804 - Zpovědnice

Ráno po večírku bylo krušné. Jako první se vzbudil Daniel, což bylo naprosto pochopitelné vzhledem k jeho uměřené konzumaci. S překvapením shledal, že Frank nespí v obýváku na pohovce jako předtím. Naprosto mu to vyhovovalo - udělal si obložený sendvič, uvařil si čaj, zapnul Chrisin počítač a nerušeně se pustil do dalšího studia Hicksových grafů.

Za velice dlouhou dobu se z jednoho pokoje pro hosty vypotácel Sawyer. Mžouravě prošel obývákem, v kuchyni sebral z kuchyňské linky mísu se zbytkem slaných chipsů, popadl nedopitou láhev coly a hodil sebou na pohovku.

O něco později se z druhé strany připlížila Chris. Beze slova oběma mužům zamávala a zašla do kuchyně. Tentokrát se neozvalo typické hučení kávovaru, ale otevírání ledničky. Za chvíli se vrátila do obýváku se sklenicí studeného mléka.

Daniel ji i Sawyera přejel mírně pobaveným pohledem. „Tomu říkám snídaně šampionů,“ zasmál se. Chris se unaveně ušklíbla a beze slova zašla zpět do kuchyně. Sawyer se vydal za ní. Upřel na dívku ospalý pohled. „Uděláš mi kafe, prosím?“

Chris zapnula přístroj a když se rozhučel mlýnek, přitiskla si ruce ke spánkům. „Moje hlava.“

Sawyer s účastí přikývl. Popadl kouřící hrnek a začal velice obezřetně prohlížet zásoby jídla. Po dlouhém váhání sáhl po suchých krajících sendvičového chleba.

Chris k němu přišla. „Poslouchej… můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Pokud to bude jen chvíle, tak jo.“

Dívka rozpačitě přešlápla. „V noci se mi něco zdálo.“

Sawyer vyloudil zvědavě mlsný výraz. Chris rezignovaně zavrtěla hlavou. „Už ti někdo někdy řekl, že jsi někdy jako malej kluk?“ Pak pokračovala vážněji. „Viděla jsem Walta. Už se mi o něm zdálo víckrát a ty sny vždycky byly divný. Hodně věcí se pak stalo.. Tentokrát… vím, že to asi bude znít pěkně pitomě, ale v tom snu mi řekl, že ti mám něco vyřídit.“

Zahleděl se na ni s určitým pochopením. „Po včerejšku se nedivím, že se ti zdály praštěný sny. A co ti teda Walt říkal?“

„Že… že ti mám vyřídit, že si půjčil tvou knížku, O myších a lidech. Prý je celá promáčená, ale dá na ni prý pozor.“

Sawyer pomalu postavil kávu na kuchyňskou linku. Zadíval se na Chris a přivřel oči. „Měl bych se tě zeptat, jak o tý knížce zatraceně víš.“

„Teď jsem ti to řekla.“

Sawyer se zahloubal. O té knize nikdo nevěděl. Našel ji v letadle Ajira během divokých dní, kdy se snažili nějak sžít s návratem na Ostrov, a přivlastnil si ji. Musela patřit někomu z cestujících a po havárii v letadle zůstala. Odnesl si ji do svého přístřešku ve starém táboře, ale jednoho odpoledne ji zapomněl venku a kniha úplně promokla. Proto si ji s sebou nevzal z Ostrova pryč, ale s těžkým srdcem ji nechal v táboře.

Chrisino vysvětlení bylo absurdní. Jenže ten, kdo na Ostrově strávil tři roky, si už na absurdity zvykl. Jiné možnosti byly ještě nepravděpodobnější. O knížce nikdo nevěděl, natož nikdo z jeho parťáků, a nebylo tedy možné, aby Chris navedli k hloupému žertíku. Nehledě na to, že na podobné vtípky by teď těžko někdo ze skupiny měl myšlenky.

Sawyer se chvíli opíral o linku, vyhlížel jedním z malých okének na svah za obydlím, žvýkal toustový chleba a přemýšlel. Pak se vrátil pohledem ke Chris.

„Lištičko?“

„Cože?“ zamžourala dívka.

„Zkouším novou přezdívku. Skoro každá holka ode mě nějakou dostane. A po tom včerejšku a po tom, cos na mě teď vytáhla, si nějakou zasloužíš taky. Co na to říkáš, Lištičko?“

Chris se zašklebila.

