923 - Šílenství

„Jime! Milesi! Franku! Pojďte sem rychle, prosím!“

Bytem v San Fernandu se rozezněl Danielův křik. Zabralo to. Ve vedlejším pookoji se ozval dupot a nadávání a vzápětí se ve dveřích objevila Sawyerova rozcuchaná hlava. „Co šílíš, vědátore? Máme přece ještě čas…“

Při pohledu na ztuhlého a výhružně pokřikujícího Desmonda a bledého Daniela zmlkl. Zareagoval rychle. „Dělej, Milesi,“ zařval na svého parťáka, který se rozespale štrachal z vedlejších dveří.

„Co se děje, Danny?“

„Je mimo. Něco s ním zase je,“ vypravil ze sebe fyzik.

Sawyer přiskočil k veliteli a zasykl na jeho Daniela: „Zkoušels ho probudit?“

„Nejde to.“ Daniel stál u svého psacího stolu a odtahoval se, jako by se nepříčetného bratra bál. Vzhledem k tomu, že od něj nedávno schytal fyzickou inzultaci, se mu Sawyer ani příliš nedivil.

Do pokoje se vřítil i Miles. Jednou sjel celou situaci pohledem a pochopil. „Dělej, Jime, přidržíme ho. Vypadá dost…“

Oba bývalí bezpečáci se k veliteli vrhli a popadli ho za paže. Nebránil se. Dál ze sebe vyplivoval slova plná vzteku a agrese, ale nesnažil se parťákům vymanit.

Do dveří nakoukl i Frank. „Co to tady vyvádíte?“

„Zavolej Chris, Franku,“ zakřičel na něj Daniel. „Hned. Chci vědět, jestli je v pořádku. Panebože, ať je…“

„Provedu,“ odpověděl klidně pilot, několika skoky zmizel ve svém pokoji a vrátil se s mobilem. Už ho měl u ucha a za malý moment už mluvil. „Dobrý ráno, Chris. Vzbudil jsem tě? Ne, na nic se teď neptej. Řekni mi, jseš v pohodě? Nestalo se u tebe nic?“

Kývl na Daniela a ukázal zdvižený palec. Dívka reagovala okamžitě, příčetně a absolutně nic jí nebylo, kromě toho, že ji ranní telefonát probudil a dost vylekal. Frank se s ní rozloučil a slíbil, že se jí za pár chvil ozvou a vše jí vysvětlí.

Desmondův vztek najednou ochabl a on zmlkl. Daniel se k němu opatrně přiblížil. Bratrovi se začaly opět přivírat oči, do té doby zuřivě vytřeštěné, a Sawyer s Milesem ucítili, jak mu povoluje celé tělo. „Položte ho,“ instruoval je tiše Daniel.

Pak na bratra začal mluvit.

Desmond se s trhnutím probral. Chvíli byl naprosto zmatený. „Co… co se to…“ Rychle se posadil a rozhlédl se po pokoji. Uviděl napjaté a vážné tváře čtyř parťáků. Pak ze sebe vypravil: „Co jsem udělal?“

Nikdo mu neodpověděl. Přitiskl si dlaně k očím v zoufalém gestu. Pak, pomalu a jako by se bál, co uvidí, je oddálil a začal si je prohlížet.

* * *

Zkoumal své ruce hodně dlouho. Pohled na ně ho patrně trochu uklidnil, protože pak konečně začal být schopen vypovědět, co se mu zdálo. Hlas se mu třásl, když líčil, jak mlátil Richarda až do bezvědomí. „Bylo to tak strašně živý,“ vrtěl hlavou. „Já… nechápu, proč se mi to zdálo. A proč zrovna Richard. Vždyť on mi pomohl, ne?“

Daniel jen očima přisvědčil. „Desi, tys byl mimo. To nebyl normální sen.“

„Nebyl jsem to já,“ šeptl Desmond.

„Cože?“

„Ten, kdo ho mlátil… to jsem nebyl já. Nebyl.“ Desmond se vsedě opřel o zeď vedle postele a zahleděl se do prázdna. Stále před sebou viděl tu hrůzu, ten strach v Richardových očích, tu marnou snahu ubránit se bolesti. A cítil zuřivost smísenou s potěšením, které cítil on… ne, ten druhý.

„To jsem nebyl já,“ zopakoval naposled. „Nikdy bych…“

Pak mu znovu sjel pohled na Daniela, který měl stále na rtu malou náplast, a on se složil na polštář.

* * *

Když se Desmond konečně vzpamatoval, dopřál si dlouhou sprchu, jako by ze sebe chtěl odplavit všecky zbytky odporného prožitku, a pak se připotácel do obýváku ke snídani. Dal si jen černou kávu.

„Dane,“ kývl na bratra. Daniel si k němu přisedl. Svíral v rukou šedivý zápisník a doteď do něj cosi horečně škrábal a kreslil.

„To byl zase ten záchvat, že?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil váhavě bratr.

„Jak to? Jak to, že se to zase stalo? Říkals, že mi ty věci, co jsme dovezli z lodi, pomůžou,“ šeptl Desmond vyčítavě.

„Dej mi prosím chvíli. Snažím se nějak si to utřídit. Nedokážu ti to říct hned teď.“

Frankovi znovu zazvonil mobil. Byla to Chris. Pilot si znovu nechal potvrdit, že ona měla noc klidnou a nic zvláštního se jí nezdálo ani nestalo. Pak jí opatrně popsal, co se stalo Desmondovi. Dívka zareagovala okamžitě. „Mám přijet?“ navrhla. Frank její dotaz zopakoval.

„Ne!“ zařval Daniel. „V žádném případě. Ať dnes nikam nejezdí. Řekni jí, že přijedeme my k ní.“  

Vyrazili hned po rychlé snídani, všech pět se jich složilo do outlanderu a vydali se na cestu.

* * *

O dvě hodiny později už je dívka vítala ve svém příbytku. Rozesadili se v obýváku jako za starých časů, ale nálada byla mnohem ponuřejší.

„Doufal jsem, že se znova takhle sejdem za lepších okolností,“ prohlásil Desmond. „Ale… je to, jak to je.“

„Jak ti je?“ zeptala se soucitně Chris. Dobře si pamatovala, jak mizerně jí bylo ještě následující den po jejím prožitku.

Desmond jen pokrčil rameny. „To už je jedno. Musíme konečně zjistit, o co tady šlo. Musíme. Dane, víš už něco dalšího?“

Jeho bratr zvedl oči od zápisníku. „Pravděpodobně se jednalo o podobný stav, jaký jsi zažil před koncem loňského roku. Jenže nyní to bylo výrazně silnější.“

„Tehdy jsem si po probuzení nic nepamatoval,“ souhlasil velitel.

„Tehdy jsem tě vzbudil až nějakou dobu poté, co to odeznělo. Možná to další spánek nějak přemaže. Ale tehdy jsi taky mluvil ze spaní. Vypadalo to hodně podobně. Dokonce si myslím, že… že jsi mluvil z pozice stejné osoby.“

„Myslíš, že ten, kdo zbil Richarda, je ta osoba, co to udělala Waltovi?“ vstoupila do hovoru Chris.

„Možná. Chris, ty si z té své epizody něco pamatuješ. Cos tehdy viděla?“

Dívka se rozpačitě protáhla. „Byla jsem… Jako bych byla Walt. Věděla jsem, že jsem on. Běhal po džungli a snažil se před něčím utéct. Měla jsem pocit… myslím, že to byla ta černá věc, co se mi o ní zdávalo už předtím. Honila ho a někde v dálce ječelo malý dítě. Pak… jsem, teda Walt, pak zaběhl do toho pásu, či co to je, ozval se nesrozumitelnej šepot a pak to po hrozně dlouhý době skončilo.“

„Nutilo tě to mluvit. Stejně jako Desmonda. Ten tehdy říkal něco… že mu někdo neuteče. Přesně si to nepamatuju, byl jsem v taky ve stresu,“ dodal omluvně Daniel. „Ale to, jak Desmond mluvil ze spaní, to hodně připomínalo dnešní záchvat.“

„Myslíš, že to je to samý?“

„Řekl bych, že ano.“ Daniel otevřel svůj zápisník. „Pokusil jsem se zachytit všecky epizody, které jsme zatím sledovali. Ve dvou se to stalo zároveň vám oběma. Konec roku a Yuba.“

„Ve třech,“ opravila ho Chris.

„Co?“

„Ve třech případech. Jednou jsme se srazili v obýváku, když nás oba probudily noční můry. Bylo to tehdy, jak jsi byl nemocnej, Dane. Ale tehdy to byly normální sny, jen dost nepříjemný.“

Desmond kývl. „To je pravda. Tenkrát se mi zdálo, jak přede mnou utíká ten… Walt.“

„A já jsem v tom snu byla Walt. Viděla jsem tu černou věc. A tys viděl… pohledem té černé věci.“

* * *

„Dobře. Máme tedy tři epizody společné, a k tomu několik Desmondových samostatných, je to tak?“ Daniel si to nechal odsouhlasit a pokračoval. „A teď tedy to podstatné. Původně jsem si myslel, že všecky tyhle epizody nějak souvisejí s energetickými anomáliemi. Vzpomínáte si, že ráno po té noci před koncem roku nám Hicks z univerzity hlásil začátek další anomálie, že? A stejně tak jsme zachytili anomálii u Yuby.“

Skupina ho zaujatě pozorovala.

„Jenže teď se nic takového nestalo.“

„Víš to jistě?“ zeptal se Desmond.

„Ano,“ odvětil pevně Daniel. „Hicks se neozval, ne? A Desmonde, já už dva dny a dvě noci dělám kontinuální měření v našem bytě. Neřekl jsem vám o tom. Ty měřiče průsaků tam byly, stály na mém pracovním stole, pár metrů od tvé postele… a ani jednou se neozvaly. Záření tam tentokrát neprosakovalo.“

„Když jsme byli v tom průsaku v Sierra Nevadě, bylo to jiný,“ řekl tiše Desmond. „Tam v tom nebyl ten… ten černej magor. Tam jsem jen viděl něco, co se nestalo.“

„Já tam viděla skrz Walta,“ namítla Chris.

„Tehdy jsi to neříkala,“ skočil do hovoru Sawyer. „Tehdy jsi řekla, žes viděla klečet chlapa na silnici. Ne že jsi viděla Waltovejma očima.“

Dívka znejistěla.

„Jim má pravdu, Chris. Tohle ti napsal Walt až později a ty sis to spojila. V první chvíli jsi o tom nemluvila,“ doplnil Frank.

„Je normální, že tenhle druh vzpomínek je nejasný a do jisté míry popletený. Patří to k věci,“ řekl uklidňujícím tónem Daniel.  Znovu se zahleděl do zápisníku. „Mám pocit, že to konečně začínám chápat. Celou dobu jsem si myslel, že tohle všecko je jeden druh epizod, jenom o různé intenzitě. Ale teď… připadne mi to, jako by to byly dva odlišné modely.“

„Jeden s anomálií a druhej bez ní,“ pochopil Frank.

„Přesně tak,“ souhlasil fyzik. „Jeden typ epizod je vyvolán vlivem prostředí, druhý je iniciován… z druhé strany. Iniciovaná epizoda může souviset s pobytem v exponované oblasti, ale nemusí. Klíčová je schopnost jedince navázat spojení. Víme, že Walt umí komunikovat na dálku a on sám nám později sdělil, že se během té kritické noci na Chris nevědomky napojil a přenášel na ni, co sám viděl.“

„A pak mi napsal, že v tý Yubě jsem něco podobnýho udělala já jemu,“ doplnila Chris.

„Ano. Všechny ty případy mají společné to, že je iniciuje někdo, kdo je buď výrazně nadán určitými schopnostmi, nebo aktuálně prožívá velice silný stres a má už s podobným kontaktem nějaké dřívější zkušenosti. Ale vždy se napojují ty samé osoby. Chris a Walt. Desmond a…“

„Ten šílenec,“ hlesl Desmond.

„Znal ses s ním,“ řekl suše Sawyer, jako by to všechno vysvětlovalo. „Znal ses jak s tím šílencem, co skáče z jednoho nositele na druhýho, tak s jeho aktuálním nositelem, s Jackem.“

„Jack ti zachránil život, když jsme se dostávali z Ostrova,“ vzpomněl si Frank. „Málem ses utopil.“

„Dává to smysl,“ přemítal nahlas Daniel. „To napojení je velice silné. A navíc… panebože!“ Sáhl po dalším zápisníku a začal jím horečně listovat.

