903 - V kontaktu

V sanfernandském pronajatém bytě už málem všichni spali, když se pokojem Desmonda a Daniela rozeznělo vyzvánění telefonu.

„Nemůžeš si to vypnout, brácho?“ zavrčel rozespale Desmond.

„Ne,“ zamumlal Daniel a s neblahým pocitem se natáhl na stůl po telefonu. Bylo mu jasné, že se něco děje. Nebylo moc lidí, kteří by mu mohli volat – tohle číslo skoro nikdo neznal. Skoro nikdo.

Vyskočil z postele a spěchal do obýváku. Když mačkal tlačítko na přijetí hovoru, bušilo mu srdce.

„Ano, Chris? Co se děje? Snad…“

„Ahoj, Dane, promiň, že…“

„Co se děje? Je ti něco?“

„Ne, ne,“ uklidnila ho. „Nic mi není. Ale… něco se stalo. Dane, já… našla jsem tady vzkaz.“

„Cože? Jaký vzkaz?“

„Vypadá to, že…“ Bylo poznat, že dívka váhá, zda má říct to, co si myslí. „Já… Myslím, že to je od Walta.“

„Cože?“

„Dane, myslím, že mi to tady nechal Walt. Leželo to na stole. Píše o tom, co se stalo.“

„Chris, počkej. Tobě se objevil na stole psaný vzkaz?“

„Jo,“ potvrdila dívka. „Večer, když jsem šla spát, tam nic nebylo. Jsem si jistá. Ten papír byl prázdnej. Položila jsem si ho tam sama, abych ráno nezapomněla na…“

Daniel jí skočil do řeči. „Chris, nemohl ti někdo vlézt domů?“

„Ne,“ odmítla striktně. „Když jste odjeli, zamkla jsem se. Pořád je zamknuto, kontrolovala jsem to. Nemohl se sem nikdo dostat. A vůbec, proč by to někdo dělal? A jak by to všechno věděl?“

Daniel chvíli zíral do zdi. Pak se přiměl se vzpamatovat. „Dobře. Je pravda, že… ten chlapec má hodně zvláštních schopností. Vidění na dálku a schopnost pohybovat věcmi jsme už u něj pozorovali. Dejme tomu, že to opravdu byl on. Co píše, Chris?“

„Přečtu ti to.“ Dívka si odkašlala.

* * *

Milá slečno Jonesová,

moc mě to mrzí. Fakt moc. Tohle jsem nechtěl. Myslel jsem si, že ta noční propojení jsou bezpečná. Včera v noci se mně to vymklo. Něco se stalo a já jsem vás hacknul, i když jste nespala. Nechtěl jsem to udělat.

Moc mě to mrzí. Musím s tím přestat, protože z toho mám vážně strach. Nechtěl jsem se na vás napojit a stejně se to stalo. Hurley navrhl, abych vám místo toho psal dopisy. Tak to chci zkusit takhle. Můžu vám psát (i když mi to jde pomalu) a můžu si později přečíst, co mi odepíšete. Můžu to vidět. Jestli myslíte, že to je dobrý nápad, napište mi, prosím. Nechte ležet vzkaz na stole vedle tohoto. Můj vzkaz prosím nepřemisťujte.

Ještě k tomu, co se stalo minulou noc. Na Ostrově je někdo, komu se nelíbí to, co jsem dělal. Chtěl mě přinutit k tomu, abych s tím musel skončit, a povedlo se mu to. Dostal mě. Naletěl jsem, protože jsem idiot. Podělal jsem to a moc mě to mrzí. Hrozně moc mě to mrzí. Jeden člověk kvůli tomu umřel.

Doufám, že vy jste po tom v pořádku. Viděl jsem vás a vypadala jste fakt špatně. Moc mě to mrzí. Snad už se to nebude dít. Udělám všecko, aby se to už nedělo.

Hurley a Ben posílají pozdrav Desmondovi a dalším. Snad jim jejich práce jde dobře. Snad jim to jde líp, než nám tady na Ostrově. Máme ho chránit a držet ho v klidu a místo toho ho trháme na kusy. Hurley říká, že to bude dobrý, ale já nevím.

Napište, prosím, jestli jste v pořádku.

Měl bych asi popřát šťastný nový rok, ale nevím, jak přát něco hezkýho, když je mi takhle.

Mějte se dobře a napište, prosím.

Walt

P. S. Desmondův syn je O. K.

* * *

„Nejradši bych se na to hned přijel podívat,“ prohlásil Daniel, když Chris dočetla.

„To ne,“ odporovala dívka. „Ráno jedete pryč. Za pár hodin vstáváte. Měl bys spát. Už takhle jsem váhala, jestli ti mám volat.“

„Samozřejmě že ano,“ vyhrkl Daniel dotčeně. „Potřebuju o takových věcech vědět, Chris. Tohle je… zásadní.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho.

