Po návratu z prvotního průzkumu pásma byl Walt jako tělo bez duše. Uvědomil si další hroznou věc – co Vincent? Když se o tom zmínil před Hurleym, Strážce mu nabídl, aby s Benem zašli k Rose a Bernardovi. Okamžitě se tam vypravili.
Staří manželé incident zaznamenali, i když naštěstí bydleli
dost daleko. V noci je vzbudily vibrace a pocit, že něco není
v pořádku. Protože neměli ve zvyku vzdalovat se příliš od svého příbytku,
byli v bezpečí a s pásmem nepřišli vůbec do kontaktu. Teď je tedy Ben
stručně informoval o tom, co na Ostrově vzniklo. Nezabředal do podrobností, jak
a proč se to stalo. Podal to jako další novou ostrovní anomálii, se kterou je
nutné se naučit fungovat.
„Jo, o Vincenta se postaráme,“ souhlasil Bernard. „Je to
hodnej kluk a poslouchá. Ve dne se drží poblíž nás a na noc ho prostě budeme
zavírat do domku. Neboj se o něj, Walte.“
„Navíc jsme si všimli, že zvířata se tomu území naprosto
spolehlivě vyhýbají,“ poznamenal Ben.
Horší pro staré manžele byla informace o zákazu střelby.
Bernard sice svou zbraň, kterou si obstaral během let na Ostrově, téměř
nepoužíval, ale byl rád, že ji má. Dozvědět se, že ji nesmí používat ke střelbě
směrem k zóně, bylo nepříjemné. Člověk při pohybu po Ostrově obvykle neměl
přesnou představu o tom, kde je a kterým směrem se dívá, pohybuje nebo míří.
Prakticky to znamenalo, že se střelbě měli vyhnout úplně – kromě střelby směrem
k oceánu, pokud ho viděli.
Hurley s tímtéž poselstvím vyrazil k Druhým.
Potřetí toho dne prošel šumícím pásmem a brzy stanul v síni u Druhých, kde
je s nepříjemným pocitem informoval o svém zjištění o neodhadnutelných
přesunech věcí, které vnikly do pásma, a co to znamená.
Druzí přišli o další možnost bránit se.
* * *
Po setmění vzplála poblíž síně, kde sídlili, pohřební hranice.
Čtyři muži předtím nanosili dříví a uložili tělo. Pak je předali ohni.
Většina Druhých obřad pozorovala zpovzdálí z bezpečí
vchodu do síně a těsného okolí. Skoro nikdo už neplakal. Lidé už toho na
Ostrově zažili hodně a naučili se s tragédiemi vyrovnávat. Jen děti se
s náhlým odchodem muže, kterému říkaly „strýčku“, nedokázaly vyrovnat a ze
síně se nesl jejich pláč.
Cindy, která se od havárie letu 815 starala o malého Zacka a
Emmu, se to vůbec nelíbilo. Dalšího dne, když se děti zabraly do úkolů, které
jim dávala jedna z Druhých žen, aby se alespoň trochu vzdělávaly, zašla za
Eloise. Chtěla si s ní vážně promluvit o podmínkách, které v táboře
Druhých v posledních týdnech vládly. Čím dál více se jí to nelíbilo.
V síni sice byli v bezpečí, ale nesměli chodit ven z úzce
vymezeného prostoru. A teď se ukázalo, že ani tohle omezení nestačí. Nové
nebezpečné lokality vznikaly i tam, kde předtím nebyly. Kdo jim mohl zaručit,
že se něco podobného nestane i v jejich útočišti nebo v jeho těsné
blízkosti? Cindy měla strach, že se něco stane i dětem, které měla na starosti
a které za ty roky přijala za své.
Eloise ji vyslechla. Naprosto obavy mladé ženy chápala.
„Probereme to s Richardem a s Hugem. Pokusíme se něco vymyslet, ano?“
Cindy na ni zůstala chvíli zírat. Takže žádné řešení, jen
odklad problému a abstraktní „probereme to“. „Dobře,“ přikývla nakonec, ale
značně odměřeně. Odešla zpátky k Druhým. Připojila se k dvojici žen,
které připravovaly něco k jídlu, a okamžitě se mezi nimi rozšuměl hovor.
Během dne se pak Cindy s ostatními dávala do řeči
častěji, než bylo obvyklé. Bavili se tiše, ale vzrušeně. „Takhle to dál nejde,“
zaslechla Eloise útržek tichého hovoru. „Jsme tu schovaní jako pouštní krysy.
Takhle se žít nedá.“
Eloise to pozorovala s rostoucími obavami. S Richardem
si uvědomovali, že posledním incidentem se věci změnily. Mezi Druhými, kteří
byli až dosud loajální, nereptali proti nepříjemným životním podmínkám
v síni a snažili se věci snášet co nejvyrovnaněji, se od rána šířil
neklid. Nejprve je zasáhla nečekaná smrt jednoho z klíčových předáků.
Potom je šokovalo zjištění, že příčina tragického úmrtí v podstatě vzešla
z nejbližšího okolí Strážce Ostrova. Ten, který je měl chránit, v podstatě
selhal. Uchýlili se pod jeho ochranu, ale přesto dál umírali. Druzí dovedli být
trpěliví, ale i oni měli své hranice. A Richard s Eloise se nyní obávali,
že jejich hranice právě přetékají.
Po tři dny po Paulově pohřbu zůstávali ve smutku.
Následujícího dne hned po rozbřesku shromáždili skupinu několika mužů a nejzdatnějších
žen a vyrazili k zóně. Nic se nezměnilo. Pás vzduchu se dál telelil, jako
by se nic nestalo, a tiše šuměl. Kolem bylo naprosté ticho a nepohnul se ani
lístek.
