721 - Cesta tam a zpátky

 Hurleyho skupina se vydala do síně pod sochou hned zrána. Ze svého tábora na pláži odcházeli rychle, bez velkého rozhlížení se a loučení pohledem, jaké lidé někdy absolvují, když opouštějí místa, kde toho hodně zažili. Jen Sawyer se několikrát ohlédl. Ale teď už to nebyl ten starý tábor trosečníků z letu 815. Všichni známí z těch dob byli pryč. Až na…

„Rose! Bernarde!“ vykřikl Hurley a uvítal přicházející dvojici, která se v ranním slunci vynořila z džungle. „Jak jste to věděli?“

„Nazývejme to třeba tušení,“ usmála se Rose. „Chlapci… vy vypadáte, že někam vyrážíte,“ přejela pětici pohledem. Dobře věděla, co se děje. Zastavila se u Desmonda a dlouze se na něj zadívala. „Dávej na sebe pozor, chlapče. Na sebe i na ostatní. Ještě vás tady budeme potřebovat.“

Mateřsky ho objala. Stejně tak k sobě přivinula i Daniela a po kratičkém zaváhání, ale o to energičtěji, pak i Sawyera. Rozloučení s Milesem a Frankem bylo mírnější. Bernard všem mužům stiskl ruku… a pak už mohli jít.

Podobné loučení proběhlo i v síni pod Sochou. Dorazili tam před polednem a zjistili, že Druzí v síni připravili skromnou hostinu. Očividně se s odcházejícími muži chtěli rozloučit, alespoň v rámci možností. Jedli a Druzí k nim postupně přicházeli. Většina z nich jim měla potřebu něco sdělit nebo alespoň popřát zdar jejich výpravě. Věděli, že pětice odcházejících v tuto chvíli představuje největší naději i pro ně, uvězněné ve stínu sochy.

„Zdá se mi to, nebo od nás opravdu všichni čekají hrdinský skutky?“ utrousil Miles.

„Nezdá. Jsme zatracená záchranná mise. Připadám si jako jeden z party Bruce Willise v Armageddonu. Jenže ti měli aspoň nějakou představu, co je čeká, a měli plán, co budou dělat.“ Sawyer mírně potřásl hlavou. „Aspoň že nezachraňujeme celej svět, ale jenom pár mil čtverečních.“

Pak si vzpomněl na pár útržků informací od Hawkingové a zmlkl.

* * *

Do Orchid se vydali koncem odpoledne. Druzí zůstali v zabezpečené síni a pozorovali odcházející výpravu. Eloise a Richard se do stanice vydali s Hurleyho skupinou. Po příchodu do stanice už byl čas na poslední praktické záležitosti.

Hurley se odebral do jedné ze starých kanceláří a navázal spojení s Waltem. Chlapec se mu okamžitě ozval, byl odpočatý a odhodlaný. „Ahoj, Hurley. Takže dneska… to uděláme?“

„Jo, Walte. Skupina už se začíná chystat. Bude to trvat ještě nějakou dobu, ale v dohledné době se do toho dáme. Cítíš se dobře?“

„Bezvadně," ujistil ho Walt.

Chlapec opravdu jen sršel energií a optimismem. Byl si jistý, že to zvládne. Měl pro to velice dobrou motivaci. Hurley se spokojil s náhledem Waltovy sebedůvěry a pak se s ním rozloučil. „Běž si ještě odpočinout. Za pár hodin se ti ozvu, jo?“

Walt souhlasil. Odpočívat však nešel. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal Chris Jonesové. „Dobrý večer, Chris. Myslím, že… byste za mnou měla přijet. Jsem v tom kostele v Altadeně.“

„Cože? Kde že jsi? Jak ses tam dostal? Co se děje?“ zavalila ho Chris otázkami. Waltova přímost novinářku nepřekvapila, chlapec si na přehnané zdvořilosti nikdy moc nepotrpěl a vždycky šel přímo k věci. Ano, předchozího dne avizoval, že se jí ozve a bude se s ní chtít setkat. Ale nečekala, že to bude tak náhle a za tak zvláštních okolností.

„Prosím vás, přijeďte. Musíte sem přijet. Něco… se stane. Myslím, že byste tady měla být.“

„Walte, je všecko v pořádku?“ Chris se to vůbec nezamlouvalo.