„Normálně bych ti říkal Zrzko. Ale tak už jsem jedný holce říkal,“ ztlumil hlas a pohled mu zabloudil směrem k obýváku. „Ty jseš mazaná malá zrzavá liška, která dobře větří. Lištička.“

Dívka však očividně neměla náladu na debaty a vtipy. Povzdychla si a vydala se do obýváku. Zatímco se pomalu a soustředěně věnovala své snídani v podobě mléka a sušenek, z obytného konce příbytku se postupně vynořili Desmond a Frank. Pilot vylezl ze skladiště. Předchozí noci, než dali večírku slavnostní sbohem, se s Chris dohodl, že si raději udělá improvizované spaní v technické místnosti, než aby zabíral obývák, kde se dalo očekávat, že se celá skupina bude scházet.

* * *

Do provozuschopného stavu se vraceli jen pomalu. Frank a později, s poraženeckým výrazem, i Sawyer, si od Chris vyprosili tabletky proti bolesti hlavy. Miles nevstal vůbec. „Asiati prý nemají buňky na odbourávání alkoholu,“ komentoval to Sawyer. „To bych radši obřadně spáchal harakiri, než žít takhle. Chudák Enos.“

Daniel po nějaké době vzdal svou snahu pokračovat ve zkoumání dat. V obýváku bylo už moc rušno. Napadlo ho však něco lepšího a hned svůj návrh skupině předestřel.

„Vyrazit do kostela? Ty ses zbláznil, Einsteine,“ zaúpěl Sawyer. „Podívej se na nás, jak vypadáme.“

„Neměli jste tak pít,“ pokrčil rameny Daniel s bezelstným výrazem. „Poslouchejte, já už jsem se do něčeho pustil. Myslím, že kvůli tomu tady jsme, ne? Ale musím si něco ověřit na místě. A moc by mi pomohlo, kdybyste jeli se mnou. Pomůže mi mít s sebou pár lidí, kteří mi budou hlásit údaje z přístrojů. Jinak tam strávím celý den.“

Desmond souhlasil. „Dan má pravdu. Nejsme tady, abychom vyspávali kocovinu. Odpoledne vyrazíme.“

Pak se zarazil a podíval se na Chris. „Pokud tedy budeš tak hodná, že bys jela s náma.“ Variantu „anebo nám půjčila auto“ ani nezmiňoval. Samotného ho překvapilo, že už dívku do plánů automaticky zahrnul.

Chris přikývla. „Myslím, že za pár hodin budu schopná řídit. Pojedu s vámi ráda, taky mě to zajímá.“

* * *

Odpoledne se skutečně vydali do Altadeny. Daniel naložil do auta svůj kufr s přístroji a sám se vmáčkl doprostřed zadního sedadla mezi Desmonda a Sawyera. Za hodinu a něco byli u kostela svaté Elizabeth. „Půjdeme dovnitř úplně normálně,“ zavelel Desmond. „Mám klíče.“

Jak řekl, tak udělali. Nicméně zatímco Desmond odemykal, zamířila k nim postarší dáma, která nedaleko venčila malého psíka. „Dobrý den, copak to tu děláte? Paní Hawkingová tu není?“

První se vzpamatovala Chris. „Dobrý den, ne, ne. Jsme ze… správy církevních objektů. Musíme tu provést určité kontroly objektu a paní správkyně zrovna odjela za rodinou. Půjčila kolegovi klíče a máme to vyřídit bez ní.“

Dámu vysvětlení uspokojilo. „To potom ano. Ale něco vám řeknu, je dobře, že se o ten kostel konečně někdo zajímá. Poslední dobou se tu pohybují divné existence.“

„Máte na mysli nějaké… problémové osoby?“ snažila se Chris tvářit jakoby nic.

„Ano. Motal se tu takový divný vytáhlý černošský kluk. Vypadal jako takoví ti mladí hoši, co si pohrávají s drogami. Vždycky se objevil a pak zase někam zmizel. Ale teď už je pár dní pryč. No a tuhle v noci se tu prý potloukala celá skupina divných mužů. Vypadali prý jako bezdomovci, představte si to. Ani nechci vědět, co u toho kostela mohli pohledávat. Snad se z toho tady nestane nějaké doupě.“

„Vy jste je viděla?“

„Ne, ne. Řekla mi to moje známá. Cilly Bowerová. Bydlí v támhle tom domě,“ ukazovala žena. Pejsek začal tahat za vodítko.

