Walt zůstal u Chris Jonesové několik dní. Bezprostředně po návštěvě kostela byl Walt plný optimismu a doufal, že se brzy posunou dál. Ale nestalo se už nic. I novinářka se se svým pátráním zasekla na mrtvém bodě a nevěděla, jak dál. Věděla o souvislostech letů Oceanic 815 a Ajira 316, věděla o stejných osobách na palubě a věděla o podivných elektromagnetických jevech, které doprovázely zmizení druhého letu a které se vyskytovaly i kolem jednoho kostela na předměstí Los Angeles, ale to bylo vše. Byla z toho neuvěřitelně rozladěná. Věděla, že narazila na něco nesmírně závažného, ale informace byly tak podivné a nebylo je možné ověřit, že jí bylo jasné, že nic z toho v dohledné době publikovat nemůže.
Bylo zřejmé, že jen vlastními silami se dál nedostanou. Walt několik dní čekal, pak začal častěji zkoušet navázat spojení s Hurleym na Ostrově. Když nový správce Ostrova konečně pochopil, že Walt není přelud zesnulého, začala s ním být možná oboustranná komunikace.
Týden po Waltově příjezdu se Chris vrátila z výjezdu do centra Los Angeles, hodila sebou na pohovku v obýváku a nalila si sklenku whisky. „Vy něco slavíte, Chris?“ zeptal se Walt, který trávil čas doma. Tušil, že by nebylo vhodné potloukat se jen tak po okolí, kde se všichni znali, a neznámý černošský kluk by upoutal nežádoucí pozornost. Většinu času tedy trávil u televize sledováním starých seriálů, které měla Chris v knihovně na DVD.
„Jo. Dneska jsem řekla šéfovi, že s tím dál nehnu, a že chci neplacený volno na dobu neurčitou. Asi doopravdy potřebuju vysadit a dát si delší dobu oraz. Teď nevím, jestli to byl dobrý nápad. Připadám si, jako bych dávala výpověď. Ale celá ta investigativní práce nikam nevedla a už jsem dál nemohla vysávat redakční rozpočet. Hernajs, i takhle jsem spotřebovala obrovský peníze. Je to všechno na pytel,“ povzdechla si Chris a hodila do sebe obsah sklenky.
„To přece není pravda, že vaše práce nikam nevedla,“ řekl Walt. „Zjistila jste toho strašně moc. Víme, že spolu ty dva lety souvisej a že to vyvolává elektromagnetismus. A taky ten kostel. Zdálo se mi o něm, pamatujete? Souvisí to spolu.“
Chris unaveně přikývla. „Jo, to je všecko možný. Jenomže já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Je to zajímavý… ale z publicistickýho hlediska naprosto nepoužitelný.“
Po chvíli se omluvila a šla do své ložnice. Vzala si s sebou rozečtený román. Papíry s materiály k letu Ajira 316 a Oceanic 815, mapky tras, technická dokumentace k letounům, seznamy cestujících, fotografie a osobní profily členů posádek, to vše opuštěně leželo na jejím pracovním stole. Walt zůstal sám a bylo mu jasné, že tady už dlouho nebude moci zůstat. Novinářka byla přátelská mladá žena, která s ním jednala jako se sobě rovným, ale teď už neměli na čem pracovat. A on už její pohostinnosti využíval až příliš dlouho.
Za tři dny jí oznámil, že odchází. „Já vím, že mě nevyhazujete, ale… už tady zůstat nemůžu. Děkuju vám za všecko.“
„A kam teď půjdeš?“ podivila se Chris.
„Mám tak trochu plán,“ odvětil Walt. S tím, že se chce dostat do zavřeného kostela svaté Elizabeth, se jí svěřovat nehodlal. „Máme na sebe telefonní čísla. Kdyby se něco dělo, dáme si vědět, že jo? Zůstaneme v kontaktu.“
Chris souhlasila. Při loučení mu vnutila nějaké peníze, i když se upřímně bránil, že nic nepotřebuje. Pak mu podala ruku a nechala ho jít. Nepřemlouvala ho. Neobjímala ho. Žádné maminkovské opatlávání, což bylo příjemné. Walt měl odjakživa rád lidi, kteří s ním nezacházeli jako s dítětem, ale jako s normálním člověkem. I proto se mu novinářka líbila. Myslelo jí to, uměla z lidí vytáhnout zajímavé informace a držela slovo. Dalo se jí věřit. To teď bylo důležité.
