925 - Separace

Po Hurleyho odchodu se v jižním táboře rozhostila nervózní atmosféra. Ben s Eloise donekonečna probírali, co se může dít. Walta jejich diskuse nakonec přestaly bavit – v určité fázi je přestal chápat a už se nezorientoval. Pochopil, že oba Druhé zneklidňuje nejen Richardovo zmizení – to bylo pochopitelné, to teď zneklidňovalo všecky – ale i zastavení šíření radiace. Walt to nechápal – měli by přece být rádi, že se nebezpečné záření přestalo šířit, ne?

„Ano, chlapče, je dobře, že se radiace dál nešíří,“ vysvětlovala mu trpělivě Eloise. „Ale… něco není v pořádku. Dokud se radiace šířila, dávalo to určitý smysl. Teď už ho to nedává. A k tomu to, co zachytil Hugo, a Richardovo mlčení. Nedává to dobrý obrázek.“

Pak se se odebrala do svého stanu. Walt se vydal do džungle po neoficiální hranici bezpečného území, kam nezasahovalo záření a kam směli chodit bez omezení. Pomalu bloumal tam a zpět.

Byl hezký den, džunglí pronikaly sluneční paprsky. Walt přemýšlel o všem, co se na Ostrově v poslední době dělo, a příliš se nesoustředil, co se děje kolem něj. A tak pomalu šel porostem a uviděl tu postavu, až když byl pár metrů od ní.

„Aaaaa!“ vyjekl leknutím.

Vize tmavovlasé ženy, za níž stála i ta hezká mladá dívka, se s omluvným výrazem vzdálila. Walt také uskočil, ale na druhou stranu. Pak se na obě ženy zadíval. Už nějakou dobu – přesněji řečeno od té doby, kdy na jihu detekovali radiaci – je neviděl.

Danielle beze slova ukázala o kus dál do džungle. Naznačila, aby tam Walt nechodil. Gestem však ukázala, aby chvíli poslouchal.

Walt to po chvíli opravdu uslyšel. Tet tet jis sis.

Rozběhl se do tábora a vpadl do stanu Eloise Hawkingové. „Eloise, můžu si půjčit ten váš počítač na radiaci?“

Eloise zpozorněla. Když jí Walt popsal, co se děje, souhlasila. „Buď opatrný, Walte, a pokud naměříš víc, než já dnes ráno, okamžitě odtamtud odejdi. A i když tam nebudou anomálie, nechoď blíž k těm echům. Rozumíš?“

Walt souhlasil a vrátil se na místo, kde naposled viděl vize obou žen. Starší žena byla pryč. Vize dívky tu však stále zůstávala: byla sice bledší než dříve, ale byla tam. Chlapec se na ni přátelsky pousmál, ale pak se začal věnovat přístroji.

Nic se nedělo.

Geiger jen lehce pískal. Ukazoval stejnou hladinu radiace jako ráno.

Pak se z džungle opět ozval šepot. Geiger na to nereagoval.

V Alexině mlhavé tváři se objevil strach a ustoupila od hustého porostu směrem k Waltovi.

Cítil dívčin strach a věděl, čeho se bojí. Vyhání je to, vzpomněl si. Rozzlobeně přešlápl. Tohle nebylo fér. Ta žena s dívkou nikomu nic nedělaly, neškodily, a přesto je ty šepoty odháněly dál a dál. Strašně rád by se dívky zastal, vykázal ty šeptavé zvuky někam pryč, ale to nemohl. Mohl ale dívku podpořit nějak jinak? Pomalu, ale rozhodně udělal pár kroků do strany – směrem k ní. Rozbušilo se mu srdce.

Pak k vizi natáhl ruku a sevřel vzduch v místech, kde byly Alexiny prsty, a odhodlaně se jí zadíval do tváře. Na okamžik čekal, co se stane – zmizí jeho ruka v prázdnu a už se nevrátí? Zaplaví ho bolest a on bude muset ucuknout? Uslyší další šepot nebo křik jako tenkrát v tom pásmu?

Nic z toho se nestalo. Walt pod rukou ucítil jemný pohyb, jako by mu v dlani zafoukal vítr. Vize dívky vedle něj se začala vytrácet. Opětovala ale jeho pohled a než úplně zmizela, naklonila se k němu.

