920 - Restart

Ozvalo se zaťukání na dveře. Nepříliš hlasité, ale důrazné. Čtveřici, sedící v obývacím pokoji u kafe, to přimělo k vzájemné výměně pohledů. Sawyer krátce kývl a šel otevřít. Bylo pondělí, za deset minut devět.

„Dobré ráno, Danny, Scullyová,“ uvítal nově příchozí dvojici vesele. Pak plynule přešel do další konverzace. „Ukaž se, vědátore, jak vypadáš? Jseš pěkně pocuchanej, ale mohlo to bejt i horší, no.“

Daniel cosi zamumlal a zamířil rychle do svého pokoje. Chris vešla do bytu a zastavila se v zádveří. Na okamžik se na sebe se Sawyerem zadívali.

„Tak co? Jakej byl víkend?“

„V pohodě,“ odtušila Chris.  „Jen, co jsem dala do pořádku to, co jste tady napáchali. Co se tady předevčírem dělo, prosím tě?“

„Povím ti to někdy jindy,“ mávl Sawyer rukou. „Teď se to moc nehodí. Des je celej víkend jako na jehlách a nemůže se dočkat porady.“

„Jsem zvědavá, s čím přijde,“ odfrkla dívka.

„Jo, to já taky, Scullyová. Ale ještě chvíli máme. Povídej, co ten víkend?“ Sawyer se pohodlně opřel o dveře do koupelny a zatvářil se na půli cesty mezi pobaveností a zvědavostí.

„Víkend byl… víkend. Celkem pohoda,“ pokrčila dívka rameny. „Když odmyslím to, že jsme v sobotu vypili pár skleniček vína a nakonec mě Dan přesvědčil, abych po asi pěti letech znovu naladila kytaru, tak se vůbec nic zvláštního nestalo.“

Sawyer na ni vytřeštil oči a pak vyprskl smíchy. „Cože udělal?“

„Ukecal mě, abych vytáhla kytaru. Prořekla jsem se před ním, že jsem kdysi zkoušela hrát, a nedal pokoj, dokud jsem ji nedonesla. Ale vlastně to bylo ohromně fajn,“ zasmála se Chris. „Akorát mě teď pekelně bolí prsty.“

Ten, o kterém byla řeč, se vynořil ze svého pokoje a se zápisníkem mířil do obýváku. „Porada?“ kývl na povídající dvojici u dveří.

„Teda Danny, ty se nezdáš,“ zazubil se na něj Sawyer a odlepil se ode dveří. Daniel se zatvářil zmateně a skoro až poplašeně. „Cože?“

„Nezdáš se. Ukecat Scullyovou, aby vytáhla…“ poťouchle se odmlčel Sawyer, „…kytaru, to je na zelenáče slušnej výkon.“

Daniel pokrčil rameny. „Mám rád hudbu.“ Sawyera tím na pár okamžiků uzemnil. Mávl rukou a zamířil směrem do obýváku k poradě.

Vydali se za ním. Daniel jen vrhl rychlý postranní pohled na Chris, která mu ho pevně vrátila. Neboj, říkaly její oči. Něco jsem ti slíbila. Co se tam stalo, to tam zůstane. Tím, že předhodila Sawyerovi zajímavou špetku víkendového dění, se snažila odlákat jeho pozornost od toho podstatného. Jestli to vyšlo, to se uvidí.

Vydali se za ním do obýváku.

Usadili se jako poslední příchozí u stolu, spolu s Desmondem. Chris se posadila přímo vedle něj, jako kdyby chtěla tvořit bariéru mezi velitelem a jeho bratrem. Letmo Desmonda pozdravila a on pozdrav opětoval. Nic víc.

* * *

Poradu zahájil Desmond. „Takže… začínáme další týden. Byl bych rád, kdybysme se mohli posunout zase o kus práce dopředu. Ale… úplně na začátek bych chtěl udělat jednu věc. Chci se ti omluvit, Dane,“ zadíval se na bratra. „V sobotu ráno jsem ujel. Bylo toho na mě moc. Promiň. Doufám, že jseš v pořádku.“

Ve zbytku osazenstva se rozhostilo ticho, tohle nikdo nečekal. Miles uznale přikývl.

Daniel si sáhl na ret, který ho posledních dvanáct hodin pekelně svědil, a rozpačitě pokrčil rameny. „Hm… ano, celkem ano. Omluva přijata, brácho.“

Desmond nechal ticho doznít a pak pokračoval. „A teď už k dalším věcem. Naplánujeme si, co bude kdo dělat… a byl bych moc rád, kdybychom si definitivně vyjasnili pár otázek ohledně toho, kterýma směrama se vydávat a kterýma ne.“ Zadíval se vedle sebe na Chris a Daniela. Tentokrát už s poněkud přísnějším výrazem než před chvíli.

„Navážeme tam, kde jsme skončili před čtrnácti dny. Vrátíme se k terénním výzkumům. Koneckonců, Dane, ty se na to připravuješ, že,“ přejel bratra pohledem. „Všecky ty přístroje a další věci. Jak jsi na tom?“

Daniela tím trochu zaskočil. „Hmmm…“ zareagoval neprve neurčitě fyzik, „hm, ano. Dávám to dohromady a v nejbližších dnech bych to mohl otestovat v Altadeně. Pak můžeme jet do terénu.“

„Dobře,“ kývl Desmond. „Altadena. Dej se do toho, vezmi si s sebou, koho chceš. Máš dva, tři dny.“

Daniel mu věnoval překvapený pohled, ale neprotestoval. Stanovování termínů bylo něco nového, rázného.

„Až všecko otestuješ, vrátíme se do Sierra Nevady. Tam jsi ta měření nedokončil, že ne?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Potřebuju podrobnější údaje, které mi snad poskytnou ty nové přístroje. Pokud bude všecko v pořádku, tak…“

„Dobře,“ přerušil ho Desmond. „To stíháme dejme tomu do poloviny příštího týdne?“

„No, tím si nejsem tak jistý,“ ošil se Daniel. „A vůbec, počítal jsem s tím, že se tam vrátíme na výročí té události, což je 24. února. Přesně za 14 dní. Předpokládal jsem, že tam pojedeme právě v období vrcholu hypotetické aktivity.“

„Tak tam vyrazme dvakrát,“ navrhl velitel. „V příštím týdnu i v tom dalším. Bude to pro tvůj výzkum lepší?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Při první návštěvě otestuju a doladím poslední detaily a budu mít kontinuální data z měření. I vývoj situace může něco objasnit.“

Desmond to spokojeně potvrdil a pokračoval. „Fajn. Další věc… obecné směřování výzkumu a dlouhodobé plány. Tohle je hlavně na vás dva, Dane, Chris,“ zadíval se na dvojici sedící u stolu v nejistém očekávání.

„Už jsem to naznačil začátkem víkendu,“ zaobalil Desmond kritické sobotní ráno. „Vím, že to některý z vás asi trochu zklame, ale… mám pocit, že se naše směry pátrání začínají až moc rozbíhat. Musíme to zase posbírat dohromady. Z toho plyne několik věcí.“

Odmlčel se, upil kafe a pokračoval. „Takže. Dane, ty se budeš věnovat praktickýmu výzkumu. Měření v terénu, výpočty, analýza údajů odtud a z Ostrova. Myslím, že toho v dohledné době bude až až.“

Daniel sebou neznatelně cukl; poznámka o údajích z Ostrova ho zasáhla do nechráněného místa. Než se však vzmohl na slovo, Desmond pokračoval.

„Chris, tys sice měla nějaký náměty od Dana, ale na ty se vykašleš. Budeš pokračovat v teoretickým pátrání pouze v těch liniích, kde se bavíme o skutečnejch, podloženejch a zdokumentovanejch událostech. Žádný pohádky a legendy.“

Novinářka se na něj zadívala pevně. „Jo, já s tím počítám, Desi.“ Pak se odmlčela, nadechla se a pokračovala. Odhodlaně, jako kdysi v redakci, na začátku kariéry, když si před šéfredaktorem a redakčním výborem musela hájit a prosazovat svá vlastní témata.  „Ale mezi náma… i mezi informacema, který jsi shromáždil ty a hodils je do jednoho pytle jako pohádky, je hodně relevantních a podloženejch věcí. Jsou tam fakta, ne legendy. A podobají se tomu, co už máme teď.“

Velitel si Chris změřil pohledem. „Například?“

„Opakovaná mizení lidí ve stejných lokalitách. Případně mizení a následná objevení, aniž by bylo jasné, co s těma lidma bylo mezi tím. Mizení dopravních prostředků. Opakovaná pozorování světelných úkazů bez jasného vysvětlení. A tak podobně.“

Desmond se zamyslel. „Dobře, tak těm se věnuj. Ale primárně půjdeš po věcech, který se dějou v naší blízkosti nebo v okolí Ostrova a letů, co na něj směřovaly. Zaměř se na věci a místa tady ve Státech, případně na události nad Pacifikem..“

Chris mu skočila do řeči. „Desi, takhle se nemůžeme omezovat. Pole zkoumání se nám rozevírá čím dál víc. Pokud chceš brát vážně aktuální informace z Ostrova, což předpokládám, že chceš…“ odmlčela se a významně se na něj zadívala, „…musíme vzít v potaz i Austrálii a hlavně Evropu. To, co se děje na Ostrově a co nám odtamtud sdělili, nás vede i na starej kontinent. Nemůžeme se na to vykašlat. Nebo teda můžeme, ale mně to nepřipadá jako dobrej nápad. Desi, máme informace a svědectví o člověku, kterej podle všeho prošel do ostrovní současnosti odněkud z Evropy z třicátých let minulýho století. A máme tady zdroje, který nasvědčují tomu, že nebyl jedinej, komu se tehdy něco podobnýho stalo. Na tohle se vykašlat nemůžem, pokud teda náš výzkum má za něco stát.“

Chvíli se s Desmondem měřili pohledem. Pak si velitel odkašlal. „Teď se primárně zaměř na věci, které jsou v naší blízkosti. Cílem teoretického výzkumu je najít místa vhodná pro praktický výzkum,“ řekl s neobvyklou dikcí a zadíval se na svého bratra. „Tak nějak jsi to říkal, ne, Dane?“

„Hm… cože? Ano,“ zatvářil se zmateně vědec. „Pro praktický výzkum, ano.“ Nezvyklým, jako by unaveným gestem si přetřel obličej a znovu sklonil pohled ke svému zápisníku. Zase byl myšlenkami někde jinde.

„Desi, můžu ještě chvíli mluvit?“ ozvala se znovu Chris. Byla nesmlouvavá. „Souhlasím s tebou. Přednostně se budu věnovat událostem v okruhu Států. Ale chci, aby tady padly i další věci a lokality, a abyste mi to kdyžtak vyvrátili, pokud vám to nebude dávat smysl. I když se zaměřím jen na věci, který jsme si řekli hned na začátku – zmizení letadel a lidí – tak toho je slušná hromada. A ignorovat to jen proto, že se nám do toho nechce, by mi přišlo jako hodně velká omezenost.“

„Tak povídej,“ kapituloval Desmond. „Ale zkus to rychle.“

„Fajn,“ prohlásila Chris a nevzrušeně pokračovala. „Našla jsem lokalitu uprostřed Evropy, odkud se patrně dostal ten Fischer na Ostrov. Ve dvacátých a třicátých letech tam těch událostí bylo víc. Další oblast, která vypadá zajímavě, je Británie. Tam se děly zvláštní věci začátkem století a potom během šedesátých až osmdesátých let. A Austrálie. Než mi řekneš, že to nesouvisí, tak bych ráda připomenula, že váš“ – zahleděla se na Sawyera – „let 815 odstartoval ze Sydney. A i tam je několik neobjasněných událostí. Zmizení letadel, lidí. Přijde mi, jako by se ty věci přesouvaly z jednoho kouta světa do dalšího. Dvacátá a třicátá léta – Evropa a Austrálie. Čtyřicátá a padesátá – Státy. Kalifornie a Washington, oblast Bermudskýho trojúhelníku“ (ušklíbla se), „potom Vermont a Massachusets, a mezi tím oblast Velkých jezer. Když půjdu chronologicky dál, tak šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá léta – střídá se Británie a Austrálie. Jako by tu byly určitý oblasti aktivity, který se přelévají z jednoho kouta světa na druhej. A teď se to posunulo do oblasti TIchýho oceánu.“

Matně uslyšela, jak vedle ní Daniel zamumlal cosi o solárních cyklech a cosi si naškrábal do zápisníku.

„Jo, a ještě je tu jedna věc. Během shromažďování informací jsem hodně často narážela na názvy míst, který obsahujou slovo černý. Fischer zmizel cestou na Černý hrad. V Austrálii se lidi ztrácejí kolem hory jménem Černá hora. Na Novém Zélandu na místě zvaném Černé pobřeží. Ve Walesu je pohoří Černé hory. Ztratilo se tam několik lidí a za války údajně i pár letadel.“

„Na Ostrově jsme měli Black Rock,“ přidal se se svou troškou Sawyer.

„Dík,“ přikývla Chris. „A vy jste na Ostrově vídali černej kouř.“

„Kam tím míříš?“ prohlásil podezíravě Desmond.

„Zatím nikam. Jen jsem chtěla shrnout, na co jsem zatím přišla, a vypíchnout pár podobností.“ Nedodala, že čistě teoreticky, jen teoreticky… kdyby lidé odedávna někde vídali divné oblaky černého dýmu, nebyl by to dobrý důvod nazvat ta místa také jako černá? Ale neřekla to. Věděla, že minimálně polovina osazenstva si to domyslí sama.