„Jo, je. Ale vážně, musíte sem přijet. Myslím, že tohle budete chtít vidět.“

„Poslouchej, tohle se mi nelíbí,“ řekla přísně. „Co v tom kostele děláš?“

„Prosím, to teď nechme bejt,“ zaúpěl Walt. „Zkusím vám to vysvětlit, až přijedete. Ale teď se seberte a sedněte do auta! Říkám vám, že se tady stane něco… co vám může pohnout s celým případem. U toho prostě chcete být! Věřte mi. Věřila jste mi doteď, tak mi věřte ještě jednou! Teď je to důležitý, jako nikdy předtím!“

Cosi v chlapcově hlase ji přesvědčovalo, že to Walt myslí smrtelně vážně. „Walte, než tam přijedu, bude tma. Mám se v noci potloukat po zavřeném kostele?“

„No, on už vlastně zavřenej není,“ odvětil klidně Walt.

Chris s telefonem u ucha vrtěla hlavou, ale nakonec kapitulovala. Chlapec tak zoufale trval na svém, že se nakonec vzdala a slíbila, že během chvíle vyrazí na cestu. Hodila do tašky chlazený obložený sendvič z ledničky, protože si ještě nestihla dát večeři, hodila na sebe kabát a vyšla k autu. Walt jí slíbil, že na ni za hodinu bude čekat vzadu za kostelem.

* * *

Skupina v Orchid seděla v prostorách stanice nad sestupem do podzemí. Hawkingová s Danielem si naposled procházeli a zároveň vysvětlovali ostatním, co by se po pohybu kola mělo dál dít. „Vypadá to, že tam vznikne naprosto jasná cesta, která vás spojnicí provede přímo do výstupního místa. Žádné další světy, kde by se dalo ztratit,“ ujišťovala je.

„Nicméně, pro jistotu… Desmonde, tys v tom kostele před pár týdny byl,“ podívala se na vůdce výpravy. Přikývl. Připadalo mu to strašlivě dávno a jaksi zamlžené, ale ano, byl tam.

„Půjdeš jako první a budeš na to místo myslet. Prostě půjdeš a budeš vědět, že vzápětí vyjdeš někde v tom kostele. Ten průchod je zcela prostupný a nebude kam uhnout. Jinde se ocitnout nemůžeš.“

Pohlédla na zbývající čtveřici. „Vy půjdete za ním, bude to rychlé. Jen se budete soustředit, abyste neztratili toho před sebou. A vyjdete v kostele. Nemáte se kde ztratit.“

Fixovala je k jedinému cíli, který pro ně teď existoval. O jiné variantě nesměli ani uvažovat, a tak nedávala žádný prostor pochybám.

Pak se zvedla, sáhla do tašky, kterou nesla přes rameno, a cosi vytáhla. Pak došla k Desmondovi a podala mu to. „Tohle se vám bude hodit.“

„Klíče?“

„Ano, od kostela. Dělala jsem tam správkyni, nebo vlastně ještě dělám. Až budete odcházet, zamkněte to tam, prosím.“

Hawkingové nešlo jenom o opětovné zamknutí kostela, který měla na starosti. Věděla, že hmatatelná věc, klíč patřící do konkrétních dveří někde na druhé straně, Desmondovi pomůže intuitivně najít správnou cestu. Jako by se klíč chtěl vlastní vůlí vrátit do reality, z níž přišel, a toho, kdo ho nesl, vedl za sebou. Věci nepřemýšlely a nepletly si hlavu představami a scestnými myšlenkami. Věci se vracely tam, odkud přišly; jejich realita je přitahovala nazpět jako magnet.

„Jedna věc mně trochu dělá starosti, Eloise,“ obrátil se k ní Desmond, když si klíče pečlivě schoval do kapsy. Pokývnutím ho pobídla, aby pokračoval. „Kam půjdeme? Předpokládám, že tam bude večer stejně jako tady. A my nemáme peníze ani nic jinýho.“

Hawkingová se zamyslela. „Nu… Kus od kostela, po hlavní ulici směrem na východ, je charitní centrum. Vede to jeden můj známý. Když mu řeknete, že jsem vás poslala já, pomůže vám aspoň jednu nebo dvě noci s noclehem a s vyřízením nejdůležitějších záležitostí. Není to sice úplně nejlepší řešení, ale…“ rozhodila rukama. „Víc teď pro vás tady udělat nemůžu, bohužel. Peníze u sebe nemám.“

Pětice pochopila. Nicméně když se na sebe sebekriticky podívali, usoudili, že útulek pro bezdomovce bude pro začátek celkem nenápadné místo, kde se na prvních pár desítek hodin schovat a splynout s okolím.

