1006 - Jižní lazaret

Ráno po návratu Hurleyho a Richarda ze severu se Hurley vydal sám pěšky k Druhým. Poslední členové, kteří zůstali v Síni, přijali jeho návštěvu s odevzdaným klidem. Když jim znovu a přesněji vyprávěl, co přesně se stalo a jak se k věci staví jejich vůdci, oba toho času v mizerném zdravotním stavu na jihu, zůstávaly jejich tváře neměnné. Věděli, co to znamená, a měli předchozí večer a noc na to, aby informace vstřebali a smířili se s nimi. Netrvalo jim to dlouho – na Ostrově zůstali jen ti nejodolnější z Druhých. Labilnější členové už dřív odešli do bezpečí na Hydru.

Věděli, že za současného stavu by příliš dlouho nevydrželi. Neodvážili se už vyjít ze Síně – nikdo nechtěl riskovat napadení Černým. Měli jen vodu a skromné zásoby jídla.

Lidé z jižního tábora je podporovat nemohli – oddělovalo je pásmo. Jediný, kdo se k nim dostal, byl Hurley, a ten měl své strážcovské povinnosti a nemohl je chránit a zásobovat.

Jiná možnost nebyla. Začali se balit k odjezdu na Hydru.

Hurley je nechal věnovat se potřebným pracem. Slíbil, že dalšího dne dorazí i s loďkou. „Přijdu po úsvitu,“ řekl jim vážně. „Bezpečně vás odvedu do… do bezpečí.“

I jemu zakolísal hlas. Pod jejich klidem a vážností viděl, jak moc je odchod z Ostrova bolí. Ale všichni věděli, že nemají na výběr.

* * *

Když se vrátil do jižního tábora, uvítal ho unavený klid. Ben připravoval něco k jídlu, Walt ani Walter nebyli v dohledu a před velitelským stanem spočíval v pololehu, polosedu, podepřený přikrývkami, Richard. Omámeně na Hurleyho kývl.

„Richarde, kámo,“ vykouzlil Hurley úsměv a zamířil ke stanu. „Jak ti…“

Nestihl to doříct – jak se přiblížil, úsměv zmizel a snaha o dobrou náladu se změnila v bezprostřední, iracionální děs. „Co se stalo?“

Richard, jehož rysy se ztrácely v napuchlé tváři, lehce mávl rukou. „To nic,“ zamumlal. Stěží mu bylo rozumět, jak mu otok mu překážel v mluvení. „Byl tu Bernard a ošetřil mi zuby. Dva ulomené mi vyndal. Bude to dobré.“

Hurley zasténal v představě zubařského zákroku, prováděného v provizorních podmínkách provizorními nástroji. „Auuu. Měli jste na mě počkat.“

Richard zavrtěl hlavou. „Ne. Trochu mi to umrtvil. Poradil jsem mu nějaké byliny a…“ Pak pokrčil rameny. „Jsem rád, žes tu nebyl. Walt radši odešel do džungle co nejdál, aby to nemusel poslouchat. Už nevydržím tolik, co dřív,“ povzdychl si.

 „Kámo,“ hlesl soucitně Hurley a těžce se posadil vedle vůdce Druhých. Nemusel nic říkat. Jen jeho přítomnost působila na zraněného uklidňujícím dojmem, tlumila rozjitřené vjemy a snad i pomáhala tělu se hojit.

Seděli tam hodně dlouho, dokud je Ben nezavolal k jídlu. Většina povečeřela vařenou rybu, Richard opatrně ujídal po lžičkách najemno rozetřené vařené hlízy, Walter dostal svůj příděl jako obvykle do stanu, kde zůstával, aby nekontaminoval ostatní.

Po večeři je Hurley seznámil s rozhodnutím Druhých. Eloise i Richardovi se v tvářích zračila beznaděj. Dvojice vůdců, kteří se oba nechali postavit mimo hru a kteří nejen, že nedokázali své lidi ochránit, ale ani je nemohli vyprovázet na jejich cestě porážky.

„Nemusí to být definitivní, lidi,“ snažil se je utěšit Hurley. „Tahle věc ještě neskončila. Pořád je nějaká naděje, že ti venku…“ mávl rukou někam směrem k východu, „to zvládnou a nakonec se věci zase dají do pořádku.“

Walt Hurleymu chabě přitakal. „Určitě to zvládou. Už vyrazili na výzkumy,“ opakoval to, co už řekl několikrát. Jeho slova neměla žádný efekt. Jejich ozvěna se naprázdno vznášela kolem ohně a nikdo na ně nezareagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho.

 „I mimo Ostrov se dá žít,“ řekl pak bezbarvým hlasem Ben. „Ale aspoň budou naživu.“

„To není tak jisté, Benjamine,“ prohlásila pohoršeně Eloise. „Pokud odejdou z Ostrova, nebudou už Ostrovním lidem. A to… pro lidi, kteří tu žili desítky let, může být horší než smrt.“

„Taky jsem odcházel,“ namítl Ben. „A ty, Richarde, taky.“

„Jenže vy jste odcházeli dobrovolně,“ vykřikla Eloise. „A věděli jste, že se můžete vrátit.“

„Takže byste je radši měla na Ostrově a mrtvé?“

„Nehádejte se,“ vyjekl nešťastně Walt. „Nikdo za to přece nemůže. To vypadá, jako byste se…“ Pak zatřásl hlavou, zvedl se od ohně a vyrazil pryč. „Nejdu daleko, neboj,“ utrousil, když procházel kolem Hurleyho.

Strážce se zneklidněně zavrtěl. „Jak to dneska vypadá s radiací? Nic zvláštního jsem necítil, ale to nemusí nic znamenat.“

Eloise gestem naznačila setrvalý stav. „Beze změn. Intenzita záření se nemění a nešíří se to. Nedává to smysl, ale už několik dní je to tak.“

* * *

Následujícího rána si Hurley vzal loďku, na níž předevčírem připlul s Richardem od Druhých, a vydal se do Síně. Zbylí Druzí ho očekávali mlčky. Strážce věděl, že jim nemůže říct nic, co by je utěšilo, a oni věděli, že on to ví a nebude plýtvat marnými slovy.

Odchod proběhl hladce. Stačily tři cesty na Hydru a bylo po všem. Evakuace dokončena.

Příchozí Druhé uvítali jejich druhové, kteří se na Hydře usadili už před časem. Ostrůvkem se rozlehly hlasy úlevy, radosti ze shledání přátel, partnerů, rodin. Pak je ale nahradila úzkost a strach z nových informací, které se skupinou rozletěly. Málem zabil Richarda. Eloise je nemocná.

Hurley se pokusil dát svým lidem nějakou útěchu, ale moc účinku to nemělo. Potřebovali čas, aby se s novým vývojem událostí vyrovnali sami. Prozatím ale aspoň byli v bezpečí.

Rozloučil se s nimi a vyrazil na Ostrov. Loďku mu dali; věděli, že se sami na Ostrov vracet nemohou.

Hurley pomalu pádloval a mířil k Ostrovu. Takže Asyllum bylo pryč. Zůstal jen… Jižní lazaret, uslyšel najednou Hurley v hlavě Černého kousavý hlas.

Osazenstvu Jižního lazaretu se vedlo relativně lépe. Postiženým nemocí z ozáření se dělalo stále lépe, Richardova zranění se uspokojivě hojila a otok tváře ustupoval, Walt si cosi kreslil před svým stanem a pak vyrazil do džungle.

Hurley se za chlapcem chvíli zamyšleně díval a pak se za ním co nejtišeji vydal. Nemusel jít daleko, dobře Walta cítil a zůstal stát dostatečně daleko, aby ho chlapec nezaregistroval. Ale nemusel se moc snažit. Walt teď byl myšlenkami někde úplně jinde… nebo spíše s někým úplně jiným.

Hurley chvíli pozoroval Waltovu vysokou siluetu, která se skláněla k drobnějšímu, štíhlému a matnému stínu Alex. Na rtech mu zahrál jemný úsměv.

Walte, ty kluku zatracená. Ale kdo se ti může divit, co?

Hurley si připomněl svá ranní posezení na skalách ve společnosti těch, kteří na Ostrově zemřeli. A na to, jak se těšíval na setkání s Libby. To, co na ní měl rád, tady stále zůstávalo: její vlídnost, nadhled, smysl pro humor, ale přitom také nečekaná a dobře maskovaná rozhodnost. Tak proč ho překvapilo, že Walt v podivném, poloosamělém ostrovním prostředí sáhl po té samé útěše?

* * *

Další dny plynuly v relativním klidu, který všichni nesmírně potřebovali. Richard se dál zotavoval, Walter žil ve své klidné posmutnělé izolaci, Eloise se věnovala čím dál podrobnějším měřením a pak cosi dlouze počítávala za velitelským stanem. Zachmuřený pohled se jí občas stočil na východ a v těch chvílích se v něm objevil náznak laskavosti a naděje. Pak zase rychle mizel. Walt chodil do džungle nebo na návštěvy u Rose, Bernarda a Vincenta. Hurley si své večerní zjištění nechal pro sebe a jen s mírným pobavením pozoroval ostatní, kteří, zdá se, nic netušili.

Šestého dne po Hurleyho a Richardově návratu se to změnilo.

Když to uslyšeli, zrovna seděli u večerního ohně a dojídali večeři. Zvuky se ozvaly z džungle a stále sílily. Byly to kroky, doprovázené hlasitým oddechováním.

„Stůj,“ zařval Ben, sevřel klacek, který se zrovna chystal hodit do ohniště, a vyrazil směrem k narušiteli.

Kroky se zastavily. Potom se ozval hlas. Nejistý, unavený a plný obav a napětí.

„To jsem já, Claire. Nechte mě jít k vám. Jdu pro pomoc.“

* * *

V jižním táboře po Claiřině příchodu vypukl ruch. Walt byl okamžitě odeslán do stanu k Walterovi, aby na muže dohlédl – Hurley nechtěl riskovat, že by příchozího pohled na dívku, která tehdy u jeho dramatického příchodu také byla, nějak zneklidnil.

Richard a Eloise, oba stále ještě v nepříliš dobrém zdravotním stavu, jen blondýnku napjatě pozorovali. Claire je přejela ostražitým pohledem také. Zastavila se zejména u Richarda – a tam se jí rysy na chvíli uvolnily, jako by snad cítila radost.

Ben pevně svíral klacek, ale po úvodních větách a poté, co Claire sklonila hlaveň pušky, zlomila ji a ukázala, že vyhodila oba náboje, ji nechal vejít do jejich tábora.

