710 - Návrat ztracených synů

Daniel se vrátil do své laboratoře a chvíli zíral z okna do setmělého kampusu. Analyzoval a třídil informace, které získal v posledních chvílích. Pak přešel ke stolu, vytáhl několik listů papíru a začal psát řady výpočtů a poznámek a kreslit podivná schémata.

Všecko do sebe zapadalo.

* * *

Daniel, který žil v tomto světě, se příliš nelišil od toho Daniela, kterého Desmond poznal v ostrovní realitě. I zde to byl geniální a poněkud asociální fyzik a matematik, vyučující na oxfordské univerzitě. V této realitě však vedl o něco poklidnější život, než v té ostrovní. Možná na to měl vliv fakt, že vyrůstal v úplné rodině. V době jeho narození sice jeho matka s otcem nežila – stejně jako v ostrovní realitě syna porodila pod falešným jménem Faradayová, aby ji její muž nemohl v nemocnicích najít podle jména – ale po Danielově narození se znovu smířili a začali spolu žít normálně. Teď, když Eloise neupínala všecky své naděje a touhy jen na syna, byl život s ní trochu snesitelnější. Možná její přísnost a strohost trošku otupoval Charles Widmore, který jako otec kupodivu fungoval docela dobře. Chápal, že se chlapec nemůže věnovat jen studiu, ale musí mít i volný čas a relaxaci – to, co jeho matka neuznávala. Vedl tedy Daniela k tomu, aby nejprve pečlivě splnil všecky své povinnosti, ale potom ho nechal dělat, co chtěl. Malý Daniel tedy po vyučování a po domácím studiu nacházel azyl v pracovnách svého otce, kam matka z nějakého podivného důvodu zásadně nechodila.

Bystrý Daniel brzy zjistil, že s matkou nejlépe vyjde, když udělá to, co od něj očekává a požaduje – a ideálně i něco navíc. Pak ho milostivě nechala jít za otcem, takže unikl jejímu dohledu a neustálému přílivu nových úkolů. Plnit matčiny požadavky mírně nad rámec povinností však chlapci nedělalo žádné problémy. Přírodní vědy, které studoval, jej skutečně zajímaly a bavily. Odmalička vyrůstal mezi dospělými a dostávalo se mu domácího vyučování, takže nebyl v kontaktu s vrstevníky a nic jej netáhlo do společnosti. Nejlépe se cítil buď ve své studovně, kde podnikal dobrodružné výpravy do světa čísel a sil, nebo v pracovnách svého otce, kde podnikal výpravy do fantazie a hrál na klavír. V mimořádně nízkém věku začal studovat na Oxfordu a v mimořádně krátké době studia s výtečným prospěchem ukončil. Univerzita mu proto pochopitelně nabídla zaměstnání, stejně jako kdysi jeho rodičům. Daniel přijal. Vyučoval studenty matematiky a fyziky, vedl jejich semináře a neustále si lámal hlavu, jak ti mladí lidé mohou nechápat tak naprosto zřejmé věci. Po večerech se věnoval mnohem perspektivnějším věcem – ve své podkrovní laboratoři prováděl složité výpočty týkající se nejsložitějších otázek časoprostoru. Teoretické výpočty dávaly smysl. Experimenty, jimiž si chtěl správnost teorií ověřit, však byly stále neúspěšné – a Daniel netušil proč.

* * *

Desmond usnul, jen se za jeho bratrem zavřely dveře. Spal a nezdály se mu vůbec žádné sny. Spal tak tvrdě, že ho nevzbudil ani Daniel, který se do místnosti několikrát za noc vplížil po špičkách, aby si uvařil kávu.

Dalšího dne ho vzbudilo denní světlo, proudící dovnitř oknem, a energické hlasy studentů pod okny. Chvíli se zmateně rozhlížel a rozpomínal se, kde je. Pak si uvědomil, co všecko se stalo.

Bratra našel v laboratoři. Daniel seděl u stolu, zavaleného popsanými stohy papíru. Pod očima měl temné kruhy z nevyspání, ale pohled měl jasný a čilý, žádná únava na něm nebyla patrná. Na zemi u nohou měl kufr, z něhož předchozího večera tahal deku. Teď do něj postupně snášel knihy a všemožné i nemožné přístroje, nástroje a podivné předměty, o jejichž existenci neměl Desmond do dneška ani tušení.

