715 - Azyl

Richard beze slova zíral na sloup černého kouře, který v dálce stoupal k obloze. Ostatní stáli několik kroků za ním. Konečně se k nim otočil. „Musím jít,“ řekl stroze. Slovům ale scházel jeho obvyklý klid a rozvaha.

Po chvíli mlčení se váhavě ozval Daniel. Udělalo se mu už lépe a když ve stanu zaslechl ruch, vylezl ven, i když mu to bratr pro dnešek zakázal. „Co to znamená?“

Sawyer se ušklíbl, když si připomněl staré události. „Když se to objevilo naposled před třema rokama, zmizel Claiřin malej.“

Slova o Claire a dítěti měla okamžitý efekt; Desmond sebou trhl. „Myslíš, že to nějak souvisí s Charliem?“

Do hovoru se vložil Richard. „Ne, ne. Tenkrát před třemi roky to byl falešný signál, ten nepocházel od nás. My jsme naposledy nouzové znamení použili, když…“

„Před těma třema rokama to udělala Rousseauová,“ přikývl Hurley. „Ale ona ten signál znala. Viděla ho prý tenkrát, když jste jí vzali…“

Ben zahanbeně sklonil pohled – připomínka dávného kouřového sloupu byla připomínkou jeho velkých hříchů. To on dal signál k vyvraždění členů Dharmy, i unesl Rousseauové novorozenou Alex.

„Naposledy jsme tenhle signál použili před patnácti lety,“ řekl Richard. „Byl to pokyn k útoku na Dharmu. Ta Francouzka si jej později zpětně spojila s únosem své holčičky, ale ve skutečnosti jej viděla několik let o několik let později. Žila příliš dlouho sama a některé věci se jí v hlavě popletly.“

„Pokyn k útoku?“ zavrčel Sawyer. Stará nedůvěra se znovu projevila. „Chceš tím říct, Ricky, že se tvoje tlupa zase chystá na lov? Na koho se proboha chystají tentokrát?“

Richard spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Tohle vždycky byl… signál k obraně. Zničení Dharmy, to byla obrana útokem. Museli jsme Dharmu zastavit, jinak by oni zničili Ostrov.

Ještě jednou se zadíval ke stoupajícímu kouři, pak se rozběhl ke stanům a začal balit své věci. O pár minut později se se všemi rozloučil a vydal se do džungle.

* * *

Věděl velmi dobře, kterým směrem má jít. Vydal se na sever,minul stanici Staff a pokračoval dál do nitra končin, které Rousseauová nazývala Temným územím. Zprvu spěchal, pak ovšem začal zpomalovat a volil obezřetně cestu. Nebylo to jen únavou a náročným terénem. Richard velmi dobře věděl, že musí být opatrný. Pokud se jeho lidé svolávali nouzovým signálem, muselo se dít něco vážného.

Byl asi v půli cesty mezi Staff a bývalým Dharmavillem, když k němu zdálky dolehly hlasy. Poznával je. Tušil sice, že to není potřeba, ale přesto zavolal heslo. „Quid in umbrā statuae situs est?“

„Ille qui nos omnes servabit,“ ozvala se zdálky odpověď.

Za pár okamžiků už se Richard objímal se svými starými známými. Na velké vítání však nebyl čas – Druzí byli očividně nervózní a na jejich narychlo sbalených věcech bylo vidět, že se k odchodu rozhodli náhle.

„Viděli jsme na pláži signál. Co se stalo, Eloise?“ zeptal se Richard.

„Teď ne, Richarde,“ zatřásla odmítavě hlavou Eloise. Vypadala, podobně jako ostatní, velmi unaveně. „Všecko se dozvíš, až budeme v bezpečí.“ Nezdržovali se tedy a pokračovali tedy dál – směrem, z něhož přišel Richard.

Mezi Druhými však bylo i několik dětí – a ty nemohly postupovat tak rychle. Nakonec je zmohla únava. Bývalá letuška Cindy, která se za roky na Ostrově stala jejich novou matkou, se Eloise ostře postavila a vymohla si, že se celá skupina zastaví a přenocuje. Utábořili se u potoka nedaleko stanice Staff. Děti vyčerpaně usnuly, jakmile se položily do trávy. Dospělí začali nosit vodu a sbírat ovoce… ale oheň z nějakého důvodu nerozdělali. Richard si přisedl ke staré známé. „Eloise, teď je čas mluvit. Co se děje?“

Místo Eloisiny odpovědi se kdesi v dálce ozval se známý zvuk. Dunění, vrčení, cvakání… doprovázené třeskotem lámaných a vyvracených stromů.

„Pane bože,“ vydechl Richard. Od Kate se v letadle dozvěděl, že se jí a Jackovi povedlo Černého zabít. Tohle však svědčilo o něčem jiném.

Eloise přikývla. „Je zpět.“

* * *

Když Jack „zabil“ To Zlé usazené v těle Johna Locka, jakoby se Ostrov zklidni – a nešlo jenom o konec otřesů. Druzí usoudili, že se mohou bezpečně vrátit zpět do svého starého domova. Vrátili se do Dharmavillu, který byl ale po dramatických událostech závěru roku 2004 a po následujících třech pustých letech téměř zničený. Obsadili několik nejméně zničených domků a začali je opravovat, zaseli a vysadili plodiny… a věřili, že znovu přicházejí roky míru. Jenže se zmýlili.

Den nebo dva byl úplný klid. Pak se začaly v okolí ozývat výstřely. Druzí vyslali pár ozbrojených mužů, aby zjistili, co se děje. Zpráva, kterou přinesli, všechny překvapila: šílená dívka, která na Ostrově poslední tři roky žila v divočině, se vrátila do svého starého domova a znovu začala lovit. Tentokrát se však nedržela v bezprostředním okolí svého doupěte, jako v minulých letech, ale podnikala výpravy do širokého okolí. Byla jako drzé zvíře, které se přestává bát lidí a stále víc se zkouší přibližovat k jejich sídlům. Druzí se ji tedy snažili zahnat zpět na její území. Jejich střelba byla pečlivě mířená, takže šílenou dívku nezranila, ale pouze vylekala. Zprvu se zdálo, že se Claire znovu stáhne do svých starých lovišť a ona i Druzí budou moci žít vedle sebe v relativním příměří jako dřív.

Jenže po několika dnech zdánlivého ústupu se Claire znovu objevila v blízkosti Dharmavillu – a tentokrát nebyla sama. Průzkumnící s hrůzou zjistili, že se v její blízkosti objevuje známý sloup černého kouře. Černý, To Zlé, o němž si mysleli, že už je pryč. Zaútočil na průzkumnou skupinu Druhých a pronásledoval je až do zpustošeného Dharmavillu. Části výpravy se povedlo uniknout, ale dva muži se už nevrátili.

Severní končiny se znovu staly Temným územím. S tím rozdílem, že tentokrát už Dharmaville nepředstavoval bezpečnou oázu uprostřed nebezpečné divočiny: sonický plot, který kdysi chránil celou vesnici, byl nenávratně poškozený a nefungoval. Druzí byli ve smrtelném nebezpečí. Rozhodli se rychle – během noci si sbalili nejnutnější věci, ráno zapálili signální oheň s tmavým kouřem coby nouzové znamení, jímž se snažili informovat další obyvatele Ostrova, že se něco děje, a vydali se na cestu napříč Ostrovem. Doufali, že Černý, který podle teď podle všeho žil v jakési podivné symbióze s šílenou dívkou, se bude držet především v její blízkosti. A dívka obývala končiny západně od Dharmavillu. Druzí teď tedy zamířili na jih s nadějí, že se jim podaří uniknout.

* * *

Zlověstné zvuky, nesoucí se sem z dálky, se však začaly vzdalovat. Druzí se, až na pár mužů, kteří drželi hlídku, začali ukládat ke spánku. Následujícího rána se vydali dál, ale odchýlili se od jižního směru. Teď skupina šla jihozápadním směrem, k pobřeží, na němž kdysi stávala socha bohyně Tawaret a ještě nedávno čtyřprstá noha. Ale i ta po nedávných otřesech ležela v troskách.

„Ten, který nás ochrání,“ komentoval změnu směru Richard, když si uvědomil, kam mají namířeno. Eloise jen přikývla. Za pár hodin už byli v cíli a pod Richardovým vedením vstoupili do velké podzemní síně, vybudované v obřím podstavci bývalé sochy. Do hlavní místnosti v podstavci ústilo několik postranních chodeb, vyhloubených ve skále. Ty vedly do menších skalních postranních místností. Tady byli Druzí v bezpečí. Podzemní síň, v níž sídlíval Jacob, představovala jedno z mála nedotknutelných míst na Ostrově, kam se Černý nemohl dostat. Nemohli tam však zůstat bez svolení Strážce.

„Víš, co musíme udělat,“ připomněl Richard Eloise.

„Vím,“ přikývla stará žena. Odlesky ohně, který rozdělali uprostřed velké síně, jí po obličeji kreslil mihotavé stíny. Zračily se jí v něm obavy.

„Neměj strach,“ řekl Richard. „Dopadne to dobře.“

Po chvíli odpočinku k sobě Eloise přivolala tři muže. „Craigu, Stephene, Marcusi, vy půjdete s námi.“ Trojice nemluvných mužů se připravila na další cestu. Byli to ti, kterým se podařilo uniknout z pronásledování Černého. 

* * *

Než pětice vyslanců odešla, dala Eloise svým lidem instrukce. Zněly jasně. Nevycházet ze skalního komplexu, dokud se někdo z pětice nevrátí zpět. Pro Druhé to neměl být velký problém: v jedné z postranních jeskyní vyvěral pramen dobré, čisté vody a donesené zásoby jídla jim měly vystačit na několik dní.

Vyrazili. Richard skupinku vedl jistě a rychle směrem k táboru na pláži. Zanedlouho byli u cíle. „Počkejte,“ řekl svým lidem tiše a sám vešel do tábora. Odbyl dotazy přátel, kteří se kolem něj shlukli – teď ho zajímalo pouze jediné. „Kde je Hugo?“

Ben mávl rukou směrem k pobřežním útesům. Hurley opět seděl na svém oblíbeném rozjímacím místě a pozoroval obzor, který se v pozdně odpoledním slunci rýsoval jasně a ostře.  Aniž by se otočil, promluvil na přicházejícího Richarda: „Vítej zpátky. Přivedls je?“

„Ano,“ přikývl Richard a nepřemítal, jak Hurley ví, že se Druzí vrátili s ním. „Mám jim něco vyřídit, nebo…?“

„Promluvím s nimi sám,“ odpověděl Hurley a pomalu se zvedl ze skály. „Přiveď je sem, prosím.“

Za chvíli už pětice stála na útesech, tváří v tvář Strážci. Všichni se tvářili vážně. Pak se začalo dít cosi, co připomínalo starodávný rituál: Hurley příchozím přívětivě pokynul a ze skupinky vystoupila Eloise. Hurley ani jednou nezaváhal – prostě v tu chvíli věděl, co má říci. Jeho proměna ve Strážce Ostrova byla završena. Když byl s přáteli, choval se stále hurleyovsky – vtipkoval, byl starostlivý a přátelský, mluvil svým nenuceným a hovorovým tónem. Teď však mluvil pomalu, vážně a jaksi slavnostně. Nad vlnami se rozezněl starobylý, vznešeně znějící rozhovor v latině.

Osazenstvo tábora – Bena, Desmonda, Daniela, Sawyera, Franka a Milese – ta nezvyklá podívaná přitáhla blíž. Na okraji tábora je však Ben zastavil. „Stůjte. Dál nepůjdeme, nesmíme je rušit.“ Pak se zaposlouchal a začal tiše překládat. I on se během svých let u Druhých, coby vysoce postavený člen skupiny, naučil latinsky.

„Co žádáš, lide můj?“

„Útočiště, Strážce nás. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš. Temné časy nastaly.“

„Víš, co žádáš, lide můj? Kdo do stínu sochy vkročí, navždy nese její znamení.“

„Poneseme znamení. Ukryj nás ve stínu sochy, Ty, který nás ochráníš.“

„Ať se tedy stane, jak žádáte.“

Hurley počkal, až Craig, Stephen a Marcus, tři vybraní muži od Druhých, vyndají ze svých tlumoků staré kamenné vázy pokryté rytinami, sešplhají k moři a naberou do nich vodu. Pak do každé z váz ponořil ruku.

