Mladá redaktorka specializovaného leteckého magazínu díky
náhodě odhalila neuvěřitelné shody ve zmizení letů Ajira 316 a Oceanic 815.
Šéfredaktor jí dal oficiálně volno, aby měla na kauzu dostatek času i sil. „Jdi
po tom,“ rozloučil se s ní.
A ona po tom šla. Začala tím, co ji v současnosti
zajímalo nejvíc.Vyhledala číslo v paměti mobilního telefonu. „Ahoj, Stu,
tady Chris Jonesová. Můžeš mi věnovat chvilku?“
Stu, pro veřejnost vedoucí tiskového odboru sekce Řízení
letového provozu Federálního úřadu pro letectví Stuart Collins, pro ni
samozřejmě chvilku měl. Znali se už poměrně dlouho.
„Jasně, Chris. Předpokládám, že ti jde o tu věc
s Ajirou, nepletu se?“
„Přesně tak. Byl bys tak hodný a vytáhl mi z archivu
jejich výpis s komunikace s našimi středisky?“
Collins se zamyslel. „Můžu se po tom podívat. Zavolej tak za
hodinu, ok?“
„Fajn, díky moc. A když se v tom budeš hrabat, najdi mi
prosím i komunikace dalších letadel v té oblasti, v době kolem jejich
zmizení. Můžeš?“
„Zkusím to,“ slíbil Collins a zavěsil.
Po půlhodině jí volal zpátky. „Chris, mám přepisy komunikace
Havaje s ostatním provozem v té oblasti. Ale Ajira v archivu
není.“
„Jak tam může nebýt? Archivuje se přece všecko – a ostatní
záznamy z toho dne tam už jsou,“ nechápala novinářka. „Nemohl ses přehlédnout?“
„Ne, Chris. Ajira je pryč. Nejspíš to zapomněli archivovat.“
„Stu, to je nesmysl… a ty to víš mnohem líp než já. Mělo to
tam být. Nemohl by ses po tom podívat nějak… jinak a podrobněji?“
Collinsův hlas najednou zchladl. „Poslouchej, Chris, tady se
záznamy neztrácí jen tak. Nebudu strkat nos do toho, do čeho mi nic není.“
„Ale…“
„Heleď, je mi to líto,“ nenechal ji domluvit. „Jsou věci,
který mají co do činění s národní bezpečností a do kterých se nešťourá,
pokud má člověk svou práci rád. A to já mám, Chris. Můžu ti poslat ty přepisy
ostatních letadel, ale víc pro tebe udělat nemůžu. Rozumíme si?“
Chris si povzdychla. „Tak dobře. Pošli mi aspoň to. Díky,
Stu.“
„Měj se, Chris.“
* * *
Zmizelý přepis komunikace řídícího střediska s letadlem
Ajiry jí v hlavě rozblikal varovnou kontrolku. Dobře věděla, že něco
takového není normální – veškerá letecká komunikace se zaznamenávala a denně
ukládala do archivu. Ani havarované lety nebyly výjimkou – úřad na požádání
dával k dispozici všechny přepisy; jako by se tím snažil demonstrovat, že
nemá co skrývat. A v případě nějakého technického problému s archivací by
chyběl celý den, ale rozhodně ne jediný let.
Dostala nápad. Byl sice žalostně naivní, ale naivní a
jednoduché věci občas bývají účinné a uniknou pozornosti povznesených
odborníků. Pokusila se vyhledat dotyčný záznam vyhledat na internetové stránce
se záznamy letecké komunikace, o jejíž provoz se starají letečtí nadšenci, ale
tam pro jistotu nebyly vůbec žádné záznamy Havaje z té noci. Podle
informací na stránce je někdo před pár minutami smazal.
Po chvíli jí pípl e-mail. Stáhla si několik souborů
s přepisy komunikace letadel, která v tu noc přelétala v daném
sektoru. Upíjela kávu a začetla se do dialogů.
Ukázaly se být užitečnější, než očekávala. Většina konverzací
pilotů a řídících věží byla v některých úsecích plná poznámek jako
„nerozumím“, „opakujte“, „slyšíte nás“ a podobně. V radiokomunikaci bylo
občasné přeslechnutí nebo zašumění běžné, ale všecko mělo své hranice. Tohle
bylo daleko za ní.
Několik letadel se navíc úplně odmlčelo na nezvykle dlouhou
dobu a řídící je dlouhé minuty volali naprázdno. Co ale Chris skutečně vyrazilo
dech, byla hlášení tří posádek.
„Středisko Havaj, konečně vás slyšíme. Měli jsme potíže
s rádiem a s přístroji. Vidíte nás na radaru? Informujte nás o
naší poloze,“ žádalo jedno letadlo.
Piloti si stěžovali, že něco rušilo citlivé palubní systémy
jejich letadel. „Vypadalo to jako silný elektromagnetický zdroj,“ domnívala se
druhá posádka. „Rušilo to radiokompasy. Chvíli jsme vůbec nevěděli, kam
letíme.“
Nejnaléhavější bylo hlášení třetího letounu. „Havaji,
okamžitě nás informujte o okolním provozu. Přestal nám fungovat protisrážkový
systém – úplně se zbláznil. Najednou zachytil tolik signálů, že je nebylo možné
analyzovat. Nevíme, jestli se k nám někdo neblíží.“
Zjištění, že ke všem podivným výpadkům a potížím došlo
v tutéž dobu, už vlastně Chris ani nepřekvapilo. Doba odpovídala
odhadovanému času zmizení Ajiry.
