822 - Na cvičišti

Poslední neděle roku byla klidná. Sawyer si půjčil auto a ráno sám vyrazil na jih. Desmond se účastnil svého kurzu, Daniel se snažil propočítávat parametry, které včera našel v dharmském archivu. Miles si od Desmonda vyžádal informace ke kurzům střelby a obrany, které už velitel zajistil, a teď spolu s Frankem studovali, co se od účastníků kurzů očekává při nástupu.

V pondělí ráno, den před smluveným dnem setkání v San Fernandu, se Chris rozezvonil telefon. Volal Frank. „Ahoj, holka,“ ohlásil se. „Vím, že plán zněl, že přijedeš až zítra… ale nechceš se zastavit už dnes? Pustili jsme se do plánování a zjistili jsme, že jsme v některejch věcech trochu ve skluzu.“

„Klidně můžu,“ souhlasila Chris. „Mám vyrazit hned, nebo to nespěchá?“

„Nespěchá,“ odvětil pilot. „Musíme počkat na Jima, až se vrátí z té svojí výpravy. Ještě je na cestách. Ty si zatím dej pěknou snídani, dopij kafe, dočti noviny... a až se ti bude chtít, vyraz. Když tu budeš po obědě, bude to perfektní. Adresu jsme ti dávali, že?“

Dívka potvrdila. „Jo, vím, kde bydlíte. Tak jsme dohodnuti. Po obědě vyrazím.“

* * *

Stavila se na rychlý oběd a vyjela směrem k San Fernandu. Provoz byl kolem poledne slušný a ona už v jednu zvonila u dveří velkého apartmá v komplexu nájemních bytů.

Dlouho nikdo neotevíral. Pak se za dveřmi ozval dupot… a otevřel je Sawyer.

„Výborně, Scullyová, jdeš v tu nejlepší chvíli,“ prohlásil polohlasem, popadl dívku za rukáv a vtáhl ji do bytu. „Pojď se mnou, prosímtě, a mluv potichu.“

Chris nechápavě zírala. „Děje se něco?“

Sawyer zavrtěl hlavou a ukázal jí směrem do koupelny. Pak za nimi zavřel.

„Co…“

„Poslouchej mě, jo? Jdeš v nejlepší chvíli, jak jsem říkal. Des včera přinesl scénář ke svojí přípravě na závěrečnou zkoušku v tom svým kurzu. Dostali instrukce k situaci, kterou musí nějak vyřešit, a on neví, co ho tam čeká. Dostali obálku s instrukcí, ať to předají někomu blízkýmu a ten to na něj sehraje. Na výběr je z několika variant, podle toho, co máš k dispozici. A já jsem si řekl, že si to uděláme se vší parádou.“

Chris zamžikala. „Fajn. A co já s tím?“

„Asi před pěti minutama jsme začali. Des už si v obýváku mapuje rozsah průšvihu, kterej má vyřešit. Miles a Frank mu hrajou zraněný. Ale já si říkám, že mu to ještě trochu zkomplikuju.“ Sawyer se poťouchle zašklebil. „Víš, co se říká, těžko na cvičišti…“

„Mám jít dělat mrtvolu?“

„Mrtvolu ne. Ale hodila by se hysterická, nezvladatelná holka v šoku.“

„Okej,“ řekla Chris trochu překvapeným, vyčkávavým tónem. „Hysterka v šoku. A mám dělat, že jsem zraněná, nebo tak něco?“

„Nic tě nebolí. Nebo si to neuvědomuješ. Ale jsi zmatená, nic si nepamatuješ, asi jsi byla v bezvědomí… probrala ses a teď panikaříš a hledáš svý kolegy. Řešíme výbuch v průmyslovým závodě. Malá laboratoř, prásk, rána, dým… a nikdo neví, co se stalo.“

Chris chvíli přemýšlela.

„Tak jo, proč ne,“ přikývla pak. „Pokud tam je kouř… můžu dělat, že nevidím?“

„Klidně,“ kývl Sawyer. „Improvizuj. Vžij se do toho a blbni. Hodně blbni. Potřebuju, aby Dese někdo rozptyloval a nenechal ho soustředit se.“

„Takže jsem právě přišla k sobě, nic nechápu, mám strach a hysterčím.“

„Přesně tak,“ souhlasil Sawyer. „Uvidíme, jak dobrá jsi herečka. Tak jdem.“

Pak si ještě vzpomněl na jednu věc. „Jo, ty dýmovnice jsou neškodný. Normálně dejchej.“

* * *

Potichu vyšli z koupelny a prošli bytem. Sawyer pootevřel dveře do obýváku, proklouzl dveřmi, popadl Chris za ruku a vtáhl ji za sebou.

Ocitli se v jiném světě.

Místnost byla úplně zakouřená a okna se zdála být zatažená. Z jednoho místa se šířily načervenalé záblesky, bílé světlo a míhala se tam silueta. „To je Des,“ šeptl Sawyer a táhl Chris na druhou stranu velkého pokoje. Dal jí pokyn, aby se neuspořádaně schoulila na zem, a sám se usadil na dosah od ní do křesla, které stálo úplně v rohu stranou dění. Zamával kolem sebe, aby trochu rozptýlil kouř, a s čímsi pohnul. Pak do Chris šťouchl špičkou nohy. „Tak pojď, probírej se.“

Dívka mžourala a snažila se zorientovat. Nešlo jí to. Než se rozkoukala, ozval se místností silný Sawyerův hlas. „Tady je další,“ oznámil neutrálním tónem. Pak ztišil hlas směrem k Chris. „Zvuk. Jdeme.“

Chris zasténala, jako by se probírala ze sna. V těch chuchvalcích kouře pořád nic skoro neviděla. Zdálky slyšela Desmondovo tiché mumlání a těžké chroptění. Nebylo těžké vžít se do naprosté dezorientace. „Co to…“ zamumlala. Pokusila se pohnout, ale nohou narazila do čehosi těžkého a tvrdého. „Au,“ zasykla bolestí. „Nahlas,“ připomněl jí Sawyer.

„Auuu,“ zopakovala. „Co to sakra… kde to…“

Z dýmovitého šera se ozval Desmondův napjatý hlas. „Je tu někdo? Slyšíte mě?“

„Tady,“ zasténala Chris. „Prosím…“

„Kde jste?“

„Já nevím,“ vzlykla. Vžívala se do situace. Být v šeru, s naraženou nohou, s obavou, jak se může dál pohnout, nebylo vůbec příjemné. Napadlo ji, že nějak tak se musí cítit přeživší po leteckých neštěstích. Jak málo vlastně chybělo, aby něco podobného zažila taky?  

Zatápala kolem sebe. „Já nic nevidím. Já…“

„Vydržte,“ zakřičel Desmond. Bylo slyšet, jak se zvedá z místa, kde byl teď. Cosi si zamumlal. Pak vyrazil k oknu, které bylo pevně zavřené, a otevřel je.

„Konečně ho to napadlo,“ odfrkl si tiše Sawyer. „A ty dělej bordel, Scullyová. Od toho tu jseš.“

„Pomozte mi, prosím,“ vypravila ze sebe. „Pomoc, tady…“

„Už u vás budu, vydržte,“ ozvalo se z řídnoucího šera. Pak se k ní vydalo světlo baterky a Desmond se k ní sklonil. „Co je vám? Bolí vás něco?“

„Já nevím,“ vzlykla. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Nadzvedla se na loktech. Když už bylo trochu vidět, snažila se zvednout. Viděla, že to, o co si bolestivě narazila holeň, byla noha Sawyerova křesla. Ten naprosto lhostejně seděl a zíral směrem k oknu.

„Ne, nehýbejte se,“ zastavil ji Desmond a pokusil se ji udržet na zemi. „Můžete být zraněná.“

Zdálky se ozvalo zachrčení.

„Ne!“ Chris ty zvuky připomněly další Sawyerovy instrukce. Tápavě se posadila. „To je… NE!“ Zaječela. „Franku! Franku! Kde je…“

„Nehýbejte se,“ zvýšil na ni Desmond hlas. Bylo vidět, že i on začíná být nervózní.

„Kde je? Byli tady kamarádi! Kde jsou?“ Chris sebou dál šila a snažila se Desmondovi vykroutit.

„Klid, sakra,“ zavrčel. „Jestli chcete svým přátelům pomoct, tak se uklidněte!“ Popadl ji za ramena a donutil ji sedět. Ve svitu na zemi ležící baterky ji rychle obhlédl. „Nebojte se. Zdá se, že vážně zraněná nejste. Nikde nekrvácíte. Zůstaňte tady. Já půjdu pomoct vašim přátelům, jo?“

„Ne!“ Chris zaječela a popadla ho kolem krku. „Nikam nechoďte! Ne, prosím… ne, ne, nechoďte, já se…“

Desmond ji setřásl a skoro na ni zařval. „Pusťte mě a zůstaňte tady!“ Pak vyběhl z místnosti ven.

Sawyer utrousil: „Dobrá práce, agentko. Solidně jsi ho vykolejila. Uvidíme, jak se nahodí zpátky.“

Skrz nedovřené dveře bylo z chodby slyšet bušení na další dveře, otevírání, pak Desmondův hlas. „Pojďte se mnou. Potřebuju pomoct.“

„Co se děje?“ ozval se nechápavý Danielův hlas. Zněl, jako by ho někdo vytrhl ze soustředěné práce – což dost pravděpodobně byla pravda. „Stalo se něco?“

„Nehoda tady na patře. Potřebuju pomoct, vymyká se mi to. Umíte zachovat klid?“

„Já… nevím,“ zněla nejistá odpověď.

„Zvládnete to. Vemte si telefon, budete volat devětsetjedenáct. A pojďte už se mnou!“

* * *

Desmond znovu vpadl do zadýmené místnosti, Daniel pomalu vešel za ním. „Co se stalo?“

„Nevím, snad nějakej výbuch,“ odtušil Desmond. „Jsou tu zranění, potřebuju pomoct, sám to nezvládnu.“

„Ale já… já to neumím,“ lezlo z Daniela. Podle hlasu se nedalo poznat, zda to je jeho role, nebo zda tak tápe sám za sebe.

„Nemusíte nic umět,“ odsekl Desmond a přitáhl bratra ke Chris. „Tady paní… hlídejte ji a snažte se ji uklidnit. A zavolejte tu devetsetjedenáctku. Já musím jít dál.“

Chroptění a chrčení z druhé strany místnosti sílilo a bylo čím dál přerývanější.

Chris ucítila špičku Sawyerovy nohy. Pochopila. Zaječela a zatápala po Desmondovi. Chytila se oběma rukama jeho lýtka. „Neeeee! Nechoďte pryč!“

„Dělej, Dane, sakra,“ vypadl z role Desmond. „Chyť ji.“

Daniel si přiklekl vedle Chris a opatrně odtáhl její ruce z Desmondovy nohy. Jeho bratr okamžitě vyrazil na druhou stranu. Chris opět ucítila jemné kopnutí z rohu místnosti. Dobře.

„Franku! Kde… co se stalo? Proč nic neříkáš? Co… co… co je – co je ti?“ Vzlyky už jí do výkřiků šly samy. Odtáhla se od Daniela a začala se tápavě zvedat na nohy, zatímco zaražený fyzik ji pozoroval a jako by nevěděl, co dělat.

„Dane!“ ozvalo se zařvání z druhé strany místnosti.

Daniel se konečně odhodlal a přiskočil k ní. Vzal ji kolem ramen. „To bude dobré, klid. Pojďte zpátky sem. Nic se neděje, už je to dobré.“

Jeho hlas byl natolik konejšivý, že Chris usoudila, že tohle by mohlo zabrat. Nechala se usadit zpátky na zemi a jen se zmateně dál vyptávala, co se stalo. Daniel ji přerušil. „Vydržte moment, prosím, ano? Zavolám pomoc.“

Jednou rukou vytáhl z kapsy telefon, druhou dál pevně držel Chris, a předsítral, že volá na tísňovou linku. Správně uvedl adresu, odhad, co se stalo… a že jsou na místě zranění, asi vážně.

Při slově „vážně zranění“ Chris ucítila další pokopnutí. „Neeee!“ zaječela. „Franku! Co je ti? Franku!“

Ucítila, jak Danielovo sevření kolem ramen zesílilo. Správně předvídal, že se dívka zase pokusí utéct a šířit zmatek i dál. Znovu zavřískala.

