718 - Válečná porada

Benův návrat jako první zaznamenal Hurley, samozřejmě. Když přicházejícího spatřil, tvář se mu upřímně rozzářila úlevou a sevřel Bena do medvědího objetí. Poznal, že příchozí není ve své kůži, ale nechtěl na něj hned tlačit. Odvedl Bena k večernímu ohni a nechal ho, aby se posadil a oddechl si. O klidu se však nedalo mluvit – Benův návrat okamžitě přitáhl pozornost ostatních, kteří se okamžitě sešli kolem ohniště. Viseli na Benovi očima, až nakonec ticho prolomil Desmond. „Kdes sakra byl?“

Ben mu věnoval unavený pohled a nic neřekl. To nebyla reakce, která by rozjitřeného Desmonda uklidnila. „Byls na severu, žejo! Byls tam a vrátil ses, tak pročs ho nepřivedl?“

Ben nereagoval. Desmond ztratil poslední zbytky sebeovládání, vyskočil a chtěl se prosmýknout kolem ohniště a vrhnout se na Bena, ale Daniel se Sawyerem ho strhli zpět.

Ben se konečně rozhodl. Otočil se k vedle sedícímu Hurleymu, který to vše pozoroval. „Můžeme si spolu promluvit, Hugo, prosím? Jen my dva?“

Hurley přikývl a zvedl se. Odešli do tmy, až na skaliska nad oceánem, a zůstali stát naprosti sobě. „Povídej, Bene,“ vybídl ho laskavě Hurley.

Ben mlčel.

„Mluv, Bene, prosím,“ vybídl ho Hurley znovu.

Ben dál nic neříkal. Upíral na Hurleyho uštvaný pohled plný strašné potřeby mluvit… ale nic neřekl.

„Nemůžu,“ vypravil ze sebe. „Nemůžu. Ale… vezmi si to.“

„Cože?“ užasl Hurley.

„Vezmi si to. Vezmi si ty informace. Vezmi si je, stejně, jako si je bere on.“

Hurley pochopil. Ben měl na mysli Černého postup, kdy v podobě černého kouře dokázal přečíst myšlenky těch, kteří proti němu stáli. Když z nějakého důvodu nemohl mluvit, považoval to za řešení.

„Bene, to ale nejde. Tohle jsem nikdy nedělal, a nejen já. Jack a dokonce ani Jacob…“

Ben pokrčil rameny. „To, že to nedělali, neznamená, že to nejde. Ty a on jste si nesmírně podobní, Hugo. Čerpáte svoje schopnosti ze stejného zdroje, oba využíváte energii. Můžeš dělat to samé, co on.“

„Já to dělat nechci, Bene,“ odvětil Hurley. „Jsme si podobní, to máš pravdu, a opravdu čerpáme z téhož. Je to jako Síla ve…“

„To mi teď vysvětlovat nemusíš,“ přerušil vysvětlování Ben nevrle. „Ale udělej to! Vykašli se jednou na ty vaše rytířský strážcovský zásady. On se jimi taky neobtěžuje, takže dokud je ty nezahodíš, budeme pořád o krok za ním. Teď není čas na rytířství.“

„Bene, já…“ povzdychl si Hugo. „Nikdy jsem to nedělal a ostatní taky ne, co si vzpomínám. Neumím to. Bude to nepříjemné.“

Ben mávl rukou. „Vydržím to, už jsem to zažil víckrát. Ale už dělej!"

* * *

Hurley si znovu povzdychl a zavřel oči. Přenesl se ze skal, zaměřil svou pozornost na to, co bylo v nitru Ostrova a co jím celým prostupovalo. Více či méně to prostupovalo úplně vším, zemí, skalami, rostlinami, lidmi. Najednou viděl mnohem jasněji, viděl a tušil každý detail všeho, co se nacházelo na jižní polovině ostrova. Bylo to nesmírně těžké, informací bylo nesmírně mnoho. Kdyby tohle zažil normální smrtelník, jeho mozek by se zavařil z přívalu informací. Ale Hurley nebyl smrtelník. Aniž by otevíral oči, začal sbírat pozornost ze všech těch maličkostí… a přesunul ji na Bena. Lidé byli stejní jako všechno kolem, i v nich proudila zdejší energie a prosycovala jejich myšlenky. Jako by z nich zářila – a v té záři teď byly vidět nebo slyšet, nebo co to zatraceně bylo, jako pod rentgenem. Hurley je mohl vnímat. Někde na periferii vnímání slyšel, jak sebou pobočník bolestně trhl a zasykl, když se Hurleyho zkoumavá mysl ponořila do jeho a opatrně se probírala nedávnými vzpomínkami. Ben mu je připravil, vzpomínky na pobyt u Černého byly hned na povrchu Benovy mysli, v plném vědomí. Ale i když se Hurley snažil a soustředil se jen na to, co mu Ben chtěl sdělit, přesto se neubránil tomu, aby zahlédl i myšlenky hlubší. Ty, které teď Ben zatlačil dovnitř, aby mu nepřekážely v důvěrném kontaktu s Hurleym. Ale on je viděl a věděl, že tohle se jen tak neztratí. Pocity nedůvěry, zklamání, selhání a obrovského zranění byly nesmírně silné a Hurleymu bylo jasné, že brzy znovu vyplují na povrch.

Trvalo to déle, než Ben očekával; Hurley to opravdu neuměl. A opravdu to nebylo příjemné. Když skončili, tekl rozechvělému Benovi z čela pot, stékal mu do očí a mísil se se slzami bolesti, které mu během operace bezděčně vyhrkly. Příšerně ho bolela hlava.

Hurley zhluboka vydechl a zamrkal, když se i on vracel do reality. „Bene. Bene, tohle je… přesně to, co jsme potřebovali vědět. Ale když vidím, co tě to stálo, kámo... Úplně ses rozložil.“

„Nešlo to jinak,“ řekl tiše Ben. „Když jsi viděl i tohle, tak už to podstatné víš, že?“

Hurley se soucitným výrazem přikývl.

„Myslím, že to můžeš říct ostatním. Na tebe se zákaz nevztahuje. Já jsem nic neřekl. A to, že jsem tě nechal nahlédnout dovnitř… no, myslím, že když budu mít kus štěstí, bude to on vnímat jako další ze série mých selhání. Nebude to první ani poslední.“ Ben vypadal naprosto zničeně. „Můžeš mě teď nechat samotného?“

„Ty ses zbláznil. Ne, tady tě teda nenechám. Jdeme zpátky.“

Ben poslechl.

* * *

Když se vrátili k ohništi, upíraly se na ně pohledy pěti zbývajících mužů. „Popovídali jste si?“ poznamenal jedovatě Desmond. „Jo, kámo,“ odtušil klidně Hurley.

„Doufám, že nás teď nepošleš spát a popovídáme si všichni.“

Hurleymu náhle došla trpělivost. Měl ty lidi rád, nesmírně rád, ale občas už mu jejich omezenost začínala lézt na nervy. Zatímco on po své proměně ve Strážce viděl všecko mnohem komplexněji, složitěji a v souvislostech, oni se stále chovali, jako by měli klapky na očích. Samozřejmě, že je chápal – rozuměl jejich bolestem, obavám, nadějím a všemu, s čím se teď prali. Chápal je víc, než by je kdy mohl pochopit kterýkoli dřívější Strážce, protože to byl on, kdo jim byl povahově nejblíž. Jacob, to byla skrytá, vznešená entita; co na tom, že ve skutečnosti zase tak vznešený nebyl. Jack byl vůdce, nikoli parťák. Zato Hurley jako by stále byl ten pohodový kamarád, vlídný chlapík, co se každého snaží povzbudit a pomoci. Jenže k takovému parťákovi si taky nejvíc dovolíte. A poslední dobou už se Hurleymu zdálo, že to je přes míru.

Když promluvil, neznělo to jako Hurley-kámo, ale jako Hugo-Strážce, s nímž s respektem a pokorou mluvila Hawkingová a Richard.

„Ne. Mluvit budu já, vy budete poslouchat. Ty hlavně, Desmonde,“ zadíval se přísně na neklidného muže naproti sobě. „Když pak budete chtít něco vysvětlit, prosím. Ale teď budete poslouchat. Žádné poznámky a připomínky. Rozumíme si?“

Když více či méně neochotně souhlasili, začal. „Ben došel až k táboru Claire. Je to tak, jak jsme si mysleli, má u sebe Charlieho. Syn je v pořádku, Desmonde,“ dodal rychle. „Je s nimi Kate a s Claire se o něho starají, chlapci nikdo neubližuje, z toho hlediska je všecko dobré.“

Desmond mu visel na rtech a v pohledu bylo patrné jedno obrovské, podezíravé ALE. Hurley pokračoval. „Máme tu dva problémy. Jeden představuje Černý, to, čemu jste říkali Monstrum. Bere na sebe různé podoby, vypadá to, že si zkouší, kdo mu bude vyhovovat nejvíce. Což může být nebezpečné, může tak najít cestu, jak oklamat zbývající nestranné jedince na Ostrově. Co je teď důležité: chrání Claiřinu skupinu a nepustí k nim nikoho, koho neprověří. Ben ho ošálil, ale bylo to nesmírně riskantní a znova už to nikdo dělat nebude, přátelé. Povedlo se mu to hlavně proto, že tam nešel s úmyslem toho chlapce odvést. Jakmile by se tam vydal někdo z vás s tímhle cílem, Černý by vás zastavil hned na hranici jeho území. V podstatě je to tak, jak jsme si mysleli.“

 „Jak říkal Richard,“ přikývl Miles. Pak dodal: „Promiň, Hugo.“

„Z toho plyne, že tam nikdo z vás nepůjde. Teď ne.“ Zachytil Desmondův vzteklý a zároveň netrpělivý pohled. „A ještě je tu ta druhá věc. Charlie trpí tou nemocí z přesunů. Dělo se mu to už předtím a pokračuje to.“

Desmond se neudržel a vyskočil směrem k Benovi. „Jak daleko se to s ním dostalo?“

„Krvácí,“ odvětil místo Bena Hurley. „Zatím mu nejde o život, ale zhoršuje se to. Je mi to vážně líto, Desmonde. Ale znamená to, že to nejlepší, co teď pro něj můžeme udělat, je nechat ho tam. Když je v táboře, nic se mu neděje a je o něj dobře postaráno. Problémy nastávají, jakmile se začne pohybovat po Ostrově. Takže i kdybychom nějakým zázrakem oklamali Černého, nemůžeme odtamtud tvého chlapce odnést, bylo by to pro něj nebezpečné. Odchod z Ostrova by pravděpodobně nepřežil.“

„Ale co teda…“  

„Tady nic dělat nemůžeme. Problém tvého syna je propletený s problémem tohohle místa a násilím ho rozetnout nelze. Řešení problému násilím se tu už zkoušelo a vždycky to vedlo k ještě horším věcem. Musíme to vyřešit, rozmotat. Jenže o tom všem víme příliš málo. Věřím, že se něco dělat dá, ale co to je, to nezjistíme tady. Potřebujeme víc informací.“

Sawyer se na Hurleyho zadíval a opatrně promluvil. „Chceš tím říct…“

„Jo, musíme z Ostrova. Tedy někteří z nás.“

* * *

Bylo jasné, kdo odejde a kdo zůstane. Pětice ve složení Desmond, Daniel, Sawyer, Miles a Frank okamžitě ožila. „Ještě jsem neskončil,“ dodal Hurley důrazně. „Nemáme teď moc možností, jak Ostrov opustit. Normální cesty odsud nevedou. Napadá mě jedna možnost, která by podle Bena měla fungovat, ale musíme to probrat s Druhými. Zítra se k nim vypravíme. Jsem si jistý, že na něco přijdeme.“

Muži kolem ohně se začínali mezi sebou bavit.

„Mám ještě poslední věc,“ oslovil je Hurley. „Teď mě poslouchejte všichni a pořádně. Nechci slyšet otázku KDY. Tohle se nesmí uspěchat. Nepůjdete do toho po hlavě jako blázni. Posílám vás tam, protože si myslím, že to je jediný způsob, jak vyřešit to, co se tady děje. Ale nebude to lehké a jestli do toho půjdete nepřipravení, nezvládnete to. Pochybuju, že byste měli takové štěstí jako Ben, když se do svojí mise vrhl bez rozmyslu a plánu. Vyšlo mu to, ale to neznamená, že to vyjde i příště. Potřebuju vás tam poslat jako fungující zpravodajskou jednotku.“

Sawyer se na Huga podíval. „Myslím, že na tom nejsme tak zle. Dva bezpečáci, dva chlapi se zkušenostma z armády, jeden z toho umí sahat na výbušniny, druhej umí řídit letadlo. A k tomu superpočítač v lidský podobě.“ Pak se podíval na Bena. „Počítám teda, že ty chceš zůstat.“

Ben neznatelně přikývl. Slovo si opět vzal Hurley. „Ano, tohle všecko jste. Teoreticky. Prakticky jste… no, trochu rozhození. Musíte se sebrat, všichni.“ Upřel pohled speciálně na Desmonda. Potom se zvedl, došel k Sawyerovi, který za sebou měl lahev s vodkou, a sebral mu ji. „A tohle byla vaše poslední. Další tady nechci vidět.“

„To vypadá, že porada skončila,“ prohlásil Frank a zívl. „Nejen porada, ale i sranda,“ zavrčel Sawyer, rozladěný ztrátou lahve. „Já jdu spát.“

„Přesně tak jsem to myslel,“ řekl Hurley. „Zítra vyrazíme k Druhým.

* * *

Noc byla dlouhá. Hurley téměř nespal, za prvé proto, že to protože to nepotřeboval, za druhé proto, že mu hlavou vířila spousta myšlenek. Seděl u ohně a přemýšlel. O tom, do čeho své přátele posílá. O tom, co udělal Ben a co s ním bude dál. O tom, jestli tihle unavení, životem otlučení a nešťastní muži mají vůbec nějakou šanci zvládnout to, co měl v plánu.

Ben a Desmond ve svých stanech také skoro nespali. Jeden se zmítal mezi zoufalou touhou uvěřit a vrozenou nedůvěrou, protože Hurley mu svým chováním z toho večera vrátil naději, jenže on se jí bál uvěřit. Druhý myslel na své dítě; to poslední, co mu zbylo, které bylo den cesty odtud, ale k němuž se nemohl dostat. I on přemítal o důvěře – váhal, zda se může spolehnout na to vše, co dnes bylo řečeno, a vsadit na to život svého syna. Když konečně těžce usínal, došlo mu, že mu nic jiného nezbývá.