„Nechť tě stín sochy ochrání a poznamená navždy, lide můj.“

* * *

„Co to sakra…“ zasykl šeptem nechápavě Sawyer, když pozoroval, jak se trojice mužů rychle vydala na cestu směrem, z něhož předtím přišli.

„Obřad, kterému se říká Asyllum, Útočiště,“ řekl nepřítomně Ben, který scénu sledoval s nevěřícným úžasem. „Vždycky jsem o něm jen slýchal. Je to pojistka pro případ krajní nouze. Za poslední desítky let jsme ji nikdy nevyužili. Vlastně si myslím, že ji lidé do dneška nevyužili nikdy.“

„Pojistka proti čemu?“ Sawyer vypadal, že stále nevěří tomu, co slyšel.

„Proti Černému. Proti Monstru, jak jste mu říkali vy.“

Mezitím k nim došli Hurley, Richard a Eloise. Na ženu se upřela směsice pohledů – Benův zneklidněný, Sawyerův nechápavý, Danielův radostný i Desmondův nenávistný. „Myslím, že bychom se měli všichni posadit a popovídat si,“ řekl mírně Hurley.

„Musím se vrátit ke svým lidem. Omlouvám se,“ řekla Hawkingová a při posledních slovech pohlédla na Desmonda. Dobře věděla, že by tady jen jitřila emoce – její přítomnost teď nebyla nezbytná. Richard ji mohl plně nahradit a bylo to tak lepší.

Hawkingová se vydala směrem, kterým před chvílí odešla trojice mužů, a osazenstvo tábora se usadilo u ohniště. Richard začal vyprávět, co se v uplynulých dnech stalo na severu Ostrova – převyprávěl to, co mu řekla Hawkingová. Začal návratem Claire a skončili útokem Černého, který Druhé přiměl, aby opustili svoje staré teritorium a aby se vydali hledat pomoc na jihu.

„To ale znamená…“ řekl Ben tiše a nedokončil větu.

Richard posmutněle přikývl „Ano, už nikdy se tam nevrátíme. Jsme poznamenaní stínem sochy. V úkrytu a v blízkosti Strážce budeme v naprostém bezpečí, ale už nikdy nesmíme vkročit na Temné území. Porušili jsme pravidla hry a jednoznačně jsme se přiklonili na jednu stranu. Už nejsme šedé figurky, které se můžou stát černými nebo bílými – což je to jediné, co má Černý na lidech rád. Je rád, když může lidi využít… a nás už po tomhle využít nemůže. Bude nás považovat za zbabělce nebo zrádce a pokud se mu dostaneme do moci, nebude s námi mít žádné slitování. Všechny nás zničí.“

Chvíli bylo ticho – lidem kolem ohně buď význam těch slov docházel naplno a pak se jim nic říkat nechtělo, nebo jim nedocházel vůbec, a nevěděli, co by měli říkat.

Ben nechápavě potřásal hlavou a změnil téma. „Co se mu stalo? Dřív nechával vesnici a její okolí na pokoji. Útočil, jen když jsme zasáhli příliš hluboko do jeho území.“

„Začal chránit to šílené děvče, Claire. Možná proto je teď tak agresivní. Víc nevíme.“

Spekulace o tom, co Černého tak rozzuřilo, nakonec uťal Sawyer, který až doteď poslouchal a přemítal s hlavou zvrácenou k obloze. „A co jste čekali, vy chytráci?“ ušklíbl se jízlivě. „Pokusili jsme se ho zabít! Fakt si myslíte, že nás po tom všem nechá dál běhat po Ostrově? Rozmačká nás jako otravnej hmyz, pokud nepřijdeme na to, jak ho zlikvidovat definitivně.“

* * *

Ostrov byl už po stovky let, přesněji od zrození Černého, rozdělen na dvě části. Většinu Ostrova zabírala severní část, Temné území, teritorium Černého. I tam se však našly bezpečnější zóny, které Černý respektoval a nepronikal na ně.

Proč se Černý vyskytuje jen na některých místech, to věděli jen vysoce postavení Druzí, kteří si informaci předávali z generace na generaci. Černý kouř se na Ostrově pohyboval sítí tunelů a prastarých podzemních chodeb, které tam před dávnými tisíciletími vybudovaly starověké civilizace. Lidé vybudovali chodby ve snaze dostat se blíž ke zdroji té podivné energie, která jim stáčela kompasy, která šeptala nesrozumitelnými hlasy a která také dokázala uzdravovat. Nejprve vyhloubili studny a pak pokračovali do útrob skal, dokud neprotkali podzemí Ostrova sítí chodeb. Byla to těžká práce, ale lidé ve starověku neměli ve zvyku spěchat. Stavěli ostrovní chodby se stejnou trpělivostí a vytrvalostí, jako jinde stavěli egyptské pyramidy, Stonehenge a jiné velkolepé stavby. Většina chodeb se proplétala pod severní částí Ostrova, některé však zabíhaly i na jih.

Když udělal Jacob tu fatální chybu a hodil svého bratra do světla v Srdci Ostrova, začal se Černý pohybovat právě v těchto chodbách nebo nad nimi. Mohl proniknout i na povrch, ale musel se držet v blízkosti podzemní sítě – jakmile se oddělil od energie, která v chodbách proudila, začal slábnout. Ta energie mu dala život, ta mu dávala sílu a tou se živil. Musel vždy mít možnost rychle se do svých bezpečných chodeb vrátit. Na severu mu tedy bylo lépe – síť chodeb i vchodů byla mnohem hustší. Na jihu měl Černý možnost pohybu výrazně omezenou po těch několika chodbách, které vedly k Srdci Ostrova nebo k jižní studně. V lidské podobě se sice mohl od zdrojů energie vzdálit na delší dobu, ale znamenalo to pro něj omezení síly. Přirozenější pro něj tedy bylo pohybovat se v podobě černého kouře. Podobu lidského hostitele na sebe bral jen v situacích, kdy chtěl komunikovat s lidmi.

Druzí proto odjakživa sídlili především na jižním okraji Ostrova. Jižní cíp byl sice malý, ale mnohem bezpečnější. Podnikali však i výpravy na sever – Druzí dobře věděli, kudy vedou podzemní chodby, a dokázali tedy najít bezpečná místa i na Temném území. Bylo jich mnohem méně než na jihu, ale byla tam. Tam hlídkovali, lovili a špehovali vědce z Dharmy. Na jihu žili až do 90. let, kdy se rozhodli obsadit vypleněný Dharmaville: vědci vesničku a její okolí zabezpečili sonickým plotem, který Černému nedovolil dostat se dovnitř. Vesnička sice stála nad jednou z chodeb; sonický plot však tamní východ blokoval – pokud jej tedy někdo cíleně nevpustil dovnitř, jako to udělal Ben při invazi Widmorových vojáků v zimě roku 2004.

Ale pak se vrátila Claire… a s ní i Černý, který teď zuřil. Ovládl celý sever, včetně míst, která až dosud blahosklonně „přenechával“ Druhým. Na Temném území už nebyla žádná bezpečná místa.

* * *

Trojice mužů s nádobami vody se do úkrytu ve stínu sochy vrátila ještě před západem slunce. Stručně sdělili svým soukmenovcům, že vše dopadlo dobře. Pak se znovu chopili nádob. Podivný obřad, přerušený cestou z Hurleyho tábora, teď pokračoval. Marcus, muž s největší nádobou, vyšel asi tři sta metrů před vchod do podzemní síně a začal z nádoby vylívat na zem tenoučký proud vody. Přitom se rychle pohyboval – obcházel ovál, který těsně přiléhal k pobřežním skaliskům a uvnitř byl úkryt. Když se vrátil na místo, z něho vyšel, vyrazil Craig. Opsal vodou ze své nádoby menší kruh, jen několik desítek metrů kolem úkrytu. A nakonec Stephen obešel samotný úkryt s nejmenší nádobou. Pak se všichni tři vrátili dovnitř ke svým lidem. Teď se k nim Černý nemohl dostat, ani kdyby se vzdálil od svých podzemních „dálnic“ proudící energie. Nemohl překročit hranici, která nesla dotek Strážce Ostrova.

Na podobném principu fungoval i ochranný kruh z popela, který před časem Druzí načrtli kolem Jacobovy chatrče, než z ní musel bývalý Strážce odejít. Strážce mohl svým dotekem poznamenat cokoli tekutého či sypkého – a Černý to pak nedokázal překročit, stejně jako mravenec nedokáže překročit kruh nakreslený křídou. Úplně stejně fungoval i poslední Jacobův odkaz – po jeho smrti Druzí shrabali zbytky popela, které zůstaly v ohništi. Nesly na sobě dotek umírajícího Strážce a poskytovaly Druhým možnost nouzové ochrany, než bude ustanoven jeho nový nástupce.

Byl tu však jeden problém – Černý sice do vyznačeného prostoru nemohl vstoupit, mohli do něj však vstoupit lidé. A ti mohli vytyčenou hranici přerušit. Černý by jí pak mohl proniknout dovnitř (jako to také udělal u Jacobovy chatrče poté, co kruh přerušila Claire a splnila tak žádost svého „přítele“) a ti, kdo se skrývali uvnitř, by mu byli vydáni na milost a nemilost. V tomto případě pouze na nemilost. 

Zanedlouho se do nového domova vrátila i Hawkingová. Po návratu vůdkyně se Druzí postupně uklidňovali. Začali si zabírat jednotlivé postranní jeskyně nebo části síně, vybalovali své věci a stavěli lůžka. Ti, na které zbyla místa v rozích velké síně, stavěli také provizorní zástěny, aby získali alespoň nějaké soukromí.

Nejblíže u vchodu se usadila osvědčená trojice nejspolehlivějších mužů, které posílil ještě Craigův bratr Paul. Ti fungovali jako strážní – dva muži mohli spát nebo se věnovat svým povinnostem, dva vždy hlídali. Střídali se po osmihodinových směnách, aby zůstali dostatečně ve střehu, a aby odpočívající dvojice měla dostatek času na odpočinek.  Hlídka vždy obcházela kolem úkrytu tak, aby ji od okolí dělily dva nakropené kruhy. Kruhy chránily muže a oni chránili kruhy – aby je nikdo zvenčí, člověk ani zvíře, nemohl porušit.

* * *

Všichni v Hurleyho táboře cítili, že má Sawyer pravdu. Černý se mstil za to, že se ho lidé pokusili zabít – a že se jim to málem povedlo.

„Zlikvidovat ho,“ zopakoval neradostně Hurley. „Kámo, to se nepovedlo ani Jackovi, když byl… no, ve funkci. Jak byste to chtěli udělat vy?“

„To nevím,“ odsekl Sawyer. „Od toho tady máme moudřejší a zasvěcenější hlavy, než jsem já.“

Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil Desmond. Byl bledý jako stěna a mluvil tiše, s nejvyšším sebeovládáním. „Musíme se tam vypravit co nejdřív. Je tam Charlie.“

Hurley se na něj zadíval se soucitem. „Kámo, to nejde…“

„Neříkej mi kámo, když mi říkáš takový věci, a vůbec, neříkej mi, co nejde“ vypěnil Desmond. „Jediný, co nejde, je nechat vlastního syna napospas něčemu, co tam zabíjí lidi. Musíme ho odtamtud dostat. Chlapi, slíbili jste mi pomoc,“ rozhlédl se po trojici trosečníků z letadla. Ti ale uhýbali pohledem.

„Tys s tím ještě asi neměl tu čest, co?“ odhalil ho Miles.

„Tu čest s kým? S nějakým šílencem, co pobíhá po severu a zabíjí tam lidi, o kterejch myslí, že vkročili na jeho výsostný území?“

„Aha,“ přikývl Miles, jako by tím bylo všecko jasné. Měl pravdu – Desmond, ačkoli na Ostrově strávil dlouhé roky, černý kouř nikdy na vlastní oči neviděl a nevěděl, co dokáže. Zvěsti o něm považoval částečně za výplody splašené fantazie vyděšených lidí, v jejichž blízkosti někdo zabil jejich přátele – a kdoví, co pak mohli vidět –, a částečně za blouznění pověrčivé bandy podivných existencí, kterým není radno důvěřovat. Co jiného si taky myslet o skupině lidí, kteří dobrovolně žijí na pustém ostrově, na kterém se dějí sakra podivné věci.