„Co je, Dane?“

„Desmonde, tys měl sny, v nichž byl Jack, ještě dřív. Mluvils tehdy o Charliem. Když Chris měla tu svou vizi, slyšela v dálce jekot malého dítěte. Tys o díteti mluvil dnes ráno. Když jsi křičel všecky ty šílenosti, byly tam i zmínky o „tom děcku“ a o Desmondovi. Není to náhoda, brácho. Ten šílenec, jak mu říkáš, v každém spojení zapojuje tvého syna. Má ho u sebe. On ho…“

„Používá ho jako návnadu,“ dořekla pomalu Chris. „Už jednou jsem o tomhle přemýšlela. V těch našich snech jsou návnady, co nás lákaj na to místo. Charlie pro Dese a Walt pro mě. Někdo, koho známe, koho máme potřebu chránit a na kom nám záleží.“

* * *

Daniel se zamyslel. „Nebo Charlie funguje jako určité přemostění mezi ním a Desmondem. Brácho, ty sis před pár dny přinesl věc, která tě právě s Charliem spojuje. Je možné, že tím to spojení ještě zesílilo.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se unaveně Desmond. „Znamená to, že zase budu vyřazenej z akcí?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne, na to už není čas. A myslím, že to není třeba. Tyhle stavy, které u tebe souvisejí s Charliem a s jeho únoscem, jsou sice obrovsky nepříjemné a stresující, ale nepředstavují bezprostřední ohrožení. Desmonde, nic ti není, nebolí tě hlava, neteče ti krev z nosu, nejsi extrémně dezorientovaný. Nebezpečné jsou ty stavy, které jsou vyvolány vlivem prostředí a záření zvenčí. A na to by ti, pokud se nepletu, měl pomoci konstantoid.“

„To je ta Charlieho hračka. Teď jsi ale řek, že to může posilovat spojení s tím šílencem,“ namítl Desmond.

„Bohužel,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím to jistě, samozřejmě. Ale… může to tak být. Je to jako lék, který má nepříjemné vedlejší účinky. Zachrání tě před smrtelnou nemocí, ale způsobuje ti průběžné nepříjemnosti.“

Desmond si povzdychl a vyčerpaně zavřel oči.

Do hovoru vstoupil Sawyer. „Nejsem si jistej, Danny, že ten jeho dnešní stav můžeš nazvat jako nepříjemnost. Scotty byl rozzuřenej jako roj včel, kterejm někdo hrábl do úlu. Teda, rozzuřenej byl asi ten hajzl, co se na něj napojil… ale ani Scotty v tu chvíli nepůsobil moc uklidňujícím dojmem.“

„Já vím,“ přiznal Daniel. Vzpomněl si na ten pocit plíživé a pak konkrétní hrůzy, když mu začalo docházet, že skrz bratra mluví něco šíleného.

„Snažil jsem se…“ Desmond zatřásl hlavou. „Snažil jsem se Richarda umlátit. Bylo to šílený.“

„Tos nebyl ty, Desi,“ odvětil pevně Daniel.

„Proč to ten cvok dělá? Říkali jste, že to kdysi býval doktor, zachránce a vůdce,“ hlesla slabě dívka.

Konečně se ozval také Miles. „Někdo jinej by o něm řekl, že je posedlej. Posedlej temnou mocí.“

„Doslova temnou,“ zavrčel Sawyer.

Daniel si pohrával s propiskou. „Dělá to ta energie. To je naprosto jednoznačné. Říkala to i moje matka jako fakt, který je na Ostrově známý, ověřený a musí se s ním počítat. Z Ostrova pramení energie a ta se za určitých okolností může separovat na dva póly, řekněmě kladný a záporný. A intenzivní vystavení každému z pólů má vliv na živé organismy. Všechno nasvědčuje tomu, že to tak opravdu je.“

„Že někomu hrábne z ozáření?“

Vědec sebou trošku trhl, když slyšel to slovo. Hned ale pokračoval ve vysvětlování. „To se ale děje běžně, Jime. Ne přímo že hrábne, jak říkáš, ale že to má vliv. Různá vlnění mají vliv na živé organismy. Určité magnetické frekvence umí hojit tkáně. Určité zvukové vlny tě umí rozzuřit k nepříčetnosti nebo naopak uklidnit a uspat. Světlo může mít léčivé účinky. Jaderné záření způsobuje rozpad tkání nebo dlouhodobé mutace. Myslím si, že se tady setkáváníme s něčím podobným, jen dosud neprozkoumaným. Energie se tam rozkládá na víc složek a jedna z nich způsobuje extrémně agresivní chování.“

„Mluvila o tom ta Francouzka na Ostrově,“ zavzpomínal Sawyer. „Mluvila o nějaký nemoci. Nemusela myslet nemocný tělo, ale nemocnou hlavu.“

„Doufám, že se tohle neděje i na dalších místech, kam pojedem. Pokud tam bude ze země tryskat něco, co z lidí dělá šílence, zní to dost hrozně,“ poznamenala dívka.

 „Musíme být opatrní,“ řekl Daniel.

„To kurva musíme,“ potvrdil Sawyer a pak řekl to, co se dosud nikomu nechtělo vyslovit natvrdo. „Ono nejde jen o to, že to z lidí dělá šílence. Jack je mrtvej. Ono to z mrtvejch dělá zombíky, jestli jste si nevšimli, vážení.“  

* * *

„Co bude dál?“ zeptal se Desmond. Najednou nevelel, ale ptal se, co dál. Jako by teď sám nevěděl.

„Navrhuji pokračovat podle plánu,“ řekl odhodlaně Daniel. „Nemáme na co čekat. Na Ostrově se něco děje a my bychom to měli začít rozklíčovávat při ostrých výzkumech. Jinak…“ Odmlčel se a odkašlal si. „Myslím, že většina z nás tam má někoho, kvůli komu mu stojí za to sebou hodit.“

Sawyer se podíval na Desmonda. Velitel mu pevný pohled vrátil.

Daniel pokračoval. Došlo na plánování terénních výzkumů, a tak se ujal dočasného vedení. „Já jsem v podstatě dokončil měření v Altadeně. Přístroje jsou vyladěné a fungují, jak mají. Za sebe můžu říct, že můžeme vyrazit do Yuby. Klidně hned zítra.“

„Zítra je víkend,“ namítl Sawyer. „Pokud budeme brzy odjíždět, chci ještě dva dny volna.“

„Klidně,“ kývl Desmond. „A nedořešili jsme ještě tu věc s letadlem. Chci to vidět.“

„No jo,“ ožila dívka. „Chtěla bych ho vidět taky.“

Frank kývl. „Beru si to na sebe. Zavolám tomu chlapovi a dohodnu si s ním ještě jednu prohlídku na zítřek nebo pozítří. Zajedeme tam.“

„Milesi, dáš mi s sebou zálohu,“ řekl Desmond klidně. „Frank a Dan mají pravdu. Nemůžeme už ztrácet čas tím, že se budeme plácat někde na cestách.“

Odmlčel se a pak zase pokračoval. „Dobře, takže rozhodneme o letadle a pak vyrazíme. Kdy?“

Daniel se ošil. „No… vím, že jsem mluvil o dvou cestách. Jenže už jsme v takovém časovém skluzu, že by asi bylo nejlepší jet tam na jeden dlouhý výjezd. Jinak zase ztratíme dva dny přejezdy. Jeli bychom jeden den, pak bychom tam den pobyli, den jeli zpátky, den byli tady a pak zase nazpět. A já zcela nezbytně potřebuju být v neděli za týden.“

„Sbohem, volnej víkende,“ zadeklamoval Sawyer. „Doufám, že dostanem náhradní volno, Scotty.“

„Cokoliv,“ mávl rukou Desmond.

„Dobře. Kdy teda vyrazíme? Zarezervuju ubytování,“ přihlásila se Chris. „A kde? Asi bude lepší Oroville, že? Je to blíž těm místům.“

„Ano, ano,“ souhlasil roztržitě Daniel. „Navrhoval bych vyrazit v pondělí odpoledne. Na večer tam přijedeme, ubytujeme se a od úterka můžeme začít s prací v terénu. Počítám, že se zdržíme minimálně týden.“

„Můžu?“ vstoupila do jeho výkladu opět dívka. „Když tam budeme a budu mít pár volných dní, zajedu za tím starým policajtem. Žije někde nedaleko. O víkendu mu zavolám a dohodnu se s ním.“

„Třeba ti poví i o nějakých dalších případech,“ poznamenal Frank. „Rozhodli jsme se ignorovat extrémně agresivní zločiny, ale možná to byl unáhlenej krok. Po tom, co jsme viděli ráno, není o čem diskutovat. Mohlo se stát, že tam podobných událostí bylo víc.“

„Dobře,“ souhlasil Desmond. „Dane, pokračuj. Jak přesně to bude probíhat?“

„Po příjezdu zaměříme základní průnikové lokality. Nějaký odhad už mám z minula, ale chci to ověřit znova. Při té příležitosti také otestujeme funkčnost vašich konstantoidů,“ podíval se na Desmonda a Chris. Dívce podvědomě sjela ruka k pletené hračce, kterou měla na malé karabince na poutku džín. „A Pokud bude vše v pořádku, dáme se do měření a budeme čekat na čtyřiadvacátého.“

„Co myslíš, že se stane, Danny?“ zeptal se Sawyer. „Kdyby tady dneska byla lepší nálada, zeptal bych se, co budeme dělat, až ze země vyletí černej oblak a jednoho z nás vezme s sebou do horoucích pekel, jako se to tehdy stalo jednomu z těch kluků, ale dneska se to tak nějak nehodí. Takže jsem vlastně nic neřek.“

Na jeho pokus o vtip skutečně nikdo nezareagoval. Po tom, co dnes zažili, to příliš k smíchu nebylo.

„Nevím,“ pokrčil rameny Daniel. „Nevím. Předpokládám, že tam dál budou světelné úkazy a anomálie, které jsme pozorovali minule. Ale víc… netuším. Možné spektrum doprovodných jevů je dost široké. A nebo se to nechová tak, jak předpokládáme, a všecko bude úplně jinak. Nedovedu to odhadnout.“

Zadívali se na sebe.

„Ještě někdo něco?“ zeptal se Desmond.

Daniel se opět váhavě ujal slova. Na rozdíl od předchozího předestření plánu teď působil trochu nejistě. „Ještě je tu jedna věc. Několik nocí tam budu chtít přespat.“

„Jako tam venku?“ nevěřil svým uším Desmond. Tys taky zešílel, ne? chtělo se mu zeptat, ale neřekl to.

Jeho bratr přikývl. „Ano. Chci měřit kontinuálně. Ty přístroje sice mají určitou paměť, ale nevím, jak to tam bude fungovat, vzpomeňte si na ty vybité baterie. Několik nocí chci zůstat v terénu a sledovat přístroje. Koupím si nějaké vybavení na táboření a nebude to tak zlé.“

„Bude to zlý,“ namítla vážně Chris s pohledem upřeným na Daniela. „Je únor a jsou to vysoký hory, Dane. Je to divočina. Sníh, mrazy a…“

„Pořídím si zimní vybavení. Už jsme tam byli, takže vím, jak to tam vypadá a co čekat.“

Ostatní se na něj zadívali, jako by blouznil.

„Tak jo, no,“ pokrčil po chvíli váhání rameny Sawyer. „Jdu do toho s tebou, Danny, sám sis o to řekl. Scullyová, tys to před chvílí nedořekla, ale asi jsi myslela na divokou zvěř, co?“

Chris vážně přikývla.

„Vezmu si s sebou zbraň,“ namítl Daniel. „Není potřeba, aby tam se mnou vyrážel někdo další.“

„Jdu s tebou,“ zopakoval klidně Sawyer a podíval se na Desmonda. „Veliteli, dej mu to jako rozkaz. Danny si s sebou sice může vzít všechny naše pistole, ale jediný, čeho dosáhne, když ho v noci vyleká splašená veverka, je to, že si nedopatřením prostřelí v lepším případě nohu, v horším hlavu. Jdu s ním.“

„Jim má pravdu, Dane. Sám tam nepůjdeš. Jde s tebou.“

Daniel na bratra upřel pohled. To nemyslíš vážně, říkaly jeho oči.

„Jde s tebou,“ zopakoval Desmond. „To je rozkaz.“

* * *

„Ještě je tu jedna věc,“ řekl Daniel, když se dohodli na všech podrobnostech výjezdu do Yuby. „Ty dnešní události na Ostrově. Chris, napíšeme jim zprávu. Potřebuju vědět, co se tam stalo.“

Desmond se bezděčně znovu podíval na klouby svých rukou, jako by na nich opět hledal nepřítomnou krev.

„Jasně,“ přikývla dívka a podala mu tablet. Vědec se ujal zařízení a sepsal celkem dlouhý vzkaz. Neptal se přímo na Richarda, ale zajímal se o celkovou situaci na Ostrově – o to, jak se jednotliví aktéři cítí, co naměřili, co běžného či neobvyklého se tam děje. Pak tablet vrátil dívce. „Chris, jakmile přijde odpověď, dej mi prosím vědět. Je to extrémně důležité.“

„Jako vždycky,“ souhlasila dívka. „Hned se ti ozvu.“

Pak se zamyslela. „Napadá mě teda jedna věc. Jakmile odjedeme do Yuby, budeme minimálně týden bez komunikace s Ostrovem. Jak moc velkej problém to v téhle situaci je?“

Desmond se nespokojeně ošil. „To se mi moc nelíbí. Nemůžeš to vzít s sebou?“

Chris si povzdechla. „Spíš ne, Desi. Walt si výslovně vyžádal, ať to nechávám ležet stále na tom samém místě. Vypadá to, že se může napojit na místa a lidi, která zná. Jinak s tím může mít problém.“

„Neriskoval bych ztrátu spojení,“ řekl tiše Daniel. „Nechme to raději tady.“

„Chcete se v týhle situaci na týden odříznout od zpráv z Ostrova?“ zaprotestoval velitel.

„A k čemu nám bude vědět, co se stalo, když stejně nemůžeme nic dělat?“ namítl Miles.

