902 - Nový rok, nový řád

 

„No copak to tady máme?“

Bylo poslední ráno roku 2007. Mžourajícího, právě probuzeného Sawyera zaujaly zavřené obývákové dveře v jejich pronajatém bytu, a tak nad ničím nepřemýšlel a rozrazil je. Nemyslel si, že se tam děje něco zajímavého, ale skutečnost ho překvapila.

Na pohovce ležela přikrytá postava. U ní seděl Daniel. Měl křeslo přitažené až těsně k pohovce a nespal. Když Sawyer vletěl do místnosti a začal halasně projevovat svůj údiv, rychle k němu zvedl pohled a položil si prst na rty.

Pozdě. Chris se na pohovce zavrtěla a probudila se. První, co si uvědomila, byla přetrvávající bolest hlavy.

„Danny! Scullyová! Copak jste tady tropili, mládeži?“ pokračoval Sawyer dál rozverně. Měl dobrou náladu. Ta však začala vyprchat, když se podíval pořádně a všiml si Danielova nevyspalého, ustaraného výrazu a Chrisiny bolestné grimasy.

„Neřvi tolik, prosím,“ požádal ho nepříliš laskavě Daniel.

„Okej, už jsem zticha,“ zvedl Sawyer obě dlaně před sebe. „Řekne mi někdo, co se děje? To jste předčasně slavili konec roku a máte kocovinu?“

„Kéž by,“ utrousil Daniel.

Pak sklonil k dívce, něco jí tiše řekl, pohladil ji po rameni a zamířil ven z místnosti. Sawyera popadl za rukáv a skoro ho vyvlekl za sebou.

Sawyer na fyzika nechápavě zíral. Takhle rázného ho nikdy neviděl. „Co se sakra děje?“

Daniel zamířil do koupelny, napustil sklenici vody a probíral se obsahem koupelnové skříňky, dokud nenašel tablety proti bolesti. Pak konečně vzal v potaz Sawyera.

„Chris měla v noci záchvat.“

„Cože?“

„Měla v noci záchvat. Nebyla schopná jet domů.“

Sawyer na něj zaraženě zíral. Pak se vzpamatoval. „Jakej záchvat, sakra? Ví o tom Desmond?“

Daniel uhnul pohledem. „Tomu se stalo něco podobného.“

„To si ze mě děláš dobrej den. Co se sakra děje?“

„Podle toho, co jsem dostal z Chris, to nějak souvisí s Ostrovem.“

* * *

Když předchozího večera dívku přesvědčil, že ve stavu, v jakém byla, opravdu nemůže jet domů a být tam sama, souhlasila, že přespí na jejich pohovce. Nechala se uložit. Daniel si pak přitáhl křeslo, ve kterém odpoledne vysedával Sawyer, a usadil se v něm.

„Klidně spi,“ řekl jí tiše. „Budu tady.“

„Přece tady kvůli mně nebudeš…“

„To nech na mně. Nespat jednu noc mi nedělá problémy.“ Pokusil se na ni usmát a doufal, že to působí co nejklidněji.

Unaveně zavřela oči. Dech, jehož rytmus obvykle indikuje upadání do spánku, se ale neměnil. Po chvíli se zavrtěla. „Dane, ta hlava mě strašně bolí. Nenašel bys, prosím, něco proti bolesti?“

Daniel se zatvářil nejistě. „Chris, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Mělas výpadky vědomí. Nevím, jestli se na to smí dávat léky. Zkus to zaspat, ano?“

Dívka vyčerpaně a zklamaně odvrátila hlavu.

Potom si Daniel na něco vzpomněl. Nechápal, že si to neuvědomil hned. Kdyby se záchvat objevil znovu a byl ještě silnější…

„Chris, promiň, že tě ještě ruším. Ale… potřeboval bych pro všecky případy něco vědět.“

„Hm?“ Obrátila se k němu.

„Máš někoho nebo něco, na čem ti opravdu hodně záleží? Něco, kvůli čemu bys byla ochotná přestěhovat se na druhý konec států nebo tak něco.“

Zadívala se na něj unaveně. „Co to je za otázku, Dane?“

„Řekni mi to, prosím tě. Až ti bude líp, vysvětlím ti to.“

Chris se na chvíli zamyslela. „Moje bydlení. A kdyby to měl být člověk, tak…“ Znovu přemýšlela.