„Rád bych ti popřál dobré ráno, ale v jednu hodinu odpoledne to asi nebude to pravé,“ poznamenal Daniel s lehkým úsměvem. „ Koupelna je na konci té dlouhé chodby, když vyjdeš z laboratoře. A jestli se chceš najíst, zajdi si do studentské kantýny. Mají tam všecko, co jen můžou zdejší studenti potřebovat. Od kartáčku na zuby až po mraženou pizzu. Můžu ti ji případně hodit pod zářič a exponovat ji mikrovlnami, ale moc to nedoporučuju. Jednou jsem to zkoušel, neodhadl jsem frekvenci a zůstal jsem bez večeře.“

„Spálená?“ tipl Desmond.

„Ne. Zmizela.“

Desmond rychle debatu ukončil s rozhodnutím, že pizzu si raději kupovat nebude.

Procházka po kampusu mu pomohla se probrat a vyčistit hlavu. Když se za několik desítek minut vracel do Danielovy podkrovní laboratoře, připadal si po dlouhé době zase jako člověk.

* * *

Za dobu jeho nepřítomnosti se nic zásadně nezměnilo, jenom většina papírů ze stolu se přestěhovala do kufru. Daniel stál u centrálního stolu v celé laboratoři a soustředěně zkoumal cosi na přístroji, který připomínal rentgenový zářič v nemocnicích. Desmond si vybavil, že tentýž přístroj viděl i v propadech do alternativní reality, v níž se setkal s dlouhovlasým Danielem a s mrtvou krysou.

„Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ vybavil se mu útržek vzpomínky, který z nějakého podivného důvodu zůstával jasně srozumitelný. Ani si neuvědomoval, že to řekl nahlas.

Daniel sebou cukl, jako by ho něco bodlo, a otočil se. „Cože jsi to říkal?“

„Já… nevím. Prostě mi to najednou vyskočilo v hlavě. Nastavit na 2,342 a oscilovat na 11 hertzů,“ zopakoval znovu nejistě Desmond.

„Desmonde, jsi si jistý? Kdes ty údaje slyšel?“

„Myslím, že je znám z těch propadů. Byl jsi tam taky, ale vypadals jinak. Myslím, žes ta čísla říkal ty,“ rozpomínal se.

Daniel se vrhl ke kufru a vytáhl odtamtud starý ošoupaný sešit. Chvíli v něm zběsile listoval, pak zapíchl prst do jedné stránky. „Ano, ano. To je neuvěřitelné, to je prostě neuvěřitelné!“

„Můžeš mi říct, co se děje?“ přerušil ho Desmond.

Daniel k němu rozzářeně zvedl hlavu. „Brácho, právě jsi vyřešil problém, nad kterým si lámu hlavu už měsíce. Hledám specifickou frekvenci jednoho konkrétního časoprostoru, přesněji řečeno frekvenci elementární časoprostorové spojnice. Jednotlivé časoprostory se od sebe kromě průběhu událostí odlišují právě tím, jaké kmitání mají všechny jejich součásti ve svém základu. Moje matka mi předala výsledky svých výzkumů, ale vycházelo z toho tolik frekvencí, že bych je mohl postupně zkoušet možná do smrti. A navíc hrozilo nezanedbatelné riziko, že některý z těch omylem identifikovaných časoprostorů bude… nebezpečný. Tvoje číslo ale odpovídá všem parametrům. Pokud si jím jsi jistý, vyřešili jsme největší problém, který zdržoval náš odchod na Ostrov.“