„No dobře,“ prohlásil neochotně velitel výpravy. „Tak jo. Dobře, dělej na tom dál, ale budeš se držet striktně a výhradně doloženejch případů.“

„Budu,“ souhlasila bývalá novinářka. Linii Ryhopského lesa, wendiga a skinwalkery si nechám na večery a víkendy, pomyslela si. 

Desmond se znovu rozhlédl po parťácích. Pak se přes Chris podíval na bratra.

„Dane?“

Nic.

„Dane,“ zvýšil Desmond hlas.

„Cože?“ probral se fyzik ze zamyšlení. „Co…“

„Dane, můžu tě poprosit, aby ses vrátil zpátky na zem?“ požádal ho bratr kousavě.

„Jo, ano,“ potřásl Daniel roztržitě hlavou. „Co jsi říkal?“

Desmond si povzdychl a ignoroval Sawyerovu polohlasnou poznámku, že to o víkendu musela bejt pořádná párty, když je z toho takováhle kocovina.

„Dane, slyšels, co teď vykládala Chris?“

„Ano, předkládala výsledky teoretického výzkumu. Ta místa jsou velice zajímavá. Souhlasím se vším, stojí to za pozornost.“

„Paráda,“ řekl Desmond trochu ironicky. „A kdybych ti řekl, že chci na základě tohohle výzkumu vytipovat další místa, kam se vydat po výzkumech v Sierra Nevadě, tak co navrhneš?“

„Velká jezera a Vermont,“ prohlásil zcela samozřejmě Daniel. „Ta místa mě dost lákají. Můžu s tím tedy počítat?“

Desmond nevěřícně zavrtěl hlavou. Ještě před půlminutou byl Daniel úplně mimo a nevnímal, ale zároveň přitom byl schopen poslouchat dívčin výklad a vyhodnocovat si, kam se chce vypravit. Nebo…

„To zní, jako kdybys to už dávno měl naplánovaný,“ zavrčel velitel výpravy na svého bratra. „Neptám se, co jste vy dva podnikali o víkendu.“

Aniž by se na sebe dva obvinění podívali, oba pokrčili rameny. Daniel neřekl nic, Chris jen s klidným výrazem prohlásila „nic zvláštního“.

Desmond naposled zavrtěl hlavou a mávl rukou.

„Jo, pro mě, za mě. Až doděláš Sierra Nevadu, můžeme se vydat dál na východ. Michigan, Vermont… a pak se uvidí.“

„Co my ostatní?“ zeptal se Sawyer. „Další hodiny na střelnici?“ Znělo to trochu provokativně. Část skupiny patrně začínala být otrávená být nedostatkem činnosti.

„Jo,“ řekl Desmond důrazně. „A předpokládám, že si nás Dan vezme na pomoc při těch měřeních.“

Vědec to kývnutím potvrdil.

Velitel pokračoval. „A můžeme začít chodit do posilovny. Fyzická příprava nám neuškodí. Nevím, kdy se tam vrátíme, ale…“

„Dobře,“ prohlásil Sawyer. Vyměnili si pohled s Milesem. Proč ne, říkal ten pohled.

Jediný, kdo celou poradu nic neříkal, byl Frank. Teď vypadal, že by užuž něco říci chtěl, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

* * *

Rozešli se. Jako první se do pokoje zavřel Daniel. Zbytek skupiny ještě chvíli něco probíral v menších hloučcích, pak se rozšeli i oni. Desmond také zašel do svého pokoje. "Tak jsem zrovna mluvil s Chris a řekla mi, že..." 

Jeho bratr ale téměř nereagoval. Při Chrisině jméně sebou sice lehce pohnul, ale dál nic. Jen seděl na své posteli a nepřítomně hleděl do prázdna. Navzdory svým běžným zvyklostem se překvapivě se ani nepřehraboval v kufru, ani si nic nezapisoval. 

Desmond ho chvíli pozoroval. Bratr ho dál kompletně ignoroval.

Velitel výpravy se rozhodl znovu podat smírnou ruku. „Jseš v pohodě, Dane? Co máš s tím…“ naznačil místo, kde měl jeho mladší bratr dosud pečlivě přilepenou náplast.

„Ano, dobrý,“ lehce přikývl Daniel. „Nic to nebylo.“ Pak mu oči opět sjely pryč a on dál zíral do práznoty.

Desmond mu chvíli dal načas. Nic se nedělo – Daniel očividně mluvit nechtěl. To se někdy stávalo, hlavně ve chvílích, kdy měl hlavu plnou myšlenek, teorií a vzorců. Jenže tak to teď také nevypadalo. Vědec jen seděl a tupě zíral.

„Dane, doháje,“ ujel nakonec Desmond. „Co je? To máš fakt kocovinu, jak říkal Jim? Nebo jseš na mě pořád naštvanej? Jo, jsem kretén, já vím. Ale omluvil jsem se ti. Nebo to mám udělat znova? Promiň, promiň, promiň. Stačí, nebo to chceš slyše ještě?“

Daniel pozvolna přejel očima po místnosti a zastavil se u bratra. Mluvil nezvykle pomalu a tiše. „Ne, to nemusíš, Desmonde. Nejde o tebe a o ten víkend.“

„Tak o co, sakra?“

„Tak ona to opravdu neřekla,“ řekl velice tiše Daniel, jako by sám pro sebe. Obličejem se mu mihl zvláštní výraz a na okamžik vypadal snad až potěšeně.

„Co neřekla, sakra? Kdo, Chris?“

Daniel letmo kývl. „Neřekla ti, co ještě bylo v té páteční zprávě z Ostrova. Jinak by ses mě teď nepotřeboval na nic ptát.“

Demond jen tázavě nadzvedl obočí a čekal.

„Někteří na Ostrově onemocněli. Mají nemoc z ozáření, Desmonde. Neboj, tvého syna se to netýká, ten je bezpečně daleko,“ dodal rychle, když viděl, jak se veliteli napjaly svaly.

Desmond bratra dál mlčky pozoroval. Zoufalá potřeba vědět víc v něm jen hořela. Nechtěl ale z Daniela informace páčit, viděl, že se mu o tom mluvit nechce… ale že sám ví, že musí, ale nemá k tomu dost odvahy.

„Dane, koho se to teda týká?“

Daniel chvíli mlčel a díval se na své svěšené ruce. Pak to řekl.

„Moje matka.“

„Do hajzlu, brácho,“ řekl po chvíli šokovaného mlčení Desmond. „To mě… mrzí. Je nějaká možnost, jak jí odsud pomoct?“

„Nemyslím si,“ odtušil rezignovaně mladý vědec. „Včera jsem jim dal samozřejmě instrukce, aby dál sledovali hladiny radiace a všechny nemocné drželi mimo zamořenou oblast, ale to je jen prevence dalšího zhoršování stavu. Nemoc jako takovou tam léčit nemohou.“

Desmond sebou také hodil na svou postel. Nevěděl, co říct. Než si vše srovnal v hlavě, zvedl se Daniel ze svého místa a zamířil ven z pokoje. „Neřeš to, Desmonde. Nemůžeš s tím nic dělat. Budeme pokračovat dál,“ řekl polohlasem a zamířil do obývacího pokoje.

* * *

Byla tam už jen Chris s Frankem. Seděli na pohovce a povídali si. "No a pak v deset, když jsem se už chystala jít spát, se najednou Dan vzbudil a měl povídavou. Nakonec mě uprosil, abych přinesla kytaru. Skončili jsme snad ve dvě v noci, až už jsem neudržela prsty na strunách,“ dodala dívka.

Daniel, aniž by se zapojil do hovoru, se vedle nich posadil a trochu posmutněle se pousmál – jejich společný víkend byl očividně pro zbytek osazenstva sanfernandského bytu extrémně lákavým tajemstvím, které bylo nutné co nejvíc odhalit. Chris však vypadala, že hodlá dodržet své slovo, které mu dala v sobotu. O věcech, ve kterých mu slíbila mlčení, svůj slib dodržovala precizně. Zaplavila ho náhlá vlna vděčnosti a náklonnosti. Zároveň si uvědomil, že mu ten pocit není cizí. V posledních dnech už ho zažil několikrát.

Nechal hovor novinářky a pilota šumět kolem sebe, opřel se o opěrku a zavřel oči. Opět se ve vzpomínkách vrátil do sobotního večera.

* * *

Když se v sobotu probudil ze svého vyčerpaného spánku, který ho zaskočil začátkem večera a podepsal se na něm prožitý stres i sedmn sklenic vína, byla noc. Daniel se posadil a rozpomínal se, co se dělo. Ačkoli v sobě měl značné množství alkoholu, s úlevou zjistil, že si vše pamatuje. Zatímco se rozkoukával a pozoroval sám sebe v nezvyklém opojení, z přední části bytu se ozvalo klapnutí dveří a do obýváku vešla novinářka. V ruce rozverně mávala skleničkou se zbytkem vína.

„Ale ahoj, Dane,“ usmála se na něj. „Vyspal ses? Já si zrovna jdu pro vodu a chystala jsem se jít taky spát. Jak ti je?“

Daniel si zamnul spánky a na okamžik se zamyslel. Dívka ho s mírným pobavením pozorovala.

„Vlastně pořád stejně. To, co jsem měl v hlavě, tam mám pořád. Jenom… jenom mi moc nejde přemýšlet. Je to divný. Připadám si, jako bych dělal něco, co nemám. Jako kdybych vypnul nějaký poplašný systém.“

Chris se posadila vedle něj na pohovku a natočila se k němu. Loktem se opřela o opěrku pohovky, druhou rukou zakroužila se skleničkou, až zbytek nápoje vyšplíchl přes okraj sklenky. Pak se na něj usmála. „Povím ti tajemství, Dane. Nemusíš pořád přemýšlet. Někdy je dobrý vypnout. Koneckonců, to je důvod, proč lidi tohle dělávají.“

Otočila se a zadívala se ven z okénka. Dopila poslední hlt ze své sklenky a zadumaně se dívala tam, kde se na obloze rýsovaly hvězdy, bledé a rušené světly nedalekého velkoměsta. „Když jsem chodila na univerzitu, vždycky jsme s kamarády vyrazili na večer někam do kopců. Popíjeli jsme, pozorovali jsme hvězdy, já jsem vzala kytaru… Jsou to vlastně moje nejhezčí vzpomínky na vysokou. Ne přednášky, ne úspěšně složený zkoušky. Ne přemýšlení, ale chvíle pohody s lidma, se kterejma mi bylo dobře. Přátelé, víno, hvězdy, zpěv.“

Daniel vedle ní se pomalu pohnul. „Ty… ty umíš hrát na kytaru?“

Otočila se nazpět k němu. „No… tak trochu. Pár akordů a pár starejch rockovejch a folkovejch písniček, znáš to. Ale není to nic moc.“ Tvářila se trochu rozpačitě.

Mladý vědec se na ni zadíval. Jeho pohled teď byl naprosto střízlivý, jasný a přetékal pocity. „Chris… prosím, nezahrála bys něco?“

„Strašně dlouho jsem nehrála. Bylo by to děsný. Vůbec nevím, jestli si ještě něco pamatuju.“

„Tohle se nezapomíná,“ odvětil Daniel a dál na ni upíral prosebný pohled. „Nechceš to aspoň zkusit?“

„Dane, já… nevím.“ Připadala si divně, jako by se prořekla o nějaké své dávné neřesti. Přitom to nedávalo smysl – ještě před pár lety hrávala před přáteli blízkými i lidmi skoro neznámými a nevadilo jí to. A teď se najednou styděla před někým, koho považovala za blízkého kolegu. Nedávalo to smysl. Daniel nic nenamítal, nepřemlouval ji, jen ji pozoroval stále s tím stejným výrazem.

„No tak dobře,“ podlehla. „Mám ji v technický místnosti. Ale jsou tu dva problémy.“

Daniel se na ni tázavě podíval. „První – musíš se starat o pití svého kytaristy. Ale už jen vodu, prosím tě,“ zasmála se, když se Daniel okamžitě a nečekaně rychle zvedl.

Za okamžik byl zpět se dvěma sklenicem a džbánem chlazené vody. „A věc druhá… budeme to muset naladit. Myslím, že nemám ladičku. Někde jsem ji už ztratila.“

„To není problém,“ řekl Daniel.

Chris se zvedla a zašla pro nástroj. Pak se usadila na pohovce a s medově zbarvenou kytarou v klíně zkusmo projela struny. Ozval se příšerný pazvuk a dívka zkřivila tvář odporem. „To je ještě horší, než jsem si myslela.“

„Nevadí,“ řekl klidně fyzik. „Znám kytarové ladění. Začni a já ti řeknu, jestli povolit nebo přitáhnout.“

Novinářka se na něj podívala překvapeně, ale poslechla.