Daniel si ani neuvědomil, že čeká skoro se zatajeným dechem.

„Asi moje sestra. Z rodiny jsme si nejbližší. Je fajn.“

„Dej mi její telefonní číslo.“

„Chceš telefon na mou sestru? Proč?“

„Vysvětlím ti to později. Teď mi ho, prosím, dej.“

Cosi v jeho hlase bylo tak naléhavé, že se unaveně natáhla pro mobil a číslo mu nadiktovala. Pak se znovu odvrátila ke stěně.

Daniel zhasl a posadil se vedle dívky do křesla. Stále se převracela, jak hledala příjemnější spací polohu, ale ke spánku měla stále očividně daleko. Trápila se tak skoro hodinu.

„Nemůžeš spát?“

„Nemůžu,“ povzdychla si dívka. „Já… je mi divně. Mám strach. Bojím se, ře když usnu, stane se to zase.“

Daniel se tvářil soucitně. „Já vím. Ale tím, že nebudeš spát, nic nevyřešíš. Pokud to má přijít, přijde to i za vědomí.“ Kousl se do rtu, když uviděl její výraz a pochopil, že ji moc neuklidnil. Pokusil se najít lepší slova. Nakonec sáhl k těm nejuniverzálnějším. „Neboj se. Bude to dobrý. Budu tady u tebe. Odpočineš si a ráno ti bude líp. Pak zjistíme, co se stalo, a přijdeme na to, co proti tomu dělat. Bude to dobrý.“

Pořád se tvářila nešťastně. „Vážně? Nevyřadíte mě z pátrání? Jsem váš slabej článek.“

„Jak jsi na to přišla? To víš, že ne.“

„Nikomu jinýmu se tohle neděje. Kvůli mně se budou věci komplikovat.“

„Ne tak moc. Jen budeme muset dávat pozor, kam tě bereme a co budeš dělat,“ řekl Daniel. „Ale nikdo tě pryč nepošle. Chyběla bys nám tady.“ Neznatelně se na ni usmál a doufal, že se jeho úsudek nemíjí s úsudkem velení skupiny.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Natáhla k němu ruku, kterou měla složenou pod hlavou. Daniel natáhl svoji a na chvíli pevně, ale jemně stiskl tu její.

Pokusila se o úsměv. Pak mu ruku vymanila a natáhla ji po svém telefonu ležícím na konferenčním stolku, chvíli v něm něco hledala a na minimální hlasitost pustila jednu z uložených písní. Ztemnělým obývákem se rozezněla klidná, utěšující melodie. „Like as bridge over troubled water, I will ease your mind,“ zpívali na starém záznamu Simon a Garfunkel. Chris se poddala známé melodii, která v ní vyvolával iluzi, že věci jsou a budou v pořádku, a znovu zavřela oči. Tentokrát se už neodvrátila a po chvíli konečně usnula.

Když si Daniel byl jistý, že Chris opravdu spí, vypnul nekonečnou smyčku u přehrávání písně. Po zbytek noci mu pak zněla v hlavě. Mohl přemýšlet nad klavírním doprovodem, který v písni zněl, což bylo vítané rozptýlení, aby se celou noc netrápil myšlenkami na právě prožitý incident, se kterým teď ale nemohl inc dělat.

Proseděl u ní celou noc. Občas v prosvítajícím světle pozoroval její obličej. Teď ve spánku se konečně uvolnil. Spala celkem klidně. Nemumlala, nevypadalo to, že by měla dramatické sny. Pozoroval ji a váhal, co dělat. Měl strach se pohnout, aby ji neprobudil, natož pak udělat cokoli dalšího. Ale nakonec se odhodlal, potřeboval to vědět. Když se k ní opatrně natáhl a dotkl se její tváře, cítil teplo a její dech. Oproti té večerní figurinovité strnulosti teď vypadala normálně.

Je to dobrý. Bude to dobrý, opakoval tiše Daniel. Tentokrát tím ujišťoval sám sebe.

* * *

Danielovi bylo jasné, že Sawyer zprávu o nočním incidentu brzy roznese po celém osazenstvu, jakmile se ostatní začnou budit. Usoudil, že sám musí informovat Desmonda.