Letadlo se klidně mohlo zřítit do oceánu kvůli poruše životně
důležitých přístrojů, uvědomila si novinářka.
Pak by dávalo smysl i to kličkování leteckého úřadu.
Znamenalo by to, že oficiální místa tuší, co to elektromagnetické rušení
způsobilo. Armádní zkoušky tajných technologií? Pokusné jaderné výbuchy? Testy
na civilních objektech? Panebože, o co tady jde? pomyslela si Chris. Poprvé od
chvíle, kdy se do kauzy pustila, pocítila záchvěv strachu. Toho iracionálního,
který začíná chladem a sevřením kolem srdce… a pak po páteři sjede dolů do
břicha, kde zůstane a užírá člověka jako rakovina, i když na něj zapomenete.
* * *
Chlapec už druhý den
seděl u televize a hltal zpravodajské kanály. Sledoval spekulace kolem zmizení
letadla a myslel si, že takhle nějak to tedy vypadalo, když se to před třemi
roky stalo jim. Doufal, že některý z televizních štábů připomene tři roky
starou nehodu Oceanicu… a že snad vyštrachá něco, co on jakožto účastník nehody
nemohl vědět.
Walt Lloyd se už přes
dva roky se snažil zachytit stopu místa, na němž tenkrát strávil několik
fascinujících měsíců… a na které se pak vydal jeho otec, aby se pokusil zachránit
spolutrosečníky, které tam tenkrát nechali. Už nikdy se nevrátil. Walt
v krátké době ztratil oba rodiče. Začala se o něj starat babička
z otcovy strany.
Byl rád, že se jim s otcem
podařilo vrátit se do civilizace vcelku nepozorovaně. Po několika dnech plavby
přistáli u břehů Fidži. Domorodci jim uvěřili historku o bouři, která je
zahnala mimo zamýšlenou trasu. Když se pak s pomocí několika dobrých lidí
vrátili do New Yorku, zařídil Michael, aby on ani jeho syn nebyli spojováni se
zmizelým letem 815. Nastěhovali se k Michaelově matce, ke svérázné dámě,
která se v pokročilém věku rozvedla a přijala zpět své dívčí jméno
Johnsonová. Z Michaela se stal Kevin Johnson, z jeho syna Keith.
Walt nikdy na Ostrov
nepřestal vzpomínat. Za krátký pobyt si to místo zamiloval. Nechtěl pryč, ale
otec ho odtamtud odvezl. Walt mu to měl za zlé. Byl to vlastně on, kdo Michaela
přiměl k tomu, aby se nechal najmout na Widmorovu loď. Michael nedokázal
poslouchat synovy neustálé stesky, jak zle se vede jejich bývalým
spolutrosečníkům. Neřešil, jak to chlapec ví. Rozhodl se ale vrátit, aby jim
pomohl se odtamtud dostat – a aby tak v synových očích konečně stoupl a
získal zpět ztracenou úctu.
Walt se na Ostrov
dokázal svým způsobem vracet. Jenže jeho návraty, to byla jen ubohá náhražka –
asi jako když přes sklo zíráte do výlohy cukrárny. Pozoroval dění na Ostrově,
ale téměř do něj nemohl zasahovat. Až po dlouhých letech, když se na Ostrov
vrátili členové Oceanic 6, zjistil, že může omezeně komunikovat alespoň s
Hurleym. Nic to ale neměnilo na jeho touze vrátit se tam.
* * *
Chris upustila od poněkud přehnaných teorií o tajných
armádních pokusech a začala zvažovat pravděpodobnější příčiny
elektromagnetických jevů. Bouřka, nadměrná sluneční aktivita, cokoli. Jenže
podle meteorologických informací se v oblasti nic takového nedělo. Po
chvíli přemýšlení vylovila z šuplíku pracovního stolu ohmataný adresář s kontakty
na spolužáky ze střední školy. Jeden z jejích někdejších spolužáků studoval
na univerzitě fyziku a nyní měl nakročeno k slibné vědecké kariéře.
Další telefonát. Tentokrát byla druhá strana sdílnější, takže
Chris zavěšovala s hlavou plnou vířících informací o elektromagnetické
aktivitě Země, Slunce i člověka. Podstatná však byla jedni informace: „Tyhle
věci se možná sledují,“ prohlásil její někdejší spolužák. „Spoj se
s vedoucím institutu geofyziky na univerzitě. Řekne ti víc.“
Následujícího dne Chris vyrazila na univerzitu osobně. Vedoucí institutu profesor Andrew Hicks byl
prošedivělý padesátník s bystrýma očima. Pozorně prostudoval její
materiály, vyslechl její teorii a souhlasil s tím, že projevy odpovídají
nezvykle silnému elektromagnetickému zdroji. Na její ostýchavou otázku, jestli
se tyto aktivity nějak nesledují, odpověděl s upřímným smíchem. „Ale
samozřejmě. Už několik let měříme elektromagnetickou aktivitu zemského pole a
snažíme se vysledovat její příčiny a následky. Chcete se na naše grafy
podívat?“
Chrisino nadšení vyletělo do závratných výšin, vzápětí však
opět spadlo. Dozvěděla se, že univerzita takhle monitoruje pouze Los Angeles a
okolí. Profesor Hicks jí s problémy nad Tichým oceánem nemohl nijak
pomoci. Přesto však ze slušnosti i ze zvědavosti přijala nabídku podívat se
alespoň na materiály z Los Angeles.
