mám instruktorskou licenci. Sice aktuálně neplatnou, ale myslím si, že lítat a vysvětlovat umím pořád. Jak jsem říkal, nedělal bych to cestou oficiálního výcviku, takže by to nebylo pod žádnýma podmínkama, limitama, ničím. Tak co ty na to?“

„Moc ráda! Jo!“ vyjekla Chris. V návalu radosti se k pilotovi otočila a objala ho.

„No to je mi radosti,“ zasmál se Frank a lehce k sobě dívku přivinul. Pak ji pustil. „Pojď, zavřeme to tady, ostatní čekají.“

„Kdy se do toho pustíme?“

„Ideálně co nejlíp,“ prohlásil pilot. „Čím víc času budeš mít, tím líp. Jakmile začnu lítat s Danem jeho měřicí lety, můžeme se pustit i do tvého výcviku. Budeš mít co dělat.“

Když vyšli z hangáru, Chris jen zářila.

„Kapitáne, cos tam Scullyové vykládal za rozvernosti, kapitáne, že je jako sluníčko?“ zašklebil se vesele Sawyer.

„Ale… nad něčím jsme spolu přemýšleli,“ řekl nicneříkajícně Frank. Nejprve rozhodnutí chtěl probrat s Desmondem, než to oznámí celé skupině.

* * *

Když z letiště odjeli, bylo odpoledne. Dohodli se, že se sejdou kus od letiště u restaurace a dají si pozdní oběd. Během jídla celá skupina probírala své postřehy z nového letadla – shodovali se na tom, že jeho pořízení se nyní jeví jako fantastický nápad. Někteří byli okouzleni více, jiní méně, ale že letadlo létá příjemně a bude se zatraceně hodit, na tom se shodli všichni.

V soukromí malého salonku, který jim obsluha v poloprázdné restauraci přidělila, se jali plánovat další dny započatého týdne. Frank podal jako hotovou věc, že se od zítřka začíná létat. „Dane, klidně si začni chystat přístroje. Vyzkoušíme, co ti bude fungovat a co ne. Můžeme letět mimo L. A., sklesáme níž než dnes a zkusíš si, co to dokáže. A možná vyjde i ta Altadena.“

„Ok, Franku, ty máš práci jasnou,“ posvětil to Desmond.

Sawyer s Milesem dostali za úkol opět zapracovat na bezpečnostním výcviku. „Dáte si nějaké hodiny na střelnici a tak dále,“ instruoval je velitel. „Chris, ty budeš zpracovávat data z výjezdu a pokusíš se navázat spojení s Ostrovem.“

„Chci u toho být taky,“ přihlásil se se samozřejmostí Daniel. „Znamená to být u komunikačního kanálu, to znamená v Simi.“

„Klidně,“ mávl rukou Desmond a zpražil pohledem Sawyera, který vypadal na to, že by něco poznamenal. „Pokud budeš ve dne schopnej bejt na letišti na měření, tak není problém.“ Byl rád, že bratr se celkem rychle vzpamatoval z šoku v Sierra Nevadě. Že se teď zapojil do aktivit na více frontách, vnímal jako dobré znamení.

„Tak jo. Můžeme se rozjet. My do Fernanda, vy dva do Simi,“ shrnul Desmond. „Frank ti dá, Dane, vědět, kdy a v kolik se sejdete na letišti.“ Vědec se samozřejmostí přikývl.

Rozešli se. Desmond, Frank, Sawyer a Miles nasedli do outlanderu a vyrazili do San Fernanda, Chris se ujala své fiesty a Daniela.

* * *

Menší část výzkumné skupiny – Chris a Daniel – jeli ke své základně zprvu mlčky, jako by v lehkých rozpacích. Jejich prohlubující se blízkost a spolupráce byla nyní oficiálně posvěcena i od velitele skupiny.

„Eh… tak myslím, že dnešek byl celkem úspěšný,“ poznamenal po chvíli jízdy Daniel.

„To rozhodně,“ přisvědčila dívka. „Bonnie je úžasná. Tobě se to taky líbilo, ne?“

„Rozhodně,“ kývl vědec. „Na něco jsem během letu přišel. Chtěl jsem ti to říct hned, ale šla jsi na svůj let… a pak jste se s Frankem zdrželi v hangáru. Co vás tam vlastně zdrželo?“ zeptal se, jako by nic.

Během těch minut, co na ty dva před hangárem čekali, se mu opět oživily staré úvahy z prvního výjezdu do Sierra Nevady. Frank a Chris, Chris a Frank. Dva lidé se společným zájmem. Pilot, zvyklý na pozornost letušek, krásných mladých děvčat nabízejících obdiv a vzhlížení, ve věku Chris. Chris, které může imponovat pozornost staršího, zkušeného, úspěšného muže.

