707 - V pasti

Eloise Hawkingová se na ostrov dostala před několika dny s Widmorovým týmem. Byl to její bývalý muž, který ji přesvědčil k návratu. Vlastně jí ale nedal na vybranou.

„Budu tě potřebovat, Ellie. Může se to zvrtnout. Sama víš, jak je nepoddajný… Potřebujeme pojistku. A někoho, kdo se o ni postará. Někoho, jako jsi ty.“

Může se to zvrtnout.

To Eloise věděla velmi dobře – a proto souhlasila. Připojila se k Widmorovu druhému týmu, během plavby ponorkou však zůstávala v ústraní své kajuty. Jejím úkolem bylo postarat se, aby ta poslední pojistka zůstala zachována v pořádku… a aby se o ní nikdo nedozvěděl.

Eloise zůstala v ústraní i po návratu na menší ostrov. Zatímco Widmore a jeho lidé plánovali, jak dosáhnout svého cíle a jak znovu ovládnout Ostrov, ona se usídlila v bezpečném úkrytu ve stanici Hydra… a hlídala pojistku.

Pojistku, kterou chtěl Widmore na Desmonda použít v případě krajní nouze, kdyby kladl odpor a nechtěl udělat, co se po něm vyžadovalo.

Tou pojistkou byla Desmondova rodina.

Widmorovi lidé unesli Penelope i malého Charlieho z nemocnice téže noci, kdy unesli Desmonda. Nebyl problém uplatit nemocniční personál a pak vpíchnout dávku dlouhodobě účinkujících anestetik jak unavené Penelope, tak spícímu chlapečkovi a sestře, která ho hlídala v pokoji pro příbuzné vedle jednotky intenzivní péče. Když se ráno probrala, bylo pryč jak dítě, tak celá jeho rodina.

V bezpečí Hydry, daleko od nebezpečných ostrovních událostí a daleko od černého kouře, vtěleného do Locka, přečkala Eloise, Penelope i malý Charlie všechny události posledních dní. Nevěděli o Widmorově smrti ani o boji o moc a následných změnách na hlavním ostrově.

* * *

V útrobách bunkru měla trojice dostatek zásob. Jinak ale byla situace zoufalá. Penelope se synem dostali místnost, ve které kdysi Druzí vyslýchali uneseného Jacka. Eloise je sledovala z vedlejší místnosti a snažila se je udržet v klidu, ale to byl nadlidský úkol. Ani sebelepší maska hodné staré dámy, která dělá jenom to, k čemu ji přinutili, nemohla Penelope zklidnit.

Měla strach o manžela a o syna.

Desmonda naposled viděla v nemocnici. A Eloise jí o něm pochopitelně odmítala cokoli říci. Penelope nevěděla kde je, v jakém je stavu... a jestli vůbec žije.

Ještě větší starosti jí však dělal Charlie. Během příjezdu k Ostrovu upadl do podivného stavu. Když omdlel, myslela si zprvu si Penny, že mu Eloise nepozorovaně podala další dávku sedativ. Jenže chlapec se po chvilce probudil stejně náhle, jako upadl do bezvědomí. Byl ale zmatený, chvíli matku vůbec nepoznával a potom začal plačtivě vyprávět o zlé mamince, černém strýčkovi a o velikém světle, do kterého ho odvedl tatínek.

Eloise scénu sledovala z kouta kajuty a velmi zvážněla. V obličeji se jí zračilo tolik starostí, že to Penny nechápala – proč najednou ta žena má takový strach o někoho, koho pomáhala unést a s kým tedy nejspíš nemá dobré úmysly?

Eloise velmi dobře věděla, že Charlieho kolaps přišel ve chvíli, kdy ponorka proplouvala kritickou hranicí kolem Ostrova. Dítě dostalo záchvat v místech, kde kdysi podobně zkolaboval jeho otec při cestě vrtulníkem z Ostrova. U Charlieho se záchvat naštěstí neopakoval, ale Eloise dobře věděla, že to je jen otázka času – dokud se znovu nebezpečně nepřiblíží k silnému elektromagnetickému zdroji. Charlie po svém otci zdědil nadměrnou citlivost k záření, které vyvěralo z Ostrova, jenže neměl patřičnou ochranu. Neměl konstantu. A najít konstantu pro malé dítě, které ani nedokáže popsat, kam se během výpadků propadlo, to je téměř nemožné.

