815 – Iluze normálního života

 Den, který následoval po návratu Sawyera a Milese z jihu a po oficiálním přijetí Chris do Desmondovy skupiny, začal nesmírně ospale. Jako by všichni po napětí předchozích dnů potřebovali odpočívat. A také jako kdyby tušili, že teď začne ta opravdová práce, opravdové pátrání celé pětice, teď už šestice, která se znovu dala dohromady a nabyla nové možnosti.

U snídaně se tedy všichni sešli až kolem desáté hodiny. Sawyer si na opečený toast naskládal vrstvu sýra, protáhl se a zívl směrem k Desmondovi. „Tak co máme dnes v plánu, veliteli?“

„Vezmeme to popořadě. Peníze už máme, teď potřebujeme doklady. Já si zajedu na britskou ambasádu a vy řešte to, co jste rozjednali na jihu.“

„Jo, budeme. Jen nevím, jak to budeme všecko stíhat. To nám tady agentka bude dělat řidičku na plnej úvazek?“ Sawyer zvedl obočí směrem k Chris.

Frank odložil hrnek od kafe. „Měl bych takovej návrh. Neseženeme si ještě jedno auto?“

Desmond nesouhlasně zatřásl hlavou. „Peněz sice máme dost, ale že bychom je museli rozhazovat takhle rychle…“

„Nechci ho kupovat. Pokud počítáme s tím, že za pár týdnů vyrazíme mimo Státy, je to vyhazování peněz. Náš problém by řešilo i auto z půjčovny.“

„Většina z nás zatím nemá doklady, a při půjčení auta většinou chtěj vidět řidičák,“ odtušil Sawyer. Frank se chystal něco namítnout, ale Sawyer ho předběhl. „Já vím, ty svoje doklady máš, kapitáne. Pochvala před nastoupenou jednotkou. Ale víš jistě, že při půjčení auta nezadávaj někam do systémů údaje o tom, kdo si to půjčuje? Pokud je někde nějaká databáze pohřešovanejch osob a komunikuje s něčím takovýmhle, máme za chvíli problém. Jsi zmizelej a pravděpodobně mrtvej pilot pohřešovanýho letu, sorry.“

„Auto můžu půjčit já,“ ozvala se Chris. „Ale řídit si chci svoje.“

„Fajn, to bychom měli,“ kývl spokojeně Sawyer. Po návratu z jižní mise měl očividně energie na rozdávání a začínal se profilovat jako druhá vůdčí osobnost skupiny. „Ještě někdo něco?“

„Já,“ ozval se Daniel. „Potřebuju navštívit pár specializovaných obchodů a něco sehnat.“

„Obchod pro šílený malý vědátory jsem zatím teda nikde neviděl,“ odtušil Sawyer. „Nevíš o něčem, Scullyová? Jseš místní.“

Chris mu věnovala pohled, vyhrazený autorům nepříliš povedených vtipů, a obrátila se k Danielovi. „Co potřebuješ?“

„Počítač. Laptop. Mělo by to být něco výkonného, protože ho budu trápit docela náročnými výpočty,“ řekl Daniel. „A hodil by se mi mobilní telefon.“

„Takže nic zvláštního,“ převzal opět velení Desmond. „Tak jo, odpoledne něco obstaráme. Teď bych zajel na tu ambasádu, jestli nemáš nic důležitýho, Chris.“

Dívka zavrtěla hlavou. „Nemám, ale spíš jsem si myslela, že vám vypůjčím to další auto. Všecko pak bude jednodušší, když budeme mít dvě. Nedaleko odsud je půjčovna. Jela bych s vámi, vy mě tam vyhodíte…“

„A kdo bude řídit to druhý auto?“

„Franku, ty máš řidičák, že?“ podívala se dívka na pilota. Ten se samozřejmostí přikývl. „Pojedu striktně podle předpisů,“ odtušil na Sawyerův varovný pohled. „Při běžné silniční kontrole si mě snad policie nebude hledat v databázích.“

„Tak dobře. Za půl hodiny vyrazíme?“ navrhl Desmond. Skupina se začala pomalu rozcházet. Pomalu… až na Daniela. Ten rádoby nenápadně, ale velice rychle proklouzl obývákovými dveřmi a zamířil k pokoji. Desmond se vydal za ním. Když vešel do pokoje, bratr se přehraboval ve svém kufru. Konečně objevil, co hledal, soustředěně si to prohlížel a pak vše naházel zpět do zavazadla a to strčil pod postel.

„Ehm, Desmonde,“ ozval se pak rádoby ledabylým a bezstarostným tónem, který u něj však věstil problém, „asi na tu ambasádu pojedu s tebou.“

Bratr se na něj tázavě zadíval.

„Moje doklady už nejsou platné. Vypršelo to před půl rokem. Vlastně to ani není moje chyba,“ uvažoval roztržitě Daniel. „V té realitě, kde jsme se potkali, byl rok 2005. Můj pas měl pozbýt platnosti v polovině roku 2007, což jsme cestou sem jaksi… přeskočili.“

Desmond bratra chvíli pozoroval, jako by přemýšlel, jaké další zmatky ještě Daniel s sebou přinesl, jen je dosud nikdo neodhalil. Pak usoudil, že to nemá smysl. Rezignovaně přikývl. „Jasně, Dane. Dobře, žes to zjistil teď a ne při pasové kontrole na letišti.“

* * *

Vyrazili. Půjčení nového auta proběhlo bez potíží. Celá skupina se pak zastavila u fotoautomatu, kde si postupně celá pětice pořídila aktuální snímky na nové doklady. Pak se rozdělili – Chris, Miles a Sawyer zamířili domů, Desmond s Danielem a Frankem na britskou ambasádu.

Desmond předestřel úřednici historku, podle níž se i s bratrem zúčastnili divokého večírku, po němž se probudili bez peněz, bez cenností… a bez dokladů. Ženu to nijak nepřekvapilo. Její pohled napovídal spíš to, že mají být rádi, že probudili živí. Pak se jí prsty rozeběhly po klávesnici počítače. „Dávám pokyn k zablokování vašich stávajících dokumentů. Ověříme vaši identitu podle poskytnutých údajů a poté vystavíme nové doklady.“

„Jak dlouho to asi bude trvat?“ zeptal se Desmond, když oba dokončili vyplňování formulářů.

 „Kdybyste to řešili v Británii, trvalo by to přibližně čtyři týdny. Tady to bude déle, odhadem tak šest týdnů. Pokud si tedy nechcete připlatit za zrychlené vydání.“

Chtěli.

„Pevně věřím, že v téhle realitě nedošlo k nějaké odchylce ohledně údajů o mém narození,“ poznamenal zadumaně Daniel, když opustili ambasádu. „Bylo by to poněkud nepříjemné, kdyby zjistili, že jsem udal nesprávné osobní údaje.“

Desmond se zamyslel. „S tím ti neporadím. S tvým alternativním já jsem se sice potkal, ale kdy má narozeniny, na to jsem se opravdu neptal. A ty je máš vlastně kdy?“

„Osmého ledna,“ odpověděl Daniel.

„Ale to je za pár dní,“ zasmál se Desmond. „S tím musíme něco udělat.“

„A to ještě nevíš, že mi bude třicet. Narodil jsem se v sedmdesátém osmém. Aspoň doufám.“

„Fajn,“ kývl Desmond. „Co bys řekl na předčasnej dárek k narozeninám? Pojeďme obstarat nějakou tu techniku.“

Nasedli do černého outlanderu s Frankem za volantem a zamířili do obchodního centra.

* * *

Chris se Sawyerem a Milesem se mezitím vrátili zpět do Obsidian Drive. Nechali si dovézt pizzu a když dojedli, Sawyer zapředl hovor. „Včera jsi říkala, že se mě chceš na něco zeptat, Scullyová. Co tě zajímá?“

Chris se na něj podívala. „Myslím, že po včerejšku už můžu mluvit na rovinu, co? Tak jo. Leží mi to v hlavě už od toho dne, kdy jste sem přišli. Já… našla jsem tvoje jméno v seznamu cestujících letu 815.“

Upřela na něj tázavý pohled.

„No, a co má být?“

Chris zamžikala. „Jak to myslíš, co má být? Byl jsi na letu 815, nebyls mezi Oceanic 6 a přesto žiješ. Kdes ty tři roky byl?“

„Jo takhle to myslíš,“ zatřásl hlavou Sawyer. Žil tři roky ve společnosti, v níž bylo to, že přežil havárii letu 815, naprosto samozřejmé, a těžko se dokázal vžít do pozice někoho, kdo to vnímal úplně jinak. „Byl jsem, když to řeknu jednoduše, na Ostrově. Celou dobu. A nebyl jsem jedinej. Ten pád našeho letadla přežilo hodně lidí. Většina z nich už není, ale pár jich tam pořád ještě žije, aspoň doufám. Oceanic 6 tam byla s náma, ale těm se povedlo odtamtud dostat. No, asi jsi už pochopila, že to se slavným letem 815 bylo trošku jinak, než jak se oficiálně tvrdilo.“

Miles vedle něj přikývl. To on Sawyera a zbytek skupiny, která uvízla v 70. letech, informoval o tom, co se dělo kolem letu oficiálně – o podvržení vraku v Sundském příkopu i o tom, kdo za akcí stál. I teď doplnil pár slov na vysvětlenou.

Chris na ně zírala. Ano, něco podobného jí vykládal Walt… ale od dvou dospělých a protřelých mužů to mělo přece jen jinou váhu než od pubertálního chlapce.

„Takže,“ navázala opatrně, „vy mi tady říkáte, že někdo umístil na oceánský dno vrak velkýho letadla plnej těl? Ale… proč?“

„Aby to letadlo nikdo dál nehledal. Hrozilo nebezpečí, byť dost malý, že by se při dalším pátrání mohlo narazit na Ostrov. A to se určitým lidem nehodilo. Takže starej Widmore…“

„Fotr Desmondovy nešťastný ženy, abys rozuměla,“ doplnil Sawyer. „Pěkně zatracenej hajzl.“

„…starej Widmore zaplatil tohle divadýlko s falešným vrakem,“ pokračoval Miles. „Pak vyslal vlastní pátrací misi, do který přijal mimo jiné i mě. Byl tam i Frank. Ví o tom možná ještě víc než já, zeptej se ho sama.“ O Danielovi se Miles nezmínil. Do vysvětlování tohohle problému se nechtělo zaplétat ani jemu, ani Sawyerovi.  

Miles pokračoval. „Každopádně na lodi se tím nikdo netajil. Všichni jsme věděli, že máme najít určitý místo, že tam nejspíš najdeme trosečníky z 815 a že se o ně máme postarat. Každej z nás měl svoje specifický úkoly. Nakonec to celý dopadlo trošku jinak, ale to už je na delší povídání. “

„Myslím, že máme času dost,“ řekla Chris pomalu.

„Scullyová, já bych s tím počkal, až se vrátí velitel s kapitánem a s Einsteinem. Nikdo z nich tam nebyl celou tu dobu, kterou jsem tam trčel já,“ řekl Sawyer. „Takže mám takovej pocit, že i oni si ten příběh rádi poslechnou celej. A dvakrát to doopravdy vyprávět nebudu.“

Pak se zvedl. „Stejně si ještě potřebuju něco zařídit.“ Zašel do svého pokoje, pak vyrazil ven. V kapse měl obálku adresovanou člověku, s nímž se setkali v Oceanside. Byly v ní tři dopoledne pořízené dokladové fotografie.

* * *

Zkraje večera se vrátili i Desmond, Daniel a Frank. Sawyerův návrh, aby si spolu sedli a dali dohromady vše, co vědí o dění na Ostrově od havárie Oceanicu 815 po jejich odchod, byl jednohlasně přijat. Chris se ujistila, že si Sawyerovo vyprávění smí nahrávat, a totéž udělali i Daniel a Desmond se svými novými mobily.

Vzpomínání, do něhož později začal intenzivně vstupovat Miles a příležitostně i Frank, se protáhlo. Chris většinu času nevěřícně zírala a jen občas vstoupila do hovoru s nějakým upřesňujícím dotazem; Sawyer byl dobrý vypravěč a většinu podstatného odvyprávěl sám.

Daniel fixoval Sawyera po celou dobu vyprávění pohledem, jako by čekal na něco nesmírně podstatného. Ale nedočkal se.

Desmond většinu času hleděl do prázdna nebo držel hlavu v dlaních, jako by nechápal, že velká část Sawyerova vyprávění je o něm a o lidech, které znal. Ano, když to teď slyšel, rozpomínal se na věci a děje a skládaly se mu do souvislostí. Obratem ale zase bledly a zapadaly. Jako by to byl příběh někoho cizího, který si nedovedete zapamatovat, protože k němu nemáte ten správný vztah. I když věděl, že tohle jeho příběh je. O to víc nechápal, jak ho mohl Hurley pověřit tak důležitým úkolem. Proč nepověřil velením rovnou Sawyera, paměť celé skupiny? Jenže pak mu cosi došlo. Hurley potřeboval, aby se vrátili. A právě vzpomínky mohly pro někoho být dost dobrým důvodem, proč se nevrátit.

Skončili, když už byla skoro půlnoc. „To je šílenej příběh,“ zavrtěla hlavou Chris.