Dívka na něj rychle pohlédla. „Já… Asi bych ti to neměla říkat. Ale ty si to necháš pro sebe, viď?“ Střelila po něm nadšeným, optimistickým pohledem.

„Samozřejmě,“ přisvědčil, i když v lehkých rozpacích. Ale chtěl to vědět.

„Já… Frank mě asi bude učit lítat. Dane, to je něco úžasnýho!“ prohlásila dívka nadšeně, i když se dál snažila soustředit na řízení. „Ale prosím tě, nech si to pro sebe. Řekne to prý Desmondovi, ale do té doby… no. Chce, aby mu někdo z nás byl schopný pomoct při delších letech a tak. A vybral si asi mě. V tom hangáru mi to řekl.“

„Chris… to je krásný!“ řekl váhavě vědec.

Měl z dívčina nadšení do značné míry radost. Do jisté míry ho to také uklidnilo. Ano. Mít druhého pilota bylo potřeba a Chris byla, pragmaticky vzato, nejvhodnější adeptkou. Na rozumové úrovni to dávalo naprostý smysl. Ale na té pocitové… Daniel si matně uvědomoval, že uvažuje stylem ´podle sebe soudím tebe´, ale jinak to v této oblasti nedokázal. Jemu samotnému bylo s Chris dobře, co víc, bylo mu s ní krásně. Uklidňovala ho, nemusel se před ní přetvařovat, nestyděl se. Toužil po jejích úsměvech, po jejích výjimečných dotecích. Před pár dny si konečně připustil, jak se věci mají, a teď se podle toho zařídil. Nastavil plán dalších prací tak, aby mohl trávit své dny (i noci) v její společnosti. Dávalo to perfektní smysl. Ale co když úplně to samé dělal i pilot? A co mělo znamenat to jeho zvláštní vyptávání v letadle, kde ho zachránil poplach spektrometru? Bylo to celé zvláštní.

Chvíli o tom mlčky přemítal. Za okny se míhal provoz mezi Los Angeles a Simi Valley. Najednou ticho prolomila dívka.

„Dane… ale tys taky na něco přišel, viď? Ohledně té komunikace s Ostrovem, že? Povíš mi o tom něco?“

 „Ano,“ přikývl vědec. I on si vybavil chvíle naprostého úžasu, které zažil tam nahoře v letadle. Když mu došlo, že se jeho spektrometr spustil ve chvíli, kdy…

* * *

Pak se myšlenkami vrátil o necelý den zpátky, do okamžiků v noci předchozího dne, kdy ho Chris vzbudila poté, co se jí něco nelíbilo na tabletu v obývacím pokoji. Od myšlenek na okouzlení ve dnech a při práci si vybavil okouzlení při nečekaném nočním probuzení. Najednou ho prostě něco vytrhlo ze spánku, důsledně, i když jemně... a když otevřel oči, byla tam ona. V první chvíli nechápal, co se děje.

Na nějaké okouzlení však nebyl čas. Jakmile se zorientoval, novinářka mu velmi stručně nastínila, čeho si všimla: když procházela ztemnělým obývacím pokojem, zjistila, že zařízení svítí, aniž by s ním cokoli dělala. „Veškerý svícení jsem přitom vypnula. Rozsvítí se, jen když ho probudíš stiskem, jinak ne.“

Byla sice už noc, ale Daniel neměl o čem přemýšlet a rozhodl se vstát. Nechal si na sobě spací tričko, natáhl na sebe kalhoty a s bosýma nohama se vydal se za dívkou do obývacího pokoje. Zkontrolovali zprávy, ale nic nového tam nebylo.

Fyzik si zašel pro svůj zápisník a jal se přepočítávat čas. Tady bylo po jedenácté v noci. „Na Ostrově mají… vzhledem k těm odchylkám, které tam nastaly, asi kolem osmi, devíti večer. Zatraceně, strašně by mi pomohlo znát jejich přesný čas,“ povzdychl si Daniel.

Vzal si tablet a psal. „Walte, snažil ses před pár minutami o kontakt? Něco jsme zaznamenali. Pokud jsi to byl ty, udělej znovu to, cos udělal před chvílí. Daniel.“ Pak zařízení zhasl, odložil a opřel se do pohovky.

Napjatě se na sebe s Chris zadívali. Dívka se váhavě ozvala. „Ty si myslíš, že to byl opravdu on? Že se mu nedaří psát, ale nějakým způsobem rozsvěcí displej?“

„Ty si to přece myslíš taky, Chris,“ řekl vážně Daniel. „Jinak bys mě nebudila. A ano, myslím si to. Ten chlapec očividně umí působit drobné změny ve fungování elektrických obvodů v tom zařízení. Možná se mu už nedaří měnit obvody v plném rozsahu, aby se to projevilo jako napsání znaku… ale něco se snaží dělat, zařízení to detekuje a rozsvítí se.“

„Takže… takže bychom s ním mohli komunikovat svícením?“ vypravila ze sebe nejistě novinářka.

