909 - Do divočiny

Pondělí 28. ledna bylo klidné, jasné ráno. Desmondova pětice vyrazila ze San Fernanda po osmé ranní; nechtěli nabrat zpoždění hned zkraje cesty. Když před devátou jejich outlander zajel k bráně na Chrisin pozemek, novinářka už stála vedle své fiesty a rozzářeně na ně zamávala. Působila jako školačka, která se těší na výlet s kamarády.

Zaparkovali vedle jejího auta a Desmond všechny překvapil, když požádal, aby si ještě zašli dát kafe k Chris domů. Po deseti minutách, když se všichni obsloužili u kávovaru, se sešli v obýváku.

„Takže… vyrážíme na první výzkumnou cestu. Doufám, že jste všichni připravení a máte sbaleno i něco teplého na sebe, v horách bude zima. Rozdělíme se jako minule do dvou aut. Tým A jsem já, Dan a Miles,“ ukázal Desmond na své parťáky. „Bereme si outlandera. Béčko jste vy.“ Ukázal na Sawyera, Franka a Chris. Trojice na sebe kývla.

„Na místě bychom měli bejt kolem třetí, čtvrté odpoledne. Ubytujeme se a porozhlídneme se po městě. Zkusíme se poptat a zjistit víc informací. To bude asi hlavně na tobě, Chris,“ ukázal bradou na dívku. Souhlasně přikývla.

„Zítra pak popojedeme do Oroville a na místo té události. Tam přebere velení Dan. Řekneš nám k tomu něco, brácho?“

Daniel se zatvářil trochu nejistě. „Zkusím to. Takže ještě jednou…Vyrážíme na první ostré výzkumy a já nevím, co tam najdeme. Všichni už jste viděli nebo přímo zažili, co umí dělat místa, kudy prosakuje energie. Takže… jakmile se vydáme do terénu a kdokoli z vás se začne cítit divně nebo výrazně nepříjemně, uvidí, ucítí, uslyší něco divného nebo se začne divně chovat, řekne to. Nebo to řekne někdo další, kdo to zpozoroval. To je základ všeho. Rozumíme si?“

Zadíval se na své kolegy. Zbytek skupiny se pod jeho přímým pohledem nedokázal vykrucovat. Všichni více či méně ochotně přisvědčili.

Mladý vědec tedy pokračoval, dávkoval svá slova s patrnou naléhavostí. „Bez dodržování tohohle základu nemůžeme pokračovat dál. Nejde tady jen o to, že se může něco stát tomu z vás, kdo nějaké nežádoucí účinky utrpí. Jakýkoli problém tohoto druhu by mohl způsobit značné potíže i celé skupině. Takže… si o všem řekneme. Nahlásit problém není problém. Problém nastane ve chvíli, kdy ho zatajíte. Ano?“

„Co s takovým problematickým nešťastníkem uděláš, dočasnej šéfe?“ zajímal se Sawyer.

„Pošlu ho do bezpečí a on,“ Daniel se upřeně zahleděl na svého bratra a pak na Chris, „nebo ona, mě poslechne. Vrátí se s doprovodem a s jedním z aut zpátky. Pravděpodobně do Yuby nebo do Oroville, kde může pokračovat v pátrání a hledání informací.“

„Takže nám odjede jedno z aut… a co když se pak stane něco někomu dalšímu?“ Sawyer Daniela propaloval pohledem.

„Terénní skupina musí být extrémně opatrná,“ prohlásil vyhýbavě fyzik. „Musíme postupovat tak, abychom předešli nejen zraněním, ale i dalším komplikacím. Budeme postupovat záměrně pomalu, budeme průběžně měřit kritické indikátory a pokud se objeví nějaká větší anomálie, raději se stáhneme. Bude-li to potřeba, vrátíme se pro doprovod do zázemí a se dvěma auty znovu vyrazíme na místo. Asi tak nějak bych si to představoval.“

„Skoro ti můžu slíbit, že minimálně půlka výpravy by to měla zvládnout. Já a Miles jsme na Ostrově prožili dost věcí a ze všeho jsme vyvázli bez újmy. Včetně těch časovejch přeskoků. Byli tam lidi, kteří měli problémy, ale nám se to vyhnulo,“ vzpomínal Sawyer.

„Absolutně není jisté, že projevy na těchto místech budou stejné jako na Ostrově a že budete imunní i proti nim,“ varoval Daniel. „Ale doufejme, že to tak bude.“

Zmlkl a chvíli vyčkával. „Nějaké dotazy?“

Ozval se Miles. „Co komunikace? Je v těch horách mobilní signál?“

„Dobrá připomínka,“ potvrdil Desmond. „Na mobily se tam spolíhat nemůžeme. Seženem si sadu vysílaček. To bude další úkol na dnešek. Jedna do každého auta by nám měla stačit.“

Pak pokračoval. „Co se dalších bezpečnostních věcí týče, tak v terénu všichni budeme ozbrojení. Nechci, abychom toho museli využít, ale chci, abychom tu možnost měli. Všichni.“ S posledním slovem upřel ostrý pohled na svého mladšího bratra. Daniel se zatvářil kysele. Desmond to ignoroval.

„Ještě někdo něco?“ Velitel postupně přejel pohledem všecky členy skupiny.

Nikdo nic neměl.

Dopili kafe, Chris umyla hrnečky a vyrazili.

* * *

Do Yuby dorazili s celkem mírným zpožděním oproti plánu. Ubytovali se v jednom ze slušněji vypadajících motelů a po krátké pauze se sešli venku. „Co teď? Nezajdeme si někam na jídlo?“ zajímal se Frank.

Sawyer souhlasně přikyvoval, ale Chris se opatrně ozvala. „No, já bych se ráda stavila do zdejší knihovny. Zavírají za hodinu a něco, tak to chci stihnout.“

„Knihovna? V době internetu?“ zašklebil se Sawyer.

„Jo,“ odtušila dívka. „V knihovnách se dost často děje kulturní a společenskej život města. A stahujou se tam lidi, kteří se zajímaj a něco věděj. Hlavně ti starší. A my potřebujem právě ty starší, protože se budem bavit o roce 1978. Takže jo, chci do knihovny. Nemusíte tam jezdit se mnou.“

„Druhá skupina vyrazí pro ty vysílačky,“ rozhodl Desmond. „Až bude mít jedna parta hotovo, dá vědět druhé a pak si zajdeme na tu večeři.“

Sawyer přeskočil do outlanderu a v poměru 2 : 4 vyrazili plnit první úkoly.

Chris zaparkovala svou fiestu o pár ulic dál, u městské knihovny. I s Frankem vešli do důvěryhodně působící budovy. V hlavním sále knihovny u stolků s počítači posedávalo pár teenagerů, kteří k nově příchozím zvedli hlavu. Jeden chlapec se pokusil zapískat, ale varovný pohled knihovnice jej zastavil - přece nechceš dělat hluk v mojí knihovně, že ne, říkaly její ostré oči za brýlemi.

Pomalu přistoupila k pultu. Knihovnice se na ni přátelsky usmála. „Co pro vás můžu udělat?“

Chris se zatvářila mírně rozpačitě. „Víte, my… já… potřebovala bych sehnat nějaké dokumenty.“

„To jste tu celkem dobře,“ odvětila knihovnice pobaveně.

„Jde nám o jednu událost z místní historie. Napadlo nás, že byste tu k tomu mohla mít nějaké materiály…“

„Budu hádat,“ zadívala se na ni knihovnice. „Buď vám jde o pětku z Yuby… nebo o to Donaldovo UFO.“

„To první,“ potvrdila Chris, ale druhou zmínku si velice pečlivě uložila do paměti. Zajímavé. Později si o tom musí něco zjistit.

„Ta stará tragédie,“ povzdychla si dáma. „Ano, máme tu nějaké noviny z té doby, psalo se o tom docela hodně. Můžu vám je připravit, ale bude to nějakou dobu trvat. Dnes už to asi nestihneme.“

„To vůbec nevadí,“ odvětila Chris s úsměvem. „Mohla bych se stavit pozítří a podívat se na to? A mohla bych si udělat kopie?“

„Pokud vám nevadí, že se za ně platí, tak samozřejmě můžete,“ informovala ji dáma. „Podívám se vám i po nějakých dalších pramenech, když vás to zajímá. A můžu vědět proč?“

„Kdysi jsem na ten případ narazila, když jsem pracovala jako novinářka,“ přiznala Chris. Pohled knihovnice zostražitěl, přisunula si brýle blíž na kořen nosu, jako by na návštěvnici chtěla lépe vidět.

Chris rychle pokračovala. „Ale už v oboru nepracuju, nebojte se. Nic o tom psát nebudu. Jen… nemůžu tu strašnou věc dostat z hlavy a ráda bych se o tom dozvěděla víc. Jen sama pro sebe. Když člověk ví, že zjistil, co se dalo, přestane mu to snad tak vrtat v hlavě.“

„Tady v Yubě je to pořád citlivá záležitost, i když je to už třicet let,“ řekla pomalu knihovnice. „Taky si na to vzpomínám. Bylo mi třicet, byla jsem přibližně stejně stará jako ti hoši… Nebyli to přímo mí kamarádi, ale od vidění jsem je také znávala. Jeden den tu byli, veselí, těšili se ze života… a další den byli pryč.“

„Muselo to být hrozné,“ řekla soucitně Chris, aby ženu povzbudila k dalšímu vyprávění.

„To ano, jejich zmizení a pak smrt byl obrovský šok. Většina lidí na to dodnes nechce vzpomínat. Nejen rodiny těch nešťastných chlapců, ale i ostatní. Zasáhlo to tehdy celé město, víte? Ti chlapci byli v něčem jako děti. Spousta lidí je znala a měla je svým způsobem ráda. Bylo to strašné. Doufám, že se na to nechcete moc vyptávat a jitřit rány.“

„To v žádném případě nechci,“ uklidňovala ji rychle Chris. „Jedině kdybyste věděla o někom, komu nevadí o tom mluvit a třeba na to často vzpomíná, tak to bych si se zájmem poslechla. Ale jinak mi jde hlavně o psané zdroje.“

„Jedině snad…. možná starý Jack?“ zamyslela se knihovnice. „Víte co, dejte mi den času, zkusím se poptat. A také vám připravím ty materiály, které tu najdeme. Zítra touhle dobou mi zatelefonujte, řeknu vám, jak jsem uspěla. Nebo vám mám rovnou nadělat kopie?“

„To byste byla moc laskavá,“ usmála se na ni Chris.

Už se s Frankem otáčeli k odchodu, když ji ještě něco napadlo. „Můžu ještě jednu věc? Ti chlapci… jsou pohřbeni tady v Yubě? Říkám si, že bych jim tam aspoň šla položit pár květin…“

„Ano, tady nebo nedaleko. Dva z nich, myslím, že Ted a Jackie, jsou na Sierra View, a ty další dva, Billa a Jacka, uložili na sutterském hřbitově a na Browns Valley. Zajděte tam. Ti chlapci si zaslouží vzpomínku.“

* * *

Za hodinu se všichni sešli v restauraci nedaleko motelu, kde bydleli. Větší polovina skupiny spokojeně konstatovala, že sehnali potřebné vysílačky a dokonce je už stihli otestovat – Milesovi a Sawyerovi zářily oči jako malým klukům, když líčili dosah zařízení a chválili jasnost zvuku a délku výdrže na baterii. Chris je seznámila s průběhem svého pátrání, i když musela přiznat, že v tuto chvíli žádná zásadní zjištění nemá. „Ale snad z toho něco bude. Ta knihovnice zmínila nějakého pamětníka, který by možná něco chtěl říct…“

„Starej Jack,“ upřesnil Frank. Chris se na něj překvapeně podívala. „Ty máš ale pamatováka.“ Pilot se zasmál. „To víš, cvičená paměť. Když se celý roky učíš ukládat si do hlavy trasový body a pokyny dispečerů, abys to nezvrtala, poznamená tě to.“

„Informace o nějakých neobvyklostech v místech, kde se to stalo, jsi asi nesehnala, že?“ probral se ze zamyšlení Daniel.

„A víš, že jo? Knihovnice zmínila dvě zdejší podivný události – zmizení těch kluků a něco jako Donaldovo UFO,“ řekla dívka. „Ale není to nejspíš v tý lokalitě, kde se to stalo těm pěti.“

„Donaldovo UFO?“ zopakoval nevěřícně Desmond.

Pilot s novinářkou svorně pokyvovali. „Víc o tom zatím nevím. Zkusím k tomu něco dohledat,“ dodala Chris.

„Snad to všecko stihneš,“ zatvářil se pochybovačně velitel výpravy. V tu chvíli nikdo z nich netušil, že Chris bude mít času na pátrání víc, než by se jí zamlouvalo.

Objednali si. Většina objednávek prošla bez povšimnutí, jen Chrisin velký steak se salátem upoutaly Sawyerovu pozornost. „Dala ses na dietu, agentko?“ zašklebil se na ni přátelsky. Dívka mu úšklebek beze slova vrátila, ale ozval se Daniel. Promluvil ledabylým tónem. „Chris žádnou dietu nepotřebuje.“

Všichni se na něj s úžasem zadívali. Vědec se zastavil se se sklenicí ledového čaje na půl cesty ze stolu ke rtům. „Co jsem řekl špatně?“

„To by chtělo upřesnění,“ chytil se jeho neprozíravé poznámky Sawyer. „Buď Scullyová nepotřebuje dietu, protože je tu se samýma jedincema, kvůli kterým nestojí za to držet dietu… nebo proto, že ji nepotřebuje, ať je s kýmkoli kdekoli. Co myslíš, Danny?“

Daniel se ošil. „Z hlediska složení téhle skupiny se kloním spíš k variantě číslo jedna, ale správná odpověď je samozřejmě i dvě,“ prohlásil škrobeně.