Ráno, když se všichni najedli, pobrali si své základní věci a vyrazili. K síni ve stínu sochy dorazili kolem poledne. Druzí je uvítali, převedli je přes trojitou hranici a uvedli do podzemních prostor.

„Potřebuji s vámi všemi mluvit, prosím,“ řekl Hurley. „Jsou tu věci, které se musí vyřešit, a já vám chci říct, co navrhuji. Doufám, že vás o tom přesvědčím. A pak bude třeba, abyste s tím pomohli.“

Ve tvářích všech Druhých se zračil tichý souhlas. Všichni se rozesadili po síni a poslouchali. Hurley jim řekl totéž, co řekl včera večer v táboře svým přátelům. Když se dostal k tomu, že se situace na Ostrově musí řešit, a že hodlá svoje přátele poslat ven, vyžádal si slovo Richard.

„Myslím, že teď budu mluvit i za nás ostatní. Souhlasím s tebou, Hugo. To, co se tady děje poslední měsíce, to… musí skončit. Víš, že jsme se po desetiletí bránili změnám a spolupráci s vnějším světem, ale už to nejde dál.“ Richard se rozhlédl po svých lidech, jako by je vyzýval k rozhodnutí. „Podívejte se, kde jsme skončili. Takhle se žít nedá. Jsme vyhnanci, kteří se schovávají v norách. Dokud budou věci tak, jak jsou teď, nemůžeme ven. Máš pravdu, že tady na Ostrově to řešení nemá a někdo se musí vypravit ven. Ale je to tak, jak říkáš, musí to být někdo, kdo přišel zvenčí. Nikdo z nás, co jsme tady žili, nemá natolik velké zkušenosti se světem tam venku, aby to vzal do rukou sám…“

Richard na okamžik zaváhal a pohled mu sklouzl k Eloise, která stála vedle něj. Přikývla. „Je to pravda, Richarde. Ani já na to nestačím. Udělala jsem, co jsem mohla,“ usmála se směrem k Danielovi, „a ráda vám pomůžu, jakkoli budu moci, ale sama to nedovedu. Celý život jsem se ze všech sil snažila zabránit určitým událostem… a dosáhla jsem toho, že se k nim došlo. Vlastně mám pocit, že jsem je svým konáním způsobila. Mrzí mě to, opravdu mrzí, ale teď už je na to pozdě,“ řekla s pohledem upřeným na Desmonda. „Rozhodovala jsem se špatně a už dál rozhodovat nechci. Ale pomůžu vám ve všem, co bude třeba.“

Hurley se v reakci na přívětivý tón vůdců Druhých lehce usmál a dovolil si uvolněnější tón. „Lidi, vy víte, že mám tohle místo rád, skoro tak moc jako vy. Neudělám nic, čím bych tomu ublížil. Ale když nic neuděláme, tak to tady už moc dlouho fungovat nebude. V téhle chvíli prohráváme, prohrávám já i vy, a jestli se nám nepovede věci napravit a alespoň je dát do rovnováhy, prohrajeme brzy definitivně. Takže jsem vážně moc rád, že s váma můžu počítat.“

Síní se rozlehl souhlasný šum. V tvářích některých Druhých bylo patrné napětí – spolehnout se na pomoc lidí, kteří přišli zvenčí teprve nedávno, pro ně bylo až donedávna něco nepředstavitelného. Ale zejména v posledních dnech pochopili i ti nejzarytější, že je to tak, jak řekl Richard – takhle se dál žít nedalo.

* * * 

Hurley s sebou vzal Bena a odvedli si stranou Richarda s Eloise. „Musíme vyřešit problém přesunu,“ řekl jim. „Ben se domnívá, že s tím kolem v podzemí to není takové, jak se říká. Ty pověsti o tom, že kdo jím otočí, ten se nevrátí… A přitom on sám se vrátil. Musím vědět s jistotou, jak to je. Richarde, ty o tom něco víš, že? Tak… prosím.“

Nebyla to prosba, bylo to vybídnutí, aby Richard pokračoval. Ten se vyhnul Benovu pohledu a přikývl. „Je to tak. Vrátit se lze, sami to vidíte. Jacob ale usoudil, že celá ta věc je natolik nebezpečná, že je lepší o ní lidem lhát, než aby… Nešlo jen o tebe, Bene. Mysleli si to všichni, kteří s tím kdy měli co do činění, včetně vědců z Dharmy. A většinou to tak opravdu bylo, když se jednou někdo dostal pryč, zpátky se už nevrátil. Dřív to nebylo tak snadné jako v současnosti.“

„Myslím, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, které musíme vyřešit a dát dohromady vše, co kdo z nás ví,“ konstatoval Hurley. „Kromě kola teda ještě musíme zapracovat na těch pěti osobně… můžete mi s nimi pomoct, že?“ Richard s Eloise pohlédli směrem ke skupince z tábora na pláži a přisvědčili.

„Začneme ale s kolem, to bude vyžadovat nejvíce času,“ prohlásila Eloise. Hurley přikývl. „Danieli, prosím,“ zavolala Hawkingová. Fyzik se zatvářil udiveně a potěšeně, jako by ho překvapilo, že někdo chce mluvit přímo s ním, a dokonce jako s prvním z celé skupiny. Rychle se k nim přesunul.

„Danieli, budeme spolu mít hodně práce. Víš, kdo jsem, že ano,“ Eloise ani nečekala na jeho souhlas. „Budu ti muset velice rychle předat všecko, co o tomhle místě vím. Jsou tu jisté časové okolnosti, kterých bychom měli využít. Nejsme přímo pod bezprostředním časovým tlakem, ale ani není času na rozdávání.“

Když Daniel přikývl, zatvářila se spokojeně. „Dobře tedy. Tak tedy… myslím, že vysvětlování si necháme na později. Teď se zajdeme na něco podívat.“

Vůdcové Druhých zamířili k východu ze síně. Hurley je zastavil. „Počkejte ještě, prosím. Chtěl bych s sebou vzít i zbytek své skupiny. Měli by to vidět všichni. Chci, aby si všichni důvěřovali a věděli, že se jim nic neskrývá.“ Podíval se po těch slovech na Bena.

Richard s Eloise se na sebe také podívali, ale pak oba souhlasili. Hurley zavolal Desmonda a Sawyerovu trojici a všichni vyrazili. Opatrně překročili ochranné kruhy a zamířili džunglí ke stanici Orchid. Nebylo to daleko.

* * * 

Nejlépe to tam znal Ben. Zavedl skupinu do provozních prostor, kde našli skladiště teplého oblečení, a pak zamířil z laboratoře dolů do tunelů. Jenže tunel najednou skončil a oni stanuli v mnohem starších prostorách, ze kterých šel chlad. „Co to sakra je?“ vytřeštil oči Sawyer, když vkročili do prastaré jeskyně s kolem.

Část výpravy, která už kolo někdy viděla, se znovu pásla pohledem na tom neuvěřitelném výjevu, který si pamatovali z minulosti. Druhá část jen nechápavě zírala. Po jeskyni se mihotaly odlesky plamenů z pochodní Druhých a letmo ozařovaly symboly na stěnách.

Danielovi se rozzářily oči v nepopsatelném úžasu. „Pro všechno na světě,“ vydechl. „To je nádherné zařízení. Můžu se… porozhlédnout?“

Eloise přikývla. „Ale nikde se příliš nezdržuj. Bude na to ještě spousta času.“

„Co to zatraceně je?“ zeptal se tiše Desmond Bena s Hurleym.

„Tohle je věc, s jejíž pomocí se dá dostat z Ostrova. A taky se tím Ostrov přesouvá v čase. Jenže to dokáže natropit pěknou paseku. Takže… potřebujeme, aby se na to Dan s matkou podívali a zjistili, jak se s tím vlastně zachází. Fakt doufám, že na něco přijdou. Jinak se zase začnou dít ty nekontrolované přeskoky.“

Sawyer s Milesem se na sebe podívali. Sawyer se otřásl a podíval se směrem k Danielovi. „Ten kluk má pekelný štěstí, že si nic nepamatuje."

Eloise po nějaké době navrhla, aby se ostatní kromě ní a Daniela vrátili do síně pod sochou. „Eloise, jste mimo ochranné území,“ připomněl jí Hurley. „A tady jsou tunely, které mohou vést až na Temné území. On by se sem jimi mohl dostat. Nemůžu vás tady nechat samotné a nemůžu zbytek skupiny poslat zpátky bez ochrany. Musíme se držet pohromadě.“

Eloise souhlasila. Stále si nezvykla na nové a značně nepříjemné postaveni Druhých na Ostrově. Bylo to skutečně tak, jak před chvílí říkal Richard: byli z nich vyhnanci zalezlí v noře.

* * *

Vrátili se do síně pod sochou. Bylo patrné, že většině Druhých se značně ulevilo, když se celá výprava včetně jejich vůdců vrátila. Odpoledne pokročilo a Hurleyho skupina se rozhodla, že se se na večer a noc přesunou do svého tábora. „Zítra se vrátíme a začneme se vším, co se musí udělat, ano?“ informoval Druhé Hurley.

Stalo se tak, jak Strážce řekl. Za několik desítek minut byla Hurleyho skupina ve svém táboře, povečeřeli a sesedli se kolem ohně. „Takže teď nás čeká speciální výcvik u Druhejch,“ konstatoval Sawyer.

Hurley přikývl. „Musíte se dozvědět všecko o Ostrově, co lze. A musíte se dozvědět aspoň něco o tom, co s Ostrovem souvisí ve světě venku. Budete muset být opatrní, až se odsud dostanete.“

„To výstupní místo sledují,“ zapojil se do hovoru po delší době Ben. „Venku je hodně lidí, které Ostrov zajímá, a ti by se měli dozvědět co nejméně. Pokud na sebe přitáhnete pozornost, dovede to sem další lidi jako Widmore, a bude se zase….“ Při vzpomínce na popravu Alex zaťal pěsti.

„S Widmorem to bylo složitější,“ převzal opět otěže Hurley. „Ale Ben má pravdu, nesmíte na sebe poutat pozornost zbytku světa a zároveň se budete muset pustit do vlastního pátrání. Druzí vám vysvětlí, co už vědí. Myslím, že Eloise už si připravuje sérii přednášek. Na světě teď možná není další člověk, který by toho o Ostrově a jeho vlivu na svět věděl tolik, co ona. Řekne vám, na co si dávat pozor a čeho si všímat.“

Pětice mužů se, kromě Daniela, který byl stále plný nadšení z objevu kola v podzemí, tvářila unaveně. Hurley se jim nedivil. Od včerejšího večera dostali velkou porci nových informací, vesměs nepříliš povzbudivých, celý den byli v pohybu a neměli čas na odpočinek. Zamyslel se a pak se zvedl a odkolébal se do svého stanu. Zpátky k ohni se vrátil s lahví vodky, včera zabavené Sawyerovi. „Dej to kolovat,“ strčil lahev do ruky Frankovi. „Ale každý jen jednou.“

Ben ostatní pozoroval a viděl, jak se některým na tvářích mihlo cosi jako pobavený úsměv. Děláš to dobře, Hugo, pomyslel si.

Bylo příliš brzy na to vyslovovat nějaké soudy a mluvit o nějakých nadějích. Ale kdesi ve vzduchu jako by visela jiskra naděje. Jako by ti muži najednou pochopili, že to úmorné čekání prokládané střípky dalších špatných zpráv snad brzy skončí… a oni budou moci začít něco dělat, aby věci změnili.

 

717 - Lháři

Ben se vykradl z tábora ještě před úsvitem. Hlodalo ho sice svědomí, že své přátele a spojence nechává v nejistotě, ale cosi mu říkalo, že by o jeho plánu neměl nikdo vědět.

V posledních dnech ho sužovaly často výčitky svědomí. Pramenily zejména z Desmondova smutku nad ztrátou ženy a z jeho strachu o syna. Ben si to kladl za vinu, i když se mu to Hurley snažil rozmluvit.

„Bene, nevyčítej si to. Byla to Widmorova vina, ne tvoje. Neměl je sem vozit,“domlouval mu Hurley. „Dobře věděl, že to tady pro ně může být nebezpečný.“

Jenže tohle byla jenom část pravdy. Kdyby Ben nepostřelil Desmonda, nejspíš by rodina dodnes bezpečně brázdila některou z anglických řek. Ben si nemohl pomoci, měl silné tušení, že to byl právě on, kdo Widmorovy lidi k Desmondově rodině definitivně dovedl. A co ta dávná výhružka o zabití dcery, kterou kdysi Widmore od Bena vyslechl? Kdoví, přemítal Ben. Nebýt toho, možná by starý Widmore nechal svou dceru na pevnině. Možná ji vzal na Ostrov i proto, že měl strach, že se Ben se zbraní vrátí – a svou výhružku naplní.

Tohle všecko táhlo Benovi hlavou, když v posledních dnech zpovzdálí pozoroval nešťastného Desmonda, který buď mátožně posedával po táboře, nebo se zoufale přehnanou aktivitou spřádal plán na záchranu syna. Když pak přišly špatné zprávy a Desmondovy plány se zadrhly, v Benovi jakoby se cosi zlomilo. Měl pocit, že už v táboře nemůže zůstat. Když se večer všichni rozešli do stanů, zůstal sedět u ohně. Dlouho přemítal a kreslil si na papír mapy Ostrova. Nakonec na volný list naškrábal několik slov a tiše se vydal k Desmondovu stanu. Zatížil list kamenem; pak ale chvíli rozvažoval, poté papír zvedl a nakonec jej zmačkal a zastrčil do kapsy.

Když ráno vyšlo slunce, byl už od tábora daleko. Když se konečně odhodlal a vyrazil na cestu, věděl, co musí udělat. Věděl, jak nebezpečné a jak těžké to bude; ale kupodivu se najednou cítil lépe. Jako by se najednou vynořil z mraku, který ho dusil, a mohl volně dýchat.

Nebyly to totiž jen výčitky svědomí, co Bena z tábora vyhnalo. Pokaždé, když viděl nešťastného Desmonda, vzpomněl si na svého otce a zahlodala v něm závist. Nebo spíš lítost? Lítost, že on sám nikdy neměl otce, který ho miloval; který pro něj chtěl udělat první i poslední; který by počítal s tím, že pro něj obětuje dokonce i život. Otce, který by ho neobviňoval z matčiny smrti.

