807 - Pronikání

 Klíčky se zacinkáním dopadly na jídelní stůl a čtveřice mužů překvapeně vzhlédla od oběda.

„Tady to máte,“ řekla Chris.

Desmond, Miles, Sawyer a Frank na ni zůstali hledět v úžasu.

„Chtěli jste půjčit moje auto, ne?“

„No… jo, ale…“ vypravil ze sebe Sawyer. I on zůstal jako opařený. Před pár sekundami dívka vkráčela do bytu, sotva odpověděla na pozdrav, hodila si věci do ložnice a šla za nimi.

„Tak je to vaše. Za pár dní bych ho chtěla mít ve zdraví nazpět. Nespáchejte s ním žádnej průšvih… a zbytek je mi jedno.“ Její výraz napovídal, že v tuto chvíli je jí jedno všecko.

„Teda až na jednu věc,“ upřesnila. Zadívala se na Milese. „Můžeš řídit ty, prosím?“

„Jo, budu,“ souhlasil Miles. Sawyer se zatvářil dotčeně.

„Tak fajn,“ uzavřela dívka a odebrala se zpátky do ložnice.

 * * *

Chvíli na sebe beze slova zírali. Pak se Sawyer zvedl a mávl na ostatní, aby šli za ním do jeho a Milesova pokoje.

Během tiché a krátké porady se muži rychle rozhodli. „Vyrazte co nejdřív. Jakmile budeme mít peníze, bude všecko jednodušší,“ vydal rozkaz Desmond.

„Dobře, šéfe. Potřebuju si jen zavolat,“ řekl Sawyer. Udělal zamítavé gesto směrem k Frankovi, který sáhl do kapsy po mobilním telefonu. „Díky, kapitáne. Ale bude lepší zajít si do telefonního automatu. Nemáš místo toho pár drobnejch?“

Frank mu podal hrst mincí. „Víc nemám.“

„Takže jdeme na procházku?“ pochopil Miles.

„Přesně tak, Enosi. Je čas vyrazit na vzduch.“

Vydali se vycházkovým tempem z kopce dolů, směrem k rušnějším částem města. Po chvíli skutečně narazili na telefonní budku.

„Tak jo. Uvidíme, jestli staří známí jsou pořád tam, kde jsem je nechal.“ Sawyer se zavřel do kabinky a vytočil známé číslo. Kolikrát už takhle svého parťáka z mokré čtvrti volával ještě v časech, kdy spolu podnikali různé větší i menší podvody.

Na druhém konci zazněl hluchý tón.

Ujistil se, že vytočil číslo správně. Pro jistotu je vymačkal znovu, ale výsledek byl stejný.

„Sakra práce!“ praštil Sawyer pěstí do přístroje a vylezl z budky.

„Jak dlouho jsi mimo civilizaci? Tři roky?“ nadzvedl obočí Miles. „Svět se za tu dobu trochu změnil a tví kamarádi můžou dávno být někde v tahu. Nebo v lochu.“

„Díky za vysvětlení, příteli,“ ušklíbl se Sawyer.

„Já ti do toho nechci mluvit. Ale myslíš, že je nutný mít navázaný kontakty předem, než vyrazíme?“ navrhl Miles. „Kdyby to bylo na mně, vyrazím na jih rovnou. Místa, kde se sbíhají nitky k určitým lidem, jsou všude stejný. Zastavíme prostě někde u baru s neonovým štítem a zeptáme se několika děvčat …“

Sawyer se pousmál při příjemné představě. Miles měl pravdu. Všude byly podniky, kde se hromadily informace. Už jen proto, že ženy, které v těch podnicích byly zaměstnané, pracovaly s muži, kteří obvykle byli ve velice uvolněné náladě. A obvykle dost mluvili.

* * *

Vrátili se zpět do Chrisina příbytku a začali si balit věci na dvou až třídenní výpravu. Nebylo to těžké, moc toho neměli.

Sawyer šel podat hlášení Desmondovi. „Vyrazíme ještě dneska,“ oznámil mu. „K hranici to není daleko. Do večera můžeme bejt dole a dát se do práce.“

Desmond přikývl. „Tak jo. Hodně štěstí a dobře pořiďte. A hlavně dávejte pozor. Máte…“ naznačil pohled ke své džínové bundě přehozené přes opěradlo židle, na které se podezřele boulila kapsa.