* * *

Cesta do Altadeny trvala Chris déle, než očekávala, protože ji brzdila večerní dopravní zácpa. U kostela zaparkovala po hodině a půl jízdy, což bylo na šedesát kilometrů dost dlouho. Když vyšla do chladnoucího večera a obešla kostel, Walt už netrpělivě podupával.

„No konečně,“ vydechl. „Bál jsem se, že to nestihnete. Každou chvíli se můžou ozvat. Pojďte rychle dovnitř.“

„Walte, teď mi koukej vysvětlit, co se tady děje,“ prohlásila odměřeně novinářka. „Dokud mi neřekneš, co tady děláme, nikam nejdu.“

Walt se na ni podíval a pochopil, že pokud ji má přesvědčit ke spolupráci, musí jí říct alespoň část informací. „Tak pojďte aspoň do stínu,“ povzdychl si. „Ať na nás není vidět.“

Chris se zamračila. Potloukat se okolo kostela, který má být zamknutý a opuštěný, takhle večer, se jí vůbec nelíbilo. „Tak mluv. Pročs mě sem vytáhl?“

„Protože… Já vím, jak to bude znít, co vám teď řeknu. Ale… tohle místo je propojený s tím ostrovem. A tam se právě teď připravuje několik lidí, aby sem prošli.“

„Walte, to je hodně hloupá legrace,“ zavrčela žena.

„Prosímvás, věřte mi to. Věřila jste mi, že existuje divný místo, který se nedá najít a kde se dějou divný věci. Tak mi věřte, že další divný místo je i tady! Vzpomeňte si na ten elektromagnetismus. To se na normálních místech přece neděje. Chris, prosím, pojďte tam se mnou a uvidíte sama, že nekecám.“

Walt měl v hlase opět tu zoufalou naléhavost.

„Chci, abyste u toho byla, protože myslím, že vám to některý věci objasní. Dala jste mi šanci, vyslechla jste mě všecko, co jsem vám řekl, a brala jste to vážně. Řekněme, že se vám tím chci odměnit, protože si myslím, že fakt něco uvidíte.“

Viděla na něm, že to myslí vážně. Walt byl naprosto přesvědčený, že Chris zve k unikátnímu a neopakovatelnému zážitku. „Tak dobře, probůh,“ přikývla nakonec. Walt si ulehčeně oddychl. Když ji vedl do postranních kostelních dveří, sevřela v kapse bundy pepřový sprej. Nikdy dosud neměla potřebu ho v kontaktu s chlapcem mít v pohotovosti. Ale teď věci začínaly být opravdu divné.

* * *

V Orchid vrcholily přípravy. Teď se vedení na chvíli ujal Ben a odvedl celou skupinu do jedné z provozních místností. Z velké skříně plné pracovního oblečení vyndal několik teplých bund s logem Dharmy, s límci lemovanýim kožešinami. Byly trochu cítit zatuchlinou. „Vemte si to. Tam dole je zima.“

Potom otevřel starou, nenápadnou skříň, která stála úplně v rohu místnosti. Ukrývala dřevěnou bednu. Když otevřel i tu a sáhl dovnitř, držel v ruce pistoli. Podal ji Desmondovi. „Doufám, že to nebudete potřebovat.“

Desmond si ho měřil pohledem. „Ty a pistole. Už zase.“

Ben mu pohled vrátil. „Mrzí mě to, Desmonde. Vím, že mi to nemůžeš odpustit. Ale mrzí mě to, opravdu. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak skončilo.“

Pak se otočil k bedně a vylovil další zbraně. Sawyer, Frank a Miles je přijali s naprostou samozřejmostí. Zato Daniel se zatvářil, jako by mu Ben podával hada. „Já to nechci. Neumím s tím zacházet.“