Druzí začali budovat zátarasy z větví asi dva metry od
pásma. Měl zabránit tomu nejhoršímu – aby někdo další do nebezpečného místa
vkročil, aniž by si toho všiml.
Když skončily dny smutku, vyrazila Cindy odhodlaně za Eloise
a vzala si ji stranou. Sdělila jí, na čem se shodly s některými dalšími
ženami Druhých.
* * *
Walt s Benem a Hurleym dalšího dne po prvotním průzkumu
pokračovali ve zkoumání zóny. Tentokrát se zaměřili opačným směrem – na moře.
Tetelení vzduchu nad ním vidět nebylo, ale to ještě nemuselo nic znamenat.
Walta nejprve napadlo, že si půjde opatrně zaplavat a pokusí se do míst, kde
předpokládali pásmo, strčit klacek nebo tyč, ale to Hurley nedovolil. „Stačila
by jedna pořádná vlna, Walte, aby tě to hodilo do pásma, a co potom?“
Bena pak napadlo něco lepšího. „Použijme ten člun,“ kývl
bradou k opuštěnému plavidlu, na kterém sem před dlouhými týdny připluli
trosečníci z Hydry.
„To by šlo,“ souhlasil Hurley.
„Můžeme ho přivázat k něčemu na břehu, aby nás proud
nezanesl do toho pásu,“ navrhl Walt.
„Když jím vlna mrští do pásma, nepomůže nám to,“ namítl Ben.
Pak řešení našel Hurley. „Budu vás jistit ze břehu a kdyby
se cokoli dělo, strhnu vás s člunem zpátky. Myslím, že jsem docela dobrá
kotva,“ zasmál se Strážce dobromyslně.
Našli dostatečně dlouhé lano, ukotvili člun a pak se Ben s Waltem opatrně
vydali na průzkum. Začali u místa, kde se na pláži tetelil vzduch. Dvojice opatrně odveslovala asi dva metry od břehu a pak se přiblížila k pásmu.
Walt natáhl pádlo směrem k pásu.
„Nestrkej to…“, vykřikl Ben. Nechtěl, aby chlapec o pádlo
přišel. Ale už ho nestihl zastavit.
Jenže ono se nic nestalo. Walt pomalu mával pádlem ve
vzduchu a nakláněl se. Jistojistě už zasahoval do míst, kde o pár metrů dál na
břehu šuměl vzduch. Tady nad vodou ale nic nebylo.
„Zdá se, že je to dobrý,“ zakřičel Ben na Hurleyho.
* * *
Prozkoumali kus oceánu navazující na pásmo, a zjistili, že tam je skutečně bezpečno. Poprvé po několika dnech se vraceli do tábora s malou špetkou optimismu, která se dostavuje po dobrých zjištěních.
Kromě této skutečnosti Walta trochu těšila ještě jedna věc,
a to, že se mu hned na první pokus povedlo napsat dopis pro tu losangeleskou
novinářku. Hurleyho návrh ho inspiroval. Celý novoroční večer a následující den
přemýšlel o tom, co by jí měl napsat. Dalšího večera, když ulehl do svého
stanu, si představil, že je v jejím obývacím pokoji. Dobře si ho pamatoval
z těch dní, které tam strávil. Na stole leželo několik prázdných papírů a
propiska, jako by na něj čekaly. Pomalu se šeřilo a nikdo nikde nebyl, což bylo
dobré – omezovalo to nebezpečí, že Walt sklouzne do stereotypu a napojí se na Chris.
Tak jo, řekl si chlapec. Zaměřil se na propisku.
Představoval si, jak ji bere do prstů, jak ji zvedá ze stolu… a o tisíce
kilometrů dále se propiska skutečně zvedla, jako by ji někdo držel. Pak začala
na papír psát první slova. „Milá slečno Jonesová…“
Přemýšlel nad každým slovem. Nakonec si povzdychl, dopsal, nechal
tužku spadnout na zpátky na stůl a od představy se odpojil. Teď to bylo na
novinářce.
Dalšího večera Walt do jejího obýváku znovu nahlédl. Vzkaz
ležel dál na stole, ale byl o kus posunutý oproti tomu, kde ho nechal on.
„Přečetla si to,“ zašeptal Walt sám pro sebe do noci. Ale zatím neodepsala. Strašně
moc doufal, že to nebylo proto, že by se na něj tak zlobila.
Odpověď se neobjevila ani další noci, ale příští večer už to
bylo jinak. Walt zase jako obvykle odešel do svého stanu, ale po chvíli se
vyřítil ven. „Hurley, Bene,“ svolal rychle oba muže. Ben vyšel ze svého stanu a
Hurley se přikolébal od oceánu. Walt je vyděsil – v napjatém rozpoložení
posledních dní je jako první napadlo, že se chlapci něco stalo.
„Odepsala! Funguje to! Ta novinářka mi odepsala!“
„No vidíš, Walte!“ Hurley se na něj usmál tak povzbudivě,
jak jen to dovedl.
„Co ti napsala?“ zajímal se Ben.
Walt jim stručně shrnul obsah Chrisina vzkazu. Opatrně
reagovala na Waltovy omluvy ohledně nečekaného napojení, položila mu několik
kontrolních otázek a zajímala se, co přesně se stalo.
„Walte, to je skvělý. To je fantastický, kámo.“ Hurley měl
nelíčenou radost.
Walt se zachmuřil. „Jo, je to fajn. Hlavně ať už se mi ale
nestává, že se na ni zase napojím. To bych se pak mohl jít zahrabat úplně se
vším.“
„Však už se ti daří to nedělat,“ pokusil se ho povzbudit
Hurley.