„Zatraceně už,“ ozvalo se z druhé strany místnosti.

„Nekřičte,“ domlouval Daniel tiše Chris. „Nekřičte. Brzy to bude dobrý. Nebojte se. Brzy tady bude záchranka. Už jsou na cestě.“ 

„Nechoďte pryč,“ zakňourala Chris.

„Nepůjdu nikam, nebojte se. Když budete chtít, pojedu s váma do nemocnice. Ale musíte už být v klidu, ano?“

Chris z rohu místnosti uslyšela tichý pokyn. „Dobrý, oba dva. Scullyová, už nevřískej. Zůstaňte takhle. Teď si počkáme ještě na Dese.“

Daniel cítil, jak je Chris ztuhlá – do své role se vžila opravdu hodně. Ale on sám na tom byl podobně. Ten dým, nepořádek, jekot, chroptění z druhé strany místnosti, Desmondovo rázné a nervózní kibicování, záblesky světel… a kdesi vzadu dvě hromady čehosi velkého beztvarého, kolem čeho se míhal Desmondův stín a byla slyšet jeho slova. „Dejchej, zatraceně. Dejchej!“

Pak se ozvalo rytmické počítání. Sawyer se protáhl v křesle a nezúčastněným hlasem prohlásil: „Doufám, že tu masáž děláš jen jako.“

„Jo,“ odsekl Desmond a dál počítal. Pak se zase sklonil k hlavě zraněného. „Dejchej, ksakru.“

„Nedejchám,“ šeptl Miles.

Desmond dál odpočítával imaginární masáž srdce a naznačil umělé dýchání. „Dejchej.“

„Pardon. Nedejchám.“

Desmond pokračoval v předstírané resuscitaci a masíroval velký polštář, ležící vedle Milese. Pokračoval tak dlouho, že mu to přišlo až nekonečné. Cítil každou buňku v namáhaných ramenou a rukou, bolest mu vystřelovala do celého těla. Zařval. „Kdy už tady sakra bude ta zasraná záchranka? Já – už… nemůžu.“

Sawyer ještě chvíli čekal a pak se slitoval.

„Konec. Záchranáři dorazili a přebírají to.“

Desmond si odsedl od ležícího Milese a vyčerpaně oddychoval. „Doprdele práce.“

Sawyer, který se v roli velkého režiséra očividně našel, se důstojně zvedl z křesla a šel rozsvítit. Světlo odhalilo zmatek celé místnosti.

Nábytek byl v šíleném nepořádku – sice nepoškozený, ale rozházený tak, aby bránil v pohybu. Zpřevrácené židle, několik krabic, zavazadla. Na zemi se válely tři vyhaslé dýmovnice a u pohovky leželo červené zábleskové světlo, které stále problikávalo.

Za konferenčním stolem na kraji pohovky ležel Frank, který se teď pomalu začal zvedat protahovat po dlouhé době bez pohybu. Jednu paži měl schovanou pod tělem a v místě, kde jeho ruka mizela, měl nalepenou obrovskou rudou falešnou ránu. A vedle pohovky na zemi se povalovala utržená končetina.

„Co to sakra…“ zaječela Chris. Atmosféra předchozích scén ji tak vtáhla, že se teď regulérně vyděsila.

„Klid, agento, všecko jsou makety,“ uklidnil ji Sawyer.

Před pohovkou seděl na koberci Miles, který se už zvedl z pozice umírajícího. I on na sobě měl spoustu rudých skvrn. A vedle něj seděl Desmond, hlavu mezi koleny. Pořád ještě oddychoval.

„Dobrá práce, Scotty,“ poplácal ho po rameni Sawyer.

Desmond ho nevnímal, pořád ještě byl myšlenkami v akci. „Proč jsi sakra nedejchal,“ zavrčel směrem k Milesovi.

Sawyer na Milese zavrtěl hlavou, aby byl zticha. „Řeknem ti to při vyhodnocení. Za chvíli si na to sednem. Teď pohov, odfrkněte si, všichni. Kdo chce panáka?“

Nikdo se nepřihlásil.

* * *

Když si všichni odpočali, oběti ze sebe odlepily falešná silikonová zranění, vyvětrali místnost a trochu ji uklidili tak, aby se v ní zase dalo fungovat, sesedli se kolem jídelního stolu.

Sawyer a Desmond seděli v čelech, naproti sobě.

Sawyer se koukal do svých poznámek.

„Takže, Scotty, chceš vědět, jaks dopadl?“

„Sem s tím,“ přikývl netrpělivě Desmond.

„Dva ze tří mrtví. Ale z tvý strany hodně dobře zvládnutý.“

Desmond, kterému po tváři přejela vlna hněvu a zklamání při slovech „dva mrtví“, si odfrkl. „Jak to může bejt dobře zvládnutý, když mně tam dva zůstali?“

„Byl to ten nejtěžší scénář,“ uvedl Sawyer. „Tady Frank byl mrtvej v podstatě hned, jak jsi přišel. Správně jsi vyhodnotil, že bez tepu, bez dechu a s fatálním zraněním, co se skoro nedá ošetřit, nemá smysl plýtvat časem a silama. Šels k Milesovi a i tam to ze začátku bylo dobrý. Měls ho zvládnutýho.“

Desmond pokývl a vyzval ho, aby pokračoval.

„Rozbilo se to až třetím zraněným. Původně jsem to ani neplánoval, ale agentka mi přišla fantasticky do rány a odehrála to naprosto dokonale.“

„Tím jekotem a plazením se po mně jsi mě úplně rozhodila,“ potřásl Desmond hlavou.

„Promiň,“ řekla Chris trochu rozpačitě. „Ale plnila jsem pokyny.“

„Plnilas je perfektně,“ zopakoval Sawyer. „Přesně o to šlo. Rozhodit zachránce. A donutit ho k rychlýmu rozhodnutí, co má dělat dřív. Než jsme tě „našli“, zvládal to s přehledem, ale tak to v reálu nebejvá. A navíc tady píšou, že „případná nespolupracující oběť je klíčová, protože pomáhá v nácviku triáže,“ přečetl z obálky.

„Jo,“ přikývl Desmond. „Kdo má sílu křičet a hýbat se, ten na tom většinou není tak zle, ale je psychicky sakra náročný se od něj odtrhnout. A od tebe i fyzicky.“

„Zvládnuls to,“ přisvědčil Sawyer. „Perfektní tah byl vzít si někoho na pomoc. To bylo precizní od začátku do konce – vybral sis jednoho člověka, nenechals ho pochybovat o jeho schopnostech, dals mu jasný instrukce, co má dělat, zavolat devětsedtjedenáct a zůstat u nejmíň zraněný oběti. A ještě sis ho zdálky korigoval. Mimochodem, ty sis vedl taky dobře, Dane. Fakt dobrá práce, bráchové.“

„Jo,“ přikývl Desmond. „Ale proč mi kruci umřel?“ Kývl bradou na Milese. „Proč nedejchal?“

Sawyer se na Desmonda zadíval.

„Zkontrolovals mu průchodnost dýchacích cest, když ses k němu vrátil?“

Desmond na něj zůstal zírat. „Dopr…“

„Přesně,“ kývl Sawyer. „To byla tvá jediná velká chyba. Ze začátku sis ho zkontroloval, zaklonils mu hlavu a on ti poslušně dejchal. Jenže jak jsi odešel k Chris, tak se ti pan zraněnej nejspíš pohnul a začal se znova dusit. A ty, když ses k němu vrátil, už sis ho znova nezkontroloval a pokračovals přesně tam, kdes předtím skončil.“

Velitel výpravy zaťal pěsti. „Já jsem ale idiot.“

„Pořád to byla perfektní práce,“ přerušil ho Sawyer. „A věř mi, že bych ti med kolem pusy nemazal. Ale podle tadytoho zadání jsi to zvlád dobře. Prvotní orientace dobrá, jo, mohl sis teda hned vyvětrat, abys měl víc přehledu…“

„Šel jsem za zvukama a staral jsem se o zraněnýho,“ namítl Desmond.

„Jo, já vím, proto říkám, že to bylo dobrý,“ potvrdil Sawyer. „Skvělý vyhodnocení, komu dát pomoc a komu ne. Dobře jsi zvládnul i hysterku. Perfektní zapojení dalšího pomocníka. Akorát ten jeden detail v závěru, no. Ale myslím, že v neděli s tou zkouškou nebudeš mít problém.“

„Fakt doufám, že potom už nic takovýho nebudu nikdy muset dělat,“ konstatoval Desmond.

* * *

Desmond se odešel věnovat svým věcem. Daniel se zvedl, že půjde s ním… ale Sawyer ho zastavil. „Dane, ty tady zůstaň. Máme práci.“

Daniel se zatvářil zničeně. „Snad to není to, co si myslím.“

„Jo, je. Je to bráchův rozkaz.“

Sawyer se zvedl, zašel do svého pokoje a přinesl balíček. Podal ho Chris. „Dodatečně všechno nejlepší k Vánocům.“

Když ho dívka rozbalila, našla v něm pistoli. Než ji stihla vyndat ven, instruoval ji Miles: „Dvě základní pravidla, Chris: Za prvé – nikdy tím na nikoho nemiř, pokud nechceš střílet. A za druhý – nikdy nedávej prst na spoušť, pokud nechceš střílet.“

Dívka přikývla a opatrně zbraň vyndala z krabice. Držela ji za rukojeť a obhlížela ji, zatímco hlaveň mířila ke stolu. „Vlastně je… docela sympatická, jestli se to tak dá říct,“ pronesla po chvíli.

„Myslím, že bylo fajn udělat si základní školení zacházení, co říkáš?“ řekl Miles.

Chris souhlasila a přesedla si vedle něj.

Frank se pomalu zvedl od stolu. „No nic, vážení, mrtvola se loučí. Chtěl jsem jen vidět, jak se budeš, Chris, tvářit při rozbalování dárku. Teď si půjdu číst.“

Danielovi došlo, kdo zbyl na něj. „Tak pojď, Danny,“ řekl rozverně Sawyer a poplácal místo vedle sebe u stolu.

Fyzik si povzdychl. „Ale já už jsem základy práce se zbraní dostal na Ostrově.“

„Jo, jenže od tý doby ses ze všech sil snažil na to zapomenout,“ odsekl Sawyer. „Jdeme na to.“

* * *

Miles a Sawyer drilovali oba nováčky několik hodin, dokud je nebolely ruce a všecko se jim nepletlo. Oba dočasní vedoucí výcviku byli spokojeni. Chris si vedla dobře, z pistole měla sice respekt, ale nebála se jí. A dokonce i Daniel se trochu zlepšil.

„To půjde,“ uzavřel Sawyer, když skončili a s Milesem se odebrali do svého pokoje. „Jo,“ souhlasil Miles. Vytáhl ze svého batohu sluchátka a pustil si něco v počítači. Sawyer hodil nohy na noční stolek a otevřel si knížku.

Daniel a Chris v obýváku osaměli. Mladý fyzik se nejprve také zvedl, že zamíří do pokoje, ale zjistil, že unavený Desmond usnul. Nechtěl bratra probudit, a tak se znovu vrátil do obýváku.

Venku se stmívalo. „Měla bych vyrazit domů,“ pronesla Chris.

„Nechceš chvíli počkat? Teď chytíš tu nejhorší dopravní špičku,“ poznamenal Daniel.

Měl pravdu. Bývalá novinářka se znovu pohodlně usadila u stolu a prstem jezdila po krabici se svou pistolí. Pak zvedla hlavu.

„Dane, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Co máš za problém s těma zbraněma? Vždyť to… není tak hrozný.“

Daniel se zatvářil otráveně. „Já to prostě nemám rád. Nějak prostě… ne. Nemám rád věci, co můžou zabíjet.“

„Tak to bys neměl mít rád ani nože a auta,“ odvětila dívka.

„Nože taky rád nemám. A auta… ta nevznikla primárně proto, aby zabíjela.“

Chvíli bylo ticho, Chris nevěděla, co na to říct.

„Já nikoho taky zabít nechci, to si nemysli. Ale to, že budu umět bránit sebe nebo svý přátele, ještě neznamená, že někoho chci zabít.“

„Já si to nemyslím,“ řekl Daniel a tváří mu přeběhl náznak úsměvu. Chvíli přemýšlel. Potom se rozpovídal.

