809 - Férovej obchod

Milese ráno probudilo světlo, proudící do pokoje nezataženým oknem. Protáhl se. Ačkoli naspal jen několik málo hodin, cítil se odpočatě a celkem dobře. Většinu laciného vína vypila jeho noční společnice. Podíval se na nový mobil; bylo sedm hodin ráno.

Sáhl do kapsy džínů, hozených na druhé polovině postele. Bylo to tam. Všecko bylo v pořádku. Dal si sprchu, oblékl se a sešel dolů do baru. Sawyera samozřejmě nikde neviděl. Podle toho, jak byl večer pod parou a jak spěchal do pokoje s Bessie, se dalo očekávat, že vyleze nejdříve někdy kolem poledne. Milesovi se to hodilo.

„Dá se tady dostat něco k snídani?“ zeptal se dívky za barem, která otráveně myla sklenice. „Tady ne,“ odtušila bez většího zájmu. Předpokládal to. Vlastně se mu to hodilo. „Okej, někam si zajedu. Kdyby někdo sháněl mě nebo kolegu, tak vyřiďte, že budu zpátky kolem poledne,“ požádal dívku. Pak se vrátil na pokoj, vzal klíčky od auta a po chvíli už vyjížděl z parkoviště. Sáček s diamanty ho tížil v kapse.

Když se za pár hodin vrátil zpátky, byl o pár informací a věcí bohatší a o hrstku věcí lehčí. V baru na něj zamžourala dívka. „Hledali vás tady dva chlápci. Vypadali dost od rány. Co jste proved?“

„Nic,“ odtušil Miles.

„Prý se vrátí,“ řeklo děvče. „Neznělo to moc kamarádsky.“

„To bude v pořádku. Mého kolegu jste neviděla?“

„Viděla. Před chvílí tu byl, dal si panáka, dvě kafe a zase zmizel.“

Výborně. Miles se vydal do Sawyerova pokoje. Parťák mu otevřel téměř okamžitě. Vypadal ospale a z vlasů mu stékala voda, jak před chvílí vylezl ze sprchy. „No nazdar,“ zívl.

„Taky tě rád vidím, Jime“ odvětil Miles. „Prý jsme dole měli návštěvu. Počítám, že za chvíli budou zpátky. Jseš provozuschopnej?“

Sawyer zavrčel.

„Beru to jako souhlas. Poslouchej, chci se s tebou domluvit, co teď.“

Sawyer ustoupil a pustil Milese do pokoje. Závěsy měl stále ještě zatažené a v místnosti bylo začouzeno od cigaretového kouře. Miles se zašklebil, ale nic neřekl.

„Sháněli nás dva chlapi. Předpokládám, že se brzy vrátí a začne se něco dít.“

„Tady se nic dít nebude,“ mávl rukou Sawyer. „Ne tady před svědkama. Vezmou nás někam ven.“

„To si myslím taky. A na tom se chci domluvit. Budeme trvat na tom, že pojedeme oba a pojedeme naším autem. Až dojde na vyjednávání, chtěl bych to vést já. Vím, co přesně mám a vím, jakou to má hodnotu. Bude to tak lepší. Ty mi budeš krýt zadek.“

Sawyer se protáhl. „Pokud to jsou profíci, tak si nás stejně prošacujou a bouchačky najdou. A budou tam nejspíš ve značný přesile.“

„To je možný,“ přikývl Miles. „Ale stejně chci, abys zůstal vzadu. Zůstaneš u auta a budeš sledovat, co se děje. I kolem našeho auta.“

„Jo takhle,“ rozsvítilo se Sawyerovi. „Ty myslíš, že nám chlapci budou chtít něco přidat na cestu.“

„I to je možný. Pokud si něčeho všimneš, nic nedělej, jen si to pořádně zapamatuj. Řešit to budeme pak.“

Zazvonil telefon.

„Myslím, že dole máme návštěvu,“ řekl konverzačním tónem Sawyer, než telefon zvedl.

* * *

V recepci je čekali dva hispánsky vyhlížející svalovci, oba mezi třicítkou a čtyřicítkou. Seděli na kraji baru a popíjeli tequillu. „Hombres to zaplatí,“ mávl jeden z mužů na servírku. Pak oba zamířili k východu a naznačili Milesovi a Sawyerovi, aby šli s nimi. Venku na parkovišti si oba muži zapálili. Sawyer také vytáhl krabičku. Chvíli popotahovali a bylo ticho.

 „Včera jste něco prodali Joeovi a prý toho máte víc,“ řekl pak ten vyšší.

Sawyer souhlasně přikývl. „Je to tak, seňor.“

„Nech si toho seňora, hombre. Je to pěknej materiál. Kolik toho máte?“

„Hodně. Na hmotnost tak stokrát tolik. Jsou tam samý větší kusy. Tohle byl ten nejmenší,“ řekl Miles.

Oba muži si je změřili pohledem.

„Chcete prodat všechno?“

„Pokud to půjde, tak jo.“

Muži poodešli a chvíli se šeptem bavili. Pak se vrátili k čekající dvojici. „Pojedete s námi. O obchodu my nerozhodujeme.“

Sawyer přikývl. „Vezmeme naše auto a pojedeme za váma.“

Dočkal se podezíravého pohledu. Ale pak vyšší muž přikývl.

* * *

Auto hispánských průvodců je dovedlo na parkoviště za opuštěným továrním komplexem v okrajové čtvrti San Diega. Nebylo to přívětivé místo.

Miles zaparkoval a oba i se Sawyerem vystoupili z auta. Sawyer se opřel o kapotu a rozhlížel se. Auto jejich průvodců stálo opodál a Miles k němu přistoupil. Vtom cosi ucítil. Byl v tu chvíli rád za všechny ty roky praxe, kdy se naučil skoro dokonalému sebeovládání.

Jeden z mužů mu naznačil, aby se postavil s rukama nad hlavou a nohama rozkročenýma. Ale ještě než ho stihl prohmatat, Miles se ozval. „Nemusíte se zdržovat. Mám pistoli, ale nemám v plánu ji použít. Nechci střílet, chci prachy. Je mi jasný, že kdybych ji vytáhl, bude po obchodu.“ Pak se ohlédl směrem k Sawyerovi. Parťák zachytil jeho varovný pohled a neznatelně přikývl.

„Nejen po obchodu,“ zasyčel druhý muž.

Vyšší muž ho prošacoval a pistoli mu sebral. Pak se vydal k Sawyerovi, který to se skřípěním zubů absolvoval také a zbraň si také nechal odebrat.

Vyšší Hispánec, který vypadal jako nadřízený, vytáhl telefon a vytočil číslo. Stručně cosi nahlásil ve španělštině a zavěsil. „Za chvíli jsou tady.“

Za pár minut na parkoviště vjelo nablýskané velké auto. Vystoupil z něj překvapivě normálně vypadající snědý muž s doprovodem. Vypadal by jako dobromyslný, trošku obtloustlý tatík od rodiny, který má doma manželku a několik pubertálních dětí. Jen kdyby mu po boku nestáli další dva svalovci s pistolemi u boků.

„Jdeme,“ zavelel vyšší průvodce. Pak se ohlédl po Sawyerovi. „Co ten?“

„Zůstane tady,“ řekl Miles. „Má nevymáchanou hubu. Nechci, aby něco pleskl a vašeho bosse urazil. Chci férovej a slušnej obchod a nechci, aby mi ho podělal.“

Jeden z mužů se vrátil k jejich autu a zůstal stát kousek od Sawyera. Miles viděl, jak parťák zpozorněl.

Přistoupili k padesátníkovi, jehož ostatní Hispánci pozorovali s respektem. „Buenos dias, amigo,“ pozdravil Milese s úsměvem.

„Dobrý den, pane.“

„Tak vy máte něco zajímavého na prodej,“ poznamenal muž konverzačním tónem.

„Ano. Předpokládám, že ten první kus jste už viděl a líbí se vám. Jinak byste asi nevážil cestu sem.“

Boss pokýval hlavou. „Maličký, ale hezký. Kolik toho máš?“

Miles zopakoval informace, které dal před několika desítkami minut oběma mužům. Pak dodal: „Podle odhadce je hodnota všech kamenů minimálně 4,2 milionu dolarů.“

„Ukaž.“

„Nemám je u sebe, pane. Neurazte se, ale nejsem úplně naivní. Nebral jsem je s sebou, ale pokud se dohodneme, budou během odpoledne vaše. Nepotřebuju kameny, potřebuju peníze.“

Muž ho zamračeně pozoroval. Miles sáhl do kapsy a vyndal malý digitální fotoaparát, který si ráno koupil. „Tohle jsou snímky, které jsem udělal.“

Boss přístroj převzal a chvíli soustředěně prohlížel fotografie. „Vypadají překrásně. Hodnota 4,2 milionu dolarů, říkáš?“

„Přesně tak.“

Muž chvíli přemýšlel. „Dám ti tři a půl milionu.“

Miles se zatvářil zamyšleně, chvíli uvažoval a pak se pustil do licitování.

* * *

Skupina na předměstí Los Angeles čekala na zprávy. Desmond ve svém pokoji přecházel sem a tam. Daniel po nějaké době snažení sebral svoje papíry a odebral se s nimi do obýváku, kde doufal ve větší klid. Frank vyrazil na dopolední procházku.

Chris po probuzení zjistila, že se cítí už téměř normálně. Zdálo se, že známky její nemoci pramenily skutečně jen z vyčerpání. Připravila si snídani a odnesla si ji do obýváku. „Dobré dopoledne,“ kývla na Daniela, který se opět věnoval svým výpočtům. Jak jinak.

„Ahoj, Chris,“ zvedl k ní oči Daniel a lehce se usmál. „Vypadáš mnohem líp než včera. Už je ti dobře?“

„Jo, je mi fajn. Muselo to být z únavy. Hlava mě nebolí, nic divnýho se mi neděje a další sny už nepřišly,“ shrnula a opětovala úsměv. Pak zvážněla. „Dane… včera jsi říkal, že pro mě máš nějakej úkol. Myslím, že bych se do toho mohla pustit.“

„Vážně už se na to cítíš?“ zatvářil se fyzik trochu pochybovačně.

„Jo,“ přikývla s jistotou dívka.

„Tak dobře. Myslíš ale, že s tím můžeme počkat? Dej mi ještě tak hodinu, potřeboval bych něco dokončit. Pak se do toho pustíme. Ale pro začátek můžeš přemýšlet o tom, kde jsi četla o té divné temné věci od Lovecrafta.“

„To jako myslíš vážně?“

„Naprosto.“

„Je to příběh, Dane,“ potřásla Chris hlavou. „Smyšlenej příběh. Horor nebo fantasy. Vážně v tom chceš hledat něco, co může zapadat do vašeho zkoumání?“

Daniel odložil tužku. „Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, odkud se takové náměty berou? Myslíš, že si to autoři doopravdy prostě celé vymyslí? Nebo někdy někdo do díla zapracuje něco, o čem už někde slyšel, četl nebo viděl? Nebo se mu třeba…“ zadíval se na Chris, „něco divného zdálo ve snu?“

Dívka uhnula pohledem, což u ní nebylo obvyklé. Připomínka jejího divného snu jí nebyla příjemná, ale stále se zdráhala následovat směr Danielových úvah. „Tohle říkáš ty jako vědec?“

„Netvrdím, že v těch příbězích je pravda. Ale také se neodvažuji tvrdit, že jsou plně smyšlené. Zabývám se problematikou, v níž narážím na tak absurdní dílčí zjištění, že si nemohu dovolit ignorovat nic. Zejména ne informace, které se jen trochu podobají tomu, s čím jsem se už setkal, aniž bych je prověřil. To je všechno.“

„Tak jo,“ pokrčila dívka rameny. „Nějak začít musím. A aspoň si u toho přemýšlení nad voláním Cthulhu budu moct dodělat pár věcí, co tu na mě už pár dní čekají.“

„Cthulhu to nebude,“ namítl Daniel. „Nevypadá jako temný chuchvalec.“

„Já vím.“ Chris se spiklenecky zazubila. „Cthulhu má křídla a plno chapadel. A spí v mrtvým městě, nerejdí v tunelech jako zdivočelej včelí roj.“

Vydala se pryč z obýváku s příjemným pocitem. Budovat porozumění je vždycky příjemné, i když vychází třeba jen ze smyšlených příběhů. Zatímco uvažovala nad lovecraftovskými mýty, využila situace, že Frank byl zrovna pryč, a vydala se do skladiště. Stále ještě tam na zemi v koutě ležela ta hromada nevypraného oblečení Desmondovy pětice. Chris je roztřídila a pak se pustila do hromady těch divných světlých bund. Postupně je házela do pračky. Až u jedné se zarazila – kus oděvu byl oproti ostatním podivně těžký. Chris zaváhala a bundu ohmatala. Něco v ní bylo. Když zajela rukou do jedné z vnitřních kapes, ucítila pod rukou chladný a tvrdý kov. Snové volání Cthulhu ztichlo a místo toho zařvala tvrdá realita.

* * *

O pár minut později vešla bledá Chris do obýváku a zamířila k Danielovi. Šla nesmírně tiše, přesto si jí fyzik všiml, přestal s výpočty a tázavě se na ni zadíval.

„Dane, nechceš mi něco vysvětlit?“

Zmateně zamrkal. „Dej mi ještě chvíli. Potřebuju něco…“

Přerušila ho. „Pojď se mnou, prosím tě.  Hned.“

Nechápavě odložil své papíry a vydal se za dívkou do skladiště. Zavřela za ním. Pak nohou odhrnula hromádku oděvů, ležící na podlaze.

Daniel zaúpěl. „Ale ne! Ne, ne, ne!“ Chtěl se sehnout k věcem na zemi, ale Chris ho rychle popadla za zápěstí. „Nechceš mi to nejdřív vysvětlit?“

Díval se na ni jako školáček, přistižený při opisování. „Chris, já…“

„Takže je to tvoje,“ konstatovala. „Ty zápisníky jsou mi jasný, v jednom je věnování pro tebe. Ale tohle…“

Špičkou nohy šťouchla do pistole.

Daniel vypadal naprosto zoufale. „Jak jsem to tam mohl zapomenout,“ vrtěl hlavou. „Jak jsem mohl…“

Pak se trochu vzpamatoval. „Je to kvůli sebeobraně, Chris. Já to nechtěl, ale vnutili mi to.“

Dívka se opřela o dveře skladiště a chvíli přemítala. „Tak kvůli sebeobraně, ale tys to nechtěl.“

Daniel souhlasně přikývl a s nadějí se na ni zahleděl. Snad si to dá vysvětlit.

„Pokud někdo vnutí pistoli i tomu, kdo ji nechce, tak to skoro s jistotou znamená, že ozbrojená celá skupina,“ řekla Chris pomalu. „Že jo?“

Danielův nadějný pohled zhasl. Raději se sklonil ke svým věcem, aby před dívkou neprozradil ještě něco, ale už bylo pozdě.

„Takže já mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, o kterejch skoro nic nevím. To je fakt báječný,“ zavrtěla hlavou Chris. „Řekneš mi, co mám teď jako sakra dělat?“

Daniel posbíral své věci a znovu se zvedl. Odhodlal se na Chris znovu podívat. Stále byla bledá.

„Chris, prosím tě, věř mi. Nemáš se čeho bát. Kdyby ti kdokoli z nás chtěl ublížit, tak už by to dávno zkusil, nemyslíš? Máme to kvůli obraně. Všimla sis už, jak jsou ostatní napjatí a pořád sledují, kdo o nás ví a neví, že? Víš… to místo, odkud jsme přišli, je pro někoho dost zajímavé a někteří lidé se tam snažili dostat za každou cenu. Panují obavy, že kdyby se o nás dozvěděli…“ Nedopověděl.

„Takže mám dům plnej ozbrojenejch chlapů, po kterých jdou jiní ozbrojení chlapi. Čím dál lepší.“

* * *

Sawyer stál u auta a pozoroval Milese, který se už skoro čtvrt hodiny o něčem domlouval se šéfem hispánské bandy. Pozornost dělil mezi parťáka a mezi svého hlídače, který však bez většího zájmu stál pár kroků od auta a pokuřoval. Fajn.

