902 - Nový rok, nový řád

 

„No copak to tady máme?“

Bylo poslední ráno roku 2007. Mžourajícího, právě probuzeného Sawyera zaujaly zavřené obývákové dveře v jejich pronajatém bytu, a tak nad ničím nepřemýšlel a rozrazil je. Nemyslel si, že se tam děje něco zajímavého, ale skutečnost ho překvapila.

Na pohovce ležela přikrytá postava. U ní seděl Daniel. Měl křeslo přitažené až těsně k pohovce a nespal. Když Sawyer vletěl do místnosti a začal halasně projevovat svůj údiv, rychle k němu zvedl pohled a položil si prst na rty.

Pozdě. Chris se na pohovce zavrtěla a probudila se. První, co si uvědomila, byla přetrvávající bolest hlavy.

„Danny! Scullyová! Copak jste tady tropili, mládeži?“ pokračoval Sawyer dál rozverně. Měl dobrou náladu. Ta však začala vyprchat, když se podíval pořádně a všiml si Danielova nevyspalého, ustaraného výrazu a Chrisiny bolestné grimasy.

„Neřvi tolik, prosím,“ požádal ho nepříliš laskavě Daniel.

„Okej, už jsem zticha,“ zvedl Sawyer obě dlaně před sebe. „Řekne mi někdo, co se děje? To jste předčasně slavili konec roku a máte kocovinu?“

„Kéž by,“ utrousil Daniel.

Pak sklonil k dívce, něco jí tiše řekl, pohladil ji po rameni a zamířil ven z místnosti. Sawyera popadl za rukáv a skoro ho vyvlekl za sebou.

Sawyer na fyzika nechápavě zíral. Takhle rázného ho nikdy neviděl. „Co se sakra děje?“

Daniel zamířil do koupelny, napustil sklenici vody a probíral se obsahem koupelnové skříňky, dokud nenašel tablety proti bolesti. Pak konečně vzal v potaz Sawyera.

„Chris měla v noci záchvat.“

„Cože?“

„Měla v noci záchvat. Nebyla schopná jet domů.“

Sawyer na něj zaraženě zíral. Pak se vzpamatoval. „Jakej záchvat, sakra? Ví o tom Desmond?“

Daniel uhnul pohledem. „Tomu se stalo něco podobného.“

„To si ze mě děláš dobrej den. Co se sakra děje?“

„Podle toho, co jsem dostal z Chris, to nějak souvisí s Ostrovem.“

* * *

Když předchozího večera dívku přesvědčil, že ve stavu, v jakém byla, opravdu nemůže jet domů a být tam sama, souhlasila, že přespí na jejich pohovce. Nechala se uložit. Daniel si pak přitáhl křeslo, ve kterém odpoledne vysedával Sawyer, a usadil se v něm.

„Klidně spi,“ řekl jí tiše. „Budu tady.“

„Přece tady kvůli mně nebudeš…“

„To nech na mně. Nespat jednu noc mi nedělá problémy.“ Pokusil se na ni usmát a doufal, že to působí co nejklidněji.

Unaveně zavřela oči. Dech, jehož rytmus obvykle indikuje upadání do spánku, se ale neměnil. Po chvíli se zavrtěla. „Dane, ta hlava mě strašně bolí. Nenašel bys, prosím, něco proti bolesti?“

Daniel se zatvářil nejistě. „Chris, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Mělas výpadky vědomí. Nevím, jestli se na to smí dávat léky. Zkus to zaspat, ano?“

Dívka vyčerpaně a zklamaně odvrátila hlavu.

Potom si Daniel na něco vzpomněl. Nechápal, že si to neuvědomil hned. Kdyby se záchvat objevil znovu a byl ještě silnější…

„Chris, promiň, že tě ještě ruším. Ale… potřeboval bych pro všecky případy něco vědět.“

„Hm?“ Obrátila se k němu.

„Máš někoho nebo něco, na čem ti opravdu hodně záleží? Něco, kvůli čemu bys byla ochotná přestěhovat se na druhý konec států nebo tak něco.“

Zadívala se na něj unaveně. „Co to je za otázku, Dane?“

„Řekni mi to, prosím tě. Až ti bude líp, vysvětlím ti to.“

Chris se na chvíli zamyslela. „Moje bydlení. A kdyby to měl být člověk, tak…“ Znovu přemýšlela.

Daniel si ani neuvědomil, že čeká skoro se zatajeným dechem.

„Asi moje sestra. Z rodiny jsme si nejbližší. Je fajn.“

„Dej mi její telefonní číslo.“

„Chceš telefon na mou sestru? Proč?“

„Vysvětlím ti to později. Teď mi ho, prosím, dej.“

Cosi v jeho hlase bylo tak naléhavé, že se unaveně natáhla pro mobil a číslo mu nadiktovala. Pak se znovu odvrátila ke stěně.

Daniel zhasl a posadil se vedle dívky do křesla. Stále se převracela, jak hledala příjemnější spací polohu, ale ke spánku měla stále očividně daleko. Trápila se tak skoro hodinu.

„Nemůžeš spát?“

„Nemůžu,“ povzdychla si dívka. „Já… je mi divně. Mám strach. Bojím se, ře když usnu, stane se to zase.“

Daniel se tvářil soucitně. „Já vím. Ale tím, že nebudeš spát, nic nevyřešíš. Pokud to má přijít, přijde to i za vědomí.“ Kousl se do rtu, když uviděl její výraz a pochopil, že ji moc neuklidnil. Pokusil se najít lepší slova. Nakonec sáhl k těm nejuniverzálnějším. „Neboj se. Bude to dobrý. Budu tady u tebe. Odpočineš si a ráno ti bude líp. Pak zjistíme, co se stalo, a přijdeme na to, co proti tomu dělat. Bude to dobrý.“

Pořád se tvářila nešťastně. „Vážně? Nevyřadíte mě z pátrání? Jsem váš slabej článek.“

„Jak jsi na to přišla? To víš, že ne.“

„Nikomu jinýmu se tohle neděje. Kvůli mně se budou věci komplikovat.“

„Ne tak moc. Jen budeme muset dávat pozor, kam tě bereme a co budeš dělat,“ řekl Daniel. „Ale nikdo tě pryč nepošle. Chyběla bys nám tady.“ Neznatelně se na ni usmál a doufal, že se jeho úsudek nemíjí s úsudkem velení skupiny.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Natáhla k němu ruku, kterou měla složenou pod hlavou. Daniel natáhl svoji a na chvíli pevně, ale jemně stiskl tu její.

Pokusila se o úsměv. Pak mu ruku vymanila a natáhla ji po svém telefonu ležícím na konferenčním stolku, chvíli v něm něco hledala a na minimální hlasitost pustila jednu z uložených písní. Ztemnělým obývákem se rozezněla klidná, utěšující melodie. „Like as bridge over troubled water, I will ease your mind,“ zpívali na starém záznamu Simon a Garfunkel. Chris se poddala známé melodii, která v ní vyvolával iluzi, že věci jsou a budou v pořádku, a znovu zavřela oči. Tentokrát se už neodvrátila a po chvíli konečně usnula.

Když si Daniel byl jistý, že Chris opravdu spí, vypnul nekonečnou smyčku u přehrávání písně. Po zbytek noci mu pak zněla v hlavě. Mohl přemýšlet nad klavírním doprovodem, který v písni zněl, což bylo vítané rozptýlení, aby se celou noc netrápil myšlenkami na právě prožitý incident, se kterým teď ale nemohl inc dělat.

Proseděl u ní celou noc. Občas v prosvítajícím světle pozoroval její obličej. Teď ve spánku se konečně uvolnil. Spala celkem klidně. Nemumlala, nevypadalo to, že by měla dramatické sny. Pozoroval ji a váhal, co dělat. Měl strach se pohnout, aby ji neprobudil, natož pak udělat cokoli dalšího. Ale nakonec se odhodlal, potřeboval to vědět. Když se k ní opatrně natáhl a dotkl se její tváře, cítil teplo a její dech. Oproti té večerní figurinovité strnulosti teď vypadala normálně.

Je to dobrý. Bude to dobrý, opakoval tiše Daniel. Tentokrát tím ujišťoval sám sebe.

* * *

Danielovi bylo jasné, že Sawyer zprávu o nočním incidentu brzy roznese po celém osazenstvu, jakmile se ostatní začnou budit. Usoudil, že sám musí informovat Desmonda.

Jeho bratr stále klidně spal, místností se neslo jeho tiché chrápání. Daniel se trochu zastyděl – celou noc si na něj ani nevzpomněl, a přitom i u něj hrozilo riziko, že se něco stane. On ale celou noc proseděl u Chris. Tohle byla chyba, uvědomil si. Příště si musí na takové unáhlenosti dávat pozor.

Daniel Desmonda probudil. „Brácho, promiň, ale… potřebuju s tebou mluvit.“

Desmond se překulil na bok a ospale zavrčel. „Co je?“

Fyzik se posadil na svoji postel a ztišil hlas. Stručně velitele informoval o tom, co se v noci stalo Chris i o tom, že něco podobného patrně absolvoval i Desmond – jen v mírnější podobě.

„Stalo se to nám oběma zároveň? Co to sakra má znamenat?“

„Něco se děje na Ostrově, obávám se. Myslí si to i Chris. Pamatuješ si něco z toho svého snu?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Vím, že se mi zdálo něco divnýho, ale zaspal jsem to.“

„Seděls na posteli a někomu jsi vyhrožoval, že ti neuteče.“

Desmond si povzdechl. „Ne. Nemůžu si na nic vzpomenout. Je to strašně divný. Normálně… znáš takový to se snama, když se chytíš drápem, tak se ti pak sen vybaví celej. Ale teď ne. Je to jako černá díra. Něco jsi mi nadhodil, vím, že to je pravda…ale nic dalšího nenaskakuje. Kdybys mi to neříkal ty, ale někdo jinej, asi bych ho seřval, že si ze mě dělá stupidní legraci.“

„Tohle není vůbec legrace. Tohle je obrovskej problém. Stalo se to vám oběma v tu samou chvíli. A nevíme, co to bylo a jestli se to nestane zase,“ přiznal Daniel.

„Co se dělo s ní?“

„Přišlo to u ní jako blesk z čistého nebe. Nespala, byla střízlivá, nebyla nijak zvlášť unavená. Chtěla odjet domů, Desi. Jen jsem na chvíli odešel pro něco k pití a když jsem se vrátil, seděla tam úplně mimo sebe. Snad několik minut mě vůbec nevnímala, brácho. Pak se probrala zmatená a s bolestí hlavy.“

„A teď už je teda v pořádku?“

„Vypadá to, že ano. Pořád ji bolí hlava, ale jinak je snad dobrá. Ale kdyby se včeera rozhodla, že pojede domů o něco dřív…“

„Dostala by to v autě.“

Daniel ponuře přikývl. „Mohla narazit do auta před sebou nebo sjet ze srázu. Šlo jí o život, brácho. Dokud nezjistíme, co se stalo, a jak tomu zabránit, nemůže dělat nic rizikovýho. Žádný řízení auta, žádný chození po rušných ulicích… a žádnej kurs střelby.“

Desmond z toho nebyl nadšený, ale musel souhlasit.

Daniel vyrazil ven. Na chvíli potřeboval být sám, chtěl si vyčistit hlavu a promyslet některé věci. To, co si ráno uvědomil – že v noci zcela upřednostnil Chrisiny problémy a vytěsnil Desmonda – ho značně znejistělo. Přemýšlel o tom. Nakonec došel k závěru, že to dávalo určitý bezprostřední smysl. Chris v noci vypadala zle, kdežto Desmond na tom byl celkem dobře. Ale z podrobnějšího pohledu to bylo pochybení. Zatímco dívka se ke skupině přidala takřka na poslední chvíli, tak Desmond byl jeho bratr. A byl to velitel. Desmond a jeho cíl – jeho syn – byli to hlavní, proč tady všichni byli. I sám Daniel. Neexistovala omluva pro to, že se Daniel najednou rozhodl věnovat pozornost někomu jinému, než byl Desmond.