„Víš, když jsem byl dítě, otec se mě snažil zocelit. Odmala jsem byl hodný chlapeček, co si rád četl. A tak když otec přijel z cest, vzal si mě vždycky do pracovny a učil mě tyhle mužské věci, jak tomu říkal. Byl to obrovský, cílevědomý pragmatik a vždycky si šel za svým. A vážil si tvrdosti. Umě zjistil, že jsem zdědil jen tu cílevědomost a soustředění… a ta tvrdost mu u mě chyběla.“

„Tak se ji do tebe snažil namlátit?“

„Doslova ne, takový zase nebyl,“ upřesnil Daniel. „Ale ty jeho několikadenní intenzivní školení, jak mám být neústupný, tvrdý, umět si vykřičet svoje… a samozřejmě umět všecky ty pánské věci jako mazlení revolveru, pokuřování doutníčku a vychutnávání whisky. “

Chris vyprskla, když si představila malého Daniela s malým doutníčkem a sklenicí v ruce.

„Ono to moc směšné nebylo. Bylo mi asi deset. Dělalo se mi z toho špatně, ze všeho. A od té doby, když vidím pistoli…“ povzdechl si. „Nakonec to zjistila matka a málem otce zabila. Pánské dny skončily a ona mi sehnala domácího učitele, který mě měl na starosti i o víkendech.“

„No… tyjo,“ přiznala zaraženě Chris. „To ten tvůj odpor snad i začínám chápat. A taky asi chápu, co myslel Sawyer tím, že si s tebou můžu popovídat o praštěnejch rodičích.“

Téma, na které před pár dny odmítala byť jen pomyslet, najednou nebylo tak odpudivé… když naproti ní seděl někdo, kdo vypadal, že zažil něco podobného.

Chvíli oba mlčeli. Ticho bylo celkem příjemné. Pak se Daniel zvedl a zamířil do kuchyně do lednice.

„Nedáš si něco?“ zavolal od otevřené ledničky. „Kromě nealka je tu i něco silnějšího. Brácha tady má otevřenou whisky, Sawyer vodku a je tu nenačaté víno.“

Dívka neodpověděla. Daniel pokrčil rameny, vzal dvě sklenice a láhev s chlazenou vodou a vrátil se do obýváku.

* * *

Chris měla na tváři zvláštní výraz, jako by ji něco zasáhlo. Daniela to zmátlo.

„Dobrý, Chris? Snad ti nevadí, že jsem ti nabídl alkohol. Nechci tě opít, neboj. Nic jsem tím…“ Rozpačitě se usmál.

Dívka nereagovala, což bylo zvláštní.

Daniel se na ni pozorně zadíval.

Oči měla doširoka rozevřené, jako by něco upřeně sledovala. Ale ani se nepohnula.

„Chris?“

Nic.

Naklonil se k ní.

Nereagovala. Ani ho nesledovala pohledem, natož aby se pohnula.

„Chris, co je ti?“

Nic.

Danielovi se v hlavě rozezněl poplašný systém a bleskově mu začaly naskakovat různá možná vysvětlení. Většina nedávala smysl.

Znovu se k dívce naklonil, vzal ji za rameno a trochu s ní zatřásl. Nezískal sice její pozornost, ale něco se přece jen změnilo – dívka začala šeptat. Nesrozumitelně. Nebyla to slova žádného jazyka, který by Daniel znal. Šeptala dál…a čím dál vyděšeněji.

A co bylo ještě horší… vytřeštěné zornice se jí začaly chvět. Ne moc, ale bylo to tam.

Daniela polila hrůza. Nechápal, co se děje, ale věděl, že to je zlé. Rychle dívku pohladil po rameni. „Hned jsem zpátky, Chris. Dojdu pro Dese.“

Rozběhl se do pokoje, aby probudil a přivedl bratra. Byl si jistý, že se Chrisin záchvat bude dál horšit a ona bude potřebovat odbornější pomoc. Děsilo ho, že by v takové situaci měl být sám.

V pokoji ho čekal další šok. Desmond seděl na posteli a měl podobně nepřítomný pohled jako dívka. „Desmonde!“ zařval zoufale Daniel. „Co se děje? Potřebuju tě. Chris…“

Jeho bratr začal také mluvit. Jeho slovům bylo rozumět, i když by Daniel dal cokoli za to, aby mu také nerozuměl. Desmond mluvil cizím, krutým tónem. Jako by celá situace nebyla dost děsivá, začal odříkávat výhružná slova.

„Nesnaž se. Nesnaž se, nemáš kam utéct. Vzdej to, chlapče.“

Daniel nevěděl, co má dělat dřív, zda se má snažit probrat bratra nebo Chris. Pak se otočil a vrátil se do obývacího pokoje.

Chris už byla zticha, stále nehnutě seděla u stolu a zírala do prázdna.

„Chris, prosím tě,“ šeptl tiše Daniel. Natáhl k ní ruku, dotkl se její tváře... a pod prsty necítil vůbec nic. Jako by to nebyl živý člověk, ale figurína. 

Cítil takovou hrůzu a bezmoc jako snad nikdy v životě. Svět kolem něj i jeho mysl se změnily v hustý sirup, ve kterém se skoro nemohl pohnout a ve kterém se vlekly jeho myšlenky… i čas kolem.

Nesmírně pomalu si vzpomněl na číslo, které před pár hodinami předstíraně vytáčel. Sáhl po telefonu, který ležel na stole. Pomalu, strašně pomalu. Sevřel mobil v ruce, zíral na číselník a uvažoval, co má říct. Že jeho bratr a kamarádka trpí časovou nemocí? Že mají záchvat? Jak vysvětlit, že se něco děje dvěma lidem zároveň… a dalším ne?

Zíral na stůl a strašně se mu chvěly ruce, když vytáčel číslo. Pomalu. Slyšel vyzváněcí tón linky 911 a pokusil se navlhčit si rty, aby vůbec dokázal promluvit. Pořád ještě nevěděl, co řekne.

Pak uslyšel unavený dívčí hlas. Ne ze sluchátka. Operátorka po celodenní službě by také mohla být unavená, ale ne takhle strašlivě. To už by ji dávno poslali ze služby pryč. Hlas se ozval naproti němu.

„Dane?“

Zvedl hlavu, jako by se bál, co uvidí. Chris seděla naproti němu, hlavu měla trochu na stranu, jako by ji nemohla udržet… a nechápavě ho znovu oslovila. „Dane, co se stalo?“

Z mobilu, který držel v ruce, se vzdáleně ozvala operátorka linky 911. „Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?“

Daniel hovor vytípl a pak mu telefon vypadl z ruky.

Vyděšeně se navzájem pozorovali.

Pak se vzpamatoval fyzik. „Chris… není ti nic?“

Pomalu si zvedla ruce k obličeji. „Hrozně mě bolí hlava. Co se stalo?“

Danielovo zlé tušení se plnilo. „Byla jsi mimo sebe. Najednou jsi prostě… úplně přestala reagovat. Strašně mě to vylekalo.“

Chris bloudila pohledem po stole, jako by stále byla napůl mimo. Pořád nechápala. Daniel se k ní natáhl a vzal ji za zápěstí. „Chris, vnímej mě,“ požádal ji naléhavě. Omámeně přikývla.

„Víš, kde jsi? Víš, jaký je den?“

Přehlédla očima obývací pokoj. „To je váš byt. Odstěhovali jste se. Je 30. prosince. Byly Vánoce.“

Mluvila sice pomalu a nesouvisle, ale věděla, kde a kdy je. Danielovi se trochu ulevilo.

Stále držel její zápěstí a prsty sledoval tep. Byl rychlý, ale slabý. Vyděšený.

„Já jsem něco viděla.“ Zatřásly se jí rty, jako by se o ni pokoušel pláč.

„Co? Cos viděla, Chris?“

Zatřásla trošku hlavou. Mělo to být zavrtění, ale ani to se jí nepovedlo. Z očí jí vyhrklo pár slz. Daniel se k ní naklonil, aby se ji pokusil utěšit. Omámeně uhnula. „Pomohl bys mi prosím… do koupelny?“ poprosila ho.

Nechala se zvednout a odvést do vykachlíkované místnosti. „Necháš mě chvilku tady, prosím?“ upřela na něj uslzené oči.

„Jen v případě, že si sedneš na zem a slíbíš mi, že se nebudeš zvedat,“ řekl Daniel.

Slíbila mu to, nechala se usadit na zem a opřela se o vanu. Daniel pochopil a vyšel ven.

Vzpomněl si na Desmonda. Zase se v něm ozvala ta panika, co má dělat dřív. Zkontrolovat bratra, nebo být v pozoru, kdyby se zase přitížilo Chris?

Pak rychle několika rychlými kroky odběhl do pokoje. Desmond ležel na posteli a spal. Měl oči zavřené a oddychoval, sice trochu rychle a silně, jako by za sebou měl velkou námahu, ale spal.

Daniel se vrátil ke koupelně a trpělivě tam čekal, dokud se dívka neozvala. Pak ji odvedl zpátky do pokoje a posadil ji na pohovku. „Vydrž chvíli. Hlavně se nezvedej. Kdybys něco potřebovala, zavolej mě, ano?“

Znovu odešel do pokoje k Desmondovi. Musel vědět, jak na tom bratr je. Ta nejistota by ho užírala. Rozhodl se rychle – zatřásl bratrovi ramenem. „Brácho, vzbuď se.“ Desmond se zavrtěl a otevřel oči. „Co je?“

Vypadal úplně normálně.

Daniel improvizoval. „Spals v úplně šílené poloze. Ráno by ses nemohl pohnout. Jdi si normálně lehnout, brácho.“

„Nepřeháněj to s tou péčí, Dane,“ zavrčel Desmond. „Malej brácha jseš ty, ne já.“  

Protáhl se a vstal z postele. „Ale vlastně je dobře, žes mě vzbudil, je to fakt. Během tý chvíle se mi muselo něco zdát, ale zaboha si to nepamatuju.“

* * *

Daniel se vrátil do obývacího pokoje a nesl s sebou svoji deku. Podal ji dívce, která se choulila na pohovce. Pokusila se do ní zachumlat, ale neměla dost sil přehodit ji přes sebe. Daniel vstal, zabalil Chris a pak se posadil blíž k ní. Chvíli oba mlčeli.

Pak k němu Chris zvedla pohled plný strachu a úzkosti, jako by doufala, že jí pomůže.

„Co to bylo, Dane? Co se to stalo?“

„Nejdřív mi musíš říct, cos viděla, Chris,“ domlouval jí tiše.

Oči jí bloumaly po místnosti, jako by chtěla ode všeho utéct, ale pak se trhaně nadechla. „Zase to byl Walt.“

Daniela to nepřekvapilo.

„Co se dělo?“

„On… bylo to jako ten sen, tehdy, jak jsi byl nemocnej. Něco ho pronásledovalo.“

„Tehdy se to zdálo tobě i Desmondovi,“ konstatoval Daniel.

Chris přikývla. „Teď to bylo horší. Bylo to… doopravdy. Tenkrát to byl jen sen. Teď… já jsem ho cejtila. Byla jsem tam s ním.“

Daniel jí dal čas. „Zase ho to honilo v džungli?“

Přikývla. „A potom… potom vypadl.“

„Jak to myslíš, vypadl?“

„Jako když vypadne spojení,“ řekla nevrle Chris. „Viděla jsem to s ním… a pak…“

Odvrátila se.

Dostala to ze sebe až po chvíli. „Dane, něco se tam stalo.“ 

Nebo se něco stalo Waltovi, pomyslel si Daniel. Věděl, že to ví i dívka, ale že to nechce vyslovit.

„Já se bojím,“ přiznala.

„Já taky,“ řekl tiše fyzik. Nepřirozenými, bizarními a někdy až děsivými úkazy se zabýval už dlouho… ale nikdy kolem sebe neměl lidi, na kterých by mu tak záleželo. Když kolem sebe měl lidi, které začínal považovat za přátele, bylo najednou všecko mnohem děsivější.