Sawyer se samozřejmostí přikývl. „Máme, buď bez obav, veliteli. Vezmu si telefon na Franka a dáme vám vědět, jak to jde.“

Na pilota narazil v obýváku. Frank seděl na pohovce, popíjel kafe a vypadal zamyšleně. Nadiktoval Sawyerovi své číslo a pak ho pozoroval, jak mačká bzučák u Chrisiných dveří. „Neotevírá.“

Sawyer se po chvíli vykašlal na bzučák. „Lištičko, otevři. Za chvíli vyrážíme. Chci tvý telefonní číslo. Říkal jsem si, že bys možná ráda věděla, jak se daří tvýmu vozidlu.“

„Nemůže tě slyšet,“ potřásl hlavou Frank. Ale v tu chvíli se pancéřované dveře Chrisiny ložnice pootevřely. „Cože?“ Dívka vykoukla. Vypadala nesmírně vyčerpaně.

„Dej mi svoje telefonní číslo,“ zopakoval Sawyer. „A pak si zase jdi lehnout. Vypadáš mizerně, Lištičko. Nic ve zlým.“

„Díky. Umíš potěšit.“ odvětila Chris bez zájmu. Natáhla se pro tužku a papír, naškrábala číslo a podala ho Sawyerovi. „Nerozbijte mi to, prosím.“

* * *

Předodjezdové přípravy a poslední výměna informací v obýváku vylákala ven i Daniela, který byl až dosud zavřený v pokoji a věnoval se svým výpočtům. Sawyer s Milesem si posbírali své věci a vyrazili. „Tak tu pěkně počkejte, chlapci a děvčata. Strýček Sawyer a strýček Miles jedou na jih vydělat dolary.“ Sawyer sršel dobrou náladou. Pak si všiml škvíry ve dveřích Chrisiny ložnice. Pozorovala jejich přípravy a letmo na ně kývla. „Šťastnou cestu.“

Dvojice v Desmondově doprovodu vyrazila k autu.

Frank s Danielem se znepokojeně dívali ke Chrisiným dveřím, které se zase zavřely. „Co je jí?“

„Nevím. Už od včerejška je nějaká divná,“ odpověděl tiše pilot. „Něco se s ní děje.“

Daniel rázně přešel ke dveřím, zmáčkl bzučák a zároveň zabušil pěstí. „Chris, to jsem já, Dan. Otevři mi, prosím.“

Dívka po chvíli pootevřela. „Nemlať do toho, proboha. Rozskočí se mi hlava.“

„Chris, jsi v pořádku?“ Pohled na ni Daniela ještě víc zneklidnil. Rychle mu hlavou prolétly události posledních dní. Chris se jich začala stranit den poté, co navštívili kostel svaté Elizabeth. Poté každé ráno někam odcházela, vracela se unavená a apatická a vyhýbala se jim. A teď vypadala opravdu nemocně. Už po prvním pobytu v kostele jí nebylo dobře a projevovala určité příznaky potíží, typických pro citlivé jedince vystavené frekvencím ze spojnice. Fyzik věděl, že se příznaky stupňují po opakované expozici. Vůbec se mu to nelíbilo.

Rozhodl se. Rychle strčil nohu do dveří, zvětšil škvíru na pootevření a dívku prostě přetlačil. Vklouzl do její ložnice. Věděl, že je to nesmírně drzé, a za normálních okolností by ho to ani nenapadlo, ale teď jiné řešení neviděl. „Promiň, ale…“

Dívka na něj hleděla částečně překvapeně, částečně rozzlobeně. „Co si doháje myslíš, že děláš?“

„Musím tě vidět. Co je ti, Chris?“

„Do toho ti nic není.“

„Je mi do toho víc, než si myslíš,“ řekl pomalu a naléhavě Daniel. „Poslouchej mě. Ten kostel, kde jsme byli… to, co tam je, ve výjimečných případech může mít negativní účinky na zdraví. Musíš mi říct, co ti je.“

„Není mi dobře, sakra,“ zavrčela dívka. „Prostě na mě všecko padlo. Bolí mě hlava, chce se mi spát a… Nechci o tom teď mluvit.“ Odvrátila se pryč.

Daniel stále vypadal znepokojeně. „Neztrácíš vědomí? Nemáš náhlé výpadky paměti? Nenaskakují ti divné vzpomínky? Nebo něco jiného, nezvyklého?“

Chris zavrtěla hlavou.