Nepředpokládala, že tam něco najde. Když však profesor
nalistoval graf z noci, kdy zmizel let 316, zjistil, že i nad jejich
městem zaznamenaly přístroje nezvykle velkou anomálii. Po započítání časového
posunu se ukázalo, že čas losangelské anomálie přesně odpovídá době, kdy se
s problémy potýkala i letadla nad Tichým oceánem. Nemohla to být náhoda.
O několik desítek minut později Chris odcházela
z univerzity s kopiemi grafů a s několika mapami města a okolí,
na které Hicks zaznamenal průběh anomálie. Centrem podivného záření bylo klidné
losangelské předměstí Altadena.
* * *
Chris se rozhodla, že se tam zajede podívat. Byl podvečer,
takže se dlouhé desítky minut musela proplétat proudy aut těch, kteří spěchali
z práce do svých domovů. Konečně zastavila na tichém předměstí. Většina
ulic se hvězdicovitě sbíhala u velkého, majestátného kostela.
Obešla stavbu kolem dokola a pak se rozhodla, že nahlédne
dovnitř. Kostely měla ráda – býval tam klid, nikdo ji nerušil a mohla si
v tichu uspořádat myšlenky. V koutku duše doufala, že jí chvíle
zklidnění na důstojném místě pomůže rozehnat ten svíravý pocit, který se znovu
a znovu dostavoval, když začala o kauze hlouběji přemýšlet. Když však vzala za
kliku chrámu, zjistila, že je zamknutý, ačkoli podle informací na vývěsce mělo
být otevřeno. Četla tedy dál. Kromě jména spravujícího pastora našla na tabulce
i jméno ženy, která se starala o provozní záležitosti chrámu. Vytočila
připojené telefonní číslo; marně, paní Hawkingová byla nedostupná.
Pokusila se poptat v nejbližších domech. Vydávala se za
redaktorku pokleslého esoterického měsíčníku o tajuplných jevech a předstírala,
že o zdejším kostele zaslechla jakési legendy. Nikdo jí však neřekl nic
zajímavého – ani o kostele, ani o nezvěstné správkyni. Nechytili se ani na
dotaz, jestli se tu v posledních dnech (a nocích) nedělo něco nezvyklého.
Vůbec nic. Slibná stopa končila v neprostupném pralese.
* * *
Walt byl zvyklý, že se
jeho podivné spojení s Ostrovem čas od času aktivovalo. Nikdy ale nebylo
tak silné jako té noci, kdy zmizel let 316. Zdálo se mu, že tam znovu byl. Na
tom nebylo nic neobvyklého; to se stávalo poměrně často… ale tenhle sen byl
mimořádně živý. Byl na Ostrově, stál na pobřežních skalách a hleděl do dálky,
přes ostrov Hydra. Najednou si uvědomil, že se všecko chvěje. Podivné sílící
drnčení, které člověku zalézalo do hlavy. Zahleděl se na mořskou hladinu pod
sebou – i ona jakoby se podivně třásla. Když Walt znovu zvedl hlavu, uviděl
letadlo. Bylo obrovské. Bylo příliš nízko, příliš blízko a příliš se otřásalo,
evidentně mělo problémy. Chlapec si uvědomil, že stroj co nevidět havaruje. Křečovitě
zavřel oči.
Když je znovu otevřel,
letadlo bylo pryč. Neslyšel však výbuch a neviděl trosky – havarovat tedy
nemohlo. Drnčení, které na zlomek okamžiku přisuzoval právě letadlu v nesnázích,
však překvapivě neustalo; naopak sílilo. V té chvíli se Walt probudil.
Byla hluboká noc. Chlapec se posadil a vytřeštěně zíral do tmy… a pak si
uvědomil, že vibrace nezmizely ani teď. Drnčení, které stále zesilovalo, jakoby
vycházelo z jeho hlavy. A pak najednou… skončilo, jako když utne. Walt po
chvíli neklidného převalování usnul a ráno si byl jistý, že to byl jen další ze
série podivných snů. Myslel si to až do snídaně, při níž jako obvykle
s babičkou sledovali televizní zpravodajský kanál. Zprávou dne bylo
zmizení letu Ajira 316.
Živé sny a drnčení
v hlavě se začaly vracet. Walt, aniž by to věděl, vnímal ozvěny
elektromagnetické aktivity na Ostrově. Podobné sny míval už dřív – zejména
bezprostředně po návratu z Ostrova, kdy právě díky nim věděl, co se tam
děje – ale vibrace byly něco nového. Chlapci se to vůbec nelíbilo. Měl pocit,
že ho to místo volá. Že potřebuje pomoct. Bylo mu jasné, že se tam bude muset
vrátit, jinak nebude mít nikdy klid. Jenže nevěděl jak. Byl to jen třináctiletý
kluk, který musí chodit do školy. Nemohl udělat to, co před časem dělal Jack –
křižovat svět tam a zpět v letadle a doufat, že se to stane znovu.
Několikrát se ve snech pokusil komunikovat s Hurleym a s ostatními na
Ostrově; nijak mu však nepomohli.