Sawyer se rozchechtal. „Podívejme, z vědátora se stává diplomat. No, to se máme na co těšit.“

„Nechte těch blbostí,“ zasáhl Desmond. „Pojďme se podívat na věci, které nám můžou pomoct se zítřkem. Jako… který místa nás zajímají a podobně.“

„Já bych to nechala na večer do motelu, jestli můžu,“ namítla tiše Chris. „Tady jsme…“ mezi lidma, naznačila obkroužením hlavy plnou restauraci. „Ta paní v knihovně říkala, že to tu pořád rezonuje. Nejsem si jistá, jestli je dobrý bavit se o tom v podniku plným lidí.“

„To je pravda,“ kývl velitel. „Nechme to na večer. Stejně nám za chvíli přinesou jídlo.“

* * *

Po večeři zamířili do motelu. Desmond si cestou odchytil Chris. „Poslyš, nevadí ti ty Sawyerovy řeči? Nevím, co je to s mým bráchou popadlo. Teda vím, Jim do něj pořád šije. Jsou jako malí kluci. Pokud tě to štve…“

„To vůbec neřeš,“ zasmála se dívka. „Nejsem z cukru. Pracovala jsem jako jediná žena v čistě pánským kolektivu. Na podobný poznámky jsem si musela zvyknout hned od začátku. A víš, co ti řeknu?“ Ani nepočkala na Desmondovo potvrzení a pokračovala. „Ti, co měli ze začátku největší řeči, se nakonec ukázali jako ti nejlepší a nejvstřícnější kolegové. Jako kdyby si těma blbejma kecama testovali, co jsem zač.“

Později se všichni sešli v malém salonku v přízemí, kde měli soukromí.

„Takže… Dane, Chris, Franku, výzkumná parto… chci vidět plán na zítřek,“ vyzval je Desmond. Sawyer a Miles stáli za ním a vše pozorovali.

Slova se ujala Chris. „Fajn. Začneme tím, co se tehdy dělo. Byl večer 24. února 1978. Pět kamarádů – kluci z maloměsta, co všichni měli nějaký duševní potíže nebo byli lehce zaostalí, si vyrazili v autě z Yuby do Chica, to je tady. Asi šedesát mil, hodina a půl po dálnici,“ ukázala na mapě. „V Chicu se podívali na basketbalovej zápas a nakoupili si nějaký jídlo na cestu zpět do Yuby. Pak vyrazili nazpět. Měli být doma do půlnoci, zalehnout do postelí a pořádně se vyspat na svůj vlastní zápas, kterej měli hrát následujícího dne.“

„Jenže domů nikdy nedojeli,“ konstatoval Miles.

„Ne. Nedojeli, rodiny ráno zburcovaly poplach, když zjistili, že kluci nepřijeli domů, spustilo se pátrání a o několik dní později našli náhodou jejich auto, odstavený na kraji cesty mezi Oroville a Quincy,“ píchla dívka prst do mapy. „Úplně mimo trasu. Vůbec tamtudy neměli jet. Uvažovalo se, že se možná na poslední chvíli rozhodli navštívit známý jednoho z nich, kterej měl přátele nebo vzdálený příbuzný v jedný vesnici tamtím směrem, a cestou špatně odbočili a dali se do hor. A když dojeli na blbě sjízdnej úsek, opustili auto. Akorát, že majitel auta, jeden z těch kluků, by ho prý nikdy nenechal stát, jak ho měl rád. Nedávalo to smysl.“

Chris otočila stránku s poznámkami a pokračovala. „Měsíce se pak nic nedělo a vyšetřování se zaseklo na mrtvým bodě. Zlom nastal až někdy v červnu, kdy si nějací lidi udělali výlet na motorkách do hor v těmtěch místech… a když se zastavili na provizorním tábořišti lesní správy, asi osm mil od místa, kde se našlo to odstavený auto, našli v přívěsu, co sloužil jako úkryt pro případ nouze, mrtvýho chlapa. Byl to jeden z nich. Vyhublej na kost, zarostlej, zahrabanej v posteli pod dekama. Naprosto nepochopitelný – v tom přívěsu byly zásoby jídla a paliva na několik měsíců, ale on tam umřel hlady a zimou… Pak se začalo pátrat na ose mezi přívěsem a autem a brzy našli ostatky zbylých tří kluků. Pátej, nejstarší z nich, se nikdy nenašel. Vyšetřovalo se, pátralo. Tři v lese zemřeli na podchlazení, čtvrtej v přívěsu na podchlazení a hlad. Není přesně jasný, v jakým pořadí umírali, protože o ty v lese se postarala zvěř. Víc se nikdy nezjistilo. Rodiny spekulovaly, že k tomu ty kluky musel někdo přimět násilím – že nenáviděli divokou přírodu a lesy a zimu – a přesto se do divočiny vydali. Ale nikdy se nic neprokázalo a nezjistilo.“

Chris uzavřela svoje úvodní povídání a sklapla poznámky. Na stole nechala ležet jen mapku, kopii z dobových materiálů.

„A my jsme tady vlastně proč?“ ujasnil si Sawyer. „Připomeňte mi to, agenti.“

„Protože to bylo v materiálech Dharmy a vybrala a zpracovala to moje matka,“ řekl důrazně Daniel. „A protože tam došlo k neobjasněnému zmizení osoby a extrémně iracionálnímu chování ostatních obětí.“

„Fajn. A co tedy budeme dělat zítra?“

„Vyrazíme do Oroville,“ ukázal Daniel na mapu. „To je poslední místo, kde se ti hoši chovali tak, jak měli. A pojedeme v jejich stopách. Dáme se směrem na severovýchod do hor, tudy,“ ukázal, „směrem na Brush Creek a pak do hor do divočiny, tak daleko, kam až se dostaneme. Budeme dělat pozorování a měření. Půjde o to, zda neznanamenáme nejakou anomálii buď na mých přístrojích, anebo senzorickým vnímáním. Hlavně očima,“ dodal, když viděl Sawyerův nejistý výraz. „Prostě budeme pozorovat všemi smysly, co se děje kolem.“

Slova se znovu ujala Chris. „Co se týče konkrétních míst, na která se můžeme zaměřit, těch je několik. Vycházíme z předpokladu, že ty kluky tenkrát něco v Oroville přinutilo odbočit do hor. Jinak by to sami neudělali, anebo kdyb se spletli, brzy by to zjistili a otočili by se. Měli mapu a byli natolik schopní, aby poznali, že nejedou podle ní. Všeobecnej názor je, že je něco přimělo jet do pustiny.“

Odmlčela se a pak pokračovala. „Ta horská cesta tehdy vypadala úplně jinak než dneska, byla ošklivá, neupravená, v podstatě jen hodně uježděná lesní cesta. Ale oni si nikde ani neodřeli podvozek. Řidič musel být obrovsky pozornej.. anebo to tam dobře znal. Ale že by někoho přibrali do auta… za prvé prý nebyli tak důvěřiví a řidič by své vozidlo nikomu cizímu nesvěřil, za druhé by se k nim do auta už nikdo nevešel. Bylo to pět mladejch chlapů, sportovců. Jeli dál a dál… a  zastavili a auto opustili, až když dojeli do místa, kde už z nějakýho důvodu nemohli dál. Palivo měli a auto startovalo. A kdyby zapadli… tak prý taková banda mladejch chlapíků absolutně neměla mít problém to auto vystrkat ze sněhu na cestu a vydat se zpět.“

„Uměl řidič dobře couvat?“ nadhodil Frank.

„Dobrá otázka,“ odvětila novinářka. „Těžko říct, jestli se tohle dá po těch letech ještě zjistit.“

„Takže… nás bude zajímat Oroville, kde špatně odbočili, místo, kde nechali auto, a místa, kde našli jejich těla, je to tak?“ upřesnil si Miles.

„V podstatě jo. Teoreticky se ještě můžeme zaměřit na místo nedaleko místa nálezu na silnici Oroville-Quincy. Tam tehdy tu noc zůstalo stát další auto a jeho řidič vypověděl dost zajímavý věci. Vyrazil obhlédnout terén, kam by se dalo jet lyžovat, a když se vracel, zapadl i s autem a když se snažil vyjet, stihl ho infarkt. Jen mírnej, takže to přežil. Ale skoro celou noc seděl v autě s puštěným motorem, aby si mohl topit, a v bolestech pospával, padal do bezvědomí a vnímal svět tak nějak s přestávkama. Ale tenhle chlapík, Joseph se jmenoval, abych byla přesná, tehdy tvrdil, že viděl další auto a pak skupinu lidí, kteří najednou míjeli jeho auto. Podle hlasů byli mladí, což by sedělo. I ten čas odpovídal. Ale pak to začíná být divný. Volal na ně o pomoc, ale nikdo mu neodpověděl. Hrozně ho to zklamalo, proto si to tak zapamatoval. Tvrdil, že to byla skupina přibližně pěti až deseti lidí.“

„To by sedělo a nepřijde mi na tom nic divnýho,“ nesouhlasně pohodil rameny Sawyer. „Kluci zmatkujou, sami neví, co dělat, a v tom zmatkování se vykašlou na cizí volání o pomoc.“

„Jejich rodiče pak tvrdili, že to by ti kluci nikdy neudělali. Byli sice trochu pomalejší, ale když někdo potřeboval pomoct, pomohli. Jeden z nich dokázal dát první pomoc člověku, kterej zkolaboval na ulici. A další byl u armády.“ Chris si založila ruce na hrudi. „A co je na tom nejpodivnější… ten chlápek s infarktem, Joseph, tvrdil, že tu skupinu viděl okýnkem. Nedokázal je popsat, viděl jen hrubý siluety… ale mezi nimi si všiml jedné, která vynikala. Prý s nimi byla i mladá žena, která nesla děcko.“

„Cože?“

„Mladá žena, která nesla děcko,“ zopakovala Chris ochotně. „Jo, v takový díře, o půlnoci, v mrazu a v divočině uprostřed hor a lesů. Asi je jasný, proč se to dostalo do toho archivu z kostela. Divnej případ.“

„Ten člověk mohl kvůli infarktu vnímat všelijak podivně,“ namítl Desmond, chtěje uplatnit poznatky z nedávno absolvovaného kurzu lékařské pomoci. „Může to způsobit halucinace. Zmatky v časovém vnímání. Mohl si poskládat dohromady věci, které vůbec nesouvisely.“

„Anebo taky ne,“ namítl Daniel. „Z nějakého důvodu to v tom seznamu bylo,“ prohlásil nekompromisně. „A já to chci prozkoumat. Kvůli tomu jsme koneckonců tady.“

„To je pravda,“ kapituloval Desmond.

Nebylo co řešit. Dalšího dne šestice z Ostrova, respektive z Los Angeles, vyrazí ve stopách pětice z Yuby.

* * *

Následujícího dne se z Yuby přesunuli do Oroville. Zastavili na klidném parkovišti za rychlým občerstvením, postupně si zašli dát rychlý předčasný oběd a Daniel mezitím v autě připravoval své měřicí přístroje. Překvapilo ho, když za ním do auta nakoukl Miles.

„Můžu na chvíli, Dane?“

„Samozřejmě,“ kývl vědec.

„Budeš ode mě chtít, abych tím, co umím, zkusil něco zachytit na místech nálezů těl? Hlavně teda na místě toho kluka v přívěsu. Jinak asi bude těžký trefit přesně ta místa, kde zemřeli.“

Daniel souhlasně kývl. „Samozřejmě. Nic tím nezkazíme.“

„Ty tomu moc nevěříš, co?“

Fyzik dokončil vybalování jednoho přístroje a zadíval se na zpříma Milese. „Nezáleží na tom, čemu věřím nebo nevěřím. Jsem přesvědčený, že stále ještě zbývají síly, které jsme se ještě nenaučili detekovat. I magnetismus nebo blesk kdysi byly považované za mýtické síly způsobované bohy. Nikde není řečeno, že věci jako duše, komunikace po smrti a podobně neexistují, projevují se jen výjimečně a my s nimi zatím prostě neumíme zacházet. A já si tuhle možnost při výzkumu nechci zavřít. Milesi, pokud na tom místě něco ucítíš, budu rád, když mi to řekneš.“

„Osobně bych na to moc nesázel,“ řekl Miles. „Je to strašně dávno a ty informace časem vyprchávají. Ale… zkusit to můžeme.“

„Zkusíme to.“

* * *

Pak už byl čas na poslední instrukce. „Pokud to jen trochu půjde, budeme se držet na dohled,“ vydával pokyny Desmond. „Pojedeme pomalu. Když kdokoli zaznamená něco nezvyklýho, dá jeho auto vysílačkou vědět do druhýho.“

Rozdělili se do týmů, které včera stanovil Desmond. Každé dostalo vysílačku a měřicí přístroj, se kterým Daniel dělal svá měření i v altadenském kostele. Vysílaček se ujali Frank a Desmond, měřiče si vzali na Sawyer a Daniel a řidili Miles a Chris.

Pak Desmond zavelel k rozchodu a dodal poslední informaci. „Dane, od týhle chvíle to máš na povel ty, dokud se nevrátíme nebo dokud se něco extrémně nepodělá. Tak… zlom vaz, brácho. Ať to k něčemu je.“

„Díky, Desmonde,“ odvětil Daniel. „Všichni víme, co máme dělat. Připomínám naposled to nejdůležitější – pokud se komukoli nebude něco zdát normální a nebude se cítit dobře, nahlásí to.“

Všichni to vážně odsouhlasili. Dokonce i Sawyer se protentokrát vzdal svých poznámek.

Nasedli do aut a vyrazili, outlander jako první a fiesta za ním.