„Přitahuj,“ řekl Daniel s očima zavřenýma a hlavou nakloněnou. „Ještě. Ještě. To je moc, teď povol. Ještě trochu… ano, teď je to ono.“

Brnkla na strunu a věnovala mu nevěřícně pohled. „To si ze mě děláš legraci?“

„Nedělám. Můžeme pokračovat dál a uvidíš, že to bude ladit.“

„Já vím, že to bude ladit. Ale… nechápu, jak…“

Daniel pootevřel oči. „Mám to takhle už odmalička. Tóny prostě cítím. Slyšíš ho… a víš. Buď je správně, nebo není.“

Dívka zavrtěla nevěřícně hlavou. „Takže ty jsi chodící ladička. A chodící počítač k tomu. Na co dalšího ještě máš talent?“

„Už toho moc není,“ odpověděl klidně. „Tyhle věci nejsou žádná výhra. Jedno tě pořád nutí pracovat, druhé ti drnká na nervy pokaždé, když se ozve něco, co narušuje harmonii. A to se děje většinu života. Kdybych se býval mohl zabývat hudbou naplno, mohlo to být jinak. Ale takhle… Většinu času mě to spíš trápilo. Kromě chvil, jako je takhe.“

Chris přešla poznámku, která vyzněla tak trochu jako neohrabaná sbližovací fráze, a zeptala se na otázku, která ji neodbytně napadala. „Je vůbec něco, co neumíš?“

Daniel si povzdychl. „Samozřejmě, že je. Neumím sportovat. Na britské univerzitě, kde všichni veslují nebo hrají kriket nebo fotbal, je to docela omezující. A neumím moc vycházet s lidmi. Takové to, cos před chvilkou popsala, víš? Já bych byl ten divný, rušivý prvek, který se tam občas vetře. Buď by mi o takovém večeru nikdo vůbec neřekl, anebo by mě tam pozval jen ze soucitu a pak by celou dobu litoval, že mě vůbec zval. Neumím najít takovou tu správnou cestu, která tě s někým sblíži.“ Neuměl jsem to ani s vlastní matkou, pomyslel si, ale neřekl to nahlas.

„Já ten pocit nemám,“ odtušila dívka. Daniel však byl opět ztracený ve svých myšlenkách. „Tak budeme pokračovat?“ vyzvala ho a brnkla na další strunu.

Za moment byla kytara naladěná tak dokonale jako nikdy předtím. A Chris hrábla do strun a začala hrát. Nejprve nesměle a opatrně, ale potom se do nástroje i do hlasu opřela s vervou. A pak se k ní přidal i Daniel. Pak už jim stačily jen pohledy a úsměvy plné nevyřčených pokynů, radosti z jejich pochopení, a nadšení ze souznení, které pojí hudebníky po celém světě.

Za tři hodiny, když dobrnkala akustické sólo z písně Pink Floyd, odhodila kytaru a konečně si s oddychnutím protřepala otlačené, bolavé prsty levé ruky.

„A dost,“ oddychla si. „To by pro dnešek…  teda pro dnešek i pro včerejšek… stačilo.“ Opřela se o opěrku a mávala před sebou pohmožděnou rukou.

Chvíli bylo ticho. Pak Daniel tiše promluvil.

„Chris, děkuju. To bylo nádherný. Myslím, že pro mě nikdy nikdo nic podobnýho neudělal.“

„Ale běž,“ mávla rukou Chris. Foukala si na zhmožděné špičky prstů, pak také zavřela oči a odpočívala.

Do nastalého ticha se ozval Danielův hlas. „Chris… jestli jsou tví přátelé stejní jako ty, a já si myslím, že jsou, protože podobní lidé se obvykle přitahují… tak tvé konstantoidy budou fungovat skvěle. Jestli tví blízcí dovedou vyvinout pro ostatní lidi takovou energii jako ty, a vložili ji do těch věcí, pak to bude fungovat. Budeš v pořádku.“

„Takže myslíš, že můžu jet do Yuby?“ ožila dívka.

„Můžeš a pojedeš, pokud budeš chtít. Bude to dobré.“ Daniel se také opřel do pohovky. 

Znovu se rozhostilo ticho. A znovu ho, ovšem tentokrát po mnohem delší době, prolomil Daniel. Začínala ho sice zmáhat únava, myšlenky mu hlavou kroužily na volnoběh a on věděl, že brzy ho zase přemůže spánek, ale ještě řekl to, co mu létalo hlavou v podstatě celý den, hned od toho nešťastného dopoledne. Od chvíle, kdy ho krvácejícího nabrala do auta a začali věci řešit spolu. Nebo vlastně ještě dříve: hned od momentu, kdy si vleže na zemi uvědomil, že ho praštil jeho bratr, a že teď nemá nikoho, kdo by mu pomohl a na koho se může spolehnout. Dokud si nevzpomněl na ni. Jakmile si na ni vzpomněl, věděl, co musí udělat. A teď, po více než dvanácti hodinách od té chvíle, měl pocit, že to musí říct, jinak něco strašně důležitého promešká.

„Chris, já… je mi s tebou dobře. Najednou cítím takový klid… Závidím tvým přátelům.“

„To nemusíš, Dane,“ odpověděla Chris vláčně. „My už taky jsme přátelé, myslím.“ Znovu se opřela a zavřela oči.

 „Chris, já… já tě mám rád,“ uslyšela po další chvíli ticha.  

Na okamžik přemítala, jestli se jí to nezdálo. Ještě chvíli seděla s očima zavřenýma. Pak se sebrala k adekvátní reakci. „Dane,“ oslovila ho důrazně. „Takový věci se děvčatům říkají za střízliva. Ne po třech lahvích vína.“

„Jednou ti to řeknu…“ Daniel unaveně zamžikal a oči se mu zavřely.

Chris se sama pro sebe usmála, vzala kytaru a odnesla ji do technické místnosti. Přinesla odtamtud polštář a deku. Přistrčila je Danielovi, který už pomalu usínal.

„Dobrou noc, Dane.“ Pak se odebrala do svého pokoje a tentokrát pancéřované dveře nezaklapla na zámek. Co kdyby se mu třeba udělalo špatně, není na alkohol zvyklý, myslela si. Noc byla ale klidná a nerušená. Přesto se probudila ve zválené posteli a nedokázala si vzpomenout na žádný ze snů.

Aspoň, že už ji nepronásledují ty ostrovní noční můry, pomyslela si, když se pomalu štrachala z postele. Nedělní ráno bylo sice pozdní a trochu unavené, ale jinak bezproblémové.

„Tak jak je?“ oslovila Chris vědce, když se sešli v kuchyni u kávovaru.

„Docela dobře,“ odvětil Daniel pomalu. Vypadal unaveně, ale tak vypadal už předchozí den. Rozražený ret mu ošklivě opuchl, ale náplast stále držela. „Po těle mi je dobře. A v hlavě… no…“ Zamyslel se. „Co ty?“

„Za mě dobrý. Mně to přišlo moc fajn. Díky, žes mě nakonec přesvědčil na tu kytaru. Mělo to něco do sebe,“ usmála se Chris.

Daniel se tvářil zadumaně. „Hm… to ano. Ale…“ Sevřel v ruce hrneček kafe a zamířil do obýváku k jídelnímu stolu.

Dívka se pustila do jídla, které si připravila. „Vezmi si v ledničce, na co máš chuť,“ pokynula Danielovi. Ten však dál seděl u stolu s horkým hrnkem v rukou a k ničemu se neměl.

„Nad čím přemýšlíš, Dane? Je všecko v pohodě, ne?“ I Chris nakonec vypadala, že ji znejistěl.

„Já… já… víš… mám pocit, že jsem toho namluvil až moc,“ řekl nakonec Daniel váhavě. „Já… nechtěl bych, aby… Chris, nechala by sis některé věci pro sebe?“

Novinářka se na něj podívala překvapeně. Její ruka s opečeným toastem a plátkem šunky se zastavila na půli cesty.

„Samozřejmě že jo, Dane. Některý věci můžou zůstat tady. Jsme přátelé a přátelé obvykle nevykecají všecko, co vědí.“

Zaplavila ho náhlá vlna vděčnosti a náklonnosti.

* * *

Vlna vděčnosti a náklonnosti, která s sebou nesla připomínku nedávných sobotních a nedělních chvil, ho zaplavila a pak přešla. Ještě nějakou dobu posedávali na pohovce a pak Chris prohlásila, že vyrazí domů.

„Začnu dávat dohromady přesný podklady k těm místům, který jsi vybral, Dane. Desmond mi dal na starost něco jako přípravu itineráře. Pokud se tam hodláme vypravit za čtrnáct dní, tak je asi načase se do toho pustit.“ 

„Bude to víc než čtrnáct dní,“ řekl Daniel, který se donutil vrátit se do reality. „Čekají nás kontrolní měření v Altadeně a potom dvě cesty do Sierra Nevady. Nestihneme to tak rychle, jak si Desmond představuje.“

Chris se k němu na pohovce otočila. „Dane… vem si mě tam,“ prohlásila vážně.

„Cože?“ věnoval jí udivený pohled.

„Do tý Sierra Nevady. Desmond řekl, že si můžeš vzít, koho chceš. Vem si tam s sebou mě.“

„Chris, teď jsi řekla, že se máš věnovat přípravě itineráře,“ namítl vědec.

„To stihnu mezi tím. Nebo na tom můžu pracovat i tam,“ prohlásila dívka. „Ale… chci tam jet. A potřebuju si promluvit s tím starým policajtem, nezapomeň.“ Pak se na něj chvíli mlčky zadívala. Cílevědomě. „Dane, něco jsi mi slíbil,“ dodala tiše, ale důrazně.

Fyzik rezignovaně kývl. „Máš pravdu. Zkusíme to.“

Chris se spokojeně usmála. „Dobře. Budu s tím počítat. Teď teda vyrazím. Kdybych našla zprávu z Ostrova, hned se ti ozvu, jo? Jinak budu doma a budu dělat na itineráři. Kdyby cokoli, tak…“

Nedokončila větu. Vyskočila z pohovky, rozloučila se s Frankem, mávla na ostatní v pokojích a byla pryč.

Frank se za ní chvíli díval. Pak sjel pohledem na Daniela, který opět zíral nepřítomně do prázdna.

* * *

„Dane, když tady tak spolu sedíme… už nějakou dobu se tě chci na něco zeptat,“ ztišil pilot hlas.

Fyzik jako by nadskočil a vrátil se do reality. Zatvářil se obezřetně a velice, velice přítomně a pozorně. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce – připadal si jako malé dítě, které někdo přistihl při něčem nekalém. Jako malé dítě, které někdo prokoukl skrz naskrz.

Frank ho dál pozoroval.

„Hm… a co chceš vědět?“ zeptal se váhavě mladý vědec, jako by se bál odpovědi.

Pilot na okamžik bloudil pohledem někde vedle Danielova levého ucha. Pak se na fyzika zadíval zpříma.

„Dane… nepomohlo by ti letadlo?“

„Co?“ Daniel zamžikal, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel.

„Letadlo. Na ta tvoje měření. Nepomohlo by ti, kdybys je mohl dělat ze vzduchu?“

Daniel se opřel a udělal před obličejem gesto, jako by uhlazoval čisté plátno. „Počkej, Franku. Počkej. Ty myslíš, že bychom kvůli měřením měli pořídit letadlo? Jako… letadlo? Ale… jak?“

„Normálně ho koupit, Dane. Jsme ve Státech,“ zadíval se na něj trpělivě pilot. „Je to věc jako každá jiná, jen to něco stojí, ale pokud jsem si všim, tak my ty peníze máme. A já o tom přemýšlím už delší dobu. Malý letadlo, který může lítat nízko nad zemí, by ti mohlo usnadnit měření. A nám všem by zatraceně šetřilo čas. Vezmi si jenom všecky ty cesty z a do Phoenixu, nebo do Yuby. A to nás čekají ještě další a vzdálenější místa, pokud jsem to dobře pochopil.“

„A ty o něčem víš?“

„Jo,“ potvridl Frank. „Dívám se na jeden inzerát už od začátku ledna. Beechcraft Bona… no, to je jedno. Je to pěknej šestimístnej stroj, kterej s kusem snahy a naplánovaným mezipřistáním zvládne cesty i přes oceán. Poslušnej mazel, se kterým se dá pěkně kroužit nad horama a nad vodama a dělat, že si něco fotíme.“

„Jak nízko bys s tím mohl klesnout, Franku?“

„Přibližně na stopadesát metrů nad terén, pokud budeme mimo města. Výjimečně snad i o kousek níž, ale to bychom museli doufat, že nás nikdo neuvidí,“ ušklíbl se pilot. „Tak co? Jak ti to zní?“

„Zajímavě. Velice zajímavě,“ odvětil pomalu Daniel. Natáhl se pro svůj starý zápisník a nalistoval si v něm zápisky z měření u Berry Creeku. „Anomálie byla detekovatelná na přibližně dvě stě metrů. Pokud bych mohl měřit externě mimo kokpit… tak… ano, Franku, tohle by hodně pomohlo.“

Frank přikývl. Přesně tuhle reakci očekával.

Vědec se na pilota dál díval svým přemítavým, klidným pohledem. „Ano. V Yubě jsme přesně věděli, kam máme jít, a měli jsme mapy. Ale až se vydáme do míst, kde nemáme tak podrobné informace, byla by možnost rychlého základního zmapování naprosto fantastická.“

„Třeba nad jezery, že?“

„Třeba nad jezery.“

„Fajn,“ protáhl se Frank. „Potřebujem letadlo. Řekneš to bráchovi ty, nebo já?“

919 – Nemoc

Předchozího dne Eloise dokončila měření – třetí sérii na jihu. Předala výsledky Waltovi, aby je předal na pevninu.

Pak už na jihu zůstala – přemohla ji slabost. Po celých šest předchozích dní, kdy plnila Danielův pokyn, si to nepřipouštěla, ale teď už jí nic jiného nezbývalo. Zadání, které ji motivovalo, bylo splněné… a ona zůstala bez cíle a bez sil.

Hurley s Benem se tvářili chápavě, když jim řekla, že přespí v jejich táboře. Vzala si stan co nejdál od Walterova přístřešku. Dobře věděla, že za její slabost a nemoc – ano, teď si to konečně připustila, že je nemocná – může on, i když zcela nevědomky.