„Kdybys něco takového zaznamenala, musíš mi to říct, ano? Může to být nesmírně důležité.“

„Jo, dobře,“ přikývla unaveně. „Kdyby něco, řeknu ti.“

Daniel ji dál pozoroval. „Podívej se na mě, Chris.“

Bylo to to poslední, co v tu chvíli chtěla, ale zvláštní naléhavost a vážnost v Danielově hlase ji přinutila ho poslechnout. „Dívej se na mě.“

Beze slova se jeden druhému dívali do očí. Chris nechápavě a rozladěně, Daniel s vědeckým zaujetím. Po chvíli si vydechl. Zorničky, obklopené zelenohnědými duhovkami, se chovaly normálně. Dívka se snažila uhnout pohledem a oči se jí podivně leskly, ale zornice se necukaly.

„Asi máš pravdu, nic to nebude. Odpočiň si. Nepotřebuješ něco?“

Odmítavě mávla rukou. „Zavřít dveře.“ Zvenčí, chtěla dodat, ale nechtěla být příliš nepříjemná. Daniel skutečně vypadal, že o ni měl strach. Dodala tedy vlídnějším tónem: „A děkuju, Dane. Budu v pohodě.“

Fyzik přikývl. „Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc. Pustil jsem se do teoretických výzkumů a myslím, že bys mi mohla s něčím pomoct. Podle toho, jaké knihy jsem viděl v tvojí knihovně, si myslím, že budeš znát pár zajímavých věcí. Ale teď tě tím nebudu obtěžovat.“

Tiše za sebou zavřel. Chris se složila na postel. Hlava jí stále třeštila a odhadovala, že má horečku; předpokládala, že to je následek několikatýdenního pobytu na houpačce emocí, od šoku a bezmoci k chvílím naděje a radosti z průlomů. Všecko završilo její definitivní rozhodnutí opustit zaměstnání;  houpačka se utrhla ve fázi beznaděje. Odpadla hned, jakmile se vrátila z redakce Wings. Ale zatímco doteď se jí v horečnatých myšlenkách honily pochybnosti, zda udělala dobře či ne, jestli se nerozhodla unáhleně… teď tam místo nich probleskoval jeden poznatek. Oni s ní možná počítají. Až ti bude líp, rád bych tě poprosil o pomoc.

Houpačka se utrhla, ale ona už se po pádu zorientovala a tušila, že bude moct jít dál. Zavřela oči a usnula.

* * *

Sawyer s Milesem zamířili nejprve na východ, jako by je znovu táhl altadenský kostel. Pak se ale stočili ostře na jih a najeli na dálnici. Sawyer pozoroval svého parťáka, jak se s jistotou proplétá hustým odpoledním provozem.

„Ty to tady znáš,“ prohlásil po chvíli s překvapením.

Miles beze slova přikývl. Po dlouhé odmlce dodal: „Žil jsem v okolí L. A. vlastně od dětství. Bydleli jsme s mámou asi dvacet minut jízdy od místa, kde žije Chris.“

Sawyer vyvalil oči. „Proč jsi sakra nic neřekl?“

„Protože jsem nechtěl,“ odsekl Miles. „Nebyly to úplně roky, na který bych chtěl vzpomínat. Choval jsem se jako pitomec. Vlastně bych býval byl mnohem radši, kdyby nás adoptoval nějakej náhodnej svědek třeba ze San Francisca. Čím dál od těch míst bych byl, tím líp.“

„Proto jsi byl tak nemluvnej?“

„Taky,“ dodal Miles s pohledem upřeným na dálnici.

Sawyer se zapřel do sedačky. „To se mi snad zdá. Takže ty si necháváš pro sebe takhle zásadní věci… a přitom podezíráš Lištičku, že nám lže nebo že neříká celou pravdu.“

„Každej něco tají, šéfe. Nedělej si iluze.“

Dojeli kolonu. Miles dobrzdil a protáhl se za volantem. „Jo, když jsi zmínil to podezírání… Prohledal jsem Chris byt.“ Řekl to skoro až hrdě, jako by čekal, co to se Sawyerem udělá.

„Cože jsi udělal?“ Sawyer nevěřil svým uším. Nedůvěra byla jedna věc, ale prohledávat věci člověku, který vás pozval na návštěvu, to byla úplně jiná úroveň.

„Prohledal jsem jí byt. Přesněji řečeno obývák. Ta kocovina po tom flámu nebyla zase tak zlá, jak to vypadalo. Trošku jsem to přibarvil, doufal jsem, že vyrazíte do terénu a zůstanu tam sám… a vyšlo to.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne,“ odvětil klidně Miles. „Někdo to udělat musel. A vzhledem k tomu, že vám ostatním víc nebo míň spadl rozum do kalhot, zbylo to na mě.“

„Nikomu rozum do kalhot nespadl,“ ohradil se Sawyer. „Je to mladá holka, která nám bodla. Je normální, že se k ní chováme kamarádsky. Každej normální chlap by to udělal, pokud to teda není úplně studenej čumák.“

Miles to rýpnutí nechal bez povšimnutí. „A nezajímá tě, co jsem zjistil?“

„Jasně, že zajímá, sakra,“ zavrčel Sawyer.