Když nepřišel na nic
lepšího, pustil se do naivní akce. Byl si totiž jistý, že jeho první sen o
letadle byl skutečný. Začal obvolávat úřady a letecké společnosti s tím,
že má informace, které by mohly pomoci k vyřešení havárie a přitom doufal,
že se dozví něco, co mu pomůže dostat se Ostrovu na stopu. Nikde se s ním
však samozřejmě nechtěli bavit – považovali chlapce za dalšího z řady
pubertálních vtipálků nebo lhářů. Rozšířil tedy záběr i na média. Ani tam ho
však nikdo nebral vážně. Až do chvíle, kdy se dovolal do redakce Wings.
* * *
I přes své výhrady ke spolehlivosti elektronické komunikace poslala Chris šéfovi opatrný mail se souhrnem svého pátrání a oznámila mu, že rozjede pátrání po další linii. Odletěla do Washingtonu a setkala se s několika lidmi, kteří před třemi lety vyšetřovali zmizení letu Oceanic 815… ale ani od těch se nic nového nedozvěděla. Netušili, jak se trosky mohly dostat tak daleko od poslední známé polohy. „Sama víte, že se nám nepovedlo vyzvednout černé skříňky. Nevíme, kdy přesně k té havárii došlo a nevíme tedy, jestli byli ve spojení až do havárie. Mohli mít potíže, změnit kurs a dostat se docela daleko od plánované trasy,“ pokrčil rameny jeden z nich.
Chris byla v koncích. Po
ohromujících zjištěních z prvních dvou dní její pátrání naprosto zamrzlo. Donekonečna procházela shromážděné materiály,
jestli někde neudělala chybu, ale nikde ji nenacházela.
V této situaci, deset dní po zmizení letadla, ji zastihl
šéfův telefonát. Zastavil ji, když si začala stěžovat na neuspokojivé
pokračování celé kauzy. „Právě proto ti volám, Chris. Mám kontakt, který by
stál za prověření.“
„O co jde?“
„Volal nám do redakce kluk. Prý o tom zmizení něco ví. Podle
hlasu je to mládě; ale to, co říkal, mělo hlavu a patu. Bylo by dobrý si
s ním popovídat, Chris.“
„Mládě?“ zapochybovala Chris. „Mám teď sice čas, ale že bych
měla náladu na předvádění nějakýho chlapečka, to zrovna ne…“
„Taky se mi zprvu nezdál. Začal, že ví něco o zmizení Ajiry a
že by rád pomohl vyšetřování, jenže se s ním nikdo nechce bavit.
Samozřejmě jsem mu na to hned neskočil, jenže on pak vytáhl i let Oceanicu.“
„Může se dělat zajímavej. Mohl střelit od boku a plácnout
jakoukoli havárii z posledních let.“
„Jenže plácl zrovna tuhle, Chris. O těch souvislostech, který
prověřuješ, nikdo neví. V médiích se o tom nic neobjevilo. Podívej se na
to, když máš čas.“ David přešel do rozkazovacího tónu.
Chris s povzdechem souhlasila a zapsala si číslo, které
jí šéf nadiktoval.
* * *
Chvíli přemýšlela a sepsala si do bloku otázky. Pak vytočila
číslo, které jí David dal. Její šéf měl pravdu – chlapec zněl velmi mladě, ale
překvapivě vyspěle. S pokusem o položení otázek ale neuspěla. Chlapec
zareagoval vyhýbavě už na první nadhození ve stylu „tak ty prý něco víš…“
„Myslím, že bude lepší si o tom popovídat osobně. Teď byste
mi nevěřila,“ prohlásil.
„Myslíš si, že až se uvidíme, tak ti věřit budu?“ pousmála se
Chris.
„Myslím, že jo,“ odpověděl chlapec klidně, nijak drze nebo
arogantně. Musel si svými informacemi a argumenty být skutečně jistý, uvědomila
si novinářka.
Chlapec bydlel v New Yorku. Chris, která byla stále
ještě na služební cestě ve Washingtonu, poděkovala svému zlozvyku nerezervovat
si letenky předem – nemusela proto teď rušit let do Los Angeles. Místo toho si
koupila letenku do New Yorku.
* * *
Vše klaplo podle dohody – po několika minutách čekání k
jejímu autu zamířil vytáhlý černý chlapec. Dohodli se, že se posadí do
nedaleké kavárny. Walt, jak se chlapec představil, teď už nedělal žádné drahoty
a klidně odpovídal na její otázky. „To letadlo, co našli na dně oceánu
v roce 2004, to nebyl Oceanic,“ vyrazil jí dech. „Museli si ho
s něčím splést. Nebo ho tam podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“
„A kde tedy to letadlo podle tebe je?“ potřásla Chris hlavou.
„Tam, kde je teď Ajira. Myslím, že ztroskotalo na jednom
odlehlým ostrově, slečno Jonesová. Dost lidí to přežilo.“
„Ale letadlo je plné elektroniky, Walte. Pokud někdo přežil,
snažil by se navázat kontakt s civilizací.“
„To místo je zvláštní,“ odpověděl pomalu chlapec. „Věci tam
nefungujou tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo.“
Chris zpozorněla. O své teorii o elektromagnetickém rušení se
chlapci přece nezmínila! „Walte…“ zadívala se na něj. „Jak to víš?“
Opětoval pevně její pohled. „Já jsem tam byl. Byl jsem
v letadle Oceanicu, když havarovalo.“
Zůstala jako omráčená.