Jediný, komu Eloisin pobyt na jihu nedával smysl, tak byl Walt. Už nebyl dítě, aby si myslel, že je stará dáma jen unavená po všech těch měřeních. Ale až prvního rána poté, co u nich přebyla, zjistil, že se děje něco nezvyklého. Když si ráno odskočil na potřebu, uviděl Eloise zvracet na okraji džungle – velice decentně a jakoby stydlivě stála u jednoho stromu na kraji porostu, přidržovala se ho a překvapivě tiše a hladce se zbavovala předchozího pokusu o snídani.

„Vám je špatně, Eloise?“ zeptal se jí rozpačitě. „Snědla jste něco zkaženého, nebo…“

Dáma dokončila, co právě konala, pak si důstojně otřela ústa a smutně se na chlapce zadívala. „Pojďme do tábora, Walte. Všecko ti povím.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Eloise všem třem mužům řekla to, co dva už věděli, jen to nechtěli vyslovit. Třetí se s tím musel nějak poprat. Ale ani pro nej – Walta – se nedalo říci, že by to byl šok. Už od té doby, co v džungli uviděl tu vidinu ženy s dcerou, věděl, že je něco špatně. Jen nevěděl co. Teď se to tedy dozvěděl.

„Z toho pásma uniká radioaktivní záření,“ řekla Eloise. Mluvila vyrovnaným tónem, jako by oznamovala, že v jejich bytovém domě na půl dne nepoteče voda kvůli havárii. „To bylo to, co jsme v posledních dnech s Richardem měřili. Hodnoty nejsou dobré. Mají vliv na živé organismy… včetně nás všech. Zamořené pásmo už je celkem rozsáhlé. Kontaminace je mírná, ale stejně z dlouhodobého hlediska není možné se tam dlouhodobě zdržovat, jíst potraviny a tak podobně.“

„Šíří se to?“ vytanulo na mysli Waltovi, jako by se to vylouplo odněkud z nánosů minulosti jako ořech ze slupky. O tom přece mluvily ty dvě ženy v jeho vizi.  

Eloise pomalu přikývla. „Zatím to spíše vypadá, že ano. V posledním měření se to sice podle všeho zastavilo, ale nemůžeme na to spoléhat. Budeme to dál sledovat. Nevím, na čem to závisí. Snad se to zastaví, nebo to alespoň bude dál zpomalovat.“

Ale taky by to mohlo zrychlit, napadlo Walta. Ale neřekl to. Všichni jako by vytušili, že panika a katastrofická proroctví jsou to poslední, co by jim teď mohlo pomoci, a vyhýbali se jim.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se Hurley.

„Za prvé se musíme vyhýbat pásmu a jeho okolí. Zcela jednoznačně. Dokud to půjde, budu provádět měření z jihu a Richard ze severu, a od místa, kde naměříme byť jen mírný nárůst radiace, bude zákaz vstupu. Dále musíme je třeba, abychom se vyhýbali kontaminovaným…

…subjektům, chtěla říci Eloise, ale pak si uvědomila, že nemluví se svým synem. Odmlčela se a pak pokračovala: „Kontaminovaným… osobám. Ano,“ přikývla na Hurleyho, „tím myslím Waltera.“

„Walter?“ vykřikl Walt. „Ale to nejde, abychom se mu vyhejbali, když tady je s náma.“

„Já vím,“ přikývla Eloise. „Izolace je neproveditelná. Nicméně to vypadá, že během toho svého přesunu prošel místem s velice intenzivním zářením. Sám je kontaminovaný a teď to vyzařuje. Bohužel tím nechtěně ubližuje i nám ostatním. Je nemocný a někteří z nás onemocněli kvůli němu také."

„Takže ta vaše nevolnost…“ pochopil Walt.

„Ano,“ potvrdila stará žena a na chvíli se odmlčela. Pak konečně vyslovila to, na co myslela už minimálně pět dní. „Nemoc z ozáření.“

Zajíkla se, pak ale nabyla zpět svou rozvážnost a pokračovala. „Bohužel to snáším hůř než vy ostatní. Možná je to věkem, možná něčím jiným. Na tom teď ale nezáleží, stalo se, stalo se. Budu se od něj muset držet zpátky.“

Pak se po nich rozhlédla. „Měřila jsem hodnoty radiace i u vás. Benjamine… ty víš, jak na tom jsi.“

Ben beze slova přikývl.

„Neměl bys k tomu muži chodit. Pokud se mu vyhneš a pásmo se sem nedostane, je dobrá šance, že tvoje nemoc odezní a budeš v pořádku. Nějakou dobu budeš zesláblý a budeš mít poničenou imunitu, ale měl by ses z toho dostat. V Hugově blízkosti ano.“

Ben znovu přikývl. V očích ale měl pohled, který říkal něco jiného – že jí to utěšování nevěří, že dobře ví, co se děje.

„Hugo, ty jsi na tom dobře. Vypadá to, že jsi proti radiaci z nějakého záhadného důvodu plně imunní.“

Strážce pokrčil rameny. „Něco z toho mám v sobě. Voda vodu nenamočí,“ usmál se. Pak zvážněl. „Takže na Waltera budu dohlížet já.“

„A co já?“ neudržel se už Walt. „Jak jsem na tom já? A co Walter?“

„Ty to také zvládáš celkem dobře, Walte,“ řekla Eloise. „Jsi mladý a silný. A možná tam jsou i nějaké další vlivy, o kterých nevím,“ podívala se na chlapce a pak na Hurleyho. „Asi ses v poslední době taky necítil nejlíp, ale pokud nebudeš trávit příliš mnoho času s Walterem, měl by ses z toho dostat bez následků.“

„Ale… Walter…“ zajíkl se chlapec. V posledních dnech s mužem trávil docela dost času. Kresili si a Walter tak chlapci předal dost informací o svém příchodu na Ostrov i o svém předchozím životě.

„Měl by ses mu vyhýbat, chlapče. Walter je nemocný. Nejvíc z nás všech. Prošel místem, kde byl pravděpodobně vystaven dosti intenzivnímu záření, absorboval je a teď je vyzařuje kolem sebe.“

Walt se na ni díval vytřeštěně. „Chudák. Takže proto má ty popáleniny a boláky. Na těch částech těla, který neměl zakrytý. Proto se mu to nehojí, že to není od ohně, ale od jadernýho záření?“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Radiační popáleniny se chovají jinak než běžné.“

„A padají mu vlasy,“ vzpomněl si Walt. „Když jsme včera odpoledne kreslili, jen se poškrábal za uchem a najednou měl ruku plnou vypadanejch vlasů.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Brzy přijde o všechny. A potom… potom se uvidí. Teď je v latentní fázi, kdy je mu zdánlivě lépe. Ale uvnitř těla se bojuje o všechno.“ Odolala nutkání poškrábat se také na temeni hlavy. Věděla, že i ona by mezi prsty našla chuchvalce stříbrných vlasů, stejně jako ráno, když se ve svém stanu snažila učesat. Nechtěla, aby to ostatní viděli.

 „Můžeme mu nějak pomoct?“ zeptal se váhavě Walt.

Eloise si povzdychla. „Je to dost těžké. Nadále se opětovně kontaminuje sám sebou, abych tak řekla. Ale ano, můžeme zkusit pár věcí. V první řadě mu odebrat staré oblečení, které je kontaminované, a pak jej přimět, aby se co nejčastěji koupal.“

„S těma bolákama,“ zaúpěl Walt. „A ve slaný vodě.“

„Nemusí se koupat ve slaný vodě,“ vstoupil do toho jemně Hurley. „V jeskyni je čistej pramen. Může se mejt tam.“

„Musíme pak jen zjistit, kam teče, abychom z něj potom nepili,“ poznamenal bezbarvým tónem Ben.

* * *

Pak se zeptal Hurley. „A co vy? Jak se dá pomoci vám? Vám všem?“

„Máme omezené možnosti,“ přiznala Eloise. „Na pevnině bychom dostali léky, odpovídající léčbu, ošetřující personál by měl protiradiační obleky. My tady můžeme dělat jen málo. Co je podstatné - musíme se snažit vyhýbat se Walterovi a pásmu. Alespoň my, kteří vykazujeme horší příznaky a máme horší hodnoty, Bene. A všichni bychom se měli modlit, aby se dál nešířilo z pásma.“

Walt zíral do temného prázdna vyhaslého ohniště, kolem kterého seděli. „Můžu za to já? Je to kvůli tomu, co jsem musel udělat tu noc?“

Eloise se rozhodla skrýt své pochyby a vystupovat znovu jako ta jistá, vědoucí žena. „Ne, Walte. Tohle jsi ty nezavinil. To, cos udělal, samo o sobě jadernou reakci rozhodně nezpůsobilo. Musely nastat i další vlivy, které způsobily, že se děje to, co se děje.“

Walt nejistě pokrčil rameny a neznatelně pokývl, pak začal špičkou nohy zadumaně postrkovat pár dávno vyhaslých uhlíků. Chtěl namítnout, že se u pásma něco dělo už od začátku, že je přece ale bolela hlava od prvních dnů, kdy se pohybovali kolem pásma, a že ty vidiny – žena a dívka – jim sdělovaly, že se NĚCO šíří, což přesně sedělo na radiační vyzařování vycházející z pásma, ještě předtím, než sem přišel Walter… ale nechal si to pro sebe. Věděl, že Eloise by mu ty pochybnosti vyvrátila, on by jí neuvěřil, ale dál by se nehádal, protože k hádkám o důsledcích radiačního zamoření neměl dost vědomostí. Jen některé  věci tušil. A tak neříkal nic.

Chvíli seděli všichni mlčky.

Ticho prolomily zvuky z Walterova stanu; muž se probudil po dlouhém spánku. Od té doby, co byl v Hurleyho táboře, spal pořád lépe a lépe. Walt se zvedl, že se k němu vydá.

Ben ho popadl za ruku a stáhl ho zpátky k vyhaslému ohništi. „Ještě chvilku, Walte. Chápu, že ti ten muž je blízký a chceš mu pomoct, i když… Ale měl bys vědět několik věcí. Zatím to snášíš dobře, ale… pokud se něco změní, tak to může mít trvalé následky. Vystavení radiaci má své nevratné důsledky. Můžeš mít napořád poškozené zdraví. A může se stát, že nikdy nebudeš moct mít děti, Walte.“

Walt se na Bena podíval, jako by mluvil cizí řečí. Pak prohlásil něco, z čeho Bena zamrazilo. „Já stejně žádný děti mít nebudu. Vidíš tady snad nějakou holku, která by do toho mohla jít se mnou?“ Pak si všiml Benova zaraženého výrazu a zmírnil. „Já vím, Bene, že to není sranda. Ale přece tady toho chudáka nenecháme sedět ve stanu samotnýho. On za to nemůže.“

Zvedl se a vydal se tam, kam měl už předtím namířeno.

„Vzal to docela dobře,“ poznamenala Eloise.

„Co mu zbývá,“ povzdychl si Ben.

U vyhaslého ohniště zůstali tři. Pak odešla i Eloise – řekla vše, co věděla a co říci chtěla. Ben s Hurleym osaměli.

„Je to v pytli, co?“ poznamenal po chvíli mlčení Hurley, ve snaze prolomit ticho.

 „Ani ne,“ řekl rezignovaně Ben. „Čekal jsem něco takového.“

Hurley se na něj zadíval. „Jak to myslíš?“

„Hurley, nebudem si lhát. Ostrov mi jde po krku. Z nějakého důvodu mě tohle místo nemá rádo, nebo mi nevěří, nebo jsem ho něčím rozzlobil, nazvi si to, jak chceš. Ale jde po mně. Už několikrát to málem dokázal. Když jsem byl dítě, postřelili mě. Měl jsem nádor na páteři a jen díky tomu, že jste tady ztroskotali, to Jack dokázal dát do pořádku. No… a teď se něco děje znova. Tohle místo, nebo ta síla, co mu vládne, teď už hraje na stejnou notu, Hugo. Našlo to účinnou metodu. Dokázalo mi vypěstovat nádor jednou, dokáže to i podruhé. Radiace je perfektní způsob, jak toho dosáhnout.“

„Ale ne, Bene. Tak to vůbec bejt nemusí,“ namítl Hurley.

„Hugo, mně nemusíš nic namlouvat,“ zadíval se na něj Ben pevně. „Já vím, jak to je. Vím, co se děje. Cítil jsem to i předtím.“

„Jenže tenkrát jsi neměl na svý straně Strážce. Jacob vás chával jako rybičky v akváriu, ať děláte, co umíte, ale nezasahoval do ničeho. Teď je to jinak. Pomůžu ti, Bene.“

Ben se na Strážce zahleděl znovu a pochybovačně. Sice mu strašně chtěl věřit, ale nešlo to. Myslíš, že jsi silnější než Ostrov? Než to, co jím prochází a co ti dalo moc?

Ale mlčel.

* * *

Z praktického hlediska se den příliš neodlišoval od těch předchozích. Odlišné bylo jen to, že u nich den trávila Eloise. Většinu dne odpočívala. Odpoledne do jižního tábora dorazil Richard, kterého zajímalo, jak se vůdkyni daří. Pobyl v táboře, promluvili spolu s Eloise a on pak odešel. Eloise jej instruovala, aby každý den sledoval v okolí severního tábora pod Sochou hodnoty radiace. Pokud by překročily určitou hodnotu, měl zavelet k evakuaci zbylých Druhých. Ona sama odmítala Ostrov opustit, ale nechtěla zničit život dalším lidem. Poslat je v případě nebezpečí na Hydru bylo to nejrozumnější, co se dalo dělat.