Jeho bratr stále klidně spal, místností se neslo jeho tiché chrápání. Daniel se trochu zastyděl – celou noc si na něj ani nevzpomněl, a přitom i u něj hrozilo riziko, že se něco stane. On ale celou noc proseděl u Chris. Tohle byla chyba, uvědomil si. Příště si musí na takové unáhlenosti dávat pozor.

Daniel Desmonda probudil. „Brácho, promiň, ale… potřebuju s tebou mluvit.“

Desmond se překulil na bok a ospale zavrčel. „Co je?“

Fyzik se posadil na svoji postel a ztišil hlas. Stručně velitele informoval o tom, co se v noci stalo Chris i o tom, že něco podobného patrně absolvoval i Desmond – jen v mírnější podobě.

„Stalo se to nám oběma zároveň? Co to sakra má znamenat?“

„Něco se děje na Ostrově, obávám se. Myslí si to i Chris. Pamatuješ si něco z toho svého snu?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Vím, že se mi zdálo něco divnýho, ale zaspal jsem to.“

„Seděls na posteli a někomu jsi vyhrožoval, že ti neuteče.“

Desmond si povzdechl. „Ne. Nemůžu si na nic vzpomenout. Je to strašně divný. Normálně… znáš takový to se snama, když se chytíš drápem, tak se ti pak sen vybaví celej. Ale teď ne. Je to jako černá díra. Něco jsi mi nadhodil, vím, že to je pravda…ale nic dalšího nenaskakuje. Kdybys mi to neříkal ty, ale někdo jinej, asi bych ho seřval, že si ze mě dělá stupidní legraci.“

„Tohle není vůbec legrace. Tohle je obrovskej problém. Stalo se to vám oběma v tu samou chvíli. A nevíme, co to bylo a jestli se to nestane zase,“ přiznal Daniel.

„Co se dělo s ní?“

„Přišlo to u ní jako blesk z čistého nebe. Nespala, byla střízlivá, nebyla nijak zvlášť unavená. Chtěla odjet domů, Desi. Jen jsem na chvíli odešel pro něco k pití a když jsem se vrátil, seděla tam úplně mimo sebe. Snad několik minut mě vůbec nevnímala, brácho. Pak se probrala zmatená a s bolestí hlavy.“

„A teď už je teda v pořádku?“

„Vypadá to, že ano. Pořád ji bolí hlava, ale jinak je snad dobrá. Ale kdyby se včeera rozhodla, že pojede domů o něco dřív…“

„Dostala by to v autě.“

Daniel ponuře přikývl. „Mohla narazit do auta před sebou nebo sjet ze srázu. Šlo jí o život, brácho. Dokud nezjistíme, co se stalo, a jak tomu zabránit, nemůže dělat nic rizikovýho. Žádný řízení auta, žádný chození po rušných ulicích… a žádnej kurs střelby.“

Desmond z toho nebyl nadšený, ale musel souhlasit.

Daniel vyrazil ven. Na chvíli potřeboval být sám, chtěl si vyčistit hlavu a promyslet některé věci. To, co si ráno uvědomil – že v noci zcela upřednostnil Chrisiny problémy a vytěsnil Desmonda – ho značně znejistělo. Přemýšlel o tom. Nakonec došel k závěru, že to dávalo určitý bezprostřední smysl. Chris v noci vypadala zle, kdežto Desmond na tom byl celkem dobře. Ale z podrobnějšího pohledu to bylo pochybení. Zatímco dívka se ke skupině přidala takřka na poslední chvíli, tak Desmond byl jeho bratr. A byl to velitel. Desmond a jeho cíl – jeho syn – byli to hlavní, proč tady všichni byli. I sám Daniel. Neexistovala omluva pro to, že se Daniel najednou rozhodl věnovat pozornost někomu jinému, než byl Desmond.

* * *

Osazenstvo bytu se pomalu probouzelo do posledního dne roku 2007. Sawyer opravdu nezklamal a všecky postupně informoval o tom, co se v noci stalo. Chris unaveně seděla na pohovce, stále zabalená do deky. Vypadala už o něco lépe; prášky proti bolesti, které jí nakonec dal Daniel, očividně začínaly účinkovat.