Na tváři ho ovanul další jemný závan. Walt ho cítil ještě hodně dlouhou dobu, než se vzpamatoval a zamířil zpět do tábora. V dálce doznívalo Tet tet jis sis.

* * *

Walt vrátil Eloise Geigerův počítač, stručně jí sdělil, co pozoroval a že nic nestandardního nenaměřil, a zalezl do svého stanu. Sáhl po zápisníku a tužce. Po chvíli se podíval na výsledek a byl celkem spokojen. Na stránce se rýsoval Alexin výrazný profil. Walt se usmál a zápisník si zastrčil za matraci.

Uplynul večer a noc. Nic zvláštního se nedělo. Walt si chvíli psal s Chris v Los Angeles a potom šel spát.

Hurley se nevracel. Nevrátil se ani dalšího dne.

* * *

Walt odpoledne opět zašel do džungle, kde předchozího dne viděl Alex. Ale tentokrát na ni čekal marně.

Když se vracel do tábora, potkal Waltera, který si očividně byl ulevit na kraji džungle. Muž se na něj zkoumavě zahleděl a pak se na něj přátelsky, široce usmál. Ukázal na Waltovu tvář, zamyslel se… a pak si sáhl na srdce.

Walt odmítavě zavrtěl hlavou. Ale Walter ho jen pozoroval se shovívavým úsměvem a poplácal ho po rameni.

Walterovi bylo výrazně lépe. Lépe spal, jedl, a nadále se zdálo, že i jeho odolné rány se pomalu hojí. Stále sice platilo, že nechodil mezi ostatní, navštěvoval ho Walt s Hurleym, nosili mu jídlo a on se každý den pečlivě koupal, aby nekontaminoval tábor a ostatní. Zdálo se, že to účinkuje.

I Walt se po každém pobytí ve Walterově blízkosti chodil koupat. Teď se tedy rozhodl, že když už na muže narazil, stráví s ním nějaký čas. Zašli do jeho stanu. Walter seděl na svém kavalci a zkoumavě chlapce pozoroval. Pak znovu naznačil to gesto.

Walt se tvářil, že nerozumí, i když velice dobře věděl, kam Walter míří.

Muž se zasmál. Vzal své plnicí pero a list papíru a začal kreslit. Jeho obrázky byly stále dětinské a jednoduché, ale srozumitelné. Walter chlapci přistrčil kresbu muže, který pozoruje několik mladších mužů, kteří se tváří zasněně a nad hlavou mají snovou bublinku s kresbou ženy.

Znovu se zasmál, ukázal na muže – pozorovatele na obrázku a na sebe, ke kresbě několika mladíků dopsal dlouhou číslici, ukázal si na oči, obrázky mužů a Walta. Jeho nově vyvinutý jazyk skvěle fungoval, Walter dovedl kresbou zachytit věci, které se špatně dostávaly do gest a pohybu – tedy čas, čísla, jména, výčet osob. Zbytek, tedy co kdo dělal, viděl, jak mu u toho bylo, to dovedl ukázat sám.

Teď bylo jeho gesto jednoznačně srozumitelné. Viděl jsem už stovky takových, jako jsi ty. Závěrečnou tečku v podobě malého srdce vedle hlavy jednoho z mužů už ani kreslit nemusel, ale přesto to udělal, aby nebylo pochyb.

Walt chtěl všecko popřít a horoucně vrtět hlavou, až mu budou kudrny naskakovat. Ale pak si představil Alexinu tvář… a nemohl. Nemohl a nechtěl ji zapřít. A došlo mu, že Walter má možná pravdu. Možná se opravdu začíná zamilovávat.

Walter ho pobaveně pozoroval. Schoval obrázek a moudře pokýval hlavou.

Walt mu věnoval typicky otrávený puberťácký pohled. Walter se zakřenil. Naznačil, aby Walt dívku zkusil nakreslit. Chlapec tak učinil – tahy zachycující Alexinu tvář mu teď z ruky jen tryskaly, nemusel se ani příliš snažit. Walter se na kresbu usmál a přemítal nad správným slovem. „Beautiful,“ poradil mu Walt. Walter to zopakoval. Walt mu ukázal další sérii gest: když už o tom víš, nech si to pro sebe, ano? Neříkej to ostatním venku v táboře. Prosím. Walter přikývl, vše potvrdil a položil si prst na rty, aby přislíbil svou mlčenlivost. No dobře, pomyslel si Walt.