„Jo, celejch asi pět dní,“ ušklíbl se Walt smutně. „Předtím
jsem to dokázal ještě dýl. A potom stačila jedna pitomá zatracená podělaná noc
a…“
Hurley chlapce, kterého zase dohnal bezmocný vztek z vlastního
selhání, soucitně poplácal po zádech.
Ben chvíli přemítal a pak pomalu promluvil.
„Walte, pokud to funguje tak, že se v kritické situaci
napojuješ na toho, s kým to nejvíc umíš, tak to pojďme přepsat,“ prohlásil
Strážcův pobočník. „Pojďme se cvičit v tom, že se budeš napojovat na mě.“
„Ale já… Slíbil jsem mu, že už to dělat nebudu.“
„Pokud vím, tak jsi slíbil, že nebudeš komunikovat
s nikým ze severu,“ upřesnil Hurley. Podmínky, které jim Černý nastavil,
si velice dobře pamatoval. Přečetl si je hned začerstva, když se té osudné noci
probíral Waltovými myšlenkami.
Walt pokrčil rameny a pak přikývl. „No, vlastně… asi jo. Asi
máš pravdu. Všecko z tý noci si už nepamatuju.“
„Zkusíme to, Walte,“ řekl Ben. „Naučíš se napojovat se
automaticky na mě.“
Walt se na něj zadíval. „Ty… ty se toho nebojíš?“
Ben se lehce zasmál. „Už jsem toho tady zažil tolik, že
tohle snad zvládnu. Myslím, že jsou i horší věci, než být na konci jedné
vyšlapané myšlenkové cesty.“
Večer Walt novinářce nechal druhý vzkaz. Pokusil se blíže
popsat, co se vlastně té osudné noci stalo a jaké jsou následky. Nepsalo se mu
to snadno, ale když potom usínal, bylo mu jaksi lépe. Stalo se sice něco strašného,
ale Ostrov dál fungoval a snad se rýsovala naděje, jak se s novou anomálií
naučit žít. Povedlo se mu najít lepší způsob kontaktu s Jonesovou. A
konečně – Hurley s Benem ho nevinili z toho, co se stalo. Naopak, Ben
se mu snažil být stále víc nablízku a dát mu podporu. A Walt cítil, že to pomáhá.
* * *
Následujícího dne přišel Hurley s tím, že chce, aby se
všichni tři vydali do tábora Druhých. „Vezmeme si loď,“ nastínil Benovi a
Waltovi. Obepluli nebezpečný úsek, kde se na břehu tetelil vzduch. Nic se
nestalo. O chvíli později už s člunem přirazili ke břehu nedaleko
pozůstatků Sochy a zamířili k obydlí Druhých.
Dvoučlenná hlídka Druhých tábor hlídala pozorně. Zaznamenala
návštěvníky a uvedla je do síně. Změna atmosféry byla téměř hmatatelná. Druzí
se věnovali své běžné denní rutině, nikdo neprojevil úžas nebo radost nad tím,
že je v téhle těžké době Strážce a jeho doprovod navštívili. Sledovaly je
pohledy očekávající, napjaté a některé i rozzlobené, ale nikdo k řadových
Druhých němu nepřišel. Doby, kdy s ním Druzí mluvili a přijímali ho
mezi sebe, jako by byly pryč.
Vydali se k nim jen Eloise a Richard. Oba vůdci vypadali
ustaraně. Ulevilo se jim sice, že se sem Strážce a jeho starší i mladší
pobočník bez úhony dostali – znamenalo to, že bariéru lze překonat – ale
očividně je trápilo i něco dalšího.
„Pojďme si promluvit ven,“ řekl po rozpačitém uvítání
Richard. Mávl na třetího zástupce Druhých – Paulova bratra Craiga. Jestli někdo
měl plné právo vědět o tom, co se děje a chystá, byl to on.
* * *
Vydali se k pláži, kde Hurleyho skupina nechala člun.
Nejprve zástupcům Druhých ukázali, v jaké vzdálenosti je možné překážku
bezpečně obeplout. Pak se usadili v písku.
Hurley cítil, že vůdce Druhých něco trápí. „Co se děje?“ zadíval
se na Richarda a Eloise.
„Část lidí chce odejít,“ řekla stará žena.
„Kam?“ vykřikl Ben.
„Na Hydru,“ odvětila Eloise nesouhlasně.
Hurley nepatrně přikývl. Nepřekvapovalo ho to a už vůbec to Druhým
nemohl mít za zlé. Zato Ben vedle něj překvapeně vydechl. Tak velký názorový
rozkol mezi lidmi, mezi nimiž žil tak dlouho a nikdy nezažil větší konflikty,
byl pro něj překvapivý. Druzí si vždy zakládali na své jednotě a na tom, že se
dovedli semknout. Dovedli se spojit proti nepříteli nebo proti jednotlivci,
který představoval ohrožení nebo zradil, to ano, ale aby došlo k tak
velkému názorovému rozkolu, aby se rozdělili… to pro něj bylo neslýchané.
„Věci se změnily. Lidi mají strach,“ řekl Hurley. Nebyla to
otázka.
„Ano. A cítí se… zklamaní.“
Strážce sklonil hlavu. Věděl, co tím Eloise myslí. I on sám
cítil vůči Druhým, že zklamal jejich naděje, i když věděl, že dělal vše, co
mohl, a že v tak rozbouřené době by bez újmy obstál jen málokdo.
„Co chtějí dělat?“
„Přeplavit se na Hydru,“ řekl Richard. „V dřívějších dobách
tam bývalo bezpečno a je tam nějaké zázemí, kde se dá celkem slušně žít.“
Hurley přisvědčil. Věděl, že jeho temný protějšek má
s překonáním moře problém. Byly sice časy, kdy to nějak dokázal, ale teď
už se tak dlouho držel výhradně na Ostrově, že Hurley nabyl naděje, že tohle
zhmotnění navázané na Jacka přes moře přejít nedokáže.