„Jak ses sem dostala?“ promluvila jako první Eloise. „Kolem toho pásma?“ upřesnila, jako by snad někdo mohl nechápat, co má na mysli.

„Plavala jsem,“ odvětila se samozřejmostí Claire. „Řekl mi, kudy mám jít. Kde je bezpečno.“

„On ji sem poslal,“ napjal se Ben. Ruka s improvizovanou zbraní se zatřásla.

„Nech mě,“ vyjekla okamžitě Claire, která vycítila náznak nebezpečí. „Nechte mě. On mi slíbil, že… že mi nic neuděláte.“

Konečně Hurley zasáhl. „Ty se bojíš, že bychom ti mohli něco udělat, Claire?“

Dívka se na něj vzdorovitě zadívala zpod zcuchaných splývajících světlých kadeří. „Nevím.“

„Víš,“ pokračoval klidně Hurley. „Víš, že se něco stalo. Tvůj velitel porušil pravidla a napadl mého člověka, který byl pod mou přímou ochranou. Víte, jaký je trest za takovou věc. Oko za oko.“

Claire jako by se schoulila do sebe.

„Ale já to neudělám. Proto tě sem poslal, viď? Taky jsi kdysi patřívala k nám a on ví, že se mi příčí takovým lidem ublížit.“ Hurley mluvil vážně a dívka ho upřeně sledovala.

„Nic se ti nestane,“ ujistil ji konečně. „Posaď se a řekni, proč jsi přišla.“

Claire se váhavě posadila na okraj klády, na níž ještě před chvílí seděl Walt. Dívala se na Hurleyho, když ze sebe začala soukat to hlavní.

„Poslal mě pro pomoc. Vypadá… strašně. Umře. Potřebujeme, abys něco udělal, Hurley.“

„Kdo?“ zařval Ben. Přestal se ovládat. V představách se mu objevilo to dítě – to dítě, které mělo záchvaty, které špatně snášelo ostrovní záření… a kvůli kterému podnikali to všecko, co se až dosud stalo, kvůli kterému odešla Desmondova skupina, kvůli kterému následně vzniklo pásmo a všecko ostatní. Dítě, kvůli jehož záchraně destabilizovali celý Ostrov.

Claire se před jeho vztekem skrčila a v očích se jí objevily slzy. „Kate,“ špitla potom.

Chvíli bylo překvapené ticho.

„Kate?“ zopakoval pak nechápavě Ben.

„Jo, Kate,“ řekl ztěžka Hurley. „Jo. Je nemocná, já vím, bylo to na ní vidět. Ale tak zle na tom nebyla.“

„Zhoršilo se to,“ hlesla Claire. „V noci utekla a něco snědla. Něco špatnýho. A teď je to zlý.“

Hurley se na ni vážně díval. Dívka nelhala – cítil z ní strach nejen z návštěvy nepřátelského území, ale také strach o jednu ze tří osob, které jí byly nejbližší.

„Říkáš, že něco snědla? Otrávila se?“

„Asi jo,“ řekla tiše Claire. „A teď už jen leží. Nejí. Nic… nic nedělá.“

„Musíte ji pustit,“ řekl vážně Hurley. „Ona u vás nemá být. Patří sem.“

„Ne,“ řekla překvapivě klidně Claire. „To nejde. Nepustí ji. Věděl, že to řekneš, a říká ne.“

Hurley si dívku dál měřil pohledem. Uhnula mu očima, ale byla stále stejně odhodlaná.

„Vezměte ji do Chrámu,“ ozval se poprvé za celý večer Richard. „Je to na vašem území. Voda jí pomůže. Pomůže každému.“ Pohled mu sklouzl na vlastní ruce, které měl volně složené na klíně.

„Nepomáhá,“ řekla Claire. „Donesl vodu, ale nefunguje to. On… říká, že voda z Chrámu pomáhá jen tomu, kdo chce pomoc.“

„Takže… ona nechce pomoct,“ konstatoval Hurley. Jeho neblahé tušení se prohlubovalo. „Pomoc chce on.“

„Já nevím,“ odsekla Claire. „Nic o tom nevím. Jen vím, že… je nemocná a musíme něco dělat. Mám tě přivést.“

Hurleyho to absolutně nevyvedlo z míry, zato tři Druzí se nad tou drzostí rozčílili. Eloise dokonce vyskočila na nohy, artritida neartritida. „To nemyslíte vážně. Zdeptali jste to děvče tak, že onemocnělo, a teď máte tu drzost jít prosit o pomoc na druhou stranu. To je neslýchané.“

„Uklidni se, Ellie,“ zvedl k ní pohled Richard, který stále seděl u ohně. „Obviňování teď nic nevyřeší.“

„Přece Hugo nepůjde na pomoc… jemu,“ vypravil ze sebe pohoršeně Ben. „O tu pomoc si neřekla Kate, ale on. To přece nepřipadá v úvahu. Je to jeho území. Ať si svoje problémy řeší sám.“

„Ne, Bene,“ zastavil ho Hurley. „Je to sice jeho území a nejspíš i jeho problém… ale ten, kdo potřebuje pomoct, je Kate. Nemůžu ji v tom nechat. Pokud jí můžu jen trochu ulevit, udělám to.“

„Ty… ty tam půjdeš?“ nevěřil svým uším Ben.

„Jo,“ kývl klidně Strážce. „Byl jsem tam už několikrát. Nic mi to neudělá. Snad můžu Kate aspoň trochu pomoct. A pokud můžu, tak… musím. Patřila k nám a neodešla od nás ve zlým. Odešla proto, aby pomohla jinde. Zaslouží si pomoct taky, lidi.“

* * *

Claire u nich strávila noc. Přijala Hurleym půjčenou deku, schoulila se u ohně do klubka jako polodivoké zvíře a pak tam většinu noci pospávala. Byla značně nesvá – poprvé od té doby, co získala svůj opravdový domov, spala bez Aarona. Přítel jí slíbil, že se o něj i o Kate postará, ale stejně to pro ni bylo těžké.

Dalšího rána ona i Hurley vyrazili na sever. Šli sami. Cesta jim zabrala velkou část dne, protože Ostrov obcházeli k pobřeží, aby Claire mohla obejít pásmo vodou. Hurley prošel šumícím a tetelícím se vzduchem jako obvykle. Nezaznamenal žádné změny.

Když se přiblížili k táboru, Claire to už nevydržela a dala se do běhu. Hurley se dál kolébal za ní. Dívka vrazila do domku a vzápětí se ozvalo nadšené dětské výskání, jak se chlapeček radoval ze shledání s tou, kterou považoval za maminku. Potud bylo vše v pořádku.

Černý v lidské podobě stál ve dveřích do Kateiny ložnice. Ustoupil a udělal místo, aby Hurley mohl projít. Oba strážcové na sebe jen kývli. Hurley vešel do zešeřelé místnosti – na oknech byly závěsy, které tlumily venkovní světlo.

Kate ležela v posteli a bez zájmu zírala směrem k oknu. Když uslyšela mohutné kroky, pootočila hlavu a zaznamenala Hurleyho. Trochu to upoutalo její pozornost.

„Kate,“ řekl Hurley chraplavě a tiše. „Ahoj. Jak ti je?“

Tmavovláska ho pozorovala velkýma očima. Nic neříkala.

Hurley si opatrně přisedl na okraj její postele. „Jestli nechceš mluvit, nevadí. Jen kývni, jestli chceš, abych tady chvíli byl.“

Kate několikrát přikývla a pak promluvila. „Jo. Prosím.“ Upřela na něj unavené oči.

Hurley jí pohled vrátil, pak ji vzal za ruku. Cítil, jak mu v dlani povoluje. Ze svých sil se snažil jí předat co nejvíc té dobré energie, té léčivé, živoucí, proudící. To nebylo špatné – Hurley se podle Claiřina popisu obával, že Kate i tuto pomoc odmítne.

Předcházející noci, když už věděl, že půjde na sever na pomoc Kate, se vydal sám na útesy a počkal, až se objeví vize jeho přátel. Potřeboval Libby. Potřeboval její psychologický pohled. On sám měl určité tušení, ale chtěl si svoje domněnky probrat s někým zkušeným.

Libby jeho tušení potvrdila. Nevěděla sice, co přesně se na severu děje, i ona byla po vzniku pásma zaseklá v jižní části, ale podle toho, co s ní Hurley sdílel, došla k tomu samému závěru.

* * *

Po pár desítkách minut Kate usnula. Najednou vypadala skoro až klidně a smířeně. Tmavé vlny kontrastovaly s její sice opálenou, ale pod opálením nezdravě pobledlou tváří.

Strážce vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel. V pokoji byl jen Černý – Claire se šla věnovat dítěti, z obývacího pokoje bylo slyšet štěbetání a smích. Hurley muži s Jackovou tváří pokynul, aby vyšli ven. Poodešli do džungle.

„Proč jsi pro mě Claire poslal?“

„Chci, aby se uzdravila. Potřebujeme ji.“

„Musí se chtít uzdravit sama,“ řekl Hurley. „Zkusil jsem jí k tomu trochu pomoct, ale… nevím, jak to dopadne. Musí chtít sama.“

Černý zaťal zuby.

„Co jste jí udělali?“

„Nic,“ řekl jistě strážce severu. „Onemocněla.“

„Tohle není jen nemoc,“ namítl Hurley.

„Je nemocná a před asi deseti dny jí začaly noční můry a náměsíčnost. Našel jsem ji v džungli, kde se cpala bobulemi solanea. Od té doby je to jen horší.“

 „To je jen vrchol. Potřebuju vědět, co bylo před tím. Řekni mi, co se stalo, Ezau,“ utrhl se Hurley a i když viděl Černého vztek, pokračoval. „Budu ti tak říkat, smiř se s tím. Jack nejsi a já už mám dost toho On, Dřívější bratr a dalších nesmyslů. Máš z něj v sobě víc, než já z Jacoba. Jsi pořád on, jen s jiným obličejem.“

„Kvůli tomu tady nejsi. Jsi tady kvůli ní. Můžeš s ní něco udělat?“ vrátil se Černý klidně k věci.

„Dokud nezjistím, co s ní je, nemůžu moc dělat. Já jen vím, že se jí něco stalo, a to něco muselo být dost velká síla. Kate je ta nejsilnější a nejodhodlanější ženská, jakou znám,“ řekl Hurley. Hlas se mu teď už chvěl. Nepustil Černého ke slovu a řekl to, co ho hlodalo od včerejšího večera a co mu v noci potvrdila Libby jako nejpravděpodobnější domněnku. „A tahle ženská se chtěla zabít, Ezau! Musela k tomu mít sakra silnej důvod.“

Pozoroval Černého tvář, ale ta se ani nepohnula. Nic neřekl.