„Mám mu odepsat?“

Daniel se zamyslel. „Odepiš,“ potvrdil. „Zeptej se ho na něco, co nemůže vědět nikdo jiný než on. Zeptej se ho na něco z těch dní, kdy jste tady spolupracovali.“

Chris přitakala.

„Ráno to prosím vyfotografuj a pošli mi to e-mailem. Pak mu odepiš a zůstaň celý den doma. Měj zamknuto a nikoho nepouštěj dovnitř a nechoď ven. Ať máme stoprocentní jistotu, že se do tvého bytu nedostal nikdo cizí.“

„Tak jo,“ řekla Chris. „A dneska v noci se vyspím tady na pohovce v obýváku. Myslím, že kdyby tu někdo něco dělal, vzbudilo by mě to.“

„Dobře. Moc děkuju, žes mi dala vědět, Chris. Tohle je… důležitý.“

„Jo,“ přikývla dívka. „Půjdu spát. Dobrou noc, Dane.“

„Dobrou noc. Dávej na sebe pozor a kdyby se cokoli dělo, volej. Budu mít telefon u sebe.“

„Budu v pohodě,“ pousmála se dívka. „Ale…“

„Hm?“

„Děkuju.“

* * *

Daniel rychle informoval Desmonda, který vstal a přišel za ním do obýváku. Když zmínil Waltovo PS z dopisu, bylo vidět, že se veliteli ulevilo.

„Takže… Co se to sakra dělo?“

„Muselo tam k něčemu dojít. Walt doslova napsal, že trhají Ostrov na kusy,“ konstatoval Daniel. „Nevím ale, jak moc doslova nebo obrazně to myslel. Mohl myslet sociální vazby nebo trasy po Ostrově, až po opravdu násilné zásahy na úrovni struktury…“

„Můžeš bejt trochu konkrétnější, brácho?“ přerušil ho netrpělivě Desmond.

„Nemůžu,“ pokrčil rameny mladý vědec. „Budu vědět víc, až nám o tom on napíše víc. Až se vrátíme z kurzu, zkusím zformulovat nějaké otázky a snad se dozvíme odpovědi. Zítra mu napíše Chris a zkusí ověřit, zda to opravdu je on. Odepíše mu a pak bude hlídat, jestli to opravdu nenapsal nikdo jiný. Slíbila, že se nehne z domova.“

Desmond se zasmál. „To je chytrý, Dane. Povedlo se ti přesvědčit ji, aby nikam nechodila a nic nepodnikala. Přesně tos chtěl kvůli nebezpečí těch záchvatů, že jo?“

Daniel se skromně usmál. „Vlastně ano.“

* * *

Brzy ráno, v podstatě ještě v noci, vyrazili do Phoenixu. Pět mužů a pět zbraní. V poledne nastoupili na střelnici, kde na ně čekali tři instruktoři. Rozebrali si skupinu na části – nejpokročilejší výcvik nastoupil Sawyer s Milesem, středně pokročilý čekal Desmonda a Franka… a začátečnický kurs započal Daniel.

Od té chvíle se nezastavili. Od první skupiny jen létaly nadávky, pot, špína a prázdné nábojnice a zásobníky, jak se ani nezastavili a drilovali vše, co patří k pokročilému výcviku. Druhá část se cvičila v dynamické střelbě a v jednodušší taktice, jak zneškodnit protivníka a jak krýt spolubojovníka… a třetí se trápila se základy. Večer si pětice zašla na rychlou večeři a pak doslova odpadla do tří zarezervovaných pokojů v nedalekém hotelu. „Ráno v pět tady, chlapi. Zkusíme, jak vám to půjde za tmy,“ zachechtal se hlavní instruktor, když se s Desmondovou skupinou na nedlouho loučil.

Večer Daniel zjistil, že má na telefonu dva nepřijaté hovory od Chris. Telefon sice měl u sebe, jak jí slíbil, ale v tom shonu a hluku celého dne vyzvánění prostě neslyšel. Patrně ale nešlo o nic akutního – poprvé mu volala po poledni, podruhé o chvíli později, a když to nebral, už se dál nehlásila. Zavolal jí. Stál v hotelové recepci a hleděl do rušné noci.

„Dane, ahoj, dík, že voláš. Napsala jsem Waltovi a celej den jsem seděla u toho stolu. Nic se nedělo. Ale kvůli tomu jsem  tě nesháněla,“ vychrlila na něj dívka.