Sawyer se na něj podíval nevrle. „Tobě se to kecá, když tam nikoho nemáš, Enosi.“

„Klid, chlapi,“ zasáhl Frank. „Nebudem se dneska ještě hádat.“

Daniel zamyšleně hleděl do prázdna. „A nebo… Možná mě něco napadá. Chris, donesla bys svůj počítač? Něco vyzkoušíme.“

* * *

V podvečer se rozloučili a rozjeli se na víkend. Zahájili přípravy k cestě do Yuby. Vše ale probíhalo v jakémsi zvláštním ovzduší, zamlženém absurdností posledních dní. Pětice mužů zamířila do San Fernanda, Sawyer si od soboty do neděle zamluvil vypůjčený outlander a Chris zůstala sama doma s dohodou, že pokud se Frankovi povede dohodnout finální prohlídku letadla, zastaví se pro zainteresované ve Fernandu a pak pojedou na letiště.

Dívka zarezervovala ubytování v motelu v Oroville, kde přebývali před dvěma týdny. Pak konečně zavolala na číslo „starého Jacka“ a dohodla se, zda je starý policista ochoten si s ní promluvit, kdy bývá doma a kdy by ho tedy mohla navštívit. Odsouhlasil jí v podstatě všechny večery během týdne, kromě pátku, kdy prý chodí s přáteli hrát šipky do místního baru. „Ozvěte se, až budete poblíž. Rád si s vámi popovídám. Ten případ mi pořád leží v hlavě.“

V sobotu ráno si Sawyer vzal půjčené auto a opět vyrazil do neznáma.

Miles vypadal, že by to možná chtěl okomentovat, ale pak se rozhodl mlčet. Navenek se stále tvářil nezaujatě, ale uvnitř začínal cítit značný neklid, který pramenil z toho, co před nedávnem zažil v Sierra Nevadě na místě smrti nešťastného Teda. A teď věděl, že se tam vrátí. Na jednu stranu to bylo zneklidňující, na druhou stranu měl pocit, že konečně bude dělat to, kvůli čemu tady je. Dělat dvojku a záložního bezpečáka Sawyerovi v podstatě mohl kdokoli. Dělat vykladače starých smrtelných děsů však mohl jen on. Věděl, že to bude náročné, ale věděl, to udělat musí… a chce.

Daniel si sbalil všecky své staré i nové, upravené a vyladěné přístroje do dvou krabic – teď už nehodlal riskovat, že dojdou úhony v jeho starém otlučeném kufru. Podle testů v Altadeně vše fungovalo, jak mělo. Spektrometry, dozimetry, Geigerovy počítače doplněné o detektory speciálních doprovodných jevů, měřiče světelného spektra i zvuku. V rámci příprav se opět odřízl od rozbolavělých vzpomínek a emocí, které ho táhly zpět k dění na Ostrově. To, co jím lomcovalo ještě minulý víkend, kdy jím zmítaly pocity po bratrově útoku a po zprávě o matčině nemoci, bylo zase uspané kdesi v jeho nitru.

* * *

Frank zavolal Adamovi a dohodli se na nedělní odpoledne na druhou prohlídku letadla. Chris po snídani vyrazila do San Fernanda, tam nabrala Franka a Desmonda a vyrazili na Van Nuys. Cestou zvažovali různé strategie zájmu o letadlo: Frank byl největší odborník, ale nesměl letadlo koupit sám na sebe kvůli falešné totožnosti; Chris k tématu měla také co říct, ale nechtěla se příliš projevovat, a Desmond byl cizinec. Desmond celé věci rozuměl z nich všech nejméně, ale musel to být on, kdo rozhodne, a muselo to působit věrohodně.

Frank jim tlumočil to, o čem uvažovali v pátek večer s Milesem a Sawyerem. „Nejlepší by bylo, kdyby se Scotty tvářil jako velkej boss,“ prohlásil prý Sawyer. „Což on v podstatě je. A prostě chce letadlo. Zaměstnává tady tebe, Franku, teda sorry, Frede, a ty místo něj řešíš praktický věci.“

„Desmond je Brit,“ odtušil Frank, pasovaný do role ďáblova advokáta, který má hledat všemožné komplikace. „Proč si kupuje letadlo tady a ne doma ve svý vlasti?“

„Nevím,“ zavrčel Sawyer. „Třeba je to tam složitý? Nebo tam nemá svý lidi, jako třeba tebe? Nebo…“ zamyslel se.

Chvíli bylo ticho a pak šéf ochranky pokračoval. „Nebo tady má někoho, kdo ho k tý koupi letadla dostrkal tady. Scullyová by třeba dovedla předstírat, že je rozmlsaná krasavice, co si velitele omotala kolem prstu a teď zatoužila po miles height clubu, co myslíš?“

Frank ho trochu uzemnil. „Chris sice dovede spoustu věcí, ale tohle po ní nechtěj. Aby hrála Desmondovu milenku, co chce mít k užívání vlastní letadlo? To asi neklapne, chlape. Myslím, že by jí to bylo dost proti srsti.“ Ušklíbl se.

Sawyer pokrčil rameny. „Jen jsem uvažoval, co by v našem rozložení mohlo vypadat věrohodně. Argument ženskou obstojí vždycky, kapitáne. Ale když ne, tak ne. Koneckonců si to budete řešit sami.“

„Nějak to vymyslíme,“ prohlásil klidně Frank.

* * *

Na Sawyerovy scénáře nakonec nedošlo, i když jim je Frank předestřel cestou na letiště. Všichni tři se shodli, že to je naprosto absurdní a že něco takového nepřipadá v úvahu. Chris se přesto cestou honily hlavou úvahy, jak by měla hrát roli rozmazlené dámičky toužící po leteckém vzrušení, a jak by měla předstírat tlak na Desmonda jako rozhodující osobu. Neuměla si to představit. A nelíbilo se jí, že ji Sawyer začíná vnímat jako jakousi herečku. Ano, možná dobře odvedla práci při nácviku Desmondovy závěrečné zdravotnické zkoušky... ale to bylo něco jiného. Něco úplně jiného.

Naštěstí nebylo potřeba hrát vůbec nic. Adam si s nimi zcela civilně potřásl rukou a komunikoval hlavně s Frankem, se kterým se znal už od minulé návštěvy. Desmonda a Chris si skoro nevšímal.

Velitel výpravy po většinu schůzky jen poslouchal. Nakonec do hovoru obou pilotů vstoupil jen ve chvíli, kdy se řešily rychlosti a dolet. „Vypadá to jako to nejrozumnější, co můžeme udělat.“

Frank dál obcházel elegantní stroj. „Takže myslíš, že…“

„Myslím,“ řekl nezaujatě Desmond. „My to letadlo potřebujem, Franku.“

Bylo ticho, že by bylo slyšet kapku benzínu, která by ukápla na podlahu hangáru. Adam si založil ruce a vyčkávavě pozoroval trojici zájemců.

"Chcete ji?" 

Desmond kývl. Chris vedle něj užasle vydechla.

„Tak jo,“ řekl Frank. „Adame, šéf rozhodl. Bereme ji. Chceš zálohu?“

Prodávající pilot mávl rukou. „Jen symbolickou. Podepíšem smlouvu, pustíme se do přepisu a zbytek dorovnáme potom. Ať ji koupí tady Des, to je mi fuk, když ji budeš mít na starosti ty,“ zadíval se na Franka. „Věřím ti, chlape. Vidím ti na očích, že se ti Bonnie líbí a že se o ni budeš dobře starat.“

„Na to vem jed, že budu. Postarám se o ni jako o kus sebe samotnýho.“

Desmond podepsal smlouvu, kterou měl Adam už prozíravě připravenou, složil zálohu ve výši několika desítek tisíc dolarů a dal Adamovi plnou moc a kopie dokumentů, potřebných k převodu letounu na sebe coby nového majitele.

* * *

V neděli večer před odjezdem se Chris znovu podívala na svůj tablet. Danielův nápad, který měl spočívat v propojení jejího tabletu na domácí wifi s notebookem, který se sebou brala na pochůzky a cesty, se zatím neosvědčil. Připojila se tedy až večer doma, když už měla nahrubo vše sbaleno a připraveno k odjezdu během pondělního dopoledne.

Na tabletu našla zprávu od Walta.

„Ahoj slečno Jonesová, Danieli a vy ostatní,

jo, něco se stalo před několika dny ráno. Zatím nevíme přesně co. Hurley dnes ráno odešel a zatím se nevrátil. Hurley něco cítil. Nebyly to otřesy (jako zemětřesení nebo ty před příchodem Waltera), ale něco se dělo.

Ostatní věci jsou celkem v pořádku. V pásmu se snad nic neděje. To záření se k nám podle paní Eloise nešíří. Ze severu nemáme informace, Richard, který má měřit, se dva dny neozval, což je zvláštní. Ale u nás je vše v normě. Aspoň že tak. Paní E. i Walterovi je snad mírně líp. Mně a Benovi taky.

Je to divné. Cítíme se líp, ale něco se děje. Snad se Hurley brzy vrátí a já pak budu mít dobré zprávy.

Myslete na nás. Dobrou noc, Walt.“

* * *

Chris okamžitě podala hlášení do San Fernanda, jak slíbila. Přečetla zprávu a na druhém konci slyšela tlumené dohadování všech pěti parťáků.

Pak se slova ujal Daniel. „Chris, napiš mu, že děkujeme za zprávy a že dalších několik dní budeme mimo. Ať klidně vysílá naslepo. Když bude cokoli nového, ať ti dá vědět.“

Za pár minut mu volala znovu. „Odepisuje mi hned teď, Dane. Hurley je prý pořád mimo tábor. Walt počítá s tím, že budeme nějakou dobu pryč.“

„Chris, zeptej se ho ještě jednou, kolik tam teď mají hodin. Před jakou dobou zapadlo slunce, ano?“

Daniel se podíval na své náramkové hodinky. Bylo za deset minut osm večer.

Za chvíli mu Chris předávala další zprávu. „Západ slunce byl před pár hodinami. Ben říká, že teď je asi deset v noci. Jo, je to prý zvláštní, ale nic s tím neuděláme. Asi brzy usneme. Dobrou noc a ať se vám ve všem daří. Počítáme, že se na několik dní odmlčíte.“

Informace byla ověřena.

Na Ostrově bylo něco špatně. Za normálních okolností by v Pacifiku poblíž Marshallových ostrovů měli mít pozdní odpoledne. Ale oni hlásili noc, a to už poněkolikáté.

Daniel si začal črtat další schéma, tentokrát zachycující časovou osu všech průběžných hlášení z Ostrova a také jejich vlastního odchodu začátkem prosince. Věděl, že by měl jít spát, že následujícího rána budou brzy vyrážet do Simi pro Chris a pak na sever do Yuby, ale nemohl.

Závěr byl jasný. Dokud na Ostrově pobývali oni, plynul tam čas zdánlivě normálně. I jejich odchod celkem plynule přemostil časová pásma a oni z pozdního odpoledne na Ostrově skočili do počínající noci v Los Angeles. Jenže když se napříště pokusili o ověření času (což provedli s trestuhodným zpožděním, ale Daniela to prostě nenapadlo), zjistili, že Ostrov poskočil v čase dopředu. Když v Los Angeles byl večer, na Ostrově už měli noc.

Vědce zneklidňovalo, že tak zásadní událost proběhla v podstatě bez povšimnutí – nikdo nedovedl přesně říci, kdy se to stalo. Nikdo nevnímal žádné nepříjemné doprovodné jevy. Událostí, které teoreticky mohly časový přeskok způsobit, bylo víc, ale nikdo na Ostrově skutečný skok v čase nepozoroval. A když nevěděli, co daný přesun způsobilo, nemohli se tomu bránit. Ostrov se začínal přesouvat v čase čím dál hladčeji a to nebylo dobré. Zatím byl jeho časový odskok takový, že dovoloval kontakt s pevninou. Ale co kdyby došlo k dalšímu, ještě výraznějšímu přeskoku? Nikdo nevěděl, co se může stát příště… a jestli další kritická událost nestáhne Ostrov jinam nikoli o několik hodin, ale o několik let nebo století mimo. Pak by Ostrov – i lidi na něm – mohli ztratit z dosahu, možná navždy.

Už nemohli ztrácet čas. Ano, zítra odjížděli k prvním ostrým měřením a věděli, že teď už snad budou moci postupovat rychle. Zbývalo doufat, že není pozdě.

922 - Táta

V den poté, co se Eloise dočasně nastěhovala do jižního tábora, se Hurley znovu vypravil na sever. Rychle prošel pásmem a zamířil do bývalého Dharmavillu.

Opět jej v lidské podobě uvítal Černý a opět ho doprovodil až do tábora Claire a Kate. Hurley se vylekal, když uviděl Kate. Vypadala vyčerpaněji než při jeho poslední návštěvě. Rysy ve tváři měla strhané slabostí, únavou a snad i něčím horším. Upřela na něj nadějný pohled. Hurleyho bodl osten viny, když si uvědomil, co jim přišel říci. Někdo musel těm na severu otevřeně říct o radiaci, která vyvěrala z pásma.

A tak se nadechl a řekl jim to.

Kate na něj beze slova zírala, ale kupodivu nevypadala příliš překvapeně.

Claire byla ještě klidnější. „To je ta smrt, o které mluvil Charlie?“ reagovala zcela klidně. Z jejího tónu byl cítit spíš jakýsi akademický zájem.

„Je to možný, Claire,“ přitakal Hurley.