„Moc vám děkuji, že jste nám to řekla. Zaneseme to do zprávy o stavu objektu a navrhneme opatření,“ improvizovala Chris.

Dámu to patrně uspokojilo. Zvířátko na konci vodítka dál tahalo, postávat na rohu u kostela je očividně nebavilo. „No ano, Charlie, už jdeme,“ zašišlala dáma a rychle se rozloučila.

Chris si s úlevou vydechla. Cilly Bowerová, Cilly Bowerová, zapisovala si do paměti. Desmond mezitím otevřel hlavní vstupní dveře a všichni vešli do kostela. Za dne ten prostor působil skoro přívětivě, jako by vítal staré známé.

„Dobrá reakce, Lištičko,“ poznamenal Sawyer. „Umíš slušně mlžit.“

* * *

Rozhlíželi se po kostele. Daniel otevřel svůj kufr, vylovil z něj malý měřicí přístroj a začal procházet křížem krážem chrámovým prostorem. Soustředěně sledoval hodnoty na displeji a občas si něco poznamenal do zápisníku.

Po chvíli se vrátil k přátelům. „Pustíme se do toho. Rozmístím tady nějaké senzory a měřicí zařízení a vy mi budete hlásit, jaké hodnoty ukazují, ano?“

Rozestavěl několik stejně vypadajících přístrojů po kostele. Dva byly u oltáře, další dva u zpovědnice v místě, kde se před necelými dvěma dny muži vynořili ze světla, další dva na opačné straně chrámu a dva u hlavních chrámových dveří.

Chris zaujala místo naproti zpovědnici. Podvědomě se od toho místa chtěla dostat dál; stále se jí vybavovaly vzpomínky na hrůzu toho večera. Stanoviště u zpovědnice zaujal Desmond. Daniel si zavolal Sawyera a pověřil ho sledováním dvou přístrojů u oltáře, Franka poslal ke vstupním dveřím a sám pak oběhl všechna zařízení a zapnul je.

Prostorem se rozlehlo mnohohlasé pípání. Každý z přístrojů vydával zvuky o jiné frekvenci. Daniel se vrátil na svou výchozí pozici, vylovil z kufru další zařízení, postavil ho na lavici a zapnul. Ostatní přístroje se rozječely. Chris si instinktivně přitiskla dlaně na uši. Po chvíli si však na zvuk zvykla.

„Hlaste mi svoje hodnoty, prosím,“ požádal je Daniel. „Nejdřív vždycky z měřiče označeného červeným štítkem, pak modrým.“

Až teď si všimli, že přístroje jsou barevně odlišené. Na všech displejích začaly nabíhat číselné údaje, které se za pár okamžiků ustálily. Všichni zjistili, že jejich dvojice ukazuje různá čísla – to zařízení, které bylo blíž Danielovu přístroji, ukazovalo o něco vyšší hodnotu. Fyzik si nechal nahlásit všecky údaje a spokojeně přikývl. Vypnul svůj přístroj a kvílení měřičů umlklo. „Dobře. Tohle byl testovací pokus. Teď přikročíme k ostrému měření. Všichni se podívejte na jeden ze svých měřičů. Na levé straně to má ladič oscilací. Vidíte ho?“

„Myslíš to malý ozubený kolečko s pozicema jedna až dvanáct?“ ozval se Frank.

„Přesně to. Tak prosím, teď tam všichni máte jedničku. Pokaždé, když vám řeknu, posunete na další pozici. Nejprve zařízení s červeným štítkem, pak modrý.“

Začali. Přístroje pískaly jako houf neklidných ptáků, všechny stejně. Nebylo to úplně příjemné.

Dvě – cvak, cvak. A odečíst hodnoty: Sawyer, Desmond, Chris, Frank. Tři, cvak, cvak, odečíst hodnoty. Pískání vždy znělo unisono a všichni hlásili pokaždé stejná čísla.

Až když Daniel vydal pokyn k přepnutí na jedenáctku, něco se stalo. Kostelem se rozlehl mnohohlasý nářek jednotlivých přístrojů. „To je ono,“ vykřikl Daniel. „Sawyere?“

„Jedna celá padesát čtyři a…. jedna padesát jedna,“ ozvalo se od oltáře.