* * *

Daniel odmalička věděl, že jeho rodina pochází z velmi zvláštního místa. Na Ostrově se narodila jeho matka a měl se tam narodit i on sám, jenže po tragickém incidentu vědců z Dharmy v roce 1977 museli všichni Ostrov urychleně opustit. Poškození energetické kapsy bylo příliš velké a nepomáhalo ani průběžné vybíjení elektromagnetu. Ostrov se začal hroutit. V kritické situaci se dočasně smazaly dávné spory mezi lidmi z Dharmy a mezi těmi, kterým Dharma říkala Nevraživci – tedy mezi původními obyvateli Ostrova. Během několika dní se ponorka Dharmy nezastavila. Pendlovala mezi Ostrovem a dharmskou základnou na pevnině. Pár hodin poté, co ponorka odvezla z Ostrova poslední lidi, nitro ostrova explodovalo. Nebo implodovalo, to nikdo přesně nevěděl. Jisté bylo to, že se Ostrov prostě propadl do vln. Jedinečné místo, na němž panovaly naprosto unikátní fyzikální podmínky, bylo navždy zničeno. Místo, kde Eloise Hawkingová získala základní vědomosti o kontinuitě a poruchách časoprostoru a měla to štěstí, že si jejich pravdivost mohla také ověřit, bylo pryč. Její syn sice z jejích poznatků vycházel, ale svá zjištění si už prakticky ověřit nemohl.

Jeho matka měla sice dar nahlížení do dalších realit, ale ani v nich požadované řešení nenašla. Zjistila tam však spoustu jiných zajímavých informací – například o Danielových nevlastních sourozencích Desmondovi a Penelope. Oba žili i v tomto světě, i zde byli dvouvaječná dvojčata a i zde byli po porodu odděleni. Daniel však Penelope nikdy pořádně nepoznal – jeho nevlastní sestra byla o deset let starší než on a když se narodil, byla už na studiích na soukromé škole. Domů se vracela jen výjimečně na prázdniny a na svátky a se svým malým nevlastním bratrem téměř nepřišla do kontaktu. Desmond vyrůstal u své matky ve Skotsku. Eloise Hawkingová díky svým pohledům do jiných realit dobře věděla, že by z něj měl vyrůst extrémně výjimečný člověk. Widmorovy peníze jí snadno umožnily sledovat jeho růst a dospívání – stačilo uplatit pár lékařů, úředníků nebo učitelů. S nespokojeností však zjistila, že Desmond z této reality je pro její účely nepoužitelný. Po zničení Ostrova většina jeho schopností zmizela. Po nějakou dobu se Eloise domnívala, že se nic neděje – žila v omylu, že když byl Ostrov zničen, není potřeba ani Desmond, který s Ostrovem mohl bezpečně zacházet.

Jenže při jedné ze svých „věšteckých výprav“ do jedné vzdálené reality zjistila, že nic není tak bezpečné, jak se zdá. Nahlédla do rozkolísaného světa, kde byl Ostrov ohrožen a jeho rozkolísanost mohla ohrozit všecko. Nejen dotyčnou realitu, ale i všechny ostatní. Ta realita ztrácela stabilitu a mohla potrhat vlákno, Sílu, která držela pohromadě všechny další světy a jejich hranice v patřičných vzájemných polohách.Eloise pochopila, že musí něco udělat, aby destabilizované světy – jedním z nich byl i ten, v němž havaroval let Oceanic 815 – opět dala do pořádku. Nestačilo však vyřešit problém v jedné z realit. Nebezpečí mohlo přijít kdykoli v budoucnu z kteréhokoli jiného nestabilního světa. Bylo nutné udělat něco zásadnějšího – ale Eloise nemohla zjistit, co by to mělo být.

Proto tedy svého syna odmalička nutila k rozvíjení vědeckého talentu a vedla ho ke studiu časoprostorových poruch: doufala, že její výzkumy dokončí a že bude lepší než ona. Zároveň pečlivě sledovala Desmonda v této i v několika dalších realitách a zjištěné informace předávala Danielovi. Daniel vyrůstal s vědomím, že má staršího bratra, se kterým se jednou setká. Znal ho poměrně dobře – věděl, jak vypadá, jakou má povahu, jak reaguje. Naučil se ho mít svým způsobem rád – z toho důvodu si ho také zvolil jako svoji konstantu. A proto ho také toho večera okamžitě poznal, když se najednou objevil v jeho laboratoři. A proto jej to tolik nepřekvapilo – věděl, že jeho bratr přijde, ale nevěděl kdy.