Po chvíli Miles zamířil zpět k jejich autu. Za ním šel jeden z průvodců. „Do auta,“ instruoval oba muže. Sawyer se na Milese zahleděl napjatým pohledem. Miles neznatelně přikývl.

Nasedli do auta. Vzápětí venku na kapotu zaduněly jejich pistole. „Ani se nehnete, dokud boss neodjede,“ zasyčel Hispánec.

„Jak poroučíš,“ ušklíbl se Sawyer.

„Nech toho, Jime,“ sykl na něj Miles.

Nablýskané auto pomalu odjelo z parkoviště. Za kouřovými skly nebylo nikoho vidět.

„Teď odjedeme my,“ řekl Hispánec. „Budete sedět v autě, amigos, dokud nás neztratíte z dohledu. Jestli vystoupíte dřív, vrátíme se.“

Miles to potvrdil. Dvojice mužů skočila do auta, práskly jedny dveře, práskl výstřel a pak práskly druhé dveře. Auto se zakvílením vyrazilo z parkoviště. Sawyer zaklel. „Zasraní parchanti!“

„Nechoď ven, ksakru!“ vykřikl Miles.

Oba cítili, jak se jejich auto naklání na jednu stranu. „Ten hajzl nám prostřelil gumu.“

„Nejsou pitomí.“

Miles se opřel o sedačku a otřel si pot z čela.

„Tak co?“

„Dohodli jsme se. Nebral jsem to s sebou, nejsem idiot, ale zítra se to předá. Během odpoledne nám dají instrukce,“ řekl Miles a vytáhl z kapsy laciný mobil, který mu dal jeden z bodyguardů šéfa bandy. „Ozvou se.“

„Za kolik to bude?“

„Tři miliony osm set tisíc. Výš jsem to nedostal.“

Sawyer zatřásl hlavou. „Říkals, že to má hodnotu přes čtyři miliony.“

„A taky říkám, že nejsou pitomí. Jime, tady neurčujeme pravidla my. Když mi brali tu bouchačku, byl jsem kousek od jejich auta. V kufru měli mrtvýho chlapa. A ten chlap umíral dlouho a ošklivě. Tohle nejsou lidi, se kterýma je dobrý se moc dohadovat.“

Sawyer vylezl z auta a přinesl dovnitř obě zbraně.

„Sledovals toho, co tady byl s tebou?“ zeptal se Miles.

„Jo, dobrý. Jen pálil jedno cígo za druhým. Auta se ani nedotkl. Teda až do tý doby, co ho pohladil na dálku po kole, parchant jeden.“

„Fajn.“ Miles vyskočil z auta a sehnul se pod podvozek. Vyndal třetí pistoli.

Sawyer vytřeštil oči. „Co to sakra je?“

„Desmond mi dal i svou. Ráno jsem udělal menší zlepšovák, přilepil jsem dolů silnej magnet. Říkal jsem si, že se záložní zbraň možná bude hodit.“

„A kdys mi o tom jako chtěl říct?“

„Až bude vhodná situace. Jako třeba teď.“

„Ty jsi fakt zmetek, Enosi.“

„Díky. Nechceš zavolat Frankovi a poprosit ho, aby nám z Chrisina počítače našli kontakt na nějakou odtahovku v San Diegu?“

„Pokud ovšem Lištička nemá v kufru rezervu.“

Měla. Oba parťáci se s nechutí pustili do práce.

* * *

Daniel věděl, že se dopustil obrovské chyby. Na několik dní naprosto zapomněl na zbraň, kterou mu dali Ben s Eloise – nejspíš proto, že na ni podvědomě prostě zapomenout chtěl. Zcela absurdně nechal ve své bundě všecky věci, které tam byly od odchodu z Ostrova, a hodil ji do skladiště na vyprání. A teď se do své chyby zaplétal čím dál víc a všecko ještě zhoršoval. Poprvé ho napadlo, jestli se nepustil do něčeho, co je nad jeho síly. Na poli výzkumu byl nepřekonatelný, ale tahle mise obnášela nejen známý a pevný ostrov výzkumu, ale také okolní tenký led, a ten vyžadoval neustálou pozornost a opatrnost. Teď měl kolem sebe nejen čísla a vzorce, ale také lidi. Čísla a vzorce hned netrestaly každou chybu, ty trpělivě počkaly, až ji odhalí a napraví. Ale lidé byli jiní.

Bylo ticho. Chris se v pohledu mísily obavy s nedůvěrou. To, co Daniel říkal o sebeobraně, sice dávalo smysl, ale moc ji to neuklidnilo.

Danielův pohled byl provinilost sama. „Promiň, Chris, promiň. Vážně mě to moc mrzí.“

„To mi fakt hodně pomůže. Co mám teď podle tebe dělat?“

„Nic. Nedělej nic, prosím.“

Nechápavě na něj zamžourala.

„Nedělej nic. Neříkej nikomu, že to víš. Měli by mě za neschopného cvoka. Sawyer s Milesem k tomu už tak nemají moc daleko. A kdyby se dozvěděli, že jsem udělal takhle hloupou a strašnou chybu… Neříkej jim to, prosím.“ Pak ho ještě cosi napadlo. „Pokud to řekneš, jen se tím všecko zkomplikuje. Ostatní ti pomalu začínají důvěřovat, a když jim tohle řekneš, zase se stáhnou. Začnou se bát, že by udělali nějakou chybu i oni. Neříkej to.“

Chris rezignovaně zavrtěla hlavou. „Odnes si to, prosím tě,“ řekla s pohledem upřeným k věcem v Danielových rukou a ustoupila ode dveří. Hlavně s tím zmiz, naznačovalo její gesto.

Daniel se zatvářil ještě beznadějněji a zoufaleji, pokud to tedy ještě bylo možné. „To nemůžu,“ řekl tiše. „Desmond se během toho čekání nehne z pokoje. A když přijdu s tímhle…“ podíval se na věci ve svých rukou. „Bude mu okamžitě jasné, co se stalo.“

Mně to je ale jedno, dělej si s tím, co chceš, chtěla Chris odseknout, ale bylo jí Daniela jaksi líto. Pokud říkal pravdu, a ona byla nakloněna věřit tomu, že ano, tak ho někdo vmanévroval do pozice, ve které byl nesvůj a ve které se v nervozitě dopouštěl chyb.

„A nebo se můžeme dohodnout,“ řekla po chvíli přemýšlení.

Daniel se na ni tázavě zahleděl.

„Já o tomhle nikomu nic neřeknu… ale ty mi něco řekneš. Povíš mi, co děláte a o co tady jde. To bude fér, myslím.“

„To nemůžu, Chris.“ Zase ten zoufalý výraz. „Nemůžu o některých věcech mluvit. Časem snad ano, ale teď to opravdu nejde.“

„Dane,“ oslovila ho s posledními zbytky trpělivosti. „Ty jseš ten, co ode mě něco potřebuje. A já za to chci něco od tebe. Tak co mi můžeš nabídnout, když ne to, co chci?“

Fyzik se rozhlédl, jako by čekal záchranu z nějakých zázračných míst, ale ta samozřejmě nepřišla. Povzdychl si a pak k dívce rychle přiskočil. Vrazil jí pistoli do ruky. „Vezmi si to. Nech si to u sebe, stejně si to teď nemůžu vzít.“

Chris na něj konsternovaně zírala. Daniel sevřel svoje zápisníky a rychle vyšel ze skladiště.

Znovu se opřela o dveře a podívala se na pistoli ve své ruce. Ještě před chvílí ji hlodala nedůvěra; teď cítila zmatek z náhlého zvratu situace. Jak můžete nedůvěřovat někomu, kdo vám dá svou plnou důvěru a strčí vám do ruky věc, která vám nad ním dává naprostou moc?

* * *

Sawyer s Milesem zamířili do centra San Diega a zastavili se ve steakové restauraci na pozdní oběd. Být to za jiných okolností, užívali by si oba dostatku peněz a toho, že konečně mohou normálně fungovat v normální společnosti. Ale teď oběma brnkalo na nervy napětí.

Odpoledne se Milesovi rozezněl telefon, který dostal od Hispánců. Přijal hovor.

Ohlásil se jeden z mužů, kteří je dopoledne vedli na schůzku s šéfem skupiny. Nezdržoval se zdvořilostními frázemi. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Pojedete s námi a obchod se provede na našem území.“

„To není bezpečné,“ odvětil klidně Miles. „Chceme jistotu. Ty věci zůstanou tam, kde jsou. Jakmile nám ukážete, že peníze jsou připravené, pojedeme pro věci i s vaším doprovodem a výměnu provedeme na místě ukrytí.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak muž zavrčel. „Vymýšlíte si, amigos.“

„Je to velká věc. Nemůžete se nám divit.“

„Ozvu se,“ uťal muž konverzaci a zavěsil.

Sawyer se na něj zadíval. „Jdeš na to dost tvrdě, kamaráde.“

„Takhle jsme se přece domluvili,“ pokrčil Miles rameny s odkazem na jejich dřívější plán. „Nepojedeme do jejich doupěte s diamantama v kapse. Stačilo by pár ran a neměli bychom ani kameny, ani nic jinýho.“

Vrátili se do auta, seděli, popíjeli colu z plechovek a čekali.

Telefon se znovu rozezněl.

„Ano?“ Miles zapnul hlasitý odposlech.

„Bude to jinak. Zboží zůstane tam, kde ho máte, ale vy dva se rozdělíte. Jeden pojede pro peníze, druhej povede ke zboží. Každej z vás dostane doprovod našich lidí. Obě skupiny budou v kontaktu, pokud se některá strana odmlčí, obchod končí.“

„Proběhne to současně?“ zeptal se Miles.

„Jo, hombre. Vy nás dovedete ke zboží, my vás dovedeme k penězům. Bude to fér pro obě strany.“

Miles tomu začínal rozumět. „Až ten u peněz potvrdí, že je všecko v pořádku, vydá ten druhý na jeho pokyn zboží…“

Hispánec začal diktovat podmínky. „Zítra ráno v devět na vašem parkovišti. Ten z vás, kterej pojede pro peníze, pojede s našima lidma. Dva naši pojedou s tím druhým pro zboží. Obě skupiny budou na telefonu. Žádný podrazy. Když bude všecko v pohodě, dojde k předání.“

Sawyer na Milese zuřivě gestikuloval. Ne, do jejich doupěte se musí jet naším autem, naznačoval. Dovedl si živě představit, jak by asi dopadla operace, kdy mu několik překupníků předá peníze a poté ho bude jejich autem někam odvážet.

Miles vznesl námitku. „Chceme to udělat obráceně. Pro odměnu se pojede naším autem.“

Na druhé straně se ozvalo zachrastění, jak muž zakryl mikrofon telefonu, a nesrozumitelné huhlání. Pak telefon oněměl.

Po chvíli zazvonil znovu. „Jsi drzej, hombre, ale máš to mít. Pro prachy jede vaše auto, pro zboží jede naše. V každým jeden z vás. Zítra v devět.“

„Ano. Váš boss je přímý muž. Dostane, co chce,“ řekl Miles a zavěsil.

Chvíli se na sebe se Sawyerem beze slova vážně dívali.

„Taky myslíš na to, že to zatím jde až moc hladce, co?“ nadhodil po chvíli zkoumavě Sawyer.

„Jde to dobře. Oni ty kameny chtějí, Jime. A pochopili, že když si někoho z nás podaj, nedostanou je. A to by se boss zlobil.“

Sawyer přikývl. „Snad jo. Zatraceně, to se mi snad zdá. Já tady sedím, domlouvám největší věc svýho života… a nešiju podfuk a modlím se, aby nešila podfuk ani druhá strana. Kamaráde, já jsem asi zestárl.“

Miles se nevesele zasmál. „A do zejtřka zestárneš ještě o něco navíc.“

„Příště, až do něčeho takovýho půjdem znova, řekneme Hurleymu, aby nám dal to svoje požehnání nesmrtelnosti a nestárnutí. Teď by se to hodilo, Enosi.“

„Já doufám, že žádný příště už nebude.“

Večer si v baru dali dvě piva, ale tím skončili. I Sawyer uznal, že na akci, která je čekala následujícího dne, musí být v co nejlepší kondici. „Zítra se ti budu věnovat o to víc, zlatíčko,“ odtušil směrem k Bessie, která doufala v další úspěšný večer. Žena se zklamaně odtáhla.

Zavřeli se u Milese v pokoji a probírali svůj plán. Před půlnocí se Sawyer vrátil do svého pokoje. Ani jeden z nich toho v příštích hodinách moc nenaspal.

 * * *

Ráno před devátou oba stáli na parkovišti a Sawyer pokuřoval. Po nějaké době se na parkoviště přiřítilo černé auto.

Oba parťáci se na sebe podívali. Věděli, co má kdo dělat. Sawyer sevřel pistoli v kapse. Věděl, že mu ji odeberou, ale prozatím měl aspoň trochu lepší pocit z toho, že ji u sebe má.

Odemkl Chrisino auto a pustil dovnitř dva Hispánce. Jeden se usadil na sedadle spolujezdce, druhý vzadu za ním. Otráveně odstrčil Sawyerův obnošený batoh, který se válel na zadní sedačce. „Pojedeš opatrně. A pojedeš tam, kam ti řeknu.“ Sawyer přikývl a nastartoval. Promiň, Lištičko, pomyslel si.

Miles nasedl na sedadlo spolujezdce do černého auta. Nebylo mu úplně lehko. Muž na zadním sedadle vyndal mobilní telefon a zavolal druhé skupině. „Jeďte. Až budete na místě, volejte. Hej, ty,“ šťouchl do Milese, „jak dlouho pojedem na to tvý místo?“

Miles se zamyslel. „Asi půl hodiny.“

„Tak jedem.“

Sawyera donavigovali na místo předání peněz rychleji. Opět to bylo nevlídné místo na odlehlém parkovišti. Stálo tam několik aut, u každého postával jeden či dva muži a z jejich obezřetných postojů a výrazů bylo jasné, že jsou ozbrojeni a připraveni na vše.

Sawyerův doprovod zavolal druhé skupině. „Jsme na místě, amigos. Všecko je připravený. Si, si. Počkáme.“

„Ještě nejsou na místě. Ten tvůj kamarádíček to schoval daleko.“

Sawyer pokrčil rameny. Čekal, kdy ho svalovci prošacují a odeberou mu zbraň, ale nic takového se nestalo. Chápal to. Na první pohled tady bylo jasné, že i kdyby vytáhl pistoli, neměl by proti přesile šanci. Nezbývalo, než se spolehnout na jedinou kartu – na tu, o níž včera mluvil Miles. Že ti chlapi jejich diamanty prostě chtějí.

Zazvonil telefon. Druhá skupina ohlásila, že je Miles přivedl na místo.

„Jdeme,“ vyzval Hispánec Sawyera nevrle. „Uvidíš obsah kufru, ale ani se nehneš. Naložíme to do tvýho auta, ty zůstaneš venku. Jen svýmu kámošovi potvrdíš, že je všecko v pořádku a že to má vydat.“

Sawyerovi probleskl hlavou možný následující scénář. Ve chvíli, kdy Miles vydá kameny a členové gangu si to potvrdí, nebude nic bránit tomu, aby se Sawyerem udělali rychlý proces a kufr s penězi si vzali zpět.

Rozhodl se riskovat. „Jo, a vy mě pak sejmete,“ ušklíbl se. „Já vím, jak tyhle obchody fungujou. Dám mu pokyn k vydání až ve chvíli, kdy mě necháte vyjet z parkoviště i s kufrem. Udělám to. Je mi jasný, že když se ztratím s prachama, bude po mým parťákovi. Budu hrát čistou…“

Nedořekl. Hispánec mu dal ránu pěstí, až se mu zatmělo před očima. Druhou ránu koupil o sloupek kabiny.