Snažila se odpovídat na zvědavé nebo ustarané otázky, zatímco odrážela snahy o všemožnou pomoc. Nic vlastně nechtěla a nepotřebovala, jen pomalu upíjela kafe. Tohle napadlo Franka. „Páni,“ poděkovala mu, když jí je donesl s několika kusy sendviče. „Snídani do postele jsem snad ještě nikdy nedostala.“ „Akorát to mohlo bejt za trochu lepších okolností a od někoho trochu jinýho, co?“ zasmál se přátelsky pilot. Chris však už nereagovala. Očividně byla stále velmi unavená a nesvá a po nezbytném minimu konverzace prostě odpadla.

„Takže… co teď?“ nadhodil Sawyer, když se všichni po snídani sešli v obýváku. „A nemyslím tím, kam vyrazíme na oslavu novýho roku.“

„Pro nás pět se nic nemění,“ řekl Desmond. „Máme objednanej ten kurs střelby a obrany. Vyrazíme tam hned po novým roce a vrátíme se další den v noci. Já pak v neděli mám závěrečnou zkoušku k tomu kurzu.“

„Pět?“ Chris se zatvářila posmutněle.

Desmond přikývl. „Jo. Chris, ty zůstaneš tady. Promiň, ale nedá se nic dělat. Podle toho, co mi popisoval Dan, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohla jít na střeleckej kurs. Člověk by tam měl jet zdravej, odpočatej a v pořádku.“

Dívka tiše přikývla. Tohle tušila už předtím.

„Co mám místo toho dělat?“

Desmond se zadíval na Daniela. Tohle byla otázka na něj. Fyzik se ujal slova. „Hodně odpočívej, Chris. Hodně spi. Můžeš dál pokračovat v tom vyhledávání možných dalších událostí. Čím větší vzorek budeme mít, tím víc informací nám z toho může vypadnout. Ale… zůstaň přitom doma, jo? Nikam nechoď a nejezdi.“

Chris si povzdychla. „Jak dlouho se budu muset takhle hlídat? Co pátrání v terénu? Co cesta do Yuby?“

Bylo na ní vidět, jak moc ji to trápí.

„Bude to jen na omezenou dobu. Zjistíme, co se stalo,“ slíbil jí Daniel. „Nebo se naučíme s tím zacházet. Dá se to zvládat. Víš… pokud to pochází z Ostrova a tamních energetických průsaků, dá se to řešit zapojením něčeho, čemu se říká konstanta. Je to někdo nebo něco, na čem ti hodně záleží… a co tě, laicky řečeno, dokáže udržet v téhle realitě.“

„Tak proto ses v noci tak divně ptal,“ pochopila Chris.

Daniel přikývl. „Někdy může od dalších záchvatů pomoci už jen uvědomění si své konstanty. A když ne, skoro vždy pomáhá osobní kontakt nebo přímá komunikace. Člověka to ukotví a záchvat by měl přejít.“

Chris přemýšlela. „Takže… pak budu moct zpátky domů?“  

Daniel přikývl. „Zítra tě odvezeme. Dneska tu ještě zůstaneš. Stejně je konec roku a ten většinou nikdo nechce trávit sám…“

„Snad sis, agentko, nemyslela, že tě necháme pít s někým jiným,“ zasáhl do hovoru Sawyer v očividné snaze posmutnělou Chris trochu povzbudit.

Daniel se na něj zamračil. „To ne. Pít alkohol by teď neměla. Určitě ne do té doby, než zjistíme, co se děje.“

„Danny, z tebe se stává otravnej malej diktátor,“ prohlásil otráveně Sawyer.

„Možná. Ale když jde někomu o zdraví, tak je asi kus diktátorství pochopitelný,“ pokrčil rameny Daniel.

Chris zvedla hlavu z opěradla pohovky a znovu se zadívala na Daniela. „Takže budu doma, vy pojedete někam do kšá na výcvik… a co dál?“

„Konkrétní pokyny si projdeme spolu, až ti bude líp,“ nastínil fyzik. „Obecně vzato, podíváme se přesněji na to, co se dělo včera. Uvidíme, jestli si vzpomeneš na něco, co mohlo naznačovat, že se ten záchvat blíží. A podle toho uděláme přesné instrukce. Podíváme se na to později spolu, ano?“

Do hovoru se znovu zapojil Desmond. „Dan má pravdu, Chris. Ta věc s konstantama funguje. Použil to i na mě… a pomohlo to. Neboj se toho, holka, tohle bude dobrý.“

* * *

„Jak to Desmond myslel s tím, že konstanty fungujou?“ zeptala se Chris Daniela, když spolu navečer osaměli v obývacím pokoji. „Vždyť jsi v noci říkal, že se mu něco podobnýho děje taky.“

Daniel se zaskočeně zašklebil. Chris měla talent vystihnout nejslabší místo v předložených informacích. Ale nebylo divu – vždyť byla donedávna úspěšnou novinářkou.

