1002 - Sierra Echo

Po lese přecházely tři dvojice. Všichni byli soustředění a sledovali přidělené přístroje.

Před dvěma hodinami se přesunuli z místa, kde před časem měl Desmond s Chris svoje vize, do poněkud schůdnějšího a přehlednějšího terénu a Daniel začal své parťáky zaškolovat tak, aby mohli vytvořit tři nezávislé výzkumné skupiny. „Potřeboval bych, abyste dokázali s jistotou detekovat alespoň průsaky ze spojnice,“ instruoval je.

„Těma tvejma uječenejma měřákama?“ zatvářil se ztrápeně Sawyer.

„Ano, přesně těmi. Pokud ti to pomůže, Jime, můžu u některých přístrojů deaktivovat akustickou detekci. Prostě vypnout zvuk.“

„To by bylo super, zastupující veliteli,“ zašklebil se Sawyer. Opřel se o kapotu auta a zadíval se na vědce, který vyndával věci z kufru druhého vozidla. „Danny, řekni mi jednu věc. Co to sakra vlastně měříme?“

„Parametry anomálního záření procházející sem ze spojnice. Přesněji řečeno jeho vlnovou délku.“

„Pořád mluvíš o anomálii,“ řekl Sawyer. „Jaká to teda má vypadat, když to anomálie není?“

Daniel se narovnal od kufru a postavil krabici na zem. Okraj silnice na odpočívadle byl suchý, sníh byl skoro pryč. Slunečné počasí v posledních dnech silnici Oroville-Quincy vysušilo a prohřálo. Byl další krásný den.

„Tak dobře, uděláme si malý teoretický úvod. Můžu vás taky poprosit, abyste sem šli? Desmonde, Milesi, Chris, Franku.“

Shromáždili se mezi oběma auty.

„Jim si vyžádal víc informací o tom, co tady vlastně sledujeme, a má pravdu. Bude dobře, když o tom budete vědět víc, než jen to, že hledáme místa, kde přístroje zachycují něco s číslem 2,342.“

„Báječnej nápad, brácho,“ potvrdil trochu kousavě Desmond. „Myslím, že tohle jsme měli udělat už dávno.“

„Pardon,“ pokrčil Daniel rameny a začal. „Kdybych mluvil moc nesrozumitelně, zastavte mě, prosím,“ Sawyer kývl a vědec pokračoval. „Možná víte, že každé elektromagnetické záření je definováno dvěma základními parametry,“ začal Daniel výklad. „Frekvencí a vlnovou délkou. Frekvence definuje periodicitu, s jakou oscilují částice nebo vlny…“

Sawyer zvedl ruku. „Zjednoduš to.“

Daniel se na okamžik zatvářil zaraženě. „Dobře. Čekal jsem to o něco později, ale… dobře. Frekvence nám vypovídá o tom, jak rychle něco kmitá, kolikrát za sekundu. Chápeš?“ Po Sawyerově přikývnutí pokračoval. „Druhým parametrem, který záření definuje, je vlnová délka. Definuje, jak velká vzdálenost je mezi dvěma vrcholy vlny.“

„Mezi těma dvěma kmitama,“ řekl Sawyer. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ano. Frekvence a vlnové délky mohou být různé a charakterizují různá záření. Od nízkofrekvenčních vibrací, přes rádiové vlny, světlo… až po vysokofrekvenční, rentgenové nebo gama záření.“

„Co je to, co tady měříme?“

Daniel se ošil. „Zatím to bohužel přesně nevím. Není to ionizující. Ale jinak… Má to poněkud zvláštní a nestandardní parametry. Víte, v běžných místech je detekovatelné něco, čemu se říká Schumannova rezonance. Je to extrémně nízkofrekvenční vlnění o frekvenci kolem 7,5 hertzů a s vlnovou délkou přibližně šestatřicet tisíc kilometrů.“

Vědec se odmlčel a přejel pohledem po ostatních. Desmond, Miles a Chris soustředěně poslouchali, Frank mírně pokyvoval – přirozeně o těchto věcech něco věděl ze své letecké kariéry – a Sawyer se tvářil komicky udiveně. Daniel pokračoval. „Někdy se tomu říká tep Země. Je to něco, co je všude a vždy. Schumannova rezonance je v podstatě všudypřítomná. Vzniká odrazem záření v zemské atmosféře. Podílí se na tom zejména sluneční aktivita, ale výrazně také blesková aktivita za bouří a další jevy. V závislosti na tom se Schumannova rezonance může měnit. Ale dlouhodobě se drží kolem 7,8 Hz.“

„Ale tady ne,“ vstoupil do jeho výkladu Desmond. „Tady je to 2,342.“

„Tady ne,“ potvrdil fyzik. „Frekvence ale není 2,342. Je to 11. Oproti standardnímu stavu tady máme frekvenci 11 Hz místo 7,8. Naměřené 2,342 je vlnová délka, ovšem zaokrouhlená a upravená pro možnosti tohohle přístroje. Ve skutečnosti je to cca 23 420 km. Což je další anomálie.“

„Když se mění frekvence, mění se přece i vlnová délka, ne?“ namítl Frank. „To je normální.“

„Ano,“ kývl Daniel. „Jenže při nárůstu frekvence by vlnová délka, podle mých výpočtů, měla klesnout na přibližně 27 000. 23 000 je dost výrazně odlišná hodnota a já nevím, proč k té odchylce dochází. Mohou tam být i jiné vlivy. Vlnění a záření se mohou mísit a různě se ovlivňovat. Říká se tomu interference. Potřebuji udělat víc měření, abych mohl zjistit, s čím zdejší anomální rezonance – to, čemu od začátku říkáme spojnicová frekvence, ale pro vyjasnění pojmů tomu klidně můžeme říkat anomální rezonance nebo rezonanční anomálie – interferuje. Může to vytvářet různé vlivy, dozvuky, echa.“

Viděl, že se jeho kolegové pomalu začínají ztrácet. „To by pro úvod stačilo. Chci vám jen ještě říct, že dlouhodobější vystavení zvýšené rezonanci má krátkodobě nepříznivý vliv na lidské zdraví a psychiku. Pokud jde jenom o rezonanci samotnou, není škodlivá a nemá dlouhodobé následky. Jen může způsobovat dočasnou únavu, podrázdění nebo třeba bolesti hlavy.“

„Jako při tom průchodu a v kostele,“ poznamenal Frank.

Daniel to potvrdil. „Ano, jako při průchodu v a kostele. Budeme měřit v kratších časových úsecích, abychom tyhle nepříznivé vlivy eliminovali. Kdyby se někdo necítil dobře, ohlásí to a uděláme přestávku. Ale musíme dělat i kontrolní měření na další typy záření. Stále musíme mít na mysli to, že v anomální lokalitě může pronikat i něco dalšího, co může mít vážnější následky a na co bychom si museli dát pozor.“

* * *

Uzavřeli teoretický úvod a rozdělili se do dvojic. Daniel zavelel k přesunu jiné místo, kde si budou moci měření lépe vyzkoušet.

„Mám ještě jeden návrh,“ ozval se Desmond. „Měli bysme si ta místa jednoznačně pojmenovat. Za chvíli se nám to bude plést. Už tady máme most, vizi, auto, světlo, tábořiště. Každej z nás to pojmenuje trochu jinak a budeme v pytli.“

„Samozřejmě,“ kývl Daniel. „Přesné vymezení lokalit je základ kvalitní terénní práce. Máš nějaký návrh?“

„Označil bych to písmenama,“ řekl Desmond. „A bude u mostu, kde to začalo, B to místo, kde jsme měli ty vize, C místo kolem toho, kde našli auto těch kluků.“

„C jako Car,“ podotkla Chris bezděčně. „D jako… divočina?“

„D jako Death,“ řekl nevzrušeně Miles. „Předpokládám, Dane, že tě zajímaj ty menší anomálie v lese v okolí míst, kde nacházeli ty mrtvý kluky, že?“

„Ta místa byla dost daleko od sebe,“ řekl Daniel, hledící do zápisníku. „Byly to dvě skupiny anomálií. Udělejme D a E. A poslední bude F. F jako… Final. U toho tábořiště.“

Desmond to odsouhlasil a rozhostilo se rozpačité ticho. Jako by mezi nimi stále rezonovaly názvy míst – C jako Car, D jako Death. Nepříjemné mlčení o chvíli později prolomil opět Daniel.  

„Tak dobře. Máme označené lokality, je jich šest a my máme tři skupiny. To je dobré. Takže… pojďme na zaškolení. Desmonde, ty budeš se mnou. Milesi a Sawyere, vy dva spolu. A ty, Chris, s Frankem.“

„Neříkals, že chceš na výzkumy Milese?“ namítl Desmond.

„Říkal,“ potvrdil Daniel. „Ale to až pro případné další fáze. Pro základní průzkum není třeba stavět speciální týmy. V těchto dvojicích budeme měřit pouze základní parametry a v žádném případě se nebudeme pouštět do potenciálně rizikových lokalit. Pokud kdokoli uvidí cokoli, co se vymyká běžné detekci anomální rezonance, okamžitě se vzdálí a informuje ostatní skupiny. Ano? Takže půjdeme na to. Desmonde. Franku, Chris. Milesi, Sawyere.“

Skupina se snadno rozdělila na uvedné týmy. Bylo to nejpřirozenější rozdělení. Ale proto to Daniel takhle neurčil. Chtěl, aby v rizikových místech byly pohromadě ty dvojice, které si navzájem byly – nebo mohly být – konstantami. On a Desmond o tom věděli. Sawyer a Miles spolu strávili roky, byli přátelé a nikoho bližšího v tuto chvíli neměli. A Chris a Frank… tam sice nešlo o vazby konstant, ale jinak nebylo co řešit. Ano, z tohohle měl vědec dobrý pocit.

* * *

Zaškolení proběhlo hladce a během přibližně hodiny si všichni byli jisti, co a jak mají na měřácích nastavovat a odečítat. Narazili však na drobný problém – stále měli jen dvě vysílačky, kdežto skupiny teď byly tři. „Dneska se nebudeme pouštět do ostrých měření,“ rozhodl Daniel. „Už jsme toho stihli dost. Stejně jsem chtěl, abychom měli to nouzové vybavení. Vrátíme se do Oroville, nakoupíme potřebné věci a dáme se do toho zítra.“

„Tak si to aspoň projeďme autama k C a uvidíme, jak to tam vypadá, jestli si máme půjčovat skútry nebo ne,“ navrhl Desmond.

Vyrazili. Obě auta se držela na dohled a jela teď už pomalu, i když silnice byla tentokrát sjízdná perfektně. Všichni měli zapnuté detektory, které už ale nepípaly - všichni se nakonec pro větší pohodlí rozhodli nechat si vypnout zvukovou detekci anomálie. V lokalitě C obě auta zaparkovala a skupiny vystoupily.

„Dobře, můžeme se porozhlédnout po okolí,“ řekl Daniel. „Rezonanční anomálie tu je. Můžeme si zmapovat, kde končí. Pak se už vrátíme.“

Skupina se rozdělila na týmy. „Zastupující veliteli, jdem se s Enosem podívat na náš průsak,“ prohlásil s neskrývanou hrdostí Sawyer. Zdůraznil slovo „náš“ a bylo vidět, že je na svůj někdejší objev pyšný. „Jsem zvědavej, jestli tam pořád je.“

Vyrazili kýženým směrem. Frank s Chris se vydali na druhou stranu a Daniel s Desmondem se drželi u auta. Vědec od tohoto neplánovaného pokusného průzkumu nic nečekal. Ale za pár okamžiků byl vyveden z omylu. Zdálky se ozvalo Sawyerovo zařvání. „Danny, je to tady! Pořád to tady svítí!“

„To přece…“ pronesl nevěřícně Daniel. Rychle skočil ke kufru auta a vzal si pár dalších přístrojů. „Jdeme za nimi, Desmonde. Chris, Franku, vraťte se!“

Ani ne za minutu stáli všichni kolem světelné anomálie. Byla vidět mnohem hůře než minule – nesněžilo a nafialovělé světlo se neodráželo v mlhavém dni, ale byla tam. Sawyer s Milesem místo neomylně našli podle pokroucených stromů a když do podivně prázdného místa Miles strčil balíček čehosi bílého, který vytáhl z batohu, bílá získala neopakovatelný nafialovělý nádech. Tehdy Sawyer spustil poplach.

Teď se kolem průsaku shromáždili všichni. Chris a Desmond, kteří světelný úkaz minule neviděli, na ni překvapeně hleděli. Dívka s úžasem, Desmond poněkud zaraženě.

„Tak co na to říkáš, vědátore?“ V Sawyerově hlase byla teď už opravdová hrdost.

Daniel místo obcházel, sledoval Geigerův počítač a vrtěl hlavou. „Úžasné. Nevěřil bych, že to je takhle stabilní. Stejné jako minule – žádná magnetická ani radiační složka. Ale anomálie je to výrazná.“

„Ty stromy se nezkroutily kvůli pár hodinám nějakýho vlivu. Tohle musí být dlouhodobější,“ řekl Miles.

Fyzik ukončil úvodní obhlídku a rychle se ještě obrátil na zbytek skupiny. „Buďte opatrní. Vypadá to sice bezpečně a stabilně, ale v žádném případě do toho nevstupujte. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, stahujeme se. Jasné?“

„Jasný jako facka, Danny. A počítám, že si zase máme hlásit divný chování a divný pocity,“ navázal Sawyer.

„Ano,“ kývl Daniel. Pak jeho pozornost upoutala Chris, která ustoupila o kus dál od anomálie a vytáhla ze svého batohu fotoaparát. „Zatraceně,“ zaláteřila, když stiskla pár tlačítek.

„Vybitá baterie?“

Bývalá novinářka mrzutě přikývla.

„Stalo se nám to i minule. Tohle místo to dělá. Nejspíš by nám teď ani nefungovaly vysílačky. Musíme se obejít bez přístrojů.“

„Ale tvoje měřáky pořád fungujou,“ namítla dívka a podívala se na ciferník přístroje, který měla zavěšený na krku.

„Ano, protože…“

* * *

Dál už se Daniel nedostal. Zarazilo ho cosi, co nejprve nedovedl zařadit. Nejprve, v prvním intuitivním myšlenkovém přiblížení, ho napadlo, že do lesa vyrazila četa lesníků nebo dřevařů a jedou jejich směrem s těžkou technikou kácet staré stromy. Země mírně vibrovala, jako by se k nim blížilo něco velkého a těžkého.

Chris vzhlédla od fotoaparátu. „Co to… Cítíš to taky?“ Vědec na její tváři spatřil nejen překvapení, ale i náznak obav. Ty v příštích sekundách převážily – protože vibrace sílily a pomalu přecházely do narůstajícího, nepříjemného drnčení.