„Jsi slizkej had,“ zavrčel muž. Druhý ho však zadržel a cosi na něj spustil španělsky. Proběhl další telefonický hovor. Pak muž, který ho praštil, rychle vystoupil, oběhl auto a vytáhl Sawyera ven. „Máš kliku, že boss ty věci chce. Tak jdeme, chytráku. Teď uvidíš, co je v kufru, a řekneš to kámošovi.“

Sawyer si držel ruku u krvácejících úst a se vzteklým pohledem přikývl.

Odvedli ho k jednomu z vozidel. U kufru stáli dva ozbrojení muži. Jeden z nich otevřel velký kovový kufr. Byl plný svazků stodolarovek.

Jeden z doprovodu Sawyera přistrčil blíž, až zakopl a upadl hlavou do kufru. Najednou měl obsah kufru těsně před očima.

Sawyer měl praxi. Dokázal poznat peníze na první pohled a uměl velice přesně odhadnout, kolik ve svazcích je. Balíčky bankovek měly střapaté, ohmatané okraje. Nebyly to svazky nových bankovek – což by nasvědčovalo padělkům. Ty bývávaly pěkné a jako nové. Tohle mohlo být pravé a suma mohla sedět. V tuto chvíli to nemohl víc prověřit.

„Jo,“ zavrčel na dvojici Hispánců, kteří ho doprovázeli.

Jeden z nich mu k hlavě přistrčil telefon. „Na druhý straně je tvůj kámoš. Řekni mu to.“

„Enosi?“ zahuhňal Sawyer. Ozvalo se ulehčené vydechnutí. „Jo, šéfe?“

„Je to připravený. Vypadá to dobře. Připrav se na předání. Až ti řeknu, dáš jim to. Za chvíli se ozvu.“

Jeden z ozbrojenců zaklapl kufr a vydal se s ním k Sawyerovu autu. Doprovázející Hispánec Sawyerem smýkl a vydal se za nimi. Nechal ho pozorovat, jak ozbrojený muž odkládá zbraň a strká velký kufr na zadní sedačky Chrisina auta. Pak Sawyera neurvale strčil na místo řidiče a hodil mu mobil. „Jeď. Do půl minuty zavoláš na jediný číslo, který je v paměti, a dáš pokyn k vydání. Jestli ne, je po tvým kámošovi a tebe si taky najdeme.  Najdeme si tě, amigo.“

Sawyer se na muže podíval s těžko potlačovaným vztekem a pomyslel na pistoli ve své kapse. „Nebudete mě muset hledat.“

* * *

Miles se dvěma Hispánci stál na odpočívadle před San Diegem. Jednomu z nich znovu zazvonil mobil. „Si?“ Muž hovor přijal. Chvíli poslouchal, pak podal mobil Milesovi.

Další Sawyerovo zahuhňání znělo napjatě. „Dej jim to. Mám to.“

 „Dobře, šéfe. Jdu na to.“

Pokývl směrem ke svému doprovodu. Vrátil mužům mobilní telefon a pak pomalu zamířil k lavičce na kraji odpočívadla, odkud byl pěkný výhled na oceán. Nechutně to tam však páchlo. Lavička byla vmáčknutá do křoví a bylo zřejmé, že porost poskytoval odpočívajícím motoristům soukromí k nezbytným tělesným potřebám. Jeden Hispánců, který šel s ním, s odporem nakrčil nos.

Miles se posadil na lavičku a zatajil dech. Nebylo to však kvůli zápachu. S napětím, jaké už dlouho nezažil, zašátral rukou pod lavičkou v místech, kam předchozího dne ukryl balíček s diamanty, zabalený v nechutně ušpiněném hadru a opatřený silným magnetem.

Když vytáhl na světlo ušmudlaný balíček s odpudivými skvrnami a zbytky hnědé hmoty, Hispánec si s odporem odsedl. „To špinavé je čokoláda,“ upřesnil Miles. „Je to dobré maskování, nemyslíte?“

Pak ve špinavém hadru zazářila hromádka čisté krásy. Muži spadla čelist. Miles mu balíček podal. Nic jiného se teď dělat nedalo.

Hispánec strčil balíček do kapsy a zvedl se k odchodu. „Zůstaneš tady sedět, amigo,“ poznamenal varovně.

„Co moje…“

„Zůstaneš tady sedět,“ řekl nesmlouvavě muž.

 Vydal se k autu a to se rozjelo, ještě než za sebou zabouchl dvířka. Miles na chvíli zadoufal, že muži vyhodí jeho pistoli z okna, ale doufal marně. Zůstal na odpočívadle beze zbraně. Na rozdíl od Sawyera ho jeho doprovod odzbrojil krátce poté, co vyrazili od motelu.

Vytáhl z kapsy vlastní mobil a s pohledem upřeným na oceán vytočil Sawyerovo číslo. Hlavou se mu honila neodbytná představa, jak jeho parťák huhňá instrukce k vydání diamantů, s rozbitým obličejem a s pistolí u hlavy, jen okamžik předtím, než z té pistole vyjde výstřel. Pak by ti chlapi měli všecko.

Sawyer to nezvedal.

* * *

Najdeme si tě, amigo.

Tahle věta Sawyerovi zněla v hlavě ještě hodnou chvíli poté, co zavolal Milesovi a dal mu pokyn k vydání diamantů. Najdeme si tě, amigo. Ti chlapi si byli jisti, že budou vědět, kde ho hledat. Přitom ho nechali odjet a nikdo ho nesledoval. Závěr byl jasný.

Po chvíli jízdy zastavil na kraji ulice v širším centru města, posadil se dozadu do auta, jako by si jen chtěl něco neodkladného vyřešit, pootevřel kufr s penězi a přestrkal balíky stodolarovek do svého velkého batohu, který byl skopnutý pod zadní sedačkou. Peníze byly pravé a balíků bylo hodně. Opravdu hodně.

V přihrádce mezi předními sedadly našel balíček vlhčených ubrousků, otřel si zakrvácený obličej a usoudil, že může vyjít ven. Popadl nacpaný batoh, zamkl auto a chvíli kouřil, opřený o kapotu. Když se ulice vylidnila, rychle se sehnul a zašátral vespod na podvozku po magnetu se zbraní, které tam umístil Miles. Našel je a přicvakl na magnet i klíčky od auta.

Pak se vydal rychlou chůzí pryč od auta. Když byl dostatečně daleko a nikde neviděl nic podezřelého, vyndal svůj mobil a zavolal Milesovi. V parťákově hlase byla slyšet nesmírná úleva.

„Všecko je v pořádku, Milesi. Mám to. Vydal jsem se dál po svý ose. Myslím si, že nám jižanští kamarádi přidali nějakou chytrou věcičku na Lištiččin kočár.“

„Myslíš, že tě sledujou a chtěj vzít zpátky to, co nám dali?“

„Jo, přesně to si myslím. Poslouchej, dostaň se za každou cenu do města. Auto najdeš na adrese, kterou ti pošlu v textovce. Klíčky jsou v tý tvojí vylepšený skrýši. Vezmeš ho, zajedeš do našeho motelu, posbíráš moje i svoje věci a oba nás odhlásíš. Klíč od mýho pokoje je v palubní přihrádce. Pak najdeš Bess a vezmeš si její telefonní číslo. To mi pak pošleš. Potom se sebereš, pojedeš ven z města a cestou se někde ubytuješ. Já se o sebe do zejtřka postarám, zejtra ještě něco vyřídím a vydám se na zpáteční cestu. Ty taky. Zejtra si dáme znovu vědět. Máš to?“

„Jo,“ potvrdil stručně Miles.

„Tak fajn. Uvidíme se brzy. A… dobrá práce, Enosi. Tohle se povedlo.“

* * *

V letadlovém příbytku v Los Angeles atmosféra houstla. Sawyer s Milesem se od prvního večera, kdy potvrdili, že jsou na místě a rozjíždějí akci, už neozvali. Frank se na Sawyerovo číslo snažil průběžně dovolat, ale nikdo to nezvedal. Nereagoval ani na zprávy.

Desmond chodil po pokoji s rostoucí nervozitou a čekal na jakékoli zprávy z jihu. Několikrát se zašel zeptat Franka, ale když ho pilot i poněkolikáté odbyl a poněkud nevrle dodal, že kdyby se něco dozvěděl, hned by mu to řekl, vzdal to. Daniel se raději vykradl ven, vzal si s sebou nově objevené zápisníky a celé odpoledne je soustředěně pročítal, seděl na pahýlu křídla na opačné straně od vstupu, tak, aby si ho nikdo nevšiml. Frank se ve skladišti snažil číst jednoduchou detektivku, kterou objevil v knihovně v obýváku, ale ani to se mu nedařilo. Každou chvíli musel kontrolovat mobilní telefon. Ten však zarytě mlčel. Chris se opět zavřela v ložnici a letmo pročítala sebrané spisy H. P. Lovecrafta. Na jejím nočním stolku ležela pistole a dívce k ní stále sklouzával zrak. Nakonec na zbraň hodila alespoň polštář, aby ji pořád neměla na očích.

Každý jako by se zavřel do vlastního světa a nechtěl do něj vpustit nikoho dalšího. Ani večer to nezměnil. Záměrně se míjeli v kuchyni, každý si udělal něco rychlého k večeři a opět vyklidil společný prostor, jen aby nenarazil na nikoho dalšího.

Noc byla nesmírně napjatá. Desmond vůbec nespal, Frank se neustále probouzel a kontroloval svůj telefon, Daniela budilo bratrovo převalování a Chris sice spala, ale v neklidném spánku se jí zdálo, že pistole z nočního stolku zmizela a ona s hrůzou přemítala, kdo ji sebral a proč.

Ráno bylo ještě horší.

Až po desáté dopolední se do Desmondova pokoje vřítil Frank. „Povedlo se to.“

„Cože?“ trhl sebou velitel výpravy.

„Mají to. Teď mi volal Sawyer. Povedlo se to. Mají peníze a během zítřka se vrátí zpět.“

808 - Black in Man

 V Claiřině táboře na severu Ostrova vládlo v posledních dnech napětí. Přesněji řečeno, napětí tam vládlo i předtím, ale v posledních dnech zesílilo. Obě ženy si na sebe zvykly a teď žily v jakési úzkostlivé snaze o spolupráci a snad i porozumění. Kdo však napětí způsoboval, byl Černý. Ze svých výprav na jih Ostrova se vracel podrážděný a většinou zůstával ve své kouřové podobě, ani se neobtěžoval vracet se do podoby lidské a se ženami normálně komunikovat.

Charliemu se dařilo celkem dobře. Zvykl si už na obě ženy, zvykl si na nové prostředí a už se nesnažil tolik utíkat. Více se zafixoval na Claire – Kate to přisuzovala tomu, že měla světlé vlasy, stejně jako jeho matka. Dohodly se tedy, že na lov bude častěji chodit Kate a Claire bude zůstávat s dítětem. Fungovalo to. Malé společenství se jaksi stabilizovalo.

Kate se smířila s myšlenkou, že teď se na jih prostě vrátit nedokáže. Nemohla uniknout Černému a už vůbec nemohla odvést pryč Desmondova syna. Pro dítě to bylo nebezpečné kvůli záchvatům bezvědomí… a pro ni to bylo nemožné. Tajemství jejích útěků vždycky tkvělo v tom, že měla velice dobrý odhad a věděla, co si může dovolit. Teď věděla, že se ani nemá o nic pokoušet. Bylo jí jasné, že kdyby se pokusila o útěk, bylo by to to poslední, co by kdy udělala.

Po několika dnech, kdy se cosi na Ostrově změnilo a Černý se začal chovat podivněji než předtím, začala Kate čím dál víc sžírat potřeba zjistit, co se děje. Na Ostrově byla vždy zvyklá být v centru dění a na událostech se podílet. Teď nejen, že se na ničem nepodílela, ale ani nic nevěděla, a to ji deptalo. Navíc v posledních dnech špatně spala.

* * *

Jednoho večera, kdy se Černý zdržel v táboře v lidské podobě, se odhodlala, a když Claire s Charliem odešla spát, přisedla si k němu u ohniště. Jako k normálnímu člověku, kterého koneckonců dobře znávala. Už dávno jí došlo, že pokud nemá zešílet, musí přestat o něm uvažovat jako o té věci… ale musí se vrátit k uvažování o něm jako o osobě.

A tak teď seděla vedle osoby, které nyní soukromě říkala Black.

„Můžu s tebou mluvit?“

Obrátily se k ní známé oči a ozval se známý hlas. Záchvěv známého úsměvu se neobjevil, i když i to Černý uměl. V poslední době se ale neusmíval. „Ovšemže, Kate. Nemusíš se mě pořád tak bát.“

Kate pokrčila rameny. „Já vím. Je to ale prostě… divný. Nemůžu si na to zvyknout.“

Černý nic neřekl. Říkat jí, že jí nic jiného nezbude, bylo zbytečné, dávno to věděla.

„Bylo by hodně troufalý zeptat se tě, co děje? V posledních pár dnech je všecko nějak… jinak. Jsi pořád pryč a jsi… naštvanej.“

„Kate, tys byla vždycky tak zvědavá.“ Teď už se objevil náznak úsměvu. „Ale vlastně je to pochopitelné.“

Chvíli bylo ticho. Černý uvažoval. Znal Kate velice dobře nejen z nahlížení do její mysli, ale i z dřívějšího pobytu na Ostrově… a nejen na něm. Věděl, jak loajální dokáže být, když se k ní lidé chovají otevřeně. Doteď před ní vše tajil, ale tenhle přístup očividně nefungoval, na rozdíl od Claire. Claire stačilo, když se o ni a o dítě postaral a nikoho k nim nepustil. Kate však chtěla vědět. Potřebovala vědět. To, že nevěděla, ji naplňovalo zmatkem a ještě to posilovalo její pocit hrůzy, který cítila pokaždé, když si uvědomila, kde je a s kým tam je.

Rozhodl se, že se pokusí přejít na otevřenou hru. Kate nemohla pryč a nemohla nikomu nic prozradit. Věděla to a on věděl, že ona to ví. A koneckonců, i kdyby to prozradit mohla, tak ti na jihu stejně většinu toho, co jí mohl říci on, už věděli.

* * *

„Dobře, Kate. Řeknu ti, co vím. Stalo se to, že několik lidí opustilo Ostrov. Hurley je poslal pryč.“

„Jak to víš?“

„Cítím to. Dovedu věci vnímat i jinými způsoby, než jsou běžné smysly. A tady došlo k obrovským změnám energie. Jinou příčinu to mít nemohlo.“ Černý to vykládal klidně, ale bylo na něm poznat, že uvnitř zuří. Najednou praštil pěstí do kusu dřeva. Odjakživa nesnášel, když lidé z Ostrova odcházeli bez jeho souhlasu. Měl pro to hned několik důvodů.

Kate se opatrně odtáhla, výbuch hněvu lidské verze Černého ji překvapil. Když už mu k vyzuření nestačilo lámání stromů v kouřové podobě, muselo to být opravdu extrémní.

„Kdo odešel? Mohla bych to vědět?“

„Proč bys nemohla,“ pousmál se vedle sedící muž trochu neproniknutelně. „Skupinu vedl Desmond. Nechal tady syna a je pryč. Dost nepříjemně mě tím překvapil, to jsem nečekal.“

Kate nevěřícně zamrkala. „To mi k němu nesedí.“

„Mně taky ne, upřímně řečeno. K těm ostatním mi to jde víc. S ním šel Miles, Frank, Sawyer a Daniel.“

Kate zírala v šoku. Nevěděla, zda je pro ni horší informací to, že Sawyer odešel a nechal ji tam samotnou, nebo to, že se na Ostrově znovu objevil člověk, kterého na vlastní oči viděla umírat.

Chvíli zaraženě mlčela. Pak ovšem nad šokem převážil pocit, že by měla využít vůdcovy sdílnosti, dokud je ochotný s ní mluvit. Obvykle se to nestávalo.

