919 – Nemoc

Předchozího dne Eloise dokončila měření – třetí sérii na jihu. Předala výsledky Waltovi, aby je předal na pevninu.

Pak už na jihu zůstala – přemohla ji slabost. Po celých šest předchozích dní, kdy plnila Danielův pokyn, si to nepřipouštěla, ale teď už jí nic jiného nezbývalo. Zadání, které ji motivovalo, bylo splněné… a ona zůstala bez cíle a bez sil.

Hurley s Benem se tvářili chápavě, když jim řekla, že přespí v jejich táboře. Vzala si stan co nejdál od Walterova přístřešku. Dobře věděla, že za její slabost a nemoc – ano, teď si to konečně připustila, že je nemocná – může on, i když zcela nevědomky.

Jediný, komu Eloisin pobyt na jihu nedával smysl, tak byl Walt. Už nebyl dítě, aby si myslel, že je stará dáma jen unavená po všech těch měřeních. Ale až prvního rána poté, co u nich přebyla, zjistil, že se děje něco nezvyklého. Když si ráno odskočil na potřebu, uviděl Eloise zvracet na okraji džungle – velice decentně a jakoby stydlivě stála u jednoho stromu na kraji porostu, přidržovala se ho a překvapivě tiše a hladce se zbavovala předchozího pokusu o snídani.

„Vám je špatně, Eloise?“ zeptal se jí rozpačitě. „Snědla jste něco zkaženého, nebo…“

Dáma dokončila, co právě konala, pak si důstojně otřela ústa a smutně se na chlapce zadívala. „Pojďme do tábora, Walte. Všecko ti povím.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Eloise všem třem mužům řekla to, co dva už věděli, jen to nechtěli vyslovit. Třetí se s tím musel nějak poprat. Ale ani pro nej – Walta – se nedalo říci, že by to byl šok. Už od té doby, co v džungli uviděl tu vidinu ženy s dcerou, věděl, že je něco špatně. Jen nevěděl co. Teď se to tedy dozvěděl.

„Z toho pásma uniká radioaktivní záření,“ řekla Eloise. Mluvila vyrovnaným tónem, jako by oznamovala, že v jejich bytovém domě na půl dne nepoteče voda kvůli havárii. „To bylo to, co jsme v posledních dnech s Richardem měřili. Hodnoty nejsou dobré. Mají vliv na živé organismy… včetně nás všech. Zamořené pásmo už je celkem rozsáhlé. Kontaminace je mírná, ale stejně z dlouhodobého hlediska není možné se tam dlouhodobě zdržovat, jíst potraviny a tak podobně.“

„Šíří se to?“ vytanulo na mysli Waltovi, jako by se to vylouplo odněkud z nánosů minulosti jako ořech ze slupky. O tom přece mluvily ty dvě ženy v jeho vizi.  

Eloise pomalu přikývla. „Zatím to spíše vypadá, že ano. V posledním měření se to sice podle všeho zastavilo, ale nemůžeme na to spoléhat. Budeme to dál sledovat. Nevím, na čem to závisí. Snad se to zastaví, nebo to alespoň bude dál zpomalovat.“

Ale taky by to mohlo zrychlit, napadlo Walta. Ale neřekl to. Všichni jako by vytušili, že panika a katastrofická proroctví jsou to poslední, co by jim teď mohlo pomoci, a vyhýbali se jim.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se Hurley.

„Za prvé se musíme vyhýbat pásmu a jeho okolí. Zcela jednoznačně. Dokud to půjde, budu provádět měření z jihu a Richard ze severu, a od místa, kde naměříme byť jen mírný nárůst radiace, bude zákaz vstupu. Dále musíme je třeba, abychom se vyhýbali kontaminovaným…

…subjektům, chtěla říci Eloise, ale pak si uvědomila, že nemluví se svým synem. Odmlčela se a pak pokračovala: „Kontaminovaným… osobám. Ano,“ přikývla na Hurleyho, „tím myslím Waltera.“

„Walter?“ vykřikl Walt. „Ale to nejde, abychom se mu vyhejbali, když tady je s náma.“

„Já vím,“ přikývla Eloise. „Izolace je neproveditelná. Nicméně to vypadá, že během toho svého přesunu prošel místem s velice intenzivním zářením. Sám je kontaminovaný a teď to vyzařuje. Bohužel tím nechtěně ubližuje i nám ostatním. Je nemocný a někteří z nás onemocněli kvůli němu také."