„Ahoj, Chris, taky tě rád slyším,“ zasmál se Daniel. „No… a kvůli čemu jsi mě tedy sháněla?“

„Psal mi profesor Hicks.“

Daniel se napřímil. „Zachytil anomálii, že ano? V tu noc, kdy… se vám to dělo.“

„Jo. Dneska ráno se vrátil do práce po svátcích a našel to v automatizovanejch záznamech z posledních dní. Prý nic takovýho nikdy neviděl.“

„O co jde?“

„To mi neřekl,“ pronesla nespokojeně dívka. „Snažila jsem se to z něj vypáčit, ale nedal se. Že prý to musíme vidět sami. Máme přijet, jakmile to bude možný. Ještě se s ním dohodnu.“

* * *

Další den byl ještě náročnější. V pět ráno na rozespalou skupinu čekali instruktoři, brzy ráno nechutně čilí a plní sil, a drilovali všechny až do pozdně odpoledních hodin. Na konci se s pěticí rozloučili.

„Nevím, chlapi, na co se chystáte, ale pokud to není zrovna zátah soukromý armády proti drogovýmu gangu, tak je šance, že byste to mohli zvládnout. Za předpokladu, že tady zelenáče,“ mávl rukou na Daniela vedoucí instruktor, „necháte v zázemí. Ale vy ostatní jste si vedli celkem obstojně.“ Vedoucí instruktor, který cvičil první skupinu, po poradě se zbylými kolegy uzavřel celý kurs. „A můžu se teda konečně zeptat, kam se chystáte?“

„Budeme vyrážet na výpravu do divočiny,“ prohlásil Desmond. „Chtěli bychom být připravení na většinu toho, co se může stát. Od napadení divokým zvířetem… až po útok člověka.“

„Kdy odjíždíte, chlapi?“ zajímal se instruktor. Když se nedozvěděl jasnou odpověď, kul železo dál. „Kdybyste měli pocit, že by vám prospěla opakovačka, ozvěte se. Není špatný si ty věci dát opakovaně dvakrát, třikrát po sobě s nějakým týdenním odstupem. Líp si to zažijete. A vy vypadáte, že byste tyhle věci chtěli mít zažitý dobře.“

* * *

Na předměstí Los Angeles se vrátili po dlouhé večerní cestě. U řízení se střídali Frank, Miles a Sawyer a všichni byli velice rádi, že mají konečně možnost se na místě řidiče střídat bez obav ze silničních kontrol. Nakonec zdárně dorazili zpátky do San Fernanda. Když se po půlnoci z pátku na sobotu vrátili do svého pronajatého bytu, byli všichni rádi, že jsou zpět. Odpadli do postelí a v sobotu vyspávali.

Odpoledne se začali konečně probírat k životu. Miles se Sawyerem se zavřeli ve svém pokoji a znovu spolu probírali intenzivní střelecký a obranný kurs, Desmond se připravoval na zítřejší závěrečnou zdravotnickou zkoušku a Frank odpočíval. Daniel netrpělivě čekal, jestli se mu ozve Chris s něčím novým, ale novinářka o sobě nedávala vědět. „Nediv se, Muldere,“ usadil ho Sawyer. „Po tom všem, co si s náma v posledních dnech užila, chce asi mít chvilku klidu.“

Skutečnost byla taková, že dívka za prvé neměla zásadní nové informace – Walt se jí dosud neozval s odpovědí – a za druhé se zabrala do vlastního výzkumu. Když se ve čtvrtek po novém roce probudila v prázdném bytě, přijala nové informace od Hickse, splnila Danielovy instrukce ohledně Waltova vzkazu… a pak najednou nevěděla, co dělat dál. A tak se vrátila k tomu, co přitahovalo jeji pozornost v nejvyšší míře - ke své mapě podivných úkazů. Cosi ji napadlo. Zadala do internetového vyhledávače pár hesel. A ještě. A ještě.

Mapa se začala zaplňovat.

Dívka v sobě zkrotila nadšení a přiměla se uvažovat kriticky. To, že se jí něco rýsovalo, ještě nic neznamenalo. A už vůbec to neznamenalo, že by to měla hned hlásit dál. Ne, ne. Danielovi poví jen to hlavní o Hicksově zprávě.

Novinářka v ní se znovu ozvala. Nechtěla předávat neověřené informace… a také na chvíli zatoužila po starém známém pocitu exkluzivity – po vědomí, že v tuto chvíli je to jenom a pouze ona, která něco tuší nebo ví. A že je to jenom a pouze ona, kdo rozhoduje o tom, co, kdy a komu sdělí dál.

Spala dobře a cítila se dobře. A tak věřila, že je pravda to, co stálo v tom dopise od Walta – že už se to snad nebude dít znova. Že to bude dobrý.

* * *

V neděli se začal život vracet do starých kolejí. Sawyer si s Desmondovým svolením půjčil auto, přičemž velitele ráno zavezl na zdravotnický kurs a pak pokračoval po vlastní ose. Opět nikomu neřekl, kam jede. MIles měl určité podezření, ale zatím si je nechával pro sebe.