Přístroje mlčely. Lehké zapípání se ozvalo, když se přiblížili k mostu přes orovillské jezero. Z vysílačky se ozval Desmond. „Brácha se ptá, jestli vám to indikovalo taky.“

„Jo, trochu, před mostem,“ potvrdil Frank. „Pak se to zklidnilo.“

Pomalu pokračovali. Když začali stoupat do hor, pozoroval Daniel přístroje jako zhypnotizovaný. Pověřil tedy svého bratra:„Desmonde, jestli můžeš, se prosím snaž pozorovat okolí, jestli tě nezaujme něco nezvyklého.“

„Co by to mělo bejt?“

„Vlastně nevím,“ ošil se fyzik. „Něco… nezvyklého. Nesmyslné místo bez sněhu, místo, kde rostou jinak stromy. Kdyby byla noc, zajímala by nás světla a podobně. Ale takhle… cokoli.“

Pak se zase zahleděl na svůj měřič. Ručička se pomalu, ale jistě zvedala do vyšších hodnot. „Desmonde, zavolej druhý tým, kolik tam mají oni.“

„Nula celá osm,“ zahlásil Frank.

Daniel se podíval na svůj přístroj. Už ukazoval 1,15. „Vypadá to, že se blížíme do zóny mírné anomálie,“ informoval své parťáky.

Znovu zapraskala vysílačka. „Stoupá nám, to,“ ozval se Frank. „Máme 1,22.“

Daniel si dělal značky do vlastní mapy, kterou si koupil v Oroville. Projeli osadou Brush Creek. U silnice se objevily výstražné tabule, že cesta je v zimě zavřena a případný vjezd je jen na vlastní nebezpečí. „Jedeme dál, opatrně,“ zavolal Desmond do druhého auta.

Miles ještě víc zpomalil. Silnice zatím byla průjezdná, ale sněhu bylo pořád víc. „Snad nezapadnem stejně jako ti kluci.“

A pak se najednou jejich autem ozval výkřik. Byl to Desmond. Do jeho prvotního neartikulovaného zařvání se vzápětí přidal Miles s nadávkami: „Co řveš, šéfe, sakra? Jsem se lekl, chceš, abych to narval do lesa?“

„Sjeli ze srázu, sakra! Zastav, Milesi, Chrisino auto…“

„Co šílíš? Vždyť jsou za náma!“ Miles přesto zpomalil a zapnul výstražné blikání.

„Musíme se jít podívat co se…“ – „Poslouchej mě, Des…“ – „Spadli z toho podělanýho srázu! Můžou být…“ – „Vždyť jsou pořád za náma!“ – „Viděl jsem je ve zpětným zrcátku, jak…“ Desmond si rval bezpečnostní pás, zatímco se s Milesem v šíleném zmatku překřikovali.

Daniel ze zadního sedadla to pozoroval s očima vytřeštěnýma nejprve nepochopením, pak hrůzou. To když se do zpětného zrcátka zadíval i on a uviděl tam sice stín tmavomodré fiesty, která však najednou začala jako opilá kličkovat po silnici. Když jí k vyjetí ze silnice chybělo jen pár decimetrů, fyzik zavřel oči. „Zastav!“ zakřičel.

Miles to teď už viděl taky. Dobrzdil, zaparkoval na krajnici a pak se otočil přes sedadlo a zíral za sebe, zatímco se velitel výpravy a vědec prali s pásy.

* * *

Ve druhém autě vládla dobrá nálada, Frank se Sawyerem se zájmem sledovali vývoj hodnot na přístrojích, absolutně nic je nezneklidňovalo. O zmatku v prvním autě neveděli – Desmond naštěstí nezmáčkl tlačítko vysílačky. Až když projeli místem, kde začal velitel výpravy panikařit, najednou Chris s výkřikem strhla řízení doleva, kde se terén prudce svažoval do údolí. Frank, který seděl na sedadle spolujezdce, naštěstí zareagoval bleskurychle a popadl volant ze své strany.

„Zatraceně, co blbneš?“ vykřikl a strhl řízení k sobě. Teď hrozilo, že nabourají do svahu, který se zvedal na druhé straně silnice. Frank i Chris se částečně přetahovali, částečně se snažili vyrovnat dráhu vozidla. Bývalá novinářka se snažila dál řídit, ale byla očividně otřesená. Cosi si mumlala.

„Brzděte,“ zařval na ně i Sawyer. „Ti před náma už zastavili.“

Frank vyrovnal volant, stále ho jednou rukou pevně držel a co nejklidněji instruoval Chris, aby zastavila. „Tak. Brzdi, světla, pomalu ke krajnici. Tak. Už je to dobrý.“ Poplácal ji po rameni a překvapilo ho, že se třese. „Už je to dobrý, holka. Nevím, co se ti stalo, ale už je to dobrý.“

Sawyer ze zadní sedačky vrazil polovinu těla mezi přední sedadla. „Co krucinál blázníš, Scullyová? Málems nás všechny zabila!“

Dívka se až teď vzmohla na slovo. „Vy jste ho neviděli?“

„Koho?“

„Byl tam… člověk. Chlap. Uprostřed silnice. Málem jsem do něj narazila. Proto jsem…“ Pak se jí z očí vyhnuly slzy a opřela si čelo o volant.

V tu chvíli k nim přiběhlo osazenstvo prvního auta. „Jste v pořádku?“ lapal po dechu Miles, který byl nakonec paradoxně nejrychlejší. Desmond s Danielem přibíhali za ním.

„Jo, dobrý, jen s Chris to trochu zamávalo,“ řekl Frank.

Chris zvedla uslzenou tvář od volantu. „Viděla jsem tam člověka. Nechtěla jsem ho přejet,“ vzlykla.

„Ale tam nikdo nebyl, holka,“ vysvětloval jí trpělivě pilot.

Chris nechápavě potřásala hlavou, jako by si ji chtěla vyčistit.

„Všichni ven z auta. Pojďte sem,“ navedl je Miles do prostoru mezi jejcih zastavená vozidla. Ujal se provizorního vedení – v danou chvíli vypadal ze všech nejpříčetněji. „Musíme se všichni vzpamatovat a čerstvej vzduch nám prospěje.“

„U vás se taky něco dělo?“ zeptal se Sawyer. „Vypadáte taky dost děsně.“

Miles kývl. „Desmond začal vyvádět, že jste se všichni zabili a z tý silnice jste…“

Jeho vyprávění přerušila novinářka. Nešťastně vyjekla, rozběhla se ke svodidlu, přehnula se přes ně a začala zvracet. Ostatní se po sobě rychle podívali, ale než kdokoli stihl cokoli říct, přiskočil k ní Frank a pevně ji chytil za ramena. Držel ji, aby nepřepadla. Ostatní ji ustaraně pozorovali. Desmond vypadal zmateně, Miles paradoxně klidně, Daniel zatínal pěsti a snažil se nedat najevo svůj strach… a Sawyer potlačil leknutí a obavy a raději pozoroval všecky ostatní. Zašel do auta, vzal láhev vody a podal ji Frankovi. „Dej jí to,“ řekl tiše.

„Promiň,“ vypravila ze sebe dívka směrem k Milesovi, když ji záchvat nevolnosti konečně přešel a ona se vrátila k ostatním. Po tvářích měla lesklé potůčky slz a spodní polovinu tváře mokrou od vody z lahve.

„Dobrý,“ odtušil Miles. „Asi všichni víte, co jsem vám chtěl říct.“

„Ano, ale dořekni to, prosím,“ požádal ho Daniel.

„Des viděl, že jste z tý silnice spadli. Prej vás viděl v zrcátku. Akorát že to bylo ještě předtím, než jste začali kličkovat.“

* * *

Všichni se pomalu probírali ze zmatků a děsů posledních minut. Chris se pokoušela ostatním vysvětlit, co viděla. „Najednou tam byl uprostřed našeho pruhu chlap. Klečel uprostřed cesty… Nechápu, jak se tam vzal.“

„Já nikoho neviděl,“ řekl jemně, ale pevně Frank. Sawyer taky zavrtěl hlavou.

„A tys viděl přesně co, Scotty?“ ozval se Sawyer směrem k Desmondovi.

„Díval jsem se kolem sebe, jak mě Dan instruoval,“ odsekl velitel frustrovaně. „I do zrcátek. A najednou… jsem viděl, jak vaše auto sjelo z toho srázu dolů a zmizelo mně z dohledu. Vzhledem k tomu, jakej sráz tam je, mi bylo jasný, že nemáte šanci.“

„Začal řvát, že jsem to málem narval do stromů,“ řekl naštvaně Miles. „Začal jsem mu vysvětlovat, že se nic neděje, že jste pořád za náma. Jenže pak jste začali kličkovat.“

„Co se to tady sakra děje?“ zavrčel Sawyer. „Očividně jsme nikam nespadli. A uprostřed silnice očividně nikdo neklečel. Jinak by tam buď pořád byl, nebo bysme ho měli na kapotě.“

„Děje se přesně to, před čím jsem varoval,“ ozval se konečně Daniel. Mluvil tiše, ale odhodlaně. „Nevšimli jste si, že Chrisino auto začalo kličkovat v místě, kde začal řvát Desmond?“

* * *

Daniel si vzal svůj měřák elektromagnetických anomálií a opatrně se vydal proti směru jízdy do míst, kde to všecko začalo. Nemýlil se. Hodnoty na displeji se měnily a nakonec se zastavily na známé hodnotě – 2,34. Zamával na své přátele, že je v pořádku, ale hodnou dobu ještě stál na místě a vyčkával, než vydal se zpět k nim. Pozoroval, jak se jeho dech sráží do obláčků páry. Byla to sice jen chvíle, ale strašně ji potřeboval – musel si utřídit myšlenky, aniž by se ho někdo na něco ptal a aniž by se dal rozptylovat ostatními.

Když se k hloučku vrátil, panovalo mezi nimi tísnivé ticho. „Co budeme dělat, dočasnej veliteli?“ zadíval se na něj Sawyer. Neznělo to však provokativně.

„Jedno auto se vrací zpět,“ řekl Daniel rozhodně. Podíval se na Chris a na Desmonda. Dívka ani neprotestovala, jen zkroušeně přikývla. Desmond také nekladl odpor, jen poznamenal: „Jo, já taky. Já vím.“

Daniel ukázal na Sawyera. „Jime, ty pojedeš s nimi. Budeš řidit. A kdyby se cokoli dělo, zavoláš mi.“

Na Sawyerovi bylo vidět, že se v něm sváří reakce „proč já“ s „to zní jako odpovědná funkce“. Pak si uvědomil, že fyzik má v tuto chvíli rozhodující slovo, a své námitky spolkl. „Rozkaz, Dane. Kam se s nima mám vrátit?“

„Raději až do Yuby,“ řekl zamyšleně Daniel.

„Můžu se zajít podívat na hřbitov,“ řekla nepřítomně Chris.

Ostatní se na ni nechápavě zadívali. „Tak zlý to zase nebylo, agentko, aby ses musela chystat…“ pokusil se Sawyer o žert. Pak se ozval Frank. „Myslím, že to chápu. Jsou tam pohřbení ti kluci. Včera jsme to zjistili. Takže když bude čas… že, Chris?“

Dívka nepřítomně přikývla.

Daniela jako by to utvrdilo v rozhodnutí. „Ano, jeďte až do Yuby. Desmonde, Chris, vy nikam nechoďte sami. Jime, buď pořád s nimi. A ještě jedna důležitá věc: kdyby se vám začalo zase něco dít, ztráceli jste vědomí nebo viděli věci, které tam nemají být… mějte po ruce mobil. Desmonde, ty budeš volat mně, a ty, Chris, svojí sestře. Rozumíte?“

Oba dotčení to potvrdili. Pak Daniel pokračoval směrem k Sawyerovi. „Jime, pamatuj si to i ty, prosím. Kdyby o sobě nevěděli, zastav a najdi v jejich telefonech potřebná čísla. Brácha mě má pod D a Chris má sestru jako Jenny, sestřička. Zavoláš. Já budu vědět, oč jde. Pokud by šlo o Chris, nějak její sestru přesvědč, aby jí řekla něco hezkého, osobního…“

„A to asi udělám jak, když mě v životě neviděla a neslyšela o mně?“ zaprotestoval Sawyer.

„Budeš muset na něco přijít. Jde o životy, Jime.“ Daniel se na něj díval s naléhavostí.

* * *

Rozloučili se. Daniel, Miles a Frank nervózně sledovali vracející se skupinu, která se usadila do Chrisina auta a to se po chvíli začalo couváním spouštět dolů z kopce. Za chvíli Sawyer našel širší místo, kde měl dostatečný přehled, otočil se a zamířil zpátky do nížin.

V tu chvíli Danielovi cosi došlo. Rychle vytáhl z kapsy telefon a vytočil Desmondovo číslo. Jeho bratr to hned vzal. „Co je, brácho?“

„Jste v pořádku? Nestalo se vám to znovu?“

„Ne, ne,“ odmítl Desmond. „Nic jsem neviděl. Ani Chris prý ne. Budeme v pohodě, Dane. Zatím a uvidíme se pozdějc, brácho.“

Daniel unaveně opřel hlavu do opěrky. „Tak to by bylo,“ zašeptal. Projeli inkriminovaným místem bez problémů. Znamenalo to, že anomálie způsobuje citlivým jedincům problémy jen při prvním průchodu? Nebo jen v jednom směru? Nebo sahala jen do poloviny cesty? Spousta otázek, žádná odpověď.

Na tom šíleném incidentu ho těšila jen jedna věc – díky němu se mu povedlo zbavit se Sawyera. Nedělal to proto, že by mu jeho společnost nějak extrémně vadila, i když popravdě řečeno uvítal, že chvíli nemusí být obezřetný kvůli případným poznámkám. 

Díky zámince, že potřebuje spolehlivého a rozhodného řidiče, se mu s Desmondem a Chris povedlo nenápadně poslat do bezpečí jejich nejobsáhlejší paměťové médium. Sawyer měl v hlavě vzpomínky na většinu událostí na Ostrově od roku 2004 a všecko si pamatoval. Když se ukázalo, že místa dávného incidentu jsou aktivní a způsobují potíže, nechtěl Daniel riskovat, že by se se Sawyerovou pamětí – nebo nedejbože s celým Sawyerem – mohlo něco stát.