Ukázal na Waltera a tou nejjednodušší angličtinou doprovázenou gesty se ho zeptal, jak je na tom on. Máš ty nějakou ženu v hlavě? naznačil mu.

Walter posmutněl. Přikývl. Opět sáhl po papíru a peru. Vzápětí nakreslil rodinu – sebe, podsaditou, ale usměvavou ženu se staženými vlasy a v zástěře, a dvě děti vypadající přibližně na deset, dvanáct let. „Já, Marie, Karolina, Walter.“

Od té chvíle byla jeho veselost a konverzační nálada pryč. Muž se zase zavřel do sebe a ačkoli s Waltem ještě chvíli komunikoval, byl už jeho pohled nepřítomný a smutný. Walt se s ním po chvíli rozloučil. Zašel k oceánu, pečlivě se vykoupal a přemýšlel o všem, co se dozvěděl.

Musel si přiznat, že Walter má pravdu. Bylo to sice šílené, zadívat (zatím nechtěl používat slovo zamilovat se, to mu přišlo až moc silné) do vize dívky, která už nežije… ale musel si přiznat, že přesně to se stalo. Nejvíc na pováženou bylo, že to na něm bylo tak moc poznat. Ano, Walter ho zaskočil v nestřežené chvíli, když se zrovna vracel z džungle, kde na Alex myslel. Ale když to poznal on, bylo jasné, že to dříve nebo později poznají i ostatní. V tuto chvíli ho chránilo jen to, že Ben a Eloise měli spoustu jiných starostí a Waltovo rozpoložení příliš nesledovali. Ale až se vrátí Hurley… Walt si uvědomil, že musí být opatrnější.

* * *

Následující tři dny se nic nedělo. Hurley se nevracel, radiace byla v normálu, Ben s Eloise se už nesnažili na něco přijít, ale byli jaksi nemluvní, Walter seděl ve svém stanu. Walt se nesnažil nikoho vytrhávat z jeho rozpoložení. Do Los Angeles také psát nemohl, nemělo to cenu. Desmondova skupina byla na výjezdu a na Ostrově nebylo nic nového. Walt se toulal v těsné blízkosti kolem tábora a doufal, že narazí na vize obou žen.

Druhého dne odpoledne se mu to podařilo. Zjistil, že jejich vize patrně nějak souvisí s výskytem šepotu – jakmile se šepot ozval, bylo skoro jisté, že se brzy objeví i žena s dívkou.

Ani nadále je neslyšel, ale chovaly se vůči němu přátelsky. Zdržely se delší dobu, nechaly ho usednout vedle nich. Komunikovali jen pohledy a gesty. Z žen byl v jeho přítomnosti cítit určitý klid – šepot nesoucí se z džungle jako by je najednou tolik neznervózňoval. I Walt se cítil dobře: měl pocit, ne, věděl, že dívce i její matce jeho přítomnost pomáhá. A tak tam seděli, občas se na sebe usmáli a využívali klidu.

Když byl delší dobu klid, začala vize Danielle pomalu mizet. Cosi své dceři řekla, dívka na to odpověděla několika rychlými, ale neslyšnými slovy, a pak matka zmizela. Zamávala Waltovi a byla pryč.

Walt s Alex zůstali sami.

* * *

Čtvrtého dne večer se Hurley vrátil.

Ben s Waltem zrovna seděli u ohně a pozorovali zapadající slunce, když najednou se ze směru od pásma začalo ozývat nejprve tiché, pak sílící šplouchání, které narušovalo pravidelný rytmus přílivu. Když se tím směrem zaměřili, uviděli ve vodě loďku Druhých. A na ní mohutnou Hurleyho postavu.

Walt skočil do vody a brodil se směrem k Hurleymu, který mezitím zamířil na mělčinu na pláž. Ben zavolal na Eloise a pak se sám vydal po pláži směrem k loďce. Za okamžik už pozoroval Walta, jak objímá Hurleyho v lodi, potom se překvapeně a vytřeštěně dívá do lodi za Hurleyho… a pak spolu s Hurleym, který se vybatolil z loďky do vody, plavidlo táhne na písek.