„Vy parchanti,“ usykl zoufale Desmond a ohnal se po Danielovi, který se ho snažil uklidnit. „U flašky a v teple a světle u ohniště máte odvahy plný huby, ale jakmile se začne mluvit o nebezpečí, jste podělaní až za ušima.“

„Desmonde,“ oslovil ho Richard, Mluvil tiše, ale s takovou autoritou, že oslovený skutečně zmlkl a začal poslouchat, i když se třásl vzteky. „Hugo má pravdu. Vypravit se na sever je v téhle situaci sebevražda. Nemůžeme se tam teď vydat, a už vůbec ne pro Charlieho. Pokud Černý chrání Claire, tak rozhodně nedovolí, aby jí někdo sebral dítě, které si vzala za vlastní.“  

Sawyer přikývl. „Tvýmu klukovi nijak nepomůže, když se jeho táta bezhlavě vřítí do pasti a nechá se zabít. Musíme zjistit, co se děje, a zařídit se podle toho. Toho malýho tam nenecháme, ale taky se nenecháme pozabíjet.“

„Jak můžeme zjistit, co se tam děje, když tam nemůžeme jít?“ ušklíbl se Desmond.

Na to nedokázal odpovědět nikdo.

Byl večer a slova došla. Postupně se rozešli do svých stanů. Na rozdíl od minulé noci však nikdo nespal klidně. A někdo nespal vůbec.

Ráno zjistili, že jich je o jednoho méně. Ben byl pryč.

714 - Dovolená

Když se Chris Jonesová zpětně podívala na tři týdny, které následovaly po zmizení letu Ajira 316, uvědomila si, jak ironické bylo, že je šéf nazval dovolenou. To, co ji čekalo, nemělo s oddychem a se vzpamatováním ze šokující události skoro nic společného. Místo aby vypnula hlavu, relaxovala a pokusila se nějak vyrovnat s vědomím, že o vlásek unikla téměř jisté smrti, vrhla se do práce snad ještě víc, než kdykoli předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že pracovala z domova a z cest, nikoli z redakce.

Mladá redaktorka specializovaného leteckého magazínu díky náhodě odhalila neuvěřitelné shody ve zmizení letů Ajira 316 a Oceanic 815. Šéfredaktor jí dal oficiálně volno, aby měla na kauzu dostatek času i sil. „Jdi po tom,“ rozloučil se s ní.

A ona po tom šla. Začala tím, co ji v současnosti zajímalo nejvíc.Vyhledala číslo v paměti mobilního telefonu. „Ahoj, Stu, tady Chris Jonesová. Můžeš mi věnovat chvilku?“

Stu, pro veřejnost vedoucí tiskového odboru sekce Řízení letového provozu Federálního úřadu pro letectví Stuart Collins, pro ni samozřejmě chvilku měl. Znali se už poměrně dlouho.

„Jasně, Chris. Předpokládám, že ti jde o tu věc s Ajirou, nepletu se?“

„Přesně tak. Byl bys tak hodný a vytáhl mi z archivu jejich výpis s komunikace s našimi středisky?“

Collins se zamyslel. „Můžu se po tom podívat. Zavolej tak za hodinu, ok?“

„Fajn, díky moc. A když se v tom budeš hrabat, najdi mi prosím i komunikace dalších letadel v té oblasti, v době kolem jejich zmizení. Můžeš?“

„Zkusím to,“ slíbil Collins a zavěsil.

Po půlhodině jí volal zpátky. „Chris, mám přepisy komunikace Havaje s ostatním provozem v té oblasti. Ale Ajira v archivu není.“

„Jak tam může nebýt? Archivuje se přece všecko – a ostatní záznamy z toho dne tam už jsou,“ nechápala novinářka. „Nemohl ses přehlédnout?“

„Ne, Chris. Ajira je pryč. Nejspíš to zapomněli archivovat.“

„Stu, to je nesmysl… a ty to víš mnohem líp než já. Mělo to tam být. Nemohl by ses po tom podívat nějak… jinak a podrobněji?“

Collinsův hlas najednou zchladl. „Poslouchej, Chris, tady se záznamy neztrácí jen tak. Nebudu strkat nos do toho, do čeho mi nic není.“

„Ale…“

„Heleď, je mi to líto,“ nenechal ji domluvit. „Jsou věci, který mají co do činění s národní bezpečností a do kterých se nešťourá, pokud má člověk svou práci rád. A to já mám, Chris. Můžu ti poslat ty přepisy ostatních letadel, ale víc pro tebe udělat nemůžu. Rozumíme si?“

Chris si povzdychla. „Tak dobře. Pošli mi aspoň to. Díky, Stu.“

„Měj se, Chris.“

* * *

Zmizelý přepis komunikace řídícího střediska s letadlem Ajiry jí v hlavě rozblikal varovnou kontrolku. Dobře věděla, že něco takového není normální – veškerá letecká komunikace se zaznamenávala a denně ukládala do archivu. Ani havarované lety nebyly výjimkou – úřad na požádání dával k dispozici všechny přepisy; jako by se tím snažil demonstrovat, že nemá co skrývat. A v případě nějakého technického problému s archivací by chyběl celý den, ale rozhodně ne jediný let.

Dostala nápad. Byl sice žalostně naivní, ale naivní a jednoduché věci občas bývají účinné a uniknou pozornosti povznesených odborníků. Pokusila se vyhledat dotyčný záznam vyhledat na internetové stránce se záznamy letecké komunikace, o jejíž provoz se starají letečtí nadšenci, ale tam pro jistotu nebyly vůbec žádné záznamy Havaje z té noci. Podle informací na stránce je někdo před pár minutami smazal.

Po chvíli jí pípl e-mail. Stáhla si několik souborů s přepisy komunikace letadel, která v tu noc přelétala v daném sektoru. Upíjela kávu a začetla se do dialogů.

Ukázaly se být užitečnější, než očekávala. Většina konverzací pilotů a řídících věží byla v některých úsecích plná poznámek jako „nerozumím“, „opakujte“, „slyšíte nás“ a podobně. V radiokomunikaci bylo občasné přeslechnutí nebo zašumění běžné, ale všecko mělo své hranice. Tohle bylo daleko za ní.

Několik letadel se navíc úplně odmlčelo na nezvykle dlouhou dobu a řídící je dlouhé minuty volali naprázdno. Co ale Chris skutečně vyrazilo dech, byla hlášení tří posádek.

„Středisko Havaj, konečně vás slyšíme. Měli jsme potíže s rádiem a s přístroji. Vidíte nás na radaru? Informujte nás o naší poloze,“ žádalo jedno letadlo.

Piloti si stěžovali, že něco rušilo citlivé palubní systémy jejich letadel. „Vypadalo to jako silný elektromagnetický zdroj,“ domnívala se druhá posádka. „Rušilo to radiokompasy. Chvíli jsme vůbec nevěděli, kam letíme.“

Nejnaléhavější bylo hlášení třetího letounu. „Havaji, okamžitě nás informujte o okolním provozu. Přestal nám fungovat protisrážkový systém – úplně se zbláznil. Najednou zachytil tolik signálů, že je nebylo možné analyzovat. Nevíme, jestli se k nám někdo neblíží.“

Zjištění, že ke všem podivným výpadkům a potížím došlo v tutéž dobu, už vlastně Chris ani nepřekvapilo. Doba odpovídala odhadovanému času zmizení Ajiry.

Letadlo se klidně mohlo zřítit do oceánu kvůli poruše životně důležitých přístrojů, uvědomila si novinářka.

Pak by dávalo smysl i to kličkování leteckého úřadu. Znamenalo by to, že oficiální místa tuší, co to elektromagnetické rušení způsobilo. Armádní zkoušky tajných technologií? Pokusné jaderné výbuchy? Testy na civilních objektech? Panebože, o co tady jde? pomyslela si Chris. Poprvé od chvíle, kdy se do kauzy pustila, pocítila záchvěv strachu. Toho iracionálního, který začíná chladem a sevřením kolem srdce… a pak po páteři sjede dolů do břicha, kde zůstane a užírá člověka jako rakovina, i když na něj zapomenete.  

* * *

Chlapec už druhý den seděl u televize a hltal zpravodajské kanály. Sledoval spekulace kolem zmizení letadla a myslel si, že takhle nějak to tedy vypadalo, když se to před třemi roky stalo jim. Doufal, že některý z televizních štábů připomene tři roky starou nehodu Oceanicu… a že snad vyštrachá něco, co on jakožto účastník nehody nemohl vědět.

Walt Lloyd se už přes dva roky se snažil zachytit stopu místa, na němž tenkrát strávil několik fascinujících měsíců… a na které se pak vydal jeho otec, aby se pokusil zachránit spolutrosečníky, které tam tenkrát nechali. Už nikdy se nevrátil. Walt v krátké době ztratil oba rodiče. Začala se o něj starat babička z otcovy strany.

Byl rád, že se jim s otcem podařilo vrátit se do civilizace vcelku nepozorovaně. Po několika dnech plavby přistáli u břehů Fidži. Domorodci jim uvěřili historku o bouři, která je zahnala mimo zamýšlenou trasu. Když se pak s pomocí několika dobrých lidí vrátili do New Yorku, zařídil Michael, aby on ani jeho syn nebyli spojováni se zmizelým letem 815. Nastěhovali se k Michaelově matce, ke svérázné dámě, která se v pokročilém věku rozvedla a přijala zpět své dívčí jméno Johnsonová. Z Michaela se stal Kevin Johnson, z jeho syna Keith.

Walt nikdy na Ostrov nepřestal vzpomínat. Za krátký pobyt si to místo zamiloval. Nechtěl pryč, ale otec ho odtamtud odvezl. Walt mu to měl za zlé. Byl to vlastně on, kdo Michaela přiměl k tomu, aby se nechal najmout na Widmorovu loď. Michael nedokázal poslouchat synovy neustálé stesky, jak zle se vede jejich bývalým spolutrosečníkům. Neřešil, jak to chlapec ví. Rozhodl se ale vrátit, aby jim pomohl se odtamtud dostat – a aby tak v synových očích konečně stoupl a získal zpět ztracenou úctu.

Walt se na Ostrov dokázal svým způsobem vracet. Jenže jeho návraty, to byla jen ubohá náhražka – asi jako když přes sklo zíráte do výlohy cukrárny. Pozoroval dění na Ostrově, ale téměř do něj nemohl zasahovat. Až po dlouhých letech, když se na Ostrov vrátili členové Oceanic 6, zjistil, že může omezeně komunikovat alespoň s Hurleym. Nic to ale neměnilo na jeho touze vrátit se tam.

* * *

Chris upustila od poněkud přehnaných teorií o tajných armádních pokusech a začala zvažovat pravděpodobnější příčiny elektromagnetických jevů. Bouřka, nadměrná sluneční aktivita, cokoli. Jenže podle meteorologických informací se v oblasti nic takového nedělo. Po chvíli přemýšlení vylovila z šuplíku pracovního stolu ohmataný adresář s kontakty na spolužáky ze střední školy. Jeden z jejích někdejších spolužáků studoval na univerzitě fyziku a nyní měl nakročeno k slibné vědecké kariéře.

Další telefonát. Tentokrát byla druhá strana sdílnější, takže Chris zavěšovala s hlavou plnou vířících informací o elektromagnetické aktivitě Země, Slunce i člověka. Podstatná však byla jedni informace: „Tyhle věci se možná sledují,“ prohlásil její někdejší spolužák. „Spoj se s vedoucím institutu geofyziky na univerzitě. Řekne ti víc.“

Následujícího dne Chris vyrazila na univerzitu osobně.  Vedoucí institutu profesor Andrew Hicks byl prošedivělý padesátník s bystrýma očima. Pozorně prostudoval její materiály, vyslechl její teorii a souhlasil s tím, že projevy odpovídají nezvykle silnému elektromagnetickému zdroji. Na její ostýchavou otázku, jestli se tyto aktivity nějak nesledují, odpověděl s upřímným smíchem. „Ale samozřejmě. Už několik let měříme elektromagnetickou aktivitu zemského pole a snažíme se vysledovat její příčiny a následky. Chcete se na naše grafy podívat?“

Chrisino nadšení vyletělo do závratných výšin, vzápětí však opět spadlo. Dozvěděla se, že univerzita takhle monitoruje pouze Los Angeles a okolí. Profesor Hicks jí s problémy nad Tichým oceánem nemohl nijak pomoci. Přesto však ze slušnosti i ze zvědavosti přijala nabídku podívat se alespoň na materiály z Los Angeles.