Teď měl tedy v hlavě o jednu starost míň. Ty zbylé mu tam ztěžka kroužily jako vzducholodi naložené až na maximum své nosnosti.

Byl tak zamyšlený, že nevnímal, že jejich auto postupně zpomaluje, až nakonec zastavilo.

„Dál nemůžem,“ prohlásil Miles. „Zapadli bysme. Budeme se taky muset vrátit.“

908 - Konec hry

Chris vytřeštěně zírala z okna ve druhém patře. Pozorovala auto, které se ani nepohnulo. Nemohlo. Mělo naprosto rozstřílené pneumatiky, skla, dveře a nejspíš i poškozený motor.

Za vozidlem viděla několik stínů. Věděla, že to je Desmond, Sawyer a Miles. Kam zmizel Frank, to netušila. Ještě před chvílí všichni vystupovali z auta, když se strhlo peklo.

Útočníky dosud neviděla, ale byla si jistá, že jsou skryti za rohem budovy, v níž se nacházela ona a Daniel. Ten se skrýval za zdí na opačné straně okna, než kde byla ona.  Čtveřice ve složení Desmond, Miles, Sawyer a Frank se vypravila na chvíli něco zařídit ven… a při návratu je zastihl útok.

Venku se opět ozvaly výstřely a vzápětí tlumený výkřik. „Ne! Někdo to koupil!“ vyjekla dívka. Pevně sevřela svou pistoli a přesvědčila se, že má nataženo a odjištěno. Přiblížila se k oknu.

„Nechceš, doufám…“ ozval se váhavě Daniel.

„To si piš, že chci,“ sykla. „Musíme jim pomoct.“

Opatrně odklonila okenici. Pak zamířila a v rychlém sledu vypálila několik ran směrem k rohu, za kterým se schovávali útočníci. Střely zvířily prach vyschlé země a na chvíl se rozhostilo ticho.

Chris drásalo pomyšlení, že neví, kdo z přátel byl zasažen. Nejraději by z okna zaječela „jste všichni v pohodě, chlapi?“, ale věděla, že by to bylo iracionální. Jen by na sebe upoutala pozornost útočníků. A sama věděla, že je jen otázka času, kdy budou odhaleni i oni s Danielem. A tím, že se dají odhalit ještě dříve, by nikomu nepomohli. V tuto chvíli mohli pomoci pouze tak, že se zapojí do střetu. Trojice pravidel U, S, B – uteč, schovej se, bojuj – se smrskla na jediné, na to poslední. Utéct nemohli a schovat se nebylo kam. Útočníci by si pro ně přišli.

Znovu chtěla vyslat sérii výstřelů k rohu budovy, ale pistole zacvakala naprázdno. „Sakra,“ zasykla. Rychle sáhla do kapsy pro zásobník. Nahmátla jeden ze tří, podržela si ho zuby, zasekla se u vyndávání prázdného, ale pak se jí to povedlo a znovu zaujala pozici.

Jenže bylo pozdě. Zpoza auta se napůl vysunula silueta a v polokleku zamířila směrem k útočníkům. Ozvalo se několik výstřelů.

A pak silueta zařvala. Byl to Desmond.

Dostal zásah – po noze mu stékaly husté potůčky. Zapotácel se a jen stěží se udržel na nohou. Zatím ho nic nebolelo, ale věděl, že skončil. „Jsem mimo,“ zakřičel tak, aby ho slyšel Sawyer s Milesem, kryjící se za zadkem auta. A pak s rukama nad hlavou vykulhal z úkrytu ven. 

Sawyer jen rezignovaně mávl rukou. Běž, veliteli, snad to nějak dáme.

 „Doháje, brácha,“ vykřikl nešťastně Daniel. Zatvářil se ještě nerozhodněji a ztuhl, jako by ho bratrovo vyřazení úplně paralyzovalo.

 Chris to dobře viděla. „Tak mi aspoň dej svoje zásobníky,“ vykřikla na něj. „Už mám dva prázdný.“

Daniel zatřásl hlavou, jako by ho její výkřik probudil. I on teď sevřel svou zbraň, kterou doteď držel jako nebezpečného tvora. „Ne, ne. Musíme je…“

„Hlídej ten roh,“ kývla Chris směrem k místu, kde se kryli útočníci. „Já si budu držet ten prostor před tím.“

Viděla, jak Daniel zamířil, ale to bylo vše. Když zpoza rohu rychle vyběhl muž a zmizel jim ze zorného pole – pravděpodobně se přitiskl na zeď budovy, v níž se nacházeli – nestihl ani zareagovat.

„Sakra, jdou po nich. Nebo jdou sem,“ vykřikla dívka. Srdce jí bušilo až v krku.

V tu chvíli se Daniel probral. „Zůstaň tady a kryj to,“zakřičel na dívku. Pak se rychle rozběhl po schodišti dolů.

„Dane, nechoď pryč!“ zaječela Chris. Marně.

* * *

Miles se Sawyerem pozorovali dům skrz prostřílené trosky automobilu. Muže, který vyběhl z úkrytu a snažil se přeběhnout kolem domu, viděli skvěle. Miles na Sawyera jen neznatelně kývl a vystřelil.

Muž v černém zamával rukama a sesul se k zemi. Byl těsně u budovy, jen několik metrů od dveří.

 „Kurva dobrý,“ zařval na něj Sawyer. „A teď si počkáme na ty další parchanty. Jestli půjdou ven…“

U rohu budovy se zvířil prach, jak tam někdo z budovy vypálil další sérii ran. Ale útočníci nebyli hloupí a počkali, až série ustane. Stalo se tak brzy. Zásobník došel a osoba v budově musela přebít.

Jako na povel zpoza rohu vyběhl další, tentokrát vyšší a štíhlejší muž. Držel samopal. „Sakra,“ zasykl Sawyer. Toho hajzla musíme…“

Muž v běhu zamířil směrem k jejich skrýši. Teď to byl Sawyer, kdo se zaťatými čelistmi vypálil několik ran jeho směrem. Zastavil ho.

Jenže v tu chvíli se ozval další výkřik známého hlasu.

Daniel, který seběhl po schodech a neuváženě otevřel vchodové dveře, udělal jeden nebo dva opatrné kroky na schodišti… a pak se chytiil za hrudník. Zpod ruky se mu rozlévala skvrna.

„Já… já… nechtěl,“ vypravil ze sebe překvapeně, udělal ještě pár kroků a pak se svezl k zemi.

„NE! Sakra, Dane, ty pitomče,“ zařval Sawyer. Znovu se schoval za auto. Beznadějně se zadíval na Milese. „Tohle je zoufalý. Vběhl mi přímo do rány,“ prohlásil se směsicí zoufalství a vzteku v hlase.

„Viděl jsem to,“ potvrdil Miles. „Je to… to je jedno. Je mimo. Pojďme je dostat a skončeme to.“

* * *

Desmond, který před několika desítkami vteřin odkulhal z bojiště, byl velitelem cvičení odvolán nahoru na pozorovatelnu. Teď už na ni vyběhl rychle. Zásah paintballovou střelou do kolena ho sice začínal bolet, ale rozhodně ne tak, aby ho to v čemkoli omezovalo.

Vyhlédl z okna vedle velitele. „Jak jim to jde?“

„Jde to,“ prohlásil lakonicky Yke, vedoucí výcviku na střelnici v Phoenixu, kam se Desmondova pětice vypravila už potřetí. První den ještě nacvičovali ve skupinách, ale na další dva dny už je instruktoři nechali sžívat se dohromady jako skupinu. Pokud by měli někdy čelit problému, museli mu také čelit jako skupina.

Všichni si zatím vedli očekávaně podle základního rozvžení rolí. Sawyer a Miles vedli obranu zpoza znehybněného vozidla a dařilo se jim dobře – výborně se kryli. Jen Sawyer hned na úvod utrpěl malý škrábanec na rameni, ale usoudil, že s povrchovým šrámem by mohl pokračovat v boji a zůstal tedy na své pozici.

Pak už Desmond s nevěřícným úžasem sledoval, jak se jeho mladší bratr ve dveřích domu hroutí k zemi. S vytřeštěným výrazem se podíval na hlavního instruktora. „Co to…“

Instruktor jen zavrtěl hlavou. „Nic. Vůbec si nezkontroloval situaci. Ten kluk je nepoužitelnej. Sorry, že to říkám takhle narovinu, ale…“

Desmond dál pozoroval hlavní pole. Zpoza rozstříleného auta neznatelně povykoukla rozcuchaná Sawyerova hlava, potom hlaveň pistole a vzápětí se ozvala další salva střel.

Pak pozornost pozorovatelů upoutalo něco dalšího. V horním okně budovy se objevil zrzavý záblesk pohybu… a o chvíli později se na pár okamžiků mihl i v přízemním okně. Pak se Chris vyplazila ze dveří.

„Co to vyvádí? Měla zůstat v tom baráku,“ zasykl Desmond.

Instruktor to soustředěně pozoroval. „Počkej, nech ji. Mám takovej pocit, že ví, co dělá.“

„Má krejt Milese se Sawyerem,“ odsekl Desmond.

„Počkej,“ klidnil ho instruktor a vzal si dalekohled. Teď už vypadal vyloženě zvědavě.

* * *

Daniel ležel u vchodových dveří s hlavou složenou na jedné paži. V místě, kam dostal ránu ze Sawyerovy pistole, ho tupě pálilo; schytal nepříjemně štiplavou ránu do žeber. Dál pozoroval přestřelku Sawyera s Milesem, kteří si vedli jako opravdoví profesionálové. Bylo mu jasné, že se před nimi naprosto znemožnil – vběhl přímo do jejich palby. Byla to chyba, to bylo jasné, ale on jinak nemohl. Musel ven. Musel pomoci přátelům… a nebo alespoň zabránit tomu, aby se útočníci dostali do domu. Nebo se o to aspoň musel pokusit.

Najednou ucítil pohyb ve své vlastní kapse u kalhot. Nejprve měl pocit, že se mu jen něco zdá, nebo po něm leze nějaký hmyz…. a tak jen napjal všechny smysly.

Pak v jeho zadní kapse cosi nepokrytě zašátralo… a pak se to stáhlo. Vzápětí ucítil zalechtání v druhé kapse. Cosi mu jemně, ale cílevědomě prohmatávalo kapsy.

* * *

„Máme tady mrchožroutku,“ rozchechtal se Yke. „Koukej na ni.“

„Cože?“ nechápal zprvu Desmond.

„Vydala se na lup. Bere si střelivo a možná i zbraň od parťáka.“

Desmond to nevěřícně pozoroval.

„Není to vůbec špatnej nápad. Při krycí palbě už očividně vystřílela, co měla. A teď holt… No, uvidíme, jak to zvládne,“ komentoval vedoucí výcviku.

Chris se krčila za ležícím Danielem a jednou rukou mu prohrabávala kapsy.

„Mám je tady vepředu,“ ozvalo se tiché zašeptání. „A dávej pozor!“

„Pssst, máš bejt zticha,“ poznamenala. „Jseš mrtvej.“

„Možná ne úplně. Mám to tady, vepředu.“

Chris zaváhala. Pak natáhla paži přes Danielovo ležící tělo, tam, kam ji navigoval. Od té chvíle, co se vydala dolů z patra, to bylo jako hra. Zkusíš, většinou prohraješ… ale někdy můžeš i vyhrát. Riskovala všechno. Věděla, že ve skutečnosti by tohle pojetí mohlo být smrtící, mohlo by vést k moc velké ledabylosti. Ale… bylo to skutečně tak nebezpečné? Nemohlo naopak vnímání reality jako hry vést k tomu, že se nenechal ochromit tím pravěkým strachem o život, ale naopak se vyburcovat adrenalinem, který hrál roli ve hrách a soutěžích, a přitom hrát s lehkostí, která je hráčům vlastní?

Když prsty opatrně hledala Danielovu přední kapsu, ucítila neomylný, přesmě mířený zásah do lokte. Prsty ještě ucítila chlad plného zásobníku, ale to už cukala pryč a rukou se jí rozlévala ochromující brnivá bolest.

„Auuuu,“ zařvala a stáhla ruku zpátky. „Sakra doháje, auuuu!“

„Jseš celá, Scullyová?“ slyšela zdálky.

„Ne,“ přiznala nahlas zklamaně. Bylo jí jasné, že dál už pokračovat nemůže. Na lokti maskáčové bundy se jí rozšiřovala velká oranžová skvrna a ona věděla, že kdyby to byla ostrá střela, měla by teď minimálně ruku pryč. V rámci výcviku alespoň schytala ránu přímo do brňavky.

Sevřela si pohmožděný loket druhou rukou, stáhla si paži k tělu a zůstala ležet za Danielem. „Ach jo,“ šeptla zklamaně.

„Bylas dobrá,“ pokusil se ji utěšit vědec.

„Dobrá, ale mrtvá,“ odtušila Chris naštvaně a zklamaně.

* * *

Na bojišti zůstali tři a tři muži. Frank se schovával někde pod autem tak dobře, že ho z pozorovatelny vůbec nebylo vidět, ale dráhy střel dávaly tušit, že je někde dole. Miles se Sawyerem si vedli perfektně. Neplýtvali střelivem, ale vyčkávali na tu správnou chvíli. Zanedlouho se Milesovi povedlo zasáhnout ruku třetího nepřítele, a když ten s rukama vzhůru poraženě vyšel zpoza rohu, bylo rozhodnuto. Miles se Sawyerem nechali Franka krýt je a vydali se směrem k úkrytu útočníků. Po chvíli oba zbylé černé protivníky vyvedli z míst, kde se schovávali. Oba poražení měli na sobě obrovské zářivě zelené skvrny – stopy své porážky.