Claire se otočila ke Kate a položila jí ruku na paži v uklidňujícím gestu. Ta proměna v dynamice skupiny byla překvapivá. Vypadalo to, že teď je to Kate, kdo potřebuje útěchu. A ne proto, že by předstírala poddajnost, jako ze začátku, když ke skupině přišla. Teď opravdu vypadala špatně.

Hurley pokračoval a dořekl, co říct musel. Na Ostrově nám vyvěrá radiace a je to zdraví škodlivý. Dost škodlivý. Pokud se tomu vystavíte, neumřete sice za pár dní na nemoc z ozáření jako hasiči z Černobylu, ale za pár let na rakovinu.

„Co to pro nás znamená teď?“ zeptal se Černý konverzačním tónem, jako by se ho to netýkalo.

„Pro tebe nic,“ odvětil klidně Hurley. „Předpokládám, že jseš na tom stejně jako já – radiaci neabsorbuješ a neškodí ti. Máme stejný základy. Jde tu o děvčata a o toho chlapce.“ Dával si pozor, aby ho neoslovil jako Charlieho – dobře si pamatoval, že Claire chlapečka stále vnímá jako svého syna Aarona a jakékoli narušení by nejspíš nenesla dobře.

„Co teda máme dělat?“ ozvala se Claire.

Hurley přednesl to, na čem se shodli s Eloise. Že by se ti ze severu v žádném případě neměli přibližovat k pásmu. Že o měření postupu radiace na severní straně se postará Richard, a kdyby se situace výrazně horšila, dali by jim vědět prostřednictvím Hurleyho. A že by se všichni měli vyvarovat sbírání plodů a lovu zvěře v okolí pásma. „My sbíráme ovoce u našeho tábora, kde je to dobrý, a lovíme ryby na jižním cípu Ostrova,“ prohlásil Hurley. „Pro vás by bylo rozumný totéž. Nelovte divoká zvířata, která mohou pobíhat u pásma. A pokud se dáte do rybolovu, snažte se být co nejdál odtamtud.“

„Máme spoustu zásob z dob Dharmy,“ hlesla tiše Kate. „A začala jsem něco pěstovat tady za domkem…“

„To zní moc dobře, Kate,“ usmál se na ni Hurley, jak nejlíp dovedl. Pohled na ni mu trhal srdce.

„Dobře, Hugo, rozumíme ti. Díky za zprávy. A teď bys asi…“ naznačil mu Černý.

„Půjdeš kus cesty se mnou?“ zeptal se klidně Hurley.

Černý neměl jinou možnost, než jít s ním.

Během párminutové cesty za hranice jejich tábora mu Hurley předestřel, co se mu honilo hlavou. Že situace opravdu není dobrá a jestli se nestabilizuje, měli by oba – jako vůdci dvou stran – přemýšlet o nouzovém řešení. „Předpokládám, že ani já, ani ty, nechceš svý lidi zabít. Kdybys je zabít chtěl, tak už bys to udělal,“ konstatoval Hurley suše. „Měli bychom přemýšlet o nějakým postupu přijatelným pro obě strany.“

Černý v Jackově podobě přitakal. „Na nějaký nouzový plány je dost času, Hugo. Nezbaštím ti jedno postrašení radiací. Já vím, ty myslíš na něco podobnýho, co se dělo tehdy po tom dharmským průšvihu se Swan, že se všichni spojí a evakuujou do bezpečných míst a zapomenou na rozbroje, že?“

Hurley beze slova pokrčil rameny. Byla v tom otevřenost, rozhodně ale ne popření.

Černý se rozesmál. „To se nestane, Hugo. Nestane. Nenechám si je vzít jen proto, že sem nějaký idiot z minulosti dotáhl radiační kontaminaci. Nebude to tak hrozné, jak se to zdá vám. A rozhodně to nebude to, co ti moje děvčata a toho chlapce přihraje na tvou stranu. Na to zapomeň. Stačí, že máš toho idiota.“

Došli do míst, kde kdysi býval sonický plot. Černý Hurleymu naznačil, ať pokračuje dál sám. Hurley přikývl. „Uvidíme se brzy. Zatím nashledanou. A dávej na ně pozor. Myslím to vážně, Jacku.“

* * *

To, že Černý tituloval příchozího Fischera před Hurleym idiotem, nebyla náhoda. Ode dne, kdy Ostrov v záchvatu porodních bolestí vydal nově příchozího a ten se rozhodl pro Hurleyho stranu, byl Černý velice nespokojený a podrážděný.

Černý prohrál velice důležité kolo hry. Kolo, které nastávalo zcela výjimečně a mělo potenciál změnit dosavadní průběh měření sil. A jemu se to nepovedlo, protože mu Fischer utekl na druhou stranu.

Nejvíc to vnímala Kate s Claire, které po návratu od pásma zůstávaly v dharmském městečku. Nežilo se jim tam špatně. Měly dostatek vody a jídla, měly pohodlné zázemí a bezpečný prostor pro Charlieho. Chlapečkovi pobyt v domcích nesmírně svědčil. I nadále sice občas pokřikoval do prázdna a volal maminku, ale obecně vzato se mu nevedlo špatně. Víc a lépe mluvil, Claire pomalu začínal nazývat mámou, dost jedl a pil, hrál si s hračkami, které mu našly, a dobře spal.  

* * *

Charlieho pokroky se zastavily ve dnech, které následovaly po Hurleyho návštěvě. Ještě následujícího dne bylo vše v pořádku. Obě ženy se snažily najít řešení, jak se vyhnout kontaminovanému jídlu, přemýšlely o zabezpečení Kateina políčka s bylinkami a přemýšlely, odkud pramení voda. Chlapeček si hrál na zemi u jejich nohou a byl naprosto spokojený.

Všecko se změnilo od následující noci. Nad ránem se Charlie zničehonic vzbudil a začal plakat a křičet. Tentokrát však nevolal maminku, ale tátu. Claire ho konejšila, ale nepomáhalo to. Odstrkoval ji i Kate. Jeho záchvat trval celkem dlouho. Až když na východě Ostrova začalo svítat, se chlapeček uklidnil a ještě na chvíli usnul.

„Měl špatné sny,“ snažila se Kate uklidnit nervózní Claire. „Malým dětem v tomhle věku se to stává. Mají hodně živou fantazii a živé sny.“

Jenže problém neodezněl. Další noci byl sice klid, ale během té další se Charlie probudil opět s křikem. A další noci také. Za dnů byl Charlie byl rozmrzelý, nevyspalý, pofňukával a kňoural cosi, čemu bylo špatně rozumět. Až když Kate s Claire poslouchaly hodně pozorně, pochopily, že malý hledá tatínka.

Claire to nesla nelibě. „Kde na to přišel? On přece nikdy tátu neměl. Opustil nás, ještě než se narodil. Opustil nás. Mě i Aarona.“ Zatvářila se rozzlobeně a stáhla si rozcuchané vlasy do ohonu.

Kate na to nic neříkala. Věděla, že pro klid malé domácnosti nesmí Claire její přesvědčení vyvracet. Jí bylo jasné, že Charlie nevolá někdejšího Claiřina partnera, ale svého otce – Desmonda. Ale ani to nedávalo smysl. Doteď si na něj ani nevzpomněl. Kate to přikládala tomu, že dítě dlouho pobývalo pouze s matkou, po matčině smrti se upnulo na další ženu, která mu věnovala mateřskou péči… a otcovská postava zmizela někde dávno v minulosti a překotném vývoji malého dítěte.

Jenže teď se něco začalo probouzet. Když se Charlieho sny opakovaly už třetí noc, postěžovala si Claire Černému. Po diskusi, v níž nepřišli na žádnou možnou příčinu, jim nakonec Černý nabídl, že u chlapce může strávit jednu nebo několik následujících nocí, aby si ženy alespoň odpočaly. Doufal také, že se když se Charlie probudí a uvidí vedle sebe muže, uklidní to jeho volání po tatínkovi.

* * *

Večer Claire chlapečka uložila jako obvykle. Připravila mu teplé mléko, o kterém Kate tvrdila, že pomáhá k lepšímu spánku, přečetla mu kousek pohádky na dobrou noc, a když začal usínat, nechala ho pod dohledem Černého.

Po většinu noci byl klid. Černý seděl v křesle vedle spícího dítěte a znuděně pozoroval ubíhající noc. Čekal, zda se chlapcovy divoké sny opět dostaví. Dočkal se kolem čtvrté hodiny ráno. Charlie sebou začal házet a pofňukávat, ale zatím stále spal. Černý se k němu se zájmem přiblížil.

Pak zůstal stát v němém úžasu. Když se přiblížil do těsné chlapcovy blízkosti, najednou ho zasáhla myšlenková bouře. Jako by Charlieho sny byly zdivočelé radiové vlny, které teď vyzařovaly kolem chlapcovy mysli. Ve dne se mu to nedělo, ale nyní ano. Černý vůbec nemusel nahlížet do Charlieho myšlenek. Charlieho myšlenky, respektive sny, ho samy obklopily a zaplavily.

Kdyby se chlapci zdálo něco jiného, zůstal by asi v tom fascinovaném rozpoložení a jen by tiše zkoumal, co se vlastně s dítětem děje a co to znamená. Pro Černého to v podstatě bylo dobré znamení – chlapec se skutečně rozvíjel a projevovaly se u něj dosud nepozorované schopnosti. Že dokáže přijímat myšlenky od někoho jiného, to věděli už delší dobu… ale že je dovede zesilovat a vysílat dál, to byla zásadní novinka.

Jenže Černého teď nezaujalo primárně to, že to Charlie umí, ale zejména to, co chlapec nyní vysílal. Nešlo o to, že jim tu vzniklo malé živoucí rádio na příjem myšlenek. Šlo o to, jaký program to rádio vysílalo a co v tom programu bylo.

Obsah vysílaného programu se Černému vůbec nezamlouval.

* * *

 Černý se jen tak tak udržel, aby počkal do rána. Když se chlapec začal konečně budit ze svého neklidného snového záchvatu, povedlo se mu jej celkem dobře uklidnit – zdálo se, že se malý skutečně nechal ukolébat mužským hlasem a za tichého kňourání „táta, táta“ opět usnul.

Ráno to sdělil oběma ženám, přislíbil, že s dítětem v noci opět bude a pak odešel. V džungli pak okamžitě nabyl kouřové podoby a uvolnil všecky emoce, které od toho ranního vhledu do Charlieho snů nakumuloval.

Rozvinul se do velkého, hrozivého černého oblaku a rozletěl se džunglí. Několik stromů zapraskalo a odletělo stranou. A on vyrazil směrem na jih k tomu, kterého viděl v Charlieho snech. Dobře věděl, že ho tam někde najde. Vždyť mu to nedávno řekl sám Hurley.

* * *

Richard, jako každé ráno, po rozbřesku vstal, opustil malou skupinku Druhých, kteří stále zůstávali v síni pod Sochou, a vyrazil s Geigerovým počítačem k pásmu. Výsledky byly nyní dobré – vypadalo to, že hladiny radiace zůstávají stabilní a situace se nehorší.

Pro jistotu však pokračoval i v měření na sever, aby přesně věděli, kam až sahá kontaminovaná oblast. Ani tady se patrně nic nezměnilo. Richard s úlevou vypnul přístroj, napil se z polní lahve, kterou měl u pasu, a pomalu chtěl vyrazit na cestu zpět.

Jenže v tu chvíli se v džungli ozvalo známé cvakání a hučení… a než vůdce Druhých stihl jakkoli zareagovat, stál před obrovským černým oblakem.

Zprvu si myslel, že půjde o jedno z obvyklých setkání a navíc spoléhal na Hurleyho ochranu. Ale když se proti němu ta černá masa vyřítila z džungle a on ucítil její zběsilou energii, zbledl a uvědomil si, že je něco špatně. Neměl už ale šanci pokusit se o útěk.

Černý oblak ho obklopil a jeho zaplavil neskutečný pocit tlaku ze všech stran, bolest hlavy a strašlivý hluk. Pak Richard ztratil vědomí.

* * *

Probrala ho bolest v ramenou a pažích. Nejprve nechápal, co se děje, ale jak se mu vědomí vracelo a smysly se projasňovaly, uvědomil si, že je někde v šeru. Cítil pach vlhkého hnijícího dřeva a ještě něčeho dalšího. Když se pokusil pohnout rukama, aby ulevil té bolesti, situace se ještě zhoršila. Z ramenou mu vyšlehla ještě větší agonie. Richard zasténal a probral se naplno.

Když se rozhlédl, pochopil, kde je. Z rozpadajících se dřevěných stěn se plazily rostliny, dírami pronikalo denní světlo… a ze stěn visely staré zarezlé řetězy a okovy. Pod visícími řetězy obvykle ležela hromádka čehosi starého, hnědého, tlejícího.

Vytřeštil oči hrůzou a ztlumil výkřik. Byl v podpalubí Black Rock. Připoutaný za zápěstí a k řetězům, které dobře znal.

Hlas, který se ozval z šera, na jeho myšlenky plynule navázal. „Jako za starých časů, viď, Richarde?“

Richardovi se po chvíli, kdy se snažil zkrotit paniku a nabýt rozvahy, podařilo promluvit. Vyschlé hrdlo nejprve vůbec neposlouchalo. Měl žízeň. Musel být nějakou dobu mimo.

„Co… co chceš?“ vypravil ze sebe.