„Zdá se, že je čistá. Žádný odposlechy nebo špionský hračky. A věci, který má doma, odpovídají tomu, kdo by měla být. Má tam diplom z Jihokalifornský, skříně plný pracovních poznámek psanejch stejným, ale měnícím se písmem, adresář je plnej kontaktů z letectví a tak podobně. Zatím všecko potvrzuje to, co nám o sobě řekla.“

Miles opět zúročil svou schopnost analyzovat osobní věci cizích lidí a vyvozovat z nich závěry. Měl trénink z let, kdy se nechával najímat jako prostředník se světem mrtvých. Takové rychlé soukromé porozhlédnutí po místnosti a věcech, mezi nimiž člověk žil, dokázaly sdělit mnohé.

„Řekls to Desmondovi?“

„Ještě ne. Nebude vadit, když se věci podívá i on i z jiných úhlů pohledu.“

„Ty jseš fakt podezíravej prevít. Kdybych s tebou nezažil ty tři roky na Ostrově, nechtěl bych s tebou teď bydlet v jedný místnosti. Bál bych se, že mi v noci budeš prohrabávat věci.“

Miles se ušklíbl. „A tos ještě zapomněl zmínit to, že umím komunikovat s dušema z druhé strany a že jsem studenej čumák na holky. Mohl bych na tebe poslat poltregeista nebo udělat ještě něco horšího.“

Sawyer se k němu pomalu otočil. „Tím studeným čumákem jsi chtěl říct co, sakra? Nemyslíš tím, že jsi teplej čumák na něco jinýho?“

„Třeba to jednou zjistíš.“

„Tak o tomhle už nikdy nevtipkuj, Enosi. Tohle není sranda.“

„Rozkaz, šéfe,“ odpověděl Miles a pobaveně se zasmál. Vypadalo to, že si užívá chvíle, kdy může nečekanou aktivitou svého parťáka překvapit nebo vyvést z míry. Jako by si teď v některých vzácných chvílích vynahrazoval poslední dny, kdy jen pozoroval, uvažoval, zkoumal a držel se zkrátka.

* * *

Ujížděli dál na jih. Když se dostali z předměstí Los Angeles, začala být cesta příjemnější. V dálce po pravé straně se do nekonečna táhl oceán. Před San Diegem se na odpočívadle zastavili a chvíli si dali pauzu. Kafe z termosky, kterou si půjčili a naplnili u Chris doma, a protažení na parkovišti je znovu nakoplo k závěru cesty.  Sawyer se opíral o auto, díval se do dálky k oceánu a vzpomněl si na Kate. Tam někde daleko byl Ostrov a byla tam i ona. Rychle tu myšlenku zahnal.

„Kde zastavíme a zkusíme rozjet byznys?“ nadhodil směrem k parťákovi.

„Jediný velký město před mexickou hranicí je Diego,“ odpověděl Miles. „Jsou tam místa, kde by se mělo najít všecko, co potřebujem. Tuším, kam se vydat.“

„Ty to tady fakt znáš.“

„Říkal jsem, že jsem v okolí L. A. žil od dětství. A taky že jsem se občas choval jako pitomec. K tomu patřilo i to, že jsem se v určitým věku nechal zlákat k výletům na jih.“

Nasedli zpátky do auta a po chvíli jízdy zamířili na předměstí San Diega. Miles zpomalil. Najednou projížděli širokou ulicí, kterou z obou stran lemovaly motely, restaurace, bary a další podniky. Padal večer a na ulici začínalo být živo.

„Co na to říkáš, šéfe?“

Sawyer se zkoumavě rozhlédl. „To vypadá nadějně, Enosi. Projeď to tam a zpátky. Něco si vyhlídneme.“

Za půl hodiny zastavili u poněkud ošuntělého motelu. Na parkovišti před ním stálo několik aut a pokuřovaly tam dvě typicky oděné ženy.

Dohodli se, že Miles počká v autě a bude ve střehu. Sawyer uvolněným krokem vyrazil do podniku a rozhlédl se. Vstupní prostory plnily funkci recepce i baru. Strašně rád by si poručil skleničku a dopřál si trochu rozptýlení po několikahodinové cestě, ale mělo to jeden háček. Zatím byli bez peněz.