„Proč je takový problém, že odešli? My přece taky Ostrov opustili, a…“

„Chceš říct, že se nic nestalo. V tom se pleteš, Kate. Když jste odešli, na Ostrově začalo šílenství. Odchody určitých osob vychylují rovnováhu energie, která je všude na Ostrově. Aby tohle místo mohlo fungovat, musí se dodržovat určitá pravidla. A oni si s nimi teď dělají, co chtějí. Přicházejí, odcházejí. A on jim to dovolí. Neví, co dělá.“

„Hurley?“ zeptala se Kate, i když odpověď znala.

„Ano,“ odsekl Černý. Kate chtěla něco namítnout, ale nestihla to. „A jeho pobočníci, ti mu v tom zdatně pomáhají. Patrně se rozhodli, že stará pravidla překopou. Ale tak jednoduše to nefunguje. Změny se musí dělat pomalu a opatrně. Oni ta pravidla překopávají ze dne na den, pak se zbaběle schovávají pod jeho ochranu, posouvají hranice… a teď mají ještě tu drzost, že si ty hranice překračují.“

* * *

Černý dobře věděl, že teď Hurleyho aktuální pomocníci a chráněnci jednají v jeho jménu. Možná ne s jeho výslovným souhlasem, ale dělali to pro Hurleyho… a to stačilo. Věděl o Waltově návratu a jeho pokusu proniknout do myslí Kate a Claire. A tušil, že Benova zoufalá výprava také nebyla jen činem zoufalého vyštvaného muže. Teď, když byl zpátky v Hurleyho táboře, se Ben choval podezřele loajálně a Hurley mu až příliš věřil. Ben byl odjakživa nespolehlivá figura. Měnil barvu jako chameleon a téměř se nedalo poznat, pro koho právě hraje. Jeho trumfem bylo to, že ani on sám mnohdy nevěděl, kdo je a na čí straně stojí. Ben vždy věděl, že stojí na straně Ostrova… ale na straně Ostrova byl Černý i Hurley.

Pak tu byly kroky Eloise Hawkingové. Eloise byla od mládí nesmírně unáhlená. Její schopnost vidět mezi realitami ji v jejích vlastních očích pasovaly na někoho, kdo smí dělat, cokoli si zamane. Někdy však nedokázala dohlédnout všecky důsledky svých činů a zásahů do dalších realit. To, že poslala Desmonda napříč světy, aby přivedl zpátky Daniela, to bylo naprosto bezprecedentní. Tady však Černý věděl, že z toho nemůže vinit Hurleyho. Eloise sice pravidla znala, ale hru hrála podle vlastních a nedala se nikým řídit. Černý s ní nemohl nic dělat; byla chráněna druhým Vládcem, stejně jako Richard. Tak to bývalo vždy – pár vyvolených smělo požívat ochrany Vládců. Ale to, že teď Hurley pojal pod ochranu celou skupinu zbývajících Druhých, to Černého hodně rozzlobilo.

Nejvíc ho však rozzuřilo, že Hurley poslal pryč hned několik osob najednou. Mezi pravidla odjakživa patřilo, že se smělo odcházet jen po jednom člověku. Když jeden z vůdců Ostrova poslal někoho pryč, byly možnosti osamělého vyslance značně omezené. Nejen co se týkalo možností vykonat různé věci, ať už z něčího pověření nebo na vlastní pěst, ale zejména to omezovalo možnosti návratu jedince na Ostrov. Protože jak už dříve poznali i lidé v Hurleyho táboře, síla k návratu na Ostrov byla ve skupině. Čím víc lidí poznamenaných Ostrovem bylo pohromadě, tím snáze se vrátili zpět.

O tomhle všem však Kate vykládat nehodlal. Nechtěl, aby věděla, jaká situace vládne na jihu a kdo tam zbyl. Spoléhal sice na to, že se k nim nemůže dostat, ale stejně nechtěl, aby věděla podrobnosti.

* * *

„O jakých pravidlech to pořád mluvíš? Všecko to zní, jako kdybyste tady hráli nějakou šílenou hru,“ poznamenala Kate.

„Je to hra. Nesmírně stará hra, která trvá od věků. Locke to kdysi vysvětloval Waltovi: dvě strany, černá a bílá. Ale aby se hra mohla hrát, musí se dodržovat pravidla.“

„Tomu rozumím,“ přikývla Kate. Chvíli pak přemýšlela. „To, že víš, co řekl Locke…“

Černý se s naprostou přirozeností usmál. „Byl jsem v jeho myšlenkách. Tolikrát. S Lockem se pracovalo skvěle. Muž plný víry v osud, předurčenost, smysl. Stačilo mu dát malý zázrak a naznačit, že se to děje z nějakého důvodu… a byl můj. Proto jsem si ho vybral, aby vás dostal zpět, a pak jako nositele. Byl skvělý, dokud jste mě o něj nepřipravili.“ Kate strnula, ale nic se nestalo. Černý se očividně přes tuhle dílčí prohru přenesl a hrál dál. Koneckonců, ztrátu Locka si bohatě vynahradil.

„O co se tady vlastně hraje?“ Kate sebrala odvahu a zadívala se na muže, sedícího vedle ní.

„To je na tom to nejkurióznější,“ odvětil muž. „Hraje se o mě.“

„Jak to myslíš? Jako o…“

„Ne, o nositele nejde. Hraje se o osud jednoho ze dvou vládců Ostrova. To už víš, že jsou od začátku dva. Jenže moje uvedení do funkce provázely určité obtíže. A ty ovlivnily, co bude mým hlavním cílem.“

Zabíjet a ničit, pomyslela si Kate.

„Nemysli hned na to nejhorší, Kate,“ pokáral ji Černý. „Ničení je jen prostředek, ne cíl. Já chci něco jiného. Chci odtud pryč.“

„A ten druhý se ti v tom ze všech sil snaží zabránit.“

„Ano. Někdy víc, někdy míň. Víš, jak to ve hrách chodí, nevydržíš stále hrát ostrou útočnou hru. Někdy jen tak ubíjíš čas. Ale pak se sejdou okolnosti a vše se rozjede naplno.“

„Jako teď, že?“

Černý přikývl.

„Ale proč? Proč chceš tak strašně moc pryč a proč tomu ten druhý tak strašně moc brání?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odvětil muž vedle ní. „Ale koneckonců máme celou noc, že?“

* * *

„Víš, že pod Ostrovem jsou obrovské zdroje energie, které na některých místech vyvěrají skoro až na povrch,“ začal zeširoka Černý. „Jenže ta energie není jednolitá. Je to směs různých sil. Některé složky jako by byly lehké, zářivé, jasné. Od celku se oddělují snáz. Ale jsou tam i další části energie, a ty jsou naopak silné, důrazné, koncentrované, jako gravitace. Je to tak silné, že to může přitahovat i myšlenky a dokonce z nich tvořit hmotu.“

„Všechny ty přeludy,“ povzdychla si Kate.

Černý přikývl a pokračoval. „Lidé se s tou energií učili pracovat od té doby, co začali poznávat Ostrov. A zjistili, že když se člověk určitým způsobem vystaví té lehké složce, získá určité schopnosti. Stane se z něj nestárnoucí a s Ostrovem svázaný Strážce, který umí dělat zázraky. To byl i Jacob. Měl v sobě tu lehkou a volnou energii, a proto si mohl dělat, co chtěl, mohl cestovat a přesouvat se. Jenže to, že do Jacoba vlili velkou část energie, způsobilo nerovnováhu.

Pak se stalo určité… nedopatření. Do zdroje energie přišel další člověk, což jsem byl já… nebo můj předchůdce, podle toho, jak se na to díváš. V tu chvíli se složky energie srovnaly a já dostal přebytek toho druhého, energii silnou, důraznou, koncentrovanou. Je jako gravitace. Je tak silná, že se nedokáže odtrhnout od proudu energie pod Ostrovem. A proto nemůžu pryč.“

„Dvě složky energie. Dobrej bože, to je jako ze Star Wars,“ potřásla Kate hlavou. „Temná a světlá strana Síly. Všechny ty Hurleyho narážky.“

„Ano,“ pousmál se Černý. „Hurley od začátku intuitivně tušil, o co tady jde. Možná i proto si ho Jacob nakonec vybral jako jednoho z finálních kandidátů.

Ale abych se vrátil na začátek příběhu… tak najednou byli vládcové dva. Dva protihráči, kteří jsou stejně silní, protože oba načerpali stejné množství energie, ale v každém je jiný druh. Ty sily působí do značné míry protichůdně a nedovolí nám proti sobě zasáhnout. Můžeme spolupracovat, ale ne jít přímo proti sobě. Jsme stejně silní.

Jenže lidé jsou jednoduší a mají tendence všecko vysvětlovat schematicky a zjednodušeně, takže z Jacoba, který mohl uzdravovat, udělali toho dobrého a vlídného, kdežto ze mě toho temného, zlého. Ten druhý má pouze fyzickou podobu, protože jeho energie je tak abstraktní, že nedokáže fungovat bez těla. Já se od těla dokážu odpoutat, což dobře znáš.

Máme rozdílné schopnosti, i co se týče ostatních lidí. Já si svou silnou a koncentrovanou energií můžu vytáhnout myšlenky ostatních lidí, moje mysl na ně funguje jako magnet, takže dokážu přesně přečíst pocity, myšlenky a vzpomínky, a náležitě s nimi pracovat. Druhý Strážce to tak dobře nedovede, ten vnímá spíš abstraktní pocity a celkové naladění člověka. Do určité míry se můžeme naučit vnímání toho druhého, ale není to přirozené a využíváme to málokdy. Jsme protikladní i v dalších věcech. Já jednám rázně a rychle, a tvrdě, když je potřeba. A na rovinu přiznávám, že rád využívám to horší v lidech. Dobře se s tím pracuje. Strach a nenávist jsou pocity, které se dají tak skvěle využít! Jacob se oháněl vzletnými řečmi o lásce a dobru v lidech, ale většinu času s nimi manipuloval, osnoval a schovával se ve stínu sochy.

 „Hurley takovej není,“ namítla Kate.

„Kdo ví, jaký bude za stovky let. Bude si žít jako Jacob, bude odcházet a přicházet, vybírat si nové přátele a přizpůsobovat si Ostrov k obrazu svému. Já tohle nemůžu. Výjimečně mohu působit na lidi mimo Ostrov, kteří už někdy nějakou část zdejší energie nasáli, ale k nedotčeným se nedostanu. Nemůžu si přivést lidi, kteří by mi pomohli v mých plánech; můžu jen přebírat ty, které přivede Strážce. Můj hlavní problém je v tom, že nemůžu z Ostrova pryč.“

A proto mě tak strašlivě vytáčí, když lidé odcházejí pryč, pomyslel si, ale neřekl to. Jsou to obyčejní lidé a dělají si něco, co je vládci odepřeno. A navíc tím utíkají z herního pole a berou mi možnost získat je na svou stranu. Nikdo se nemůže divit, že je tu držím za každou cenu. To proto jsem brzdil šance lidí z letu 815 na záchranu všemi způsoby. Proto zemřel pilot, který mohl významně přispět k určení místa havárie a pokusit se o navázání spojení. Proto zemřel Boone, který našel funkční vysílačku. Proto zemřel Charlie – ten sice stihl spojení se světem navázat, ale trest ho neminul.

„Jedinou možností je pokusit se celý Ostrov zničit a doufat, že tím dojde i ke zničení energetického toku, který mě tady drží. Jenže nikdo neví, co se stane pak. Lidé z toho odjakživa mají hrůzu, větší než z vlastní smrti. Bojí se dvou věcí – co se stane se světem, když se Ostrov a proud energie poruší, a bojí se toho, co by udělala uvolněná energie, kterou v sobě mám já.“

„A co se stane?“

„Nevím, Kate,“ obrátil se k ní Černý.

Kate zauvažovala, zda mu to věří. Zareagoval okamžitě. „Nemám důvod ti lhát, Kate. Nikdy se odtud nedostaneš a nebudeš mluvit s nikým z ostatních. Nemám důvod před tebou něco tajit. Víš, ono není špatné někomu po tolika staletích s někým mluvit otevřeně.“

Kate mlčky přikývla.

„Nevím,“ zopakoval. Ale vím, že tady navěky zůstat nechci. Chci pryč, a ať se pak stane cokoli.“

Kate přeběhl mráz po zádech. Tohle strašné odhodlání se jí k tomu člověku, který se vedle ní díval do plamenů a vykládal jí příběhy z dávné i nedávné minulosti, vůbec nehodilo.

„Asi se ptáš, kde se to ve mně vzalo, že? To ti řeknu naprosto přesně. Sama víš, že tohle není moje první podoba. Z každého nositele, se kterým splynu, si něco vezmu. Obvykle je to největší touha dotyčného člověka. A první nositel, mimochodem, bratr-dvojče Jacoba, ze všeho nejvíc toužil opustit Ostrov. Pracoval na tom, ale násilím ho zastavili. Přenesl své největší přání i svůj vztek do nově utvořené osobnosti, a protože byl první, byl jeho vliv nejsilnější. A je to tu stále. Další nositelé mi také něco dali nebo dají, ale nikdy to nebude tak silné, aby to převážilo dědictví prvního.“

* * *

Dlouho bylo ticho. Kate zírala do vyhasínajících plamenů. A co do tebe přešlo z těch dalších dvou, z osobností z letu 815? Ale nezeptala se; měla strach, co by se mohla dozvědět. 

„Děkuju za příběh,“ řekla nakonec, protože lepší slova ji nenapadla. „Měla bych jít spát.“

Černý souhlasně přikývl. „Ano. Mimochodem, cítím, jak se ti hlavou honí spousta věcí. Mate tě to určité přetrvávání předchozích nositelů, že? Chápu, že to je trochu těžko pochopitelné. Ale klidně mi dál říkej Black. Nevadí mi to. Vlastně je to přesnější než podobná přezdívka, kterou mi kdysi dali jiní lidé. Říkali mi Man in Black, Muž v černém, podle toho, jak občas vídali mou první podobu, tmavovlasého muže v černém oděvu. Ale mnohem výstižnější by to bylo naopak, Black in Man. Černé v muži. Ta energie, kterou v sobě mám, se může odpoutat od nositele a pak je tmavá. Ale to už dávno víš.“

Kate před sebe tupě hleděla. „Black.“

Černý čekal.

„Black – Jack,“ vyslovila to konečně.

Odměnou jí byl Jackův úsměv.

„Já věděl, že to jednou zvládneš. Nemůžeš se tomu pořád vyhýbat, Kate. Zatraceně, vyrovnala ses s oživlým Lockem, tak zvládneš i tohle.“

Jenže Locka jsem nemilovala, chtělo se jí zakřičet. Místo toho jen zabořila hlavu do dlaní. Už se nedokázala na nic ptát, i když jí v hlavě tepala ta poslední nezodpovězená otázka – jak se něco tak strašlivě paradoxního mohlo stát, jak to, že se Jack stal novým nositelem temné energie?

Byla v pasti. Musela se dívat na tvář muže, kterého mívala nesmírně ráda, ale za kterou už se skrýval někdo jiný; věděla, že skoro všichni její přátelé odešli a že zůstala sama s cizím dítětem, šílenou dívkou a s bytostí, která se kvůli svým záměrům nehodlala zastavit před ničím.

A to ještě nevěděla všechno.

807 - Pronikání

 Klíčky se zacinkáním dopadly na jídelní stůl a čtveřice mužů překvapeně vzhlédla od oběda.

„Tady to máte,“ řekla Chris.

Desmond, Miles, Sawyer a Frank na ni zůstali hledět v úžasu.

„Chtěli jste půjčit moje auto, ne?“

„No… jo, ale…“ vypravil ze sebe Sawyer. I on zůstal jako opařený. Před pár sekundami dívka vkráčela do bytu, sotva odpověděla na pozdrav, hodila si věci do ložnice a šla za nimi.

„Tak je to vaše. Za pár dní bych ho chtěla mít ve zdraví nazpět. Nespáchejte s ním žádnej průšvih… a zbytek je mi jedno.“ Její výraz napovídal, že v tuto chvíli je jí jedno všecko.