„Jo, už asi chápeš, proč Oceanic 6 měla svou verzi, ve které nikdo další nepřežil a oni nic nevědí. Kdyby mluvili jen o desetině z toho, co jsem ti teď řekl já, byla by to jednosměrná jízdenka do blázince.“

Rozešli se. Chris uléhala s myšlenkou, jak je absurdní, že se zrovna Sawyer pozastavoval nad tím, že se ona, Dan a Frank zabývají starou sci-fi pohádkou, jak to Sawyer nazval. Jejich příběh si z hlediska absurdity byl naprosto roven s jakýmkoli smyšleným horrorem. A co na tom bylo nejšílenější, ona jim to věřila. Jaksi to dávalo smysl a zapadalo to do toho, co od zmizení letu Ajira zažila.

* * *

Sawyer a Miles zašli do svého pokoje, ale vzápětí jim někdo zaklepal na dveře. Miles otevřel. „Je půlnoc, Dane,“ obrátil oči v sloup. Daniel jim místo odpovědi vpadl do pokoje.

„To nevadí. Musím s vámi dvěma mluvit, nutně. Soukromě.“

Sawyer se přehraboval ve svém batohu a zvedl k němu hlavu. „Co tě zajímá, vědátore? Máš pocit, že jsem vám toho dneska řekl málo?“

„Nezmínil ses o mně.“ Daniel na Sawyera upřel pevný a napjatý pohled.

„Omlouvám se, že jsem ignoroval tvou existenci,“ pokrčil Sawyer rameny s ironickou omluvou. „Myslel jsem, že stačí, že tu jseš. Nechtěl jsem se zamotávat ještě do vysvětlování toho, kde se tady vzal jedinec z jiné reality.“

„O to nejde,“ přerušil ho Daniel. „Jenže já… nebo ne já, ale moje druhý já, nazvi to, jak chceš… já jsem na Ostrově taky byl. Musíš si to pamatovat. Vím to od Desmonda.“

Sawyer s Milesem se na něj překvapeně zadívali. Tak velitel skupiny, který po většinu času vypadal, že si toho moc nepamatuje, se o své útržky paměti dělil se svým bratrem a vyzradil mu zrovna tu informaci, která mohla přerůst v problém. Sawyer i Miles si velmi dobře pamatovali stav, ve kterém se Daniel nacházel na Ostrově a zejména po smrti Charlotte, a oba se shodli, že tyhle podrobnosti by tenhle Daniel znát neměl. Natož pak informaci o smrti sebe samotného rukou vlastní matky. Kate a Jack o tom Sawyerovi s Milesem samozřejmě řekli. Ale dvojici někdejších dharmských strážných teď bylo jasné, že tahle informace se k Danielovi dostat nesmí. Daniel v dřívější verzi byl značně labilní a oni nechtěli riskovat, že by v něm šokující informace vyvolaly něco podobného i teď.

A navíc o tom Sawyer nechtěl mluvit ani kvůli sobě samému. Daniel, jeho návrat na Ostrov, jeho snahy o záchranu Ostrova a jeho pokus s bombou vedly ke smrti Juliet. A v tom se Sawyer už vůbec pitvat nechtěl. Nechtěl si to připomínat. Tušil, že by to nepřineslo nic dobrého.

„Jo, byls tam,“ zavrčel neochotně Sawyer. „Nebo tvůj dvojník. Byls tam, choval ses ještě divnějc než teď, a to je co říct, pak jsi na dost dlouhou dobu vypadl kamsi na pevninu, tam sis bádal a pak ses zase vrátil. No a když se stal ten incident s navrtanou kapsou, tak už ses s náma nevrátil do současnosti.“

„Nevrátil,“ přikývl Daniel. „Ale měl bych. Při všech časových přesunech jsem se přesunul s vámi. Měl jsem se tedy přesunout i nazpět. Co se tam stalo?“

„Já nevím,“ odsekl stále podrážděnější Sawyer. Danielova urputnost mu šla na nervy. Vědec tušil, že Sawyer ví víc, než co říká, a chtěl to vědět také.

„Víš.“

„Nevím,“ zvýšil hlas Sawyer. „Někam jsi šel s Jackem a Kate a pak se vrátili jen oni. Nebyl jsem u toho, tak nevím, co se stalo. A už mi dej pokoj, zatraceně.“ Popadl ručník a mýdlo, neurvale Daniela odstrčil ode dveří a zamířil do koupelny.

Miles se pokusil situaci zklidnit. „Dane, Jim má pravdu. Nebyli jsme u toho a nevíme, co se tam dělo. Proč ti na tom vůbec tak záleží?“

Daniel vybuchl. „Proč mi na tom záleží? Zatraceně, já musím vědět, co se tam dělo. Potřebuju víc informací a potřebuju vědět, kdo tvořil ty informace, které už mám. Jestli tam někde pořád existuje moje alternativní já, musím o tom vědět. Ve věcech, které se týkají praktických aspektů změn časoprostoru, je to klíčová záležitost. Tak ze mě přestaňte dělat idiota, doháje.“

Miles na něj překvapeně zíral. Pak vyletěl i on. „Dobře. Řeknu ti, co vím. Idiota z tebe nikdo dělat nemusí, jako idiot ses choval ty sám. To tvý tehdejší já nepůsobilo jen divně, ale naprosto zhrouceně a šíleně. A šílený byly i ty závěry. Já bych s těma tvejma tehdejšíma výzkumama radši nepokračoval, kamaráde. Protože když tě to tehdy dovedlo k pokusu s odpálením kusu jaderný bomby, nepřijde mi to jako něco, v čem by bylo dobrý pokračovat. Možná tě od toho tehdy někdo odstavil a proto ses s náma nevrátil.“

Chvíli bylo ticho. Daniel se tvářil šokovaně. Pak pomalu, váhavě promluvil.

„Bomba? Ale vždyť… Jim před chvílí vykládal, že oblast stanice Swan explodovala kvůli narušení…“

„Jo. Podloží narušený bylo. Ale k tomu tam vybuchla bomba, kterou někdo jako ty označil za řešení problému. Tohle měl Jim vykládat celý skupině? To by fakt všecko vylepšilo. Dane, podle všeho tě tady potřebujeme, tak by nebyl dobrej nápad udělat z tebe úplnýho magora. Dělej, co máš rozděláno, ale nesnaž se vracet do minulosti. A teď už vážně zmiz.“

Daniel odešel jako omráčený a Miles sebou praštil na postel. Ze série několika zásadních informací vyzradil pouze jednu, to nebyl špatný výsledek. Daniel očividně věděl, že mu Miles se Sawyerem něco tají, a nehodlal se nechat odradit, dokud se nedozví víc. Teď se něco dozvěděl a vypadalo to, že se dozvěděl až moc. Dobře. Pokud informace o výbuchu bomby byla na Daniela moc, co by teprve byla informace o smrti ženy, kterou měl rád a které nedovedl zabránit, a o smrti jeho alternativního já.

* * *

Lákavá iluze normálního života, která se nad nimi lehce rýsovala poslední den – zařídit doklady, půjčit auto, obstarat si novou techniku, zastavit se na dobrý oběd – se zase rozplývala.

Daniel nešel spát. Potichu zašel do svého pokoje, vzal si černý a bílý zápisník a pak vyšel ven. Posadil se na pozůstatky křídla a ve svitu pouličního osvětlení listoval v černém zápisníku.

Bomba, bomba, dunělo mu v hlavě. Listoval sešitem, ale nic takového tam nebylo.

Až když došel skoro až na konec zápisků, všiml si, že několik stránek chybí. Někdo je ve spěchu vytrhl. Před chybějícími stránkami byla poslední poznámka: NEUTRALIZACE.

Až dosud mu nedávala smysl. Teď najednou ano. Protože neutralizace se dá dosáhnout i explozí pokud neutralizujete něco, co imploduje. A imploze byla celkem dobrý popis toho, co se mohlo začít dít po narušení proudu energie, který ústí do obrovské energetické kapsy.

Miles očividně nelhal.

Daniel s plíživou hrůzou sklapl černý zápisník. Jeho nepříjemné tušení bylo správné. Ne, na tohle opravdu navazovat nemohl. Od tohohle se musel dostat co nejdál, pryč. Chvíli přemýšlel, zda by sešit neměl zničit a zbavit se ho jednou provždy, ale tušil, že v tomhle se unáhlit nesmí. Odložil si zápisník do klína a dlouho zíral do noci, kamsi za světlo pouličních lamp. Pak začal bezmyšlenkovitě listovat zápisníkem bílým. Stejně jako u černého se teď zaměřil ne na to, co v něm bylo vepsáno, ale na to, co tam bylo zaneseno beze slov.

Na obou předsádkách byly předtištěné mapky s logy dharmských stanic.  Na samotném začátku byly vyznačeny stanice na Ostrově, na konci ty ve světě. Tři byly ve Spojených státech, dvě v Británii, jedna v Evropě.

Jedna z nich byla i v oblasti Los Angeles. Lamp Post, stálo na popisku.

Daniel se už nedíval do světla lamp ani do tmy; přivíraly se mu oči. Ale myšlenky si jely svým vlastním směrem. Lamp post, lamp post, podstavec lampy. Podstavec lampy je to, co je pod světlem.

Co jiného je symbolem světla než kostel? Kostely, v nichž plane věčné světlo… a také kostel, v němž se dokázalo rozzářit světlo z průchodu mezi světy. Co je pod světlem? Co je pod kostelem?

Usnul. Oba zápisníky se mu svezly do klína a poté spadly na zem.

814 - Hledání ráje

 Ben s Eloise dál seděli na starém padlém kmeni. Teď, když Eloise promluvila o všem, co ji trápilo ve vztahu k synovi i k dětem jejího muže, rozhostilo se ticho. Ben ty informace vstřebával. Po chvíli došel k závěru, že ho to vlastně ani příliš nepřekvapuje. Eloise byla ženou Charlese Widmora (Ben o ní tak uvažoval, i když tušil, že se oficiálně nikdy manželi nestali). Widmore byl všehoschopný muž a Benovi bylo jasné, že žena, která by v sobě neměla alespoň špetku podobné všehoschopnosti, by s ním být nemohla.

„Takže vy jste tak strašně toužili po Ostrově, že jste všem svým dětem zničili život.“

„Nebylo to kvůli naší touze po Ostrově,“ zatvářila se Eloise dotčeně. „Před chvílí jsem ti řekla, že jsme Ostrov museli zachránit i z jiných důvodů.“

„Nemuseli jste Ostrov zachraňovat, kdybyste to tenkrát sami nevyhrotili. Kdyby sem Widmore neposlal první výpravu, nemusela se většina věcí vůbec stát.“

Ben opomenul fakt, že ještě před tím, než do dění na Ostrově výrazně zasáhl Charles Widmore, se tam objevili přeživší z letu 815. Jejich pochopitelná a zoufalá touha dostat se pryč by věci stejně dala do pohybu. Bylo by otázkou času, kdy by objevili podvodní stanici Looking Glass a kdy by se jim povedlo navázat spojení se světem.

„Benjamine,“ povzdychla si Eloise. „Vím, že to Charlesovi nikdy nepřestaneš mít za zlé, ale zkus to pochopit. Od té doby, cos ho poslal pryč, nikdy nepřestal toužit po návratu.“

„Nechtěl Ostrov, chtěl moc, kterou tady měl,“ řekl ponuře Ben.

„To není pravda, Benjamine. Moc měl i mimo Ostrov. Měl vliv a nesmírnou spoustu peněz. Kdyby mu šlo jen o moc, nemusel plýtvat penězi a energií na hledání Ostrova.“

Ben zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že si o tom, co mu Eloise říkala, myslel své. Widmore nechtěl Ostrov, chtěl moc. Ale moc nebyla všechno. Chtěl se také pomstít Benovi, který ho veřejně potupil a z Ostrova ho vyhnal.  Ale teď Ben věděl, že neustálým kroužením okolo citlivého tématu ničeho nedosáhne. Diskuse se stáčet osobním směrem, kde Ben ztrácel klid a byl vůči Eloise možná až příliš kritický a útočný. Oba teď byli na stejné straně a nebylo moudré zabředat do starých křivd a chyb. Většina z toho, co se stalo, ani nebyla Eloisina vina; hodně věcí sice věděla, ale nemohla Widmora přesvědčit, aby se zuřivým hledáním Ostrova a Bena přestal. Přesvědčit o něčem Charlese Widmora bylo v podstatě nemožné.

„Víte, co nechápu?“ řekl po chvíli. „Vy jste věděla, kde Ostrov je. Sama jste nám to v tom kostele řekla. Ty vaše tabule, na kterých přeskakovaly souřadnice, přece ukazovaly, kde se Ostrov zrovna nachází. Tak proč jste Widmorovi nepomohla se tam vrátit?“

„Nemohl se vrátit, a zrovna ty bys, Bene, měl vědět proč,“ řekla Eloise ostře. „Sám víš, cos tenkrát udělal.“

Ben se znovu rozpomněl na dny, kdy Charlese Widmora poslal pryč. Neudělal jen to, že ho s ostudou zbavil moci a vykázal z Ostrova. Udělal ještě něco podstatnějšího. Pomohl mu v tom Richard, respektive Jacob. Strážce mohl lidi svým dotekem k Ostrovu přitáhnout, což dělal v případě kandidátů, ale stejně tak mohl lidi od Ostrova odpudit. Záleželo na tom, jakou energii do nich vložil.

Když Richard Jacoba požádal, aby Druhým umožnil jednou provždy skoncovat s dominantním a arogantním Widmorem, protože jim v Benovi vyrostl nový a nadějnější vůdce, Jacob to udělal. Richard s Benem Widmora odvedli k Jacobově jeskyni, dál musel Widmore pokračovat sám. Setkal se se Strážcem tváří v tvář, což bylo něco, čeho se už dlouho dožadoval. Ale nebylo to setkání, jaké by si Widmore představoval. Jacob mu neřekl ani slovo, jen se ho dotkl. Na rozdíl od doteku, kterým Jacob označoval kandidáty pro příchod na Ostrov, tenhle dotek znamenal vyhoštění a nemožnost návratu.