U baru sedělo několik žen. Zaregistrovaly jeho příchod a jedna už po něm okázale pomrkávala. Sawyer vyrazil do akce. Jeho obličej, který stále ještě měl rysy rošťáckého hezouna, byl pro takovou akci hotovým požehnáním.

Přisedl si k jedné z žen. Ostatní se zatvářily očividně zklamaně. „Ahoj, krasavče,“ usmála se vyvolená tmavovláska. „Copak tě sem přivádí?“

„Dlouhá cesta, byznys, znáš to…“ protáhl Sawyer. „Ale ze všeho nejvíc pomyšlení na někoho, jako jsi ty, holka.“

Žena se spokojeně usmála. „A co s tím uděláš?“

Sawyer se k ní naklonil. „Udělám toho spoustu, ale nejdřív si musím něco vyřídit. Byznys má přednost. Ale možná bys mi mohla pomoct.“

Žena se usmála ještě víc. „Dovedu pomoct s dost věcma,“ souhlasila. „Pověz mi, co bys potřeboval.“

„Potřebuju místo, kde se dají prodat cenný věci. Místo, kde se nikdo na nic neptá. Víš, jak to myslím, že, kotě?“

Žena se zamyslela. „Hmmm. Asi bych o něčem věděla. Ale nechceš mi předtím zaplatit aspoň drink?“

Sawyer se ošil. „Zlato, slibuju ti, že se vrátím, jen co to vyřídím. Pak ti zaplatím, co budeš chtít. Nejdřív práce, pak zábava.“

Prostitutka se trochu zklamaně odtáhla. Čas od času na takové rádoby-zákazníky narazila každá ze zdejších žen. V kapsách je pálily věci různé hodnoty a různého původu, ale na hotovost byli skoupí. Ale usoudila, že nemá co ztratit. Naklonila se k Sawyerovi a cosi mu pošeptala. Pak na kousek ubrousku tužkou na oči nakreslila mapku. „Zastav se u Starýho Joea. Vyřiď mu, že tě posílá Bessie.“

„Bere Starej Joe i hodně cenný věci?“

„Starej Joe bere všechno. Tak utíkej, krasavče. Ať už jsi zpátky. Těším se na tebe.“

* * *

„Jedeme, Enosi,“ prohlásil spokojeně Sawyer, jen co za sebou zabouchl dveře auta. Navigoval parťáka asi půl míle východně k bloku, v jehož přízemí bylo několik menších obchodů. Zastavárna u Joea byla jedním z nich.

Miles přejel o dva bloky dál a tam zastavil. Sáhl do kapsy a vyndal složený papírek. Když ho opatrně rozložil, ukázal se maličký diamant. „Je to nejmenší kámen, co mám. Odhaduju, že může mít hodnotu kolem pěti tisíc dolarů. Běž to zkusit. Pokud dá dobrou cenu, můžeme se s ním začít bavit o dalších obchodech.“

Sawyer s respektem zabalil papírek a pečlivě jej uschoval v kapse. Pak se vydal ke Starému Joeovi.

Za deset minut byl zpátky. „Tak co?“ neudržel se Miles.

Sawyer sáhl do kapsy a vytáhl ruličku bankovek. „Čtyři tácy.“

„Jenom?“ zašklebil se Miles.

„Ten chlápek chce taky nějakou provizi. Přeprodává to další partě. Zítra jim to ukáže a jestli se jim to bude líbit, ozvou se nám.“

„Jak?“

„Najdou si nás. Ten chlápek ví, z kterýho bordelu jdeme.“

* * *

Rozdělil si peníze na polovinu. Cestou se ještě zastavili na rohu u jednoho bazaru a koupili si staré levné mobilní telefony. Sawyer zavolal Frankovi a informoval zbylou část skupiny o dosavadním průběhu akce. Zatím ji hodnotil velice dobře.

„A teď se konečně jdeme trochu pobavit,“ zasnil se. Za chvíli byli zpátky v motelu, z něhož vyrazili.

Sawyer se okamžitě vydal ke své tmavovlásce, která stále ještě seděla u baru. Miles zamířil na recepci, zaplatil si pokoj na dvě noci a vydal se nahoru. Chvíli seděl v prázdné, neútulné místnosti a poslouchal zvuky ulice, nesoucí se zvenčí. Všecko se jevilo v pořádku.

Když se znovu vrátil dolů, Sawyer už byl obstojně rozjetý. „Enosi, parťáku,“ zavolal si ho rozverně. „Ty se zase snažíš někam zašít. Tak to teda ne, abys věděl. Dneska se budem bavit.“

„Jasně, šéfe,“ odvětil Miles a objednal si pivo.