„Cos provedl s tím děckem?“ zeptal se tlumeně Černý. Ve stínech se pohnula mužská silueta.

„S jakým děckem?“ nechápal Richard.

Jackova postava se zvedla ze sudu, na němž seděla, a předstoupila před zajatce. „Nedělej ze sebe pitomce, Richarde,“ zavrčel Černý. „Co je s tím Desmondovým děckem?“

Richard s očima doširoka rozevřenýma jen zavrtěl mlčky hlavou.

Černý přistoupil o krok blíž. „Co je s ním? Mluv se mnou, Richarde.“

„Já mu nic neudělal,“ odvětil co nejpevněji Richard.

Jackova tvář se k němu přiblížila až nepříjemně blízko. Cítil jeho dech na své tváři. „Nelži. S tím klukem něco je a já zjistím, co. A ty o tom něco víš.“

„Nevím. Můžeš se o tom přesvědčit.“ Richard nabízel Černému své myšlenky. Věděl, že když mu to dovolí, bude tam moci nahlédnout. Věděl, že to bude bolet… ale také věděl, že Černý zjistí, že nelže.

Ale Černý toho nevyužil. Místo toho se trochu oddálil. Pozoroval spoutaného muže a pak bez varování zařval. „Tomu klukovi se o tobě zdálo, i když tě nikdy neviděl! Jak jinak by asi…“

„Cože?“ užasl Richard. Navzdory vyhrocené situaci se neubránil upřímnému údivu. Nechápal, proč se Charliemu zdálo zrovna o něm, o nic víc než zuřící Černý.

„Netvař se, že o tom nic nevíš!“

„Nevím, E…“

Nedopověděl. Uprostřed věty ucítil na tváři silný úder. Jackova pěst poháněná Jackovými svaly mu uštědřila silnou ránu do levé čelisti… a pak další a další. Černý se přestal ovládat. Zuřil, ale zároveň z něj začala vyzařovat jakási děsivá euforie. Konečně zase dělal to, co bylo jeho pravou podstatou – vytahoval ze světa zlo a strach, vířil je, koupal se v nich a nasával je. A tím sílil.

Richard se nemohl bránit. Neměl kam uhnout a nemohl se krýt rukama. A tak jen zavřel oči a snažil se nekřičet. Ale moc dlouho to nevydržel.

Černý poodstoupil, promnul si klouby pravé ruky a se zuřivým pohledem pozoroval sténajícího a zakrváceného vězně.

„Pořád nic nevíš?“

Ztýraný vůdce Druhých malátně zavrtěl hlavou a vyplivl chuchvalec krve. Něco ťuklo o zem – zub.

Černý v Jackově podobě se opět posadil na sud. „Já mám času dost. Dostanu to z tebe, Richarde. Víš… když jsem ten sen toho děcka uviděl, měl jsem chuť tě zabít a příšerně mě rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“  

Pak se na okamžik odmlčel a děsivě se usmál. V tom úsměvu byla zároveň výhružka i spokojenost s vlastním plánem. „Ale víš co? Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý. Tak mluv.“

Richard vyčerpaně nadzvedl hlavu a pohnul rozbitými rty. „Já ti nelžu. Podívej se sám.“

„Já už nechci jen přiznání,“ odpověděl Černý se zlověstně klidným výrazem. „Mám už těch vašich her dost. Chci pravdu a chci si ulevit.“

Tak o tohle šlo. Richard bezmocně odvrátil pohled. Věděl, že nemůže dělat vůbec nic a že mu nikdo nepomůže. Nikdo nevěděl, kam přesně šel. Druzí měli instrukce zůstat v síni, ať se děje cokoli. Kdyby se nebezpečí dostalo až k nim, měli pokyn utíkat k oceánu a snažit se po vodě dostat na jih k Hurleymu. V žádném případě se neměli vydávat na sever – kde byl teď on.

Mohl samozřejmě myslet na Hurleyho a snažit se s ním myšlenkově spojit. Věděl, že Strážce by se mu vynasnažil pomoci. Jenže spojení nefungovalo. Od té doby, co vzniklo pásmo, se myšlenky a pocity z jedné strany Ostrova na druhou nedostávaly. Poslední, kdo si dokázal přivolat pomoc, byl té osudné noci Walt. Od té doby byl konec.

A Richard to věděl. Přemáhala ho rezignace, ale přesto udělal ještě poslední pokus o smír.

„Poslouchej mě, prosím,“ řekl. Kvůli rozbitému obličeji to znělo nějak jako „ofouchej mě fofím“, ale on věděl, že mu Černý velmi dobře rozumí.

Naklonil se k němu. „Povídej, Richarde.“

„S tím malým jsem nikdy nic neudělal. Co přesně se mu zdálo? Třeba to má nějaké vysvětlení.“

Jackovy oči ho upřeně pozorovaly. „Zdálo se mu o tobě a o jeho otci. O Desmondovi, abych byl přesný.“

Richard ucítil něco jako záblesk naděje, že se mu přece jen třeba podaří věci vysvětlit a dosáhnout zklidnění situace. „Desmond. To bude kvůli němu. Já… než odešel, pracoval jsem s ním.“

Vzápětí bylo po naději. Jackovo tělo se bleskurychle vymrštilo ze sudu a vzápětí bylo těsně u Richarda. Opět ho zasypala dávka ran. Tentokrát už se Černý neomezoval jen na údery na hlavu, ale tloukl Richarda i do žeber a jinam. Výkřiky po chvíli ustaly – vůdce Druhých ztratil vědomí.

Probralo ho chrstnutí studené vody. Richard s námahou otevřel oči a uviděl před sebou nepřirozeně napjatý Jackův obličej. Byla to strnulá maska očekávání, natažená na bublající zuřivosti a nenávisti.

Richard si olízl rozbité rty a nabral jazykem několik kapek vody, která mu dál stékala po obličeji. V té chvíli, jakkoli paradoxní to bylo, ucítil obrovskou úlevu. Vlna žízně na okamžik ustoupila a s ní ustoupily i bolesti v celém těle. Ale byl to jen okamžik. Po jeho uplynutí se oboje vrátilo s ještě větší silou.

Černý na tu chvíli, až v zajatcově tváři uvidí další vlnu agonie, čekal. Pak znovu promluvil.

„Cos s Desmondem udělal? Pomohls mu vytvořit propojení se synem?“

„Ne,“ šeptl Richard. Pokusil se odvrátit obličej před blížící se pěstí; marně.

„Cos s nima udělal? Jak ses vůbec opovážil…“

„Ne…“ Další rána. A tak to šlo dál. Otázka, pokus o odpověď a rána. Černý zuřil. A jeho euforie, krmená Richardovou bolestí, sílila.

Nakonec se Richard vzdal. „Dost. Dost, prosím,“ zasténal. Už ani nezvedl hlavu; visela mu na prsa a on už neměl sílu ji zvednout. „Řeknu ti…“

Jack si ke spoutanému zajatci přidřepl a zadíval se mu zespoda do tváře.

„Cos s nima provedl? Jaks je propojil?“

„Naopak,“ vypravil ze sebe Richard. „Přiměl jsem… Desmonda odpojit se. Zapomenout na syna. Aby… aby mohl…“

Jackova tvář ho chvíli pozorovala. Vzápětí se Černý proměnil do kouřové podoby, ovinul Richarda a vboural se mu do mysli.

Richard nelhal.

Ale to, jak se Černý rozzlobeně stáhl, odtáhl se od něj a pak zmizel z lodi ven, už neviděl. Vpád do mysli byl tou poslední dávkou bolesti, kterou dnes dokázal snést. Propadl se do milosrdného bezvědomí.

Když se znovu probral, byla noc. Tma kolem byla neproniknutelná jako černý sametový závěs. Richardovi třeštilo celé tělo, ramena a paže už necítil, ústa mu spalovala žízeň a a cosi mu lezlo po nohou. Pohnul se a tvora setřásl. Nejspíš nějaký hmyz.

Ve vraku bylo ticho. Byl sám. Ani se nesnažil volat. Věděl, že by ho nikdo neuslyšel.

Kdyby Richard nebyl tím, kým byl, pomyslel by si, že ho tam Černý nechal umřít. Ale takhle věděl, že ho tam nechal napospas něčemu ještě horšímu.

Přišlo to brzy. Halucinace se začaly o jeho zmučené tělo i mysl přetahovat s bězvědomím a on naprosto ztratil pojem o čase. Vracely se mu vzpomínky na Černého výslech, na dny předtím, na měření radiace, na zmatek po příchodu Waltera… i ty dřívejší. Pak začal vidět věci, které tam nebyly a být nemohly.

Eloise, která mu se soucitným výrazem přinesla láhev vody a jemně mu ji přiložila k rozbitým rtům. Ve chvíli, kdy se chtěl poprvé napít, vše zmizelo.

Hurley, který se snažil procpat malou dírou v boku lodi, pak vylomil několik prken a pak se konečně dostal dovnitř. Odvázal řetězy z Richardových paží a šetrně se ho pokusil posadit na zem. Vzápětí to bylo pryč a Richard dál visel na necitlivých pažích.

Smějící se malý blonďatý chlapeček, pobíhající kolem dokola a hrající si s nějakou hračkou. I když Richard Charlieho nikdy neviděl, věděl, že je to on. Pak zaběhl do džungle, ale smích zněl dál. Ten zvuk byl k zešílení.

Claire s puškou, podezíravě vykukující za jedním z prken. Richard na ni upíral prosebný pohled a snažil se ji poprosit o pomoc. Když se mu to konečně podařilo a promluvil, dívka zmizela.

Nakonec uviděl ji. Ji, kterou už tak dlouho neviděl. „Isabello,“ zašeptal.

Něžně se k němu naklonila a políbila ho na rozbitá ústa. Líbala ho dlouho a s rostoucí vášní. Pak se odtáhla a dlouho ho smutně pozorovala. „Proč tohle všecko děláš, Ricardo? Proč mu vzdoruješ? Mohli bychom být spolu, kdybys byl rozumný. Proč to nedovedeš?“

„Isabello, já…“

A pak byla pryč i ona a on odplul do temnot, kde nebylo nic.

* * *

Charlieho sny pokračovaly i další noci. Černý chtě nechtě musel připustit, že to s Richardem nijak nesouvisí. Ale na jeho rozhodnutí to nic neměnilo. Dalšího dne Richarda na pár hodin navštívil. Pozoroval jeho utrpení a balancování mezi vizemi, bezvědomím a agonií. Užíval si to.

Druhým bylo divné, že se jejich vůdce nevrací, ale pamatovali si jeho pokyny. Protože jinak byl klid, nevzdalovali se z bezpečného prostoru kolem síně.

A tak se nic nedělo až do třetího dne, kdy k nim přišel Hurley.

* * *

V Los Angeles pokračovali podle plánu. Desmond s Frankem probírali podrobnosti k pořízení letadla, Daniel s Milesem a Sawyerem začali jezdit do Altadeny a testovat nové přístroje, Chris připravovala možný itinerář dalších výzkumných cest, až se vrátí ze Sierra Nevady.

Všecko šlo hladce až do rána čtvrtého dne. Byl pátek. Daniel vstal jako obvykle dříve a začal si připravovat přístroje na další cestu do Altadeny. Balil si věci v obývacím pokoji, protože nechtěl budit Desmonda, který ještě spal. Bylo kolem půl osmé ráno.

Když se z jejich pokoje ozval hlas a zvuky, Daniel automaticky zareagoval pozdravem; byl si jist, že se bratr vzbudil a vstává. V klidu si dobalil přístroj a vydal se do pokoje pro další věci. Když otevřel přivřené dveře, uviděl něco, co doufal, že už nikdy neuvidí.

Desmond seděl na posteli, oči nepřirozeně rozevřené, tvář staženou do vzteklé masky, a cizím hlasem odsekával slova.

„Měl jsem chuť tě zabít…  rozzuřilo, že jsi pod Hugovou ochranou a máš ten jeho pitomý dar.“

„Desmonde!“ vykřikl Daniel a vrhl se k bratrovi. Popadl ho za ramena a zatřásl s ním. Bratr nereagoval. Dál pokračoval ve svém výhružném monologu a jeho rozzuřený výraz i hlas dál sílily.

V mladém vědci se rozlila ta známá ochromující hrůza. Uskočil a ustoupil ke své posteli. Pozoroval, jak bratr dál cizím hlasem vykřikuje.

„Nemůžu tě sice zabít, ale můžu dosáhnout toho, aby sis přál být mrtvý.“

921 - Bon Voyage

„Cože? Ty chceš znova svolat poradu, když jsme se rozešli asi před dvěma hodinama?“ nechápal Desmond, když za ním Frank přišel.

„Jo. Něco jsem si potřeboval vyjasnit a to se mně povedlo. Teď to chci probrat v celý posádce,“ odpověděl vážně pilot.

Desmond si přejel rukou ve vlasech a zamyslel se. Zatím ještě se nikdo nepustil do ničeho nového a zdržení nějaké půlhodiny asi ničemu nevadí. „Tak dobře.“

Vyrazil z pokoje a zabušil na dveře Sawyera a Milese. „Chlapi, pojďte sem. Frank chce ještě něco probrat.“

Další udivené pohledy. Ale za okamžik byli venku.