* * *

Desmond byl z toho přívalu informací naprosto perplex, jeho hlava to prostě nestíhala zpracovat. Existenci paralelních světů, které se od sebe více či méně odlišují, už Desmond akceptoval. Po tom, co prožil, mu ostatně nic jiného nezbývalo. Chápal, že v některých světech existuje i on – i když s trošku jiným životem a osudy. Ověřil si, že za určitých podmínek je možné mezi svými jednotlivými „já“ jaksi podivně cestovat a velmi dobře věděl, že to není nic bezpečného. Pochopil, že někdo může podobně do dalších realit nahlížet – což mimochodem vysvětlovalo veškeré věštecké schopnosti obdařených lidí, kteří se vyskytovali napříč kulturami a časem.

Ale pochopit závislost těchto jednotlivých paralelních světů na takové maličkosti, jako je nějaké kmitání atomů někde v základu všeho, to už bylo na jeho chápání příliš. A domněnka o tom, že by nějaký člověk, lhostejno, že to měl být jeho malý syn, mohl tyhle věci nějak rozhodit nebo zničit… to znělo jako naprostá fantasmagorie. Ale v posledním dni zažil tolik podivných a neuvěřitelných věcí, že už se neodvažoval zavrhnout ani ty nejvíc fantasmagorické teorie. Nepředpokládal, že by to měla být pravda, ale pro jistotu chtěl udělat všecko pro případ, že by to pravda byla.

Sledoval Daniela, jak s lehkostí pobíhá po laboratoři, nosí věci do kufru a pak je zase vyhazuje, neustále si něco zapisuje na všudypřítomné listy papíru, nahlíží do starého sešitu a mezitím mu něco vysvětluje. Jeho bratr byl naprosto jedinečná a fascinující hříčka přírody.

Bylo už k večeru, když Daniel konečně usoudil, že má všecko, co potřebuje. Zavřel kufr, nabitý nejrozmanitějšími věcmi a znovu překontroloval nastavení zářiče. Pak zvážněl. Posadil se ke stolu, vzal další list papíru a pustil se do psaní. Tentokrát mu však ruka nelétala, jako když psal výpočty a nákresy. Čísla a linie byly jeho přirozeným prostředím, slova ne. Teď však musel manipulovat právě se slovy. Daniel psal dopis na rozloučenou.

Desmond vycítil, že jeho mladší bratr najednou vkročil na tenký led. Pomalu k němu přešel. „Komu píšeš? Přítelkyni?“

Daniel roztržitě zatřásl hlavou. „Žádnou nemám. Kdo by chtěl chodit s praštěným vědcem? Tohle je pro matku. Myslím, že jí bude jasné, co se stalo… ale stejně mám pocit, že bych jí to měl vysvětlit a rozloučit se s ní. To, co tady najde, asi nebude hezké.“

„Jak to bude vypadat, až odejdeme?“ položil Desmond otázku, která mu hlodala v hlavě téměř celý den.

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušel,“ odvětil překvapivě Daniel. „Až nás vystavím náležité frekvenci, která nás přenese do elementární časoprostorové spojnice, existují tři možnosti. Buď dojde ke změně komplexní a pak se přenese fyzická i psychická stránka osobnosti, takže zmizíme… nebo dojde pouze k přenosu psychiky, což se ostatně včera stalo tobě. Laicky řečeno, přenese se duše, ale tělo zůstane. Pro tělo to znamená doživotní bezvědomí nebo rovnou smrt. Nejspíš to bude vypadat jako srdeční zástava, prasklá céva v mozku nebo něco podobného.“

Desmond se otřásl. Nechápal, jak o tom jeho bratr může mluvit s takovou bezstarostností. 

„Ty se nebojíš?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Smrt je jen iluze. Je to jen přechod do jiného světa, jenže lidé to neví. Proto mají strach.“

* * *

Daniel se naposled pustil do kontroly výpočtů. Tiše sám pro sebe přikyvoval, když mu ruka s tužkou létala po popsaných papírech. Nakonec se dlouze zahleděl na Desmonda. „2,342 a oscilace na 11 hertzů. Spoléhám na to, že si tím jsi opravdu jistý, brácho.“

„Tak si to pamatuju,“ pokrčil rameny Desmond. Pochopil, že tahle čísla jsou pro úspěch celé akce klíčová. Pokusil se rozpomenout na širší situaci, ve které je slyšel, ale marně. Čísla jakoby se vynořovala z mlhy, neměla žádnou souvislost a žádný kontext, o který by se bylo možné opřít. Pak si ale Desmond vzpomněl na něco jiného.