Pak ucítil pohyb v kapse u bundy. Kovová propiska, kterou tam měl uloženou, jako by se rozhodovala, zda se vydat ke zdroji záření. To ho probralo. „Pojď sem,“ zakřičel na dívku rychle. Když k němu váhavě přišla, popadl ji za ruku a odtáhl ji o další kus dál do lesa. „Desmonde, Milesi, Jime, Franku. Všichni sem! Vypadněte odtamtud, rychle!“

Frank a Miles k nim doběhli hned. Sawyer s Desmondem byli pomalejší. Důvod zdržení byl zřejmý a Daniel ho teď pozoroval s rostoucí hrůzou: Desmond ztuhl na místě, přitiskl si dlaně k očím a cosi křičel. Fialová záře za ním sílila a přes sílící drnčení nebylo slyšet, co vykřikuje. Sawyer naštěstí zareagoval rychle, popadl ho za paži a táhl pryč. S Danielem to škublo, jak se chtěl bratrovi také vydat na pomoc, ale zadržela ho Chris, kterou stále držel za ruku, aniž by si to uvědomoval. „Ne, Dane, nechoď tam! Jim ho sem dostane.“

Sawyer Desmonda, který mezitím přestal křičet, dotáhl až k ostatním, a zatřásl s ním za ramena. „Co je, Scotty? Co se děje?“

Desmond byl dezorientovaný – nechápal, co se děje, kde je a jak se tam ocitl. Opatrně spustil dlaně z očí. Uviděl před sebou zaskočeného Sawyera a ustaraného Daniela. Ten se k němu naklonil ještě blíž. „Jseš tady, brácho? Jseš tady? Vidíš mě? Poznáváš mě?“

Velitel omámeně přikývl. „Eh… jo. Neměl jsem žádnej propad. Ale…“

Daniel si lehce oddychl. Pozoroval bratrovy oči, které vypadaly normálně a potvrzovaly to, co říkal. „Tak co se ti stalo?“

„Ten zvuk. Já… já to znám. Najednou mi to všecko naskočilo. Kriste pane.“ Desmond si opět přitiskl dlaně k očím.

„To drnčení a světlo, žejo, Scotty?“ pronesl zvolna Sawyer. „Je to úplně stejný jako to, co se tehdá stalo na Ostrově. Připomíná ti to, jak jsi vyhodil do vzduchu tu stanici.“

Velitel nic neřekl, jen pomalu přikývl.

„Takže to nebyl žádný propad nebo vize, jen se ti vrací potlačené vzpomínky,“ řekl tiše Daniel. „To… to je normální, Desmonde. Musí to být příšerně stresující, ale nemělo by to být to nic nezdravého ani nebezpečného.“

Desmond spustil ruce od obličeje, strhaným pohledem se na bratra zahleděl a začal mluvit. Nejprve tiše, pak silněji a důrazněji. „Brácho, až se ti budou vracet vzpomínky na to, jaks v místě, kdes byl uvězněnej dva zatracený roky, v nepřestavitelným randálu a nepřirozeným světle otáčel zatraceným bezpečnostním klíčem, kterej ti chtěl vyletět z ruky, bolela tě u toho každá buňka v těle, měls pocit, že ti někdo rve ze zubů všecky plomby, prolítl ti před očima celej život a to poslední, cos říkal, byly slova lásky k ženský, kterou jsi už několik let neviděl, a věděls, že v příští chvilce umřeš… až tohle zažiješ taky, Dane, tak mi pak povídej něco o tom, že to není nebezpečný!“

Daniel zaraženě poodstoupil. „Já… Promiň, Desmonde.“

* * *

Nechal bratra v drsné, ale efektivní Sawyerově péči a zkontroloval hodnoty na měřiči rezonancí a na geigeru. Navzdory probíhající anomálii bylo vše v normě, tedy na poměry anomální lokality. Pak poodešel opět k novinářce, která vše pozorovala s obavami. „Chris, chci, abys vzala Desmonda do auta a jeli jste k Orovillskému mostu. Lokalita A. Budeš u sebe mít detektor a budeš sledovat rozsah spojnicové… rezonanční anomálie. Zbraně necháte ležet v autě, rozumíš? A kdyby se začalo dít něco podobného jako tady – světla a vibrace – odjedete okamžitě pryč do města. Desmond bude v pořádku, ale už ho tomuhle nechci vystavovat.“ A tebe raději také ne, pomyslel si, i když věděl, že v tomhle případě není důvod, proč by se něco mělo dít i jí.

Intenzita jevu Daniela zaskočila a důsledky ho v první chvíli značně vyděsily, ale jak se uklidňoval, opět převážila vědecká profesionalita a on si uvědomil, že to je jedinečná příležitost udělat alespoň základní měření v okamžiku výraznější anomálie. Poodešel tedy k Frankovi a Sawyerovi a nainstruoval je, aby jeli udělat to samé do lokality B – tam, kde měli kdysi Desmond a Chris vize. Teď tam chtěl mít někoho, kdo těmito problémy netrpěl.

„Potřebuju, abyste udělali měření a pozorování na dalších lokalitách, které už známe. Kdybyste kdekoli zaznamenali něco podobného jako tady, okamžitě se odtamtud vzdálíte, jasné? Já s Milesem zůstanu tady a uděláme ještě nějaké testy. Budeme ve spojení vysílačkou. Kdyby to přestalo fungovat, přijedete pro nás přibližně za půl hodiny,“ kývl na Franka se Sawyerem. „Pokud to z nějakého důvodu nepůjde, počkáte tam na nás. Sejdeme k vám. Je to pár kilometrů z kopce dolů a silnice je čistá.“

„Danny, ty máš jediný štěstí, že jseš pověřenej velením,“ zasyčel Sawyer. „Tyhle tvý bláznivý plány se mi vůbec nelíbí.“

„Já to chápu,“ řekl mírně Daniel. „Ale potřebuju to udělat takhle. Vezmeme si základní vybavení a vy pojedete. Uvidíme se za půl hodiny, hodinu. My tady s Milesem uděláme, co je potřeba.“

Zmíněný souhlasně kývl. „Mimochodem, zdá se mi to, nebo to drnčení slábne?“

„Asi máš recht, Enosi. No, aspoň že tak,“ zavrčel Sawyer.

Skupina se vydala k autům. Vědec jim ještě jednou zdůraznil, že po příjezdu do lokalit A a B mají nechat všechny zbraně v autech – stále ještě cítil ten přízračný pohyb propisky ve své kapse a nechtěl si vůbec představovat, co by se dělo s kovovými pistolemi, kdyby byla magnetická aktivita výraznější.

Daniel usadil Desmonda do Chrisina auta a nechal je odjet. Bratr už vypadal lépe. Pak poslal pryč i Sawyera s Frankem. „Tak za půl hodiny se uvidíme tady.“

* * *

Zůstali na místě jenom s Milesem a se svými batohy s vybavením. Opět postávali nedaleko anomálie. Daniel si cosi zapisoval, Miles pozorně sledoval okolí. Drnčení už téměř ztichlo a magnetické projevy vymizely úplně. Zůstával jen slabý fialový nádech.

„Odeznívá to,“ řekl Daniel. „Dobře. Je čas na jeden test.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Miles.

„Pomůžeš mi s tímhle,“ řekl vědec, shodil ze zad batoh a vytáhl z něj bílý balíček. Když ho otevřel a několikrát s obsahem třepl, zapleskal v mírném větru lehký ochranný protiradiační oblek.

Miles se zatvářil sice překvapeně, ale pak udělal to samé. Daniel ho zastavil. „Ne, ty zůstaeš tady.“

Parťák zaprotestoval. „Pokud si dobře pamatuju, tak ti Desmond průzkum rizikovejch lokalit odsouhlasil s tím, že tam budeš chodit s někým dalším.“

„Desmond tady není,“ odvětil Daniel klidně, zatímco se navlékal do kombinézy. Miles by se v tu chvíli vsadil, že tím vědec myslel „proto tady Desmond není“.

„Půjdu tam jen na pár minut. Ta aktivita slábne, Milesi. Je to bezpečné.“

„Před hodinou to bylo taky bezpečný a během chvilky se z toho stal elektromagnet,“ namítl Miles. „Je šílenost tam lézt po tom, co jsme viděli.“

Vědec však trval na svém. „Potřebuju si nabrat pár měření a vzorků. A tebe potřebuju tady, Milesi.“ Znovu se pohrabal v batohu. Tentokrát vytáhl svinuté lano. „Tady. Uděláme na konci smyčku a budeš mě jistit. Ta lokalita je malá a všude na mě uvidíš. Kdyby se něco stalo, vytáhneš mě.“

Miles skepticky potřásl hlavou, stále se mu to nelíbilo. „Jim má pravdu. Ty jseš fakt šílenec.“

Daniel to nechal bez odpovědi a nechal si od něj dopnout zip na ochranném obleku. Vzal si několik přístrojů a pak se nasoukal do smyčky, kterou mezitím Miles uvázal. Utáhl si lano natěsno, aby ho obepínalo kolem hrudi. „Tak. Za chvilku jsem zpátky. Kdybych náhodou přestal komunikovat, vytáhneš mě.“

Parťák rezignovaně pokrčil rameny. „Pro mě za mě. Máš deset minut, Dane. Pak tě tahám ven.“

Nakonec nebyl potřeba ani celý limit. Vědec se vydal do průsaku – byl skutečně velmi malý, jen pár metrů – a celou dobu precizně dodržoval smluvená pravidla, komentoval, co dělá a byl vzorně na dohled. Po pěti minutách vyšel ven.

„Je to tam čisté. Žádná radiace, už ani žádný magnetismus. Je tam zvláštní lom světla a ten odstín vzniká nejspíš nějakou interferencí, něco jsem si naměřil spektrometrem a doma to propočítám. Nasbíral jsem si i nějaké vzorky. Tohle mi moc pomohlo, Milesi. Díky.“

Zkontrolovali čas. Daniel ze sebe rychle stáhl ochranný oblek, smotal lano, schoval vzorky z rostlin, větví a půdy a oba se s Milesem vydali k silnici. Pomalu byl čas, aby je Sawyer s Frankem nabrali, pokud tedy vše mohlo pokračovat podle plánu.

Outlander se přiřítil o něco dřív, než bylo dohodnuto. „Hoďte sebou,“ pobídl je nevybíravě Sawyer. „Pokud budem mít kliku, stihneme to i v béčku.“

„Cože?“ nechápal Daniel.

„Je to tam taky. Začalo se to objevovat chvíli po tom, co jsme přijeli. Neboj, Danny, hned jsme odtamtud vypadli a nestrčili jsme tam ani špičku nosu.“

„Bylo tam jen světlo, nebo i další projevy?“

„Zatím jen světlo.“

„Víte přesný čas, kdy ten průsak začal?“

Sawyer zavrtěl hlavou, ale Frank do toho klidně prohlásil: „Jo.“

Sawyer se na něj překvapeně podíval. Pilot pokrčil rameny. „Síla zvyku. U přistání taky zapisuješ přesnej čas. Začalo to v 15:19, Dane.“

„Pět minut poté, co to tady začalo slábnout,“ konstatoval Daniel s pohledem upřeným do svého zápisníku. „Třeba to tam ještě stihneme.“

                                                                                                * * *

V lokalitě B však světelná anomálie stagnovala. Očividně byla výrazně slabší – nenašli tam žádné pokroucené stromy ani jiné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že by se něco anomálii snažilo dlouhodobě uhýbat. Nebýt mírného fialového nádechu a toho, že už věděli, co mají hledat, ničeho by si ani nevšimli. Daniel si udělal základní měření, vše zakreslil a pak se už vydali směrem dolů k osadám a k Oroville. U nádrže čekalo Chrisino auto. Desmond seděl na místě spolujezdce a zíral z okna směrem k vodě. Chris stáhla okénko, podala Danielovi stručné hlášení (našla pouze známou frekvenční anomálii, žádné světlo ani nic dalšího) a pak se rozjela za outlanderem.

Vrátili se do Oroville, zastavili se na večeři a u ní probírali uplynulý den. Na každém členovi skupiny bylo patrné naprosto odlišné naladění – Daniel skoro sršel odhodláním a nadšením do další práce, Miles a Sawyer ho důrazně krotili, i když i na nich byl patrný výrazný zájem o další plány; Frank vše se zájmem poslouchal, ale aktivněji se nezapojoval; v Chris se bil zájem podpořený uklidněním poté, co otestovali konstantoidy, s nepříjemnými pocity z anomálie zachycené v lokalitě C… a Desmond byl opět ponořený ve svých myšlenkách a vzpomínkách a byl zcela bez nálady.

Do živého hovoru se rozezvonil telefon. Když se vrátili z hor, zjistili všichni, že mají mobily zcela vybité. Nikoho to už nepřekvapilo. Měli u sebe nabíječky, ale u stolu byla pouze jedna zásuvka. Shodli se, že nejpodstatnější je Chrisin telefon – byla v podstatě jediná, koho mohl shánět někdo zvenčí. Čísla pěti dalších členů skupiny byla nová a nikdo mimo ně je neznal. Předpoklad byl správný – nyní se ozval právě divčin telefon, který se stále nabíjel.

Chris hovor přijala a přelétla pohledem zbytek skupiny. „To je ten policajt,“ naznačila bezhlesně.

Přijala hovor. Penzionovaný policista jí bez cavyků navrhl, zda by se u něj novinářka nechtěla zastavit během začínajícího večera. „Děti s rodinama mi oznámily, že mě zítra poctí návštěvou. To už tu nebudete chtít být, to vám garantuju,“ uchechtl se. „Takže zbývá dnešek.“

„Proč ne. Můžu u vás v Yubě být za necelé dvě hodiny, hodinu na rozhovor, hodinu na cestu zpátky…“ počítala dívka. Daniel na ni přes stůl horlivě přikyvoval. „Jeď za ním,“ šeptal. „Pokud tam tenkrát něco zjistili, bude se nám hodit vědět, v jakých lokalitách to bylo.“

Dohodli se, že u něj Chris bude v osm večer.

* * *

Za několik desítek minut už zvonila u dveří u hezkého domku na předměstí Yuba City. Přišel jí otevřít muž mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Stále měl udržovanou postavu a na sobě džíny a kostkovanou košili. „Vy jste ta novinářka, viďte? Vítám vás. Říkejte mi Jacku.“

Zdvořile se usmála a nabídla mu ruku. „Chrissy.“

„Tak pojďte dál, děvče. Podíváme se na to, co vás zajímá.“

Uvedl ji do obývacího pokoje plného knih, plaket a různých vzpomínek. Přinesl džbán ledového čaje a nalil jí i sobě. Usadila se v jednom křesle, vysloužilý policista v druhém. „Tak vás zajímá ten případ našich chlapců,“ konstatoval. „Můžu se zeptat, jak jste se k tomu dostala? Říkala jste, že jste novinářka.“

„Ano,“ potvrdila Chris. „Jsem od L. A. a vlastně ten případ trochu znám už z dávna, ale před časem na něj narazila znova a prostě mi to vrtá v hlavě. A když jsem zjistila, že by byla možnost se s vámi setkat…“ usmála se. „To víte, když člověk dělá novináře, naučí se ptát se, když to jde.“

„Chcete o tom psát?“

„Vlastně ani nevím, pane,“ řekla podle pravdy. „Snad ani ne. Nechci žádného sólokapra a něco vířit. Jen… jen mi to leží v hlavě a přijde mi, že kdybych věděla víc, dá mi to pak pokoj.“

Policista přikývl. „Jo, to asi chápu. Je to strašně divnej případ. Pekelně divnej. Možná nejdivnější, co jsem kdy měl.“

Rozpovídal se. Chris ho zbrzdila u zmínky o údajném svědkovi – místním muži, který té osudné noci uvízl v autě ve sněhu nedaleko od auta chlapců, ale v noci ho postihl infarkt a on strávil noc v bolestech ve svém vozidle. Během noci viděl světla dalšího vozu a viděl a slyšel procházející skupinu lidí. Mladších lidí.

