802 - Sám se nevrátíš

 „Walte! Co tady děláš?“ vykřikl Hurley.

Chlapec zvedl hlavu a unaveně, ale vítězoslavně se usmál. „Ahoj, Hurley.“

Chvíli na sebe se Strážcem hleděli. „Co tady děláš?“ zeptal se Hurley znovu.

„Přišel jsem,“ odpověděl prostě Walt. „Konečně jsem zjistil, jak se sem dostat, tak jsem tady.“

„Walte…“

„Ty z toho nemáš radost, že tady jsem, co?“ pochopil chlapec.

Hurley pokrčil rameny. „Rád tě vidím, to jo, ale… víš, trochu jsi mi naboural plány.“

„Tys se mnou měl plány? Takže tys mě tam chtěl nechat?“ Walt se zatvářil uraženě. „Já jsem ti pomohl, jak jsem uměl, a tys mě tam chtěl nechat?“

„Walte, pochop… byls jedinej způsob, jak komunikovat se světem tam venku. Nediv se mi, že jsem tě chtěl mít tam.“ Hurley se zamyslel. Původně předpokládal, že se Walt přidá k pětici vyslané z Ostrova, a bude fungovat jako komunikační spojka mezi Ostrovem a Desmondovou výpravou. Teď byl tenhle plán v troskách. Jak s nimi naváže spojení teď, to nevěděl. S jinými lidmi kromě Walta telepaticky komunikovat nedokázal, nebo se mu to aspoň zatím nikdy nepodařilo.

* * *

V podzemní místnosti byla zima. Walt byl rád, že si s sebou vzal všecky své věci včetně teplého oblečení. Otevřel batoh a vytáhl bundu. Hned mu bylo líp. Pak se zvedl ze země a zadíval se na trojici Hurleyho poradců. Richard a Ben, kteří už se s ním kdysi setkali, na něj více či méně povzbudivě pokývli. Eloise Hawkingová ho pozorovala zkoumavým pohledem. Pak promluvila.

„Chlapče, tak tys přišel z toho kostela?“

Walt přikývl.

„Viděls je projít? Desmonda, Daniela, Jamese a ostatní?“

„Jo,“ přisvědčil Walt. „Minuli jsme se někde v tom světle. Museli vyjít v tom kostele, jinak to snad ani nešlo. Člověka to vůbec nikam jinam nepustilo.“

Eloise si oddychla. „To je dobře. Jestliže prošli bezpečně a všichni, tak snad mají to nejtěžší za sebou. Aspoň na chvíli.“

Walt se zatvářil pyšně. „Budou to mít na pohodu. Já jsem jim tam nechal spolupracovnici.“

„Cože jsi udělal?“ užasl Hurley tak, že jim bezděky skočil do rozhovoru.

„Vzal jsem do toho kostela jednu paní,“ pokrčil rameny Walt, jako by o nic nešlo. „Teda spíš slečnu. Dost mně pomohla, když jsem přijel do L. A. Tak jsem si myslel, že by mohla pomoct i jim.“

Všichni na něj vytřeštěně zírali. Desmondova pětice se měla do světa vrátit co nejvíc nenápadně a v ústraní, tak, aby o nich nikdo nevěděl. Ne před svědky, které tam někdo cíleně přivedl. „Walte, ty jsi neřízená střela,“ chytil se Hurley za hlavu. „Koho jsi to tam vzal, prosím tě?“

Walt se zatvářil vzdorovitě. „Je to dobrá ženská. Mladá, chytrá, umí pomoct a je taková… v pohodě. Dá se s ní mluvit. Prostě… je fajn. Novinářka.“

„Novinářka?“ Hurley nevěřil svým uším. „Tys na ně poslal ženskou od médií? Walte, ty ses zbláznil. Měli se tam objevit nepozorovaně!“

„Nezbláznil,“ zahuhlal Walt. „Říkám vám, že je dobrá. Mně strašně pomohla. Nechala mě u sebe bydlet víc než týden. A věřila mně. Byla první člověk, kterej se mnou normálně mluvil a poslouchal mě, když jsem začal hledat, co se stalo, po tom pádu druhýho letadla. A fakt jí to pálí. Píše o letadlech a začala do toho šťourat, hned když se stalo to s tím druhým. Měla tím letět taky. Sama toho strašně moc zjistila a našla ten kostel. Jinak bych se sem tak rychle nedostal. Mně se o něm sice zdálo, ale nevěděl jsem, kde to je. Našla to ona.“

Chlapec vychrlil svou obhajobu – hájil své rozhodnutí i Chris, o jejíž bezúhonnosti a schopnostech byl naprosto přesvědčený.

„Neříkej mi, že viděla i to, jak jsi otevíral průchod a všecko to ostatní,“ zavrtěl Hurley rezignovaně hlavou.

„Jo. Musel jsem ji tam vzít s sebou, jinak by tomu všemu neuvěřila. Už takhle jsem měl co dělat, abych ji přesvědčil. Věděla toho sice dost, ale ty poslední věci už byly trochu moc i na ni. Ale teď už tomu bude muset věřit, když u toho byla.“

Hurley potřásal hlavou, ale usoudil, že nemá cenu to dál řešit. Už se stalo. „Snad se nepleteš.“

„Já se v lidech nepletu,“ odvětil pevně Walt.

Pak si na něco vzpomněl. „Jo, a je tu ještě jedna věc. Já s ní můžu na dálku mluvit. Ona to moc neumí, ale vidí mě a vnímá. To by se mohlo hodit, ne?“

Zazubil se.

* * *

Když se všichni vzpamatovali z přívalu nových informací a Walt nabral síly po vysilujícím manévru a přesunu, vystoupali z podzemních prostor do stanice Orchid. Byla už dávno tma. Rozhodli se, že přenocují tady ve stanici. Noční pochod do síně pod sochou by byl zbytečně riskantní. Něco málo pojedli – kromě Walta, který si až teď uvědomil, jak obrovský má hlad. Ten nejedl málo, ale hltal jako vlk. Každý ze čtveřice mu dal něco ze svých zásob a chlapec se blaženě pustil do jídla. Pak se všichni postupně uložili ke spánku.

Uprostřed noci je však vzbudily zvuky, které se odlišovaly od běžných zvuků džungle.

Stará známá kombinace troubení a cvakání. Nikdo se neptal, co to je. Znali ty zvuky až moc dobře.

Hurley promluvil do tmy. „Zůstaňte tady, nikdo nikam nechoďte. Je pod námi v těch tunelech. Sem se nedostane.“

Zvuky jako by se nocí přelévaly, podle toho, kde se zrovna černý kouř pod nimi pohyboval.

Walt se otřásl, ale teď už to nebylo zimou. Vybavila se mu stará vzpomínka. „Je to…. jako tenkrát, když jsme tady ztroskotali. Přišlo to k pláži hned první noc.“

Hurley do tmy přikývl. „Jo. Myslím, že vždycky vycítí, že se něco změnilo. Vnímá změny v ostrovní energii a teď poznal, že jí část odešla. Rád by asi zjistil, co se stalo.“

„A je naštvanej,“ zašeptal Walt.

„Nelíbí se mu to,“ přitakal Richard. „Nemá rád změny a nemá rád, když se něco děje mimo jeho dosah.“

„A nemá rád, když někdo další odejde z Ostrova,“ podotkl Ben.

„Vydává se už i na území, kde se v poslední době téměř nevyskytoval,“ poznamenal Richard. „Budeme muset být opatrní, ještě opatrnější než dřív. Rozdráždili jsme ho.“

Když Walt opět usínal, měl před očima vidinu černého kouře. Byl jako roj. Jako roj rozzuřených vos. Píchli jsme do vosího hnízda, pomyslel si.

* * *

Do rána už byl klid a vládl i dalšího dne. Hned, jak se rozednělo, vydali se do síně pod sochou. Walt byl jako u vytržení. Pozoroval místa, jimiž procházeli, a štěstí z něj jen zářilo. Konečně, po dlouhých třech letech, byl zpátky.

Když se vrátili do síně pod sochou, uvítali je Druzí s radostí a úlevou. „Povedlo se to?“ zeptal se Craig. Během nepřítomnosti Richarda a Hawkingové se on, Stephen a Marcus stali nepsanými vůdci skupiny.

„Povedlo,“ odvětil Hurley. „Všecko snad je v pořádku. Desmondova skupina prošla a k nám se vrátil Walt. Patří k nám.“

Tohle představení stačilo. Několik málo Druhých si ho ještě pamatovalo z doby po havárii letu 815, kdy jej nějakou dobu drželi v zajetí. Bylo zcela pochopitelné, že se tenhle chlapec vrátil zpátky.

* * *

Den utíkal. Na Ostrově i v síni vládl klid. Jen Walt jaksi neměl stání. Chtěl se znovu procházet po Ostrově, nacházet stará známá místa, cítit se jako kdysi. Pokusil se vyjít ze síně, ale byl vlídně, ale nekompromisně zastaven hlídkami Druhých.  Nakonec se odhodlal a vyrazil za Hurleym.

„Můžu se tě na něco zeptat, Hurley?“

Strážce mu odpověděl povzbudivým úsměvem. „Kdykoliv, Walte.“

„Hurley, co se to tady děje? Strašně jsem se chtěl vrátit a jsem rád, že jsem tady, ale teď si připadám, jako bych byl ve vězení. Proč nesmím ven?“

„Neber si to osobně, prosím tě. Týká se to všech. Prostě… Druzí mají strach. Mimo síň pro ně není bezpečno. Děly se tady zvláštní věci a je to tu čím dál nebezpečnější.“

„Viděl jsem ve snech světlo a něco jako zemětřesení. Vypadalo to dost hrozně.“

„Jo, to byly doprovodný jevy. Víš, v posledních týdnech to tu bylo docela divoký. Dostaly se sem dvě skupiny lidí zvenčí, do toho sem proskočila parta kolem Sawyera z minulosti…“ Hurley zachytil Waltův zmatený pohled. „Bylo toho strašně moc, později ti to zkusím vysvětlit podrobně. Důležitý je, že se všem těm skupinám lidí při vyřizování vlastních účtů povedlo zaplést se s něčím, co tady na Ostrově sídlí už strašně dávno a má to svoje vlastní plány. A ty nevyšly. Takže já osobně se nedivím, že zuří.“

„To je to, co vypadá jako černej kouř?“

Hurley přikývl.

„Ale ten mně nic neudělá,“ prohlásil Walt přesvědčeně.

„Jak to můžeš vědět?“ zahleděl se na něj zkoumavě Hurley.

„Vím to. Nikdy mi nic neudělal. Kdyby chtěl, mohl to udělat už dávno.“ Walt pokrčil rameny. Chlapec se zatvářil zadumaně a zklamaně.

Hurleymu ho začalo být líto. „Walte… my tady nejsme napořád. Tohle, co vidíš kolem, jsou vlastně dvě skupiny lidí. Druzí, ti zůstávají v bezpečné zóně. A pak jsem tady já a Ben. Když budeme chtít, můžeme jít pryč.“

„Pryč? Kam?“ ožil Walt.

„Ještě nedávno jsem měl za hlavní sídlo starej tábor na pláži. Vlastně bych se tam i docela rád vrátil. Připadám si tam jaksi víc doma. Jestli budeš chtít,“ rozpřáhl Hurley ruce, „můžeš jít se mnou.“

Walt se rozzářil. „To bych strašně rád.“

„Tak jo. Domluvím to s Druhýma.“

* * *

Dohoda byla rychlá. Druzí neměli nic proti tomu, aby se Hurley a ti, kdo budou chtít jít s ním, vrátili do starého tábora na pláži. Ben okamžitě potvrdil, že půjde s nimi. Zato Hawkingová a Richard se rozhodli zůstat se svými lidmi pod sochou.

Ještě během odpoledne se Ben a Hurley rozloučili s Druhými. Ještě, než vyrazili, provedl Hurley několik zvláštních věcí. Věděl, že musí posílit ochranné prvky, které chránily úkryt Druhých a jejich vůdce. Obešel tři okruhy kolem síně pod sochou. Potom počkal, až Druzí přinesou starodávné rituální vázy a naplní je vodou z jeskynního pramene, potom do nich ponořil ruce a předal nádoby Richardovi a Hawkingové. Jeden po druhém je pozvedli a vylili jejich obsah na toho druhého. Eloise Hawkingová měla se zvedáním nádoby co dělat, a to i přesto, že se Richard sklonil. Waltovi, který rituál pozoroval zpovzdálí, to připomínalo křest.

„Můžete kdykoli přijít,“ řekl jim Hurley. „Budete v naprostém bezpečí.“

* * *

Cesta do tábora netrvala dlouho. Za soumraku byli na místě.  Walt se s nadšením, odpovídajícím jeho třinácti rokům, rozběhl zkoumat zbytky tábora. „Můžu si něco zabrat pro sebe, prosím?“ přiběhl za Hurleym. Ten bez váhání přisvědčil. „Jasně, Walte.“

Hurley s Benem mezitím rozdělali oheň ve starém ohništi. Hurley, když se k praskajícímu ohni posadil, si s bodnutím lítosti připomněl, že před dvěma dny tu ještě seděl s muži, které mohl nazývat přáteli. Teď byli pryč. Místo nich tu však byl Walt.

Když se setmělo, a tady na Ostrově padal soumrak rychle, přišel k ohništi i Walt. Chvíli se všichni tři pozorovali přes mihotající se plameny.

„Můžu se na něco zeptat, Hurley?“ Walt se tvářil vážně.

„Na cokoliv, Walte,“ odvětil Hurley. Uvědomil si, jak moc rád je, že tady chlapec je. Bylo to pojítko s minulostí a s letem 815. Náhrada za Sawyera, dodalo cosi hluboko v jeho mysli. A za Desmonda. Je to někdo, kdo tu byl od začátku všeho. A někdo, kdo dokáže věci, které jiní nedovedou.

„Proč jsem se sem nemohl vrátit dřív? Strašně jsem to chtěl. Ale… nešlo to. A teď najednou jo. Proč?“

Hurley se pousmál. „To teda není moc lehká otázka na úvod. Walte… já vím, že jsi plnej otázek a chceš znát odpovědi. Ale já to všecko zatím taky nevím. To proto jsem poslal pryč Desmonda a ostatní. Aby zjistili víc informací. My tady na Ostrově některý věci jen tušíme.“

„I ty?“ podivil se Walt. „Vždyť je z tebe tady šéf. Nebo ne?“

„Jo, je,“ ošil se Hurley. „Ale… zatím se učím. Převzal jsem to před pár týdnama. Vševědoucím strážcem se nestaneš ze dne na den.“

„Ale určitě aspoň něco tušíš,“ prohlásil přesvědčeně Walt. „Proč myslíš, že to nešlo? Já jsem se sem fakt strašně chtěl vrátit.“

Hurley se zamyslel.