Nějakou dobu byl Charlie v pořádku. Penny sama sebe přesvědčila, že šlo o nějakou podivnou reakci na všechny události, které dítě v poslední době zažilo.

Jenže pak se to stalo znovu. Druhý záchvat přišel nečekaně ve chvíli, kdy už se nedalo vymlouvat na sedativa nebo na stres. Děti jsou přizpůsobivé – a Charlie si po několika dnech v zajetí ve stanici Hydra zvykl. To nejdůležitější – maminku – měl přece u sebe. Eloise se navíc skutečně snažila, aby dítěti zajetí zpříjemnila. Dělala, co bylo v jejích silách. Z dalších místností přinesla papíry, pastelky a pár maličkostí, s nimiž si chlapec mohl hrát.

Druhý záchvat přišel krátce poté, co Jack v nitru Ostrova znovu vsadil kamennou zátku do otvoru, kterým předtím unikala ta zvláštní světelná energie. Ochranný štít Ostrova, který byl na nějakou dobu deaktivovaný, se znovu obnovil – a rozevíral se nad Ostrovem a jeho okolím jako pomyslný obrovský deštník. Prošli jím všichni, kdo byli v dosahu.

Charliemu, který seděl na zemi a bezstarostně čmáral po papírech, vypadla pastelka z ruky. Vzápětí dopadl vedle ní na zem i on.

„Co je s ním?“ zaječela Penelope na Eloise, která seděla ve vedlejší místnosti. „Co jste to s ním zatraceně udělala?“

Eloise s neuvěřitelnou energií proběhla spojovací chodbou a vřítila se do cely. Chtěla se na dítě podívat, ale Penny ji k synovi nepustila. „Nepřibližujte se k nám!“ zaječela nepříčetně. Vybuchla v ní nálož potlačovaného strachu a napětí a vyvalila se ven v hysterickém záchvatu. Držela bezvládného syna v náručí a otřásala se nekontrolovatelnými vzlyky. Eloise beze slova přešla zpět do druhé místnosti.

Tentokrát byl záchvat delší a následná dezorientace hlubší. Charlie plakal, křičel a dlouho matku vůbec nepoznával. Nakonec jí vyčerpaně usnul v náručí a ona zhrouceně seděla u zdi cely, těsně u plexiskla, které oddělovalo výslechovou místnost. Až teď se začala pomalu uklidňovat.

* * *

„Chci s vámi mluvit,“ promluvila konečně tiše, odhodlaně, ale přitom rezignovaně.

Eloise jen přikývla.V posledních dnech se v ní začínala projevovat její dlouho potlačovaná lepší stránka - byla mírnější a chápavější. Určitě za to mohla její otřesená sebejistota: Eloise po dlouhých desítkách let najednou nedokázala vidět do budoucnosti a nevěděla, co se stane. A dost možná to souviselo i s tím, že ji nikdo nerozčiloval nechápavostí a zabedněností. Nejvíc ji ale polidšťoval pohled láskyplný vztah ženy s dítětem. Rozpomínala se na vše, co ona dělala jinak... a špatně.

Za plexisklem se přisunula blíž.

Penelope se už neptala, co je s Desmondem. Ptala se na to té zvláštní ženy v posledních dnech snad stokrát. Ptala se jí klidně, s pláčem, s výhružkami, ptala se snad tisícem způsobů. Nic se nedozvěděla. Eloise stále opakovala, že neví – a to ostatně byla pravda.

Neptala se ani kde je, jak se tam ocitla a proč tam je. Ani na tyto otázky jí Hawkingová odmítala odpovědět.

„Co se to s ním děje?“ pokývla bradou ke spícímu synovi.

Hawkingová smutně potřásla hlavou. „Něco jako alergické záchvaty. Přehnaná obranná reakce na… na nebezpečný podnět. Myslíme, že to způsobuje určitý druh záření.“

„To záření, podle kterého jsem tenkrát našla Desmonda,“ dořekla za ni Penelope. „Jsme na Ostrově, že?“ Nebyla to otázka, ale spíše konstatování.