Mířil do vnitrozemí, ke stanici Pearl a dál, do míst, kde skončil balon nešťastného cestovatele Henryho Galea a kam kdysi poslal trosečníky z letu 815. V okolí stanice hodlal několik dní zůstat, než se řádně připraví na svou misi. A až se připraví, vyrazí na sever – na území, kde vládl Černý.

Musel se připravit na nejtěžší úkol svého života. Na tu největší lež.

* * *

Chorobná lhavost se u Bena začala projevovat brzy poté, co se s otcem přestěhovali na Ostrov. Chlapec začal chodit do místní školy s dětmi ostatních dělníků, techniků nebo vědců Dharmy. Učitelka se sice ze všech sil snažila, aby mezi dětmi nedělala žádné rozdíly podle toho, jak nízko nebo vysoko byli jejich rodiče, ale děti to věděly samy. Když do třídy přišel nový, zakřiknutý a obrýlený kluk, hned věděly, že je to syn toho mrzoutského, náladového a samotářského dělníka, co nemá ženu. A všechny kromě Annie, která se s Benem pevně spřátelila, si začaly z Bena dělat legraci.

Chlapec se jejich posměškům začal bránit po svém. Nemohl sice popřít fakt, že je jeho otec prachobyčejný dělník, ale mohl si vymyslet cokoli o jejich minulosti, než přišli na Ostrov. Byl nadprůměrně inteligentní, a tak velmi dobře věděl, že děti ze všeho nejvíc láká tajemství. A tak, když se mu zase jednou začaly posmívat, že Benova maminka určitě utekla, protože s rodinou nebylo k vydržení, dal průchod svému vzteku a vyjekl: „Do mojí mámy se nenavážejte! Zabili ji ru…“ – a pak se chytil za pusu, jakoby řekl něco, co neměl.

Zafungovalo to skvěle. Po odpoledním vyučování za ním přišel jeden ze starších kluků, jeden z nepsaných vůdců třídy. „Hele, brejlatej, co jsi to povídal o svojí mamině?“

„Nic, co by tě mělo zajímat,“ odfrkl Ben. „Nemůžu o tom mluvit.“

„No tak, Bene,“ začal se zajímat spolužák. Chytil se na udičku, s čímž Ben samozřejmě už předem počítal.

Ben dělal drahoty. Mezitím je obklopily ostatní děti a začaly Bena přemlouvat, aby jim to tajemství o své mamince řekl. Jasně, že to nikomu neřeknou! Nakone jim Ben odvykládal mírně řečeno fantastickou historku své mamince, špičkové vědkyni, která při svých výzkumech musela cestovat do nebezpečných zemí a jednou se z cesty nevrátila. Otce její ztráta zdrtila natolik, že se od praktické vědy odvrátil a začal pracovat rukama, aby mu ženu stále něco nepřipomínalo.

Děti byly jen děti – a navíc byly z prostředí, kde byly fantastické a neuvěřitelně znějící věci celkem na denním pořádku. Benova historka prošla a chlapec se rázem stal z třídního otloukánka plnohodnotným členem party. Čas od času spolužákům předhodil další pikantní detaily obklopující maminčino zmizení – její dlouhý, téměř vojenský výcvik před odjezdem, pohlednici z Ruska… a pak vážné muže z vedení matčiny společnosti, kteří příšli otci říci, že při plnění úkolu tragicky zemřela.

Ben si svou popularitu užíval několik týdnů. Zapomněl ale na jednu věc – že děti obvykle nedovedou udržet tajemství. Špitaly si o tajemné Benově mamince superhrdince tak dlouho, až se to dostalo i mezi dospělé. Povídačka se nakonec dostala i ke kolegům Benova otce.

Jednoho dne na Bena doma čekala smršť. Otec na něj čekal v kuchyni a jakmile syn vkročil do dveří, rozkřičel se. „Ty nevděčnej parchante, co si ksakru myslíš, že děláš? Šílený historky o mámě špionce, ty malej spratku? Jako normální ženská ti není dost dobrá, co? Ty si svou matku si vůbec neber do tý svý nevymáchaný držky! A když o ní musíš před těma svejma mrňavejma kamarádíčkama mluvit, tak jim řekni pravdu! Řekni jim to, ty malej smrade! Řekni jim, žes ji zabil TY!“

Peklo pokračovalo i dalšího dne ve škole. Někdo už v Dharmě uvedl věci na pravou míru a mezi Benovými spolužáky se to velice rychle rozneslo. Děti zuřily – ten kluk jim tak dlouho věšel bulíky na nos – a ony mu to věřily! Posměšky se vrátily v mnohem větší míře než předtím. Teď už se k nim však přidala nepokrytá zloba a opovržení.

Po vyučování si učitelka zavolala zbědovaného Bena do své kanceláře. Nic mu nevyčítala, naopak. Snažila se chlapci vysvětlit, že lhaním a vymýšlením si kamarády nezíská. Dlouze mu mluvila do duše a Ben bezvýrazně přikyvoval. Slíbil učitelce, že už to nikdy neudělá, a když ho konečně pustila, vyšel ze školy. Děti už byly díkybohu pryč. Hodil si přes rameno školní tašku a vydal se nazdařbůh pryč. Povedlo se mu proklouznout mezi sonickým plotem  - už dřív náhodou odpozoroval bezpečnostní kód, který zadávali pracovníci Dharmy – a zmizel do džungle.

Byl pryč tři týdny a nikdy nikomu neřekl, kam šel. Tvrdil, že se ztratil a že neví, kde byl. Částečně to byla pravda. Tak dlouho přemýšlel a bloumal po džungli, až narazil na Druhé.

* * *

Ben dovedl výborně lhát a v dospělosti tuto dovednost ještě rozvinul studiem knih o psychologii, komunikaci a dalších tématech. Dovedl obelhat téměř kohokoli. Jenže teď před sebou měl soupeře, na kterého běžné postupy nestačily. Ben měl ještě v živé paměti události v podzemí Ostrova, kam jej před několika dny zavedl Locke. Až příliš dobře si pamatoval, jak mu Černý propátrával mysl a hledal v ní ty nejvýraznější a nejzneužitelnější vzpomínky a myšlenky. Benův soupeř uměl číst v lidské mysli. Pokud se Ben hodlal pustit do konfrontace s Černým – a dobře věděl, že tomu neunikne, pokud se vypraví na Temné území – musel nejprve obelhat sám sebe.

Ben neměl tolik zkušeností s experimenty se změněným stavem mysli jako Richard, ale něco od něj za ty roky u Druhých stihl odkoukat. Věděl, jaké rostliny způsobují halucinace, a věděl, jak podobné stavy ještě podpořit. Stres, málo potravy a vody, horko, únava – to všecko může člověku způsobit velice podivné myšlenky, přeludy a přesvědčení.

Postavil si u stanice Pearl provizorní tábor a vydal se na sběr rostlin a plodů. Nejvíc jej zajímaly plody jistého keře, z nichž kdysi Locke umíchal omamnou pastu, kterou nanesl do rány Boonovi a způsobil mu tak odpoledne plné nepříjemných halucinací.

Sbíral halucinogenní plody a přemýšlel. Nezaujatému pozorovateli by mohlo připadat, že prostě jen někde bloumá myšlenkami, ale to by bylo jen zdání. Ben nepřemýšlel nazdařbůh – hnal své myšlenky záměrně jediným směrem.

Žárlivost. Křivda. Strach o svou budoucnost. Strach, že bude zrazen. A vlastně i pocit, že už podveden a zrazen byl. Jen přesně nedovedl říct, kdy a jak se to stalo. Ten pocit se prolínal jaksi celým životem, nikdy ne natolik, aby ho mohl rozpoznat a nějak s ním naložit… ale byl tam.

Ben v sobě střípky všech těchto pocitů nosil snad odjakživa – a ani teď, po nástupu Hurleyho, se jich zcela nezbavil. Hurleymu sice věřil víc než komukoli jinému a dal by ruku do ohně za to, že by jej Hurley nezradil, ale stejně se nedokázal ubránit bodání žárlivosti, když Hurley diskutoval s Hawkingovou nebo s Richardem.

A teď musel ta semínka křivdy a žárlivosti nechat rozrůst – tak, aby v jeho mysli převládly tyto pocity. Tak, aby vytěsnily všechno ostatní a aby mu Černý uvěřil, pokud dojde na osobní konfrontaci.

Ben věděl, že s halucinogenem musí zacházet opatrně. Když měl plodů dostatečnou zásobu, vrátil se k táboru a dal si první dávku. Začal s malým množstvím – uvědomoval si, že pokud má vydržet na několikadenním nepřetržitém tripu, nesmí to na začátku přehnat.

* * *

Ben strávil u Druhých několik týdnů. Nešťastného chlapce se celkem ochotně ujali – okamžitě pochopili, že od dítěte nehrozí nebezpečí, ale že je naopak v nebezpečí on… a také pochopili, že když zoufalému dítěti pomohou, může se pro ně v budoucnu stát cennou investicí.

Nechali Bena dělat, co chtěl. Když chtěl spát a odpočívat, mohl odpočívat v jedné z chýší, které byly zrovna prázdné. Když chtěl mluvit, mohl mluvit a lidé ho poslouchali. Vážně, bez posměchu a bez opovržení. A snad i s určitou laskavostí. A když chtěl, učili ho: jak přežít v přírodě, jak se na Ostrově postarat sám o sebe, jak to místo vnímat a jak mu rozumět. Učili ho vnímat signály ostrovní přírody, která drobnými náznaky ukazovala, co se kde děje. Místa se zvláštní atmosférou, kde na člověka padala jakási tíže a úzkost. Těm místům se vyhýbala i zvířata, rostliny tam byly jaksi podivné, rostly nepřirozenými směry. Naučil se vnímat i místa, kde bylo všecko opačně.  Místa, kde byla obzvlášť krásná a bujná vegetace a kde bylo ovoce obzvlášť sladké – ta byla dobrá a bezpečná. Druzí tam často chodili, jen tak, aby si odpočali a aby načerpali sil a jakési neurčité radosti ze života. Tahle místa dělala dobře i Benovi. Na jeho nejistou a pohmožděnou duši byla jako balzám.

Když se vrátil do Dharmavillu, skoro všichni se k němu chovali zvláštně, sice o trochu přívětivěji, ale jaksi křečovitě. Jen chování dvou lidí se nezměnilo: kamarádka Annie byla stále milá a užívala si jeho přítomnosti, a otec byl stále krutě bezohledný. Synův návrat s ním vůbec nic neudělal.

Jenže Ben se během těch dní mimo vesnici změnil. Pochopil, že se proti lidem, kteří jej cíleně zraňují, může obrnit. A co víc – může jim dát falešný cíl. Může dál předstírat toho nejistého a zranitelného chlapce, do kterého si každý rád rýpne… a přitom se může těšit na chvíle klidu, kdy bude sám se sebou, s tím fascinujícím místem a s představami matky. A může si užívat to, že ostatní jeho hru přijímají a najednou už vlastně nedělají to, co si nepřeje a co ubližuje, ale naopak dělají přesně to, co chce on sám. Pochopil, že může změnit výsledek hry pro sebe samého, aniž by měnil cokoli na konání ostatních. Může lhát tak dobře, až se lží stane sám. A pod tou lží se ukryje.

* * *

Strávil tak den a noc. Průběžně si dávkoval halucinogenní plody, jinak téměř nejedl, jen tolik, aby slabostí nezkolaboval, a přitom se potácel mezi realitou a představami. A když se obojí začalo prolínat, zval ty představy hlouběji do své mysli. Na úsvitu druhého dne byl přesvědčen, že Hurley musí mít z jeho odchodu vlastně radost. Vždyť jak by mohl chtít mít nablízku někoho, kdo zradit bývalého Strážce?

Jak by mohl preferovat někoho jako Ben před někým tak loajálním a vždy čestným, jako byl třeba Richard?

Jak by mohl preferovat někoho jako Ben před Eloise Hawkingovou, která toho tolik věděla? Před Eloise, která strávila roky na Ostrově, a k tomu další a roky mimo Ostrov, kde mohla volně cestovat, shromažďovat informace a být v kontaktu se svým synem, geniálním vědcem?

Jak by mohl.

A jak by ho mohli chtít mít nablízku ostatní. Jak by ho mohl chtít mít nablízku Desmond, který ho vinil ze všeho toho hrozného, co se mu stalo? I když jeho mysl připutovala odněkud z podivných končin, byla z jeho strany cítit velká nevraživost.

Jak by o jeho společnost mohl stát Sawyer, kterého kdysi dávno, během tří měsíců po havárii letadla, nějakou dobu věznili Druzí pod jeho vedením v kleci.

Nikdo o něj nestál, všem byl jen na obtíž. A všem jen způsoboval problémy.

Jižní strana Ostrova ho nepotřebovala. A tak se vydal na sever.

* * * 

Když se o něco později Ben pokusil pomoci tomu divnému zajatci a poté, co ho onen muž postřelil, bojoval o život, cosi se v něm definitivně zlomilo. Za prvé po návratu do života zjistil, že když kolem sebe máte auru hrdiny, který přežil něco nepředstavitelného, ostatní vás začnou respektovat. Ve škole už od té doby nezažíval žádný výsměch ani ubližování. Najednou bylo jedno, kdo byla jeho máma a jaký je jeho otec. Když on sám byl zapletený do přestřelky, utrpěl zranění a vyléčil se, tak to něco znamená. Do přestřelek se dostávají důležití lidé a přežívají je výjimeční lidé.

Ta druhá informace byla ještě hodnotnější, protože byla důležitá pro Bena samotného. Ten zajatec a jeho přátelé přišli odněkud zvenčí. A to znamenalo, že lidem zvenčí se nedá důvěřovat. Nedá se důvěřovat lidem zvenčí a nedá se důvěřovat ani těm, kteří by sem lidi zvenčí zvali. Samozřejmě, Dharma měla propracovaný proces náboru. Ale stejně  - když sem přijali tak zoufalou existenci, jako byl Benův zničený otec, nedalo se na jejich úsudek spolehnout. Benův otec byl časovaná bomba, jejíž tikání se chlapcovým stažením se do sebe jenom zpomalilo, ale nezastavilo.