MIles se tentokrát přidal k Frankovi. Zjistil, že mu předchozí dril vyvolal vzpomínky na Ostrov, jak na první výpravu na Widmorově lodi, tak i roky u Dharmy. Najednou, po tom všem válení v písku a skrývání se za dveřmi s pistolí, se nemohl ubránit vzpomínkám na ty dny a týdny zvratů, šoků, úmrtí… a setkávání s dušemi zemřelých. Chtěl o tom mluvit s někým, kdo tam byl a kdo o jeho schopnosti komunikace věděl. A to byli právě Sawyer a Frank.

Začal rozvolněně. Usadili se s pilotem v obývacím pokoji. Oba si přinesli své zbraně – po kurzu bylo nutné je pečlivě vyčistit, naolejovat a zkontrolovat. Zatímco se oba muži soustředěně zabývali prací, Miles utrousil: „Franku, pamatuješ si na první cestu na Ostrov?“

Pilot se samozřejmostí přikývl. „Jo. Na to se nedá zapomenout.“

„Víš, proč mě tam vůbec vzali?“

„Tebe? No, pokud si dobře vzpomínám, tak ses tam narodil nebo tak něco, ne? A oni chtěli lidi, co tím místem mají co nejvíc společnýho, ne?“

„Jo,“ přikvýl Miles. „A taky… preferovali lidi, co umí něco specifickýho.“

„Ty umíš nějaký ty mimo-smyslový věci, ne?“ Frank už o tom mluvil, jako by to bylo něco naprosto přirozeného.

„Jo. Za určitejch okolností umím komunikovat s lidma, kteří… už nežijou.“

„Jo, teď si na to vzpomínám,“ potvrdil Frank. „Podle té Hawkinsové, nebo jak se jmenuje, to je ostrovní dar nebo tak něco, že?“

„Jo,“ souhlasil Miles. „No… a já teď tak přemýšlím…“

Frank vyčkával.

„Vlastně mi došlo, že půlka týhle skupiny o tom neví. Víš co, Desmond na skoro všecko zapomněl, Dan přišel odněkud, kde mě nikdy neznal, a Chris je Chris. Chystáme se do akce a oni tohle neví. Asi bych o tom měl říct, co?“

„No samozřejmě, Milesi!“ Pilot zvedl hlavu od rozebrané pistole s naprostým údivem. „Pokud to je jeden z důvodů, proč tě poslali na Ostrov, tak to je i jeden z důvodů, proč jseš teď mimo Ostrov. Měls to říct už dávno.“

„Bral jsem to jako samozřejmý, že se to ví. Nejvíc času jsem s Jimem a ten už to bere jako samozřejmost, za ty roky na Ostrově si na to zvykl. Ale nedošlo mi, že zbytek…“

„Řekni to,“ zopakoval Frank. „A řekni to brzy. Ať se o tom ví a všichni se s tím sžijou, než vyrazíme do tý Yuby, nebo jak se ta díra jmenuje. Koneckonců, pokud tam ti kluci umřeli, tak se tahle schopnost může hodit.“

Miles se ošil. „Je to strašně dávno. Nevím, jestli tam po těch letech ještě bude něco cítit. Ty vlivy jsou nejsilnější brzy po úmrtí, pak to začíná mizet.“

Chvíli bylo ticho. Pak Frank odložil složenou zbraň. „Ty, Milesi, a tys s tímhle žil celej život?“

Rozpovídali se.

* * *

Desmondova závěrečná zkouška byla bezproblémová. Organizátoři rozdělili účastníky do několika skupin a ty poté postupně odvedli do zázemí. Na pozemku se nacházelo něco, co vypadalo jako stará paintballová střelnice – lokalita plná zchátralých budov, terénních nerovností, prastarých vraků vozidel a podobně. Každá skupina měla řešit jinou situaci. Desmond se ocitl ve trojici s ráznou blondýnou kolem pětatřicítky a s plešatějícím chlapíkem v podobném věku. Žena se představila jako Amy a prohlásila, že je učitelka v mateřské školce. Henry byl profesionální voják.

Dostali autonehodu. Organizátoři je odvedli k doutnajícímu pomačkanému autu, ze kterého se nesl nářek. Okamžitě se dali do práce. Zmapovat situaci, zjistit, kolik je obětí a zraněných, vyhodnotit jejich stav, určit, zda je možné nebo nutné je vyprostit. Probrat pacienty, vybrat, koho ošetřit nejdříve a kdo počká. Zavolat další pomoc. A pak zraněné udržet při životě, dokud nedorazí pomoc.

Okamžitě si rozdělili úkoly – muži začali vyprošťovat zraněné. Figuranti tvořili celou rodinu. Zraněný řidič bezvládně visel za volantem, žena na zadním sedladle byla zraněná lehce a byla hysterická, dítě vedle ní omámeně poplakávalo a starší dcera na sedadle spolujezdce bylo v hlubokém bezvědomí.

Desmond se pousmál, když si vzpomněl na Sawyerovu mistrnou scénu. Tady aspoň bylo dobře vidět a měl okamžitě přehled o situaci. Hysterická figurantka ho vůbec nepřekvapila. Požádal spolu-zasahující Amy, aby dotyčnou udržela v klidu, a s Henrym se pustili do vyprošťování ostatních.