„Takže ta vaše nevolnost…“ pochopil Walt.

„Ano,“ potvrdila stará žena a na chvíli se odmlčela. Pak konečně vyslovila to, na co myslela už minimálně pět dní. „Nemoc z ozáření.“

Zajíkla se, pak ale nabyla zpět svou rozvážnost a pokračovala. „Bohužel to snáším hůř než vy ostatní. Možná je to věkem, možná něčím jiným. Na tom teď ale nezáleží, stalo se, stalo se. Budu se od něj muset držet zpátky.“

Pak se po nich rozhlédla. „Měřila jsem hodnoty radiace i u vás. Benjamine… ty víš, jak na tom jsi.“

Ben beze slova přikývl.

„Neměl bys k tomu muži chodit. Pokud se mu vyhneš a pásmo se sem nedostane, je dobrá šance, že tvoje nemoc odezní a budeš v pořádku. Nějakou dobu budeš zesláblý a budeš mít poničenou imunitu, ale měl by ses z toho dostat. V Hugově blízkosti ano.“

Ben znovu přikývl. V očích ale měl pohled, který říkal něco jiného – že jí to utěšování nevěří, že dobře ví, co se děje.

„Hugo, ty jsi na tom dobře. Vypadá to, že jsi proti radiaci z nějakého záhadného důvodu plně imunní.“

Strážce pokrčil rameny. „Něco z toho mám v sobě. Voda vodu nenamočí,“ usmál se. Pak zvážněl. „Takže na Waltera budu dohlížet já.“

„A co já?“ neudržel se už Walt. „Jak jsem na tom já? A co Walter?“

„Ty to také zvládáš celkem dobře, Walte,“ řekla Eloise. „Jsi mladý a silný. A možná tam jsou i nějaké další vlivy, o kterých nevím,“ podívala se na chlapce a pak na Hurleyho. „Asi ses v poslední době taky necítil nejlíp, ale pokud nebudeš trávit příliš mnoho času s Walterem, měl by ses z toho dostat bez následků.“

„Ale… Walter…“ zajíkl se chlapec. V posledních dnech s mužem trávil docela dost času. Kresili si a Walter tak chlapci předal dost informací o svém příchodu na Ostrov i o svém předchozím životě.

„Měl by ses mu vyhýbat, chlapče. Walter je nemocný. Nejvíc z nás všech. Prošel místem, kde byl pravděpodobně vystaven dosti intenzivnímu záření, absorboval je a teď je vyzařuje kolem sebe.“

Walt se na ni díval vytřeštěně. „Chudák. Takže proto má ty popáleniny a boláky. Na těch částech těla, který neměl zakrytý. Proto se mu to nehojí, že to není od ohně, ale od jadernýho záření?“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Radiační popáleniny se chovají jinak než běžné.“

„A padají mu vlasy,“ vzpomněl si Walt. „Když jsme včera odpoledne kreslili, jen se poškrábal za uchem a najednou měl ruku plnou vypadanejch vlasů.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Brzy přijde o všechny. A potom… potom se uvidí. Teď je v latentní fázi, kdy je mu zdánlivě lépe. Ale uvnitř těla se bojuje o všechno.“ Odolala nutkání poškrábat se také na temeni hlavy. Věděla, že i ona by mezi prsty našla chuchvalce stříbrných vlasů, stejně jako ráno, když se ve svém stanu snažila učesat. Nechtěla, aby to ostatní viděli.

 „Můžeme mu nějak pomoct?“ zeptal se váhavě Walt.