* * *

Osazenstvo bytu se pomalu probouzelo do posledního dne roku 2007. Sawyer opravdu nezklamal a všecky postupně informoval o tom, co se v noci stalo. Chris unaveně seděla na pohovce, stále zabalená do deky. Vypadala už o něco lépe; prášky proti bolesti, které jí nakonec dal Daniel, očividně začínaly účinkovat.

Snažila se odpovídat na zvědavé nebo ustarané otázky, zatímco odrážela snahy o všemožnou pomoc. Nic vlastně nechtěla a nepotřebovala, jen pomalu upíjela kafe. Tohle napadlo Franka. „Páni,“ poděkovala mu, když jí je donesl s několika kusy sendviče. „Snídani do postele jsem snad ještě nikdy nedostala.“ „Akorát to mohlo bejt za trochu lepších okolností a od někoho trochu jinýho, co?“ zasmál se přátelsky pilot. Chris však už nereagovala. Očividně byla stále velmi unavená a nesvá a po nezbytném minimu konverzace prostě odpadla.

„Takže… co teď?“ nadhodil Sawyer, když se všichni po snídani sešli v obýváku. „A nemyslím tím, kam vyrazíme na oslavu novýho roku.“

„Pro nás pět se nic nemění,“ řekl Desmond. „Máme objednanej ten kurs střelby a obrany. Vyrazíme tam hned po novým roce a vrátíme se další den v noci. Já pak v neděli mám závěrečnou zkoušku k tomu kurzu.“

„Pět?“ Chris se zatvářila posmutněle.

Desmond přikývl. „Jo. Chris, ty zůstaneš tady. Promiň, ale nedá se nic dělat. Podle toho, co mi popisoval Dan, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohla jít na střeleckej kurs. Člověk by tam měl jet zdravej, odpočatej a v pořádku.“

Dívka tiše přikývla. Tohle tušila už předtím.

„Co mám místo toho dělat?“

Desmond se zadíval na Daniela. Tohle byla otázka na něj. Fyzik se ujal slova. „Hodně odpočívej, Chris. Hodně spi. Můžeš dál pokračovat v tom vyhledávání možných dalších událostí. Čím větší vzorek budeme mít, tím víc informací nám z toho může vypadnout. Ale… zůstaň přitom doma, jo? Nikam nechoď a nejezdi.“

Chris si povzdychla. „Jak dlouho se budu muset takhle hlídat? Co pátrání v terénu? Co cesta do Yuby?“

Bylo na ní vidět, jak moc ji to trápí.

„Bude to jen na omezenou dobu. Zjistíme, co se stalo,“ slíbil jí Daniel. „Nebo se naučíme s tím zacházet. Dá se to zvládat. Víš… pokud to pochází z Ostrova a tamních energetických průsaků, dá se to řešit zapojením něčeho, čemu se říká konstanta. Je to někdo nebo něco, na čem ti hodně záleží… a co tě, laicky řečeno, dokáže udržet v téhle realitě.“

„Tak proto ses v noci tak divně ptal,“ pochopila Chris.

Daniel přikývl. „Někdy může od dalších záchvatů pomoci už jen uvědomění si své konstanty. A když ne, skoro vždy pomáhá osobní kontakt nebo přímá komunikace. Člověka to ukotví a záchvat by měl přejít.“

Chris přemýšlela. „Takže… pak budu moct zpátky domů?“  

Daniel přikývl. „Zítra tě odvezeme. Dneska tu ještě zůstaneš. Stejně je konec roku a ten většinou nikdo nechce trávit sám…“

„Snad sis, agentko, nemyslela, že tě necháme pít s někým jiným,“ zasáhl do hovoru Sawyer v očividné snaze posmutnělou Chris trochu povzbudit.

Daniel se na něj zamračil. „To ne. Pít alkohol by teď neměla. Určitě ne do té doby, než zjistíme, co se děje.“

„Danny, z tebe se stává otravnej malej diktátor,“ prohlásil otráveně Sawyer.

„Možná. Ale když jde někomu o zdraví, tak je asi kus diktátorství pochopitelný,“ pokrčil rameny Daniel.

Chris zvedla hlavu z opěradla pohovky a znovu se zadívala na Daniela. „Takže budu doma, vy pojedete někam do kšá na výcvik… a co dál?“

„Konkrétní pokyny si projdeme spolu, až ti bude líp,“ nastínil fyzik. „Obecně vzato, podíváme se přesněji na to, co se dělo včera. Uvidíme, jestli si vzpomeneš na něco, co mohlo naznačovat, že se ten záchvat blíží. A podle toho uděláme přesné instrukce. Podíváme se na to později spolu, ano?“

Do hovoru se znovu zapojil Desmond. „Dan má pravdu, Chris. Ta věc s konstantama funguje. Použil to i na mě… a pomohlo to. Neboj se toho, holka, tohle bude dobrý.“

* * *

„Jak to Desmond myslel s tím, že konstanty fungujou?“ zeptala se Chris Daniela, když spolu navečer osaměli v obývacím pokoji. „Vždyť jsi v noci říkal, že se mu něco podobnýho děje taky.“

Daniel se zaskočeně zašklebil. Chris měla talent vystihnout nejslabší místo v předložených informacích. Ale nebylo divu – vždyť byla donedávna úspěšnou novinářkou.

„Víš, ty poruchy, nebo jak to nazvat, mají různé stupně závažnosti. Sny jsou nejlehčí stupeň. U tebe i u Desmonda do až do včerejška zůstávalo na téhle úrovni. Proto jsme to neřešili. U Dese to zůstalo ve snu i včera… ale u tebe to už bylo něco vážnějšího. Tohle už ignorovat nemůžeme.“

„A jaké jsou další stupně?“ zadívala se na něj Chris. „Souvisí to s těma vedlejšíma efektama, kvůli kterým se nemáme moc často vystavovat těm exponovaným místům, nebo jak jsi to říkal?“

Chytání za slovo, kombinování dostupných informací a vytahování těch dřívějších. Další dovednost úspěšného novináře. Daniel si uvědomil, že ho dívka dostává do úzkých. Ve zjišťování informací byla opravdu dobrá. Chvíli přemýšlel, jak upřímný k ní má být. Brzy ale usoudil, že jí lhát nechce. Za prvé to byla cesta k tomu, aby si naběhl do nějaké budoucí konfrontace… a za druhé jí prostě lhát nechtěl.

„Přesně tak, souvisí to s tím. Čím víc energie z exponovaných míst dostaneš, tím horší pak jsou následky. Já sám jsem to nikdy neviděl. Ale podle dostupných informací to v dalších stupních vede k poškození zasaženého jedince, a po fyzické stránce, tak po duševní. Z prvních dvou fází se dostaneš bez následků. Z té třetí už ne. Nechá to na tobě jizvy. Nezbavíš se vzpomínek na to, cos viděla, a s největší pravděpodobností už nebudeš schopná normálního života. Něco jako post-traumatická stresová porucha.“

Chris ho nehnutě pozorovala. „A ta poslední…“

„Jsou ještě dvě. Čtvrtý stupeň znamená, že už se do téhle reality nevrátíš. Prostě… tvoje mysl se zasekne někde jinde. Tady zůstane živoucí tělo bez vědomí a bez vůle.“

„Oživlá mrtvola,“ konstatovala ponuře dívka. „A pátej stupeň je, předpokládám…“

Daniel jen tiše přikývl. „Úplný konec. Smrt.“

* * *

V podobném duchu se odvíjel celý konec roku 2007 a začátek roku 2008. Přelomový večer byl tak ponurý nebo nudný, jak jen si to dovedli představit. Desmond se ve svém pokoji učil k závěrečné zdravotnické zkoušce, Daniel dělal společnost Chris, která stále nebyla ve své kůži, ale přitom jí zmítala touha vědět co nejvíc, Miles se díval na televizi a Sawyer přesvědčil alespoň Franka, aby si s ním otevřel láhev whisky, když ho ostatní členové skupiny poslali do háje. Svolal je aspoň na půlnoční přípitek (Daniel ho Chris povolil), ale po něm se všichni rozešli do svých pokojů se zvláštními pocity.

Ráno Sawyer, na němž vůbec nebyly patrné stopy novoročního zdolávání lahve whisky, oznámil skupině, že si na dnešní den půjčuje auto a jede si něco zařídit. „Tady je půjčovný za auto, benzín bude večer doplněnej na plnej stav.“ Okázale položil padesátidolarovou bankovku na stůl před velitele výpravy.

Desmond ho nesouhlasně pozoroval, ale nic neřekl.

Ozval se až Daniel. „Večer povezeme Chris domů,“ namítl nesouhlasně. „Jak se pak dostaneme zpátky?“

Sawyer pokrčil rameny. „Předpokládám, že tam pojedete jejím autem. A zpátky… jezdí tu snad městská doprava, ne?“

Daniel se zamračil. Tady vzniká napětí, uvědomil si Desmond. Čekal leccos, ale že první známky neshod vzejdou od jeho obvykle klidného bratra, to nepředpokládal.

„Klid, Danny,“ hájil se Sawyer. „Kdyby to bylo potřeba, naberu vás u agentky večer, až se budu vracet. V devět večer budu zpátky a zítra ráno vyrazíme do Phoenixu.“

„Neusnadňuješ to,“ povzdechl si Desmond. „Vůbec to neusnadňuješ.“

„Chceš tím říct, že to komplikuju? Brácho, tady už není co zkomplikovat. Snažím se ve všech těch komplikacích nějak přežít. Víš, někteří z nás mají i něco jako svůj starej život, na kterej nezapomněli nebo se od něj neodřízli. Tak mě nech fungovat, jo?“ Sawyer, který byl většinou nad věcí, najednou vypadal vykolejený a osobně zasažený.

„Fajn,“ přikývl po chvíli Desmond. „Volno jsem vám prodloužil až do zítřka, máš pravdu. Takže si vezmi auto a jeď si, kam chceš. Večer buď zpátky, buď cestou k zastižení na telefonu a zítra jedeme na kurs. Víc není co řešit.“

* * *

Sawyer odjel. Zbytek skupiny si nechal dovézt novoroční oběd a dál se každý věnoval tomu samému jako během předchozího večera.

Navečer se Frank a Daniel dohodli s Chris, že ji zavezou domů. Dívka vypadala spokojeně, že její opečovávané auto odveze právě pilot. Provoz byl relativně klidný. Zanedlouho stáli na konci Obsidian Drive u Chrisina příbytku.

Dívka už se po fyzické stránce cítila dobře. Ke svým dveřím vystoupala sama, odemkla si a pustila zbylé dva muže domů.

V bytě byl klid.  „Asi půjdu hned spát,“ přiznala v předsíni hned za vstupem. Daniel to kvitoval spokojeným přikývnutím.

Pak si přece jen vzal dívku stranou. „Nezapomeň, o čem jsme spolu mluvili. Máš na mobilu nastaveny dvě rychlé volby. První jsem já, druhá je tvá sestra. Kdyby se dělo cokoli divného a ty ses necítila dobře, zavoláš nejprve mně. Stačí jen rychle. Dám ti přesné instrukce. Připomenu ti, že máš zavěsit a okamžitě zavolat sestře. Obsah hovoru bude záviset na tom, jaká bude denní doba. Můžeš dělat, že se chceš jen ujistit, jak se má… nebo že sis spletla číslo a při té příležitosti se zeptáš, jak se má. Důležité je připomenout si pěkné chvíle, které jste spolu nedávno prožily. Oslava Vánoce bude ideální. Tohle… tohle vše by tě mělo vrátit zpátky a udržet tady a teď.“

Chris váhavě přisvědčila, jak si postupně vybavovala instrukce, které dostala už dříve. „A ty mi pak zavoláš zpátky.“

„Ano. Potvrdíš mi, že tvoje předchozí nezvyklé pocity pominuly. Pokud to neuděláš, nebo když mi telefon nezvedneš, volám tvojí sestře já a žádám ji, aby za tebou zajela. Žije relativně nedaleko, že?“

„Jo,“ souhlasila dívka. „Dane… napadlo mě ještě něco. Já… mám ještě někoho, kdo mi je podobně blízkej jako Jenny.“

Daniel se zatvářil překvapeně. „Ano?“

„Jane, moje kamarádka. Vlastně toho o mně ví víc než sestra. Ale má malinkou dcerku… Nebylo by dobrý, abys ji sem posílal, kdyby se náhodou něco dělo.“

„Chris, kdyby se něco dělo, tak stojí za to zburcovat kohokoli. Dej mi, prosím, její číslo. A dej mi mobil, nastavím ti ji jako volbu číslo tři. Kdyby se něco dělo, připomenu ti, koho máš volat.“

* * *

Chris byla doma a Frankovi s Danielem se nechtělo plahočit se domů příměstskou losangeleskou dopravou. Nabrali si jídlo v její kuchyni a pak se odebrali ven a poseděli venku před letadlem. Dopřáli si večeři. Byla jasný, klidný a relativně teplý večer. Rok 2008 se je snažil uvítat co nejpříjemněji.