„Myslím, žes nikdy nenašel to správný místo, kterým bys sem prošel.“

„To si myslím taky. Ale proč? Ty a ostatní v tom letadle Ajiry jste se sem dostali. Vy jste to správný místo dokázali najít. A neříkej, že to bylo jen tím, že jste sedli do letadla a letěli. Já jsem taky od té doby několikrát letěl. Byli jsme s tátou na dovolené.“

„My do toho letadla nesedli náhodou. Našel nás Jack a toho našel Locke. A do jakýho letadla máme sednout, to nám pak řekla Eloise,“ vzpomínal Hurley.

Walt se zatvářil dotčeně. „Tak proč nenašli i mě? Já bych s vámi šel taky. To jako proto, že jsem kluk? Že jsem nesvéprávnej a nevím, co chci?“

„Já si to nemyslím,“ zarazil ho rychle Hurley. „Ale nikdo z dětí, který odešly z Ostrova, se sem tak brzy nevrátil. Možná… to nejde. Ta pravidla, kdo se vrátí a kdo ne, nestanovil Locke a Jack.“

Do hovoru vstoupil Ben. „Na děti se vždycky vztahovala jiná pravidla než na dospělé. Aspoň za dob Dharmy, od té doby, co si vzpomínám. Platila zásada, že děti na Ostrově nesmějí strávit příliš dlouhou dobu. Nesměly tady žít déle než několik let. Pak musely i s rodiči odjet. Vysvětlovalo se to předpisy, dětskou psychologií, potřebou poznávat další podněty a nové lidi. Ale já si myslím, že to bylo proto, aby Ostrovem příliš nenasákly. Aby získaly šanci žit i v jiném světě. Kdyby tu strávily celé dětství, nikdy by už odtud nedokázaly odejít. Přišly by o svou svobodnou vůli.“

Jako ty, pomyslel si Hurley.

* * *

Ben Strážce i chlapce pozoroval zamyšleným pohledem. Hurleymu se pořád vracela slova, která před chvílí vyslovil – pravidla, kdo se vrátí a kdo ne, nestanovil Locke a Jack. Oni jen vykonali vůli někoho jiného.

Po chvíli přemýšlení Hurley znovu promluvil. „Walte… vzpomínáš si, že by ses někdy potkal s chlapíkem kolem pětatřiceti, čtyřicítky? Světlovlasej, hnědookej, se strništěm. Měl takovej zvláštní úsměv.“

Walt chvíli přemýšlel. „Nevím. Na nikoho takovýho si nevzpomínám. Co by s ním mělo být?“

„Nejspíš by se s tebou setkal v nějaké zvláštní chvíli. Když jsi něco provedl, nebo když se ti něco stalo. A možná by se tě dotkl.“

Walt vrtěl hlavou. „Asi ne. Fakt mě nic nenapadá.“

Takže Jacob si ho nevybral, pomyslel si Hurley. Dávalo to smysl. Jiné kandidáty si sice Jacob vybral už jako děti, ale na Ostrov je povolal až v dospělosti. A u Walta Jacob nemohl čekat tak dlouho. Věděl, že se věci dávno daly do pohybu a tušil, že bude nástupce potřebovat velmi brzy.

„Co by to znamenalo, kdybych si něco takovýho pamatoval?“ zeptal se Walt.

„Můj předchůdce si takhle vybíral lidi, které chtěl přivést na Ostrov. Možná o tom bude něco vědět Richard. Byl s Jacobem v nejužším kontaktu a některé lidi na Ostrov přiváděl on sám,“ přemýšlel nahlas.

Ben s hořkým úsměvem přisvědčil. „Richard o odcházení a návratech na Ostrov ví hodně. A zeptal bych se i Eloise. Oba toho věděli víc, než co komukoli řekli.“  V hlase mu zazněl střípek výčitek. Pohled mu sjel k Hurleymu.

Podobně vyčítavě se teď díval i Walt. Jak se to mohlo stát, že mě vynechali, když se vybíralo, kdo se sem vrátí a kdo ne?

Správce Ostrova Bena i Walta chápal. Každý v sobě nosil něco, co považoval za příkoří. Oba teď spojoval pocit dřívější odstrčenosti. Mimo jiné.

* * *

Další ráno přineslo nádherný den. Walt seděl na pláži, hleděl na obzor a do jasně modré oblohy a připadal si šťastný tak, jako snad ještě nikdy. Měl dobrý pocit i z uplynulé noci. Povedlo se mu nechat si zdát sen s Chris. Opět byl u ní doma v jejím letadlovém příbytku. Stál na prahu její ložnice, novinářka seděla na posteli a objímala si kolena. Mluvila tiše, aby nevzbudila pětici z Desmondovy výpravy. „Jak se jim u vás líbí?“ zakřenil se zvědavě Walt.

„No… myslím, že jsou rádi, že nemuseli zůstat venku. Ale jsou strašně nedůvěřiví. Jedinej, kdo se se mnou baví normálně, je ten pilot, Frank. Jinak nic moc.“

„Vy je ukecáte,“ prohlásil s jistotou Walt. „Až bude vhodná chvíle, běžte za Sawyerem. Ten blonďák. Vyřiďte mu, že jsem si ve stanu půjčil jeho knížku. O myších a lidech. Byla strašně promáčená, ale budu na ni dávat pozor.“

Snová Chris chvíli mlčela, pak přikývla. „Zkusím to. V nejhorším případě se dozví, že mám nesmyslný sny. To asi zvládnu.“

Walt udělal vše, co pro tentokrát udělat chtěl. Navázal spojení z Ostrova a spojení, zdá se, fungovalo. Byl spokojen. Nechal snový výjev, aby zmizel a přešel do dalších vidin.

Teď byl dávno vzhůru, seděl u oceánu a díval se do dálky. Přišel k němu Hurley. „Dobrý ráno, Walte. Jak ses vyspal?“

„Úžasně. Mám dobrý zprávy, Desmondova skupina je v pořádku. Všichni prošli a dávají si pozor na to, co říkají a co dělají.“ Walt se zazubil. „Předal jsem jim přes tu slečnu nějaký zajímavosti. Nic důležitýho, ale… mohli by jí začít víc věřit.“

„Takže tys s ní mluvil,“ přikývl Hurley. „Tak jo, asi je to dobře. Vypadáš, že víš, co děláš. Třeba se nám to ještě bude hodit.“

Strážce Ostrova plánoval takové úplně normální dopoledne a přišel Walta vyzvat, aby se k němu přidal. „Víš, co myslím. Nastražit pár pastí, nasbírat nějaký ovoce, donést vodu a tak. Budeme se muset začít ohánět. Nechci tě urazit, Walte, ale vy kluci v pubertě toho strašně moc sníte.“ Walt se rozesmál a šel s ním.

Ben se vypravil do džungle samostatně. „Přivede Eloise a Richarda,“ vysvětlil Hurley. „Když jsme včera nakousli ty příchody a odchody na Ostrov, bude fajn zjistit, co se zjistit dá, i od nich.“

* * *

Vyrazili do džungle, ne na dlouho. Po poledni byli zpět. Ben o něco později do tábora přivedl oba vůdce Druhých. „Všecko bylo v pohodě?“ ujistil se Hurley.

„Ano,“ přikývl Ben. „Nikde po něm není ani stopy. Nejspíš se vrátil zpátky ke Claire.“

Pětice se usadila na pobřežních skaliskách. Ve dne to bylo Hurleyho oblíbené místo k přemítání a závažným hovorům.

Mluvit začal Richard. Ben už ho nejspíš cestou informoval, co včera večer probírali, takže Richard teď na téma navázal. „Takže vás zajímá výběr kandidátů. No… ono to vlastně bylo celkem jednoduché. Jacob, bývalý Strážce, dokázal nahlížet skrz realitami. Věděl, co koho v budoucnu s největší pravděpodobností čeká, a podle toho si vybíral své kandidáty. Myslím, že si vybíral muže a ženy s určitými povahovými vlastnostmi, kteří si prošli určitým druhem zkušeností. Potřeboval lidi, kteří vědí, co to je, někoho nebo něco ztratit. A potom jen prošel z Ostrova do jiného prostoru a času… a vybrané kandidáty si označil. Když se jich dotkl, označil je nesmazatelným znamením. Vlil do nich kus ostrovní energie a dal jim tak to, co mají i ti, co se na Ostrově narodili nebo tady dlouho žili. Takové lidi si pak Ostrov volá a táhne je zpět.“

Hurley zamyšleně přikyvoval. „Dává to smysl. Všichni, kdo jsme sem přišli, jsme někoho ztratili. Když o někoho nebo o něco přijdeš a strašně to chceš zpět, dává ti ta touha určitou sílu. Sílu, která se tady na Ostrově jaksi… zesiluje.  A takhle jsme se všichni sešli na palubě letu 815, ve chvíli, kdy se každej z nás vyrovnával s nějakou ztrátou.

Walte, tys ztratil maminku. Jack ztratil tátu. Kate ztratila důvěru v lidi a svobodu, to nejcennější, co měla. Claire ztratila přítele a co víc, chystala se vzdát děcka. Locke ztratil svůj životní sen. Rose a Bernard ztratili naději, že se Rose vyléčí z rakoviny. Sun s Jinem v podstatě ztratili otce a tchána, kterej je coby nesourodej manželskej pár zavrhl. A tak dál.

V tom letadle nás bylo moc. Moc s pocitem ztráty a moc s dotekem Ostrova. Takže si nás Ostrov prostě přitáhl. Nevím, jestli to byla náhoda nebo Jacobův úmysl – možná dobře věděl, že se jednoho dne v roce 2004 všichni takhle sejdeme na palubě jednoho letadla, který zrovna poletí přes určitý končiny… Možná to fakt věděl a tím dotekem si nás ještě pojistil. A zároveň nás tím ochránil. Ostatní umírali, nepřežili havárii, zabíjely je zranění, nehody a později On… ale my jsme z toho vždycky vyvázli. A proto jsme tady. To, že v tu chvíli Desmond nezmáčkl tlačítko a způsobil elektromagnetickej výboj… to možná už byla jen náhoda. To letadlo by se možná zřítilo i bez toho.“

„Ale proč? Proč nás sem Jacob chtěl dostat?“ Walt se tvářil zadumaně.

„Hledal si nástupce. Taky možná chtěl doplnit hru o nový, neokoukaný a originální figurky. Ale myslím, že mu šlo hlavně o nástupce. Musel tušit, že se ta jejich hra s Černým jednou vymkne z pravidel a že pak bude pro ně oba pěkně nebezpečná. Myslím, že tu chtěl mít lidi, který si sám vybere, schopný a přitom… no, prostě dobrý. Aby to po něm kdyžtak někdo z nich převzal.“

„Věděl, co se stane, a snažil se podle toho zařídit. A přitom to sám způsobil. Když vás sem přitáhl, dal do pohybu všechny ty věci, které nakonec vedly k jeho smrti,“ poznamenal Richard.

„Není dobré znát budoucnost a snažit se ji změnit,“ vstoupila do hovoru Hawkingová. „Mnohdy ta snaha o změnu vede k tomu, že se stane právě to, čemu se snažíte zabránit.“ Opět si vzpomněla na Daniela ze 70. let. On a Jackova skupina se tak zoufale snažili zabránit vzniku elektromagnetické kapsy, která pak podle nich přivodila havárii letu 815… že vznik elektromagnetické kapsy způsobili.

* * *

„A proč jsem se sem teda nemohl tak dlouho vrátit?“ opět začal Walt s tím, co ho trápilo nejvíc.

Hurley zvedl malý kámen a hodil ho z útesu dolů. „Nebyl jsi vybranej Jacobem. A byl jsi sám. Kdybys byl v kontaktu s dalšíma, co se vrátili z Ostrova, nejspíš by se vaše ostrovní energie nasčítaly a přitáhlo by vás to všecky. Tak, jako to přitáhlo let 316. Ty v sobě máš energie taky dost… ale jsi jen jeden a nedostals speciální dávku od Jacoba. Asi to nestačilo.“

„Opravdu to funguje podobně jako magnetismus,“ řekla Hawkingová. „Byl jsi malý magnet, daleko od obrovského původního magnetického zdroje. Kdybys byl součástí skupiny, skupiny silnějších magnetů, nejspíš by si vás Ostrov přitáhl i z větší dálky. Takhle tě přitáhl, až když jsi našel to správné místo, kudy ostrovní energie prosakuje. Ten kostel, však víš.“

„Takže cesta, jak se vrátit na Ostrov, je dát dohromady co největší skupinu lidí, kteří už tam někdy byli,“ konstatoval Hurley.

„Přesně tak,“ řekla Hawkingová. „Takhle se na Ostrov dostaly obě výpravy, které organizoval Charles. Do té první vzal Daniela a další lidi, kteří na Ostrově v dětství žili – Milese a tu archeoložku. A nejsem si jistá, zda ve výpravě neměl i další osoby, které někdy pracovaly pro Dharmu. Fungovalo to. A na druhou výpravu, když se sem rozhodl přijet sám, s sebou kromě mě vzal i Desmonda, Penelope a Charlieho. Silnější osobnosti snad najít nemohl.“

„Takže návrat na Ostrov je možný, ne že ne, jak se tady celé věky říkávalo.“ vstoupil do hovoru Ben a zadíval se na Richarda. „Je možné se sem vrátit, ale člověk na to nesmí být sám.“

„Všecko tomu napovídá. Ale Benjamine, tohle jsme nevěděli ani my,“ namítla Hawkingová. „Vždyť Charles Ostrov marně hledal celé ty roky. Až po havárii letu 815 se dostal na stopu, povedlo se mu přibližně určit místo, kde by Ostrov mohl být, a nakonec jsme přišli i na to, že klíčem ke vstupu jsou kromě správného kurzu a podobných maličkostí především lidé, kteří už na Ostrově někdy byli.“

„Řekla jste „jsme přišli“. Takže jste se na tom Widmorově hledání Ostrova podílela i vy,“ řekl Hurley. Nepřekvapovalo ho to.