Walt, navzdory všem varováním, po snídani odešel do stanu a trávil čas s Walterem. Když mu Hugo donesl hromádku čistého oblečení, kterou dali dohromady s Benem během hledání po neobydlených stanech, Walt mu obrázky vysvětlil, co má dělat. Jít s ním k jeskyni, svléknout se, pečlivě se umýt a vydrbat hrstmi písku, obléknout si čisté oblečení a to staré odnést zpět. U zdroje vody je nechávat nechtěli.

Walter neprotestoval a instrukce splnil. Až když se Hurley, který po koupeli přišel do jeho stanu, zahleděl i na Walterův batoh a další věci, které si s sebou přinesl, začal muž klást odpor. Popadl své věci do náručí a jasně dával najevo, že se jich nevzdá.

Hurley usoudil, že po Walterovi nemůže chtít všecko. I to, že byl ochoten se mýt v ledové vodě a že se převlékl, byl úspěch. Nechal ho tedy v jeho stanu. Walt mu nadále dělal společnost. Po zbytek dne si kreslili a Walt učil Waltera základům angličtiny, což ho v posledních dnech začalo dost bavit. Večer, když Hurley přišel dát muži dobrou noc, se Walter poprvé pokusil o svá první anglická slova. „Good night Hugo,“ řekl lámaně.

Hurley se zářivě usmál. „Good night, Walter,“ řekl co nejsrozumitelněji a sevřel Walterovi pevně ruku. Čert vem něakou radiaci. Walt měl pravdu – nemohli toho muže odříznout od své malé společnosti, i když pro ně jeho přítomnost znamenala riziko. On je potřeboval a nemohl za to, co s sebou přinesl.

* * *

Snesl se večer. Walt se pečlivě umyl v oceánu, převlékl se a denní oblečení vypral v přílivu a položil na vyhřáté skály, aby začalo schnout. S naprostou přirozeností souhlasil s tím, že když trvá na trávení času s Walterem, bude se poté důsledně dekontaminovat.

Walt, Hurley, Ben a Eloise se sešli u ohně. Eloise s Benem se tiše o čemsi bavili, Hurley zíral na hvězdnou oblohu, Walt o čemsi přemítal. Pak promluvil. „Asi bych se měl podívat do L. A., jestli nám něco neodepsali na ty výsledky měření. Co myslíte?“

Eloise se vytrhla z rozhovoru. „Ano, chlapče, to by bylo rozumné. Můžeš to udělat hned?“

„Asi jo,“ pokrčil rameny Walt. „Je mi docela fajn. Myslím, že spojení na nakouknutí a přečtení jednoho vzkazu zvládnu.“

Odebrali se tedy do Waltova stanu. Chlapec si v posledních dnech zvykl na to, že už při navazování spojení nebyl sám. Nejprve k sobě pustil Hurleyho, který mu v kritických dnech dodával energii dotekem, a pak zjistil, že snese i další pozorovatele. Když navazovali spojení naposled a Eloise mu diktovala naměřené hodnoty, zjistil dokonce, že mu ani nevadí, když jej další přítomní vyrušují a mluví na něj. Jeho telekinetické schopnosti se na Ostrově rozvíjely, aniž by musel něco zásadního dělat.

Walt se usadil na svém kavalci a začal si představovat Chrisin obývací pokoj. Představa mu v mysli vyskočila jako na povel a on se do ní vnořil. Tablet, naprostý středobod jeho vhledů, ležel na konferenčním stolku. Ale něco bylo jinak. V obraze někdo byl.

Walt se nejprve věnoval zprávám. Zkontroloval tablet a s údivem zjistil, že nedostal odpověď. Jako poslední v textovém dokumentu stále byla jeho poslední zpráva o hodnotách, naměřených na Ostrově. Absence odpovědi se ho trochu dotkla. Sdělil jim z Ostrova tak důležité věci… a oni se ani neobtěžovali mu cokoli odepsat.

„Nic neodpověděli,“ řekl tiše směrem k pozorovatelům. „Ale… počkejte ještě. Něco se tam děje.“

Hurley, Ben i Eloise chlapce napjatě pozorovali. Zíral soustředěně do tmy plátna svého stanového přístřešku.

„Co se tam děje, Walte?“

„Je tam Dan,“ prohlásil chlapec naprosto nevzrušeným tónem, jako když pozorovatel velice zajímavého dění pod mikroskopem odosobněně komentuje dění ve zkoumaném vzorku.

„Cože?“ zamrkala Eloise překvapeně.

„Je tam váš Dan,“ zopakoval Walt. „Podle všeho spí. Vypadá trochu… unaveně.“

Eloise nevěřícně potřásla hlavou. „Daniel tam je? Vždyť přece… ty nahlížíš do bytu k té ženě, je to tak?“

„Jo,“ odtušil Walt. „Asi je u ní, no.“

Eloise se zatvářila pohoršeně. „Ale to přece…“

Pak do konverzace vstoupil Hurley. „Co se tam děje dalšího?“

„Nic zvláštního,“ řekl Walt soustředěně. Usoudil, že informace o třech prázdných lahvích vína, stojících na stolku vedle pohovky, na které spal oblečený Daniel s oteklým obličejem, nikomu ku prospěchu nebude. Walt v sobě našel jakousi mladickou spikleneckou loajalitu. Aťsi jemu bylo jen čtrnáct a tamtomu mladému vědci třicet. Walt ho najednou viděl jako někoho, kdo se rozhodl dělat něco nestandardního… někoho, kdo porušil pravidla a kdo si rozhodně nezasloužil být napráskán své všetečné mámě. Lidé od určitého věku potřebují určitou míru svobody.

„Nic zvláštního,“ zopakoval tedy po chvíli. „Je tam klid. Vypadá to tam jako normálně, tablet je na tom samým místě jako vždycky. Zprávu si přečetli. Kurzor je jinde, než kde jsem ho nechal já.“

„Ale… proč neodpověděli?“ přemítal Ben. „My tu máme večer, a oni by teď měli mít noc. Měli spoustu času na to, aby odpověděli. Proč to neudělali? I kdyby během dne byli někde pryč, tak na to měli celý večer.“

Walt byl rád, že jeho vizi nikdo další nevidí. Jemu samozřejmě bylo zcela jasné, proč nikdo neodpověděl – on by v průběhu konzumace několika lahví vína také asi nikomu neodepisoval na zprávu s hodnotami radiace. Tohle ale jako důvod rozhodně říci nechtěl.

Pak si uvědomil něco dalšího a to něco zapadlo jako kostička puzzle vedle toho, co před chvíli řekl Ben. „Ne,“ pronesl Walt pomalu a zamyšleně. „Není noc. Vidím okna – venku je šero. Určitě není noc. Moment, kouknu se na ten tablet, tam musí bejt čas.“

Znovu se zaměřil na detail. Za okamžik už věděl.

„Je po šestý večer. Asi měli nějakou náročnou práci nebo tak něco. Vypadá to, že se Dan na chvíli natáhl na pohovku a prostě vytuhnul. Usnul,“ dodal směrem k Eloise.

„Já vím, co znamená vytuhnout,“ odtušila poněkud nevrle stará dáma. „Ale… tohle je prostě divné. Celé je to strašně divné." Hurley předpokládal, že Eloise naváže na Benovu úvahu o čase, ovšem zmýlil se. Eloise teď měla jiné starosti. "Co má co dělat v cizím bytě? To děvče do toho vůbec neměli zatahovat,“ zamumlala sama pro sebe. Vyčítavě pohlédla na Walta, ale ten už ji opět nevnímal a dál se soustředil na svůj vhled.

Chvíli mlčel. Pak si oddychl. „Tak, napsal jsem jim krátkou zprávu,“ prohlásil. „Jestli mají nějaký rady, co bysme teď měli dělat. A ať se nám ozvou.“

„Jo, dobře,“ přikývl Hurley. „Víc teď asi dělat nemůžeme.“ U poslední věty se zahleděl na Eloise. Ani Strázce si očividně nepřál, aby se Danielova matka teď zatěžovala věcmi, které nemohla ovlivnit, a do kterých jí, při vší úctě, nic nebylo.

„Tak já odtamtud padám. Můžu nakouknout zase zítra nebo pozítří.“

Walt se na svém kavalci protáhl a praštil sebou na záda. Ostatní pochopili a začali se sbírat k odchodu. Všem popřál dobrou noc. Jako poslední odcházela Eloise, která se stále tvářila mírně šokovaně a pohoršeně.

Walt se k ní z kavalce naklonil a poznamenal, jako by jí odhaloval uklidňující rozuzlení nějakého poťouchlého žertu: „Nebojte. Byl v tom obýváku sám.“

„Dobrou noc, chlapče,“ odvětila chladně vůdkyně Druhých.

* * *

Venku zavládla další celkem klidná noc. Walter, Walt a Eloise spali ve svých stanech, Hurley seděl na svém oblíbeném místě na útesech a Ben u ohně. Stále přemýšlel nad tím, co řekl Walt v průběhu vize. Je po šestý večer.

Ben byl opakovaně svědkem průchodů z Ostrova do vnějšího světa a věděl, jaký má být časový posun mezi Ostrovem a světem. Určitě ne takový, aby v Los Angeles měli šest večer… místo jedné v noci. Něco bylo špatně. Hodně špatně.

918 - Výbuch

Sobotní ráno v San Fernandu bylo zprvu klidné. Daniel se na pohovce v obýváku vzbudil z neklidného polospánku, do něhož upadl krátce před rozedněním, a hned se pustil do práce. Dál si sepisoval své poznatky z večerního sezení, dokud je měl v paměti. Sawyer, Miles a Frank se vynořili z pokojů o hodně později. Desmond, nepřekvapivě, vyspával nejdéle. Vstal až kolem desáté, ale stejně nevypadal, že by na něj delší spánek měl jakýkoli pozitivní vliv. Všichni se sešli kolem jídelního stolu v obýváku.

„Jak je, Scotty?“ uvítal velitele Sawyer.

Desmond ho přejel pohledem. Vypadal naprosto zničeně. „Ne, že bych si přesně pamatoval, co všecko se včera dělo, ale asi si na to ani vzpomínat nechci.“

Neřekl, že ho celou noc budily sny o Charliem… a nejen o něm. Věci, které včera večer otevřel Daniel, začínaly lézt ven a Desmondovi se vracely vzpomínky na Penelope a na vše, co se dělo.

Sawyer střelil po Danielovi pohledem. Byla v něm patrná letmá výčitka, jako by se ptal, zda to vědec se svým pokusem nepřehnal.

Fyzik jeho pohledu uhnul. Místo toho oslovil bratra. „Dáš si kafe, brácho? Vypadáš, že by ti prospělo.“ Působil jako dítě, které něco provedlo a nyní doufá, že když bude dost milé, prohřešek mu projde.

„Jo,“ zavrčel Desmond. „A pak půjdu zase spát. V noci to stálo za houby.“

Sawyer chápavě přikývl. „Já se dneska budu s dovolením flákat. Je víkend, tak co. Co vy ostatní?“

„Přidám se k tobě,“ prohlásil Miles. Trojici doplnil Frank.

„Já asi budu pokračovat s přípravou přístrojů a teoretickým výzkumem,“ řekl neurčitě Daniel. „Chris mi včera volala s nějakými novými poznatky. Vytěžila něco zajímavého z toho tvého soupisu britské mytologie, Desmonde. Přesně v to jsem doufal.“

Desmond se na bratra pochybovačně zadíval. „Dane, to vaše zkoumání pohádek mi vážně začíná lézt na nervy. Je načase začít se zabývat něčím pořádným!“

Daniel přikývl. „Taky že ano. To, čemu říkáš pořádný výzkum, se také rozbíhá.“ Pak zvážněl. „O tom jsem s vámi vlastně chtěl mluvit. Chris nevolala jen kvůli těm teoretickým zijštěním. Ona… v noci dostala zprávu z Ostrova. Máme výsledky těch měření, kterými jsem pověřil matku.“

Desmond vytřeštil unavené oči a málem se na bratra rozkřikl. „A ty tady místo toho řešíš britský povídačky? Sakra, Dane! Jak to její měření dopadlo?“

„Já nevím,“ odvětil vědec napjatě. „Zavoláme Chris, ať to přečte. Volala mi to pozdě v noci. Nechtěl jsem, aby to řekla jenom mně. Přišlo mi fér, abychom se o tom dozvěděli všichni najednou.“

* * *

Dívka telefon zvedla na druhé zazvonění; očividně čekala v pohotovosti. Daniel zapnul telefon na hlasitý odposlech. „Jsme připraveni, Chris. Můžeš nám to přečíst?“

„Tak jo,“ odpověděla Chris přiškrceným hlasem.

Sawyer po Danielovi vrhl dalším ostrý pohled. Dívčin tón se mu vůbec nelíbil.

Četla. „Slečno Jonesová,

omlouvám se, že píšu takhle pozdě. Eloise a Richard dělali celý týden měření toho, co chtěl Daniel. Terciální složka. G. počítač. Pro jistotu všude měřili třikrát. To jsou ta tři čísla za každou lokalitou nebo jménem. S znamená sever, J jih a vzdálenost od pásma.“

Následoval výčet několika míst – pásmo IN, pásmo okraj, pásmo +10 S a +10  J, pásmo + 50 S a + 50 J, pásmo + 100 S a + 100  J, a dále také pásmo J 200, 500 a 1000. Bylo doplněno také několik jmen těch, kteří zůstali na Ostrově.

Chris pomalu začala číst první řádek – označený Pásmo IN. Když odříkala krátkou číselnou řadu, zeptala se: „Dává to smysl, Dane? Nezkomolili jsme to nějak?“

Daniel nevěřícně zamrkal a natáhl se pro svůj zápisník. Na její dotaz vůbec nezareagoval.