Ben a Eloise se rozběhli k loďce.

Ticho, které dosud vládlo, porušila až Eloise poté, co nahlédla do lodě. „Panebože,“ šeptla a přitiskla si ruku na ústa.

„Richarde,“ vypravil ze sebe nechápavě Ben.

 „To je dobrý,“ zasáhl rychle Hurley. Richard pootevřel oči a přelétl pohledem všecky tři z tábora, jako by chtěl Hurleyho slova potvrdit. Strážce pokračoval. „Dostane se z toho. Má za sebou strašný dny a je vyčerpanej po cestě od starýho mola Druhých, ale bude v pořádku. Donesete prosím vodu a uděláte mu místo ve stanu?“

Walt se rozběhl pro láhev s vodou a Eloise nabídla zraněnému vůdci druhou polovinu svého stanu. Ben s Waltem pak rychle nanosili materiál na improvizované lůžko a pak Richarda uložili. Eloise se k němu sklonila a ignorovala protesty svých nemladých kostí, které takové pohyby už dávno nevykonávaly. Richard na svou spoluvůdkyni tiše promluvil latinsky. Eloise přikývla a cosi odvětila. Položila Richardovi ruku na rameno a pak vyšla ven s ostatními.

Usadili se u ohně tak, aby měli stan se zraněným na dohled a hlavně na doslech.

* * *

Hurley jim u plápolajícího ohně odvyprávěl, co se dělo, zatímco byl těch pět dní pryč. Ben, Eloise a Walt ho vyslechli téměř beze slova, jen občas Ben nebo Eloise položili nějaký doplňující dotaz. Když Hurley skončil tím, jak nejprve kus cesty táhl Richarda na provizorním voru k úkrytu Druhých (ano, nejprve věřil tomu, že je vor unese oba dva, ale brzy se ukázalo, že to fungovat nebude, protože Richard kvůli zesláblosti vůbec nedokázal držet rovnováhu a vor se stále překlápěl), tam si dali přestávku a nakonec si půjčili loďku, kterou dorazili do tábora.

„Proč to udělal? Jak to vůbec mohl udělat, něco takového?“ hlesla nakonec Eloise. Všichni věděli, o kom mluví.

„Zuří,“ odvětil Hurley. „Je šíleně rozzuřenej a přestává respektovat hranice slušnýho chování, který jsme mezi sebou my, nebo spíš naši předchůdci, mívali.“

„Tady někdy byly pravidla slušnýho chování?“ odfrkl nezdvořile Walt.

„Jo, byly, Walte,“ řekl klidně Hurley. „Já vím, z pohledu zvenčí to vypadalo vždycky jako jedna velká anarchie, ale tady to fungovalo. Já mu nesahal na lidi, kteří byli přímo jeho, a on nesahal na ty moje. Jo, přebírali jsme si ty nevyhraněný a on ubližoval těm, kteří neměli mou přímou ochranu, ale pořád to mělo nějakou logiku.“

Eloise pokývla a navázala. „Ale teď sáhl na toho, který má nejvyšší stupeň tvojí ochrany. To je naprosto bezprecedentní.“

Hurley přisvědčil a pokračoval. „Richard tvrdí, že můj někdejší bratr byl přesvědčenej o tom, že on – Richard – nějak vytvořil spojení mezi Desmondem a malým Charliem. Nejspíš to usoudil z těch kousků myšlenek a představ, co viděl u Charlieho. Abyste rozuměli – on teď pomáhá se Claire a Kate o malýho starat. A ten malej je energeticky velice schopnej.“

„Jo,“ kývl Walt, „to je. Takže ten černej zmetek viděl něco, co se Charliemu zdá, a z toho přišel na to, že za to může Richard a že ho…“