„Ale zvládneme to,“ pokračoval po chvíli. „Zjistíme, co se tam stalo. Třeba to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo.“

Chris se na něj pochybovačně zahleděla. „Tys to neviděl. Bylo to ještě horší než hrozný.“

„Zvládnou to,“ řekl Daniel. „Hugo se o lidi umí postarat. Zvládnou to.“

Nebyl si jistý, jestli přesvědčuje Chris nebo sám sebe.

Dívka seděla na gauči, přitáhla si kolena a objala je.  „Dane…“

„Hm?“

„Proč se mi to děje?“

„To nevím,“ odvětil tiše.

„Proč se to děje jen mně a ne ostatním?“

Nešťastně zavrtěl hlavou. „Děje se to i Desmondovi. U něj se to dá pochopit, souvisí to s tím, že na Ostrově strávil hodně dlouhou dobu… ale ty… Zkus přemýšlet. Nebylas někdy na místě, kde by ti bylo bezdůvodně zle? Nemělas poruchy vědomí, bolesti hlavy nebo něco podobného?“

Chris si položila hlavu na kolena. „Já nevím. Nemůžu přemejšlet. Ta hlava…“

„Možná bys měla jít spát,“ navrhl jemně Daniel.

„Musím domů,“ uvědomila si najednou.

Fyzik se na ni zahleděl nevěřícně a slova mu vyletěla rázněji, než chtěl. Skoro na ni zakřičel. „Dneska budeš tady. Bez debat.“

„Ale…“

„Dneska budeš tady,“ zopakoval mírněji. „Panebože, Chris, podívej se na sebe, vždyť se neudržíš na nohou.“

Dívka se opět schoulila do sebe.

Daniel ji pozoroval… a pak mu došlo něco příšerného.

Kdyby Chris jela domů tak, jak měla v plánu, zastihl by ji ten výpadek za volantem.

821 - Dny klidu

 Dny se pomalu blížily k vánočním svátkům. Po Desmondově oznámení, že se brzy přemístí z Chrisina příbytku někam jinam, jako by se všichni přepnuli do jiného módu.

Desmond trávil většinu času zařizováním nezbytných věcí u svého notebooku nebo u telefonu. V polovině předvánočního týdne oznámil celé skupině, že se dalšího dne budou stěhovat. „Pronajal jsem nám na měsíc docela pěknej byt na kraji San Fernanda,“ oznámil parťákům. „Je to odtamtud blízko na střelnici, na můj zdravotnickej kurs i do Altadeny a sem.“

Sawyer se tvářil většinu času klidně a nad věcí, ale při soukromém tlachání se Milesovi přiznal, že zatraceně napjatě očekává vyřízení objednávky ze San Diega – uplynul už více než týden a on se s kontaktem dohodl, že to bude rychlé. Na víc nemyslel. Odmítal si připustit, že to budou vlastně jeho první Vánoce po několika letech, které nestráví s Juliet. Ne, tady nebyli kvůli prožívání Vánoc. Tohle byla práce.

Daniel roztržitě pobíhal po Chrisině příbytku, jako by se snažil najít a posbírat všecky velké i malé věci, které si mohl někde odložit a zapomenout. Jeho kufr, který si přinesl z Ostrova a z jiné reality, už dávno nestačil na všecky materiály, techniku a papíry s poznámkami, které za poslední dny nashromáždil.

Miles vypadal stále stejně – nevzrušeně, bez většího zájmu. Vypadal jako nudící se zaměstnanec, na kterého se nedostává práce.

Chris přijala své úkoly – zjišťovat další informace o dosud vytipovaných místech a prozatím se přísně držet faktů. Mezitím pobíhala po předměstí Los Angeles a sháněla vánoční dárky. Obstarat rodinu pro ni už pár let bylo nepříjemnou, vždy stejnou rutinou: nevíš, co dát, když s blízkými nejsi v pravidelném kontaktu, ale když nadělíš něco příliš malého nebo nevyhovujícího, budeš za tu zlou, která i o nejkrásnějších svátcích v roce dává najevo svou odtažitost. Když to bude moc velké, budeš za tu pokryteckou, která se snaží si členy rodiny koupit, když s nimi jinak téměř není v kontaktu. A tak procházela obchody… a na každém rohu viděla něco, co by se hodilo jejím novým přátelům. Tamhleten diář s motivem dopravního letadla by se určitě líbil Frankovi. Desmondovi by se mohla hodit příručka první pomoci – hlásil se přece na ten zdravotnický kurs. K Sawyerovi se jí zatoulaly myšlenky při pohledu na každou slušně vypadající láhev alkoholu. U Daniela a Milese si tak jistá nebyla.

Frank se ze všech sil snažil nemyslet na to, co se stalo na Ostrově, a na rodiny, kterým se už nikdy nevrátili jejich blízcí… kteří byli cestujícími na jeho letu. Všecko ho utvrzovalo v tom, že to nebyla jeho vina. Ale jeho pocit lítosti to neumenšovalo. Dokud to šlo, trávil většinu času v Chrisině obýváku, prohrabával materiály a slídil po internetu, občas s dívkou prohodil pár slov… a měl pocit, že i ona je za společnost ráda. Ani jeden z nich se pak nemusel příliš topit ve svých myšlenkách.

A pak, v pátek ráno před předvánočním víkendem, Desmond zavelel k přesunu. Naložili své věci do outlanderu z půjčovny, jenže všech pět mužů se do jednoh auta nevešlo. Po chvíli přemítání se rozdělili – Miles a Sawyer ještě zůstali v Chrisině bytě, kdežto Desmond, Frank a Daniel vyrazili do nového bydliště. Jediný, kdo měl v tuto chvíli v pořádku doklady, byl Frank, a tak si byt najali na jeho jméno. Odveze Desmonda a Daniela do nového ubytování, nastěhují se a on pak přiveze i zbylé dva parťáky.

Chris stála pod schůdky svého příbytku a s podivně rozvířenými pocity sledovala, jak si její noví přátelé nakládají věci do auta a chystají se k odjezdu. Strávila s nimi jen čtrnáct dní, ale připadala si, jako by to byla celá věčnost… a jako by v jejím bytě teď měla zet obrovská díra.

Desmond jako by její pocity vytušil. „Tak jo, Chris. Díky za všecko, ještě jednou. A uvidíme se brzy. Úkoly máme rozdělené. Ale teď si vydechni, navštiv o svátcích rodinu, odpočiň si… a pak se do toho pustíme znova a naplno. Neboj, nic ti neuteče. Do ničeho velkýho se bez tebe nepustíme.“

„Jo, jo, já vím,“ přikývla dívka. „Počítám s váma. Nejpozději po svátcích si dáme si vědět.“

Měla zvláštní nepřítomný pohled, kterého si nejdříve všiml Frank. Podobně, jako na její zmatek dokázal nejlépe zareagovat před těmi dlouhými dny, kdy se poprvé setkali v kostele, to na ní viděl i teď. Že je v jakémsi utlumeném módu a jen krok od toho, aby v ní něco bouchlo. Otočil se od auta od místa řidiče, kam už se skoro usadil, a došel až k ní. „Tak jo, holka, přeju ti hezký Vánoce. A brzy se uvidíme.“ Podal jí ruku, aby jí popřál vše nejlepší k svátkům a poděkoval za pohostinnost, ale najednou ji měl v náručí. Bývalá novinářka pilota objímala, jako by se loučila před dalekou cestou s někým blízkým. Poplácal ji po zádech a cosi jí pošeptal, tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Chris přikývla. Pak rychle podala ruku Danielovi a Desmondovi, s fyzikem se dohodli na okamžitém informování o důležitých nových zjištěních, s Desmondem si potvrdili, že spolu opravdu nadále počítají… a pak se trojice složila do outlanderu, dívka jim zamávala ze schodů a zašla do svého příbytku.

* * *

Usadila se v obýváku a poslouchala ticho v poloprázdném bytě. Tak se zabrala do úvah, že neslyšela kroky z jednoho z pokoje pro hosty. Sawyer, který vyšel ven, ji chvíli pozoroval z chodby… a pak zamířil do ledničky. „Vypadáš, že potřebuješ panáka, Scullyová.“

„Dones whisky,“ ušklíbla se Chris.

„Až tak?“

Přikývla a počkala, až Sawyer donese a nalije porci alkoholu. Po přiťuknutí ji do sebe hodila a přisunula skleničku k dalšímu dolití.

Sawyer jen zvedl obočí, ale dolil jí. „Tebe to nějak rozhodilo, co?“

Dívka pokrčila rameny. „Co čekáš? Nastěhovali jste se mi domů po něčem, co připomínalo přílet UFO, opili jsme se, vysvětlili jste mně příběh letadla, ve kterým jsem málem umřela, celý jste to zamotali do šílenýho hororovýho příběhu, vypátrali jsme k němu několik dalších pokračování, střihli jsme si pár nočních můr, probdělejch nocí a nalezenejch pistolí… a teď se seberete a popřejete mi hezký Vánoce. Je to… divný. Je to prázdný. Možná si tak nějak připadaj starý rodiče, když jim z domova odejdou děti a zůstanou zase sami.“

„Na to jseš moc mladá, agentko,“ zatřásl hlavou Sawyer. „Za pár dní se zase sejdem a bude se pokračovat. Ale…“ zamyslel se a změřil si ji pohledem, „to zůstávání sám zní v tvým případě dost divně. Že jsem teda tak smělej.“

„Pojedu k rodičům a k sestře. Už má vlastní rodinu. Takže na svátky nebudu sama,“ odtušila dívka.

„Tak jsem to nemyslel, a ty to víš.“

„Co chceš slyšet? Jsem sama, no. Dál to fakt neřeš, prosím tě. O svátcích si toho vyptávání ještě užiju dost.“

Sawyer se zadíval na dívčin obličej, který jako by strnul v očekávání nepříjemných dní.

„Jo, asi chápu. Tak jo.“

Chvíli bylo ticho. Chris pozorovala hladinu zlatavé tekutiny ve své sklence. „Tak končíme tam, kde jsme začali, co?“

„U flašky? No… já to moc jinak neumím,“ přiznal Sawyer.

Chvíli mlčel. „Ale s tím, že končíme, jseš podle mě úplně mimo. Holka, tohle nekončí. Tohle se naopak rozjždí. Skoro se s tebou vsadím, že přijdou dny, kdy ještě na tyhle Vánoce o samotě a v klidu budeš vzpomínat jako na blažený časy. A bude to dřív, než si myslíš.“

„Vůbec mi ta představa nevadí,“ řekla Chris. „Zvykla jsem si na vás. Zavrtala jsem se do těch divnejch věcí, který jste s sebou přinesli, jako krtek. A přitom se bojím, aby mě někdo nevytáhl zpátky na povrch do normálního života, pryč z tohohle všeho…. Sakra, vím, že tam někde hluboko jsou věci, který jsou sice asi temný… ale obrovsky důležitý. A ty věci potřebujou rozmotat.“

„My je potřebujem rozmotat,“ opravil ji Sawyer. „Ty věci se možná vůbec rozmotávat nechtěj. Možná budou klást odpor. Počítej s tím, Scullyová. Des nekecal, tohle fakt nebude hezký.“

„Hezký to není už od listopadu, co zmizelo to letadlo,“ zívla Chris a zaklonila na pohovce hlavu.

„Tebe člověk nepřesvědčí, co? Vždycky máš poslední slovo.“

„Nemůžu za to. Jsem novinářka. Ve škole i v práci mě učí, abych na všecko dokázala něco říct a přimět tě, abys mi řekl ještě víc.“

Posedávali tam takhle snad několik hodin. Alkohol otupil Chrisino citlivé rozpoložení a Sawyer ji svou přímostí jaksi přesvědčil, že se opravdu nemá čeho bát, že nic nekončí. Když pro něj a pro Milese a odpoledne přijel Frank, byli už oba v povzneseném stavu. „Tak mazej, holka, běž spát,“ postrčil Sawyer Chris směrem k její ložnici, i když bylo brzké odpoledne, a pustil ji z objetí. A ona šla.

* * *

Desmondova pětice se ubytovala ve velkém pronajatém bytě na kraji San Fernanda, asi třicet kilometrů od Simi Valley. Pokoje si rozdělili stejně jako u Chris. Desmond sice s mírnou nespokojeností pozoroval rozevlátého Sawyera, který ve druhé vlně dorazil značně povznesený, ale pak to nechal být. I on chtěl teď své skupině dát trochu kousek oddychu. Nedávná Danielova a Chrisina prezentace dosavadních zjištění jako by uzavřela jednu část pátrání a prací… a nyní přišlo období přípravy a odpočinku před další etapou.