Ben se zotavil, naučil se fungovat v dharmském kolektivu, vycházel ven do džungle, kde mohl načerpat síly, někdy se setkával s Druhými… a čekal. Svět kolem něj se měnil, odvedl mu jeho jedinou dobrou kamarádku Annie, otec se dál pomalu upíjel a nakonec byl rád, když se mu syn dokázal vzdálit. Aspoň trochu přestali trápit jeden druhého.

* * *

Ben věděl, že do Temné zóny nesmí vkročit s prázdnou myslí. To by pak mohl skončit jako Claire, kterou si Temnota doopravdy podmanila a stala se její součástí. Ben věděl, že se lidské mysli v kontaktu s Temnotou chovají jako ty pověstné sklepy při povodních: když víte, že jde velká voda, a že neuchráníte cenné věci ve sklepě, je lépe sklep včas napustit čistou vodou. Čistá voda sice vše rozmáčí, ale neznečistí je nánosy bahna. Nepustí dovnitř špinavou povodeň, která by vše nevratně zničila: rozmáčení čistou vodou lze vysušit, ale znečištění páchnoucí povodňovou vodou a nánosy už napravit nelze. A s ostrovní Temnotou to bylo stejné. Kdo měl díru v mysli, ať už z jakéhokoli důvodu, ten byl vystaven riziku, že se do něj Temnota dostane. Kdo si do vyprázdněné mysli naplnil čistou vodu vlastních představ, a dostatečně je přijal za vlastní, ten se mohl působení Temnoty ubránit. I čistá voda způsobovala poškození, ale nikdy ne tak velké, jako to způsobené Temnotou.

Ben šel na sever. Cesta byla těžká a pomalá, zejména v tom stavu, do něhož se za poslední hodiny uvedl. Ale postupoval, protože věděl, že musí… a také proto, že nešel sám. K Benovi během toho dne přicházeli mnozí ti, které na Ostrově poznal, zažil a přežil. Přicházeli a vedli Bena dál, zjevovali se a mizeli, měnili se jeden v druhého.

Matka. Plakala a pak zmizela, jako by se na svého dospělého syna nemohla dívat.

Otec. Jeho nenávistný pohled Bena zamrazil až do morku kostí, i po těch letech.

Rousseaová. Zoufalství a nenávist v jejím pohledu i slovech ho pálily.

Ethan. Řekl, že to všecko mělo být jinak.

Penelope. Tvářila se opovržlivě, jako by Ben byl nějaký odporný hmyz, který všem jen ztěžuje život.

Charles Widmore. Mluvil, hodně mluvil. Řekl, že to všecko byla Benova vina. To on to všecko způsobil, on kdysi udělal všecko špatně, už tehdy, když byl malým hochem. Widmore to neřekl přímo, ale vyznělo to, že Ben to zkazil – tím, že přežil. Kdyby býval zemřel, bylo by všem lépe. Kdyby Ben nepřežil, zůstal by on, schopný Widmore, navždy na Ostrově, nebyl by nucen jej hledat, nebyl by donucen způsobit všecky ty strašné vedlejší ztráty. Kdyby Ben nebyl, nikdo by Ostrov takovým způsobem neohrožoval.

Alex se díkybohu neobjevila. Benovi se po každém dalším zjevení, které nemělo její podobu, nepředstavitelně na okamžik ulevilo… dokud si nezačal uvědomovat, co mu ostatní návštěvníci sdělují. Pak se opět vždy nechal stáhnout do hlubin zoufalství.

Locke. Jeho zklamaně povznesený výraz hovořil za vše. Dal jsem ti tolik šancí, napravil jsem tvé chyby, zemřel jsem kvůli nim… a k čemu to všecko bylo?

Jacob. Objevil se, když už se vše chýlilo ke konci, a uštědřil Benovi tu nejhorší ránu. Jacob, kterého Ben vlastní rukou připravil o jeho věčný a posvátný život, mu nic nevyčítal. Nechoval se k němu jako k vrahovi, což je někdo, kdo alespoň oplývá určitou mocí. Díval se na něj jako na neschopného zoufalce a dokonce se při tom smál. Opakoval stále jednu otázku – tak jsi zase zpátky, už tomu rozumíš? Už rozumíš?

ČEMU mám rozumět??? létalo Benovi zmučenou myslí jako vzteklá vosa. Opět v něm začal strašlivě sílit ten pocit podvedenosti a křivdy. Myšlenka v hlavě kroužila, vířila, motala se a znovu a znovu se srážela s Jacobovou otázkou. Myšlenky krouží, víří, otáčejí, motají se v jeskyni tvé mysli… anebo v jiné jeskyni. Najednou se Benovi vybavilo to, co před časem musel udělat – opět viděl zamrzlé kolo v jeskyni a opět v sobě cítil to zoufalé odhodlání a vědomí, že když to udělá, už nikdy se nevrátí. Protože ten, kdo otočí kolem, se nesmí nikdy vrátit, to bylo všeobecně známo.

A přesto teď byl zpět. Vrátil se on a vrátil se i Locke, který kolem otočil ještě později. Otočení kolem návratu nebránilo.

Lhali mu. Ben, král lhářů, byl celý život obelháván. Jacob s výsměšným úšklebkem pokyvoval a přidal vysvětlení. Nalhat ti to byl nejjistější způsob, jak ti zabránit, aby ses toho kola kdy dotkl. Věděl jsem, že bys to zpackal. A taky žes to zpackal.

* * * 

Když se Ben po útoku na Dharmaville definitivně přidal k Druhým, získal si od počátku respekt běžných členů tím, jak chladnokrevně zabil svého otce. Potvrdil tím to, co už od dětství Druhým příležitostně sděloval – jak moc nenávidí členy Dharmy a jak moc naopak miluje Ostrov. Dharmští Ostrovu ubližovali. Ubližovali i Benovi. Jejich vyhlazení tedy bylo zcela pochopitelným vyvrcholením dlouholetých událostí a Benovou osobní pomstou.

Ben spolu s několika přeživšími z Dharmy vnesl mezi Druhé, kteří roky žili jednoduchým způsobem života, dotek dvacátého století. Naučil je žít v Dharmaville, využívat tamní výdobytky civilizace, všemožně je podporoval. Podpořil Ethana, aby z knih po Dharmě studoval medicínu, naučil ostatní Druhé, jak zapínat sonický plot chránící je před Temnotou, naučil je mnoho jiného. Postupně si získával víc a víc důvěry a jeho schopnosti jej vynesly až do vedení skupiny.

Všichni mu však plně nedůvěřovali. Richard, který se setkával s Jacobem, věděl víc než jiní a věděl, že schopnosti nového vůdce jsou omezené. A tak mu z Jacobova rozkazu zdaleka neříkal vše… a někdy i zalhal. Lež o tom, že kdo pohne kolem, nikdy se nevrátí, byla ta největší.

* * *

A pak, když už to snad ani horší být nemohlo, objevil se Jack. Ben čekal další rány, ale ty nepřicházely. Jack se objevil se jako ten, kdo vždy má alespoň špetku pochopení, soucitu a snahy utěšit. Bývalý Strážce i po své smrti. Neříkal nic, ale tvářil se soucitně, a vedl Bena dál.

Jack ho dovedl až do Claiřina tábora. Tam zmizel. Zatímco Ben zmateně pozoroval tábor, Kate, Claire a malého Charlieho, protože halucinující mysl jen těžko rozlišovala mezi realitou a přeludy, ozvalo se zdáli houkání a cvakání. K táboru se přiblížil kouř.

Udělal to, co Ben před mnoha hodinami předpokládal, že se stane. Obkroužil zmateného muže a vytáhl z jeho mysli jeho myšlenky a vzpomínky. Netrvalo to dlouho – Benovy myšlenky v tuto chvíli byly přehlídkou zoufalství, deprese, pocitu selhání, zbytečnosti a vykořeněnosti. V hlavě se mu točily útržky všeho toho, co se dozvěděl od vidin. Selhals. Všecko jsi zkazil. Měl jsi raději zemřít. Packal.

Nic jiného tam teď nebylo. Černý se znechucením opustil Benovy myšlenky a poté, co dal Claire pokyn, aby Bena vzala do tábora, se opět vydal po svých neproniknutelných cestách kamsi do džungle.

Claire s Kate se o vyčerpaného a dehydrovaného Bena, který vůbec nemluvil, postaraly a vyhradily mu kus tábořiště. Seděl tam bez hnutí dlouho, pak usnul. Spánek sice nebyl nijak osvěžující, spíše naopak, ale trval nesmírně dlouho. Když se Ben ráno vzbudil, bylo to třetí ráno ode dne, kdy opustil Hurleyho tábor. Byl unavený a psychicky zničený, ale už byl zase příčetný; účinky halucinogenů přes noc vyprchaly.

Claire byla od brzkého rána na lovu a v táboře zůstala pouze Kate s chlapečkem. Ben jej dlouho pozoroval. „Je to Desmondův syn,“ poznamenala opatrně Kate, když se ujistila, že jsou skutečně sami. Claire jakoukoli připomínku toho, že chlapec není Aaron, nesnášela.

„Já vím,“ přikývl Ben, který si vybavil vyděšeného chlapečka na lodi jeho rodičů.

„Poslali tě pro něj?“ Kate vyslovila otázku, která jí ležela v hlavě od včerejšího večera, kdy Ben do tábora dorazil.

„Ne. A… nemyslím, že bychom o tomhle měli mluvit, Kate. Už se mě, prosím, neptej.“

„Ale…“ V Kate všecko hořelo. Měla sice stále strach z nevyzpytatelného Černého a Claire, ale nemohla odolat pokušení ptát se. „Přišels z tábora na pláži? Co se tam děje? Jsou tam Sawyer a ostatní? Co se tam děje?“

„Neptej se, Kate. Sama víš, že ti tohle neřeknu, když teď patříš sem,“ odtušil Ben. Nedělal si iluze o tom, že Černý neví, co se děje na jihu, ale stejně mu nechtěl informace nosit až pod nos, když je dokázal skrýt při včerejším večerním testu.

Kate ho dál přemlouvala, ale k ničemu to nebylo.

Přestala až po nějaké době. Vrátila se k ohništi… a v té chvíli si všimla, že Charlieho místo, kde si ještě před chvílí hrál, je prázdné. Chlapec byl pryč. Smrtelně zbledla. „Panebože, on zase utekl. Já…“

„Jdi na tuhle stranu, já to vezmu opačným směrem,“ rozhodl Ben. „Nemohl se dostat moc daleko, je maličký. Běž!“

Vydali se do džungle v okolí tábora.

Chlapeček se skutečně daleko nedostal. Po pár minutách jej našel Ben bezvládně ležícího u velkého stromu. Charlie byl v bezvědomí, oči měl otevřené, zornice mu cukaly sem a tam. Popadl dítě, zavolal Kate a rychle se vrátili do tábora. Kate chlapečka, který se cestou začal pomalu probírat, ošetřovala a uklidňovala. Dítě plakalo, volalo matku a u nosu mělo krev. Nakonec se Charlie zase uklidnil. Kate mu omyla špinavý obličejík a pak se s ním v náručí posadila k ohni.

„Díky, žes mi s ním pomohl,“ vzhlédla k Benovi. Pod pihami byla bledá. „Proto tady jsem, aby ho pořád mohl někdo hlídat. Je to strašně neklidné děcko. Pane bože, kdyby se ztratil… nechci vidět, co by ti dva udělali. Tohle jim nesmíme říct, jo?“

„Neřekneme. Zapomeň na to, Kate. Úplně na to zapomeň.“

Ben viděl dost. Vlastně viděl víc, než v co kdy doufal. A rozhodně teď neměl v úmyslu o tom s kýmkoli mluvit. Ani Kate se už nesnažila z něj cokoli vytáhnout. Vypadala, že si skutečně přeje vyhnat z hlavy nejen svou dřívější snahu Bena rozmluvit, ale hlavně ten incident s Charliem. Ben doufal, že se jí to podaří. Nevěděl, jestli si Černý čas od času nekontroluje i její mysl. Kdyby tam našel vzpomínky na události dnešního rána, nebylo by to dobré.

Claire se vrátila kolem poledne s kořistí. Ženy připravily jídlo a staraly se o Charlieho. Bylo patrné, že této podivné skupině v Černého nepřítomnosti velí Claire. To ona se k chlapci chovala jako matka a to ona dávala Kate úkoly.  Kate tady byla něco jako pomocnice v domácnosti. Teď mlčela - po dopolední snaze prolomit ledy a následném děsu s Charlieho zmizením už nechtěla ty chvíle připomínat. A také se zdálo, že nechce konverzací provokovat Claire, jejíž rovnováha byla stále velice křehká. Claire byla značně nesvá a bylo vidět, že ji Benova přítomnost vyvádí z míry. Nikdo nic moc neříkal.

Černý se vrátil dalšího rána. Tentokrát přišel ve své lidské podobě. Claire se usmála, Kate přeběhl mráz po zádech a Benovi pokleslo srdce, i když už předtím tušil, co uvidí. Ale ovládl se. Černý k němu zamířil. „Ještě tu jsi, Bene. To je dobře, že neděláš hlouposti. Potřebuješ také trochu času, aby ses po tom všem vzpamatoval, viď?“ řekl Černý a v hlase mu zněla přehnaná starostlivost.

Ben přikývl. „Ano. Je mi tady líp, Děkuji, že…“

„To je dobře. Ale mám pocit, že Claire a Kate z tebe jsou trochu nesvé. A to je to poslední, co bychom tady chtěli. Budeš muset odejít, Bene.“

Zatvářil se zoufale a prosebně. „Já se tam nemůžu vrátit. Oni mě nepotřebují. A já… já nedokážu…“

„Nedokážeš snést, když je někdo z lidí nad tebou, já vím. Viděl jsem to,“ přikývl Černý. „Ale musíš. Tady pro tebe místo není.“

„Můžu vám být užitečný. Tvému… ehm, předchůdci, jsem to už dokázal.“ Benovi ze sebe sama bylo špatně, ale věděl, že musí. Musel zdůraznit své zásluhy, které v porovnání se opatrností dalších Druhých teď mohly o to více vyniknout. I když to byly věci, za které se hluboce styděl. Věděl, že Černý bude jeho vnitřní zmatek, stud, potupu a podlézavost vnímat – a o to mu šlo. Za prvé tušil, že Černý, v souladu se svou přirozenou touhou manipulovat a prosazovat svou vůli nad lidmi, bude mít z jeho zoufalých pocitů potěšení a že je bude prohlubovat, jak jen to půjde. A za druhé věděl, že Černý si jeho ponížení bude vychutnávat a Ben, když bude mít jen kousek štěstí, pod ně skryje vše ostatní.