„Nejspíš jo,“ potvrdil Hurley. „Abys rozuměl, Walte… už jen to, že Desmond a jeho skupina odešli, ho šíleně naštvalo. Je to něco, co se standardně nedělá. Za normálních okolností bych je pryč neposlal, ale tady šlo a jde o záchranu celýho Ostrova. Doufal jsem, že to i on pochopí. Ale vyložil si to jako mou libovůli. A teď, když navíc zjistil, že nestačí, že je Desmond pryč, ale že mu Richard pomohl navázat spojení s Charliem… rozbilo to jeho poslední zbytky vůle dodržovat nějaký konvence.“

„Ale Richard přece nic takového neudělal,“ namítla Eloise. „Udělal opak.“

„Jo. Můj někdejší bratr nejspíš viděl jen kousky informací z Charlieho představ a špatně si je poskládal. Předpokládám, že Charliemu se přímo do hlavy nedíval, to by ten capart vypadal jinak, než jak jsem ho viděl. Viděl kousky představ a až u Richarda zjistil, co přesně se stalo. Ale předtím se na něm vyřádil.“

Ben znechuceně odvrátil zrak, Walt pošťouchl klackem uhlík v ohništi. Eloise promluvila. „Kdyby Richard neměl tvou ochranu, zabil by ho.“

Hurley souhlasně pokývl. „Vlastně chtěl zabít mě, ale to nemůže. Tak sáhl po jednom z mých nejbližších, kterýho zrovna měl na dosah, a udělal mu to nejhorší, co udělat mohl.“

Chvíli bylo ticho. Pak zvedl hlavu Ben: „Co bude dál, Hugo? Co udělá příště?“

Hurley tiše promluvil. „Přemýšlím o tom už tři noci.“

„Kdyby takhle chytil kohokoli z nás tří, zabil by nás. Nemáme tak vysokou ochranu jako Richard.“

„Já vím. Všem vám ji dát nemůžu. Prostě… nejde to,“ řekl trochu vyhýbavě Hurley. „Proto jste měli zákaz vzdalovat se z tábora. On sem nemůže, stejně jako nemůže do síně Druhých, dokud budu obnovovat pozemní ochrany. Navíc to vypadá, že ani jemu se příliš nechce přes pásmo. To vás před ním do jisté míry taky chrání.“

„Co zbytek našich lidí v Síni?“ zeptala se Eloise.

„Zatím jsou chráněni, ale někdy musí vyjít ven. A může se stát, že něco moje ochrany prolomí. Eloise, víte to sama. Nejlepší by bylo, kdyby i oni odešli na Hydru,“ řekl Hurley. Klidně, ale rozhodně.

Vůdkyně Druhých se na něj rozhořčeně podívala, ale Strážce dál pokračoval. „Tady jen přežívají. Dokud jste s nimi mohla být vy a Richard, dávalo to ještě určitý smysl. Ale teď… Vy se tam zatím vrátit nemůžete kvůli tomu problému s radiací a s vaší nemocí. A Richard…“

„Chci, aby se rozhodli sami,“ řekla Eloise tvrdě.

„Samozřejmě. Rozhodnou se sami. Ale Eloise… po tom, jak dneska viděli Richarda, myslím, že to rozhodování budou mít ulehčený.“

* * *

„Co bylo to, cos tehdy ráno cítil? Víš, takový to proudění, co tě donutilo jít na sever,“ připomněl Walt.

„Vidíš, Walte, to je dobře, že sis na to vzpomněl. Nějak jsem se zamotal do myšlenek a tohle bych… A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí,“ řekl skoro provinile Hurley.

Poposedl si a pokračoval. „Na severu vznikla spousta nových vývěrů temné síly. Jsou silný a je jich hodně. Do jednoho takovýho hnízda schoval Richarda. Proto jsem ho tak dlouho nemohl najít.“

Walt vyjekl. „U nás na jihu zase vznikají ty šeptavý proudy. Taky je jich čím dál víc.“

Ben s Eloise se na chlapce podezíravě zahleděli. „Tys byl v džungli?“

„Jen na okraji, kam se ještě smí chodit,“ odtušil Walt. „Vždyť jsem vám to říkal, Eloise. Půjčoval jsem si kvůli tomu ten váš počítač. Slyšel jsem tam ty šepoty. A byl jsem fakt opatrnej. Bylo to kousek od… místa, kam chodím na záchod.“ Zakličkoval – nechtěl, aby někdo přemýšlel, proč se chlapec potloukal v džungli a co nebo koho tam hledal.