„Vezmi si to,“ řekl nesmlouvavě Ben. „Člověk jako ty nebude mít s pochopením toho, jak funguje zbraň, žádný problém.“

„Já… nemám zbraně rád,“ protestoval Daniel. „Stačí snad, že je mají ostatní.“

„Může dojít k situaci, kdy ti ostatní nebudou moci pomoct,“ vstoupila do hovoru Hawkingová, s pohledem významně upřeným na syna. „Vezmi si to, Danieli, prosím. Může to být důležité.“ Vzala zbraň z ruky Benovi a donesla ji synovi sama. „Vezmi si ji, prosím.“

V paměti se jí míhaly dávné vzpomínky na ten den před třiceti lety, kdy se její syn po zásahu střelou zhroutil k zemi. Tolikrát si potom vyčítala, že tu zbraň vůbec neměla mít u sebe. Jako by to, že teď jinou zbraň předá svému jinému synovi (jak absurdně to znělo!) mohlo celou tu strašlivou událost nějak napravit.

Daniel po chvíli váhání zbraň s povzdechnutím přijal. Zadíval se na ni s nechutí.

„Mám pro tebe ještě něco,“ dodala Hawkingová. Sáhla do své tašky a vyndala dva zápisníky v pevných deskách. Nejprve synovi podala bílý s logem Dharmy. „Sepsala jsem všecko, co o Ostrově víme. Je mi naprosto jasné, že jste si všecko, co jsme vám tu sdělili, nemohli zapamatovat, takže…“ poklepala rukou na zápisník, „všecko je to tady.“

Tenhle dar přijal Daniel s radostí. „Dobře, to nám pomůže. Moc ti děkuji. A ten druhý?“

Podala mu i černý zápisník. „To… Sám pochopíš, co to je.“

Eloise podávala synovi jeho vlastní poznámky, které opatrovala uplynulých třicet let, od onoho osudného dne.

* * *

Rozpačitá atmosféra mezi odcházející pěticí a zůstávající čtveřicí houstla. Věděli, že teď už zbývá jen loučení, do něhož se nikomu nechtělo. Ale museli.

„Žádný velký loučení,“ odporoval Sawyer, když k němu Hurley zamířil jako k prvnímu. „Přece se sem vrátíme, říkals.“

Hurley přikývl kudrnatou hlavou, ale v očích se mu třpytily slzy. Věděl, že všichni se nevrátí. Sevřel Sawyera do hromotluckého objetí. Loučil se s mužem, se kterým toho na Ostrově prožil nejvíc – od havárie letu 815, přes tři měsíce čekání na záchranu, pak propad do roku 1977 po návratu Ajiry, a nakonec tyhle dny, kdy už byl Strážcem. Ale se Sawyerem si vždycky připadal trochu víc jako ten starý, lidský Hurley… a měl ten pocit rád. Věděl, že mu to bude strašlivě chybět.

Ostatní se loučili klidněji. Richard poplácal Desmonda po rameni. „Opatruj se, Desmonde. Jsem rád, že jsem ti mohl trochu pomoci. Teď už to zvládneš.“

Desmond mu odpověděl skoro až klidným úsměvem. „Děkuju, Richarde. Ještě se uvidíme. Nashle v příštím životě, brácho.“

„V příštím životě ne,“ odvětil Richard. „Nashle… příště, Desmonde.“

Eloise Hawkingová pozorovala, jak Daniel pečlivě ukládá své zápisníky a zbraň do vnitřních kapes bundy. Pak se na sebe matka se synem váhavě zadívali. Za tu dobu, co se na Ostrově potkávali, se jim nepovedlo překlenout odcizení, které jako by mezi nimi vládlo odjakživa. Jejich mysli si byly nesmírně podobné a vytvářely neuvěřitelný ohňostroj jiskřících a dokonale fungujících myšlenek, ale jinak udržovali opatrný, zdvořilý odstup. Přesto se teď Eloise odhodlala a rozpřáhla k synovi náruč. Ten objetí přijal. „Na shledanou, Danieli.“

„Na shledanou…“ Fyzik jako by chtěl ještě něco dodat. Ale nakonec to neřekl.

* * *

Hurley poslal ostatní dolů do místnosti s kolem. Pětice odcházejících byla zakuklena v teplém oblečení, nesli si s sebou svoje zavazadla a jeden za druhým mizeli v podzemí. Hurley zatřásl hlavou, aby znovu zahnal slzy, a pak znovu zkontaktoval Walta.