„Ne, Benjamine. Tady není místo pro lidi jako ty. Kam v posledních dnech přijdeš, tam vnášíš zmatky,“ řekl tvrdě Černý. Ben jako by se schoulil. Vklouzl do své role perfektně.

„Tvoje místo je u nich. Zasej jim tam zmatek a nedůvěru. Potřebuju tě u nich na jihu. Rozumíš?“

Už to tu bylo zase. Cukr a bič, oblíbené Černého metody. Nebo spíš bič a cukr. Nejprve člověka zdeptat, jak to jde, ukázat mu jeho malost, a až potom milostivě nastínit, že by tu přeci jen bylo určité řešení… pokud dotyčný bude poslouchat, samozřejmě. Černý vyžadoval naprostou poslušnost.

A tak Ben zdráhavě, neochotně a pomalu souhlasil.

„Vrátíš se, jako by se nic nestalo. Sem jsi vůbec nedošel. Prostě jsi měl další ze svých nevyzpytatelných období a byls několik dní pryč, jako už tolikrát. Tvoji lidé se tomu divit nebudou, znají tě,“ pousmál se Černý a neopomenul tak připomenout další střípky Benovy lability a nedůvěryhodnosti. „A o tom, co se tady stalo, nebudeš s nikým mluvit. Dozvěděl bych se to, jak jistě víš.“

„Vždyť se tady nic nestalo.“ Benův hlas zněl vyčerpaně a beznadějně.

Černý se usmál. Kdyby Ben byl pes, podrbal by ho teď Černý za uchem a hodil by mu pamlsek.

„Tak běž.“

* * *

Ben měl před sebou obrovský kus cesty; vyrazil tedy hned, jen co mu Kate připravila trochu zásob na celodenní pochod. Když odcházel, šel zvolna s hlavou sehnutou, jako opravdový vyhnanec. Skutečně se tak cítil. Zůstat samozřejmě nechtěl, bylo dobře, že ho poslali pryč. Ale... když vás pošle pryč i ten, kterému podlézáte a pro kterého jste se dopustili i vraždy… tak vám to na sebevědomí nepřidá.

Až když po půldni minul stanici Pearl a chvíli si tam odpočinul, zrychlil. Dostával se do míst, kde už nebyl na území Černého. Věděl sice, že o věcech, které tam zjistil, nesmí mluvit, ale to se dalo řešit. Směl už o nich ale přemýšlet. Mohl si znovu dovolit začít přemýšlet jako Ben – pobočník, ne jako Ben – zoufalec.

Ale s hrůzou zjistil, že to příliš nejde. Střepy pochybností, zoufalství, selhání a vzpomínek na všechno nesprávné, co udělal za celé ty dlouhé roky na Ostrově, se mu během dlouhého víření hlavou zaryly hluboko a napáchaly zlé rány. Ben věděl, že se vrací domů… ale ten domov byl mezi lidmi, kteří mu celý život mu lhali. A budou mu možná lhát i dál. Byl to sice domov, ale domov, kde mu bylo ublíženo… a on se tam musel vrátit, protože jinde pro něj místo nebylo. Ale… bylo alespoň tam pro něj místo? Nenajde po návratu vedle Hurleyho jako poradce Hawkingovou a Richarda?

Cítil se jako dítě, které se vrací poté, co uteklo z domova a teď se plíží domů se strachem, co řeknou rodiče. Jestli náhodou neuslyší to, co kdysi řekl Benův otec, když se Ben vrátil ze svého prvního vyhnanství: ani ses neměl vracet.

Ostrov znovu zavolal, příběh je zpět

 8 let uplynulo. 8 jiných projektů mezitím muselo být zrealizováno nebo dokončeno. Té, co to psala, už není 23 + 4, ale  15 + 16 + 4. Ale i když jsme všichni starší, tak některé příběhy nestárnou a nemizí. Tenhle  příběh spal, ale nikdy neodumřel. A tady bylo jasné, že Ostrov jednou zavolá znovu.

Čekalo se na sílu a chuť psát a na spoustu střípků do skládačky. Teď už jsou připravené. Už se chystají a přijde den, kdy je aktéři příběhu dostanou do rukou. Sama se těším na to, jak si s nimi poradí.

Je 4. 12. 2020. 4 + 12 = 16. A rok 2020 je celý jasný, 2+0+2+0 = 4. 

Do konce roku bude další díl. Ten, na kterém jsem se kdysi zasekla a který mi ani teď příliš nejde. Ale snad už mě přes něj dostane vědomí, že to, co přijde potom... to bude jiný kafe. 

Tak namaste. A snad i třeba napřečtenou a nanapsanou.

A kdyby ne, tak vysílání naslepo má na Ostrově tradici.

4, 8, 15, 16, 23, 42. 

A roky jdou dál. Je rok 23, příběh stále žije, i když většinou spí a jen někdy se probudí k životu. Ale pokaždé to je kouzelné. 

Nechat se opět vtáhnout do ztraceného světa, rozplétat jeho záhady a propletence je jako vrátit se do svého rodiště. Čekají tam na vás staří, známí přátelé, kteří se nemohou dočkat, až s vámi opět stráví nějaký ten čas. 

Vrátit se do příběhu a sledovat, co udělají Hurley, Ben, Kate, Claire, Desmond, Daniel, Sawyer a další... to je jako znovu se setkat se starými přáteli.

I když s nimi nemůžu trávit každý víkend, vím, že se k nim budu vracet. Ještě hodně dlouho se k nim budu vracet. 

A vy můžete být svědky těch setkání.

716 - Konečně spolu

Tmu projasňovalo jen plápolání ohně a dvě oči, ve kterých se ten oheň odrážel. Claire seděla u ohniště a jako vždy byla ve střehu. Hlídala. Hlídala sebe, svůj příbytek, svůj oheň… ale hlavně to nejdůležitější, co leželo jen necelý metr od ní, zachumlané v pokrývkách, které odnesla z opuštěného Dharmavillu. Její dítě.

Její syn.

Sen, který ji držel při životě celé ty nekonečné dny a noci, kdy bojovala o přežití s divočinou na skoro pustém Ostrově, se splnil. Měla u sebe svoje dítě – a věděla, že už je nikdy neopustí. Byli bez sebe tak dlouho.

Poznala ho hned, jak ho uviděla s tou cizí ženou. Byl sice menší, než si představovala, ale byl to on. Ty blonďaté vlnité vlásky prostě nemohla nepoznat. Každá matka přece pozná svoje dítě!

Přistrčila do ohně větvičku, která praskla žárem a vypadla mimo ohniště. Chlapeček se v pokrývkách zavrtěl a cosi zakňoural. Sklonila se k němu a něžně ho pohladila. „Maminka je u tebe, Aarone,“ zašeptala. Začala prozpěvovat starou ukolébavku, kterou jí zpívával otec, když byla malá. Chlapeček se znovu zavrtěl, tentokrát ale klidněji, a opět se propadl do spánku.

Chlapeček míval špatné sny a často se budil s křikem. Určitě to měl z toho, že byl u cizí ženy, myslela si Claire. A také asi z toho, co se stalo tam na pláži. Na to Claire nerada vzpomínala – skutečně tu ženu nechtěla zabít. Jenže ona jí nechtěla Aarona vrátit. Seběhlo se to strašně rychle – Claire musela jednat bez přemýšlení, jako když byla na lovu. Kdyby zaváhala, kořist by jí unikla. A tahle kořist jí uniknout nesměla.

Aaron. Tak dlouho byl bez ní, že dokonce zapomněl své pravé jméno. Ta žena mu říkala jinak. Proč asi – aby zapomněl na svou skutečnou matku, myslela si Claire hněvivě. „Charlie, Charlie,“ kňoural chlapeček v prvních dnech. Claire u něj okamžitě byla a opakovala mu jeho skutečné jméno. „Aaron,“ opakovala mu přísně a stále znova. „Aaron,“ ukazovala na něj, „maminka,“ ukazovala na sebe. Na to umělé jméno byla alergická. Jméno Charlie v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Strach, úzkost… a pocit ztráty. Nevěděla přesně proč, ale neměla to jméno ráda. Několikrát se dokonce neovládla a kníkající dítě plácla po zadečku. Když se rozplakalo, přivinula ho k sobě, hladila a konejšila, dokud se neutišilo. A přitom mu opakovala to jméno znovu a znovu. Nakonec se úspěch začal pomalu dostavovat – chlapeček si na jméno pomalu začínal zvykat. Její Aaron začínal být znovu Aaronem.

Konečně byli spolu. Sen se splnil. Její přítel splnil slib, který jí dal před těmi dlouhými roky.

Nocí zašustily kroky. Claire sevřela pažbu pušky a zpozorněla. Vzápětí se však znovu uklidnila – podle kroků poznala, kdo to jde. Byl to její přítel, vracel se, aby se postaral o ni a o jejího syna. Věděla, že bude hlídat jejich malý tábor a že nedovolí, aby se k nim kdokoli dostal. Teď mohla klidně jít spát.

* * *

Claiřina cesta k milosrdnému zatemnění mysli začala krátce po Charlieho smrti v podvodní stanici Looking Glass. Když jí to Hurley řekl, všecko se s ní zatočilo. Jediné, co ji nutilo žít dál, byl její maličký syn a vědomí, že ho odtud musí dostat. Záchrana se blížila. Upírala k ní všechnu naději.

Jenomže pak ty šílené věci pokračovaly. Záchrana se ukázala nebýt záchranou, ale zkázou – místo záchranářů se na Ostrově objevili vojáci, při jejichž útoku na vesničku málem zemřela. Kromě toho stále častěji slýchala podivný šepot nesoucí se z míst, kde nikdo nebyl. Claire zoufale potřebovala pomoc, potřebovala s někým mluvit, jenže všichni měli plno práce se svými veledůležitými úkoly. Pak najednou ti důležití – Jack, Kate, Sayid a další – někam zmizeli. A nakonec přišly ty záblesky, při nichž země vibrovala, jako by se chtěla roztrhnout. A s nimi zmizeli všichni ostatní.

Jediný, kdo Claire neopustil, byl její otec. Než začalo to nejhorší, ty vibrace a záblesky, našel ji a přesvědčil ji, aby šla s ním. Nevěděla sice, jak se na Ostrov dostal, ale prostě tam byl – a vynahrazoval jí všecky ty roky, kdy vyrůstala bez něj. Nejprve s ní bydlel v tom starém domku. Učil ji lovit, učil ji sbírat jedlé plodiny a vyprávěl jí, co dělal v těch letech, kdy s ní nemohl být. Bylo jim dobře. Jenže jednoho dne se vrátili z džungle, kde si byli obstarat něco k jídlu,  a domek byl obsazený. Neviděli, kdo v něm bydlel, ale svítilo se tam a po oknech se míhaly stíny. A kolem domku byl šedivý kruh.

„Musíme jinam, holčičko“ řekl tehdy její otec s těžko potlačovaným vztekem. Celý den ji vedl džunglí. Pak jí na jednom místě postavil přístřešek a udělal ohniště… a pak poprvé na delší dobu zmizel. Byl pryč několik dní. Claire nespala, dokud se nevrátil. Když se vrátil zpět, byla její unavená mysl tak pošramocená, že ji ani nepřekvapilo, když se před ní proměnil v oblak černého kouře. Nevadilo to. Bylo jedno, jak její otec vypadá. Hlavně, že s ní byl. Navíc jí ty proměny vysvětlil. „Musím se měnit, aby mě nepřátelé nepoznali. Víš přece, kdo jsou nepřátelé,“ řekl jí významně.

Ano, to dávalo smysl. Před Nepřáteli se člověk musel chránit jakkoli – třeba se i měnit v černý kouř. Nepřátelé byli ti, kteří ji kdysi unesli a chtěli jí vzít ještě nenarozené dítě, jak jí otec připomínal. Nepřátelé je vyhnali z jejich domku v džungli. A Nepřátelé dokonce nepřímo způsobili, že musela opustit svého syna, svého maličkého Aarona. Otec ji přesvědčil, aby ho nechala v džungli – krátce předtím, než začaly ty záblesky. „Bude to příliš nebezpečné. Všude je plno nepřátel. Nechceš přece, aby mu ublížili,“ řekl Claire. A to ona nechtěla. Nechala tedy synka ležet v džungli a věřila slovům svého otce, že se o něj někdo postará. A že se k ní opět vrátí, až přijde čas.

A svůj slib nakonec splnil. Bylo jedno, že mezitím několikrát změnil podobu. Nejprve ji navštěvoval v podobě jejího otce, později na sebe bral podobu některých Nepřátel… a pak se objevil v těle Johna Locka. To už o něm dávno nepřemýšlela jako o otci. Nemůžete přece říkat tatínku někomu, kdo vypadá jako Nepřítel, kterého jste před pár hodinami v sebeobraně zabili. Začala o něm přemýšlet prostě jako o Příteli. Byl to její přítel. Byl jediný, kdo jí nechtěl ublížit.

* * *

Dalšího rána se Claire jako obvykle vypravila na lov. Přítel ji doprovázel, i když to teď už nebylo nutné. Nepřátelé včera vyklidili pozice – konečně pochopili, že tenhle boj nevyhrají. Claire byla šťastná. Teď už ji ani jejího synka nebude nikdo ohrožovat. Alespoň ne tím jedním způsobem.

Jejího synka totiž neohrožovali jen Nepřátelé. Už během cesty z malého ostrova, během níž musela chlapečka většinou nést v náručí, si uvědomila, že se s ním děje něco divného. Najednou jí prostě ochabl v náručí, jako by usnul. Claire se vylekala – snad se jejímu Aaronovi nestalo nic zlého! Byl jen jediný člověk, který jí mohl pomoci. Její Přítel. Rozběhla se, aby byla co nejdříve doma. Jakmile se dala do běhu, začal se chlapeček probouzet. Claire nechápala, co se to děje. Bylo to ale prosté – ve chvílích, kdy chlapeček omdlel, zrovna Claire míjela některý ze silných energetických zdrojů v podzemí. A když se vyděšená rozběhla, dostali se z dosahu zdroje.