* * *

Ponorka Widmora dovezla do bývalé dharmské základny a tam byl ponechán svému osudu. Coby s vyhnancem se s ním už nikdo nebavil. Neznamenalo to pro něj praktické ohrožení a nedostatek; měl už tehdy síť firem, které spravoval během občasných cest na pevninu, a už tehdy to byl velice bohatý muž. Byl však potupený, ublížený a rozzuřený. Vyhledal Eloise a ani ji nemusel přesvědčovat, aby s ním opět začala spolupracovat. Eloise okamžitě poznala, jak hluboce zraněný Widmore je, a odpustila mu staré křivdy. Nedali se dohromady jako partneři, ale spíše jako spolupracovníci. Eloise pro Widmora sledovala polohu Ostrova a Widmore financoval studia a vědeckou kariéru jejich syna. Zároveň oba zpovzdálí sledovali Desmonda, o němž díky Eloisinům vhledům do paralelních realit věděli, že jednou bude vtažen do ostrovního dění a s nímž měli své plány.

Charles Widmore mohl tisíckrát vědět, kde Ostrov je, ale nemohl projít bariérou. Věděl, že existují okna, jimiž lze na Ostrov proniknout, a věděl přibližně, kde jsou. Mnoho z nich bylo v Tichém oceánu. Začal proto financovat a ovlivňovat závod jachet kolem světa – trasa vedla blízko několika silně aktivních oken a Widmore doufal, že některý z účastníků zaznamená něco, co ho přivede blíž. Když se do závodu přihlásil Desmond, vyprovokovaný Widmorovými urážkami, Widmore zajásal. Kdo jiný se mohl k Ostrovu přiblížit natolik, než člověk, který se tam kdysi narodil. Jenomže naděje pohasly ve chvíli, kdy Desmond zmizel i se svou lodí. Když s Eloise porovnali dosavadní průběh Desmondovy trasy a detekci otevřených oken, bylo jim jasné, co se stalo.

Když Desmond během své plavby zmizel, na Widmora udeřila dcera. Penelope byla jediný člověk, který s Widmorem dokázal do určité míry hnout – a povedlo se jí to i nyní. Prozradil jí, proč závod kolem světa vlastně organizoval, a také jí sdělil, že má podezření, co se mohlo stát Desmondovi. To Penelope stačilo. O Ostrově a jeho specifických projevech jinde po světě, díky nimž bylo možné nezvyklé dění na Ostrově sledovat, věděla od otce už dávno. Widmore již dříve za tím účelem vybudoval potřebnou sledovací síť stanic. Protože Penelope měla dostatek peněz, mohla si podobnou, i když skromnější síť zřídit i ona. Proto dokázala zaměřit přibližnou polohu Ostrova po anomálii, když Desmond vyhodil do vzduchu stanici Swan a poté se vydala na cestu do prázdna, ačkoli jí Widmore tvrdil, že Desmond je nejspíš po smrti. Byla to z jeho strany cílená lež - od Eloise věděl, že Penelopin expřítel žije na Ostrově a mačká tlačítko. Widmore si od toho sliboval, že se Penelope konečně vzdá a začne žít nový život, jenže ona otci nevěřila. Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá, že Desmond žije. Pouto dvojčat opět zafungovalo.

Dva roky byl klid. Ale po zmizení letu 815 zjistil Widmore díky síti monitorovacích stanic, že se na Ostrově něco děje. Čas, kdy zmizel let 815, detekce stop anomálie v době, kdy Desmond nestihl zadat čísla do počítače, a několik otevřených oken v oblasti Pacifiku, o nichž ho informovala Eloise, to vše přesně zapadlo dohromady a vedlo k jasným závěrům. Widmore pochopil díky Desmondovi, že cesta zpět vede přes jedince, kteří mají s Ostrovem určité pouto, a díky letu 815, že se musí jednat o větší skupinu osob. Ideálně o kombinaci obojího. Protože Eloise dovedla určit nejen to, kde jsou okna otevřena teď, ale i to, kde se v blízké budoucnosti otevřou, mohl začít připravovat svou první výpravu.

* * *

Tohle všechno Ben nevěděl a ani to vědět nepotřeboval. Zamyslel se nad jinou věcí.

„Proč jste se sem nevrátila vy? Vás přece nikdo nevyhostil. Věděla jste, kde Ostrov je, a mohla jste se sem dostat. Máte v sobě dost energie na to, abyste se sem vrátila sama.“

Eloise přikývla. „To je pravda. Nejprve jsem se sem nemohla vrátit kvůli Danielovi, Ostrov pro něj byl nebezpečný a já se o něj musela postarat. Později to nešlo kvůli Charlesovi. Sice jsme spolu nežili a náš vztah byl po lidské stránce dost poškozený, to nepopírám… ale stále jsme spolupracovali. Byla jsem poslední člověk, který ho pojil s Ostrovem. Nedokázala jsem ho definitivně opustit, věděla jsem, jaká rána by to pro něj byla. Navíc jsem tušila, co se bude dít, a že moje místo je na pevnině. Tam jsem mohla udělat vše, co bylo třeba.“

„Takže jste si nechala vybudovat sledovací stanici v Los Angeles. Nebo vám to zaplatil Widmore?“

„Lamp Post jsme nevybudovali my,“ namítla Eloise. „Byla to jedna z mála pevninských stanic Dharmy. Také věděli o určitých průnikových lokalitách a na několika místech zbudovali stanice. Lamp Post byla uzpůsobena k…“

„K určování polohy Ostrova, já vím.“

„Nebylo to vlastně úplně přesné,“ podotkla Eloise a upravila si vlasy. „Zařízení v Lamp Post nedetekovalo změny polohy Ostrova, ale změny polohy oken, jimiž bylo možné se v dané době na Ostrov dostat. Měnily se periodicky s určitou pravidelností a bylo možné tak odečíst, kdy a kde bude možné na Ostrov proniknout, pokud samozřejmě dáš dohromady správnou skupinu lidí.“

„Takže Ostrov sám se nepřesouval,“ přikývl zamyšleně Ben. Nepřekvapovalo ho to. Spíš mu nedávala smysl informace o tom, že Ostrov polohu měnil – vždyť pak by nebylo možné na Ostrov standardně přijíždět ponorkou v daných koridorech, jako to celé roky dělávala Dharma a pak i Druzí.

„Ne,“ potvrdila Eloise. „Souřadnice v Lamp Post se pořád měnily a jen blázen by věřil, že Ostrov svou polohu mění stejně rychle – po několika desítkách vteřin. Navíc když se Ostrov skutečně fyzicky přesune, provázejí to dost drastické průvodní jevy. Neušlo by to pozornosti.“

Ben zpozorněl. „Drastické průvodní jevy?“

Eloise si povzdychla. O tomhle příliš mluvit nechtěla, ale bylo jí jasné, že Ben se teď nedá odradit. „Fyzické přesouvání Ostrova je vždycky obrovský risk nejen z důvodu nestability na Ostrově a kvůli rozkolísání proudu energií, ale i kvůli čistě fyzikálním dopadům na zbytek světa.“ „Benjamine, kdy jsi otočil tím kolem a přesunul Ostrov?“

„Dvacátého šestého prosince,“ zamumlal Strážcův pobočník. Na ten den nemohl zapomenout.

„Víš, co se toho dne stalo mimo Ostrov?“

Ben se ušklíbl. „Nevím. Objevil jsem se v poušti a měl jsem jiné starosti. A navíc mě to posunulo v čase. Když jsem se vrátil do civilizace, opravdu jsem nepátral po tom, co se stalo před několika měsíci.“

* * *

„Ten den se pobřežím jihovýchodní Asie prohnala obrovská vlna tsunami, Benjamine. Vědci to vysvětlili podmořským zemětřesením. Ale co způsobilo to zemětřesení? Náhlé zmizení obrovské geologické masy. Zmizení Ostrova z dosavadního časoprostorového zakotvení. Ostrov byl bohužel na geologicky velmi citlivém místě na zlomu tektonických desek. Když zmizel, došlo k zemětřesení.“

Ben na ženu vytřeštil oči. O té přírodní katastrofě věděl. Ale nikdy si nedal do souvislosti přesné datum, kdy k ní došlo, a to, co se stalo na Ostrově. Mlhavě mu došlo, jak obrovská pohroma to byla, a jak šílené byly následky. V tu chvíli se jeho mysl od úvah odchýlila. Kdyby pokračoval, došlo by mu, že jejich manévr způsobil smrt desetitisíců lidí. Jenže nad tím nemělo smysl uvažovat, bylo to pryč, nebyl to úmysl a jen by ho to ochromilo. Benova mysl tentokrát zafungovala milosrdným, sebezáchovným způsobem.

 „Byl to Jacobův rozkaz,“ řekl bezvýrazně.

Eloise pokývala bílou hlavou. „To vím. Ale viděli jste Jacoba, jak to říká? Jsi si jistý, že to byl rozkaz vydaný Jacobem… a ne tím druhým?“

Ben se na ni podíval udiveně. Nikdy ho nenapadlo pochybovat o původci tehdejšího rozhodnutí.

„Můžeš se na to zeptat Hurleyho. Pokud to chápu dobře, ví o tom, co a proč dělal jeho předchůdce, jako by přebral jeho vzpomínky. Zeptej se ho. Pokud impuls k přesunutí Ostrova vydal Černý, dávalo by to smysl. Mohl doufat, že po přesunutí Ostrova dojde k uvolnění energetické vazby a on se konečně osvobodí. Jenže se to nestalo. Ostrov i se svou ochrannou bariérou se pravděpodobně posunul jinam, ale stále se držel vývěrů energetických proudů. “

                                                                                                * * *

Odpoledne se pomalu překlápělo k večeru. Večer nebyl dobrou dobou, kterou bylo záhodno trávit v džungli.  Eloise i Ben se vydali zpátky k úkrytu pod Sochou. Rozloučili se, Ben Druhým předal něco z kořisti, kterou přinesl z pastí v džungli, a sám zamířil zpět do Hurleyho tábora.

Hurley, Walt a Ben se usadili kolem ohně, připravovali si večeři a Ben jim tlumočil některé části dlouhé diskuse s Hawkingovou. Něco si zatím samozřejmě nechával pro sebe, protože je chtěl probrat až později jen s Hurleym.

V dálce se ozvalo zahučení a praskot stromů. Walt vyskočil.

„Zůstaň tady, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Když jste se mnou, nemůže nic udělat.“

Walt se opět posadil, ale bylo vidět, že má strach. Přisunul se blíž k Benovi.

„Vydává se čím dál hlouběji do tvého území,“ poznamenal Ben směrem k Hurleymu. „Je čím dál opovážlivější.“

Hurley přikývl. „Já vím. Jestli to takhle půjde dál, budu se s ním muset setkat.“

Walt se zatvářil šokovaně. „To ne! To přece nemůžeš, Hurley!“

„Klid, Walte,“ řekl Hurley laskavě. „Můžu se s ním setkat. Můj předchůdce a jeho předchůdce si bývali hodně blízcí, setkávali se celkem pravidelně. Nemůžem si navzájem ublížit.“

„A myslíš, že to bude něco platné?“ zeptal se Ben a tvářil se pochybovačně. „Myslíš, že ho poprosíš jako svého dávného parťáka, aby se vrátil zpátky na svoje území, a nechal nás na pokoji?“

„Abych pravdu řekl, moc si od toho neslibuju,“ přiznal Hurley. „Mám to až jako poslední možnost.“

„To ho nemůžeme dostat někam, odkud nebude moct pryč?“ ozval se trochu beznadějně Walt. „Hurley, vždyť ty umíš dělat ty zóny, přes které se nedostane…“

„To umím,“ souhlasil Strážce. „Ale dělá se to jen výjimečně a v závažných situacích. Vlastně si tak trochu myslím, že důvodem jeho současnýho naštvání a drzosti je to, že jsem udělal ochranu kolem sídla Druhejch. Prostě… dovolil jsem si označkovat neutrální území, tak on mi teď za to leze do území, který dřív bylo spíš moje.“

„Ochranné zóny se navíc musí pravidelně obnovovat,“ doplnil Ben. „Kdybychom předělili Ostrov napůl, nedělali bychom pak nic jiného, než chodili podél linie a obnovovali ji. To nejde.“

„Stejně by ji jednou prolomil. Našel by si někoho, kdo linii může překročit, a nechal by ho ji narušit.“

„Neříkali jste, že v té staré vesnici byl plot, kterej nemohl překonat?“ ozval se Walt. „Kdyby se nám ho podařilo dostat dovnitř a plot spustit…“

„To nepřipadá v úvahu,“ zchladil chlapcovy úvahy Hurley. „Jednou by se dostal ven a začalo by peklo.“

„Navíc by se dostal ven jinudy. Jsou tam podzemní tunely, které se otevírají z Dharmavillu. Buď by si je otevřel sám, nebo by to pro něj udělala Claire nebo Kate,“ doplnil Ben. „Tohle opravdu nejde. A to ani nemluvím o tom, že plot je nejspíš po tom všem mimo provoz.“

Walt pokrčil rameny, ale jinak nevypadal, že by se ho odmítnutí nějak dotklo.

Ben uvažoval nahlas. „Kdybychom ho aspoň dokázali přimět, aby se držel na severu. Jenže to se nám nepovede. Silou ho nezatlačíme, vyjednávat…“ Jen se ironicky zasmál a mávl rukou, že něco takového vůbec nemá smysl.