„Ale vždycky jsme jeho výpověď brali tak trochu s rezervou. Víte, Joe je taková zvláštní místní figura. Není to úplně nejvěrohodnější svěděk, abych tak řekl. A musíte si uvědomit, že té noci byl napůl v bezvědomí, vyčerpaný, v bolestech. Mohlo se mu to poplést.“

Chris se zamyslela. „Je ještě naživu? Myslíte, že bych se s ním mohla potkat?“

„Ani nevím,“ řekl vyhýbavě policista. „Už roky jsem o něm neslyšel.“

Pokračoval ve vyprávění – jak prověřovali další svědectví o tom, že chlapce po zmizení viděli ve vesnici v horách úplně mimo trasu Oroville – Quincy, o tom, že se uvažovalo o zločinu a cizím zavinění… a také o tom, že velký stín podezření padal na jediného z pětice, který se nikdy nenašel. „Měl schizofrenii a měl za sebou nějaké excesy. Nic strašného, ale… víte, jak to chodí na maloměstě. Rodiny těch ostatních chlapců ho pak podezíraly, že ostatním hochům něco provedl. Dovedl ostatní přesvědčit o svém, byl z nich nejzkušenější a nejprůbojnější. Ale nikdy jsme nic nedokázali. On sám se nikdy neukázal, nenašli jsme tělo… nic. Ani po těch letech nikdo nic neví.“

„Musí to být hrozné,“ přitakala Chris. „Hlavně pro rodiny, samozřejmě. Ale asi i pro vás, ne?“

„To si pište, že mě to žere,“ prohlásil starý policista procítěně. „Dal bych levou ruku za to, kdybych se mohl dozvědět, co se tehdy stalo.“

Dívka se rozhodla jít k věci. „Co vás na tom případu tehdy zarazilo nejvíc? Bylo tam něco divného, co se vymykalo víc než jiné věci?“

„Skoro všecko, děvče. Nedávalo to smysl. Víte, ti chlapci byli jednoduší, ale obvykle fungovali srozumitelně. Měli plán a ten dodrželi, protože prostě věděli, že plány se dodržují. A oni druhej den hráli sportovní zápas, který je mohl dostat na paralympiádu! Byl to pro ně nepředstavitelně důležitej zlom. Ale oni místo toho v noci a vánici otočili auto a jeli po mizerný silnici do hor, kde to nikdo z nich neznal. Buď se do něčeho zapletli a někdo je k tomu přinutil… nebo někomu z nich přeskočilo. Nebo jim přeskočilo všem. Ale pozor, alkohol ani drogy oni nebrali,“ zdůraznil Jack.

„V tělech se asi nic nenašlo, že?“

„Z těl se skoro nic nenašlo,“ upřesnil ponuře policista. „Nebylo co analyzovat, slečno. Z kostí toho moc nezjistíte.“

Chris přemítala. „Zarazilo vás tehdy ještě něco? Co ty svědecké výpovědi? Je to normální, že víc lidí podává takhle zvláštní informace?“

„Lidé se můžou plést, s tím při vyšetřování vždycky počítáme,“ řekl Jack. „Ale je pravda, že některé ty výpovědi prostě nedávaly smysl. Nedávalo smysl, aby se ti hoši několik dní po zmizení objevili ve vesnici na opačné straně hřebene a pak zase zmizeli. Ale ta dáma si byla jistá, že to byli oni. Prý je viděla na letácích. A neměla důvod si to vymýšlet.“

Dívka zadumaně pozorovala svou sklenici s ledovým čajem.

„Kdysi jsem tady projížděla a překvapilo mě, jak drsná tady umí být zima. Musela jsem se vrátit. Jaké tehdy bylo počasí? Nemohlo je něco odklonit z trasy?“

„Sněžilo, ale hlavní silnice byla v pořádku,“ řekl Jack. „Ta, na které zapadli, byla špatná, ale oni tam vůbec jet neměli. Nikdo nechápal, proč se tam vydali.“

„Nemohlo je tam nalákat něco jiného? Nezvyklého, na co by se chtěli podívat? Nebyla třeba polární záře, výrazný úplněk nebo něco takového… co by prostě ty kluky přivedlo k myšlence ´hele, pojeďme se podívat na kopec, tam bude pěkný výhled, a za chvíli pojedeme domů´?“

Policista vrtěl hlavou. „Ne. Nikdo tehdy nic neviděl. Na druhou stranu, do těch končin nikdo v zimě nejezdil, až na pár nadšenců. Ale v noci ne.“

Chris pomalu docházela k závěru, že už se toho moc nedozví. „Nevzpomenete si ještě na něco? Co vás tehdy třeba překvapilo? I třeba během vyšetřování?“

„Nic,“ potřásal hlavou muž. „Jenom… jedna taková drobnost. Když jste si o tom případu něco hledala, vás nic nepřekvapilo?“

Chris se zamyslela. „Zprávy byly hodně stručné, ale to se tak tehdy asi dělalo. Krátká zprávička, fotky pohřešovaných a to bylo všecko.“

„Ano,“ kývl Jack a ukázal na ni prstem. „Fotografie skoro chybí. Měli jsme jich tehdy strašně málo. Víte, tenkrát to kolega, který to měl zdokumentovat, musel nějak strašně zvrtat. Byl to zelenáč a asi si osvítil film nebo co. U toho auta a v lese kolem se tehdy nafotily snad dva filmy, ale vyšlo z toho snad deset fotek. Zbytek byl osvícený, fotky plné fleků a světelných šmouh. Na vyhození.“

1001 - Sierra Bravo

Jasné kalifornské pondělní ráno připomínalo to ráno, kdy před třemi týdny vyrazili do Sierra Nevady poprvé. Byl hezký den a celá skupina se kolem deváté ráno sešla před Chrisiným příbytkem v Simi Valley. Stejně jako tenkrát se rozdělili do dvou částí – Desmond, Daniel a Miles v jednom, Sawyer, Frank a Chris ve druhém autě, přeskládali svá zavazadla a vyrazili. Přeskládávání bylo tentokrát mnohem náročnější, protože Danielovo vybavení od minula nabylo přibližně na trojnásobek objemu a vlastně všude v outlanderu byly krabice s přístroji, u nichž vědec zarytě trval na tom, že se jich nesmí dotknout nikdo další kromě něj. Než tedy uvolnil přístup k ostatním zavazadlům, zabralo to značný čas. Ale nakonec bylo vše hotovo.

„Tak za osm hodin v Oroville,“ zahalekal Sawyer ze zadního sedadla Chrisiny fiesty.

„Na to zapomeň,“ odtušil od volantu druhého auta Miles. „Minimálně u Fresna a v Sacramentu bude zastávka.“

Vyjeli, každý s trochu jinými myšlenkami. Outlander brzy zmizel z dohledu – Miles si očividně užíval svižnou jízdu. Frank jel opatrněji a pomaleji.

V obou autech vládla poněkud napjatá nálada. V outlanderu ji způsoboval Desmond, kterého stále svírala nejistota po nedávném snu a následném incidentu. Také Daniel byl napjatý, i když u něj se mísilo napětí s očekáváním a vlastně i těšením na praktickou vědeckou práci. Ve fiestě se sice Sawyer pokusil rozproudit hovor, ale jeho snaha nepadla na úrodnou půdu. Frank se soustředil na řízení a Chris se obávala návratu k místům své vize, podobně jako Desmond, a navzdory všem dosavadním Danielovým ujišťováním. Opět se jí v mysli ozývaly ty obavy, co s ní skupina udělá, když se ukáže, že se nemůže podílet na práci v terénu. Věděla, že je to iracionální, ale nedokázala si pomoci.

Kolem poledne si dali pauzu, Miles se Sawyerem probrali dosavadní průběh cesty, jinak nikdo příliš nemluvil. Řidiči se vyměnili – v outlanderu převzal řízení Desmond, ve fiestě Sawyer. Bez velkých řečí pokračovali dál. Po dalších dvou hodinách cesty si dali přestávku na pozdní oběd. Když zastavili, otočila se Chris dozadu na zadní sedačku směrem k Frankovi.

„Chtěla jsem se zeptat… vzal bys na tu poslední etapu řízení místo mě, Franku?“ zeptala se váhavě dívka.

„Můžu,“ přikývl pilot. „Jseš unavená?“

Chris nejistě pokrčila rameny. „Trochu jo. Nějak nejsem ve své kůži.“

„Není problém. Vezmu to. Koneckonců, už nám až tak moc nechybí.“

„Moc díky.“

Vydali se směrem k druhému autu. Outlander už parkoval u motelu s restaurací na dálničním odpočívadle kousek od Sacramenta, jak se předtím dohodli. Desmond, Daniel a Miles už zabrali velký stůl venku za restaurací a popíjeli – Miles jako řidič si dopřál plechovku energetického nápoje, Desmond upíjel ledovou kávu, Daniel chlazenou vodu. Nikdo další u restaurace nebyl.  „Parádní volba,“ ušklíbl se Sawyer. „Vybrat podnik, kde nikdo nezastavuje, to je dobrá práce. Nechci vědět, co tady dostaneme k obědu.“

„Aspoň je tu klid,“ pokrčil rameny Desmond.

„Jo, to jo,“ potvrdil Sawyer. Pak se zamyšleně protáhl, vyplivl žvýkačku a hodil ji do odpadkového koše o několik metrů dál. Pak utrousil, jako by nic: „Danny, pořád platí to, že máme hlásit, když se necejtíme dobře?“

„Samozřejmě,“ zpozorněl vědec.

„Fajn. Hlásím tady Scullyovou.“

Chris se na Sawyera dotčeně podívala a vyjekla. „Co to…“

„Plním rozkazy, agentko. Padni, komu padni.“ Sawyer se tvářil klidně, ale odhodlaně. „Celou cestu vypadáš divně. Nemluvíš a nechceš řídit. Nejseš ve svý kůži.“

Než stačila cokoli namítnout, ujal se velení Desmond. „Co se děje, Chris?“

Dívka si promnula oči. „Já… jo, Jim má pravdu. Nemám žádný divný příznaky, nebojte se. Ale od rána mi něco vrtá v hlavě a není mi z toho úplně dobře. Já… přemýšlím, jestli se mám zastavit v Yubě v té knihovně.“ 

„To klidně můžeme,“ odpověděl Desmond. „Ale nechápu, proč tě to znervózňuje."

„Já… Ono to bude znít strašně hloupě,“ povzdychla si. „Bylo by rozumné se tam stavit, možná ta knihovnice našla další materiály k tomu, co se tady v okolí dělo. Ale… vlastně se mi tam nechce.“ 

Na chvíli se odmlčela. Nikdo nic neříkal, nezasahoval do jejího těžkého hledání slov. Musela to doříct sama. „Strašně mi to celý připomíná tu minulou cestu. A víte, co se pak dělo.“

Do hovoru se vmísil Daniel. Zadíval se na Chris přes stůl. „O tom už jsme přece mluvili. Nestane se to znova, Chris. Udělali jsme všechno pro to, aby se to neopakovalo.“

„Nemělo by se to stát znova, říkals,“ namítla Chris. „Ne že se to nestane. Nebyl sis tak jistej.“

„Nestane se to,“ vstoupil do hovoru rázně Desmond. „Musíme spoléhat na to, co nám Dan naordinoval. Jestli se ti to vrací, tak detaily cesty uděláme jinak než minule, to není problém. Ale pamatuj si, že tohle je jiná cesta a bude jiná. Jasný?“

„Jasný,“ přikývla dívka nejistě.

Servírka jim přinesla objednané porce jídla. Navzdory Sawyerovu očekávání vše vypadalo celkem dobře. Dali se do jídla mlčky.

V šest večer byli v Oroville.  

Ubytovali se ve stejném motelu jako při poslední návštěvě. A na Chris vyšel znovu ten stejný jednolůžkový pokoj. Nic to neznamená, opakovala si. Je to jiná cesta. Jiné úkoly. Bude to probíhat jinak. Nestane se to znova. Rukou sjela k poutku u džín a sevřela fialovou pletenou příšerku. Nestane se to.

* * *

Když se ubytovali a vyskládali z aut všecko své vybavení, vyrazili ještě do města. Nakoupili si zásoby na dalších pár dní a nakonec zajeli do autoservisu a nechali u obou aut vyměnit pneumatiky na zimní opatřené hroty. „Možná je to přehnaný, já vím, ale chci to,“ trval na svém Desmond, když se s ním automechanik snažil diskutovat, že to není nutné.

Sešli se v recepci, každý si něco objednal na baru a zasedli do salonku.

„Uděláme si předběžnej plán na další dny,“ zahájil poradu Desmond a upil ze sklenice skotské. „Je pondělí večer. Minimálně týden tady strávíme. Výročí té události bude v neděli. Předpokládám, Dane, že v ty dny budeš chtít měřit, že, Dane?“

Vědec souhlasně kývl. „Ano. Počítám s tím, že kolem té noci z 24. na 25. února tam budeme trávit v podstatě celé dny. Já i několik nocí. A ano, s Jimem,“ dodal hned, sice bez velkého nadšení, ale smířeně.

„Jsem rád, že to bereš jako danou věc,“ prohlásil klidně Desmond. „Dobře. Jak si představuješ průběh těch měření?“

„Nejprve bych všecko rád otestoval v terénu,“ řekl Daniel. „Můžeme vyrazit hned zítra. Jako primární lokalitu si stanovíme ta místa, kde jsme už něco měřili minule. Zároveň tam také můžeme otestovat, hm… konstantoidy. Ať víme, s čím můžeme počítat.“ Přejel pohledem Desmonda a Chris a pokusil se o povzbudivý úsměv, ale příliš se mu nepovedl.