Zastihl ho, zrovna když chlapec v pastorově kanceláři vysvětloval Chris, jak se do kostela dostal. „Fakt jsem to nedělal rád, to mi věřte. Ale jinou možnost jsem prostě…“

Najednou uprostřed věty ztuhl a zadíval se kamsi do prázdna, kde najednou viděl Hurleyho. Nahlas nemluvil, jejich komunikace probíhala jen v myšlenkách. Tak jo, Hurley. Jdu tam. Během pár minut budeme moct začít.

Když se znovu pohnul, podíval se na Chris, která ho pozorovala s neskrývanými obavami. „Jsem v pohodě. Jenom… je čas se do toho pustit. Pojďte, musíme dovnitř do kostela.“

Když se vydal za odcházející novinářkou, s baterkou v ruce, vzal si svůj batoh s věcmi. Ještě než Chris dorazila, sbalil všecko, co tu měl.

Odvedl ji ke zpovědnici. Mladé ženě se ve tváři mísila nedůvěra, strach, zvědavost… a ještě cosi dalšího. Ale zatím ani ona sama nedokázala ten pocit pojmenovat. Pevněji sevřela pepřový sprej v kapse bundy, ale nepomohlo to.

Walt položil zapnutou baterku na zem, aby osvěcovala okolí zpovědnice, sám se postavil k dřevěnému přístěnku a odhrnul závěs. „Chris, za chvilku to začne. Jak se začnu soustředit, nesmíte si mě už vůbec všímat. Hlavně na mě nemluvte, nesahejte a nic nedělejte, ať se bude dít cokoliv. Slibte mi to, jo?“

Chris se zachvěla, ale souhlasila.

„Díky. Až sem přijdou… pomozte jim, jo? Stejně, jako jste pomohla mně. Bez vás bych se tak daleko nikdy nedostal. Vy k sobě všechny ty informace přitahujete. Taky to v sobě máte, Chris.“

Teď už na něj zírala jako u vytržení. A už věděla, jak popsat ten podivný pocit, který se mísil s ostatními. Bylo to něco jako posvátná hrůza.

„Nebojte se,“ usmál se na ni Walt, jako by jí četl myšlenky. „Bude to dobrý, nic hroznýho se nestane. Ničeho se nebojte. A děkuju!“

Zastavil ji, aby zůstala stát tam, kde byla. Několik metrů od zpovědnice. Sám se znovu otočil ke zpovědnici a sevřel jednou rukou popruh batohu. Pak se ozval Hurleymu.

* * *

Můžeme.

Dobře. Hurley ho nechal podívat se na scenérii. Pětice mužů stála u výběžků kola, u prvního samotný Desmond, u druhého Miles s Frankem, u třetího Sawyer a Daniel. Zatím se ničeho nedotýkali.

Pffff, hvizdl v duchu Walt. Tomu teda říkám výprava.

Až tím začnou otáčet, uvolní to mnohem víc energie než minule. Musíš s tím počítat. Ale ty to udržíš, Walte. Nepochybuju o tobě.

Udržím, souhlasil Walt. Tak… začneme?

Hurley, který stál vzadu u zdi komory spolu s Benem, Richardem a Hawkingovou, naposledy promluvil k pětici odcházejících přátel. „Pamatujte, otáčejte s tím v rovině, nesmíte to zaseknout. Pak už jen projdete tam, kam vás to povede.“

Od kola se ozvalo několikero souhlasné zamumlání.

Walte, můžeš. Začni. Udělej takovou bariéru, jako nikdy předtím a nikdy potom. Ať neproklouzne ani jiskra.

Walt se u zpovědnice nadechl a představil si dokonale utěsněnou zeď, v níž nebyla ani jediná spára, všechny škvíry byly perfektně zacpané. Soustředěním se roztřásl a zaťal pěsti.

Světlo v komoře s kolem pohaslo. Teď drž, Walte, musíš držet, pomyslel Hurley. „Teď, lidi,“ zavelel k pětici. Deset rukou se chytilo prastarého nástroje, kolo se se zaskřípěním dalo do pohybu a muži se vydali tam, kam je vedlo.