„Kolik lidí chce jít?“ zeptal se.
„Asi polovina,“ odhadla Eloise. „Vede je Cindy. Jakmile má
pocit, že něco ohrožuje její děti, dovede být důrazná. A další ženy se
k ní přidaly. Pamatují si časy, kdy jsme zde děti jenom ztráceli a jejich
přítelkyně kvůli nim umíraly… a chtějí je teď chránit za každou cenu.“
Hurley i Ben souhlasně pokyvovali. Tohle bylo naprosto
pochopitelné. Vždyť i Ben dělal to samé – ze všech sil chránil Alex, nejprve
dítě, pak dívku a mladou ženu.
„Necháte je jít?“ zeptal se Ben.
„Nic jiného nezbývá,“ řekla rezignovaně Eloise. „Násilím je
držet nemůžeme, rozdělilo by nás to ještě víc. Takhle se můžeme dohodnout na
založení druhého sídla, být v kontaktu, spolupracovat a vyčkat, co se bude
dít dál. Z čistě racionálního hlediska to není špatné řešení.“
„Půjde někdo z vás s nimi?“ zeptal se Hurley po
chvíli váhání. Věděl, že to je těžká otázka.
Eloise a Richard se na sebe podívali. „Už jsme o tom spolu
mluvili,“ řekl opatrně Richard.
„A já řekla, že nikam neodejdu,“ prohlásila pevně, skoro až
rozzlobeně Eloise.
„Oba víme, že by to bylo to dobré, Ellie. Jsi žena a Hydru
znáš celkem dobře.“
„Já vím. Ale já nikam nepůjdu. Když jsem se naposled dala
přesvědčit, abych z Ostrova odešla, byla jsem po dalších třicet let
nešťastná.“
* * *
Trošku to samozřejmě přeháněla. Ale základ výroku byl pravdivý, Eloise Hawkingová byla před rokem 1977 rozhodně šťastnější než po něm. Z Ostrova odešla po
incidentu ve druhé polovině roku 1977. Bezprostředně po výbuchu stanice Swan se
Dharma, vědoma si závažnosti situace, rozhodla evakuovat velkou část
zaměstnanců včetně téměř všech žen a dětí, a nabídla pomoc i Druhým. Měli sice
napjaté až nepřátelské vztahy, ale v této situaci, kdy mohlo jít o životy
všech na Ostrově, je dočasně odhodili stranou. Richard, který věděl o Eloisině
těhotenství, ji přiměl nastoupit na jednu z evakuačních plaveb. Charles
Widmore neprotestoval a řekl ženě, ať odjede. Sám zůstal.
Během cesty a následného dočasného pobytu v pevninském
dharmském středisku, kde evakuovaní museli nějakou dobu vydržet, než jim
zaměstnavatel zajistil nové bydlení, se Eloise s některými zaměstnanci
Dharmy trochu sblížila. Všichni se prostě jen snažili navázat normální lidský
kontakt s někým, kdo pochází ze stejného místa a s kým se dalo mluvit
o událostech posledních dní. Normální lidská potřeba, o nic víc nešlo. Dharma
však díky tomu zjistila, jak nesmírně je ta žena od Druhých znalá ostrovních
podmínek a že možná ví víc, než jejich nejlepší vědci.
Nabídli jí pracovní místo. Eloise, vědoma si svého
těhotenství, nabídku přijala s velkým váháním. Věděla však, že to je možná
jediná šance zůstat v kontaktu s Ostrovem alespoň takhle na dálku.
Nikdo jiný jí v tom pomoci nemohl. Přesněji řečeno nikdo kromě Charlese Widmora,
který z Ostrova odcházel a vracel se, jak mu bylo libo. Ale prosit ho o pomoc
poté, co ji poslal pryč, to Eloise nedovolila její hrdost. Byla donucena opustit
Ostrov kvůli dítěti, kterým ji obtížil Charles, musela trpět jeho rozmary a
nakonec by se ho ještě měla doprošovat, aby jí pomohl zůstat v kontaktu
s místem, které milovala víc než cokoli jiného.
Rozhodla se tedy přijmout spolupráci s Dharmou. Vnímala
to i jako určitou pomstu Charlesovi. Z dalších výzkumů, jimž poté u Dharmy
asistovala, vyvodila, že obtíže na Ostrově, způsobené výbuchem Swan, nakonec
nebyly tak vážné a že tehdy nemusela odjet. Widmore to měl tušit. Využil ale
její slabosti a poslal ji pryč. Utvrzovalo ji to v přesvědčení, že se jí chtěl
zbavit. Byla na něj rozzlobená a i to ji pojilo s Dharmou, která vinou
havárie Swan čelila na Ostrově velkému problému. Přirozeně si mysleli, že
havárie byla dílem Druhých, kteří se snažili sabotovat dharmské vědecké úsilí.
S Eloise, jednou z vyhnaných Druhých, tedy našli společnou řeč –
snahu nenechat se odříznout od vlastních cílů a zájmů o Ostrov.
Eloise dostala nenáročné místo ve stanici Lamp Post. Trávila
čas sledováním a zaznamenáváním pohybu kyvadla, průběžných výpočtů polohy
Ostrova a předpokládaných vstupních bran a zkoumáním a doplňováním dharmského
archivu nestandardních lokací a incidentů, dokud její těhotenství nepokročilo a
ona se nerozhodla, že chce porodit své dítě ve vlasti svých předků. Před koncem
roku 1977 dočasně přerušila spolupráci s Dharmou a přesídlila do Británie.
Usadila se v Oxfordu, odkud pocházela její rodina a kde žili i její
rodiče, než se ocitli na Ostrově.