„Ano. Jako žena a muž jsme se sice rozešli, ale zůstali jsme v kontaktu, museli jsme spolupracovat. Byly tam děti – já se starala o Daniela, Charles o Penny… a na dálku jsme sledovali Desmonda. Museli jsme spolupracovat a vlastně jsme i chtěli. Když toho s někým tolik prožijete, nemůžete to jen tak smazat,“ povzdychla si lehce Hawkingová. „Viděli jste moji laboratoř v Los Angeles. Snažila jsem se o zaměření Ostrova dlouhé roky, ale dlouho tomu něco bránilo. Až po té havárii letu 815 se nám povedlo věci prolomit. Museli jsme celou tu dobu něco dělat špatně.“

„Možná jste nedělali nic špatně. Možná začal něco dělat Ostrov,“ poznamenal Hurley.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zpozorněla Hawkingová.

Hurley rozhodil rukama. „Ne, ani náhodou. Je to jen takovej… pocit. Jako by Ostrov byl něco živýho, co se probudilo. Možná se to probudilo, když jsme přišli my. Do té doby byl jako spící zvíře. Ale… nevím,“ zamával rukama, aby zabránil dalším dotazům, které by určitě přišly.

„I proto jsem poslal pryč Desmonda, Dana a ostatní, aby zjistili, co se zjistit dá. Bádat o Ostrově na Ostrově… to je, jako když sedíte v oku hurikánu. Všecko se motá kolem vás a vy vlastně nemáte představu, jak ta bouře vypadá zvenčí. Víte, já pořád o Ostrově nevím všecko. Myslím, že začínám rozumět tomu, co nějak souviselo s Jacobem. Co dělal, co cítil, nad čím uvažoval, jak se rozhodoval. Je to velká část informací o Ostrově, protože on věděl hodně, ale není to všecko. Jiný věci jsou uložený mimo Ostrov a na další byste se museli zeptat… toho druhýho.“

* * *

Waltovi, který doteď hlavně poslouchal, zajiskřily oči. „Možná bych mohl…“

„Na to ani nemysli, Walte,“ zpražil ho nečekaně přísně Hurley. „Já vím, že toho hodně dokážeš, ukázals to nám všem, ale nemůžeš si myslet, že jsi silnější než On. A pokud by tě ovládl… byl bys jako Hvězda smrti, která se vrhne proti svejm tvůrcům. To prostě ne. Stačí, že má Desmondova kluka. I z toho jednou vyroste pěkně nebezpečná zbraň.

Už jsem říkal, že tady na Ostrově to v uplynulých dnech bylo pěkně divoký. Teď je načase nechat to zase všecko usadit. Udělali jsme, co se udělat muselo, vyslali jsme pátrací výpravu, a teď si dáme pohov. Slíbil jsem to i Desmondovi, že se budu snažit, aby tady bylo bezpečno. Kvůli jeho synovi. Všichni teď potřebujeme kousek klidu, co myslíte?“

Rozhlédl se po ostatních. Ben, Richard i Hawkingová souhlasně přikyvovali.

Hurley se zahleděl na chlapce, který jako jediný nijak nereagoval. „Takže… nebudeme tady teď vířit vodu. Necháme všecky nánosy, aby se usadily, a my si tady jen tak budeme sedět, lovit ryby, sbírat ovoce, koupat se v oceánu a sledovat, že je všecko tak, jak to má být. A hlavně nebudeme provokovat druhou stranu. Rozumíme si, Walte?“

Chlapec už pochopil, že Hurleyho slovo je tady teď svaté. On sem přišel z vlastního rozhodnutí, nikdo ho na Ostrov nepřitáhl. A teď tedy chápal, že je hostem a musí přijmout stávající pravidla. Přikývl.

Hurley se usmál. „Dobře. Já jsem vážně rád, že tady jsi. Ale prostě ses vrátil na citlivou půdu. Ale jsem si jistej, že to zvládneme. Tak… vítej doma, Walte.“

801 - Hotel California

 Projít ze světla do světa bylo jako vyjít z rozpálené pláže do zešeřelé jeskyně.

Desmond, Daniel, Sawyer, Miles a Frank byli zpět v normálním světě. Průchod otevřený s Waltovou pomocí je bezpečně provedl časoprostorovou spojnicí a muži se ocitli v kostele sv. Elizabeth v Altadeně na předměstí Los Angeles. V tom kostele, kde před časem Eloise Hawkingová prováděla měření, aby zjistila aktuální polohu Ostrova.

Měli nečekanou společnost. O pár metrů dál u zdi stála mladá žena, z pohledu pětice mužů spíše ještě dívka. Vypadala vyděšeně. Zrzavoblond vlasy jí spadaly na ramena a oči jí těkaly od jednoho k druhému, až se zastavila u Franka. „Kriste pane. Já vás znám,“ vyklouzlo jí něco mezi zasténáním a zašeptáním.

Frank už ve své kariéře dopravního pilota pěkných pár vyděšených mladých žen viděl. Zažil několik nepříjemných situací a ne vždy se letušky chovaly tak, jak je připravoval výcvik. Viděl tedy už podobné pohledy plné zmatku a strachu, pocitů, které ta mladá děvčata téměř ochromovaly. S tím se také počítalo: kapitáni letadel proto absolvují speciální výcvik pro řízení posádky, v němž se učí i speciálnímu zacházení se zmatkujícími a vyděšenými kolegy.

Když je jí povědomý, pokusí se s ní tedy promluvit. Necítil se sice vůbec dobře, třeštila mu hlava a připadal si nesmírně unavený, ale pocit povinnosti byl silný. Opatrně udělal krok směrem k dívce a zároveň naznačil ostatním přátelům, aby ho nechali mluvit. Desmond a Sawyer byli napjatí a Frank se obával, že by mohli dívku vyděsit ještě víc. Lehce se usmál a doufal, že to byl vlídný úsměv.

„Já vás bohužel neznám. Ale to teď nevadí, co myslíte?“

Dívka jako zhypnotizovaná sledovala jeho uniformu, která vykukovala pod teplou bundou. „Já vás znám,“ zopakovala. „Jste kapitán Lapidus, že? Velitel zmizelýho letu 316.“

Frank na ni vytřeštil oči. Čekal leccos, ale tohle ne. „My jsme se už potkali? Je možné, že si vás jenom nepamatuju…“

„Neznáme se,“ odvětila pomalu dívka. Začínala reagovat, takže se snad vzpamatovávala z nejhoršího šoku. „Já jsem novinářka, specializuju se na letectví. Jmenuju se Christlene Jonesová. Asi tři týdny jsem se nezabývala ničím jiným než vaším letem.“

„A sakra,“ ujelo Sawyerovi. To, co jim Hurley kladl na srdce – že musejí být co nejvíc nenápadní a že nikdo nesmí zjistit, co jsou zač – se jim nepodařilo hned během prvních minut mise.

* * *

Chris se rozhlížela. Začínala ji bolet hlava, byla unavená a stále ji svíral strach. Nebála se těch mužů, ale děsila ji celá ta situace. Stále před sebou viděla záři ve zpovědnici, ve které zmizel chlapec, který ji tam přivedl.  „Kde je Walt?“ vypálila najednou zcela nesouvisející otázku.

„Řekl bych, že na Ostrově,“ poznamenal Sawyer. „Vzal to v protisměru, opačně než my, pokud jsem dobře viděl.“ Pak zmlkl, když si všiml Desmondova varovného pohledu.

Dívce se patrně trochu ulevilo. „Takže je v pořádku? Bylo to úplně šílený. Vrhl se do toho světla, než jsem mohla cokoliv udělat. V první chvíli mě napadlo, že tam uhoří, nebo tak něco. A pak jste se tam objevili vy.“ Otřásla se.

Po chvíli ticha do hovoru vstoupil Desmond. Klidně, ale nesmlouvavě. „Christlene, řekněte mi… kolikátého dnes je?“

„Čtvrtého prosince,“ odvětila dívka.

„Jaký rok?“

Chris na něj vytřeštila oči. „Jak to myslíte? 2007, jaký jiný?“

* * *

Pětici to očividně trochu uklidnilo. Dívka však byla z otázky zmatená. Na klidu jí nepřidávaly ani pohledy jednotlivých mužů. Desmondův a Milesův byl nedůvěřivý. Sawyerův také, ale byla v něm patrná i značná zvědavost. Daniel na dívku pohlédl jen občas a v pohledu se mu mísily rozpaky s neklidem. Nejklidněji ji bral Frank, i když ho její informovanost značně zaskočila. Jenže on s nečekanými překvapeními uměl zacházet.

Chvíli přemýšlel a pak dívku znovu klidně oslovil. „Slečno Jonesová, vy tu asi nejste náhodou, že ne?“

„Ne. Vzal mě sem Walt. Tvrdil, že prý sem vede nějaká cesta z toho ostrova, kde havarovalo vaše letadlo, a že sem brzy někdo přijde. Pane bože, takový nesmysly… a teď to vypadá, že to byla pravda.“ Dívka nevěřícně zavrtěla hlavou.

Do hovoru opatrně vstoupil Desmond. „Víte toho docela dost. To vám všecko řekl Walt?“

„Většinu věcí o těch zmizelých letech a o ostrově, ano. Ale něco mám z vlastního pátrání. Ten kostel jsem vlastně našla já díky těm elektromagnetickým jevům.“

„Tady bylo něco detekováno? Elektromagnetické jevy?“ Daniel ožil a najednou se jí už pohledem nevyhýbal. „Vy se tím zabýváte?“

„Jo, zachytili tady nějaké anomálie. Já sama se tomu nevěnuju,“ upřesnila dívka. „Nasměrovaly mě na to určité poznatky o letu 316. Vlastně to vyplynulo samo a bylo to celkem jasné.“

To určitě, pomyslel si Sawyer. Kdyby to bylo tak jasný, jak říkáš, holubičko, čekaly by nás tady televizní štáby. Jenže tady čekala jen jedna mazaná zrzavá lištička.

* * *

Na chvíli se rozhostilo ticho. Chris se unaveně opírala o zeď a muži se po sobě rozhlíželi. Probírat další postup před dívkou nechtěli, ale přitom jim bylo jasné, že tady v kostele se příliš dlouho zdržovat nemohou. Byla noc a oni byli otupělí a unavení, nikdo z nich se necítil příliš dobře. Při plánování přesunu nemysleli na to, že průchod spojnicí je vyčerpávající sám o sobě a organismus se pak musí vzpamatovat z dávky záření, kterou dostal. Venku za okny kostela už byla dávno tma a jim bylo jasné, že než by našli jakékoli útočiště, trvalo by to nějakou dobu a skoro jistě by na sebe upoutali pozornost. Hledat charitu vedenou Eloisiným známým najednou vypadalo jako nadlidský úkol.

Po chvíli se ozval Desmond. „Christlene, znáte to tady v okolí?“

„Moc ne,“ odvětila. „Nežiju tady.“

„Škoda. Potřebovali bychom najít nějaké místo, kde by se dalo odpočinout si a trochu se dát do pořádku. Ale jaksi… nejsme příliš při penězích.“

Dívka chvíli váhala a chvíli si mnula nos, než tiše odpověděla. „Možná bych měla nápad. Víte… než odtud Walt zmizel, tak mi řekl, že vám mám pomoct, jako jsem pomohla jemu. Jeho jsem u sebe nechala několik dní bydlet.“ Zbytek sdělení nechala viset ve vzduchu.

Muži se tvářili více či méně nevěřícně. „To nás jako zvete k sobě domů?“ nechápal Sawyer.

„Lepší nápad nemám,“ pokrčila Chris rameny.  

„Pět cizích chlápků? Vy se nebojíte?“

„Mám to doma celkem dobře zařízené. Bezpečnost je dost silná stránka mého bydlení.“ Trochu se usmála, vzpomínka na domov ji očividně naplňovala klidem.

Sawyer si vybavil Waltovu zprávu ve světelném prostoru. Můžete jí věřit, můžete jí věřit. Ten zatracený kluk to snad celé plánoval.

Muži si tiše vyměnili pár vět.  Desmond s Milesem byli spíše proti, ale Frank, Daniel a nakonec i Sawyer hlasovali pro.

„Tak dobře, půjdeme s vámi,“ řekl neutrálně Desmond. „Díky, že nám pomůžete.“

* * *

Když se rozhodli, bylo všecko najednou mnohem jednodušší. A Chris, která se už celkem uklidnila, zase začínala být schopná uvažovat. „Mám tady auto,“ řekla. „Ale všichni se tam opravdu nevejdete. Čtyři ano, ale pět…“

„Můžeme někoho nacpat do kufru,“ utrousil Sawyer. Ostatní jeho poznámku ignorovali.

„Část z vás by mohla jet taxíkem. Problém je v tom, že… no, neurazte se, ale nevypadáte moc dobře na to, aby si vás do auta vzal slušný taxikář.“ Chris se omluvně usmála.

Muži se po sobě podívali a chápali. Vousy si neholili už několik týdnů, koupele na Ostrově také byly spíše provizorní, o praní oděvů ani nemluvě. Všecko korunovaly ty staré a zatuchlé dharmské pracovní oděvy. Byl zázrak, že se s nimi ta mladá žena vůbec začala bavit.

Chris si pětici dlouho prohlížela. „Až na jednu výjimku,“ prohlásila. Přešla k Danielovi. „Sundejte si tu děsnou bundu. Co máte pod tím?“

Přejela Daniela pohledem. Tmavé kalhoty, světlá košile, obnošené sako. Ani jedno z toho nebylo nijak extrémně ušpiněné. Strávil na Ostrově nejkratší dobu z celé skupiny a bylo to na něm znát. Ledabyle uvázaná kravata, kterou si za celou dobu pobytu na Ostrově nesundal, mu dokonce dodávala jakéhosi nádechu nedbalé elegance.

„Pojďte se mnou, zavolám vám taxík. Hodí vás ke mně domů, já se pak vrátím sem a dojedeme autem za vámi.“

Daniel se zatvářil značně nejistě. Nechtělo se mu oddělit od přátel.

„Počkejte, počkejte. Ne tak rychle. Kam že pojede?“ zasáhl do Chrisina plánování Desmond.

Chris se na něj zadívala. „Podívejte, já vím, že se vám nechce se rozdělovat, ale jinak vás tam vážně nedostanu. Zavolám mu taxík a dám řidiči svou adresu.“

„Jakou?“

„Bydlím v Simi Valley. Je to odtud asi šedesát kilometrů, za hodinu tam můžeme být. Možná i rychleji, je noc a provoz bude klidnější.“

„Simi Valley,“ převalil to slovo v puse Sawyer. „To zní jako jméno osady z nějaké počítačové hry. Jste si jistá, že jste si to teď nevymyslela?“

Chris si povzdychla a vydolovala z kabelky řidičský průkaz. Ukázala ho postupně všem mužům. „Dobrý?“

* * *

Tiše vyšli z kostela zadními dveřmi, které nechal otevřené Walt. Desmond na svazku klíčů našel ten správný a chrám zamkl. Chris to sledovala překvapeným pohledem, ale nekomentovala to.