„Víš, ty poruchy, nebo jak to nazvat, mají různé stupně závažnosti. Sny jsou nejlehčí stupeň. U tebe i u Desmonda do až do včerejška zůstávalo na téhle úrovni. Proto jsme to neřešili. U Dese to zůstalo ve snu i včera… ale u tebe to už bylo něco vážnějšího. Tohle už ignorovat nemůžeme.“

„A jaké jsou další stupně?“ zadívala se na něj Chris. „Souvisí to s těma vedlejšíma efektama, kvůli kterým se nemáme moc často vystavovat těm exponovaným místům, nebo jak jsi to říkal?“

Chytání za slovo, kombinování dostupných informací a vytahování těch dřívějších. Další dovednost úspěšného novináře. Daniel si uvědomil, že ho dívka dostává do úzkých. Ve zjišťování informací byla opravdu dobrá. Chvíli přemýšlel, jak upřímný k ní má být. Brzy ale usoudil, že jí lhát nechce. Za prvé to byla cesta k tomu, aby si naběhl do nějaké budoucí konfrontace… a za druhé jí prostě lhát nechtěl.

„Přesně tak, souvisí to s tím. Čím víc energie z exponovaných míst dostaneš, tím horší pak jsou následky. Já sám jsem to nikdy neviděl. Ale podle dostupných informací to v dalších stupních vede k poškození zasaženého jedince, a po fyzické stránce, tak po duševní. Z prvních dvou fází se dostaneš bez následků. Z té třetí už ne. Nechá to na tobě jizvy. Nezbavíš se vzpomínek na to, cos viděla, a s největší pravděpodobností už nebudeš schopná normálního života. Něco jako post-traumatická stresová porucha.“

Chris ho nehnutě pozorovala. „A ta poslední…“

„Jsou ještě dvě. Čtvrtý stupeň znamená, že už se do téhle reality nevrátíš. Prostě… tvoje mysl se zasekne někde jinde. Tady zůstane živoucí tělo bez vědomí a bez vůle.“

„Oživlá mrtvola,“ konstatovala ponuře dívka. „A pátej stupeň je, předpokládám…“

Daniel jen tiše přikývl. „Úplný konec. Smrt.“

* * *

V podobném duchu se odvíjel celý konec roku 2007 a začátek roku 2008. Přelomový večer byl tak ponurý nebo nudný, jak jen si to dovedli představit. Desmond se ve svém pokoji učil k závěrečné zdravotnické zkoušce, Daniel dělal společnost Chris, která stále nebyla ve své kůži, ale přitom jí zmítala touha vědět co nejvíc, Miles se díval na televizi a Sawyer přesvědčil alespoň Franka, aby si s ním otevřel láhev whisky, když ho ostatní členové skupiny poslali do háje. Svolal je aspoň na půlnoční přípitek (Daniel ho Chris povolil), ale po něm se všichni rozešli do svých pokojů se zvláštními pocity.

Ráno Sawyer, na němž vůbec nebyly patrné stopy novoročního zdolávání lahve whisky, oznámil skupině, že si na dnešní den půjčuje auto a jede si něco zařídit. „Tady je půjčovný za auto, benzín bude večer doplněnej na plnej stav.“ Okázale položil padesátidolarovou bankovku na stůl před velitele výpravy.

Desmond ho nesouhlasně pozoroval, ale nic neřekl.

Ozval se až Daniel. „Večer povezeme Chris domů,“ namítl nesouhlasně. „Jak se pak dostaneme zpátky?“

Sawyer pokrčil rameny. „Předpokládám, že tam pojedete jejím autem. A zpátky… jezdí tu snad městská doprava, ne?“

Daniel se zamračil. Tady vzniká napětí, uvědomil si Desmond. Čekal leccos, ale že první známky neshod vzejdou od jeho obvykle klidného bratra, to nepředpokládal.