* * *
Cesta do Altadeny Waltovi zabrala půl dne, když byl odkázaný na městskou dopravu na předměstí L. A. Ale odpoledne dorazil na místo. Kostel byl stále opuštěný a dveře byly zamknuté. Walt věděl, co musí udělat, i když mu to bylo proti srsti. Prakticky vzato to bylo vloupání. Kdyby ho někdo přistihl, měl by velký problém. A i když ho nikdo nenachytá, bude si připadat nesmírně nepatřičně. Zabydlet se v zavřeném kostele! Kdyby to věděla babička, snad by mě vydědila, pomyslel si Walt. Došel k postranním dveřím, které vedly někam do útrob kostela za oltářem.
To, co chtěl udělat, bylo pro Walta úplně snadné. Nebylo to o nic těžší, než přimět kostku, aby padla šestka. Prostě se začal soustředit, představil si vnitřek zámku pro velký, klasický klíč, celý ten vnitřní mechanismus – mohutný, ale nijak složitý. Pak v myšlenkách přiměl jednotlivé části k pohybu. Jedna, druhá, třetí. V zámku se ozvalo klapnutí a když pak Walt vzal za kliku, dveře se otevřely.
V kostele bylo chladno a vysokými okny proudilo sluneční světlo. Walt tiše prošel všechny prostory. Vypadalo to, že se v kostele už nějakou dobu žádné bohoslužby nesloužily. V pastorově kanceláři bylo vše pokryto tenkou vrstvou prachu. Místnost Walta potěšila: byla v ní dost velká a celkem pohodlná pohovka. Okamžitě věděl, že tahle místnost se stane jeho základnou. Měla jen jedno maličké okno, které se dalo snadno zakrýt. Nehrozilo tedy, že někdo z kolemjdoucích zahlédne světlo.
Než se zabydlel, musel ještě vyrazit ven a pořídit si nějaké vybavení. Hlavně dobrý spacák. Teď na přelomu podzimu a zimy v L. A. nepanovalo žádné velké teplo a v kostele bylo chladno obzvlášť. Po dvouhodinové výpravě do nákupního centra se chlapec vrátil s velkým batohem, spacím pytlem, několika kusy nového teplého oblečení, trochou trvanlivého jídla, vařičem, termoskou, zápisníkem a psacími potřebami, svítilnou, lékárničkou, dobrým nožem a dalšími praktickými věcmi. A s pepřovým sprejem. Nebál se, ale na druhou stranu – jeden nikdy neví, kdy na koho narazí.
* * *
Hned první noc měl silný sen. Mluvil s Hurleym. Poslední dobou se mu podobné sny občas zdály, ale nebývaly takhle živé. Teď oba velice dobře věděli, že to žádný sen není. Hurley chlapci sdělil, že na Ostrově pokračují dramatické události a že se většina jeho přátel chystá odejít z Ostrova pryč. „Odejít? Jak?“
„Mají vlastně jen jednu možnost. Využít některé ze zvláštních vlastností Ostrova.“ Hurleyho tajemnost Walta trošku dopalovala. Jako kdyby mu nevěřil. Věděl však, že ze Strážce víc nevytáhne, dokud on sám nebude chtít. Pak ovšem zbystřil – Hurley se na něj teď díval vážně. „Walte… možná budeme potřebovat tvou pomoc. Můžu se na tebe obrátit, až to bude potřeba?“
Walt radostí vyjekl. „Jasně! Udělám, co budu moct. A Hurley, prosím… prosím, vezmeš mě tam? Prosím!“ Veškerá puberťácká maska povznesenosti byla v tu chvíli pryč. Walt byl zase jen nedospělý kluk, který po něčem strašně toužil, a najednou mu zableskla naděje, že by se to mohlo splnit.