Eloise si povzdychla. „Je to dost těžké. Nadále se opětovně kontaminuje sám sebou, abych tak řekla. Ale ano, můžeme zkusit pár věcí. V první řadě mu odebrat staré oblečení, které je kontaminované, a pak jej přimět, aby se co nejčastěji koupal.“

„S těma bolákama,“ zaúpěl Walt. „A ve slaný vodě.“

„Nemusí se koupat ve slaný vodě,“ vstoupil do toho jemně Hurley. „V jeskyni je čistej pramen. Může se mejt tam.“

„Musíme pak jen zjistit, kam teče, abychom z něj potom nepili,“ poznamenal bezbarvým tónem Ben.

* * *

Pak se zeptal Hurley. „A co vy? Jak se dá pomoci vám? Vám všem?“

„Máme omezené možnosti,“ přiznala Eloise. „Na pevnině bychom dostali léky, odpovídající léčbu, ošetřující personál by měl protiradiační obleky. My tady můžeme dělat jen málo. Co je podstatné - musíme se snažit vyhýbat se Walterovi a pásmu. Alespoň my, kteří vykazujeme horší příznaky a máme horší hodnoty, Bene. A všichni bychom se měli modlit, aby se dál nešířilo z pásma.“

Walt zíral do temného prázdna vyhaslého ohniště, kolem kterého seděli. „Můžu za to já? Je to kvůli tomu, co jsem musel udělat tu noc?“

Eloise se rozhodla skrýt své pochyby a vystupovat znovu jako ta jistá, vědoucí žena. „Ne, Walte. Tohle jsi ty nezavinil. To, cos udělal, samo o sobě jadernou reakci rozhodně nezpůsobilo. Musely nastat i další vlivy, které způsobily, že se děje to, co se děje.“

Walt nejistě pokrčil rameny a neznatelně pokývl, pak začal špičkou nohy zadumaně postrkovat pár dávno vyhaslých uhlíků. Chtěl namítnout, že se u pásma něco dělo už od začátku, že je přece ale bolela hlava od prvních dnů, kdy se pohybovali kolem pásma, a že ty vidiny – žena a dívka – jim sdělovaly, že se NĚCO šíří, což přesně sedělo na radiační vyzařování vycházející z pásma, ještě předtím, než sem přišel Walter… ale nechal si to pro sebe. Věděl, že Eloise by mu ty pochybnosti vyvrátila, on by jí neuvěřil, ale dál by se nehádal, protože k hádkám o důsledcích radiačního zamoření neměl dost vědomostí. Jen některé  věci tušil. A tak neříkal nic.

Chvíli seděli všichni mlčky.

Ticho prolomily zvuky z Walterova stanu; muž se probudil po dlouhém spánku. Od té doby, co byl v Hurleyho táboře, spal pořád lépe a lépe. Walt se zvedl, že se k němu vydá.

Ben ho popadl za ruku a stáhl ho zpátky k vyhaslému ohništi. „Ještě chvilku, Walte. Chápu, že ti ten muž je blízký a chceš mu pomoct, i když… Ale měl bys vědět několik věcí. Zatím to snášíš dobře, ale… pokud se něco změní, tak to může mít trvalé následky. Vystavení radiaci má své nevratné důsledky. Můžeš mít napořád poškozené zdraví. A může se stát, že nikdy nebudeš moct mít děti, Walte.“

Walt se na Bena podíval, jako by mluvil cizí řečí. Pak prohlásil něco, z čeho Bena zamrazilo. „Já stejně žádný děti mít nebudu. Vidíš tady snad nějakou holku, která by do toho mohla jít se mnou?“ Pak si všiml Benova zaraženého výrazu a zmírnil. „Já vím, Bene, že to není sranda. Ale přece tady toho chudáka nenecháme sedět ve stanu samotnýho. On za to nemůže.“

Zvedl se a vydal se tam, kam měl už předtím namířeno.

„Vzal to docela dobře,“ poznamenala Eloise.

„Co mu zbývá,“ povzdychl si Ben.

U vyhaslého ohniště zůstali tři. Pak odešla i Eloise – řekla vše, co věděla a co říci chtěla. Ben s Hurleym osaměli.