„To jsem zrovna nemyslel, ale tak na zdraví,“ natáhl se k němu Sawyer se svým drinkem. „Ty si tady dneska vybereš nějakou pěknou holku, kamaráde.“

Miles se s nadzviženým obočím rozhlédl po baru. „Já ti nevím…“

„Ale já vím. Bessie, zlato,“ zamával Sawyer na svou společnici, „doporuč nám nějakou kamarádku tady pro parťáka. Nějakou šikovnou.“

„Blondýnku, nebo radši tmavovlásku?“

„Klidně blond,“ vzdal se Miles. Když byl Sawyer takhle v ráži, nemělo smysl snažit se klást odpor. Sawyer ho dnes chtěl vidět s dívkou a byl pro to ochoten udělat snad cokoli.

Před půlnocí v baru zaplatili a odebrali se i se svými společnicemi nahoru.

* * *

Blondýnka se uvelebila na posteli v Milesově pokoji. „Nechceš mi pošeptat, co by sis dneska přál, hochu z Asie?“

„Nejsem z Asie,“ odtušil Miles. „A než ti něco řeknu, potřebuju vědět, že dokážeš držet jazyk za zuby. Umíš mlčet?“

„V týhle branži holka musí umět mlčet,“ usmála se blondýnka. „Tyhle pokoje už viděly tolik věcí, o kterejch se nemluví, aby to zákazníkům neudělalo ostudu… Toho se bojíš? Ostudy? Neboj, s tím si poradíme,“ zatvářila se chápavě.

„Věc se má tak, že já si dneska nepřeju už vůbec nic. A už vůbec ne to, kvůli čemu jsi tady ty.“

Prostitutka se znovu usmála. „Jsi unavenej? S tím bych dokázala něco udělat, pokud chceš.“

„Nechci. Nechci bejt hrubej, ale… jedinej důvod, proč tady jsi, je můj kámoš, kterej mi tě dohodil. Já prostě… já na tohle nejsem.“ Miles Sawyera v duchu proklínal. O tohle opravdu nestál. Jenže Sawyer, když si vzal něco do hlavy, se nedal odradit.

„Ach tak. No, nejsi jedinej, to je pravda. Kamarádi člověka vyhecujou, a pak…“ Žena pokrčila rameny. „Mám teda jít pryč? Nebo chceš poslat nějakou jinou? Nebo… něco speciálního?“

Miles chvíli uvažoval. Kdyby ji teď poslal pryč, viděly by to její kolegyně a informace by se stejně roznesla. A on by od Sawyera neměl pokoj.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Nechci vůbec nikoho. Ale radši tady zůstaň. Zaplatím ti, samozřejmě.“

„Tak ty nechceš vůbec nikoho,“ přikývla prostitutka zamyšleně. „No… Nemysli si, nejsi až taková výjimka. Divil by ses, kolik chlapů si chodí jen popovídat.“

Milese to nepřekvapovalo. A pak se rozhodl. Představa nočního hovoru s cizí ženou, kterou už nikdy neuvidí, se ženou, která už poznala tolik mužů, že ji jeden další podivín nepřekvapí… ta představa kupodivu nebyla vůbec špatná.

Zvedl telefon, zavolal dolů a objednal na pokoj láhev vína. Bylo laciné a ne moc dobré, ale k vypovídání stačilo. Když se nad ránem se ženou rozloučil, cítil se zvláštně lehce. Dostal ven všecko to, o čem přemýšlel poslední roky na Ostrově. Že pro někoho, jako je on, nemá smysl pouštět si někoho příliš k tělu. V podstatě celý život sledoval něčí utrpení. Žil s matkou, která se utrápila pocitem, že je jejich otec opustil. Nedokázal se o ni postarat, když se blížil čas jejího odchodu; pak životem proplouval a vydělával na neštěstí ostatních, a nakonec zažil tři roky na Ostrově včetně všech ztrát, které tam potkaly jeho kolegy a přátele. Jen on tomu unikal. Vyvázl z toho všeho celkem bez újmy jen proto, že zůstal sám. A byl plně rozhodnut, že to tak zůstane i nadále. Udělal ze své odměřenosti a nedůvěry přednost, ale teď ho jaksi zvláštně rozčilovalo, když viděl, že se jeho přátelé z výpravy chovají jinak. Miles si to odmítal připustit, ale svým způsobem jim záviděl.

* * *

Skupina, která zůstala v Los Angeles, trávila celkem klidný večer. Ale i tento klid měl brzy vzít za své. Tentokrát zmatek přišel od Chris. Dívka prospala skoro celý večer, ale její odpočinek měl nečekaný konec.