A pak… pak se najednou probudila v posteli
v hotelovém pokoji. S bušícím srdcem se posadila a pořád ještě
slyšela ozvěnu chlapcových slov – já jsem tam byl, já jsem tam byl. Já jsem tam
byl.
Byl to jen sen, ale neuvěřitelně živý. A naprosto přesně
zapadal do reality. Novinářka chvíli zírala do tmy, poslouchala ruch nočního New Yorku a pomalu, neklidně usnula. Když usínala, byla si
jistá, že chlapec, se kterým se zítra setká, bude mít černou pleť. A bude mít
červenobílý batoh a představí se jako Walt.
* * *
Odpoledne v dohodnutou hodinu zastavila s malou fiestou z půjčovny
na kraji chodníku u Fieldcroftovy střední školy. Napjatě čekala asi pět minut;
pak k autu přišel chlapec. Vytáhlý černý kluk s červenobílým batohem.
Byl to on – zamířil k ní příliš jistě, než aby to byl náhodný zvědavý
student. „Já jsem Walt Lloyd,“ podal jí ruku, když vystoupila. „Teda teď se
jmenuju Keith Johnson, ale myslím, že si na to pitomý jméno nezvyknu. Jsem prostě
Walt.“
„Já vím,“ přikývla a snažila se přitom netvářit moc kysele.
Chlapec její odtažitost vycítil a pochopil, odkud pramení. „Omlouvám
se vám za tu noc,“ šokoval ji, když nasedl do auta na místo spolujezdce. „Ale
musel jsem vám dokázat, že mi některý věci fakt můžete věřit.“
Podvědomě sice tušila, že ten divný sen s chlapcem nějak
souvisí; přesto ji jeho klidné doznání šokovalo. Nechápavě zamžikala. „Ty… tys
mi přivolal sen?“
„Jo, něco takovýho. Spíš jsem vám do něj vlezl,“ upřesnil
s jistým nádechem hanby v hlase. „Fakt to nedělám rád, ale potřeboval
jsem, abyste začala věřit i věcem, který zněj fakt divně. Když člověk něco
takovýho zažije, dokáže pak přemejšlet o věcech, který by jinak odepsal jako
absolutní blbost.“
Chris se rozjela. „Kam půjdeme? Do té kavárny?“ Byla si jistá,
že kdyby zajela jen za roh další ulice, našla by tam ten moderně zařízený
podnik s nepříliš příjemnou obsluhou – ten, ve kterém chlapce zpovídala ve
snu.
Walt znejistěl. „Pokud by vám to nevadilo, radši bych byl
někde, kde nás nikdo další neuslyší.“
„Můžeme jet ke mně do hotelu,“ přikývla novinářka
Walt souhlasil. Chvíli jeli mlčky. Pak znovu promluvil. „Jste
dobrá. Neznám moc ženskejch, který by k sobě pozvaly barevnýho kluka,
kterýho vidí poprvý v životě.“
„Nevidím tě poprvé v životě,“ odtušila Chris. „Viděla
jsem tě už včera v noci. A cizích mužů se nebojím. Při své práci se s nimi
občas setkávám, a někdy dokonce i o samotě,“ dodala ironicky.
* * *
Usadili se v Chrisině hotelovém pokoji. Novinářka
položila na konferenční stolek malý diktafon. „Nebude ti vadit, když si to
nahraju, že ne? Kdybych si měla všechno psát, upadla by mi ruka.“ To Walt
chápal.
Šla rovnou k věci. „Takže… řekl jsi mému šéfovi, že víš,
co se stalo s letem Ajiry. Tak ven s tím, Walte.“
Chlapec se rozmluvil. Zprvu přerývaně a nejistě, pak se ale uklidnil
a jeho vyprávění se rozběhlo plynule. Podstata byla jednoduchá – Walt tvrdil,
že let Ajiry nehavaroval. Popsal letadlo velmi přesně – zapamatoval si dokonce
část registrační značky, kterou měl stroj na ocase. Chlapec přitom tuhle
informaci nemohl mít z médií – ta se o ní ve zpravodajství nezmiňovala, nemělo
to pro ně žádný význam.
Walt byl skálopevně přesvědčen, že velká část cestujících a
posádky událost přežila. Ve snu viděl nouzové přistání na odlehlém místě.
„Víte, moje sny někdy nejsou jen sny. Umím do nich zasahovat, jako jsem to
udělal včera vám… a někdy vím, že to, co vidím, se doopravdy stalo.“
Chris byla rozpolcená. Rozum jí nakazoval přestat se
s tím potrhlým klukem vybavovat a vypoklonkovat ho co nejrychleji pryč.