„O tom, že se echa šíří, víme už delší dobu,“ potvrdila Eloise. „Rozšiřovala se od severu. Pak jsme se začali zabývat radiací a echa…“

„jsme přestali sledovat?“ navrhl Walt. Pak se zamyslel. „Ale to je blbost. Ty šepoty prostě zmizely, ne že jsme je nesledovali. Vy jste tam chodila měřit a my všichni tam chodíme čůrat a dělat jiný věci. Kdyby to tam bylo, věděli bysme to. Ono se to přestalo ozývat.“

„A teď se to ozývá zase, říkáš.“

„Jo,“ kývl Walt. „Aspoň od tý doby, co teď byl Hurley pryč.“

„Teoreticky je možné, že se echa vrátila už dřív,“ zamyslela se Eloise. „Minimálně od té doby, kdy jsem nechodila měřit dál na sever kvůli svojí nemoci. A teď se echa rozšířila až k nám.“

„Danielle to říkala,“ poznamenal zamyšleně Hurley. „Říkala, že to přijde až sem. A mluvila o tom, že se síly rozdělily. Popsala to úplně přesně.“

Walt v sobě potlačil jiskru radosti, která ho najednou nutila mluvit o Danielle… protože mluvit o Danielle znamenalo mluvit i o její dceři. Bože, jak moc rád by o ní mluvil. Ale zároveň nechtěl.

* * *

Čtveřice kolem ohně se na chvíli odmlčela. Walt myslel na Alex a snažil se u toho vypadat nenápadně. Když se ze svých myšlenek vynořil, došlo mu, že nepřirozené ticho vládne i mezi ostatními. Eloise listovala zápisníkem, Ben hleděl do tmy a Hurley beze slova zíral do ohně. Nikdo najednou nechtěl pokračovat v otevřeném tématu.

Rozsekl to tedy Walt. „No a co to všecko znamená? Temný vývěry a šeptavý vývěry… co to všecko je?“

„Jsou to dvě složky Ostrovní energie, o tom už jsme mluvili,“ řekla Eloise učitelským tónem.

„Já vím, já vím,“ chytil se Walt. „Že tu vznikávaly vždycky a že není dobrý se u nich zdržovat, aspoň u těch šeptavejch. Tak proč se teď ale všichni tváříte tak divně, když to se to stávalo vždycky?“

„Protože to nikdy nevznikalo v takové intezitě a tak rychle, Walte,“ řekl Ben. „To, co se děje od té doby, co vzniklo pásmo, je naprostá šílenost.“

„Takže to udělal on,“ řekl tiše a s pocitem hrůzy Walt. „Takže vlastně já.“

„Stop, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Udělal to on, ne ty. Udělal to můj někdejší bratr.“

Ve Waltovi něco nečekaně bouchlo. „Nemůžeš mu krucinál říkat nějak jinak? Někdejší bratr. Druhej vládce. On. Ten černej. To jsou tak strašně pitomý slova! To nemá jméno? Já vím, že mu nemůžem říkat Jack, protože Jack to už není… ale říkejme mu nějak. Jak se jmenuje, Hurley?“

Eloise i Ben se na Walta zadívali. Eloise nevěřícně, Ben trochu káravě, ale vlastně nepřekvapeně.

Také Hurley mu věnoval intenzivní pohled. Ne přímo rozzlobený, ale značně podrážděný. „Vím, jak se jmenuje, Walte, ale nebudu to jméno používat. Ani to už není on. V téhle chvíli žádné jméno nemá. Kdyby tu lítal jen jako oblak energie, řeknu ti klidně, ať mu říkáš Ta věc. Ale on není jen Ta věc. On je Ta věc… a k tomu obrovská mysl, složená minimálně ze tří lidí. Nevím, jak mu říkat. Můžeš si to vzít za úkol, Walte. Ale buď opatrnej. Pokud ho pojmenuješ tak, jak se mu to nelíbí, dá ti to najevo. Možná ti o tom pozdějc něco poví Richard.“

Walt se stáhl, zaražený Hurleyho nezvykle ostrým výpadem. Strážce ho po očku dál pozoroval, cítil jeho rozcitlivělost a snažil se na nej přenést aspoň kousek klidu. Bylo mu jasné, že i na Walta toho v posledních dnech bylo hodně.