V sobotu a v neděli Desmond nastoupil na svůj zdravotnický armádní kurs. Překvapilo ho, že lekce začínají právě teď, před svátky… ale bylo mu vysvětleno, že odjezdy na mise a výpravy nečekají a že se sešlo několik zájemců, kteří nutně potřebují mít kurs dokončen v polovině ledna, tedy za necelý měsíc. „Když se sejde dost účastníků, otevřem a začnem,“ prohlásil školitel. „A ty ses ozval jako přeposlední, než jsme to naplnili. Všichni můžou začít hned teď, tak není důvod to odkládat.“

Oba večery se velitel výpravy vrátil do bytu naprosto vyčerpaný. Hodil sebou v obývacím pokoji na gauč, popadl hrnek kafe a vypadal, že ho už nic na světě nepřiměje se zvednout.

Sawyer si přisedl na druhý konec gauče. „Náročnej den, Scotty?“

„Zatraceně náročnej. Od rána do večera střídavě jsem poslouchal a snažil se vnímat nalejvárnu k zásadám první pomoci, od odřenin až po rozpáraný břicho. Je to celkem síla. Jeden chlap, voják, se narovinu zeptal, jak co nejmilosrdnějc ukončit trápení tomu, komu už se nedá pomoct, a jen se trápí. Samozřejmě beze zbraně. No a k tomu kus psychologie, jak udržet postižený v klidu, základy přežití na nehostinejch místech a co využít k zdravotním účelům, a všecko to je prokládaný praktickejma cvičeníma. A po příštím víkendu dostaneme i praktický zadání na doma, jako přípravu před závěrečnou zkouškou.“

Z Dese nám vyroste druhej Jack, blesklo Sawyerovi hlavou. Zmínka o tom, jak milosrdně zabít a ukončit utrpení, mu doktora nepříjemně živě připomněla.

„To je to, cos chtěl, ne?“

„Jo,“ souhlasil Desmond. „Ale je to nálož. Přece jen už jsem pěknejch pár let nic nestudoval. A je sakra poznat, jestli ti je dvacet nebo čtyřicet, brácho, to ti řeknu.“

Sawyer pokýval hlavou. „A zítra pokračování.“

„Jo. Jsem zralej na to jít spát.“

„Nechceš si předtím dát něco ostřejšího?“

„Ne,“ odtušil Desmond. „Musím být ráno schopnej fungovat naplno.“

* * *

Předvánoční pondělí bylo v bytě v San Fernandu ospalé. Desmond chvílemi spal, chvílemi se učil z materiálů ke kurzu a občas si na Danielovi zkoušel obvazové a fixační metody, Frank posedával u svého počítače a dělal to samé, co měla dělat Chris – projížděl online zdroje a snažil se najít více informací k vytipovaným událostem.

Sawyer s Milesem se po krátké poradě s Desmondem zavřeli do svého pokoje a přemýšleli nad tím, co Sawyer nazýval „vánoční dárek pro agentku“. Když po půldni došli k rozumnému závěru, Sawyer se spokojeně pousmál. „Ta bude koukat.“

Doufal, že si odpoledne sedne na terasu a bude číst jednu z knih, které si půjčil od Chris. Jenže po poledni mu zazvonil mobil. Neznámé číslo.

„Mám pro tebe to, co sis objednal.“

„Tři? Dva kolem třicítky a jeden kolem padesáti?“

„Přesně tak. Jména jsou americký, bílý. Kdy si pro to přijedeš?“

Sawyer si zakryl mobil dlaní a rychle se dohodl s Milesem. Vyrazí zítra, nebyl důvod to odkládat.

„Můžeš zejtra?“

Souhlas.

„Dobře, pošli mi zprávu, kdy a kde budeš. A můžu mít ještě jednu věc? Umíš sehnat…“ odmlčel se.

Na druhé straně se ozvalo zachechtání. „Se nestyď, chlape. Fet? Něco výbušnýho? Bouchačku? Děvku? Kluka?“

„To prostřední,“ potvrdil Sawyer. „Napíšu ti, co přibližně potřebuju.“

„Oukej. Negarantuju, že to seženu takhle rychle, ale můžu to zkusit. Samozřejmě to ale bude s příplatkem.“

„Počítám s tím,“ potvrdil Sawyer a zavěsil. Za chvíli mu přišla zpráva.

„Takže zítra ve tři odpoledne v Oceanside za nádražím,“ oznámil Milesovi. Pak se šel dohodnout s Desmondem. „Zítra ráno vyrazíme,“ oznámil Milesovi, když se po chvíli vrátil. „Pojede s náma i Frank. Bude řídit, ať neriskujem, že nás chytí bez řidičáku.“

* * *

Na Štědrý den ráno vyrazili. Vše proběhlo tak, jak mělo. Doprava sice byla kalifornsky hustá a nepříjemná, ale na to si už zvykli.

V Oceanside byli včas. Schovali se do zaplivaného kouta za vlakovým nádražím, vedle zaparkovali své auto a postávali v zákrytu za vozidlem. Padesátník, který s nimi obchod zařizoval před deseti dny, dorazil s půlhodinovým zpožděním.

Neobtěžovali se s formálními řečmi.

„Tak tady to máte, chlapi. Timothy Bolton, Mike Wayham, Frederik Parks.“

Frank se rozchechtal. „Takže já jsem Fred? No to si ze mě děláš dobrej den.“

„Takhle ti to kámoši objednali,“ pokrčil rameny chlap.

Předal Frankovi obálku se třemi sadami dokladů. Miles mu podal smluvenou částku.

„Jo, a tady je to, o co sis psal. Není to přesně ono, to jsem takhle narychlo nesehnal, ale je to dost podobný. Je menší, ale docela těžká, takže celkem stabilní. To je pro holku?“

Sawyer přikývl a naklonil se balíčku, který chlapík vyndal z batohu a rozbalil. Uvnitř ležela menší pistole. Vzal si ji a prohlédl. Měla vybroušená registrační čísla, ale jinak vypadala skoro nově.

„Málo používaná, co?

„U nás se s ní v akcích nestřílelo, co vím.“

Sawyer pokývl. „Dobrý, berem to. Radši bych si to vyzkoušel, ale…“

„Je fakt dobrá. Podrží tě. Když máš dobrou ruku a dobrý oko, střílí jako bůh,“ chválil dealer svoje zboží.

Jasně, pomyslel si Sawyer. Každá liška chválí svůj ocas. Ale chtěl to mít odbyto… a zbraň vypadala slušně. „Kolik?“

„Osm set babek.“

„Ti přeskočilo, ne? V krámě bych ji koupil za polovinu,“ zavrčel Sawyer. Pohled mu začínal tvrdnout.

„Ber nebo nech bejt, pokrčil chlap rameny. „Tady v Kalifornii bez papírů o moc lepší kus neseženeš. A už vůbec ne dneska. Ber ji. Takhle rychle už jinej takovej dárek pro svou holku neseženeš,“ dodal poťouchle.

„Není to moje holka,“ zavrčel Sawyer. „Tak to dej sem.“

Miles odpočítal peníze z malého balíčku, chlapík podal Sawyerovi pistoli… a byl pryč.

Rozdělili si doklady. Miles ještě připoji vysvětlení směrem k pilotovi: „Ohledně těch jmen, Franku… vybírali jsme tak, aby se co nejvíc podobaly těm našim. Člověk se přeřekne nebo naopak na úplně cizí jméno neslyší, víš jak. Jim – Tim, Miles – Mike, Frank – Fred.“ 

Vydali se zpátky na sever.

* * *

Vánoční dny proběhly v San Fernandu klidně. Pětice vyrazila na vánoční večeři do nedaleké restaurace, která měla otevřeno i o svátcích. Poseděli u vánočního krocana, popili pár piv, vedli obecné řeči a neurčitě plánovali, co dál. Kdyby se servírky někdo zeptal, co si o té nesourodé pětici chlapíků myslí, nejspíš by odvětila, že to je parta kamarádů starých mládenců, ten nejstarší možná je vdovec, kteří se znají z práce nebo rybářského kroužku nebo něčeho podobného… a než by seděli doma každý sám, rozhodli se strávit slavnostní večer pohromadě. Proč ne, je to vlastně hezké.

Chris seděla u slavnostní večeře s rodinou svojí sestry a po očku soustředěně sledovala pětiletého synovce, který se soustředěně snažil ze své vánoční porce vymrštit kousek nádivky jejím směrem. Neměla chuť nechat si ozdobit jedny ze svých dvojech svátečních šatů mastnou skvrnou. Dvouletá neteř seděla na klíně matce – Chrisině sestře Jennifer – a poslušně se krmila polévkou.

Konverzace byla vlídná a příjemná – obě sestry spolu vycházely celkem dobře, i přes naprosto odlišné životní cesty. Nevídaly se sice často, měly každá své odlišné životy a málo času na setkávání, ale několikrát do roka k nim Chris přijela a strávili spolu celkem hezký víkend. Bylo to tak akorát, aby to bylo příjemné, nezevšednělo to a nedošla jim témata k povídání.

Jenny se na střední škole seznámila s manželem, pohodovým spolužákem, po škole se vzali a ve dvaceti se jim narodil první syn, o tři roky později i dcerka. Jenny byla spokojená mladá žena v domácnosti. Nikdy si nebyla jistá, co vlastně v životě chce dělat, a když jí její nastávající oznámil, že on sám po ukončení střední nastoupí do zaběhnuté nábytkářské firmy svého otce, časem po něm převezme vedení a že nepochybuje o tom, že uživí ji i případné děti, ani okamžik neváhala. Do pár let měli po svatbě, krásný domek na předměstí, dvě krásné děti, vždy upravená manželka, čisťounká domácnost a charismatický manžel. To Chris se nikdy nenechávala omezit konvencemi, co by dívka ze slušně situované rodiny měla dělat. Jediné, v čem ještě naplnila představy rodičů, byla s vynikajícím prospěchem absolvovaná univerzita, pak se dala vlastní cestou.

Teď si povídali o životě a o práci. Chris stále mluvila o své novinářské kariéře, jako by se nic nestalo; zatím neměla odvahu a vlastně ani důvod informovat o konci své práce nikoho z rodiny. Rodiče by se zmítali mezi obviňováním z nezodpovědnosti a mezi škodolibou nadějí, že si příště třeba už najde práci v nějakém normálním médiu. Ani na jedno Chris neměla náladu. Sestra by ji sice nejspíš pochopila, ale Chris nechtěla riskovat, že Jenny se prořekne rodičům.

Chris během konverzace a monitorování synovcových nekalostí obhlížela interiér Jennyina a Paulova domova. I navzdory přítomnosti dvou malých dětí vše jen svítilo čistotou, nikde ani smítko. Nablýskaná nazdobená okna, obrovský stromeček, krb s rozvěšenými punčochami. Chris si ironicky vzpomněla na svůj otřepaný maličký umělý stromeček, vysoký asi třicet centimetrů, který si opředevčírem postavila v obýváku na konferenční stolek a navěsila na něj pár třpytivých řetězů. V tomhle byly se sestrou vždycky jiné. A zítra se to opět dozví od rodičů – jaké je Jenny zlatíčko, co Jenny podnikala, jak báječní jsou malí Nathan a Paula… a pod tím nevyřčená výtka „a ty se povaluješ ve starým vraku a pořád někde lítáš po světě. A to jsi starší. Podívej se, čeho už dosáhla tvoje mladší sestra… a co ty?

Už teď z plánované návštěvy neměla dobrý pocit. Ale věděla, že pokud chce zachovat poslední nitky kontaktu s rodiči, musí u nich ten den strávit. Měla pocit závazku. Rodiče jí nikdy nic zlého neprovedli, podporovali ji na studiu, pomohli jí k bydlení… jen zkrátka měli velmi jasné představy, jaké by jejich dcery měly být, jak by měly žít a co by měly dělat… a svůj nesouhlas s dcerou, která to nesplňovala, dávali okázale najevo.

Z myšlenek ji vysvobodilo zazvonění mobilu. Omluvila se společnosti a zašla do předsíně.

Volal Frank.