„Teda až na jednu věc,“ upřesnila. Zadívala se na Milese. „Můžeš řídit ty, prosím?“

„Jo, budu,“ souhlasil Miles. Sawyer se zatvářil dotčeně.

„Tak fajn,“ uzavřela dívka a odebrala se zpátky do ložnice.

 * * *

Chvíli na sebe beze slova zírali. Pak se Sawyer zvedl a mávl na ostatní, aby šli za ním do jeho a Milesova pokoje.

Během tiché a krátké porady se muži rychle rozhodli. „Vyrazte co nejdřív. Jakmile budeme mít peníze, bude všecko jednodušší,“ vydal rozkaz Desmond.

„Dobře, šéfe. Potřebuju si jen zavolat,“ řekl Sawyer. Udělal zamítavé gesto směrem k Frankovi, který sáhl do kapsy po mobilním telefonu. „Díky, kapitáne. Ale bude lepší zajít si do telefonního automatu. Nemáš místo toho pár drobnejch?“

Frank mu podal hrst mincí. „Víc nemám.“

„Takže jdeme na procházku?“ pochopil Miles.

„Přesně tak, Enosi. Je čas vyrazit na vzduch.“

Vydali se vycházkovým tempem z kopce dolů, směrem k rušnějším částem města. Po chvíli skutečně narazili na telefonní budku.

„Tak jo. Uvidíme, jestli staří známí jsou pořád tam, kde jsem je nechal.“ Sawyer se zavřel do kabinky a vytočil známé číslo. Kolikrát už takhle svého parťáka z mokré čtvrti volával ještě v časech, kdy spolu podnikali různé větší i menší podvody.

Na druhém konci zazněl hluchý tón.

Ujistil se, že vytočil číslo správně. Pro jistotu je vymačkal znovu, ale výsledek byl stejný.

„Sakra práce!“ praštil Sawyer pěstí do přístroje a vylezl z budky.

„Jak dlouho jsi mimo civilizaci? Tři roky?“ nadzvedl obočí Miles. „Svět se za tu dobu trochu změnil a tví kamarádi můžou dávno být někde v tahu. Nebo v lochu.“

„Díky za vysvětlení, příteli,“ ušklíbl se Sawyer.

„Já ti do toho nechci mluvit. Ale myslíš, že je nutný mít navázaný kontakty předem, než vyrazíme?“ navrhl Miles. „Kdyby to bylo na mně, vyrazím na jih rovnou. Místa, kde se sbíhají nitky k určitým lidem, jsou všude stejný. Zastavíme prostě někde u baru s neonovým štítem a zeptáme se několika děvčat …“

Sawyer se pousmál při příjemné představě. Miles měl pravdu. Všude byly podniky, kde se hromadily informace. Už jen proto, že ženy, které v těch podnicích byly zaměstnané, pracovaly s muži, kteří obvykle byli ve velice uvolněné náladě. A obvykle dost mluvili.

* * *

Vrátili se zpět do Chrisina příbytku a začali si balit věci na dvou až třídenní výpravu. Nebylo to těžké, moc toho neměli.

Sawyer šel podat hlášení Desmondovi. „Vyrazíme ještě dneska,“ oznámil mu. „K hranici to není daleko. Do večera můžeme bejt dole a dát se do práce.“

Desmond přikývl. „Tak jo. Hodně štěstí a dobře pořiďte. A hlavně dávejte pozor. Máte…“ naznačil pohled ke své džínové bundě přehozené přes opěradlo židle, na které se podezřele boulila kapsa.

Sawyer se samozřejmostí přikývl. „Máme, buď bez obav, veliteli. Vezmu si telefon na Franka a dáme vám vědět, jak to jde.“

Na pilota narazil v obýváku. Frank seděl na pohovce, popíjel kafe a vypadal zamyšleně. Nadiktoval Sawyerovi své číslo a pak ho pozoroval, jak mačká bzučák u Chrisiných dveří. „Neotevírá.“

Sawyer se po chvíli vykašlal na bzučák. „Lištičko, otevři. Za chvíli vyrážíme. Chci tvý telefonní číslo. Říkal jsem si, že bys možná ráda věděla, jak se daří tvýmu vozidlu.“

„Nemůže tě slyšet,“ potřásl hlavou Frank. Ale v tu chvíli se pancéřované dveře Chrisiny ložnice pootevřely. „Cože?“ Dívka vykoukla. Vypadala nesmírně vyčerpaně.

„Dej mi svoje telefonní číslo,“ zopakoval Sawyer. „A pak si zase jdi lehnout. Vypadáš mizerně, Lištičko. Nic ve zlým.“

„Díky. Umíš potěšit.“ odvětila Chris bez zájmu. Natáhla se pro tužku a papír, naškrábala číslo a podala ho Sawyerovi. „Nerozbijte mi to, prosím.“

* * *

Předodjezdové přípravy a poslední výměna informací v obýváku vylákala ven i Daniela, který byl až dosud zavřený v pokoji a věnoval se svým výpočtům. Sawyer s Milesem si posbírali své věci a vyrazili. „Tak tu pěkně počkejte, chlapci a děvčata. Strýček Sawyer a strýček Miles jedou na jih vydělat dolary.“ Sawyer sršel dobrou náladou. Pak si všiml škvíry ve dveřích Chrisiny ložnice. Pozorovala jejich přípravy a letmo na ně kývla. „Šťastnou cestu.“

Dvojice v Desmondově doprovodu vyrazila k autu.

Frank s Danielem se znepokojeně dívali ke Chrisiným dveřím, které se zase zavřely. „Co je jí?“

„Nevím. Už od včerejška je nějaká divná,“ odpověděl tiše pilot. „Něco se s ní děje.“

Daniel rázně přešel ke dveřím, zmáčkl bzučák a zároveň zabušil pěstí. „Chris, to jsem já, Dan. Otevři mi, prosím.“

Dívka po chvíli pootevřela. „Nemlať do toho, proboha. Rozskočí se mi hlava.“

„Chris, jsi v pořádku?“ Pohled na ni Daniela ještě víc zneklidnil. Rychle mu hlavou prolétly události posledních dní. Chris se jich začala stranit den poté, co navštívili kostel svaté Elizabeth. Poté každé ráno někam odcházela, vracela se unavená a apatická a vyhýbala se jim. A teď vypadala opravdu nemocně. Už po prvním pobytu v kostele jí nebylo dobře a projevovala určité příznaky potíží, typických pro citlivé jedince vystavené frekvencím ze spojnice. Fyzik věděl, že se příznaky stupňují po opakované expozici. Vůbec se mu to nelíbilo.

Rozhodl se. Rychle strčil nohu do dveří, zvětšil škvíru na pootevření a dívku prostě přetlačil. Vklouzl do její ložnice. Věděl, že je to nesmírně drzé, a za normálních okolností by ho to ani nenapadlo, ale teď jiné řešení neviděl. „Promiň, ale…“

Dívka na něj hleděla částečně překvapeně, částečně rozzlobeně. „Co si doháje myslíš, že děláš?“

„Musím tě vidět. Co je ti, Chris?“

„Do toho ti nic není.“

„Je mi do toho víc, než si myslíš,“ řekl pomalu a naléhavě Daniel. „Poslouchej mě. Ten kostel, kde jsme byli… to, co tam je, ve výjimečných případech může mít negativní účinky na zdraví. Musíš mi říct, co ti je.“

„Není mi dobře, sakra,“ zavrčela dívka. „Prostě na mě všecko padlo. Bolí mě hlava, chce se mi spát a… Nechci o tom teď mluvit.“ Odvrátila se pryč.

Daniel stále vypadal znepokojeně. „Neztrácíš vědomí? Nemáš náhlé výpadky paměti? Nenaskakují ti divné vzpomínky? Nebo něco jiného, nezvyklého?“

Chris zavrtěla hlavou.

„Kdybys něco takového zaznamenala, musíš mi to říct, ano? Může to být nesmírně důležité.“

„Jo, dobře,“ přikývla unaveně. „Kdyby něco, řeknu ti.“

Daniel ji dál pozoroval. „Podívej se na mě, Chris.“

Bylo to to poslední, co v tu chvíli chtěla, ale zvláštní naléhavost a vážnost v Danielově hlase ji přinutila ho poslechnout. „Dívej se na mě.“

Beze slova se jeden druhému dívali do očí. Chris nechápavě a rozladěně, Daniel s vědeckým zaujetím. Po chvíli si vydechl. Zorničky, obklopené zelenohnědými duhovkami, se chovaly normálně. Dívka se snažila uhnout pohledem a oči se jí podivně leskly, ale zornice se necukaly.

„Asi máš pravdu, nic to nebude. Odpočiň si. Nepotřebuješ něco?“

Odmítavě mávla rukou. „Zavřít dveře.“ Zvenčí, chtěla dodat, ale nechtěla být příliš nepříjemná. Daniel skutečně vypadal, že o ni měl strach. Dodala tedy vlídnějším tónem: „A děkuju, Dane. Budu v pohodě.“

Fyzik přikývl. „Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc. Pustil jsem se do teoretických výzkumů a myslím, že bys mi mohla s něčím pomoct. Podle toho, jaké knihy jsem viděl v tvojí knihovně, si myslím, že budeš znát pár zajímavých věcí. Ale teď tě tím nebudu obtěžovat.“

Tiše za sebou zavřel. Chris se složila na postel. Hlava jí stále třeštila a odhadovala, že má horečku; předpokládala, že to je následek několikatýdenního pobytu na houpačce emocí, od šoku a bezmoci k chvílím naděje a radosti z průlomů. Všecko završilo její definitivní rozhodnutí opustit zaměstnání;  houpačka se utrhla ve fázi beznaděje. Odpadla hned, jakmile se vrátila z redakce Wings. Ale zatímco doteď se jí v horečnatých myšlenkách honily pochybnosti, zda udělala dobře či ne, jestli se nerozhodla unáhleně… teď tam místo nich probleskoval jeden poznatek. Oni s ní možná počítají. Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc.

Houpačka se utrhla, ale ona už se po pádu zorientovala a tušila, že bude moct jít dál. Zavřela oči a usnula.

* * *

Sawyer s Milesem zamířili nejprve na východ, jako by je znovu táhl altadenský kostel. Pak se ale stočili ostře na jih a najeli na dálnici. Sawyer pozoroval svého parťáka, jak se s jistotou proplétá hustým odpoledním provozem.

„Ty to tady znáš,“ prohlásil po chvíli s překvapením.

Miles beze slova přikývl. Po dlouhé odmlce dodal: „Žil jsem v okolí L. A. vlastně od dětství. Bydleli jsme s mámou asi dvacet minut jízdy od místa, kde žije Chris.“

Sawyer vyvalil oči. „Proč jsi sakra nic neřekl?“

„Protože jsem nechtěl,“ odsekl Miles. „Nebyly to úplně roky, na který bych chtěl vzpomínat. Choval jsem se jako pitomec. Vlastně bych býval byl mnohem radši, kdyby nás adoptoval nějakej náhodnej svědek třeba ze San Francisca. Čím dál od těch míst bych byl, tím líp.“

„Proto jsi byl tak nemluvnej?“

„Taky,“ dodal Miles s pohledem upřeným na dálnici.

Sawyer se zapřel do sedačky. „To se mi snad zdá. Takže ty si necháváš pro sebe takhle zásadní věci… a přitom podezíráš Lištičku, že nám lže nebo že neříká celou pravdu.“

„Každej něco tají, šéfe. Nedělej si iluze.“

Dojeli kolonu. Miles dobrzdil a protáhl se za volantem. „Jo, když jsi zmínil to podezírání… Prohledal jsem Chris byt.“ Řekl to skoro až hrdě, jako by čekal, co to se Sawyerem udělá.

„Cože jsi udělal?“ Sawyer nevěřil svým uším. Nedůvěra byla jedna věc, ale prohledávat věci člověku, který vás pozval na návštěvu, to byla úplně jiná úroveň.

„Prohledal jsem jí byt. Přesněji řečeno obývák. Ta kocovina po tom flámu nebyla zase tak zlá, jak to vypadalo. Trošku jsem to přibarvil, doufal jsem, že vyrazíte do terénu a zůstanu tam sám… a vyšlo to.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne,“ odvětil klidně Miles. „Někdo to udělat musel. A vzhledem k tomu, že vám ostatním víc nebo míň spadl rozum do kalhot, zbylo to na mě.“

„Nikomu rozum do kalhot nespadl,“ ohradil se Sawyer. „Je to mladá holka, která nám bodla. Je normální, že se k ní chováme kamarádsky. Každej normální chlap by to udělal, pokud to teda není úplně studenej čumák.“

Miles to rýpnutí nechal bez povšimnutí. „A nezajímá tě, co jsem zjistil?“

„Jasně, že zajímá, sakra,“ zavrčel Sawyer.

„Zdá se, že je čistá. Žádný odposlechy nebo špionský hračky. A věci, který má doma, odpovídají tomu, kdo by měla být. Má tam diplom z Jihokalifornský, skříně plný pracovních poznámek psanejch stejným, ale měnícím se písmem, adresář je plnej kontaktů z letectví a tak podobně. Zatím všecko potvrzuje to, co nám o sobě řekla.“

Miles opět zúročil svou schopnost analyzovat osobní věci cizích lidí a vyvozovat z nich závěry. Měl trénink z let, kdy se nechával najímat jako prostředník se světem mrtvých. Takové rychlé soukromé porozhlédnutí po místnosti a věcech, mezi nimiž člověk žil, dokázaly sdělit mnohé.

„Řekls to Desmondovi?“

„Ještě ne. Nebude vadit, když se věci podívá i on i z jiných úhlů pohledu.“

„Ty jseš fakt podezíravej prevít. Kdybych s tebou nezažil ty tři roky na Ostrově, nechtěl bych s tebou teď bydlet v jedný místnosti. Bál bych se, že mi v noci budeš prohrabávat věci.“

Miles se ušklíbl. „A tos ještě zapomněl zmínit to, že umím komunikovat s dušema z druhé strany a že jsem studenej čumák na holky. Mohl bych na tebe poslat poltregeista nebo udělat ještě něco horšího.“

Sawyer se k němu pomalu otočil. „Tím studeným čumákem jsi chtěl říct co, sakra? Nemyslíš tím, že jsi teplej čumák na něco jinýho?“

„Třeba to jednou zjistíš.“

„Tak o tomhle už nikdy nevtipkuj, Enosi. Tohle není sranda.“

„Rozkaz, šéfe,“ odpověděl Miles a pobaveně se zasmál. Vypadalo to, že si užívá chvíle, kdy může nečekanou aktivitou svého parťáka překvapit nebo vyvést z míry. Jako by si teď v některých vzácných chvílích vynahrazoval poslední dny, kdy jen pozoroval, uvažoval, zkoumal a držel se zkrátka.

* * *

Ujížděli dál na jih. Když se dostali z předměstí Los Angeles, začala být cesta příjemnější. V dálce po pravé straně se do nekonečna táhl oceán. Před San Diegem se na odpočívadle zastavili a chvíli si dali pauzu. Kafe z termosky, kterou si půjčili a naplnili u Chris doma, a protažení na parkovišti je znovu nakoplo k závěru cesty.  Sawyer se opíral o auto, díval se do dálky k oceánu a vzpomněl si na Kate. Tam někde daleko byl Ostrov a byla tam i ona. Rychle tu myšlenku zahnal.

„Kde zastavíme a zkusíme rozjet byznys?“ nadhodil směrem k parťákovi.

„Jediný velký město před mexickou hranicí je Diego,“ odpověděl Miles. „Jsou tam místa, kde by se mělo najít všecko, co potřebujem. Tuším, kam se vydat.“

„Ty to tady fakt znáš.“

„Říkal jsem, že jsem v okolí L. A. žil od dětství. A taky že jsem se občas choval jako pitomec. K tomu patřilo i to, že jsem se v určitým věku nechal zlákat k výletům na jih.“

Nasedli zpátky do auta a po chvíli jízdy zamířili na předměstí San Diega. Miles zpomalil. Najednou projížděli širokou ulicí, kterou z obou stran lemovaly motely, restaurace, bary a další podniky. Padal večer a na ulici začínalo být živo.