Pak se Frankův telefon rozezněl. Byl to Sawyer. „Jseš u Scullyové, že jo, kapitáne?“ Ani nepočkal na potvrzení. „Jasně, že jo, Danny přece neřídí. Jestli chcete, vyzvednu vás za půl hodiny.“

Ve slíbené lhůtě plus deset minut navíc je Sawyer vyzvedl. Zamával Chris. „Ahoj, agentko. Dobrou a uvidíme se za pár dní!“ Pak skočil za volant a zamířili do San Fernanda.

Když se vrátili do pronajatého bytu, čekal na ně Desmond. Stál u otevřených obývákových dveří.

„Copak, brácho?“ zatvářil se zkoumavě Sawyer. „Dostanu velitelskou důtku?“

„Ne, Jime. Nebo spíš Time, že?“

Sawyerovi se ten tón vůbec nelíbil. Ale následoval instrukce a odebral se do obýváku. Seděl tam i Miles. Takže porada celé pětice.

Desmond začal. „Pánové… trochu jsem přemejšlel o tom, jak to máme nastaveno. Máme to teď dost… neurčitě. Takže někteří z nás můžou mít pocit, že se můžou kdykoli sebrat a jít si dělat to svoje.“

„Dals nám volno do pondělka. A pak jsi to prodloužil do prvního dne novýho roku. Vešel jsem se do vymezenýho prostoru,“ bránil se Sawyer.

„Jo, já vím,“ přikývl Desmond. „Ale svý plány jsi řekl dnes ráno. To je dost pozdě.“

„S čím máš problém, Desi?“ Sawyer se zatvářil netrpělivě. „Vybal to.“

„Je novej rok. Dobrá příležitost k tomu se někam posunout. Jako dobrovolnická jednotka jsme se tak trochu motali v chaosu. Chtěl bych z vás udělat profesionály,“ řekl Desmond.

„Jak to myslíš?“ vyjevil se Daniel.

„Úplně normálně. Prostě… chci, abyste úkoly v rámci naší skupiny plnili jako profíci. Budete mít danou pracovní dobu a dostanete za to plat. A já budu vědět, že na začátku dalšího pracovního dne vás budu mít na povel. Ať už si v tom předchozím dni děláte, cokoli si zamanete.“

„Ale to přece…“

Desmond mávl rukou, aby bratra umlčel. „Dane, jestli chceš říct, že to není potřeba, tak se pleteš, ono to potřeba je. Jsou to tři týdny od chvíle, kdy jsme začali, a už se nám to začíná rozjíždět. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli si každej z nás bude dělat, co chce. Jo, srdcaři jako ty budou fungovat i ve čtyři ráno… ale ne každej to tak má. Díky, Jime, žes mi to připomněl,“ obrátil se na Sawyera, který dosud vypadal nejistě, protože svým způsobem očekával studenou sprchu. Místo toho přišla pracovní nabídka.

„Chceš mi říct, že nastupuju do práce?“

„Jo, od zítřka. Chceš písemnou smlouvu?“

Sawyer jen odmítavě zatřásl hlavou. „Ne, šéfe. To, že si tady ve volnejch chvílích pobíhám po svejch vlastních aktivitách, nic neznamená. Pořád vím, co jsem ti slíbil a o co tady jde. Dostaneme ho. Jakmile se věci dají do pohybu, počítej se mnou. Taky mám svý důvody, proč to dělám.“

Měli jasno. Někteří ze skupiny obdrželi svůj svazek bankovek coby zálohu na příští týden, jiní Desmonda slušně řečeno poslali do háje. Ale s plánem profesionálního nasazení souhlasili všichni přítomní.

Měl vyřešeny všechny Chris. Ta se poté, co její přátelé odjeli, odebrala do svého příbytku.

V návalu únavy si šla lehnout do ložnice. Po několika hodinách se probudila s pocitem, že už spala dost. Znala to. Byl čas jít na hodinu, dvě do obývacího pokoje, otevřít si knihu, zapnout počítač nebo jít dělat cokoli jiného, než přijde další vlna únavy. Marného vrtění se v posteli, když si nemohla udělat věci po svém, měla po předchozích dvou večerech dost.

Dala si pořádnou večerní koupel a pak se ležérně odšourala do obývacího pokoje. Dodržovala Danielovy pokyny – žádný alkohol. Dobře. Ale chvíle odpočinku s chvílí hudby nebo knihy ničemu neuškodí.  

Její plán na další desítky minut byl jasný. Dokud si nevšimla drobně popsaného papíru, ležícího na konferenčním stolku.

901 - Vina

Když Hurley s Benem dovedli zesláblého Walta do jejich tábora, za Ostrovem už svítalo. Uložili chlapce do postele. Okamžitě vyčerpáním usnul.

„Bene, zůstaneš u něj,“ instruoval Hurley svého pobočníka. „Kdyby měl živé sny nebo mluvil ze spaní, okamžitě ho probuď, jo?“

Ben se samozřejmostí přikývl a posadil se do Waltova stanu.

Hurley si těžce povzdychl. „Já musím varovat svoje lidi. A půjdu zpátky na to místo. Musím vidět následky.“

Ben se na něj zadíval. „Chceš tím zase projít?“

„Musím,“ pokrčil rameny Hurley. „Nic jiného nezbývá. Teď jsem jedinej, o kom víme, že to dokáže bez následků.“

„Neměl bys chodit sám.“

„Víc nás není. Ty musíš zůstat tady s Waltem. Nic se mi nestane, Bene.“

Nic se mi nestane… ale jiným by mohlo. Dokončení věty, která mu zněla v hlavě, už raději Hurley nahlas nevyslovil. Bál se. Pokud se nepletl, rozdělující pásmo vzniklo sice v nejužším místě Ostrova… ale také tak, že oddělilo Hurleyho tábor a tábor Druhých. Hurley je musel varovat. Ale jak? Jako první ho napadl kouřový signál. Jenže tím by docílil jedině toho, že by se Druzí vydali ke zdroji – a cesta by je navedla do pásma.

Hurley zamířil po pláži na sever. Asi po kilometru skutečně narazil na pásmo tetelícího se vzduchu. Zamrazilo ho.

Pokračoval podél pásma směrem na východ, dokud nenarazil na stezku, kterou chodili Druzí do jejich tábora. I tu pásmo proťalo.

Hurley věděl, co musí udělat. Poodstoupil od pásma, na chvíli se zastavil, vydýchal se… a pak se kolébavě rozběhl. Obklopil ho šum a šepot a opět se všecko zpomalilo. Strážce odhodlaně pokračoval. Když na druhé straně z pásma vyšel, točila se mu hlava a cítil se nejistě, ale byl v pořádku.

Po krátkém odpočinku pokračoval do tábora Druhých.

Tam se dozvěděl, že přišel pozdě.

* * *

Druzí se v posledních dnech, kdy byl na Ostrově relativní klid, naučili chodit nad ránem na lov. Poté, co se Claire se svojí „rodinou“ přestěhovala do bývalého Dharmavillu, posunul se i běžný akční rádius Černého a na jihu Ostrova bylo klidněji. Proto Druzí začali opatrně vychzet i mimo bezpečné území Azylu, stanovené Strážcem a jeho chráněnci. Ven vyrážela vždy malá skupinka zkušených a opatrných mužů, vedená Eloise nebo Richardem – jedním z dvojice vůdců, kteří byli pod přímou ochranou Strážce.

Vyrazili i onoho rána po úsvitu. Obcházeli a vybírali nastražené pasti, lovili menší zvířata, sbírali ovoce a vše se zdálo být v pořádku. Až do chvíle, kdy dorazili do řídce porostlých míst jižně od Sochy, kde v úsvitu vycházející slunce kreslilo vizuálně půvabné stíny štíhlých stromů.

Bylo tam nezvyklé ticho. Druzí to zprvu přičítali přítomnosti jiného predátora. Na Ostrově se vyskytovaly šelmy a oni dobře věděli, jak celé okolí ztichne, když ucítí nebezpečného jedince. Očekávali tedy jaguára nebo obdobné stvoření.

Jaguár se však neukázal.

Dali se znovu do pohybu. První šel nejmladší z výpravy, Craigův bratr Paul. Vkročil do míst, kde se v ranním rozbřesku tetelil vzduch. Pak vkročil do míst, kde před pár desítkami minut Walt nechtěně vytyčil zónu. Co se dělo potom, to později Hurleymu vylíčil Richard. On sám to rozmlžené pásmo viděl včas a slyšel šepot. Než si ale uvědomil, že to je něco horšího než obvyklé ostrovní anomálie, bylo příliš pozdě.

Mladého muže pohltilo tetelení. Craig, který šel pár metrů za ním, najednou bratra uviděl jaksi rozostřeně. Ne jako kdyby se tetelil vzduch kolem něj… ale jako kdyby se s okolním vzduchem tetelil i Paul. Zastavil se, pak se nesmírně pomalu otočil a snažil se na zbylé dva muže něco zakřičet. Bylo vidět, jak otevírá ústa k výkřiku… ale nikdo nic neslyšel. Pak se Paulovi podlomily nohy a pomalu klesl k zemi. Obličej mu zrudl, jak ho zaplavovala krev, tryskající mu z nosu.

Craig zařval. Ale Richard zareagoval rychle. Ostrov ho za dlouhé roky naučil obezřetnostni a pozornosti. Viděl tetelení vzduchu a slyšel šepot, který neříkal nic konkrétního, ale přesto hovořil. Byla to nová, neznámá anomálie – a s těmi bylo nutné zacházet s největší opatrností. Teď strhl Craiga dozadu, aby mu zabránil vrhnout se bratrovi na pomoc.

Craig, kterého Richard strhl dozadu od pásma, se mu snažil vytrhnout. „Paule! Paule, co je?“

Richard jím zatřásl. „Přestaň, Craigu. Je…“

„Nech mě!“

Richard zařval. „Ani se nehni. To je rozkaz.“

Craig uměl poslouchat rozkazy. Zastavil se a jen se odvrátil od pásma, kde se na zemi tetelilo tělo jeho bratra. Po chvíli těžce promluvil. „Je…“

„Obávám se, že ano,“ přikývl smutně Richard.

                                                                                                * * *

Vrátili se do síně pod Sochou s tou strašnou zprávou. Nešlo jen o smrt jednoho velmi schopného Druhého. Ještě horší byla informace, že jeho smrt způsobilo něco, co dosud neznali a netušili, co to bude dělat dál. Tetelivý vzduch, který zabíjel lidi, se mohl dát do pohybu a zasáhnout i jejich tábor. Nevěděli, zda je před tímhle jevem může ochránit Hurleyho ochranná bariéra.

Eloise a Richarda jako první samozřejmě napadlo vyhledat Hurleyho, ale včas si uvědomili, že teď nesmí unáhleně vyrážet ven. A tak všichni seděli pod sochou, síní se nesl tlumený nářek několika Druhých, kteří měli k Paulovi blízko, a nikdo nevěděl, co dělat.

Pak se na prahu síně objevila Hurleyho zavalitá postava. Stačil mu jeden pohled, aby pochopil, že přišel pozdě.

Richard ho tiše seznámil s tím, co se stalo. Hurley zašel k Craigovi, položil mu ruku na rameno a snažil se mu beze slov předat alespoň trochu útěchy. Neměl pocit, že by se mu to povedlo.

S Richardem vyšli ven ze síně.