„Desmonde?“

„Dvě celé, tři čtyři, a dvě celé, tři tři.“

„Chris?“

Dívka se podívala na první displej, pak přešla k druhému. „Dvě celé, dva osm. Dvě celé, dva šest.“

Frank se ozval bez vyzvání. „Jedna, čára, tři dva a jedna, čára, tři nula.“

Daniel si vše horečně zapisoval. Pak všechny přístroje obešel sám a na vlastní oči údaje překontroloval. Nesl si s sebou svůj malý detektor. Když se přiblížil k Desmondovu stanovišti, malý přístroj zavyl, jako by si stěžoval na svůj těžký úděl.

„Co to sakra je, Dane?“ neudržel se už Desmond, kterého příliš netěšilo vědomí, že je přímo v epicentru čehosi neznámého.

„Vysvětlím vám to později,“ odtušil fyzik. „Pojď prosím se mnou,“ vyzval bratra.

Oba pomalu přešli směrem ke Chris. Vyjící přístroj se velmi zvolna uklidňoval. „Dobré, to je dobré,“ konstatoval Daniel. Zkontroloval hodnoty a pak se vydal k Frankovi. „Ano, klesá to velice rychle. Je to lokálně velmi omezené. To je dobře.“

* * *

Když je konečně vyzval, aby přepnuli přístroje na dvanáctku, ozvalo se opět jednohlasé pískání. Daniel souhlasně přikývl.

„Dobře. Děkuju vám. Přepněte prosím ty ladiče na jedničku a pak to vypněte, vypínač je vpravo dole od ladiče.“

Když bylo vše uklizeno, shromáždili se všichni kolem Daniela a jeho kufru u oltáře. „Co to bylo, brácho?“ zeptal se znovu Desmond.

„Ty přístroje jsou detektory elektromagnetického záření. Poněkud upravené pro moje vlastní účely,“ dodal Daniel. „Pochopitelně tedy měří intenzitu elektromagnetického záření.“

„Doufám, že ty hračky a to, co měří, jsou bezpečný, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Pěkně mě bolí hlava.“

Daniel se na něj přívětivě usmál. „Obávám se, že příčinu musíš hledat ve včerejšku, ne tady. Měřiče jsou naprosto neškodné a detekované záření bylo také celkem slabé. Ale bylo tam. Nejsilněji kolem toho místa, kudy jsme před dvěma dny prošli. Dál intenzita slábla a odvažuji se odhadovat, že za zdmi kostela už nenaměříme vůbec nic.“

„Je to normální?“ zajímal se Frank.

„Normální je leccos, zejména co se elektromagnetismu týče,“ odvětil Daniel. „Výchylky jsou celkem běžné a tahle nebyla velká. Není velká, ale je zajímavá. Velice zajímavá.“

Chris zvedla ruku, jako ve škole. Daniel na ni povzbudivě kývl. „Souvisí to s tou Hicksovou anomálií, že? Kdybychom to měřili v době, kdy to naměřil on…“

„Ano. Všude by to ukázalo hlavní hodnotu, dvě celé, tři čtyři. Odhaduji, že v celém kostele a možná i v okolí. Přístroje uvnitř by se nejspíš úplně zbláznily a zůstaly by zaseklé s danou hodnotou, intenzita záření by byla taková, že by je to vyřadilo z provozu. Hicksovy senzory určitě nejsou přímo v kostele, a přesto byla intenzita toho jevu zcela výjimečná. V interiéru to muselo být naprosto extrémní.“

„Počkat, Dane,“ zarazil ho Frank. „Ty tady mluvíš o extrémně silným elektromagnetickým záření, ale to bychom poznali i bez detektorů, nebo co to bylo. Já jsem si nevšiml, že by tady lítaly kovový věci.“

„Teď ne. Když mluvíme o extrémní intenzitě, bavíme se o době, kdy jsme procházeli z Ostrova.“

„Tím spíš,“ oponoval Frank. „Minimálně já u sebe měl pár věcí, který by se v elektromagnetickým poli vydaly na menší procházku.“

Daniel přemítal, patrně hledal slova, kterými jev popsat laikům. „Víte, to záření je velice komplexní. Elektromagnetismus, jehož specifikace dovedu měřit, je jen jedna z jeho složek, ty další se tak dobře detekovat nedají. Dohromady se navzájem ovlivňují a mnohdy se ruší, takže pozorovatelné účinky nejsou tak výrazné. Ale jednotlivé složky mohou být velice výrazné. Je to dost složitá záležitost.“  

Desmond se opíral o zeď a přemýšlel. Pak poznamenal směrem k bratrovi: „Ty tvoje měřáky neukazovaly celej údaj, že ne, brácho?“

Stále viděl před očima svůj měřič. Dva, tři čtyři. Jedna číslice chyběla. Povědomé číslo nebylo kompletní.