„Víš víc než já, tak mi to zatraceně řekni. To ty chceš, abych jí pomohl. Vlastně bych se mohl ptát, proč ti na ní tak záleží,“ řekl pomalu Hurley.

„Chceš to vysvětlovat?“ uchechtl se Černý. „Tobě taky záleží na lidech, který jsi měl rád jako Hurley. Proto tady jseš.“

„Tohle na mě nezkoušej. Z Jacka v tobě zbyly jen ty jeho ambice a vědomosti,“ zavrčel Hurley. „Nezkoušej na mě, že ji máš pořád rád. Kdyby to tak bylo, nedržel bys ji tady.“

„A ty na mě zase nezkoušej tohle,“ opáčil hrubě Černý. „Nepustím ti ji. Já vím, že by se ti do toho tvýho sanatoria hodila, ale na to zapomeň. I to, že jí dovolím být s tebou v kontaktu, je z mé strany ústupek. Dávám ti možnost dělat to, co děláš rád – pomáhat a pečovat. Tak to dělej.“

„Už jsem to udělal. A něco jsem při tom přece jen zjistil,“ řekl pomalu Hurley. „Víš co?“

Jackovy oči ho zvědavě sledovaly.

„Ona má strach, Ezau. Bojí se tak šíleně moc, že v jednu chvíli usoudila, že radši umře, než aby tady dál byla. Já jen nevím, co byl ten zlomovej moment.“

„Bála se tý svý nemoci,“ poznamenal konverzačně Černý. „Měla strach z nemoci z ozáření.“

„Tý se bála, už když jsem tady byl dřív. Ten strach z ní vyzařoval a ty to moc dobře víš. Ale to nebylo to, co z ní jde teď,“ namítl Hurley.

„Nevím, co s ní je,“ zavrčel Černý.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásil rezignovaně Hurley. „Dokud se nedozvím, co se stalo, nic víc s ní neudělám. Pozítří přijdu zase, ale víc času tady trávit nebudu. Potřebují mě i moji lidi.“

Černý pokrčil rameny. Hurley znovu zašel do domku, požádal Claire o velkou sklenici vody a pak do ní vložil ruku. Sklenici pak podal Claire, která stála nejistě u sporáku a Charlie se jí držel u boku.

„Tohle jí dávej pít po lžičkách. Ať to vydrží na další dva dny. Pak zase přijdu. Dávej na ni pozor, Claire. Kate tě teď potřebuje jako nikdy jindy.“

Dívka na něj dál upírala nejistý pohled, nic neřekla, ale několikrát kývla.

Hurley vyrazil ven. Ještě než zamířil pryč z Dharmaville, dodal hlasitě směrem k Černému: „Nemá nemoc z ozáření a ty to víš stejně dobře jako já. Cejtíš to. Ale stejně jsem si to radši ověřil.“

Ukázal svému protivníkovi Geigerův počítač, který si půjčil od Eloise. „Čisto je tady a čisto je i u Kate. Nic tam nezáří, natož pak ona.“

„Prostě ji dej do pořádku,“ odsekl Černý.

* * *

Když se dalšího rána vrátil do jižního tábora, přivítali ho jeho přátelé s napětím. Nemohl jim ale říct o moc víc, než co věděli předtím.

Kate je vážně nemocná.

Radiace to nezpůsobuje.

Nikdo ostatní podobné příznaky nemá.

Možná se pokusila o sebevraždu, ale nepovedlo se to.

Hurley se snaží jí pomoci, ale dokud neví, co ji do toho stavu dostalo, nic moc víc dělat nemůže.

Když se celá skupina pomalu zvedala od ohniště, že se rozejde každý do svého stanu nebo po své práci, zavolal si ještě Hurley Walta.

„Walte, jedna důležitá věc pro tebe.“

Mladík se ošil a zadíval se na Strážce s otázkou ve tváři.

Hurley se musel v duchu usmát. Ten kluk si myslí, že ho budu vyslýchat kvůli tomu, že chodí do džungle za přeludem. Pak ale pokračoval vážným tónem. „Walte, až se Desmondova skupina vrátí do L. A. a budeš s nima v kontaktu, tohle si musíš nechat pro sebe. Rozumíš?“

Walt přikývl.

„Myslím to smrtelně vážně. Nesmí se dozvědět, že se s Kate něco děje.“

925 - Separace

Po Hurleyho odchodu se v jižním táboře rozhostila nervózní atmosféra. Ben s Eloise donekonečna probírali, co se může dít. Walta jejich diskuse nakonec přestaly bavit – v určité fázi je přestal chápat a už se nezorientoval. Pochopil, že oba Druhé zneklidňuje nejen Richardovo zmizení – to bylo pochopitelné, to teď zneklidňovalo všecky – ale i zastavení šíření radiace. Walt to nechápal – měli by přece být rádi, že se nebezpečné záření přestalo šířit, ne?

„Ano, chlapče, je dobře, že se radiace dál nešíří,“ vysvětlovala mu trpělivě Eloise. „Ale… něco není v pořádku. Dokud se radiace šířila, dávalo to určitý smysl. Teď už ho to nedává. A k tomu to, co zachytil Hugo, a Richardovo mlčení. Nedává to dobrý obrázek.“

Pak se se odebrala do svého stanu. Walt se vydal do džungle po neoficiální hranici bezpečného území, kam nezasahovalo záření a kam směli chodit bez omezení. Pomalu bloumal tam a zpět.

Byl hezký den, džunglí pronikaly sluneční paprsky. Walt přemýšlel o všem, co se na Ostrově v poslední době dělo, a příliš se nesoustředil, co se děje kolem něj. A tak pomalu šel porostem a uviděl tu postavu, až když byl pár metrů od ní.

„Aaaaa!“ vyjekl leknutím.

Vize tmavovlasé ženy, za níž stála i ta hezká mladá dívka, se s omluvným výrazem vzdálila. Walt také uskočil, ale na druhou stranu. Pak se na obě ženy zadíval. Už nějakou dobu – přesněji řečeno od té doby, kdy na jihu detekovali radiaci – je neviděl.

Danielle beze slova ukázala o kus dál do džungle. Naznačila, aby tam Walt nechodil. Gestem však ukázala, aby chvíli poslouchal.

Walt to po chvíli opravdu uslyšel. Tet tet jis sis.

Rozběhl se do tábora a vpadl do stanu Eloise Hawkingové. „Eloise, můžu si půjčit ten váš počítač na radiaci?“

Eloise zpozorněla. Když jí Walt popsal, co se děje, souhlasila. „Buď opatrný, Walte, a pokud naměříš víc, než já dnes ráno, okamžitě odtamtud odejdi. A i když tam nebudou anomálie, nechoď blíž k těm echům. Rozumíš?“

Walt souhlasil a vrátil se na místo, kde naposled viděl vize obou žen. Starší žena byla pryč. Vize dívky tu však stále zůstávala: byla sice bledší než dříve, ale byla tam. Chlapec se na ni přátelsky pousmál, ale pak se začal věnovat přístroji.

Nic se nedělo.

Geiger jen lehce pískal. Ukazoval stejnou hladinu radiace jako ráno.

Pak se z džungle opět ozval šepot. Geiger na to nereagoval.

V Alexině mlhavé tváři se objevil strach a ustoupila od hustého porostu směrem k Waltovi.

Cítil dívčin strach a věděl, čeho se bojí. Vyhání je to, vzpomněl si. Rozzlobeně přešlápl. Tohle nebylo fér. Ta žena s dívkou nikomu nic nedělaly, neškodily, a přesto je ty šepoty odháněly dál a dál. Strašně rád by se dívky zastal, vykázal ty šeptavé zvuky někam pryč, ale to nemohl. Mohl ale dívku podpořit nějak jinak? Pomalu, ale rozhodně udělal pár kroků do strany – směrem k ní. Rozbušilo se mu srdce.

Pak k vizi natáhl ruku a sevřel vzduch v místech, kde byly Alexiny prsty, a odhodlaně se jí zadíval do tváře. Na okamžik čekal, co se stane – zmizí jeho ruka v prázdnu a už se nevrátí? Zaplaví ho bolest a on bude muset ucuknout? Uslyší další šepot nebo křik jako tenkrát v tom pásmu?

Nic z toho se nestalo. Walt pod rukou ucítil jemný pohyb, jako by mu v dlani zafoukal vítr. Vize dívky vedle něj se začala vytrácet. Opětovala ale jeho pohled a než úplně zmizela, naklonila se k němu.

Na tváři ho ovanul další jemný závan. Walt ho cítil ještě hodně dlouhou dobu, než se vzpamatoval a zamířil zpět do tábora. V dálce doznívalo Tet tet jis sis.

* * *

Walt vrátil Eloise Geigerův počítač, stručně jí sdělil, co pozoroval a že nic nestandardního nenaměřil, a zalezl do svého stanu. Sáhl po zápisníku a tužce. Po chvíli se podíval na výsledek a byl celkem spokojen. Na stránce se rýsoval Alexin výrazný profil. Walt se usmál a zápisník si zastrčil za matraci.

Uplynul večer a noc. Nic zvláštního se nedělo. Walt si chvíli psal s Chris v Los Angeles a potom šel spát.

Hurley se nevracel. Nevrátil se ani dalšího dne.

* * *

Walt odpoledne opět zašel do džungle, kde předchozího dne viděl Alex. Ale tentokrát na ni čekal marně.

Když se vracel do tábora, potkal Waltera, který si očividně byl ulevit na kraji džungle. Muž se na něj zkoumavě zahleděl a pak se na něj přátelsky, široce usmál. Ukázal na Waltovu tvář, zamyslel se… a pak si sáhl na srdce.

Walt odmítavě zavrtěl hlavou. Ale Walter ho jen pozoroval se shovívavým úsměvem a poplácal ho po rameni.

Walterovi bylo výrazně lépe. Lépe spal, jedl, a nadále se zdálo, že i jeho odolné rány se pomalu hojí. Stále sice platilo, že nechodil mezi ostatní, navštěvoval ho Walt s Hurleym, nosili mu jídlo a on se každý den pečlivě koupal, aby nekontaminoval tábor a ostatní. Zdálo se, že to účinkuje.