Nepředpokládala, že tam něco najde. Když však profesor nalistoval graf z noci, kdy zmizel let 316, zjistil, že i nad jejich městem zaznamenaly přístroje nezvykle velkou anomálii. Po započítání časového posunu se ukázalo, že čas losangelské anomálie přesně odpovídá době, kdy se s problémy potýkala i letadla nad Tichým oceánem. Nemohla to být náhoda.

O několik desítek minut později Chris odcházela z univerzity s kopiemi grafů a s několika mapami města a okolí, na které Hicks zaznamenal průběh anomálie. Centrem podivného záření bylo klidné losangelské předměstí Altadena.

* * *

Chris se rozhodla, že se tam zajede podívat. Byl podvečer, takže se dlouhé desítky minut musela proplétat proudy aut těch, kteří spěchali z práce do svých domovů. Konečně zastavila na tichém předměstí. Většina ulic se hvězdicovitě sbíhala u velkého, majestátného kostela.

Obešla stavbu kolem dokola a pak se rozhodla, že nahlédne dovnitř. Kostely měla ráda – býval tam klid, nikdo ji nerušil a mohla si v tichu uspořádat myšlenky. V koutku duše doufala, že jí chvíle zklidnění na důstojném místě pomůže rozehnat ten svíravý pocit, který se znovu a znovu dostavoval, když začala o kauze hlouběji přemýšlet. Když však vzala za kliku chrámu, zjistila, že je zamknutý, ačkoli podle informací na vývěsce mělo být otevřeno. Četla tedy dál. Kromě jména spravujícího pastora našla na tabulce i jméno ženy, která se starala o provozní záležitosti chrámu. Vytočila připojené telefonní číslo; marně, paní Hawkingová byla nedostupná.

Pokusila se poptat v nejbližších domech. Vydávala se za redaktorku pokleslého esoterického měsíčníku o tajuplných jevech a předstírala, že o zdejším kostele zaslechla jakési legendy. Nikdo jí však neřekl nic zajímavého – ani o kostele, ani o nezvěstné správkyni. Nechytili se ani na dotaz, jestli se tu v posledních dnech (a nocích) nedělo něco nezvyklého.

Vůbec nic. Slibná stopa končila v neprostupném pralese.

* * *

Walt byl zvyklý, že se jeho podivné spojení s Ostrovem čas od času aktivovalo. Nikdy ale nebylo tak silné jako té noci, kdy zmizel let 316. Zdálo se mu, že tam znovu byl. Na tom nebylo nic neobvyklého; to se stávalo poměrně často… ale tenhle sen byl mimořádně živý. Byl na Ostrově, stál na pobřežních skalách a hleděl do dálky, přes ostrov Hydra. Najednou si uvědomil, že se všecko chvěje. Podivné sílící drnčení, které člověku zalézalo do hlavy. Zahleděl se na mořskou hladinu pod sebou – i ona jakoby se podivně třásla. Když Walt znovu zvedl hlavu, uviděl letadlo. Bylo obrovské. Bylo příliš nízko, příliš blízko a příliš se otřásalo, evidentně mělo problémy. Chlapec si uvědomil, že stroj co nevidět havaruje. Křečovitě zavřel oči.

Když je znovu otevřel, letadlo bylo pryč. Neslyšel však výbuch a neviděl trosky – havarovat tedy nemohlo. Drnčení, které na zlomek okamžiku přisuzoval právě letadlu v nesnázích, však překvapivě neustalo; naopak sílilo. V té chvíli se Walt probudil. Byla hluboká noc. Chlapec se posadil a vytřeštěně zíral do tmy… a pak si uvědomil, že vibrace nezmizely ani teď. Drnčení, které stále zesilovalo, jakoby vycházelo z jeho hlavy. A pak najednou… skončilo, jako když utne. Walt po chvíli neklidného převalování usnul a ráno si byl jistý, že to byl jen další ze série podivných snů. Myslel si to až do snídaně, při níž jako obvykle s babičkou sledovali televizní zpravodajský kanál. Zprávou dne bylo zmizení letu Ajira 316.

Živé sny a drnčení v hlavě se začaly vracet. Walt, aniž by to věděl, vnímal ozvěny elektromagnetické aktivity na Ostrově. Podobné sny míval už dřív – zejména bezprostředně po návratu z Ostrova, kdy právě díky nim věděl, co se tam děje – ale vibrace byly něco nového. Chlapci se to vůbec nelíbilo. Měl pocit, že ho to místo volá. Že potřebuje pomoct. Bylo mu jasné, že se tam bude muset vrátit, jinak nebude mít nikdy klid. Jenže nevěděl jak. Byl to jen třináctiletý kluk, který musí chodit do školy. Nemohl udělat to, co před časem dělal Jack – křižovat svět tam a zpět v letadle a doufat, že se to stane znovu. Několikrát se ve snech pokusil komunikovat s Hurleym a s ostatními na Ostrově; nijak mu však nepomohli.

Když nepřišel na nic lepšího, pustil se do naivní akce. Byl si totiž jistý, že jeho první sen o letadle byl skutečný. Začal obvolávat úřady a letecké společnosti s tím, že má informace, které by mohly pomoci k vyřešení havárie a přitom doufal, že se dozví něco, co mu pomůže dostat se Ostrovu na stopu. Nikde se s ním však samozřejmě nechtěli bavit – považovali chlapce za dalšího z řady pubertálních vtipálků nebo lhářů. Rozšířil tedy záběr i na média. Ani tam ho však nikdo nebral vážně. Až do chvíle, kdy se dovolal do redakce Wings.

* * *

I přes své výhrady ke spolehlivosti elektronické komunikace poslala Chris šéfovi opatrný mail se souhrnem svého pátrání a oznámila mu, že rozjede pátrání po další linii. Odletěla do Washingtonu a setkala se s několika lidmi, kteří před třemi lety vyšetřovali zmizení letu Oceanic 815… ale ani od těch se nic nového nedozvěděla. Netušili, jak se trosky mohly dostat tak daleko od poslední známé polohy. „Sama víte, že se nám nepovedlo vyzvednout černé skříňky. Nevíme, kdy přesně k té havárii došlo a nevíme tedy, jestli byli ve spojení až do havárie. Mohli mít potíže, změnit kurs a dostat se docela daleko od plánované trasy,“ pokrčil rameny jeden z nich.

Chris byla v koncích. Po ohromujících zjištěních z prvních dvou dní její pátrání naprosto zamrzlo.  Donekonečna procházela shromážděné materiály, jestli někde neudělala chybu, ale nikde ji nenacházela.

V této situaci, deset dní po zmizení letadla, ji zastihl šéfův telefonát. Zastavil ji, když si začala stěžovat na neuspokojivé pokračování celé kauzy. „Právě proto ti volám, Chris. Mám kontakt, který by stál za prověření.“

„O co jde?“

„Volal nám do redakce kluk. Prý o tom zmizení něco ví. Podle hlasu je to mládě; ale to, co říkal, mělo hlavu a patu. Bylo by dobrý si s ním popovídat, Chris.“

„Mládě?“ zapochybovala Chris. „Mám teď sice čas, ale že bych měla náladu na předvádění nějakýho chlapečka, to zrovna ne…“

„Taky se mi zprvu nezdál. Začal, že ví něco o zmizení Ajiry a že by rád pomohl vyšetřování, jenže se s ním nikdo nechce bavit. Samozřejmě jsem mu na to hned neskočil, jenže on pak vytáhl i let Oceanicu.“

„Může se dělat zajímavej. Mohl střelit od boku a plácnout jakoukoli havárii z posledních let.“

„Jenže plácl zrovna tuhle, Chris. O těch souvislostech, který prověřuješ, nikdo neví. V médiích se o tom nic neobjevilo. Podívej se na to, když máš čas.“ David přešel do rozkazovacího tónu.

Chris s povzdechem souhlasila a zapsala si číslo, které jí šéf nadiktoval.

* * *

Chvíli přemýšlela a sepsala si do bloku otázky. Pak vytočila číslo, které jí David dal. Její šéf měl pravdu – chlapec zněl velmi mladě, ale překvapivě vyspěle. S pokusem o položení otázek ale neuspěla. Chlapec zareagoval vyhýbavě už na první nadhození ve stylu „tak ty prý něco víš…“  

„Myslím, že bude lepší si o tom popovídat osobně. Teď byste mi nevěřila,“ prohlásil.

„Myslíš si, že až se uvidíme, tak ti věřit budu?“ pousmála se Chris.

„Myslím, že jo,“ odpověděl chlapec klidně, nijak drze nebo arogantně. Musel si svými informacemi a argumenty být skutečně jistý, uvědomila si novinářka.

Chlapec bydlel v New Yorku. Chris, která byla stále ještě na služební cestě ve Washingtonu, poděkovala svému zlozvyku nerezervovat si letenky předem – nemusela proto teď rušit let do Los Angeles. Místo toho si koupila letenku do New Yorku.

* * *

Vše klaplo podle dohody – po několika minutách čekání k jejímu autu zamířil vytáhlý černý chlapec. Dohodli se, že se posadí do nedaleké kavárny. Walt, jak se chlapec představil, teď už nedělal žádné drahoty a klidně odpovídal na její otázky. „To letadlo, co našli na dně oceánu v roce 2004, to nebyl Oceanic,“ vyrazil jí dech. „Museli si ho s něčím splést. Nebo ho tam podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“

„A kde tedy to letadlo podle tebe je?“ potřásla Chris hlavou.

„Tam, kde je teď Ajira. Myslím, že ztroskotalo na jednom odlehlým ostrově, slečno Jonesová. Dost lidí to přežilo.“

„Ale letadlo je plné elektroniky, Walte. Pokud někdo přežil, snažil by se navázat kontakt s civilizací.“

„To místo je zvláštní,“ odpověděl pomalu chlapec. „Věci tam nefungujou tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo.“

Chris zpozorněla. O své teorii o elektromagnetickém rušení se chlapci přece nezmínila! „Walte…“ zadívala se na něj. „Jak to víš?“

Opětoval pevně její pohled. „Já jsem tam byl. Byl jsem v letadle Oceanicu, když havarovalo.“

Zůstala jako omráčená.

A pak… pak se najednou probudila v posteli v hotelovém pokoji. S bušícím srdcem se posadila a pořád ještě slyšela ozvěnu chlapcových slov – já jsem tam byl, já jsem tam byl. Já jsem tam byl.

Byl to jen sen, ale neuvěřitelně živý. A naprosto přesně zapadal do reality. Novinářka chvíli zírala do tmy, poslouchala ruch nočního New Yorku a pomalu, neklidně usnula. Když usínala, byla si jistá, že chlapec, se kterým se zítra setká, bude mít černou pleť. A bude mít červenobílý batoh a představí se jako Walt.

* * *

Odpoledne v dohodnutou hodinu zastavila s malou fiestou z půjčovny na kraji chodníku u Fieldcroftovy střední školy. Napjatě čekala asi pět minut; pak k autu přišel chlapec. Vytáhlý černý kluk s červenobílým batohem. Byl to on – zamířil k ní příliš jistě, než aby to byl náhodný zvědavý student. „Já jsem Walt Lloyd,“ podal jí ruku, když vystoupila. „Teda teď se jmenuju Keith Johnson, ale myslím, že si na to pitomý jméno nezvyknu. Jsem prostě Walt.“

„Já vím,“ přikývla a snažila se přitom netvářit moc kysele.