Hawkingová přikývla. „Víte toho hodně, Penny. Můžu vám tak říkat? Říkávala jsem vám tak, když jste ještě byla malá holčička – když vás ještě Charles měl u sebe tady na Ostrově.“

Penelope beze slova přikývla, jako by jí do sebe začalo všecko zapadat. „Takže je to pravda, všecky ty mlhavé vzpomínky. Že prý to byly jenom útržky z prázdninových dovolených…. Žila jsem tady. Otec mě odsud odvezl moc pozdě, co?“

Hawkingová přisvědčila.

* * *

Všichni Widmorovi říkali, že je riskantní - nechávat na Ostrově dítě, které bude chtít jednou odvézt. Měl to udělat co nejdřív, dokud bylo jisté, že si na to dítě později nebude vzpomínat. Widmore dobře věděl, že holčičku nebude chtít držet na odlehlém místě navěky, ale přitom se dlouho nedokázal odhodlat k radikálnímu řezu a nedovedl se jí vzdát. 

Nechal se přesvědčit, až když Druzí zjistili, že experimenty vědců z Dharmy začínají být nebezpečné. Několikrát se jim podařilo zasáhnout do přirozeného proudění energie, vyvěrající z nitra Ostrova. Druzí, kteří byli s místem sžití, na sobě cítili, jak sebou celé místo, dosud poměrně bezpečně ukotvené v časoprostoru, při těch experimentech cuká. Jako zraňované zvíře. Vydrží sice dlouho... ale jednou se rozzuří, a až to přijde, bude zabíjet. 

Charles se tedy odhodlal. Sestoupil i s holčičkou do podzemí a zapomenutými chodbami prošli až k zamrzlému kolu. Pootočil jím... a uvolněná energie je přenesla z Ostrova. V nervozitě ale Widmore udělal drobnou chybu. Energie je nepřenesla "jen" na jiné místo, ale způsobila i malý časový posun.

Malý časový posun to byl vzhledem k možnostem Ostrova. Pro čtyřletou Penny to byl posun o celou délku jejího života.  Při odchodu z Ostrova v roce 1971 "poskočila" do roku 1975. To proto měla v dokumentech jako rok narození 1971 - v roce 1975 jí stále byly čtyři roky. 

Pak už to bylo jednoduché. Když máte peníze, můžete udělat téměř cokoli - a Widmore v té době už měl peněz dostatek. Nechal malé holčičce vystavit potřebné dokumenty a přenechal ji v péči své dobré známé z univerzity. Vrátil se na Ostrov, ale dcerku pravidelně navštěvoval.

* * *

„Pak mě nechal tetě Mary v Oxfordu, občas přijel na víkend, když zároveň učil na univerzitě… Tatínek má moc práce, holčičko,“ vzpomínala tiše Penelope. „Platil mi nejlepší domácí učitele, v jedenácti jsem nastoupila na nejlepší internátní školu v celé Anglii, potom studia na Oxfordu, potom byt. A pak se konečně vrátil. Kolik mi to bylo, dvacet, dvaadvacet? Umíte si představit, jaké to bylo, vyrůstat bez rodičů? Vědět, že vás otec miluje, že vám posílá dopisy, hračky a později i peníze... ale nemiluje vás tolik, aby s vámi chtěl žít?“

* * *

Pak se Penelope probrala ze vzpomínek a vrátila se k tomu, co ji trápilo nejvíc. „Takže ta Charlieho nemoc souvisí s tímhle místem. Ale mně ani vám se nic neděje. Proč ty záchvaty má jenom on?“

„Nevím,“ odpověděla jí Hawkingová.

Jenže tohle jí Penelope nevěřila. Pozorovala Eloise smutnýma, ale zvláštně tvrdýma očima – očima zoufalé matky. Matky, která udělá vše, aby svému dítěti pomohla.

„Máte děti?“ zeptala se náhle.

Hawkingová sebou bolestně škubla, ale ovládla se. „Ne.“

„Takže nic nevíte,“ usykla Penelope. „Nevíte, jaké to je, když cítíte každý jeho pohyb. Nevíte, jaké to je, když se od vás odděluje. Nevíte, jak to bolí, když mu něco ubližuje. Je to sice samostatná bytost, ale pořád je vaší součástí. Jeho bolest je i vaše bolest!“ Penny bezděčně stále zvyšovala hlas. Teď už na starou ženu téměř křičela.