Dívčin sevřený hlas se ozval z mobilu znovu. „Slyšíš mě, Dane? Dávají ta čísla smysl?“

Opět nic. Sawyer fyzikovi luskl před obličejem. „Sakra, vědátore, na něco se tě ptala!“

Daniel se probral.

„Ano, Chris. Ano, dává to smysl.“ Těžce polkl a chraptivě řekl: „Přečti prosím i ty další hodnoty.“

Zatímco novinářka pomalu četla názvy měřicích bodů a subjektů, vzdálenosti a naměřené hodnoty, vědec si rychle načrtával schéma a připisoval hodnoty k místům i jménům.

Desmond se k bratrovi naklonil a zadíval se na jeho nákres. „Co to je?“

Pak si všiml, jak se Danielovi třese ruka, kterou kreslí. „Dane! Co to krucinál je?“

Vědec jako by ze sebe setřásl další dávku omámení. Zastavil dívku, která stále diktovala jména a hodnoty. „Na chvíli prosím stop, Chris. Zbytek mi dočteš později, ano?“

„Ale…“

„Za chvíli ti zavoláme znovu, ano? Musím si teď něco rychle dopočítat, dokud to mám v hlavě.“ Vytípl hovor. Zbylá čtveřice parťáků ho nechápavě pozorovala.

Pak Desmond důrazně, s odsekávaným každým slovem, zopakoval svou poslední otázku. „Co to, Dane, sakra je? O čem to mluví?“

Fyzik třesoucí se rukou sevřel tužku.

„Je to... Jsou to hodnoty radiace naměřené na Ostrově.“ Pak se odmlčel, zvedl pohled k bratrovi a dodal: „Ionizující záření.“

* * *

V místnosti se rozhostilo ticho. Pak je opatrně prolomil Desmond. „Co to sakra… Jaký ionizující záření?“

Daniel nesměle pokrčil rameny. „No… Radiace. Jaderné záření.“

„Já vím, co je ionizující záření,“ utrhl se Desmond. „Byl jsem kdysi u pyrotechniků. Ale co to krucinál… Co to znamená?“

Daniel neodpověděl. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Sawyer. „Mně ty čísla nic neříkaj. Je to hodně nebo málo, Danny?“

„Je to… dost,“ přiznal vědec.

Frank se do jeho poznámek podíval z druhé strany. „A roste to.“

Daniel pomalu přikývl.

„A jestli to dobře chápu, tak to… vyzařujou i lidi, co tam jsou? A taky to narůstá?“

Další přikývnutí.

Desmond, který se doteď nakláněl po Danielově levé ruce, se vztyčil.

„Oni dostali tolik radiace, že už to vyzařujou?“ Mluvil pomalu a potichu, ale v hlase bylo slyšet obrovské napětí. Jako by velitel výpravy krotil cosi silného, co se hrozilo vymknout kontrole.

„Ano,“ přikývl potřetí Daniel neochotně.

* * *

Pak se všecko odehrálo nesmírně rychle. Když na to později Sawyer, Miles a Frank vzpomínali, shodli se, že celý výstup netrval snad ani minutu. Jim ale připadal jako věčnost.

Desmond, který stál vedle svého mladšího bratra, ho teď popadl za košili a škubnutím ho zvedl od stolu. Daniel zavrávoral a skopl židli, na níž seděl. „Desmonde…“ zasípal jen. Převrácená židle zarachtala na podlaze za nimi.

Bratr jako by ho vůbec neslyšel. Přitáhl bratra, stojícího teď na špičkách, blíž k sobě, až si hleděli do tváří ze vzdálenosti několika centimetrů.

„Dane, ty idiotskej parchante,“ zařval Desmond. „Ty malej hajzle. Na tom zkurveným ostrově uniká zkurvená radiace a my se tady sereme se zatracenejma pohádkama o příšerách? Tobě nestačí, že ses mi včera nasadil do hlavy takový sračky, že se mně celou zasranou noc zdálo o mý mrtvý ženě a skoro mrtvým chlapečkovi? Sereme se tady se sračkama a mýho kluka tam žere zasraná radiace, vo který ses nikomu neráčil říct ani zasraný slovo!“

Daniel na bratra zíral v šoku. Takový výbuch nečekal a teď Desmonda skoro nepoznával. Jeho bratr přerývaně dýchal, prskal mu do tváře, třásl se vzteky a z očí mu sálala zuřivost.

„Desmonde, já… Tím včerejškem jsem se ti snažil pomoct. A až do dneška jsem doufal, že to na ostrově ne…“

Desmond vydechl. Povolil sevření a nechal Daniela normálně došlápnout na zem a poodstoupit z nepříjemně těsné blízkosti. Vědec si lehce oddychl.

Pak Desmondova pravá ruka bleskurychle vyrazila kupředu, zasáhla cíl a vzápětí Daniel přepadl přes převrácenou židli.

Jako první zareagoval Sawyer. „Doprdele, Desi, nech toho!“ Skočil po veliteli výpravy a poodtáhl ho od ležícího Daniela. Desmond se už ale o další ránu nesnažil. Z výšky metal rozzuřený pohled na bratra, který si tiskl obě dlaně k obličeji, ležel v nepřirozeném záklonu a nehýbal se. Vidět byly jen jeho nechápavé, skoro až nepřítomné oči. Mezi prsty mu začala protékat krev.

K Sawyerovi se vzápětí přidal Miles. Popadl Desmonda za druhý rukáv. Velitel se jim vztekle vytrhl. „Nešahejte na mě, doprdele,“ ucedil. Pak se otočil a oddupal do své ložnice. „V pondělí ráno v devět všichni tady,“ zařval ještě na šokované parťáky. „Do tý doby si dělejte, co chcete.“ Prásknutí dveří otřáslo celým bytem.

„Jseš celej, Dane?“ přidřepl Frank k vědci.

Fyzik se pokusil zaostřit pohled a přes ruce, přitisknuté k ústům, cosi šeptl.

„Můžeš se hejbat?“ pokračoval pilot. Když Daniel přisvědčil, pomohl mu na nohy. Vědec se opřel o zeď a chvíli oddechoval.

„Ukaž to,“ vyzval ho Sawyer s pohledem upřeným na jeho skrývané zranění.

Daniel ho ignoroval a ruce si u obličeje držel dál. Ztěžka mumlal. „On mě… On mě…“

„Praštil,“ dopověděl za něj Miles. „To se stává, Danny.“

„Ukaž ten ksichtík,“ zopakoval znovu Sawyer. „Jestli vypadáš tak hrozně, jak hrozně huhňáš, tak teda potěš.“

Daniel ale pokračoval v omámeném monologu. „Brácha. A já… chtěl jsem mu říct, že jsem možná díky včerejšku přišel na to, jak ten jeho problém řešit.“

Pak zasykl bolestí, mluvení mu nedělalo dobře. Krev mezi prsty protékala čím dál silněji. Ale ucukl, když se ho parťáci pokusili dotknout. „Nechte mě. Nepotřebuju…“ Mírně zavrtěl hlavou. „Snažím se, jak můžu, abych se vás pokusil vrátit na Ostrov co nejdřív a abychom co nejdřív zjistili, jak postupovat. Nechci dělat plané poplachy. A on…“

Potůček krve sílil. Když první kapky dopadly na podlahu, vědce jako by to probralo z transu. Nejistým krokem se vydal do koupelny a zamkl za sebou. Ozvalo se šumění vody.

Zbylá trojice se na sebe zadívala.

„Ty vole,“ prohlásil Sawyer upřímně. „Kdyby mi někdo řekl, že první, kdo si tady dá do držky, bude Des s Danem, tak bych mu řek, že se zbláznil.“

Miles pokrčil rameny. „Mě to až tak moc nepřekvapuje. Když si vzpomeneš, jak vypadal na Ostrově…“

Sawyer po chvíli přitakal. „Danny nám velitele rozbil. Vypadá to, že vypnul toho Dese, co myslí a vysvětluje, a přivolal zpátky toho, co rovnou věci řeší ručně. Nemůžu teda říct, že by se mi moc stejskalo.“

* * *

Zvuk tekoucí vody z koupelny zněl s přestávkami snad dalších pět minut. Frank vzal za kliku. „Pusť mě tam, Dane.“

Daniel ani neotevřel, ani neodpověděl.

Pilot to po chvíli zkusil znovu. „Otevři, Dane. Aspoň se ti na to podívám.“

Nic. Pak se dveře rozletěly a Daniel s velkým smotkem zatím čistého toaletního papíru u úst vyšel ven. Už vypadal jistěji. Trojici parťáků, kteří se ho snažili zastavit a zjistit, jak je na tom a co se dá dělat, málem odstrčil. Sebral ze stolu mobil a zápisník, u vchodu popadl z věšáku své staré sako, zkontroloval, že má v kapse peněženku, a vzal za kliku vchodových dveří do bytu.

Sawyer, Miles i Frank na něj nechápavě zírali. „Počkej, vědátore, to přece…“ pokusil se ho zadržet Sawyer.

„Ne. Díky za snahu, ale s ním“ – Daniel mírně kývl ke dveřím Desmondovy ložnice – „s ním tady nebudu. Je víkend, mám volno. Uvidíme se v pondělí.“

Dveře práskly a vědec byl pryč.

„Fíha,“ hvízdl Frank. „Dan využívá volnej víkend. Ten je hodně rozhozenej.“

„Jo. A myslím, že si jde pro pofoukání rozbitýho nosu někam jinam,“ pronesl s jistotou Sawyer.

* * *

Chris přestala přemýšlet nad nečekaným ukončením hovoru, a rozhodla se, že se dá do přípravy sobotního oběda. Zrovna se probírala skříní se zásobami, když její telefon zazvonil znovu. Rychle hovor přijala, zatímco přecházela do obývacího pokoje. „Ano, Dane? Můžeme pokračovat?“

„Chris, ne. Prosím, mohla bys pro mě přijet?“

Málem mu nerozuměla a nebylo to jen proto, že jeho hlas byl najednou naprosto zastřený a nejasný. „Cože? Přijet? Pro tebe? Proč? Kam? Co…“

„Do San Fernanda. Budu čekat křižovatce, kde odbočuješ k našemu bloku.“

Chris nechápavě sevřela mobil v dlani. „Co se stalo, Dane? Proč pro tebe mám jezdit? A co to máš s hlasem?“

„Vysvětlím ti to pak. Přijeď, prosím.“ V Danielově huhlavém hlase bylo cosi zoufalého.

Rozhodla se. „Tak jo. Jedu. Potřebuješ něco dalšího?“

„Ne. Jen přijeď, prosím.“

„Dobře. Čekej mě tak za půl hodiny. Jedu.“

Zabouchla skříň, popadla mobil a kabelku a vydala se k autu. Byla zmatená. Chápala, že vědce i zbytek skupiny její zprávy z Ostrova zaskočily; ji koneckonců také. Ale čekala, že jí znovu zavolají s prosbou o víc informací. Nebo s pokynem, aby přijela. Nebo s informací, že přijedou oni. Ale že má jet do San Fernanda pro Daniela?

Provoz byl naštěstí celkem klidný a ona jela na hranici předpisů, chvílemi i mírně za ní. Čím víc se jí to rozléhalo v hlavě, tím víc se jí to nelíbilo. Ten jeho hlas. A třikrát zopakovaná zoufalá prosba, ať přijede. Bylo to nekonečně divné.

A pak už byla na místě. Přibrzdila za křižovatkou, rozhlédla se a pak vědce uviděla. Šel k jejímu autu rychlým krokem a k obličeji si tiskl cosi krvavého.

Vyskočila z auta. „Dane! Co se ti stalo?“

„Nemáš papírové kapesníky, prosím?“ zahuhňal místo pozdravu.

„Moment…“ prohrabala kabelku. „Jo. Tady. Co je ti?“

Neodpověděl, trošku se od ní odvrátil, vylovil z balíčku čistý kapesník a přitiskl si ho k ústům místo té zakrvácené hroudy, kterou vyhodil do koše. Během dvaceti minut čekání byl jeho improvizovaný obvaz, který si vyrobil doma v koupelně, totálně nasáklý krví.

Pak ucítil, že mu položila ruku na rameno. „Dane! Co ti je?“

Otočil se k dívce. „Mám to asi roztržené. Můžeme prosím jet k tobě? Potřebuju…“ Upřel na ni prosebný pohled.

Pochybovačně si ho prohlédla. Jeho zranění se jí vůbec nelíbilo. Měl krev i na košili. Nevěděla, jak dlouho už takhle krvácí a jak podobné problémy snáší. Nechtěla, aby jí někde zkolaboval. „Nasedej. Jinak ti nic není? Jedeme ke mně, nebo na pohotovost?“

„K tobě,“ zamumlal. „Není to tak hrozné.“

Nastartovala a rozjela se. „Vypadá to dost hrozně. Co se ti sakra stalo, Dane? Tebe někdo zmlátil? Kdo ti to udělal?“

„Zeptej se Desmonda,“ řekl unaveně fyzik.

Dívka se na něj nevěřícně pootočila od řízení. „To si děláš dobrej den. Tak to se ho teda zeptám!“

Za jízdy sáhla do kapsy a vytáhla telefon.

„Ne, nevolej…“ zasténal Daniel. Ale tím rozhořčenou Chris nemohl zastavit. Unaveně opřel hlavu o okénko.

Velitel výpravy zvedl telefon až po dlouhém vyzvánění. „Jo, Jonesová?“ ozval se nevrle.