„KONEC,“ ozvalo se z pozorovatelny hlasité oznámení.

Vítězové zamířili ke svým padlým druhům. „Zvedejte se, mrtvoly,“ povzbuzoval je Sawyer. Pak napřáhl ruku směrem k Chris. „Vstávej, agentko!“

Dívka se jeho ruky pevně zachytila a nechala se vytáhnout nahoru. Vyhnula se Danielovi, který se zvedal na nohy sám. „Pozor na něj, Scullyová,“ varoval ji Sawyer. „Začíná bejt nebezpečnej nejen sám sobě, ale i svýmu okolí.“

* * *

„Vezmeme si vás na rozbor postupně,“ prohlásil Yke poté, co závěrečné cvičení ukončili. Daniel byl hotový raz dva. Chris, Frank, Miles a Sawyer. Jako poslední šel Desmond, se kterým velitel výcviku probral celou skupinu.

„Potvrzuje se to, co jsem vám říkal na prvním kurzu,“ začal Yke. „Není to špatný, teda až na jednoho.“

Desmond přikývl.

„Tomu klukovi dejte místo pistole radši prak a hromadu plnejch zásobníků a nechte ho, aby je po vás házel a doplňoval vám střelivo. Jinak je nepoužitelnej.“ Instruktor zavrtěl hlavou. „On se toho bojí. Má k tomu odpor, hrozně dlouho se odhodlává a pak vyrazí jako pomatenej a nechá se oddělat ve vlastní palbě. To jsem už dlouho neviděl.“

„Myslím, že chtěl zabránit tomu, aby se jim dostali do baráku,“ pokusil se bratra omluvit Desmond.

„To je dobrej nápad, ale rozhodně se to nedělá takhle. Učili jsme ho to na úvodním kurzu. Má si krýt vstupní dveře zevnitř. Nebo schodiště. Ale ne vyrazit ven jako cvok.“

„Je to s ním někdy těžký,“ povzdechl si šéf výpravy.

„Jsou takoví lidi, no.  Na druhou stranu, i tohle jako velitel potřebuješ vědět,“ prohlásil Yke. „Jinak to bylo dobrý. Porazili jste náš výcvikovej tým, uvědomuješ si to? To je kurva dobrej výsledek. Moji chlapci sice nejeli na sto procent, ale… bylo to dobrý. Hodně dobrý.“

„Díky,“ kývl Desmond. „Předpokládám, že nejvíc se můžu spolehnout na ty dva nejpokročilejší, Jima a Milese.“ Najednou si uvědomil, že stále používá jejich pravá jména. Musím s tím něco udělat, pomyslel si.

Instruktor souhlasil. „Jo, ti jsou parádně sehraní. Je vidět, že už spolu něco prošli. Ani se na sebe nemusej podívat a už ví. U nich není co vytknout. Jen ten blonďák může ještě trochu zlepšit krytí. Občas trochu moc čouhal ven, proto taky schytal tu jednu ránu. Hodně se mi líbil i ten pilot, ten to udělal parádně. Nikomu se neukázal, skutálel se dolů, zahrabal se do úkrytu, semtam po někomu vypálil… a pak si vykráčel ven. Vlastně dělal to samý, jako dlouho dělala ta holka.“

„Jenže Chris dopadla jinak.“

Yke souhlasně kývl a pokračoval.  „V něčem jsou si s pilotem podobní. Maj dobrý oko, pevnou ruku a střílej najisto, i když ona trochu plýtvá střelivem. Ale to se naučí. Není dobrá do otevřenýho prostoru, kde musí rychle reagovat a kde není krytá. Ale když ji někam schováte, dáte jí dost nábojů a slušnou zbraň, bude vám dělat obstojnýho odstřelovače.“

„A já?“ zadíval se Desmond na instruktora.

„Tys toho moc neukázal, chlape. Nechal ses vyřadit chvilku po začátku akce. Je vidět, že máš přehled, víš, co děláš… ale občas ti to ujede.“

„Neujelo mi to,“ řekl Desmond. „Chtěl jsem je sledovat.“

Yke se uchechtl.

* * *

Vrátili se domů v sobotu ráno, opět naprosto zničení. Tentokrát jeli dvěma auty, takže nápor na řidiče byl ještě větší. Když Frank u Chrisina obydlí zaparkoval její auto a s Danielem se na posledních pár minut cesty přeskládali do outlanderu, proklínal se, že dosud nevyrukoval s myšlenkou, se kterou si pohrával poslední týden. Zařekl se, že než vyrazí na další velkou výpravu, řekne to. Tyhle cesty byly čiré utrpení. Věděl, že do Phoenixu už na další kurs nepojedou a Yuba byla blízko, ale rýsovaly se jiné věci. Z map a podkladů, které shromáždil Daniel s Chris, se rýsovaly mnohem vzdálenější končiny. Michigan, Nová Anglie, východní pobřeží. Frankovi se chtělo spát, jen si to představil.

Sobota byla odpočinková, jen na večer Desmond svolal mimořádnou poradu. Sešli se v obýváku. Sawyer seděl ve svém oblíbeném rohovém křesle, Miles s Frankem se rozvalovali na pohovce, Desmond a Daniel posedávali u jídelního stolu na židlích. Chris se s nimi spojila po telefonu, protože po ranním návratu ve stavu značného vyčerpání se jí opravdu nechtělo jezdit na otočku do San Fernanda a zpět.

Desmond začal. „Takže, vážení… máme za sebou základy výcviku a víc se sebou teď asi neuděláme. Není to špatný. Teď ale přípravy končí a vyrazíme do terénu.“

Všichni souhlasně přikývli, počítali s tím. „Takže Yuba,“ konstatoval Miles. „Kdy?“

„Pozítří. V pondělí,“ řekl Desmond.

„Je to přesně 28 dní před výročím těch událostí,“ dodal vysvětlujícím tónem Daniel. „Chtěl bych udělat prvotní průzkum s předstihem.“

„Dobře,“ kývl Miles. „Co to bude obnášet? Něco podobnýho, jako jsme dělali tenhle týden v Altadeně?“

„Předpokládám, že ano,“ souhlasil fyzik.

„Vyrazíme hned ráno,“ ujal se znovu slova velitel. „Kolem deváté nabereme Chris a vyjedeme na sever. Je to asi šest hodin cesty. Ubytujeme se…“

„My máme ubytování?“ ozval se z telefonu, zesíleného přes reproduktor, praskavý Chrisn hlas.

„Eh… ještě ne. Nevěděl jsem, kdy přesně vyrazíme,“ přiznal Desmond.

„Rozumím,“ zapraskala dívka. „Dáš mi rozpočet a já něco seženu. Jeden den Yuba, další dny poblíž míst, kde se to stalo. Beru si to na starost.“

„Perfektní, Chris. Ubytujeme se a uděláme první obhlídnutí místa. Možná si vyjedeme na malej road trip do míst, kde se to stalo, anebo se jen porozhlídnem po městě, to se uvidí. V úterý se vypravíme do terénu. A případně i ve středu, pokud to bude potřeba.“

Daniel se přihlásil o slovo. Tvářil se nesmírně vážně. „Desmonde, chtěl jsem tě o něco poprosit. A vlastně i vás ostatní.“

„Povídej,“ kývl na něj bratr.

„Chci, abys mi na dobu, kdy budeme v terénu v Sierra Nevadě, dočasně předal velení celé skupiny.“

Tři pohledy se na něj zahleděly nevěřícně. Jeden překvapeně. Z telefonu se ozvalo blíže neidentifikovatelné zapraskání.

Desmond zareagoval námitkou. „To není nutný, Dane. Sám víš, že když jde o výzkumy, máš to tady na povel. Chlapi, vy s tím přece nemáte problém, že ne?“ zadíval se na Sawyera a Milese. Oba se zatvářili, že s velitelem souhlasí.

Daniel se ošil. „To… nestačí. Nejde mi jen o výzkumy.“

„A o co ti jde?“ Velitelovy oči bratra pozorně sledovaly.

Daniel se nadechl. „No, jde o to, že… potřebuju rozhodovat o tom, kdo kde kdy bude a kdo kde kdy nebude. Pokud máme být všichni v bezpečí a v pořádku se vrátit, potřebuju, abyste mě v terénu poslouchali na slovo. Víte, že jsou místa, která nedělají některým lidem dobře. To, co jsme viděli u Desmonda a Chris, byl jen slabý odvar. Tyhle věci umí být mnohem horší. A jestli se někomu začne něco dít, tak chci mít možnost poslat ho okamžitě pryč. Bez dohadování, bez vysvětlování a bez námitek. Víte… tady už končí přípravy a legrace. Hra skončila a jdeme do ostré akce. Pokud se teď něco nepovede, může to mít šeredné následky. Proto chci mít poslední slovo a chci vědět, že mě poslechnete, i když se vám to třeba nebude líbit.“

„No, že bych toužil po tom, aby mi rozkazoval někdo, kdo se nechal sundat vlastní palbou, to říct nemůžu,“ poznamenal uštěpačně Sawyer.

„Já ti nechci rozkazovat ve věcech obrany, to znamená ve věcech, kterým nerozumím,“ odtušil klidně Daniel. „To nechávám na vás. Ale potřebuju mít definitivní slovo ve věcech, ve kterých jsem tady nejlepší já.“

Desmond ho chvíli pozoroval. Pak přikývl. „Dobře, brácho. Máš to mít. Ale pokud se něco nepovede, vyhrazuju si právo odvolat to.“ 

* * *

Neděle byla klidná a odpočinková. Všichni se chystali na několikadenní cestu a nabírali síly po náročných dnech. Chris po chvíli prohledávání internetu sehnala ubytování ve čtyřech obstojně vypadajících pokojích, na jednu noc v Yubě, na další noc v Oroville, což bylo město nejblíže místu incidentu z roku 1978. Potom si sbalila malý kufr s věcmi na tří až čtyřdenní výjezd. Do malého příručního batohu si ještě poskládala osobní věci, fotoaparát a cennou mapu s vyznačenými místy a zónami, kde se děly vytipované podivné události. Ještě tam nechala místo na notebook a tablet a spokojeně položila obě zavazadla na pohovku obýváku. Zítra ráno bude připravena k odjezdu.

Pak si vzpomněla na úkoly, které dostala nebo si je nabrala před střeleckým kurzem a ještě před tím nešťastným Waltovým vzkazem o nepříznivém vývoji na Ostrově. Ve dni, který po doručení vzkazu následoval, se k ničemu nedostala. Odpověď na to, co Waltovi napsal Daniel, také dosud neobdrželi.

Večer se posadila k počítači. Rozhodla se splnit jeden z úkolů – ozvat se své někdejší profesorce staré literatury z univerzity. Zapátrala na webu. Bylo dílem okamžiku zjistit, že Caroline Jeffriesová už na univerzitě nepracuje. Chris to nepřekvapilo – už když studovala, se jednalo o značně starší dámu. Patrně odešla definitivně na odpočinek. V e-mailu ze studjních dob, který si prozíravě kdysi zazálohovala, se jí však povedlo dohledat profesorčinu soukromou e-mailovou adresu.

Rozhodla se to zkusit a napsala e-mail. Pak jej chvíli pročítala, opravila pár vět a mail odeslala. První dobré znamení – nedostala nazpět obratem zprávu o nedoručitelnosti. Profesorka svou schránku patrně stále používala.

Pak se pustila do Danielova úkolu. Najít seznam solárních cyklů bylo primitivní, stačilo několik kliknutí. Dívka sledovala periodu s průměrně jedenáctiletým cyklem, pozorovala svoji mapu s uvedenými daty… ale nic neviděla.

Brzy šla spát.

* * *

Pětice v San Fernandu udělala to samé – kromě Daniela, který hřešil na fakt, že je jediným neřidičem a může si tedy dovolit být ráno mírně neodpočatý. Až do noci seděl v obývacím pokoji u jídelního stolu u svého notebooku a probíral se těmi málo dostupnými materiály k incidentu pěti chlapců z Yuby. Pečlivě studoval zejména plánek z dobového tisku, který ukazoval místa nálezů ostatků.

Ostatní se s bádáním zatím nezalamovali. Desmond sice měl v paměti, že po něm jeho bratr chtěl nějaké zmapování britských legend a mýtů o příšerách, ale teď, den před odjezdem, se mu s tím nechtělo začínat. Frank si byl vědom podivného úkolu s jadernými testy, ale i on měl hlavu plnou vlastních úvah.

Uvedení tři muži se zaobírali vlastními činnostmi, přípravami a myšlenkami, zatímco Sawyer s Milesem ve svém pokoji přemítali o praktických aspektech cesty do Yuby. Došli k závěru, že tahle výprava by měla být jednoduchá – alespoň z bezpečnostního hlediska, které měli na starost.

Sawyer pozoroval omítku na stropě. „Takže zejtřkem nám začíná ostrá mise. Konec hry.“

„Tak vážný to snad nebude. Co jsem pochopil, tak tohle je spíš takovej úvodní výlet na rozkoukání.“

Myslíš, že tam Dan něco najde?“

„Ten najde všude něco,“ prohlásil Miles.

„Víš, jak to myslím. Něco… ostrovovatýho.“

„Upřímně řečeno bych se tomu nedivil. Pokud se ten incident dostal i do dharmskejch análů, nejspíš na tom něco bude.“

„Ty dharmský anály z týhle doby dávala dohromady Danova praštěná máma,“ namítl Sawyer.