„Je to v pytli, co?“ poznamenal po chvíli mlčení Hurley, ve snaze prolomit ticho.

 „Ani ne,“ řekl rezignovaně Ben. „Čekal jsem něco takového.“

Hurley se na něj zadíval. „Jak to myslíš?“

„Hurley, nebudem si lhát. Ostrov mi jde po krku. Z nějakého důvodu mě tohle místo nemá rádo, nebo mi nevěří, nebo jsem ho něčím rozzlobil, nazvi si to, jak chceš. Ale jde po mně. Už několikrát to málem dokázal. Když jsem byl dítě, postřelili mě. Měl jsem nádor na páteři a jen díky tomu, že jste tady ztroskotali, to Jack dokázal dát do pořádku. No… a teď se něco děje znova. Tohle místo, nebo ta síla, co mu vládne, teď už hraje na stejnou notu, Hugo. Našlo to účinnou metodu. Dokázalo mi vypěstovat nádor jednou, dokáže to i podruhé. Radiace je perfektní způsob, jak toho dosáhnout.“

„Ale ne, Bene. Tak to vůbec bejt nemusí,“ namítl Hurley.

„Hugo, mně nemusíš nic namlouvat,“ zadíval se na něj Ben pevně. „Já vím, jak to je. Vím, co se děje. Cítil jsem to i předtím.“

„Jenže tenkrát jsi neměl na svý straně Strážce. Jacob vás chával jako rybičky v akváriu, ať děláte, co umíte, ale nezasahoval do ničeho. Teď je to jinak. Pomůžu ti, Bene.“

Ben se na Strážce zahleděl znovu a pochybovačně. Sice mu strašně chtěl věřit, ale nešlo to. Myslíš, že jsi silnější než Ostrov? Než to, co jím prochází a co ti dalo moc?

Ale mlčel.

* * *

Z praktického hlediska se den příliš neodlišoval od těch předchozích. Odlišné bylo jen to, že u nich den trávila Eloise. Většinu dne odpočívala. Odpoledne do jižního tábora dorazil Richard, kterého zajímalo, jak se vůdkyni daří. Pobyl v táboře, promluvili spolu s Eloise a on pak odešel. Eloise jej instruovala, aby každý den sledoval v okolí severního tábora pod Sochou hodnoty radiace. Pokud by překročily určitou hodnotu, měl zavelet k evakuaci zbylých Druhých. Ona sama odmítala Ostrov opustit, ale nechtěla zničit život dalším lidem. Poslat je v případě nebezpečí na Hydru bylo to nejrozumnější, co se dalo dělat.

Walt, navzdory všem varováním, po snídani odešel do stanu a trávil čas s Walterem. Když mu Hugo donesl hromádku čistého oblečení, kterou dali dohromady s Benem během hledání po neobydlených stanech, Walt mu obrázky vysvětlil, co má dělat. Jít s ním k jeskyni, svléknout se, pečlivě se umýt a vydrbat hrstmi písku, obléknout si čisté oblečení a to staré odnést zpět. U zdroje vody je nechávat nechtěli.

Walter neprotestoval a instrukce splnil. Až když se Hurley, který po koupeli přišel do jeho stanu, zahleděl i na Walterův batoh a další věci, které si s sebou přinesl, začal muž klást odpor. Popadl své věci do náručí a jasně dával najevo, že se jich nevzdá.

Hurley usoudil, že po Walterovi nemůže chtít všecko. I to, že byl ochoten se mýt v ledové vodě a že se převlékl, byl úspěch. Nechal ho tedy v jeho stanu. Walt mu nadále dělal společnost. Po zbytek dne si kreslili a Walt učil Waltera základům angličtiny, což ho v posledních dnech začalo dost bavit. Večer, když Hurley přišel dát muži dobrou noc, se Walter poprvé pokusil o svá první anglická slova. „Good night Hugo,“ řekl lámaně.