Opět se jí zdálo o Waltovi. Tentokrát to ale bylo jiné. Chlapec se s ní ve snu nebavil tak jako obvykle. Nebyl veselý, nelákal ji na úžasné objevy, nesděloval jí žádná závažná poselství. Tentokrát s ní Walt skoro nemluvil. Ale o to víc vnímala jeho vjemy, myšlenky a pocity.

Na Ostrově se Walt po dramatickém dni, kdy s Benem prchali před Černým, odebral brzy do stanu a šel spát. Než usnul, snažil se myslet na Chris – už jen proto, aby nemyslel na nic jiného. Chris mu Hurley koneckonců povolil. Povedlo se mu s dívkou navázat kontakt. Jenže v únavě po tom šíleném dni skoro okamžitě usnul a nad snem, který se mu vzápětí zdál, tentokrát ztratil kontrolu. Znovu se mu vracelo to, co toho dne zažil. A Chris u toho ve snu byla také.

Když se pozdě večer vzbudila, byla celá zpocená. Srdce jí bušilo jako splašené.

Znovu viděla ty výjevy.

Muž mizející v houštině v džungli. Asi čtyřicetiletý, celkem sympaticky vyhlížející tmavovlasý muž, jehož Walt ve svých myšlenkách oslovoval jako Jacka.

Zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. Houkání, cvakání, praskot větví.

Útěk džunglí, cestou necestou. Dívka ve snu cítila Waltův adrenalin a děs, které chlapce hnaly dál a dál, pryč od toho, co vydávalo ty zvuky. Hnalo se to za Waltem a dalším mužem, který se snažil tu věc zdržet. Snažil se ji zdržet, i když dobře věděl, že ta věc umí lámat stromy… a stejně tak by pro ni bylo hračkou zlomit někomu třeba vaz.

Chris si přitiskla chladnou ruku na čelo. Bylo teplejší než obvykle, ale nemyslela si, že by měla tak vysokou horečku, aby to vysvětlovalo noční můru. A ona věděla, že tohle žádná noční můra nebyla. Sny s Waltem nebyly noční můry. Sny s Waltem byly… skutečné.

„Divný sny tu začínaj mít tradici,“ vytanula jí na mysli Sawyerova poznámka z předvčerejšího večera. Měl pravdu. Potvrdil pravdivost jejího snu o Waltovi a vypůjčené knížce. A večer přišel ten Desmondův sen o jeho synovi. O jeho synovi a…

Chris probleskl hlavou záblesk souvislosti. Rychle se vyškrábala z postele a přinesla si spis k haváriím letů 815 a 316. Na jedné z příloh, na fotografii přeživších z Oceanic 6, se na ni dívala tvář muže, kterého viděla ve Waltově snu. Doktor Jack Shephard, říkaly popisky.

Vybavila si Desmondovo mluvení ze sna. Jacku, co je s ním? A potom: Bylo to, jako kdyby ho doktor vytáhl z nějakýho tropickýho pekla.

Desmondovi se muselo zdát o tom samém muži.

* * *

Rozhodla se. Znovu si vybavila, jak se jí Daniel odpoledne vyptával na divné vzpomínky a jak jí zdůrazňoval, že kdyby se jí dělo něco nezvyklého, má mu to říct. Tohle divné bylo. A v kontextu předcházejících snů to bylo ještě divnější.

Tiše vyšla ze své ložnice. V obýváku nikdo nebyl, ale pode dveřmi Desmondova a Danielova pokoje ještě prosvítalo světlo. Zaklepala na jejich dveře. Otevřel Desmond. „Chris, ahoj. Jak ti je? Dan říkal, že na tebe něco leze.“ Otevřel a pustil ji do jejich pokoje. Zavřela za sebou a opřela se o dveře.

„Je to trochu lepší,“ odpověděla. „Ale proto za váma nejdu. Já… měla jsem hroznej sen. Zdálo se mi o Waltovi. A po tom, co se předevčírem zdálo tobě… mám pocit, že bych vám to měla říct. Byl tam někdo, kdo se jmenoval Jack. Tys o něm taky ze sna mluvil. A pak tam bylo ještě něco.“ Otřásla se.