U telefonu na druhé straně se očividně shromáždila celá pětice. Popřáli si hezké svátky… a pak se zapovídali. Sawyer jí pyšně sdělil, že ji v San Fernandu čeká vánoční dárek, Frank jí ohlásil pár nových zjištění z bádání, Daniel se vyptával, kdy bude mezi svátky doma – potřeboval si zajet něco ověřit z dharmského archivu, který zatím nechali u ní; dokonce i Miles se zapojil a zajímal se, jak tráví Vánoce. Po dvaceti minutách se omluvila, že bude muset končit. Provázelo ji přátelské „tak šťastné a veselé“ a přiťuknutí několika sklenic.

Když se vrátila do obývacího pokoje, její sestra ji zvědavě pozorovala. „Kdo to byl? Vypadáš, jako by tě polila živá voda, Chrissy.“ Usmála se na ni.

„Kamarádi. Slaví svátky spolu a teď po večeři obvolávají zbytek party,“ vysvětlila Chris. Znovu využila svou osvědčenou verzi o tom, jak se znovu spojila skupinka přátel, co se setkávali navzdory různým studovaným oborům, a teď je větší část z nich stále ještě svobodná a ve velkoměstě si někdy připadají tak trochu osaměle. A jak po několika letech opět navázali bližší kontakt, občas někam zajdou… Několik z nich se teď rozhodlo spolu slavit i svátky. A také že plánují společnou dovolenou. Ať pak není informace o odjezdu do Yuby, případně i někam dál, jako blesk z čistého nebe, říkala si.

Jenny se usmála. „To je skvělý, že se zase vídáš s lidma a neběháš jen z práce, do práce a po reportážích. Člověk potřebuje mít i pár přátel, se kterýma podniká všecko to ostatní. A dovolená ti jen prospěje! Kam se chystáte? My si s Paulem říkali, že bychom letos…“

Pokračovali v konverzaci. Chris byla Jenny nesmírně vděčná, že se neotírá o její soukromí a nedoráží na ni, jací přesně ti přátelé jsou, co dělají, kolik jim je, a hlavně zda k některému z nich náhodou necítí něco víc než jen kamarádství. Rodiče by se jí přesně na tohle vyptávali. A proto naprosto přesně věděla, že zítra o svých nových přátelích neřekne ani slovo. Než půjde spát, musí napsat všem z Desmondovy pětice a poprosit je, aby jí zítra nikdo z nich za žádnou cenu nevolal. Nechtěla u rodičů vysvětlovat, s kým to mluvila.

Večer příjemně uplynul. Děti byly nadšené z dárků a nakonec odpadly. Jenny odnesla spící Paulu a odvedla unaveného Nathana do pokojíčku. Dospělí si pak otevřeli láhev sektu, pak ještě druhou… Když Chris, příjemně ovíněná, usínala v jejich pokoji pro hosty, pomyslela si, že vlastně zatím Vánoce jsou docela fajn. Pocit osamělosti a vzdálenosti od přátel se nedostavil. Spíš naopak.

Dalšího dne už to tak pohodové nebylo.

Po vánočních dnech se Chris vrátila domů, jak jen to bylo možné. Pátek strávila povalováním v posteli a namátkovým prohrabáváním dharmského archivu a náhodným sběrem informací na webu. Podařilo se jí objevit další sierranevadskou lokalitu, kde údajně došlo k několika neobjasněným zmizením lidí. Okolí vrcholu Shuteye Peak, asi dvě stě kilometrů od místa zmizení chlapců z Yuby. Přidala si další bod do mapy.

Večer si nalila sklenku, pustila si hudbu a potvrdila Sawyerovi, že dalšího dne bude doma. Polovina sanfernandského osazenstva dorazila následujícího dne po obědě.

„Tak jaký byly Vánoce?“ halasil Sawyer už na schůdcích.

Chris jen mávla rukou. „Povím vám o tom někdy pozdějc. Zatím na to nemám sílu. U ségry to bylo dobrý. U rodičů…“

„Takový to domácí dusno?“

„Ultradusno. Jsem nevděčná vzdorovitá dcera, co si neváží rodičů a v ničem jim neudělá radost.“

Sawyer se zatvářil skoro soucitně. „Ajajaj. No, chápu. Řekl bych, že si o tom můžete pokecat tady s Dannym, budete si v tom asi rozumět.“

Chris mrkla po Danielovi, který se rozpačitě pousmál: „Rodiče si člověk nevybírá.“

Dál to nerozebírali a dali se do věcí, které potřebovali vyřešit. Daniel se zavřel ke krabici s archivem a začal si ofotografovávat část materiálů, Sawyer si vybral pár dalších knih z Chrisiny knihovny a dívka s Frankem spolu procházeli své nové objevy.

Když měli všichni hotovo, sešli se v obýváku u kafe. „Tak co teď?“

„Do pondělka je osobní volno,“ zazubil se Sawyer. „Des vyhlásil vánoční prázdniny. On sice má tu zdravotnickou nalejvárnu, ale ostatním dal volno, což je od něj hezký.“

„Co plánujete?“ zajímala se dívka.

„Já si zítra beru auto a jedu si něco zařídit na jih,“ prohlásil Sawyer. Tvářil se spokojeně, jako by se na cestu těšil.

„Budu dělat to, co doteď,“ pokrčil rameny Frank. „Jo a budu si zvykat na nový jméno.“

Chris zvědavě zvedla obočí.

„A jo, ty to ještě nevíš. Jsou z nás legitimovatelní občané Spojených států. Seznamte se – Fred Parks,“ ukázal Sawyer na Franka, „a Tim Bolton,“ ukázal na sebe a obřadně se uklonil. „Mikea Wayhama jsme nechali doma.“

„A ty? Co plánuješ ty, Dane?“ Chris se podívala na fyzika, který si stále ještě prohlížel nafocené snímky.

„Já… jo, nabral jsem si nějaká data k těm událostem z archivu. Matka tam měla dopsané nějaké poznámky, víš? Nakrmím tím počítač a nechám to projet analýzami. Budu doufat, že z toho vypadne… ehm, nějaký časový vzorec. Rád bych z toho získal informaci, jaká doba bude nejlepší pro cestu do Sierra Nevady.“

„V každý třídě je šprt, kterej se učí i o prázdninách,“ konstatoval Sawyer. Daniel mu věnoval klidný, mírně pobavený pohled. „To víš, někdo musí vyvážit problémový kluky, co tráví noci v barech a honí holky.“

Chris se dala do smíchu. 

"Moc se nesměj, agentko," varoval ji rozverně Sawyer. "Uznávám, ty jseš na tom dobře, to je fakt, vzhledem k složení třídy budeš vždycky královna školního plesu... ale počkej, až přijde na praktickou výuku." 

Tázavě se na něj zadívala. 

"Po novým roce jdeme všichni do střeleckýho kurzu, Des to už dohodl. My čtyři jdeme do pokročilejch a na taktickej výcvik, a ty se šprtem budete začátečníci." 

Chris kývla. Daniel se zašklebil. A nebylo to kvůli označení za šprta, to všichni věděli.

Chvíli ještě poseděli, povídali si, dohodli se, že se za nimi Chris zastaví v úterý, v poslední den roku.

Bylo jí s nimi dobře. Čím dál víc zjišťovala, jak jí ta skupina vyhovuje. Vážná témata, vzpomínky na kruté zážitky a problémy uměli odlehčit, zejména Sawyer, který převzal roli neformálního zástupce velitele. Měla ráda jejich vzájemné špičkování, které se ale drželo většinou v určitých mezích.  Bez těch odlehčených chvil by na ne události a vyhlídky doléhaly mnohem víc - což sama dobře věděla, doteď měla v paměti, jak se zoufale motala na místě, než sem ti muži přišli. Až když se zapracovala do jejich skupiny, začaly věci mít jasný směr.  Skupina fungovala. Všecko vypadalo být na správné cestě. 

Chris si vůbec neuvědomila, že se jí už strašlivě dlouho nezdálo o Waltovi. Od toho děsivého snu, kdy chlapce honila džunglí ta věc, se jí chlapec ve snu neobjevil.

820 - Neklid domova

Den poté, co Claire navštívila Hurleyho tábor s informací o přesunu do bývalého Dharmavillu, zavládl na jihu Ostrova jakýsi zvláštní ospalý neklid. Ben vyrazil do úkrytu Druhých pod sochou, aby je informoval o novém vývoji událostí, a Hurley jako obvykle popocházel po útesech a hleděl do oceánu. Snažil se vnímat i ty nejjemnější nuance ve výkyvech energií Ostrova. Bylo to těžko popsatelné – od té doby, co převzal vládu nad Ostrovem, se cítil, jako by byl neviditelnými vlákny napojen na ostatní lidi na Ostrově. Nejvíc vnímal ty, kteří už na Ostrově strávili dlouhou dobu nebo jím byli nějak poznamenáni. Když je měl nablízku, cítil z nich slabou záři a vlákno, které je pomyslně pojilo, bylo ochablé. Jakmile se mu vzdálili, jako by se vlákno napjalo… a v Hurleym narostlo napětí.

Bylo to zvláštní. Už si zvykl na mírné napětí pocházející z končin pod sochou. To teď ještě trochu zesílilo, jak se ke skupině vypravil Ben. A stejně tak vnímal napětí kdesi na severu. To byla Kate, Claire, možná i malý Charlie a samozřejmě Černý. Zatím se nic zásadního neměnilo. Vlákna na severu se sice mírně napínala, ale to bylo normální; projevovalo se takhle už jen to, že někdo šel na lov nebo na sběr ovoce. Hurley ale nepochyboval, že informace o přesunu byla pravdivá. Černý se skutečně rozhodl ženám ustoupit a tábor přestěhovat; lhát nemělo smysl – Černý věděl, že by to Hurley velmi brzy poznal. A že by lhala sama Claire, to bylo naprosto nepředstavitelné. Severní tábor se přestěhuje – jen byla otázka času, kdy. Hurley i ostatní doufali, že to bude co nejdříve.

* * *

Walt posedával v táboře. Od noci, kdy ho pronásledoval ten šílený sen o černém přeludu a ječícím Charliem, ho přešla všechna euforie z úspěchu. Opatrně se sice opět napojil na Charlieho a chvíli mu předával lákavé obrazy pohody v útulném dětském pokojíčku, ale snažil se vize nepřehánět. Žádné vydírání pomocí lákání na sladkosti a jiné silné vjemy. Žádné buzení ze sna s pláčem a křikem. Když už se severní tábor rozhodl k přesunu, nechtěl na věci tlačit.

Když se Hurley vrátil z útesů zpět do tábora, ani se na Walta nemusel podívat, aby věděl, že chlapec není ve své kůži. Walt mu o snu řekl už ráno. Vyděsilo ho to – dokonce se rozhodl, že se raději pár nocí nebude hlásit té novinářce v Los Angeles.

Hurley to chápal, ale zároveň mu chlapce bylo líto. Walt dosáhl velkého úspěchu a teď, místo aby z toho měl radost, ho sužovaly spíš obavy.  Nějakou dobu přemýšlel… a potom se k Waltovi vydal. Chtěl chlapce přivést na jiné myšlenky.

Ani se nemusel ptát, jak se má. Walt se k němu obrátil unaveně, bezradně.

„Walte, nechtěl bys se mnou odpoledne vyrazit ven? Chci se vydat na jednu návštěvu a společnost by byla fajn.“

Walt překvapeně zamžikal. „Na návštěvu? Tady?“

Hurley lehce přikývl.

„Ale… kam? Za kým chceš jít?“

„Uvidíš,“ usmál se Hurley. „Ber to jako malý překvapení.“  

Walt se zamyslel. Nepředpokládal, že by Hurley chtěl vyrazit do úkrytu Druhých pod sochu; tam právě byl Ben a nedávalo smysl, aby oba podnikali tutéž cestu krátce po sobě. Ale kam jinam?

„Tak jo,“ řekl nakonec.

Hurley dosáhl svého cíle. Chlapec, zmítaný zvědavostí, kam se s ním chce Hurley vydat, začal konečně přemýšlet nad něčím jiným než nad svým znepokojivým snem.