„Jak se dostanem do těch míst, kde jsme měřili minule?“ vstoupil do debaty Miles. „Tipuju, že mluvíš i o tom tábořišti a cestě k němu. Minule jsme potřebovali skútry.“

Chris se přihlásila. „Podle toho, jaký bylo počasí v minulým měsíci, by tam snad moc sněhu být nemuselo. Podívám se na meteorologický přehledy.“

„Díky,“ kývl Desmond. „Zítra ráno to budeme vědět a můžeme vyrazit na první přiblížení. Otestujeme ty… věci. A potom se můžeš dát do měření, Dane. Co všecko budeš potřebovat?“

Fyzik otevřel šedivý zápisník a přelétl očima po jedné stránce. „Upravené měřiče záření, detektory radiace, dva spektrometry, magnetometr, radiometr a fotometr… přenosný georadar… a bezpečnostní vybavení, samozřejmě.“

„Tos mi toho hodně řekl,“ utrousil jeho bratr. „Takže plnou krabici přístrojů…“

„Spíš tři, čtyři krabice,“ pousmál se vědec a ignoroval bratrův přísný pohled. „A ochranný oděv a masku pro prvotní průzkum potenciálně aktivních lokalit. Bude stačit jedna sada, předpokládám, že vy ostatní zůstanete v bezpečné zóně.“

Desmond mu věnoval vážný, zamračený pohled. „Chceš mi říct, že když se ti to někde nebude líbit, tak tam polezeš sám?“

„V prvním mapování ano,“ potvrdil vědec bezelstně. „Nechci nic riskovat.“

Nechceš riskovat, a proto budeš radši riskovat vlastní krk, pomyslel si Desmond nespokojeně. Zatřásl hlavou. „To ani náhodou, Dane. Někdo tam půjde s tebou.“

Daniel se zatvářil zaskočeně. „Ale… Nikoho tam nepotřebuju. Nebude to nic náročného. Budu od vás na dohled. Nemělo by se nic…“

„Ne,“ uťal jeho námitky velitel. „Někdo s tebou půjde. Vyber si, koho chceš, ale sám tam nejdeš.“

Vědec se zaraženě rozhlédl po malé skupině. Hlavou mu letěly úvahy a rychle vyhodnocoval. „Dobře. Můžu tě poprosit, Milesi?“

Oslovený přisvědčil.

Desmond dál pokračoval. „Tak to máme vyřešenej zítřek. Pokud zjistíš, že tam něco je a přitom je tam bezpečno, tak co bude dál?“

„Budeme detailně měřit zásadní parametry v nejzásadnějších lokalitách. V místě, kde ti chlapci chybně odbočili, kde jim přestalo fungovat auto, tam, kde jsme minule zaznamenali… nestandardní situace,“ odmlčel se a vyhnul se Chrisinu pohledu, „a konečně cestou k tábořišti a na něm. Budou nás zajímat hodnoty radiace, přirozeného i nestandardního magnetismu, hodnotu průsaku spojnicové frekvence, přechod od běžných hodnot k těm anomálním. Také složení světelného spektra v průsakových lokalitách a další hodnoty. Pokud někde něco zachytíme, zkusíme se na to podívat georadarem. Neočekávám, že něco zjistíme, ale chci to zkusit.“

„To zní, že budeš mít plný ruce práce. Budeš potřebovat někoho na pomoc?“

„Budu,“ kývl se samozřejmostí Daniel. „Ideální by bylo, kdybyste mi mohli asistovat všichni. Kdybychom mohli vytvořit dva samostatné měřicí týmy, bylo by to báječné.“

„Uvidíme podle toho, co tam zítra naměříš a jak to bude bezpečný,“ rozhodl Desmond. „Zatím tedy začneme kolem silnice Oroville – Quincy, kam se dostaneme autem. Potom se uvidí. Na kolik dní tuhle fázi odhaduješ, Dane?“

„Jsou tam docela velké vzdálenosti,“ přiznal vědec. „Raději počítejme se třemi dny. Udělám si prvotní měření. Potom, když už budu vědět, kam jít, uděláme druhé kolo těsně před čtyřiadvacátým. Potom si uděláme noční výpravu. Druhá část skupiny by měla provádět další denní měření – už to budete umět. Pak ještě uděláme poslední kolo začátkem příštího týdne a budeme mít hotovo.“

„Ty tady mluvíš o plánu snad na deset dní,“ zaúpěl Sawyer. „Tobě přeskočilo, vědátore.“

„Já ta měření potřebuju, Jime,“ odtušil Daniel klidně. 

„Dan má pravdu,“ zasáhl Desmond. „Od toho tady jsme. Dokud bude potřeba tu zůstat, zůstaneme a uděláme, co potřebuje. Kromě toho víkendu se bavíme o měření ve dne, takže se dá čekat, že skončíme kolem čtvrté odpoledne?“

Daniel přikývl.

Desmond ukázal na Chris. „Budeš mít dost času na svoje pátrání, knihovny, starý policajty a podobně?“

„Snad jo,“ potvrdila dívka.

„Vy ostatní nemáte žádný další aktivity. Nebo?“

Muži svorně potřásali hlavami. Nikdo neměl žádné poznámky a nikdo nevtipkoval. Smysl pro humor se jaksi vytratil, když začali plánovat průběh výpravy a když Daniel začal sdělovat podrobnosti.

„Tak jo. Dnešek asi můžeme pomalu ukončit. Každej z nás ví, co má dělat a ví, co si máme brát s sebou na výjezdy. Vysílačky, oblečení, vybavení na den, první pomoc, ochranný prostředky…“ Ruka mu sjela na kapsu odložené džínové bundy, kterou měl přehozenou přes opěrku křesla. „Ještě něco, Dane?“

„Musíme počítat s tím, že nám přestanou fungovat elektronická zařízení,“ připomněl vědec. „Bude tedy dobré mít s sebou základní neelektronické vybavení pro případ, že by část z nás někde dočasně uvázla. Rád bych, aby každá skupina měla benzinovou svítilnu a zásobu benzínu. A každý z nás u sebe bude mít, ať se bude dít cokoli, pořád píšťalku, poplašné světlice a termoizolační fólii.“

Pohledy všech byly čím dál vážnější.

Pak už nikdo nic neříkal. Desmond složil ruce, dopil skleničku a začal se zvedat. „Takže to můžeme ukončit?“

Všichni souhlasili, jen Daniel se ještě ozval. „Vlastně… měl jsem takový návrh. Nechtěli byste si udělat malou projížďku autem? Jen na několik desítek minut. Nebude to daleko.“

„Teď? Vždyť už bude tma.“

„Právě proto.“

* * *

Rozhodli se, že vyrazí jen jedním autem. Frank, který řídil většinu cesty, se omluvil a prohlásil, že se půjde dívat na televizi do svého pokoje. Ostatní však souhlasili. Vzali si outlander, který byl větší než Chrisina fiesta, a Miles se znovu ochotně ujal řízení. Daniel, který seděl uprostřed na zadní sedačce, se k němu naklonil. „Umíš řídit na sněhu, pokud si dobře pamatuju z minula, že?“

MIles souhlasně kývl. „V rámci možností jo.“

„Dobře. Budu tě navigovat.“

„Dane, kam to jedeme?“ ozval se důrazně Desmond.

„Dopřát si pěkný výhled na hory, noční oblohu a noční světla.“

Miles vyjel z parkoviště a podle vědcova pokynu zamířil na severovýchod k orovillskému jezeru. Přejeli most. Vlevo od nich se vlnila klidná hladina jezera. Napravo se zvedaly horské svahy, které sice zatím byly protkány horskými silničkami a semtam poseté chatami, ale stejně už budily ten dojem čehosi vzdáleného a cizího, který člověka přepadá při pohledu na pouště, mořské hlubiny nebo vrcholky hor. Zatím tam moc sněhu nebylo, ale všichni věděli, že se to může velice rychle změnit.

„Dívejte se prosím směrem do kopců,“ požádal Daniel své parťáky, když se vydali podél jezera. „A jeď pomalu, Milesi. Za chvíli budeme odbočovat.“

„Jako… tam?“ zadíval se nechápavě Sawyer, který seděl na sedadle spolujezdce, směrem do hor, které se napravo od nich zdvíhaly do stovek výškových metrů.

„Přesně tam,“ řekl klidně Daniel. „Zanedlouho by měla být odbočka.“

„Ty ses zcvokl, vědátore.“

„Pokud to nepůjde, hned se vrátíme.“

Miles zahnul doprava a auto se začalo škrábat do serpentin.

„Můžeš nám aspoň říct, co tady děláme?“ ucedil Sawyer přes zaťaté zuby. Vyjížďka se mu očividně příliš nezamlouvala.

Daniel kývl. „Zkusíme vyjet na tyhle kopce. Mohly by nám dát lepší výhled.“

„Co hledáš, Dane?“ ozval se Desmond.

„Už jsem to říkal. Dívejte se po světlech v horách. Hlavně po takových, která vypadají, abych tak řekl… nepřirozeně. A nebo vycházejí z míst, která jsou daleko od civilizace. Něco, co tenkrát mohlo upoutat pozornost těch chlapců.“

* * *

Povedlo se jim vyjet skoro až nahoru, ale pak sněhu přibylo a Miles prohlásil, že dál nepojede. Vystoupili z auta a všichni se rozhlíželi po noční zimní krajině. Nikde nic rušivého. Několik minut stáli mlčky v tichu.

„Vlastně je tady docela hezky,“ řekla tiše Chris, když si přitáhla bundu těsněji k tělu. „Je tady klid. Člověk by nevěřil, že je pár kilometrů od města.“

„Hezky?“ odfrkl Sawyer. „Zima, tma, mor a bída.“

„A to ses dobrovolně nabídl, že půjdeš s Danem kempovat, až bude měřit? Budete v asi dvojnásobný nadmořský výšce,“ zatvářila se udiveně Chris.

„Tam budu mít vybavení. Ale tady… No nic.“ Sawyer se opřel o kapotu a okázale se rozhlédl po kopcích i po jezeře. „Nic nevidím. Pojedem zpátky, Danny?“

„Pojeďme,“ souhlasil vědec. „Také nic nevidím a vy patrně také ne. Pojeďme. Tohle byl jen takový nápad.“

„Pěknej nápad,“ zavrčel Sawyer. „Jestli podobný nápady budeš mít během dalších večerů v civilizaci, tak už předem avizuju, že už se nepřidám.“

Jediný, kdo se celou cestu k vrcholkům kopců neozval, byl Desmond. Zamyšleně přejížděl pohledem horizonty a cosi svíral v pěsti.

* * *

V úterý ráno se sešli u recepce motelu. Všichni byli obtěžkaní batohy s vybavením a Daniel, Desmond a Miles nesli každý po jedné krabici s přístroji. Vědec kývl na Desmonda a Chris. „Máte konstantoidy? Všecky?“

Když dostal souhlasnou odpověď, vyrazili. Po zastávce na vydatnou snídani vyrazili směrem do hor. Dočasné předání vedení Danielovi, zapnuté vysílačky, aktivované základní příruční detektory spojnicového záření, outlander vepředu, fiesta za ním, stejné osazenstvo. Chris alespoň odmítla řídit a svěřila své auto Sawyerovi. Sama se usadila na zadní sedačce, kde snad nikdy nesedávala. Nemohla se zbavit pocitu odporného deja-vu a když se před odjezdem poočku podívala na Desmonda a zachytila jeho vážný pohled, měla pocit, že velitel cítí něco podobného.

První anomálii detekovali ještě před Orovillským mostem. Daniel se rychle podíval do zápisníku, jednou rukou nalistoval patřičnou stránku, druhou zapnul vysílačku, aby ho slyšelo i druhé auto. „Týme Bravo, tady Alpha. Zachytil jsem anomálii. Za moment byste měli detekovat taky. Začíná to dřív než minule. Soustřeďte se, prosím. Kdybyste uviděli něco nezvyklého, dejte vědět. A buďte opatrní.“

Projeli Brush Creek. Sněhu bylo méně než minule a pískání bylo hlasitější a hodnoty na měřácích výraznější, ale to byl jediný rozdíl. Místo jim začalo být nepříjemně povědomé – svah na jednu stranu, les na straně druhé. Miles zpomalil. Čekal, co se bude dít.

Desmond v ruce sevřel Charlieho plyšovou hračku a Pennyiny náušnice. Opřel se do sedačky a zavřel oči. Vyrušil ho Danielův hlas. „Ne, Desmonde, tohle nedělej!“

Zmateně se na něj podíval.

„Musíš se dívat. Nezavírej oči. Dívej se ven na silnici nebo do zpětného zrcátka jako tehdy.“ Pak zmáčkl tlačítko vysílačky a vydal stejný pokyn směrem k Chris do druhého auta. Dívka si jednou rukou sáhla ke krku, kde měla kámen od sestry, druhou k poutku u pasu a odhodlaně se zahleděla na silnici před sebou.

Ticho v obou autech by se dalo krájet a pohledy, kterými Daniel a Frank sledovali oba dříve zasažené, byly nesmírně soustředěné.

Nestalo se vůbec nic. Inklinovaným místem projeli bez potíží.

„V pořádku?“ ujistil se Daniel jak bratra, tak do vysílačky. „Dobře. Moc dobře. Zastavíme, ano? Dáme si chvíli přestávku. Zasloužíme si ji, myslím. Dal bych si trochu čaje.“ Hlavním důvodem, který si však nechal pro sebe, však bylo to, že chtěl bratra i dívku pořádně vidět. Chtěl vidět jejich rozpoložení, reakce, oči.

Outlander zastavil na odstavném místě na vyhlídce u svodidel a fiesta po chvíli hned za ním. Všichni postupně vystoupili ven z aut.

„Takže dobrý?“ ozval se jako první váhavě Frank.

„Myslím, že ano,“ odvětil Daniel a opatrně, s úlevou se usmál. Pohled mu sjel na bratra a potom na Chris, která mu úsměv lehce vrátila. Ona i Desmond vypadali úplně normálně.

Desmond se pomalu opřel o kapotu outlanderu. „Dobrý, brácho. Trochu mě sice bolí hlava z toho tvýho šílenýho pískacího přístroje, ale jinak nic divnýho. Tentokrát byl svět takovej, jak má bejt.“

Chris se připojila. „U mě taky dobrý. Vůbec nic jsem neviděla. Všecko bylo prostě… normální. Nic.“

„No vidíš, Scullyová,“ rozesmál se s úlevou i Sawyer a nečekaně dívku objal a přitiskl ji k sobě. Zprvu se sice překvapeně bránila, pak se ale se zasmáním poddala. Cítil, jak se napětí, které z ní vyzařovalo už od včerejšího dne, pomalu uvolňuje. Kývl přes temeno její hlavy na Daniela. „Dobrá práce, vědátore. Skvělá práce.“

* * *

Daniel všecky podělil čajem ze své termosky a pak dlouho zamyšleně zíral z vyhlídky do kopců Sierra Nevady. Nesmírně se mu ulevilo. Přesvědčoval sice oba přátele, že budou v pořádku, ale nejistota v něm až dosud hlodala jako zavrtaný červ. Konstantoidy jsou sice ověřená věc, ale on stále přesně nevěděl, proč minule k jevu došlo a tedy ani jak se mu bránit. Teď nabyl naděje, že měl pravdu.