„Co na to říkáš, šéfe?“

Sawyer se zkoumavě rozhlédl. „To vypadá nadějně, Enosi. Projeď to tam a zpátky. Něco si vyhlídneme.“

Za půl hodiny zastavili u poněkud ošuntělého motelu. Na parkovišti před ním stálo několik aut a pokuřovaly tam dvě typicky oděné ženy.

Dohodli se, že Miles počká v autě a bude ve střehu. Sawyer uvolněným krokem vyrazil do podniku a rozhlédl se. Vstupní prostory plnily funkci recepce i baru. Strašně rád by si poručil skleničku a dopřál si trochu rozptýlení po několikahodinové cestě, ale mělo to jeden háček. Zatím byli bez peněz.

U baru sedělo několik žen. Zaregistrovaly jeho příchod a jedna už po něm okázale pomrkávala. Sawyer vyrazil do akce. Jeho obličej, který stále ještě měl rysy rošťáckého hezouna, byl pro takovou akci hotovým požehnáním.

Přisedl si k jedné z žen. Ostatní se zatvářily očividně zklamaně. „Ahoj, krasavče,“ usmála se vyvolená tmavovláska. „Copak tě sem přivádí?“

„Dlouhá cesta, byznys, znáš to…“ protáhl Sawyer. „Ale ze všeho nejvíc pomyšlení na někoho, jako jsi ty, holka.“

Žena se spokojeně usmála. „A co s tím uděláš?“

Sawyer se k ní naklonil. „Udělám toho spoustu, ale nejdřív si musím něco vyřídit. Byznys má přednost. Ale možná bys mi mohla pomoct.“

Žena se usmála ještě víc. „Dovedu pomoct s dost věcma,“ souhlasila. „Pověz mi, co bys potřeboval.“

„Potřebuju místo, kde se dají prodat cenný věci. Místo, kde se nikdo na nic neptá. Víš, jak to myslím, že, kotě?“

Žena se zamyslela. „Hmmm. Asi bych o něčem věděla. Ale nechceš mi předtím zaplatit aspoň drink?“

Sawyer se ošil. „Zlato, slibuju ti, že se vrátím, jen co to vyřídím. Pak ti zaplatím, co budeš chtít. Nejdřív práce, pak zábava.“

Prostitutka se trochu zklamaně odtáhla. Čas od času na takové rádoby-zákazníky narazila každá ze zdejších žen. V kapsách je pálily věci různé hodnoty a různého původu, ale na hotovost byli skoupí. Ale usoudila, že nemá co ztratit. Naklonila se k Sawyerovi a cosi mu pošeptala. Pak na kousek ubrousku tužkou na oči nakreslila mapku. „Zastav se u Starýho Joea. Vyřiď mu, že tě posílá Bessie.“

„Bere Starej Joe i hodně cenný věci?“

„Starej Joe bere všechno. Tak utíkej, krasavče. Ať už jsi zpátky. Těším se na tebe.“

* * *

„Jedeme, Enosi,“ prohlásil spokojeně Sawyer, jen co za sebou zabouchl dveře auta. Navigoval parťáka asi půl míle východně k bloku, v jehož přízemí bylo několik menších obchodů. Zastavárna u Joea byla jedním z nich.

Miles přejel o dva bloky dál a tam zastavil. Sáhl do kapsy a vyndal složený papírek. Když ho opatrně rozložil, ukázal se maličký diamant. „Je to nejmenší kámen, co mám. Odhaduju, že může mít hodnotu kolem pěti tisíc dolarů. Běž to zkusit. Pokud dá dobrou cenu, můžeme se s ním začít bavit o dalších obchodech.“

Sawyer s respektem zabalil papírek a pečlivě jej uschoval v kapse. Pak se vydal ke Starému Joeovi.

Za deset minut byl zpátky. „Tak co?“ neudržel se Miles.

Sawyer sáhl do kapsy a vytáhl ruličku bankovek. „Čtyři tácy.“

„Jenom?“ zašklebil se Miles.

„Ten chlápek chce taky nějakou provizi. Přeprodává to další partě. Zítra jim to ukáže a jestli se jim to bude líbit, ozvou se nám.“

„Jak?“

„Najdou si nás. Ten chlápek ví, z kterýho bordelu jdeme.“

* * *

Rozdělil si peníze na polovinu. Cestou se ještě zastavili na rohu u jednoho bazaru a koupili si staré levné mobilní telefony. Sawyer zavolal Frankovi a informoval zbylou část skupiny o dosavadním průběhu akce. Zatím ji hodnotil velice dobře.

„A teď se konečně jdeme trochu pobavit,“ zasnil se. Za chvíli byli zpátky v motelu, z něhož vyrazili.

Sawyer se okamžitě vydal ke své tmavovlásce, která stále ještě seděla u baru. Miles zamířil na recepci, zaplatil si pokoj na dvě noci a vydal se nahoru. Chvíli seděl v prázdné, neútulné místnosti a poslouchal zvuky ulice, nesoucí se zvenčí. Všecko se jevilo v pořádku.

Když se znovu vrátil dolů, Sawyer už byl obstojně rozjetý. „Enosi, parťáku,“ zavolal si ho rozverně. „Ty se zase snažíš někam zašít. Tak to teda ne, abys věděl. Dneska se budem bavit.“

„Jasně, šéfe,“ odvětil Miles a objednal si pivo.

„To jsem zrovna nemyslel, ale tak na zdraví,“ natáhl se k němu Sawyer se svým drinkem. „Ty si tady dneska vybereš nějakou pěknou holku, kamaráde.“

Miles se s nadzviženým obočím rozhlédl po baru. „Já ti nevím…“

„Ale já vím. Bessie, zlato,“ zamával Sawyer na svou společnici, „doporuč nám nějakou kamarádku tady pro parťáka. Nějakou šikovnou.“

„Blondýnku, nebo radši tmavovlásku?“

„Klidně blond,“ vzdal se Miles. Když byl Sawyer takhle v ráži, nemělo smysl snažit se klást odpor. Sawyer ho dnes chtěl vidět s dívkou a byl pro to ochoten udělat snad cokoli.

Před půlnocí v baru zaplatili a odebrali se i se svými společnicemi nahoru.

* * *

Blondýnka se uvelebila na posteli v Milesově pokoji. „Nechceš mi pošeptat, co by sis dneska přál, hochu z Asie?“

„Nejsem z Asie,“ odtušil Miles. „A než ti něco řeknu, potřebuju vědět, že dokážeš držet jazyk za zuby. Umíš mlčet?“

„V týhle branži holka musí umět mlčet,“ usmála se blondýnka. „Tyhle pokoje už viděly tolik věcí, o kterejch se nemluví, aby to zákazníkům neudělalo ostudu… Toho se bojíš? Ostudy? Neboj, s tím si poradíme,“ zatvářila se chápavě.

„Věc se má tak, že já si dneska nepřeju už vůbec nic. A už vůbec ne to, kvůli čemu jsi tady ty.“

Prostitutka se znovu usmála. „Jsi unavenej? S tím bych dokázala něco udělat, pokud chceš.“

„Nechci. Nechci bejt hrubej, ale… jedinej důvod, proč tady jsi, je můj kámoš, kterej mi tě dohodil. Já prostě… já na tohle nejsem.“ Miles Sawyera v duchu proklínal. O tohle opravdu nestál. Jenže Sawyer, když si vzal něco do hlavy, se nedal odradit.

„Ach tak. No, nejsi jedinej, to je pravda. Kamarádi člověka vyhecujou, a pak…“ Žena pokrčila rameny. „Mám teda jít pryč? Nebo chceš poslat nějakou jinou? Nebo… něco speciálního?“

Miles chvíli uvažoval. Kdyby ji teď poslal pryč, viděly by to její kolegyně a informace by se stejně roznesla. A on by od Sawyera neměl pokoj.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Nechci vůbec nikoho. Ale radši tady zůstaň. Zaplatím ti, samozřejmě.“

„Tak ty nechceš vůbec nikoho,“ přikývla prostitutka zamyšleně. „No… Nemysli si, nejsi až taková výjimka. Divil by ses, kolik chlapů si chodí jen popovídat.“

Milese to nepřekvapovalo. A pak se rozhodl. Představa nočního hovoru s cizí ženou, kterou už nikdy neuvidí, se ženou, která už poznala tolik mužů, že ji jeden další podivín nepřekvapí… ta představa kupodivu nebyla vůbec špatná.

Zvedl telefon, zavolal dolů a objednal na pokoj láhev vína. Bylo laciné a ne moc dobré, ale k vypovídání stačilo. Když se nad ránem se ženou rozloučil, cítil se zvláštně lehce. Dostal ven všecko to, o čem přemýšlel poslední roky na Ostrově. Že pro někoho, jako je on, nemá smysl pouštět si někoho příliš k tělu. V podstatě celý život sledoval něčí utrpení. Žil s matkou, která se utrápila pocitem, že je jejich otec opustil. Nedokázal se o ni postarat, když se blížil čas jejího odchodu; pak životem proplouval a vydělával na neštěstí ostatních, a nakonec zažil tři roky na Ostrově včetně všech ztrát, které tam potkaly jeho kolegy a přátele. Jen on tomu unikal. Vyvázl z toho všeho celkem bez újmy jen proto, že zůstal sám. A byl plně rozhodnut, že to tak zůstane i nadále. Udělal ze své odměřenosti a nedůvěry přednost, ale teď ho jaksi zvláštně rozčilovalo, když viděl, že se jeho přátelé z výpravy chovají jinak. Miles si to odmítal připustit, ale svým způsobem jim záviděl.

* * *

Skupina, která zůstala v Los Angeles, trávila celkem klidný večer. Ale i tento klid měl brzy vzít za své. Tentokrát zmatek přišel od Chris. Dívka prospala skoro celý večer, ale její odpočinek měl nečekaný konec.

Opět se jí zdálo o Waltovi. Tentokrát to ale bylo jiné. Chlapec se s ní ve snu nebavil tak jako obvykle. Nebyl veselý, nelákal ji na úžasné objevy, nesděloval jí žádná závažná poselství. Tentokrát s ní Walt skoro nemluvil. Ale o to víc vnímala jeho vjemy, myšlenky a pocity.

Na Ostrově se Walt po dramatickém dni, kdy s Benem prchali před Černým, odebral brzy do stanu a šel spát. Než usnul, snažil se myslet na Chris – už jen proto, aby nemyslel na nic jiného. Chris mu Hurley koneckonců povolil. Povedlo se mu s dívkou navázat kontakt. Jenže v únavě po tom šíleném dni skoro okamžitě usnul a nad snem, který se mu vzápětí zdál, tentokrát ztratil kontrolu. Znovu se mu vracelo to, co toho dne zažil. A Chris u toho ve snu byla také.

Když se pozdě večer vzbudila, byla celá zpocená. Srdce jí bušilo jako splašené.

Znovu viděla ty výjevy.

Muž mizející v houštině v džungli. Asi čtyřicetiletý, celkem sympaticky vyhlížející tmavovlasý muž, jehož Walt ve svých myšlenkách oslovoval jako Jacka.

Zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. Houkání, cvakání, praskot větví.

Útěk džunglí, cestou necestou. Dívka ve snu cítila Waltův adrenalin a děs, které chlapce hnaly dál a dál, pryč od toho, co vydávalo ty zvuky. Hnalo se to za Waltem a dalším mužem, který se snažil tu věc zdržet. Snažil se ji zdržet, i když dobře věděl, že ta věc umí lámat stromy… a stejně tak by pro ni bylo hračkou zlomit někomu třeba vaz.

Chris si přitiskla chladnou ruku na čelo. Bylo teplejší než obvykle, ale nemyslela si, že by měla tak vysokou horečku, aby to vysvětlovalo noční můru. A ona věděla, že tohle žádná noční můra nebyla. Sny s Waltem nebyly noční můry. Sny s Waltem byly… skutečné.

„Divný sny tu začínaj mít tradici,“ vytanula jí na mysli Sawyerova poznámka z předvčerejšího večera. Měl pravdu. Potvrdil pravdivost jejího snu o Waltovi a vypůjčené knížce. A večer přišel ten Desmondův sen o jeho synovi. O jeho synovi a…

Chris probleskl hlavou záblesk souvislosti. Rychle se vyškrábala z postele a přinesla si spis k haváriím letů 815 a 316. Na jedné z příloh, na fotografii přeživších z Oceanic 6, se na ni dívala tvář muže, kterého viděla ve Waltově snu. Doktor Jack Shephard, říkaly popisky.

Vybavila si Desmondovo mluvení ze sna. Jacku, co je s ním? A potom: Bylo to, jako kdyby ho doktor vytáhl z nějakýho tropickýho pekla.

Desmondovi se muselo zdát o tom samém muži.

* * *

Rozhodla se. Znovu si vybavila, jak se jí Daniel odpoledne vyptával na divné vzpomínky a jak jí zdůrazňoval, že kdyby se jí dělo něco nezvyklého, má mu to říct. Tohle divné bylo. A v kontextu předcházejících snů to bylo ještě divnější.

Tiše vyšla ze své ložnice. V obýváku nikdo nebyl, ale pode dveřmi Desmondova a Danielova pokoje ještě prosvítalo světlo. Zaklepala na jejich dveře. Otevřel Desmond. „Chris, ahoj. Jak ti je? Dan říkal, že na tebe něco leze.“ Otevřel a pustil ji do jejich pokoje. Zavřela za sebou a opřela se o dveře.

„Je to trochu lepší,“ odpověděla. „Ale proto za váma nejdu. Já… měla jsem hroznej sen. Zdálo se mi o Waltovi. A po tom, co se předevčírem zdálo tobě… mám pocit, že bych vám to měla říct. Byl tam někdo, kdo se jmenoval Jack. Tys o něm taky ze sna mluvil. A pak tam bylo ještě něco.“ Otřásla se.

Desmond se nejprve snažil najít racionální vysvětlení. Seděl na kraji svojí postele, ruce měl sepjaté mezi koleny a přemítal. „Všichni máme pocuchaný nervy. Mohly se ti poskládat útržky toho, co jsem blábolil ze spaní, s tím, cos viděla a slyšela už předtím.“

„Problém je někde jinde. Bude to znít strašně pitomě, co teď řeknu,“  namítla Chris tiše, jako by se styděla za to, co říká. „Já vím, že jsi nedůvěřivej, a Dan je vědec, a o to blběji to všechno bude znít. Já sama bych se něčemu takovýmu ještě před pár týdny taky vysmála. Ale teď…“ Dívka se na chvíli odmlčela a skousla si ret.

Desmond ji zkoumavě pozoroval, ale nic neříkal. Jen ji pohledem vybídl, aby pokračovala.

„No, prostě… sny, ve kterých se mi objevuje Walt, to nejsou sny, myslím. On takhle komunikuje. Jako kdyby předával obrazy a informace. To, co se mi zdálo, to nebyly výtvory mysli puštěné na volnoběh. Před pár dny jsem v noci viděla, jak Walt něco vzkazoval Sawyerovi. Řekla jsem mu to pak. A víš co? Sawyer to potvrdil. Nikdo jinej než Walt o tom prý vědět nemohl.“

Říkala to všechno nesměle, jako by čekala, že se jí Desmond vysměje. Jenže on se tvářil vážně.