* * *

Claire a Kate se začaly chystat na přesun. Bylo to dost daleko a věcí, které Claire chtěla přestěhovat, nebylo málo. Rozhodla se, že stěhování zahájí sama. Po dlouhých letech na Ostrově znala divoký sever lépe než Kate a věděla, kudy se vydat. Naložila část věcí, sbalila je do starého ruksaku a vyrazila.

Kate a Charlieho v táboře hlídal Černý. Byl klid. Chlapeček byl dnes celkem spokojený a ochotně si s Kate hrál. Jako by i on vycítil úlevu obou žen a zklidnil se i on sám. Možná to přece jen je dobré rozhodnutí, pomyslel si Černý.

Kate se necítila vůbec dobře. Přičítala to dlouhodobému nevyspání – v noci ji budíval nejen Charlieho pláč a vlastní úzkost z toho, že se dítě zase někam zatoulá, ale i zvuky džungle, všudypřítomný hmyz a Černého příchody a odchody. Po ránu bývala vyčerpaná a občas se jí slabostí dělalo zle. Na přesun do bývalého Dharmavillu se nesmírně těšila. Doufala, že se jim co nejdříve podaří dát do pořádku alespoň jeden domek a vše se začne lepšit. A ze všeho nejvíc doufala, že by tam mohli najít nějaké zásoby trvanlivých potravin. Když Druzí po útoku první Widmorovy výpravy Dharmaville opustili, určitě si s sebou neodnesli vše. Kate snila o čemkoli jiném, než bylo ovoce, pečené maso a ryby. Balíček sucharů, tabulka čokolády, sušenky nebo konzerva s fazolemi – za to vše by skoro zabíjela. O nějakém alkoholu v lahvi označené logem Dharmy se snít ani neopovažovala.

Claire se večer vrátila s informacemi o stavu místa, kam se hodlali přesídlit. „Jsou to trosky,“ prohlásila pochmurně. „Dlouho tam nikdo nebyl. Všude je špína a džungle.“

Kate se rozhlédla po táboře. Určitě to nemůže být horší než tady, pomyslela si. „Dáme to do pořádku, neboj,“ usmála se pak na Claire povzbudivě.

„Snad jo,“ přikývla dívka roztržitě.

* * *

Když se Ben vrátil z tábora Druhých, pojedli skromný oběd. Ben během dopolední návštěvy předal Druhým aktuální zprávy a přinesl zpět informace od nich. Druzí plánovaný přesun Černého tábora uvítali, ale zatím mezi nimi panovala spíše opatrnost. Shodli se sice, že by to výhledově mohlo znamenat větší bezpečí v jižní části Ostrova a tedy i možnost občas vykročit ze síně pod sochou bez přímé Hurleyho ochrany, ale zatím to zkoušet nechtěli. Nechtěli riskovat ani své vlastní bezpečí, ani provokovat druhou stranu tím, že by hned drze využili situace.

Hurley s Waltem se vydali na slíbenou výpravu. Hurley chlapce vedl na severovýchod podél pobřeží Ostrova.

„Povíš mi teda, kam jdeme?“

Hurley se rozhodl chlapce už nenapínat. „Jdeme navštívit Rose a Bernarda,“ řekl.

„Cože?“ Walt pookřál. „To jsou přece ti…“

„Jo, ti starší manželé z letadla. Moc rádi tě uvidí. Hlavně Rose, myslím,“ usmál se Hurley.

Ačkoli Rose s Bernardem po přesunu Ostrova a po odchodu Oceanic 6 deklarovali, že se už nechtějí do ničeho na Ostrově plést a nehodlají se přidat ani na jednu stranu, bylo z jejich dosavadního vystupování zřejmé, že pro své staré známé z letu 815 mají stále slabost. Když se Rose loučila s odcházející Desmondovou skupinou, byla očividně dojatá. Hurley tedy věděl, že setkání s Waltem ženu potěší. Vlastně teď přemýšlel nad tím, proč tam chlapce nevzal už dříve. Ale v tom všem učení, sžívání s novou situací a usazování Walta do nové ostrovní reality si na to nikdo ani nevzpomněl.

Po nějaké době pochodu oba dorazili k příbytku postarších manželů. Rose právě věšela pár kousků vypraného prádla na improvizovanou prádelní šňůru za domkem. Když uviděla blížící se dvojici, vyšla jim vstříc. Hurleyho mohutnou postavu poznala už z dálky. Ale kdo to šel vedle něj, to nerozpoznala.

„Hugo!“ rozpřáhla náruč v přívětivém gestu. „Koho jsi to přivedl?“

Strážce Ostrova se zasmál. „Nepamatuješ si?“

Rose se na Walta zadívala a zamžourala. „To přece… to není možné…“

Ale nikdo jiný to být nemohl. Jiný mladý muž černé pleti, který by takhle samozřejmě a jako starý známý kráčel bok po boku Hurleymu, se tady objevit nemohl.

Walt vletěl ženě do náručí. Objímali se, smáli se a trousili takové ty klasické větičky k nečekanému shledání. Kde ses tu vzal, ty jsi vyrostl, nepoznala jsem tě, jak se máš?

Z chýše vyšel i Bernard, který zaslechl ruch zvenčí. Ten chlapce poznal hned. „Walte!“ vyjekl se smíchem.

Hurley to vítání pozoroval s radostí. Ano, tohle byl dobrý nápad.

Rose s Bernardem je pozvali dál do své chýše. Měli to tam jednoduché, ale očividně měli vše, co potřebovali. „Čaj?“ nabída Rose.

Oba rádi přijali. Rose vyšla na zahrádku, natrhala nějaké bylinky a zase se vrátila zpět. Po chvíli už všichni popíjeli a Hurley jim sděloval hlavní novinky. Rose a Bernarda velice zaujaly informace ze severu Ostrova.

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Rose s upřímným úsměvem. „Bude to lepší pro všechny.“

Pro ni ani pro Bernarda se přesunem nic neměnilo – Černý je nechával zcela na pokoji a od toho dne, kdy se Ostrov naposled zachvěl a pak se zklidnil, se jim žilo dobře. Ale věděli o osudu Kate a Claire a Desmondova syna. Žádné dítě si nezasloužilo žít v divočině s šílenou ženou. Zpráva o přesunu na civilizovanější místo je tedy potěšila.

„A jak se vůbec daří Desmondovi a dalším? Jsou v pořádku? Máte o nich nějaké zprávy?“ zajímal se Bernard.

Teď byla řada na Waltovi, aby se ujal slova. Shrnul, co věděl od Chris z nočních hovorů.

Když už se odpoledne začalo klonit k večeru, usoudili Hurley s Waltem, že je čas vyrazit zpět. Rose s Bernardem je vyprovodili před chýši a rozloučili se. Ale pak je Bernard ještě gestem zastavil.

„Počkejte ještě chvíli… skoro bych na něco zapomněl.“

Zašel za chýši a několikrát zvláštně zapískal.

Chvíli se nic nedělo. Zapískal znovu.

A pak se zdálky ozval štěkot, který sílil.

Walt úžasem rozevřel oči a otevřel pusu v němém výkřiku. V okamžiku se mu hlas vrátil a on vykřikl, jako by mu bylo o tři roky méně a byl pořád tím malým klukem, co přežil havárii letadla a měl tehdy jenom jednu jedinou starost.

„VINCENTE!“

* * *

Walta převálcovalo nadšení. A to si na Vincenta ještě před pár chvílemi ani nevzpomněl. Nevzpomněl si na něj už několik let. Nedoufal, že by Vincent mohl ty dramatické roky na Ostrově přežít… a raději se od vzpomínek na něj úplně odřízl, aby se zbavil stesku. Když se s Michaelem vrátili z Ostrova na lodi, otec mu nabídl, že mu pořídí nového psa. Chlapec to odmítl, jako by nechtěl, aby mu nové zvíře připomínalo ztraceného kamaráda.

Ale teď ho zase našel. I Vincent ho poznal. Shledání bylo nekonečné. Walt psa objímal, Vincent skákal nadšením, štěkal, kňučel, chlapec i pes se radostně prali a překřikovali se v nadšené kakofonii zvuků.

Rose, Bernard a Hurley je pozorovali, nikoli bez pocitů dojetí. Nechali je vydovádět, dokud se oba neuklidnili. Vincent se šťastně posadil Waltovi k nohám a čekal, co bude. Přeletoval očima od Walta k manželům Nadlerovým, jako by se ptal, co teď. Našel svého starého pána… ale vedle měl své nové pány. Nevěděl, co dál, a coby správný pes čekal, co mu řeknou jeho lidé.

Pak se vzpamatoval i Walt a zatvářil se podobně nejistě. V hlavě se mu pletly desítky pocitů. Radost, překvapení, dojetí. Vířily na povrchu myšlenek… ale Walt cítil, že pod nimi spí něco dalšího. A pak si znovu vzpomněl na svůj sen o tom černém oblaku a všecko se v něm sevřelo.

„Vincente, zůstaň,“ pronesl nakonec laskavě, ale přísně.

Rose i Bernard se na něj zadívali udiveně. „Walte…“

Klidně si ho vezmi s sebou, zračilo se v pohledu obou.

Walt pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Je doma tady u vás. Zvykl si tady. Budu za ním chodit, jo?“

Staří manželé s radostí souhlasili. „Přijď, kdykoli budeš chtít,“ rozzářil se Bernard. „Klidně každý den,“ dodala Rose.

Walt svého parťáka naposledy objal a pomuchlal, pak se rozloučili a s Hurleym se vydali zpět do svého tábora. Dlouho mlčeli.

„Walte, to bylo…“ Hurley hledal to správné slovo. „Velký,“ dodal po chvíli. „Nečekal jsem, že se rozhodneš takhle.“

„Nemůžu jim ho sebrat. Mají ho rádi a on je taky.“ Walt pohodil rameny a pronesl to trochu posmutněle. Jako by většinu svého odhodlání a optimismu vyčerpal při rozhodnutí a loučení. Teď zbylo to ostatní.

Hurley ho poočku pozoroval. Viděl na chlapci opět ten neklid, i když slabší než dopoledne. Tušil, že Walt se pro ponechání Vincenta nerozhodl jen kvůli zvyku a pohodlí všech obyvatel odlehlého příbytku. Viděl, že chlapec se něčeho bojí – a nechce svého starého kamaráda přitáhnout blíž k nebezpečí.

V noci Walt téměř nespal. Těšil se na další den, těšil se, že se odpoledne opět vydá k Rose, Bernardovi a Vincentovi. Ale měl strach usnout. Přízrak z minulé noci ho zasáhl víc, než si myslel. Připadal si, jako by ztratil kontrolu nad svými sny.

Do té doby nikdy nic takového nepoznal. Míval sny, které byly třeba sice dramatické, ale vždycky nakonec dokázal vysledovat jejich původ. Věděl, že se mu zdají proto, že něco viděl, o něčem přemýšlel, s někým se potkal. Když chtěl, dokázal své sny kontrolovat a dělat v nich to, co potřeboval. Když to bylo potřeba, uměl své sny propojit se sny někoho jiného. Ale nikdy se mu nestalo, aby někdo vnikl do jeho snů.

Až teď.

Walt měl strach. A radostné setkání se starým kamarádem ten strach neutlumilo. Na chvíli ho možná přebilo, stejně jako léky dočasně umí přebít bolest… ale pod tím ten strach byl stále a když odezněla radost ze setkání, vrátil se. Vrátil se možná ještě vytrvalejší – protože teď se Walt mohl bát i o někoho dalšího, koho měl rád.

V noci spal jen lehce a trhaně. Naštěstí se mu nic nezdálo.

Dalšího dne vyrazil k Rose a Bernardovi sám. Donesl Vincentovi kus opečené ryby, pes nadšeně dováděl a celé odpoledne si spolu hráli. Když se Walt vracel zpátky do tábora, cítil se už líp, jako by z něj něco pomalu opadávalo. I další noc byla klidná. Nakoukl k malému Charliemu, něco mu povyprávěl a stáhl se. A po dvou nocích neklidu zase normálně usnul.  

* * *

Podobně klidnou noc měli i na severu. Dalšího dne si Claire s Kate sbalily zbytek věcí a připravily se k odchodu do nového domova.

Claire loučení se starým táborem málem oplakala. Pak se ale podívala na chlapečka a utřela si neposlušnou slzu. Věděla, že to kvůli němu musí udělat.