Přítel jí se synkovým problémem samozřejmě poradil. „Musí zůstat na bezpečném místě,“ řekl Claire. Bezpečné místo byl například Claiřin úkryt. Tam byl chlapeček v pořádku. Přítelova rada byla účinná – jako vždycky, ostatně. Co by si bez něj jenom počala! Vyvstal však problém: Claire musela denně chodit na lov a sbírat ovoce, aby měli se synkem co jíst. A zatímco byla pryč, mohl se chlapeček kdovíkam odbatolit.

Zpočátku ho tedy hlídal Přítel, jenomže to tak dlouho nevydrželo. Po pár dnech od Claiřina návratu se totiž o dívce dozvěděli Nepřátelé a začali po ní střílet. Nedalo se nic dělat – Přítel musel přestat hlídat dítě a musel začít doprovázet Claire. Útoky Nepřátel totiž až příliš připomínaly vývoj událostí před několika lety: tehdy to skončilo tím, že ji Nepřátelé přepadli ve spánku, spoutali a odvlekli do staré ruiny, kterou používali jako úkryt. Po několika dnech mučení ji nakonec pustili na svobodu. Claire však na ty dny hrůzy nezapomněla. Nejhorší bylo, že jí Přítel nemohl pomoci – dovnitř ruiny se z nějakého důvodu nemohl dostat. 

* * *

Když koncem roku 2007 začaly nekontrolované časové přeskoky, byli to pouze Druzí a Claire, kdo byli ušetřeni časových posunů. Druzí se to velmi rychle dozvěděli a samozřejmě jim to vrtalo hlavou. Jedné noci tedy dívku unesli – a podrobili ji sérii testů. Testy podezřele připomínaly středověké zkoušky při honech na čarodějnice. Ve středověku přikládali mučitelé nebohým ženám na těla posvěcené hostie či jiné náboženské relikvie – v nichž však byly skryté ostré jehly nebo rozžhavená železa, která bodala do kůže. Druzí se však k podobným podvodům neuchylovali –  jejich cílem nebylo Claire ublížit. Museli však zjistit, co se s ní děje. Dotýkali se jí různými předměty a pozorovali, zda to dívce přivodí zranění či bolest. Výsledky byly jasné. Claire sebou bolestně zmítala jen tehdy, když se jí dotýkali věcmi, kterých se kdysi dotkl Strážce Ostrova.

Claire v sobě měla Temnotu. Temnota zaplnila prázdný prostor v její mysli, vzniklý následkem všech psychických otřesů, které dívka prodělala. Claire v sobě měla v sobě kus Toho Zlého, kus temné energie, kus černého kouře, pokud se to tak dalo říci. To proto ji mohl Černý tak snadno ovládat - měla v sobě kus jeho. A proto také netrpěla časovými přeskoky - ty se Černého z nějakého důvodu prostě netýkaly. A teď se netýkaly ani Claire. 

Druzí dívku po delším váhání pustili na svobodu, předtím ji však důrazně varovali, aby se k jejich sídlu nepřibližovala. Nepřátelství tím bylo zpečetěno. Claire měla z Druhých strach, takže se od nich držela dál; pokud ale někdo zabloudil až na její území, neměla s nimi slitování.

Tři roky uplynuly v napjatém polopříměří. Pak se vrátili někteří z trosečníků z letu 815. Claire, samozřejmě pod ochranou svého Přítele, se znovu pustila do hledání Aarona. Nakonec se před ní prozradila Kate – přiznala se, že o jejího synka pečuje ona. První Claiřina myšlenka byla, že ji prostě zabije. Přítel jí to ale rozmluvil: „Uděláš lépe, když půjdeš s ní,“ přesvědčil dívku. „Přivede tě ke tvému synovi.“

A tak s ní šla. S návratem starých známých a staré naděje se začala rozjasňovat i Claiřina zatemnělá mysl. Nebylo to však jen tím. Klíčem ke všemu byla energie, vyvěrající ze Srdce Ostrova. Ta dávala nesmrtelnost Černému a ta také zatemňovala Claiřino uvažování. Když Jack s Desmondem energii ze Srdce dočasně vypustili, zmizela tím i Černého nesmrtelnost a Claiřino šílenství. Černý byl zabit a Claire se nechala přemluvit k návratu do normálního světa, k návratu k Aaronovi.

Jenže návrat na pevninu se nezdařil a Claire se musela vrátit zpět na Ostrov. To už ale byla „zátka“ v Srdci Ostrova zpět na svém místě, energie opět Ostrovem proudila jako předtím… a opět zaujala prázdné místo v Claiřině mysli. Dívku znovu pohltily mlhy šílenství, poprala se s Kate a utekla z letadla s jedinou myšlenkou – najít Aarona, kterého jí Kate slíbila, a potom najít svého Přítele. A pak budou konečně všichni spolu – tak, jak to má být.

* * *

Když se Claire odpoledne vrátila z lovu, synka ve své skrýši nenašla. Stalo se to, čeho se obávala – zvědavý dvouletý capart se někam zaběhl. Dívka prohledala všechna zákoutí svého malého tábora, všechny zásobárny, všechny hromady hadrů a přikrývek, ale dítě nikde nebylo. Severem Ostrova se nesl její zoufalý křik, v němž se mísilo jméno dítěte s bezeslovným nářkem šílené matky.

Jejímu zoufalství samozřejmě učinil konec Přítel. Po drásavě dlouhých minutách, které se vlekly jako nekonečné dny, jí chlapečka přinesl zpět. Na špinavých tvářích měl zaschlou směs bláta, ovocné šťávy a slz.

Claire popadla dítě do náručí. Plakala a mumlala chlapečkovi do vlasů páté přes deváté. Slova lásky, výčitek, nadávky, výhružky. Chlapeček se také dal do usedavého pláče.

Přítel znovusjednocenou dvojici pozoroval. Claire mu dosud nestihla poděkovat, ale věděla, že to není nutné. Přítel jí rozuměl i beze slov. Dobře věděl, co pro ni to dítě znamená, a věděl, jak moc mu je vděčná. Od samého začátku jejich soužití dobře věděl, jak si dívku zavázat a jak si neustále posilovat její oddanost a poslušnost.

* * *

K zájmu o Desmondova syna Černého nevedlo jen to, že na chlapečkovi tolik lpěla Claire. Černý chtěl mít dítě pod kontrolou. To dítě pro něj znamenalo hrozbu. Nabízelo se, aby se jí jednoduše zbavil. Šlo by to – dítě nebylo pod přímou ochranou Strážce Ostrova, takže by je teoreticky zabít mohl. Věděl ale, že by to byl konec jeho výhodného vztahu s Claire, která pro Černého plnila úkoly, které on sám udělat nemohl. Claire sice byla poslušná a oddaná, ale kdyby jí sáhl na dítě, bylo by po všem. A za druhé – udělat něco takového se vzpíralo i Černému. Dokázal zabíjet bez výčitek a dokázal zabít téměř kohokoli, ale musel si to alespoň nějak obhájit. Téměř každý člověk měl v minulosti nějaké šrámy, za něž bylo možné ho potrestat, to bylo v pořádku. Ale dvouleté děcko ještě žádné hříchy nasbírat nestačilo.

Černý chtěl mít dítě pod dohledem a chtěl vědět, jak se vyvíjí. Věděl, že po svých rodičích zdědilo mimořádné vlastnosti – ale zatím nevěděl, které se u něj projeví. A on to potřeboval vědět. To dítě ho mohlo ohrozit. Bylo tedy nezbytně nutné je sledovat… a v případě potřeby později zasáhnout. Větší dítě by už v krajním případě zabít dokázal. Doufal ale, že se mu povede ještě něco lepšího – získat mimořádné dítě na svou stranu, stejně jako získal Claire.

Když Claire uplakané a usoplené dítě znovu uložila ke spánku ve svém doupěti, posadila se k ohni a přes plameny na tu spící hromádku zírala. Přítel si k ní přisedl. „Claire,“ oslovil ji.

Nic. Hrůza z chlapečkova zmizení jí opět pocuchala nervy. Po předchozím hysterickém výbuchu se teď propadla do letargie.

 „Claire." Přítel jí položil ruku na rameno a jemně s ní zatřásl.

Rozcuchaná dívka k němu zvedla prázdný pohled.

„Takhle to nejde. Nemůžeš své dítě nechávat samotné.“

„Ale… já… nemůžu…“ snažila se Claire přerývaně vysvětlit, že chlapečka prostě nemůže pořád hlídat.

„Já vím,“ přikývl konejšivě Přítel. „Pomůžu ti. Přivedu ti někoho, kdo ti pomůže. Postará se o něj, když budeš pryč.“

„Ne! To ne-…“ vyjekla Claire. To přece nešlo! Na Ostrově už nebyl nikdo, komu by mohla důvěřovat. Všichni jí chtěli Aarona vzít. Právě proti nim musela přece svého chlapečka chránit, ne aby ho k nim pustila! „Nikomu ho ne… nedám. Nevěřím jim!“

„Neboj se, Claire. Najdu někoho, kdo se o něj postará dobře a nevezme ti ho. Víš přece, že bych k tobě nikoho zlého nepustil,“ domlouval jí Přítel. Jeho slova byla tichá, konejšivá… a Claire si jako vždy uvědomila, že má pravdu.  Že by jí nikdy nelhal a že by nikdy nedopustil, aby jí někdo ublížil.

Popotáhla. „Tak dobře.“

„Zítra někoho takového přivedu. Najdu někoho, kdo tě naučí být dobrou mámou. A teď spi. Budu hlídat.“

Claire se poslušně stulila kolem spícího dítěte. Už jen koutkem oka zahlédla, jak se na sebe její Přítel opět vzal svou abstraktní černou podobu a začal zvolna kroužit kolem tábora. Jeho konejšivé vrnění ji ukolébalo do spánku.

* * *

Příštího dne její Přítel skutečně svůj slib splnil. Už když jej dívce dával, věděl přesně, koho jí přivede. Dokázal vycítit, když se v jeho okolí pohybovali lidé – nemusel je vidět. Prostě věděl, kde jsou. Teď tedy vyrazil za jasným cílem.

Hledaná osoba tábořila u potoka, několik mil jižně od Claiřina doupěte. Slyšela Černého už zdálky – jeho elektronické cvakání a praskot stromů velmi dobře znala. Dala se na útěk, ale daleko se nedostala.

Když ji zahnal do kouta ke skalám nad potokem, viděl v jejích očích naprostou hrůzu – ale také odevzdanost. Věděla, že je bezmocná a že už nemá smysl se bránit. Přiblížil se k ní a pak se ponořil do její mysli. Oslnily ji záblesky, křečovitě zavřela oči a ještě si je zastínila rukou, ale nepomohlo to. Prolétl jí před očima celý život, jak si Černý vytahoval z její mysli zapomenuté i nové vzpomínky. Zajímaly ho však hlavně ty nové. Ty staré už znal.

Pak najednou světelné záblesky skončily a bylo naprosté ticho. Kate spustila ruku a otevřela oči.

To, co uviděla, ji vyděsilo ještě víc než cokoli předtím.

Chtěla křičet, ale nedokázala ze sebe vydat ani zvuk. A když Černý v lidské podobě udělal krok, aby se k ní přiblížil, svezla se bezvládně k zemi.

Černý otráveně zavrtěl hlavou. Opravdu se snažil, aby ji neděsil víc, než bylo nutné – měl zato, že ji jeho lidská podoba vyděsí méně než ta kouřová. Lidé obvykle snášeli jeho lidské převleky, ať už se převlékal za kohokoli, lépe než jeho původní podstatu. Tohle byla výjimka. Teď už se ale nemusel obtěžovat s nějakým přetvařováním. Znovu se přeměnil do podoby kouřového sloupu, opatrně obtočil chapadla kolem své omdlelé oběti a namířil si to s ní ke Claiřinu táboru.

* * *

Nedaleko Claiřina tábora ji položil na zem a znovu na sebe vzal lidskou podobu. Po několika osloveních se probrala. Když si uvědomila, co se stalo a na koho se vlastně dívá, znovu se jí v obličeji objevila ta hrůza. Tohle byl konec. Nedovedla si představit, že by ji ten, koho se před pár dny pokusila zabít, teď mohl nechat naživu.

„No tak, Kate, nechovej se jako malá,“ promluvil na ni, jakoby jí četl myšlenky. „Neublížím ti, pokud nebudeš dělat hlouposti. Nechci ti ublížit. Dokážu odpouštět, i když je pro tebe asi těžké si to představit.“

Odsunula se s jakýmsi odporem (pro který měl Černý do určité míry pochopení), ale konečně se vzmohla na slovo. „Co teda chceš?“

„Nechci od tebe nic strašného, neboj se. Potřebujeme tě, Kate. Já a Claire tě potřebujeme.“

„Claire?“ vyjekla Kate.

Černý se zasmál. „Jistě, že Claire. Říkám, že po tobě nechci nic hrozného. Proto jsi sem přece šla, abys jí pomohla. Nebo ne?“

Kate váhavě přikývla.

„Tak jdeme.“

Otřeseně se zvedla ze země a šla za ním. Neměla na výběr. Cestou si přejela po boku – ale jen si tak ověřila to, co už tušila. Za páskem džínsů ji nic příjemně netížilo. Ta věc jí sebrala pistoli.

* * *

Když ji Přítel přivedl do Claiřina tábora, myslela si dívka, že si z ní dělá legraci. To přece nemohl myslet vážně! Nemohl jí jako slibovanou pomoc přivést tu, která se sama přiznala, že jí vzala Aarona. A tu, která jí slibovala záchranu… a svůj slib nedovedla splnit.

„Ona?“ zavřískla Claire zuřivě a vrhla se směrem ke Kate. Přítel ji však nekompromisně zadržel.

„Claire, uklidni se. Uklidni se,“ opakoval zmítající se dívce. „Víš, že bych ti nikoho špatného nepřivedl. Ona ti pomůže.“ V jeho náručí se Claire skutečně pomalu zklidňovala. Házela po Kate vzteklými pohledy, víc si ale nedovolila. Kate o pár kroků instinktivně poodstoupila – Claiřin výbuch vzteku ji vylekal.