„Klid, Danny,“ hájil se Sawyer. „Kdyby to bylo potřeba, naberu vás u agentky večer, až se budu vracet. V devět večer budu zpátky a zítra ráno vyrazíme do Phoenixu.“

„Neusnadňuješ to,“ povzdechl si Desmond. „Vůbec to neusnadňuješ.“

„Chceš tím říct, že to komplikuju? Brácho, tady už není co zkomplikovat. Snažím se ve všech těch komplikacích nějak přežít. Víš, někteří z nás mají i něco jako svůj starej život, na kterej nezapomněli nebo se od něj neodřízli. Tak mě nech fungovat, jo?“ Sawyer, který byl většinou nad věcí, najednou vypadal vykolejený a osobně zasažený.

„Fajn,“ přikývl po chvíli Desmond. „Volno jsem vám prodloužil až do zítřka, máš pravdu. Takže si vezmi auto a jeď si, kam chceš. Večer buď zpátky, buď cestou k zastižení na telefonu a zítra jedeme na kurs. Víc není co řešit.“

* * *

Sawyer odjel. Zbytek skupiny si nechal dovézt novoroční oběd a dál se každý věnoval tomu samému jako během předchozího večera.

Navečer se Frank a Daniel dohodli s Chris, že ji zavezou domů. Dívka vypadala spokojeně, že její opečovávané auto odveze právě pilot. Provoz byl relativně klidný. Zanedlouho stáli na konci Obsidian Drive u Chrisina příbytku.

Dívka už se po fyzické stránce cítila dobře. Ke svým dveřím vystoupala sama, odemkla si a pustila zbylé dva muže domů.

V bytě byl klid.  „Asi půjdu hned spát,“ přiznala v předsíni hned za vstupem. Daniel to kvitoval spokojeným přikývnutím.

Pak si přece jen vzal dívku stranou. „Nezapomeň, o čem jsme spolu mluvili. Máš na mobilu nastaveny dvě rychlé volby. První jsem já, druhá je tvá sestra. Kdyby se dělo cokoli divného a ty ses necítila dobře, zavoláš nejprve mně. Stačí jen rychle. Dám ti přesné instrukce. Připomenu ti, že máš zavěsit a okamžitě zavolat sestře. Obsah hovoru bude záviset na tom, jaká bude denní doba. Můžeš dělat, že se chceš jen ujistit, jak se má… nebo že sis spletla číslo a při té příležitosti se zeptáš, jak se má. Důležité je připomenout si pěkné chvíle, které jste spolu nedávno prožily. Oslava Vánoce bude ideální. Tohle… tohle vše by tě mělo vrátit zpátky a udržet tady a teď.“

Chris váhavě přisvědčila, jak si postupně vybavovala instrukce, které dostala už dříve. „A ty mi pak zavoláš zpátky.“

„Ano. Potvrdíš mi, že tvoje předchozí nezvyklé pocity pominuly. Pokud to neuděláš, nebo když mi telefon nezvedneš, volám tvojí sestře já a žádám ji, aby za tebou zajela. Žije relativně nedaleko, že?“

„Jo,“ souhlasila dívka. „Dane… napadlo mě ještě něco. Já… mám ještě někoho, kdo mi je podobně blízkej jako Jenny.“

Daniel se zatvářil překvapeně. „Ano?“

„Jane, moje kamarádka. Vlastně toho o mně ví víc než sestra. Ale má malinkou dcerku… Nebylo by dobrý, abys ji sem posílal, kdyby se náhodou něco dělo.“

„Chris, kdyby se něco dělo, tak stojí za to zburcovat kohokoli. Dej mi, prosím, její číslo. A dej mi mobil, nastavím ti ji jako volbu číslo tři. Kdyby se něco dělo, připomenu ti, koho máš volat.“

* * *

Chris byla doma a Frankovi s Danielem se nechtělo plahočit se domů příměstskou losangeleskou dopravou. Nabrali si jídlo v její kuchyni a pak se odebrali ven a poseděli venku před letadlem. Dopřáli si večeři. Byla jasný, klidný a relativně teplý večer. Rok 2008 se je snažil uvítat co nejpříjemněji.