I Walt se po každém pobytí ve Walterově blízkosti chodil koupat. Teď se tedy rozhodl, že když už na muže narazil, stráví s ním nějaký čas. Zašli do jeho stanu. Walter seděl na svém kavalci a zkoumavě chlapce pozoroval. Pak znovu naznačil to gesto.

Walt se tvářil, že nerozumí, i když velice dobře věděl, kam Walter míří.

Muž se zasmál. Vzal své plnicí pero a list papíru a začal kreslit. Jeho obrázky byly stále dětinské a jednoduché, ale srozumitelné. Walter chlapci přistrčil kresbu muže, který pozoruje několik mladších mužů, kteří se tváří zasněně a nad hlavou mají snovou bublinku s kresbou ženy.

Znovu se zasmál, ukázal na muže – pozorovatele na obrázku a na sebe, ke kresbě několika mladíků dopsal dlouhou číslici, ukázal si na oči, obrázky mužů a Walta. Jeho nově vyvinutý jazyk skvěle fungoval, Walter dovedl kresbou zachytit věci, které se špatně dostávaly do gest a pohybu – tedy čas, čísla, jména, výčet osob. Zbytek, tedy co kdo dělal, viděl, jak mu u toho bylo, to dovedl ukázat sám.

Teď bylo jeho gesto jednoznačně srozumitelné. Viděl jsem už stovky takových, jako jsi ty. Závěrečnou tečku v podobě malého srdce vedle hlavy jednoho z mužů už ani kreslit nemusel, ale přesto to udělal, aby nebylo pochyb.

Walt chtěl všecko popřít a horoucně vrtět hlavou, až mu budou kudrny naskakovat. Ale pak si představil Alexinu tvář… a nemohl. Nemohl a nechtěl ji zapřít. A došlo mu, že Walter má možná pravdu. Možná se opravdu začíná zamilovávat.

Walter ho pobaveně pozoroval. Schoval obrázek a moudře pokýval hlavou.

Walt mu věnoval typicky otrávený puberťácký pohled. Walter se zakřenil. Naznačil, aby Walt dívku zkusil nakreslit. Chlapec tak učinil – tahy zachycující Alexinu tvář mu teď z ruky jen tryskaly, nemusel se ani příliš snažit. Walter se na kresbu usmál a přemítal nad správným slovem. „Beautiful,“ poradil mu Walt. Walter to zopakoval. Walt mu ukázal další sérii gest: když už o tom víš, nech si to pro sebe, ano? Neříkej to ostatním venku v táboře. Prosím. Walter přikývl, vše potvrdil a položil si prst na rty, aby přislíbil svou mlčenlivost. No dobře, pomyslel si Walt.

Ukázal na Waltera a tou nejjednodušší angličtinou doprovázenou gesty se ho zeptal, jak je na tom on. Máš ty nějakou ženu v hlavě? naznačil mu.

Walter posmutněl. Přikývl. Opět sáhl po papíru a peru. Vzápětí nakreslil rodinu – sebe, podsaditou, ale usměvavou ženu se staženými vlasy a v zástěře, a dvě děti vypadající přibližně na deset, dvanáct let. „Já, Marie, Karolina, Walter.“

Od té chvíle byla jeho veselost a konverzační nálada pryč. Muž se zase zavřel do sebe a ačkoli s Waltem ještě chvíli komunikoval, byl už jeho pohled nepřítomný a smutný. Walt se s ním po chvíli rozloučil. Zašel k oceánu, pečlivě se vykoupal a přemýšlel o všem, co se dozvěděl.

Musel si přiznat, že Walter má pravdu. Bylo to sice šílené, zadívat (zatím nechtěl používat slovo zamilovat se, to mu přišlo až moc silné) do vize dívky, která už nežije… ale musel si přiznat, že přesně to se stalo. Nejvíc na pováženou bylo, že to na něm bylo tak moc poznat. Ano, Walter ho zaskočil v nestřežené chvíli, když se zrovna vracel z džungle, kde na Alex myslel. Ale když to poznal on, bylo jasné, že to dříve nebo později poznají i ostatní. V tuto chvíli ho chránilo jen to, že Ben a Eloise měli spoustu jiných starostí a Waltovo rozpoložení příliš nesledovali. Ale až se vrátí Hurley… Walt si uvědomil, že musí být opatrnější.

* * *

Následující tři dny se nic nedělo. Hurley se nevracel, radiace byla v normálu, Ben s Eloise se už nesnažili na něco přijít, ale byli jaksi nemluvní, Walter seděl ve svém stanu. Walt se nesnažil nikoho vytrhávat z jeho rozpoložení. Do Los Angeles také psát nemohl, nemělo to cenu. Desmondova skupina byla na výjezdu a na Ostrově nebylo nic nového. Walt se toulal v těsné blízkosti kolem tábora a doufal, že narazí na vize obou žen.

Druhého dne odpoledne se mu to podařilo. Zjistil, že jejich vize patrně nějak souvisí s výskytem šepotu – jakmile se šepot ozval, bylo skoro jisté, že se brzy objeví i žena s dívkou.

Ani nadále je neslyšel, ale chovaly se vůči němu přátelsky. Zdržely se delší dobu, nechaly ho usednout vedle nich. Komunikovali jen pohledy a gesty. Z žen byl v jeho přítomnosti cítit určitý klid – šepot nesoucí se z džungle jako by je najednou tolik neznervózňoval. I Walt se cítil dobře: měl pocit, ne, věděl, že dívce i její matce jeho přítomnost pomáhá. A tak tam seděli, občas se na sebe usmáli a využívali klidu.

Když byl delší dobu klid, začala vize Danielle pomalu mizet. Cosi své dceři řekla, dívka na to odpověděla několika rychlými, ale neslyšnými slovy, a pak matka zmizela. Zamávala Waltovi a byla pryč.

Walt s Alex zůstali sami.

* * *

Čtvrtého dne večer se Hurley vrátil.

Ben s Waltem zrovna seděli u ohně a pozorovali zapadající slunce, když najednou se ze směru od pásma začalo ozývat nejprve tiché, pak sílící šplouchání, které narušovalo pravidelný rytmus přílivu. Když se tím směrem zaměřili, uviděli ve vodě loďku Druhých. A na ní mohutnou Hurleyho postavu.

Walt skočil do vody a brodil se směrem k Hurleymu, který mezitím zamířil na mělčinu na pláž. Ben zavolal na Eloise a pak se sám vydal po pláži směrem k loďce. Za okamžik už pozoroval Walta, jak objímá Hurleyho v lodi, potom se překvapeně a vytřeštěně dívá do lodi za Hurleyho… a pak spolu s Hurleym, který se vybatolil z loďky do vody, plavidlo táhne na písek.

Ben a Eloise se rozběhli k loďce.

Ticho, které dosud vládlo, porušila až Eloise poté, co nahlédla do lodě. „Panebože,“ šeptla a přitiskla si ruku na ústa.

„Richarde,“ vypravil ze sebe nechápavě Ben.

 „To je dobrý,“ zasáhl rychle Hurley. Richard pootevřel oči a přelétl pohledem všecky tři z tábora, jako by chtěl Hurleyho slova potvrdit. Strážce pokračoval. „Dostane se z toho. Má za sebou strašný dny a je vyčerpanej po cestě od starýho mola Druhých, ale bude v pořádku. Donesete prosím vodu a uděláte mu místo ve stanu?“

Walt se rozběhl pro láhev s vodou a Eloise nabídla zraněnému vůdci druhou polovinu svého stanu. Ben s Waltem pak rychle nanosili materiál na improvizované lůžko a pak Richarda uložili. Eloise se k němu sklonila a ignorovala protesty svých nemladých kostí, které takové pohyby už dávno nevykonávaly. Richard na svou spoluvůdkyni tiše promluvil latinsky. Eloise přikývla a cosi odvětila. Položila Richardovi ruku na rameno a pak vyšla ven s ostatními.

Usadili se u ohně tak, aby měli stan se zraněným na dohled a hlavně na doslech.

* * *

Hurley jim u plápolajícího ohně odvyprávěl, co se dělo, zatímco byl těch pět dní pryč. Ben, Eloise a Walt ho vyslechli téměř beze slova, jen občas Ben nebo Eloise položili nějaký doplňující dotaz. Když Hurley skončil tím, jak nejprve kus cesty táhl Richarda na provizorním voru k úkrytu Druhých (ano, nejprve věřil tomu, že je vor unese oba dva, ale brzy se ukázalo, že to fungovat nebude, protože Richard kvůli zesláblosti vůbec nedokázal držet rovnováhu a vor se stále překlápěl), tam si dali přestávku a nakonec si půjčili loďku, kterou dorazili do tábora.

„Proč to udělal? Jak to vůbec mohl udělat, něco takového?“ hlesla nakonec Eloise. Všichni věděli, o kom mluví.

„Zuří,“ odvětil Hurley. „Je šíleně rozzuřenej a přestává respektovat hranice slušnýho chování, který jsme mezi sebou my, nebo spíš naši předchůdci, mívali.“

„Tady někdy byly pravidla slušnýho chování?“ odfrkl nezdvořile Walt.