„Co to je, Hugo? Co to tam je? Bůh ví, že už jsem toho tady viděl hodně… ale tohle…“ Richard zatřásl hlavou.

„Je to obrovskej vývěr energie, co je v jeskyni pod Ostrovem. Pásmo silnejch časoprostorovejch poruch. Ještě toho moc nevím, je to tam pár hodin. Musíme to prozkoumat.“

„Jak se to…“

„Udělal to on,“ kývl Hurley bradou směrem na sever. „Usoudil, že mu moc zasahujeme do jeho věcí a tohle je trest. A prevence.“

Richard nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Šíří se to? Pohybuje se to?“ To byla hlavní otázka, která teď Druhé trápila.

„Zdá se, že ne. Anebo aspoň ne moc. Moc toho zatím nevím,“ zopakoval Strážce.

Chvíli bylo ticho, které pak prolomil znovu Hurley. „Půjdu to obhlídnout. Půjdeš prosím se mnou?“

Richard přikývl. Zašel informovat Druhé, že odchází v doprovodu Hurleyho a že se snad brzy vrátí.

Vrátil se s velkou pevnou plachtou. „Craig… jeho bratr prosí, abychom přinesli jeho tělo, pokud to půjde. Musíme ho pohřbít.“

Hurley smutně přikývl. „Uvidíme, co se dá dělat.“

Uvnitř už byl rozhodnutý, že Paulovo tělo ze zóny vynese, ať to stojí, co to stojí. Aspoň tohle Druhým dlužil. Měl obrovský pocit viny – pod jeho vedením postihla Ostrov další pohroma a on nedokázal zabránit tomu, aby si vyžádala oběti z řad jeho lidu.

* * *

Richard ho dovedl k místu, kde Paula ztratili. Bylo jasné ráno. Vzduch se tetelil a bylo nepřirozené ticho.

V pásmu leželo zhroucené, bezvládné tělo.

„Richarde, já ho přinesu. Můžu tam na chvíli vkročit. Jsem proti tomu nějak imunní. Už jsem tam dneska byl dvakrát a není to tak hrozný.“

Richard přikývl.

„Kdyby se cokoli dělo, hlavně za mnou nechoď.“

Hurley by toho nejraději řekl ještě víc, ale věděl, že nesmí – to, co se mu honilo hlavou, by mohlo vyděsit i Richarda. A tak jeho další instrukce zůstaly nevyslovené. Pokud nevyjdu ven, jdi do vašeho tábora, rozestavte podél pásma hlídky od západního pobřeží tak daleko, jak to půjde, a nedovolte, aby tam už kdokoli další vkročil. Pak čekejte, až přijdou Ben s Waltem. A pak si z nich zvolte nového Strážce. Každý z nich by to zvládl.

Pak vzal plachtu a vešel do pásma k mrtvému muži. Opět ho obklopilo šumění a šepot. Necítil na sobě nic neobvyklého, když to srovnal s předchozími vstupy. To bylo dobré.  

Když se však sklonil k nehybnému tělu natolik blízko, aby přes tetelení vzduchu uviděl víc, v první chvíli se v šoku odvrátil. Přitiskl si ruku na ústa a nos v očekávání přívalu mrtvolného puchu… ale kupodivu nic necítil. Podivná šumivá a tetelivá substance ve vzduchu očividně bránila přenosu nejen vzduchu, ale i vůní a pachů. Všecko zpomalovala.

Hurley věděl, že se nesmí dlouho zdržovat. Rozložil plachtu vedle těla, sklonil se k němu, vzal je do náručí a ze všech sil se snažil nepřipouštět si, co to vlastně drží. Nesměl se poddat odporu. Tomu nešťastnému muži i dalším Druhým to dlužil.

Položil tělo do plachty, přehodil přes ně okraje, vzal tělo znovu do náručí a pomalu zamířil směrem k Richardovi.

Na vůdci Druhých byla patrná obrovská úleva, když Hurley i s tělem vyšel ven. Vzápětí úlevu vystřídala hrůza a odpor. Oba muže ovanul silný zápach.

Ani Hurley to nečekal. Když pochopil, co se děje, zadržel dech a rychle tělo položil na zem. Poodstoupil o kus dál za Richardem.

Richard si na obličeji držel dlaň. „Co to proboha… Vždyť se to stalo před pár hodinami. Ještě ani nemohl začít rozklad!“

„Vypadá, jako by tam ležel čtrnáct dní,“ upřesnil tiše Hurley. „Nedívej se na něj. Není to hezkej pohled.“

„Jak se něco takového může stát?“

„Nejspíš to dělá ta časoprostorová anomálie,“ řekl Hurley. „Když jseš tam uvnitř, máš pocit, že se všecko zpomaluje. Ale ve skutečnosti to zpomalování není. Je to propadání v čase, myslím.“

* * *

Poodnesli plachtu s tělem zesnulého muže o kus dál, aby se mohli lépe soustředit na základní ohledání nebezpečného pásma. Hurley si půjčil Richardův nůž, uřízl dlouhou větev a napíchl na ni kus čerstvého ovoce. Pak plod vstrčil do tetelícího se pásma.

Během několika desítek sekund zralý plod popraskal. Šťáva stékala po slupce jako husté slzy. Richard s Hurleym to viděli jen mlhavě, i když plod byl jen na samém okraji pásma. Pak se začala projevovat hniloba.

Hurley větev vytáhl. Shnilé ovoce se už na ní neudrželo a spadlo jim k nohám, kde se rozpláclo.

„Bože na nebi. Vypadá to, jako by to leželo několik dní na slunci,“ vydechl Richard.

Hurley přikývl. Oběma mužům bylo jasné, co to znamená a co to znamenalo pro nešťastného Paula. Když vkročil do pásma, začalo se jeho tělo – zaživa – chovat, jako by bylo už nějakou dobu mrtvé. Začal se rozkládat zaživa.

Chvíli oba mlčeli.

Pak si Hurley našel velký, kulatý černý kámen, pečlivě si ho prohlédl, aby si ho zapamatoval, a hodil jej na do pásma. Nečekal, že se rozloží na písek, to ne. Ale to, co se stalo, ho stejně překvapilo. Kámen, který před vnikem do pásma letěl normální rychlostí, se v tetelícím vzduchu zpomalil. Zpomaloval, zpomaloval… až zmizel.

„Počkej tady,“ kývl na Richarda a co nejrychleji se vydal do pásma do míst, kam letěl kámen.

Kámen tam nebyl.

Nebyl ani na druhé straně za pásmem. Nebyl nikde.

* * *

Zůstali u pásma několik hodin. Vyznačili jeho okraje a pak čekali, zda se tetelící vzduchu nepřelije přes značky. Naštěstí se to nestalo.

„Zdá se, že to je v klidu,“ řekl nakonec Hurley.

„Aspoň nějaká dobrá zpráva,“ řekl tiše Richard.

Pak se na Hurleyho zadíval. „Co máme dělat, Hugo?  Na jih směrem k vám teď nemůžeme a na severu se to nebude líbit jemu. Co teď?“

„Dejte nám jeden, dva dny. Chci ještě něco vyzkoušet, ale bude to chvíli trvat,“ řekl Hurley. „Možná mě něco napadá. Teď se musíš vrátit ke svejm lidem. Dneska už zažili dost velkej šok na to, aby ještě pohřešovali svýho vůdce.“

Richard se se směsí odporu a smutku zahleděl směrem k Paulovu tělu, zabalenému v plachtě.

„Navrhnu lidem, aby měl pohřeb ohněm,“ řekl tiše.

„To je dobrý nápad,“ přikývl Hurley.

„Zvládneme ho donést blíž k našemu táboru?“

„Snad jo.“

Zvládli to.

* * *

Walt pomalu pootevřel oči. Zabodlo se mu do nich denní světlo. Nebylo mu vůbec dobře. Připomínalo mu to stav, který zažil asi před rokem, když jeden z kamarádů zlákal celou jejich partu, aby se u něj doma opili. Když se pak Walt ráno vzbudil, připadal si nejprve ohromně v pohodě – jako ten, co se jako king propil celou nocí a ráno všem ukáže, jak na to. Ale jen se pokusil zvednout z poltáře, pochopil, že to nebude taková legrace. A potom, s první vlnou bolestí, která se mu provalila hlavou a zůstala tam rezonovat, přišly útržkovité vzpomínky na včerejší večer. Ještě několik dní poté se pak za sebe styděl. Jediným štěstím bylo, že jeho kamarádi na tom byli tenkrát podobně.

Tahle kocovina měla podobný průběh.

Otevřel oči pořádně. Vedle jeho lůžka seděl Ben a v jeho pohledu Walt viděl starost a napětí. V tu chvíli se mozaika útržků vzpomínek v jeho hlavě složila a vytvořila obraz událostí, který by si ze všeho nejraději vymazal z hlavy.

„Ahoj, Walte,“ promluvil na něj Ben. „Jak ti je?“

„Mizerně,“ zamumlal Walt.

Ben mu pomohl posadit se a podal mu lahev vody. Když se chlapec napil, udělalo se mu trochu lépe. Znovu se složil na polštář. Měl strach se zeptat… ale musel.

„Bene… je to tam pořád?“

Ben zachmuřeně kývl. „Nejspíš ano. Hurley tam šel už před několika hodinama a pořád se nevrací. Kdyby to bylo v pořádku, byl by už dávno zpátky.“

Tohle nemohlo být v pořádku, věděl Ben. Černý naprosto přesně věděl, co dělá. Chtěl se pomstít a odříznout Hurleyho tábor od zbytku Ostrova. Neudělal by to jen kvůli děsivému efektu na pár hodin, to nebyl jeho styl.

Walt se otočil ke stěně stanu. Cítil se příšerně. Kousal si rty, aby se nerozplakal. Tohle se stát nemělo. A způsobil to on sám – způsobil to ten jeho slavný plán, jak ponouknout malého Charlieho, aby se začal dožadovat přesunu.

„Zlobí se na mě Hurley hodně?“ vypravil ze sebe Walt po chvíli.

„Ne,“ snažil se ho uklidnit Ben. „Nebyla to tvoje vina. Věděli jsme, co děláš, a měli jsme si domyslet, že se o tom dozví i on. Tohle byla chyba nás všech.“

„Ale já jsem to začal. A kdybych se v noci nenechal vylákat tím Vincentovým štěkotem…“ Waltovi se zadrhl hlas v hrdle.

Ucítil na rameni Benovu ruku. „Šels chránit to, na čem ti záleží. Udělal by to každý normální člověk.“

„Já vím, ale…“

„Měls nás vzbudit, to je pravda,“ řekl Ben. „Ale teď už se tím netrap. Už s tím nic nenaděláme.“

* * *

Hurley se vrátil se špatnými zprávami. Zasáhlo to všechny – Ben znal oba bratry celý život a Walt je také začínal mít rád. Craig s Paulem ho několikrát učili o Ostrově a on se s nimi cítil dobře.

Odpoledne se k pásmu vydali všichni. Začali na západním pobřeží a šli podél tetelícího se vzduchu na východ. Když se dostali do míst, kde nad ránem Walt musel pásmo vytvořit, zastavili se. Walt chvíli hleděl do pásma a do míst na druhé straně. Nechtěl sice, ale v hlavě se mu začaly automaticky odvíjet vzpomínky na to, co nad ránem musel absolvovat. Když zavřel oči, zase byl zpět v těch chvílích, cítil vyčerpání, slyšel dětský křik a utíkal v hrůze, že ho dostihne černý oblak.

Vzpomněl si, jak jím ta hrůza lomcovala a neřízeně tryskala z jeho mysli na všechny strany v čase i v prostoru. Uvědomil si, že jeho noční zážitek prosákl do jeho snů před Vánocemi. A pak mu došlo to nejhorší. Z obou událostí, z nočního prožitku i ze sna před čtrnácti dny, to prosáklo ještě někam.

„Slečna Jonesová,“ zasténal Walt, když si uvědomil, co udělal.

„Cože?“ obrátili se k němu Ben s Hurleym.