„Právě proto. Lidi, kteří jsou Ostrovem hodně ovlivněný, mají na tyhle věci nos. Pokud tam nějakou souvislost viděli, je dost pravděpodobný, že tam něco je.“

Sawyer beze slova nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Nemuselo se tam stát vůbec nic záhadnýho,“ namítl po chvíli. „Byli to prostě pošahaný zblblý kluci, který zazmatkovali v pustině a zimě. To samo o sobě stačí na průser. Nepotřebuješ k tomu nic dalšího divnýho.“

„Možná ne. Ale když připustíš, že to místo divný je… a dáš dohromady divný lidi a divný místa, vytvoří ti to ultra výbušnou směs,“ odtušil Miles. Pak si všiml Sawyerova výrazu, který najednou ztuhl ve výhružném výrazu. „Ježiš, promiň, Jime, tak jsem to nemyslel,“ dodal, když si uvědomil, co právě řekl. Před očima se mu mihla vzpomínka z roku 1977 z hroutícího se staveniště Swan.

Sawyerovy rysy pomalu povolily, omluva byla přijata. Protáhl se a mávl rukou. „Kašli na to, Enosi. Musím si zvyknout na to, že se tady vedou divný řeči, který si člověk nesmí brát moc osobně. Když vyrazíš z divnýho místa pátrat po divnejch věcech, asi to jinak nejde. Možná jsem divnej sám.“

„To jseš,“ souhlasil opatrně Miles.

„Cože?“ zahučel Sawyer.

„Jseš divnej. Podívej se na nás ostatní. Myslíš, že by ses s takovou bandou obtěžoval, kdybys byl normální chlápek, co ztroskotal na pustým ostrově a chtěl se dostat pryč?“

„Slíbil jsem něco Desovi,“ prohlásil Sawyer zarytě.

„Já vím, ale tohle složení není žádná zásahovka na osvobození unesenýho dítěte. Tohle je tlupa divnejch týpků. Kdybys byl aspoň trochu normální, dávno bys už vysvětlil Desmondovi, že takhle to nejde a že potřebuje nový lidi… a nebo bys to vzdal úplně a vzal čáru, až by se za tebou prášilo. Ale ty si odjedeš tuhle tam, příšte tamhle… a  vždycky se sem vrátíš. Ty tady jseš, protože tady bejt chceš. Četls někdy Alenku v říši divů?“

„Kdysi dávno, když jsem byl malej cucák.“

„Je tam něco následujícího: Tady jsme všichni praštění. Já jsem praštěná, ty jsi praštěná. – Ale já nechci mezi praštěný, bránila se Alenka. – Nenaděláš nic, tady jsme všichni praštění. I ty musíš být praštěná, jinak bys sem nechodila.“

„Díky za rozbor osobnosti, Enosi,“ zavrčel Sawyer. „Myslím, že to je ideální chvíle na dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.

907 - Přijde to sem

Na Ostrově se věci začaly dál vyvíjet několik dní poté, co se Hurleyho skupina sešla s Eloise a probrali možnosti odchodu části Druhých z Ostrova, a poté, co Walt poslal poslední vzkaz Chris.

Pustili se do toho, o čem Walt psal a na čem se dohodli. On, Ben a Hurley pokračovali dál ve výzkumu pásma a v jeho zabezpečení z jižní strany. Část Druhých se připravovala k odchodu na Hydru. Pásmo i sever vypadaly být v klidu.

„Vidíš, nakonec se to zase zklidní,“ snažil se Hurley povzbudit Walta. Chlapec byl stále nesvůj. Z událostí přelomu roku se stále nevzpamatoval a bylo vidět, že si vše vyčítá.

Hurley však tomu, že se věci vracejí do pořádku, sám příliš nevěřil – ano, teď byl relativní klid, ale… Hurleyho něco neustále hlodalo. Nedokázal přesně poznat, co to je. Přisuzoval to rozkolísané a nezvykle rozprouděné Ostrovní energii. Věděl, že klid na Ostrově vypadá jinak. Nic mimořádného se nedělo, ale Ostrovem jako by se rozlévala zvláštní, ulepená a vše pronikající mlha únavy a vyčerpání, která pramenila z toho prokletého pásu. Nikoho to neudivovalo – po tom, co zažili, bylo jakékoli přiblížení k pásu prosyceno napětím, stresem a obavami, které je vysilovaly. A I ten samotný vývěr energie mohl mít své vlivy. Dávalo to smysl, ale Hurleyho nepříjemný pocit to nezmírňovalo.

* * *

První, kdo skutečně zaznamenal změnu, byli Walt s Benem. Několik dní po poradě s Eloise se vydali do blízkosti pásma budovat další kus zátarasu z větví, který měl zabránit všem z jihu, aby nějakým nedopatřením vnikli do smrtícího prostoru. Práce jim šla dobře. Střídali se u práce se sekyrkou, odtínali správně velké větve ze stromů a lián, nosili je do vymezeného koridoru několik metrů od pásma a tam je stavěli a splétali do těžko proniknutelných, robustních konstrukcí.

Když vysekali porost v bezprostředním okolí místa, kde pracovali, museli se začít vzdalovat hlouběji jižním směrem. Walt, který měl zrovna směnu se sekyrkou, se vzdálil kus od Bena – jen natolik, aby na sebe viděli, na tohle bezpečnostní pravidlo během práce na zátarasu si už zvykl – a energicky osekával větve mohutného stromu.

Najednou se v džungli o kus dál něco pohnulo a upoutalo Waltovu pozornost. Přestal sekat a zadíval se daným směrem.

V tu chvíli se džungle rozšuměla a dolehl k němu šepot. Překrylo to šustot, který sem doléhal od zátarasu, jak Ben splétal dohromady větve a šlahouny rostlin do neproniknutelného objektu. V první chvíli to Walta nezvladatelně vyděsilo – šumění a šepot mu připomněly chvíle v pásmu. Pak ale první vlna děsu povolila a ozval se rozum, který ho uklidňoval, že se nemůže nic dít, vždyť přece nešel směrem k pásmu, to je několik desítek metrů na sever od něj. Walt zatřásl hlavou a snažil se z ní setřepat zbytky hrůzy a těch divných vjemů. Ale šepot zněl dál.

Walt se váhavě zadíval do džungle, kde předtím viděl pohyb a odkud jako by se nesly ty zvuky. A uviděl je.

Uviděl dvě ženy. Nebyl si jist, ale měl pocit, že už je někdy viděl. Kdysi dávno, v časech po havárii a později. Obě byly tmavovlasé, dlouhovlasé a vypadaly jako matka s dcerou. Dívce, která mohla být jen o něco málo starší než on sám, svítily z tváře obrovské naléhavé hnědé oči.

Obě ženy na něj gestikulovaly, aby šel blíž.

Walt se ani nehnul. Po svých dřívějších zkušenostech nevěřil už nikomu, koho na Ostrově spatřil a kdo nepatřil do jejich skupiny nebo k nejvyššímu Druhým. Jen se směrem k oběma ženám zadíval a lehce zavrtěl hlavou.

Starší žena k němu napřáhla ruce v uklidňujícím gestu, jako by říkala, ať se nebojí. Pak se pomalu příblížila ona k němu. Walt obezřetně vyčkával, připravený začít okamžitě utíkat směrem k Benovi. Žena, jako by jeho myšlenky cítila, se ve vzdálenosti několika metrů zastavila. Dívka ji následovala. Obě se zastavily v místě, kde na ně Walt dobře viděl.

Ani ho nenapadlo, že by měl promluvit. Mluvit na někoho, o kom racionálně věděl, že tam není, mu nedávalo smysl. Promluvil k nim v myšlenkách. Nemůžete mluvit, že?

Obě ženy na jeho myšlená slova zareagovaly. Starší žena přikývla, položila si prst na rty a pak udělala gesto, která dávalo najevo, že takhle je vše v pořádku, že se nemusí přibližovat víc. Dívka se jen usmála.

Walt se na ně tázavě zadíval. Co chcete? říkal pohledem.

Starší žena se na něj zahleděla naléhavě. Pohlédla směrem k pásmu a zamítavě potřásla hlavou. Gestem naznačila, jak se něco od severu vzdaluje - nebo je vytlačováno? Působilo to nepříjemně. I mladá dívka se teď tvářila nervózně.

Něco se… posouvá? pomyslel si Walt s pohledem upřeným na obě ženy. Přikývly. Měla by v tom být radost, že jim porozuměl… ale nebyla, obě měly v tváři dál obavy. Pak starší žena sepjala ruce a zadívala se na Walta. To bylo srozumitelné – něco od něj potřebuje. Walt přikývl na znamení, že rozumí, a dál čekal.

Starší žena udělala krok směrem k němu, aby ji ještě lépe viděl, a pak pomalu ukázala na něj, pak za sebe směrem k jihu, kde tušil jejich tábor… a pak oběma rukama naznačila kolem svého těla velmi korpulentní siluetu.

„Hurley?“ zareagoval Walt.

Obě ženy energicky přikyvovaly. Starší žena pokračovala. Znovu naznačila Hurleyho siluetu, ukázala na ni a potom mávla rukou od jihu sem, k místu, kde stála. Mladá dívka vedle ní přikývla a opět v prosebném gestu sepjala ruce. Žena, která vypadala jako jekjí matka, vše znovu zopakovala.

„Mám ho sem… přivést?“

Ženy dál přikyvovaly. V tvářích se jim lehce vyrýsovala naděje.

„Walte!“

Najednou u něj stál Ben a nervózně chlapce pozoroval. „S kým to mluvíš?“

Walt byl zmatený. Ani si neuvědomil, že začal mluvit nahlas. „Ty je nevidíš?“

Strážcův pobočník zavrtěl hlavou. „Ne. Kdo… kde?“

„Dvě ženy. Támhle v džungli. Už jsem je někdy viděl, ale nevzpomenu si…“ Walt si protřel oči.

Obě ženy jako by bledly. Starší teď ukazovala směrem k pásmu a výstražně vrtěla hlavou a mávala rukama. Pak znovu udělala to zvláštní gesto, jako by se něco posouvalo. A nakonec zopakovala sekvenci s přivedením Hurleyho. Mladá dívka, mimochodem velice hezká, se na Walta jen beze slov usmívala.

Pak zmizely.

„Musíme sem vzít Hurleyho,“ vydechl Walt.

* * *

Vydali se zpět do tábora. Walt hned po příchodu Hurleyho seznámil s tím, co v džungli viděl. Když obě ženy popsal, Benovi jako by se myslí a pak i tělem rozlil nekonečný smutek. Chlapec bez jakýchkoli pochyb viděl jeho dceru Alex a její matku Danielle Rousseau.

„Tvářily se, že to je strašně důležitý,“ vysvětloval Walt. „Máš tam přijít, myslím.“

„Co přesně ti ukazovaly?“ zajímal se Hurley.

Walt s mírnými rozpaky napodobil Rousseauové gesto včetně náznaku mohutné postavy. Hurleyho se to nikterak nedotklo. „Dobře. Půjdem tam.“

„Ale… kdo to je? Mám pocit, že je znám, ale nedovedu si vzpomenout. Je mi, jako by mi někdo vymazal hlavu.“

Hurley si povzdychl. „Myslím, že to je… Benova dcera a její maminka.“

„Obě zemřely tady na Ostrově,“ řekl tiše Ben. „Alex mi strašně chybí. Byly to obdivuhodné ženy, obě dvě.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Hurley. „Pokud se teď vrátily a chtějí se se mnou vidět, musíme tam jít.“

„Ben je neviděl,“ namítl Walt opatrně. „Jak můžeš vědět, že je uvidíš ty?“

Hurley se na něj zadíval. „No… víš, Walte, vlastně si říkám, že bych ti nejdřív měl něco povyprávět. Pojď, na chvilku si sedneme a pak se tam vypravíme znova, co říkáš?“

Ben i Walt souhlasili. Po půldenní práci v džungli byli dost unavení. Vlastně možná byli ještě unavenější, než by měli být, ale to jim v tu chvíli nedocházelo.

Hurley začal vyprávět.

* * *

Hurley trávil hodně času na svých ranních pobytech na skaliskách u oceánu. Za ty týdny, co byl Strážcem, se mu to stalo každodenní tradicí: poseděl nebo postál, zahleděný do dálek. Naučil se chodit do míst, kde byla Jacobova jeskyně. Pobřeží zde skýtalo výhled směrem k východu a Hurley tak mohl sledovat východ slunce.

A právě v téhle denní době, na přelomu mezi rozjasňováním noční tmy a před vyloupnutím odpočatého ranního slunce, k němu přicházeli. Hurley byl zvyklý, že vídá některé své přátele, kteří na Ostrově přišli o život. Mluvili k němu a on mohl mluvit s nimi. Mnohdy měli velmi dobré postřehy. Vynikala tím zejména Libby, která mu byla nablízku nejvíce. Trávívala s ním dlouhé desítky minut. Její stín jako by sedával vedle jeho mohutné siluety na útesech. I když se nemohla dotknout jeho ruky nebo tváře, vnímal její hlas, který přinášel rozumné úvahy a hlavně povzbuzení.

Jindy se objevil Charlie nebo Sayid. A poslední týdny vídal i Penelope. Tihle čtyři se stali jakýmsi jeho tajným poradním sborem. Od začátku věděl, že jejich zjevení jsou zcela přirozená, že k Ostrovu patří, stejně jako sem patří černý kouř… a že to skutečne jsou oni, kdo k němu promlouvá, ne něco jiného, co na sebe bere jejich podobu a jejich hlas. Byli to stále oni, jejich myšlenky, jejich vědomosti a jejich starosti. Každý z nich k tomu měl své důvody: v Libby stále žily křehké výhonky čerstvě vznikající náklonnosti, Charlie ho považoval za jednoho ze dvou svých nejlepších přátel, Sayid zatím svoje důvody neprozradil, ale Hurley z něj cítil jakousi odhodlanou snahu napravit věci, které udělal před svou smrtí, jako by ho trápilo svědomí… a Penelope se ze všech sil snažila přispět k záchraně svého syna.