Pak v úvahách pokračoval. „Aspoň kdyby se podařilo přimět je, aby se přestěhovali. I pro toho malého by to bylo lepší. Má vyrůstat v chatrči? Navíc jim utíká a dostává se i do míst, kde jsou energetické průsaky, a dostává záchvaty. Není to tam pro něj moc bezpečné.“

„Možná by to bylo nejlepší řešení,“ souhlasil Hurley. „Násilím nic nevyřešíme. Ale když se pokusíme dostat je do bezpečnějších míst, bude to snad mít dobrej vliv na Kate s Claire i na toho prcka. Třeba pak přestane i on s těma svýma výpravama.“

„Jenže jak je k tomu chceš přimět? Nemůžeš tam jen tak přijít a navrhnout, jestli by nechtěli jít bydlet do něčeho hezčího. Nevěřili by nám ani slovo. Představte si, kdyby teď k nám nakráčela Claire a začala nám vysvětlovat, že se máme přidat k nim. Čekali bychom jen to, kdy na nás z džungle vletí její stín a otluče nás o stromy.“

„Máme tam Kate,“ řekl Hurley. „Tý já věřím. Kdyby mohla, určitě by nám s tím pomohla. Ale bojím se, že teď nemůže nic.“

„Nemůže,“ potvrdil Ben. „Nebude riskovat, že Černého nebo Claire rozzlobí. Navíc je tam ta nejslabší. Claire má trochu lepší pozici než Kate, ale pořád je v podřízené pozici. A navíc Claire nebude chtít opustit svoje staré tábořiště. Myslím si, že tam zůstávají právě kvůli ní. Z nějakého důvodu si ji Černý vzal pod ochranu a chce ji mít co nejspokojenější a nejklidnější. Nevím proč, ale měl jsem z toho tenhle pocit.“

Hurley zamyšleně přikývl. „Znáte takový to rčení o krku, kterej hýbe hlavou? Tak to je teď možná Claire. Pokud máme něco ovlivnit, musí to být přes ni.“

„A jak nejlíp ovlivníš matku? Přes její dítě. Takže my musíme Claire nějak přesvědčit, že pro její dítě bude lepší, když si najdou jiné místo.“

„Musíme je oblafnout,“ řekl zamyšleně Walt, který už dlouho mlčel a přemýšlel.

„Walte, nemyslíš tím nějaké ty svoje snový blafáky, že ne? Víš sám, že to u Černýho nefunguje.“

Chlapec souhlasil. „To nefungovalo. Trochu jsem o tom přemýšlel. Říkali jste, že Černý umí číst myšlenky?“

Oba muži to potvrdili.

 „Takže když se někomu podívá do hlavy a zjistí, že tam je něco divnýho, jako třeba pokec se mnou, tak ho to vytočí. Ale co kdybych…“

Walt se naklonil a zašeptal pár vět do ucha nejdříve Hurleymu, pak i Benovi. Oběma mužům řekl totéž.

Hurley se na něj zadíval. „To možná není špatný nápad, Walte.“

„To není vůbec špatný nápad,“ řekl pomalu Ben. „Podle toho, co jsem tam viděl a co si pamatuju, bude pár podivných zmínek navíc, jako když přihodíš tady na pláž další hrst písku. Nikomu to nepřijde divné.“

813 - Na prahu

Do klidného podvečera třesklo prásknutí dveří a hned za nimi se do Chrisina příbytku vřítil Sawyer. Na rameni táhl velmi těžce vypadající naditý batoh. Prohnal se chodbou a zastavil se na prahu obýváku. „Dobrej večer vespo…“

Zmlkl uprostřed slova a nevěřícně zíral na osazenstvo obývacího pokoje. Daniel s Frankem se rozvalovali na pohovce a sledovali televizi. Chris klečela na židli u jídelního stolu, jedním okem také šilhala po běžícím seriálu, ale k tomu stále pracovala na svojí mapě, kterou měla rozloženou na stole. Vedle mapy měla otevřený malý notebook s webovým prohlížečem.

Sawyer zamžoural. „Co má tohle znamenat?“

„Tomu se, kamaráde, říká výzkumná předehra,“ uchechtl se Frank. „Dáš si popcorn?“

„No to se mi snad jenom zdá. Člověk na pár dní vypadne, chvíli na vás nedává pozor… a tady se všechno obrátí vzhůru nohama. To snad není možný. Lištička se dala na vědu a Dan kouká na televizi. Svět se zbláznil.“ Sawyer se dal do smíchu.

Z pokoje se vynořil Desmond. Nemusel nic říkat, jen na Sawyera upřel tázavý pohled.

„Nazdar, veliteli,“ zazubil se Sawyer. „Hlásím, že mise je splněna.“

„Takže máš všechno?“

Sawyer neznatelně přikývl. „A co nemám, na tom se pracuje.“

„Kde je Miles?“

„Na cestě. Ještě jel něco zařídit.“

„Jak to šlo?“

„Máme všecko, co jsme potřebovali, takže dobře.“

Desmond si ho změřil. Neunikl mu Sawyerův rozbitý ret. „Co…“ naznačil sám na sobě.

„Toho si nevšímej, Scotty. Jednomu chlápkovi se zdálo, že mi to moc kecá, tak mě trochu přibrzdil. Ale to k takovejm věcem patří.“

Znovu se na Desmonda zazubil, protáhl se chodbou a zmizel ve svém pokoji i s batohem plným peněz.

Za chvíli se vrátil do obýváku. Zašel do kuchyně připravit si večeři a pak se i s jídlem usadil mezi Danielem a Frankem na pohovce. Chvíli sledoval seriál s nimi.

„Vy se díváte na Twin Peaks? Vám tady beze mě vážně přeskočilo. To se chcete v pátrání pustit po stopách agentů FBI?“

„Zastesklo se nám po divnejch místech,“ odtušil Frank. Daniel se tvářil rozladěně; Sawyer očividně narušoval jeho soustředěné sledování. Po chvíli marné snahy seriál pozastavil.

Do nastalého ticha se ozvala Chris. Doteď se zaobírala svou mapou a počítačem, ale teď její hlas vzrušeně prořízl podvečerní klid jako nůž. „Franku, myslím, že jsem našla další.“

Pilot vyskočil z pohovky a přeběhl k dívce. Daniel se vydal za ním. Všichni se zadívali do Chrisina počítače.  „Koukejte. Prosinec 1948, let z Portorika do Miami na Floridě. Dakota se dvaatřiceti lidma na palubě. Odmlčela se bez hlášení jakejchkoli problémů a už se neozvala. Nenašly se žádný trosky.“

Frank se soustředěně díval do notebooku. „Jo, Chris, to je dobrý. Hoď to do mapy. To zapadá.“

„Do háje s Bermudským trojúhelníkem,“ ucedila Chris potichu, ale začala do mapy kreslit další značku.

* * *

Sawyer se zvedl z pohovky, přešel ke stolu a sklonil se níž nad mapu, aby mohl přečíst dívčiny poznámky.

„Let 19… 739, 319… Oceanic 815, Ajira 316, to přece…“ Zatřásl rozcuchanou hlavou, když si uvědomil, na co se to dívá. „Co to sakra děláš, Lištičko? Dala ses na pátrání po zmizelejch letadlech?“

Dívka zaváhala, pak letmo přikývla a pokračovala v práci. Vlepila do mapy další poznámku.

„Neminula ses povoláním, holka? Já tady srším ostrovtipem o agentech FBI, a pak zjistím, že to vlastně vůbec není vtipný. Vyloupla se nám tady odbornice na zmizelý letadla. Hotová agentka Scullyová.“

Chris se na něj podívala a odhrnula si blonďatozrzavé vlasy z obličeje. Vypadala trochu vyvedená z míry. Sawyerovy poznámky ji vytrhly ze soustředění.

Sawyer přimhouřil oči a s pohledem upřeným na dívku uvažoval. Pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Zatraceně. Scullyová! A já si pořád lámal hlavu, koho mi připomínáš. No nic, holka, to bychom měli. Ta Lištička ti stejně jaksi neseděla.“

Chris na něj vytřeštila oči. Pak se svezla na židli a zavrtěla hlavou. Ale koutky jí povážlivě cukaly. „Ty jsi fakt…“

„Jestli se ti nelíbí Scullyová, tak ti můžu říkat Agent Orange. Barva by skoro odpovídala.“

„Ne, ne, už dost,“ vyjekla dívka. Konečně se dala do smíchu. Zvedla obě ruce. „Vzdávám se. Beru Scullyovou.“

„Hodná holka,“ pochválil ji Sawyer. „Dáš si rum, agentko, nebo jseš ve službě?“

„Dám. A až se vrátím do služby, začnu s výslechem. Už pár dní jsem se tě chtěla na něco zeptat.“  

Záhada Sawyerovy přítomnosti na letu 815 a fakt, že byl stále naživu, už sice během posledních dní trochu ztratila na závažnosti – z dalších zjištění Chris celkem jednoznačně vyplynulo, že k havárii došlo trochu jinak, než jak bylo oficiálně prezentováno – ale to neznamenalo, že se ho na to nemohla vyptat. A teď, když byla definitivně přizvána k pátrání, už tomu nebránilo nic.

* * *

Sawyer přinesl z ledničky láhev rumu a tři sklenky.  Pak se i se svou porcí alkoholu usadil na pohovce. Rozhlédl se po ostatních. „Tak řeknete mi, o co tady jde?“

„Tipujeme divný místa,“ shrnul Frank. „Hledáme divný místa, kde se dějou divný věci. Začali jsme od leteckejch zmizení. Jaks viděl, už toho máme docela dost.“

„No dobře,“ připustil Sawyer. „A jak do toho zapadá váš večerní program? Pochopil bych, kdybyste se koukali na Letecký katastrofy, ale proč pro všechno na světě sledujete starou scifi pohádku?“

Frank kývl směrem k Danielovi. I on sám byl zvědavý na oficiální fyzikovo vysvětlení. Byl si jistý, že Daniel ví, co dělá a proč to dělá, ale vysvětlení od něj ještě neslyšel.

Daniel si promnul bradu. „Zkrátka… věc se má tak, že si nemyslím, že by to všecko byly jen pohádky. Ne, ne, nech mě domluvit,“ zamával odmítavě rukou na Sawyera, který mu už už chtěl skočit do řeči. „Zajímají mě příběhy, ve kterých se objevují věci podobné tomu, co známe z Ostrova. Jsem přesvědčený, že míst podobných Ostrovu je víc. A o některých z nich se určitě vyprávějí legendy a některé motivy s velkou pravděpodobností pronikly i do populární kultury.“

„Ty si jako myslíš, že budeš koukat na seriál a najdeš tam vysvětlení toho, co se děje kolem našeho Ostrova?“

„Takhle doslovně to samozřejmě brát nelze,“ pousmál se Daniel shovívavě. „V tuhle chvíli může být velice zajímavé jen samotné srovnání motivů a jevů, které se v různých fiktivních dílech opakují. Může nás to upozornit na určité indikátory, podle nichž pak budeme hledat konkrétní průnikové lokality. A až je najdeme, můžeme začít s praktickým výzkumem.“

„Když to říkáš, Einsteine…“ Sawyer pokrčil rameny a napil se rumu.

Daniel se rozhlédl po ostatních. „Má ještě někdo nějaké otázky, nebo to můžu zase pustit?“ Nikdo se už neozval, a tak znovu spustil přehrávání seriálu. Na obrazovce zrovna několik mužů v kavárně a hovořilo o městě, kde se vše odehrávalo.

„Twin Peaks je něco jinýho. Daleko od světa, toho jste si všiml. Nám se tady líbí. Ale tohle místo má i svoje stinný stránky. Je to asi cena, kterou se platí za dobro. Vznáší se tu něco zlého. Něco moc a moc tajemnýho v těch starých lesích. Říkejte tomu, jak chcete – prasíla nebo duch. Zjevuje se v mnoha podobách, ale je tady tak dlouho, jak místní lidé pamatují. A my jsme vždycky připraveni s tím bojovat.“ *

Sawyer se přes okraj sklenice zahleděl na televizní obrazovku. „Co to sakra…“

Daniel nespouštěl oči z obrazovky. „Nahraďte si ‚v těch starých lesích‘ za ‚na tom starém ostrově‘. Chápete, proč jsem to chtěl vidět?“

* * *

Díl skončil. „Takže….“ protáhl se Sawyer, „vy jste tady našli fiktivní lesní protiklad našeho krásnýho Ostrova, jestli to chápu dobře.“

„Hmmm… ano,“ přisvědčil opatrně Daniel. „Hodně věcí tomu nasvědčuje. Záhadné světelné úkazy, mizení lidí,  podivné vize, časoprostorové poruchy... Těch shod je opravdu mnoho.“

„Máš pravdu, světelný úkazy a vize, těm se na Ostrově dařilo,“ přitakal Sawyer. Znovu mu naskočily vzpomínky na dny a roky, které tam strávil. Několik podivných vidění zažil i on sám. A světelné úkazy… na fialovou oblohu nad Ostrovem po výbuchu Swan a záblesky spojené s přesuny v čase se také zapomenout nedalo.

Pak se ušklíbl. „Zapomněls na pěkně ošklivý vraždy. Já jsem ten seriál kdysi taky viděl. Jediný, co mi utkvělo, byly ty dvě umlácený holky.“

Daniel zpozorněl. „Co tím myslíš, že jsem to zapomněl? Tys na Ostrově něco takového zažil?“  Vybavily se mu poznámky z bílého zápisníku, který dostal od matky. Nevynechala nic, ani úmrtí dvou Druhých v džungli v nedávné době. Jeden muž zmizel úplně, druhého něco ubilo k smrti. Dosud to vytěsňoval jako nezvyklou podivnost, ale Sawyerova poznámka mu věc opět připomněla.