Začátkem ledna 1978 přišel na svět Daniel. Eloise mu dala
příjmení, které za svobodna nosila její matka, dokud ještě žila
v Británii.
* * *
Malý Daniel byl nezvykle klidné a hodné dítě a Eloise měla
tolik volného času, že se jí brzy začalo stýskat po práci a kontaktu
s Ostrovem. Napsala tedy oficiální dopis na dharmské ústředí do Michiganu,
zda by pro ni neměli nějakou příležitostnou práci. Odpověď, kterou dostala
z Ann Arbor, byla více než vstřícná.
Informovali ji o tom, že Dharma v Británii buduje novou
výzkumnou stanici. Měla být dokončena během několika měsíců a nabízela několik
pracovních míst ve výzkumu jevů na jednom specifickém místě. Pro Eloise to byl
příslib další realizace.
Do doby, než bude moci začít pracovat v nové stanici,
ji navíc Dharma pověřila volnějším úkolem. Dopravili jí z Los Angeles
archiv, na kterém pracovala už předtím, a ona začala dokumenty doplňovat o
materiály nashromážděné v britských archivech a knihovnách. Z USA ji
ještě po nějakou dobu zásobovali dokumenty a články o velice podivném incidentu
v Sierra Nevadě v únoru roku 1978, ale pak dharmská pozornost
k podivným událostem polevila a oni se o archiv přestali téměř zajímat.
Eloise se mu ještě nějakou dobu věnovala, jako by skládala nějakou podivnou
kroniku, ale když byla dokončena britská stanice, nastoupila tam a archiv
odevzdala zpět do dharmských rukou. Uložili jej znovu do stanice Lamp Post, kde
už zůstal.
Stanice, kde začala Eloise Hawkingová koncem roku 1978
působit, se oficiálně jmenovala Queen, ale nikdo jí neřekl jinak než Alice.
Byla umístěna ve venkovské oblasti v britském Oxfordshiru, v zalesněných místech,
o kterých si místní už dávná desetiletí a staletí vyprávěli zvláštní příběhy a
spisovatelé jejich střípky spřádali do fantastických příběhů. Místní lidé tam
téměř nechodili, a tak budování podzemního komplexu stanice proběhlo téměř bez
pozornosti veřejnosti. A když zvýšený pohyb v lese přece jen někdo
zaznamenal, vždy bylo možné budování označit za vojenskou záležitost. Bylo
období studené války, a i když napětí už nebylo tak velké jako
v šedesátých letech, kdy svět stál na prahu jaderného konfliktu, dalo se
za vojenské účely schovat leccos a Britové Dharmě toto krytí udělili.
Eloise se v té době nežilo špatně. Část dní pečovala o
malého Daniela a ze všech sil rozvíjela jeho nadání, které se projevilo už
v útlém věku, a na ostatní dny syna svěřovala spolehlivé chůvě a odjížděla
do Alice, kde se s dalšími dharmskými výzkumníky věnovala fyzikálním a
biologickým experimentům a popisům tamní lokality. Prokázali, že na tomhle zalesněném
kusu země je středně intenzivní vývěr energie, který se projevoval velmi
specificky. V něčem jí to místo připomínalo Ostrov.
Když Daniel povyrostl a mohla ho svěřit do péče učitelů,
začala Eloise pendlovat mezi Británií a Los Angeles. Vlivy energie na obou
místech jí cestování značně usnadňovaly a urychlovaly, když se vědělo, jak na
to.
* * *
Věci se znovu změnily začátkem 90. let poté, co Dharma
zaznamenala dramatické události na Ostrově, protože tamní sekce přestaly
komunikovat. Byla to poslední kapka k tomu, aby Dharma utlumila své
výzkumy a zavřela většinu stanic. Vyplynulo to i z měnící se geopolitické
mapy světa, kdy se zcela změnilo rozložení napětí ve světě. Akutní potřeba
výzkumu výjimečných míst se zmírnila. Ale největší vliv samozřejmě mělo to, že
nadšení zakladatelé Dharmy jednoduše zestárli.
Když se v 60. letech začali výzkumům věnovat, bylo jim
kolem 20 a byla to skupina nadšených studentů, kteří v rozvolněných 60.
letech pod různými vlivy, zejména po užití drog nebo při meditacích, naráželi
na různé nezvyklé úkazy, vize a zkušenosti. Když o nich spolu potom mluvili,
zjistili, že se až příliš často opakují, a rozhodli se je začít blíže zkoumat.
Většina těch nejnadšenějších se koncem 60. let cíleně sešla kolem mladých
manželů DeGrootových na Michiganské univerzitě, která byla blízko jednoho z míst,
kde se úkazy a vjemy opakovaly nejčastěji. Začátkem 70. let jim táhlo jim na 30,
byli plní sil, dokončili si formální vzdělání a pod záštitou univerzity
založili Dharmskou iniciativu a plní ideálů o tom, jak změní svět k lepšímu,
se vrhli na výzkum a budování výzkumných stanic.
Jenže uplynulo 20 let a z nadšených studentů a mladých
vědců byli padesátiletí lidé, na kterých se podepsal nejen samotný život a jeho
těžkosti, ale také neodmyslitelné vlivy zkoumaných míst. A samozřejmě přišlo
také prozření, že jejich zkoumání neudělá svět lepším místem. Naopak vše
nasvědčovalo tomu, že by tomu mohlo být přesně naopak, že jejich bádání objevuje
jevy, které mohou být velmi snadno zneužitelné. Útok na jejich hlavní výzkumná
střediska tedy byl poslední tečkou v rozhodnutí činnost Dharmy utlumit na
minimum.