Chlapec její odtažitost vycítil a pochopil, odkud pramení. „Omlouvám se vám za tu noc,“ šokoval ji, když nasedl do auta na místo spolujezdce. „Ale musel jsem vám dokázat, že mi některý věci fakt můžete věřit.“

Podvědomě sice tušila, že ten divný sen s chlapcem nějak souvisí; přesto ji jeho klidné doznání šokovalo. Nechápavě zamžikala. „Ty… tys mi přivolal sen?“

„Jo, něco takovýho. Spíš jsem vám do něj vlezl,“ upřesnil s jistým nádechem hanby v hlase. „Fakt to nedělám rád, ale potřeboval jsem, abyste začala věřit i věcem, který zněj fakt divně. Když člověk něco takovýho zažije, dokáže pak přemejšlet o věcech, který by jinak odepsal jako absolutní blbost.“

Chris se rozjela. „Kam půjdeme? Do té kavárny?“ Byla si jistá, že kdyby zajela jen za roh další ulice, našla by tam ten moderně zařízený podnik s nepříliš příjemnou obsluhou – ten, ve kterém chlapce zpovídala ve snu.

Walt znejistěl. „Pokud by vám to nevadilo, radši bych byl někde, kde nás nikdo další neuslyší.“

„Můžeme jet ke mně do hotelu,“ přikývla novinářka

Walt souhlasil. Chvíli jeli mlčky. Pak znovu promluvil. „Jste dobrá. Neznám moc ženskejch, který by k sobě pozvaly barevnýho kluka, kterýho vidí poprvý v životě.“

„Nevidím tě poprvé v životě,“ odtušila Chris. „Viděla jsem tě už včera v noci. A cizích mužů se nebojím. Při své práci se s nimi občas setkávám, a někdy dokonce i o samotě,“ dodala ironicky.

* * *

Usadili se v Chrisině hotelovém pokoji. Novinářka položila na konferenční stolek malý diktafon. „Nebude ti vadit, když si to nahraju, že ne? Kdybych si měla všechno psát, upadla by mi ruka.“ To Walt chápal.

Šla rovnou k věci. „Takže… řekl jsi mému šéfovi, že víš, co se stalo s letem Ajiry. Tak ven s tím, Walte.“

Chlapec se rozmluvil. Zprvu přerývaně a nejistě, pak se ale uklidnil a jeho vyprávění se rozběhlo plynule. Podstata byla jednoduchá – Walt tvrdil, že let Ajiry nehavaroval. Popsal letadlo velmi přesně – zapamatoval si dokonce část registrační značky, kterou měl stroj na ocase. Chlapec přitom tuhle informaci nemohl mít z médií – ta se o ní ve zpravodajství nezmiňovala, nemělo to pro ně žádný význam.

Walt byl skálopevně přesvědčen, že velká část cestujících a posádky událost přežila. Ve snu viděl nouzové přistání na odlehlém místě. „Víte, moje sny někdy nejsou jen sny. Umím do nich zasahovat, jako jsem to udělal včera vám… a někdy vím, že to, co vidím, se doopravdy stalo.“

Chris byla rozpolcená. Rozum jí nakazoval přestat se s tím potrhlým klukem vybavovat a vypoklonkovat ho co nejrychleji pryč. Jenže… přitom věděla, že ten kluk si nevymýšlí. Ten kluk vidí a umí to, co jiní nedokážou, to byl prostě fakt. A tak ho dál poslouchala, dělala si poznámky a občas ho otázkou popostrčila správným směrem. „Walte, zmínil ses, že víš něco o podobnosti letů Ajiry a Oceanicu 815. Povíš mi něco i o tom?“

Klidně vyprávěl dál. Letadlu Oceanicu se stalo něco podobného jako Ajiře, jenom to mělo horší průběh a posádka to nezvládla. Tohle letadlo havarovalo – ale ne do oceánu, nýbrž na ten odlehlý ostrov. Před nehodou ztratili spojení a odchýlili se od správného kursu. I tuhle nehodu část lidí přežila. A pak zopakoval to, co už jednou slyšela: „To letadlo, co našli na dně oceánu v roce 2004, to nebyl Oceanic. „Museli si ho s něčím splést. Nebo ho tam podstrčili, aby nikdo nezjistil pravdu.“

Rozbušilo se jí srdce – z vědomí, že přesně tahle slova už slyšela. Chlapec její úžas vycítil. „Já vím, tohle jsem vám už říkal,“ přikývl nevzrušeně. „Nic novýho.“

„Proč by někdo podstrkoval vrak letadla do oceánu, Walte?“

„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny. „Aby odpoutal pozornost. Aby už to letadlo nikdo dál nehledal. Musel to tam dát někdo, kdo ví, co se stalo.“

„Někdo takový je?“

„Myslím, že jo. Nevím ale, kdo to je. Snažil jsem se na něj napíchnout jako na vás, ale nepovedlo se mi to. Ten člověk je jako dobře zabezpečenej počítač. Hackery má na háku,“ posteskl si Walt.

Novinářka jen zírala. Vzpomněla si na svou další otázku, kterou chlapci kladla ve snu. „Walte, ty tvrdíš, že obě nehody někteří lidé přežili. Ale proč by se neozvali? V letadlech jsou vysílačky a satelitní telefony. A černé skříňky vysílají po havárii nouzový signál – záchranáři by je museli najít! Jakto, že se to nepovedlo?“

„To místo je zvláštní,“ zopakoval Walt. „Věci tam nefungujou tak, jak by měly. Jako by je něco rušilo. Telefony, vysílačky, majáky… nic nefunguje.“

Tohle všechno ten kluk nemohl vědět jen ze snů. Chris se nadechla a vydechla… a pak položila tu otázku, u které ji ve snu tak šokovala příslušná odpověď. „Jak to všechno víš?“

Walt se na ni podíval s veselým úsměvem. „Vy mě zkoušíte, jestli neřeknu něco jinýho než předtím. Ne, neřeknu. Já jsem tam byl. Byl jsem na palubě Oceanicu, když havaroval. Jestli chcete, najděte si mě v seznamu cestujících. Narodil jsem se 24. srpna 1994.“

* * *

Udělala to. Zatímco projížděla seznam, chlapec dodal: „Je tam i můj táta. Michael Dawson.“

Všecko sedělo.

„Dobře, tak… víš, co se stalo s Oceanicem, protože jsi u toho byl; i když nechápu, jak ses odtamtud mohl dostat, když jsi nebyl s Oceanic Six. Ale mě zajímá jiná věc. Jak víš to ostatní? Jak víš, co se na tom místě stalo před necelými čtrnácti dny? Jak víš, kdo se snažil nebo nesnažil najít letadlo Oceanicu? A jak vůbec sakra víš, co se mi zdálo? Jak jsi mi mohl ovlivnit sen?“ Vychrlila na něj všecky otázky, které jí tak neodbytně hlodaly v mysli. A uzavřela to tou nejpalčivější. „Kde jsi ke všem těmhle schopnostem přišel?“

„Narodil jsem se tak,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „Některý věci vím nebo vidím a jiný dokážu ovlivnit. Já vám nelžu. Musíte mi to všecko věřit, prosímvás.“

„Proč ti o to vlastně tak jde? Proč ses o tom rozhodl najednou mluvit, když jsi tři roky mlčel?“

„Chci to místo najít. A sám to nezvládnu.“

Chris na nej nechápavě zírala. „Ty tedy víš, co se na tom místě děje… ale nevíš, kde to je?“

„Přesně.“ Walt se otráveně zašklebil.

Novinářka se opřela v křesle a zkoumavě chlapce pozorovala. 

„Walte, proč mi to všechno vlastně říkáš? Uvědomuješ si, že kdybych tenhle záznam komukoli pustila, odvezli by tě okamžitě do nemocnice ve svěrací kazajce?“

„To vy neuděláte. Svým způsobem mi věříte. Jinak byste mě už dávno vyhodila,“ prohlásil sebevědomě Walt. Pak pokračoval vážněji. „Líbíte se mi. Vypadáte jako férovej člověk, kterýmu se dá věřit. No a taky jste byla jediná, kdo se se mnou o tom chtěl bavit.“  

Ztichl a chvíli o něčem přemýšlel. Pak se na novinářku vážně zadíval. „Můžu se na něco zeptat já vás?“

„Ptej se,“ přikývla.

„Proč pátráte po tom, co se před třema rokama stalo s letadlem, který oficiálně leží na dně moře? Mohla byste napsat třeba srdceryvnej článek o tom, jak rodiny cestujících z Ajiry marně čekaj na naději, a měla byste to snazší. Ale vy se v tom šťouráte. Proč?“

„Chci zjistit, o co tady jde,“ odpověděla Chris upřímně. „V letadle Ajiry jsem měla sedět, ale shodou náhod mi propadla rezervace.“

Walt tiše hvízdl.

„Chci vědět, co se stalo,“ zopakovala novinářka. „Ajira a Oceanic jsou si až moc podobné. Něco se děje a může se to klidně stát znova. A to já nechci.“

„Možná… můžeme pomoct jeden druhýmu,“ pronesl pomalu chlapec. „Já vám slíbím, že vám řeknu o všem, co bude jen trošku souviset s těma letadlama. Jakmile budu mít nějakej sen nebo se na někoho napíchnu, zavolám vám. A vy mi zavoláte, když zjistíte něco novýho ohledně místa, kde se to všecko děje. Berete?“

Brala, samozřejmě.

* * *

Odvezla chlapce zpátky ke škole. Při loučení mu podala vizitku a pak se za ním dlouho zamyšleně dívala. Znovu si říkala, že je šílenství mu věřit – ale přesto mu věřila.

Uplynuly dva dny. Chris se vrátila domů do Los Angeles.  Naslepo se snažila najít místo, kde podle Walta skončil let 815 i 316. Hledala místo odpovídající chlapcovu popisu – odlehlý neobydlený ostrov o velikosti několika desítek kilometrů čtverečních, v prostoru mezi Havají a Marshallovými ostrovy. Neuspěla, samozřejmě. V prostoru byly desítky menších neobydlených ostrůvků, ale žádný tak velký. Další slepá stopa.

Ráno patnáctého dne po havárii se jí rozezněl telefon melodií, kterou neměl přiřazenou nikdo z jejích standardních kontaktů. Jako první ji napadlo, že jí volá Walt z New Yorku. Ale nebyl to on.

Volal profesor Hicks z ústavu geofyziky.

„Slečno Jonesová, vzpomněl jsem si na vás, když jsem analyzoval nové záznamy elektromagnetické aktivity. Chtěl jsem vám jenom říct, že jsme dnes v noci zaznamenali další anomálii v Altadeně. Epicentrem byl znovu kostel svaté Elizabeth.“

* * *

Walt znovu získal naději, že se jeho několikaleté hledání Ostrova konečně někam posune. Ta naděje jakoby ho s tím místem propojila ještě silněji. Zdálo se mu o Ostrově téměř každou noc. Zdálo se mu o něm i tu noc, kdy profesor Hicks zaznamenal další anomálii nad Los Angeles. A tenhle sen byl opět mimořádně živý. Opět stál na tom místě na skalách. Znovu cítil to příšerné drnčení a dunění, jenže tentokrát sílilo rychleji a víc, než kdykoli předtím. Ostrov se otřásal, jako by byl v epicentru zemětřesení. Pobřežní skály, na nichž Walt stál, se začaly odlamovat a s burácením se hroutily do moře. Walt si s hrůzou uvědomil, že to místo spěje k zániku.

Probudil se zpocený hrůzou. Nemohl znovu usnout. Tiše se vykradl z domu, aby nevzbudil babičku, a až do rána chodil po ztichlých ulicích. Uvědomil si, že se tam prostě musí vrátit – a to velmi rychle. Následujícího odpoledne zavolal novinářce a oznámil jí, co se mu zdálo. Její odpověď ho šokovala – z důvěryhodného zdroje se dozvěděla, že se něco podivného stalo i na jistém místě v Los Angeles.