„Jo, byly, Walte,“ řekl klidně Hurley. „Já vím, z pohledu zvenčí to vypadalo vždycky jako jedna velká anarchie, ale tady to fungovalo. Já mu nesahal na lidi, kteří byli přímo jeho, a on nesahal na ty moje. Jo, přebírali jsme si ty nevyhraněný a on ubližoval těm, kteří neměli mou přímou ochranu, ale pořád to mělo nějakou logiku.“

Eloise pokývla a navázala. „Ale teď sáhl na toho, který má nejvyšší stupeň tvojí ochrany. To je naprosto bezprecedentní.“

Hurley přisvědčil a pokračoval. „Richard tvrdí, že můj někdejší bratr byl přesvědčenej o tom, že on – Richard – nějak vytvořil spojení mezi Desmondem a malým Charliem. Nejspíš to usoudil z těch kousků myšlenek a představ, co viděl u Charlieho. Abyste rozuměli – on teď pomáhá se Claire a Kate o malýho starat. A ten malej je energeticky velice schopnej.“

„Jo,“ kývl Walt, „to je. Takže ten černej zmetek viděl něco, co se Charliemu zdá, a z toho přišel na to, že za to může Richard a že ho…“

„Nejspíš jo,“ potvrdil Hurley. „Abys rozuměl, Walte… už jen to, že Desmond a jeho skupina odešli, ho šíleně naštvalo. Je to něco, co se standardně nedělá. Za normálních okolností bych je pryč neposlal, ale tady šlo a jde o záchranu celýho Ostrova. Doufal jsem, že to i on pochopí. Ale vyložil si to jako mou libovůli. A teď, když navíc zjistil, že nestačí, že je Desmond pryč, ale že mu Richard pomohl navázat spojení s Charliem… rozbilo to jeho poslední zbytky vůle dodržovat nějaký konvence.“

„Ale Richard přece nic takového neudělal,“ namítla Eloise. „Udělal opak.“

„Jo. Můj někdejší bratr nejspíš viděl jen kousky informací z Charlieho představ a špatně si je poskládal. Předpokládám, že Charliemu se přímo do hlavy nedíval, to by ten capart vypadal jinak, než jak jsem ho viděl. Viděl kousky představ a až u Richarda zjistil, co přesně se stalo. Ale předtím se na něm vyřádil.“

Ben znechuceně odvrátil zrak, Walt pošťouchl klackem uhlík v ohništi. Eloise promluvila. „Kdyby Richard neměl tvou ochranu, zabil by ho.“

Hurley souhlasně pokývl. „Vlastně chtěl zabít mě, ale to nemůže. Tak sáhl po jednom z mých nejbližších, kterýho zrovna měl na dosah, a udělal mu to nejhorší, co udělat mohl.“

Chvíli bylo ticho. Pak zvedl hlavu Ben: „Co bude dál, Hugo? Co udělá příště?“

Hurley tiše promluvil. „Přemýšlím o tom už tři noci.“

„Kdyby takhle chytil kohokoli z nás tří, zabil by nás. Nemáme tak vysokou ochranu jako Richard.“

„Já vím. Všem vám ji dát nemůžu. Prostě… nejde to,“ řekl trochu vyhýbavě Hurley. „Proto jste měli zákaz vzdalovat se z tábora. On sem nemůže, stejně jako nemůže do síně Druhých, dokud budu obnovovat pozemní ochrany. Navíc to vypadá, že ani jemu se příliš nechce přes pásmo. To vás před ním do jisté míry taky chrání.“

„Co zbytek našich lidí v Síni?“ zeptala se Eloise.

„Zatím jsou chráněni, ale někdy musí vyjít ven. A může se stát, že něco moje ochrany prolomí. Eloise, víte to sama. Nejlepší by bylo, kdyby i oni odešli na Hydru,“ řekl Hurley. Klidně, ale rozhodně.

Vůdkyně Druhých se na něj rozhořčeně podívala, ale Strážce dál pokračoval. „Tady jen přežívají. Dokud jste s nimi mohla být vy a Richard, dávalo to ještě určitý smysl. Ale teď… Vy se tam zatím vrátit nemůžete kvůli tomu problému s radiací a s vaší nemocí. A Richard…“

„Chci, aby se rozhodli sami,“ řekla Eloise tvrdě.

„Samozřejmě. Rozhodnou se sami. Ale Eloise… po tom, jak dneska viděli Richarda, myslím, že to rozhodování budou mít ulehčený.“

* * *

„Co bylo to, cos tehdy ráno cítil? Víš, takový to proudění, co tě donutilo jít na sever,“ připomněl Walt.

„Vidíš, Walte, to je dobře, že sis na to vzpomněl. Nějak jsem se zamotal do myšlenek a tohle bych… A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí,“ řekl skoro provinile Hurley.

Poposedl si a pokračoval. „Na severu vznikla spousta nových vývěrů temné síly. Jsou silný a je jich hodně. Do jednoho takovýho hnízda schoval Richarda. Proto jsem ho tak dlouho nemohl najít.“

Walt vyjekl. „U nás na jihu zase vznikají ty šeptavý proudy. Taky je jich čím dál víc.“

Ben s Eloise se na chlapce podezíravě zahleděli. „Tys byl v džungli?“

„Jen na okraji, kam se ještě smí chodit,“ odtušil Walt. „Vždyť jsem vám to říkal, Eloise. Půjčoval jsem si kvůli tomu ten váš počítač. Slyšel jsem tam ty šepoty. A byl jsem fakt opatrnej. Bylo to kousek od… místa, kam chodím na záchod.“ Zakličkoval – nechtěl, aby někdo přemýšlel, proč se chlapec potloukal v džungli a co nebo koho tam hledal.

„O tom, že se echa šíří, víme už delší dobu,“ potvrdila Eloise. „Rozšiřovala se od severu. Pak jsme se začali zabývat radiací a echa…“

„jsme přestali sledovat?“ navrhl Walt. Pak se zamyslel. „Ale to je blbost. Ty šepoty prostě zmizely, ne že jsme je nesledovali. Vy jste tam chodila měřit a my všichni tam chodíme čůrat a dělat jiný věci. Kdyby to tam bylo, věděli bysme to. Ono se to přestalo ozývat.“

„A teď se to ozývá zase, říkáš.“

„Jo,“ kývl Walt. „Aspoň od tý doby, co teď byl Hurley pryč.“

„Teoreticky je možné, že se echa vrátila už dřív,“ zamyslela se Eloise. „Minimálně od té doby, kdy jsem nechodila měřit dál na sever kvůli svojí nemoci. A teď se echa rozšířila až k nám.“

„Danielle to říkala,“ poznamenal zamyšleně Hurley. „Říkala, že to přijde až sem. A mluvila o tom, že se síly rozdělily. Popsala to úplně přesně.“

Walt v sobě potlačil jiskru radosti, která ho najednou nutila mluvit o Danielle… protože mluvit o Danielle znamenalo mluvit i o její dceři. Bože, jak moc rád by o ní mluvil. Ale zároveň nechtěl.

* * *

Čtveřice kolem ohně se na chvíli odmlčela. Walt myslel na Alex a snažil se u toho vypadat nenápadně. Když se ze svých myšlenek vynořil, došlo mu, že nepřirozené ticho vládne i mezi ostatními. Eloise listovala zápisníkem, Ben hleděl do tmy a Hurley beze slova zíral do ohně. Nikdo najednou nechtěl pokračovat v otevřeném tématu.

Rozsekl to tedy Walt. „No a co to všecko znamená? Temný vývěry a šeptavý vývěry… co to všecko je?“

„Jsou to dvě složky Ostrovní energie, o tom už jsme mluvili,“ řekla Eloise učitelským tónem.

„Já vím, já vím,“ chytil se Walt. „Že tu vznikávaly vždycky a že není dobrý se u nich zdržovat, aspoň u těch šeptavejch. Tak proč se teď ale všichni tváříte tak divně, když to se to stávalo vždycky?“

„Protože to nikdy nevznikalo v takové intezitě a tak rychle, Walte,“ řekl Ben. „To, co se děje od té doby, co vzniklo pásmo, je naprostá šílenost.“

„Takže to udělal on,“ řekl tiše a s pocitem hrůzy Walt. „Takže vlastně já.“

„Stop, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Udělal to on, ne ty. Udělal to můj někdejší bratr.“

Ve Waltovi něco nečekaně bouchlo. „Nemůžeš mu krucinál říkat nějak jinak? Někdejší bratr. Druhej vládce. On. Ten černej. To jsou tak strašně pitomý slova! To nemá jméno? Já vím, že mu nemůžem říkat Jack, protože Jack to už není… ale říkejme mu nějak. Jak se jmenuje, Hurley?“

Eloise i Ben se na Walta zadívali. Eloise nevěřícně, Ben trochu káravě, ale vlastně nepřekvapeně.

Také Hurley mu věnoval intenzivní pohled. Ne přímo rozzlobený, ale značně podrážděný. „Vím, jak se jmenuje, Walte, ale nebudu to jméno používat. Ani to už není on. V téhle chvíli žádné jméno nemá. Kdyby tu lítal jen jako oblak energie, řeknu ti klidně, ať mu říkáš Ta věc. Ale on není jen Ta věc. On je Ta věc… a k tomu obrovská mysl, složená minimálně ze tří lidí. Nevím, jak mu říkat. Můžeš si to vzít za úkol, Walte. Ale buď opatrnej. Pokud ho pojmenuješ tak, jak se mu to nelíbí, dá ti to najevo. Možná ti o tom pozdějc něco poví Richard.“

Walt se stáhl, zaražený Hurleyho nezvykle ostrým výpadem. Strážce ho po očku dál pozoroval, cítil jeho rozcitlivělost a snažil se na nej přenést aspoň kousek klidu. Bylo mu jasné, že i na Walta toho v posledních dnech bylo hodně.

* * *

Opatrná diskuse se rozproudila hlavně mezi Benem a Eloise. Oba Druzí navázali na své odborné teoretizování, které rozjeli už v první den po Hurleyho odchodu.

„Je to separace,“ řekla Eloise nakonec. „Proces oddělování složek.“

„Umělá separace,“ upřesnil Ben. „Není to přírodní proces, ale dělá to on.“

„A podle tebe souvisí se vznikem pásma.“

„Samozřejmě,“ kývl Ben. „Intenzivnější vývěry vznikají od té chvíle. A Eloise, vždyť on v tu noc se separací začal. Přiměl Walta, aby z vývěru smíšené energie vytáhl tu lehkou, časoprostorovou.“

„A temná začala proudit ven, protože ve vnitřních rezervoárech a proudech se udrží jen smíšená. Jakmile se rovnováha naruší, musí to ven. Vytažením lehké energie do pásma se uvolnila i temná a ta teď nekontrolovaně probublává ven.“

„Neprobublává,“ vstoupil do jejich rozhovoru Hurley. „On si ji vytahuje tam, kde ji potřebuje, a používá ji pro sebe. Zatraceně se mu to hodí. Možná dokonce i víc než samotný pásmo.“

„A co ty okrajové vývěry světlé, které máme za táborem a které vyhnaly Alex s Danielle?“ namítl Ben.

„Mohou to být okrajové odtržené proudy od toho hlavního, který prochází pásmem,“ řekla Eloise. „Může to záležet na způsobu vymezení proudu v pásmu, může to vycházet z geologického podloží. Nebo jsou to původní okrajové proudy, které se kvůli průsaku v pásmu musely odsunout. Ale tohle jsou opravdu jen spekulace. Jsem na tom stejně jako ty, Benjamine, moc toho nevím.“

„A jak do toho zapadá ta radiace? Mysleli jsme si, že nás Danielle s Alex varovaly před ní. Ale teď to vypadá, že to je ještě něco jinýho,“ přemýšlel Ben.