„Ano,“ souhlasil vědec. „Pokud se mu daří číst naše zprávy a může reagovat rozsvícením displeje, mohli bychom s ním omezeně komunikovat. Alespoň formou našich otázek a odpovědí ano – ne.“

„To by bylo skvělý.“

„Ano. Neřekl bych přímo skvělé, ale… aspoň něco.“

„Řekneme to Desmondovi?“

„Chci si to nejprve ověřit,“ řekl vážně Daniel. „Ať mu neděláme plané naděje.“

* * *

O necelý den později se Daniel blížil ke komunikační základně v Simi Valley s poznáním, že aktivita elektronických zařízení, byť na samotném zařízení nepozorovatelná, může být jednoznačně detekovatelná spektrometrem. Tuhle teorii teď Chris opatrně předestřel.

„Takže budeme zkoušet, jestli se tablet zase rozsvítí, a jestli ti při tom začne pískat spektrometr?“

„Ano, v podstatě ano,“ kývl Daniel. „A má to ještě jednu velkou výhodu. Víš, zatímco při světelné detekci – při sledování, zda se to rozsvěcí nebo ne – bychom u toho tabletu museli být pořád reálném čase a nespat, tak detekci spektrometrem si můžeme nahrávat a dalšího dne si záznam projet ve zrychlené verzi. Jednoznačně tam uvidíme, zda se dělo něco nestandardního, a přitom můžeme být pryč, na letišti, zpracovávat jiná data nebo spát.“

„Takže to dneska vyzkoušíme?“ Dívka zněla zaujatě.

„Ano, rád bych.“

„Musíme! Strašně moc bych s nima zase chtěla být v kontaktu. Tohle… Je to na hlavu.“

„Já vím. Věřím tomu, že to bude fungovat, Chris. Opravdu ano.“

„Pak to řekneš bráchovi?“

„Pokud se to ověří, tak samozřejmě,“ prohlásil Daniel. „Komunikace s Ostrovem je pro něj očividně nesmírně důležitá.“

„Já vím,“ přisvědčila vážně dívka a pomalu sjela z hlavní silnice do Simi Valley. „Není se co divit, když tam má synka. Bude mít těch novinek plnou hlavu. Jestli vyjde tohle, tak to bude velká věc… a do toho mu Frank hodlá říct o mém výcviku. Bude toho hodně.“

„Bude,“ souhlasil Daniel, „ale proto tu jsme. Výzkum i praktické záležitosti se posouvají a to je dobře. Snad nám to vynahradí ty týdny, kdy jsme se jen motali na jednom místě a nikam se neposouvali.“

* * *

Dorazili k Chris domů. Na tabletu nic nebylo – byl zhaslý a žádné zprávy se tam neobjevily. Věděli, že časové okno, kdy obvykle Walt komunikoval, se zatím ještě neotevřelo, ale brzy by mělo. Daniel si přitáhl tablet a psal. Sdělil chlapci, že si je téměř jist, že od něj viděl aktivitu a že chápe, že došlo k nějakým problémům. Pak jej přesně instruoval, jak na zprávu zareagovat, pokud si ji přečte.

Chris se usadila na pohovce u tabletu a ostražitě sledovala jeho potemnělý displej. Daniel mezitím přinesl svůj spektrometr, umístil ho vedle tabletu, připojil ke svému notebooku a nastartoval záznamový program. Pak dívku poprosil o pár drobných aktivit na tabletu, aby mohl své detekční zařízení zkalibrovat.

Chris napsala další zprávu pro Walta. Když ji zapisovala, Danielův spektrometr zobrazil výchylku na malém displeji i na připojeném počítači.

„Máme to!“ zajásal vědec. „Snad to při jeho aktivitě funguje stejně. A teď musíme doufat.“

Seděli u přístrojů po nějakou dobu, ale pak je zmohla únava, nashromážděná i z předchozího dne. Rozloučili se, popřáli si dobrou noc a každý se odebral do svého pokoje.

Ráno Daniel nemohl dospat. Vyrazil z pokoje pro hosty ještě před šestou ranní a projel si záznamy z předchozích hodin.

Když dívka vstala o dvě hodiny později, našla vědce v obýváku. Byl zcela čilý, svěží a nadšený. „Chris, ozvali se! Spektrometr v noci zachytil přesně to, co jsme po nich chtěli. Podívej.“

Dívka se k němu sklonila a pozorovala graf na notebooku. Kolem jedenácté hodiny, chvíli poté, co šli spát, se na elektromagnetickém detektoru ukázaly čtyři velké, výrazné výchylky.

„Jsou to oni. Tohle nemůže být náhoda.“