„Počkejte tady. Za chvíli budu zpátky a vyrazíme,“ zastavila je ve stínu za kostelem, kde ji před pár desítkami minut přesvědčoval Walt ke spolupráci. Teď jí to přišlo jako dávná minulost.

„Pojďte,“ kývla na Daniela. Vyšli kolem kostela do noci. Na křižovatce dvou hlavních ulic začala Chris vyhlížet taxík.

Daniel po chvíli promluvil. „Je to s námi jedna velká komplikace, že?“

„Naprosto jste zapadli do jednoho velkýho řetězce komplikací. Už si začínám zvykat.“ Chris se zasmála, ale rozbolela ji hlava. Unaveně se opřela o pouliční lampu.

„Je vám dobře?“ zpozorněl Daniel.

„Ale jo,“ přikývla dívka. „Jen mě nějak bolí hlava. Dneska večer toho bylo hodně.“

Daniel ji sledoval ostražitým pohledem. „Kdyby se to zhoršovalo nebo jste měla nějaké zvláštní pocity zmatení nebo dezorientace, řekněte to mému bratrovi. Ten vysoký, tmavovlasý. Jmenuje se Desmond. Snad bude vědět, co dělat.“

„Nic mi nebude,“ odtušila Chris. „Je to jen únava. Ale když už jsme u těch jmen… tak myslím, že je načase se představit, když už vás zvu k sobě domů. Já jsem Chris.“ Podala mu ruku.

„Dan,“ představil se Daniel a nabízenou ruku přijal. „Moc mě těší.“

Po hlavní ulici se blížilo taxi. Chris na něj zamávala a řidič k nim zajel. „Dobrý večer, pane,“ naklonila se k autu. „Měl byste čas hodit tady mého kamaráda do Simi Valley?“

„Simi, Simi…“ přemýšlel řidič. „Jo. Ale víte, kolik to bude stát, jo?“ Chris přikývla. Strčila Danielovi do ruky stodolarovou bankovku.

„Zavezte ho do Obsidian Drive. Úplně na konci ulice je letadlo, tak tam ho vysaďte.“

„Vy nejedete?“ podivil se řidič.

Chris zavrtěla hlavou. „Mám tu nedaleko auto plné ostatních kamarádů. Slavili rozlučku se svobodou a teď nejsou schopni dostat se domů sami. Musím je rozvézt.“

Taxíkář se ohlédl směrem k Danielovi. „Doufám, že je… v pohodě. Nerad bych cestou zastavoval.“

„Já jsem skoro nepil,“ odvětil dotčeně Daniel.

„Dobře, tak jo. Hoďte si dozadu ten kufr a můžeme jet.“

* * *

Vrátila se ke kostelu. Čtyři muži čekali v přítmí. „Dan už vyrazil. Tak pojďte, pojedeme taky. Budu opravdu ráda, až budeme doma,“ zívla Chris.

Do auta se vešli jen tak tak. Frank se usadil na sedadle spolujezdce vepředu a ostatní tři se poskládali dozadu. Miles, který byl menší než Desmond se Sawyerem, seděl uprostřed a netvářil se nijak šťastně.

Vyrazili. Chris po chvíli mlčení zapnula rádio, aby trochu rozptýlila únavu a bolest hlavy, a do nočního ticha se ozvala kytara. Najednou se jí řídilo líp.

Up ahead in the distance

I saw a shimmering light

My head grew heavy and my sight grew dim

I had to stop for the night

There she stood in the doorway

I heard the mission bell

And I was thinkin' to myself

This could be heaven or this could be hell

Desmond zíral do tmy a světel, ubíhajících za okénkem auta, když uslyšel slova písně. Znal ji, byla stará a známá. V dálce jsem uviděl blikající světla, hlava mi těžkla a zrak se kalil, musel jsem zastavit na noc. Ve dveřích tam stála ona, zacinkal zvonek, a já si pomyslel, že tohle může být nebe, nebo to může být peklo.

Panebože, co se tady zase děje? pomyslel si. Prošli jsme. Čekala tam na nás. Bere nás k sobě domů. Všichni se chováme jako blázni. Dan je někde na cestě jinudy. A do toho začne hrát tohle, přesný popis naší situace. Jestli tohle není součást jednoho velkýho šílenství, tak teda nevím.

Welcome to the Hotel California

Such a lovely place

Such a lovely face

Plenty of room at the Hotel California

Any time of year

You can find it here

Vítejte v Hotelu California. Takové krásné místo, taková krásná tvářička. Ohlédl se po Sawyerovi. Ten ho upřeně pozoroval a bezhlesně si zpíval s hrající písní. Taková krásná tvářička, zpíval a lehce kývl hlavou směrem k řidičce.

Desmond přitiskl spánek na chladné okénko, ale od neskutečných pocitů mu to nepomohlo. Za okny se míhala Kalifornie, dělo se něco divného a on nevěděl, jestli to tak být má… nebo je všecko úplně špatně. Tyhle pocity zažíval i na Ostrově a doufal, že když se vrátí do normálního světa, nechá je za sebou. Nenechal. Jako by ho to místo nechtělo pustit ze svého vlivu. V hotelu California je spousta místa, najdeš je tam v každou roční dobu. Dál už se snažil nad slovy nepřemýšlet, ale píseň zněla dál až do úplného a děsivého konce.

Last thing I remember

I was running for the door

I had to find the passage back

To the place I was before

"Relax", said the night man

"We are programmed to receive

You can check out any time you like

But you can never leave.

* * *

Provoz byl slabý, takže cestu z Altadeny do Simi Valley zvládli za hodinu. Chris sjela z dálnice a za chvíli už projížděla svou domovskou Obsidian Drive. Na konci ulice zastavila. Když vystoupili, Desmond si okamžitě všiml čekajícího bratra a pocítil obrovské ulehčení.

Daniel se k nim vydal. V podstatě celou cestu přemýšlel, co dívce řekne, až se znovu uvidí. Nechtěl dávat najevo svou úlevu z toho, že je v pořádku. To, že Chris s ostatními zdárně dorazí do cíle, bylo předpokládané… ale ne samozřejmé, ne pro něj. Viděl její šok v kostele, projevy zmatenosti a bolesti cestou k taxíku, a to ho naplňovalo neklidem. I když si odmítal připustit variantu, že by auto vůbec nepřijelo, protože by se s dívkou, která předtím dostala nespecifikovanou dávku záření ze spojnice, něco vážného stalo.

Kývl na bratra a pak oslovil Chris. „Ahoj. Když jsi tomu taxíkáři řekla, že mě má vysadit u letadla, představoval jsem si nějaký památník na křižovatce,“ usmál se. „Tohle mě opravdu překvapilo.“

Chris se také usmála. Trochu poťouchle. „A tím překvapení nekončí.“

Pětice si posbírala svoje věci, nacpané v kufru Chrisina auta. Rozhlíželi se po okolních domech a přemýšleli, kam dívka zamíří. Byla to klidná předměstská ulice, domy byly velké a vzdušné, ale nijak okázalé.

„Tak pojďme,“ zavelela dívka. Nezamířila k žádnému domu, ale přímo do míst, na něž se předtím díval Daniel. Za rozšířením na konci ulice se do dálky rozprostíral svah, křovinatý porost a lesy. Ale na svahu, hned za koncem ulice, byl úhledný pozemek a na něm sedělo velké bílé dopravní letadlo.

„Vítám vás doma,“ pravila s úsměvem Chris. Opět si užívala ten slastný pocit, když její návštěvy poprvé spatřily její obydlí. Prošla brankou v plůtku, který byl až komicky nízký ve srovnání s tím, co ohraničoval.

„To je tristar,“ zorientoval se rychle Frank. Chris pyšně přikývla. „Kde se to tady vzalo?“

„Děti od sousedových návštěv se mě pravidelně ptají, jestli to tady havarovalo,“ zasmála se dívka. „Dostala to sem firma specializovaná na přepravu velkých nákladů. Carrie přistála prázdná na letišti Van Nuyts, obratem jí amputovali křídla a trup s pahýlama naložili na truck. Dostat ji na kalifornskou dálnici a pak ten kousek cesty z dálnice sem nebylo zase až tak těžký. Velkej tahač, pár jeřábů a tak.“

„Dobrá práce,“ pronesl pilot a jako první z pětice přešel přes práh. Vešli do velkého letounu Lockheed L-1011 nástupními dveřmi za kokpitem.

* * *

Chris si své obydlí hýčkala už dva roky ze všech sil a financí. Krátce po nástupu do redakce Wings, když se začala poohlížet po vlastním bydlení, ji některý z kolegů popíchl, proč si nepořídí starý vyřazený letoun. Je to v podstatě ideální bydlení, argumentoval. Perfektní tepelná i hluková izolace, dostatek prostoru, jen je třeba vyrovnat s trochu netradičním půdorysem, s vybavením na míru a s požadavky na rozměr pozemku.

Kolega si dělal legraci, ale ona to vzala vážně. Obratem vyčenichala několik článků o lidech, kteří spokojeně žili ve přebudovaných dopravních prostředcích… a rozhodla se. Zkontaktovala aerolinky, které měly v plánu vyřadit jedno z dosluhujících letadel. Pro leteckou společnost bylo jedině dobře, když měla zájemce o odkup starého letadla. Nechtěli za něj velkou sumu. Za normálních okolností by za jeho uskladnění na letecké skládce museli platit oni; takhle získali alespoň něco. Dohodnout se na posledním přeletu stroje na letiště Van Nuys už nebylo tak těžké.

Mezitím Chris přesvědčila rodiče, že má jedinečnou možnost získat skvělé bydlení, jen když jí půjčí dost peněz. Ona jim to samozřejmě bude splácet. Vybrala si pozemek za Obsidian Drive – tam, kde technikové přepravní společnosti odsouhlasili, že stroj dokážou dostat. Když to vše v roce 2005 klaplo do největších podrobností, nevěřila svému štěstí. Najednou byla majitelkou obrovského prostoru. Její Carrie, jak letadlo okamžitě překřtila, se i s pahýly křídel zapřela do svahu za Obsidian Drive.

Chris sem nechala zavést potřebné sítě, nechala letadlu vybudovat potřebné podpěry, aby nezačalo klouzat ze svahu, a začala si budovat svůj domov snů. Letadlo, z něhož před posledním letem vymontovali všechno vybavení kromě pilotní kabiny, bylo obrovské. Trup měl délku kolem padesáti a šířku kolem šesti metrů. Dívka si postupně nechala vyrobit vybavení na míru. Nejvíce pyšná byla na svou ložnici. Usínala na místě někdejšího kokpitu, za hlavou měla část přístrojové desky a když večer šla spát, mohla zaobleným sklem nad sebou pozorovat hvězdnou oblohu. Další výhodou bylo i to, že ložnice paní domu byla nedobytně uzamknutelná – zabezpečení kokpitových dveří Chris nechala beze změn

Jediný problém tkvěl v tom, že poté, co si Chris splnila sen a získala báječné bydlení, s ní její rodiče přestali mluvit. Když je mladá žena prosila o půjčku s tím, že má šanci získat vysněné bydlení, představovali si roztomilý malý byt někde poblíž centra Los Angeles. Když uviděli zpustlý pozemek na okraji Simi Valley a trosku letadla, která se tam usazovala, zlomili nad svojí nepoddajnou dcerou hůl.

* * *

Celým letadlem, hned za vstupy, se táhla dlouhá chodba podél celého trupu. Prosvětlovala ji řada okének a pod nimi byl nekonečně dlouhá řada nízkých skříní. Interiér byl převážně dřevěný. „To je nádhera,“ konstatoval Frank, když je Chris uvedla do svého obydlí.

„Tam je to moje,“ ukázala dívka doleva směrem k pilotní kabině. „Nesnažte se tam dostat. Kdyby se něco dělo, pípněte na mě na tenhle zvonek.“ Pětice příchozích pochopila její dřívější zmínky o tom, že má bezpečné bydlení. Skrz zabezpečené pancéřované kokpitové dveře by se opravdu snažil dostat jen blázen.

„Ale pojďte dál,“ vedla je směrem doprava. Minuli kuchyňský výklenek a vešli do velkého obývacího prostoru. Z jedné strany se dalo vejít do kuchyně, dál byla pod řadou okének pohodlná velká pohovka, a dál prostor přecházel do pracovny obestavěné ze dvou stran velkou knihovní stěnou.

Za obývacím pokojem byly dvě velké samostatné místnosti. „To je pro návštěvy,“ sdělila jim Chris. „Vzadu je příslušenství a ještě dál mám skladiště, ale to už vás asi nebude zajímat.

Pětice mužů se nevěřícně procházela zabydleným letounem. Sawyer si pohvizdoval melodii písně, která se mu v autě zaryla do hlavy.

Dívka stála mezi obývacím pokojem a prostorem pro hosty. „Je tady snad dost místa pro vás všecky. Čtyři z vás se vejdou do pokojů a jeden si může ustlat v obýváku na pohovce. Kuchyni jste viděli. Je tam něco k jídlu, takže jestli máte hlad, podívejte se do přihrádky na pečivo a do ledničky. Něco by tam mělo být. Obslužte se a buďte jako doma. Já půjdu spát.“

Pak je zavedla do skladovacích prostor v zadní části. Otevřela skříň, v níž byla naskládána hromada ručníků, přikrývek a polštářů. “Vemte si, co potřebujete.“ Vděčně vzpomínala na dřívější časy, kdy pořádávala večírky pro svoje kamarády ze studií. Její dokonale zvukově utěsněné obydlí bylo svého času nesmírně oblíbeným místem na pořádání oslav všeho druhu. Poskytnout přespání pěti lidem bylo tehdy naprosto normální. Sawyer s Milesem obsadili jeden dvoumístný pokoj, Desmond s Danielem zabrali druhý a Frank si ustlal na pohovce v obýváku.

Pak se směrem z obývacích prostor ozvala Chris. „Chci vám ještě něco říct. Asi nechápete, jak jsem vás mohla vzít k sobě domů. Přiznávám, že to není jen tak z čisté lásky k bližnímu v nouzi. Já chci zjistit, co se kolem těch zmizení děje, a vy o tom něco víte. Já jsem v tom letadle na Guam taky měla být, ale na poslední chvíli mi před nosem někdo skoupil letenku. A teď mi to celý nedá spát.