Sawyer si nalil další sklenici rumu. „Na tom místě nepochopitelně umřelo tolik lidí, že je těžký vybrat ty opravdu extra nepochopitelný. Ale dělo se to. Sám jsem u toho nebyl, ale slyšel jsem o tom, jak něco umlátilo k smrti pilota našeho letu a pak jednoho podivnýho černošskýho kněze, co vypadal spíš jako bývalej dětskej zabiják. A nakonec někdo vyřádkoval vedle sebe slušnou hromadu lidí z letu…“ Sawyer se rozhlédl a všiml si Chris, která se na něj napjatě zahleděla. „No, to je jedno, nezírej na mě tak, Scullyová. Prostě se jim něco stalo a já absolutně nemám tušení, co to mohlo bejt. A vůbec, tohle tady vůbec nemáme co rozebírat.“

Do hovoru vstoupil Desmond, který potichu přišel ze svého pokoje a teď stál v chodbě na prahu obýváku. „Nedej se rušit. Klidně mluv dál. Bez rozebírání podrobností se nehneme dál.“

V obýváku se vznášela zvláštní atmosféra z vyřčeného i z toho, co řečeno nebylo. Chris seděla u stolu a teď zírala na svoje vlastní dlaně. Sawyerova nedokončená zmínka o mrtvých z letu 316 ji očividně zasáhla. Pak se ale sebrala a zvedla pohled k Sawyerovi. „Takže říkáš, že na tom místě lidi nevysvětlitelně umíraj? Protože pokud nás zajímají i věci tohohle kalibru, tak můžu do naší sbírky kromě leteckejch zmizení přidat pár kousků fakt divnejch a mrazivejch událostí.“

Ostatní se k ní jako na povel obrátili.

* * *

„Říká vám něco jméno Igor Djatlov?“

„Djatlov, Djatlov…“ zamyslel se Daniel. „Nebyl to ten inženýr, co nechal dojít k havárii jaderný reaktor v Černobylu?“

„To byl Anatolij Djatlov,“ odvětila Chris. Daniel jí věnoval užaslý pohled – nečekal, že takhle přesně zareaguje na jeho poznámku. „Něco jsem o tom četla. Když se člověk pořád zabývá selháním lidí a techniky, dostane se i mimo oblast svýho hlavního zájmu,“ vysvětlila. „Ale tohle je jinej Djatlov. Tenhle člověk zemřel koncem 50. let. Takže vám to nic neříká?“

Neříkalo.

„Stalo se to koncem 50. let na Uralu v Rusku. Několik vysokoškoláků, zkušenejch turistů, vyrazilo na zimní výpravu do hor, ale už nikdy se nevrátili. Našli je všechny mrtvý po několika měsících u tábořiště, který si tam rozdělali. Bylo to u místa, kterýmu lidi z okolí říkali Mrtvá hora.“

„Mrtví u Mrtvé hory?“ zašklebil se Frank. „Dobrý, no.“

„Problém byl v tom, jak byli mrtví,“ pokračovala Chris. „Byla to celkem velká skupina, myslím devět lidí, chlapi i holky. Postavili si stan, utábořili se na noc… a pak se něco stalo a přimělo je to rozřezat stan zevnitř a vyrazit do noci a mrazu, skoro neoblečení a neobutí. Odešli od tábořiště o kus dál do lesa, tam si rozdělali oheň, olámali stromy, dva zůstali ležet popálení a ohořelí pod stromem… Další tři našli o kus dál směrem k tábořišti. Všichni umrzli. O několik týdnů později, když roztál sníh, našli zbylý čtyři mrtvý ležet u potoka v lese. A ti té záhadnosti a děsivosti dodali korunu. Byli potlučení, měli zlomeniny žeber a lebek, všechno celkem vážný zranění, který je spolu s podchlazením zabily. Ale na těle neměli žádný otevřený rány, kromě nějakejch měkkejch tkání na obličeji, ale to se přičítalo zvířatům a počasí.  Vyšetřovatelé to tehdy uzavřeli, že ti lidi čelili nějaké obrovské síle, které nemohli vzdorovat.“ Zadívala se na Sawyera. „Připomnělo mi to, jaks mluvil o těch dvou umlácenejch lidech na Ostrově.“

Sawyer se díval do prázdna směrem k televizi. „Předpokládám, že si ruští vyšetřovací soudruzi ověřili, jestli se k výpravě nepřidal někdo další, kdo by na ně byl hodně nasranej.“

Chris přikývla. „Podle stop tam nikdo další nebyl. A to ještě zdaleka není všecko. Celá ta lokalita, kde se to stalo, byla divná. Jednomu místu říkali místní domorodci Mrtvá hora, další se jmenovalo Otorten, což se dá přeložit jako Místo, kam se nechodí. To vlastně měl být cíl té výpravy. A v době, kdy je něco pozabíjelo, viděli prý lidi v okolí na obloze divný světla. Spekulovalo se, že to mohlo být to něco, co ty turisty vyhnalo ze stanu. Museli vědět, že když odejdou z vyhřátýho stanu do minus třiceti, dlouho nevydrží. Ale něco je vyděsilo tak, že radši šli riskovat život do mrazivý noci.“

Daniel se tvářil snad až zasněně, což vzhledem k obsahu Chrisina vyprávění působilo dost podivně. „To zní nesmírně zajímavě. To místo by mě opravdu zajímalo. Odlehlá pustina, o které se říká, že se tam nemá chodit, pozorování podivných světelných úkazů, a pak takováhle nevysvětlitelná událost, která do jisté míry odpovídá událostem z Ostrova…  Škoda, že je to na druhém konci světa. Rád bych si tam provedl pár experimentů.“

Ostatní se na něj zadívali s nechápavými až pohoršenými výrazy.

* * *

Pak se znovu ozvala Chris. "No, pokud tě to tak zaujalo, tak mě napadá ještě jedna záležitost, a ta už tak vzdálená není. Stalo se to tady v Kalifornii. Někdy se o tom mluví jako o Djatlovově výpravě po americku, i když podle mě ten příměr dost kulhá. Jako jako malá holka jsem o tom slýchala hotový legendy. Hrozně mě to děsilo a zároveň fascinovalo. Říká vám něco záhada pětice z okresu Yuba?“

Ne. Sawyer sice pocházel z jihu, ale nebyl z Kalifornie. Ani Frankovi to nic neříkalo. A Desmond s Danielem byli coby Britové úplně mimo.

„Tohle se stalo někdy v sedmdesátejch letech,“ vyprávěla Chris. „Pět kamarádů, sportovci z města Yuba, všechno hoši mezi dvaceti až třiceti rokama, se jednoho únorovýho dne rozhodli, že vyrazí fandit na basketbalovej zápas univerzitního týmu do Chica. Kromě toho, že měli rádi basket, je spojovalo ještě jedno. Byli tak trochu… pomalí. Prostě mentálně trochu opoždění hoši. Ale nic hroznýho. Žili doma u rodičů, přivydělávali si na brigádách, někteří směli i řídit auto. Takže si jednoho odpoledne vyrazili na výlet, podívali se na večerní zápas, nakoupili si sladkosti na cestu domů v nedalekým obchodě a vyjeli… ale už nikdy se nevrátili domů do Yuby. Z nějakýho podivnýho důvodu na cestě odbočili úplně špatným směrem do Sierra Nevady, pak nechali auto stát na horský silničce a pěšky se pustili do lesů. Nikdo nikdy nezjistil, proč to udělali. Silnice nebyla nijak extrémně zasněžená a benzín měli, takže klidně mohli jet dál, ale nejeli. Vylezli z auta a šli ven do noci do divočiny.“

Chris zaujala pohodlnější pozici na židli, upila ze sklenky rumu a pokračovala. „Za několik měsíců našli kosti tří z nich v okolních lesích roztahaný od divoký zvěře, jednoho mrtvýho v opuštěným přívěsu, co sloužil jako útulek pro turisty, a poslední se nenašel nikdy. Ten kluk v přívěsu byl navíc prý v dost děsným stavu. Omrzlej, vyhladovělej na kost, zarostlej jako pračlověk. Podle všeho žil ještě týdny poté, co se vyhlásilo pátrání. A nakonec tam zemřel na vyčerpání, hlad a zimu. V přívěsu přitom byly zásoby jídla, ale on si skoro nic nevzal. Jako kdyby se něčeho bál. Celý to bylo strašně divný. Nikdo nikdy nepochopil, proč se ti kluci vydali do tak zapadlejch končin. Další den měli hrát důležitej zápas v basketu, na kterým jim hrozně záleželo, chtěli se na něj dobře vyspat a nedávalo smysl, že se místo toho jeli potloukat po horách. Jejich rodiny byly přesvědčený, že jek tomu někdo nebo něco přinutilo.“

„Síla, které nemohli vzdorovat,“ utrousil Desmond větu, kterou Chris před chvílí použila při vyprávění o Djatlovově výpravě. Očividně měl dobrou paměť.

* * *

V tu chvíli se ozvalo otevření vchodových dveří. Dorazil Miles.

Chrisiny podivné příběhy byly v tu chvíli uloženy k ledu. Všichni obklopili Milese – všechny a nejvíc Sawyera zajímalo, kde se tolik zdržel. Jenže Miles neměl zrovna chuť vyprávět před celou skupinou o tom, jak nechával vyčistit Chrisino auto od sledovacích zařízení a jak pak dlouho přemítal, jestli hispánská banda stejně nesleduje i Sawyera. Vlepit malý GPS tracker do jednoho z balíčků s penězi (nebo do jeho napodobeniny; mezi desítkami dalších balíčků by se ztratila) by nebylo tak těžké. Ale pak si vzpomněl na slova jednoho z mužů, kteří ho přepadli na dálničním odpočívadle. Kdyby sledovali i Sawyera, nevyslýchali by ho s takovou zuřivostí. Prostě by si pro druhého muže dojeli, když zjistili, že Miles nic nemá.

Nechtěl o tom mluvit; kdykoli si na to vzpomněl, zabrnělo ho v levé ruce. Odebral se do svého pokoje. Sawyer a Desmond se vydali za ním. Sawyera zajímalo, co se během dnešního dne dělo, a Desmond chtěl konečně zjistit, kolik peněz nakonec z výpravy přivezli. Od toho se bude odvíjet další fungování celé skupiny.

Usadili se v Milesově a Sawyerově pokoji. Desmond si nechal zhruba odvyprávět, jak celá akce probíhala (Sawyer si samozřejmě nechal pro sebe podrobnosti ohledně dámské společnosti) a pak se pustili do přepočítávání získaných peněz. Třem mužům to trvalo docela dlouho. Suma odpovídala tomu, na čem se Miles dohodl s šéfem bandy. Měli téměř tři miliony osm set tisíc dolarů.

Pak se Sawyer zadíval na Milese. „Ještě jedna věc tady je. Řekni Desmondovi to, cos mi řekl cestou na jih.“

Miles se zatvářil otráveně. Desmond přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „O co jde?“

„Ještě před odjezdem jsem si trochu prověřil Chris.“

„Trochu,“ odfrkl Sawyer. „Prohrabal jí věci.“

„Splnilo to účel,“ prohlásil pragmaticky Miles. „Podle mě je u ní všecko v pořádku.“

Sawyer se zašklebil. „Ještě, aby ne. Podle toho, co jsem viděl dneska odpoledne, jsi došel ke stejnýmu závěru i ty, Scotty, ne? Přijals Scullyovou do vyšetřovacího týmu Ostrov, že jo?“  

* * *

Pátrací skupina osaměla v obýváku. Chris seděla u stolu nad svou mapou a tvářila se neurčitě. „No, myslím, že tam minimálně ty dva incidenty z Ruska a Kalifornie tam můžeš zaznamenat,“ řekl Frank. Dívka do mapy vlepila další dva lístky se základními fakty.

„Něco vám teď řeknu,“ ozval se Daniel. „Berte to jako předběžnou informaci, nechtěl bych z toho dělat nějaké zásadní závěry. Ale… ty případy, o kterých jsi mluvila, Chris, spolu s těmi leteckými zmizeními, která jste vytipovali už z dřívějška, nám vytváří určité oblasti. Všimli jste si toho?“

„Bermudskej trojúhelník,“ přikývl Frank. „Ať se nám to líbí nebo ne, ty divný věci se tam dějou.“

„A Kalifornie,“ řekla Chris. „Váš příchod do altadenskýho kostela, Hicksovy anomálie, zmizení a smrt těch kluků z Yuby v Sierra Nevadě.“

„A možná i další místa, o kterých toho jen nevíme dost. Nechme si v hledáčku země bývalého Sovětského svazu a samozřejmě i oblast Tichého oceánu,“ doplnil Daniel.

„Takže vlastně celej svět,“ podotkl Frank.

„To není celý svět,“ odtušil Daniel. „To zdaleka není celý svět.“

Chris přemýšela. Mlčky zírala přes obývací pokoj do své knihovny, směrem k uzavřeným skříním, jako by ji něco osvítilo.

„Kriste pane,“ řekla pak pomalu a vrhla se k jedné ze skříní.

„Co je?“ zpozorněl Daniel.