Charlie v jejím náručí se najednou probudil. Penny se k němu sklonila s tichými slovy, dítě jí zabořilo ruku do vlasů a znovu pomalu usnulo.

Když znovu zvedla pohled k Hawkingové, viděla, že stará dáma pláče.

„Vím, jaké to je, Penny,“ řekla tiše. „Znám i tu nejhorší mateřskou bolest. Vím, jaké to je, když dítě kvůli vám zemře.“

Teď pro změnu ztichla Penelope. Když pak promluvila znovu, byl tón jejího hlasu jiný. Byla v něm cítit účast i skutečná prosba. „Nechtějte po mně, abych to zažila taky,“ zadívala se na Hawkingovou. „Nedržte nás tady. Nechte nás odejít. Dovolte mi Charlieho zachránit.“

Hawkingová se na ni dívala se soucitem. Měla Penelope ráda – stále si ji pamatovala jako malou holčičku, které kdysi nahrazovala matku. Dobře však věděla, že ji pustit nesmí. Nevěděla sice, v jaké fázi je boj o vládu nad Ostrovem a už vůbec nevěděla, že oni tři ve stanici Hydra jsou poslední z posádky ponorky, kdo zůstal naživu... ale věděla, že jsou ve velmi nebezpečné situaci, kdy není rozumné vydávat se napospas nebezpečím tam venku.

A nezapomínala na své vlastní instrukce: za každou cenu zabránit tomu, aby se rozdělená rodina znovu setkala. Bylo téměř jisté, že by se to stalo, kdyby Penelope a Charlieho pustila na svobodu. Energie, kterou se k sobě Penelope a Desmond přitahovali – energie dvojčat, která byla čtyřiceti lety rozdělena – by je neomylně svedla dohromady. A to se nesmělo stát. Sjednocená rodina, kterou spojovaly zvláštní schopnosti, znamenala pro Ostrov obrovské nebezpečí. Výjimečný otec a ještě výjimečnější syn, dítě druhé generace, jehož oba rodiče se narodili na Ostrově, společně představovali příliš velký zdroj nekontrolované síly. Tak velký, že by si s ním ani imunitní systém Ostrova nemusel umět poradit. A Ostrov musel přežít. Za každou cenu.

Jenže tohle jí říct nemohla a nechtěla. Žena, která před ní seděla, už toho vytrpěla dost – a ačkoli Eloise dovedla být velmi necitelná, Penny jí teď bylo líto. Nechtěla její zoufalství ještě zhoršovat tím, že jí řekne to, co v paralelním světě řekla Desmondovi – totiž že jsou ve skutečnosti sourozenci. Paličatý Desmond si, na rozdíl od Penelope, o tu poslední ránu opakovaně říkal. Jeho žena dokázala spoustu věcí přijmout a neptat se proč – stačilo, že by to mohlo ohrozit jejího syna.  

„Penny… tohle je nebezpečné místo. To záření, které vašemu synovi ubližuje, vyzařuje z Ostrova na mnoha místech. A tvoří ochrannou bariéru mezi Ostrovem a světem. I kdybyste se rozhodla odjet ponorkou, to záření vás zasáhne. A viděla jste, že se Charlieho záchvaty zhoršují. Nemůžete odtud odejít.“

Penelope beze slova přikývla.

Byli v pasti.

* * *

Přešla noc a bylo ráno.

Penelope se znovu odhodlala. „Eloise… prosím, pusťte nás.“

Žena se na ni udiveně zahleděla. „Penelope, myslela jsem, že jsem to řekla dost jasně. Pro Charlieho to je nebezpečné!“

„Já vím,“ odvětila Penny. „Nechci odejít. Chci jenom… ven. Už několik dní jsme všichni zavření v téhle kobce. Potřebujeme ven, na vzduch, na slunce… Nebudu utíkat. Nebudu riskovat život svého syna. “

Eloise se zamyslela. „Dobře, Penny. Porozhlédnu se venku a pokud bude všecko v pořádku, vezmu vás na chvíli ven.“

Penelope souhlasila.

Eloise vězeňskou místnost pečlivě zamkla a pomalu vyšla ze stanice. Vytáhla zpoza blůzy malý přístroj na šňůrce, který jí visel kolem krku. Detektor elektromagnetického pole. Ručička ukazovala na normální hodnoty. Eloise procházela okolí stanice a pečlivě přístroj sledovala. Vše normální.