* * *

Opatrná diskuse se rozproudila hlavně mezi Benem a Eloise. Oba Druzí navázali na své odborné teoretizování, které rozjeli už v první den po Hurleyho odchodu.

„Je to separace,“ řekla Eloise nakonec. „Proces oddělování složek.“

„Umělá separace,“ upřesnil Ben. „Není to přírodní proces, ale dělá to on.“

„A podle tebe souvisí se vznikem pásma.“

„Samozřejmě,“ kývl Ben. „Intenzivnější vývěry vznikají od té chvíle. A Eloise, vždyť on v tu noc se separací začal. Přiměl Walta, aby z vývěru smíšené energie vytáhl tu lehkou, časoprostorovou.“

„A temná začala proudit ven, protože ve vnitřních rezervoárech a proudech se udrží jen smíšená. Jakmile se rovnováha naruší, musí to ven. Vytažením lehké energie do pásma se uvolnila i temná a ta teď nekontrolovaně probublává ven.“

„Neprobublává,“ vstoupil do jejich rozhovoru Hurley. „On si ji vytahuje tam, kde ji potřebuje, a používá ji pro sebe. Zatraceně se mu to hodí. Možná dokonce i víc než samotný pásmo.“

„A co ty okrajové vývěry světlé, které máme za táborem a které vyhnaly Alex s Danielle?“ namítl Ben.

„Mohou to být okrajové odtržené proudy od toho hlavního, který prochází pásmem,“ řekla Eloise. „Může to záležet na způsobu vymezení proudu v pásmu, může to vycházet z geologického podloží. Nebo jsou to původní okrajové proudy, které se kvůli průsaku v pásmu musely odsunout. Ale tohle jsou opravdu jen spekulace. Jsem na tom stejně jako ty, Benjamine, moc toho nevím.“

„A jak do toho zapadá ta radiace? Mysleli jsme si, že nás Danielle s Alex varovaly před ní. Ale teď to vypadá, že to je ještě něco jinýho,“ přemýšlel Ben.

Eloise se nespokojeně zavrtěla. „Já nevím. Víme, že se ostrovní energie mnohdy s radiací pojí, takže náš závěr byl a stále je logický. Přinesl ji sem i Fischer z průchodu. Mohl tím něco otevřít.“

Ben zatřásl hlavou. „Nesmysl. To, co Fischer otevřel při příchodu, se už dávno zavřelo. Z průchodu to teď už být nemůže. A ze samotného energetického zdroje uvnitř Ostrova… Nezdá se mi to, nikdy dřív to sem nepronikalo.“

„Ostrov byl v mnohem lepší kondici,“ namítla Eloise. „Teď je jako starý, opotřebený stroj, která je rád, že drží pohromadě. Občas někde něco prosakuje nebo ukapává.“

„Jenže to jde proti sobě. Jedno se zhoršuje, ale druhé ne. Radiační situace stagnuje a vývěry jsou stále četnější. Nedává to smysl.“

„Já opravdu nevím, Benjamine,“ řekla znovu přísně Eloise. „Škoda, že tu není Daniel. Tak ráda bych to s ním probrala.“

Walt, když uslyšel fyzikovo jméno, se probral. „Jsou někde na výjezdu a dělají měření. Někde v kalifornskejch horách. Prý se tam kdysi stalo něco divnýho a teď bude výročí.“

Eloise zpozorněla. „Říkáš kalifornské hory a výročí? Je…“

„Bude konec února,“ dodal jí potřebnou informaci Ben.

Eloise se rozjasnil pohled. „Kalifornie. Sierra Nevada! To bude těch pět chlapců, z nichž jeden zmizel. To bylo hodně podezřelé. Zařadili jsme to i do dharmského archivu. Bylo to zrovna v době, kdy se narodil Daniel. Sledovala jsem to už jen z dálky a se zpožděním, ale… Kdyby tenkrát bylo všecko trochu jinak, snad bych se bývala přidala k probíhajícímu pátrání. A teď na to navazuje Daniel… Jde na to dobře, chlapec můj.“ Pohled jí neobvykle zjihl.