Eloise se nespokojeně zavrtěla. „Já nevím. Víme, že se ostrovní energie mnohdy s radiací pojí, takže náš závěr byl a stále je logický. Přinesl ji sem i Fischer z průchodu. Mohl tím něco otevřít.“

Ben zatřásl hlavou. „Nesmysl. To, co Fischer otevřel při příchodu, se už dávno zavřelo. Z průchodu to teď už být nemůže. A ze samotného energetického zdroje uvnitř Ostrova… Nezdá se mi to, nikdy dřív to sem nepronikalo.“

„Ostrov byl v mnohem lepší kondici,“ namítla Eloise. „Teď je jako starý, opotřebený stroj, která je rád, že drží pohromadě. Občas někde něco prosakuje nebo ukapává.“

„Jenže to jde proti sobě. Jedno se zhoršuje, ale druhé ne. Radiační situace stagnuje a vývěry jsou stále četnější. Nedává to smysl.“

„Já opravdu nevím, Benjamine,“ řekla znovu přísně Eloise. „Škoda, že tu není Daniel. Tak ráda bych to s ním probrala.“

Walt, když uslyšel fyzikovo jméno, se probral. „Jsou někde na výjezdu a dělají měření. Někde v kalifornskejch horách. Prý se tam kdysi stalo něco divnýho a teď bude výročí.“

Eloise zpozorněla. „Říkáš kalifornské hory a výročí? Je…“

„Bude konec února,“ dodal jí potřebnou informaci Ben.

Eloise se rozjasnil pohled. „Kalifornie. Sierra Nevada! To bude těch pět chlapců, z nichž jeden zmizel. To bylo hodně podezřelé. Zařadili jsme to i do dharmského archivu. Bylo to zrovna v době, kdy se narodil Daniel. Sledovala jsem to už jen z dálky a se zpožděním, ale… Kdyby tenkrát bylo všecko trochu jinak, snad bych se bývala přidala k probíhajícímu pátrání. A teď na to navazuje Daniel… Jde na to dobře, chlapec můj.“ Pohled jí neobvykle zjihl.

* * *

Otočila se od ostatních a zamířila do svého stanu, aby zkontrolovala Richarda. Tiše a klidně spal, i když měl tělo pokryté ranami a modřinami. Většina se jich sice už hojila, ale přesto nevypadaly dobře. Stará žena se ještě na chvíli vrátila k ohni.

Pozorovaly ji tázavé pohledy.

 „Spí,“ oznámila. „Nechápu, jak může i přes takové množství ran tak klidně spát a nemít bolesti. Já vím, pomohla mu voda z Chrámu, ale…“

„Odpověděla jste si sama,“ řekl pomalu Ben. „Voda z Chrámu. Já… Nepamatuju si nic z toho, když mě Sayid jako dítě postřelil, ale pamatuju si na dny potom. Všichni říkali, že to je zázrak, že žiju. A mně to připadalo tak divné. Nevěřil jsem jim to, protože mě nic nebolelo. Byl jsem strašlivě zesláblý, ale když jsem se nehýbal, nic mě nebolelo. Ta rána bolela, jen když jsem se nešikovně pohnul.“

„Chodili jste tam léčit své nejtěžší nemocné odjakživa,“ pokrčil rameny Hurley. „Věděli jste proč. Vždycky jste to věděli.“

Ben tiše kývl. Hlavou se mu honilo, proč na některá zranění a nemoci voda z Chrámu stačí, ale na jiná ne. On sám se tam po dohodě s Richardem chodil koupat opakovaně, když zjistil, že má nádor na páteři. Doufal, že mu Ostrov opět pomůže, ale nic takového se nestalo. Zahnal tu úvahu - věděl, že teď by stejně odpověď nezískal. Věděl, že Hurley se s podrobnostmi o praktickém životě na Ostrově stále ještě seznamuje a poznává je. Základní obraz samozřejmě znal, ale detaily se mu doplňovaly až nyní.

* * *

Oheň vyhasínal a Ben, Eloise i Walt začínali vypadat unaveně. „Je čas jít spát,“ řekla stará žena. „Zítra nás čeká náročný den. Myslím, že bychom měli Richarda prohlédnout a ošetřit, Benjamine. Možná je z nejhoršího venku, ale stejně se mi nelíbí.“

„To asi nikomu,“ souhlasil Ben.

„Můžeme zajít pro Bernarda,“ napadlo Walta. „Je to zubař. Je to taky doktor.“

„Skvělej nápad, Walte,“ pochválil ho Hurley. „Zubaře bude chudák Richard taky potřebovat.“ Pak se Strážce na chvíli odmlčel, jak přemítal o tom, co ho čeká. „A já zase vyrazím do Síně. Vrátím jim loďku a musím jim říct, co se děje. Ať se rozhodnou.“

Vybavila se mu vzpomínka na odpoledne toho dne, kdy na provizorním voru dotáhl Richarda k troskám Sochy a pak ho pomalu odvedl do Síně – Richard, i když zcela vyčerpaný, trval na tom, že chce své lidi vidět. Když vkročili do úkrytu, rozhostilo se naprosté ticho. Hurley vnímal bouři různých emocí – cítil obrovskou radost a vděčnost, že se vůdce Druhých vrátil a že Hurley splnil svůj slib, ale také šok a hrůzu. Druzí Richarda neznali jinak, než jako rozhodného, charismatického čtyřicátníka plného sil. Teď se o Hurleyho opíral zraněný, zdeptaný muž plný ran, který se neudržel na nohou.

Když jim Hurley řekl, co se stalo, jejich hrůza ještě zesílila. Jednoho z vůdcovské dvojice jim vzala radiační nemoc, druhého výbuch nepochopitelného násilí, kterému nedokázal čelit ani ten nejlepší, nejzkušenější a nejodolnější z nich.

Druzí věděli, že minimálně nějakou dobu zůstanou bez vedení a bez ochrany. Když si vládce severní části Ostrova mohl takhle vyšlápnout na Richarda, mohl stejně tak napadnout kohokoli dalšího. S tím rozdílem, že kdokoli další by to nepřežil.

Hurley věděl, jaká bude zítra jejich odpověď.

* * *

KONEC 9. SÉRIE

924 - In caelis

V jednu chvíli seděl na svém oblíbeném místě na skalách, v další před sebe nepřítomně zíral a v hlavě mu bušilo a myšlenky mu zcela odumřely. Cítil jen obrovské vlny energie, kterou někdo vytahoval z hloubi Ostrova. Ohlušovaly ho, slyšel je pronikat na povrch… a pak mizet do zdánlivě bezedného příjemce.

Hurley věděl, co se děje. Způsoboval to druhý vládce Ostrova. Napojoval se na ostrovní energetické vývěry, sál z nich silnější proud energie, než by z nich vyvěralo při přirozeném proudění, a energii do sebe nasával.

„Přiživuje vztek,“ zašeptal bezděčně Hurley, i když ho nikdo neslyšel.

Nejděsivější na tom bylo, že se to dělo už třetí den po sobě, vždy v podobnou denní dobu.

Když to ochromení způsobené nepřirozeným prouděním energie v ostrovním podloží konečně přešlo, vrátil se Hurley do tábora. Ben a Walt připravovali oběd.

„Musím pryč,“ řekl nepřítomně Hurley.

„Kam?“ vyjekl Walt.

Ben odpověděl za Hurleyho. „Na sever. Jinam tady ani jít nemůže.“ Pak se zahleděl na Strážce. „Co se děje, Hugo?“

„Přesně to nevím. Ale nelíbí se mi to. Víte proč, žejo.“

Walt i Ben, oba beze slova, pokývali. Byl třetí den, kdy Richard nepřišel do jižního tábora a nepřinesl naměřené údaje o radiaci ze severní strany pásma.

Hurley neotálel a začal si balit batoh. Jeho pobočníci ho pozorovali. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odvětil. „Až to nějak vyřeším.“

„Tohle nevypadá na návrat dneska večer,“ komentoval jeho balení tiše Ben.

„Já nevím,“ odpověděl znovu ostřeji Hurley. „Až budu moct, vrátím se.“

Z krajního stanu nejblíž džungli vykoukla Eloise. Po ranních měřeních obvykle odpočívala ve stanu co nejdál od Waltera a nabírala sil. Její stav se teď nehoršil, což jí dávalo určitou opatrnou naději. Dění v táboře ji teď ale vytrhlo z odpočinku.

Hurley se k ní rychle vydal. Popsal staré ženě, co už třetí den cítil. Eloise jen nechápavě kroutila hlavou – tohle Druzí neznali. Nebyly to fyzické otřesy zmítající Ostrovem, které obvykle doprovázely příchod nového člověka nebo nekontrolovaný proud energie při nějakém selhání nebo incidentu. Tohle bylo něco jiného. Eloise souhlasila s Hurleym, kterému to přišlo mnohem zlověstnější. Jednalo se o čistou práci někoho, kdo dobře věděl, co dělá… ale dělal to s jasným úmyslem.

Na nic víc nepřišli. Hurley se odkolébal ke dvěma přátelům a rozloučil se s nimi. „Vrátím se, až zjistím, co se stalo. Vy za každou cenu zůstaňte v táboře. Nikam nechoďte. Ani jeden z vás, rozumíte? Eloise bude měřit, ale to je všecko. Zůstaňte tady. Já se vrátím.“

„Dělá to on, žejo?“ hlesl Walt.

Hurley nerad souhlasil. „Nejspíš jo, Walte.“

„Co se mu zase nelíbí?“ zaúpěl chlapec.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ řekl ponuře Hurley. „Ale já to zjistím.“

* * *

Nejprve prošel pásmem a zamířil do tábora Druhých. Uvítala ho maličká, napjatá skupinka, která v Síni zůstala po odchodu většiny na Hydru. Teď byli bez velitele: Richard se už třetí den neukázal, jak neprodleně informovali Hurleyho.

„Řekl, že jde měřit,“ konstatoval Stephen, který nyní převzal velení nad opuštěnou skupinou. „Ale od té doby se nevrátil. Něco se muselo stát, Hugo.“

Hurley souhlasně přikývl. „Najdu ho.“

Cítil na sobě palčivé pohledy zbytku Druhých. Vnímal jejich rozporuplné pocity: od té doby, co se ujal moci, se pro Druhé život na Ostrově řítil od jedné katastrofy k druhé. A on jim nedokázal zabránit. Důvěra Druhých, kterou vždy chovali v jeho předchůdce Jacoba, procházela tvrdou zkouškou – nejprve museli odejít ze svého území a schovat se jako zbabělci do podzemí a pod Hurleyho ochranu, pak byli odříznuti nebezpečným pásmem od Hurleyho tábora, přišli o jednoho z nejlepších mužů, větší část skupiny emigrovala na Hydru, pak onemocněla jejich vůdkyně… a nyní zmizel i druhý velitel.  A tohle všecko se událo během několika měsíců Hurleyho vlády. Hurley to bolestně cítil a věděl, že Druhým musí vrátit aspoň špetku naděje.