Jenže… přitom věděla, že ten kluk si nevymýšlí. Ten kluk vidí a umí to, co jiní
nedokážou, to byl prostě fakt. A tak ho dál poslouchala, dělala si poznámky a
občas ho otázkou popostrčila správným směrem. „Walte, zmínil ses, že víš něco o
podobnosti letů Ajiry a Oceanicu 815. Povíš mi něco i o tom?“
Klidně vyprávěl dál. Letadlu Oceanicu se stalo něco podobného
jako Ajiře, jenom to mělo horší průběh a posádka to nezvládla. Tohle letadlo
havarovalo – ale ne do oceánu, nýbrž na ten odlehlý ostrov. Před nehodou
ztratili spojení a odchýlili se od správného kursu. I tuhle nehodu část lidí
přežila. A pak zopakoval to, co už jednou slyšela: „To letadlo, co našli na dně
oceánu v roce 2004, to nebyl Oceanic. „Museli si ho s něčím splést. Nebo ho tam
podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“
Rozbušilo se jí srdce – z vědomí, že přesně tahle slova
už slyšela. Chlapec její úžas vycítil. „Já vím, tohle jsem vám už říkal,“
přikývl nevzrušeně. „Nic novýho.“
„Proč by někdo podstrkoval vrak letadla do oceánu, Walte?“
„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny. „Aby odpoutal pozornost. Aby
už to letadlo nikdo dál nehledal. Musel to tam dát někdo, kdo ví, co se stalo.“
„Někdo takový je?“
„Myslím, že jo. Nevím ale, kdo to je. Snažil jsem se na něj
napíchnout jako na vás, ale nepovedlo se mi to. Ten člověk je jako dobře
zabezpečenej počítač. Hackery má na háku,“ posteskl si Walt.
Novinářka jen zírala. Vzpomněla si na svou další otázku,
kterou chlapci kladla ve snu. „Walte, ty tvrdíš, že obě nehody někteří lidé
přežili. Ale proč by se neozvali? V letadlech jsou vysílačky a satelitní
telefony. A černé skříňky vysílají po havárii nouzový signál – záchranáři by je
museli najít! Jakto, že se to nepovedlo?“
„To místo je zvláštní,“ zopakoval Walt. „Věci tam nefungujou
tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo. Telefony, vysílačky, majáky… nic
nefunguje.“
Tohle všechno ten kluk nemohl vědět jen ze snů. Chris se
nadechla a vydechla… a pak položila tu otázku, u které ji ve snu tak šokovala
příslušná odpověď. „Jak to všechno víš?“
Walt se na ni podíval s veselým úsměvem. „Vy mě
zkoušíte, jestli neřeknu něco jinýho než předtím. Ne, neřeknu. Já jsem tam byl.
Byl jsem na palubě Oceanicu, když havaroval. Jestli chcete, najděte si mě
v seznamu cestujících. Narodil jsem se 24. srpna 1994.“
* * *
Udělala to. Zatímco projížděla seznam, chlapec dodal: „Je tam
i můj táta. Michael Dawson.“
Všecko sedělo.
„Dobře, tak… víš, co se stalo s Oceanicem, protože jsi u
toho byl; i když nechápu, jak ses odtamtud mohl dostat, když jsi nebyl
s Oceanic Six. Ale mě zajímá jiná věc. Jak víš to ostatní? Jak víš, co se
na tom místě stalo před necelými čtrnácti dny? Jak víš, kdo se snažil nebo
nesnažil najít letadlo Oceanicu? A jak vůbec sakra víš, co se mi zdálo? Jak jsi
mi mohl ovlivnit sen?“ Vychrlila na něj všecky otázky, které jí tak neodbytně
hlodaly v mysli. A uzavřela to tou nejpalčivější. „Kde jsi ke všem těmhle
schopnostem přišel?“
„Narodil jsem se tak,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „Některý
věci vím nebo vidím a jiný dokážu ovlivnit. Já vám nelžu. Musíte mi to všecko
věřit, prosímvás.“
„Proč ti o to vlastně tak jde? Proč ses o tom rozhodl
najednou mluvit, když jsi tři roky mlčel?“
„Chci to místo najít. A sám to nezvládnu.“
Chris na nej nechápavě zírala. „Ty tedy víš, co se na tom
místě děje… ale nevíš, kde to je?“
„Přesně.“ Walt se otráveně zašklebil.
Novinářka se opřela v křesle a zkoumavě chlapce
pozorovala.
„Walte, proč mi to všechno vlastně říkáš? Uvědomuješ si, že
kdybych tenhle záznam komukoli pustila, odvezli by tě okamžitě do nemocnice ve
svěrací kazajce?“
„To vy neuděláte. Svým způsobem mi věříte. Jinak byste mě už dávno vyhodila,“ prohlásil
sebevědomě Walt. Pak pokračoval vážněji. „Líbíte se mi. Vypadáte jako férovej
člověk, kterýmu se dá věřit. No a taky jste byla jediná, kdo se se mnou o tom
chtěl bavit.“
Ztichl a chvíli o něčem přemýšlel. Pak se na novinářku vážně
zadíval. „Můžu se na něco zeptat já vás?“
„Ptej se,“ přikývla.
„Proč pátráte po tom, co se před třema rokama stalo s
letadlem, který oficiálně leží na dně moře? Mohla byste napsat třeba srdceryvnej
článek o tom, jak rodiny cestujících z Ajiry marně čekaj na naději, a měla
byste to snazší. Ale vy se v tom šťouráte. Proč?“
„Chci zjistit, o co tady jde,“ odpověděla Chris upřímně. „V
letadle Ajiry jsem měla sedět, ale shodou náhod mi propadla rezervace.“
Walt tiše hvízdl.
„Chci vědět, co se stalo,“ zopakovala novinářka. „Ajira a
Oceanic jsou si až moc podobné. Něco se děje a může se to klidně stát znova. A
to já nechci.“
„Možná… můžeme pomoct jeden druhýmu,“ pronesl pomalu chlapec.