Zvládli to rychle a dobře. Za čtvrt hodiny už si od nich přebírala zraněné fingovaná záchranka, tři zranění byli při vědomí se základně ošetřenými zraněními a čtvrtý, dívka z místa spolujezdce, byla alespoň stabilizovaná.

Byli nejrychlejší ze čtyř skupin, které se závěrečné zkoušky účastnily. Poté se každý zúčastnil individuálního přezkoušení, kde předvedl základní techniky první pomoci. Desmond dopadl výborně. Když obdrželi certifikáty a individuální zpětnou vazbu, organizátoři se s nimi rozloučili. Na parkovišti se pak skupina absolventů rozhodla, že úspěšné zakončení zajdou završit do nedalekého baru.

O témata nebyla nouze. Probírali nejen dnešní zkoušku a její úskalí, ale celý kurs, a samozřejmě také sebe, svoji motivaci, proč se na kurs přihlásili a co mají za sebou. Byla to rozmanitá směsice lidí. Profesinonální řidič kamionu. Mladá matka, které zemřelo dítě a ona mu nedovedla pomoci. Asi padesátiletá účetní, kterou v zaměstnání vybrali jako nejchladnokrevnější osobu na pracovišti a která tedy byla vedením pověřena, aby dělala provizorního zdravotníka. Několik vojáků. Mladík, který se chtěl stát profesionálním záchranářem, chtěl se připravit a vyzkoušet si, zda na to má. Učitelka z mateřské školky, která zažila ošklivý úraz jednoho z dětí a chtěla být připravena na případné příště. Hodně účastníků se už někdy připletlo k nějaké nehodě nebo podobné situaci… a rozhodli se, že už nikdy nechtějí zažít podobnou bezmoc a rozhodli se absolvovat pořádné základy první pomoci.

K velkému stolu se přirozeně rozesadili podle skupin, v nichž absolvovali hlavní část zkoušky. „Připijeme si na úspěch, ne?“ zavelel jeden z nejvýraznějších vůdců, asi padesátiletý voják, který pracoval ve skladu zbraní. „Chlapi, po tom, co jsem už zažil a viděl v práci, když ti idioti přebírají nový kvéry, jsem si řek, že tenhle kurs fakt potřebuju. Skoro každej měsíc si to tam někomu omylem vystřelí. A někdy se trefí,“ shrnul na začátku svou motivaci.

Strávili tam skoro celé odpoledne. Když se skupina konečně začala rozcházet, zvedla se i Amy, která celou dobu seděla vedle Desmonda. I on se pomalu začal sbírat.

Amy se zamyslela, jako by nad něčím váhala. Pak ho oslovila. „Všimla jsem si, žes měl pár piv. Takže tady asi nemáš auto. Nechceš někam hodit?“ Přátelsky se pousmála, ale v očích jí jiskřila světýlka.

Desmond se na ni překvapeně podíval, ale pak se také usmál. „To by bylo fajn.“

Amy byla stejně dobrá řidička, jako byla dobrá v kurzu. Během cesty se zapovídali. Rozuměli si tak, že si až po nějaké době si uvědomili, že Amy automaticky jede k sobě domů. Bydlela na jižním předměstí L. A. „Ale tam ty asi nechceš, co?“ zasmála se rozpačitě. Zrovna zastavila na světlech na křižovatce.

Když Desmond nic neřekl, pootočila k němu hlavu. Hleděl před sebe a v obličeji se mu zračilo cosi jako nejistota, zmatení a snad i smutek.

„Desi?“ Amy se zlehka dotkla jeho ruky. Najednou toho klidného parťáka nepoznávala.

„Promiň, Amy. Ne, tam nemůžu. Hoď mě prosím někam na sever.“

„Škoda,“ řekla tiše Amy.

„Jo,“ souhlasil. Pozoroval proplétající se vlákna na svých džínách. „Není to kvůli tobě, Amy. Já… nemůžu. Teď ne. Za pár dní odjíždím na výzkumnou výpravu a nevím, kdy se vrátím.“

Semafor přeblikl a Amy zařadila. „Jo… chápu.“

Desmonda to celé mrzelo. Byla to krásná, inteligentní a bystrá žena. Nemusel dělat vůbec nic, aby ji měl, ale věděl, že to nejde. Ne proto, že odjede pryč nebo proto, že neví, kde skončí… ale proto, že se cosi v něm sblížení se ženou vzpíralo. Jako by se něco v něm strašlivě bálo toho, co by to mohlo přinést. Protože už to zažil, a i když dřívější ztráta akutně nebolela, byla rána zacelená jen velmi lehce. Bál se jí dotýkat. A navázat nový vztah by znamenalo nejen se té rány dotýkat, ale začít na ní stavět něco dalšího. Nedovedl si to představit. A navíc by to všecko zkomplikovalo.