Mezi ostatními se začal odvíjet hovor, který vázl už od včerejška. Najednou se objevily stížnosti na nudnost Danielova anglického čaje, nezvyklé chování aut s zimními pneumatikami a sněhovými hroty, stížnosti na příliš ostré zimní kalifornské slunce a na zimu, a k tomu spousta dalších témat. Slova jako by se pod tlakem vyřinula z rezervoáru, kde byla dlouhé hodiny násilím zadržována.

Fyzik ostatní členy skupiny po chvilce informoval, že se vrátí kus cesty po silnici a udělá detailní kontrolní měření. Miles se k němu beze slova přidal a oba vyrazili po cestě.

Měřáky pískaly stejně jako tenkrát a ukazovaly hodnotu 2,342.

„Je to stejné jako minule,“ řekl vědec tiše a zastavil se. „Anomálie je zcela totožná. Velice rozsáhlá a kontinuální porucha.“

„Co to znamená?“ zeptal se Miles.

„Za prvé to, že jsme snad zabezpečili Desmonda a Chris proti vedlejším účinkům. A za druhé, že se můžeme pustit do práce. Vybalíme další přístroje a dáme se do toho.“ Daniel špičkou boty odstrčil sněhovou hroudu ze srázu. V tom drobném gestu bylo cosi klukovského, skoro až vesele rozverného. „Jdeme na to.“

925 - Separace

Po Hurleyho odchodu se v jižním táboře rozhostila nervózní atmosféra. Ben s Eloise donekonečna probírali, co se může dít. Walta jejich diskuse nakonec přestaly bavit – v určité fázi je přestal chápat a už se nezorientoval. Pochopil, že oba Druhé zneklidňuje nejen Richardovo zmizení – to bylo pochopitelné, to teď zneklidňovalo všecky – ale i zastavení šíření radiace. Walt to nechápal – měli by přece být rádi, že se nebezpečné záření přestalo šířit, ne?

„Ano, chlapče, je dobře, že se radiace dál nešíří,“ vysvětlovala mu trpělivě Eloise. „Ale… něco není v pořádku. Dokud se radiace šířila, dávalo to určitý smysl. Teď už ho to nedává. A k tomu to, co zachytil Hugo, a Richardovo mlčení. Nedává to dobrý obrázek.“

Pak se se odebrala do svého stanu. Walt se vydal do džungle po neoficiální hranici bezpečného území, kam nezasahovalo záření a kam směli chodit bez omezení. Pomalu bloumal tam a zpět.

Byl hezký den, džunglí pronikaly sluneční paprsky. Walt přemýšlel o všem, co se na Ostrově v poslední době dělo, a příliš se nesoustředil, co se děje kolem něj. A tak pomalu šel porostem a uviděl tu postavu, až když byl pár metrů od ní.

„Aaaaa!“ vyjekl leknutím.

Vize tmavovlasé ženy, za níž stála i ta hezká mladá dívka, se s omluvným výrazem vzdálila. Walt také uskočil, ale na druhou stranu. Pak se na obě ženy zadíval. Už nějakou dobu – přesněji řečeno od té doby, kdy na jihu detekovali radiaci – je neviděl.

Danielle beze slova ukázala o kus dál do džungle. Naznačila, aby tam Walt nechodil. Gestem však ukázala, aby chvíli poslouchal.

Walt to po chvíli opravdu uslyšel. Tet tet jis sis.

Rozběhl se do tábora a vpadl do stanu Eloise Hawkingové. „Eloise, můžu si půjčit ten váš počítač na radiaci?“

Eloise zpozorněla. Když jí Walt popsal, co se děje, souhlasila. „Buď opatrný, Walte, a pokud naměříš víc, než já dnes ráno, okamžitě odtamtud odejdi. A i když tam nebudou anomálie, nechoď blíž k těm echům. Rozumíš?“

Walt souhlasil a vrátil se na místo, kde naposled viděl vize obou žen. Starší žena byla pryč. Vize dívky tu však stále zůstávala: byla sice bledší než dříve, ale byla tam. Chlapec se na ni přátelsky pousmál, ale pak se začal věnovat přístroji.

Nic se nedělo.

Geiger jen lehce pískal. Ukazoval stejnou hladinu radiace jako ráno.

Pak se z džungle opět ozval šepot. Geiger na to nereagoval.

V Alexině mlhavé tváři se objevil strach a ustoupila od hustého porostu směrem k Waltovi.

Cítil dívčin strach a věděl, čeho se bojí. Vyhání je to, vzpomněl si. Rozzlobeně přešlápl. Tohle nebylo fér. Ta žena s dívkou nikomu nic nedělaly, neškodily, a přesto je ty šepoty odháněly dál a dál. Strašně rád by se dívky zastal, vykázal ty šeptavé zvuky někam pryč, ale to nemohl. Mohl ale dívku podpořit nějak jinak? Pomalu, ale rozhodně udělal pár kroků do strany – směrem k ní. Rozbušilo se mu srdce.

Pak k vizi natáhl ruku a sevřel vzduch v místech, kde byly Alexiny prsty, a odhodlaně se jí zadíval do tváře. Na okamžik čekal, co se stane – zmizí jeho ruka v prázdnu a už se nevrátí? Zaplaví ho bolest a on bude muset ucuknout? Uslyší další šepot nebo křik jako tenkrát v tom pásmu?

Nic z toho se nestalo. Walt pod rukou ucítil jemný pohyb, jako by mu v dlani zafoukal vítr. Vize dívky vedle něj se začala vytrácet. Opětovala ale jeho pohled a než úplně zmizela, naklonila se k němu.

Na tváři ho ovanul další jemný závan. Walt ho cítil ještě hodně dlouhou dobu, než se vzpamatoval a zamířil zpět do tábora. V dálce doznívalo Tet tet jis sis.

* * *

Walt vrátil Eloise Geigerův počítač, stručně jí sdělil, co pozoroval a že nic nestandardního nenaměřil, a zalezl do svého stanu. Sáhl po zápisníku a tužce. Po chvíli se podíval na výsledek a byl celkem spokojen. Na stránce se rýsoval Alexin výrazný profil. Walt se usmál a zápisník si zastrčil za matraci.

Uplynul večer a noc. Nic zvláštního se nedělo. Walt si chvíli psal s Chris v Los Angeles a potom šel spát.

Hurley se nevracel. Nevrátil se ani dalšího dne.

* * *

Walt odpoledne opět zašel do džungle, kde předchozího dne viděl Alex. Ale tentokrát na ni čekal marně.

Když se vracel do tábora, potkal Waltera, který si očividně byl ulevit na kraji džungle. Muž se na něj zkoumavě zahleděl a pak se na něj přátelsky, široce usmál. Ukázal na Waltovu tvář, zamyslel se… a pak si sáhl na srdce.

Walt odmítavě zavrtěl hlavou. Ale Walter ho jen pozoroval se shovívavým úsměvem a poplácal ho po rameni.

Walterovi bylo výrazně lépe. Lépe spal, jedl, a nadále se zdálo, že i jeho odolné rány se pomalu hojí. Stále sice platilo, že nechodil mezi ostatní, navštěvoval ho Walt s Hurleym, nosili mu jídlo a on se každý den pečlivě koupal, aby nekontaminoval tábor a ostatní. Zdálo se, že to účinkuje.

I Walt se po každém pobytí ve Walterově blízkosti chodil koupat. Teď se tedy rozhodl, že když už na muže narazil, stráví s ním nějaký čas. Zašli do jeho stanu. Walter seděl na svém kavalci a zkoumavě chlapce pozoroval. Pak znovu naznačil to gesto.

Walt se tvářil, že nerozumí, i když velice dobře věděl, kam Walter míří.

Muž se zasmál. Vzal své plnicí pero a list papíru a začal kreslit. Jeho obrázky byly stále dětinské a jednoduché, ale srozumitelné. Walter chlapci přistrčil kresbu muže, který pozoruje několik mladších mužů, kteří se tváří zasněně a nad hlavou mají snovou bublinku s kresbou ženy.

Znovu se zasmál, ukázal na muže – pozorovatele na obrázku a na sebe, ke kresbě několika mladíků dopsal dlouhou číslici, ukázal si na oči, obrázky mužů a Walta. Jeho nově vyvinutý jazyk skvěle fungoval, Walter dovedl kresbou zachytit věci, které se špatně dostávaly do gest a pohybu – tedy čas, čísla, jména, výčet osob. Zbytek, tedy co kdo dělal, viděl, jak mu u toho bylo, to dovedl ukázat sám.

Teď bylo jeho gesto jednoznačně srozumitelné. Viděl jsem už stovky takových, jako jsi ty. Závěrečnou tečku v podobě malého srdce vedle hlavy jednoho z mužů už ani kreslit nemusel, ale přesto to udělal, aby nebylo pochyb.

Walt chtěl všecko popřít a horoucně vrtět hlavou, až mu budou kudrny naskakovat. Ale pak si představil Alexinu tvář… a nemohl. Nemohl a nechtěl ji zapřít. A došlo mu, že Walter má možná pravdu. Možná se opravdu začíná zamilovávat.

Walter ho pobaveně pozoroval. Schoval obrázek a moudře pokýval hlavou.

Walt mu věnoval typicky otrávený puberťácký pohled. Walter se zakřenil. Naznačil, aby Walt dívku zkusil nakreslit. Chlapec tak učinil – tahy zachycující Alexinu tvář mu teď z ruky jen tryskaly, nemusel se ani příliš snažit. Walter se na kresbu usmál a přemítal nad správným slovem. „Beautiful,“ poradil mu Walt. Walter to zopakoval. Walt mu ukázal další sérii gest: když už o tom víš, nech si to pro sebe, ano? Neříkej to ostatním venku v táboře. Prosím. Walter přikývl, vše potvrdil a položil si prst na rty, aby přislíbil svou mlčenlivost. No dobře, pomyslel si Walt.

Ukázal na Waltera a tou nejjednodušší angličtinou doprovázenou gesty se ho zeptal, jak je na tom on. Máš ty nějakou ženu v hlavě? naznačil mu.

Walter posmutněl. Přikývl. Opět sáhl po papíru a peru. Vzápětí nakreslil rodinu – sebe, podsaditou, ale usměvavou ženu se staženými vlasy a v zástěře, a dvě děti vypadající přibližně na deset, dvanáct let. „Já, Marie, Karolina, Walter.“

Od té chvíle byla jeho veselost a konverzační nálada pryč. Muž se zase zavřel do sebe a ačkoli s Waltem ještě chvíli komunikoval, byl už jeho pohled nepřítomný a smutný. Walt se s ním po chvíli rozloučil. Zašel k oceánu, pečlivě se vykoupal a přemýšlel o všem, co se dozvěděl.

Musel si přiznat, že Walter má pravdu. Bylo to sice šílené, zadívat (zatím nechtěl používat slovo zamilovat se, to mu přišlo až moc silné) do vize dívky, která už nežije… ale musel si přiznat, že přesně to se stalo. Nejvíc na pováženou bylo, že to na něm bylo tak moc poznat. Ano, Walter ho zaskočil v nestřežené chvíli, když se zrovna vracel z džungle, kde na Alex myslel. Ale když to poznal on, bylo jasné, že to dříve nebo později poznají i ostatní. V tuto chvíli ho chránilo jen to, že Ben a Eloise měli spoustu jiných starostí a Waltovo rozpoložení příliš nesledovali. Ale až se vrátí Hurley… Walt si uvědomil, že musí být opatrnější.

* * *

Následující tři dny se nic nedělo. Hurley se nevracel, radiace byla v normálu, Ben s Eloise se už nesnažili na něco přijít, ale byli jaksi nemluvní, Walter seděl ve svém stanu. Walt se nesnažil nikoho vytrhávat z jeho rozpoložení. Do Los Angeles také psát nemohl, nemělo to cenu. Desmondova skupina byla na výjezdu a na Ostrově nebylo nic nového. Walt se toulal v těsné blízkosti kolem tábora a doufal, že narazí na vize obou žen.

Druhého dne odpoledne se mu to podařilo. Zjistil, že jejich vize patrně nějak souvisí s výskytem šepotu – jakmile se šepot ozval, bylo skoro jisté, že se brzy objeví i žena s dívkou.

Ani nadále je neslyšel, ale chovaly se vůči němu přátelsky. Zdržely se delší dobu, nechaly ho usednout vedle nich. Komunikovali jen pohledy a gesty. Z žen byl v jeho přítomnosti cítit určitý klid – šepot nesoucí se z džungle jako by je najednou tolik neznervózňoval. I Walt se cítil dobře: měl pocit, ne, věděl, že dívce i její matce jeho přítomnost pomáhá. A tak tam seděli, občas se na sebe usmáli a využívali klidu.

Když byl delší dobu klid, začala vize Danielle pomalu mizet. Cosi své dceři řekla, dívka na to odpověděla několika rychlými, ale neslyšnými slovy, a pak matka zmizela. Zamávala Waltovi a byla pryč.

Walt s Alex zůstali sami.

* * *

Čtvrtého dne večer se Hurley vrátil.

Ben s Waltem zrovna seděli u ohně a pozorovali zapadající slunce, když najednou se ze směru od pásma začalo ozývat nejprve tiché, pak sílící šplouchání, které narušovalo pravidelný rytmus přílivu. Když se tím směrem zaměřili, uviděli ve vodě loďku Druhých. A na ní mohutnou Hurleyho postavu.

Walt skočil do vody a brodil se směrem k Hurleymu, který mezitím zamířil na mělčinu na pláž. Ben zavolal na Eloise a pak se sám vydal po pláži směrem k loďce. Za okamžik už pozoroval Walta, jak objímá Hurleyho v lodi, potom se překvapeně a vytřeštěně dívá do lodi za Hurleyho… a pak spolu s Hurleym, který se vybatolil z loďky do vody, plavidlo táhne na písek.

Ben a Eloise se rozběhli k loďce.

Ticho, které dosud vládlo, porušila až Eloise poté, co nahlédla do lodě. „Panebože,“ šeptla a přitiskla si ruku na ústa.

„Richarde,“ vypravil ze sebe nechápavě Ben.

 „To je dobrý,“ zasáhl rychle Hurley. Richard pootevřel oči a přelétl pohledem všecky tři z tábora, jako by chtěl Hurleyho slova potvrdit. Strážce pokračoval. „Dostane se z toho. Má za sebou strašný dny a je vyčerpanej po cestě od starýho mola Druhých, ale bude v pořádku. Donesete prosím vodu a uděláte mu místo ve stanu?“

Walt se rozběhl pro láhev s vodou a Eloise nabídla zraněnému vůdci druhou polovinu svého stanu. Ben s Waltem pak rychle nanosili materiál na improvizované lůžko a pak Richarda uložili. Eloise se k němu sklonila a ignorovala protesty svých nemladých kostí, které takové pohyby už dávno nevykonávaly. Richard na svou spoluvůdkyni tiše promluvil latinsky. Eloise přikývla a cosi odvětila. Položila Richardovi ruku na rameno a pak vyšla ven s ostatními.