„Já vám slíbím, že vám řeknu o všem, co bude jen trošku souviset s těma
letadlama. Jakmile budu mít nějakej sen nebo se na někoho napíchnu, zavolám
vám. A vy mi zavoláte, když zjistíte něco novýho ohledně místa, kde se to
všecko děje. Berete?“
Brala, samozřejmě.
* * *
Odvezla chlapce zpátky ke škole. Při loučení mu podala
vizitku a pak se za ním dlouho zamyšleně dívala. Znovu si říkala, že je
šílenství mu věřit – ale přesto mu věřila.
Uplynuly dva dny. Chris se vrátila domů do Los Angeles. Naslepo se snažila najít místo, kde podle
Walta skončil let 815 i 316. Hledala místo odpovídající chlapcovu popisu – odlehlý
neobydlený ostrov o velikosti několika desítek kilometrů čtverečních,
v prostoru mezi Havají a Marshallovými ostrovy. Neuspěla, samozřejmě. V prostoru
byly desítky menších neobydlených ostrůvků, ale žádný tak velký. Další slepá
stopa.
Ráno patnáctého dne po havárii se jí rozezněl telefon melodií,
kterou neměl přiřazenou nikdo z jejích standardních kontaktů. Jako první
ji napadlo, že jí volá Walt z New Yorku. Ale nebyl to on.
Volal profesor Hicks z ústavu geofyziky.
„Slečno Jonesová, vzpomněl jsem si na vás, když jsem
analyzoval nové záznamy elektromagnetické aktivity. Chtěl jsem vám jenom říct,
že jsme dnes v noci zaznamenali další anomálii v Altadeně. Epicentrem
byl znovu kostel svaté Elizabeth.“
* * *
Walt znovu získal
naději, že se jeho několikaleté hledání Ostrova konečně někam posune. Ta naděje
jakoby ho s tím místem propojila ještě silněji. Zdálo se mu o Ostrově
téměř každou noc. Zdálo se mu o něm i tu noc, kdy profesor Hicks zaznamenal
další anomálii nad Los Angeles. A tenhle sen byl opět mimořádně živý. Opět stál
na tom místě na skalách. Znovu cítil to příšerné drnčení a dunění, jenže
tentokrát sílilo rychleji a víc, než kdykoli předtím. Ostrov se otřásal, jako
by byl v epicentru zemětřesení. Pobřežní skály, na nichž Walt stál, se
začaly odlamovat a s burácením se hroutily do moře. Walt si s hrůzou
uvědomil, že to místo spěje k zániku.
Probudil se zpocený
hrůzou. Nemohl znovu usnout. Tiše se vykradl z domu, aby nevzbudil
babičku, a až do rána chodil po ztichlých ulicích. Uvědomil si, že se tam prostě
musí vrátit – a to velmi rychle. Následujícího odpoledne zavolal novinářce a
oznámil jí, co se mu zdálo. Její odpověď ho šokovala – z důvěryhodného zdroje
se dozvěděla, že se něco podivného stalo i na jistém místě v Los Angeles.
Walt neváhal a oznámil
jí, že do Los Angeles přiletí. Po otcově zmizení mu zůstal bankovní účet,
z něhož mohl každý měsíc vybrat určitou částku jako kapesné. Walt si
většinu peněz prozřetelně šetřil, takže teď neměl se zaplacením letenky
problém. Problém by mohlo představovat pouze jeho cestování na vlastní pěst –
nezletilí mohou létat pouze se souhlasem rodičů. Walt si z internetu stáhl
formulář aerolinií a dal jej podepsat babičce, která se po otcově zmizení stala
jeho zákonnou zástupkyní. Věděl, že babička špatně vidí; řekl jí tedy, že to je
souhlas s účastí na blížící se školní akci. Pak podepsaný formulář
vyplnil. Následujícího dne si do školního batohu místo učebnic sbalil osobní
věci a místo do školy se vydal na letiště La Guardia. Odbavení i let proběhly
bez nejmenších potíží.
* * *
Chris tomu nemohla uvěřit. Ten kluk se kvůli jednomu snu a
kvůli jedné, byť slibné informaci, vydal na vlastní pěst na cestu přes celé
Státy! Teď už si byla stoprocentně jistá, že jí nelhal. Tomu chlapci o to místo
skutečně šlo – možná víc než jí.
Vyzvedla Walta na losangelském letišti a zamířila domů. První,
co udělala, vědoma si své převahy a zodpovědnosti dospělé osoby, bylo, že mu
vynadala. „Takže ty ses jen tak sbalil, nic jsi babičce neřekl a odletěl jsi na
několik dní na druhý konec Ameriky?“
Walt trošku zahanbeně přikývl. „Ale nebojte, dám jí vědět, že
jsem v pořádku a že se o mě nemusí bát.“
„Jak? Vlezeš jí do snu?“ zeptala se Chris kousavě.
„Jo. Hodně na tyhle věci dá, abyste věděla.“
Walt se úvodním vynadáním nedal vykolejit. Po chvíli začal z
Chris tahat informace o anomálii, kterou vědci zaznamenali minulou noc. Během
krátké cesty mu řekla to málo, co věděla. Pak chlapci nabídla, že u ní může
několik dní zůstat. „Vy se fakt nebojíte, že vám něco udělám?“ podivil se Walt.