„Máš pravdu. Ukazuje to jen dvě desetinná čísla.“

„Chyběla dvojka.“

Daniel přikývl.

„Zase to číslo. To, který jsem ti kdysi řekl v laboratoři. Je to frekvence z toho místa, kterým jsme procházeli, že?“

„Přesně tak. Vyzařuje to přímo tady, kolem té zpovědnice. Prosakuje to ze spojnice i ze samotného Ostrova. Tak, jak jsem to předpokládal.“ Daniel to prohlásil se zjevnou spokojeností. Znělo to jako čistá a zasloužená hrdost zkušeného vědce poté, co se mu povedl experiment. Jenže Danielova spokojenost pramenila i z jiného faktu.

Kromě toho, že pokus vyšel přesně podle jeho předpokladů, ho nesmírně uklidnila skutečnost, že měřiče nijak nereagovaly na Desmonda a jeho pohyb po kostele.

* * *

Znovu zamkli kostel a vydali se k autu. Jen Daniel se ještě vydal na obchůzku kolem budovy a soustředěně sledoval svůj kapesní detektor. Nic. Opět tak, jak předpokládal.

Cesta zpět do Simi Valley se vlekla. Chris se soustředila na řízení ve večerní špičce, muži občas prohodili pár slov, ale hovor se vždy po pár větách vytratil. Skoro všichni na sobě opět začínali cítit únavu a následky předchozího večera.

Když dorazili zpět, všem se ulevilo. Miles seděl v obýváku, před sebou velkou sklenici coly a vzkaz, který mu tam zkraje odpoledne nechal Desmond. Vypadal už celkem střízlivě a zdravě. Sdílnou náladu však stále neměl. Letmo se pozdravil s příchozími, odbyl pár narážek na to, jak skončil po večírku, a raději se odebral do pokoje. Po chvíli totéž udělali i Desmond a Frank.

V obýváku zůstala trojice Sawyer, Daniel, Chris. Sawyer se usadil na pohovce. Chvíli bezmyšlenkovitě jezdil pohledem po místnosti, pak se obrátil na Chris. „Můžu si půjčit něco z tvojí knihovny?“

Dívka přikývla. „Jo, ale dávej na to prosím pozor.“

Sawyer souhlasně mávl rukou. Zvedl se z pohovky a dal se do zkoumání Chrisina arzenálu knih a DVD. Kromě odborné letecké literatury a knih o mediální a literární vědě tam byla spousta horrorové, fantasy a sci-fi literatury. Sci-fi a mysteriózní seriály a pár filmů. K tomu nějaká americká knižní klasika 20. století. Sawyer chvíli přemítal, pak sáhl po jednom z nejtlustších svazků. Zato název byl velice krátký: To. Za chvíli už nevěděl o okolním světě, příběh ho vtáhl od prvních stran.

Daniel si rozložil své poznámky z odpoledního měření po jídelním stole a soustředně nad nimi uvažoval. Nákresy, výpočty a další poznámky se ve zběsilém tempu objevovaly na volných listech papíru.

* * *

Chris si uvařila kávu, usadila ke svému počítači a začala procházet data od Hickse. Program, který Daniel předchozího večera nainstaloval, umožňoval pohodlnější prohlížení dat než listování v papírových svazcích. Když si Chris grafy dostatečně zmenšila, mohla jedním kliknutím prohlížet několik týdnů. Jakákoli anomálie teď jasně vystupovala.

Dívka si stanovila základní orientační body. Zajímaly ji tři věci – havárie letu Oceanic, zmizení letu Ajira a potom předvčerejší noc. Hicks měl pravdu, poslední anomálie byla bezkonkurenčně nejsilnější. Výchylka v den havárie Oceanicu byla výrazná ve srovnání s daty z daného období, ale oproti poslední anomálii to bylo téměř bezvýznamné. Chris dál zarolovala daty… a cosi ji upoutalo. Během následujících tří měsíců po havárii letu 815 se objevilo několik dalších anomálií, které byly ještě silnější než ta úvodní ze září. Jenže u Hickse si toho nevšimla, protože neprohlížela všechno.