V tuto chvíli to znamenalo, že musí najít Richarda.

* * *

Vyrazil dál na sever. Den se chýlil k večeru, ale on šel dál, i když se pak snesla noc. Snažil se vycítit Richarda -  věděl, že by ho cítit měl, pokud by byl na Ostrově. Když mu dal svou plnou ochranu, vložil do něj obrovský kus světlé energie a tu by měl cítit i na dálku. Ale teď necítil nic. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného než o Richarda, věděl by Hurley, že je pozdě a že ten druhý je po smrti. Ale u Richarda… u toho to tak být nemohlo. Nemohlo. Něco se stalo, ale on netušil co, a to ho zneklidňovalo čím dál víc.

Hurley Ostrov znal a nepotřeboval spát. Strážcovství mu sice nedalo očividně nadpřirozené síly, dál se kolébal džunglí jako pomalé, unavené sloní mládě, které se batolí za matkou, ale získal téměř nekonečnou vytrvalost. Nepotřeboval téměř spát, odpočívat ani jíst a pít. V batohu si nesl jednu láhev vody a několik kusů ovoce, z nichž občas ukousl… a šel.

Držel se při západním pobřeží Ostrova. Nad ránem se na pár hodin zdržel ve starém, skoro zničeném táboře po francouzské expedici. Tam ho také zastihla další ranní vlna bouřící temné energie. Když ji ze sebe setřásl, zamířil k rozvalinám Chrámu – tam vše vypadalo stále stejně – a nakonec došel k Dharmavillu.

Tentokrát ho neuvítal Černý. Hurley prošel táborem až k domku, kde přebývala Claire s Kate a Charliem. Všichni tři váhavě vyšli ze svého obydlí.

„Co tady děláš, Hurley?“ nasadila Claire odměřený tón.

„Hledám ho.“

„Není tady.“

„To už taky vidím,“ řekl Hurley trpělivě. „Claire, kde je?“

„Nevím,“ zavrčela dívka. Vyptávání jí očividně nebylo příjemné. Kate se o krok za ní opírala vstupních dveří do domku a držela Charlieho, který ji objímal kolem pasu a zvědavě, i když trochu vylekaně, příchozího pozoroval.

„Proč ho hledáš?“ promluvila konečně Kate. Vypadala stále stejně vyčerpaně jako před několika dny.

Hurley si povzdychl. „Protože si myslím, že ví něco o Richardovi.“

„Co je s Richardem?“ podivila se Kate.

„Na to jsem se chtěl zeptat jeho. Už čtyři dny ho nikdo neviděl.“

„My o něm nic nevíme,“ prohlásila rozhodně Claire. „Nic o něm nevím a je mi ukradenej. Jsem ráda, když ho nevidím.“

Dívka se stále vracela ke svému životu na Ostrově po odchodu Oceanic 6 během přeskoků – to, jak ji Druzí pronásledovali a testovali, jim nemohla zapomenout. A Richard v jejích očích měl patrně hlavní vinu. Od ní Hurley žádnou pomoc čekat nemohl.

Rozhodl se tedy apelovat ne na ni samotnou, ale na to, co jí bylo nejdražší.

„Claire, Richard se snažil, abyste byli v bezpečí. Ty, Kate a hlavně Aaron. Než se mu to stalo, chodil na sever měřit záření z pásma. Víš, co by se dělo, kdyby to nedělal a to záření se šířilo?“

Dívka znejistěla. „Stalo by se… to, co Charlie…?“ Naznačila nezaměnitelné gesto smrti a přejela si prstem přes hrdlo.

„Jo. Umřeli byste,“ přikývl Hurley. Pak pokračoval směrem, který se mu ošklivil – byl to primitivní útok na to nejzranitelnější, ale on v tuto chvíli neviděl jinou možnost. „A nejdřív z vás všech by umřel Aaron. Je nejmenší a podlehl by tomu nejdřív. Umíš si to představit, Claire? Jseš přece jeho máma.“

Claire se v očích objevil strach a Hurley pokračoval. „Richard se vás snaží ochránit. A teď se mu něco stalo a vy mu nechcete pomoci. Škodíte tím i samy sobě.“

„Vážně nic nevíme,“ řekla tiše Kate. „Neviděly jsme ho.“

„A co Jack?“ zeptal se Hurley.

„Není tady. Poslední dobou je ve dne většinou někde pryč a večer a v noci hlídá Charlieho,“ rozmluvila se Kate. Bylo na ní vidět, jak moc chce s Hurleym mluvit. „Prý abychom mohly spát. Malý má poslední dobou zase nějaké divné sny a…“

„Mlč už!“ otočila se k ní prudce Claire a zasykla na ni. „Víš, co říkal.“

Kate zaraženě zmlkla. Ublíženě se na Claire zadívala, jako by se jí ptala, co dělá špatně – vždyť na tom, že ten, který s nimi sdílí domov, někdy pečuje o malé dítě, které zrovna má divoké období, není vůbec nic tajného nebo divného. Ale už mlčela. Dál na Hurleyho upírala naléhavý pohled, ale už nic neřekla.

Hurleymu to stačilo.

Rozloučil se s oběma ženami, znovu jim zdůraznil, aby neopouštěly svůj nový domov, aby dávaly pozor, co jedí a co dávají Charliemu, a odešel.

Vydal se naslepo džunglí. Nechal svou intuici, aby ho vedla – věděl, že ho dřív nebo později dovede k Černému. K tomu, s nímž kdysi bývali bratry – když ještě oba sídlili v jiných tělech.

* * *

Hurley bloumal džunglí směrem do vnitrozemí a směrem k pásmu. Šeřilo se. Zastavil se na planině před vstupem do někdejší lékařské stanice Staff. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že ten tlouštík na někoho čeká.

A on opravdu čekal. A ten někdo dorazil. Z džungle se ozvalo praskání větví a stromů, které se přibližovalo a pak zmlklo… a pak z temného podrostu vykročila Jackova postava.

„Tady jsi,“ řekl klidně Hurley. „Hledám tě už den.“

„Tak jsi mě našel,“ pozvedl Černý ruce v gestu, které jako by se ptalo, co po něm Strážce chce.

„Ty víš, co chci, Ezau.“

Černý v Jackově podobě ztuhl a jeho ležérní gesto se vytratilo. „Už nikdy mi tak neříkej. Ty už nejsi Jacob, já nejsem Ezau.“

„Navrhni mi pro sebe lepší jméno a já ho budu používat.“

„Nepotřebuju jméno,“ odfrkl muž v Jackově podobě. „Co tu chceš?“

„Víš, co chci,“ zopakoval Hurley.

Černý se chladně zasmál. „Jdeš si pro svůj hrací kámen?“

„Ano, i tak mu můžeš říkat,“ souhlasil klidně Hurley. „Ale v první řadě je to člověk pod mou nejvyšší ochranou. Porušuješ pravidla, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr,“ zareagoval znovu podrážděně Černý. „To, co do nás kdysi vložila naše pitomá matka, to je dávno pryč.“

„To, co do nás vložila? Tak tohle tě tak žere?“ zadíval se na něj vážně Hurley.

Černý si opovržlivě odfrkl. „Už dávno ne. Je to skoro všecko pryč – ten její dar pro toho hodnějšího, dobrého pastýře, kterej může chodit po všech božích stezkách,“ zapitvořil se. „A ten, na kterýho zbyla tvrdá síla, ten bude sedět na rodné hroudě, navždy k ní připoutanej jako nějakej pitomej Prométheus. Ale i těchhle okovů se brzo zbavím. Bratře,“ dodal ironicky.

„Zvláštní, že mluvíš zrovna o okovech,“ řekl Hurley tiše.

Černý se uchechtl. „Okovy jsou zajímavá věc. Většina lidí se jich nikdy nezbaví, pokud je jednou má delší dobu na sobě. Můžeš je setřást z těla, ale nedostaneš je z mysli. Jakmile si na ně zvykneš, už se z nich nedostaneš. Jen jdeš z jedněch do druhých.“

„Teď jsi řekl, že je brzy setřeseš.“

„Taky že ano. Teď jsem ale nemluvil o sobě, víš?“

Hurley znovu klidně kývl. „To by stačilo. Kde je?“

Ten, který kdysi býval jeho bratrem, mu věnoval pobavený pohled, jako by se ptal, jestli to Hurley myslí vážně.

„Kde je?“

Černý se rozesmál naplno. „Ty si vážně myslíš, že ti jen tak řeknu, kde ho máš hledat? Nechtěl bys náhodou, abych ti ho přinesl a odnesl k vám do jižního tábora? Najdi si ho sám, zachránče. Hledej a snaž se. Vezmi si ho, Hugo, já už jsem si s ním svoje užil. Odtáhni si ho do toho svýho jižního lazaretu,“ ušklíbl se. „A jen abys věděl, já jsem pravidla neporušil,“ dodal s důrazem na slovo Já, jako by Hurleymu vyčítal, že on je porušil. „Neprolomil jsem tvou ochranu, Hugo. Pořád žije. Pokud se to ten stav, ve kterým je, teda takhle dá nazvat.“

Hurley cítil, jak se v jeho protějšku sbírá odporný koktejl emocí. To za Jackovou tváří se rozpomínalo na nedávno sledované utrpení, strach a bolest, užívalo si tu vzpomínku a aby ji ještě víc posílilo, začalo to opět vytahovat z nitra Ostrova proudy temné energie – ty, které byly oddělené od světlé, která teď proudila pásmem, a proto se mu s nimi teď pracovalo lépe než kdy předtím. Po zásahu, který musel udělat Walt, teď Černý mohl mnohem snáze čerpat z hlubin Ostrova temnou energii a pracovat s ní. A přesně to teď dělal.

Hurley zavřel oči a počkal, až se Černý nasytí a s energetickým manévrem skončí. Když oči znovu otevřel, byl proti němu obrovský černý oblak. Větší, než kdy předtím – energie, kterou načerpal, ho posílila a zvětšila.

„Jdi domů,“ zavrtěl Hurley zhnuseně hlavou. „Kate a Claire na tebe čekají. Máš někoho, kdo s tebou chce, nebo aspoň dokáže být. Nakrmil ses. Tak co ještě chceš?“

Černý oblak nezareagoval. Ještě nějakou dobu se proti němu vyčkávavě tyčil, pak zakroužil a zmizel v džungli.