Eloise se v té době už mohla vzdálit z Británie –
Daniel dorostl do věku, kdy nastoupil na elitní internátní střední školu a
začal se naplno věnovat matematice a fyzice, a ona se mohla zase intenzivně zabývat
vlastními záležitostmi. S Dharmou si dojednala, že jí bude plně svěřena do
správy stanice Lamp Post, k níž měla po všech těch letech určitou citovou
vazbu. Přece jen to bylo její první působiště po životě na Ostrově… a naučila
se to místo mít v rámci možností také ráda. Dharmě to vyhovovalo –
zapadalo to do schématu útlumu činnosti.
Eloise tedy část roku trávila v USA a část roku žila
v Londýně, kdy si coby zdánlivě aktivní důchodkyně přivydělávala
v malém klenotnictví a čekala na Desmonda. Nakonec dokonce znovu navázala
kontakt s Charlesem Widmorem a po jeho vyhnání z Ostrova začali svým
způsobem znovu spolupracovat. Nikdy mu ale neodpustila, že on mohl zůstat a ona
ne.
* * *
„Když jsem naposled odešla, byla jsem pak třicet let
nešťastná,“ zopakovala Eloise. „Znovu mě odtud nedostanete.“
„Nikdo vás do toho nenutí,“ řekl mírně Hurley.
„Někdo z vůdců by ale s lidmi měl zůstat,“ namítl
Ben.
„Mohu jít s nimi,“ řekl Richard. „Pokud vše půjde dobře
a naši lidé tam budou v bezpečí, mohu se pak vrátit a tamní velení někomu
předat.“ Podíval se na Craiga. Ten pokrčil rameny a pokývl. Od Paulovy smrti
téměř nemluvil. Richard doufal, že pokud mu časem svěří vedení exilové skupiny,
muži to pomůže překonat šok a jít dál.
Eloise se zamračila. Myšlenka rozdělení osídlení Druhých na
dvě skupiny se jí stále nezamlouvala, i když jejich motivaci chápala. A tohle
probírání konkrétních možností ji vysloveně popuzovalo. Eloise z přelomu let
2007 a 2008 už nebyla ta stará dobrá známá, která měla ve všem jasno a vše
dělala bez pochybností. Od té doby, co neviděla do paralelních realit a
nedokázala si ověřit, že to, co dělá, jsou kroky správným směrem, byla v některých
věcech až přehaně opatrná. A dělení Druhých k těm věcem patřilo.
Richard se na ni zadíval. Oba vůdci chvíli komunikovali jen
pohledy. Nemůžeš je tady držet, říkal Richardův rezignovaný, ale vyrovnaný
postoj. Eloise metala rozzlobené pohledy. Jak se pořád mohou hlásit
k Ostrovnímu lidu, když se dobrovolně a z neschopnosti překonat
strach a nepohodlí vzdálí od toho, co dělá Ostrov Ostrovem? My jsme přece
překonali horší nesnáze. Nakonec rezignovaně zavrtěla hlavou. Dělejte si, co
chcete. Já tady zůstanu.
* * *
„Necháme je jít,“ řekl rozhodně Hurley. „Já vlastně lidem
rozumím. Zklamal jsem je. Teď je na mně a mých pomocnících, abych to tady dal
do pořádku. Úplně chápu každýho, kdo u toho dávání do pořádku nechce být
napřímo. Udělal jsem tady paseku. A jsem vlastně rád, že se lidi rozhodli jít
jen na Hydru.“
Eloise se tvářila stále nespokojeně. „Nevědí, co dělají.
Jestli si myslí, že jim tam bude líp… Netuší, jaké to je, vzdálit se
z energeticky bohatých míst, kde žili po tak dlouhou dobu.“
„Víte, o čem mluvíte, že?“ zadíval se na ni Ben.
„Samozřejmě, že vím, o čem mluvím, Benjamine. Tenkrát před
třiceti roky to bylo jako mít abstinenční příznaky. Chvíli to vydržíš, ale při
dlouhodobém pobytu mimo Ostrov… Ostrov je droga. Čím déle na ní jsi, tím hůř ti
je, když musíš odejít. Byla jsem matka, která kvůli dítěti musela vysadit
drogu. Jedinou záchranou mi bylo, že Daniel to měl v sobě také. Vlastně mi
pomohl překlenout nejhorší období. Byl mi takovým malým Ostrovem.“
Teď se už usmívala, vzácné útržky hezkých vzpomínek ji
přemohly. „A nakonec jsem díky němu znovu našla i ten skutečný Ostrov a mohla
jsem se sem vrátit. Jen díky němu. Věděla jsem, že to je moje zázračné děťátko,
které mi pomůže. Když se narodil a poprvé jsem ho viděla, získala jsem zase po
dlouhé době naději, že se věci dají správným směrem.“
Eloise se znovu zasnila, když se rozpomněla na vzácné chvíle
mateřské něhy, i když v jejím případě ta něha byla značně vypočítavá. „Byl
tak… vědoucí. Novorozené děťátko, které sotva mžouralo na svět… ale tvářilo se,
že už vše ví. A já mu to od té chvíle věřila. A už to je třicet let.“
Pak se zarazila. „Počkat. Kolikátého ledna dnes je?“
Ben se podíval do svého zápisníku, který nosil v kapse
a kam si dělal důležité poznámky – například o tom, jak plyne čas. Na Ostrově
se už oprostili od elektronických zařízení – za prvé je často postihovaly
poruchy, za druhé stejně neměli dostatečnou zásobu baterií a brzy by jim došly.
„Pokud se nepletu, tak je šestého.“
„Za dva dny má narozeniny,“ zjihla Eloise. „Třicet let.“ Pak
se zadívala na Walta. „Chlapče, až budeš psát vzkaz pro jejich skupinu… připiš
tam, že Danielovi přeji vše dobré a že ho nikdy nepřestanu mít ráda, ať se
stane cokoli.“
Rozešli se. Eloise a Richard nesli do Síně zprávu, že kdo
chce, může se připravit ke stěhování na Hydru. Zároveň začali uvažovat o
možnostech komunikace mezi hlavním Ostrovem a Hydrou.