„Tvoje matka říkala cosi o meziprostorech. Znělo to, jako bychom si na ně měli dávat pozor.“

Daniel se zachmuřil. „Ano. To je nepěkná kapitola v otázce studia paralelních světů. Přísně vědecky vzato to jsou vlastně časoprostory jako všechny ostatní, ale jsou od našich tak odlišné, že si to nedovedeme představit. Naše mysli nejsou přizpůsobené tomu, abychom je pochopili, natož abychom v nich mohli existovat. Světy bez lidí; světy, které se těm našim vůbec nepodobají. Při pohybu mezi paralelními světy nás proto spíš odpuzují, protože na ně neumíme ani pomyslet. Však víš, jak to funguje: na co myslíš, tam se ocitneš.“

Desmond přikývl a jeho bratr pokračoval. „Ale někdy, když se člověk během pohybu zastaví, zpanikaří a dostane strach, může ho to k meziprostorům přiblížit. Já osobně si myslím, že právě tohle se stane lidem, kteří zešílí třeba po drogovém tripu. Drogy jsou jeden z mnoha způsobů, jak do jiných časoprostorů nahlížet. Pokud tenhle nadrogovaný chudák zpanikaří a nahlédne tam, kam nemá… je s ním konec. Většinou se sice dokážou vrátit, ale už do smrti nepromluví rozumné slovo, takže nedovedou říct, co se stalo nebo co viděli. Ale určitě to není nic hezkého.“

„Temná patra,“ konstatoval sám pro sebe Desmond. Moc dobře si vzpomínal na ta neosvětlená podlaží, kolem kterých prolétal. „Takže těmhle místům se musíme vyhnout.“

„Přesně tak. Neměl by to být problém. Prokázal jsi, že máš velmi dobrou schopnost vybírat si cílovou realitu, do které se potřebuješ dostat. To, že se budeš na cíl soustředit, nás udrží dostatečně daleko od meziprostorů. Ty budeš ten, kdo určuje směr a cíl… a já se s dovolením jen povezu.“ Daniel se omluvně usmál.

Desmond začal mít z celé akce opět strach.

* * *

Daniel si přečetl dopis, který napsal matce, a připíchl ho magnetem na tabuli. Potom snad posté a naposled překontroloval nastavení přístroje. Pak z dlouhého stolu odnosil všecky věci a na hladkou dřevěnou desku, přímo pod hlavici zářiče, nakreslil tužkou dva ovály.

„Tak… jdeme na to?“

Desmondovi se nechtělo, ale věděl, že se mu nebude chtít nikdy. A tušil, že čím déle to bude odkládat, tím víc dalších věcí se dozví, a po nich se mu bude chtít ještě méně. Přikývl.

Daniel ke stolu přitáhl židli, kývl na bratra, aby si na ni sedl, a sám vyskočil na stůl. „Takže… až to spustím, předpokládám, že nás to po nějaké době uvolní do elementární časoprostorové spojnice.“

„Ten bílej tunel,“ přikývl Desmond.

„Přesně tak,“ souhlasil Daniel. „Jakmile se tam dostaneme, bude to na tobě. Podle mé matky je klíčová ta realita, kde žije tvůj syn, který se dostal do jisté nepříjemné situace. Takže musíš udělat to samé, cos udělal při průchodu sem – musíš na něj myslet a musíš mu chtít pomoci, ať má jakýkoli problém. Ale přitom nesmíš zapomenout na mě. Já se tě budu držet, ale nejsem si jistý, jestli na to budu stačit. Pokud se ve spojnici rozdělíme, sám tu správnou realitu nenajdu. A ty zase spadneš do problémů s nekontrolovanými časoprostorovými propady, protože nebudeš mít konstantu. Zvládneš myslet na dvě věci najednou, že ano, Desmonde?“

Desmondovi probleskla hlavou vzpomínka, kterou mu v minulé realitě přivodilo setkání s Charliem – vzpomínka na ostrovní realitu, v níž s Penelope objímali čerstvě narozené dítě. S hořkostí vzpomínku rozsekl na dvě poloviny a tu s Penelope nemilosrdně potlačil. Vzpomínka na děťátko nebyla tak bolestivá. Vybavil si jeho drobounký obličejík s hnědýma očima, které syn zdědil po něm, a mrňavé prstíčky, které reflexivně svíraly jeho prst. To byl jeho syn. Jeho syn, který jednou vyroste. Dovedl si ho představit, jak roste, jak se pokouší o první kroky a první slova. To bylo dobré.