„Pokud to půjde, tak ano,“ slíbil Hurley opatrně. „Teď se rozloučíme. Ale v brzké době se ti zase ozvu. Walte, je tu jedna důležitá věc. Až se na tom domluvíme, bude nutné, abys navštívil jeden kostel. Jsi pořád v L. A., doufám.“
Walt se usmál. „Jo. Myslíš Elizabeth v Altadeně, žejo?“
Užíval si výjimečného pocitu, když viděl Strážcův údiv.
* * *
Hurley se mu ozval hned následujícího rána. Sdělil Waltovi, že od něj bude potřebovat telekinetickou spolupráci. „Bude to možná dost těžký, ale rád bych, abychom to vyzkoušeli. Budu od tebe potřebovat dvě věci. Hlavně toto: Walte, dokážeš na dálku vytvořit něco jako… bariéru? Vím, že to zní šíleně, ale nebudeme si na nic hrát. Oba víme, že dokážeš vytvářet různé věci. Umíš vidiny, které působí zatraceně živě a který fungujou jako skutečný hmotný věci.“
„K čemu má ta bariéra sloužit?“ šel Walt rovnou k jádru.
„Musí zadržet něco, co musí zůstat uvnitř. Něco… jako výbuch. Energii. Bude to nápor, Walte. Ale myslím, že ty bys to zvládnout mohl.“
Něco, co má obrovskou sílu a musí to zůstat uvnitř. Walt si vzpomněl na ty otřesy ve snech o hroutícím se Ostrově. „Ty potřebuješ zkrotit tu energii, co je v Ostrově,“ řekl váhavě. „Potřebuješ, abych ji udržel. Uf… Zkusíme to. Jak dlouho to bude trvat?“
„Walte, musíme to udělat dvakrát. Poprvé to bude jen zkouška, bude to menší test. Zjistíme, jestli tvá bariéra funguje, a taky to, jestli funguje to ostatní. Poprvé uděláš bariéru jen na chvíli… ale taky budeš muset s něčím pohnout. Ta věc je hodně těžká, ale ten pohyb naštěstí bude jen nepatrnej. Ale musíš to udělat ty. Pokud to bude fungovat, tak to později zopakujeme, s tím, že o ten pohyb se postaráme my tady. Ty vložíš všecko do té bariéry.“
„Vezmeš mě tam?“ Walt se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc.
„Walte… nevíme, jak to bude fungovat. Jestli vůbec. Vyzkoušíme to… a pak se uvidí, jo?“
Chlapec se zašklebil. Ale i když nedosáhl svého cíle, ani na okamžik jej nenapadlo, že by Hurleyho prosbu odmítl. To nepřipadalo v úvahu. Musel Ostrovu pomoci.
* * *
Hurley jej varoval, že bude potřebovat hodně sil. Walt tedy odpočíval, spal, krmil se vydatným a nezdravým jídlem a jen několikrát vyšel ven, aby si dal něco malého k jídlu v některém z nedalekých podniků a využil tamních toalet.
Hurley se ozval odpoledne. „Walte, jsme připraveni. Potřebuju, aby ses co nejrychleji vydal do toho kostela.“
„Jsem tady,“ odvětil Walt.
„Tak jo. Teď se seber… a mysli na Ostrov. Soustřeď se. Vybav si vzpomínky, vůně, chutě, pocity… a jdi po kostele tam, kam tě to nejvíc potáhne. Jdi a hledej Ostrov.“
Walt se ponořil do vzpomínek a vydal se na pomalou obchůzku po tichém chrámu. Procházel kolem kostelních lavic, přiblížil se i k oltáři, prošel kolem kazatelny… až jej cosi začalo táhnout ke zpovědnicím. Nevěděl, proč zrovna tam. Nepřemýšlel a šel.
„Myslím, že něco mám. Je tady jedno místo, kde je trochu jinej vzduch. Jako by byl něčím nabitej. A voní to tady.“
Hurley na Ostrově byl v místnosti s podzemním kolem. Spolu s ním se testu účastnila Hawkingová, Daniel a Ben. Daniel rozmístil a zapnul některé měřicí přístroje, ale sám stál u zdi na opačné straně komory, stejně jako všichni ostatní. Drželi se daleko od kola a všichni byli nesmírně vážní a napjatí.