Walt neváhal a oznámil jí, že do Los Angeles přiletí. Po otcově zmizení mu zůstal bankovní účet, z něhož mohl každý měsíc vybrat určitou částku jako kapesné. Walt si většinu peněz prozřetelně šetřil, takže teď neměl se zaplacením letenky problém. Problém by mohlo představovat pouze jeho cestování na vlastní pěst – nezletilí mohou létat pouze se souhlasem rodičů. Walt si z internetu stáhl formulář aerolinií a dal jej podepsat babičce, která se po otcově zmizení stala jeho zákonnou zástupkyní. Věděl, že babička špatně vidí; řekl jí tedy, že to je souhlas s účastí na blížící se školní akci. Pak podepsaný formulář vyplnil. Následujícího dne si do školního batohu místo učebnic sbalil osobní věci a místo do školy se vydal na letiště La Guardia. Odbavení i let proběhly bez nejmenších potíží.

* * *

Chris tomu nemohla uvěřit. Ten kluk se kvůli jednomu snu a kvůli jedné, byť slibné informaci, vydal na vlastní pěst na cestu přes celé Státy! Teď už si byla stoprocentně jistá, že jí nelhal. Tomu chlapci o to místo skutečně šlo – možná víc než jí. 

Vyzvedla Walta na losangelském letišti a zamířila domů. První, co udělala, vědoma si své převahy a zodpovědnosti dospělé osoby, bylo, že mu vynadala. „Takže ty ses jen tak sbalil, nic jsi babičce neřekl a odletěl jsi na několik dní na druhý konec Ameriky?“

Walt trošku zahanbeně přikývl. „Ale nebojte, dám jí vědět, že jsem v pořádku a že se o mě nemusí bát.“

„Jak? Vlezeš jí do snu?“ zeptala se Chris kousavě.

„Jo. Hodně na tyhle věci dá, abyste věděla.“

Walt se úvodním vynadáním nedal vykolejit. Po chvíli začal z Chris tahat informace o anomálii, kterou vědci zaznamenali minulou noc. Během krátké cesty mu řekla to málo, co věděla. Pak chlapci nabídla, že u ní může několik dní zůstat. „Vy se fakt nebojíte, že vám něco udělám?“ podivil se Walt.

Chris se zasmála. „Mám doma prvotřídní zabezpečení. Můžu se zabarikádovat tak, že by ses ke mně nedostal ani se sekerou. A zatímco by ses ke mně snažil dobýt, zavolám policii a ti se o tebe postarají.“

Zatímco sjížděla na příjezdovou cestu, čekala na první dojem, jaký udělá její bydliště na nového hosta – ten prvotní údiv prostě milovala. Ani tato návštěva nebyla výjimkou.

„Páni, to je vaše? V tomhle bydlíte?“ vykřikl užasle Walt Lloyd. Konečně se projevil s plnou energií svých třinácti let. „To je huuuustýýýý!“

Chris se potěšeně usmála, zaparkovala a pozvala chlapce dovnitř.

Když se usadil na pohovce v jejím obývacím pokoji, pustila se do výslechu. „A teď mi, Walte, řekni, o co ti zatraceně jde. Zvědavost a dětská touha najít místo, kde se ti líbilo, je jedna věc. Ale posedlost, která tě žene přes celou zemi, to je věc úplně jiná. Proč to děláš?“

„Chci ten ostrov najít a vrátit se tam. Táta mě odtamtud odvezl, i když jsem nechtěl. Sám tam pak odjel… a už se nevrátil. Proto žiju s babičkou.“

„Chceš najít tátu?“

„Víte… myslím, že ho nenajdu. Podle mě se mu něco stalo. Neviděl jsem to, ale… cítím to.“

„Tvůj otec tam zemřel a ty se tam chceš vrátit?“ nechápala Chris.

„Jo. Bylo mi tam prostě dobře.“ pokrčil Walt rameny. „A po našem odjezdu se tam začaly dít špatný věci. Doufal jsem, že tátu přesvědčím, abychom se tam vrátili oba. Ale byl jsem malej a pitomej. Táta mě nechal u babičky a odjel tam sám,“ povzdychl si chlapec. Pak pokračoval pohoršeným pubertálním tónem. „Byla to od něj hrozná blbost. Neměl to tam rád a takoví lidi tam často mívaj smůlu. Ale to místo za nic nemůže.“

* * *

Walt si vymínil, že se do Altadeny k podezřelému kostelu zajedou podívat. Několik desítek minut strávili proplétáním odpolední dopravní špičkou a Chris jen děkovala šéfovi, že jí půjčil redakční kreditní kartu na mimořádné výdaje – jinak by projezdila snad všechny úspory.

Zastavili v centru altadenského předměstí a obešli roh bloku. Když před nimi vykoukl majestátný kostel svaté Elizabeth, neubránila se Chris pocitu rozhořčení. To místo, kde její pátrání poprvé skončilo ve slepé uličce, jako by se pro ni stalo symbolem neúspěchů a jakési beznadějnosti celé kauzy. Hrdá stavba jakoby se jí vysmívala. Tak ty si, maličká, myslíš, že rozmotáš to, na co nemají ani elitní vyšetřovatelé? Podívej se, jak jsi bezmocná. Ani do mých útrob jsi se nedokázala dostat!

Chris zaťala pěsti. Pak si uvědomila, že Walt vedle ní podezřele zmlkl.

Stačil jí jediný pohled, aby zjistila, že něco není v pořádku. Walt na stavbu šokovaně zíral.

„Walte, co se děje?“

„Já to místo znám,“ odpověděl chlapec zajíkavě. „Zdává se mi o něm už několik let. Odporný sny, ve kterejch ten kostel padá, propadá se do země. Umírají tam spousty lidí. Myslel jsem si, že to je pitomá noční můra. Nikdy mě nenapadlo, že doopravdy existuje.“ 

713 - Posel bohů

Hurleyho rána se pomalu stávala jakýmsi rituálem. I dalšího dne se vzbudil jako první, pomalu odešel na pláž a tam seděl, dokud se nerozednilo. Od toho dne, kdy se napil vody podané Jackem, na sobě pozoroval jisté změny. Menší potřeba spánku patřila k nim. Bylo to paradoxní, přemítal několikrát. Dokud byl jeho životní čas omezený, velkou část z něj trávil odpočinkem a spánkem. A teď, když získal prakticky nesmrtelnost… najednou spát téměř nepotřeboval. Nebyl si jistý, co si se všemi těmi hodinami a hodinami volného času počne.

Náhle jeho ranní meditaci něco narušilo. Po pobřeží se někdo blížil. „Dobré ráno, Hugo,“ pozdravil Richard strážce ostrova. „Nebude ti vadit, když se na chvíli posadím?“

Hurley zavrtěl hlavou a počkal, až se Richard usadí vedle něj do písku. „Nemůžeš spát?“

„Hmm. Poslední dobou toho bylo nějak moc. Bude mi nějakou dobu trvat, než si na všecky ty změny zvyknu,“ odpověděl zamyšleně Richard.

„Byls u staré Jacobovy jeskyně?“ Hurley se chápavě pousmál.

Richard překvapeně přikývl. „Chtěl jsem vidět, jak to místo přežilo ty… otřesy. Jeskyně v útesech je zničená, ale Jacobův příbytek pod sochou je v pořádku.“

„Máš to tam rád, že?“

„Uklidňuje mě to tam. Připomíná mi to ty nekonečné roky, kdy tady život plynul klidně a pomalu.“

„Zase takový přijdou,“ řekl Hurley s nadějí v hlase. Chvíli bylo ticho.

„Začínáš mi připomínat Jacoba,“ poznamenal po chvíli Richard. „Vyrovnanost, naděje, klid… Vnitřní světlo.“

Hurley se zasmál. „Snad tě to nepřekvapuje.“

„Ne. Je ale zajímavé pozorovat, jak jste i přesto oba odlišní. Ty jsi… víc lidský. Jacob měl od lidí odstup. Měl je rád, ale bral je spíš jako zajímavý objekt pozorování. Zajímalo ho, jak se budou chovat v různých situacích. To proto je sem přiváděl – aby měl možnost společnosti a aby zabil dlouhou chvíli. A nakonec to zabilo jeho.“

„Jak víš, že jednou nebudu stejnej? Teď mám lidi kolem sebe rád, protože to jsou mí přátelé. Ale jak to bude vypadat za sto let, až tady oni nebudou?“ přemýšlel Hurley.

„Ty jsi v něčem jiný. Lidé tě zajímají, máš je rád. Včera jsem tě pozoroval. Chodíš od jednoho k druhému, mluvíš s nimi, staráš se o ně. Chceš, aby byli šťastní, protože víš, že tohle místo umožňuje být šťastný.“

„Mám to tady rád,“ řekl prostě Hurley. „A chtěl bych, aby to tady měli rádi i ostatní.“

„To je to nejkrásnější, co jsem slyšel asi za posledních sto let,“ usmál se Richard. „Budeš báječný strážce. Každý z vás šesti kandidátů byl svým způsobem dobrý člověk, který měl pro tohle poslání předpoklady, ale ty… Jacob a Jack si nemohli vybrat lepšího nástupce.“

Za jejich zády pomalu stoupalo slunce.

* * *

Richard se nikdy neoznačoval za Jacobova přítele. Cítil se spíš jako jeho zaměstnanec, pobočník. Poté, co mu slíbil pomoc a výměnou za to dostal dar nesmrtelnosti, přidal se k lidem, kteří na Ostrově žili. Ti dosud spíše tápali. Věděli, že Ostrov je velice zvláštní místo a snažili se s jeho podstatou komunikovat po svém. Staré generace uctívaly různé bohy, další žily v křesťanském celibátu jako poustevníci a řeholníci, později se snažili odhalit podstatu místa pomocí vědy. Jen aby dokázali poznat, co na tomhle místě je správné a co není; co bude potrestáno a co ne. Nikdo z nich plně neuspěl. Až mezi ně přišel muž, který jim dokázal říci, co Ostrov chce; co je správné a co ne, jak se chovat a jak žít, aby je nestihlo Zlo.

Richard se stal duchovním vůdcem těch, kterým Rousseauová později začala říkat Druzí. Nejdříve žili dlouhá desetiletí v blízkosti Chrámu. Odešli odtamtud, až když je vyhnaly události po příchodu amerických vojáků a později Dharmy. Po následujících čtyřicet let se stěhovali po Ostrově – podle toho, jaké zrovna byly vztahy s Dharmou… a podle toho, jak aktivní bylo To Zlé.

Těšil se mezi nimi výsadnímu postavení. Svou výjimečnost dokazoval – kromě důkazu nejpádnějšího, své nesmrtelnosti – různě. Uměl s velkou pravděpodobností předvídat budoucnost. Dokázal uzdravovat zraněné a nemocné; smrtelně nemocné pak provázel v posledních hodinách a pomáhal jim odejít klidně a smířeně. Věděl, co je nutné udělat po smrti, aby se do těla zemřelého nedostalo To Zlé, jak to dávní obyvatelé Ostrova nazývali. Richard To Zlé dokázal držet v patřičných mezích – díky Jacobovým radám, samozřejmě. A když na Ostrov začali v polovině dvacátého století přicházet „ničitelé“, jak jim Druzí zprvu říkali, byl to právě zkušený a mírný Richard, který působil jako vyjednavač a hledač kompromisů.

Richard si už nikdy nenašel ženu – nikdy nepřestal vzpomínat na milovanou Isabellu. Žil mezi přicházejícími a odcházejícími generacemi Druhých. Druzí jej měli rádi, respektovali ho jako morální autoritu… ale nikdy ho nebrali jako jednoho z nich. Žil s nimi, ale nebyl jedním z nich. Přátelství je rovnost. Přátele si nejčastěji hledáte mezi svými vrstevníky – a Richard nebyl vrstevníkem pro nikoho. Ti, kteří se na Ostrově narodili, si jej pamatovali od nejútlejšího dětství jako někoho moudrého, důstojného… kdo je víc než oni. A ani v dospělosti se určitého pocitu méněcennosti nezbavili. Richard si nacházel přátele spíše mezi těmi, kteří na Ostrov přicházeli v dospělosti odjinud. I to však pro něj mělo nepříjemnou pachuť – on zůstával, kdežto jeho přátelé stárli a umírali. Proto byl šťastný, že na je Ostrově někdo další, kdo je na tom stejně. S Jacobem nebyli přáteli… ale vzájemně jeden druhého potřebovali.