Pak se Frankův telefon rozezněl. Byl to Sawyer. „Jseš u Scullyové, že jo, kapitáne?“ Ani nepočkal na potvrzení. „Jasně, že jo, Danny přece neřídí. Jestli chcete, vyzvednu vás za půl hodiny.“

Ve slíbené lhůtě plus deset minut navíc je Sawyer vyzvedl. Zamával Chris. „Ahoj, agentko. Dobrou a uvidíme se za pár dní!“ Pak skočil za volant a zamířili do San Fernanda.

Když se vrátili do pronajatého bytu, čekal na ně Desmond. Stál u otevřených obývákových dveří.

„Copak, brácho?“ zatvářil se zkoumavě Sawyer. „Dostanu velitelskou důtku?“

„Ne, Jime. Nebo spíš Time, že?“

Sawyerovi se ten tón vůbec nelíbil. Ale následoval instrukce a odebral se do obýváku. Seděl tam i Miles. Takže porada celé pětice.

Desmond začal. „Pánové… trochu jsem přemejšlel o tom, jak to máme nastaveno. Máme to teď dost… neurčitě. Takže někteří z nás můžou mít pocit, že se můžou kdykoli sebrat a jít si dělat to svoje.“

„Dals nám volno do pondělka. A pak jsi to prodloužil do prvního dne novýho roku. Vešel jsem se do vymezenýho prostoru,“ bránil se Sawyer.

„Jo, já vím,“ přikývl Desmond. „Ale svý plány jsi řekl dnes ráno. To je dost pozdě.“

„S čím máš problém, Desi?“ Sawyer se zatvářil netrpělivě. „Vybal to.“

„Je novej rok. Dobrá příležitost k tomu se někam posunout. Jako dobrovolnická jednotka jsme se tak trochu motali v chaosu. Chtěl bych z vás udělat profesionály,“ řekl Desmond.

„Jak to myslíš?“ vyjevil se Daniel.

„Úplně normálně. Prostě… chci, abyste úkoly v rámci naší skupiny plnili jako profíci. Budete mít danou pracovní dobu a dostanete za to plat. A já budu vědět, že na začátku dalšího pracovního dne vás budu mít na povel. Ať už si v tom předchozím dni děláte, cokoli si zamanete.“

„Ale to přece…“

Desmond mávl rukou, aby bratra umlčel. „Dane, jestli chceš říct, že to není potřeba, tak se pleteš, ono to potřeba je. Jsou to tři týdny od chvíle, kdy jsme začali, a už se nám to začíná rozjíždět. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli si každej z nás bude dělat, co chce. Jo, srdcaři jako ty budou fungovat i ve čtyři ráno… ale ne každej to tak má. Díky, Jime, žes mi to připomněl,“ obrátil se na Sawyera, který dosud vypadal nejistě, protože svým způsobem očekával studenou sprchu. Místo toho přišla pracovní nabídka.

„Chceš mi říct, že nastupuju do práce?“

„Jo, od zítřka. Chceš písemnou smlouvu?“

Sawyer jen odmítavě zatřásl hlavou. „Ne, šéfe. To, že si tady ve volnejch chvílích pobíhám po svejch vlastních aktivitách, nic neznamená. Pořád vím, co jsem ti slíbil a o co tady jde. Dostaneme ho. Jakmile se věci dají do pohybu, počítej se mnou. Taky mám svý důvody, proč to dělám.“

Měli jasno. Někteří ze skupiny obdrželi svůj svazek bankovek coby zálohu na příští týden, jiní Desmonda slušně řečeno poslali do háje. Ale s plánem profesionálního nasazení souhlasili všichni přítomní.

Měl vyřešeny všechny Chris. Ta se poté, co její přátelé odjeli, odebrala do svého příbytku.

V návalu únavy si šla lehnout do ložnice. Po několika hodinách se probudila s pocitem, že už spala dost. Znala to. Byl čas jít na hodinu, dvě do obývacího pokoje, otevřít si knihu, zapnout počítač nebo jít dělat cokoli jiného, než přijde další vlna únavy. Marného vrtění se v posteli, když si nemohla udělat věci po svém, měla po předchozích dvou večerech dost.

Dala si pořádnou večerní koupel a pak se ležérně odšourala do obývacího pokoje. Dodržovala Danielovy pokyny – žádný alkohol. Dobře. Ale chvíle odpočinku s chvílí hudby nebo knihy ničemu neuškodí.  

Její plán na další desítky minut byl jasný. Dokud si nevšimla drobně popsaného papíru, ležícího na konferenčním stolku.