Walt to viděl naprosto jasně. Stál sice u zpovědnice, ale už neviděl interiér altadenského kostela, díval se do nitra Ostrova. „Jo. Vidím. Co s tím mám dělat?“
„Walte, tou zdí, ve které je to uchycené, proniká světlo. To je ta energie. Potřebujeme, abys to zastavil. Udělej bariéru, která to světlo nenechá projít. Zaplň ty škvíry mezi kameny.“
Walt si odfoukl, jako by se chystal na start atletického závodu. Nemusel vytvořit celou bariéru z ničeho, to bylo dobré. Vlastně stačilo jen dotvořit spáry mezi kameny, to nebylo tak těžké. To byly malé kousky hmoty. Walt si představil maltu, beton, hlínu, jakoukoli podobnou tvárnou a hutnou hmotu, která mohla prostory mezi kamenem vyplnit… a jak prostory bude zaplňovat, světlo bude hasnout…
„Počkej ještě, Walte,“ vykřikl Hurley. On i ostatní v místnosti s úžasem pozorovali, jak světlo, pronikající zpoza kola, začalo postupně mizet. „Dobrý bože,“ zašeptala Hawkingová. „On to opravdu dělá.“ Ale nikdo na její poznámku nereagoval.
„Počkej. Až vytvoříš tu bariéru, pokus se pohnout s tím kolem. Stačí jenom nepatrný pohyb ve směru hodinových ručiček. Ale musí to být perfektně v rovině, nesmí se to zaseknout na ose. Zvládneš to?“
Walt si na dálku prohlížel mechanismus. Nevypadal nijak složitě. „Myslím, že to půjde,“ přisvědčil.
„Tak pojďme na to,“ zavelel Hurley. Bylo mu těžko. Věděl, že sází všecko na jednu jedinou kartu, a že když to nebude fungovat, budou mít velký problém. „Nejprv bariéra, pak pootočit.“
Walt se soustředil. Dávno už měl zavřené oči, za víčky viděl podzemní komoru, kolo, kamennou zeď. Praskliny ve zdi vyplňovala hmota jeho představ a světlo haslo. A po nějaké době téměř zmizelo. Walt začínal cítit mírnou únavu. Držel v představě bariéru a zároveň přesunul pozornost ke kolu. Zaměřil se na jeden zub, zachytil jej v představách na dvou místech… a napjal všechny síly. Zaťal zuby, pěsti, tvář mu ztuhla v námaze. Bariéra se ani nehnula a nejprve se nehýbalo ani kolo… ale po pár okamžicích zaskřípělo. Zpoza zdi se ozvalo zvláštní slabé bzučivé zahučení. Walt ucítil nápor do bariéry, ale ta odolala. Připadal si, jako by celou tu zeď držel vlastními silami.
Obraz se mu před očima rozechvěl a začal blednout. „Můžu to... pustit?“ zasípal. Najednou mu síly docházely.
Z podzemní místnosti k němu dolehly výkřiky. „To není možné. On to…“ „On ten kanál zprůchodnil úplně sám. Pane na nebi, to musí být strašlivá síla.“
Ozval se Hurley. „Jo! Walte, tys to dokázal, chlape, tys to dokázal! Pusť to.“
Walt povolil myšlenkové sevření a obraz dál bledl. Světlo zpoza kola opět pronikalo ven. Hurleyho hlas slábl. „Děkuju ti, Walte. Strašně ti děkuju. Bylo to skvělý. Jestli to takhle dokážeš ještě jednou…“
„Myslím, že dokážu,“ vydechl Walt. Otřel si pot z čela. Byl vyčerpaný, ale ne zničený.
Hurley se ozval znovu. „Jo, ještě jedna věc. Poslal jsem ti malej pozdrav. Rozhlídni se.“
Walt se rozhlédl. Kolem se nic nezměnilo, na zaprášené podlaze kreslilo pozdní odpolední slunce abstraktní obrazy. Pak ho napadlo odhrnout závěs zpovědnice. Na klekátku ležela herní kostka.
„Vidíš to?“ Hurleyho hlas byl naléhavý.