Daniel mu zamával rukou před obličejem. „Vidím, že vzpomínky fungují,“ usmál se. „Ale ještě mě chvíli poslouchej, brácho. Musíš si dávat obrovský pozor, abys nesklouzl do nesprávné reality. Všecko bude těžkopádnější a pomalejší, než když ses dostával sem, protože já budu bohužel fungovat jako určitá brzda.“ A protože jsi pořád ještě vyčerpaný nedávnými nekontrolovanými přesuny, pomyslel si Daniel, ale to už nahlas neřekl. Nechtěl bratra znervózňovat víc, než bylo nezbytné.

Desmond se ze všech sil soustředil a snažil se představovat si svého syna a zároveň vnímat Danielova slova. Měl pocit, že se mu to docela daří. Znovu přikývl. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil. „Tak dobře. Jdeme na to… brácho,“ dodal. Daniel se potěšeně usmál – Desmond to slovo použil poprvé.

Ukázal na jeden z oválů. „Posuň si židli tak, abys měl hlavu tady. Asi tak, jako kdybys usnul na nudné přednášce.“

Desmond udělal, co mu bratr řekl a odevzdaně zavřel oči. Daniel si pak lehl na dlouhý stůl, hlavu v druhém oválu. V jedné ruce sevřel ucho kufru, který stál vedle stolu. Druhou rukou cvakl spínačem, který vedl k přístroji, který teď visel nad jejich hlavami jako zlověstné černé slunce.

Zářič se rozhučel.

Desmond se zhluboka nadechl. Znělo to jako poslední nádech z posledních sil umírajícího. "Uvidíme se v příštím životě, brácho."

 Daniel pustil spínač a nahmátl bratrovu ruku. Pevně ji stiskl.

Do sílícího hučení se stále v myšlenkách ujišťoval, že ve výpočtech nikde neudělal chybu. Bude to fungovat, bude to fungovat, opakoval sám sobě, zatímco ho pomalu opouštělo vědomí.

Za několik minut se vnitřnosti speciálně upraveného zářiče obrovským výkonem usmažily. V přístroji cosi prsklo a pak hučení navždy utichlo. Ale už to nikoho nezajímalo.

Když do laboratoře dalšího dne přišla Eloise Hawkingová, které bylo divné, že se syn už tři dny neukázal doma, našla v místnosti pouze Desmondovo bezvládné tělo a dopis, přicvaknutý magnetem na tabuli. Daniel byl pryč. Na rozdíl od Desmonda, jehož alternativní já v ostrovní realitě stále existovalo a bylo tedy připravené přijmout vracející se mysl, se Daniel neměl kam vrátit. Musel si s sebou vzít i své tělo.

* * *

Staré známé cukání v mysli sílilo s hučením přístroje. Pak znovu přišel pocit nárazu a proražení neviditelné bariéry… a pak Desmond i přes zavřená víčka viděl, že ho zaplavilo jasné bílé světlo. Otevřel oči.

I s bratrem se vznášeli v bíle zářícím tunelu, který je zvolna unášel jako neomylný proud. Daniel měl oči rozevřené jako malé dítě u vánočního stromečku a s nevěřícným nadšením sledoval nekonečná patra realit, která se kolem nich míhala.