„Ta novinářka z Los Angeles. Já… já se s ní v noci asi propojil. Všecko jsem jí to nacpal do hlavy. Ona… to viděla.“

Věděl, že to viděla. Když se mu v noci před očima míhaly všechny možné obrazy, skončily na výjevu vytřeštěně zírající, nehnutě ztuhlé ženy. V noci nedokázal vyhodnotit, co to znamenalo, ale teď to věděl. Takhle to vypadalo, když se někomu naboural do hlavy a dotyčný zrovna nespal. A Chrisin vytřeštěný výraz mluvil za vše – byla svědkem něčeho hodně ošklivého. Viděla to a slyšela to, co viděl a slyšel on.

Walt se zoufale pěstmi opřel o jeden z větších stromů a o zaťaté ruce si opřel čelo. „Já jsem to tak strašně podělal. Ona… se ke mně chovala tak hezky, věřila mně a já jí vrátím tohle.“

„Walte,“ oslovil ho opatrně Hurley. „Tohle můžeš dát do pořádku.“

Chlapec se rychle otočil. Po tvářích mu tekly slzy, naštvaně si je otřel hřbetem ruky. „A jak asi? Můžeš mně říct jak asi? Už s ní komunikovat nemůžu. Bojím se toho. A ona určitě taky. Strašně se to zvrtlo a bojím se, že to bude čím dál horší!“

Hurley zoufalého Walta chvíli pozoroval.

„Walte… ty umíš na dálku pohybovat věcma, že?“

Walt neochotně přikývl.

„No… a dovedl bys na dálku pohybovat i s tužkou?“

„Jasně,“ zamumlal Walt. „A co jako…“ Pak mu to konečně došlo. „Ty myslíš… že bych jí měl napsat?“

„Dokážeš to, ne?“

* * *

Rozhodli se, že budou pokračovat ještě dál. Chtěli se dostat alespoň do poloviny šířky Ostrova, aby věděli, jak pásmo vypadá v různých místech. Nebylo všude stejné, někde se zdálo být širší, někde užší. Někde se vzduch tetelil víc, jinde méně.

Kolem pásma bylo všude hrobové ticho. Zvířata i hmyz se mu vyhýbala a dokonce už i rostliny začaly svými větvemi nebo listy uhýbat. Nebylo vidět, do jaké výšky to sahá; vzduch se tetelil všude, kam až dohlédli nahoru. Nedalo se tedy počítat s tím, že by překážku bylo možné nějak překonat. Hurley si tiše povzdychl; jeden z nápadů, jak problém doslova překonat, byl marný.

Šli dál.

Najednou se Hurley s úžasem zastavil. Ben a Walt se zastavili pár kroků za ním. „Co se děje?“

Hurley se sklonil a zvedl cosi z trávy. Ukázal oběma společníkům velký oblý černý kámen. Moc dobře si ho pamatoval z dopoledne.

„Kámen?“ podivil se Walt.

„Tenhle kámen jsem ráno hodil do pásma a neviděl jsem ho dopadnout,“ řekl Hurley.

„Mohl se nějak odrazit,“ navrhl chlapec.

Ben mlčel; čekal, jaká další zlá zpráva s kamenem přišla. Znal Hurleyho lépe než Walt a věděl, že kdyby se kámen mohl odrazit, nebyl by z něj Strážce tak zaskočený.

„Hodil jsem ho o několik kilometrů dál, kousek od pobřeží. Nemohl se sem odrazit.“

„Jak se sem teda dostal?“ nechápal Walt.

„Prošel prostorem.“

Ben pochopil. „Časoprostorová anomálie,“ pronesl s důrazem na slovo prostorová.

Hurley přikývl.

„Vypadá to, že některý věci v pásmu neskončí nebo jím neprojdou napřímo. Najdou si nějakou jinou cestu. Nebo zkratku.“

„A my nevíme, kde vypadnou.“ Ben na něj plynule navázal.

Hurley přikývl.

„Musíme se tomu za každou cenu vyhnout. Je to pěkně nebezpečný – představ si, že jdeš kolem pásma a najednou z něj něco vyletí. Může jít o život.“

Ben zíral do tetelícího se vzduchu.

„Střelba.“

„Cože?“

„Nesmíme střílet. My ani naši lidi na severu. Pokud do pásma vletí střela, může vyletět kdekoli jinde. A dokáže pak letět ještě hodně daleko.“

„Jak moc?“ zeptal se Walt s nepříjemným pocitem.

„Někdy až stovky metrů.“

„To je skoro až do našeho tábora,“ řekl udiveně chlapec.

„Jo. Ve chvíli, kdy někdo vystřelí směrem do pásma, může neúmyslně někoho dalšího, včetně nás, zabít.“

Do jejich debaty vstoupil Hurley. „A taky to znamená, že když vystřelíš po něčem na druhé straně, nikdy se netrefíš.“

Ben si to shrnul. „Takže to znamená, že od téhle chvíle nikdo z nás nebude v blízkosti pásma střilet. Ani my, ani naši na severu. Nemůžeme ani lovit, ani…“

„Ani se bránit, kdyby nás někdo napadl,“ potvrdil Hurley.

Vydali se zpátky. Pro dnešek těch špatných zpráv bylo dost.

823 - Zóna

Na Ostrově po přestěhování Claiřina tábora zavládl klid. Tři tábory prožily vánoční dny relativně v klidu a po svém.

Černého skupina, zejména Claire a Kate, si užívaly pohodlí Dharmavillu a komfortu obyvatelných domů. Obě ženy připravily improvizovanou vánoční večeři. Když pak malý Charlie, nyní mnohem spokojenější a klidnější, usnul, dokonce si otevřely krabici vína, kterou našly v zásobách. Vše najednou vypadalo lépe. Claire se chovala klidněji a vyzpytatelněji, Charlie se zklidnil, přestal utíkat a jeho noční záchvaty pominuly. I Kate se cítila lépe. Obrovská únava sice nadále přetrvávala, ale už neměla ten neustálý strach, čím kdy podráždí Claire nebo kdy zjistí, že Charlie se zase někde toulá. Černý, který pro sebe obsadil chatku po Benovi, s nimi trávil čas střídavě – nějakou dobu s nimi pobyl, pak se někam vytratil.

Druzí vlastně ani Vánoce neslavili. Jejich čas běžel v jiných cyklech a do jejich společnosti se dostali i lidé z kultur a časů, které vánoční svátky neznaly. V dobách kolem slunovratu se sice scházeli, pobývali spolu víc než obvykle a měli i své rituály, ale to vše teď, v době Azylu v uzavření v těsném okruhu síně pod Sochou jaksi ztratilo smysl. Jen Richard s Eloise navštívili Hurleyho tábor. Eloise, ať si to sebevíc nepřipouštěla, musela stále myslet na Daniela. Teď, když svého dávno ztraceného syna zázrakem získala zpět na dosah, záleželo jí na něm víc, než by kdy byla ochotna přiznat. Zeptala se dokonce Walta, zda o jejím synovi nemá nějaké informace z jeho spojení s pevninou, ale chlapec jí nemohl nic sdělit. Nic nevěděl.

Walt nebyl s Chris ve spojení už dlouhé dny, respektive noci. Od té šílené noční můry nabyl dojmu, že komunikovat s ní ve stavu, kdy sám plně nekontroluje své sny a představy, by mohlo být nebezpečné. Neozýval se jí a výrazně omezil i komunikaci s Charliem.

Místo toho své dny věnoval sám sobě. Od té doby, co zjistil, že na Ostrově stále je Vincent, trávil hodně času s ním, Rose a Bernardem. Obrovsky pookřál. Radost z toho neměl jen on, ale i Hurley s Benem.

„Jsem hrozně rád, že si Walt našel něco, pro co tady může žít,“ přiznal se Hurley Benovi. „Na krocení Ostrova a svejch vloh bude mít času dost. Teď je potřeba, aby se hodil do klidu a naučil se tady fungovat.“

Ben s ním rád souhlasil. I on rád viděl, jak se chlapec dává do pořádku. Tušil, že v něm Hurley vidí svého nástupce… že jestli se jednou někdo z lidí na Ostrově stane dalším Strážcem, nebude to on, Ben, ale právě Walt. Ale kupodivu mu to vůbec nevadilo. I Ben se v posledních dnech jaksi uklidnil a nabyl důvěry. Způsobil to Hurley. Vyzařoval tady kolem sebe jakýsi klid… že pokud se jeho lidé budou spoléhat na něj a nebudou příliš drasticky zasahovat do ostrovní rovnováhy, budou věci dobré.

V tomhle duchu prožili i Vánoce. Shodli se, že by si všichni přáli je skromně oslavit. Nalovili ryby, Ben chytil pár divokých ptáků, připravili něco sladkých hlíz a divoké zeleniny a pak s tím vším vyrazili k Bernardovi a Rose.

Staří manželé byli ze společnosti nadšeni. Všichni spolu strávili hezký večer plný dobrého jídla, laskavosti, vstřícnosti, povídání a skoro až veselí. Bylo jim dobře, všude byl klid a oni věřili tomu, že se věci konečně obracejí k lepšímu.

Walt každé odpoledne chodil k Bernardovi a Rose, trávil čas s nimi, ale hlavně s Vincentem. Hrál si s ním a cvičil ho nedaleko jejich chýše. Naučil se dodržovat pravidla o bezpečnosti pohybu na Ostrově, věděl o místech, která jsou bezproblémová, a v nich trávil většinu času. Zvykal si.

* * *

Všecko vypadalo dobře až do noci, kdy se lámal rok 2007 a 2008. Poslední den roku 2007 se nijak nevymykal rutině. Jenom Černý se toho dne vůbec neukázal v Dharmavillu, ale Claire ani Kate z toho nic nevyvozovaly. Někdy prostě býval nevyzpytatelný a ony se naučily brát to jako fakt.

Příchod nového roku nikdo neslavil, neměli potřebu. Večer šli všichni spát. Odebrali se do svých přístřešků a usnuli – někdo hluboce a klidně jako Walt, jiní lehce… ale spali všichni.

Uprostřed noci něco Walta vzbudilo. Byl to štěkot. Zvuk se nesl z dálky – odněkud z džungle. Z hloubi Ostrova. Walt se posadil na svém lůžku a zaposlouchal se.

Byl to Vincent, tím si byl jist. Možná utekl Rose a Bernardovi, pomyslel si chlapec. Chvíli naslouchal Vincentovu štěkotu. Byl zvědavý, trochu podrážděný a zvolna sílil.

Walt si obul boty a potichu se vyplížil ze stanu. Sebral pochodeň, hořící nedaleko vchodu do jeho stanu, zamířil k džungli a znovu se zaposlouchal do štěkotu. Nedalo se odhadnout, jak daleko se pes nachází – zvuky se tichou a dusnou džunglí nesly úplně jinak. Walt udělal několik kroků a otočil se zpátky k jejich táboru.

Hurley i Ben spali. Vincent v dálce dál štěkal, čím dál podrážděněji. Pak se do jeho štěkotu vkradlo něco dalšího – strach. Se štěkotem se teď mísilo kňučení. Pes se něčeho bál.  Waltovi se rozbušilo srdce. Udělal několik kroků do džungle, potichu, aby neprobudil své přátele. Věděl, že to, co dělá, není rozumné. Správné by bylo vzbudit Hurleyho a Bena a říct jim, co se děje. Jenže… věděl, že by v noci do džungle nevyrazili. Popošel dál a otáčel se, snažil se poznat, odkud se zvuky nesou. Co když se něco dělo u Rose a Bernarda a pes se snažil přivolat pomoc?

Pak Vincentovy zvuky přešly do vytí. Už v nich nebyl jen strach, ale i bolest. V džungli se něco dělo a Walt se najednou přepnul z módu mladého dospělého kluka, co se tak trochu poflakuje a hledá si zábavu na hodně divným místě, a zase z něj bylo to vystrašené děcko, co právě přežilo leteckou katastrofu, přišlo o mámu a ten, koho považovalo za otce, ho vrazil cizímu a poněkud nevyrovnanému muži. A jediné, co mu zůstalo ze starého života, byl Vincent. Vincent pro něj tehdy byl tím jediným, co mu zbylo, proto mu na něm tak obrovsky záleželo… a to vše teď s Vincentovým zoufalým vytím a nářkem ožilo.