Nápor na bariéru byl strašlivý. Walt měl pocit, jako by mu v hlavě vybuchla bomba a tlaková vlna se snažila každým záhybem jeho mozku dostat ven. Ale on měl vždycky tvrdou hlavu. A tvrdou mysl. Napřel všecky síly a držel představu dokonale utěsněné zdi. Mlhavě viděl otáčející se kolo a pět postav, které postupně mizely, jako by zacházely do zdi.

Ve zpovědnici se objevilo světlo a v něm se cosi rýsovalo. Chris za ním zalapala po dechu, ale Walt ji vůbec nevnímal. Zdálky zaslechl Hurleyho, výborný, Walte, ještě chvilku vydrž, vydrž, ještě moment, kámo.

Walt sevřel v mysli představu utěsněné zdi, sevřel popruhy batohu a vrhl se do zpovědnice.

Proletěl do zářivého prostoru a viděl, jak opačným směrem prochází pět postav. „Můžete jí věřit. Můžete jí věřit!“ zakřičel směrem k nim, zatímco ho to táhlo jediným směrem. Pak už před ním byla ta utěsněná zeď, do níž zacházelo kolo, ale Walta to nezastavilo. Věděl, že touhle zdí propluje. A pak už byl skrz a za ní, slyšel výkřiky čtyř lidí a nejvíc z nich Hurleyho, který vykřikl: „Pusť to, Walte, už můžeš. Je to hotový.“

Najednou ho Walt slyšel doopravdy, ne jenom ve své hlavě. Nechal zmizet představu bariéry, zářivě se usmál na Strážce, který k němu přidusal, a svezl se na kolena totálně vyčerpaný, ale tak šťastný, jako nikdy v životě.

* * *

Chris Jonesová zírala do světla, proudícího ze zpovědnice, a slyšela, jak někdo jektá zuby a snaží se ze sebe něco vypravit. Po chvíli si uvědomila, že to slyší sebe samu, jak se snaží vykřiknout jméno zmizelého chlapce.

Přidržela se zdi, k níž se intuitivně přitiskla zády, a přiclonila si oči proti té záři. Najednou se ze světla vyloupla vysoká mužská postava. Tmavovlasý muž v džínách a podivné špinavě olezlé teplé bundě se vypotácel ven ze zpovědnice. Za ním vykročil další, menší a mladší muž s asijskými rysy, v téže divné bundě. Následoval starší muž s příručním kufrem; pod rozepnutou bundou měl sako letecké uniformy. Pak jako by na okamžik někdo zaváhal, byl klid, ale potom se v záři objevil mladý, štíhlý tmavovlasý muž s velkým kufrem a doširoka rozevřenýma bystrýma očima. Zůstal stát a zíral na Chris. A potom skoro vypadl ze zpovědnice, jako by ho někdo odstrčil. Přesně vzato, nebylo to, jako by ho někdo odstrčil, ale někdo ho skutečně odstrčil. O něco starší muž se špinavě světlými rozcuchanými vlasy a obrovským batohem na jednom rameni. Mumlal si sám pro sebe tak, že to nikdo jiný neslyšel. "Sakrapráce, Dane, nečum a padej!" Pak se zadíval se směrem, kterým předchozí příchozí předtím zíral, a dodal: "Ty vole, zrzka." Poté i on vylezl ze zpovědnice a rychle poodstoupil směrem k ostatním.

„Kriste pane,“ vypravila ze sebe Chris potichu.

Muži si jí nevšímali, rozhlíželi se po sobě navzájem. Když se dostatečně vzpamatovali a ujistili se, že jsou opravdu všichni a na místě, které vypadá jako to, kde se měli ocitnout, bylo patrné, jak se jim ulevilo. Světlo ve zpovědnici za nimi pohaslo.

„Doprdele práce, my jsme vážně tady,“ pronesl špinavě světlovlasý muž.

Chris se pomalu odvážila přejet tu podivnou skupinu očima. Všichni byli více či méně špinaví a zarostlí. První muž už si jí také všiml a zadíval se na ni zkoumavým hnědým pohledem, stejně jako ten světlovlasý. Když Chris došla pohledem k prostřednímu, nejstaršímu muži, vyjekla nahlas. „Kriste pane,“ zopakovala. „Já vás znám.“