Chris se zasmála. „Mám doma prvotřídní zabezpečení. Můžu se
zabarikádovat tak, že by ses ke mně nedostal ani se sekerou. A zatímco by ses
ke mně snažil dobýt, zavolám policii a ti se o tebe postarají.“
Zatímco sjížděla na příjezdovou cestu, čekala na první dojem,
jaký udělá její bydliště na nového hosta – ten prvotní údiv prostě milovala. Ani
tato návštěva nebyla výjimkou.
„Páni, to je vaše? V tomhle bydlíte?“ vykřikl užasle Walt
Lloyd. Konečně se projevil s plnou energií svých třinácti let. „To je
huuuustýýýý!“
Chris se potěšeně usmála, zaparkovala a pozvala chlapce
dovnitř.
Když se usadil na pohovce v jejím obývacím pokoji, pustila
se do výslechu. „A teď mi, Walte, řekni, o co ti zatraceně jde. Zvědavost a
dětská touha najít místo, kde se ti líbilo, je jedna věc. Ale posedlost, která
tě žene přes celou zemi, to je věc úplně jiná. Proč to děláš?“
„Chci ten ostrov najít a vrátit se tam. Táta mě odtamtud
odvezl, i když jsem nechtěl. Sám tam pak odjel… a už se nevrátil. Proto žiju s
babičkou.“
„Chceš najít tátu?“
„Víte… myslím, že ho nenajdu. Podle mě se mu něco stalo.
Neviděl jsem to, ale… cítím to.“
„Tvůj otec tam zemřel a ty se tam chceš vrátit?“ nechápala
Chris.
„Jo. Bylo mi tam prostě dobře.“ pokrčil Walt rameny. „A po
našem odjezdu se tam začaly dít špatný věci. Doufal jsem, že tátu přesvědčím,
abychom se tam vrátili oba. Ale byl jsem malej a pitomej. Táta mě nechal u babičky
a odjel tam sám,“ povzdychl si chlapec. Pak pokračoval pohoršeným pubertálním
tónem. „Byla to od něj hrozná blbost. Neměl to tam rád a takoví lidi tam často
mívaj smůlu. Ale to místo za nic nemůže.“
* * *
Walt si vymínil, že se do Altadeny k podezřelému kostelu
zajedou podívat. Několik desítek minut strávili proplétáním odpolední dopravní
špičkou a Chris jen děkovala šéfovi, že jí půjčil redakční kreditní kartu na
mimořádné výdaje – jinak by projezdila snad všechny úspory.
Zastavili v centru altadenského předměstí a obešli roh
bloku. Když před nimi vykoukl majestátný kostel svaté Elizabeth, neubránila se
Chris pocitu rozhořčení. To místo, kde její pátrání poprvé skončilo ve slepé
uličce, jako by se pro ni stalo symbolem neúspěchů a jakési beznadějnosti celé
kauzy. Hrdá stavba jakoby se jí vysmívala. Tak ty si, maličká, myslíš, že rozmotáš
to, na co nemají ani elitní vyšetřovatelé? Podívej se, jak jsi bezmocná. Ani do
mých útrob jsi se nedokázala dostat!
Chris zaťala pěsti. Pak si uvědomila, že Walt vedle ní
podezřele zmlkl.
Stačil jí jediný pohled, aby zjistila, že něco není v pořádku.
Walt na stavbu šokovaně zíral.
„Walte, co se děje?“
„Já to místo znám,“ odpověděl chlapec zajíkavě. „Zdává se mi
o něm už několik let. Odporný sny, ve kterejch ten kostel padá, propadá se do
země. Umírají tam spousty lidí. Myslel jsem si, že to je pitomá noční můra. Nikdy
mě nenapadlo, že doopravdy existuje.“
Tak, dlouho slibovaný díl je tady. Vznikal zatraceně dlouho, s přestávkama asi měsíc - tak doufám, že se to na něm příliš nepodepsalo.
OdpovědětVymazatPříští díl bude opět nevímkdy, bude se jmenovat Azyl a vrátíme se v něm zpět na Ostrov... těšte se!
Tak jako vždycky se čekání vyplatilo. Tento díl je výborný a teď se teprve nemůžu dočkat jak to celé bude pokračovat :)
OdpovědětVymazatSuper - to mě moc těší :o)
OdpovědětVymazatDalší díl je rozepsaný. Tak si dáme spoiler?
Byl asi v půli cesty mezi Staff a bývalým Dharmavillem, když k němu zdálky dolehly hlasy. Poznával je. Tušil sice, že to není potřeba, ale přesto zavolal heslo. „Quid in umbrā statuae situs est?“
- miluju tohle psaní. Dokonce si přitom i opráším latinu. A to se hodí vždycky!
tvoji stranku jsem objevil dneska kdyz jsem po dlouhe dobe zavital na lost.cz....strasne se me tvuj pribeh libi a moc se tesim na dalsi dil :-)
OdpovědětVymazatAnonym: Jupí, další čtenářská duše! :o) Díky moc, těší mě, že se příběh líbí. S dalším dílem se pokusím pohnout...
OdpovědětVymazatČistě ze zvědavosti :D kdy by mohl být dálší díl? :)
OdpovědětVymazatKrakenuss: Zdravím, příští týden to bude. Čeká mě několik dní volna, tak je využiju bohulibým způsobem... :)
OdpovědětVymazat