„Walt umí komunikovat na dálku, to víme. Je možný, že si tě drží jako komunikační kanál…“

„Ale proč mi nechal zdát právě tohle? Proč tam byl ten Jack?“ vyjekla Chris. „Je to jeden z přeživších Oceanic Six a cestující z letu Ajira. Tys o něm taky mluvil. Proč se nám oběma zdá o tom samým člověku, kterej je v tom tak strašlivě zamotanej?“

„Je v tom zamotanej ještě víc, než myslíš,“ řekl Desmond. „Jack byl vůdce všech přeživších.“

„Byl?“

„Byl. Snažil se ten pitomej Ostrov zachránit, ale to místo ho zabilo. Všichni, co jsme tam byli, jsme o tom přesvědčení.“

„Takže tobě se před pár dny zdálo o člověku, kterej tam zemřel, a já teď ho viděla ve snu. A byl tam i Walt, kterej… kterej umí přenášet sny, ale nejsou to sny. Doháje, co se to děje? Ono to bylo fakt děsivý. Potom, co Walt viděl Jacka, ho něco začalo pronásledovat.“

Do jejího vyprávění najednou vstoupil Daniel, který doteď seděl u stolu nad svými výpočty, neotočil se, ale podle držení těla bylo poznat, že velice soustředěně poslouchá. Teď se k dívce obrátil. „Něco ho začalo pronásledovat? Co?“

„Já nevím, co to bylo, sakra,“ zatřásla dívka hlavou. „Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Vypadalo to jako… no, já nevím. Bylo to odporný. Bylo to velký, temný, beztvarý, takovej hnusnej chumel. Připomnělo mi to jeden výjev z hororu, kterej jsem kdysi četla. Byla tam scéna, jak se cosi obrovskýho, temnýho, jako z jinýho světa, řítí nějakým prastarým tunelem a pronásleduje to hrdinu. Myslím, že jsem to četla u Lovecrafta.“

Daniel ztuhl.

„Co je?“ zatvářila se Chris nechápavě.

Daniel si vzpomněl na všecko, co mu na Ostrově stihla říct jeho matka a ostatní Druzí. O energii pocházející z nitra Ostrova, o podivných silách… a o tom, co se na Ostrově začalo dít před odchodem Desmondovy mise. O tom, co dokázalo pronásledovat a zabíjet a co někdy vypadalo jako oblak černého kouře. Velký, temný, beztvarý, hnusnej chumel. A řítilo se to prastarými tunely. Chris našla skvělý příměr.

Howard Phillips Lovecraft. Spisovatel začátku 20. století, který psal o nevyslovitelných hrůzách, pronikajících z jiných dob a světů, byl na Ostrově naprosté tabu a Daniel se obával, že Druzí dobře věděli proč. Vzpomněl si, jak ho jeho matka vyplísnila, když se o spisovateli bezděčně zmínil. 

"Předtím se ti nic takového nezdálo?"

Dívka zavrtěla hlavou. "Nikdy."

„Takže to začalo až teď,“ řekl pomalu. „Všecko to do sebe zapadá. Je to, jako kdyby se na Ostrově něco dalo do pohybu a začalo to pronikat i za jeho hranice. Nevím, jestli to rozhýbal náš odchod nebo příchod toho chlapce, ale něco se tam děje.  Musíme se co nejdřív dát do práce. Myslím, žes na něco narazila, Chris.“

806 - Pohnout se z místa

Třetí ráno návratu do normálního světa bylo konečně normální, alespoň trochu. Žádná nejistota, žádná kocovina. Předchozí dva dny si Desmondova výprava celkem zvykla na Chris a ona na ně.

Po snídani dívka pětici oznámila, že si musí něco zajít vyřídit. Předchozího večera, kdy se dozvěděla ty šílené věci o Desmondovi a Sawyerovi, na ni opět padla ta beznadějná nálada, která ji čas od času přepadala v souvislosti s letem Ajira. Chris měla pocit, že si konečně musí s někým otevřeně promluvit. Po dlouhém přemítání napsala zprávu své nejbližší přítelkyni Jane Shiversové.

Chris měla celkem velký okruh známých a kamarádů, ale za skutečné přátele považovala jen několik málo osob. Nejbližší vztah stále udržovala s kamarádkou z dětství. Chodily spolu do školy, později se jejich cesty rozešly – Jane vystudovala psychologii a po několika letech praxe se vdala a nyní doma pečovala o několikaměsíční dcerku – ale stále si byly blízké a čas od času se vídaly. Jane byla jedna z mála lidí, kteří o Chris věděli téměř vše. Teď jí tedy napsala, zda by se s Jane nemohla vidět. Kamarádka jí odepsala téměř okamžitě. „Kdykoli, Chrissy! Moc rada te uvidim. Zastav se kdykoli, jsem porad doma. Vsak vis.“

Chris věděla. Jane byla dost společenská osoba, ale její dcerka byla ve větší společnosti bohužel plačtivá a Jane se tedy kvůli ní držela spíš doma. Chybělo jí všecko: přátelé, společnost, rozhovory s klienty v psychologické ordinaci. Najednou si připadala odstřižená od normálního života. Vítala tedy každé vytržení z každodennosti matky malého dítěte. Chris se s ní dohodla, že se zastaví hned dalšího dne dopoledne.

Cestou koupila nealkoholické víno. Jane coby kojící matka se nyní alkoholu vyhýbala a Chris řídila, ale měla pocit, že připomenutí starých časů u sklenky a dlouhých rozhovorů bude příjemné pro ně obě.

Jane ji uvítala s radostí. Malá Michelle spala v postýlce a její matka byla nesmírně ráda, že se chvíli může zabývat něčím jiným kromě péče o dítě a běžného chodu domácnosti. Usadily se na pohovce a nalily si víno. Jenže už po prvních minutách povídání psycholožka v ní poznala, že s Chris něco není v pořádku. „Chrissy, tebe něco trápí, viď?“

Chris neprotestovala. Bylo toho hodně a ona věděla, že to už musí někomu říct. Nešlo jenom o tu skutečnost, že unikla jisté smrti. Zmizení letu Ajira ji postavilo před několik dalších faktů.

Havárie letu Ajira udělala ještě něco jiného: vtáhla ji příliš hluboko do samotné události a úplně rozbourala její profesionální přístup. V prvních dnech po havárii ještě fungovala jako předtím. Ale když se věci zasekly, najednou zjistila, že neví, jak dál. Poprvé se jí stalo, že stanula před záležitostí, kterou nedokázala pochopit. Oficiální místa najednou nespolupracovala, ona sama se se svým pátráním dostala do slepé uličky, a když už něco odhalila, byly to tak podivné věci, že se jim zdráhala uvěřit ona sama, natož aby je nějak využila.

A kromě toho zjistila, že si nedovede představit, že se za pár týdnů znovu začne věnovat nějaké další podobné události. Uvědomila si, že by se nezabývala fakty, ale domněnkami a emocemi. Její myšlenky by kroužily kolem obětí a jejich blízkých. A to nechtěla. Dělala svou práci dosud dobře a naprosto odmítala představu, že by se to mělo změnit. Než ji dělat špatně, to raději vůbec.

Jenže kromě toho, že si neuměla představit návrat k práci, tu byla ještě jedna věc, o níž sice Jane neřekla, ale hrálo to obrovskou roli. Ti muži u ní doma. Zdálo se, že jejich odstup se pomalu vytrácí. Věci kolem ní se dávaly do pohybu nečekaným směrem a ona věděla, že u toho chce být tak dlouho, jak jen to půjde. Ale pokud se měla začít podílet na jejich výzkumech, nemohla před sebou stále valit představu, že by se měla vrátit do zaměstnání.

A teď o tom tedy konečně s někým otevřeně mluvila. Po několika týdnech. O tom, čemu unikla, o pocitu slepé uličky a neschopnosti pokračovat, i o tom, jak ji najednou táhnou jiné věci než dřív – i když je otevřeně nepojmenovala. Že u ní doma bydlí pět cizích mužů, kteří prošli zkratkou v prostoru, o tom nemohla vyprávět nikomu, ani nejlepší přítelkyni.

* * *

Jane ji zamyšleně poslouchala a pohrávala si se skleničkou.

„Chrissy, myslím, že u tebe nejde primárně o to, žes unikla tragédii. Ano, to je šok a trauma, ale já mám pocit, že to u tebe jen otevřelo jiné věci, kterým ses předtím vyhýbala. Traumatizující události to dělávají – odhalí ti v nemilosrdném světle, jak na tom jsi. Když jsi dobře ukotvená, většinou je nějak zvládneš. Ale pokud to není tak růžové, tak to s člověkem může pěkně zamávat.“

„Ty myslíš, že jsem zoufalec a tohle mi jenom otevřelo oči?“ zamračila se Chris.

„Nejsi zoufalec. Jsi úspěšná mladá žena s dobrým zázemím, o tom nemluvím. Ale… myslím celkové ukotvení. Smysl toho, co člověk dělá, čemu se věnuje, co ho naplňuje. Mám pocit, že v tobě to probudilo pochybnosti. Myslím, že tam někde dřímaly už dřív – přece jen, v práci se pořád šťouráš v neštěstí, v lidských selháních a chybách. Dřív nebo později to člověka dovede k otázce, jestli to vůbec má smysl, jestli všechno to jitření emocí, které s tím neodmyslitelně souvisí, nepůsobí jen další trápení.“

„Ty mluvíš o vyhoření,“ pochopila Chris.

Jane přikývla, „Podívej se na to, Chrissy. Sama říkáš, že je ti těžko z představy, že by ses měla vrátit zpátky do práce. Ochromuje tě, cos zažila. A narazilas na téma, se kterým ses nedokázala poprat a máš pocit, žes selhala. A pak je tu ta věc, že tě začalo lákat něco jiného. Dokud jsi byla pohlcená prací a dávala ti smysl, ani tě nenapadlo, že by ses začala věnovat něčemu dalšímu. Teď ano.“

„Myslíš, že…“

„Dej si pauzu, Chrissy. Vážně. Teď to před sebou valíš a mně se zdá, že tě to jen ochromuje. Jsi ve stresu z toho, co se stalo, a navíc z toho, co tě čeká dál. Když to rozsekneš a jednoho stresu se zbavíš, uleví se ti.“

„Jane, já vím, je to divný, neumím si představit návrat… ale ani nechci skončit. Ta práce je pro mě strašně důležitá a udělala ze mě to, co jsem. Já… když s tím seknu, bude to, jako kdybych zahodila kus sebe samotný,“ zajíkla se Chris. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí najednou draly do očí. Už zase. Dosud je vždycky ovládla, ale teď měla pocit, že už toho je moc.

„Můžeš se k tomu přece vrátit. Právě proto, že jsi v tom dobrá. Až budeš cítit, že to zase jde, začneš znova psát. Zvládneš to. Ale teď se dej do pořádku, holka. Jeď někam, kde ti bude dobře, věnuj se tomu, co tě láká… a pečuj o sebe. A kdybys měla pocit, že potřebuješ pomoct od odborníka, tak se tomu nebraň. Posttraumatický stres není nic, za co by se měl člověk stydět. Kdybys chtěla, doporučím ti někoho z kolegů.“

Janina profesionální laskavost ji dorazila. Chris se z očí vykutálely první slzy. Energicky, až se vztekem, je otřela hřbetem ruky… jenže to nepomohlo.

„Chrissy, nech toho,“ zadívala se na ni Jane. Přisunula se ke kamarádce blíž a stáhla si ji do náručí. V bezeslovném utěšování teď měla praxi, v jejím objetí bylo cosi mateřského a bezpečného a Christlene Jonesová se po několika týdnech konečně naplno rozplakala.

„Vyplač se. Zase bude dobře.“

* * *

V jejím příbytku vládla naprosto odlišná nálada. Pětice využila situace, kdy měli na pár hodin naprosté soukromí, a uspořádala poradu. Zavřeli se v Desmondově a Danielově pokoji a pustili se do úvah.

„Je tu několik záležitostí, který musíme vyřídit co nejdřív,“ prohlásil Desmond. „Věc číslo jedna jsou peníze. Řeknu to úplně upřímně: Milesi, Hugo mi řekl, že budeš vědět, co dělat. Napadá tě něco?“

Miles neochotně přikývl. Tušil, že Strážce o jeho diamantech ví a že je bude chtít použít ve prospěch celé skupiny. Zvedl se a zašel do vedlejšího pokoje. Chvíli nad sáčkem, který vyndal z úkrytu, přemítal… a pak odsypal polovinu kamenů. Když se vrátil k ostatním, jeho parťáci na hrstku v jeho dlani nevěřícně zírali. „Kdes to…“ užasl Frank.

„Na Ostrově,“ odpověděl stručně Miles. Byla to pravda. Že je odnesl z hrobu od mrtvých těl, to už teď bylo jedno.

„Tam se daly najít zajímavý věci,“ potvrdil Sawyer při vzpomínce na pašerácké letadlo plné heroinu.

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal se Desmond. „Předpokládám, že to má zatracenou hodnotu a že s něčím takovým prostě nepřijdeš do klenotnictví a neřekneš, že bys chtěl prodat pár kamenů.“

„Tohle je na černej trh,“ prohlásil bez sebemenších pochyb Sawyer.

Rozhostilo se ticho. Překvapení Desmond, Daniel a Frank se dívali na Milese a Sawyera, kteří se tvářili celkem klidně a vyrovnaně.

Frank se nevěřícně ušklíbl. „Vy dva vypadáte, že víte, co s tím dělat. Nezdá se mi to, že ne?“

Sawyer pokrčil rameny. „Možná je někdy lepší nevědět všecko, kapitáne.“

Desmond rezignovaně zavrtěl hlavou. „Beru to jako souhlas. Máte to na starosti. Dokážete se o tu věc postarat tak, abyste se nedostali do problémů a za pár dní byli zpátky s penězi?“

Sawyer se zamyslel. Černému trhu se vždycky dařilo hlavně na jihu, koneckonců i on sám se na něm kdysi celkem intenzivně podílel. Došel k závěru, že pokud se mu podaří kontaktovat pár někdejších kamarádů z mokré čtvrti, dostane nakonec i tip na příležitost k prodeji na jihozápadě Států. Z Los Angeles to mohla být cesta na dva dny.

„Jo,“ přikývl nakonec. „Pokud nám teda Lištička půjčí auto.“

„Zkusíme to. Pokud jí po návratu vrátíme všecko, co dlužíme, snad si dá říct.“

* * *

„Další věc je… totožnost. Potřebujeme doklady. Stačí, aby nás zastavila hlídka, pokud nebude zrovna řídit Chris, a jsme v průšvihu.“

„Já doklady mám,“ ozval se Frank. „Já taky,“ přidal se Daniel. Miles se na něj nechápavě podíval – jaký člověk si s sebou na narychlo zorganizovanou výpravu do divočiny v jiném světě vezme zrovna osobní doklady? Ale vlastně odpověď znal. Takový člověk, který si s sebou vezme kufr plný přístrojů, poznámek a objeví se v tropickém klimatu v košili, kravatě a sportovním saku.

Sawyer se opět ujal slova. „To je sice fajn, ale řekl bych, Franku, že nebude úplně nejrozumnější chodit po světě s identitou pilota, kterej před pár týdny zmizel s letadlem plným lidí. Nikdy nevíš, kde to jakej polda zadá do jaký databáze. Většina z nás má být mrtvá nebo jsme několik let pohřešovaní. Nemůžeme jen tak nakráčet na úřady a požádat o vystavení novýho pasu a řidičáku, nebo mávat svýma osobníma dokladama.“

Desmond se na něj podíval. „Prý bys mohl tušit, jak by se to dalo vyřešit.“

Sawyer mu pohled opětoval a přikývl. Připsal si na svůj pomyslný seznam druhý úkol pro chystanou cestu na jih.

„Mě řešit nemusíš. Byl jsem pryč vlastně jen několik týdnů. Myslím, že když se přihlásím na britské ambasádě a požádám o vystavení náhradních dokladů, půjde to vyřešit oficiální cestou,“ zadoufal Desmond.

 „Takže to bychom taky měli. A pak tu je ještě jedna záležitost. Naše nová spolupracovnice.“

„Co s ní je?“ podivil se Daniel. Konečně projevil zájem a znělo to trochu dotčeně. Sawyer po něm blýskl zvědavým pohledem. Podívejme na něj, na vědátora.

„Potřebujeme si být jistí, jestli se jí dá důvěřovat. Prostě… mně se to pořád nezdá, jak nám zázračně spadla do cesty a jak má všecko to, co zrovna potřebujeme.“

Miles zachmuřeně přikývl.