„Promiň,“ řekl znovu. „Teď je to se mnou složitý. Nevím, kdy se vrátím a kde pak skončím, víš?“

„To je dobrý. Nemusíš mi to vysvětlovat, Desi.“

„Ne, já ti to nechci vysvětlit. Chci ti říct… Nevím, kdy se vrátím. Ale až se vrátím… nemohl bych se ti případně ozvat?“

Amy se zatvářila překvapeně, ale i trochu potěšeně. „Tak jo. To zní jako plán.“

Když ho za několik desítek minut vysazovala v San Fernandu, podala mu do ruky lístek s telefonním číslem.

„Moc ráda jsem tě poznala, Desi. Měj se co nejlíp a přeju hodně zdaru na té výpravě. A až se vrátíš…“

Desmond př ikývl. „Jo. Ozvu se ti. Budem v kontaktu.“

Nevěděl, jestli nelže, ale v tuhle chvíli chtěl lhát i sám sobě. Podal jí ruku, ale ona se k němu místo toho naklonila a políbila ho na koutek úst. Pak závan svěží vůně pominul, klaply dveře, zavrčel motor a ona byla pryč.

Desmond lístek s telefonním číslem pečlivě složil a schoval do peněženky.

* * *

Dorazil domů, oznámil parťákům, že zkoušku zdárně absolvoval, a zavřel se do svého pokoje. Daniel seděl u pracovního stolu u počítače, kolem sebe hromadu papírů, a byl do něčeho zabraný.

Desmondovi to vyhovovalo. Nechtěl teď chvíli s nikým mluvit. Potřeboval v sobě dnešní věci nechat doznít… a usadit je v jistotě, že udělal dobře. Muselo to být dobře. Jinak to nešlo.

Danielovi se rozezvonil telefon. Jeho bratr ho pozoroval. Fyzikovi po tváři přeletěla nejprve extrémní rozmrzelost, asi proto, že ho někdo ruší z práce. Pak mu tváří problesklo něco jiného. Sáhl po telefonu… a jeho výraz se úplně změnil, přes lehce potěšený, po pozorný až ostražitý. Vyskočil od stolu a vyrazil ven z pokoje.

Desmond se za ním díval. Měl pocit, že jeden z těch výrazů - potěšené překvapení – už dneska někde viděl.

* * *

„Ahoj, Chris,“ ohlásil se Daniel a snažil se znít úplně klidně, ne vylekaně. Než došel na konec chodby, proletěly mu hlavou všecky možné varianty. Tu, že se jí zase něco děje, zatlačil kamsi do kouta vědomí. Není důvod, aby se jí něco dělo. Pravděpodobně jen něco zjistila.

„Ahoj,“ odvětila dívka. Zněla úplně normálně. „Dane… mám pár novinek.“

„Povídej,“ pobídl ji.

„Napsala jsem ten vzkaz Waltovi. A…“

„Odpověděl ti?“

„Jo. Před chvílí se objevila odpověď.“

„Shrň mi nejdřív, cos napsala ty jemu, prosím.“

Chris se zamyslela. „Chtěla jsem po něm víc podrobností o tom, co se jim tam stalo v tu noc. A taky… poprosila jsem ho o upřesňující odpovědi na pár otázek, abych si ověřila, že je to on. Týkalo se to toho, jak mě poprvé kontaktoval, kde jsme se potkali a co jsem mu dala s sebou, když odcházel z mýho bytu… Všecko zodpověděl správně. Všechny ty okolnosti nemůže znát nikdo jinej. Je to on, Dane.“

„Ano, ano, takže to bychom měli,“ souhlasil Daniel. „Co píše?“

Chris sáhla po papíru s poznámkami. „Nebudu to číst, jo? Nechávám dopisy ležet v obýváku, teď jsem v ložnici a mám tady jen výpisky. Takže… Asi bys to měl vidět. Nevím, jestli jsem to pochopila správně.“

„Co píše?“

„Hm… znovu se omlouvá. Píše, že někdo na Ostrově, někdo, kdo nepatří do Hugovy skupiny,“ Chris zpomalila, jak se po sobě snažila přečíst naškrábané poznámky, „ho přinutil vytvořit napříč ostrovem pásmo časoprostorových poruch. Dává ti to smysl, Dane?“

Danielovi přejela po zádech studená ruka.

„Dane, jsi tam?“

„Hm… ano, jsem. Ano, dává to smysl.“ Bohužel, pomyslel si. „Ale… Nepíše k tomu něco víc?“

„Jen málo. Oddělilo je to prý od hlavního tábora. Vypadá to, že se to nešíří. Ale je to nebezpečný, normální lidé tím neprojdou a někdo už tam zůstal. Snaží se to nějak zabezpečit, ale… dobrý to není. Mám ti to prý říct.“

Volají o pomoc, pomyslel si Daniel. Jenže já vůbec nevím, co to způsobilo, jak se to projevuje a jak to neutralizovat. Odtud jim pomoct nedokážu.