„Jsem pitomá. Podivný události, zmizení, Kalifornie! Já jsem tak pitomá! Tady někde to musí bejt!“ Vytahovala ze skříně jeden šanon s pracovními poznámkami za druhým. „Hlavně, že jsme začali od leteckejch zmizení. Pod svícnem bývá největší tma….“

„Co je, Chris? Co to hledáš?“ Frank se k ní přesunul a sledoval štosy vytištěných informací a ručně psaných poznámek.

„Já jsem úplně pitomá,“ vrčela dívka a naštvaně vrtěla hlavou. Frank si uvědomil, že začíná zmatkovat. „Klid, Chris,“ řekl a sebral jí šanon, v němž zuřivě listovala. „Co to hledáš? Co tě napadlo?“

Podívala se na něj. „Fossett. Letecká zmizení. Kalifornie. Pane bože, já o tom před pár měsíci psala! Ale když se stalo to s Ajirou, úplně jsem vytěsnila všecko ostatní…“ O důvod víc, proč bylo dobře, že jsem skončila s prací, doplnila si sama pro sebe, ale to už nahlas neřekla. Ajira a Oceanic jí přemazaly velkou část toho, čeho dosud dosáhla a co zjistila. Její profesionalita byla pryč.

„Cože?“

Dívka vytáhla ze skříně další šanon a nalistovala patřičnou stránku. Konečně. „Steve Fossett,“ vydechla.

Frank se zarazil. „Máš pravdu. Před několika měsíci se nevrátil z rutinního letu.“

„Zapadá to do našeho pátrání, ne? Sedí to naprosto dokonale. Podezřelá lokalita a zmizení letadla beze stopy, a přitom to byl tak zkušenej letec, že si zkušenějšího umíš jen těžko představit.“

Frank přikývl. „Fossett byl cvok v tom nejlepším slova smyslu. Ten chlap držel několik světovejch rekordů v šílenejch pokusech o lety, přelety, oblety, plavby, přeplavby a co já vím co ještě.“

„Právě. Začátkem letošního září si šel zalítat nad Nevadskou pouští, směrem k Sierra Nevadě, a už se nevrátil. Nic nenašli, neozval se, prostě nic. Zmizel.“

* * *

Chris se vzpamatovala, naskládala do skříně vyházené šanony a odnesla si ke stolu jeden, kde měla poznámky k případu Fossett. Aniž by se kohokoli na cokoli ptala, vyrobila další štítek do mapy. Daniel se sklonil nad mapou.

„Víte, co je zajímavé? Vytváří se nám tu rámec nejen v rozměru prostorovém, ale i časovém. Naprostá většina těch událostí se děje během půlroku, od podzimu do jara. Přibližně od září do března. Kromě toho zmizení Amelie Earhart to splňují všechny případy.“

„To může být jen shoda náhod,“ oponoval mu Frank. „V zimě je prostě horší počasí. Lidi, kteří se ztratí, pak umrznou, místo aby další dny bloudili po lesích, než je někdo najde. A samozřejmě to může vysvětlovat i některý letecký události. Horší meteorologický podmínky znamenají horší letový podmínky.“

„Chceš říct, že počasí může zavinit mizení letadel beze stopy, elektromagnetické anomálie a poruchy přístrojů?“ namítl nesouhlasně Daniel.

„Přímo ne,“ řekl Frank. „Ale může to zavinit, že pilot věci vnímá jako poruchu přístrojů. Když letíš v noci, je zataženo a ty jsi nad mořem nebo nad temným terénem bez měst, nevidíš žádné orientační body ani horizont, snadno se stane, že ztratíš orientaci. Tělo se prostě nechá oblbnout a začne ti tvrdit, že například stoupáš, i když ty letíš pořád rovně. V tu chvíli se snadno stane, že uvěříš svýmu vnímání namísto přístrojů, které ti ale říkají pravdu, odepíšeš je jako porouchanou techniku… a spolehneš se na svý zmatený smysly. A abys srovnal to fiktivní stoupání, převedeš letadlo do klesání… a spokojeně a nepozorovaně klesáš, dokud v tý tmě a v plný rychlosti nenarazíš do terénu nebo do vody. Nevyšleš žádnej tísňovej signál, protože máš do posledního okamžiku pocit, že je všecko v nejlepším pořádku. Pěkný, ne?“

„Iluze stoupání,“ pochopila Chris. „Tak jo, některý věci by to mohlo vysvětlit, ale všechny těžko. Fossett odstartoval ráno za dobrý viditelnosti. A co se týče jinejch případů… že by se to stalo celé vojenské letce najednou?“ připomněla let 19.

„To asi ne,“ připustil Frank. „Ale musíme na to myslet. Nebylo by dobrý zamotat si mezi opravdu divný události hromadu těch, který se dají vysvětlit.“

* * *

Desmond, Miles a Sawyer se vrátili do obývacího pokoje.

„Takže,“ začal Desmond první poradu v novém složení. Seznámil Franka, Daniela a Chris s fakty, vyplývajícími z výpravy na jih. Měli peníze. Hodně peněz. A ti, kteří to potřebovali, měli na dosah novou identitu. Zároveň se jim začala rýsovat určitá představa o místech a jevech, které je mohly zajímat.

„Nejdřív vyřešíme tohle,“ řekl a vyndal z papírové tašky několik balíčků bankovek. Podal každému dva, jen k Chris putovaly čtyři.

„To nemyslíš vážně,“ zatvářila se dívka užasle.

„Naprosto,“ odpověděl Desmond. „Slíbili jsme ti, že ti vrátíme, cos nám půjčila. Bydlíme u tebe. A měli jsme čtyři dny půjčený tvoje auto.“

„Jo, auto přišlo o rezervu,“ poznamenal Sawyer. „To máš dalších pár stovek navíc.“

„Ale to je moc,“ protestovala dívka. „To přece…“

„Nech toho, Chris,“ ukončil její protesty Desmond. „Vezmi si to a hotovo.“

Chris se na peníze zadívala. Napadlo ji, že nechce ani myslet na to, kolik peněz mají, když tady Desmond rozděloval balíky stodolarovek jako drobné. A už vůbec nechtěla přemýšlet o tom, odkud ty peníze jsou.

* * *

„Myslím, že konečně můžeme začít. Nějakou dobu ještě strávíme tady v L.A., dokud nedostaneme nový doklady. Pořídíme si vybavení a budeme pokračovat v tom, co jsme začali. Vy,“ přejel Desmond pohledem svého bratra, Franka a Chris, „vy budete dál hledat divný místa a události. To, co jste zatím dali dohromady, vypadá zajímavě.“

„Vy dva,“ podíval se na Sawyera s Milesem, „po tom, co jste mi vykládali o tom vašem výletě na jih, bych řekl, že by nebylo špatný, kdybyste jste si zaplatili pár hodin s dobrým instruktorem na střelnici. Jasně, že to umíte, ale…“

„Jo, vidíš. Potřebuju novou pistoli,“ připomněl Miles.

„Dám ti svou,“ využil okamžitě situace Daniel. Představa, že se konečně zbaví zbraně, která mu dělala jen starosti, mladého vědce očividně nadchla.

Desmond přikývl. „Já se pokusím sehnat si nějakej kurs první pomoci u Červenýho kříže nebo něčeho podobnýho. Kdysi jsem zkoušel studovat medicínu, takže budu mít na co navázat. Až se vydáme pryč z civilizace, může se to hodit.“

Pryč z civilizace. Všichni věděli, co to znamená. Pětice s vědomím, že se vrátí, z Ostrova odcházela. Ale představa návratu poté, co si zvykli na pohodlí normálního světa, teď nikoho z nich nadšením neplnila.

„Máš představu, kdy se tam vrátíme?“ zeptal se Frank.

„Nevím. Možná několik měsíců. Máme před sebou ještě hodně práce. Nesmíme to uspěchat.“

Sawyer se zatvářil zhnuseně. Ani nemusel nic říkat a Desmond zareagoval. „Víme o tom, že se vrátíme, už od začátku. Myslíš, že já se tam vracet chci? Nikdy jsem netoužil po ničem jiným, než odtamtud vypadnout. Ale všichni víme, že to jinak nejde.“

„Aspoň máš důvod, proč se tam vracet,“ utrousil Sawyer.

„U tebe by se taky jeden důvod možná našel. Má pihy a…“ řekl Miles.

„Už ani slovo, Enosi,“ varoval ho Sawyer.

„Tak dost,“ zakončil debatu Desmond. „Je pozdě a všichni toho máme tak akorát. Co jsme vyřešit měli, to jsme vyřešili. Zbytek nechme na jindy.“

Skupina se začala rozcházet. Ale ještě, než se rozešli do svých pokojů, ozval se ještě Daniel. „Můžu mít jeden návrh?“

„Povídej, brácho,“ vybídl ho Desmond.

„Potřebuju se podívat na pár míst v Sierra Nevadě. Co nejdřív.“

„Teď v zimě? Víš, jak to tam teď vypadá?“

„Vím. Právě proto tam chci vyrazit.“

„Nemůžeš do hor vyrazit sám,“ namítla Chris.

„Nechci jet sám. Měli bychom vyrazit všichni. Budu potřebovat vaši pomoc, podobně jako v tom kostele. Pokud se ukáže, že v těch místech něco je… Když to místo máme na dosah, musíme to udělat. Musím si ověřit, jestli jdeme po správné stopě.“

-------------------------------------------------------------

* Městečko Twin Peaks, 1990, epizoda Rest in Pain.

812 - Otázka identity

Desmond se vzbudil uprostřed noci. Spal výjimečně dobře a tvrdě, takže zprvu nechápal, co ho probudilo, a nechápal, proč je v pokoji tak podivné tlumené světlo. Když se konečně probral, pochopil. Na opačné straně pokoje se svítilo. Daniel ležel oblečený na posteli a četl si.

„Dane, co to zatraceně vyvádíš,“ zavrčel Desmond ospale

Daniel zvedl hlavu od černého a bílého zápisníku. „Promiň, Desmonde, to jsem nechtěl.“ Už už se zase zabral do čtení, ale Desmond se na své posteli posadil. „A dost, brácho. Koukej mi říct, co se děje. Poslední dva dny se chováš jako cvok. Místo pokusů se díváš na televizi, chodíš na noční procházky s holkou a teď si svítíš uprostřed noci v pokoji a čteš si jako malej kluk? To to nemůže počkat do rána?“

Daniel se tvářil provinile. „Vlastně… nemůže. Já… Nechtěl jsem, aby…“

Desmond se na něj zadíval. Jeho bratr měl pod očima kruhy z nevyspání a vypadalo to, že celou noc o něčem přemýšlel. To obvykle nedělal. Něco nebylo v pořádku. 

„Co se děje, Dane?“

„Já mám problém,“ přiznal Daniel. „Velký problém.“

Desmond byl najednou úplně probuzený. „Co se stalo? Myslíš, že je něco špatně s…“ S Ostrovem a Charliem, chtěl vyhrknout, ale udržel se.

„Ne, tak to nemyslím. Nemusí to být vysloveně špatně. Ale…  narazil jsem na něco, čemu absolutně nerozumím. Nedokážu si to nijak vysvětlit, a když si to nedokážu vysvětlit, nemůžu s tím pracovat. Ale jsou to věci, se kterými pracovat musím. Já…“

Daniel vypadal zoufale. Desmond ho začínal trochu chápat. Pro špičkového vědce muselo být frustrující narazit na něco, co nedokázal zpracovat.

Jeho bratr beznadějně rozhodil rukama nad věcmi, které měl rozložené na polštáři. „Jde o tyhle zápisníky,“ přiznal.

Desmond k němu přešel a podíval se na dva sešity. Letmo si prohlédl i jejich desky. „Dharma, to mě nepřekvapuje,“ přikývl samozřejmě. „Ten druhý mi nic neříká. I když…“

„S tím druhým právě mám problém,“ pokračoval nešťastně Daniel. „Ty zápisky jsem očividně psal já. Je to moje písmo a jsou to moje poznámky k mým výzkumům. Je tam věnování od matky, samotný zápisník musel být dárek od ní. Ale… já to nepsal, Desmonde. Nikdy jsem takový sešit neměl. Nerozumím tomu.“

Desmond se vrátil zpátky na svou postel a opřel se o stěnu. „Dane… víš, odkud jsi sem prošel. Ty paralelní světy přece spočívají v tom, že jsou si podobný a že se v nich vyskytujou podobný věci a podobní lidi, je to tak?“

„Ano,“ souhlasil bratr. „Chápu, kam tím míříš. V téhle realitě existuje alternativní Daniel Faraday.“

Desmond souhlasně přikývl a navázal. „A ten psal tenhle deník. Problém vyřešen. Ty zápisky vytvořilo tvoje paralelní já.“

„To ano. Ale ten největší problém je v něčem jiném. Ty zápisky jsou nesmírně fundované. To moje paralelní já, jak říkáš, muselo být v některých otázkách výzkumu mnohem dál než já. A já… nechápu, proč to matka dala mně. Proč to prostě nedala tomu… zdejšímu Danielovi? A vůbec, proč to měla u sebe?“

Danielovi se v rozevřených očích značilo nejen nepochopení, ale i něco dalšího.

„Proč to dala mně? Proč ne tomu druhému?“

„Podle toho, co naznačila na Ostrově, jste spolu v téhle realitě možná moc dobře nevycházeli,“ navrhl Desmond.