Když však došla do míst, kde před několika dny postavili lidé z její výpravy provizorní tábor, zděsila se. Z ochranného sonického plotu zbyly jen trosky. A ponorka, která měla kotvit nedaleko, byla pryč.

Najednou věděla, že jsou všichni mrtví. Neviděla to svým věšteckým způsobem, při němž dokázala nahlížet do dřívějších nebo pozdějších paralelních světů. O tuhle schopnost před nedávnem přišla a stále nevěděla proč. Ale byla si jistá. Všichni byli mrtví – i Charles. Přes veškeré rozpory a přes dlouhé roky odloučení jej svým způsobem stále milovala. Teď ale byl pryč.

Když se opět uklidnila a otřela si slzy, dokončila průzkum kolem stanice. Všecko bylo v pořádku, žádné elektromagnetické anomálie. Vrátila se do stanice, kde čekala Penelope.

„Můžeme jít, Penny,“ přikývla Eloise a odemkla místnost.

Penelope vzala Charlieho do náručí a pomalu Hawkingovou následovala. Usmála se, když ji konečně po tolika dnech zalily sluneční paprsky. Najednou měla pocit, že všecko dobře dopadne, že Desmond je živý a zdravý a že se brzy znovu shledají.

Hawkingová je zavedla na malou, prosluněnou pláž, kterou ze tří stran obklopoval porost. Nebylo odtud vidět vůbec nic kromě moře a oblohy. Nebyly vidět depresivní zbytky Widmorova tábora ani havarované letadlo s logem Ajira. Penelope postavila Charlieho do písku. Chlapeček se rozběhl k pomalým vlnám a smál se. Teď už o něj Penelope strach neměla – Charlie vyrůstal na moři a velmi dobře věděl, kam smí a kam už ne.

Procházela s Hawkingovou kolem celé pláže a pečlivě sledovala detektor elektromagnetického pole, kterým jí stará dáma dokládala, že je tu pro jejího syna skutečně bezpečno.

Potom se vrátila k synkovi a zapojila se do jeho hry. Eloise na odlehlém konci pláže sbírala ovoce a dvojici nesledovala; byla si jistá, že se Penelope o útěk nepokusí.

* * *

Eloisinu pozornost upoutaly až zvuky zápasu a křik a dětský nářek. Když zvedla hlavu, uviděla Penelope, jak se přetahuje o syna s dlouhovlasou blonďatou dívkou. Eloise se užuž dávala do běhu, aby Penny pomohla, když uviděla, jak neznámá dívka poodstoupila. Vypadalo to, že svůj boj vzdává.

Jenže pak dívka sáhla přes rameno a najednou měla v ruce pušku.

Penelope zaječela.

Pak se ozvalo několik výstřelů. Dívka ze vzdálenosti pouhých několika metrů nechybovala.

Penelope se zhroutila do písku. Charlie matku pozoroval s jakýmsi podivným úžasem – na chvíli dokonce přestal plakat. Znovu se rozječel až ve chvíli, kdy jej blonďatá dívka popadla do náruče a rozběhla se do džungle.

Eloise se vzpamatovala, až když bylo pozdě. Zbývalo se už jen přesvědčit, že už pro Penny skutečně nemůže udělat nic.

Zatímco se skláněla u mrtvé ženy, přiběhla na pláž i Kate, kterou přivolaly výkřiky a výstřely. Neviděla, kdo na zemi leží. Celou scénu jen bleskurychle zhodnotila zdálky, pak se znovu obrátila do džungle a vyrazila pro pomoc k letadlu. Byla přesvědčena, že ženu zabila právě Hawkingová.

Eloise na jejich návrat nečekala. Když Kate po nějaké době přivedla Sawyera, Franka, Milese a Richarda, byla už pryč.

Miles Kateinu prvotní domněnku okamžitě zahnal.

„Měla dítě. Claire ji zabila, aby získala dítě.“

Sawyer se na mrtvou ženu nedokázal podívat zblízka, příliš mu připomínala Juliet. "Je to ta, kdo si myslím, že to je, žejo?"

Odpověděl Frank. "Jo, příteli. Pokud myslíš Desmondovu ženu, tak máš pravdu."