Hurley se zářivě usmál. „Good night, Walter,“ řekl co nejsrozumitelněji a sevřel Walterovi pevně ruku. Čert vem něakou radiaci. Walt měl pravdu – nemohli toho muže odříznout od své malé společnosti, i když pro ně jeho přítomnost znamenala riziko. On je potřeboval a nemohl za to, co s sebou přinesl.

* * *

Snesl se večer. Walt se pečlivě umyl v oceánu, převlékl se a denní oblečení vypral v přílivu a položil na vyhřáté skály, aby začalo schnout. S naprostou přirozeností souhlasil s tím, že když trvá na trávení času s Walterem, bude se poté důsledně dekontaminovat.

Walt, Hurley, Ben a Eloise se sešli u ohně. Eloise s Benem se tiše o čemsi bavili, Hurley zíral na hvězdnou oblohu, Walt o čemsi přemítal. Pak promluvil. „Asi bych se měl podívat do L. A., jestli nám něco neodepsali na ty výsledky měření. Co myslíte?“

Eloise se vytrhla z rozhovoru. „Ano, chlapče, to by bylo rozumné. Můžeš to udělat hned?“

„Asi jo,“ pokrčil rameny Walt. „Je mi docela fajn. Myslím, že spojení na nakouknutí a přečtení jednoho vzkazu zvládnu.“

Odebrali se tedy do Waltova stanu. Chlapec si v posledních dnech zvykl na to, že už při navazování spojení nebyl sám. Nejprve k sobě pustil Hurleyho, který mu v kritických dnech dodával energii dotekem, a pak zjistil, že snese i další pozorovatele. Když navazovali spojení naposled a Eloise mu diktovala naměřené hodnoty, zjistil dokonce, že mu ani nevadí, když jej další přítomní vyrušují a mluví na něj. Jeho telekinetické schopnosti se na Ostrově rozvíjely, aniž by musel něco zásadního dělat.

Walt se usadil na svém kavalci a začal si představovat Chrisin obývací pokoj. Představa mu v mysli vyskočila jako na povel a on se do ní vnořil. Tablet, naprostý středobod jeho vhledů, ležel na konferenčním stolku. Ale něco bylo jinak. V obraze někdo byl.

Walt se nejprve věnoval zprávám. Zkontroloval tablet a s údivem zjistil, že nedostal odpověď. Jako poslední v textovém dokumentu stále byla jeho poslední zpráva o hodnotách, naměřených na Ostrově. Absence odpovědi se ho trochu dotkla. Sdělil jim z Ostrova tak důležité věci… a oni se ani neobtěžovali mu cokoli odepsat.

„Nic neodpověděli,“ řekl tiše směrem k pozorovatelům. „Ale… počkejte ještě. Něco se tam děje.“

Hurley, Ben i Eloise chlapce napjatě pozorovali. Zíral soustředěně do tmy plátna svého stanového přístřešku.

„Co se tam děje, Walte?“

„Je tam Dan,“ prohlásil chlapec naprosto nevzrušeným tónem, jako když pozorovatel velice zajímavého dění pod mikroskopem odosobněně komentuje dění ve zkoumaném vzorku.

„Cože?“ zamrkala Eloise překvapeně.

„Je tam váš Dan,“ zopakoval Walt. „Podle všeho spí. Vypadá trochu… unaveně.“

Eloise nevěřícně potřásla hlavou. „Daniel tam je? Vždyť přece… ty nahlížíš do bytu k té ženě, je to tak?“

„Jo,“ odtušil Walt. „Asi je u ní, no.“

Eloise se zatvářila pohoršeně. „Ale to přece…“

Pak do konverzace vstoupil Hurley. „Co se tam děje dalšího?“

„Nic zvláštního,“ řekl Walt soustředěně. Usoudil, že informace o třech prázdných lahvích vína, stojících na stolku vedle pohovky, na které spal oblečený Daniel s oteklým obličejem, nikomu ku prospěchu nebude. Walt v sobě našel jakousi mladickou spikleneckou loajalitu. Aťsi jemu bylo jen čtrnáct a tamtomu mladému vědci třicet. Walt ho najednou viděl jako někoho, kdo se rozhodl dělat něco nestandardního… někoho, kdo porušil pravidla a kdo si rozhodně nezasloužil být napráskán své všetečné mámě. Lidé od určitého věku potřebují určitou míru svobody.