Usadili se u ohně tak, aby měli stan se zraněným na dohled a hlavně na doslech.

* * *

Hurley jim u plápolajícího ohně odvyprávěl, co se dělo, zatímco byl těch pět dní pryč. Ben, Eloise a Walt ho vyslechli téměř beze slova, jen občas Ben nebo Eloise položili nějaký doplňující dotaz. Když Hurley skončil tím, jak nejprve kus cesty táhl Richarda na provizorním voru k úkrytu Druhých (ano, nejprve věřil tomu, že je vor unese oba dva, ale brzy se ukázalo, že to fungovat nebude, protože Richard kvůli zesláblosti vůbec nedokázal držet rovnováhu a vor se stále překlápěl), tam si dali přestávku a nakonec si půjčili loďku, kterou dorazili do tábora.

„Proč to udělal? Jak to vůbec mohl udělat, něco takového?“ hlesla nakonec Eloise. Všichni věděli, o kom mluví.

„Zuří,“ odvětil Hurley. „Je šíleně rozzuřenej a přestává respektovat hranice slušnýho chování, který jsme mezi sebou my, nebo spíš naši předchůdci, mívali.“

„Tady někdy byly pravidla slušnýho chování?“ odfrkl nezdvořile Walt.

„Jo, byly, Walte,“ řekl klidně Hurley. „Já vím, z pohledu zvenčí to vypadalo vždycky jako jedna velká anarchie, ale tady to fungovalo. Já mu nesahal na lidi, kteří byli přímo jeho, a on nesahal na ty moje. Jo, přebírali jsme si ty nevyhraněný a on ubližoval těm, kteří neměli mou přímou ochranu, ale pořád to mělo nějakou logiku.“

Eloise pokývla a navázala. „Ale teď sáhl na toho, který má nejvyšší stupeň tvojí ochrany. To je naprosto bezprecedentní.“

Hurley přisvědčil a pokračoval. „Richard tvrdí, že můj někdejší bratr byl přesvědčenej o tom, že on – Richard – nějak vytvořil spojení mezi Desmondem a malým Charliem. Nejspíš to usoudil z těch kousků myšlenek a představ, co viděl u Charlieho. Abyste rozuměli – on teď pomáhá se Claire a Kate o malýho starat. A ten malej je energeticky velice schopnej.“

„Jo,“ kývl Walt, „to je. Takže ten černej zmetek viděl něco, co se Charliemu zdá, a z toho přišel na to, že za to může Richard a že ho…“

„Nejspíš jo,“ potvrdil Hurley. „Abys rozuměl, Walte… už jen to, že Desmond a jeho skupina odešli, ho šíleně naštvalo. Je to něco, co se standardně nedělá. Za normálních okolností bych je pryč neposlal, ale tady šlo a jde o záchranu celýho Ostrova. Doufal jsem, že to i on pochopí. Ale vyložil si to jako mou libovůli. A teď, když navíc zjistil, že nestačí, že je Desmond pryč, ale že mu Richard pomohl navázat spojení s Charliem… rozbilo to jeho poslední zbytky vůle dodržovat nějaký konvence.“

„Ale Richard přece nic takového neudělal,“ namítla Eloise. „Udělal opak.“

„Jo. Můj někdejší bratr nejspíš viděl jen kousky informací z Charlieho představ a špatně si je poskládal. Předpokládám, že Charliemu se přímo do hlavy nedíval, to by ten capart vypadal jinak, než jak jsem ho viděl. Viděl kousky představ a až u Richarda zjistil, co přesně se stalo. Ale předtím se na něm vyřádil.“

Ben znechuceně odvrátil zrak, Walt pošťouchl klackem uhlík v ohništi. Eloise promluvila. „Kdyby Richard neměl tvou ochranu, zabil by ho.“

Hurley souhlasně pokývl. „Vlastně chtěl zabít mě, ale to nemůže. Tak sáhl po jednom z mých nejbližších, kterýho zrovna měl na dosah, a udělal mu to nejhorší, co udělat mohl.“

Chvíli bylo ticho. Pak zvedl hlavu Ben: „Co bude dál, Hugo? Co udělá příště?“

Hurley tiše promluvil. „Přemýšlím o tom už tři noci.“

„Kdyby takhle chytil kohokoli z nás tří, zabil by nás. Nemáme tak vysokou ochranu jako Richard.“

„Já vím. Všem vám ji dát nemůžu. Prostě… nejde to,“ řekl trochu vyhýbavě Hurley. „Proto jste měli zákaz vzdalovat se z tábora. On sem nemůže, stejně jako nemůže do síně Druhých, dokud budu obnovovat pozemní ochrany. Navíc to vypadá, že ani jemu se příliš nechce přes pásmo. To vás před ním do jisté míry taky chrání.“

„Co zbytek našich lidí v Síni?“ zeptala se Eloise.

„Zatím jsou chráněni, ale někdy musí vyjít ven. A může se stát, že něco moje ochrany prolomí. Eloise, víte to sama. Nejlepší by bylo, kdyby i oni odešli na Hydru,“ řekl Hurley. Klidně, ale rozhodně.

Vůdkyně Druhých se na něj rozhořčeně podívala, ale Strážce dál pokračoval. „Tady jen přežívají. Dokud jste s nimi mohla být vy a Richard, dávalo to ještě určitý smysl. Ale teď… Vy se tam zatím vrátit nemůžete kvůli tomu problému s radiací a s vaší nemocí. A Richard…“

„Chci, aby se rozhodli sami,“ řekla Eloise tvrdě.

„Samozřejmě. Rozhodnou se sami. Ale Eloise… po tom, jak dneska viděli Richarda, myslím, že to rozhodování budou mít ulehčený.“

* * *

„Co bylo to, cos tehdy ráno cítil? Víš, takový to proudění, co tě donutilo jít na sever,“ připomněl Walt.

„Vidíš, Walte, to je dobře, že sis na to vzpomněl. Nějak jsem se zamotal do myšlenek a tohle bych… A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí,“ řekl skoro provinile Hurley.

Poposedl si a pokračoval. „Na severu vznikla spousta nových vývěrů temné síly. Jsou silný a je jich hodně. Do jednoho takovýho hnízda schoval Richarda. Proto jsem ho tak dlouho nemohl najít.“

Walt vyjekl. „U nás na jihu zase vznikají ty šeptavý proudy. Taky je jich čím dál víc.“

Ben s Eloise se na chlapce podezíravě zahleděli. „Tys byl v džungli?“

„Jen na okraji, kam se ještě smí chodit,“ odtušil Walt. „Vždyť jsem vám to říkal, Eloise. Půjčoval jsem si kvůli tomu ten váš počítač. Slyšel jsem tam ty šepoty. A byl jsem fakt opatrnej. Bylo to kousek od… místa, kam chodím na záchod.“ Zakličkoval – nechtěl, aby někdo přemýšlel, proč se chlapec potloukal v džungli a co nebo koho tam hledal.

„O tom, že se echa šíří, víme už delší dobu,“ potvrdila Eloise. „Rozšiřovala se od severu. Pak jsme se začali zabývat radiací a echa…“

„jsme přestali sledovat?“ navrhl Walt. Pak se zamyslel. „Ale to je blbost. Ty šepoty prostě zmizely, ne že jsme je nesledovali. Vy jste tam chodila měřit a my všichni tam chodíme čůrat a dělat jiný věci. Kdyby to tam bylo, věděli bysme to. Ono se to přestalo ozývat.“

„A teď se to ozývá zase, říkáš.“

„Jo,“ kývl Walt. „Aspoň od tý doby, co teď byl Hurley pryč.“

„Teoreticky je možné, že se echa vrátila už dřív,“ zamyslela se Eloise. „Minimálně od té doby, kdy jsem nechodila měřit dál na sever kvůli svojí nemoci. A teď se echa rozšířila až k nám.“

„Danielle to říkala,“ poznamenal zamyšleně Hurley. „Říkala, že to přijde až sem. A mluvila o tom, že se síly rozdělily. Popsala to úplně přesně.“

Walt v sobě potlačil jiskru radosti, která ho najednou nutila mluvit o Danielle… protože mluvit o Danielle znamenalo mluvit i o její dceři. Bože, jak moc rád by o ní mluvil. Ale zároveň nechtěl.

* * *

Čtveřice kolem ohně se na chvíli odmlčela. Walt myslel na Alex a snažil se u toho vypadat nenápadně. Když se ze svých myšlenek vynořil, došlo mu, že nepřirozené ticho vládne i mezi ostatními. Eloise listovala zápisníkem, Ben hleděl do tmy a Hurley beze slova zíral do ohně. Nikdo najednou nechtěl pokračovat v otevřeném tématu.

Rozsekl to tedy Walt. „No a co to všecko znamená? Temný vývěry a šeptavý vývěry… co to všecko je?“

„Jsou to dvě složky Ostrovní energie, o tom už jsme mluvili,“ řekla Eloise učitelským tónem.

„Já vím, já vím,“ chytil se Walt. „Že tu vznikávaly vždycky a že není dobrý se u nich zdržovat, aspoň u těch šeptavejch. Tak proč se teď ale všichni tváříte tak divně, když to se to stávalo vždycky?“

„Protože to nikdy nevznikalo v takové intezitě a tak rychle, Walte,“ řekl Ben. „To, co se děje od té doby, co vzniklo pásmo, je naprostá šílenost.“

„Takže to udělal on,“ řekl tiše a s pocitem hrůzy Walt. „Takže vlastně já.“

„Stop, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Udělal to on, ne ty. Udělal to můj někdejší bratr.“

Ve Waltovi něco nečekaně bouchlo. „Nemůžeš mu krucinál říkat nějak jinak? Někdejší bratr. Druhej vládce. On. Ten černej. To jsou tak strašně pitomý slova! To nemá jméno? Já vím, že mu nemůžem říkat Jack, protože Jack to už není… ale říkejme mu nějak. Jak se jmenuje, Hurley?“

Eloise i Ben se na Walta zadívali. Eloise nevěřícně, Ben trochu káravě, ale vlastně nepřekvapeně.

Také Hurley mu věnoval intenzivní pohled. Ne přímo rozzlobený, ale značně podrážděný. „Vím, jak se jmenuje, Walte, ale nebudu to jméno používat. Ani to už není on. V téhle chvíli žádné jméno nemá. Kdyby tu lítal jen jako oblak energie, řeknu ti klidně, ať mu říkáš Ta věc. Ale on není jen Ta věc. On je Ta věc… a k tomu obrovská mysl, složená minimálně ze tří lidí. Nevím, jak mu říkat. Můžeš si to vzít za úkol, Walte. Ale buď opatrnej. Pokud ho pojmenuješ tak, jak se mu to nelíbí, dá ti to najevo. Možná ti o tom pozdějc něco poví Richard.“

Walt se stáhl, zaražený Hurleyho nezvykle ostrým výpadem. Strážce ho po očku dál pozoroval, cítil jeho rozcitlivělost a snažil se na nej přenést aspoň kousek klidu. Bylo mu jasné, že i na Walta toho v posledních dnech bylo hodně.

* * *

Opatrná diskuse se rozproudila hlavně mezi Benem a Eloise. Oba Druzí navázali na své odborné teoretizování, které rozjeli už v první den po Hurleyho odchodu.

„Je to separace,“ řekla Eloise nakonec. „Proces oddělování složek.“

„Umělá separace,“ upřesnil Ben. „Není to přírodní proces, ale dělá to on.“

„A podle tebe souvisí se vznikem pásma.“

„Samozřejmě,“ kývl Ben. „Intenzivnější vývěry vznikají od té chvíle. A Eloise, vždyť on v tu noc se separací začal. Přiměl Walta, aby z vývěru smíšené energie vytáhl tu lehkou, časoprostorovou.“

„A temná začala proudit ven, protože ve vnitřních rezervoárech a proudech se udrží jen smíšená. Jakmile se rovnováha naruší, musí to ven. Vytažením lehké energie do pásma se uvolnila i temná a ta teď nekontrolovaně probublává ven.“

„Neprobublává,“ vstoupil do jejich rozhovoru Hurley. „On si ji vytahuje tam, kde ji potřebuje, a používá ji pro sebe. Zatraceně se mu to hodí. Možná dokonce i víc než samotný pásmo.“

„A co ty okrajové vývěry světlé, které máme za táborem a které vyhnaly Alex s Danielle?“ namítl Ben.

„Mohou to být okrajové odtržené proudy od toho hlavního, který prochází pásmem,“ řekla Eloise. „Může to záležet na způsobu vymezení proudu v pásmu, může to vycházet z geologického podloží. Nebo jsou to původní okrajové proudy, které se kvůli průsaku v pásmu musely odsunout. Ale tohle jsou opravdu jen spekulace. Jsem na tom stejně jako ty, Benjamine, moc toho nevím.“

„A jak do toho zapadá ta radiace? Mysleli jsme si, že nás Danielle s Alex varovaly před ní. Ale teď to vypadá, že to je ještě něco jinýho,“ přemýšlel Ben.

Eloise se nespokojeně zavrtěla. „Já nevím. Víme, že se ostrovní energie mnohdy s radiací pojí, takže náš závěr byl a stále je logický. Přinesl ji sem i Fischer z průchodu. Mohl tím něco otevřít.“

Ben zatřásl hlavou. „Nesmysl. To, co Fischer otevřel při příchodu, se už dávno zavřelo. Z průchodu to teď už být nemůže. A ze samotného energetického zdroje uvnitř Ostrova… Nezdá se mi to, nikdy dřív to sem nepronikalo.“

„Ostrov byl v mnohem lepší kondici,“ namítla Eloise. „Teď je jako starý, opotřebený stroj, která je rád, že drží pohromadě. Občas někde něco prosakuje nebo ukapává.“

„Jenže to jde proti sobě. Jedno se zhoršuje, ale druhé ne. Radiační situace stagnuje a vývěry jsou stále četnější. Nedává to smysl.“

„Já opravdu nevím, Benjamine,“ řekla znovu přísně Eloise. „Škoda, že tu není Daniel. Tak ráda bych to s ním probrala.“

Walt, když uslyšel fyzikovo jméno, se probral. „Jsou někde na výjezdu a dělají měření. Někde v kalifornskejch horách. Prý se tam kdysi stalo něco divnýho a teď bude výročí.“

Eloise zpozorněla. „Říkáš kalifornské hory a výročí? Je…“

„Bude konec února,“ dodal jí potřebnou informaci Ben.

Eloise se rozjasnil pohled. „Kalifornie. Sierra Nevada! To bude těch pět chlapců, z nichž jeden zmizel. To bylo hodně podezřelé. Zařadili jsme to i do dharmského archivu. Bylo to zrovna v době, kdy se narodil Daniel. Sledovala jsem to už jen z dálky a se zpožděním, ale… Kdyby tenkrát bylo všecko trochu jinak, snad bych se bývala přidala k probíhajícímu pátrání. A teď na to navazuje Daniel… Jde na to dobře, chlapec můj.“ Pohled jí neobvykle zjihl.