Jo a prosím vás, říkejte mi Chris. Žádná slečna Jonesová, žádná Christlene. Nemůžu to ani cítit.“

Ostatní se jí postupně představili. S každým jménem dívka postavila na konferenční stolek v obýváku malou sklenku a nalila ji až po okraj karibským rumem. Když se všichni sešli v obývacím pokoji, pozvedla svou skleničku. „Tak na zdraví.“ Ostatní se přidali. O pár minut později už každý z nich byl ve svém koutě ve svém pokoji. Na posteli. Ano, některé byly jen staré pohovky s trochu proleželými matracemi… ale oproti provizoriu na Ostrově to bylo báječné pohodlí.  A v koupelně tekla teplá voda.

Konečně, po dlouhé době, si užívali zdání normálního života a obavy a obezřetnost se na chvíli rozpynuly – v únavě a v pohodlí.

Welcome to the hotel California.

721 - Cesta tam a zpátky

 Hurleyho skupina se vydala do síně pod sochou hned zrána. Ze svého tábora na pláži odcházeli rychle, bez velkého rozhlížení se a loučení pohledem, jaké lidé někdy absolvují, když opouštějí místa, kde toho hodně zažili. Jen Sawyer se několikrát ohlédl. Ale teď už to nebyl ten starý tábor trosečníků z letu 815. Všichni známí z těch dob byli pryč. Až na…

„Rose! Bernarde!“ vykřikl Hurley a uvítal přicházející dvojici, která se v ranním slunci vynořila z džungle. „Jak jste to věděli?“

„Nazývejme to třeba tušení,“ usmála se Rose. „Chlapci… vy vypadáte, že někam vyrážíte,“ přejela pětici pohledem. Dobře věděla, co se děje. Zastavila se u Desmonda a dlouze se na něj zadívala. „Dávej na sebe pozor, chlapče. Na sebe i na ostatní. Ještě vás tady budeme potřebovat.“

Mateřsky ho objala. Stejně tak k sobě přivinula i Daniela a po kratičkém zaváhání, ale o to energičtěji, pak i Sawyera. Rozloučení s Milesem a Frankem bylo mírnější. Bernard všem mužům stiskl ruku… a pak už mohli jít.

Podobné loučení proběhlo i v síni pod Sochou. Dorazili tam před polednem a zjistili, že Druzí v síni připravili skromnou hostinu. Očividně se s odcházejícími muži chtěli rozloučit, alespoň v rámci možností. Jedli a Druzí k nim postupně přicházeli. Většina z nich jim měla potřebu něco sdělit nebo alespoň popřát zdar jejich výpravě. Věděli, že pětice odcházejících v tuto chvíli představuje největší naději i pro ně, uvězněné ve stínu sochy.

„Zdá se mi to, nebo od nás opravdu všichni čekají hrdinský skutky?“ utrousil Miles.

„Nezdá. Jsme zatracená záchranná mise. Připadám si jako jeden z party Bruce Willise v Armageddonu. Jenže ti měli aspoň nějakou představu, co je čeká, a měli plán, co budou dělat.“ Sawyer mírně potřásl hlavou. „Aspoň že nezachraňujeme celej svět, ale jenom pár mil čtverečních.“

Pak si vzpomněl na pár útržků informací od Hawkingové a zmlkl.

* * *

Do Orchid se vydali koncem odpoledne. Druzí zůstali v zabezpečené síni a pozorovali odcházející výpravu. Eloise a Richard se do stanice vydali s Hurleyho skupinou. Po příchodu do stanice už byl čas na poslední praktické záležitosti.

Hurley se odebral do jedné ze starých kanceláří a navázal spojení s Waltem. Chlapec se mu okamžitě ozval, byl odpočatý a odhodlaný. „Ahoj, Hurley. Takže dneska… to uděláme?“

„Jo, Walte. Skupina už se začíná chystat. Bude to trvat ještě nějakou dobu, ale v dohledné době se do toho dáme. Cítíš se dobře?“

„Bezvadně," ujistil ho Walt.

Chlapec opravdu jen sršel energií a optimismem. Byl si jistý, že to zvládne. Měl pro to velice dobrou motivaci. Hurley se spokojil s náhledem Waltovy sebedůvěry a pak se s ním rozloučil. „Běž si ještě odpočinout. Za pár hodin se ti ozvu, jo?“

Walt souhlasil. Odpočívat však nešel. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal Chris Jonesové. „Dobrý večer, Chris. Myslím, že… byste za mnou měla přijet. Jsem v tom kostele v Altadeně.“

„Cože? Kde že jsi? Jak ses tam dostal? Co se děje?“ zavalila ho Chris otázkami. Waltova přímost novinářku nepřekvapila, chlapec si na přehnané zdvořilosti nikdy moc nepotrpěl a vždycky šel přímo k věci. Ano, předchozího dne avizoval, že se jí ozve a bude se s ní chtít setkat. Ale nečekala, že to bude tak náhle a za tak zvláštních okolností.

„Prosím vás, přijeďte. Musíte sem přijet. Něco… se stane. Myslím, že byste tady měla být.“

„Walte, je všecko v pořádku?“ Chris se to vůbec nezamlouvalo.

„Jo, je. Ale vážně, musíte sem přijet. Myslím, že tohle budete chtít vidět.“

„Poslouchej, tohle se mi nelíbí,“ řekla přísně. „Co v tom kostele děláš?“

„Prosím, to teď nechme bejt,“ zaúpěl Walt. „Zkusím vám to vysvětlit, až přijedete. Ale teď se seberte a sedněte do auta! Říkám vám, že se tady stane něco… co vám může pohnout s celým případem. U toho prostě chcete být! Věřte mi. Věřila jste mi doteď, tak mi věřte ještě jednou! Teď je to důležitý, jako nikdy předtím!“

Cosi v chlapcově hlase ji přesvědčovalo, že to Walt myslí smrtelně vážně. „Walte, než tam přijedu, bude tma. Mám se v noci potloukat po zavřeném kostele?“

„No, on už vlastně zavřenej není,“ odvětil klidně Walt.

Chris s telefonem u ucha vrtěla hlavou, ale nakonec kapitulovala. Chlapec tak zoufale trval na svém, že se nakonec vzdala a slíbila, že během chvíle vyrazí na cestu. Hodila do tašky chlazený obložený sendvič z ledničky, protože si ještě nestihla dát večeři, hodila na sebe kabát a vyšla k autu. Walt jí slíbil, že na ni za hodinu bude čekat vzadu za kostelem.

* * *

Skupina v Orchid seděla v prostorách stanice nad sestupem do podzemí. Hawkingová s Danielem si naposled procházeli a zároveň vysvětlovali ostatním, co by se po pohybu kola mělo dál dít. „Vypadá to, že tam vznikne naprosto jasná cesta, která vás spojnicí provede přímo do výstupního místa. Žádné další světy, kde by se dalo ztratit,“ ujišťovala je.

„Nicméně, pro jistotu… Desmonde, tys v tom kostele před pár týdny byl,“ podívala se na vůdce výpravy. Přikývl. Připadalo mu to strašlivě dávno a jaksi zamlžené, ale ano, byl tam.

„Půjdeš jako první a budeš na to místo myslet. Prostě půjdeš a budeš vědět, že vzápětí vyjdeš někde v tom kostele. Ten průchod je zcela prostupný a nebude kam uhnout. Jinde se ocitnout nemůžeš.“

Pohlédla na zbývající čtveřici. „Vy půjdete za ním, bude to rychlé. Jen se budete soustředit, abyste neztratili toho před sebou. A vyjdete v kostele. Nemáte se kde ztratit.“

Fixovala je k jedinému cíli, který pro ně teď existoval. O jiné variantě nesměli ani uvažovat, a tak nedávala žádný prostor pochybám.

Pak se zvedla, sáhla do tašky, kterou nesla přes rameno, a cosi vytáhla. Pak došla k Desmondovi a podala mu to. „Tohle se vám bude hodit.“

„Klíče?“

„Ano, od kostela. Dělala jsem tam správkyni, nebo vlastně ještě dělám. Až budete odcházet, zamkněte to tam, prosím.“

Hawkingové nešlo jenom o opětovné zamknutí kostela, který měla na starosti. Věděla, že hmatatelná věc, klíč patřící do konkrétních dveří někde na druhé straně, Desmondovi pomůže intuitivně najít správnou cestu. Jako by se klíč chtěl vlastní vůlí vrátit do reality, z níž přišel, a toho, kdo ho nesl, vedl za sebou. Věci nepřemýšlely a nepletly si hlavu představami a scestnými myšlenkami. Věci se vracely tam, odkud přišly; jejich realita je přitahovala nazpět jako magnet.

„Jedna věc mně trochu dělá starosti, Eloise,“ obrátil se k ní Desmond, když si klíče pečlivě schoval do kapsy. Pokývnutím ho pobídla, aby pokračoval. „Kam půjdeme? Předpokládám, že tam bude večer stejně jako tady. A my nemáme peníze ani nic jinýho.“

Hawkingová se zamyslela. „Nu… Kus od kostela, po hlavní ulici směrem na východ, je charitní centrum. Vede to jeden můj známý. Když mu řeknete, že jsem vás poslala já, pomůže vám aspoň jednu nebo dvě noci s noclehem a s vyřízením nejdůležitějších záležitostí. Není to sice úplně nejlepší řešení, ale…“ rozhodila rukama. „Víc teď pro vás tady udělat nemůžu, bohužel. Peníze u sebe nemám.“

Pětice pochopila. Nicméně když se na sebe sebekriticky podívali, usoudili, že útulek pro bezdomovce bude pro začátek celkem nenápadné místo, kde se na prvních pár desítek hodin schovat a splynout s okolím.

* * *

Cesta do Altadeny trvala Chris déle, než očekávala, protože ji brzdila večerní dopravní zácpa. U kostela zaparkovala po hodině a půl jízdy, což bylo na šedesát kilometrů dost dlouho. Když vyšla do chladnoucího večera a obešla kostel, Walt už netrpělivě podupával.

„No konečně,“ vydechl. „Bál jsem se, že to nestihnete. Každou chvíli se můžou ozvat. Pojďte rychle dovnitř.“

„Walte, teď mi koukej vysvětlit, co se tady děje,“ prohlásila odměřeně novinářka. „Dokud mi neřekneš, co tady děláme, nikam nejdu.“

Walt se na ni podíval a pochopil, že pokud ji má přesvědčit ke spolupráci, musí jí říct alespoň část informací. „Tak pojďte aspoň do stínu,“ povzdychl si. „Ať na nás není vidět.“

Chris se zamračila. Potloukat se okolo kostela, který má být zamknutý a opuštěný, takhle večer, se jí vůbec nelíbilo. „Tak mluv. Pročs mě sem vytáhl?“

„Protože… Já vím, jak to bude znít, co vám teď řeknu. Ale… tohle místo je propojený s tím ostrovem. A tam se právě teď připravuje několik lidí, aby sem prošli.“

„Walte, to je hodně hloupá legrace,“ zavrčela žena.

„Prosímvás, věřte mi to. Věřila jste mi, že existuje divný místo, který se nedá najít a kde se dějou divný věci. Tak mi věřte, že další divný místo je i tady! Vzpomeňte si na ten elektromagnetismus. To se na normálních místech přece neděje. Chris, prosím, pojďte tam se mnou a uvidíte sama, že nekecám.“

Walt měl v hlase opět tu zoufalou naléhavost.

„Chci, abyste u toho byla, protože myslím, že vám to některý věci objasní. Dala jste mi šanci, vyslechla jste mě všecko, co jsem vám řekl, a brala jste to vážně. Řekněme, že se vám tím chci odměnit, protože si myslím, že fakt něco uvidíte.“

Viděla na něm, že to myslí vážně. Walt byl naprosto přesvědčený, že Chris zve k unikátnímu a neopakovatelnému zážitku. „Tak dobře, probůh,“ přikývla nakonec. Walt si ulehčeně oddychl. Když ji vedl do postranních kostelních dveří, sevřela v kapse bundy pepřový sprej. Nikdy dosud neměla potřebu ho v kontaktu s chlapcem mít v pohotovosti. Ale teď věci začínaly být opravdu divné.

* * *

V Orchid vrcholily přípravy. Teď se vedení na chvíli ujal Ben a odvedl celou skupinu do jedné z provozních místností. Z velké skříně plné pracovního oblečení vyndal několik teplých bund s logem Dharmy, s límci lemovanýim kožešinami. Byly trochu cítit zatuchlinou. „Vemte si to. Tam dole je zima.“

Potom otevřel starou, nenápadnou skříň, která stála úplně v rohu místnosti. Ukrývala dřevěnou bednu. Když otevřel i tu a sáhl dovnitř, držel v ruce pistoli. Podal ji Desmondovi. „Doufám, že to nebudete potřebovat.“

Desmond si ho měřil pohledem. „Ty a pistole. Už zase.“

Ben mu pohled vrátil. „Mrzí mě to, Desmonde. Vím, že mi to nemůžeš odpustit. Ale mrzí mě to, opravdu. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak skončilo.“

Pak se otočil k bedně a vylovil další zbraně. Sawyer, Frank a Miles je přijali s naprostou samozřejmostí. Zato Daniel se zatvářil, jako by mu Ben podával hada. „Já to nechci. Neumím s tím zacházet.“

„Vezmi si to,“ řekl nesmlouvavě Ben. „Člověk jako ty nebude mít s pochopením toho, jak funguje zbraň, žádný problém.“

„Já… nemám zbraně rád,“ protestoval Daniel. „Stačí snad, že je mají ostatní.“

„Může dojít k situaci, kdy ti ostatní nebudou moci pomoct,“ vstoupila do hovoru Hawkingová, s pohledem významně upřeným na syna. „Vezmi si to, Danieli, prosím. Může to být důležité.“ Vzala zbraň z ruky Benovi a donesla ji synovi sama. „Vezmi si ji, prosím.“

V paměti se jí míhaly dávné vzpomínky na ten den před třiceti lety, kdy se její syn po zásahu střelou zhroutil k zemi. Tolikrát si potom vyčítala, že tu zbraň vůbec neměla mít u sebe. Jako by to, že teď jinou zbraň předá svému jinému synovi (jak absurdně to znělo!) mohlo celou tu strašlivou událost nějak napravit.

Daniel po chvíli váhání zbraň s povzdechnutím přijal. Zadíval se na ni s nechutí.