Desmond se nejprve snažil najít racionální vysvětlení. Seděl na kraji svojí postele, ruce měl sepjaté mezi koleny a přemítal. „Všichni máme pocuchaný nervy. Mohly se ti poskládat útržky toho, co jsem blábolil ze spaní, s tím, cos viděla a slyšela už předtím.“

„Problém je někde jinde. Bude to znít strašně pitomě, co teď řeknu,“  namítla Chris tiše, jako by se styděla za to, co říká. „Já vím, že jsi nedůvěřivej, a Dan je vědec, a o to blběji to všechno bude znít. Já sama bych se něčemu takovýmu ještě před pár týdny taky vysmála. Ale teď…“ Dívka se na chvíli odmlčela a skousla si ret.

Desmond ji zkoumavě pozoroval, ale nic neříkal. Jen ji pohledem vybídl, aby pokračovala.

„No, prostě… sny, ve kterých se mi objevuje Walt, to nejsou sny, myslím. On takhle komunikuje. Jako kdyby předával obrazy a informace. To, co se mi zdálo, to nebyly výtvory mysli puštěné na volnoběh. Před pár dny jsem v noci viděla, jak Walt něco vzkazoval Sawyerovi. Řekla jsem mu to pak. A víš co? Sawyer to potvrdil. Nikdo jinej než Walt o tom prý vědět nemohl.“

Říkala to všechno nesměle, jako by čekala, že se jí Desmond vysměje. Jenže on se tvářil vážně.

„Walt umí komunikovat na dálku, to víme. Je možný, že si tě drží jako komunikační kanál…“

„Ale proč mi nechal zdát právě tohle? Proč tam byl ten Jack?“ vyjekla Chris. „Je to jeden z přeživších Oceanic Six a cestující z letu Ajira. Tys o něm taky mluvil. Proč se nám oběma zdá o tom samým člověku, kterej je v tom tak strašlivě zamotanej?“

„Je v tom zamotanej ještě víc, než myslíš,“ řekl Desmond. „Jack byl vůdce všech přeživších.“

„Byl?“

„Byl. Snažil se ten pitomej Ostrov zachránit, ale to místo ho zabilo. Všichni, co jsme tam byli, jsme o tom přesvědčení.“

„Takže tobě se před pár dny zdálo o člověku, kterej tam zemřel, a já teď ho viděla ve snu. A byl tam i Walt, kterej… kterej umí přenášet sny, ale nejsou to sny. Doháje, co se to děje? Ono to bylo fakt děsivý. Potom, co Walt viděl Jacka, ho něco začalo pronásledovat.“

Do jejího vyprávění najednou vstoupil Daniel, který doteď seděl u stolu nad svými výpočty, neotočil se, ale podle držení těla bylo poznat, že velice soustředěně poslouchá. Teď se k dívce obrátil. „Něco ho začalo pronásledovat? Co?“

„Já nevím, co to bylo, sakra,“ zatřásla dívka hlavou. „Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Vypadalo to jako… no, já nevím. Bylo to odporný. Bylo to velký, temný, beztvarý, takovej hnusnej chumel. Připomnělo mi to jeden výjev z hororu, kterej jsem kdysi četla. Byla tam scéna, jak se cosi obrovskýho, temnýho, jako z jinýho světa, řítí nějakým prastarým tunelem a pronásleduje to hrdinu. Myslím, že jsem to četla u Lovecrafta.“

Daniel ztuhl.

„Co je?“ zatvářila se Chris nechápavě.

Daniel si vzpomněl na všecko, co mu na Ostrově stihla říct jeho matka a ostatní Druzí. O energii pocházející z nitra Ostrova, o podivných silách… a o tom, co se na Ostrově začalo dít před odchodem Desmondovy mise. O tom, co dokázalo pronásledovat a zabíjet a co někdy vypadalo jako oblak černého kouře. Velký, temný, beztvarý, hnusnej chumel. A řítilo se to prastarými tunely. Chris našla skvělý příměr.

Howard Phillips Lovecraft. Spisovatel začátku 20. století, který psal o nevyslovitelných hrůzách, pronikajících z jiných dob a světů, byl na Ostrově naprosté tabu a Daniel se obával, že Druzí dobře věděli proč. Vzpomněl si, jak ho jeho matka vyplísnila, když se o spisovateli bezděčně zmínil. 

"Předtím se ti nic takového nezdálo?"

Dívka zavrtěla hlavou. "Nikdy."

„Takže to začalo až teď,“ řekl pomalu. „Všecko to do sebe zapadá. Je to, jako kdyby se na Ostrově něco dalo do pohybu a začalo to pronikat i za jeho hranice. Nevím, jestli to rozhýbal náš odchod nebo příchod toho chlapce, ale něco se tam děje.  Musíme se co nejdřív dát do práce. Myslím, žes na něco narazila, Chris.“