„Co Scullyová?“ zeptal se Sawyer. „Budem ji volat zpátky?“

„To myslím není potřeba,“ řekl Frank. „Můžeme jí zavolat. Už by měla být doma.“ Kývl na Daniela. „Dane, zavoláš jí, ať ji máme na drátě?“ Vědec přikývl, vytáhl z kapsy mobil a zavolal.

Desmond zaznamenal, že Daniel nevypadal vůbec překvapeně. Co to tady ti dva upekli, sakra?

„Tak povídej, kapitáne,“ zívl Sawyer. „Mám celkem hlad. Chtěli jsme s Milesem vyrazit na oběd.“

„Budu rychlej,“ souhlasil Frank.

Desmond se ujal slova a naklonil se k Danielovu mobilu. „Tak jo. Slyšíš nás, Chris? Slyšíš Franka? Chce nám něco říct.“  Novinářka potvrdila příjem a Desmond kývl na pilota.

„Takže…“ uvelebil se Frank na židli, „chtěl bych s váma něco probrat. Přemýšlím nad tím už pěknejch pár týdnů a je čas, abych vám to navrhl.“ Na chvíli se odmlčel a sledoval pohledy parťáků.

„Jsme tady už dva měsíce, tady venku z Ostrova na naší misi. A velkou část z toho pořád někam jezdíme. Phoenix třikrát, Yuba jednou, teď podruhé a pak potřetí, a v budoucnu nás čeká Michigan, Vermont a kdovíco dalšího. A Danův výlet do Washingtonu, abych nezapomněl. Všechny tyhle věci nám žerou docela dost času a energie, nemyslíte?“

„Zapomněls naše výlety do San Diega a do Oceanside,“ doplnil Sawyer. „Jo, je to pěknej oser.“

Miles lehce přitakal. Daniel neříkal nic. Desmond tázavě nadzvihl obočí. „Kam tím míříš?“

„Mířím tím tam, že tady plýtváme časem. Ještě před pár dny jsme mohli mít pocit, že ten čas jakštakš máme…. ale teď to trochu mění situace, která je na Ostrově. Pokud jsem to dobře pochopil, asi bychom sebou měli trochu hodit. A přitom nás čekají cesty přes celý Státy. A kdoví, kam ještě.“

„Kam tím míříš, Franku?“ zopakoval znovu Desmond.

„Myslím, že by nám pomohlo mít letadlo,“ prohlásil ležérně pilot.

Miles překvapeně zvedl hlavu, Sawyer vyprskl překvapením, Chris v telefonu vyjekla něco nesrozumitelného. Daniel se tvářil naprosto nevzrušeně.

Desmond nevěřícně zvedl hlas. „Jaký letadlo?“

„Takový, do kterýho se v pohodě vejde šest lidí a pár kufrů. Něco menšího, s čím bychom se mohli rychle přesouvat po Státech. Mám na to licenci, takže…“

„Ty navrhuješ, abysme si pořídili letadlo?“ zopakoval znovu velitel výpravy.

„Potvrzuji,“ prohlásil Frank, který na okamžik přešel do letecké hantýrky. „Desmonde, hodně věcí by nám to usnadnilo. Za prvé – ztráty času při přesunech. Za druhé… Danovy výzkumy.“

„Co je s Danovýma výzkumama?“

„Prý mu pomůže dělat měření ze vzduchu. Rychleji si tím zmapuje území a vytipuje nejzajímavější místa.“

Desmond se s tázavým pohledem zadíval na bratra. Ten se tvářil stále poněkud nepřítomně, hleděl kamsi mezi Franka a svůj telefon, kde byla na drátě Chris, ale když ho Desmond oslovil, vzpamatoval se.

„Dane?“

„Ehm… ano. Ano, Desmonde. Letecký výzkum může v této fázi výzkumu ušetřit hodně času a energie. Já… ano, za mě by tahle možnost byla velice přínosná.“

Velitel výpravy dál nevěřícně hleděl. „Vy jste se domluvili?“

„Jen jsem se Dana zeptal,“ vysvětlil Frank. „Kdyby mi řekl, že je to pro jeho účely blbost, asi bych celej ten nápad pustil k vodě. Ale takhle… No a pak je tu ještě důvod číslo tři.“

„A to?“

„A to doklady. Desmonde, my nejspíš dříve nebo později budeme muset opustit území Států. Polovina z nás má falešný doklady. Sice to jsou asi celkem kvalitní padělky, ale… Pokud na to při kontrole přijdou, skupina se nám rozpadne. A při cestování malým soukromým letadlem z malých letišť jsou tyhle kontroly, abych tak řekl, poněkud benevolentnější.“

„I při letech do zahraničí?“

„I při letech do zahraničí.“

Desmond chvíli přemýšlel. Musel chtě nechtě uznat, že Frankova úvaha má něco do sebe.

„Fajn, Franku. Jak tě tak poslouchám… tak ty už máš jasno, že? Hlavně mi neříkej, že už máš něco vybranýho.“

Pilot přisvědčil. „Mám jeden pěknej tip. Od začátku ledna visí na webu inzerát na prodej pěkný zánovní Bonanzy. Jeden chlapík tady z L. A. to prodává, protože kvůli zdraví definitivně přišel o pilotní licenci. Sice už má nějakejch třicet let, ale podle popisu se jeví výborně. Vypadá to jako nádherně opečovávanej zdravej stroj za slušnou cenu. Řekl bych, že ten chlap to chce prodat někomu, kdo to éro bude mít rád a bude se mu o něj pěkně starat, takže nejde po ceně. Je to jednovrtulový letadlo pro šest lidí. Dokáže to doletět až do…“

„Kolik to stojí?“ přerušil ho Desmond.

„Dvě stě dvacet tisíc.“

* * *

Částka zafungovala jako roznětka. Naštěstí ne pro hádku, ale pro velmi intenzivní diskusi. Desmond si nechal od Milese, pokladníka skupiny, přednést, jak jsou na tom finančně. Ze skoro čtyřmilionového polštáře jim zatím moc neubylo. Ani provozní náklady, pronájem bytu, auta, nákup počítačů a Danielova vědeckého vybavení jim neukousl víc než pár procent z celkové částky. 

Nakonec dali hlasovat.

Výsledek byl jednoznačný. Jeden proti, dva se zdrželi, tři pro.

„Zajeď se na to podívat, Franku,“ vydal rozkaz Desmond.

„Jo, a pak je tu ještě jedna věc, kterou jsem chtěl probrat,“ protáhl se pilot. „Pokud do toho půjdeme, tak by při nákupu a přepisu letadla bylo fajn, kdyby to koupil někdo, kdo má v pořádku papíry.“

„My máme papíry,“ namítl Desmond.

Frank se jen trpělivě usmál. „Máme, ale… všichni víme jak. Polovina z nás je má falešný. Pokud se na to přijde…“

„A ten vzorňák s papírama v pořádku by měl být někdo…“

„Někdo, jako třeba ty,“ odvětil pilot. „Nebo Dan. Nebo slečna na druhým konci drátu.“

Z telefonu se ozvalo překvapené zašumění. „Já bych to raději nedělala,“ ozvala se Chris po chvíli mlčení. „Mám sice v pořádku papíry, to je pravda, ale… leteckej svět je strašně malej. Nechtěla bych, aby se někdo před někým z mých bývalých kolegů prořekl, že si holka, co ani nemá pilotní průkaz a zrovna sekla s prací, pořídila vlastní letadlo.“

„Chápu,“ souhlasil Frank. Zadíval se na oba bratry.

Daniel odmítavě zamával dlaněmi. „Letadla nejsou můj obor. Nepřijde mi to jako dobrý nápad.“

Frank ho pozoroval a něco mu došlo. Samozřejmě, že u tebe to není dobrý nápad, uvědomil si. Vrátil se nazpět v čase o necelé tři roky a vybavil si dřívějšího Daniela, kterého potkal na lodi Kahana na konci roku 2004. Nebyl by dobrý nápad nechat kupovat letadlo člověka, který se naposled ukázal před čtyřmi roky jako někdo na pokraji zhroucení, pak beze stopy zmizel a najednou se vynoří jako někdo, kdo nutně potřebuje vlastní letadlo.

„Je to na tobě, Desmonde,“ pokrčil Frank rameny.

Desmond se na něj zadíval. „To myslíš vážně?“

„Jo,“ potvrdil klidně Frank.

„Frank má pravdu,“ vmísil se do hovoru Sawyer. „U dobrodruha, co vyrazil na cestu kolem světa s plachetnicí, pár let se někde zašíval a po návratu si koupil další loď a strávil na ní zašitej další roky života, je pořízení letadla celkem pochopitelnej vývoj.“

Všichni sledovali Desmonda. Nikdo si nevšiml Daniela, který po Sawyerových slovech vytřeštil oči do prázdna a ještě víc se odpoutal od diskuse v obývacím pokoji. Velitel výpravy si chvíli pohrával s rukama a pak se protáhl. „Pro mě za mě. Zajeď se na to podívat, Franku. Ať zjistíme, jestli tady nesedláme mrtvýho koně.“

* * *

Po poradě se Sawyer s Milesem sebrali a vyrazili na avizovaný oběd. Frank se odebral do svého pokoje a napsal e-mail s prosbou o možnost prohlédnutí letadla. Desmond se pustil do přípravy jednoduchého oběda a jeho bratr mu asistoval.

„Brácho… je tu ještě jedna věc, kterou bychom spolu měli vyřešit, než vyrazíme na výzkumy a do terénu“ řekl po chvíli váhavě Daniel. „Nechce se mi do toho, ale… když jsme to v pátek načali, měli bychom to dokončit.“

„Pátek,“ vzhlédl Desmond od krájení zeleniny. „Dane, nechceš se vracet k tý nepovedený chlastačce, že ne?“

„Přímo k ní ne,“ řekl vyhýbavě Daniel. „Ale… došlo na ni proto, že jsem ti chtěl pomoct se zvládáním pobytu na exponovaných místech, jestli si pamatuješ. A ono to k něčemu bylo. Desmonde, já si myslím, že tu je možnost, jak tě těch potíží zbavit. U Chris jsme už na něco přišli a budeme to testovat. Byl bych rád, kdybychom to stejně tak mohli zkusit i u tebe. Ale potřebuju, abys spolupracoval.“

Desmondovi najednou ztěžkla ruka. Odložil nůž na prkénko a opřel se o kuchyňskou linku.  „Ne. Ne, brácho, tohle… ne. Nejde to. Skoro nic si nepamatuju.“

Spíš si nechceš pamatovat, pomyslel si Daniel. Ale tohle říci nemohl. I on odložil kuchyňské náčiní, opřel se vedle Desmonda a nenápadně sebral nůž, který dosud ležel nedaleko bratrovy ruky. Odsunul ho do bezpečné vzdálenosti až kamsi daleko za sebe a pak pokračoval.

„Desmonde, já vím, že se ti do toho nechce. Ale… chvíli mě poslouchej. Tím, že na téhle akci děláš a jsi citlivý vůči elektromagnetickému záření, tím riskuješ. Riskuješ zdraví a možná i něco horšího.“

„To je moje věc, nemyslíš?“

„Není to jen tvoje věc, Desmonde. Jsi tady jako velitel. A hlavně už nejsi sám. Na Ostrově máš syna, který tě teď potřebuje. Neudělej takovou chybu jako moje matka, Desmonde. Neriskuj, že se jednou tvůj syn bude bát o tvůj život. To mu udělat nechceš. Věř mi.“ Daniel na bratra upřel vážný a smutný pohled.

Desmond nevydržel a uhnul stranou. Oba chvíli mlčeli.

„Tak dobře, Dane,“ vzdal se nakonec Desmond. „Nechci Charliemu udělat něco takovýho, máš pravdu. Tak jo. Co ode mě potřebuješ?“

„Potřebuju jen, abys spolupracoval.“

 „Spolupracoval… v čem, brácho?“

„Desmonde, na Ostrově se něco stalo. Ty si to možná příliš nepamatuješ, ale podle všeho jsi tam dostal extrémní dávku záření. Pak jsi trpěl časovými propady při odchodu z Ostrova, to znamená při průchodu exponovanou zónou. Pak jsi to dokázal zastavit - našels konstantu. Účinky záření se tím anulovaly. O konstantě jsi se mnou mluvil při i průchodu do této reality, pamatuješ? Všecko se točí kolem konstanty. Musíme to vyřešit.“

„Myslel jsem, že teď jseš moje konstanta ty. Že máme takový to chatrný, ale funkční řešení.“

„Tohle se očividně neosvědčilo,“ povzdychl si Daniel. „Kdyby ano, neměl bys ty propady. Já nejsem tvoje konstanta. Nejspíš mě na to znáš moc málo. Nebo změnilo něco ohledně tvé důvěry ke mně a přesal jsem jí být. I to se stává, ale na tom teď nezáleží. Musíme najít novou.“

„Prosím tě, připomeň mi, co vlastně ta konstanta musí mít.“

„Musí to být někdo nebo něco, koho dobře znáš, komu věříš, koho máš rád. Někdo, kvůli komu bys obrazně šel na druhý konec světa. A musí to být někdo nebo něco, kdo je pro tebe dobře dostupný. Jak v prostoru, tak v čase. Měl bys tedy toho člověka znát dost dlouhou dobu.“

Desmond hleděl do prázdna, kamsi vedle Danielovy hlavy.

Jeho bratr pokračoval. „Desmonde, dříve pro tebe ta konstanta byla Penny. Desmonde, promiň mi, že ti ji připomínám. Ale jestli ti vzpomínka na ni může pomoct zachránit Charlieho, tak to přece stojí za to, nemyslíš?“

Velitel výpravy dál mlčel.