„Nic zvláštního,“ zopakoval tedy po chvíli. „Je tam klid. Vypadá to tam jako normálně, tablet je na tom samým místě jako vždycky. Zprávu si přečetli. Kurzor je jinde, než kde jsem ho nechal já.“

„Ale… proč neodpověděli?“ přemítal Ben. „My tu máme večer, a oni by teď měli mít noc. Měli spoustu času na to, aby odpověděli. Proč to neudělali? I kdyby během dne byli někde pryč, tak na to měli celý večer.“

Walt byl rád, že jeho vizi nikdo další nevidí. Jemu samozřejmě bylo zcela jasné, proč nikdo neodpověděl – on by v průběhu konzumace několika lahví vína také asi nikomu neodepisoval na zprávu s hodnotami radiace. Tohle ale jako důvod rozhodně říci nechtěl.

Pak si uvědomil něco dalšího a to něco zapadlo jako kostička puzzle vedle toho, co před chvíli řekl Ben. „Ne,“ pronesl Walt pomalu a zamyšleně. „Není noc. Vidím okna – venku je šero. Určitě není noc. Moment, kouknu se na ten tablet, tam musí bejt čas.“

Znovu se zaměřil na detail. Za okamžik už věděl.

„Je po šestý večer. Asi měli nějakou náročnou práci nebo tak něco. Vypadá to, že se Dan na chvíli natáhl na pohovku a prostě vytuhnul. Usnul,“ dodal směrem k Eloise.

„Já vím, co znamená vytuhnout,“ odtušila poněkud nevrle stará dáma. „Ale… tohle je prostě divné. Celé je to strašně divné." Hurley předpokládal, že Eloise naváže na Benovu úvahu o čase, ovšem zmýlil se. Eloise teď měla jiné starosti. "Co má co dělat v cizím bytě? To děvče do toho vůbec neměli zatahovat,“ zamumlala sama pro sebe. Vyčítavě pohlédla na Walta, ale ten už ji opět nevnímal a dál se soustředil na svůj vhled.

Chvíli mlčel. Pak si oddychl. „Tak, napsal jsem jim krátkou zprávu,“ prohlásil. „Jestli mají nějaký rady, co bysme teď měli dělat. A ať se nám ozvou.“

„Jo, dobře,“ přikývl Hurley. „Víc teď asi dělat nemůžeme.“ U poslední věty se zahleděl na Eloise. Ani Strázce si očividně nepřál, aby se Danielova matka teď zatěžovala věcmi, které nemohla ovlivnit, a do kterých jí, při vší úctě, nic nebylo.

„Tak já odtamtud padám. Můžu nakouknout zase zítra nebo pozítří.“

Walt se na svém kavalci protáhl a praštil sebou na záda. Ostatní pochopili a začali se sbírat k odchodu. Všem popřál dobrou noc. Jako poslední odcházela Eloise, která se stále tvářila mírně šokovaně a pohoršeně.

Walt se k ní z kavalce naklonil a poznamenal, jako by jí odhaloval uklidňující rozuzlení nějakého poťouchlého žertu: „Nebojte. Byl v tom obýváku sám.“

„Dobrou noc, chlapče,“ odvětila chladně vůdkyně Druhých.

* * *

Venku zavládla další celkem klidná noc. Walter, Walt a Eloise spali ve svých stanech, Hurley seděl na svém oblíbeném místě na útesech a Ben u ohně. Stále přemýšlel nad tím, co řekl Walt v průběhu vize. Je po šestý večer.

Ben byl opakovaně svědkem průchodů z Ostrova do vnějšího světa a věděl, jaký má být časový posun mezi Ostrovem a světem. Určitě ne takový, aby v Los Angeles měli šest večer… místo jedné v noci. Něco bylo špatně. Hodně špatně.