„Jo. Je to úplně normální tmavě zelená…“
„Jaké je tam číslo?“ přerušil ho Hurley.
Walt se ke kostce sehnul. „Šestka.“
„Jo. Tak je to správně. Walte, tys to tam dostal bez sebemenších změn. Tys ten kanál na své straně otevřel, protáhls tu věc k sobě a ona se ani nepootočila. Chlapče, ty jseš zázrak.“
Walt kostku sevřel v dlani. „Děkuju, Hurley. Děkuju.“
„Nemáš za co, Walte. My děkujem tobě. Teď si běž dát pořádnýho šlofíka. Brzy se ti ozvu znova a uděláme tu první část… naostro. Ta věc, kterou jsi otočil, je kolo, který uvolňuje energii, aby se člověk mohl dostat z Ostrova. Tou bariérou jsi způsobil, že to bylo naprosto bezpečný a bez všech vedlejších jevů, posunů v čase, zemětřesení a podobnejch hrůz. Příště to bude podobný, jen se místo kostky bude přesouvat pár lidí. Teď už o tom nepochybuju, že to zvládneš. Ty jsi zázrak, Walte.“
„Děkuju,“ dodal tiše Walt. „Uvidíme se brzy. Nemůžu se dočkat.“
* * *
V podzemní komoře zavládlo nadšení. Test se povedl lépe, než se odvážil doufat i největší optimista Hurley. Ben, který Walta už před lety poznal, ještě připouštěl možnost, že chlapec vytvoří bariéru, ale posun kola odmítal. „Ta věc je zatraceně těžká a mechanismus jde ztuha. Sám jsem s tím kdysi měl co dělat,“ vrtěl hlavou.
Hawkingová a Daniel se tvářili poněkud skepticky i na myšlenku telekinetické komunikace s někým, kdo je tisíce mil daleko. „I kdybychom připustili, že to lze, tak taková dálka… a jestli říkáš, že to je mladý chlapec? Hugo, já tě nechci zklamat, ale tohle může vyjít jen těžko,“ konstatovala Hawkingová. Oproti svému včerejšímu prvotnímu optimismu teď byla obezřetná.
Všichni Hurleyho pozorovali mírně skepticky, když před začátkem testu položil na jeden z výčnělků kola malou tmavě zelenou kostku, šestkou nahoru. Pak se spojil s chlapcem.
Pak už nikdo nevěřil svým očím.
* * *
Walt se pomalu odebral do „své“ pracovny. Už už usínal, když se mu rozezvonil mobil. Volala Chris. „Walte, zrovna mi volal profesor Hicks z univerzity,“ vychrlila na něj. „Zase se objevila ta anomálie v Altadeně. Slabší než minule, ale pořád jasně patrná. Zase se tam něco stalo.“
Walt jí unaveně poděkoval za zprávy. Chris to překvapilo, čekala od chlapce víc zájmu. „Jsi v pořádku? Zníš nějak divně. A kde vůbec jsi?“
„Jsem v pohodě, sehnal jsem si pěkný místo, kde můžu chvíli zůstat. Všecko je dobrý, jen se mi chce nějak spát. Ozvu se vám. Mohli bychom se pak domluvit, že se někde sejdeme? Něco bych vám ukázal.“
„Určitě, Walte. Kdy a kde?“
„Ještě nevím, ozvu se vám. Ale buďte prosím nachystaná, jo? Může to být kdykoli. Do práce teď nechodíte, tak by to mohlo jít, žejo?“
Pak zavěsil a nechal novinářku napospas jejímu zmatení.