Daniel to bral jako souhlas a mírně pokračoval. „Díky nalezení konstanty jsi dokázal opustit Ostrov, dva roky jsi žil mimo něj, měls rodinu, jenže pak ses vrátil… tedy spíš jsi byl vrácen. Při tom se děla spousta věcí, byl jsi raněný, ozařovali tě dalšími dávkami záření a přišels o konstantu. A pak jsme odešli a teď se ti to patrně děje znovu, i když asi v menší intenzitě než na Ostrově. „Jenže tvoje primární konstanta už je bohužel nedostupná. To nezměníme. Ale…“

„Ale co?“ vypravil ze sebe chraplavě Desmond.

„Zkus se rozpomenout na doby, kdy sis volil Penny jako konstantu. Já vím, že to máš zamlžené, ale je to tam. Už sis na to dokázal vzpomenout. Volil sis konstantu tehdy na té lodi. Desmonde… vím, že to bude znít špatně, ale neuvažoval jsi tenkrát, byť na sekundu, i o někom jiném?“

Jeho bratr už nekladl odpor, jeho hlas zněl jaksi poddajně. „Nepamatuju si na to. Ale uvažovat o někom jiným? Ne. O kom bych já mohl uvažovat?“

Daniel přikývl, nepřekvapilo ho to. Chvíli mlčel a pak mírně pokračoval. „Myslel jsem si to. Ale je tu ještě jedna možnost. Desmonde, když jsme se přesouvali, podařilo se ti zorientovat se podle vzpomínky na Charlieho. Ty si na to nepamatuješ, ale fungovalo to.“

„Charlie,“ povzdychl si Desmond. „Myslím na něj každej den. Až donedávna ty vzpomínky byly mlhavý a jen občas mi problesklo něco jasnýho. Útržky. Záblesky. Ale teď to jaksi sílí.“

„To je jedině dobře. Desmonde, můžeme zkusit konstantu vzpomínkou. Obvykle to sice nestačí, ale na pokus nic nedáme. Ale musíme mít v záloze ještě něco spolehlivějšího. Až přikročíme k testu tvých reakcí v terénu, musíme mít v záloze spolehlivější pomoc pro případ, že by vzpomínka nestačila.“

„A co by to mělo bejt?“

„,Existuje něco, čemu se dá říkat konstantoid. Konstantoid je věc, která je výrazně spjatá s konstantou, kterou nemáš v dosahu. Použili jsme to i u Chris. I s ní to budeme testovat v nejbližší době.“

„Věc, která je spjatá…“

„…s Charliem,“ doplnil Daniel. „Nebo s Penny. Výhodou konstantoidu, Desmonde, je to, že můžeš mít víc věcí spjatých s více osobami, když si nejsi jist, kdo bude fungovat nejlépe, abych tak řekl. Myslet zároveň intenzivně na více osob je komplikované, ale mít u sebe víc předmětů je dobře možné. Pro tebe by to mohlo být ideální.“

Desmond rezignovaně přikývl. „Tak jo. Co mám udělat?“

„Desmonde, Zkus se rozpomenout na doby, kdys žil mimo Ostrov s Penny a Charliem. Desmonde, víš, co před chvílí řekl Jim?“

„Nepamatuju si každý slovo,“ zaprotestoval mírně Desmond. „Soustředil jsem se na to, co říkal Frank.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Daniel. „Nevadí, vrátíme se k tomu. Ale víš co, pojďme do pokoje, tam na to bude klid.“

Zamířil do pokoje a Desmond ho následoval. Teď už byl poddajný, z jeho poddajnosti jen občas vystoupla špička standardní podezíravosti a vzdorovitosti, ale byly to jen ojedinělé chvíle.. Daniel v jeho rozpomínání vysledoval určitou logiku – když se mu povedlo bratra vtáhnout do minulosti a předestřít mu některé události natolik živě, že si je sám vybavil, pak ho vzpomínky vtáhly a on dočasně přestal klást odpor jak jim, tak lidem, kteří je přivolávali. Až se znovu vzpamatuje a vrátí plně do reality, bude možná opět naštvaný a podrážděný, ale teď to museli zkusit.

* * *

Desmond se pomalu posadil na svou postel, opřel se a přivřenýma očima bratra pozoroval. Daniel se nadechl a začal mluvit pomalu a monotónně.

„Desmonde, soustřeď se jen na můj hlas. Nemysli na nic dalšího, jenom na to, co se ti vybaví v hlavě, když budu mluvit. Pomalu. Nikam nespěcháme. Ano? Máme spoustu času, ty víš spoustu věcí a chceš, aby šly ven. Bude to dobré.“

Jeho bratr mírně přikývl.

„Desmonde, Jim řekl, že ses několik let zašíval na lodi. Představ si to. Představ si, že jsi na lodi. Mírně se pohupuje, venku šplouchají vlny a hučí moře. Zkus to.“

Desmond zavřel oči úplně. Pokoj a polední světlo se rozplynuly a on to najednou opravdu cítil. Vlny, šumění oceánu, hudba z reproduktoru v ložnici… a známý hlas. Dva hlasy. Jeden laskavý, důvěrně známý, druhý jasný, veselý, dětský.

„Our mutual friend,“ zašeptal.

„Cože?“

„Our mutual friend,“ zopakoval velitel. „Tak se jmenovala naše loď. Teda jmenuje.“

„Our mutual friend. To je krásné jméno, Desmonde.“

„Je,“ přisvědčil jeho bratr s očima zavřenýma. „Pojmenovali jsme ji tak po té knížce. Po knížce od Charlese Dickense. Měl jsem ji na Ostrově i s fotkou…“ Hlas mu ztichl.

„Výborně, Desmonde, výborně,“ povzbudil ho mírně Daniel. „To je ono. Představ si ji. Jsi na té lodi. Jsi v kabině. Nejspíš tam voní dřevo, že?“

„Ne,“ namítl ochable jeho bratr. „Ne. Je to nová, moderní loď.“

„Dobře. Pěkná, moderní loď. Určitě se na ní moc pohodlně žije. Co třeba? Co se na té lodi dělo?“

 „Ona… my… já… měl jsem sny. Řekls mi…“

„Hm?“ Daniel překvapeně zamrkal. Desmondovi se o něm zdálo?  

„Řekls mi, že mám najít tvou matku. Pluli jsme… pluli jsme sem. Do Los Angeles. A potom…“

„Co bylo potom?“

Desmond však křečovitě přivřel víčka a zatřásl hlavou, jako by chtěl něco odehnat. „Ne. Ne. Nechci…“

„Klid, brácho. Nemusíš se vracet k tomu, co nechceš. Prostě to nech odplynout, jo? Nic se neděje.“

Zatímco se snažil bratra opět zklidnit, zapadalo Danielovi všecko do sebe. Widmore unesl Desmonda a jeho rodinu právě z nemocnice v L. A., to mu potvrdila i Hawkingová. A pokud byla celá rodina zde, museli se sem nějak dostat. Samozřejmě, že připluli do Los Angeles. A už neodpluli.

* * *

 „Dobře,“ řekl tiše Daniel a pokusil se obejít kritické místo, kde se bratr zasekl. „Mysli na tu loď. Desmonde, kam jste pluli? Když jsi plul do Los Angeles navštívit mou matku… kde jste zakotvili?“

„Penny se zlobila, že se k tomu pořád vracím. Tvrdila, že se od toho konečně musím odpoutat,“ povzdychl si Desmond. „Slíbil jsem jí… že to bude poslední tečka za Ostrovem. Tak jsme vypluli. Když jsme zakotvili v L. A., řekl jsem jí, že z ní teď je královna… a Charlie že je malej princ. Že když jsme připluli do Královskýho přístavu, jsme teď královská rodina. Smála se tomu. A potom… Ne.“

Zadrhl se mu hlas. Zase se začal dostávat do těch částí vzpomínek, kam ho vědomí odmítalo pustit – i přesto, že se tyto hranice v posledních dnech značně posunuly.

Danielovi se rozbušilo srdce u slov o Královském přístavu, ale ovládl se a dál na bratra mluvil klidně. „To je dobrý, brácho. Nemusíš na to už vzpomínat. Je to dobré. Klidně si odpočiň. Jsi na lodi a všecko se houpe a ty už na nic nemyslíš. Možná brzo usneš.“

Desmond ho poslechl. Ztichl, opřel se a po chvíli mu sklouzla hlava na rameno a usnul. Výprava do vzpomínek pro něj musela být obrovsky vyčerpávající. Danielovi to plně vyhovovalo - teď si potřeboval něco ověřit. Natáhl pro svůj notebook. Nastartoval vyhledávání na webu a během pár sekund měl výsledek.

Marina del Rey. Přístav, odkud je to nejblíž do Altadeny. Dávalo to dokonalý smysl. Teď jen zbývalo ověřit si, jestli tam loď zůstala.

 * * *

Daniel vyrazil z pokoje a začal neklidně přecházet po bytě. Když za chvíli ze svého pokoje podobně vzrušeně vyrazil Frank, málem se srazili.

„Ten člověk, co prodává to letadlo, mi odpověděl. Můžeme se prej přijet podívat klidně hned teď,“ vychrlil ze sebe pilot. „Kde je Des?“

„Spí. On… byl zase tak trochu mimo.“

„Tys ho zase něčím sjel?“ zachechtal se Frank.

„Ne,“ odvětil Daniel dotčeně. „Jde mu to samo. Má v sobě obrovské množství potlačených vzpomínek, které byly zatlačeny do podvědomí násilím a chtějí ven. A jakmile jednou probublaly, jde to už snadno a stačí jen trochu sugesce.“

„Aha, takže jsi ho nesjel, ale zhypnotizoval. Z toho aspoň nebude mít kocovinu,“ poznamenal ironicky pilot. „No, to je jedno. Chtěl se s ním domluvit, že bych si odpoledne vzal auto a zajel se na tu bonanzu podívat.“

„Hm…“ protáhl Daniel, „já myslel, že bychom…“ Pak mu tváří problesklo cosi jako osvícení a on rychle mávl rukou. „Ne, vlastně ne. Zapomeň na to. To auto si klidně vezmi, my to vyřešíme po svém.“

„Vy se taky někam chystáte?“

„Ano. Ty se jedeš podívat na letadlo, my se jedeme podívat na loď.“

Frank nechápavě pozoroval, jak Daniel popadá ze stolu telefon, z věšáku své sako a rychle vybíhá z bytu. „Za chvilku jsem zpátky,“ křikl ještě.

* * *

Brzké pondělní odpoledne v sanfernandském bytě bylo všechno, jen ne normální. Když se Sawyer a Miles vrátili z oběda, našli Franka, kterak v počítači hledá nejsnazší cestu k letišti, na němž měl prodejce hangárovanou bonanzu, a Desmonda, který stále vyspával.

Po chvíli se do bytu vřítil i Daniel. Po jeho dopolední letargii nebylo ani stopy, vědec najednou sršel energií.

„Je tam! Mám ji!“

„Koho?“ nechápal Sawyer.

„Mám ji! Mám loď. Ověřil jsem to v tom přístavu, už několik měsíců jim tam kotví jachta jménem Our Mutual Friend. Jen co se brácha vyspí, vyrazíme tam,“ vychrlil ze sebe Daniel.

„Co? O čem to zase blouzníš, vědátore?“ nechápal Sawyer.

„Desmondova loď,“ vysvětlovala Daniel. „Ta, na které žil s rodinou. Před chvílí jsi o ní mluvil.“ Jachta kotvící v přístavu nedaleko odtud, za kterou zaplatil jistej pan Hume přístavní poplatek na několik dní dopředu a pak už se kolem ní nikdo neukázal.“

„Jo takhle,“ došlo konečně šéfovi ochranky. Pak mu pohled zpřísněl. „A ty si jako myslíš, že je dobrej nápad ho tam brát, když je takhle rozdrbanej? Tobě nestačil ten pátek?“

„Nedá se nic dělat. Potřebuju, aby se na ni vrátil a… No, jednoduše řečeno, mohlo by mu to pomoci s těmi časovými a prostorovými dezorientacemi,“ prohlásil jistě Daniel. „A nebude to jako v pátek. Tentokrát ho nepotřebuju opíjet.“

„Dostaneš znova přes hubu,“ prohlásil prorocky Sawyer. „Ale jak myslíš. Když ti to jednou nestačilo…“

„Nedostanu. Za prvé s tím sám souhlasil, a za druhé to před Chris neudělá.“

„Před Chris?“

„Ano,“ potvrdil klidně Daniel. „Pojede s námi. Frank potřebuje auto na letiště, takže my pojedeme druhým. Už jsem s ní mluvil. Za hodinu je tady. Počkáme, až se Desmond vyspí, a vyrazíme.“

* * *

Desmond, Daniel a Chris o několik hodin později dorazili k přístavu Marina Del Rey v rozpačitém tichu. Chris věděla, co jedou dělat, a netajila se tím, že se jí ten nápad příliš nezamlouvá. U administrativní budovy zaparkovala. Daniel zaběhl do kanceláře doplatit přístavní poplatky a rovnou zaplatil i na několik měsíců dopředu. Zdůvodnění, že se majiteli teď v zimě nechce vyrážet znovu na moře, bylo celkem pochopitelné.