„To děvče se nám dostalo na stopu kvůli našemu letu. Píše o tom několik let, takže je pochopitelný, že si umí získat informace a dost toho ví,“ ozval se Frank. „A jestli s ní mluvil ten kluk z letu 815…“

„A jseš si jistej, že to novinářka doopravdy je?“ namítl Desmond. „Spoléháme jen na to, co nám sama řekla.“

„Podívej se do její knihovny. Tohle tam nebude mít někdo, kdo se o to roky intenzivně nezajímá. Některý z těch knížek se shání docela špatně. Sehnat tohle pro agenta, kterýho jsi vybral pro speciální úkol před pár týdnama, to by byla docela fuška. A to jméno znám. Čas od času jsem čítával nějaký články podepsaný jako Chris Jones, jenže jsem byl odjakživa přesvědčenej, že to píše nějakej chlapík.“

„Myslím, že přesně o to jí jde,“ poznamenal Sawyer.

Frank pokračoval. „Dneska ráno jsem vstal dřív a šel jsem se projít po okolí. Mám mobil, takže jsem si vyřídil pár hovorů. Zavolal jsem na pár čísel u NTSB, to je úřad bezpečnosti v dopravě, co dělá i letectví. Předstíral jsem, že si potřebuju ověřit nějakou věc z nějakýho článku a odvolával jsem se na Chris coby autorku. Prošlo to. U NTSB to děvče znají už několik let a považujou ji za dost spolehlivou.“

„Tak fajn,“ přikývl Desmond. „Budeme pokračovat jako doteď. Bavme se s ní o životě, o letadlech, o knížkách a studiu. Ale s věcma kolem Ostrova zatím budeme opatrní.“

Znělo to jako přijatelný návrh.

* * *

Chris se vrátila po poledni. Než od Jane odjela, dlouho si oplachovala oči studenou vodou, aby zahnala opuchlost a začervenání od pláče. Doufala, že teď už na ní nebude nic poznat.

Pětice se zrovna chystala pustit se do oběda. Muži si připravili další velkou porci obložených sendvičů. Naprosto jim to vyhovovalo: po týdnech na Ostrově si užívali vymožeností civilizace, jako bylo pečivo, sýr, máslo a šunka. Ovoce, ryby a sladké hlízy pečené v ohni nebo popelu nechtěli nějakou dobu ani vidět.

„Nechceš si dát s náme, Chris?“ přizval ji Desmond. Dívka se k nim po chvíli váhání přidala a zakousla se do jednoho sendviče. Zpozorněla. Desmond si obvykle držel odstup a jeho vstřícnost indikovala něco podivného.

„Zařídila jsi, cos potřebovala?“

„Mhhhm.“ Chris neurčitě pokrčila rameny a zadusila pokus o konverzaci. Bylo jim jasné, že hostitelce dnes z nějakého důvodu není moc do řeči. Neplýtvali tedy planými řečmi.

„Máme na tebe jednu prosbu,“ šel Desmond po chvíli k věci.

„O co jde?“

„Mohla bys nám na pár dní půjčit auto?“

Chris zamrkala. „Jako moje? No… mohla, samozřejmě. Ale proč? Můžu s váma zajet, kam budete potřebovat.“

„Potřebujem si něco zařídit soukromě, Lištičko,“ vstoupil do hovoru Sawyer a upřel na ni svůj prosebně naléhavý pohled, na který ženy obvykle reagovaly tak vstřícně. „Až se vrátíme, zaplatíme ti, co ti dlužíme.“

„Aha,“ přikývla dívka celkem chápavě. Vzpomněla si na dřívější Frankovu poznámku. „A to ‘potřebujem‘ znamená koho?“

„Jel bych já s Milesem,“ řekl Sawyer.

„Hmmmm,“ protáhla Chris bez velkého nadšení. „A kdy byste chtěli vyrazit?“

„Během několika dnů. Musím předtím ještě něco zařídit.“

„Zítra dopoledne taky musím zajet něco vyřešit. Ale potom… pro mě za mě, pokud mi s autem nic neuděláte, tak si ho na pár dní vemte.“

Když se dívka s neurčitou omluvou zavřela ve své ložnici, zůstali na sebe muži nechápavě civět. Co se té holce stalo? visela jim v očích nechápavá otázka.

* * *

Odpoledne bylo podivně klidné. Jako by něco viselo ve vzduchu a vyčkávalo. Sawyer s Milesem ve svém pokoji plánovali cestu na jih, Frank si četl, Chris se zavřela ve svojí ložnici a přemýšlela o tom, co jí ráno řekla Jane, a Desmond s Danielem uvažovali o směru, kterým zacílit celé pátrání.

„Dost jsem o tom všem přemýšlel,“ ozval se Daniel. „Myslím, že potřebujeme plán. Něco jako rozvržení velkého vědeckého projektu. Musíme vědět, čemu se budeme věnovat. Stanovit si výzkumné otázky.“

„Myslel jsem, že víš, co dělat. Už jsi přece začal s těma elektromagnetickýma pokusama, ne?“

„Ano. Ale to je jen jeden střípek. Praktický výzkum je jen jeden díl celé skládačky. Jestli chceme zjistit, co je Ostrov zač a jak z něj udělat bezpečnější místo, potřebujeme mnohem víc informací. A musíme je od začátku skládat do celku. Měření a experimenty nás zatím nikam nedovedou. Víme o jednom jediném průnikovém místě, a přitom jich je prokazatelně víc. To bude úkol na teoretické rovině,“ uvažoval Daniel. „Musíme sesbírat informace o lokalitách, kde dochází k nějakým nestandardním jevům. Matka zmiňovala Bermudský trojúhelník, vzpomínáš?“

„Nechceš se tam doufám vypravit,“ odtušil Desmond. „Jsem rád, že jsem zase v normálním světě. Vydat se někam na moře… to se mi teď vážně nechce.“

Vzpomněl si na svou a Penelopinu loď, Our Mutual Friend. Bylo až neuvěřitelné, jak definitivně se od ní odstřihl. Když se ještě na Ostrově dozvěděl, že se budou vracet do Los Angeles, vůbec si v první chvíli neuvědomil, že není pravda, že by neměl kam jít. Měl poblíž loď, která mu byla tři roky domovem. Jenže najednou byla pryč, jako by se z jeho života náhle vytratila spolu s Penny. Nikomu o lodi neřekl. Za prvé by neřešila jejich problém – pět mužů by se do malého obytného plavidla nevtěsnalo. Ale hlavně se nechtěl vracet na místo, kde by mu všechno připomínalo ztracenou minulost.

Daniel klidně pokračoval. „Zatím se nikam vydávat nechci, brácho. První krok je identifikace lokalit, k případným měřením a pozorováním můžeme přikročit později. Informace můžeme shromažďovat i tady, zatím nám k tomu bude stačit přístup k internetu. Budeme si muset sehnat nějakou techniku, počítač, mobilní telefony a další věci, ale jinak by neměly nastat problémy.“

„Možná by něco věděla i Chris,“ napadlo Desmonda. „Věci jako Bermudskej trojúhelník docela souvisejí s její specializací. Mizející letadla má v popisu práce, pokud jsem to dobře pochopil.“

„Také jsem na to myslel.“ přikývl Daniel. „Díval ses do její knihovny? Má tam několik knih, které se tím zabývají. Ale jsem rád, žes to navrhl ty. Nechtěl jsem ji k ničemu přibírat bez tvého souhlasu.“

„Jo. Dane, když jsme u toho… mám pro tebe jeden speciální úkol, ale nechtěl jsem to probírat před ostatníma.“

„Pro mě?“ užasl fyzik. „Vždyť jsem ještě ani neskončil. Celý výzkum bude dost náročný. Myslím, že těch úkolů bude právě tak akorát.“

„Neboj, tohle tě myslím zatěžovat nebude. Budeš sledovat Chris.“

„Cože?“ Daniel se zatvářil snad až pohoršeně. „To ji mám jako špehovat?“

„Ne, brácho. Budeš dávat pozor na to, co dělá a říká a jak to zapadá do toho, co o ní víme. Máš na to dost bystrou hlavu, aby sis všecko dal dohromady. A docela s ní vycházíš, ne?“

Jeho bratr neurčitě pokrčil rameny.

„Řešíte spolu ty elektromagnetický podivnosti, oba jste studovali na univerzitě, máte blízko k vědě, čtete scifi… Navíc jste si blízko i věkově. Hodíš se na to nejvíc.“

A navíc jsi prostě… hodnej chlapec, pomyslel si Desmond. Prototyp hodnýho chlapce. Tebe nebude nikdo podezírat, že bys vůbec mohl něco takového dělat.

Daniel opět chvíli přemítal. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, že bratr a Miles jsou k dívce zbytečně podezíraví a nedůvěřiví, ale věděl, že Desmondův návrh je v jejich situaci něco jako rozkaz. Raději se tématu, které mu očividně nebylo příliš příjemné, opět vzdálil.

„Vrátím se ještě k tomu plánu, jestli můžu. Zbývá nám ještě třetí okruh zkoumání, a ten bude, odvažuji se říct, nejdůležitější. Potřebujeme informace od osob, které měly s Ostrovem něco společného a strávily na něm nějaký čas. Zajímají nás vzpomínky, zážitky, zkušenosti, cokoli.“

Desmond se na něj neklidně zadíval.

„Musíme dát dohromady všecko, co kdo ví. Začneme u nás, no, tedy hlavně u vás. Já jsem tam strávil jen chvíli. Ale vy, tedy hlavně ty a Sawyer, můžete být nesmírně cenným zdrojem informací.“

„Spoustu těch věcí mám jako v mlze,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Hlavně to, co se dělo před tím, než jsem z Ostrova odjel. Doufal jsem, že už na to nikdy nebudu muset vzpomínat.“

„Desmonde, stejně tomu neujdeš. Ten včerejší večer to dokazuje. Jak ti vůbec po tom všem je?“ Daniel se zatvářil rozpačitě, jako by se zastyděl, že ho až po takové době napadlo projevit kus lidského zájmu.

„Divně. Musím pořád myslet na Charlieho. Ale zároveň mě to žene dopředu, abych začal něco dělat. Nejhorší je jen sedět a mít čas na vzpomínání a přemýšlení.“

„Už jsi začal něco dělat,“ přisvědčil Daniel. „Všichni začínáme něco dělat. Jakmile se Sawyerovi a Milesovi povede vyřešit ty praktické problémy, myslím, že se pohneme dál.“

„Chci se taky do něčeho pustit,“ řekl Desmond. „Chtěl bych absolvovat nějakej zdravotnickej kurs. Kdysi jsem studoval medicínu a nebyl jsem nejhorší student. Myslím, že bych se mohl přihlásit do nějakýho kurzu základů první pomoci pro dobrovolníky, nebo něco podobnýho. Můžu tvrdit, že se s přáteli chystám na výpravu do nějakejch zapadlejch končin. Koneckonců, přesně to ten zatracenej Ostrov je.“

* * *

Dalšího rána Chris znovu sedla do auta. Tentokrát vyrazila do centra Los Angeles do redakce Wings. O tom, co se chystala udělat, přemýšlela velkou část noci a nebylo jí z toho lehko. Cítila se, jako by se chystala udělat poslední krok, po němž ztratí pevnou půdu pod nohama a skočí do prázdna. Ale věděla, že to jinak udělat nemůže. Jane měla pravdu. Věci k tomuhle bodu spěly už od zmizení letu Ajira, jen ona si to nepřipouštěla.

David Carlson za ní zavřel dveře své kanceláře. „Co tě sem přivádí, Chris? Jak se ti vede?“

Posadila se naproti němu a nadechla se. Chtěla to říci hned, než ztratí odvahu. „Chvíli líp, chvíli hůř. Davide, já… jdu ti navrhnout výpověď. Teda jdu ji podat.“

Šéfredaktor se na ni zadíval a pohrával si s propiskou. V pohledu se mu zračilo zklamání, ale kupodivu také pochopení. Po chvíli promluvil. „Chris… nemůžu říct, že bych to tak trochu neočekával. Měl bych tě přemlouvat, jestli si to nechceš ještě nechat projít hlavou, ale ty asi máš jasno, viď?“

Dívka přikývla. „Měla jsem bejt mrtvá. Jak málo chybělo tomu, aby o mně psal někdo jinej jako o jedné z obětí? Nedovedu si teď představit, že bych měla zase sednout ke stolu a začít psát analýzy k další letecký nehodě a uvažovat nad jejíma oběťma jako nad dalším číslem do statistiky. Nebo nad kouskem skládanky, kterou řeším. Dělá se mi z toho pomyšlení špatně.“

David Carlson jí rozuměl. Upřímně řečeno, spíše ho překvapila její prvotní reakce bezprostředně po zmizení letu Ajira, kdy se s horečnou aktivitou pustila do pátrání. Jenže pak pátrání zamrzlo, ona neměla co dělat a situace na ni dopadla s plnou silou.

Povzdychl si. „Mohl bych ti nabídnout práci na jiných tématech, mohla bys dělat technologické novinky z oboru, ekonomické aspekty… ale to pro tebe asi není to pravé, viď?“

Dívka zavrtěla hlavou. „To ne, Davide. Nechci přepisovat tiskový zprávy.“

„Budeš tady chybět, Chris. Jsi dobrá a moc dobře to víš.“

„Teď bych dobrá nebyla,“ skočila mu Chris do řeči. „Při práci by mi utíkaly myšlenky k něčemu úplně jinýmu než dřív. Investigativec se nemůže dojímat a brečet nad osudem obětí.“

„Asi máš pravdu,“ přisvědčil neochotně Carlson. „Ale co teď chceš dělat? Nepotřebuješ nějakou další podporu? Víš, co mám na…“

„To je v pořádku, mám něco našetřeno,“ odtušila dívka rychle. „Myslím, že na nějakou dobu změním prostředí. Uvažuju o tom, že bych vyrazila na nějakou delší cestu. Asi potřebuju chvíli bilancovat a přemýšlet o tom, co jsem doteď dělala a co bych chtěla dělat dál… Nevím, jestli o těchhle věcech může člověk psát celej život.“

Aha, pomyslel si šéfredaktor. Holka, dohnalo tě to brzy. Tušil, že to jednou přijde. Chris navenek působila jako vyrovnaná a spokojená mladá žena, která ví, že dělá dobře těžkou práci, kterou by jiní tak dobře nedělali… ale David se obával, že pod tou vyrovnaností se mohou schovávat pochyby o smyslu práce, která z podstaty věci vířila nepříjemné emoce. Dokud Chris normálně pracovala, v ruchu běžného života se neměla čas jimi zabývat. Jenže v posledních týdnech bylo všechno jinak.

„Tak jo, Chris. Dej mi to prosím písemně, hned to přijmu. Nic jiného asi dělat nemůžu, co?“

Chris na hlavičkový papír s logem redakce rukou napsala stručný výpovědní dopis. S těžkým srdcem ho podala šéfredaktorovi.

„Moc mě to mrzí, Davide.“  

„Mě taky, Chris. Ale respektuju to. Ale řeknu ti jednu věc: až se z toho vzpamatuješ a vrátíš se do branže, tak tě zaškrtím, jestli tvoje první kroky povedou někam jinam než do Wings. Jasný?“

Dívka přikývla a skousla si ret. Jeho laskavost to dělala ještě horší, než kdyby se na ni zlobil.

Zbývalo už jen to poslední. „Prosím… pozdravuj kluky,“ vypravila ze sebe tiše a přerývaně. „Já za nima jít nedokážu. Teď ne. Nechci, aby… aby se… loučili.“

„Povím jim to na příští poradě,“ řekl Carlson. Chris se na něj nedívala. Znovu stěží zadržovala slzy.

„Dávej na sebe pozor,“ rozloučil se s ní šéfredaktor.

Na tu poslední větu si později mnohokrát vzpomněl. Nejvíc na ni vzpomínal ve dnech, které přišly o mnoho dní později, kdy se s Chris setkal znovu… a nedokázal pochopit, co se s ní mohlo stát.