Hurley se pomalu vydal dál. Nejprve šel znovu nazdařbůh a dával prostor intuici. Richarda stále necítil. Po půlhodině pomalého pochodu se zastavil. Při přestávce se mu znovu vybavil rozhovor s Černým.

A pak najednou Hurley pochopil všecko.

* * *

Rozběhl se temnoucí džunglí směrem k jihu. A už se nesnažil zaměřit na energii svoji, světlou, ale naopak na tu temnou. Na tu, kterou Černý zamaskoval Richardovu ochranu.

Když se přiřítil k obrovskému temnému stínu, který se rýsoval v porostu, na chvíli se zastavil. Všude bylo ticho. Hurley ale věděl, že je na správném místě. To proto Černý mluvil o okovech – o místě, kde skončila otrokářská loď s ubožáky, kteří v okovech nakonec zemřeli.

Místo bylo prosyceno ponurou atmosférou a Hurley cítil, jak ze země vyvěrají neviditelné, četné silné proudy temné energie. Byli relativně blízko pásma – a tak si Černý mohl snadno vytvořit velice silné energetické vývěry. V okolí vraku Black Rock tak učinil velmi hojně. Bylo to pro něj výhodné ve vícero ohledech: mohl zde pohodlně čerpat energii a sílit, zároveň tím vrak chránil od náhodného nalezení někým jiným, protože lidé se místům s vývěry energie podvědomě vyhýbali a pokud by se jim to nepovedlo, hrozily jim vedlejší účinky… a za třetí pobyt uprostřed silných vývěrů musel být mučivý pro nešťastníka, který byl uvěznen uvnitř. A za čtvrté, síla nešťastníkovy energetické ochrany udělené Hurleym přes okolní vývěry energie o opačné polaritě prostě nemohla být detekovatelná.

„Richarde!“ vykřikl Hurley.

Odpověděla mu jen ozvěna zevnitř lodi.

Hurley rychle obešel bok vraku a našel největší díru. Ani nezažehnul louč, viděl dost i bez ní.

Když vůdce Druhých uviděl, zaplavila ho nekonečná lítost. Vrhl se k němu. Richard byl stále naživu, ale byl v hlubokém bezvědomí a vůbec nereagoval.

„Ne,“ šeptal Hurley, když ho odvazoval ze řetězů. „Ne, ne. Richarde, kámo, promiň, promiň mi to,“ opakoval v hrůze. Mohl si stále opakovat, že Richard žije, že nemůže zemřít, ale nefungovalo to, strach o přítele teď byl silnější.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem. Na kratičkou děsivou chvíli si Hurley uvědomil, že Richard konečně skončil stejně jako kdysi jeho souputníci – i oni se nakonec ocitli zhrouceni na zemi, i když až poté, co si je vzala smrt a jejich těla z okovů osvobodil až rozklad.

Hurley Richarda odtáhl k boku lodi a pokusil se ho uložit do alespoň trochu pohodlné polohy. Masíroval mu paže, na nichž doteď visel a které i v tom nočním šeru měly podivně mrtvou barvu. Do Hurleyho se zakusoval čím dál větší strach, jestli nepřišel pozdě. Jeho ochrana sice nenechala Richarda zemřít, ale proti poškození těla ho ubránit nedokázala. A Richard podle všeho několik dní visel na spoutaných rukou. Hurley neměl lékařské vzdělání, ale dovedl si představit, že taková poloha a zátěž může způsobit strašlivé škody.

Rozhodl se. Věděl, že to, co se chystá udělat, bude obrovsky náročné i pro něj, i přes veškerý doping z ostrovních energetických zdrojů, ale zároveň věděl, že to je to jediné, co může pro Richarda zkusit udělat. Nemohl jít pro pomoc, neboť tušil, že by se sem Černý vrátil a způsobil by Richardovi další příšerné hodiny. A nemohl nikoho přivolat, protože pásmo většinu pokusů o kontakt rušilo. A i kdyby se mu povedlo spojit s Waltem, nemohl nikoho ze svých lidí vylákat na cestu do severního území. Černý by si je během cesty našel. Už dřív dal jasně najevo, že v hloubi severního teritoria toleruje volný pohyb pouze u Hurleyho, jinak ne.

Zůstali ve vraku Black Rock do rána. Richard se potácel mezi bezvědomím těžkým a lehčím, kdy blouznil a mluvil k přeludům, které ho sužovaly. To pak reagoval i na Hurleyho podněty, i když nikdy neotevřel oči, nemluvil s ním a očividně neměl tušení, kde je a kdo je u něj. Hurley do něj vpravil všechnu vodu, kterou měl. Pak už věděl, že musí vyrazit.

„Vydrž, Richarde. Bude to dobrý, kámo, jen vydrž,“ mumlal k bezvládnému příteli, když si ho s funěním přehazoval přes rameno a potácel se od vraku směrem na seevrozápad.

Čekala ho mnohahodinová náročná cesta. Hurley se sotva vlekl, často Richarda skládal do nízkého porostu, doplňoval vodu, dával mu pít a sám odpočíval, ale vždycky se zase zvedl a těžce pokračoval.

Večer se Strážce i s bezvědomým dovlekli tam, kam mířili. Hurley Richarda naposled nechal sklouznout z ramene, pak ho vzal do náruče a opatrně s ním vkročil do trosek Chrámu.

Chvíli trvalo, než se zorientoval a našel to, co hledal. Bazének byl rozbořený a zasypaný troskami, ale voda stále vyvěrala.

Hurley Richarda položil na okraj toho, co nyní spíše připomínalo malou tůňku uprostřed hromady starých zdí, a pak mu svlékl košili. Když viděl jeho ztýrané tělo plné zaschlé krve, podlitin a otevřených, hnisajících ran, draly se mu do očí slzy lítosti i hněvu. Věděl, že se nemůže pomstít přímo původci vší té hrůzy, a pomstít se na Černého lidech nepřipadalo v úvahu. Za prvé je měl rád, za druhé se odmítal snížit na protivníkovu úroveň. A tak jen polykal horké slzy, vkročil do tůňky a opatrně, aby ho ještě víc nezranil na ostrých rozbořených kamenech, stáhl Richardovo tělo do vody. Držel ho v podpaží tak, aby se jeho trup a paže co nejvíc koupaly v uzdravující vodě, která už tolikrát dokázala zvrátit i jiná těžká zranění.

Koupal Richarda s přestávkami takhle celou noc a pozoroval, jak jeho bezvědomí pomalu ustupuje. Nad ránem zraněný poprvé otevřel oči.

„In caelis,“ zašeptal zmateně Richard.

„Richarde, kámo,“ usmál se na něj s úlevou Hurley.

Richard se pokusil zvednout hlavu z Hurleyho prázdného batohu, kterým ho Strážce podložil, a snažil se rozhlédnout. Dál zmateně opakoval svá úvodní slova, ale pak přešel do angličtiny. „In caelis. Na nebesích.“

Hurley ho jemně, ale silně za ramena přitlačil k zemi. „Pst. Zůstaň hezky ležet, jo? Odpočívej. Všecko je dobrý.“

Richard poslechl, ale dál bloudil očima a snažil se pochopit, co se stalo. „Musel jsem zemřít. Ale to přece… Jak dlouho? Kde to jsem?“

„Neumřels, Richarde. Jsme v Chrámu. Bude to dobrý, kámo. Byls mimo asi několik dní, ale dostaneš se z toho.“

„Co dělá radiace?“ probudil se ve vůdci Druhých náhle pocit povinnosti. Oči se mu rozšířily a znovu se pokusil se zvednout.

„O tu se teď nestarej, kámo,“ snažil se ho uklidnit Strážce. „Na jihu to vypadalo klidně. Eloise to hlídá. Nehorší se to. Teď se ničím nezatěžuj a jen lež.“

Richard jako by však nemohl přestat. „Desmond,“ vzpomněl si na další věc. „Desmond a jeho syn. Oni… mají spolu nějaké propojení. Nějak komunikují. On to zjistil a myslel si, že jsem to udělal já. To proto…“

Hurley ho poplácal po rameni. „Nech to teď být, chlape. Odpočívej. Myslím to vážně. Byls hodně daleko. Byls před zamčenou bránou. Kdyby pro tebe nebyla zamknutá, už jsi dávno na druhým břehu. Tak se teď ničím nezalamuj a fakt odpočívej, kámo.“

Richard vysíleně zavřel oči. „In caelis,“ zašeptal znovu. Ve chvílích na hranici vyčerpání i on přecházel do latiny, která se mu za dlouhé desítky let s Druhými stala druhou mateřštinou.

Když začal odříkávat děkovnou modlitbu, povedlo se mu po chvíli úsilí sepnout ruce na prsou. Hurley si s obrovskou úlevou uvědomil, že Richard své ruce cítí a může s nimi pohybovat. V tu chvíli polevil vztek na Černého, u něhož konečně Hurley pochopil, proč udělal, co udělal, a naopak ho zaplavila ho vlna vděčnosti a on se k Richardovi přidal ve svém rodném jazyce. Latina a španělština se prolínaly a nesly se k rannímu jasnícímu se nebi.

* * *

Zůstali v Chrámu ještě den a noc, dokud Richard nenabyl trochu sil. Hurley mu nosil jídlo a pití, i když zesláblý vůdce jedl jen velmi málo, jeho tělo po několikadenním nuceném půstu nebylo na potravu připraveno. Ale koupele v chrámové vodě mu dál pomáhaly.

Hurleymu však bylo jasné, že cestu zpátky na jih Richard nezvládne. S pomocí a za Hurleyho podpírání se mu povedlo pomalu dojít k přístavišti Druhých, ale to bylo vše. „Tak už vím, jaké by to bylo zestárnout,“ vydechl Richard, když mu Hurley po několikahodinové pomalé, vysilující cestě pomáhal posadit se na zem v cíli v Pala Ferry. Rozhlédl se po oceánu. Oči se mu zaleskly. „Byl jsem si jistý, že tohle už nikdy neuvidím.“

Hurley ho nechal sedět u přístavního mola a pustil se do průzkumu okolí. Po chvíli našel to, co hledal, a dal se do práce. Za pár hodin měl z rozbitých prken z mola, přístřešku a ze zbytků provazů, které se na mole nacházely, smontováno provizorní plavidlo.

Richard ho pozoroval s unaveným zájmem. „Je to to, co si myslím?“

„Jo,“ přikývl Hurley. „Mělo by to unést nás oba. Pojeďme domů, Richarde.“

916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walter si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.