„Mám pro tebe ještě něco,“ dodala Hawkingová. Sáhla do své tašky a vyndala dva zápisníky v pevných deskách. Nejprve synovi podala bílý s logem Dharmy. „Sepsala jsem všecko, co o Ostrově víme. Je mi naprosto jasné, že jste si všecko, co jsme vám tu sdělili, nemohli zapamatovat, takže…“ poklepala rukou na zápisník, „všecko je to tady.“

Tenhle dar přijal Daniel s radostí. „Dobře, to nám pomůže. Moc ti děkuji. A ten druhý?“

Podala mu i černý zápisník. „To… Sám pochopíš, co to je.“

Eloise podávala synovi jeho vlastní poznámky, které opatrovala uplynulých třicet let, od onoho osudného dne.

* * *

Rozpačitá atmosféra mezi odcházející pěticí a zůstávající čtveřicí houstla. Věděli, že teď už zbývá jen loučení, do něhož se nikomu nechtělo. Ale museli.

„Žádný velký loučení,“ odporoval Sawyer, když k němu Hurley zamířil jako k prvnímu. „Přece se sem vrátíme, říkals.“

Hurley přikývl kudrnatou hlavou, ale v očích se mu třpytily slzy. Věděl, že všichni se nevrátí. Sevřel Sawyera do hromotluckého objetí. Loučil se s mužem, se kterým toho na Ostrově prožil nejvíc – od havárie letu 815, přes tři měsíce čekání na záchranu, pak propad do roku 1977 po návratu Ajiry, a nakonec tyhle dny, kdy už byl Strážcem. Ale se Sawyerem si vždycky připadal trochu víc jako ten starý, lidský Hurley… a měl ten pocit rád. Věděl, že mu to bude strašlivě chybět.

Ostatní se loučili klidněji. Richard poplácal Desmonda po rameni. „Opatruj se, Desmonde. Jsem rád, že jsem ti mohl trochu pomoci. Teď už to zvládneš.“

Desmond mu odpověděl skoro až klidným úsměvem. „Děkuju, Richarde. Ještě se uvidíme. Nashle v příštím životě, brácho.“

„V příštím životě ne,“ odvětil Richard. „Nashle… příště, Desmonde.“

Eloise Hawkingová pozorovala, jak Daniel pečlivě ukládá své zápisníky a zbraň do vnitřních kapes bundy. Pak se na sebe matka se synem váhavě zadívali. Za tu dobu, co se na Ostrově potkávali, se jim nepovedlo překlenout odcizení, které jako by mezi nimi vládlo odjakživa. Jejich mysli si byly nesmírně podobné a vytvářely neuvěřitelný ohňostroj jiskřících a dokonale fungujících myšlenek, ale jinak udržovali opatrný, zdvořilý odstup. Přesto se teď Eloise odhodlala a rozpřáhla k synovi náruč. Ten objetí přijal. „Na shledanou, Danieli.“

„Na shledanou…“ Fyzik jako by chtěl ještě něco dodat. Ale nakonec to neřekl.

* * *

Hurley poslal ostatní dolů do místnosti s kolem. Pětice odcházejících byla zakuklena v teplém oblečení, nesli si s sebou svoje zavazadla a jeden za druhým mizeli v podzemí. Hurley zatřásl hlavou, aby znovu zahnal slzy, a pak znovu zkontaktoval Walta.

Zastihl ho, zrovna když chlapec v pastorově kanceláři vysvětloval Chris, jak se do kostela dostal. „Fakt jsem to nedělal rád, to mi věřte. Ale jinou možnost jsem prostě…“

Najednou uprostřed věty ztuhl a zadíval se kamsi do prázdna, kde najednou viděl Hurleyho. Nahlas nemluvil, jejich komunikace probíhala jen v myšlenkách. Tak jo, Hurley. Jdu tam. Během pár minut budeme moct začít.

Když se znovu pohnul, podíval se na Chris, která ho pozorovala s neskrývanými obavami. „Jsem v pohodě. Jenom… je čas se do toho pustit. Pojďte, musíme dovnitř do kostela.“

Když se vydal za odcházející novinářkou, s baterkou v ruce, vzal si svůj batoh s věcmi. Ještě než Chris dorazila, sbalil všecko, co tu měl.

Odvedl ji ke zpovědnici. Mladé ženě se ve tváři mísila nedůvěra, strach, zvědavost… a ještě cosi dalšího. Ale zatím ani ona sama nedokázala ten pocit pojmenovat. Pevněji sevřela pepřový sprej v kapse bundy, ale nepomohlo to.

Walt položil zapnutou baterku na zem, aby osvěcovala okolí zpovědnice, sám se postavil k dřevěnému přístěnku a odhrnul závěs. „Chris, za chvilku to začne. Jak se začnu soustředit, nesmíte si mě už vůbec všímat. Hlavně na mě nemluvte, nesahejte a nic nedělejte, ať se bude dít cokoliv. Slibte mi to, jo?“

Chris se zachvěla, ale souhlasila.

„Díky. Až sem přijdou… pomozte jim, jo? Stejně, jako jste pomohla mně. Bez vás bych se tak daleko nikdy nedostal. Vy k sobě všechny ty informace přitahujete. Taky to v sobě máte, Chris.“

Teď už na něj zírala jako u vytržení. A už věděla, jak popsat ten podivný pocit, který se mísil s ostatními. Bylo to něco jako posvátná hrůza.

„Nebojte se,“ usmál se na ni Walt, jako by jí četl myšlenky. „Bude to dobrý, nic hroznýho se nestane. Ničeho se nebojte. A děkuju!“

Zastavil ji, aby zůstala stát tam, kde byla. Několik metrů od zpovědnice. Sám se znovu otočil ke zpovědnici a sevřel jednou rukou popruh batohu. Pak se ozval Hurleymu.

* * *

Můžeme.

Dobře. Hurley ho nechal podívat se na scenérii. Pětice mužů stála u výběžků kola, u prvního samotný Desmond, u druhého Miles s Frankem, u třetího Sawyer a Daniel. Zatím se ničeho nedotýkali.

Pffff, hvizdl v duchu Walt. Tomu teda říkám výprava.

Až tím začnou otáčet, uvolní to mnohem víc energie než minule. Musíš s tím počítat. Ale ty to udržíš, Walte. Nepochybuju o tobě.

Udržím, souhlasil Walt. Tak… začneme?

Hurley, který stál vzadu u zdi komory spolu s Benem, Richardem a Hawkingovou, naposledy promluvil k pětici odcházejících přátel. „Pamatujte, otáčejte s tím v rovině, nesmíte to zaseknout. Pak už jen projdete tam, kam vás to povede.“

Od kola se ozvalo několikero souhlasné zamumlání.

Walte, můžeš. Začni. Udělej takovou bariéru, jako nikdy předtím a nikdy potom. Ať neproklouzne ani jiskra.

Walt se u zpovědnice nadechl a představil si dokonale utěsněnou zeď, v níž nebyla ani jediná spára, všechny škvíry byly perfektně zacpané. Soustředěním se roztřásl a zaťal pěsti.

Světlo v komoře s kolem pohaslo. Teď drž, Walte, musíš držet, pomyslel Hurley. „Teď, lidi,“ zavelel k pětici. Deset rukou se chytilo prastarého nástroje, kolo se se zaskřípěním dalo do pohybu a muži se vydali tam, kam je vedlo.

Nápor na bariéru byl strašlivý. Walt měl pocit, jako by mu v hlavě vybuchla bomba a tlaková vlna se snažila každým záhybem jeho mozku dostat ven. Ale on měl vždycky tvrdou hlavu. A tvrdou mysl. Napřel všecky síly a držel představu dokonale utěsněné zdi. Mlhavě viděl otáčející se kolo a pět postav, které postupně mizely, jako by zacházely do zdi.

Ve zpovědnici se objevilo světlo a v něm se cosi rýsovalo. Chris za ním zalapala po dechu, ale Walt ji vůbec nevnímal. Zdálky zaslechl Hurleyho, výborný, Walte, ještě chvilku vydrž, vydrž, ještě moment, kámo.

Walt sevřel v mysli představu utěsněné zdi, sevřel popruhy batohu a vrhl se do zpovědnice.

Proletěl do zářivého prostoru a viděl, jak opačným směrem prochází pět postav. „Můžete jí věřit. Můžete jí věřit!“ zakřičel směrem k nim, zatímco ho to táhlo jediným směrem. Pak už před ním byla ta utěsněná zeď, do níž zacházelo kolo, ale Walta to nezastavilo. Věděl, že touhle zdí propluje. A pak už byl skrz a za ní, slyšel výkřiky čtyř lidí a nejvíc z nich Hurleyho, který vykřikl: „Pusť to, Walte, už můžeš. Je to hotový.“

Najednou ho Walt slyšel doopravdy, ne jenom ve své hlavě. Nechal zmizet představu bariéry, zářivě se usmál na Strážce, který k němu přidusal, a svezl se na kolena totálně vyčerpaný, ale tak šťastný, jako nikdy v životě.

* * *

Chris Jonesová zírala do světla, proudícího ze zpovědnice, a slyšela, jak někdo jektá zuby a snaží se ze sebe něco vypravit. Po chvíli si uvědomila, že to slyší sebe samu, jak se snaží vykřiknout jméno zmizelého chlapce.

Přidržela se zdi, k níž se intuitivně přitiskla zády, a přiclonila si oči proti té záři. Najednou se ze světla vyloupla vysoká mužská postava. Tmavovlasý muž v džínách a podivné špinavě olezlé teplé bundě se vypotácel ven ze zpovědnice. Za ním vykročil další, menší a mladší muž s asijskými rysy, v téže divné bundě. Následoval starší muž s příručním kufrem; pod rozepnutou bundou měl sako letecké uniformy. Pak jako by na okamžik někdo zaváhal, byl klid, ale potom se v záři objevil mladý, štíhlý tmavovlasý muž s velkým kufrem a doširoka rozevřenýma bystrýma očima. Zůstal stát a zíral na Chris. A potom skoro vypadl ze zpovědnice, jako by ho někdo odstrčil. Přesně vzato, nebylo to, jako by ho někdo odstrčil, ale někdo ho skutečně odstrčil. O něco starší muž se špinavě světlými rozcuchanými vlasy a obrovským batohem na jednom rameni. Mumlal si sám pro sebe tak, že to nikdo jiný neslyšel. "Sakrapráce, Dane, nečum a padej!" Pak se zadíval se směrem, kterým předchozí příchozí předtím zíral, a dodal: "Ty vole, zrzka." Poté i on vylezl ze zpovědnice a rychle poodstoupil směrem k ostatním.

„Kriste pane,“ vypravila ze sebe Chris potichu.

Muži si jí nevšímali, rozhlíželi se po sobě navzájem. Když se dostatečně vzpamatovali a ujistili se, že jsou opravdu všichni a na místě, které vypadá jako to, kde se měli ocitnout, bylo patrné, jak se jim ulevilo. Světlo ve zpovědnici za nimi pohaslo.

„Doprdele práce, my jsme vážně tady,“ pronesl špinavě světlovlasý muž.

Chris se pomalu odvážila přejet tu podivnou skupinu očima. Všichni byli více či méně špinaví a zarostlí. První muž už si jí také všiml a zadíval se na ni zkoumavým hnědým pohledem, stejně jako ten světlovlasý. Když Chris došla pohledem k prostřednímu, nejstaršímu muži, vyjekla nahlas. „Kriste pane,“ zopakovala. „Já vás znám.“

720 - Nechat jít

Walt zůstal u Chris Jonesové několik dní. Bezprostředně po návštěvě kostela byl Walt plný optimismu a doufal, že se brzy posunou dál. Ale nestalo se už nic. I novinářka se se svým pátráním zasekla na mrtvém bodě a nevěděla, jak dál. Věděla o souvislostech letů Oceanic 815 a Ajira 316, věděla o stejných osobách na palubě a věděla o podivných elektromagnetických jevech, které doprovázely zmizení druhého letu a které se vyskytovaly i kolem jednoho kostela na předměstí Los Angeles, ale to bylo vše. Byla z toho neuvěřitelně rozladěná. Věděla, že narazila na něco nesmírně závažného, ale informace byly tak podivné a nebylo je možné ověřit, že jí bylo jasné, že nic z toho v dohledné době publikovat nemůže.

Bylo zřejmé, že jen vlastními silami se dál nedostanou. Walt několik dní čekal, pak začal častěji zkoušet navázat spojení s Hurleym na Ostrově. Když nový správce Ostrova konečně pochopil, že Walt není přelud zesnulého, začala s ním být možná oboustranná komunikace.

Týden po Waltově příjezdu se Chris vrátila z výjezdu do centra Los Angeles, hodila sebou na pohovku v obýváku a nalila si sklenku whisky. „Vy něco slavíte, Chris?“ zeptal se Walt, který trávil čas doma. Tušil, že by nebylo vhodné potloukat se jen tak po okolí, kde se všichni znali, a neznámý černošský kluk by upoutal nežádoucí pozornost. Většinu času tedy trávil u televize sledováním starých seriálů, které měla Chris v knihovně na DVD. 

„Jo. Dneska jsem řekla šéfovi, že s tím dál nehnu, a že chci neplacený volno na dobu neurčitou. Asi doopravdy potřebuju vysadit a dát si delší dobu oraz. Teď nevím, jestli to byl dobrý nápad. Připadám si, jako bych dávala výpověď. Ale celá ta investigativní práce nikam nevedla a už jsem dál nemohla vysávat redakční rozpočet. Hernajs, i takhle jsem spotřebovala obrovský peníze. Je to všechno na pytel,“ povzdechla si Chris a hodila do sebe obsah sklenky.

„To přece není pravda, že vaše práce nikam nevedla,“ řekl Walt. „Zjistila jste toho strašně moc. Víme, že spolu ty dva lety souvisej a že to vyvolává elektromagnetismus. A taky ten kostel. Zdálo se mi o něm, pamatujete? Souvisí to spolu.“

Chris unaveně přikývla. „Jo, to je všecko možný. Jenomže já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Je to zajímavý… ale z publicistickýho hlediska naprosto nepoužitelný.“

Po chvíli se omluvila a šla do své ložnice. Vzala si s sebou rozečtený román. Papíry s materiály k letu Ajira 316 a Oceanic 815, mapky tras, technická dokumentace k letounům, seznamy cestujících, fotografie a osobní profily členů posádek, to vše opuštěně leželo na jejím pracovním stole. Walt zůstal sám a bylo mu jasné, že tady už dlouho nebude moci zůstat. Novinářka byla přátelská mladá žena, která s ním jednala jako se sobě rovným, ale teď už neměli na čem pracovat. A on už její pohostinnosti využíval až příliš dlouho.

Za tři dny jí oznámil, že odchází. „Já vím, že mě nevyhazujete, ale… už tady zůstat nemůžu. Děkuju vám za všecko.“

„A kam teď půjdeš?“ podivila se Chris.