Ostrov byl místo, kde se všecko dělo jinak – nejen život, ale i smrt. Stejně jako byli zvláštní ti, co se tam narodili, byli zvláštní i ti, co tam zemřeli. To, čemu některé společnosti říkají duše, jiné mozková aktivita, jiné vědomí – to, co přestane existovat v člověku, když jeho tělo přestanue fungovat – to se zde nerozplynulo a neodplynulo jinam, jako na jiných místech, ale bylo to zachyceno energetickými víry, vyvěrajícími v určitých lokalitách na Ostrově. Proudilo to těmi místy, ale zůstávalo to na Ostrově. Na některých místech to na sebe mohlo brát dočasnou smyslově vnímatelnou podobu. Někteří takhle zůstávali jen mlhavě nebo jen v omezené podobě na konkrétních místech, jiní mohli putovat po celém Ostrově. Když se Hurley jednoho rána zeptal Charlieho, na čem to záleží, odpověděl mu:

„Podle toho, jak moc ti na někom záleží. A podle toho, kolik má ten někdo sil.“

A to, co mu teď říkal Walt, do toho plně zapadalo. Vypadalo to, jak by Danielle a Alex nedokázaly přijít přímo až k Hurleymu, ale byly polapeny v oněch kritických místech. Ony k němu nemohly, musel tedy on k nim.

* * *

Končilo odpoledne, když se tam vydali všichni tři. Ben už pro jistotu nesl velkou pochodeň, kdyby se zdrželi a nestihli se vrátit do tmy. Došli až na místo, kde končil budovaný zátaras… a Walt popošel do míst, kde osekával větve a ukázal do džungle, kde předtím viděl obě ženy.

Hurley vyčkávavě hleděl. Pak se ozvalo šumění a šepot.

Walt je uviděl hned po Hurleym. Ben to stále nedokázal.

Hurley klidně přikývl. „Necháte mě tady chvilku s nima?“ zeptal se svých společníků. Nebyla to ale otázka. Walt i Ben se vzdálili o kus dál k zátarasu.

Mluv, prosím, vybídl Hurley pomyslně ženu, která vypadala nesmírně napjatě, i když se jí v tváři zračila úleva, že opravdu přišel. Mluv, vezmi si moje síly, kolik potřebuješ, a řekni, co potřebuješ.

A Daniellle promluvila. Po několika letech Hurley znovu uslyšel její naléhavý hlas. Zněl jen o něco hlasitěji než šepot, který se stále nesl z džungle.

„Vyhnalo nás to,“ ozval se její šeptavý hlas, ale její rty se nepohnuly. Jako by slova zněla odjinud – možná odtamtud, odkud se nesl i zbylý šepot, kterému však, na rozdíl od její řeči, nebylo rozumět.

„Můžu vám pomoct?“ odvětil jí Hurley v myšlenkách.

Zavrtěla hlavou s beznadějným výrazem. „Tam, kudy to prochází, se všecko rozpojilo. Uvolnil záři a za ní jde stín. A to je moc špatně. Teď se to šíří a tam, kde to je, tam nemůžeme být my. Znám to.“

Hurley zpozorněl. „Znáš to? Tys něco podobnýho zažila?“

„Já viděla jen náznak toho, co se tam teď děje. Ale i ty staré stíny byly zlo. Nebezpečí. Nemoc. Přichází s nimi…“

Najednou jí začal slábnout hlas.

„Vydrž ještě,“ pokusil se ji Hurley povzbudit. „Řekni mi o tom ještě něco, Danielle, prosím. Něco o tom stínu.“ Snažil se té vizi dodat ještě kus času a sil navíc, ale příliš to nefungovalo.

„Zlo. Přinutil ho otevřít pekelnou bránu. Už tam nemůžeme zůstat. Přijde to i sem.“

„Můžu to nějak zastavit?“ zahleděl se na ni Hurley naléhavě.

Rousseau se vytrácela, už nemluvila. Bezradně rozhodila rukama a opět měla v tváři smutek.

Její dcera, která celou dobu ani nepromluvila, se dívala směrem k Benovi a Waltovi. Pak se začala vytrácet i ona.

„Můžu sem přijít zas? Budete se mnou moct mluvit znova?“

Mlhavý odlesk ženy cosi naznačil, ale Hurley už to gesto nerozpoznal.

* * *

Strážce ještě chvíli zíral do šeřící se džungle. Pak se kolébavě vydal ke svým společníkům. Walt s Benem spolu tiše mluvili. Podle Benova výrazu bylo patrné, že chlapci vyprávěl o Alex a Rousseau. V tváři měl stále obrovský smutek, ale i náznak úlevy. Možná bylo dobře, že o tom zase začal mluvit, pomyslel si Hurley.

„Pojďme zpátky,“ vyzval své společníky.

„Co ti řekly?“ zajímal se Walt.

Hurley zatřásl hlavou. „Musím si to trochu utřídit, chlapi.“ Věděl, že prozradit bez obalu to, co Rousseau řekla, by minimálně Walta zbytečně moc zasáhlo. Slova o otevřeném pekle by pro něj opravdu nebyla to pravé.

„Pojďme zpátky. U ohně vám všecko řeknu. Nevím, jak vy, ale já jsem dost utahanej.“

„Já taky. Začíná mě bolet palice,“ poznamenal puberťácky otráveným tónem Walt.

„Asi jste si jen vzali málo vody,“ řekl Hurley. „Odpočinem si a bude to dobrý.“

Vydali se zpět k táboru.

Cestou Hurley přemýšlel, co jim řekne. Nechtěl je zbytečně stresovat. Na druhou stranu jim nechtěl lhát. A bylo jisté, že když si Rousseau vyžádala Hurleyho, měla na srdci něco podstatného – a proto jim něco říct musel.

Dorazili do tábora, povečeřeli a posadili se k ohni. Oči muže i chlapce se upřely na Strážce.

„Chtěla mě zavolat, protože ji můžu slyšet, na rozdíl od vás,“ začal Hurley. „Oni… Ostrov jim pomáhá tady zůstat a nabýt určité podoby, ale potřebují k tomu i druhou stranu, která pro to má vlohy. A každej z nás má jiný. Ty, Walte, je vidíš, ale nikdy jsi je neslyšel, že?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Já jo. Nevím, čím to je. Děje se mi to hlavně od té doby, co jsem tady. Když jsem se vrátil s Oceanic 6, dostalo mě to až do Santa Rosy. Ale o tom mluvit nebudem.“

„Co ti řekla?“ Ben tiše promluvil. I on vypadal unaveně.

„Mluvila o tom pásmu, myslím. Něco se tam změnilo. Rozpojilo, řekla. Vedle záře prý vznikl stín. Že prý… nemůžou kvůli tomu zůstat v místech, kde byly předtím. Doslova řekla, že je to vyhnalo.“

Walt na něj hleděl. „Takže jsem zkazil Ostrov… i jim? Nejen živejm, ale i mrtvejm?“

„Tak to není, Walte,“ řekl Hurley. „Neudělals to ty. Nerozhodl ses pro to. Je to jeho vina. Už jsme o tom mluvili, chlape.“

Walt si promnul oči. „Jo. To je jedno. Já…“

Hurley oba chvíli pozroroval. Měl ještě pár podstatných věcí, které jim chtěl říct, ale uvědomoval si, že teď na to není vhodná chvíle.

„Máme v okolí těch míst být opatrní. Říká, že… je to místo nebezpečí. Což pro nás není nic novýho.“

Ben souhlasně přikývl. „Budem pokračovat s tím zátarasem. Snad to pomůže.“

„Určitě,“ přikývl i Hurley, i když to bylo s těžkým srdcem. Rousseau mu sice řekla, že se to bude šířit dál, nejspíš tedy i za zátaras… ale něco dělat museli. A zátaras vybudovat stejně museli, protože je chránil před největším nebezpečím pásma.

„Půjdu spát,“ řekl Walt. „Pořád mi není moc dobře.“

„Vyspíš se z toho, Walte,“ pokusil se ho povzbudit Ben.

„Jo.“

„Zítra ti určitě bude líp,“ souhlasil Hurley. A pak, jako by nic, dodal: „A já se vypravím na sever.“

Jeho parťáci se k němu otočili s překvapeným nebo až šokovaným výrazem. „Jako… kam?“

„Půjdu do jejich tábora do Dharmavillu,“ pokrčil rameny Hurley.

„Ale… je to jejich území,“ nechápal Walt. „Tam nesmíme.“

„Ano, je. Ale já… já jsem Strážce. I když jsem jeho oponent, máme k sobě nějakej respekt a nějaký výsady. Půjdu k nim, řeknu, co jim říci potřebuju, a zase se vrátím. Bude to v pohodě. Stejně, jako se nestalo nic Claire, když nám přišla říct o stěhování.“

* * *

Dalšího rána se časně Hurley vypravil na sever. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta, a tak vyrazil hned, jak se začalo rozednívat. Šel dlouho, ale únavu necítil, to byla jedna z dobrých věcí, které s sebou přineslo jeho strážcovství.

Jdu k vám, vysílal k Černému a ženám své myšlenky. Věděl, že Černý jeho blízkost vycítí – tak velká změna v rozložení energií pro něj musela být jako hlasité zvonění budíku. A bylo to tak. Jakmile se Hurley přiblížil k Dharmavillu, vyšla z vesnice postava. Černý ho uvítal v Jackově podobě. Zastoupil mu beze slova cestu.

Hurley se také zastavil. Oba muži se chvíli měřili. Hurley mu zcela otevřel své myšlenky – bylo to jako pozvání, podívej se, s čím k vám jdu. Jdu vás varovat. Nechci konfrontaci ani střet, a pak zase sám odejdu.

Černý mu ustoupil a nechal ho vejít do vesnice.

Hurleyho přepadla nostalgie a smutek. Rozpomenul se, jak tohle místo vypadalo v 70. letech, kdy se sem dostal propadem z letu 316. Teď tu vládl zmar, i když místy bylo vidět, že se ženy snaží to tu dát do pořádku… podle svých omezených sil.

Ze dveří jednoho z domků vykukovala blonďatá hlava. „Claire!“ usmál se Hurley a zamával jí.

Dívka si ho podezíravě a s náznakem strachu změřila. Pak se zadívala na jejich ochránce. „Co on tady…“

„Jde nám něco říct,“ řekl Černý.  

V tu chvíli Hurleymu poskočilo srdce. Za Claire se ukázala známá postava. „Kate!“ vydechl Strážce.

A vedle Kate… Za ruku držela malého Charlieho. „Ahoj, Aarone,“ pozdravil ho Hurley spořádaně a podle místních pravidel. Chlapeček se stydlivě zazubil a schoval se za Kate. Vypadal spokojeně a zdravě.

„Můžu zůstat…“ obrátila Kate oči k Černému.

„Ale ano. Ale zůstaň tam s Aaronem, kde jsi, ano?“

Kate souhlasně přikývla. Očima se upínala na Hurleyho, jako kdyby v něj vkládala obrovské naděje. Hurley posmutněl – to, v co doufala, udělat nemohl, i když by strašně rád chtěl. Kate nevypadala dobře, působila vyčerpaně a strhaně. Život v zajetí a v neustálém napětí se na ní podepisoval. Strašně rád by ji objal a odvedl ji do jejich tábora i s dítětem. A klidně i s Claire. Hurley věděl, že Claire by se pod jeho vlivem dala do pořádku a zase by se začlenila do normální společnosti. Jenže to nešlo – nemohl přijít a na cizím území si vzít, co chtěl. Ani Černý to nedělal. Ano, formálně vzato Kate měla na výběr, stejně jako měl na výběr Walt té osudné noci… ale Kate věděla, jaké následky by to mělo a že je pro ni lepší zůstat. Navíc ji potřebovali Claire i Charlie. A všichni věděli, že ty dva Černý nepustí.

Černý promluvil. „Proč jsi přišel?“

„Jdu vás varovat,“ řekl Hurley, zejména k oběma ženám.

„Před čím?“ zareagoval nechápavě Kate.

Claire mlčela, což bylo zajímavé.

Hurley se na ni posmutněle usmál. „Ty víš před čím, viď, Claire?“

Bylo vidět, že by se nejraději otočila a utekla dovnitř domku, ale překonala se a pevně se na něj zadívala. Pak přikývla.

„Koho jsi viděla?“ zeptal se Hurley jemně.

Nejprve neodpověděla. Sjela pohledem na Černého. Až když přikývl i on, promluvila.

„Charlieho.“

Dítě u Kateiny nohy sebou trhlo a vyskočilo. „Mami,“ zavýskl chlapeček.

Kate se nešťastně podívala na Hurleyho a dítě nepřítomně pocuchala po vlasech.

Hurley se na ni smutně usmál, ale dál mluvil ke Claire.

„Taky tě varoval, viď?“

Přikývla.

* * *

„Kdys ho viděla?“ zeptal se Hurley.

Claire, opírající se teď o dveře, se zamyslela. „Asi před pěti dny,“ řekla po chvíli počítání. „Tam dole u lodi. Šla jsem lovit… a najednou tam byl.“

Ne, že by Claire lidi, kteří na Ostrově být neměli, nevídala už dříve. Během několika osamělých ostrovních let to zažila nejednou, ale její mysl tehdy byla tak rozbitá, že to nevnímala jako něco nezvyklého. Teď si Černý uvědomil, jak moc se Claire v Kateině společnosti začala dávat do pořádku. Nebyl si jistý, zda se mu to zamlouvá.

Teď tedy vstoupil do rozhovoru. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Myslela jsem si, že o něm víš, že tam je. A to, co říkal, nebylo nic novýho. Řekl to samý, cos nám říkal ty. Že dál na jih nesmím, že to tam není bezpečný. Ani já, ani Kate, ani Aaron. Neřekl nic novýho.“

Hovoru se opět ujal Hurley. „Co se dělo?“

„Najednou vyšel z džungle. Nemluvil, jenom ukazoval. Vypadal jako… tehdy.“ Claire si povzdychla.

„Bylas už někdy předtím v těch místech?“

„Jo,“ přisvědčila blondýnka.