Walt, Ben a Hurley se vrátili do svého tábora. Walt po
poradě s Benem a Hurleym odepsal Chris Jonesové a upřesnil, co se stalo
v oblasti pásma a jaké to má následky a že se snad daří oblast ošetřit,
aby se při běžném provozu na Ostrově vyhnuli akutnímu nebezpečí. Správně a
stručně to vše zformulovat a napsat na dálku bylo náročné. Když se to nasčítalo
s nelehkým dnem, bylo už té námahy moc. Walt vzkaz nekončil tak, jak
chtěl. Nakonec jen naškrábal „musím spát. Dobrou, W.“ a vyčerpáním usnul.
* * *
Chris Jonesová našla vzkaz v neděli večer, v pondělí
jej s Danielem zpracovali, připravili upřesňující otázky a ona hned večer
odepsala. Něco ji přitom napadlo. Napsala svůj vzkaz na papír, ale pak se
prohrabala svou skříní s pracovními záležitostmi a našla tam tablet.
V redakci jej před časem pořídili všem redaktorům, kteří se občas vydávali
na reportážní cesty, ale ona si na něj nikdy nezvykla. Teď jej zapnula, dobila
baterii a přepsala tam svůj vzkaz. Položila pak tablet vedle psané verze. Možná
se tak chlapci bude komunikovat lépe, říkala si.
Walt její vzkaz našel hned dalšího rána a málem zajásal
radostí. Tohle byl skvělý nápad. Psaní pomocí dotyku na zařízení bylo mnohem
snazší. Upravit pár elektronických jedniček a nul bylo mnohem jednodušší než fyzicky
pohybovat a vyvíjet tlak s klasickým perem.
Pečlivě si její vzkaz, obsahující upřesňující dotazy od
Daniela, zapamatoval, přetlumočil jej Hurleymu a Benovi a hned dopoledne se
pustili do sestavování odpovědi. Dali dohromady co nejpřesnější informace,
které byli schopni shromáždit, a Walt si udělal stručné poznámky. Večer je dálkově
přeťukal do Chrisina tabletu.
Druzí, kteří se rozhodli odejít, si v síni pod Sochou
připravovali své věci a chystali se k odchodu.
* * *
Chris Jonesová našla další Waltův vzkaz, tentokrát čistě
elektronický, ve svém tabletu. Byl výrazně delší než ty předchozí. Chlapci
očividně modernější způsob komunikace vyhovoval. Odepisoval mnohem podrobněji a
snažil se co nejlépe zodpovědět její, respektive Danielovy dotazy na stav
časoprostorové anomálie na Ostrově.
Zaujalo ji však zejména připojené PS na konci vzkazu. „P. S.
Eloise zdraví Daniela. Přeje mu všecko dobré ke třicátým narozeninám a
vzkazuje, že ho má ráda, ať se děje cokoli. (Píšu to pozdě, já vím. Je to moje
chyba, ne paní Eloise, ta to řekla včas.)
Chris se na dovětek překvapeně zadívala. O blížících se
Danielových narozeninách neměla ponětí. Navíc ze vzkazu jasně nevyplývalo, kdy
přesně fyzik své narozeniny oslaví. Tak či tak usoudila, že by mu měla sehnat
nějaký dárek.
Poslala Danielovi textovou zprávu, že obdrželi Waltovu
podrobnou odpověď a že se nad ní zítra mohou sejít nebo si zavolat. Dovětek
vzkazu si zatím nechala pro sebe. Dlouho do noci přemýšlela a ráno vyrazila do
města. Zatímco řídila, rozezněl se jí telefon. Byl to Frank. Očividně byl
ustanoven hlavním komunikačním důstojníkem celé skupiny. „Ahoj, Chris. Mám ti
od velitele vyřídit, abys dnes na oběd dorazila k nám do bytu. Svolal
celou skupinu. Vypadá to, že má na srdci něco důležitýho, ale absolutně netuším
co. Dorazíš, jo?“
Potvrdila a tiše se zasmála. Na rozdíl od Franka už tušila.
* * *
Zazvonila u dveří bytu v San Fernandu krátce po dvanácté.
Otevřít jí přišel Daniel. Chris se široce usmála. „Všecko nejlepší k
narozeninám, oslavenče,“ vypálila na překvapeného fyzika a dlouze, kamarádsky
ho objala.
Daniel zíral v úžasu. „Ale… jak to víš?“
„Mám svý zdroje,“ zazubila se Chris.
„Pojď dovnitř, Scullyová,“ zahalekal z bytu Sawyer. „Máme
na stole oběd a jsme hladoví.“
„Jo, hned jsme tam,“ odtušila dívka. Pak se znovu obrátila
na na Daniela. „Chceš dárek a přání hned teď, nebo až s ostatníma?“
„Nejradši bych to odbyl tady. Moc na ty hromadné oslavy
nejsem, víš? Ale obávám se, že by mi to spočítali,“ zasmál se Daniel. „Pojďme dovnitř.“
Pak se ale zarazil.