„Mám tak trochu plán,“ odvětil Walt. S tím, že se chce dostat do zavřeného kostela svaté Elizabeth, se jí svěřovat nehodlal. „Máme na sebe telefonní čísla. Kdyby se něco dělo, dáme si vědět, že jo? Zůstaneme v kontaktu.“

Chris souhlasila. Při loučení mu vnutila nějaké peníze, i když se upřímně bránil, že nic nepotřebuje. Pak mu podala ruku a nechala ho jít. Nepřemlouvala ho. Neobjímala ho. Žádné maminkovské opatlávání, což bylo příjemné. Walt měl odjakživa rád lidi, kteří s ním nezacházeli jako s dítětem, ale jako s normálním člověkem. I proto se mu novinářka líbila. Myslelo jí to, uměla z lidí vytáhnout zajímavé informace a držela slovo. Dalo se jí věřit. To teď bylo důležité.

* * *

Cesta do Altadeny Waltovi zabrala půl dne, když byl odkázaný na městskou dopravu na předměstí L. A. Ale odpoledne dorazil na místo. Kostel byl stále opuštěný a dveře byly zamknuté. Walt věděl, co musí udělat, i když mu to bylo proti srsti. Prakticky vzato to bylo vloupání. Kdyby ho někdo přistihl, měl by velký problém. A i když ho nikdo nenachytá, bude si připadat nesmírně nepatřičně. Zabydlet se v zavřeném kostele! Kdyby to věděla babička, snad by mě vydědila, pomyslel si Walt. Došel k postranním dveřím, které vedly někam do útrob kostela za oltářem.

To, co chtěl udělat, bylo pro Walta úplně snadné. Nebylo to o nic těžší, než přimět kostku, aby padla šestka. Prostě se začal soustředit, představil si vnitřek zámku pro velký, klasický klíč, celý ten vnitřní mechanismus – mohutný, ale nijak složitý. Pak v myšlenkách přiměl jednotlivé části k pohybu. Jedna, druhá, třetí. V zámku se ozvalo klapnutí a když pak Walt vzal za kliku, dveře se otevřely.

V kostele bylo chladno a vysokými okny proudilo sluneční světlo. Walt tiše prošel všechny prostory. Vypadalo to, že se v kostele už nějakou dobu žádné bohoslužby nesloužily. V pastorově kanceláři bylo vše pokryto tenkou vrstvou prachu. Místnost Walta potěšila: byla v ní dost velká a celkem pohodlná pohovka. Okamžitě věděl, že tahle místnost se stane jeho základnou. Měla jen jedno maličké okno, které se dalo snadno zakrýt. Nehrozilo tedy, že někdo z kolemjdoucích zahlédne světlo.

Než se zabydlel, musel ještě vyrazit ven a pořídit si nějaké vybavení. Hlavně dobrý spacák. Teď na přelomu podzimu a zimy v L. A. nepanovalo žádné velké teplo a v kostele bylo chladno obzvlášť. Po dvouhodinové výpravě do nákupního centra se chlapec vrátil s velkým batohem, spacím pytlem, několika kusy nového teplého oblečení, trochou trvanlivého jídla, vařičem, termoskou, zápisníkem a psacími potřebami, svítilnou, lékárničkou, dobrým nožem a dalšími praktickými věcmi. A s pepřovým sprejem. Nebál se, ale na druhou stranu – jeden nikdy neví, kdy na koho narazí.

* * *

Hned první noc měl silný sen. Mluvil s Hurleym. Poslední dobou se mu podobné sny občas zdály, ale nebývaly takhle živé. Teď oba velice dobře věděli, že to žádný sen není. Hurley chlapci sdělil, že na Ostrově pokračují dramatické události a že se většina jeho přátel chystá odejít z Ostrova pryč. „Odejít? Jak?“

„Mají vlastně jen jednu možnost. Využít některé ze zvláštních vlastností Ostrova.“ Hurleyho tajemnost Walta trošku dopalovala. Jako kdyby mu nevěřil. Věděl však, že ze Strážce víc nevytáhne, dokud on sám nebude chtít. Pak ovšem zbystřil – Hurley se na něj teď díval vážně. „Walte… možná budeme potřebovat tvou pomoc. Můžu se na tebe obrátit, až to bude potřeba?“

Walt radostí vyjekl. „Jasně! Udělám, co budu moct. A Hurley, prosím… prosím, vezmeš mě tam? Prosím!“ Veškerá puberťácká maska povznesenosti byla v tu chvíli pryč. Walt byl zase jen nedospělý kluk, který po něčem strašně toužil, a najednou mu zableskla naděje, že by se to mohlo splnit.

„Pokud to půjde, tak ano,“ slíbil Hurley opatrně. „Teď se rozloučíme. Ale v brzké době se ti zase ozvu. Walte, je tu jedna důležitá věc. Až se na tom domluvíme, bude nutné, abys navštívil jeden kostel. Jsi pořád v L. A., doufám.“

Walt se usmál. „Jo. Myslíš Elizabeth v Altadeně, žejo?“

Užíval si výjimečného pocitu, když viděl Strážcův údiv.

* * * 

Hurley se mu ozval hned následujícího rána. Sdělil Waltovi, že od něj bude potřebovat telekinetickou spolupráci. „Bude to možná dost těžký, ale rád bych, abychom to vyzkoušeli. Budu od tebe potřebovat dvě věci. Hlavně toto: Walte, dokážeš na dálku vytvořit něco jako… bariéru? Vím, že to zní šíleně, ale nebudeme si na nic hrát. Oba víme, že dokážeš vytvářet různé věci. Umíš vidiny, které působí zatraceně živě a který fungujou jako skutečný hmotný věci.“

„K čemu má ta bariéra sloužit?“ šel Walt rovnou k jádru.

„Musí zadržet něco, co musí zůstat uvnitř. Něco… jako výbuch. Energii. Bude to nápor, Walte. Ale myslím, že ty bys to zvládnout mohl.“

Něco, co má obrovskou sílu a musí to zůstat uvnitř. Walt si vzpomněl na ty otřesy ve snech o hroutícím se Ostrově. „Ty potřebuješ zkrotit tu energii, co je v Ostrově,“ řekl váhavě. „Potřebuješ, abych ji udržel. Uf… Zkusíme to. Jak dlouho to bude trvat?“

„Walte, musíme to udělat dvakrát. Poprvé to bude jen zkouška, bude to menší test. Zjistíme, jestli tvá bariéra funguje, a taky to, jestli funguje to ostatní. Poprvé uděláš bariéru jen na chvíli… ale taky budeš muset s něčím pohnout. Ta věc je hodně těžká, ale ten pohyb naštěstí bude jen nepatrnej. Ale musíš to udělat ty. Pokud to bude fungovat, tak to později zopakujeme, s tím, že o ten pohyb se postaráme my tady. Ty vložíš všecko do té bariéry.“

„Vezmeš mě tam?“ Walt se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc.

„Walte… nevíme, jak to bude fungovat. Jestli vůbec. Vyzkoušíme to… a pak se uvidí, jo?“

Chlapec se zašklebil. Ale i když nedosáhl svého cíle, ani na okamžik jej nenapadlo, že by Hurleyho prosbu odmítl. To nepřipadalo v úvahu. Musel Ostrovu pomoci.

* * *

Hurley jej varoval, že bude potřebovat hodně sil. Walt tedy odpočíval, spal, krmil se vydatným a nezdravým jídlem a jen několikrát vyšel ven, aby si dal něco malého k jídlu v některém z nedalekých podniků a využil tamních toalet.

Hurley se ozval odpoledne. „Walte, jsme připraveni. Potřebuju, aby ses co nejrychleji vydal do toho kostela.“

„Jsem tady,“ odvětil Walt.

„Tak jo. Teď se seber… a mysli na Ostrov. Soustřeď se. Vybav si vzpomínky, vůně, chutě, pocity… a jdi po kostele tam, kam tě to nejvíc potáhne. Jdi a hledej Ostrov.“

Walt se ponořil do vzpomínek a vydal se na pomalou obchůzku po tichém chrámu. Procházel kolem kostelních lavic, přiblížil se i k oltáři, prošel kolem kazatelny… až jej cosi začalo táhnout ke zpovědnicím. Nevěděl, proč zrovna tam. Nepřemýšlel a šel.

„Myslím, že něco mám. Je tady jedno místo, kde je trochu jinej vzduch. Jako by byl něčím nabitej. A voní to tady.“

Hurley na Ostrově byl v místnosti s podzemním kolem. Spolu s ním se testu účastnila Hawkingová, Daniel a Ben. Daniel rozmístil a zapnul některé měřicí přístroje, ale sám stál u zdi na opačné straně komory, stejně jako všichni ostatní. Drželi se daleko od kola a všichni byli nesmírně vážní a napjatí.

Hurley nechal chlapce nahlédnout do celého výjevu. Walt ztuhl v masce úžasu. „Všecko ti to vysvětlím, jestli se to povede. Vlastně i když se to nepovede. Slibuju. Ale teď potřebuju, abys mě poslouchal a udělal, na čem jsme se domluvili. Vidíš to kolo a mechanismus, ve kterém je zasazený?“

Walt to viděl naprosto jasně. Stál sice u zpovědnice, ale už neviděl interiér altadenského kostela, díval se do nitra Ostrova. „Jo. Vidím. Co s tím mám dělat?“

„Walte, tou zdí, ve které je to uchycené, proniká světlo. To je ta energie. Potřebujeme, abys to zastavil. Udělej bariéru, která to světlo nenechá projít. Zaplň ty škvíry mezi kameny.“

Walt si odfoukl, jako by se chystal na start atletického závodu. Nemusel vytvořit celou bariéru z ničeho, to bylo dobré. Vlastně stačilo jen dotvořit spáry mezi kameny, to nebylo tak těžké. To byly malé kousky hmoty. Walt si představil maltu, beton, hlínu, jakoukoli podobnou tvárnou a hutnou hmotu, která mohla prostory mezi kamenem vyplnit… a jak prostory bude zaplňovat, světlo bude hasnout…

„Počkej ještě, Walte,“ vykřikl Hurley. On i ostatní v místnosti s úžasem pozorovali, jak světlo, pronikající zpoza kola, začalo postupně mizet. „Dobrý bože,“ zašeptala Hawkingová. „On to opravdu dělá.“ Ale nikdo na její poznámku nereagoval.

„Počkej. Až vytvoříš tu bariéru, pokus se pohnout s tím kolem. Stačí jenom nepatrný pohyb ve směru hodinových ručiček. Ale musí to být perfektně v rovině, nesmí se to zaseknout na ose. Zvládneš to?“

Walt si na dálku prohlížel mechanismus. Nevypadal nijak složitě. „Myslím, že to půjde,“ přisvědčil.

„Tak pojďme na to,“ zavelel Hurley. Bylo mu těžko. Věděl, že sází všecko na jednu jedinou kartu, a že když to nebude fungovat, budou mít velký problém. „Nejprv bariéra, pak pootočit.“

Walt se soustředil. Dávno už měl zavřené oči, za víčky viděl podzemní komoru, kolo, kamennou zeď. Praskliny ve zdi vyplňovala hmota jeho představ a světlo haslo. A po nějaké době téměř zmizelo. Walt začínal cítit mírnou únavu. Držel v představě bariéru a zároveň přesunul pozornost ke kolu. Zaměřil se na jeden zub, zachytil jej v představách na dvou místech… a napjal všechny síly. Zaťal zuby, pěsti, tvář mu ztuhla v námaze. Bariéra se ani nehnula a nejprve se nehýbalo ani kolo… ale po pár okamžicích zaskřípělo. Zpoza zdi se ozvalo zvláštní slabé bzučivé zahučení. Walt ucítil nápor do bariéry, ale ta odolala. Připadal si, jako by celou tu zeď držel vlastními silami.

Obraz se mu před očima rozechvěl a začal blednout. „Můžu to... pustit?“ zasípal. Najednou mu síly docházely.

Z podzemní místnosti k němu dolehly výkřiky. „To není možné. On to…“ „On ten kanál zprůchodnil úplně sám. Pane na nebi, to musí být strašlivá síla.“

Ozval se Hurley. „Jo! Walte, tys to dokázal, chlape, tys to dokázal! Pusť to.“

Walt povolil myšlenkové sevření a obraz dál bledl. Světlo zpoza kola opět pronikalo ven. Hurleyho hlas slábl. „Děkuju ti, Walte. Strašně ti děkuju. Bylo to skvělý. Jestli to takhle dokážeš ještě jednou…“

„Myslím, že dokážu,“ vydechl Walt. Otřel si pot z čela. Byl vyčerpaný, ale ne zničený.

Hurley se ozval znovu. „Jo, ještě jedna věc. Poslal jsem ti malej pozdrav. Rozhlídni se.“

Walt se rozhlédl. Kolem se nic nezměnilo, na zaprášené podlaze kreslilo pozdní odpolední slunce abstraktní obrazy. Pak ho napadlo odhrnout závěs zpovědnice. Na klekátku ležela herní kostka.

„Vidíš to?“ Hurleyho hlas byl naléhavý.

„Jo. Je to úplně normální tmavě zelená…“

„Jaké je tam číslo?“ přerušil ho Hurley.

Walt se ke kostce sehnul. „Šestka.“

„Jo. Tak je to správně. Walte, tys to tam dostal bez sebemenších změn. Tys ten kanál na své straně otevřel, protáhls tu věc k sobě a ona se ani nepootočila. Chlapče, ty jseš zázrak.“

Walt kostku sevřel v dlani. „Děkuju, Hurley. Děkuju.“

„Nemáš za co, Walte. My děkujem tobě. Teď si běž dát pořádnýho šlofíka. Brzy se ti ozvu znova a uděláme tu první část… naostro. Ta věc, kterou jsi otočil, je kolo, který uvolňuje energii, aby se člověk mohl dostat z Ostrova. Tou bariérou jsi způsobil, že to bylo naprosto bezpečný a bez všech vedlejších jevů, posunů v čase, zemětřesení a podobnejch hrůz. Příště to bude podobný, jen se místo kostky bude přesouvat pár lidí. Teď už o tom nepochybuju, že to zvládneš. Ty jsi zázrak, Walte.“

„Děkuju,“ dodal tiše Walt. „Uvidíme se brzy. Nemůžu se dočkat.“

* * *

V podzemní komoře zavládlo nadšení. Test se povedl lépe, než se odvážil doufat i největší optimista Hurley. Ben, který Walta už před lety poznal, ještě připouštěl možnost, že chlapec vytvoří bariéru, ale posun kola odmítal. „Ta věc je zatraceně těžká a mechanismus jde ztuha. Sám jsem s tím kdysi měl co dělat,“ vrtěl hlavou.