„A nikdy předtím jsi ho tam neviděla.“

„Ne. Nikoho.“

 „Co přesně ti řekl? Tys ho slyšela mluvit?“ Hurleyho překvapilo, že by dívka mohla přelud i slyšet. Buď by to znamenalo, že její schopnosti se na Ostrově rozvinuly nečekaným směrem… nebo místo, kde Charlieho viděla, bylo silnějši než to, kde oni s Benem a Waltem viděli Danielle a Alex.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Jen ukazoval. Na jih, na mě, a že tam nesmím. A pak ukázal i Aarona a Kate“ – zopakovala Charlieho gesta, rukou ukázala výšku malé postavičky a pak vyšší postavu s vlnitými vlasy – „a že tam taky nesmí.“

Hurley souhlasně pokývl. „Je dobře, žes ho poslechla.“

Teď se váhavě ozvala Kate. „Co se tam na jihu děje, Hurley?“

Černý se na ni zadíval přísně, ale nic neudělal. Vlastně byl zvědavý, jak Hurley a jeho tábor tu nezvyklou nerovnováhu interpretuje. On sám ji také cítil, ale nevěděl, co a proč se děje. Energie se měly v novém proudění ustálit a ne vytvářet nové víry a proudy.

„Zatím to nevíme,“ řekl Hurley. „Ale… něco se tam děje. Je lepší se těm místům teď vyhýbat, dokud nezjistíme, co to je.“

„Je tam smrt,“ promluvila znovu Claire.

„Smrt?“ zopakoval Hurley opatrně.

„Charlie to říkal,“ potvrdila dívka. „Teda ukázal. Smrt,“ přejela si prstem po hrdle v nezaměnitelném gestu.

Pak dodala ještě něco.

„Pro ženy.“ Naznačila rukama vlasy, ňadra, široké boky a těhotenské břicho.        

* * *

Druzí se začali připravovat k přesunu na Hydru, jakmile jim Eloise po poradě s Hurleym sdělila, že s tím souhlasí. Na přípravy k přesunu měli nečekaný klid: Eloise, Richard, Craig a Marcus, kteří byli pod Hurleyho ochranou a mohli relativně bezpečně vycházet ze síně pod Sochou, v posledních dnech zjistili, že v blízkosti síně pod sochou je naprostý klid, a to i ze severní strany. Nešmejdila tam ani Claire, ani Černý. Severní tábor jako by se po přestěhování a po vytvoření pásma držel v uctivé vzdálenosti. Druzí se tedy rozhodli stáhnout hlídky a napřít síly do příprav stěhování.

Eloise jim poctivě předala všecky vědomosti, které o zázemí na Hydře měla. Strávila tam nějakou dobu, kdy dohlížela na Penelope a Charlieho, a místo docela dobře znala. Tamní zázemí sice bylo do jisté míry poškozené všemi boji a útoky, které se tam odehrály, ale stále se toho hodně dalo využít. A bylo tam letadlo z letu Ajira 316. Cindy, bývalá letuška, to brala jako znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Věděla, co vše takové dopravní letadlo skýtá. Věděla, že se v něm skrývá přehršel užitečných věcí a že je nesmírně užitečné i ono samo – v jeho hermetickém trupu se dalo velmi dobře ukrýt. Když všechna tato pozitiva optimisticky líčila v síni pod sochou, kde zatím stále přebývali, doufala, že to přesvědčí i další Druhé. Zatím se skupina dělila přibližně na polovinu. Ti mladší a ženy vypadali, že chtějí spíše odejít. Starousedlíci deklarovali, že chtějí zůstat.

Stěhující se Druzí vyhodnotili, že nejbezpečnější bude pohybovat se po vodě, v blízkosti břehů, na loďce, kterou jim půjčila Hurleyho skupina. Nad vodu se nedostal Černý, nad vodou nebylo pásmo a po vodě se přesouvalo mnohem snáze, než při prodírání se džunglí a hledání cesty. Na Hydru to sice bylo daleko, museli obeplouvat polovinu Ostrova, a tak jim cesty zabraly hodně času, ale to tolik nevadilo. Vozili postupně zásoby i věci potřebné ke stavbě nových příbytků.

Během příprav a postupného stěhování Druzí zjistili, že se věci na Ostrově mění. Zprvu to přičítali vlastní nejistotě po návratu do míst, kam několik týdnů nechodili, a nepřesným vzpomínkám. Najednou vídali a slýchali šepoty, stíny a jiné úkazy jinde, než kde bývaly dřív. Pak většinu Druhých začala sužovat únava a bolesti hlavy. Přikládali to zprvu pracovnímu nasazení, horku a vypětí, ale ani odpočinek a lepší organizace práce jim nepomohly.

Eloise s Richardem se dozvěděli, co se děje, až když se jednoho odpoledne vrátil z džungle Craig a byl naprosto mimo sebe – zíral do prázdna a jen opakoval, že viděl Paula a že tam už nesmí chodit, že to bratr zakázal. Víc z něj nedostali. Pak se rozmluvili i další Druzí a přiznali se, že v džungli poblíž pásma viděli přeludy i oni.

* * *

Eloise se okamžitě rozhodla jednat. Nechala se na loďce odvézt kolem pásma směrem k Hurleyho táboru a vyhledala Strážce, který už se mezitím vrátil z Dharmavillu. Informovala ho o tom, co se stalo, a on jí potvrdil, že zažili něco podobného.

Seděla s trojicí u ohně v Hurleyho táboře.

„Co se to děje, Hugo?“ zeptala se bez vytáček Eloise.

Strážce Ostrova si promnul kudrnaté vlasy. „Něco je špatně s tím pásmem. Danielle tvrdila, že se tím něco poškodilo. Mluvila o stínech. A teď jako by to vyhánělo pryč ty, kteří tady… zůstávají.“

Eloise přisvědčila. „Vypadá to tak. Vypuzuje je to z jejich stabilních lokalit. Už jsme zpozorovali, že dosavadní místa, kde se dřív ozývala echa, v posledních dnech ztichla.“

„Co jsou to echa?“ skočil jim do řeči Walt.

„Ty šepoty,“ vysvětlil mu Ben. „Jsou to místa, kterým bylo vždycky lepší se vyhnout. Když tam zůstaneš delší dobu, nedělá to člověku dobře.“

„Taky jsem slyšel něčí šepot,“ poznamenal Walt. „Nejprv v tom pásmu a potom když jsem uviděl paní Danielle s tou její holkou. Je to jako nějaký zaklínání. Tet sis, jis sis.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Přesně takhle se to projevuje. Nevím, jestli jsou vždycky stejné ty zvuky, ale princip je stále tentýž, šepot odnikud. Dřív se ta místa neměnila, ale teď… Staré aktivní lokality, kam jsme desítky let nechodili, jsou najednou klidné a vznikají nové, dál od pásma.“

„Posouvá se to,“ málem vykřikl Walt. „Jo. Ta paní, Danielle, mi to ukazovala, jak se něco posouvá. To je přesně ono.“

„Jo,“ přikývl nevesele Hurley. „Danielle tvrdila, že se to šíří. A že to není dobrý. Varovala nás, stejně, jako vaši…“ – chvíli to vypadalo, že hledá to pravé slovo, jak přeludy nazvat – „jako vaši varují vás. A stejný varování dostaly i Claire a Kate na severu.“

Všechny napadla stejná, logicky navazující otázka, ale nikdo ji nahlas nepoložil – před čím varují?

Hurley si vybavil, jak mu Danielle šeptala o zlu, otevřeném peklu a nemoci. Nechtěl to vyslovovat takhle dramaticky. Vědel, že mrtví se mohou mýlit; zůstávali zaseknutí v tom, co znali a čím se zaobírali za života. Pokud Danielle dřív věřila tomu, že lidi na Ostrově postupně ničí záhadná nemoc, byla o tom přesvědčena i nyní.

Eloise ho zkoumavě pozorovala a pak promluvila, jako by mu četla myšlenky. „Našim lidem, kteří se chystají k odchodu, není dobře. Všecko je bolí, jsou bez energie. Děje se to hlavně těm, kteří dělají poblíž toho pásma. Dlouho si mysleli, že to je jen z práce a únavy, ale...“

Ben s Waltem se na sebe zadívali. Oba měli pocit, že Eloise mluví o nich.

* * *

Ben se obrátil na Eloise. „Co to může být? Vy o tom víc nevíte? Dělala jste přece taky výzkumy…“

Eloise potřásla hlavou. „Nikdy jsem nebyla u takhle rozsáhlých praktických testů, Benjamine. Dokonce si myslím, že se nikdy nic podobného neodehrálo. Nevím, co se děje, stejně, jako to nevíte vy. Můžu si nechat přivézt nějaká základní měřicí zařízení z Hydry, ale nemyslím si, že mi něco prozradí.“

„A co váš syn?“

„Daniel by něco vědět mohl,“ pousmála se Eloise. „Koneckonců, už je tam venku několik týdnů, třeba už se někam posunul. Mohli bychom ho zase zkontaktovat, co myslíš, Walte? Když ti nadiktuji vzkaz, předáš mu to?“

Na Walta se upřely troje oči. Dvoje s výrazem povzbudivé samozřejmosti. Třetí velice brzy pochopily, že je něco špatně, když Walt chvíli mlčel a pak na oplátku vyhledal Hurleyho pohled. „Já… já…“

 Hurley pochopil, co mu chlapec chce říct. Uvědomoval si, že s ním Walt už několik dní nekonzultoval odpovědi od Chris, ani se neptal, co jí má napsat.

„Já… já jí nemůžu napsat,“ vypravil ze sebe Walt po chvilce váhání.

„Proč?“ nechápala Eloise.

„Nejde mi to. Vůbec se tam nemůžu… napojit.“

„Jako… vůbec?“

Walt zkroušeně zavrtěl hlavou.

Ben ho pozoroval šokovaně, ale i soucitně. „Walte, jak dlouho…“

„Už několik dní,“ šeptl chlapec. „Několik dní potom, co jsem jí psal naposledy, mně to přestalo jít. Snažil jsem se představit si její pokoj, ale nic… bylo to umělý, vymyšlený a nemoh jsem se dostat dovnitř obrazu. Nešlo to.“ Walt se zajíkl. „Myslel jsem si, že to je jen chvilkový, ale… A pak jsme viděli ty dvě, začali bejt unavený a bolet mě hlava…a…“ Zašklebil se, jako kdyby přemáhal výbuch něčeho ošklivého, „už se to nezlepšilo.“

Chlapec se chvíli pral se slzami zklamání. Ben chvíli váhal, jestli ho nemá obejmout, ale Walt se spíše odtáhl. Pak se přece jen trochu vzpamatoval. „Myslíš, že to dělá taky on? Že to takhle chtěl, nejenom mně zakázat komunikaci s nima na severu, ale se všema?“ zadíval se na Hurleyho.

„Snad ne. Kdyby tě o to všecko chtěl připravit takhle natvrdo, udělal by to rovnou. Nemohl by sis pak s tou novinářkou psát další týden,“ přemýšlel Hurley. Pak se vzpomínkami vrátil do té osudné noci a na to, co cítil ze svého protivníka tehdy i při nedávné návštěvě v Dharmavillu. „Myslím, že nic z tohohle neplánoval a nechtěl. V tu chvíli věděl jen to, s jakou energií tě nutí pracovat, věděl, že to Ostrov vydrží… a že nám to znemožní dostat se k nim a tobě to omezí možnosti komunikace. Zbytek mu byl ukradenej.“

„Co budeme dělat?“

„Walte, tebe zkusíme dát do pořádku, abys zase mohl komunikovat. Aspoň trochu.“

Chlapec pokrčil rameny.

„A potom… Poslechneme to, co nám radí ti, který to postihlo jako první,“ řekl pomalu Hurley. „Nebudem se k tomu místu přibližovat, nebo to aspoň omezíme. Eloise, lidi od vás, kteří aspoň trochu zvažujou odchod, by měli jít na Hydru. Tam je bezpečno.“ Žena přikývla.

„Jo… a ještě jedna věc. Pošlete pryč všechny ženy.“

Stará žena okamžitě vznesla námitku. „Ale já nikam nepůjdu.“

„Nemusíte. Vím, že nechcete, a respektuju to. Ale ostatní ženy, hlavně ty, které by teoreticky mohly otěhotnět, pošlete pryč. Jste vůdkyně a odpovídáte za ně.“

Eloise se tvářila mírně rozladěně – Hurley jí připomínal něco, co sama věděla.

„To ses dozvěděl od nich?“ zeptal se váhavě Walt.

„Vlastně jo. Řekla to Claire, že to řekl...“

Ben zíral do ohně. „My to tušili už dávno. To umírání těhotných… Tohle místo nemá rádo ženy.“

* * *

Během následujících dnů Druzí urychlili přesun na Hydru a začali se tam přesouvat nastálo. Bolelo je to, připadali si, že opouštějí svůj domov… ale věděli, že tam na ně teď nic dobrého nečeká. „Zůstáváme pořád blízko,“ uklidňoval je Richard, který šel s nimi. „Snad, dá-li Ostrov, se věci zase uklidní a budeme se moci vrátit.“

Enkláva z Hydry, jejíž zástupci se několikrát týdně připlavili na Ostrov s novými zprávami, hlásili, že se tam všem daří dobře a cítí se mnohem lépe než dřív. Přičítali to tomu, že pominul stres z života v neustálém ohrožení, z omezených životních podmínek, příprav na stěhování, i obavy z rozkolu mezi Druhými.

Hurley začal po večerech pracovat s Waltem, brával ho s sebou na útesy, kde se cítil nejlépe i on sám, a snažil se mu předat co nejvíce své energie. Chlapec se pak cítíval o něco lépe a po necelém týdnu už zase byl schopen komunikace s pevninou. Sice jen omezeně a stručně, ale šlo to.

Místa, kde zněly šepoty, se šířila k jejich táboru i k sídlu Druhých. Rousseau měla pravdu.