Desmond si vzpomněl, co má dělat. Vybavil si svého syna – nejprve jako miminko, na které si vzpomínal; potom si ho představil jako rostoucí batole. Zároveň přitom vnímal pevný stisk bratrovy ruky. Velice by ho proto překvapilo, kdyby se dozvěděl, že během propadu světelným tunelem vlastně ani jeden z nich neměl tělo. Tady nebylo potřeba. Fyzická schránka se znovu zhmotnila až při průchodu do další reality, pokud to tedy bylo třeba. Ale mysl se během tak krátké doby nedovedla od těla oprostit a stále ještě si je představovala i se všemi vjemy, přetrvávajícími z nedávné minulosti. Lidská duše je velice konzervativní a jen těžko si zvyká na velké změny.

Desmondova myšlenka na syna měla kýžený efekt. Cukavý tah v mysli zesílil a proud světla, který oba bratry stále unášel, se pomalu obrátil. Klidně pluli podél otevřených i setmělých světů.

V jednom z nich Desmond uviděl to, na co čekal. Najednou uviděl starou, známou tvář ve starém, známém prostředí. Džunglí se řítil zadýchaný, zpocený Hurley.

Desmonda zaplavila obrovská radost. Myšlenka na syna i vědomí Danielovy přítomnosti se najednou vytratily, důležitý byl jen Hurley. Všecko ho začalo táhnout k tomuto světu. Jenže známý náraz a průlet neviditelnou bariérou z nějakého důvodu nepřicházel. Desmond viděl, jak se k němu Hurley z druhé strany řítí; přiblížil se tedy k neviditelné bariéře a chtěl mu něco říci. Hurley zpomalil a k bariéře se přiblížil zvědavě a s překvapením. Jenže když skrz bariéru skutečně nakoukl a uviděl Desmonda, příšerně se vyděsil. Otočil se pryč a začal sám sebe přesvědčovat, že to byl jen přelud.

Desmond byl také vyděšený. Takhle to přece nikdy neprobíhalo. Uvědomil si, že je něco špatně. V tom měl naprostou pravdu: Nepovedlo se mu vrátit do správné reality a do správného okamžiku, tedy do doby, kdy už Hurley vládl Ostrovu a Desmondovo tělo leželo opuštěné ve stanu na pláži. Ve chvíli, kdy se přestal soustředit na svého syna, sklouzl sice do téže reality, ale o několik let dříve – do doby, kdy na Ostrov dorazil tým z Widmorovy první lodi a Hurley se zrovna snažil dohonit své přátele, které ztratil v džungli. Nečekaně tehdy narazil na Jacobovu chatrč. Chatrč byla jedním z míst, která fungovala jako brána do časoprostorové spojnice, což ale samozřejmě nikdo netušil a tím spíše ne tehdejší Hurley. Vyděšené oko, které tam zvědavý Hurley nečekaně spatřil a které jej tak vylekalo, byl Desmond, nechápavě nahlížející z časoprostorové spojnice.

Desmonda ovládl zmatek a úzkost. Chtěl se dostat na druhou stranu bariéry, ta ho tam ale nechtěla pustit. Čím víc v něm narůstal pocit strachu, tím víc sílil ten zvláštní proud, který ho začal unášet zase na druhou stranu. Desmond ztratil správný směr, vzdaloval se i od známého světa s Hurleym a popadla ho panika. Ochromující strach mu znemožnil na cokoli myslet a tím se zachránit.

Proud sílil a mířil do míst, kde byla jen tma. Meziprostory. Světy, které vlastně ani nebyly světy; místo, kde čekalo šílenství nebo ještě něco horšího.

* * *

Pak Desmond ze strašlivé dálky něco ucítil… nebo uslyšel, tím si nebyl jistý. Všechny vjemy byly tady v tom světle obklopeném tmou jaksi podobné. Zaměřil svou pozornost tím směrem.

Byl to Daniel. Na tu vzdálenost, která je oddělovala, nedokázal Desmond poznat, co se mu bratr snaží říci. Z paniky, vyplňující Desmondovu mysl jako vířící mlha, se ale vyloupla jasná myšlenka: uvědomil si, že se k Danielovi musí vrátit. Ze všech zbytků sil se na to zaměřil.

Silný proud, mířící k zlověstně temným patrům, po nekonečně dlouhých zlomcích vteřin zeslábl, pak se zastavil a obrátil směr. Bratři se k sobě opět přibližovali. Desmond začal vidět jasněji, znovu ucítil sílící dotek bratrovy ruky a slyšel jeho sílící hlas. Všechny Danielovy myšlenky nebo slova se k němu vrátily v jedné obrovské lavině, jako by je vyřkl teď a najednou.