„Moje matka je pragmatička,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Kdyby šlo jen o špatné vztahy, dokázala by se překonat, omluvit se a nějak to vyřešit. Ale ona mě nechala přivést z jiné reality, to je naprosto bezprecedentní zásah. Proč to udělala? Něco se muselo stát, Desmonde. Nelíbí se mi to.“

„Když mě tvoje matka v paralelním světě poslala naskz světy,“ ušklibl se Desmond (poslat naskrz světy byl pěkný eufemismus pro chladnokrevnou vraždu), zdůrazňovala, že tě musím přivést s sebou. Povídala cosi o ohrožení celého světa kvůli Ostrovu a mému synovi, a že se to musí napravit, a že mi s tím můžeš pomoct jenom ty jako fyzik. Ale proč mi nemohlo pomoct tvoje já z tohohle světa, to neřekla.“

Daniel chvíli listoval stránkami. „Nechávám úplně stranou, že některé poznámky jsou datované do 70. let. To může být nějaký hloupý vtip. Ale celé je to divné. Ty poznámky jsou sice nesmírně hodnotné, ale… divné,“ zopakoval a dál zuřivě listoval v černém zápisníku.

„Některé úseky jsou nabité zjištěními a informacemi, dál jsou prázdné strany, nicneříkající kresby, pak zase hodnotné poznámky z experimentů. Je to strašně nevyvážené. S tím člověkem, který to psal, se něco dělo. Já… Hrozně nerad to přiznávám, ale dost mě to zneklidňuje, Desmonde. Musím zjistit, co se stalo. Pokud ty výzkumy dovedly moje paralelní já někam, kam se dostat nemělo… co když podobnou chybu udělám i teď?“

Desmond se na bratra zadíval. „Ty se toho bojíš, Dane,“ pochopil. „To proto se teď vyhýbáš zkoumání toho, co souvisí bezprostředně s Ostrovem? Proto hledáš další místa a další podobný úkazy. Proto hledáš souvislosti ve fantastickejch příbězích. Hledáš všude jinde, než bezprostředně kolem Ostrova.“

Daniel chvíli mlčel. Bratrova slova nechtěl potvrdit, ale vyvrátit je nemohl. Byla to pravda. Pak promluvil znovu, váhavě. „Je tam i zmínka o tobě.“

„Jo, to je možný,“ souhlasil Desmond. „Před třema rokama jsi byl… to tvoje druhý já bylo na Ostrově. Potkali jsme se tam.“

Bratr na něj vytřeštil oči. Pak se jeho výraz začal měnit, jak mu docházel smysl Desmondových slov. Z naprostého šoku přes úžas… až po opatrnou naději, smísenou se stínem obav. Pak ze sebe začal chrlit slova.

„Řekni mi o tom něco. Tedy o… o něm. O mně. O tom paralelním já. Zatraceně, brácho, já se o sobě musím něco dozvědět. Dokud nevím, jakou v tom hraju roli, nemůžu se pustit do pořádného výzkumu. Potřebuju… musím se dozvědět víc.“

„Byls tam, přijel jsi v té vědecké výpravě. Dělals nějaký experimenty a pak jsi mě poslal na Oxford. Pak jsem odjel a víc už nevím. Když jsem se vrátil, už jsi tam nebyl, nebo si na to nevzpomínám.“ Desmond zatřásl hlavou. „Brácho, moc si z toho nepamatuju. Vzpomínky z dob před tím, než jsme se vrátili z toho místa, z toho tunelu mezi realitama, se mi pletou jedna přes druhou. Znáš to, ne? Jako když se snažíš rozpomenout na divnej sen. Chytíš se jednoho motivu a všecko ostatní se ti ztratí. Jakmile se začneš soustředit na jednu věc, ostatní se rozplynou. Taky tomu nerozumím.“

„Tohle se vysvětlit dá,“ mávl rukou Daniel. „Lidská mysl není připravena na průchody realitami a na prolínání několika myslí, i když u téměř totožné osobnosti. I když se vyhneš skutečně vážným problémům díky existenci konstanty, tak to způsobuje to dezorientaci a určitý stupeň amnézie. U tebe to ještě není tak zlé, řekl bych. Nevzpomínáš si sice na podrobnosti, ale hrubé vzpomínky ti zůstaly.“

„Hodně hrubý,“ ušklíbl se Desmond.

„Aspoň něco. Já… Nemám tušení, co se v souvislosti s mými výzkumy dělo před tím, než jsem se tady ocitl. Mám sice výpočty a poznámky… ale v tom zápisníku není všechno. Mám pocit, že v tom jsem zapletený víc, než je zdrávo.“

Daniel sklapl zneklidňující zápisník, zastrčil ho do kufru a natáhl se na postel s beznadějným výrazem. Zhasl lampu.

Po chvíli se ještě ozval Desmond. „Zeptej se Sawyera a Milese, až se vrátí. Museli tehdy zůstat na Ostrově s tím tvým… druhým já. Mohli by něco vědět.“

Daniel zíral do tmy. „Snad. Zatím… dobrou noc, brácho. A promiň, že jsem tě probudil.“

* * *

Miles se během odpoledne po provedení obchodu vrátil do centra San Diega a udělal, jak ho Sawyer instruoval. Našel Chrisino auto, posbíral v motelu jejich věci, oba odhlásil a pak si v baru vzal Bessiino telefonní číslo. „Myslím, že se ti ozve,“ řekl jí.

Dal vědět Sawyerovi, jak se dohodli, a vyrazil na sever. Zastavil se v motelu u dálnice asi padesát kilometrů od San Diega, a zaplatil si pokoj na jednu noc. Navečer mu znovu volal Sawyer. „Zítra ráno se sejdeme, Enosi. Musíme ještě něco vyřešit. Můžeš bejt v deset dopoledne v Oceanside u vlakovýho nádraží?“

„Můžu,“ souhlasil Miles.

„Auto necháš tam, kde je teď, v žádným případě s ním nejezdi. Kdyžtak si vezmi taxík. Prachy nejsou problém.“

Miles se uchechtl. Ještě, aby byly.

Sawyer, který se i s penězi ztratil v centru San Diega, zavolal Bess. Nemusel ji moc dlouho přesvědčovat, aby za ním na noc přijela. Ráno se rozloučili, Bess se vrátila do svého motelu a Sawyer se vydal na vlakové nádraží. Před desátou byl v Oceanside.

Miles dorazil krátce po desáté. Nevěřil svým očím, když viděl Sawyera s obrovským batohem na zádech. „To mi chceš říct, že to máš…“ Sawyer se spokojeně ušklíbl. „Zatím jsem s tím neměl problém.“

Oba parťáci vyrazili na pozdní snídani. Zatímco seděli na zahrádce restaurace, která měla otevřeno hned od rána, hodnotili průběh akce. Zatím šlo všecko skvěle. Sawyer byl přesvědčen, že se mu povedlo zmizet beze stopy. Ani Miles zatím neměl žádné podezření, že by jej někdo sledoval.

Zbývalo jim vyřešit poslední úkol, než oba zamíří zpět do Los Angeles. Falešné doklady.

„Bess mi dala pár užitečných kontaktů,“ prohlásil spokojeně Sawyer. „Je to skvělá holka.“

„Perfektní,“ odtušil Miles. „Předpokládám, že už jsi s těma chlapama domluvenej?“

Sawyer se podíval na hodinky. „Za pět minut tady,“ zazubil se.

„Tak jo,“ nadzvedl obočí Miles.

O chvíli později už si k jejich stolu přisedl zavalitý muž kolem padesátky. „Tak vy prý, chlapci, potřebujete něco novýho,“ začal. „Kolik toho bude? A co přesně?“

„Běžný věci,“ odvětil Sawyer. „Potřebujeme jezdit, cestovat, bydlet a tak podobně. Jsme tři.“

„Napiš mi jména a věk,“ prohlásil muž. „Jen křestní. Příjmení budou… podle toho, co bude.“

„Já jsem Mike,“ řekl Miles.

Sawyer zavrčel. „Běž s tím někam, Enosi. Jednoho Mikea jsem už znával. Nedopadlo to s ním moc dobře.“

„To je mi jedno,“ pokrčil rameny Miles. „Jsem Mike, je to dobrý jméno. A ty, mezi náma, bys byl perfektní Tom.“

Sawyer na něj vrhl jeden ze svých nejzuřivějších pohledů. „Cokoli, ale Tom ne. Jen to jméno slyším, mám chuť někoho zabít.“

„Ale sedělo by to. U takovýho jména se nikdo nebude divit, jak ti ostatní říkají.“

Chlapík se na ně díval pobaveně. „Jerry?“

Miles se zasmál a Sawyer se musel hodně ovládat, aby nevyjel. Chvíli uvažoval, pak na papír napsal tři jména. Předal je kontaktu z mokré čtvrti spolu s obálkou s dohodnutým obnosem peněz. „Fotky pošleme na adresu, kterou mně dáš. Stejně vám bude několik dní trvat, než seženete materiál. Až to bude hotový, přijedeme si pro to.“

* * *

Chlapík se za chvíli vytratil. Parťáci ještě chvíli posedávali ve stínu stromů. „Takže jedeme domů, jo?“

„Jo,“ kývl Sawyer. „Měl by ses postarat o Lištiččino auto. Pokud má někde štěnici, je potřeba ho nechat odblešit.“

Miles souhlasil. „Jo, zařídím to. Dej mi ještě pár babek.“

Sawyer mu pod stolem podal jeden balíček.

„Fajn. Takže já jedu zpátky, beru auto, cestou ho nechám vyčistit… a večer se uvidíme v LA, jo?“

„Přesně tak, Enosi. Hodní hoši vyřídili, co vyřídit měli, a jedou domů.“

Sawyer dopil pivo, Miles svoji colu a pak si zavolal taxík. Rozloučili se s vědomím, že se za pár hodin uvidí znova.

Miles se nechal vyhodit na parkovišti u motelu, kde přespával, a pak v Chrisině autě vyrazil na sever. Cesta byla klidná. Až do chvíle, než ho na dálnici dojela tři černá auta. Pokusil se zrychlit, ale bylo to marné. Chrisina tmavomodrá fiesta nebyla na takové manévry stavěná. Jedno auto ho předjelo a přinutilo zpomalit, další se drželo těsně za ním. Donutili ho vjet na odpočívadlo u dálnice.

Z aut vystoupili čtyři hispánští muži. „Vystup,“ vyzval jeden Milese.

Nediskutoval. Chlapík ho prošacoval, ale nic nenašel.  Pistoli mu sebrali už včera a druhou měl stále ve skrýši na podvozku. Teď za to byl rád.

Dvojice mužů se vrhla ke kufru na zadní sedačce auta. Okamžitě však zjistili, že je prázdný. Začali prohledávat i zbytek vozidla. Nikde nic.

„Kde to je?“ zařval jejich šéf na Milese.

„Nevím,“ odtušil.

„Kde to je? Kde máš toho svýho zkurvenýho kámoše?“

Hispánec mu zkroutil ruku za zády a přitiskl ho k autu. Miles zasyčel bolestí. „Ten hajzl vzal čáru,“ zasykl. „Nechal mě vyřídit celej obchod, nechal mě riskovat krk a pak to sebral a zdrhl. Od včerejška o něm nevím. Nevím, kde je.“ Byla to naprostá pravda. Sawyer skutečně sebral peníze, vydal se pryč po vlastní ose a Miles nevěděl, kde se právě nachází.

„Nelži, ty šikmookej parchante,“ zařval Hispánec a ještě trochu mu zkroutil ruku za zády. „Kde to je?“

„Nevím,“ zvýšil hlas i Miles. „Jestli toho hajzla najdete, tak mu dejte i za mě. Je to podvodnická svině. Jestli ho ještě někdy uvidím, tak…“ Měl pocit, že mu levá ruka v příští sekundě exploduje. Pak tlak povolil. Hispánec ho popadl za rameno a mrštil jím do Chrisina auta. „Vypadni odsud, ty malej zmetku. Jestli vás tady ještě někdy uvidíme, tak to nedopadne dobře.“

U tří tmavých aut bouchly dveře, zakvílely gumy a vozidla zmizela z parkoviště. Miles se opřel o sedadlo, protáhl si levačku a chvíli si ji masíroval. Chybělo málo a muž by mu ji zlomil.

Opatrně vyjel z parkoviště. Byl si skoro jistý, že pro dnešek už bude mít klid. Bylo mu sice jasné, že auto stále sledují, ale nemyslel si, že by dnes ještě něco zkoušeli. Uvěřili mu, že on peníze nemá.

* * *

Miles za pár hodin dojel do Los Angeles. Vytáhl mobil, vytočil číslo na Franka a poprosil ho, aby na Chrisině počítači vyhledal pár kontaktů. Teď už to jinak nešlo. O několik minut později měl v mobilu několik telefonních čísel na soukromé detektivy a bezpečnostní agentury v LA a blízkém okolí.

Na druhé zavolání se mu povedlo s majitelem agentury dohodnout. „Přijeďte klidně hned,“ prohlásil klidně sebevědomý muž na Milesův opatrný úvod, že má podezření, že ho někdo sleduje, a že by s tím potřeboval něco udělat. „Vyřešíme to na místě.“

Vydal se na udanou adresu. Bylo to v obytné čtvrti na jižním předměstí. Když zajel na příjezdovou cestu, z domovních dveří vyšel čtyřicátník v havajské košili. „Vy jste před chvílí volal, že? Pojďte, zajeďte s tím do garáže. Mám tam místo.“

Miles rovnou vjel na určené místo. Až pak se s mužem představili a potřásli si rukama.

„Tak o co jde, pane…?“ zadíval se na něj zkoumavě majitel bezpečnostní agentury.

„Říkejte mi Mike. Celý jméno bych si s dovolením nechal pro sebe, jestli vám to nebude vadit. Zaplatím hned a hotově.“

Muž přikývl. „Dobře, chápu. Tak o co jde, Mikeu?“

„Myslím, že tohle auto někdo sleduje. Víte… to auto není moje, půjčila mi ho přítelkyně. Milenka, abych byl přesný. Myslím, že její manžel něco tuší a dal jí tam sledovací zařízení.“

„Drží se vás neznámá vozidla?“

Miles přikývl.