„Nezmiňuje se tam ten chlapec o mojí matce?“

„Ne, nic takovýho tam není,“ řekla dívka.

„Chris, potřeboval bych ten vzkaz vidět. Pak bych napsal přesnou odpověď, abych se od nich dozvěděl víc. Myslíš, že bychom se zítra mohli setkat?“

„Kvůli tomu ti taky volám,“ zareagovala novinářka. „Psala jsem si s Hicksem. Prý, jestli můžeme, ať přijedem zítra kolem desáté na univerzitu. Ukáže nám záznamy té anomálie. Vyzvednu tě v půl deváté ráno, jo?“

„Perfektní, Chris. To… Doufám, že nás to posune.“

„Snad jo.“ Novinářka byla v pokušení říci mu o svém zjištění, ale rozhodla se ještě počkat. „Jo a vůbec, Dane… Jakej byl ten kurs?“

Daniel se protáhl. „Hm… nenecháme to na zítřek? To bude na delší povídání.“

„Já mám teď času dost.“

* * *

Ráno Chris dorazila do San Fernanda, jak se domluvili, a pak s Danielem zamířili na univerzitu. Hicks na ně čekal. Měl už na stole připravené grafy a tabulky s číselnými hodnotami. Daniel k nim okamžitě zamířil.

„Takže vyskytla se další anomálie, jak už jsem vás informoval,“ začal Hicks. „Začalo to v úterý 30. prosince…“

„Kolem 21.30,“ skočil mu do řeči Daniel.

„Ano, přesně ve 21.23,“ potvrdil Hicks. „Ale jak to víte?“

Daniel si uvědomil, že si naběhl. „Já… Shodou okolností jsem v té době zkoušel nějaké jednorázové měření a také mi tam vyskočila nějaká nestandardnost. Tak mě napadlo…“

Hicks přikývl. „Asi jste nebyl moc daleko od Altadeny. Ta anomálie je sice prostorově celkem omezená, ale zato je značně neobvyklá. Podívejte se.“

Otočil list z jedné strany, kde graf zachycoval začátek průběhu… a přemítl další a další. Od začátku anomálie už uplynulo několik dní a profesor měl záznamy až do včerejšího večera.

Daniel nadzvihl obočí. „Nekončí to.“

„Nekončí. Je to úplně nový průběh anomálie. Je celkem slabá a omezená… ale konstantní. Trvá to už několik dní.“

„Co to znamená?“ vmísila se do hovoru vědců Chris.

„To bych také rád věděl, slečno,“ usmál se na ni profesor. „Škoda, že na to nemám víc času. Ale výuka a příprava zkoušek mi to teď nedovolí.“

„To je v pořádku,“ prohlásil Daniel. „Vyrazím tam sám. Můžete mi poslat e-mailem popis metodologie vašeho měření, ať dosáhneme co největší kompatibility?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Hicks.

Daniel si cosi poznamenal do zápisníku.

„Profesore, tohle je obrovsky zajímavé. Je škoda, že pokrýváte jen tak omezenou oblast.“

„To víte, omezené financování,“ pokrčil rameny Hicks.

Daniel chápavě přikývl. „Nevíte o někom dalším, kdo by provozoval nějaká podobná kontinuální měření?“

„Zajímá vás jen západní pobřeží, nebo i jiné části Států? Nebo i zahraničí?“

„Cokoli,“ prohlásil Daniel.

Hicks se chvíli zamyslel. „Já sám o sledování jiných lokalit nevím, ale napadá mě jeden člověk. Před časem jsem se s ním potkal na jedné konferenci. Je to celkem mladý geofyzik, pochází odněkud z Evropy, ale už dlouho dělá ve Washingtonu. Má obrovský přehled a určitě bude vědět jak o experimentech v této oblasti jak u nás, tak i za hranicemi. Tím, že nepochází z USA, má o dost větší záběr.

„Můžete mi na něj dát kontakt?“

Hicks zalistoval v malém tmavozeleném zápisníku. „Vystupuje trochu… tajemně. Dal mi tehdy své kontantní údaje, ale odmítl mi říci, jak se jmenuje. Prý by z toho jeho hlavní zaměstnavatel neměl radost. Mám jen tuhle mailovou adresu. Nic se z ní nedá vyčíst.“

Daniel si zápisník přitáhl a adresu si opsal. „Mockrát díky, profesore. Pokusím se s tím člověkem spojit. Moc jste mi pomohl.“

„Rádo se stalo,“ zatvářil se potěšeně Hicks. „Jsem moc rád, že moje dobíhající měření může být někomu ku prospěchu. A můžu vás poprosit, abyste mi dal vědět, pokud přijdete na něco dalšího, nebo pokud se něco dozvíte od toho washingtonského kolegy?“

Daniel slíbil a doufal, že se mu podaří nasbírat alespoň nějaké informace, které bude moci sdílet.