Černý okamžitě vycítil, že se Kate vzdaluje, a přísně se po ní ohlédl. „A dost. Kate, ty se vrať zpátky. Claire ti nic neudělá. Že ne, Claire?“

Zklidňující se dívka po ní sice dál loupala nevrlým pohledem, ale zamumlala cosi jako „ne“. Černý ji pustil z náručí, poodstoupil a naléhavým tónem jí dál domlouval.

„Claire, víš přece, že mi můžeš věřit. Kate přišla, protože ti chtěla pomoci. Nechce ti Aarona vzít, chce ti jen pomoci s jeho výchovou. Naučí tě, jak být mámou. Slíbila ti to přece, že, Kate?“

Kate, která sebou předtím trhla při vyslovení Aaronova jména, teď poslušně přikývla. To, co ještě před chvílí bylo černým kouřem, jí téměř doslova četlo myšlenky.

Skutečně se na sever vypravila s utkvělou myšlenkou najít šílenou Claire i s Desmondovým synem… a co nejlépe se o oba postarat. Hodlala si získat zpět Claiřinu důvěru, i kdyby si ji měla ochočovat pomalu jako divoké zvíře. Doufala, že se Claire díky lidské blízkosti nakonec opět vzpamatuje a pak si dá vysvětlit, co se vlastně stalo. Pak ji přesvědčí, aby vrátila Charlieho k Desmondovi, a nakonec se jim snad nějak podaří konečně opustit Ostrov a vrátit se k Aaronovi.

Černý si však z jejích plánů vybral jen to, co se mu hodilo. Kate pochopila, že na zbytek svých plánů může zapomenout – ta věc by něco takového nedovolila. Claire byla evidentně v jeho moci a pod jeho ochranou. Nemohla doufat, že se jí povede Claire přivést zpět k rozumu a odvést ji z Ostrova. Ani nemohla doufat, že odvede Charlieho a vrátí ho k otci. Jediné, co mohla dělat, bylo to, co ta věc před chvílí řekla: pomoci Claire, aby se o chlapečka starala co nejlépe. Postarat se, aby se na Charliem pobyt v divočině v péči šílené ženy podepsal co nejméně.

Claire se k ní váhavě vydala – bylo vidět, že se v ní bijí emoce. Přirozenost jí velela se na Kate vrhnout, ale důvěra k Příteli ji přiměla dělat něco jiného.

Černý stál opodál jako rozhodčí, připravený okamžitě zasáhnout.

Obě ženy se k sobě pomalu přiblížily. Jedna si druhou měřila pohledem.

„Ahoj,“ řekla pak nesměle Claire.

Kate rozpřáhla ruce v mírumilovném gestu a pomalu dívku objala. Cítila, jak se třese napětím. „Ahoj, Claire. To je dobrý, to je dobrý. Pomůžu ti.“ 

715 - Azyl

Richard beze slova zíral na sloup černého kouře, který v dálce stoupal k obloze. Ostatní stáli několik kroků za ním. Konečně se k nim otočil. „Musím jít,“ řekl stroze. Slovům ale scházel jeho obvyklý klid a rozvaha.

Po chvíli mlčení se váhavě ozval Daniel. Udělalo se mu už lépe a když ve stanu zaslechl ruch, vylezl ven, i když mu to bratr pro dnešek zakázal. „Co to znamená?“

Sawyer se ušklíbl, když si připomněl staré události. „Když se to objevilo naposled před třema rokama, zmizel Claiřin malej.“

Slova o Claire a dítěti měla okamžitý efekt; Desmond sebou trhl. „Myslíš, že to nějak souvisí s Charliem?“

Do hovoru se vložil Richard. „Ne, ne. Tenkrát před třemi roky to byl falešný signál, ten nepocházel od nás. My jsme naposledy nouzové znamení použili, když…“

„Před těma třema rokama to udělala Rousseauová,“ přikývl Hurley. „Ale ona ten signál znala. Viděla ho prý tenkrát, když jste jí vzali…“

Ben zahanbeně sklonil pohled – připomínka dávného kouřového sloupu byla připomínkou jeho velkých hříchů. To on dal signál k vyvraždění členů Dharmy, i unesl Rousseauové novorozenou Alex.

„Naposledy jsme tenhle signál použili před patnácti lety,“ řekl Richard. „Byl to pokyn k útoku na Dharmu. Ta Francouzka si jej později zpětně spojila s únosem své holčičky, ale ve skutečnosti jej viděla několik let o několik let později. Žila příliš dlouho sama a některé věci se jí v hlavě popletly.“

„Pokyn k útoku?“ zavrčel Sawyer. Stará nedůvěra se znovu projevila. „Chceš tím říct, Ricky, že se tvoje tlupa zase chystá na lov? Na koho se proboha chystají tentokrát?“

Richard spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Tohle vždycky byl… signál k obraně. Zničení Dharmy, to byla obrana útokem. Museli jsme Dharmu zastavit, jinak by oni zničili Ostrov.

Ještě jednou se zadíval ke stoupajícímu kouři, pak se rozběhl ke stanům a začal balit své věci. O pár minut později se se všemi rozloučil a vydal se do džungle.

* * *

Věděl velmi dobře, kterým směrem má jít. Vydal se na sever,minul stanici Staff a pokračoval dál do nitra končin, které Rousseauová nazývala Temným územím. Zprvu spěchal, pak ovšem začal zpomalovat a volil obezřetně cestu. Nebylo to jen únavou a náročným terénem. Richard velmi dobře věděl, že musí být opatrný. Pokud se jeho lidé svolávali nouzovým signálem, muselo se dít něco vážného.

Byl asi v půli cesty mezi Staff a bývalým Dharmavillem, když k němu zdálky dolehly hlasy. Poznával je. Tušil sice, že to není potřeba, ale přesto zavolal heslo. „Quid in umbrā statuae situs est?“

„Ille qui nos omnes servabit,“ ozvala se zdálky odpověď.

Za pár okamžiků už se Richard objímal se svými starými známými. Na velké vítání však nebyl čas – Druzí byli očividně nervózní a na jejich narychlo sbalených věcech bylo vidět, že se k odchodu rozhodli náhle.

„Viděli jsme na pláži signál. Co se stalo, Eloise?“ zeptal se Richard.

„Teď ne, Richarde,“ zatřásla odmítavě hlavou Eloise. Vypadala, podobně jako ostatní, velmi unaveně. „Všecko se dozvíš, až budeme v bezpečí.“ Nezdržovali se tedy a pokračovali tedy dál – směrem, z něhož přišel Richard.

Mezi Druhými však bylo i několik dětí – a ty nemohly postupovat tak rychle. Nakonec je zmohla únava. Bývalá letuška Cindy, která se za roky na Ostrově stala jejich novou matkou, se Eloise ostře postavila a vymohla si, že se celá skupina zastaví a přenocuje. Utábořili se u potoka nedaleko stanice Staff. Děti vyčerpaně usnuly, jakmile se položily do trávy. Dospělí začali nosit vodu a sbírat ovoce… ale oheň z nějakého důvodu nerozdělali. Richard si přisedl ke staré známé. „Eloise, teď je čas mluvit. Co se děje?“

Místo Eloisiny odpovědi se kdesi v dálce ozval se známý zvuk. Dunění, vrčení, cvakání… doprovázené třeskotem lámaných a vyvracených stromů.

„Pane bože,“ vydechl Richard. Od Kate se v letadle dozvěděl, že se jí a Jackovi povedlo Černého zabít. Tohle však svědčilo o něčem jiném.

Eloise přikývla. „Je zpět.“

* * *

Když Jack „zabil“ To Zlé usazené v těle Johna Locka, jakoby se Ostrov zklidni – a nešlo jenom o konec otřesů. Druzí usoudili, že se mohou bezpečně vrátit zpět do svého starého domova. Vrátili se do Dharmavillu, který byl ale po dramatických událostech závěru roku 2004 a po následujících třech pustých letech téměř zničený. Obsadili několik nejméně zničených domků a začali je opravovat, zaseli a vysadili plodiny… a věřili, že znovu přicházejí roky míru. Jenže se zmýlili.

Den nebo dva byl úplný klid. Pak se začaly v okolí ozývat výstřely. Druzí vyslali pár ozbrojených mužů, aby zjistili, co se děje. Zpráva, kterou přinesli, všechny překvapila: šílená dívka, která na Ostrově poslední tři roky žila v divočině, se vrátila do svého starého domova a znovu začala lovit. Tentokrát se však nedržela v bezprostředním okolí svého doupěte, jako v minulých letech, ale podnikala výpravy do širokého okolí. Byla jako drzé zvíře, které se přestává bát lidí a stále víc se zkouší přibližovat k jejich sídlům. Druzí se ji tedy snažili zahnat zpět na její území. Jejich střelba byla pečlivě mířená, takže šílenou dívku nezranila, ale pouze vylekala. Zprvu se zdálo, že se Claire znovu stáhne do svých starých lovišť a ona i Druzí budou moci žít vedle sebe v relativním příměří jako dřív.

Jenže po několika dnech zdánlivého ústupu se Claire znovu objevila v blízkosti Dharmavillu – a tentokrát nebyla sama. Průzkumnící s hrůzou zjistili, že se v její blízkosti objevuje známý sloup černého kouře. Černý, To Zlé, o němž si mysleli, že už je pryč. Zaútočil na průzkumnou skupinu Druhých a pronásledoval je až do zpustošeného Dharmavillu. Části výpravy se povedlo uniknout, ale dva muži se už nevrátili.

Severní končiny se znovu staly Temným územím. S tím rozdílem, že tentokrát už Dharmaville nepředstavoval bezpečnou oázu uprostřed nebezpečné divočiny: sonický plot, který kdysi chránil celou vesnici, byl nenávratně poškozený a nefungoval. Druzí byli ve smrtelném nebezpečí. Rozhodli se rychle – během noci si sbalili nejnutnější věci, ráno zapálili signální oheň s tmavým kouřem coby nouzové znamení, jímž se snažili informovat další obyvatele Ostrova, že se něco děje, a vydali se na cestu napříč Ostrovem. Doufali, že Černý, který podle teď podle všeho žil v jakési podivné symbióze s šílenou dívkou, se bude držet především v její blízkosti. A dívka obývala končiny západně od Dharmavillu. Druzí teď tedy zamířili na jih s nadějí, že se jim podaří uniknout.

* * *

Zlověstné zvuky, nesoucí se sem z dálky, se však začaly vzdalovat. Druzí se, až na pár mužů, kteří drželi hlídku, začali ukládat ke spánku. Následujícího rána se vydali dál, ale odchýlili se od jižního směru. Teď skupina šla jihozápadním směrem, k pobřeží, na němž kdysi stávala socha bohyně Tawaret a ještě nedávno čtyřprstá noha. Ale i ta po nedávných otřesech ležela v troskách.

„Ten, který nás ochrání,“ komentoval změnu směru Richard, když si uvědomil, kam mají namířeno. Eloise jen přikývla. Za pár hodin už byli v cíli a pod Richardovým vedením vstoupili do velké podzemní síně, vybudované v obřím podstavci bývalé sochy. Do hlavní místnosti v podstavci ústilo několik postranních chodeb, vyhloubených ve skále. Ty vedly do menších skalních postranních místností. Tady byli Druzí v bezpečí. Podzemní síň, v níž sídlíval Jacob, představovala jedno z mála nedotknutelných míst na Ostrově, kam se Černý nemohl dostat. Nemohli tam však zůstat bez svolení Strážce.

„Víš, co musíme udělat,“ připomněl Richard Eloise.

„Vím,“ přikývla stará žena. Odlesky ohně, který rozdělali uprostřed velké síně, jí po obličeji kreslil mihotavé stíny. Zračily se jí v něm obavy.

„Neměj strach,“ řekl Richard. „Dopadne to dobře.“

Po chvíli odpočinku k sobě Eloise přivolala tři muže. „Craigu, Stephene, Marcusi, vy půjdete s námi.“ Trojice nemluvných mužů se připravila na další cestu. Byli to ti, kterým se podařilo uniknout z pronásledování Černého. 

* * *

Než pětice vyslanců odešla, dala Eloise svým lidem instrukce. Zněly jasně. Nevycházet ze skalního komplexu, dokud se někdo z pětice nevrátí zpět. Pro Druhé to neměl být velký problém: v jedné z postranních jeskyní vyvěral pramen dobré, čisté vody a donesené zásoby jídla jim měly vystačit na několik dní.

Vyrazili. Richard skupinku vedl jistě a rychle směrem k táboru na pláži. Zanedlouho byli u cíle. „Počkejte,“ řekl svým lidem tiše a sám vešel do tábora. Odbyl dotazy přátel, kteří se kolem něj shlukli – teď ho zajímalo pouze jediné. „Kde je Hugo?“

Ben mávl rukou směrem k pobřežním útesům. Hurley opět seděl na svém oblíbeném rozjímacím místě a pozoroval obzor, který se v pozdně odpoledním slunci rýsoval jasně a ostře.  Aniž by se otočil, promluvil na přicházejícího Richarda: „Vítej zpátky. Přivedls je?“

„Ano,“ přikývl Richard a nepřemítal, jak Hurley ví, že se Druzí vrátili s ním. „Mám jim něco vyřídit, nebo…?“

„Promluvím s nimi sám,“ odpověděl Hurley a pomalu se zvedl ze skály. „Přiveď je sem, prosím.“

Za chvíli už pětice stála na útesech, tváří v tvář Strážci. Všichni se tvářili vážně. Pak se začalo dít cosi, co připomínalo starodávný rituál: Hurley příchozím přívětivě pokynul a ze skupinky vystoupila Eloise. Hurley ani jednou nezaváhal – prostě v tu chvíli věděl, co má říci. Jeho proměna ve Strážce Ostrova byla završena. Když byl s přáteli, choval se stále hurleyovsky – vtipkoval, byl starostlivý a přátelský, mluvil svým nenuceným a hovorovým tónem. Teď však mluvil pomalu, vážně a jaksi slavnostně. Nad vlnami se rozezněl starobylý, vznešeně znějící rozhovor v latině.

Osazenstvo tábora – Bena, Desmonda, Daniela, Sawyera, Franka a Milese – ta nezvyklá podívaná přitáhla blíž. Na okraji tábora je však Ben zastavil. „Stůjte. Dál nepůjdeme, nesmíme je rušit.“ Pak se zaposlouchal a začal tiše překládat. I on se během svých let u Druhých, coby vysoce postavený člen skupiny, naučil latinsky.