* * *
Skupina pod Orchid se po úspěšném testu vrátila nahoru do stanice. Daniel s Hawkingovou se pustili do série kontrolních výpočtů z měření, která během testu provedli, a shodli se, že dole skutečně došlo k otevření a zprůchodnění nestandardního kanálu. Danielovy přístroje jednoznačně detekovaly průnik cizích frekvencí, které se na Ostrově jinak nevyskytovaly. Eloise Hawkingová zalistovala svým starým poznámkovým blokem a zapíchla prst do jedné stránky. „Opravdu to odpovídá. Tohle jsou hodnoty, naměřené v Los Angeles a specifické pro tamní výstup. Přišlo to odtamtud. Ten chlapec ten kanál opravdu otevřel.“
„Znamená to, že se přesun může provést kdykoli, jo?“ ujišťoval se Hurley. „Nemusí se čekat nebo stíhat žádné časové okno, jako to bylo s Ajirou?“
„Nemusí, Hugo. Časová okna se týkají jen přirozeně periodicky otevíraných kanálů. Tenhle byl otevřený vynuceně… a to tak razantně, že se odvažuji tvrdit, že příště se to podaří také. Ten hoch je opravdu dobrý.“
Hurley přikývl. „Děkuju. Tak jo. Tak se pomalu dáme do posledních příprav.“
Poté celá skupina, a i s Desmondem a Richardem, kteří se zdárně vrátili z tripu a oba teď byli podivně zamlklí, zamířila zpět do síně pod Sochou. Blížil se večer. Hurley si k sobě přivolal svoje přátele z tábora na pláži. Všichni povolaní se na něj zahleděli s vážností; tušili, že má na srdci něco důležitého. Poslouchali ho i Druzí, kteří vytušili, že se schyluje k něčemu závažnému.
„Lidi,“ začal Hurley-kámo. „Před pár dny jsem vám řekl, že odsud někteří z vás budou muset odejít. A k tomu jsem dodal, že to neuspěcháme. Teď si teda připadám vůbec ne jako vědoucí správce, ale jako úplnej trouba. Všecko nabralo rychlej spád. To, o čem jsem myslel, že se bude připravovat dlouhý dny nebo týdny, najednou bylo hotový během několika hodin. Danovi se podařil zásadní průlom, co se týká toho kola, a do toho nám pomohl někdo z druhé strany… takže, až se připravíte na cestu, budete moct jít. Cesta je zabezpečená.“ Přejel očima po Desmondovi, Danielovi, Sawyerovi, Milesovi i Frankovi.
Byl rád, že se skupině pod jeho vedením povedlo vyřešit jeden z největších problémů Ostrova. Byl rád, že díky tomu bude moci alespoň některým z těch mužů splnit to, co si přáli – odejít pryč. Ale zároveň cítil smutek. Znal je všechny nějakou dobu, někoho déle, někoho krátce, a všecky je měl svým způsobem rád. Naprostá většina jeho skupiny se teď chystala k odchodu a i když se připravovali s tím, že odcházejí na misi, jejímž cílem je získání informací a návrat zpět na Ostrov, silně tušil, že všichni se už nevrátí. Někteří měli k návratu velice silnou motivaci, samozřejmě - byl to zejména Desmond, ale teď už i Daniel, jehož velice zaujalo zařízení v podzemí Orchid. Jiní si už tak jisti nebyli. Sawyer s Milesem byli s Ostrovem velice spjati, ale Hurley se neodvážil odhadovat, jak pouto vydrží, až z Ostrova odejdou. Spíše by si možná vsadil na Sawyera, který zde prožil více dramatických chvil už v měsících po havárii letu 815. Navíc tu stále někde byla Kate. A Frank… u toho si Hurley byl téměř jistý. Pilot se sice s ostatními spřátelil, ale k samotnému Ostrovu jej nic netáhlo.