Vydali se na dlouhou cestu. Chlapeček byl dost těžký, a tak ho většinu pochodu nesl Černý, samozřejmě ve své lidské podobě. Musel volit cestu opatrně – držet se ve vyvážené vzdálenosti od hlavních energetických toků a vývěrů. Tak, aby se on sám držel v dosahu energie, se kterou byl spojený… ale také tak, aby ten dosah nebyl příliš silný a nezpůsobil Charliemu záchvaty časové nemoci. Vcelku se jim to dařilo. Chlapeček sice několikrát náhle uprostřed svého brebentění zmlkl a hlavička mu spadla na mužovo rameno, jako kdyby usnul, ale nikdy to nepřešlo do záchvatu.

Pochod jim trval skoro celý den, ale večer celá skupina stanula u trosek sonického plotu.

„Jsme doma, Aarone,“ vydechla Claire.

„Doma,“ zopakoval unaveně chlapeček.

Kate klesla do trávy.

Černý i s Charliem odhodlaně vykročil přes trosky plotu. Byl to obrovský nezvyk – cítil se, jako by měl sáhnout na rozpálená kamna, na která sáhl už stokrát a vždy se spálil. Teď sice věděl, že se nespálí… ale reflexy vybudované desetiletími zkušeností byly neúprosné. Čekal, že jako tolikrát předtím narazí na tu nepříjemnou neviditelnou neprostupnou bariéru, do které tolikrát v rozletu narazil… ale nic se nestalo. Zařízení bylo už roky poškozené a bez energie.

Claire pomohla unavené Kate vstát a vydaly se za mužem a dítětem.

* * *

Najít co nejméně poškozený domek nakonec nebylo tak těžké, jak se obávala Claire. Několika stavením zůstaly nepoškozené střechy i stěny. Kate obešla pár domků a našla jeden, v jehož dveřích dokonce stále vězel klíč. To bylo fantastické – znamenalo to, že Charlie nikam neuteče, i kdyby se vzbudil v noci a rozhodl se vydat na průzkumy. Kate si s úlevou uvědomila, že se možná konečně trochu vyspí.

Obsadily domek. Nic sice nefungovalo – voda, elektřina, vše bylo zničené po invazi Widmorových žoldáků a po následujících zmatcích. A co nezlikvidovala invaze, to poškodil čas a příroda… ale nepršelo sem, dala se zavřít většina oken a dveří a byly tu zbytky nábytku, ze kterých se daly vytvořit improvizované postele. Oproti starému Claiřinu táboru to byl obrovský posun kupředu.

I Černý byl podle všeho spokojen. Prošel celý domek a beze všeho odsouhlasil používání zámku. Naopak mu to vyhovovalo – malý domek se mnohem snáze hlídal a jeho okolí bylo přehlednější než tábor v džungli. Dokud se zdržoval v okolí, věděl, že nikdo nepozorovaně neunikne ven, ani se nedostane dovnitř. On sám se dovnitř domku dokázal dostat jednoduše jakoukoli škvírou nebo pootevřeným oknem, jednoduše ve své abstraktní podobě. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, mohl okamžitě zasáhnout.

Claire si s chlapečkem zabrala ložnici. Kate souhlasila, že bude přebývat v někdejším obývacím pokoji.

Charlie, i když unavený po celodenním přesunu, v domku pookřál. Začal se rozhlížet, komentovat, co kde viděl, a po chvíli se dokonce vydal na průzkum. Vyzkoušel židli, psací stůl… a když v zásuvce objevil papíry a barevné tužky, nebralo jeho nadšení konce.

„Líbí se mu tady,“ vypravila ze sebe dojatá Claire. „Líbí se mu tady, viď, Aarone?“

Kate se usmála a beze slova přikývla. Ulevilo se jí. Všecko najednou vypadalo nadějněji. Přesunuli se bez větších problémů a na Charlieho to mělo dobrý vliv. Kate doufala, že nové, civilizované místo zapůsobí dobře i na Claire a že dívka udělá dalších několik kroků k lepšímu duševnímu stavu. Kdyby se to povedlo, měla v plánu začít Claire opatrně připravovat na poznání, že dítě, o které pečuje, není její vlastní.

* * *

Jejich první noc v Dharmavillu byla jako sen. Všichni se vyspali. Charlie se probudil jen jednou za noc, zavrněl něco jako Ahoj, zabořil ruku do Claiřiných světlých vlasů a spal dál. Claire se na něj nemohla vynadívat. Konečně se jí povedlo dát mu to, co potřeboval. Co víc, ona mu to nedala, ona to pro něj vybojovala. Konečně si začínala připadat jako dobrá matka.

Dalšího dne Kate vyrazila na průzkum ostatních domků. Stále si připadala unaveně, ale bylo to o něco lepší. Nemohla čekat zlepšení ze dne na den, to věděla. Rozhodla se únavu rozptýlit něčím užitečným a zajímavým. Především doufala, že někde najde nějaké dětské hračky. Dobře věděla, že Druzí neměli vlastní malé děti, protože děti se na Ostrově už dlouho nerodily… ale bývaly časy, kdy tu děti žily. Od té doby už sice uplynula dlouhá desetiletí, ale jak Dharma, tak později i Druzí věděli, že žijí na místě, kam se nové věci dostávají komplikovanou cestou, a mohli se tedy snažit staré věci nevyhazovat.

Její naděje se splnila. V jednom domku našla ve skříni se starými věcmi krabici. Na víku bylo napsáno Alex. Kate zabloudila do minulosti a si vzpomněla na dívku, kterou znávala. Tak tohle byly první věci, kterých se kdy dotýkala jako malá holčička, která měla všecko před sebou, nebýt všech těch událostí… Ale to už bylo pryč a věděla, že nemá smysl na to vzpomínat. Minulost změnit nemohla. Teď tady byla přítomnost a budoucnost – a s těmi něco udělat mohla.

Rychle prošla obsah krabice. Dětské kostky, panenka, autíčko, vláček, obrázkové skládanky, pár potrhaných dětských knížek a další drobnosti. Kate krabici vzala, co nejpečlivěji zavřela starý Benův dům a odnesla věci do jejich nového domku.

Charlie byl z hraček nadšený a Claire byla snad ještě šťastnější než on. Nadšeně Kate objala a málem se jí rozplakala na rameni. „Ty jsi… kamarádka, Kate. Moje nejlepší kamarádka. Tak strašně moc toho umíš.“

Kate ji pohladila po rameni. „To nic nebylo, Claire. Když budeš chtít, můžu jít dál hledat. Třeba najdu i nějaké staré zásoby jídla. Něco tu někde určitě bude.“

Claire nadšeně přisvědčila. Kate tedy znovu vyrazila hledat. A měla pravdu – v některých domcích byly stále v kuchyňských skříních krabice a plechovky s potravinami. Mnoho z nich už začalo podléhat zkáze, ale některé byly nedotčené. Domy a skříně se sice pomalu rozpadaly, ale plechovky a konzervy odolávaly zubu času a odhodlaně chránily svůj obsah. Kate našla dokonce i obstojnou zásobu hotových konzervovaných jídel. Vše bylo označeno logem Dharmy. Pocházelo to nepochybně z kontejnerů z leteckého zásobování.

Kate donesla batoh plný zásob do domku. Claire se nadšeně přehrabovala zásobami. „Půjdeme udělat pořádnou večeři?“ vyzvala Kate.

Obě se přesunuly do kuchyně a uklidily plechovky do potravinové skříně. Kate očima přeletěla zásoby. "Tak co si dáme, Claire? Kuře s rýži? Bramborový nákyp? Hovězí s fazolkama?“

„Kuře!“ vyjekla nadšeně Claire a začala se přehrabovat v nádobí. Našla velkou pánev. „A můžeme to ohřát venku, rozděláme tam oheň, jo?“

Kate to považovala za výborný nápad. Daly se do vaření. Jako dvě kamarádky nebo sestry, co spolu sdílí domácnost.

* * *

Charlie si šťastně hrál s kostkami. Tloukl jimi o sebe a pak stavěl co nejvyšší věž. Šlo mu to.

Po chvíli se zadíval na pohovku. „Koukej,“ řekl vesele. „Hezký!“

Když dostal žízeň, zvedl se od hromádky kostek a odcupital k sedícímu muži, aby mu dal napít. Už neplakal po žádné limče. Stačila mu voda z hezkého barevného hrnečku.

Pak Charlie zase odběhl ke kostkám a dál stavěl. Dál hrdě pokukoval směrem k pohovce. Jenže muž seděl na křesle v rohu místnosti. Dítě očividně komunikovalo s někým jiným… jenže na pohovce nikdo nebyl.

Černý to chvíli pozoroval a pak chlapečka klidně oslovil. „Aarone?“

Charlie zvedl hlavu od kostek – na nové jméno si už zvykl a slyšel na ně.

„Ty si s někým povídáš?“

Veselé přikývnutí.

„S někým na gauči?“

Další přikývnutí.

Tu část, která ještě před časem bývala Jackem, to absolutně nepřekvapilo. Malé děti si často vymýšlejí imaginární kamarády, to bylo normální. Nepřekvapilo to ani tu část, která byla tím věčným, Černým. Ta zase dobře věděla, že na Ostrově se objevují vize lidí, které dovedou komunikovat a působí naprosto věrně. Černý by naprosto pochopil, kdyby na gauči uviděl Penelope, která by se aspoň touto cestou držela svému synovi nablízku. Jenže tam neviděl nikoho. A vizi, která by vycházela z ostrovní energie, by zrovna on vidět měl. Vize to tedy nebyla. Takže přece jen Charlieho fantazie?

Zaujatě se vyptával dál. „Ty máš kamaráda?“

„Jo,“ zavýskl Charlie nadšeně.  „Tam, tam.“ Mával směrem k pohovce.

„Povíš mi, kdo to je?“

„Tam,“ zamračil se chlapeček.

„Já vím, že je tam,“ přisvědčil Černý. „Ale kdo?“

Charlie znovu zamžoural na pohovku a pak zafňukal. „Není. Pryč.“

„Kamarád šel pryč?“

„Jo.“ Charlie se zatvářil uraženě, jako by Černý jeho imaginárního kamaráda zahnal. Vlastně to tak možná bylo – Černý svými dotazy rozptýlil Charlieho natolik, že jeho představa prostě vymizela. Zkřivil obličejík do plačtivého výrazu a z oček se mu vyhrnuly první slzy.

Černý se chlapce pokusil utěšit. „Neboj, kamarád zase přijde. Přijde. Neplač, jsi velkej kluk.“

Charlie chvíli „Jo,“ otřel si Charlie oči. „Velkej kluk. Přijde.“

„Velkej kluk? Tvůj kamarád je velkej kluk?“

„Jo. Velkej. Přijde.“

Černý zpozorněl na maximum. Tohle už bylo zvláštní.  

„Přijde,“ souhlasil. „Budete si hrát?“

„Ne,“ zatřepal hlavičkou Charlie. „Spát. Povídat.“

„Spát? Kamarád s tebou spinká? A přitom si povídáte?“

„Ne,“ nasadil Charlie ten káravý tón, kterým děti vysvětlují úplně samozřejmé věci, které ti tupí dospělí nejsou schopni pochopit. „Já spát. On povídat.“

Chlapeček horlivě kýval.

„Kamarád za tebou chodí, když spíš, a povídá si s tebou?“

Čupřina světlých vlásků jen poskakovala, jak Charlie dál přikyvoval.

„A kdo to je?“

Charlie se nechápavě zamračil. Tenhle dotaz byl očividně nad jeho síly.

Černý to zkusil znovu a jinak. „Má ten kamarád jméno?“

„Jo,“ přisvědčil vesele Charlie.

„A jaké to jméno je?“

„Alt. Povídat. Jo.“

Alt.

A pak to Černému došlo. Najednou mu došlo všecko.

* * *

Vyrazil z místnosti a jen za ním zapadly dveře, změnil podobu do té abstraktní kouřové. Za zuřivého cvakání a supění vyletěl zpod dveří a prosvištěl kolem Kate a Claire, které se věnovaly kuřeti na pánvi nad ohništěm.

„Co se děje?“ vyjekla Claire.

„Já nevím,“ odpověděla pomalu Kate a šokovaně zírala za mizejícím kouřem. Ale nic dobrýho to nebude, pomyslela si.