* * *

Otočila se od ostatních a zamířila do svého stanu, aby zkontrolovala Richarda. Tiše a klidně spal, i když měl tělo pokryté ranami a modřinami. Většina se jich sice už hojila, ale přesto nevypadaly dobře. Stará žena se ještě na chvíli vrátila k ohni.

Pozorovaly ji tázavé pohledy.

 „Spí,“ oznámila. „Nechápu, jak může i přes takové množství ran tak klidně spát a nemít bolesti. Já vím, pomohla mu voda z Chrámu, ale…“

„Odpověděla jste si sama,“ řekl pomalu Ben. „Voda z Chrámu. Já… Nepamatuju si nic z toho, když mě Sayid jako dítě postřelil, ale pamatuju si na dny potom. Všichni říkali, že to je zázrak, že žiju. A mně to připadalo tak divné. Nevěřil jsem jim to, protože mě nic nebolelo. Byl jsem strašlivě zesláblý, ale když jsem se nehýbal, nic mě nebolelo. Ta rána bolela, jen když jsem se nešikovně pohnul.“

„Chodili jste tam léčit své nejtěžší nemocné odjakživa,“ pokrčil rameny Hurley. „Věděli jste proč. Vždycky jste to věděli.“

Ben tiše kývl. Hlavou se mu honilo, proč na některá zranění a nemoci voda z Chrámu stačí, ale na jiná ne. On sám se tam po dohodě s Richardem chodil koupat opakovaně, když zjistil, že má nádor na páteři. Doufal, že mu Ostrov opět pomůže, ale nic takového se nestalo. Zahnal tu úvahu - věděl, že teď by stejně odpověď nezískal. Věděl, že Hurley se s podrobnostmi o praktickém životě na Ostrově stále ještě seznamuje a poznává je. Základní obraz samozřejmě znal, ale detaily se mu doplňovaly až nyní.

* * *

Oheň vyhasínal a Ben, Eloise i Walt začínali vypadat unaveně. „Je čas jít spát,“ řekla stará žena. „Zítra nás čeká náročný den. Myslím, že bychom měli Richarda prohlédnout a ošetřit, Benjamine. Možná je z nejhoršího venku, ale stejně se mi nelíbí.“

„To asi nikomu,“ souhlasil Ben.

„Můžeme zajít pro Bernarda,“ napadlo Walta. „Je to zubař. Je to taky doktor.“

„Skvělej nápad, Walte,“ pochválil ho Hurley. „Zubaře bude chudák Richard taky potřebovat.“ Pak se Strážce na chvíli odmlčel, jak přemítal o tom, co ho čeká. „A já zase vyrazím do Síně. Vrátím jim loďku a musím jim říct, co se děje. Ať se rozhodnou.“

Vybavila se mu vzpomínka na odpoledne toho dne, kdy na provizorním voru dotáhl Richarda k troskám Sochy a pak ho pomalu odvedl do Síně – Richard, i když zcela vyčerpaný, trval na tom, že chce své lidi vidět. Když vkročili do úkrytu, rozhostilo se naprosté ticho. Hurley vnímal bouři různých emocí – cítil obrovskou radost a vděčnost, že se vůdce Druhých vrátil a že Hurley splnil svůj slib, ale také šok a hrůzu. Druzí Richarda neznali jinak, než jako rozhodného, charismatického čtyřicátníka plného sil. Teď se o Hurleyho opíral zraněný, zdeptaný muž plný ran, který se neudržel na nohou.

Když jim Hurley řekl, co se stalo, jejich hrůza ještě zesílila. Jednoho z vůdcovské dvojice jim vzala radiační nemoc, druhého výbuch nepochopitelného násilí, kterému nedokázal čelit ani ten nejlepší, nejzkušenější a nejodolnější z nich.

Druzí věděli, že minimálně nějakou dobu zůstanou bez vedení a bez ochrany. Když si vládce severní části Ostrova mohl takhle vyšlápnout na Richarda, mohl stejně tak napadnout kohokoli dalšího. S tím rozdílem, že kdokoli další by to nepřežil.

Hurley věděl, jaká bude zítra jejich odpověď.

* * *

KONEC 9. SÉRIE