* * *

Otočila se od ostatních a zamířila do svého stanu, aby zkontrolovala Richarda. Tiše a klidně spal, i když měl tělo pokryté ranami a modřinami. Většina se jich sice už hojila, ale přesto nevypadaly dobře. Stará žena se ještě na chvíli vrátila k ohni.

Pozorovaly ji tázavé pohledy.

 „Spí,“ oznámila. „Nechápu, jak může i přes takové množství ran tak klidně spát a nemít bolesti. Já vím, pomohla mu voda z Chrámu, ale…“

„Odpověděla jste si sama,“ řekl pomalu Ben. „Voda z Chrámu. Já… Nepamatuju si nic z toho, když mě Sayid jako dítě postřelil, ale pamatuju si na dny potom. Všichni říkali, že to je zázrak, že žiju. A mně to připadalo tak divné. Nevěřil jsem jim to, protože mě nic nebolelo. Byl jsem strašlivě zesláblý, ale když jsem se nehýbal, nic mě nebolelo. Ta rána bolela, jen když jsem se nešikovně pohnul.“

„Chodili jste tam léčit své nejtěžší nemocné odjakživa,“ pokrčil rameny Hurley. „Věděli jste proč. Vždycky jste to věděli.“

Ben tiše kývl. Hlavou se mu honilo, proč na některá zranění a nemoci voda z Chrámu stačí, ale na jiná ne. On sám se tam po dohodě s Richardem chodil koupat opakovaně, když zjistil, že má nádor na páteři. Doufal, že mu Ostrov opět pomůže, ale nic takového se nestalo. Zahnal tu úvahu - věděl, že teď by stejně odpověď nezískal. Věděl, že Hurley se s podrobnostmi o praktickém životě na Ostrově stále ještě seznamuje a poznává je. Základní obraz samozřejmě znal, ale detaily se mu doplňovaly až nyní.

* * *

Oheň vyhasínal a Ben, Eloise i Walt začínali vypadat unaveně. „Je čas jít spát,“ řekla stará žena. „Zítra nás čeká náročný den. Myslím, že bychom měli Richarda prohlédnout a ošetřit, Benjamine. Možná je z nejhoršího venku, ale stejně se mi nelíbí.“

„To asi nikomu,“ souhlasil Ben.

„Můžeme zajít pro Bernarda,“ napadlo Walta. „Je to zubař. Je to taky doktor.“

„Skvělej nápad, Walte,“ pochválil ho Hurley. „Zubaře bude chudák Richard taky potřebovat.“ Pak se Strážce na chvíli odmlčel, jak přemítal o tom, co ho čeká. „A já zase vyrazím do Síně. Vrátím jim loďku a musím jim říct, co se děje. Ať se rozhodnou.“

Vybavila se mu vzpomínka na odpoledne toho dne, kdy na provizorním voru dotáhl Richarda k troskám Sochy a pak ho pomalu odvedl do Síně – Richard, i když zcela vyčerpaný, trval na tom, že chce své lidi vidět. Když vkročili do úkrytu, rozhostilo se naprosté ticho. Hurley vnímal bouři různých emocí – cítil obrovskou radost a vděčnost, že se vůdce Druhých vrátil a že Hurley splnil svůj slib, ale také šok a hrůzu. Druzí Richarda neznali jinak, než jako rozhodného, charismatického čtyřicátníka plného sil. Teď se o Hurleyho opíral zraněný, zdeptaný muž plný ran, který se neudržel na nohou.

Když jim Hurley řekl, co se stalo, jejich hrůza ještě zesílila. Jednoho z vůdcovské dvojice jim vzala radiační nemoc, druhého výbuch nepochopitelného násilí, kterému nedokázal čelit ani ten nejlepší, nejzkušenější a nejodolnější z nich.

Druzí věděli, že minimálně nějakou dobu zůstanou bez vedení a bez ochrany. Když si vládce severní části Ostrova mohl takhle vyšlápnout na Richarda, mohl stejně tak napadnout kohokoli dalšího. S tím rozdílem, že kdokoli další by to nepřežil.

Hurley věděl, jaká bude zítra jejich odpověď.

* * *

KONEC 9. SÉRIE

924 - In caelis

V jednu chvíli seděl na svém oblíbeném místě na skalách, v další před sebe nepřítomně zíral a v hlavě mu bušilo a myšlenky mu zcela odumřely. Cítil jen obrovské vlny energie, kterou někdo vytahoval z hloubi Ostrova. Ohlušovaly ho, slyšel je pronikat na povrch… a pak mizet do zdánlivě bezedného příjemce.

Hurley věděl, co se děje. Způsoboval to druhý vládce Ostrova. Napojoval se na ostrovní energetické vývěry, sál z nich silnější proud energie, než by z nich vyvěralo při přirozeném proudění, a energii do sebe nasával.

„Přiživuje vztek,“ zašeptal bezděčně Hurley, i když ho nikdo neslyšel.

Nejděsivější na tom bylo, že se to dělo už třetí den po sobě, vždy v podobnou denní dobu.

Když to ochromení způsobené nepřirozeným prouděním energie v ostrovním podloží konečně přešlo, vrátil se Hurley do tábora. Ben a Walt připravovali oběd.

„Musím pryč,“ řekl nepřítomně Hurley.

„Kam?“ vyjekl Walt.

Ben odpověděl za Hurleyho. „Na sever. Jinam tady ani jít nemůže.“ Pak se zahleděl na Strážce. „Co se děje, Hugo?“

„Přesně to nevím. Ale nelíbí se mi to. Víte proč, žejo.“

Walt i Ben, oba beze slova, pokývali. Byl třetí den, kdy Richard nepřišel do jižního tábora a nepřinesl naměřené údaje o radiaci ze severní strany pásma.

Hurley neotálel a začal si balit batoh. Jeho pobočníci ho pozorovali. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odvětil. „Až to nějak vyřeším.“

„Tohle nevypadá na návrat dneska večer,“ komentoval jeho balení tiše Ben.

„Já nevím,“ odpověděl znovu ostřeji Hurley. „Až budu moct, vrátím se.“

Z krajního stanu nejblíž džungli vykoukla Eloise. Po ranních měřeních obvykle odpočívala ve stanu co nejdál od Waltera a nabírala sil. Její stav se teď nehoršil, což jí dávalo určitou opatrnou naději. Dění v táboře ji teď ale vytrhlo z odpočinku.

Hurley se k ní rychle vydal. Popsal staré ženě, co už třetí den cítil. Eloise jen nechápavě kroutila hlavou – tohle Druzí neznali. Nebyly to fyzické otřesy zmítající Ostrovem, které obvykle doprovázely příchod nového člověka nebo nekontrolovaný proud energie při nějakém selhání nebo incidentu. Tohle bylo něco jiného. Eloise souhlasila s Hurleym, kterému to přišlo mnohem zlověstnější. Jednalo se o čistou práci někoho, kdo dobře věděl, co dělá… ale dělal to s jasným úmyslem.

Na nic víc nepřišli. Hurley se odkolébal ke dvěma přátelům a rozloučil se s nimi. „Vrátím se, až zjistím, co se stalo. Vy za každou cenu zůstaňte v táboře. Nikam nechoďte. Ani jeden z vás, rozumíte? Eloise bude měřit, ale to je všecko. Zůstaňte tady. Já se vrátím.“

„Dělá to on, žejo?“ hlesl Walt.

Hurley nerad souhlasil. „Nejspíš jo, Walte.“

„Co se mu zase nelíbí?“ zaúpěl chlapec.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ řekl ponuře Hurley. „Ale já to zjistím.“

* * *

Nejprve prošel pásmem a zamířil do tábora Druhých. Uvítala ho maličká, napjatá skupinka, která v Síni zůstala po odchodu většiny na Hydru. Teď byli bez velitele: Richard se už třetí den neukázal, jak neprodleně informovali Hurleyho.

„Řekl, že jde měřit,“ konstatoval Stephen, který nyní převzal velení nad opuštěnou skupinou. „Ale od té doby se nevrátil. Něco se muselo stát, Hugo.“

Hurley souhlasně přikývl. „Najdu ho.“

Cítil na sobě palčivé pohledy zbytku Druhých. Vnímal jejich rozporuplné pocity: od té doby, co se ujal moci, se pro Druhé život na Ostrově řítil od jedné katastrofy k druhé. A on jim nedokázal zabránit. Důvěra Druhých, kterou vždy chovali v jeho předchůdce Jacoba, procházela tvrdou zkouškou – nejprve museli odejít ze svého území a schovat se jako zbabělci do podzemí a pod Hurleyho ochranu, pak byli odříznuti nebezpečným pásmem od Hurleyho tábora, přišli o jednoho z nejlepších mužů, větší část skupiny emigrovala na Hydru, pak onemocněla jejich vůdkyně… a nyní zmizel i druhý velitel.  A tohle všecko se událo během několika měsíců Hurleyho vlády. Hurley to bolestně cítil a věděl, že Druhým musí vrátit aspoň špetku naděje.

V tuto chvíli to znamenalo, že musí najít Richarda.

* * *

Vyrazil dál na sever. Den se chýlil k večeru, ale on šel dál, i když se pak snesla noc. Snažil se vycítit Richarda -  věděl, že by ho cítit měl, pokud by byl na Ostrově. Když mu dal svou plnou ochranu, vložil do něj obrovský kus světlé energie a tu by měl cítit i na dálku. Ale teď necítil nic. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného než o Richarda, věděl by Hurley, že je pozdě a že ten druhý je po smrti. Ale u Richarda… u toho to tak být nemohlo. Nemohlo. Něco se stalo, ale on netušil co, a to ho zneklidňovalo čím dál víc.

Hurley Ostrov znal a nepotřeboval spát. Strážcovství mu sice nedalo očividně nadpřirozené síly, dál se kolébal džunglí jako pomalé, unavené sloní mládě, které se batolí za matkou, ale získal téměř nekonečnou vytrvalost. Nepotřeboval téměř spát, odpočívat ani jíst a pít. V batohu si nesl jednu láhev vody a několik kusů ovoce, z nichž občas ukousl… a šel.

Držel se při západním pobřeží Ostrova. Nad ránem se na pár hodin zdržel ve starém, skoro zničeném táboře po francouzské expedici. Tam ho také zastihla další ranní vlna bouřící temné energie. Když ji ze sebe setřásl, zamířil k rozvalinám Chrámu – tam vše vypadalo stále stejně – a nakonec došel k Dharmavillu.

Tentokrát ho neuvítal Černý. Hurley prošel táborem až k domku, kde přebývala Claire s Kate a Charliem. Všichni tři váhavě vyšli ze svého obydlí.

„Co tady děláš, Hurley?“ nasadila Claire odměřený tón.

„Hledám ho.“

„Není tady.“

„To už taky vidím,“ řekl Hurley trpělivě. „Claire, kde je?“

„Nevím,“ zavrčela dívka. Vyptávání jí očividně nebylo příjemné. Kate se o krok za ní opírala vstupních dveří do domku a držela Charlieho, který ji objímal kolem pasu a zvědavě, i když trochu vylekaně, příchozího pozoroval.

„Proč ho hledáš?“ promluvila konečně Kate. Vypadala stále stejně vyčerpaně jako před několika dny.

Hurley si povzdychl. „Protože si myslím, že ví něco o Richardovi.“

„Co je s Richardem?“ podivila se Kate.

„Na to jsem se chtěl zeptat jeho. Už čtyři dny ho nikdo neviděl.“

„My o něm nic nevíme,“ prohlásila rozhodně Claire. „Nic o něm nevím a je mi ukradenej. Jsem ráda, když ho nevidím.“

Dívka se stále vracela ke svému životu na Ostrově po odchodu Oceanic 6 během přeskoků – to, jak ji Druzí pronásledovali a testovali, jim nemohla zapomenout. A Richard v jejích očích měl patrně hlavní vinu. Od ní Hurley žádnou pomoc čekat nemohl.

Rozhodl se tedy apelovat ne na ni samotnou, ale na to, co jí bylo nejdražší.

„Claire, Richard se snažil, abyste byli v bezpečí. Ty, Kate a hlavně Aaron. Než se mu to stalo, chodil na sever měřit záření z pásma. Víš, co by se dělo, kdyby to nedělal a to záření se šířilo?“

Dívka znejistěla. „Stalo by se… to, co Charlie…?“ Naznačila nezaměnitelné gesto smrti a přejela si prstem přes hrdlo.

„Jo. Umřeli byste,“ přikývl Hurley. Pak pokračoval směrem, který se mu ošklivil – byl to primitivní útok na to nejzranitelnější, ale on v tuto chvíli neviděl jinou možnost. „A nejdřív z vás všech by umřel Aaron. Je nejmenší a podlehl by tomu nejdřív. Umíš si to představit, Claire? Jseš přece jeho máma.“

Claire se v očích objevil strach a Hurley pokračoval. „Richard se vás snaží ochránit. A teď se mu něco stalo a vy mu nechcete pomoci. Škodíte tím i samy sobě.“

„Vážně nic nevíme,“ řekla tiše Kate. „Neviděly jsme ho.“

„A co Jack?“ zeptal se Hurley.

„Není tady. Poslední dobou je ve dne většinou někde pryč a večer a v noci hlídá Charlieho,“ rozmluvila se Kate. Bylo na ní vidět, jak moc chce s Hurleym mluvit. „Prý abychom mohly spát. Malý má poslední dobou zase nějaké divné sny a…“

„Mlč už!“ otočila se k ní prudce Claire a zasykla na ni. „Víš, co říkal.“

Kate zaraženě zmlkla. Ublíženě se na Claire zadívala, jako by se jí ptala, co dělá špatně – vždyť na tom, že ten, který s nimi sdílí domov, někdy pečuje o malé dítě, které zrovna má divoké období, není vůbec nic tajného nebo divného. Ale už mlčela. Dál na Hurleyho upírala naléhavý pohled, ale už nic neřekla.

Hurleymu to stačilo.

Rozloučil se s oběma ženami, znovu jim zdůraznil, aby neopouštěly svůj nový domov, aby dávaly pozor, co jedí a co dávají Charliemu, a odešel.

Vydal se naslepo džunglí. Nechal svou intuici, aby ho vedla – věděl, že ho dřív nebo později dovede k Černému. K tomu, s nímž kdysi bývali bratry – když ještě oba sídlili v jiných tělech.

* * *

Hurley bloumal džunglí směrem do vnitrozemí a směrem k pásmu. Šeřilo se. Zastavil se na planině před vstupem do někdejší lékařské stanice Staff. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že ten tlouštík na někoho čeká.

A on opravdu čekal. A ten někdo dorazil. Z džungle se ozvalo praskání větví a stromů, které se přibližovalo a pak zmlklo… a pak z temného podrostu vykročila Jackova postava.