Poznamenala si konkrétní data. 22. září 2004, 27. listopadu 2004, 26. prosince 2004, 29. prosince 2004. Intenzita anomálií se stupňovala. Mezi 26. a 29. prosincem byla patrná řada výchylek, v porovnání s obdobími klidu sice dost výrazných, ale oproti hlavním anomáliím to bylo nic.

Pak byl dlouho klid. Až do letošního roku. 4. listopadu 2007, v den zmizení letu Ajira, se objevila další anomálie, i když ne tak extrémní jako ty z roku 2004. Týden po Ajiře se objevila další výchylka, větší a silnější, intenzitou připomínala událost z listopadu 2004. Po dalším týdnu dvě další, jedna silnější, druhá slabší. A za dalších 14 dní opět dvě anomálie ve dvou dnech po sobě, jedna slabší a druhá naprosto výjimečná. To byla noc ze 4. na 5. prosince 2007. Tím data končila.

Jiné výchylky už patrné nebyly. Snad jen drobná výchylka hned na podzim roku 2001, ale to mohlo být i různými nepřesnostmi na začátku měření. Ale série anomálií z let 2004 a 2007 se takhle vysvětlit nedaly. Chris nad tím vrtěla hlavou. Bylo to, jako by zmizení obou letů pokaždé rozpoutalo sérii dalších anomálií. Co je způsobovalo, to bylo záhadou.

Otevřela si webový prohlížeč a začala procházet online databázi leteckých nehod a incidentů. Stránky byly velice dobře udržované a spolehlivé. Chris si vyfiltrovala závažné události v oblasti Tichého oceánu od roku 2001 do 2007. Jako poslední na ni vyčítavě hleděl záznam o zmizení letu Ajira 316. Ale datům anomálií z Hicksových grafů žádná jiná letecká událost neodpovídala.

* * *

Večer poklidně plynul. Ale poklidné plynutí najednou narušil hlas z pokoje, kde odpočíval Desmond.

Daniel si hlasu všiml velice rychle, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, jak byl zabrán do práce a jak se v badatelském zápalu uměl odříznout od okolního světa. Rozhlédl se a setkal se s Chrisiným pohledem. I dívku nečekaný hlas vyrušil.

„Možná někomu telefonuje?“ nadhodila Chris.

Daniel se na ni vážně podíval. „Nikdo z nás nemá telefon, kromě Franka. Nemůže nikomu volat.“ Zvedl se od stolu a rychle se vydal do pokoje.

Desmond mluvil ze spaní. „Jacku. Co je s ním? Co se stalo?“  Z hlasu byl cítit strach.

Daniel vpadl do místnosti; Chris a Sawyer, který odhodil knížku, zůstali stát ve dveřích. Daniel se zastavil u bratrovy postele a bleskurychle vyhodnotil situaci. Rozházená postel nasvědčovala velice živému snu. Nikde žádná krev, díky bohu.

 Desmond sebou ve spánku ošil a dodal důrazně: „Je to můj syn! Ty ne…“

V tu chvíli jím Daniel zatřásl. „Desmonde, probuď se. Slyšíš mě?“

„Neopovažuj se…“ Desmond se po bratrovi ze spánku ohnal. Daniel pohotově uhnul a znovu snícím zatřásl. Teď už se Desmond vzbudil, rychle se posadil a lapal po dechu. „Co to… kde to jsem?“

Danielovi se rozbušilo srdce a hlavou mu proletěla série myšlenek. To ne. Neměl jsem ho do toho kostela brát, anebo jsem ho aspoň neměl nechávat přímo na tom nejexponovanějším místě. To záření. Zase se mu to děje.

„Desmonde, klid. Poznáváš mě?“ snažil se na bratra mluvit co nejklidněji a nedat najevo svou úzkost.

Probuzený kolem sebe zamžoural, jak se snažil zorientovat. „Dane. Sakra, měl jsem strašnej sen. O Charliem.“

„Divný sny tady začínají mít velkou tradici,“ poznamenal polohlasem Sawyer tak, aby ho slyšela jen Chris.