„Co žádáš, lide můj?“

„Útočiště, Strážce nás. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš. Temné časy nastaly.“

„Víš, co žádáš, lide můj? Kdo do stínu sochy vkročí, navždy nese její znamení.“

„Poneseme znamení. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš.“

„Ať se tedy stane, jak žádáte.“

Hurley počkal, až Craig, Stephen a Marcus, tři vybraní muži od Druhých, vyndají ze svých tlumoků staré kamenné vázy pokryté rytinami, sešplhají k moři a naberou do nich vodu. Pak do každé z váz ponořil ruku.

„Nechť tě stín sochy ochrání a poznamená navždy, lide můj.“

* * *

„Co to sakra…“ zasykl šeptem nechápavě Sawyer, když pozoroval, jak se trojice mužů rychle vydala na cestu směrem, z něhož předtím přišli.

„Obřad, kterému se říká Asyllum, Útočiště,“ řekl nepřítomně Ben, který scénu sledoval s nevěřícným úžasem. „Vždycky jsem o něm jen slýchal. Je to pojistka pro případ krajní nouze. Za poslední desítky let jsme ji nikdy nevyužili. Vlastně si myslím, že ji lidé do dneška nevyužili nikdy.“

„Pojistka proti čemu?“ Sawyer vypadal, že stále nevěří tomu, co slyšel.

„Proti Černému. Proti Monstru, jak jste mu říkali vy.“

Mezitím k nim došli Hurley, Richard a Eloise. Na ženu se upřela směsice pohledů – Benův zneklidněný, Sawyerův nechápavý, Danielův radostný i Desmondův nenávistný. „Myslím, že bychom se měli všichni posadit a popovídat si,“ řekl mírně Hurley.

„Musím se vrátit ke svým lidem. Omlouvám se,“ řekla Hawkingová a při posledních slovech pohlédla na Desmonda. Dobře věděla, že by tady jen jitřila emoce – její přítomnost teď nebyla nezbytná. Richard ji mohl plně nahradit a bylo to tak lepší.

Hawkingová se vydala směrem, kterým před chvílí odešla trojice mužů, a osazenstvo tábora se usadilo u ohniště. Richard začal vyprávět, co se v uplynulých dnech stalo na severu Ostrova – převyprávěl to, co mu řekla Hawkingová. Začal návratem Claire a skončili útokem Černého, který Druhé přiměl, aby opustili svoje staré teritorium a aby se vydali hledat pomoc na jihu.

„To ale znamená…“ řekl Ben tiše a nedokončil větu.

Richard posmutněle přikývl „Ano, už nikdy se tam nevrátíme. Jsme poznamenaní stínem sochy. V úkrytu a v blízkosti Strážce budeme v naprostém bezpečí, ale už nikdy nesmíme vkročit na Temné území. Porušili jsme pravidla hry a jednoznačně jsme se přiklonili na jednu stranu. Už nejsme šedé figurky, které se můžou stát černými nebo bílými – což je to jediné, co má Černý na lidech rád. Je rád, když může lidi využít… a nás už po tomhle využít nemůže. Bude nás považovat za zbabělce nebo zrádce a pokud se mu dostaneme do moci, nebude s námi mít žádné slitování. Všechny nás zničí.“

Chvíli bylo ticho – lidem kolem ohně buď význam těch slov docházel naplno a pak se jim nic říkat nechtělo, nebo jim nedocházel vůbec, a nevěděli, co by měli říkat.

Ben nechápavě potřásal hlavou a změnil téma. „Co se mu stalo? Dřív nechával vesnici a její okolí na pokoji. Útočil, jen když jsme zasáhli příliš hluboko do jeho území.“

„Začal chránit to šílené děvče, Claire. Možná proto je teď tak agresivní. Víc nevíme.“

Spekulace o tom, co Černého tak rozzuřilo, nakonec uťal Sawyer, který až doteď poslouchal a přemítal s hlavou zvrácenou k obloze. „A co jste čekali, vy chytráci?“ ušklíbl se jízlivě. „Pokusili jsme se ho zabít! Fakt si myslíte, že nás po tom všem nechá dál běhat po Ostrově? Rozmačká nás jako otravnej hmyz, pokud nepřijdeme na to, jak ho zlikvidovat definitivně.“

* * *

Ostrov byl už po stovky let, přesněji od zrození Černého, rozdělen na dvě části. Většinu Ostrova zabírala severní část, Temné území, teritorium Černého. I tam se však našly bezpečnější zóny, které Černý respektoval a nepronikal na ně.

Proč se Černý vyskytuje jen na některých místech, to věděli jen vysoce postavení Druzí, kteří si informaci předávali z generace na generaci. Černý kouř se na Ostrově pohyboval sítí tunelů a prastarých podzemních chodeb, které tam před dávnými tisíciletími vybudovaly starověké civilizace. Lidé vybudovali chodby ve snaze dostat se blíž ke zdroji té podivné energie, která jim stáčela kompasy, která šeptala nesrozumitelnými hlasy a která také dokázala uzdravovat. Nejprve vyhloubili studny a pak pokračovali do útrob skal, dokud neprotkali podzemí Ostrova sítí chodeb. Byla to těžká práce, ale lidé ve starověku neměli ve zvyku spěchat. Stavěli ostrovní chodby se stejnou trpělivostí a vytrvalostí, jako jinde stavěli egyptské pyramidy, Stonehenge a jiné velkolepé stavby. Většina chodeb se proplétala pod severní částí Ostrova, některé však zabíhaly i na jih.

Když udělal Jacob tu fatální chybu a hodil svého bratra do světla v Srdci Ostrova, začal se Černý pohybovat právě v těchto chodbách nebo nad nimi. Mohl proniknout i na povrch, ale musel se držet v blízkosti podzemní sítě – jakmile se oddělil od energie, která v chodbách proudila, začal slábnout. Ta energie mu dala život, ta mu dávala sílu a tou se živil. Musel vždy mít možnost rychle se do svých bezpečných chodeb vrátit. Na severu mu tedy bylo lépe – síť chodeb i vchodů byla mnohem hustší. Na jihu měl Černý možnost pohybu výrazně omezenou po těch několika chodbách, které vedly k Srdci Ostrova nebo k jižní studně. V lidské podobě se sice mohl od zdrojů energie vzdálit na delší dobu, ale znamenalo to pro něj omezení síly. Přirozenější pro něj tedy bylo pohybovat se v podobě černého kouře. Podobu lidského hostitele na sebe bral jen v situacích, kdy chtěl komunikovat s lidmi.

Druzí proto odjakživa sídlili především na jižním okraji Ostrova. Jižní cíp byl sice malý, ale mnohem bezpečnější. Podnikali však i výpravy na sever – Druzí dobře věděli, kudy vedou podzemní chodby, a dokázali tedy najít bezpečná místa i na Temném území. Bylo jich mnohem méně než na jihu, ale byla tam. Tam hlídkovali, lovili a špehovali vědce z Dharmy. Na jihu žili až do 90. let, kdy se rozhodli obsadit vypleněný Dharmaville: vědci vesničku a její okolí zabezpečili sonickým plotem, který Černému nedovolil dostat se dovnitř. Vesnička sice stála nad jednou z chodeb; sonický plot však tamní východ blokoval – pokud jej tedy někdo cíleně nevpustil dovnitř, jako to udělal Ben při invazi Widmorových vojáků v zimě roku 2004.

Ale pak se vrátila Claire… a s ní i Černý, který teď zuřil. Ovládl celý sever, včetně míst, která až dosud blahosklonně „přenechával“ Druhým. Na Temném území už nebyla žádná bezpečná místa.

* * *

Trojice mužů s nádobami vody se do úkrytu ve stínu sochy vrátila ještě před západem slunce. Stručně sdělili svým soukmenovcům, že vše dopadlo dobře. Pak se znovu chopili nádob. Podivný obřad, přerušený cestou z Hurleyho tábora, teď pokračoval. Marcus, muž s největší nádobou, vyšel asi tři sta metrů před vchod do podzemní síně a začal z nádoby vylívat na zem tenoučký proud vody. Přitom se rychle pohyboval – obcházel ovál, který těsně přiléhal k pobřežním skaliskům a uvnitř byl úkryt. Když se vrátil na místo, z něho vyšel, vyrazil Craig. Opsal vodou ze své nádoby menší kruh, jen několik desítek metrů kolem úkrytu. A nakonec Stephen obešel samotný úkryt s nejmenší nádobou. Pak se všichni tři vrátili dovnitř ke svým lidem. Teď se k nim Černý nemohl dostat, ani kdyby se vzdálil od svých podzemních „dálnic“ proudící energie. Nemohl překročit hranici, která nesla dotek Strážce Ostrova.

Na podobném principu fungoval i ochranný kruh z popela, který před časem Druzí načrtli kolem Jacobovy chatrče, než z ní musel bývalý Strážce odejít. Strážce mohl svým dotekem poznamenat cokoli tekutého či sypkého – a Černý to pak nedokázal překročit, stejně jako mravenec nedokáže překročit kruh nakreslený křídou. Úplně stejně fungoval i poslední Jacobův odkaz – po jeho smrti Druzí shrabali zbytky popela, které zůstaly v ohništi. Nesly na sobě dotek umírajícího Strážce a poskytovaly Druhým možnost nouzové ochrany, než bude ustanoven jeho nový nástupce.

Byl tu však jeden problém – Černý sice do vyznačeného prostoru nemohl vstoupit, mohli do něj však vstoupit lidé. A ti mohli vytyčenou hranici přerušit. Černý by jí pak mohl proniknout dovnitř (jako to také udělal u Jacobovy chatrče poté, co kruh přerušila Claire a splnila tak žádost svého „přítele“) a ti, kdo se skrývali uvnitř, by mu byli vydáni na milost a nemilost. V tomto případě pouze na nemilost. 

Zanedlouho se do nového domova vrátila i Hawkingová. Po návratu vůdkyně se Druzí postupně uklidňovali. Začali si zabírat jednotlivé postranní jeskyně nebo části síně, vybalovali své věci a stavěli lůžka. Ti, na které zbyla místa v rozích velké síně, stavěli také provizorní zástěny, aby získali alespoň nějaké soukromí.

Nejblíže u vchodu se usadila osvědčená trojice nejspolehlivějších mužů, které posílil ještě Craigův bratr Paul. Ti fungovali jako strážní – dva muži mohli spát nebo se věnovat svým povinnostem, dva vždy hlídali. Střídali se po osmihodinových směnách, aby zůstali dostatečně ve střehu, a aby odpočívající dvojice měla dostatek času na odpočinek.  Hlídka vždy obcházela kolem úkrytu tak, aby ji od okolí dělily dva nakropené kruhy. Kruhy chránily muže a oni chránili kruhy – aby je nikdo zvenčí, člověk ani zvíře, nemohl porušit.

* * *

Všichni v Hurleyho táboře cítili, že má Sawyer pravdu. Černý se mstil za to, že se ho lidé pokusili zabít – a že se jim to málem povedlo.

„Zlikvidovat ho,“ zopakoval neradostně Hurley. „Kámo, to se nepovedlo ani Jackovi, když byl… no, ve funkci. Jak byste to chtěli udělat vy?“

„To nevím,“ odsekl Sawyer. „Od toho tady máme moudřejší a zasvěcenější hlavy, než jsem já.“

Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil Desmond. Byl bledý jako stěna a mluvil tiše, s nejvyšším sebeovládáním. „Musíme se tam vypravit co nejdřív. Je tam Charlie.“

Hurley se na něj zadíval se soucitem. „Kámo, to nejde…“

„Neříkej mi kámo, když mi říkáš takový věci, a vůbec, neříkej mi, co nejde“ vypěnil Desmond. „Jediný, co nejde, je nechat vlastního syna napospas něčemu, co tam zabíjí lidi. Musíme ho odtamtud dostat. Chlapi, slíbili jste mi pomoc,“ rozhlédl se po trojici trosečníků z letadla. Ti ale uhýbali pohledem.

„Tys s tím ještě asi neměl tu čest, co?“ odhalil ho Miles.

„Tu čest s kým? S nějakým šílencem, co pobíhá po severu a zabíjí tam lidi, o kterejch myslí, že vkročili na jeho výsostný území?“

„Aha,“ přikývl Miles, jako by tím bylo všecko jasné. Měl pravdu – Desmond, ačkoli na Ostrově strávil dlouhé roky, černý kouř nikdy na vlastní oči neviděl a nevěděl, co dokáže. Zvěsti o něm považoval částečně za výplody splašené fantazie vyděšených lidí, v jejichž blízkosti někdo zabil jejich přátele – a kdoví, co pak mohli vidět –, a částečně za blouznění pověrčivé bandy podivných existencí, kterým není radno důvěřovat. Co jiného si taky myslet o skupině lidí, kteří dobrovolně žijí na pustém ostrově, na kterém se dějí sakra podivné věci.

„Vy parchanti,“ usykl zoufale Desmond a ohnal se po Danielovi, který se ho snažil uklidnit. „U flašky a v teple a světle u ohniště máte odvahy plný huby, ale jakmile se začne mluvit o nebezpečí, jste podělaní až za ušima.“

„Desmonde,“ oslovil ho Richard, Mluvil tiše, ale s takovou autoritou, že oslovený skutečně zmlkl a začal poslouchat, i když se třásl vzteky. „Hugo má pravdu. Vypravit se na sever je v téhle situaci sebevražda. Nemůžeme se tam teď vydat, a už vůbec ne pro Charlieho. Pokud Černý chrání Claire, tak rozhodně nedovolí, aby jí někdo sebral dítě, které si vzala za vlastní.“  

Sawyer přikývl. „Tvýmu klukovi nijak nepomůže, když se jeho táta bezhlavě vřítí do pasti a nechá se zabít. Musíme zjistit, co se děje, a zařídit se podle toho. Toho malýho tam nenecháme, ale taky se nenecháme pozabíjet.“

„Jak můžeme zjistit, co se tam děje, když tam nemůžeme jít?“ ušklíbl se Desmond.

Na to nedokázal odpovědět nikdo.

Byl večer a slova došla. Postupně se rozešli do svých stanů. Na rozdíl od minulé noci však nikdo nespal klidně. A někdo nespal vůbec.

Ráno zjistili, že jich je o jednoho méně. Ben byl pryč.