„Tady jsi,“ řekl klidně Hurley. „Hledám tě už den.“

„Tak jsi mě našel,“ pozvedl Černý ruce v gestu, které jako by se ptalo, co po něm Strážce chce.

„Ty víš, co chci, Ezau.“

Černý v Jackově podobě ztuhl a jeho ležérní gesto se vytratilo. „Už nikdy mi tak neříkej. Ty už nejsi Jacob, já nejsem Ezau.“

„Navrhni mi pro sebe lepší jméno a já ho budu používat.“

„Nepotřebuju jméno,“ odfrkl muž v Jackově podobě. „Co tu chceš?“

„Víš, co chci,“ zopakoval Hurley.

Černý se chladně zasmál. „Jdeš si pro svůj hrací kámen?“

„Ano, i tak mu můžeš říkat,“ souhlasil klidně Hurley. „Ale v první řadě je to člověk pod mou nejvyšší ochranou. Porušuješ pravidla, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr,“ zareagoval znovu podrážděně Černý. „To, co do nás kdysi vložila naše pitomá matka, to je dávno pryč.“

„To, co do nás vložila? Tak tohle tě tak žere?“ zadíval se na něj vážně Hurley.

Černý si opovržlivě odfrkl. „Už dávno ne. Je to skoro všecko pryč – ten její dar pro toho hodnějšího, dobrého pastýře, kterej může chodit po všech božích stezkách,“ zapitvořil se. „A ten, na kterýho zbyla tvrdá síla, ten bude sedět na rodné hroudě, navždy k ní připoutanej jako nějakej pitomej Prométheus. Ale i těchhle okovů se brzo zbavím. Bratře,“ dodal ironicky.

„Zvláštní, že mluvíš zrovna o okovech,“ řekl Hurley tiše.

Černý se uchechtl. „Okovy jsou zajímavá věc. Většina lidí se jich nikdy nezbaví, pokud je jednou má delší dobu na sobě. Můžeš je setřást z těla, ale nedostaneš je z mysli. Jakmile si na ně zvykneš, už se z nich nedostaneš. Jen jdeš z jedněch do druhých.“

„Teď jsi řekl, že je brzy setřeseš.“

„Taky že ano. Teď jsem ale nemluvil o sobě, víš?“

Hurley znovu klidně kývl. „To by stačilo. Kde je?“

Ten, který kdysi býval jeho bratrem, mu věnoval pobavený pohled, jako by se ptal, jestli to Hurley myslí vážně.

„Kde je?“

Černý se rozesmál naplno. „Ty si vážně myslíš, že ti jen tak řeknu, kde ho máš hledat? Nechtěl bys náhodou, abych ti ho přinesl a odnesl k vám do jižního tábora? Najdi si ho sám, zachránče. Hledej a snaž se. Vezmi si ho, Hugo, já už jsem si s ním svoje užil. Odtáhni si ho do toho svýho jižního lazaretu,“ ušklíbl se. „A jen abys věděl, já jsem pravidla neporušil,“ dodal s důrazem na slovo Já, jako by Hurleymu vyčítal, že on je porušil. „Neprolomil jsem tvou ochranu, Hugo. Pořád žije. Pokud se to ten stav, ve kterým je, teda takhle dá nazvat.“

Hurley cítil, jak se v jeho protějšku sbírá odporný koktejl emocí. To za Jackovou tváří se rozpomínalo na nedávno sledované utrpení, strach a bolest, užívalo si tu vzpomínku a aby ji ještě víc posílilo, začalo to opět vytahovat z nitra Ostrova proudy temné energie – ty, které byly oddělené od světlé, která teď proudila pásmem, a proto se mu s nimi teď pracovalo lépe než kdy předtím. Po zásahu, který musel udělat Walt, teď Černý mohl mnohem snáze čerpat z hlubin Ostrova temnou energii a pracovat s ní. A přesně to teď dělal.

Hurley zavřel oči a počkal, až se Černý nasytí a s energetickým manévrem skončí. Když oči znovu otevřel, byl proti němu obrovský černý oblak. Větší, než kdy předtím – energie, kterou načerpal, ho posílila a zvětšila.

„Jdi domů,“ zavrtěl Hurley zhnuseně hlavou. „Kate a Claire na tebe čekají. Máš někoho, kdo s tebou chce, nebo aspoň dokáže být. Nakrmil ses. Tak co ještě chceš?“

Černý oblak nezareagoval. Ještě nějakou dobu se proti němu vyčkávavě tyčil, pak zakroužil a zmizel v džungli.

Hurley se pomalu vydal dál. Nejprve šel znovu nazdařbůh a dával prostor intuici. Richarda stále necítil. Po půlhodině pomalého pochodu se zastavil. Při přestávce se mu znovu vybavil rozhovor s Černým.

A pak najednou Hurley pochopil všecko.

* * *

Rozběhl se temnoucí džunglí směrem k jihu. A už se nesnažil zaměřit na energii svoji, světlou, ale naopak na tu temnou. Na tu, kterou Černý zamaskoval Richardovu ochranu.

Když se přiřítil k obrovskému temnému stínu, který se rýsoval v porostu, na chvíli se zastavil. Všude bylo ticho. Hurley ale věděl, že je na správném místě. To proto Černý mluvil o okovech – o místě, kde skončila otrokářská loď s ubožáky, kteří v okovech nakonec zemřeli.

Místo bylo prosyceno ponurou atmosférou a Hurley cítil, jak ze země vyvěrají neviditelné, četné silné proudy temné energie. Byli relativně blízko pásma – a tak si Černý mohl snadno vytvořit velice silné energetické vývěry. V okolí vraku Black Rock tak učinil velmi hojně. Bylo to pro něj výhodné ve vícero ohledech: mohl zde pohodlně čerpat energii a sílit, zároveň tím vrak chránil od náhodného nalezení někým jiným, protože lidé se místům s vývěry energie podvědomě vyhýbali a pokud by se jim to nepovedlo, hrozily jim vedlejší účinky… a za třetí pobyt uprostřed silných vývěrů musel být mučivý pro nešťastníka, který byl uvěznen uvnitř. A za čtvrté, síla nešťastníkovy energetické ochrany udělené Hurleym přes okolní vývěry energie o opačné polaritě prostě nemohla být detekovatelná.

„Richarde!“ vykřikl Hurley.

Odpověděla mu jen ozvěna zevnitř lodi.

Hurley rychle obešel bok vraku a našel největší díru. Ani nezažehnul louč, viděl dost i bez ní.

Když vůdce Druhých uviděl, zaplavila ho nekonečná lítost. Vrhl se k němu. Richard byl stále naživu, ale byl v hlubokém bezvědomí a vůbec nereagoval.

„Ne,“ šeptal Hurley, když ho odvazoval ze řetězů. „Ne, ne. Richarde, kámo, promiň, promiň mi to,“ opakoval v hrůze. Mohl si stále opakovat, že Richard žije, že nemůže zemřít, ale nefungovalo to, strach o přítele teď byl silnější.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem. Na kratičkou děsivou chvíli si Hurley uvědomil, že Richard konečně skončil stejně jako kdysi jeho souputníci – i oni se nakonec ocitli zhrouceni na zemi, i když až poté, co si je vzala smrt a jejich těla z okovů osvobodil až rozklad.

Hurley Richarda odtáhl k boku lodi a pokusil se ho uložit do alespoň trochu pohodlné polohy. Masíroval mu paže, na nichž doteď visel a které i v tom nočním šeru měly podivně mrtvou barvu. Do Hurleyho se zakusoval čím dál větší strach, jestli nepřišel pozdě. Jeho ochrana sice nenechala Richarda zemřít, ale proti poškození těla ho ubránit nedokázala. A Richard podle všeho několik dní visel na spoutaných rukou. Hurley neměl lékařské vzdělání, ale dovedl si představit, že taková poloha a zátěž může způsobit strašlivé škody.

Rozhodl se. Věděl, že to, co se chystá udělat, bude obrovsky náročné i pro něj, i přes veškerý doping z ostrovních energetických zdrojů, ale zároveň věděl, že to je to jediné, co může pro Richarda zkusit udělat. Nemohl jít pro pomoc, neboť tušil, že by se sem Černý vrátil a způsobil by Richardovi další příšerné hodiny. A nemohl nikoho přivolat, protože pásmo většinu pokusů o kontakt rušilo. A i kdyby se mu povedlo spojit s Waltem, nemohl nikoho ze svých lidí vylákat na cestu do severního území. Černý by si je během cesty našel. Už dřív dal jasně najevo, že v hloubi severního teritoria toleruje volný pohyb pouze u Hurleyho, jinak ne.

Zůstali ve vraku Black Rock do rána. Richard se potácel mezi bezvědomím těžkým a lehčím, kdy blouznil a mluvil k přeludům, které ho sužovaly. To pak reagoval i na Hurleyho podněty, i když nikdy neotevřel oči, nemluvil s ním a očividně neměl tušení, kde je a kdo je u něj. Hurley do něj vpravil všechnu vodu, kterou měl. Pak už věděl, že musí vyrazit.

„Vydrž, Richarde. Bude to dobrý, kámo, jen vydrž,“ mumlal k bezvládnému příteli, když si ho s funěním přehazoval přes rameno a potácel se od vraku směrem na seevrozápad.

Čekala ho mnohahodinová náročná cesta. Hurley se sotva vlekl, často Richarda skládal do nízkého porostu, doplňoval vodu, dával mu pít a sám odpočíval, ale vždycky se zase zvedl a těžce pokračoval.

Večer se Strážce i s bezvědomým dovlekli tam, kam mířili. Hurley Richarda naposled nechal sklouznout z ramene, pak ho vzal do náruče a opatrně s ním vkročil do trosek Chrámu.

Chvíli trvalo, než se zorientoval a našel to, co hledal. Bazének byl rozbořený a zasypaný troskami, ale voda stále vyvěrala.

Hurley Richarda položil na okraj toho, co nyní spíše připomínalo malou tůňku uprostřed hromady starých zdí, a pak mu svlékl košili. Když viděl jeho ztýrané tělo plné zaschlé krve, podlitin a otevřených, hnisajících ran, draly se mu do očí slzy lítosti i hněvu. Věděl, že se nemůže pomstít přímo původci vší té hrůzy, a pomstít se na Černého lidech nepřipadalo v úvahu. Za prvé je měl rád, za druhé se odmítal snížit na protivníkovu úroveň. A tak jen polykal horké slzy, vkročil do tůňky a opatrně, aby ho ještě víc nezranil na ostrých rozbořených kamenech, stáhl Richardovo tělo do vody. Držel ho v podpaží tak, aby se jeho trup a paže co nejvíc koupaly v uzdravující vodě, která už tolikrát dokázala zvrátit i jiná těžká zranění.

Koupal Richarda s přestávkami takhle celou noc a pozoroval, jak jeho bezvědomí pomalu ustupuje. Nad ránem zraněný poprvé otevřel oči.

„In caelis,“ zašeptal zmateně Richard.

„Richarde, kámo,“ usmál se na něj s úlevou Hurley.

Richard se pokusil zvednout hlavu z Hurleyho prázdného batohu, kterým ho Strážce podložil, a snažil se rozhlédnout. Dál zmateně opakoval svá úvodní slova, ale pak přešel do angličtiny. „In caelis. Na nebesích.“

Hurley ho jemně, ale silně za ramena přitlačil k zemi. „Pst. Zůstaň hezky ležet, jo? Odpočívej. Všecko je dobrý.“

Richard poslechl, ale dál bloudil očima a snažil se pochopit, co se stalo. „Musel jsem zemřít. Ale to přece… Jak dlouho? Kde to jsem?“

„Neumřels, Richarde. Jsme v Chrámu. Bude to dobrý, kámo. Byls mimo asi několik dní, ale dostaneš se z toho.“

„Co dělá radiace?“ probudil se ve vůdci Druhých náhle pocit povinnosti. Oči se mu rozšířily a znovu se pokusil se zvednout.

„O tu se teď nestarej, kámo,“ snažil se ho uklidnit Strážce. „Na jihu to vypadalo klidně. Eloise to hlídá. Nehorší se to. Teď se ničím nezatěžuj a jen lež.“

Richard jako by však nemohl přestat. „Desmond,“ vzpomněl si na další věc. „Desmond a jeho syn. Oni… mají spolu nějaké propojení. Nějak komunikují. On to zjistil a myslel si, že jsem to udělal já. To proto…“

Hurley ho poplácal po rameni. „Nech to teď být, chlape. Odpočívej. Myslím to vážně. Byls hodně daleko. Byls před zamčenou bránou. Kdyby pro tebe nebyla zamknutá, už jsi dávno na druhým břehu. Tak se teď ničím nezalamuj a fakt odpočívej, kámo.“

Richard vysíleně zavřel oči. „In caelis,“ zašeptal znovu. Ve chvílích na hranici vyčerpání i on přecházel do latiny, která se mu za dlouhé desítky let s Druhými stala druhou mateřštinou.

Když začal odříkávat děkovnou modlitbu, povedlo se mu po chvíli úsilí sepnout ruce na prsou. Hurley si s obrovskou úlevou uvědomil, že Richard své ruce cítí a může s nimi pohybovat. V tu chvíli polevil vztek na Černého, u něhož konečně Hurley pochopil, proč udělal, co udělal, a naopak ho zaplavila ho vlna vděčnosti a on se k Richardovi přidal ve svém rodném jazyce. Latina a španělština se prolínaly a nesly se k rannímu jasnícímu se nebi.

* * *

Zůstali v Chrámu ještě den a noc, dokud Richard nenabyl trochu sil. Hurley mu nosil jídlo a pití, i když zesláblý vůdce jedl jen velmi málo, jeho tělo po několikadenním nuceném půstu nebylo na potravu připraveno. Ale koupele v chrámové vodě mu dál pomáhaly.

Hurleymu však bylo jasné, že cestu zpátky na jih Richard nezvládne. S pomocí a za Hurleyho podpírání se mu povedlo pomalu dojít k přístavišti Druhých, ale to bylo vše. „Tak už vím, jaké by to bylo zestárnout,“ vydechl Richard, když mu Hurley po několikahodinové pomalé, vysilující cestě pomáhal posadit se na zem v cíli v Pala Ferry. Rozhlédl se po oceánu. Oči se mu zaleskly. „Byl jsem si jistý, že tohle už nikdy neuvidím.“

Hurley ho nechal sedět u přístavního mola a pustil se do průzkumu okolí. Po chvíli našel to, co hledal, a dal se do práce. Za pár hodin měl z rozbitých prken z mola, přístřešku a ze zbytků provazů, které se na mole nacházely, smontováno provizorní plavidlo.

Richard ho pozoroval s unaveným zájmem. „Je to to, co si myslím?“

„Jo,“ přikývl Hurley. „Mělo by to unést nás oba. Pojeďme domů, Richarde.“