„Ještě mi ale řekni jednu věc. Vážně, odkud to víš, že mám
narozeniny?“
Dívka ho pozorovala stále s úsměvem a moment váhala,
jak moc ho má napínat. „Prozradili to z Ostrova. Tvoje máma ti přeje
všecko nejlepší. Až se k tomu dostaneme, dám ti to přečíst celý. Píšou i
podrobnosti o tom úkazu, který jsi chtěl vědět.“
Daniel přikývl. „Podíváme se na to později. Teď pojďme
dovnitř, nebo to schytáme.“
Vydal se za Chris a snažil se rozklíčovat své podivné
pocity. Odpověď, že o jeho narozeninách ví od jeho matky, která to vzkázala
přes Walta, byla zcela nasnadě. Tak proč cítil mírný náznak zklamání, jako
kdyby doufal, že dívka přizná, že si informace o něm dohledala sama… protože by
tím o něj projevila určitý zájem? Zahnal tyhle svéhlavé myšlenky, které jako by
měly tendence dělat si, co chtějí, někam pryč. Tímhle směrem uvažovat nechtěl. Nesměl.
Nestálo to za to. Nebylo to pro něj.
* * *
V obývacím pokoji panovala pohodová nálada. Dosavadní zvěsti
o dramatickém vývoji věci na Ostrově ani následky záchvatové noci jako by sem
teď vůbec nedoléhaly. Po slavnostním obědě přijal oslavenec gratulace od všech
přátel. Dárky si však rozbalit odmítal, prohlásil, že se na ně chce podívat
později a sám.
Chris mu popřála jako poslední. Neprotahovala to. „Všecko
nejlepší, Dane,“ zopakovala znovu. „Ať ti klape všecko, do čeho se pustíš… s náma
i bez nás. Přeju ti všecko to, co si přeješ ty sám. A ať je toho bohatě.“ Podala
mu tašku s dárkem, usmála se na něj, pak se trochu natáhla a lehce,
symbolicky ho políbila na rty.
Sawyer hvízdl.
Daniel lehce zrůžověl, ale přesto se na přátele zahleděl
pobaveně. „Je mi jasné, že se někteří z vás právě chtěli začít dětinsky
radovat a začít dělat vtipy na můj účet. Tak vám to trochu pokazím. Ano, šprt
právě dostal pusu od děvčete,“ zazubil se. „Šprt dostal pusu, ví to, nikdo
další to nemusí zdůrazňovat a opakovat. A ne, nebyla to první pusa v celým
životě. Stačí?“
Sawyer na něj zíral ve veselém úžasu. „Teda, Danny, tys nám
dospěl. Ty třicátiny na tobě jsou znát.“
„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu.“
„Poklonu ti vyseknu, až tohle vypiješ. Na tvoje zdraví,
vědátore.“
* * *
Posezení nebylo příliš dlouhé. Po chvíli se Daniel omluvil,
že si chce jít rozbalit dárky – sám ve svém pokoji. Věnoval přitom významný
pohled Sawyerovi. Už tušil, že od parťáka může čekat kdejakou poťouchlost… a
neměl v plánu absolvovat to před celou skupinou. Odebral se k sobě.
Ostatní pokračovali v posezení a v hovoru. Desmond
si přisedl k novinářce. „Chtel jsem s tebou mluvit, Chris. Nevím, jestli
ti ostatní už řekli o té… organizační změně, abych tak řekl.“
V dívce hrklo. „Cože? Co se změnilo? Něco kvůli tomu
mýmu… stavu před pár dny?“
„Ne, ne,“ uklidnil ji velitel výpravy. „Rozhodl jsem se ale,
že chci, aby mi všichni v týmu fungovali co nejspolehlivěji. Dohodli jsme se,
že budeme fungovat jako pracovní tým. Každej z nás bude dostávat plat,
budeme mít stanovenou hierarchii, každej bude mít svoje úkoly a bude je plnit. Doteď
to byla tak trochu anarchie a to není moc dobrá strategie, vzhledem k věcem,
který se dějou a do kterejch se budeme pouštět.“
„Takže mě najímáš do týmu?“
„Beru to jako formalitu; už jsi koneckonců souhlasila před
časem,“ odtušil Desmond. „Jo, najímám. Pokud teda pořád platí, že do toho jdeš
s náma.“
„Platí a nabídku přijímám,“ kývla s upřímnou radostí Chris.
„Díky. Snad se budu brzy moct zapojit naplno.“
„Jak ti vůbec po tom všem je?“
Chris pokrčila rameny. „Dobrý. Snad to bylo jen výjimečný a
už se to nebude…“
Jejich rozhovor přerušil Danielův výkřik, který se ozval z pokoje.
Vzápětí se mladý vědec vyřítil do obývacího pokoje k ostatním.
„Co je, Danny?“ zvedl udiveně Sawyer oči od sklenky a
rozhovoru s Milesem. „Rozbalils nějakej sprostej dárek?“
Daniel po něm jen mávl rukou, jako by Sawyerovo urputné
vtipkování zaháněl někam pryč. Zadíval se především na Chris. „Ozval se mi!“
Dívka zprvu nechápala. „Cože? Kdo?“
„Ozval se mi! No, ten..“
„Tobě se ozval chlap, vědátore, a ty se z toho tahle
raduješ? Teda,“ pokračoval Sawyer rozverně. Bylo vidět, že už měl pár
skleniček.
„Zmlkni, Jime,“ šťouchl ho Miles. „Tohle nevypadá jako vtip.
Kdo se ti ozval, Dane?“
„Ten geofyzik z Washingtonu.“
Jeden pohled se rozjasnil pochopením, další stále nechápaly.
Daniel jim stručně vysvětlil, jak na univerzitě získal od Hickse kontakt na
tajemného kolegu, odborníka na geomagnetismus. „Včera jsem tomu člověku poslal
mail. A teď mi přišla odpověď.“
„Když vidím, jak jsi nadšenej,
asi tuším, jaká ta odpověď je,“ nadzvedla Chris obočí. Teď už se usmívala.
„Píše, že se se mnou klidně setká. V polovině příštího
týdne se vrací z konference a pak můžu přijet do Washingtonu. Sejdeme se a
probereme, co mě zajímá.“
Žádné komentáře:
Okomentovat