Pak už všichni tři zamíříili k molu číslo 23/4g. Na mírných vlnkách se pohupovala krásná plachetnice.

Desmond se zastavil a jako ve snu na ni zíral.

„De…“ nadechl se Daniel, ale pak ucítil Chrisinu ruku na své paži.

„Nech ho chvíli bejt,“ šeptla dívka.

Velitel výpravy na loď hleděl dlouho. Poznával ji, samozřejmě. A nechápal, jak na ni mohl zapomenout. Útržky vzpomínek, o kterých v poledne mluvil s Danielem, se rozvířily a bylo jich tolik, že z nich mohl začít skládat ucelený obraz.

Uvědomil si, že najednou vidí rozmazaně. Zamžikal a z očí mu steklo několik slz. Ne, na hledění a přivolávání vzpomínek teď nebyl dobrý čas. Daniel říkal, že musejí něco vyzkoušet. Desmond si pečlivě otřel oči hřbetem ruky a vrátil se k čekajícímu bratrovi a novinářce.

„Půjdeme dovnit, Dane?“

„Měli bychom,“ kývl vědec. „Pokud se na to tedy cítíš,“ dodal s mírnými rozpaky někoho, kdo se snaží projevit účast, ale vlastně příliš neví, jak na to. Desmond by se vsadil, že mu to poradila Chris. 

„Jo,“ řekl odhodlaně. „Jestli mi to může pomoct, abych mohl zachránit Charlieho, tak jdeme dovnitř.“

„Dobře.“

Desmond sáhl do kapsy. Udělal to zcela automaticky, bez přemýšlení. Jenže kapsa byla prázdná. „Sakra. Nemám klíče.“

Bratři se na sebe zadívali. Nebylo co dodat. Samozřejmě, že je Desmond neměl – bylo asi tak tisíc možností, kdy o ně mohl v uplynulých měsících přijít. Od svého posledního příchodu na loď, kdy je mohl odložit u vchodu, mohly mu vypadnout během Benova útoku, mohla mu je vzít Penny nebo zdravotníci během převozu do nemocnice a pobytu tam, mohl o ně přijít při únosu Widmorem a jeho lidmi… a tak dále. Teď na sobě měl oblečení, které nakoupili v Los Angeles, a klíče byly v nenávratnu.

Ozvala se Chris. „Desi, ty jseš majitel týhle lodi?“

„Jo,“ přikývl.

„Když ztratíš klíče od auta, existuje služba, která ti auto otevře, když dokážeš, že je tvoje. Určitě bude něco podobnýho i na jiný dopravní prostředky.“

„Doklady taky nemám,“ odtušil velitel.

„Existujou databáze. Stejně, jako jsou pro letadla, tak jsou i pro lodě. Pokud u sebe máš aspoň pas, dá se doložit, že to je tvoje.“

„To zní dobře, Chris,“ vmísil se do hovoru Daniel. „Mohla bys najít kontakt na nějakou takovou službu?“

„Jasně,“ prohlásila dívka. „Pojďme si dát kafe tamhle do kavárny. Snad tam budou mít internetový připojení. Za chvíli budeme vědět.“

Za chvíli věděli. Za další hodinu dorazil pohotovostní technik, který si letmo překontroloval Desmondovo vlastnictví, poté během několika minut otevřel zámek, během další půlhodiny nainstaloval nový provizorní a nakonec shrábl čtyři sta dolarů, které ho zajímaly mnohem více než neexistence Desmondových dokumentů k lodi. „Budete si muset nechat vyměnit všechy klíče včetně zapalování, ale dá se to řešit. Tady máte vizitku. Ozvěte se. Bude to několik dní trvat, ale nebude to problém.“ Zasalutoval a zmizel.

Trojice zůstala stát na můstku u otevřeného vstupu do lodi. Dýchla na ně jemná, čistá vůně. Mísilo se v ní cosi něžně dětského s příměsí kovové vůně vybavení a letmého závanu motorového oleje a paliva. Desmond se zapotácel.

„Jsi v pořádku, brácho?“

„Jo. Pojďme, ať je to odbytý.“

„Já počkám tady,“ hlesla tiše Chris.

Desmond s Danielem vstoupili na schůdky a sešli do podpalubí. Vůně domova Desmonda zaplavila.

* * *

Pomalu prošli všechny kajuty – moc jich nebylo. Desmond šel naprosto jistě, přesně věděl, kam má sáhnout, co jak otevřít. Zastavil se ve dveřích spací kajuty. „Tady se narodil Charlie,“ poznamenal tiše. „A tady má postýlku, koukej.“

„Budeš mu muset pořídit větší, brácho,“ usmál se Daniel.

Desmond nepřítomně kývl. Dál se rozhlížel, postrčil nohou hromádku dětských knížek a počmáraných papírů. „Vypadá to tady jako po boji. Jako vždycky,“ pousmál se smutně. Pak na moment strnul, pak se sklonil k zemi a něco zvedl. Nic neřekl, jen cosi svíral v pěsti.

„Co to je?“ naklonil se k němu Daniel.

Desmond otevřel dlaň. Ležela na ní malá, špinavě krémová plyšová věc. „Jeho méďa. Panebože. Myslel jsem, že mu ho Pen vzala do nemocnice. Chudák malej, musel se bez ní zbláznit.“

Daniel zpozorněl. „To je jeho oblíbená hračka?“

„Úplně nejmilejší,“ řekl Desmond. „Odmítal bez ní jíst, spát, všecho. Nechtěl ho pustit, ani když jsme ho koupali.“

„Desmonde, tuhle věc si bereš s sebou,“ prohlásil rozhodně Daniel. Neptal se. Jeho bratr ho bez námitek poslechl. Zastrčil malého plyšáka do kapsy u bundy a vyšel z místnosti.

„Teď zkus najít něco, co patřilo Penny a co pro ni bylo důležité, ano?“

Desmond se zamyslel. Jeho oči pomalu přejížděly po interiéru lodi. Nakoukl ke kuchyňskému koutu, zamyslel se a neomylně sáhl po tmavě červeném hrnečku na čaj. Držel ho za jemné ouško a chvíli ho otáčel v prstech. Pak si na něco vzpomněl, zamířil do malé koupelny a otevřel toaletní skříňku. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl malou krabičku. Byl v ní pár jednoduchých dlouhých perlových náušnic. Vyndal je z krabičky a zvedl je proti světlu. Zaleskly se.

„Ty na sobě měla, když jsme se brali. Nechtěla svatební šaty, ale pořídila si svatební náušnice. Vyčesala si vlasy a ty náušnice jí visely dolů na šíji. Dane, ona byla tak nádherná. Tak strašně nádherná. A já jsem si byl v tu chvíli jistej, že už nás nic nerozdělí a že spolu zestárnem.“

Desmond si opět otřel oči. Daniel několika kroky pomalu couvl k východu. Vedle silných bratrových emocí si připadal rozpačitě a nevěděl, co dělat. Pokusil se tedy o ústup. „Mám tě tady chvíli nechat samotného?“  

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Nechci tady zůstávat. Myslíš, že tyhle věci budou stačit?“

„Měly by,“ řekl Daniel. „A kdyby ne, víme, kam se vrátit pro něco dalšího. Pokud chceš, můžeme vyrazit.“

* * *

Frank, Sawyer a Miles vyrazili outlanderem na letiště Van Nuys. Na okraji letiště u postranního vjezdu na ně čekal čile vypadající šedesátník, který se představil jako Adam. Podali si ruce, Adam nechal otevřít vjezd a pomalu přejeli k hangáru. Uvnitř, úplně v rohu, stál bílý Beechcraft Bonanza. Nádherný dolnoplošník s vrtulí vepředu. Boky mu zdobily tmavomodré pruhy a vlnovky.

Zůstali stát pár kroků od letadla. „Je nádherná,“ vydechl Frank.

„Je,“ potvrdil hrdě druhý pilot. „Starám se o Bonnie líp než o sebe samotnýho. A asi i líp než o manželku, což bych asi neměl říkat, ale je to asi tak. Aspoň moje žena to tvrdí.“ Zasmál se, pohladil letadlo po vrtuli a pokračoval.

„Koupil jsem si ji, když mi bylo pětatřicet. Původně nás na ni bylo několik. Parta kámošů. Ale pak začali odpadat, prodali mi svý podíly a nakonec mi zůstala.“

„Takže ji máš od výroby?“

„Jo,“ přikývl šedesátník. „Je to moje první a jediná.“ Hladil letadlo po křivce křídla, jako by laskal krásnou a náročnou milenku. „No… a teď přišel čas, kdy jí musím říct sbohem. Víš, jak to chodí. Za pár měsíců mi vyprší medical a doktor řekl, že mi ho už nemůže obnovit. Konec. Prostě… jednoho dne chlap přestane své životní lásce stačit a pak je lepší ji nechat jít, než se dívat, jak chátrá kvůli tvý neschopnosti. Tys někdy měl svý vlastní letadlo?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Frank. „Začínal jsem u armády a pak jsem se dal na dopravní stroje. Pořád někde v letu. Na péči o takovouhle krásku jsem nikdy neměl dost času. Ale teď… teď nadchází ten správná doba, myslím.“

„Cos lítal?“

Stavidla hovoru se protrhla, jako by se oba muži znali už dávno. Miles se Sawyerem stáli o kus dál a pozorovali letce v jejich rozhovoru. Když oba muži přešli do technických podrobností, zachytili už jen řeči. „Motor je klasickej Continental… Dají se jí přivěsit extra nádrže… Avionika je… Z hlediska letových vlastností… Jo, cestovka kolem stosedmdesáti uzlů.“

Z obou mužů bylo cítit okouzlení nádherným strojem. Frank se sice snažil své nadšení krotit, ale bylo na něm vidět – čišelo z každého jeho pohledu, lehkého dotyku kovu a dokonce i z nahlížení do dokumentace.

Když probrali všechny detaily, Adam se otočil k přihlížejícím a zahalekal: „Tak co, chlapi, chcete ji zkusit? Protáhnem tu starou holku?“

* * *

V San Fernandu se sešli až večer. Desmond seděl mlčky u stolu a popíjel čaj z tmavočerveného hrnečku, Daniel byl zabrán do přípravy přístrojů ve svém pokoji a Chris na pohovce pracovala na notebooku. Rozhodla se počkat na návrat Franka, Milese a Sawyera a na zprávy o letadle.

Když trojice dorazila, Desmond na ně upřel tázavý pohled a Chris vyskočila z pohovky. „Tak co?“

Sawyer se rozchechtal. „Frank se nám zamiloval.“

Pilot upřímně nadzvedl obočí a trochu se usmál. „Vinen, ctihodnosti. Jim má pravdu. To letadlo je fantastický.“

„Jo? Ty bys byl pro…?“ vyjekla Chris.

„Kdyby to bylo na něm, tak už ji zaplatil a vrátili jsme sem letecky,“ utrousil spiklenecky Sawyer.

Desmond trojici pozval ke stolu. „Tak mluvte, jak to vypadá. V jakým je to stavu, co to dokáže a tak dále. Jo, ještě jedna věc. DANE!“ zvýšil velitel hlas, aby ho bylo slyšet i v zavřeném pokoji. Za okamžik se k nim připojil i Daniel a třetí porada toho dne mohla začít.

Bylo to rychlé a jasné, Frank byl jednoznačně pro. Stručně popsal pohodlné, rychlé a dobře udržované letadlo za skvělou cenu, které dovede přistát na většině amerických letišť. A Sawyer, který předtím váhal, se teď přiklonil také na stranu těch, kteří byli pro pořízení. Dlouho sice váhal, ale po půlhodině ve vzduchu se rozhodl.

Daniel si vzal výkresy letadla a jal se je detailně zkoumat. Propočítával možnosti rozmístění senzorů a přístrojů. Plně se zabral do své práce a to bylo teď to jediné, co ho zajímalo. Romantické okouzlení krásným strojem ho, na rozdíl od části skupiny, naprosto míjelo.

Desmond chvíli přemýšlel a pak si sepjal ruce za hlavou. „Chci to taky vidět,“ prohlásil. „Pokud to mám bejt já, kdo to koupí, chci to vidět.“

„Můžu se na to taky jet podívat?“ zaprosila Chris.

„Chceš se taky zamilovat?“ zazubil se Frank. Dívka vesele přikývla.

„Ale ale,“ komentoval to Sawyer. „Tohle bude ještě zajímavý. Co myslíš, Danny?“

Vědec překvapeně zvedl hlavu od dokumentace. „Hm… ano,“ prohlásil nepřítomně. „Myslím, že o tomhle by měl rozhodnout Desmond.“

Sawyer se rozchechtal, dokud ho velitel gestem neutišil a nerozpustil poradu. 

„Konec, lidi. Probrali jsme to. Zítra odpoledne tam zajedeme a uvidí se.“

Když v místnosti nakonec osaměl, přitiskl si ruce ke spánkům. Takhle zběsilý den už dlouho nezažil. Ráno do něj vstával jako trochu provinilý a stále ještě dost naštvaný velitel jednotky, která se plácá od ničeho k ničemu. Večer šel spát s pocitem rozbolavělosti po vyčerpávající, ale snad slušně odvedené práci, a také s celkem jasným časovým harmonogramem pro příštích 14 dní, s lodí a pravděpodobně i s malým letadlem. Věci se dávaly do pohybu.

Desmond pevně zadoufal, že to je pohyb správným směrem.