Hawkingová a Daniel se tvářili poněkud skepticky i na myšlenku telekinetické komunikace s někým, kdo je tisíce mil daleko. „I kdybychom připustili, že to lze, tak taková dálka… a jestli říkáš, že to je mladý chlapec? Hugo, já tě nechci zklamat, ale tohle může vyjít jen těžko,“ konstatovala Hawkingová. Oproti svému včerejšímu prvotnímu optimismu teď byla obezřetná.

Všichni Hurleyho pozorovali mírně skepticky, když před začátkem testu položil na jeden z výčnělků kola malou tmavě zelenou kostku, šestkou nahoru. Pak se spojil s chlapcem.

Pak už nikdo nevěřil svým očím.

* * *

Walt se pomalu odebral do „své“ pracovny. Už už usínal, když se mu rozezvonil mobil. Volala Chris. „Walte, zrovna mi volal profesor Hicks z univerzity,“ vychrlila na něj. „Zase se objevila ta anomálie v Altadeně. Slabší než minule, ale pořád jasně patrná. Zase se tam něco stalo.“

Walt jí unaveně poděkoval za zprávy. Chris to překvapilo, čekala od chlapce víc zájmu. „Jsi v pořádku? Zníš nějak divně. A kde vůbec jsi?“

„Jsem v pohodě, sehnal jsem si pěkný místo, kde můžu chvíli zůstat. Všecko je dobrý, jen se mi chce nějak spát. Ozvu se vám. Mohli bychom se pak domluvit, že se někde sejdeme? Něco bych vám ukázal.“

„Určitě, Walte. Kdy a kde?“

„Ještě nevím, ozvu se vám. Ale buďte prosím nachystaná, jo? Může to být kdykoli. Do práce teď nechodíte, tak by to mohlo jít, žejo?“

Pak zavěsil a nechal novinářku napospas jejímu zmatení.

* * *

Skupina pod Orchid se po úspěšném testu vrátila nahoru do stanice. Daniel s Hawkingovou se pustili do série kontrolních výpočtů z měření, která během testu provedli, a shodli se, že dole skutečně došlo k otevření a zprůchodnění nestandardního kanálu. Danielovy přístroje jednoznačně detekovaly průnik cizích frekvencí, které se na Ostrově jinak nevyskytovaly. Eloise Hawkingová zalistovala svým starým poznámkovým blokem a zapíchla prst do jedné stránky. „Opravdu to odpovídá. Tohle jsou hodnoty, naměřené v Los Angeles a specifické pro tamní výstup. Přišlo to odtamtud. Ten chlapec ten kanál opravdu otevřel.“

„Znamená to, že se přesun může provést kdykoli, jo?“ ujišťoval se Hurley. „Nemusí se čekat nebo stíhat žádné časové okno, jako to bylo s Ajirou?“

„Nemusí, Hugo. Časová okna se týkají jen přirozeně periodicky otevíraných kanálů. Tenhle byl otevřený vynuceně… a to tak razantně, že se odvažuji tvrdit, že příště se to podaří také. Ten hoch je opravdu dobrý.“

Hurley přikývl. „Děkuju. Tak jo. Tak se pomalu dáme do posledních příprav.“

Poté celá skupina, a i s Desmondem a Richardem, kteří se zdárně vrátili z tripu a oba teď byli podivně zamlklí, zamířila zpět do síně pod Sochou. Blížil se večer. Hurley si k sobě přivolal svoje přátele z tábora na pláži. Všichni povolaní se na něj zahleděli s vážností; tušili, že má na srdci něco důležitého. Poslouchali ho i Druzí, kteří vytušili, že se schyluje k něčemu závažnému.

„Lidi,“ začal Hurley-kámo. „Před pár dny jsem vám řekl, že odsud někteří z vás budou muset odejít. A k tomu jsem dodal, že to neuspěcháme. Teď si teda připadám vůbec ne jako vědoucí správce, ale jako úplnej trouba. Všecko nabralo rychlej spád. To, o čem jsem myslel, že se bude připravovat dlouhý dny nebo týdny, najednou bylo hotový během několika hodin. Danovi se podařil zásadní průlom, co se týká toho kola, a do toho nám pomohl někdo z druhé strany… takže, až se připravíte na cestu, budete moct jít. Cesta je zabezpečená.“ Přejel očima po Desmondovi, Danielovi, Sawyerovi, Milesovi i Frankovi.

Byl rád, že se skupině pod jeho vedením povedlo vyřešit jeden z největších problémů Ostrova. Byl rád, že díky tomu bude moci alespoň některým z těch mužů splnit to, co si přáli – odejít pryč. Ale zároveň cítil smutek. Znal je všechny nějakou dobu, někoho déle, někoho krátce, a všecky je měl svým způsobem rád. Naprostá většina jeho skupiny se teď chystala k odchodu a i když se připravovali s tím, že odcházejí na misi, jejímž cílem je získání informací a návrat zpět na Ostrov, silně tušil, že všichni se už nevrátí. Někteří měli k návratu velice silnou motivaci, samozřejmě - byl to zejména Desmond, ale teď už i Daniel, jehož velice zaujalo zařízení v podzemí Orchid. Jiní si už tak jisti nebyli. Sawyer s Milesem byli s Ostrovem velice spjati, ale Hurley se neodvážil odhadovat, jak pouto vydrží, až z Ostrova odejdou. Spíše by si možná vsadil na Sawyera, který zde prožil více dramatických chvil už v měsících po havárii letu 815. Navíc tu stále někde byla Kate. A Frank… u toho si Hurley byl téměř jistý. Pilot se sice s ostatními spřátelil, ale k samotnému Ostrovu jej nic netáhlo.

Hurley si povzdychl, ale připomněl si, že se takhle sám rozhodl. Sám chtěl být správcem, který lidem nechá jejich vůli. Kdyby chtěl, mohl by jimi manipulovat jako figurkami na šachovnici… ale to nebyl jeho styl. Poutat lidi k Ostrovu byla Jacobova specialita, a on takový být nechtěl. Dobře si vzpomínal na chvíle, kdy na Ostrově netušil, co se děje, cítil se jen malým kolečkem v soukolí velké hry… ale kolečkem, které se snažilo pochopit, ovlivnit… a nic z toho se mu nedařilo. Ta bezmoc tehdy byla děsivá a on teď naprosto jasně věděl, že tohle dělat nechce. Bezděky si vzpomněl na citát, který kdysi někde četl. „Jestliže je máš rád, nech je odejít. Pokud k tobě patří, vrátí se; pokud se nevrátí, nikdy k tobě nepatřili.“

Znovu vzdychl. „Tak jo, lidi. Bude sice večer, ale myslím, že my z pláže bychom se měli vrátit do našeho tábora. Dáme se do příprav.“

* * *

Rozloučili se s Druhými a vrátili se do tábora na pláži. Hurley rozdělal oheň a začal připravovat jídlo, které dostal od Druhých. Pětici odcházejících poslal, aby si sbalili své osobní věci, které si budou chtít vzít s sebou. Většina z nich to neměla moc těžké. Desmond tady neměl téměř nic, a podobně na tom byl i Miles. Po časových přesunech mu skoro nic nezůstalo, kromě malého balíčku v kapse. Celkem jednoduché to měl i Frank. Ten si s sebou z Hydry přinesl pouze svoje příruční zavazadlo a sako od pilotní uniformy, na kterých lpěl jako na posledních připomínkách normálního života. Zato Sawyer a Daniel nevěděli, co dříve. Sawyer prohledával zbytky svého starého přístřešku, v němž kdysi strávil několik měsíců po havárii, balil si oblečení, knihy a další věci, a tvářil se nad tím vším zoufale. Daniel se snažil nastrkat do odrbaného kufru všecky své přístroje a poznámky a očividně se mu příliš nedařilo.

Hurley s Benem seděli u ohně a tiše to pozorovali. Najednou k nim zamířil Desmond. Od té doby, co se s Richardem vrátil z drogového opojení, byl tišší, ale také klidnější. Ani jeden z nich ani slovem nenaznačil, co se během těch dvou dnů a jedné noci dělo, ale změna byla patrná. Desmond téměř na nic nereagoval slovy, ale také už v něm každá poznámka nevyvolávala ten podrážděný pohled a následný výbuch, jako se to stávalo v předchozích dnech.

„Takže my jdeme domů,“ poznamenal. „Hugo, pokud chceš, abych tomu velel, potřebuju od tebe vědět víc.“

„Jo, to chci,“ přikývl Hurley. „Jseš výjimečná osobnost, Desi, a myslím, že chybělo málo, abys seděl na mým místě. Bude z tebe dobrej velitel.“

„V armádě jsem to moc vysoko nedotáhl,“ pousmál se Desmond.

„Možná to bylo proto, žes tam neměl nic, na čem by ti záleželo.“

Opět se ukázal rozdíl. Dřívější Desmond by se poddal zoufalství při vzpomínce na syna, případně by Hurleymu uštědřil seknutí v podobě nějaké ironické poznámky. Teď jen zamyšleně přikývl a vyslovil synovo jméno.

„Takže… máš tušení, do čeho jdeme?“ zeptal se Hurleyho. „Je to divnej pocit. U armády jsem kdysi potkal pár kluků od parašutistů. Měli za sebou speciální výcvik pro operace na nepřátelskejch územích. Byli to kliďasové, ale vyzařovalo z nich cosi… nejistýho. Myslím, že teď to konečně chápu. Ti kluci nevěděli, do čeho jdou. Skákali do neznáma, tušili sice, jaká je země tam dole, ale nevěděli, jestli právě oni spadnou do hnízda nepřátel, nebo k někomu, kdo jim v začátcích pomůže. Připadám si asi nějak podobně.“

„Takovej šok to nebude, Desi. Měli jsme otevřenej kanál do L. A., přímo do toho kostela, kde jsme se všichni potkali před odletem Ajiry. Normální svět, normální čas. Neměly by bejt žádný potíže, kámo.“

„Ale co praktický záležitosti? Nemáme peníze, doklady, kreditku, nic. Nemáme kam jít. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já teda v L. A. nikoho neznám.“

„Domluvíme to zítra s Eloise. Působila v kostele, bude mít pár známejch z církevního prostředí. Takový lidi bývají ochotní pomoct a bývá na ně spoleh. Doufám, že vám někoho doporučí.“

„Co ten tvůj spolupracovník z druhý strany?“ nadhodil Desmond. „Nepomohl by nám on?“

„Je to Walt. Možná si ho taky ještě pamatuješ, ne? Černej kluk, co byl na letu 815 s tátou. Bylo mu tehdy asi deset. Je to dobrej a zatraceně schopnej kluk, hodně vyzrálej na svůj věk, o tom žádná, ale… není v pozici, kdy by mohl pomáhat pěti chlápkům, chápeš.“

„A co ty praktický záležitosti? Pokud vím, tak minimálně dva z nás se nemůžou jen tak objevit na světě. Jsou to přeživší leteckejch neštěstí, ze kterejch se nikdo další nevrátil. My ostatní ze sebe možná můžeme udělat pitomce, co se měsíce nebo roky toulali po světě a ztratili všechny doklady, to by se asi řešit dalo, ale co s nimi? A kde vezmeme peníze, sakra?“

Hurley zavzpomínal na roky v minulosti u Dharmy a na večery, které protlachal s ostatními ztroskotanci v čase. Řekli si toho o sobě tehdy hodně, protože nikoho z nich nenapadlo, že by se ještě mohli vrátit do světa, kde by to hrálo nějakou roli. Byly to ztracené příběhy ztracených lidí. „Sawyer bude vědět, co dělat. Pohyboval se v tak trochu podsvětních kruzích. Myslím, že falešný identity budou to poslední, co by nedokázal zařídit. A ohledně peněz… o tom bude něco vědět Miles.“

* * *

Hurley s Desmondem, za Benova přihlížení, mluvil ještě hodně dlouho, ještě poté, co ostatní šli spát. Znovu ho upozorňoval na to, že musejí být opatrní – venku stále zůstávali jedinci a nejspíš i organizace, pro které Ostrov byl jako světlo pro můru. Hurley mu nedokázal říci, na co se mají při mimoostrovním pátrání zaměřit, ale nepochyboval, že na to přijdou sami. „Poznáte to. Strávili jste tady všichni tolik času, že určitý věci poznáte. Vycítíte, po čem jít.“

„Budeme spolu nějak komunikovat?“ zeptal se Desmond. „Vím, že s Waltem to dokážeš. Půjde to i s námi?“

„Zkusíme to, Desi, až budete venku. Každej z vás je jinej a co u jednoho funguje, u dalšího jít nemusí. Myslím si, že by to jít mělo, ale stoprocentně ti to slíbit nemůžu.“

Desmond přikývl. Měl pocit, že už skoro všecko bylo řečeno. Zbývala ještě jedna věc.

„Hugo… prosím tě, dávej na to tady pozor. Dávej na tohle místo pozor. Charlie tam někde je a já se pro něj vrátím. Ale teď… teď se o něj můžeš postarat jen ty. Udělám všecko pro to, abychom to tam venku zvládli a vrátili se, ale chci od tebe slib, že ty uděláš všecko pro to, aby můj syn zůstal naživu.“ Neřekl 'aby se mému synovi nic nestalo' nebo 'aby můj syn byl v bezpečí'. Měl skromnější přání. V pohledu se mu objevil záblesk dřívější úpěnlivosti, v této situaci však zcela pochopitelný.

„Udělám, co budu moct, Desi,“ slíbil Hurley a poplácal kamaráda po rameni.

„Tak jo. Měl bych taky jít spát. Díky, Hugo…a dobrou noc.“

* * *

„Ta změna je neuvěřitelná,“ podotkl tiše Ben, když Desmond odešel do svého stanu. „Richard se mnou kdysi zkoušel něco podobného, ale ani zdaleka to nemělo takový efekt.“

„Richard to umí. Měl desítky let, aby se učil zkoumat lidský mysli a účinky různejch látek. Kdyby se byl býval dostal ven z Ostrova, mohl udělat kariéru jako špičkovej psycholog nebo hypnotizér. Jsem rád, že zůstal a že ho tady máme. Stejně, jako jsem rád, že zůstává Eloise a žes tu zůstal ty.“

Ben mlčel. Vytušil, že Hurley, Strážce nestrážce, teď nechce být sám. A tak tam seděli u ohně, který později vyhasl, dokud za Ostrovem nezačalo svítat. Den odchodu nadešel.