Hurley si povzdychl, ale připomněl si, že se takhle sám rozhodl. Sám chtěl být správcem, který lidem nechá jejich vůli. Kdyby chtěl, mohl by jimi manipulovat jako figurkami na šachovnici… ale to nebyl jeho styl. Poutat lidi k Ostrovu byla Jacobova specialita, a on takový být nechtěl. Dobře si vzpomínal na chvíle, kdy na Ostrově netušil, co se děje, cítil se jen malým kolečkem v soukolí velké hry… ale kolečkem, které se snažilo pochopit, ovlivnit… a nic z toho se mu nedařilo. Ta bezmoc tehdy byla děsivá a on teď naprosto jasně věděl, že tohle dělat nechce. Bezděky si vzpomněl na citát, který kdysi někde četl. „Jestliže je máš rád, nech je odejít. Pokud k tobě patří, vrátí se; pokud se nevrátí, nikdy k tobě nepatřili.“
Znovu vzdychl. „Tak jo, lidi. Bude sice večer, ale myslím, že my z pláže bychom se měli vrátit do našeho tábora. Dáme se do příprav.“
* * *
Rozloučili se s Druhými a vrátili se do tábora na pláži. Hurley rozdělal oheň a začal připravovat jídlo, které dostal od Druhých. Pětici odcházejících poslal, aby si sbalili své osobní věci, které si budou chtít vzít s sebou. Většina z nich to neměla moc těžké. Desmond tady neměl téměř nic, a podobně na tom byl i Miles. Po časových přesunech mu skoro nic nezůstalo, kromě malého balíčku v kapse. Celkem jednoduché to měl i Frank. Ten si s sebou z Hydry přinesl pouze svoje příruční zavazadlo a sako od pilotní uniformy, na kterých lpěl jako na posledních připomínkách normálního života. Zato Sawyer a Daniel nevěděli, co dříve. Sawyer prohledával zbytky svého starého přístřešku, v němž kdysi strávil několik měsíců po havárii, balil si oblečení, knihy a další věci, a tvářil se nad tím vším zoufale. Daniel se snažil nastrkat do odrbaného kufru všecky své přístroje a poznámky a očividně se mu příliš nedařilo.
Hurley s Benem seděli u ohně a tiše to pozorovali. Najednou k nim zamířil Desmond. Od té doby, co se s Richardem vrátil z drogového opojení, byl tišší, ale také klidnější. Ani jeden z nich ani slovem nenaznačil, co se během těch dvou dnů a jedné noci dělo, ale změna byla patrná. Desmond téměř na nic nereagoval slovy, ale také už v něm každá poznámka nevyvolávala ten podrážděný pohled a následný výbuch, jako se to stávalo v předchozích dnech.
„Takže my jdeme domů,“ poznamenal. „Hugo, pokud chceš, abych tomu velel, potřebuju od tebe vědět víc.“
„Jo, to chci,“ přikývl Hurley. „Jseš výjimečná osobnost, Desi, a myslím, že chybělo málo, abys seděl na mým místě. Bude z tebe dobrej velitel.“
„V armádě jsem to moc vysoko nedotáhl,“ pousmál se Desmond.
„Možná to bylo proto, žes tam neměl nic, na čem by ti záleželo.“
Opět se ukázal rozdíl. Dřívější Desmond by se poddal zoufalství při vzpomínce na syna, případně by Hurleymu uštědřil seknutí v podobě nějaké ironické poznámky. Teď jen zamyšleně přikývl a vyslovil synovo jméno.
„Takže… máš tušení, do čeho jdeme?“ zeptal se Hurleyho. „Je to divnej pocit. U armády jsem kdysi potkal pár kluků od parašutistů. Měli za sebou speciální výcvik pro operace na nepřátelskejch územích. Byli to kliďasové, ale vyzařovalo z nich cosi… nejistýho. Myslím, že teď to konečně chápu. Ti kluci nevěděli, do čeho jdou. Skákali do neznáma, tušili sice, jaká je země tam dole, ale nevěděli, jestli právě oni spadnou do hnízda nepřátel, nebo k někomu, kdo jim v začátcích pomůže. Připadám si asi nějak podobně.“
„Takovej šok to nebude, Desi. Měli jsme otevřenej kanál do L. A., přímo do toho kostela, kde jsme se všichni potkali před odletem Ajiry. Normální svět, normální čas. Neměly by bejt žádný potíže, kámo.“