Walt vyrazil do džungle a šel za štěkotem. Nejprve se snažil postupovat potichu, ale jak se vzdaloval od tábora, bylo mu to už jedno. Šel stále rychleji, pak běžel, prodíral se porostem… Místa, kudy běžel, nepoznával. Štěkot se rozhodně nenesl od usedlosti starých manželů. Přicházelo to z hloubi Ostrova.

Walt nevěděl, jak dlouho utíká, vládu nad ním převzal adrenalin. Běžel, klopýtal, lapal po dechu a měl zoufalý pocit, že je příšerně pomalý a že každé další Vincentovo zavytí určitě skončí uprostřed, jako by je něco strašlivého uťalo… navždy. Ale i když si připadal příšerně neohrabaný a pomalý, zvuky pomalu sílily.

Pak ho najednou Vincentův nářek obklopil. Znělo to, jako by pes stál těsně za ním, pak těsně před ním… jako by zvuk kroužil. Walt se zastavil, zběsile oddychoval a otáčel se kolem dokola. „Vincente! Vincente! Pejsku!“

Byl u bambusového hájku.

Walt měl najednou pocit, že štěkot vychází zpod země. „VINCENTE!“ zařval a začal se rozhlížet. Všude byla tma… a štěkot a vytí se přeléval, jako by vycházel odevšad.

Walt si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Dál se vyděšeně rozhlížel, ale k ničemu to nebylo.

Pak uslyšel v džungli další zvuky. Byly to kroky.

„Co… kdo to…“

„Ahoj, Walte,“ rozezněl se džunglí známý hlas.

* * *

Štěkot ztichl a Walt se otočil. Postavu, která za ním stála, moc dobře znal. Jackova silueta se rýsovala proti noční džungli.

„Ne!“ vykřikl chlapec. „Kde je Vincent? Cos mu udělal?“

Černý v Jackově těle se klidně usmál. „Vincent je v Bernardově domku. Trošku jsem ho napodobil.“ Usmál se. V džungli jako na povel něco zašustilo a rozezněl se štěkot. Walt se roztřásl.

„Takže on tady…“

„Není,“ potvrdil Černý. „Vylákal jsem tě sem.“

Chlapec ustoupil. Pak se zastavil; nechtěl vypadat jako zbabělec.

„Nesnaž se utéct, prosím tě,“ požádal ho muž. „Neutekl bys daleko, jsem rychlejší než ty. A banyány tady nejsou,“ ušklíbl se.

 „Proč? Co mi chceš?“

„Chci s tebou mluvit,“ řekl Jackův hlas. Pak zpřísnil. „My dva si musíme něco vyjasnit. Vím, co děláš.“

„Já?“ Walt se pokusil zatvářilt udiveně.

„Ty. Moc dobře víš, o čem mluvím, Walte.“

Jackovy oči byly tvrdé.

„Já nic…“

Černý byl najednou těsně u něj, nejprve mu vyrval z ruky pochodeň a zapíchl ji do země, a pak bleskurychle nabyl kouřové podoby. Obkroužil chlapce a přikoval ho k zemi, takže se Walt najednou nemohl ani pohnout.

„Vím, co děláš,“ zopakoval Černý, tentokrát už hlasem ve Waltově hlavě. Walt měl pocit, že se mu rozskočí. Snažil se vystavět si v mysli tu pomyslnou zeď, která dokáže udržet uvnitř všecko – světlo, myšlenky, energie, slova, vše – ale nešlo to. V porovnání se silou Černého nemohl udělat nic. Černý se mu probíral myšlenkami a bez problémů si v nich četl.

„Hurley ani Ben nepřijdou,“ zareagoval posměšně. „Neví, že jsi pryč. Nikdo kromě tebe ten štěkot neslyšel. Byl to můj dárek… jenom pro tebe.“

Walt se třásl. „Co po mně chceš?“

„Walte, ty to dobře víš, ale já chci, abys mi to řekl sám.“

„Já…“ Hlas mu odumřel. Zoufale se snažil přemýšlet, co by ta věc mohla chtít slyšet. Černý se trochu stáhl, aby mu dal prostor k úvahám. Jakmile Walt ucítil, že se napětí v jeho hlavě trochu zmírnilo, pokusil se vybudovat si pomyslnou ochranu kolem svých myšlenek. Černý to vycítil.

„Walte,“ řekl pomalu a výhružně. „Budeš se mnou mluvit. Jestli ne, tak…“

„Já nevím, co…“

„Dobře, jak chceš,“ zahučel Černý. „Ukážu ti to.“

Pak se mu vboural do hlavy ještě větší silou než předtím. Walt přitiskl ruce k třeštící hlavě a najednou viděl sám sebe – sám sebe, jak si ve snu, který před několika dny nebo týdny, hraje s malým Charliem. Sen byl dětsky zdeformovaný. Walt byl černý jako bota, větší než ve skutečnosti, a klaunovsky přátelsky se pitvořil a hrál si s dítětem. Vzpomínka dvouletého dítěte na živý sen.

S Waltovým bolestným sténáním se mísil jekot malého Charlieho. Nesl se z těsné blízkosti z džungle.

„Dost, prosím,“ zablábolil nakonec Walt. „Já…“

Bolest povolila. Walt se roztřásl. Charlieho křik v džungli ztichl.

„Jo. Já... Jo, byl jsem to já." 

Černý nabyl lidské podoby. „Mohl bych se tě zeptat, proč jsi to dělal, ale už to nepotřebuju. Musím uznat, že to byl dobrý plán – dostat nás co nejdál tím, že nasadíš malýmu děcku do hlavy pár pěknejch představ. Brečící malý dítě, jeho rozhozená rádoby matka a její vyděšená známá, který mrněti splní první poslední… to není vůbec špatný plán.“ Uznale pokývl hlavou.

„Vlastně jsi dosáhl svého, co?“ pokračoval po chvíli. „Byla to moje chyba, že jsem tyhle věci nesledoval. Ale teď už o tom vím. A obtěžuje mě to. Víš, co to znamená, že ano, Walte?“

Chlapec mlčel.

„Víš, co to znamená. Tohle skončí, Walte. Právě teď.“

Černý se na na Walta zahleděl. Chlapec se opíral o jeden z pevnějších stromků a pozoroval ho. Nic neříkal.

„Ptal ses, co od tebe chci. No, přesně tohle: aby ty tvoje výpravy do cizích myšlenek skončily.“

Walt překvapeně zvedl hlavu. Takže šlo jen o tohle? Vždyť i on sám se rozhodl, že s tím přestane. Přikývl na souhlas. „Slibuju. Skončil jsem s tím. Vážně.“

„Skončils,“ kývl také Černý. „Ale jinak, než si myslíš.“

Trvalo jen okamžik, než to Waltovi došlo.

* * *

Černý by Walta mohl kdykoli zabít. Chlapec sice byl pod Hurleyho ochranou, ale Černý by si nějakou kličku našel, stejně, jako si před časem poradil s odstraněním Jacoba. Problém nebyl s tím, jak Walta odstranit. Problém byl, že Walta nebylo možné odstranit – ne tady.

Walt v sobě měl obrovské množství energie, která ho spojovala s Ostrovem, a nikdo přesně nevěděl, jak k ní přišel. Nevěděl to ani Černý. Při hledání v chlapcových myšlenkách tam nenašel žádnou konkrétní vzpomínku na nabytí schopností, která by třeba mohla dát návod, zda a jak tu energii lze uvolnit.

Kdyby Walt zemřel, tahle energie by se mohla uvolnit a rozkolísat nestabilní zdroje na Ostrově. Ani Černý nevěděl, co přesně by se pak stalo. A riskovat to nechtěl. Mohlo to způsobit to, po čem toužil – uvolnit síly z ostrovního zakotvení do celého světa, a on by mohl konečně jít pryč… ale také se mohl stát pravý opak. Černý nechtěl riskovat.

Chlapec tohle nevěděl, a tak na muže jen zíral. Pod tmavou barvou jeho pleti nebyla vidět bledost. Kdyby byla, byl by bílý jako stěna.

* * *

Černý si tu chvíli Waltovy hrůzy vychutnával. Pak konečně promluvil. „Nezabiju tě.“

Walt dál mlčel.

„Ale něco s tebou udělat musím. Budu na tebe hodný. Dostaneš na výběr, dám ti hned tři možnosti.“

„Za prvé,“ ukázal Černý na Jackově ruce zdvižený palec, „přidáš se ke mně. Bylo by to nejlepší pro nás oba, to si připusťme. Já se zbavím tvých pokusů o zasahování do našich věcí, a ty jenom získáš. Budeš moct bydlet v pohodlí v domcích, jíst lepší jídlo, chodit si, kam se ti zachce, mluvilt s Kate a Claire… a  můžeš se ode mě něco naučit. Je toho hodně, to mi věř. Hodně toho v sobě máš… a když tě naučím s tím zacházet, můžeš dosáhnout obrovských věcí.“

Ve Waltovi se všecko sevřelo. Přidat se k té věci, která ho pronásledovala po Ostrově? Věci, které absolutně nerozuměl? A co hůř… odejít od Hurleyho? Od Hurleyho, který se k němu vždycky choval tak hezky a dal mu to, v co už Walt nikdy nedoufal – pocit domova?

Před očima se mu zjevil Strážcův dobrácký obličej a jeho mohutná postava, kolébající se od oceánu. „Ne,“ bezděčně zašeptal Walt.

„A DOST!“

Černého výkřik vyplašil několik nočních zvířat v džungli a Walta málem srazil na kolena. Zase se roztřásl. „Co…“

„Děláš si ze mě dobrý den? Mluvíme tady o tom, že ty tvoje komunikační pokusy na Ostrově končí, já ti dám trochu prostoru, aby ses mohl nadechnout a uvažovat… a ty s tím začneš znova?“

„Já nechtěl,“ vzlykl Walt. Myslel to vážně. Ve chvílích, kdy byl vyděšený nebo dezorientovaný, se mu to stávalo – prostě to bylo bezděčné volání o pomoc. „Já vážně…“

Černý změnil podobu a obkroužil chlapce. Opravdu nelhal. No dobře. Černý už toho zažil dost a dobře věděl, co dovedou lidé dělat v hrůze a šoku při setkání s ním. Walt v tom nebyl výjimkou. Vlastně na tom byl ještě dobře – neutíkal v panice bez ohledu na cestu, neskákal z oken, nehroutil se v nekonečném hysterickém záchvatu. To, že byl vystresovaný a nekontroloval všecky své myšlenky, bylo pochopitelné.

„Dobře, budeme dělat, že se to nestalo,“ promluvil, opět v Jackově podobě.

„Pojďme k variantě dvě,“ ukázal dva prsty. „Ta obnáší to, že všichni zůstaneme tam, kde jsme. Ty u Hurleyho, vy ve svým táboře, my v našem. Dost daleko od vás,“ zdůraznil, aby dal najevo, že jde vlastně o velice laskavou nabídku. „Ale s jednou podmínkou.“

„Nebudu s nikým od vás komunikovat,“ skočil mu do řeči Walt. „Jasně, že ne.“

„Jasně, že ne,“ napodobil ho Černý – Jackovými ústy to znělo absurdně – a pokračoval.

„Ty ale nebudeš s nikým komunikovat proto ne proto, žes to slíbil, ale proto, že to nepůjde. Protože ty, Walte, teď něco uděláš.“

Chlapec na něj upřel hnědé oči s jedinou otázkou. Nemusel nic říkat.

„Brzy ti řeknu, o co půjde,“ pokračoval Černý. „Ale než ti řeknu to „ale“ za velkoysou nabídkou, nastíním ti ještě třetí variantu. Pokud neuděláš ani to první, ani to druhé, budu tě té tvé síly muset zbavit.“

Waltovi se po páteři projela ledová ruka. „Jak…“

„Jednoduše. Prostě to z tebe vyrvu. Ty v sobě máš energii, já ji v sobě mám taky… a já jí mám víc. Funguje něco jako gravitace. Když budu chtít, vezmu si ji z tebe.“

Walt si vzpomněl na to utrpení, když se mu Černý probíral v hlavě. Znovu se zašklebil v připomínce bolesti.