„Desmonde, co se sakra děje? Mám v autě Dana. Co se mu stalo?“

„Asi nějakou schytal,“ zavrčel Desmond a kousavě dodal: „Předpokládám, že tos poznala sama.“

„Co? Co se stalo, to jste se porvali? Vám úplně přeskočilo?“

„Zeptej se ho, bratříčka. Já na to nemám náladu.“

Jenže v nevrlosti si teď s rozzlobenou dívkou nezadal. „To je skvělý,“ zasyčela novinářka. „Řekneš mi aspoň, co s ním mám dělat?“

„Vy jste se všichni zbláznili. Ten malej šílenec si vysloužil jednu přes hubu a vy ještě čekáte, že mu to teď s omluvou ošetřím. Dejte mi všichni pokoj.“

„Desmonde, to nemyslíš vážně.“ Dívka zírala před sebe na silnici, pevně držela volant a snažila se neječet.

„Naprosto vážně. Měj se, Chris, pěknej víkend. V pondělí ráno v devět je nástup u nás. Zatím.“

„Desmonde!“

„Dej mu mašličku,“ zavrčel velitel zdálky. Znělo to, že už mobil oddaluje od ucha, aby mohl hovor ukončit.

„Jakou mašličku?“ zařvala Chris do telefonu. Daniel vedle ní sebou cukl leknutím. Takový průběh hovoru nečekal. Dívka zuřila víc, než si kdy uměl představit.

Desmond se obtěžoval s poslední laskavou instrukcí. „Mašličku z náplasti, sakra. Najdi si to na internetu, v tom jseš dobrá dost.“

„Takže s ním nemám jet do nemocnice?“

Ozvalo se pohrdavé odfrknutí a pak přerušovaný tón, značící, že hovor skončil.

Dívka mobil hodila do klína a zapnula blikačky. Sjela na krajnici a zastavila. Vědec se k ní tázavě obrátil.

„Co se děje?“

Odepnula si bezpečnostní pás a naklonila se k němu. „Ukaž mi to,“ rozkázala.

„To není pot…“

„Ukaž mi to, Dane. Chci vědět, jestli jedem na šití, nebo jestli je šance, že to zvládnu sama,“ prohlásila nesmlouvavě, popadla ho za zápěstí a ruku s kapesníkem odtáhla. Vyvalil se potůček krve. „Sakra!“ vyjekla dívka. Nechala vědce, aby si na ránu znovu přitiskl svůj kapesník. Připravila si čistý, pak mu ruku opět odsunula a hned na zranění přitiskla novou vrstvu měkkého papíru. Opatrně se snažila zachycovat rudý proud a zmapovat rozsah zranění. Daniel rezignovaně zavřel oči a nechal ji. Cítil, jak se o něj opírá, a její opatrné prsty, jak mu osahávají okolí rány. Nebylo to sice příjemné, ret ho bolel… ale cítil se podivně klidný. V bezpečí.

„Co zuby?“

„Drží. Nebolí,“ udedil vědec. „Snad.“

Po chvíli se odtáhla. „Zase si to drž, jo? Jedeme.“

„Kam?“

„Ke mně. Není to tak velký. Jen to šíleně krvácí.“

Vyrazili. Dívka po chvíli neudržela svoje myšlenky a začala nahlas reptat, potom nadávat. „Prej že v hledání na internetu jsem dobrá dost. To teda jo. Pořád lepší, než bejt dobrej v mlácení chlapů, kteří vypadaj, že by nedovedli praštit ani otravnýho komára.“

„To myslíš mě? To není…“ ozval se Daniel dotčeně.

„Nemluv, víc ti z toho pak teče, jak s tím hýbeš. Máš rozseklej spodní ret. Dobrý dva centimetry. Ale snad to nějak zvládnem.“

* * *

Za další půlhodinu Chris odemykala svůj příbytek a Daniel spotřeboval další balíček papírových kapesníků. Dívka ho obezřetně pozorovala, když stoupal po schůdcích. Když konečně vešli dovnitř, oddychla si. Usadila pochroumaného vědce na pohovku v obýváku a přinesla z koupelny lékárničku. Pak si vedle něj klekla a sklonila se k jeho obličeji. Daniel odtáhl kapesník. Ret byl ošklivě opuchlý a rána stále krvácela, ale zdálo se, že to pomalu ustává.

„Jo, to bude dobrý,“ pronesla polohlasem. „Nejprv ti to vyčistím, jo? Ne,“ zarazila ho rychle, když viděla, že se chystá zareagovat, „nic neříkej. Ať s tím nehýbeš.“

Nastříkala na vatový tampon dezinfekci. „Asi to bude trochu bolet,“ varovala ho. Pak vatu přitiskla k ráně.

Daniel nejprve ucítil cosi chladivého, ale vzápětí chlad přešel v pálení a bolest, jako by mu někdo do rtu vrazit rozžhavený nůž. Ze rtu mu vyšlehla do hlavy a nakonec i do celého těla. Prošla až ke konečkům prstů a tam se rozpadla na popel chvilkové úlevy. Pak přišla další vlna. To přece není možné, prolétlo mu hlavou, aby dvoucentimetrová ranka takhle šíleně bolela. Vyhrkly mu slzy, tlumeně vyjekl a podvědomě začal uhýbat.   

Chris ale byla neúprosná. Daniel ucítil vzadu na zátylku její ruku. Pevně mu přidržela hlavu, aby nemohl uhnout.

„Vydrž,“ šeptla dívka a dál mu pevně tiskla dezinfekci ke rtu. „Potřebuju, aby ta rána byla čistá. Pak ti to stáhnu a snad to bude dobrý.“

Daniel zavřel uslzené oči a nechal ji dělat, co je třeba. I Chris ucítila, jak napětí pod jejíma rukama povolilo. Jemně ho pohladila vzadu po hlavě levou rukou, kterou ho stále přidržovala. „Dobrý. Za chvíli to přestane. Ještě chvilku vydrž a dám ti pokoj,“ domlouvala mu tiše. Zůstali takhle snad několik minut. Pak novinářka opatrně vatový tampon odtáhla.

„Dobrý,“ oddychla si po pohledu na ránu, která už nekrvácela. Velice jemně očistila i její okolí. „Teď to necháme oschnout a stáhneme to náplastí. Kruci, měla jsem si ji nastříhat dřív. Promiň,“ zamumlala. Sahala po lékárničce a chtěla si potřebné kousky připravit.

„To nevadí,“ řekl tiše Daniel znecitlivělými rty a pokusil se mírně usmát. Chris se zastavila v pohybu směrem ke konferenčnímu stolku. Panebože, já mu tady desetkrát opakuju, aby nemluvil, a on… Očekávala, že se v příštím momentu rána znovu rozšklebí a ona bude moci s celým ošetřením začít znovu.

Ale nic se nestalo. „Sakra, Dane, buď zticha,“ zaúpěla dívka. „Ať se to znova neotevře. Kdyby tady byl Jim, už by si z tebe utahoval, že to děláš schválně, aby sis prodloužil dobu, kdy se tady na tebe lepím.“

Daniel už nic neřekl, jen omluvně zvedl obě dlaně. Chris si nastříhala pár kousků náplasti do tvaru protaženého motýlka, připravila si je k použití a pak se opět sklonila k vědcovu obličeji. Ucítil, jak mu velice jemně stlačuje obě části rány k sobě. „Jo, to bude dobrý,“ zamumlala sama pro sebe. Pak nalepila polovinu náplasti na jednu stranu rány, pevně přitlačila druhý okraj… a přelepila ho zbytkem improvizovaného stehu. Přitlačila prstem na náplast, aby se pořádně přilepila. Když sevření povolila a zjistila, že se povedlo, povolilo i napětí i v její mysli. Myšlenky, které se do této chvíle plně soustředily na vyřešení problému, se rozjely na volnoběh. Zatímco dál jemně přejížděla prstem po náplasti, aby držela, uvědomila si, že jí hlavou běží svévolná představa, jaké by to bylo, kdyby Daniela políbila. Stačilo by jen pár centimetrů a trochu se nahnout a… Rychle se odtáhla a zatřásla hlavou, aby tu pobloudilou myšlenku zahnala. Nechápala, proč ji to napadlo. To musí být ta fyzická blízkost. A únava. A možná i krev, která v lidech budí to nejzákladnější. A dost. Začínám z toho všeho taky blbnout, pomyslela si.

„A je to. Uf,“ oddychla si a složila se na pohovku vedle fyzika. I on se probral z jakéhosi omámení. „Děkuju,“ řekl tiše. „Moc děkuju, Chris.“

Chvíli tam vedle sebe seděli. Daniel si opatrně ohmatával ránu a dívka zírala přes obývací pokoj směrem ke knihovně.

* * *

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ nadnesla po chvíli nesměle.

Daniel se zašklebil. „Des mi jednu vrazil. Má páru.“

„To jsem taky pochopila,“ odtušila dívka. „Ale… proč? Zrovna on…“

Daniel si povzdychl. „No… to je na delší vyprávění.“

„Máme skoro celej den,“ řekla Chris.

Zprvu váhavě, ale pak jaksi odhodlaně jí celý včerejší večer popsal. Zdůraznil, že mu šlo o to dostat se k informacím, které by Desmondovi mohly pomoci vypořádat se s výpadky vědomí na exponovaných místech. Pak se dostal ke kocovinovému ránu a poslední kapce v podobě informací o radiaci na Ostrově.

„Pffff,“ odfrkla si bývalá novinářka, když celý příběh vyslechla. „No… teď už se divím o něco míň, že takhle vyletěl. To tvoje včerejší šťourání mi přijde dost necitlivý, Dane.“

„Jiné řešení jsem neviděl,“ bránil se vědec. „A jsem přesvědčený, že se díky těm zjištěním posuneme. Snad mu budu moct pomoci, aby to zvládal líp.“

Pokud si od tebe po tomhle ještě bude chtít dát pomoct, napadlo Chris, ale raději tu myšlenku spolkla.

Opět se rozhostilo ticho. Pak se ozval Daniel. „Chris, mohl bych se podívat na tu zprávu z Ostrova?“

Novinářka přikývla a podala mu tablet, který ležel na druhém konci konferenčního stolku. Daniel se začetl.

Dívka si v tu chvíli něco uvědomila. Trhla sebou a na okamžik se po tabletu chtěla natáhnout a vědci ho sebrat, ale nakonec to neudělala. K ničemu by to nebylo. Chtěl by si to dočíst. A vůbec, vždyť ještě před dvěma hodinami by mu to přečetla sama, kdyby ji v telefonu nezastavil. Možná by jí vůbec nedošlo, že poslední jméno v seznamu je Eloisino. Nevěděla sice přesně, co znamenají čísla za jejím jménem, ale teď najednou věděla, že to není nic dobrého. Ale už nemohla nic dělat. A tak ho nechala, jen ho poočku pozorovala.

Fyzikův výraz se postupně měnil. Od absolutního zaujetí přes vážný výraz… až skoro na konec zprávy. Tam najednou jako kdyby úplně strnul. Oči se mu rozšířily a on nechápavě zíral do tabletu. Pak ho velice pomalu odložil na stůl.

„Ta čísla jsou… hodnoty radiace. Nevím, jestli jsme ti to během toho telefonátu stihli říct.“  Daniel vypadal, jako by se z posledních sil držel problémů, které zaměstnávaly jejich skupinu. Ale problémy, které existovaly na Ostrově, ho nezadržitelně strhávaly jinam.

„A ta čísla u lidí znamenají…“

„Vyzařování po nadměrné expozici.“

„Dane, moc mě to mrzí,“ vypravila ze sebe Chris.

Daniel se na ni ani nepodíval, dál zíral do prázdna.

„Moje matka…“

„Dane…“

Slyšel ji, ale byl myšlenkami někde daleko. Možná na Ostrově. „Matka… Nikdy nebyla nemocná. Neměla ani chřipku. Nikdy. Ona… nemůže být nemocná.“

„Moc mě to mrzí,“ zopakovala tiše Chris. Sebrala odvahu podívat se Danielovi do očí, ale on dál zíral do prázdna. Nevnímal ji. Jako by je něco najednou oddělilo. A tak se jen schoulila vedle něj na pohovku, lehce ho pohladila po hřbetu ruky, kterou měl bezvládně složenou v klíně, a čekala.

* * *

Pak najednou začal Daniel pomalu mluvit. „Matka… je to s ní těžké. Vždycky taková byla. Než by přiznala slabost nebo obavy, radši…“ Zavrtěl hlavou a odmlčel se. „Vždycky jí záleželo hlavně na výkonu a výsledcích. Je přísná na sebe i na ostatní. To, čeho jsem dosáhl, je vlastně její zásluha.“

„To není možný,“ namítla opatrně Chris.

„Je. Ty ji neznáš. Když se rozhodne, že něco nějak musí být, tak toho prostě dosáhne. U mě se rozhodla, že ze mě vychová špičkového matematika a fyzika. Povedlo se jí to. A přesně to udělala i teď. Zadal jsem jí úkol, ona ho přijala a musela ho dokonale splnit. Musela. I když to znamenalo, že…“

„Ať tě ani nenapadne, že se z toho budeš obviňovat, Dane,“ skočila mu přísně do řeči Chris. „Co jsem zatím pochytila, tak tvoje matka je cokoli, jenom ne hloupá. Naprosto přesně věděla, co má dělat. Musela vědět, že… že není dobrý nápad chodit tam bez ochrany,“ dodala tiše.