* * *

„Neumím si představit, jak to teď bude vypadat,“ pronesl po chvíli váhavě Hurley. Jako by se za takové myšlenky styděl. Byl přece všemocným, nesmrtelným vládcem, který by neměl pochybovat a už vůbec by neměl své obavy projevovat. „Vždycky jsem byl zvyklej žít mezi spoustou dalších lidí. Bejt s nima, užívat si života, jídlo, pití, muzika, legrace… však víš.“

„Ale to můžeš pořád,“ odpověděl Richard. „Myslím, že se ke svým lidem brzy vrátím. Můžeš jít se mnou.“

„Nejsem si jistej, jestli je to dobrej nápad. Jacob věděl, proč se rozhod žít v ústraní,“ přemítal nevesele Hurley. „Jsem teď… jinej. Musí bejt těžký žít s někým, kdo nestárne, neřeší každodenní problémy, jen vysedává na pláži, přemejšlí o blbostech a všechno ví nejlíp.“  

Richard přikývl. „Já vím. Lidé snáz přijmou nadpřirozeno, které je úplně skryté, než to, které vidí a které se jim navenek podobá. Je snazší boha nevidět nebo si ho představovat jako stvoření se sloní hlavou, než vidět, že má podobu člověka jako oni.  Jacob se kdysi také snažil žít s lidmi, ale zjistil, že to nejde. Po několika generacích to vzdal a stáhl se do ústraní. Ale ani tak nedokázal žít věčně – proto si našel mě. Tím, že mi dal nesmrtelnost, ze mě udělal aspoň trochu sobě rovného.“

„Ben to odmítl,“ řekl Hurley posmutněle. „Jednou tady zůstanu sám. Teď, když už i ty stárneš…“

Richard si povzdechl. „Vždycky jsem si myslel, že se mi jednou uleví, až to přijde. Budu zase jako ostatní. Ale teď… mám z toho najednou strach, Hugo. Normální člověk se musí se smrtí vyrovnávat celý život. Já jsem na ni celý život nemyslel… a teď cítím, že mi zbývá pár desítek let. Proti tomu, co mám za sebou, to je jako pár okamžiků.“

Chvíli se odmlčel, jako by si chtěl urovnat myšlenky. „A jak mě vezmou moji lidé, až se k nim vrátím? Za pár měsíců si všimnou, že jsem začal šedivět. Najednou už nebudu ten Richard, kterého znali. Budu chudák Richard, který přišel o svoje výsadní postavení; chudák Richard, který najednou musí řešit malicherné lidské potíže. Já… bojím se toho. Nikdy jsem si nemyslel, že se něčeho budu takhle bát.“

Hurley chvíli mlčel – váhal, zda to má říct nebo ne. Pak měkce promluvil. „Můžu tě toho strachu zase zbavit, jestli chceš.“

Richard se na něj udiveně podíval. „Ty bys to udělal?“

„Jestli chceš,“ zopakoval Hurley.

Richard váhavě přikývl. „Jsem zbabělec. Ale… chci. Chci, prosím.“

Hurley zavřel oči a položil Richardovi ruku na rameno. Richard ucítil, jak se z toho místa začalo šířit zvláštní brnění, které sílilo a pronikalo až do konečků prstů. A pak náhle zmizelo, když Hurley ruku stáhl.

„Vítej zpátky, kámo.“

* * *

Po nějaké době se vrátili do tábora, který se pomalu začínal probouzet k životu. Vzápětí se k nim přidal i Ben. Trojice se usadila na kraji tábora. Malá společnost se znatelně začínala trhat na skupinky. Oni tři – trojice těch, kteří teď byli na Ostrově doma a měli to místo rádi. Desmond a Daniel, čerstvě nalezení bratři, kteří Ostrov sice nemilovali, ale něco je tam drželo. A Frank, Sawyer a Miles – tři naštvaní trosečníci, které tam nedrželo vůbec nic. Ti právě posbírali prázdné plastové láhve a pod Sawyerovým vedením se vydali pro vodu k jeskyním.

„Chtějí odtud pryč,“ konstatoval Hurley. Znělo to, jako by ho to mrzelo. Richarda to po ranní rozmluvě nijak nepřekvapilo – byla to lítost hostitele, který pozoruje nudící se hosty na své párty.

Ben se nahlas zamyslel. „Nesmířili se s tím, co si od nich Ostrov vzal. Tohle místo vyžaduje od každého nějakou oběť… ale ne každý mu to odpustí.“ Pak se zpříma podíval na Hurleyho. „Necháš je jít?“

„Jasně, že je nechám jít,“ potřásl hlavou strážce Ostrova. „Nemůžu tady svý přátele držet násilím. A držet tady ty, kteří tu být nechtějí, je cesta ke zkáze. Ti znamenaj pro Ostrov největší nebezpečí.“

Ben si vzpomněl na nedávné události, způsobené jednou starou posedlostí odejít z Ostrova. Zamyšleně přikývl.

„Jak se odsud dostanou?“ zeptal se Richard. „Normálně se odejít nedá. Letěli jsme tím letadlem dvě hodiny a nejspíš jsme se vůbec nedostali za ochrannou bariéru. Ostrov nikoho pouštět nechce. Ponorky jsou zničené… a to kolo je podle tebe nebezpečné.“

„Nevím. Ale máme jeho. Na něco přijde,“ kývl Hurley směrem k pláži. Proti modrému nekonečnu oceánu se zrcadlila drobná postava Daniela Faradaye. Fyzik před chvílí vytáhl z kufru jakési roztodivné přístroje a teď se je snažil uvést do provozu. Soustředěně pobíhal kolem s tužkou za uchem a dlouhou dobu cosi na přístrojích seřizoval. Pak se usadil v písku a začal cosi psát do svého notesu. Čas od času se zvedl, odečetl nějaké údaje z přístrojů a pokračoval ve výpočtech. Vypadal naprosto spokojeně – jako by byl ve své laboratoři, nikoli na podivném odlehlém místě uprostřed oceánu.

Richard se na něj díval a nespokojeně se mračil.

„Některé věci pořád nechápu.“

„V Danově případě není co chápat,“ rozhodil rukama Hurley. „Prostě se tu… vzal. Je tady a víc nemá smysl řešit.“

„Nejde jenom o něj,“ namítl Richard. „Sawyer, Miles, Jin, Juliet. Když se mě na ně před několika týdny Jinova žena zeptala, řekl jsem jí, že jsem je všechny viděl umírat. Byl jsem si tím jistý… ale oni žili! Jak se to mohlo stát? Kde se ta vzpomínka vzala, Hugo?“

„Vzpomínky můžou po tolika letech člověka zmást,“ řekl měkce Hurley. „Zvlášť když žiješ hodně dlouho.“

* * *

V tom měl Hurley úplnou pravdu – Richard, který žil téměř stopadesát let, měl na občasné pomatení vzpomínek naprosté právo. Ale problém nebyl jenom ve splývání příliš mnoha informací, nasbíraných za příliš dlouhý život. Richardovi občas způsobovala problémy i jeho role předvídatele budoucnosti. Povětšinou do ní nahlížel záměrně, když si to vyžádaly okolnosti. Používal naprosto tradiční metody, které využívaly už starověké národy a dodnes je využívají některé domorodé kmeny v nejodlehlejších koutech světa: drogy. Fungovalo to spolehlivě – Richard odešel do Chrámu, kde měl jistotu, že ho nikdo nebude rušit, a pak si postupně dávkoval různé látky, které připravil z rostlin rostoucích na Ostrově. Myslel přitom na aktuální problém. Brzy se mu začaly před očima – nebo v mysli – odehrávat různé scény, které se mohly nebo také nemusely stát. Richard nahlížel do paralelních světů, kde se události vyvíjely trošku jinak… a v trošku jiném čase.

Richard neměl problém odlišit tyto vize od skutečnosti. Problém mu dělal druhý typ vizí – ty, které přicházely náhodně, podle toho, jak aktivní zrovna byly jednotlivé zdroje energie na Ostrově a jak daleko od nich Richard byl. Mnohdy byl přechod natolik náhlý a skutečnost s vizí na sebe tolik navazovaly, že nedokázal s jistotou odlišit, co byla realita a co vize.

Právě to se mu stalo toho dne vypjatého roku 1977, kdy došlo k incidentu. Když se vrták dharmských vědců začal nebezpečně přibližovat k elektromagnetické kapse, Ostrovem začaly otřásat přívaly uvolňující se energie. Richard, aniž by si to uvědomil, vzápětí nahlédl do jednoho z paralelních světů, sledoval Danielovu smrt a pak zoufalý pokus Jacka, Sawyera, Milese a dalších zastavit elektromagnetickou anomálii výbuchem jádra atomové bomby. V této realitě se jim to nepovedlo. Tedy… povedlo. Elektromagnetickou kapsu zničili, ale zničili i s ní i místo stavby. Nikdo z těch, co tam byli, neměl šanci přežít.

Vize odezněla stejně nenápadně, jako přišla – a opět přešla plynule do reality. Šokovaný Richard se probral opět v táboře Druhých. I tam byli všichni zaskočení – cítili projevy silné elektromagnetické anomálie, když dharmští vědci navrtali podzemní kapsu. Dalšího dne našli na místě stavby obrovský kráter. Richarda to jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co viděl, byla skutečnost. Kráter v této realitě však nevznikl výbuchem bomby, ale vlivem gravitace navrtané elektromagnetické kapsy. Pod staveništěm stanice Swan totiž bylo železné podloží – a to se vlivem gravitace propadlo, takže vznikl kráter. Pak se zbytky kovového podloží začaly postupně nabíjet zbytkovou energií. Dharmští vědci museli urychleně přijít na způsob, jak nahromaděnou energii vybíjet. Zjistili to poměrně brzy a v kráteru postavili zamýšlenou stanici Swan, ovšem s pozměněným účelem. Swan začala sloužit jako jeden ze zdrojů elektřiny na Ostrově. Jednoduchý elektromagnet pod stanicí se nabíjel prouděním energie z poškozené kapsy a plně se nabil za 108 minut. Pak bylo nutné energii odčerpat – povelem k tomu bylo zadání známé číselné řady.

Richard o tom, co viděl, později mluvil s jediným člověkem – s Eloise Hawkingovou. Problém byl v tom, že Eloise měla stejnou schopnost nahlížet do paralelních světů jako Richard a stalo se jí to samé, co jemu – a viděla totéž. Eloise vzápětí z Ostrova odjela a Richard o tom už nikdy s nikým nemluvil. Po další dlouhé roky žil v přesvědčení, že u Swan roku 1977 vybuchlo jádro atomové bomby. Nepovedlo se mu na událost zapomenout. Zároveň na ni ale odmítal detailně vzpomínat a nikdy se v ní nepitval. Neuvědomil si tedy, že kdyby se něco takového skutečně stalo, neměl by ani on šanci přežít. Ve své vizi byl tak blízko, že rozpoznal obličeje Jacka a jeho přátel.

* * *

Ben se vydal do džungle obstarat něco k jídlu. Po nějaké době se vrátil s batohem plným ovoce. Nabídl Hurleymu a Richardovi… a po chvíli váhání se vydal i k Desmondovi, který seděl uprostřed tábora u vyhaslého ohniště. Seděl tam, kde včerejšího večera usnul a kde se také ráno probudil. Vypadalo to, že mu je všecko jedno.

Richard s Hurleym je zdálky pozorovali. Nerozuměli, co Ben Desmondovi říká. Bylo však jasné, že ho přesvědčuje, že se musí najíst. Desmond si po chvíli přemlouvání jídlo skutečně vzal. Zdálo se ale, že to udělal spíš proto, aby ho Ben nechal na pokoji.

„Měl bys s ním promluvit, Hugo,“ řekl Richard.

„Nechce o tom mluvit. Nechce nic,“ potřásl hlavou Hurley. „Nenapadá mě, jak bych mu mohl pomoct.“

„Tak promluv… s ní.“

Hurley zprvu nechápal. „S kým?“

„S jeho ženou. Stejně, jako jsi mluvil s Isabellou,“ připomněl mu Richard. „Nebo ji tu nevídáš?“ Po Hurleyho přikývnutí pokračoval. „Vyřiď mu, co mu vzkazuje.“

„Nejsem si jistej, jestli by to chtěl slyšet,“ zapochyboval Hurley.