Danielovi se nesmírně ulevilo. Byl to jen sen. „Co se ti zdálo?“

„Byl jsem na Ostrově. Přišel za mnou Jack, sakra, a nesl Charlieho. Že prý… že prý mě potřebuje. Vypadal strašně. Jako kdyby ho doktor vytáhl z nějakýho zatracenýho tropickýho pekla. Ksakru, bylo to… hrozný. A skutečný.“

Desmond se rozhlížel po místnosti. Když se setkal s Chrisiným pohledem, dívka očima uhnula. „Mám jít pryč?“ Připadala si tu nepatřičně.

Desmond zatřásl hlavou. „Ne, zůstaň tady. Stejně by se ti to muselo říct.“

„Charlie je tvůj syn?“

Přikývl. „Jo, malej, jsou mu dva roky. Musel zůstat tam, odkud jsme přišli. Na tom zatraceným Ostrově. On… je nějak nemocnej a prostě… nešlo to, nemohl jsem ho vzít s sebou. Ale jak jen to půjde, vrátím se tam pro něj. Jen tady musíme vyřídit všechnu tu práci.“

„A co jeho matka?“ zeptala se Chris na tu nejpřirozenější věc, která ji napadla.

Desmond zavřel oči. „Už nežije. Zemřela před čtrnácti dny.“

„Panebože, to mě mrzí. Promiň, nechtěla jsem…“

„Stejně by ses to dozvěděla.“

Chris už v místnosti nevydržela. Otočila se a zmizela směrem k obývacímu pokoji.

* * *

Sawyer se vydal za dívkou. V pokoji zůstali oba bratři. Daniel zavřel dveře a posadil se na svou postel. „Vypadáš strašně, Desmonde. Musel to být hrozný sen.“

„Je mně hrozně. Bylo to strašně živý. Jako by se tím oživilo všecko, co se tam stalo,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Richard to nějak dokázal umrtvit. Nějak ze mě vytáhl všechny pocity a emoce, jako když zubař vytáhne nerv z bolavýho zubu… a nechal jen fakta. Vzpomínal jsem si na všechno, ale bylo to, jako by se ty věci staly někomu jinýmu. Ale teď je to všecko zpátky. Panebože, Charlie. A Penny.“

Zakryl si obličej dlaněmi.

Daniel ho soucitně pozoroval. „Vrátíme se tam pro něj, Desmonde.“

Pak už bylo ticho. Danielovi v hlavě vířily myšlenky. Poslední týden bylo všecko v pořádku. Během pobytu na Ostrově, během průchodu spojnicí… i předchozí dva dny a noci. Až teď se zase začalo něco dít. Nemusel moc hloubat nad tím, aby chápal, že časová návaznost návštěvy kostela a návratu ostrovních vizí a prožitků je příliš očividná, než aby to byla náhoda. Nevystavil sice Desmonda život ohrožujícímu záření, ale znovu jej dostal do vlivu čehosi, co jej nechtělo pustit pryč. Ostrov s ním ještě neskončil.

* * *

Chris se opřela čelem o průchod obývacím pokojem a kuchyní. „Chudák Desmond,“ opakovala tiše a nechápavě. „Takže… jemu před čtrnácti dny zemřela žena, má nemocný dítě a sám musel odjet? A teď je tady… a většinu času funguje, jako by se nic nestalo?“

Sawyer znovu seděl na pohovce. „Když se to všecko stalo, byl úplně rozloženej. Ale pak si ho vzal do práce jeden dost schopnej chlápek, co na tom místě už roky žije. Fakt zajímavej člověk, tenhle Richard. Nevím jak, ale podařilo se mu dát Desmonda celkem dohromady. Sice se z něj najednou stal uzavřenej a trochu sucharskej šéf výpravy, ale byl schopnej fungovat. Jenže to vypadá, že se mu to začíná vracet.“

„To se nedivím. Neumím si představit, jak by se někdo mohl tak rychle oklepat z něčeho takovýho a normálně jet dál.“

Sawyer chvíli hleděl do prázdna, pak se zadíval na Chris. Rozhodl se.

„I to jde. Desmond není jedinej, kdo tam nedávno o někoho přišel.“

Chris ztuhla. „Chceš mi říct, že ještě někdo další z vás…“

Sawyer jednou pomalu přikývl. Jeho pohled byl najednou tvrdý jako kámen.

„Ty?“

„Jmenovala se Juliet. Nebudu o ní mluvit, je to pryč. Ale… jestli mi někdy řekneš Romeo, anebo Blonďáku, tak tě zabiju, Lištičko.“