„Nebylo by to nic neobvyklého,“ prohlásil detektiv a jal se obcházet Chrisinu fiestu. „Víte co, Mikeu… zajděte si na večeři. O ulici vedle je fakt dobrá mexická restaurace. Já se vám o auto vaší drahé postarám. Vraťte se tak za dvě hodiny.“

MIles souhlasil. „Je tu ještě jedna věc. Dole pod podvozkem najdete… no, poznáte to, až to najdete. Je to moje. To s problémem nesouvisí.“

Detektiv zvedl obočí, ale nic neřekl. Dal se do práce. Miles vyrazil na večeři.

O dvě hodiny později ho detektiv čekal. Na stole v garáži ležela dvě malá zařízení. „Bylo to jednoduché, jak jsem předpokládal,“ prohlásil samolibě. „Dva GPS trackery. Jeden magnetický na podvozku, druhý… Schválně, zkuste hádat.“

Miles se rozhlédl po garáži. Všiml si, že velký kovový kufr, v němž byly peníze, už neleží na zadní sedačce auta. „Ten kufr!“

„Přesně tak,“ přikývl muž. „Nebyl váš, že ne?“

„Ne.“

„Pojistili si to na dvou frontách. Někdy se stane, že sledovaný odhalí jedno zařízení, zejména když má určité podezření. Jedno zlikvidujete, ale druhé dost často unikne pozornosti.“

Miles mu poděkoval a zaplatil. Rázem byl o několik stovek dolarů lehčí, ale nedalo se nic dělat.

„A ještě jedna věc, Mikeu. Tu zbraň byste takhle neměl nechávat. Není to úplně standardní kousek a asi nechcete, aby se o ni někdo začal zajímat.“

* * *

V Chrisině příbytku byl toho rána dlouho klid. Všichni měli co vyspávat, protože všem se svým způsobem ulevilo. Frank prozradil tajemství o odletu z Ostrova, které ho hlodalo už několik týdnů, Chris se svěřila se svými poznatky o vizi černého kouře z lovecraftovského příběhu a Daniel měl v hlavě záhadu svého zápisníku. Ráno se nejdříve vzbudil Desmond. Venku už bylo dávno světlo. Rozhlédl se po pokoji. Jeho bratr tiše spal na posteli, oblečený. Ruka mu visela dolů do kufru, v němž měl uložené své znepokojující zápisky.

Desmond se na něj zamyšleně díval. Noční rozmluva mu nepřidala na klidu. Pokud jeho bratr objevil možná rizika, vyplývající z navázání na dřívější výzkumy o Ostrově, mohlo to jejich misi značně zkomplikovat. Mohlo to zkomplikovat jak záchranu celého Ostrova, tak jeho syna. Jenže Desmond zároveň věděl, že jinou možnost, než se spolehnout na Danielovy interpretace a hypotézy, aťsi třeba zněly sebevíc absurdně, nemají. Nikdo z nich ostatních na to neměl schopnosti.

Sawyer patrně měl spoustu vzpomínek, ale zdálo se, že hrabat se v nich je to poslední, co by chtěl dělat. Miles toho věděl méně a měl i své zvláštní komunikační dovednosti, jak tomu Desmond soukromě říkal, ale ty byly použitelné na Ostrově, tady ne. Frank byl podivnými ostrovními záležitostmi skoro nedotčený, na Ostrově strávil nejkratší dobu a byl tam jako technik, ne jako vědec.

A pak tu byl on sám.

Desmond stále neměl jasno v tom, co se s ním v posledních týdnech stalo. Rozuměl tomu z faktického hlediska, pokud tedy přijal to absurdní vysvětlení. Eloise Hawkingová z paralelního světa jej poslala napříč světy a jeho vědomí prošlo až sem. Tady se vrátilo do bezvědomého těla a všecko mělo být v pořádku. Jenže to tak docela nebyla pravda.

* * *

Desmond měl nesmírný zmatek ve vzpomínkách. Rámcově si pamatoval na většinu věcí, které v této realitě zažil. Jeho dosavadní život, dětství, mládí, pokus o studium na vysoké škole, vztah s Ruth, krátké období v klášteře, vztah s Penny, pak ten zoufalý rozchod a snaha dokázat něco jejímu otci armádní kariérou a účastí na závodě plachetnic. Pak ty šílené roky na Ostrově. Shledání s Pen, narození Charlieho a tři roky šťastného života. Dokud se Ostrov znovu neozval.

Jenže to všecko bylo jaksi zahalené mlhou. Byly to útržky, které se vznášely v určitém období paměti, ale nesouvisely s ostatními. A když se je pokusil zachytit a blíže je prozkoumat, rozletěly se a nemohl s nimi dělat už vůbec nic.

Od chvíle, kdy jej postřelil Ben a unesl Widmore, si nepamatoval skoro na nic. Byl pod léky a potom pod vlivem ostrovního záření. Do podivně prázdného období několika týdnů se mu však pletly vzpomínky Desmonda z paralelního světa, který se vrátil s Danielem. Měl v sobě cosi z jeho cílevědomosti, organizačních schopností a schopností vést ostatní. Ale konkrétní vzpomínky byly také zamlžené a snad ještě zmatenější, než vzpomínky zdejšího Desmonda. Občas si vybavoval pocity úspěšného muže, orientovaného na kariéru, pravou ruku šéfa velké nadnárodní korporace, kterému se najednou začaly do pragmatické a cílevědomé mysli vkrádat různé střípky pochybností a podivných myšlenek. I tenhle muž cítil zmatek. A nakonec se setkal s lidmi, které už kdysi znával a kteří mu byli nesmírně blízci. A pak ta absurdní rozmluva za kostelem… a konec.

A teď se zmatené vzpomínky dvou myslí spojily a vytvořily neuvěřitelný chaos. Všecko završil šok poté, co se Desmond dozvěděl o Pennyině smrti a Charlieho zmizení, a následná Richardova intervence. Některé vzpomínky a pocity se tím ještě oslabily a zmatek byl dokonalý.

Jediné, co teď Desmond věděl s jistotou, bylo to, že musí důvěřovat těm čtyřem, kteří přišli s ním, a nejvíc svému bratrovi.  Daniel byl z celé skupiny nejinteligentnější a nejlépe informovaný. Pokud došel k závěru, že se musí vydat určitým směrem a ne jiným, nemuselo být rozumné jej zrazovat. Na totéž ho koneckonců už včera upozorňoval i Frank: Dan je vědec a snad ví, čemu se má věnovat. Všecko se dovršilo v noční rozmluvě, kdy bratr nepřímo naznačil, že pokud by se vydal nesprávným směrem, mohlo by to ohrozit celou jejich výpravu.

* * *

„Jak dlouho už na mě takhle zíráš, Desmonde?“ vytrhl ho z myšlenek Danielův hlas.

Desmond zatřásl hlavou. „Nezírám na tebe, brácho. Jen jsem se zamyslel.“

„Samozřejmě. Nad tím, jak šílený je tvůj bratr,“ zívl Daniel. „Ale po tom, co jsem ti navykládal v noci, se ani nedivím. Muselo to být trochu zneklidňující.“

„No, nebudu říkat, že ne. Kdokoli jinej by se po takovým úletu mohl vymlouvat, že to předtím přehnal s pitím. Dávalo by to smysl. Ale u tebe to fungovat nebude.“

„Věř mi, Desmonde, že bych byl rád, kdybych to mohl říct,“ tvářil se ponuře Daniel. Zvedl se a vyšel z pokoje. Když se po chvíli vrátil, z mokrých vlasů mu stékala voda.

„Vlastně jsem s tebou chtěl něco probrat,“ oslovil znovu Desmonda.

„Pokud to nebude na dlouho, tak povídej. Jinak bych si zašel udělat snídani.“

„Není toho moc,“ řekl Daniel. „Chtěl jsem… Desmonde, chtěl jsem s tebou mluvit o Chris.“

Desmond tázavě nadzdvihl obočí.

„V noci jsi správně zmínil, že se v tuto chvíli dávám jiným směrem výzkumů, než které probíhaly dosud. Za prvé nemůžu zkoumat fyzikální jevy, když nevím, kde všude je mám hledat, a za druhé… ty zápisky ve mně budí určité obavy. Nechci na to navazovat, když nevím, s čím vším to může souviset. Takže se teď opravdu musím na věci dívat ze širší perspektivy.“

Desmond přikývl. „Tos už říkal a já tomu asi celkem rozumím. A jak s tím souvisí Chris?“

„Je naprosto skvělá, Desmonde.“

Desmond se na svého mladšího bratra zadíval a snažil se ovládnout shovívavý úsměv. Ale Daniel se nedal rušit. „Je skvělá. Přesně pochopila, o co mi jde, a strašně moc toho ví. To děvče je databáze podivných událostí, Desmonde. Má postřeh a umí dávat fakta do souvislostí.“

„Přesně, jak jsme doufali.“

Daniel souhlasně pokyvoval. „Ale je tu jeden problém. Narážíme na limity toho, co jí mohu říct o Ostrově. Dokud o tom místě skoro nic neví, protože o tom nesmíme mluvit… tak se nedokáže zorientovat a neví, po čem má jít. Když se dostane ke střípku konkrétní informace, začne okamžitě vytahovat souvislosti. Ale v tuhle chvíli to využíváme minimálně, protože jí nesmím nic říct. Takhle to nejde, brácho.“

„Chceš s ní začít mluvit úplně o všem?“

Daniel přikývl. „Jinou cestu nevidím.“

Desmond chvíli uvažoval. Bratrovy výhrady naprosto chápal a věděl, že současný stav je neudržitelný. Museli se rozhodnout. Buď dívku přibrat naplno, nebo se s ní rozloučit, jakmile se Sawyer a Miles vrátí s penězi.

„Promluvíme si s ní. A teď jdeme, brácho, už mám fakt hlad.“

* * *

V obýváku už seděla Chris s Frankem a živě diskutovali nad Chrisinou mapou z předchozího večera. Desmondovi to vyhovovalo. Připravil si snídani a pak se usadil na pohovce.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, Chris,“ začal.

„Jo, co bys rád?“ přikývla dívka.

„Je tu jedna věc. Jsme u tebe už týden a ty jsi vlastně pořád tady. Nechodíš do práce. Jak jsi na tom?“

Chris zavřela oči. Už to bylo tady.

„Nechci z tebe tahat podrobnosti ohledně toho, jak to máš zařízený,“ upřesnil Desmond. „Ale pokud jsi s náma začala spolupracovat, potřebuju mít představu, jak moc a jak dlouho se naší věci můžeš věnovat.“

Dívka si povzdychla. „No, věc se má tak, že já… můžu s váma dělat naplno a dokud to bude potřeba.“

Všichni tři se na ni udiveně zadívali.

„Dala jsem v práci výpověď.“

„Ale to nemůžeš! To je strašná škoda,“ skočil jí do řeči Frank. „Píšeš dobře. A když to říkám já jako pilot, tak…“

Chris se nedala umlčet. „Nemohla jsem se k tomu teď vrátit. Prostě… to, co se v posledních týdnech stalo, mě sebralo a došlo mi, že potřebuju pauzu. Takže teď jsem bez práce. Tak to je.“

Desmond si pohrával s hrnkem kafe. „Znamená to, že bys do toho s náma chtěla jít?“

Dívka chvíli vážila slova. „Rozhodně. Pokud práce na těch vašich věcech znamená, že můžu zjistit něco i příčinách havárie Ajiry, tak do toho rozhodně jdu. A díky za důvěru, Desmonde. Vím, že to u tebe není samozřejmý.“

Mávl rukou. „Tohle už nechme být. Chris… je tu ale pár věcí, který bys měla vědět. Nejspíš to bude znamenat, že v dohledné době budeme muset odjet z Los Angeles. Nemáš s tím problém?“

„No, mám sice něco našetřeno, ale je otázka, jak moc a jak daleko to bude. Taky jsem si říkala, že bych ráda něco procestovala, ale budu mít trochu omezenej rozpočet.“

„Cestovní výdaje budou na nás,“ odtušil Desmond. „Tím se nezalamuj.“

„V tom případě je to vyřešeno,“ řekla dívka. „Ráda bych byla doma ještě na Vánoce. Chci navštívit sestru a rodiče. Moc spolu sice nevycházíme, ale jedna návštěva ještě nikoho nezabila.“

„Samozřejmě. Tak rychlý to s naším odjezdem nebude.“

Dívka klidně přikývla. „Tak jo.“

Desmond se napil a podíval se na ni. „Chris, a pak je tu ještě jedna věc. Ta nejdůležitější. To, čím se zabýváme, není bezpečný. Nebylo, není a nikdy nebude. Je to tak, Dane, že jo?“

Fyzik neochotně přisvědčil.

„A co je bezpečný?“ odfrkla Chris.

„Může jít i o život. To místo se s nikým nemazlí,“ řekl Desmond tiše. „Jseš si jistá, že do toho chceš jít i za těchhle okolností?“

Chceš podepsat informovanej souhlas? pomyslela si dívka. Ale chápala, proč asi Desmond o této věci mluví, a věděla, že taková reakce by teď působila nepatřičně. A tak jen vážně přikývla.

Všichni čtyři se na sebe dívali.

„Dobře,“ řekl nakonec Desmond. „Jakmile se ti dva vrátí, pustíme se do toho naplno. Zatím pohov.“