„Sám teď možná neví, co chce nebo nechce. Je to zvláštní - vědět, že mluvíš s někým, kdo tu není a koho už nikdy neuvidíš… ale člověku to nakonec pomůže. Věř mi, vím, o čem mluvím. Když víš, že ten druhý s tebou pořád je… jaksi tě to uklidní.“

Hurley se tedy po chvíli skutečně zvedl a kolébavým krokem došel k Desmondovi. Posadil se vedle něj a pak se pomalu rozmluvil o tom, co tady na Ostrově vídá. Když došel k tomu, že s ním zemřelí mluví, Desmond konečně zareagoval. „Tak proto jsi věděl, co se stalo.“

Hurley přikývl. Pak pokračoval. Tlumočil slova Penelope, kterou teď viděl vedle Desmonda. Nejvíc ji samozřejmě trápil strach o syna. Skoro stejně ji však ničil pohled na zničeného Desmonda – nechtěla vidět, jak se trápí. „Jednou se zase uvidíme,“ dodala nakonec a Hurley to zopakoval.

Desmond, který dosud poslouchal Pennyino poselství až smířeně, sebou při těch slovech trhl. „Uvidíme,“ zopakoval opovržlivě. „Kdyby tady byla, jak říkáš, musela by to vědět. Pak by tohle prostě říct nemohla!“

Hurley její odpověď nepochopil, ale zopakoval ji.  „Desmonde, já to vím. Ale je to přece jedno. Vždycky tě budu milovat a láska může mít různé podoby. Uvidíme se v příštím životě, brácho.“

Desmond se na Hurleyho zadíval nevěřícně. Tohle on přece vědět nemohl. „Kde jsi...“

„Já tomu nerozumím. Jen opakuju, co říká, Desi,“ pokrčil rameny Hurley.

„Já jo. Díky, Hurley,“ řekl tiše Desmond. Najednou věřil všemu, co mu přítel říkal. „Dostanu se z toho, ale… je to těžký. Hrozně mi chybí. Ale ať se kvůli mně netrápí. Dostanu se z toho a najdu Charlieho.“

„Konečně to prý zase začínáš být ty,“ usmál se Hurley povzbudivě. Pak se začal zvedat k odchodu.

„Jo, a ještě něco. Nemáš to tak přehánět s pitím.“

Desmond bezděčně obrátil oči v sloup.

Penny měla pravdu – Desmond se odrazil ode dna. Zase to začínal být on. Hurley se neznatelně usmál.

* * *

Sawyer, Miles a Frank si razili cestu k jeskyním – kdysi prošlapané stezky teď byly zarostlé. Voda byla pro Sawyera pouhou záminkou, jak své ztroskotané přátele odvést od ostatních… a soukromě je obeznámit s tím, k čemu se upsal Desmondovi předchozího večera ve vodkovém oparu.

„Najít unesenýho kluka. Jo, to je pro bývalýho velitele ochranky docela rozumnej úkol,“ schvaloval Frank.

„Neříkám to proto, abys mě poplácával po ramenou, kapitáne,“ zavrčel Sawyer. „Chci vědět, jestli s váma můžu taky počítat. Hlavně by se mi hodil bývalej zástupce velitele ochranky,“ hodil pohledem po Milesovi.

Ten zamyšleně odkopával větve ze stezky. „Nebude to tak jednoduchý, šéfe,“ promluvil po chvíli. „S tím klukem něco není v pořádku. Nevím co, ale něco tam nehraje.“

„To jsem teď slyšet nechtěl,“ odsekl Sawyer. „Problémy budem řešit, až na ně dojde. Milesi, pokud se mám pustit do divočiny, kde vládne šílená holka s puškou, chtěl bych tě v zádech. Jdeš do toho?“

„Stejně tu nic lepšího na práci nemáme,“ přikývl Miles. „Jdu.“

Frank s nimi srovnal krok. „Se mnou počítej taky.“

* * *

Po návratu z jeskyní zamířila trojice bez okolků k Desmondovi. „Doufám, že mi nejdeš říct, že včerejší dohoda neplatí,“ zadíval se Desmond na Sawyera.

„Tvoje důvěra mě těší. Možná bych si to měl rozmyslet,“ ušklíbl se Sawyer. „Nejsem takovej hajzl, brácho. Přišel jsem ti říct, že Miles s Frankem do toho jdou taky.“

Desmond trojici přelétl nevěřícným pohledem. Vzápětí se všichni čtyři zvedli a odešli ke stanům. Sawyer ve svých věcech našel kus papíru a začal kreslit mapu Ostrova. Nebylo to nijak těžké – Miles se Sawyerem Ostrov velmi dobře znali z tří let u Dharmy a Frank si pamatoval, jak místo vypadalo ze vzduchu.

„Tady jsme my,“ udělal Sawyer křížek na jihovýchodním cípu Ostrova. „A tady někde,“ načrtl ovál na severní straně Ostrova, „tady někde Claire žila ty tři roky. Richard říkal, že o ní věděli, ale nechávali ji na pokoji.“

„Myslíš, že se tam vrátila i s Charliem?“ zvedl Desmond oči od mapy.

„Vsadím na to všechny svý věci, brácho.“

Vypadalo to až příliš lákavě a jednoduše. Pro čtyři ozbrojené muže, z čehož dva byli bývalí členové ochranky, by neměl být problém najít zmatenou dívku, dočasně ji zpacifikovat a vzít jí dítě, které unesla. Sawyer navíc nezapomínal na Kate, která se vydala v Claiřiných stopách. Byl si jistý, že jim neodmítne pomoc.

Po chvíli přemítání nad mapou se rozhostilo ticho. Byl to pochopitelně Desmond, kdo je nakonec prolomil. „Kdy vyrazíme?“

„Až bude jistý, že ses dal dohromady. Jak po fyzický, tak po psychický stránce, brácho. Dej se do pořádku a můžeme vyrazit třeba zítra.“

„A až najdeme kluka?“ vmísil se do diskuse Frank.

„Až najdeme kluka, tak odsud vypadnem. I kdybych odsud měl uplavat na tom pitomým letadlovým člunu, tak odsud prostě mizím. Mám tohohle místa plný zuby.“ Sawyerovi ztvrdly rysy.

Jediný, kdo po celou dobu nepromluvil ani slovo, byl Miles. Nechtěl brát přátelům iluze a Desmondovi novou naději, kterou teď tak moc potřeboval.

* * *

Den se chýlil ke konci. Zapálili oheň a Richard s Benem přinesli koš ryb, které během dne uvízly v pastech na mělčině. Jediný, kdo se k večeři nepřipojil, byl Daniel. Od chvíle, kdy se začalo stmívat, seděl za stanem u svého kufru a byl zabraný do úvah.

Po večeři se všichni rozešli. Hurley se opět odebral na svoje oblíbené místo na pláži, Ben s Richardem se zabrali do diskuse a Sawyer, Miles a Frank se rozešli do svých stanů. Desmond zůstal u ohně. Až teď se k němu Daniel váhavě došoural. Posadil se vedle něj a mlčel.

Desmond ho chvíli pozoroval postranním pohledem. Bylo jasné, že se něco děje – tak divné chování bylo prostě divné i na Daniela. „Co se děje, Dane?“ přerušil Desmond ticho.

Bratr se k němu váhavě obrátil. Podle toho, co bylo vidět v matné záři ohně, byl ještě bledší než obvykle. „Já… nevím. Něco se mnou je, Desmonde. Vedlejší efekty toho přesunu. Byl jsem si jistý, že se to nestane, když mám konstantu, ale…“ Daniel si unaveně protřel oči a malátně zatřásl hlavou.

V Desmondovi všecko na chvíli ztuhlo. Jako by mu srdce sevřela ledová ruka a chlad z ní se rozběhl po celém těle. Pokusil se však potlačit pocit hrůzy a snažil se bratra uklidnit. „To nemůže být ono. Neztrácíš přece vědomí. Neskáčeš v čase. Neteče ti krev z nosu.“

„Jsou dva druhy vedlejších efektů,“ odpověděl pomalu Daniel. „Následky samotného přesunu – to je to, o čem mluvíš. Ale následky nechává i energie, která ten přesun umožňuje. Příznaky jsou nenápadnější. Bolest hlavy, únava, zmatenost a…“ Najednou se zvedl a rychle se rozběhl pryč. Ztichlým táborem se nesly nezaměnitelné zvuky.

Po chvíli se vrátil a pokračoval. „Je to vlastně druh nemoci z ozáření. Podle Hurleyho se něco podobného stalo i tobě, když jsi sestoupil do bezprostřední blízkosti hlavního zdroje. Horší se to… a nepřestane to, dokud se nedostaneš z dosahu záření. A odsud se dostat nedá.“ Danielovi se zlomil hlas. "Zbývá maximálně pár dní."

Pak se ovládl a vysvětloval dál. „Myslel jsem, že jsem na zdejší záření zvyklý, ale od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se muselo něco změnit. Musí tu být nějaký další extrémně silný zdroj energie o jiné frekvenci… proti které nejsem na rozdíl od vás imunní. Ale nechápu to – kromě zbytkové frekvence elementární spojnice jsem tu nic neobvyklého nenaměřil.“

Útržky bratrových vět začaly Desmondovi vířit v hlavě. Na místo křehké naděje a plánů na záchranu syna se začala znovu vkrádat beznaděj. Nemoc z ozáření. Horší se to, dokud se nedostaneš z dosahu záření. Extrémně silný zdroj energie.

Extrémně silný zdroj energie.

I v srdci Ostrova byl extrémně silný zdroj energie. Ale i od něj se dalo vzdálit na dostatečně bezpečnou vzdálenost, uvědomil si Desmond. Ze vznikajícího zmatku se vyloupla jediná nadějná myšlenka.

„Kde jsi ta měření dělal?“

„Tady na pláži,“ mávl rukou Daniel. „Nezaznamenal jsem žádnou anomálii. Nevím, co to je. A když nevím, co to je, nemůžu před tím utéct.“

Nadějná myšlenka se rozpadla na prach. Nahradila ji však jiná.

„Dane, jak dlouho jsi ty svoje pokusy prováděl?“

„Celý den. Nemohl jsem se splést, několikrát jsem si to ověřoval.“

Extrémně silný zdroj energie. Celý den. Na pláži. Dva skoro zapomenuté semestry medicíny, které kdysi Desmond absolvoval, se najednou ozvaly. Zapomenutí žáčci v posledních lavicích pomyslné školní třídy Desmondových vědomostí zoufale třepali rukama, aby se přihlásili ke slovu.

Položil bratrovi dlaň na čelo. „Máš horečku.“

„Já… asi ano. Je to jeden z dalších příznaků.“ Daniel se roztřásl.

„Bolest hlavy, únava, zmatenost, nevolnost,“ vypočítával Desmond. Daniel beze slova zdrceně přikyvoval. Vzápětí si uvědomil, že jeho staršímu bratrovi cukají koutky úst.

„Co… čemu se směješ, Desmonde?“

„Ten tvůj extrémně silný zdroj energie byl celý den přímo nad tebou,“ snažil se Desmond nesmát. „Máš úžeh, bráško. Běž si lehnout, přinesu ti vodu a studenej obklad na hlavu.“

„A něco… na…“ Daniel nedopověděl a znovu vyběhl z tábora.

* * *

Noc byla klidná a ráno jasné. Konečně se zdálo, že se život v táboře začíná vracet do klidnějších kolejí. Všecko vypadalo normálně. Dopoledne klidně plynulo až do chvíle, kdy Frank zvedl hlavu od karet, kterými s Milesem a Sawyerem zabíjeli čas.

„Co to sakra…“ ukázal směrem do vnitrozemí. „Něco tam hoří!“

Tábor najednou ožil. Všichni se zadívali daným směrem. Ze severu stoupal hustý sloup černého kouře. Sawyer a Hurley uvědomili, že už kdysi stejný sloup viděli. Kdysi dávno.

Tiché dohady přerušil Richard. Když promluvil, hlas se mu třásl. „To jsou moji lidé. To je nouzový signál, svolávají se. Něco se stalo.“