* * *

Když dorazili ke Chris domů, dívka si opsala kontakt na tajemného washingtonského geofyzika. „Zkusím po něm zapátrat na webu. Někdy se dá dost zjistit i podle e-mailové adresy.“

„Můžeš to zkusit,“ souhlasil Daniel. „Ale moc si od toho neslibuj. Tenhle člověk bude hodně obezřetný. Moc rád bych věděl, kdo je ten jeho tajemný zaměstnavatel.“

Pak se zabral do zkoumání Waltovy a Chrisiny korespondence. Jeho obavy se potvrdily – Waltův laický popis odpovídal konstantní anomální zóně. Dobré to v žádném případě nebylo. Co ho alespoň trochu uklidňovalo, byl fakt, že zóna je podle všeho stabilní, konstantní a hlavně prostorově omezená. Waltovi se podařilo vytvořit ji od jednoho pobřeží k druhému napříč celým Ostrovem, ale zdálo se, že to dál do oceánu nezasahuje. Ještě, že tak. Daniel měl obavy z jakéhokoli rozšiřování vlivů mimo hranice Ostrova a tohle by mohlo způsobit hodně problémů.

Začal sepisovat otázky, které by mu mohly pomoci dozvědět se o nově vzniklé zóně víc. Když to po dlouhém přemítání sepsal, přivolal k sobě novinářku. „Můžeš se na tohle podívat, Chris? Je to pro tebe srozumitelné?“

Dívka si pročetla seznam otázek. „No… moc ne,“ přiznala se.

Daniel se zatvářil rozpačitě. „Takže to asi nepochopí ani oni. Kdyby byli v kontaktu s mojí matkou, dala by mi informace ona, ale teď… Zatraceně.“

„Zjednodušíme to. Pojď mi vysvětlit, co přesně od nich chceš slyšet.“

Fyzik se zamyslel. „Zajímá mě, jak přesně ta zóna vypadá. Jakou strukturu má ovzduší, jak se tam láme světlo, jak se tam nesou akustické signály a tak dále. Další důležitá věc je, jaký vliv to má na živé organismy. O tom už  ten chlapec něco zmínil, ale potřebuju vědět víc. Dále…“

Seděli nad seznamem otázek snad půl hodiny. Nakonec byli oba spokojeni. Chris ještě připsala poslední větu: „PS. Pokud můžete, přiberte do komunikace i Danielovu matku.“

Daniel přikývl. „Skvělé, Chris, to je dobrý nápad. Moc děkuju. Pomohlas mi,“ usmál se mladý fyzik na novinářku.

Chvíli ještě něco probírali. Pak vědec požádal, aby ho dívka odvezla do San Fernanda. „Napíšu tomu geofyzikovi. Snad se mi brzy ozve. Mohlo by nás to zase o kus posunout.“

„Jo, za chvíli můžeme jet. Jenom…“  

„Ano?“ zadíval se na ni.

Chris se tvářila trochu rozpačitě.

„Ještě jsem ti chtěla něco ukázat. Víš, když jsem tady byla ty dva dny sama a nesměla jsem z domova, musela jsem se něčím zabavit. Tak jsem začala hledat informace o dalších podivných lokalitách. Zaměřila jsem se hlavně na mizení osob, vize a světelné úkazy, jak jsme si vytyčili už dřív. Dost jsem toho našla. A mám pocit, že jsem v tom našla určité souvislosti. Nejsem si jistá, ale…“

„Ukaž,“ ožil Daniel.

Chris mu ukázala novou, podrobnější mapu, zachycující jenom severoamerický kontinet a oblast Tichého oceánu. Šipky, zobrazující jednotlivé incidenty, byly popsány a označeny daty. Zvýrazněny byly zejména měsíce.

To ale nebylo to hlavní. Většina šipek byla propojena plynulými, přirozenými křivkami.

„Podívej se. Jako kdyby většina těch míst ležela v pásech.“

„Máš pravdu. Tvoří to linie nebo velmi úzké pásy,“ přisvědčil Daniel.   

„Jo. „A většina má společné to, že se děje nad vodou, nad horami nebo v chladnějším období roku, hlavně od září do března. A pokud se ty čáry nebo pásy protnou, bývá to v místě těch nejdivnějších událostí.“

Oba se na sebe nad mapou zadívali. Pak Chris znovu promluvila. „Co myslíš?“ Vypadala napjatě.

Daniel ji pozoroval s úžasem. „Chris… ty bys zasloužila obejmout. Jsi skvělá,“ prohlásil po chvíli.

„Takže to tam vidíš taky?“

„To se nedá nevidět.“

Chris se s úlevou rozesmála a pak to byla ona, kdo koho objal.