„Proboha, brácho, to není ono! Tam tě to nepustí, copak to necítíš? Mysli na syna, ksakru! Ne, neztrácej se mi. Neudržím tě! Sakra, Desmonde, tam NE! Nenechávej mě tady, DOPRDELE!“

Příval výkřiků, korunovaný jediným plnokrevným vulgarismem, který kdy Desmond od svého mladšího bratra slyšel, Desmonda konečně zastavil v bezpečné zóně, mezi povětšinou osvětlenými patry.

Podíval se na bratra. Daniel měl sice ještě v očích hrůzu, ale mluvil už klidněji. „Desmonde, ty blázne nezodpovědná. Málem tě to stáhlo do meziprostoru. Už je to dobré, už se to zastavilo. Uklidni se. Vnímáš mě už, brácho?“

Desmond omámeně přikývl.

Daniel s úlevou pokračoval. „Tak začneme znova. Uvědom si, že jsem tady, že už je všecko v pořádku…“ Na chvíli se odmlčel. „A teď si vzpomeň na svého syna. Dokázals to předtím, tak to dokážeš zase. Prosím tě, brácho, vzpomeň si.“

Po chvíli, která jako by byla nekonečná, se neviditelný světelný výtah opět rozjel. Zrychloval, zrychloval… míhající světy se začaly podobat tomu ostrovnímu… a tentokrát se Desmond nenechal zmást. Letěl světelným tunelem a slyšel povzbuzující slova mladšího bratra, který letěl s ním. Síla myšlenky je napodruhé přitáhla do toho správného patra a prohodila neviditelnou bariérou.

* * *

Pak si Desmond uvědomil, že leží na čemsi tvrdém a že ho bolí celé tělo. Měl příšernou žízeň. Chtěl se pohnout, ale nešlo to – neměl sílu ani na ten nejmenší pohyb. Trvalo mu strašlivě dlouho, než dokázal rozlepit víčka. Oči se mu okamžitě rozslzely, jako by byly plné písku. Nebylo divu – jeho tělo leželo několik dní téměř bez hnutí, bez potravy a s minimem vody v horkém tropickém podnebí. Svaly ztuhly, očím vyschly slzy, rty rozpraskaly.

Vzápětí ucítil lehké plesknutí po tváři. „Hej, brácho. Zvládli jsme to, slyšíš?“

Desmond s bolestí a s námahou otevřel zadřené oči. V šeru nad sebou uviděl rozzářený Danielův obličej.

Zvenčí se ozvaly vzrušené hlasy a do stanu vtrhli Ben s Hurleym. Oba se vzápětí stejně zaraženě zastavili, když na zemi u Desmondova lůžka uviděli sedícího a šťastně vypadajícího Daniela. Hurleyho napadlo nejhorší – Daniel je další vidina a přišel si odvést umírajícího Desmonda. Ale vidiny se nikdy takhle šťastně nesmály.

Ben se po pár vteřinách vzpamatoval a vrhl se dovnitř. „Panebože… ty ses probral,“ konstatoval s nevěřícným úžasem. Desmond jen slabě přikývl.

Hurley zůstal stát ve vchodu a pozoroval Bena, jak zesláblého Desmonda opečovává. Pak ale zvážněl a přejel pohledem na Daniela. Když fyzik zaznamenal Hurleyho zachmuřený výraz, přestal se šťastně usmívat a také zvážněl. Co se děje? zeptal se pohledem.

Hurley na něj beze slova kývl, aby ho následoval. Oba vyšli ven ze stanu.

Venku pak proběhl tichý rozhovor. Hurley se ujistil, že tentokrát Daniel skutečně není žádný přelud… a pak mu sdělil špatnou zprávu. Na Ostrově už viděl spousty přeludů mrtvých, kteří tam zemřeli. V posledních dnech takhle viděl i Penelope.

„Moje sestra,“ vydechl Daniel nešťastně.

Hurley ho soucitně objal kolem ramen a chvíli ho tak držel, než znovu promluvil.

„A jeho žena. Musíme mu to říct.“