„Splnila úkol,“ zopakoval Daniel. „A teď vykazuje druhé nejhorší hodnoty hned po tom Fischerovi.“

Chvíli mlčel a pral se sám se svými myšlenkami a pocity. Pak začal znovu vzpomínat. „Co si pamatuju, projevovala mi náklonnost jen ve chvílích, když se mi něco povedlo. Jinak… byla chladná. Musíš, nesmíš. Splnils úkol, můžeš si jít hrát a věnovat se klavíru. Po splněném úkolu následuje odměna. Bral jsem to jako normální. Chovala se tak ke všem. Až když jsem odešel z domova na internátní školu a viděl jsem, jak o svých matkách – ne, maminkách, tak to říkali – mluví spolužáci, došlo mi, že u nás bylo něco špatně. Tehdy jsem začal přemýšlet, jestli mě vůbec měla někdy ráda takovým tím bezpodmínečným způsobem.“

„Určitě jo, jen to neuměla dát najevo,“ řekla jemně Chris.

„Nevím,“ odtušil vědec. „Přemýšlel jsem o tom dál. Nakonec jsem došel k tomu, jestli… jestli mě vůbec kdy chtěla mít. Víš, jak to myslím?“

Dívka se na něj nešťastně zadívala. Nevěděla, co na to říct.

„Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Někoho tak odměřeného se na takovéhle věci nemůžeš ptát, víš? Oba jsme celou dobu dělali, že nezáleží na tom, co si o sobě myslíme a jak to mezi sebou máme… A teď… teď tam někde je a má nemoc z ozáření.“

Daniel se svými emocemi potýkal čím dál víc. Odmlčel se a pak znovu promluvil, jako by ze sebe musel dostat všecko, co ho teď trápilo. „Můj otec už nežije. Zemřel na Ostrově. Mohl si za to sám, já vím, byl to arogantní intrikán a tentokrát prostě přestřelil, ale… A teď je nemocná i matka. Ona… je stará, Chris. V tomhle věku nemáš moc šancí, jak přemoct něco takového. Ona… je odtažitá a studená a používá mě jako nástroj ke splnění svých cílů, ale je to moje matka. A já… já ji poslal…“

Hlas mu konečně vypověděl. Daniel se pokusil od dívky odvrátit, ale nestihl to. Z očí se mu vyhrnuly slzy a nastoupily svou neodvratnou cestu. Otočil se od Chris a snažil se ovládnout se. Moc mu to nešlo.

Pak uslyšel její tichý hlas. „Dane… Ta moje nejlepší kamarádka je psycholožka. Ne, že bych toho od ní moc pochytila… ale jednu věc mě přece jen naučila. Že někdy pro sebe člověk nemůže udělat nic lepšího, než se pořádně vyplakat.“

Opět se k ní otočil, oči zalité slzami, a rozmazaně se na ni zadíval. Věnovala mu nesmírně smutný jemný úsměv. „Vybreč se, Dane. Nikdo se to nedozví. Neboj se. Co se tady stane, to tady zůstane.“ Pak natáhla ruku, opatrně ho pohladila po té jeho a pak mlčela, zatímco on vzlykal jako malé dítě, kterým vlastně nikdy nemohl být.

* * *

Když to přešlo, pokračoval o něco klidněji. „Já… kromě Desmonda a ní už nikoho nemám. Zemřela už i Penelope, moje starší sestra, se kterou jsem se sice moc neznal, ale věděli jsme o sobě. A teď je matka smrtelně nemocná a bratr je na mě tak rozzuřený, že mi dal pěstí.“

„Desmonda to přejde,“ řekla Chris. „Není idiot. Vychladne. A když uvidí, že ta včerejší nepříjemnost k něčemu byla, tak ho to přejde.“

„Snad.“

„Určitě. Kdyby na tebe byl tak naštvanej, že by tě už nechtěl vidět, neříkal by, že v pondělí ráno máme bejt zpátky v San Fernandu.“

„Snad,“ řekl znovu.

Chris přinesla z kuchyně vodu a posadila se znovu vedle Daniela. Chvíli přemýšlela a mnula si nos. Pak začala mluvit ona.

„Já asi tuším, jak ti je,“ začala nejistě. „Taky jsem zažila, jaký to je, když se bojíš o rodiče a máš strach, že některý věci už nikdy nestihneš dořešit. Můj táta měl před několika rokama infarkt.“

„Ale dostal se z toho, že?“ poznamenal Daniel. „Byla jsi u nich na Vánoce.“

„Jo, dostal se z toho. Ale pár dní na tom byl dost bledě a nevědělo se, jestli to zvládne. Taky jsem si to tehdy vyčítala. On… stalo se mu to asi týden poté, co jsem se přestěhovala do Carrie a okázale jsem našim sdělila, že si tady budu žít a budu si se svým životem dělat, co mě napadne. Táta to nesl hodně blbě, byl na mě šíleně naštvanej. A pak se mu na jednom politickým večírku udělalo špatně a odvezli ho do nemocnice. Skoro týden jsem se od něj nehnula. Měla jsem hrozný výčitky, že byl tak rozhozenej kvůli mně.“

Daniel zvedl oči od svých sevřených dlaní a zadíval se na ni. Rozhostilo se mezi nimi jakési tiché porozumění.

„Chtěla jsem ti to vyprávět už tehdy v noci, než se stalo to s tím záchvatem,“ dodala dívka. „A teďka mám hrozně divnej pocit, jako by ten minulej měsíc vůbec nebyl. Jako kdybysme přeskočili z jedný divný chvíle do druhý.“

„Vesmír má své opravné mechanismy,“ řekl zamyšleně Daniel. „To říkávala moje matka.“

Chris si povzdychla. „Dane… chtěla jsem ti říct ještě něco. Jak jsi říkal, že už nemáš nikoho kromě ní a Desmonda… to není pravda.“

Tázavě se na ni podíval.

„Máš i nás ostatní. Já vím, nejsme rodina, ale… Jsme v tom všichni spolu. Ty divný věci, co nás svedly dohromady, jsou natolik divný, že si myslím, že nás spolu udržej.“

Daniel si sáhl na rozbitý ret. „Možná.“

* * *

Pak si Chris vzpomněla, že dopoledne měla v plánu vařit. Teď bylo o několik hodin později a ona si uvědomila, že má hlad. Odebrala se do kuchyně a dala vařit rýži a masovou směs se zeleninou. Když ji o hodinu později naservírovala na stůl a uviděla Danielův bolestný výraz, když si nabral první sousto, došlo jí, že pikantní mexická směs nebyl nejlepší nápad. Představila si bolest v čerstvé ráně a i ji přešla chuť.

Uklidila ze stolu, odnesla nádobí, uvařila si kafe. Sama, Daniel nechtěl, horké mu nedělalo dobře.

 Dlouho bylo ticho. Vlastně celkem příjemné. Ani jeden z nich neměl pocit, že by je musel narušovat tlacháním jen proto, aby něco říkali.

Až po nějaké době se ozval Daniel. „Chris, já… mohl bych tě o něco poprosit?“

„To víš, že jo,“ odvětila dívka s nejistým úsměvem.

„Před chvílí jsi řekla, že co se tady stane, to tu zůstane.“

„Jo,“ přikývla. „Samozřejmě, že jo.“

„Měl bych takový… myslím, že by mi dneska něco pomohlo. Ale… nevím, jestli…“

Chris se na něj zadívala. Daniel jí pohled nejprve vrátil, pak uhnul. Dívce opět skočila do hlavy ta neochočitelná představa o tom, jaké by to bylo ho políbit. Sakra! Tohle absolutně nedávalo smysl. Ale ještě, než stihla představu zahnat, přistihla se, jak s klidným pohledem klade nevyhnutelnou otázku.

„Co bys rád, Dane?“

„Já…“ zatvářil se rozpačitě. „Ještě nikdy jsem tohle neudělal. Ale dneska… po tom všem…“

Zadívala se na něj tázavě.

Daniel se nesměle pousmál. „Je mi to hrozně hloupé, na tohle jsem měl myslet sám. Ale… Chris, nemáš víno? Chtěl bych se opít.“

Dívka se na něj zadívala s údivem. Tohle nečekala. „Jseš si jistej, že to je dobrej nápad?“

„Nevím,“ odpověděl upřímně vědec. „Ale chci to udělat.“

„A nechceš radši něco jinýho? Vždycky jsem tě vídala s whisky.“

„Vím,“ odtušil Daniel. Vzpomněl si na včerejší pachuť McCutcheona a připomínky dávného dětství. Ne, whisky nechtěl nějakou dobu ani vidět. „Ale dneska whisky nechci. Nenašla bys něco?“

Chris se usmála a vydala se k ledničce. „Může být suché bílé?“

„To zní skvěle,“ odpověděl Daniel.

* * *

Bylo brzké odpoledne. Chris přivoněla k vínu ve sklence. Bylo lehké, skoro obědové. Dívka je chvíli pozorovala a přemýšlela. Nechtěla, aby se Daniel dál trápil s tím, co načali dopoledne.  Dumala, co s načatým odpolednem, a pak skončila u nejlogičtějšího vyústění.

„Jo, Dane, mám pár zjištění z teoretickýho pátrání,“ nadhodila.

„Povídej,“ vyzval ji fyzik.

„No, to o určité ověřenosti vyprávění Waltera Fischera jsem ti už říkala. I to, že v osmdesátejch letech v Británii došlo k případu, kterej byl do jistý míry podobnej.“

Daniel kývl.

„No… a pokračovala jsem dál. Mám ty knihy o Ryhopském lese od toho britskýho spisovatele. Dane,“ podívala se na něj, „já v tom ležím už tři dny. Je to… Já na tom vašem pitomým ostrově nikdy nebyla, ale ten pocit, kterej z toho mám, na mě dejchá i z těch knížek. Je tam hrozně moc podobnejch věcí. Ještě jsem to nedočetla, ale… Podívej.“

Přitáhla si papír s poznámkami. Sklonili se nad nimi a Chris mu postupně ukazovala ty nejpodstatnější body. Daniel je přelétl očima a pokyvoval. Pak se ale k dívce otočil. „Je to výborná práce, Chris, ale…“

Dívka vycítila něco nedobrého. „Ale?“

„Obávám se, že to příliš neuplatníme.“

„Jak to myslíš? Proč… Vždyť jsi mě sám pověřil, že bys to chtěl vidět. A teď to vidíš. Sedí to, ne?“

„Sedí,“ potvrdil Daniel. „Ale… Desmond to tak trochu zastavil.“

„Jak zastavil?“ nechápala novinářka.

„Zastavil směr pátrání, který vychází z pohádek, abych ho přesně citoval. Prohlásil, že to naše šťourání v pohádkách musí skončit.“

„Hm,“ zvadla dívka. „To jsem ti vlastně zapomněla říct. Ozvala se mi ta profesorka z univerzity, co mě učila starou literaturu. Celkem mě poslala do háje. Že se nemám zabývat umělýma planýma nesmyslama a když už se chci věnovat obskurním věcem, tak mám jít ke kořenům.“

„Co přesně ti odpověděla?“ zeptal se Daniel. Zhluboka se napil ze své sklenice.

Chris našla e-mail na tabletu a ukázala mu ho.

Vědec chvíli soustředěně četl. „Ona tě ale neposílá tak úplně do háje,“ poznamenal poté.

„Jo, jen trochu,“ odtušila dívka. „Ale tak jako tak mi říká, že je stupidní se dál věnovat těmhle věcem.“

„Ne,“ opravil ji fyzik. „Říká ti, že se nemáš zdržovat u sekundárních pramenů, ale jít do primárních. Podívej.“ Píchl prstem do e-mailu, který napsala Chris profesorce, a do profesorčiny odpovědi. „Zmiňovala ses jí o mytických motivech v Twin Peaks. A ona ti odpovídá – nevěnujte se sekundárním pramenům, ale primárním. Ve staré mytologii domorodých obyvatel se hovoří o něčem, čemu se říká Wendigo a v původním jazyce to znamená sova. Ona tě neposílá do háje. Ona nás navádí na další stopy, Chris.“

Bývalá novinářka se zadívala do e-mailu. „No, když to říkáš… tak dobře. Ještě se na to podívám.“

„Ale, co se týče toho Ryhopského lesa,“ vrátila se zpátky k tématu, „tam se nebavíme o primárních nebo sekundárních zdrojích. Dane, to nejsou žádný pohádky. Tohle je normální popis,“ rozmáchla se nad papírem s poznámkami. Víno v její skleničce zašplíchalo. Chris dopila a nalila si další. „Vidíš to tam taky, že jo, Dane?“

„Vidím,“ souhlasil mírně vědec. „Ale Desmond, což je náš velitel, si v tuto chvíli nepřeje, abychom v pátrání šli dál tímhle směrem.“

„To je ale úplně ujetý,“ zaláteřila Chris. „Vždyť… vždyť ten autor tam fakt věrně popisuje výzkumnou výpravu na podobný místa, jako je ten ostrov. Být to na mně… Ten autor pořád žije! Dokud se nestal spisovatelem na plnej úvazek, působil jako vědec, zoolog! Hledala jsem si ho na internetu. Mělo by být možný ho zkontaktovat. Kdoví, kde podklady pro ty knihy nasbíral. Kdoví, kde působil. Tohle nemůžem ignorovat, Dane.“

„Nemusíme to ignorovat,“ řekl pomalu Daniel.

„To nedává smysl,“ zamračila se dívka. „Teď jsi mi řekl, že Des nechce…“

„Des nechce,“ souhlasil Daniel. „Takže se tím nebudeme zabývat v takzvané pracovní době. Ale v osobním volnu...“ přimhouřil oči.

„Už ti rozumím,“ vydechla dívka. „Takže… v pondělí o tom mluvit nebudeme, ale teď, když máme volno a můžeme se věnovat, čemu chceme…“

„Ano.“

Daniel se na ni zadíval – klidně, rozhodně, soustředěně. Dopil svou skleničku. Láhev byla prázdná. „Neměla bys tam…“

Nemusel to dopovědět. Chris se zvedla a šla do skladiště.