„Ano, nebude to příjemné. Bude to taková bolest, jako bych ti rval z hlavy mozek a z těla polovinu orgánů. A když to skončí, zůstane z tebe troska. Seberu ti něco, bez čeho neumíš žít, a ještě v tobě zůstane vzpomínka na tu hrůzu, kterou prožiješ. Bude z tebe šílenec s mozkem na kaši.“

Walt si přitáhl paže k tělu a objal si je. Měl zježené chloupky. Trýznilo ho už jen si něco takového představit. Skoro neznatelně a pomalu zavrtěl hlavou. Nebyl v tom odpor, ale prosba. Už jen to, že ho tahle bytost přinutila prosit, ho děsilo a znechucovalo, ale nemohl jinak.

„Takže se vrátíme k variantě dvě, předpokládám.“

Černý se protáhl. V džungli cosi zašustilo. Walt se ani nepohnul a čekal, jaký ortel ho čeká.

„Ty tenhle ostrov rozdělíš.“

* * *

„Cože?“ Walt vytřeštil oči.

„Rozdělíš tohle zatracený místo. Umíš na dálku ovládat to kolo v podzemí, viděl jsem to. A umíš ovládat, kam ta energie prosákne. Takže nasměruješ proud energie tak, aby prošla v jednom dlouhém pásu přes celý tenhle ostrov.“

„To přece…“ 

„Chceš říct, že to nejde? Myslíš tím všecky ty Hugovy řeči o tom, jak je Ostrov rozkolísaný a jak se musí zklidnit a jak se musí usadit proudění energie? No, to je částečně pravda. Proto jsem tě taky neposlal do podzemí, abys s tím jednoduše pohnul. Bylo by to pro mě mnohem snazší, pravděpodobně bych se tě tím zbavil a byl by klid. Ale pro Ostrov je to až moc riskantní. Takže to uděláme jinak.“

V džungli se opět něco ozvalo, ale jak Černý, tak Walt teď byli zabráni do rozmluvy. Jeden se cítil jako vítěz, který si diktuje podmínky, druhý byl zahnaný do kouta a jen čekal na rozsudek.

Černý pokračoval. „Ty posuneš v čase jen malou část tohohle ostrova. Nasměruješ energii tak, aby prošla Ostrovem… a ta část, kudy to projde, se trvale vychýlí z času. Uděláme to tady – jsme v jednom z nejužších míst Ostrova. Budeš to tak mít jednodušší.“ Zatvářil se, jako by byl kdovíjak spokojen se svou shovívavostí.

„To ale nedokážu. Ostrov je obrovskej,“ namítl Walt chabě.

„Ale dokážeš,“ pousmál se Černý. Ten úsměv byl krutý. „Bude to bolet a vyčerpá tě to, možná ti to odebere kus sil už napořád… ale pořád to bude lepší, než varianta číslo tři, nemyslíš?“

Walt se opět stáhl.

„Tak to nebudeme prodlužovat,“ řekl Černý. „Ty si tady pěkně sedneš a uvědomíš si, že pod tímhle lesíkem je jeskyně a v ní obrovský vývěr ostrovní energie. Jo?“

„Jo,“ přikývl Walt váhavě. Zadíval se kolem sebe. A opravdu – cítil to. Černý mluvil pravdu. Bylo to tam. Zdroj energie, další velký vývěr, ještě silnější než ten pod Orchid.

„Přítok energie je v téhle chvíli určitým způsobem… regulovaný. To trošku upravíme a ty si teď připravíš něco jako nálevku, kterou ta energie vyteče ze zdroje nahoru na povrch… a vyvěrá tady v pásu, který se potáhne od jednoho pobřeží k druhému.“

„Co v tom pásu bude?“ zeptal se tiše Walt. Bál se, co se dozví… ale musel se zeptat.

„Upravené časoprostorové vlastnosti,“ odpověděl klidně Černý. „Asi dost výrazně upravené. Co je podstatné… nepůjde jím projít skrz. A to ani tvýma šikovnýma myšlenkama. Energie, kterou vysíláš, když někomu něco cpeš do hlavy, se při průchodu pásmem změní… a tvoje zpráva nedojde v takové podobě, jakou jsi vyslal. Bude z toho změť nesmyslů. Zasahování do cizích snů a představ končí, Walte.“

* * *

Walt se zoufale rozhlédl. „Nerozbije to Ostrov na kusy?“

„Když to uděláš dobře, tak ne. Takových míst, kde proniká energie na povrch, je tady na Ostrově víc. Taky už jsi v nich byl, nepamatuješ? Stávají se tam občas zvláštní věci, ale fyzicky tam ta místa pořád jsou. Dokud má vývěr určitou hustotu energie na určitý prostor, zůstává hmota fyzicky tady. Přesune se až po překročení určité hodnoty. A ty uděláš něco podobného – uvolníš sice na povrch obrovský proud energie, ale rozprostřeš ho po velké ploše.“

„Po tom pásu,“ zamumlal Walt, jak se ujišťoval, že tomu rozumí správně.

„Přesně tak,“ potvrdil Černý.

„A co se stane, až ten vývěr skončí?“

„Ten vývěr nikdy neskončí,“ usmál se Černý. „Ze zdrojů proudí energie už tisíce let. Bude proudit dál.“

„Ale já ho neudržím napořád!“ vykřikl Walt. Vytvořit neprůchodné bariéry, které udrží proud energie v požadovaném prostoru, ho stálo obrovské množství sil, a dokázal je udržet jen chvíli. „Nedokážu to dlouho. Viděls to přece.“

Černý klidně přikývl. „Já vím. Bude stačit, když uděláš prvotní nasměrování. Proudící energie si brzy udělá vlastní koryto a bude pak už proudit sama.“

Walt zoufale sevřel pěsti. Věděl, že po něm Černý chce něco strašného, závažného, s nedozírnými následky. Nechtěl to udělat. Ale zbylé možnosti byly ještě horší.

Poprvé v životě upřímně zalitoval, že u sebe nemá zbraň.

Zadíval se do džungle a napadlo ho, co by se stalo, kdyby se pokusil utéct. Možná by to s ním Černý skončil.

* * *

„Walte, na tohle ani nemysli,“ ozvalo se za ním.

Znovu se otočil k Černému. Jenže otočený byl i Černý.

Oba se dívali do džungle, směrem ke kraji bambusového háje.

Stál tam Hurley, rozcuchaný, zpocený, a pár kroků za ním i Ben se dvěma pistolemi. Jak byli Walt s Černým zabráni do rozhovoru, nevšimli si jejich příchodu. Hurleyho vzbudila před chvílí Waltova zoufalá myšlenka… a okamžitě s Benem pochopili závažnost situace a vydali se na pomoc.

Hurley mluvil tiše, uklidňujícím hlasem. „Walte, hlavně klid. Neudělej žádnou hloupost.“

V chlapci se něco uvolnilo. Strašně zatoužil se ke Strážci rozběhnout, prosmyknout se kolem Jackovy postavy… ale v tu chvíli to Černý vycítil a náhle mezi Waltem a Hurleym s Benem byla kouřová bariéra. Pak se opět zformovala do lidské podoby.

„Všichni zůstanete tam, kde jste. Walte, jestli se pokusíš jít k nim, provedu variantu číslo tři,“ varoval Jackův hlas. Pak přešel do shovívavějšího, skoro až bratrského tónu. „Hugo, víš, že když to nedovolím, neprojdeš kolem mě. A já ti to protentokrát nedovoluju. Dneska jsem tady byl první já a velím tady já.“

Hurley zvedl dlaně na znamení vstřícnosti. „Jo, v klidu. Nechci ti velet. Jen… pojďme to vyřešit. Pusť Walta.“

„Pustím,“ přikývl Černý. „Jen co pro mě něco udělá. Může si sám vybrat, co to bude.“

Kývl na Walta. „Tak která varianta to bude?“

Walt se zoufale zadíval na Hurleyho a prosil ho o pomoc. Nakoukni se mi do hlavy, křičel myšlenkami. Hurley to co nejšetrněji udělal. Černý to s pobavením sledoval.

„To nemyslíš vážně,“ zadíval se Hurley na Černého a udělal krok k němu. Pak se ale zarazil – další krok už udělat nemohl. Prostě to nešlo. Byli jako dva magnety – pokud se správně nenapólují, nemohou se k sobě přiblížit. A Černý je dnes napóloval tak, aby se přiblížit nemohli. Hurley byl bezmocný a věděl to. Přestal si všímat Černého. Mohl jen vysílat uklidňující myšlenky a pohledy k Waltovi. Bude to dobrý, bude to dobrý. Skončí to. Vydrž.

Bylo ticho. Černý už Hurleyho ignoroval, pozoroval Walta a čekal.

Chlapci začaly po tvářích stékat slzy. „Já… ne, prosím. Já nemůžu.“

„Když nemůžeš, tak to bude trojka,“ pokrčil Černý rameny. Pak se Waltovi vřítil do hlavy a odkudsi v nejhlubších hlubinách jeho duše nahmatal cosi příšerně starého, vrostlého do celé Waltovy bytosti… co tam vždycky bylo. Walt tentokrát nedokázal ani zakřičet. Bolest, která se dostavila, ho ochromila tak, že nemohl pohnout ani hlasivkami. Celé tělo se mu sevřelo v příšerné křeči a Walt se zhroutil na zem.

Pak to přestalo a Černý se stáhl.

„Teď jsem to pomyslně vzal do rukou. A teď si představ, že to vytrhnu. A budu to dělat pomalu.“

Hurley za ním zatínal pěsti. „Tohle vážně není potřeba…“

Černý si ho nevšímal. Pozoroval chlapce, který pomalu začínal dostávat pod kontrolu svaly a začal se vzpamatovávat.

„Takže?“

„Ne, už ne,“ šeptl Walt. Věděl, že by to bylo pro Ostrov nejlepší, ale nedokázal to. Tak strašlivou oběť dát nedokázal.

„Takže?“

„Dvojka.“

* * *

„Dobře. Nebudu si brát osobně, že nechceš jít se mnou,“ přikývl klidně Černý. „Tohle bude stačit. Tak dobře, Walte. Dám ti chvíli, aby ses vzpamatoval a nabral trochu sil, protože je budeš potřebovat. A pak se do toho dáme.“

Walt se pomalu posadil a opřel se o stromek. Snažil se posbírat myšlenky, které vířily úplně všude, jen ne tam, kam je měl směřovat – v jeskyni pod hájem. Měl šílený strach a nevěděl, co se stane, až začne provádět to, co po něm Černý chtěl. Vzpomněl si na všecky ty obrovské věci, které dělal, aby se sem na Ostrov mohl vrátit. Vzpomněl si na své měsíce marného hledání pátrání, pak na zlom po havárii letu Ajira 316, na nadějí naplněné dny u novinářky v Los Angeles, potom na euforii z nalezení cesty a celý ten dobrodružný přechod na Ostrov… a dny tady. Dny, kdy začínal mít pocit, že je tam, kde být má, a že se věci budou snad lepšit. Vědomí, že odvedl dobrou práci; že mu Ben a Hurley začínají věřit; že jim může být prospěšný i nadále.

Teď to všecko mohl zničit. Ale nic jiného mu nezbývalo.

Hurley jeho myšlenky vnímal. Tiše promluvil. „Walte, udělej, co musíš. Udělej to. Pak půjdeme domů.“

Ben za ním v zoufalém vzteku sevřel pěsti kolem pažeb pistolí a přerývaně vydechl. Do poslední chvíle věřil, že to nenastane.

* * *

Když čas na Waltův odpočinek uplynul, Černý vyzval chlapce pokývnutím, aby se dal do práce.

„S ničím tam dole nehýbej, to udělám sám. Ty to jenom směruj.“

Walt si opřel hlavu do kolen, přitiskl si pěsti ke spánkům a přenesl se v představách dolů k nádrži. Z vývěru proudila voda spolu s potoky energie. Představil si, jak se záře plazí vzhůru po neviditelné desce, jako by dým proudil mezi dvěma skleněnými tabulemi… a jak ty tabule procházejí celým Ostrovem až nahoru a rozevírají se do obrovského trojúhelníku.