„Ale co praktický záležitosti? Nemáme peníze, doklady, kreditku, nic. Nemáme kam jít. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já teda v L. A. nikoho neznám.“
„Domluvíme to zítra s Eloise. Působila v kostele, bude mít pár známejch z církevního prostředí. Takový lidi bývají ochotní pomoct a bývá na ně spoleh. Doufám, že vám někoho doporučí.“
„Co ten tvůj spolupracovník z druhý strany?“ nadhodil Desmond. „Nepomohl by nám on?“
„Je to Walt. Možná si ho taky ještě pamatuješ, ne? Černej kluk, co byl na letu 815 s tátou. Bylo mu tehdy asi deset. Je to dobrej a zatraceně schopnej kluk, hodně vyzrálej na svůj věk, o tom žádná, ale… není v pozici, kdy by mohl pomáhat pěti chlápkům, chápeš.“
„A co ty praktický záležitosti? Pokud vím, tak minimálně dva z nás se nemůžou jen tak objevit na světě. Jsou to přeživší leteckejch neštěstí, ze kterejch se nikdo další nevrátil. My ostatní ze sebe možná můžeme udělat pitomce, co se měsíce nebo roky toulali po světě a ztratili všechny doklady, to by se asi řešit dalo, ale co s nimi? A kde vezmeme peníze, sakra?“
Hurley zavzpomínal na roky v minulosti u Dharmy a na večery, které protlachal s ostatními ztroskotanci v čase. Řekli si toho o sobě tehdy hodně, protože nikoho z nich nenapadlo, že by se ještě mohli vrátit do světa, kde by to hrálo nějakou roli. Byly to ztracené příběhy ztracených lidí. „Sawyer bude vědět, co dělat. Pohyboval se v tak trochu podsvětních kruzích. Myslím, že falešný identity budou to poslední, co by nedokázal zařídit. A ohledně peněz… o tom bude něco vědět Miles.“
* * *
Hurley s Desmondem, za Benova přihlížení, mluvil ještě hodně dlouho, ještě poté, co ostatní šli spát. Znovu ho upozorňoval na to, že musejí být opatrní – venku stále zůstávali jedinci a nejspíš i organizace, pro které Ostrov byl jako světlo pro můru. Hurley mu nedokázal říci, na co se mají při mimoostrovním pátrání zaměřit, ale nepochyboval, že na to přijdou sami. „Poznáte to. Strávili jste tady všichni tolik času, že určitý věci poznáte. Vycítíte, po čem jít.“
„Budeme spolu nějak komunikovat?“ zeptal se Desmond. „Vím, že s Waltem to dokážeš. Půjde to i s námi?“
„Zkusíme to, Desi, až budete venku. Každej z vás je jinej a co u jednoho funguje, u dalšího jít nemusí. Myslím si, že by to jít mělo, ale stoprocentně ti to slíbit nemůžu.“
Desmond přikývl. Měl pocit, že už skoro všecko bylo řečeno. Zbývala ještě jedna věc.
„Hugo… prosím tě, dávej na to tady pozor. Dávej na tohle místo pozor. Charlie tam někde je a já se pro něj vrátím. Ale teď… teď se o něj můžeš postarat jen ty. Udělám všecko pro to, abychom to tam venku zvládli a vrátili se, ale chci od tebe slib, že ty uděláš všecko pro to, aby můj syn zůstal naživu.“ Neřekl 'aby se mému synovi nic nestalo' nebo 'aby můj syn byl v bezpečí'. Měl skromnější přání. V pohledu se mu objevil záblesk dřívější úpěnlivosti, v této situaci však zcela pochopitelný.
„Udělám, co budu moct, Desi,“ slíbil Hurley a poplácal kamaráda po rameni.
„Tak jo. Měl bych taky jít spát. Díky, Hugo…a dobrou noc.“
* * *
„Ta změna je neuvěřitelná,“ podotkl tiše Ben, když Desmond odešel do svého stanu. „Richard se mnou kdysi zkoušel něco podobného, ale ani zdaleka to nemělo takový efekt.“
„Richard to umí. Měl desítky let, aby se učil zkoumat lidský mysli a účinky různejch látek. Kdyby se byl býval dostal ven z Ostrova, mohl udělat kariéru jako špičkovej psycholog nebo hypnotizér. Jsem rád, že zůstal a že ho tady máme. Stejně, jako jsem rád, že zůstává Eloise a žes tu zůstal ty.“
Ben mlčel. Vytušil, že Hurley, Strážce nestrážce, teď nechce
být sám. A tak tam seděli u ohně, který později vyhasl, dokud za Ostrovem
nezačalo svítat. Den odchodu nadešel.
Žádné komentáře:
Okomentovat