Černý tu představu pozoroval spolu s ním a když usoudil, že je to dobré, vstoupil do vize také. Dole v jeskyni pod hájkem se objevila Jackova silueta a uchopila kámen, čnící uprostřed přítoku. Pohnul s ním.

Pod nohama všech přítomných se ozvalo dunění, které sílilo a dralo se nahoru.

Walt se roztřásl. Ze všech sil, které kdy měl, se snažil příval energie držet co nejvíc v omezeném koridoru… ale sil moc neměl. Vyčerpaly ho předchozí události té noci. K tomu cítil ještě něco dalšího. Jako kdyby…

„Panebože,“ hlesl Ben. „On se na něj napojil. Ten parchant si bere…“

Černý si odebíral energii od Walta, tu energii, kterou chlapec posílal do bariér procházejících Ostrovem. Výrazně tím Walta oslaboval. Pásmo, které vznikalo, se tak rozšiřovalo, protože Walt nedokázal proud energie udržet pevně. 

"Jo," potvrdil ponuře Hurley. "A používá ji na pohyb kamene v tý jeskyni. On sám na Srdce Ostrova sahat nedokáže, ale s Waltovou energií to nějak dovede."

To bylo zlé zjištění. Černý teoreticky mohl zcela změnit proudění energie pod Ostrovem, podobně jako to kdysi udělali Desmond s Jackem, a to by znamenalo, že by Ostrov byl v bezprostředním ohrožení. Dalo se také předpokládat, že by se pak Černý mohl pokusit zabít Hurleyho - když Jack před časem dokázal zabít Černého v Lockově těle, mohlo to fungovat i naopak. A Černý v Jackově podobě a s Jackovými vzpomínkami to musel velmi dobře vědět. 

Ben se zoufale zadíval na Hurleyho a neznatelně tázavě pokývl směrem ke zbrani, kterou držel. Bylo to extrémní, šílené a kruté řešení… ale mohlo Černého plán ukončit. Kdyby Ben náhle ukončil přísun energie od Walta, ukončil by i probíhající proces.

Hurley krátce a ostře zavrtěl hlavou. "Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal," řekl bezvýrazně. "On chce přesně to, co teď dělá." 

* * *

Pak se zvuky zmírnily, jak energie procházela k povrchu. Ozvalo se jakési šumění… a pak se najednou vzduch mezi Černým a Waltem a Benem s Hurleym změnil. Ve tmě toho moc neviděli, ale skoro až cítili jakési napětí a tetelení.

Walt pořád držel představu desek ohraničujících proud, ale síly mu docházely. Lapal po dechu a třásl se, jako by desky opravdu držel vlastníma rukama... které už umdlévaly. 

Po nekonečně dlouhé době ho Černý vyzval, že může přestat. „Podíváme se na to?“

Walt zvedl hlavu. Louče z obou stran osvěcovaly podivný pruh v bambusovém háji, mohl být široký tak tři až čtyři metry a táhl se do tmy a dál do džungle.

Černý zvedl kámen a hodil ho směrem k Hurleymu. Kámen vletěl do podivného pásu… ale už z něj nevyletěl, neviděli jej ani neslyšeli dopad.

Chlapec rezignovaně zabořil hlavu do kolen.

„Vstávej, vstávej,“ pobídl ho Černý. „Můžeš jít domů.“

Walt vytřeštil oči. Stejně tak i Hurley a Ben na druhé straně.

„Jak..“

„Běž za Hurleym. Můžete jít do svého tábora.“

Hurley s Benem to slyšeli jako přes tlustou skleněnou stěnu. Tlumeně, rozmazaně… jako by se slova střídavě sama zpomalovala a zase zrychlovala… ale slyšeli. Ale tohle slyšet nechtěli.

Walt to konečně pochopil. "Ne," prohlásil nešťastně. „Já tam nejdu.“

„Ale běž, Walte,“ zatřásl hlavou Černý. „Neříkej, žes tohle všecko udělal, aby sis nakonec vybral variantu číslo jedna. Nebo… ještě tu pořád zbývá ta trojka. Sice mám pocit, že ti už není moc co vzít… ale zkusit by se to dalo.“

Kouřová podoba se zhmotnila naprosti Waltovi. Mírně kroužila kolem své osy a vypadala jako kobra, chystající se k útoku. Ozvalo se známé chřestivé cvakání.

Chlapec se těžce vyškrábal na nohy a vykřikl: „Nech mě! Vždyť jsem udělal, cos po mně chtěl.“

„A já ti slíbil, že tě nechám ve vašem táboře,“ uslyšel ve své hlavě. „Tak tam běž.“

Walt zoufale hleděl do tetelící se zóny. „Ne. Prosím.“

Černý už neodpověděl.

* * *

„Nemůžeš něco udělat?“ sykl zoufale Ben.

Hurley jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůžu se k němu přiblížit. Nejde to. Zónou bych snad prošel, ale…“

Bezmocně sledovali Walta, opírajícího se o stromek, jak s děsem v očích pozoruje kroužící černý oblak. Pak Černý vyrazil. Snažil se chlapce nahnat do vytvořené zóny. Walt uhnul a zatočil na druhou stranu, na sever. Kličkoval v bambusovém porostu a zabíhal do džungle, ale Černý ho hnal před sebou a nutil ho vracet se zpátky k zóně. "Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče," zněl mu v hlavě chladný hlas té věci. Černý zkoušel vše, aby ho vyděsil a donutil udělat chybu.

Z džungle se začal ozývat dětský křik. Sílil a nabýval na zoufalosti, stejně jako předtím nabýval naléhavosti ten Vincentův. A stejně jako Vincentův hlas se přeléval z jednoho místa na druhé.

Walt běžel jako o život. Nechápal, kde v sobě ještě našel nějaké síly, ale našel je a běžel. Dětský křik ho mátl. Nejprve běžel směrem k němu, ale pak se zvuk ozval z druhé strany a Walt ztratil orientaci. Kroužili po džungli. Waltovi probleskla hlavou vzpomínka na ten šílený sen před několika dny. Kromě vize tábora a tváří v džungli to byla tatáž scéna. Walt ale neměl čas nad tím přemýšlet. Cvakání té věci, praskání stromů a dětský řev ho hnaly dál.

„Ne…ne… ne,“ vyrážel ze sebe přerývaně. Zakopl o liánu a praštil sebou, z rozbitého kolena mu crčela krev, ale zvedl se a běžel dál. Musel.

Stále se snažil běžet pryč od bariéry, ale matoucí dětský křik a Černého nahánění mu to nedovolily. Utíkal dál, plíce mu hořely, na tvářích mu schly slzy… a věděl, že to už dlouho nevydrží. Znovu si vzpomněl na události, které ho na Ostrov dostaly. Najednou chápal, co se v knihách a filmech myslí tím, že hrdinovi v posledním okamžiku prolétl před očima celý život. Viděl maminku, adoptivního otce, Michaela, pak letadlo a Ostrov, pobyt u Druhých, záchranu, život na pevnině, tátův odjezd, pátrání… a potom to, když věci nabraly směr.

A potom Walt směr definitivně ztratil, běžel dál, pak znovu zakopl a po hlavě vletěl do zóny.

Všecko kolem něj se zpomalilo. Uslyšel lidské hlasy – ale nerozuměl tomu, co říkají. Zněly jen jako šepot. Ještě se snažil ten pád ustát a snad rychle přeběhnout přes zónu… ale už to nedokázal. Upadl, zaryl obličej do vlhkého podrostu a zůstal ležet.

V hlavě měl stále své běžící vzpomínky, které setrvačností pokračovaly dál. Viděl soustředěný obličej orámovaný zrzavými vlasy té mladé novinářky. Vzpomínka na ni mu připomněla důvěrně známé noční postupy… a úplné zbytky sil se automaticky naposled pokusily vyslat volání o pomoc, podobně, jako před několika minutami/hodinami/nekonečny volal Hurleyho. Kupodivu to zafungovalo, ale bylo to jiné, než při běžných Waltových komunikacích. Obraz v hlavě teď nevytvářel on sám vědomě, ale odehrával se sám. Navíc byly dva, prolínaly se nebo překrývaly. Jedna vize jako by poskočila nazpět v čase - viděl sám sebe, jak běží džunglí s Černým v patách a zdálky zní jekot Desmondova syna – a druhá poskočila v prostoru a překonala tisíce kilometrů. Viděl Chris Jonesovou, sedící u stolu v neznámém bytě a zamyšleně hladící prstem papírovou krabici. Pak se obraz zastavil a ztuhl uprosted ženina pohybu.

Snažil se zvednout a odplazit se pryč, ale nešlo to. Nedokázal se skoro pohnout ani promluvit. Všude kolem něj zněl ten zvláštní šepot a zdálky křičelo dítě.

Nevěděl, jak dlouho to trvá. Přišlo mu to jako věčnost… a začal dětský křik slábnout a přišla tma.

* * *

Hurley s Benem pozorovali Waltův zoufalý útěk a pád do zóny. Nějakou dobu viděli, jak se chlapec třese jako v záchvatu… a pak se bezvládně hroutí k zemi.

Hurley využil toho, že Černý vše pozoroval z dostatečného odstupu, a rozhodl se zariskovat. Než Ben stihl jakkoli zaregovat, rozhoupal se a vběhl do zóny. Zadržel dech, jako by probíhal pásmem zamořeným jedovatým plynem. Slyšel za sebou, jak Ben cosi křičí, ale nerozuměl mu.

Všecko se zpomalilo. Benův křik se ztlumil v nesrozumitelný a nejasný šepot, Hurleyho pohyby se zpomalily, viděl rozmazaně a jako v mlze, téměř nedokázal odhadnout vzdálenosti… a jen těžko se dostal k bezvládnému Waltovi. Zvedl chlapcovo tělo a přehodil si je přes rameno – v tu chvíli si děkoval za svoji tloušťku, která mu umožňovala unést tělo urostlého puberťáka, skoro už mladého muže – a pak kolébavě a pomalu zamířil ze zóny.

Kdyby v tu chvíli dokázal jednat jinak než intuitivně, asi by se modlil, aby šel správným směrem a nevydal se ze zóny na sever – věděl by, že zpátky už to nezvládne. Běžný smrtelník by to nezvládl naskrz ani jednou. Hurley, který měl díky svému napojení na ostrovní energii více sil se s vlivem zóny poprat, jí projít dokázal. Walt dovedl projít dovnitř, ale ven už ne.

Hurley se vypotácel ven i s Waltovým tělem na rameni na Benově straně a zastavil se jen pár centimetrů od zóny.

„Nezastavuj se, Hugo, pojď dál! Nevím, jestli se to pořád ještě nerozšiřuje,“ zařval Ben.

Hurley udělal několik dalších kroků, zastavil se u Bena, těžce oddychoval a jen sjel pohledem k Waltovi, který mu visel přes rameno. Sundej ho, naznačil Benovi pohledem.

Ben chlapce stáhl ze Strážcova ramena a opatrně ho položil na zem. Walt dopadl zcela bezvládně.

„Jak na tom je?“ zašeptal Hurley s odvráceným pohledem. Aťsi byl Strážcem Ostrova, důstojným a vědoucím, tak některé věci ho stále drásaly a nedokázal se s nimi vyrovnat. Zjišťování, zda jeden z jeho nejbližších přátel je naživu, k těmto věcem patřilo.

Ben se k Waltovi sklonil a po malé chvíli, která Hurleymu přišla jako nekonečná, řekl: „Žije.“ 

Walt dýchal jen velmi lehce. Byl potlučený, ale jinak na něm nebylo vidět žádné zranění.

Černý zmizel v džungli.

Ben s Hurleym zůstali u Walta, dokud se neprobral. Když ho pak dostatečně ošetřili a zjistili, že vnímá a může se hýbat a mluvit, vydali se s ním velmi pomalu směrem ke svému táboru. Walt už po celou cestu nepromluvil.  Oba muži ho střídavě podpírali a druhý vždy střežil okolí… ale už nebylo před čím. Byli odříznuti od nejen nebezpečí, ale i od všeho ostatního.

Zóna za nimi tiše a varovně šuměla.

Pomalu začínalo svítat.