918 - Výbuch

Sobotní ráno v San Fernandu bylo zprvu klidné. Daniel se na pohovce v obýváku vzbudil z neklidného polospánku, do něhož upadl krátce před rozedněním, a hned se pustil do práce. Dál si sepisoval své poznatky z večerního sezení, dokud je měl v paměti. Sawyer, Miles a Frank se vynořili z pokojů o hodně později. Desmond, nepřekvapivě, vyspával nejdéle. Vstal až kolem desáté, ale stejně nevypadal, že by na něj delší spánek měl jakýkoli pozitivní vliv. Všichni se sešli kolem jídelního stolu v obýváku.

„Jak je, Scotty?“ uvítal velitele Sawyer.

Desmond ho přejel pohledem. Vypadal naprosto zničeně. „Ne, že bych si přesně pamatoval, co všecko se včera dělo, ale asi si na to ani vzpomínat nechci.“

Neřekl, že ho celou noc budily sny o Charliem… a nejen o něm. Věci, které včera večer otevřel Daniel, začínaly lézt ven a Desmondovi se vracely vzpomínky na Penelope a na vše, co se dělo.

Sawyer střelil po Danielovi pohledem. Byla v něm patrná letmá výčitka, jako by se ptal, zda to vědec se svým pokusem nepřehnal.

Fyzik jeho pohledu uhnul. Místo toho oslovil bratra. „Dáš si kafe, brácho? Vypadáš, že by ti prospělo.“ Působil jako dítě, které něco provedlo a nyní doufá, že když bude dost milé, prohřešek mu projde.

„Jo,“ zavrčel Desmond. „A pak půjdu zase spát. V noci to stálo za houby.“

Sawyer chápavě přikývl. „Já se dneska budu s dovolením flákat. Je víkend, tak co. Co vy ostatní?“

„Přidám se k tobě,“ prohlásil Miles. Trojici doplnil Frank.

„Já asi budu pokračovat s přípravou přístrojů a teoretickým výzkumem,“ řekl neurčitě Daniel. „Chris mi včera volala s nějakými novými poznatky. Vytěžila něco zajímavého z toho tvého soupisu britské mytologie, Desmonde. Přesně v to jsem doufal.“

Desmond se na bratra pochybovačně zadíval. „Dane, to vaše zkoumání pohádek mi vážně začíná lézt na nervy. Je načase začít se zabývat něčím pořádným!“

Daniel přikývl. „Taky že ano. To, čemu říkáš pořádný výzkum, se také rozbíhá.“ Pak zvážněl. „O tom jsem s vámi vlastně chtěl mluvit. Chris nevolala jen kvůli těm teoretickým zijštěním. Ona… v noci dostala zprávu z Ostrova. Máme výsledky těch měření, kterými jsem pověřil matku.“

Desmond vytřeštil unavené oči a málem se na bratra rozkřikl. „A ty tady místo toho řešíš britský povídačky? Sakra, Dane! Jak to její měření dopadlo?“

„Já nevím,“ odvětil vědec napjatě. „Zavoláme Chris, ať to přečte. Volala mi to pozdě v noci. Nechtěl jsem, aby to řekla jenom mně. Přišlo mi fér, abychom se o tom dozvěděli všichni najednou.“

* * *

Dívka telefon zvedla na druhé zazvonění; očividně čekala v pohotovosti. Daniel zapnul telefon na hlasitý odposlech. „Jsme připraveni, Chris. Můžeš nám to přečíst?“

„Tak jo,“ odpověděla Chris přiškrceným hlasem.

Sawyer po Danielovi vrhl dalším ostrý pohled. Dívčin tón se mu vůbec nelíbil.

Četla. „Slečno Jonesová,

omlouvám se, že píšu takhle pozdě. Eloise a Richard dělali celý týden měření toho, co chtěl Daniel. Terciální složka. G. počítač. Pro jistotu všude měřili třikrát. To jsou ta tři čísla za každou lokalitou nebo jménem. S znamená sever, J jih a vzdálenost od pásma.“

Následoval výčet několika míst – pásmo IN, pásmo okraj, pásmo +10 S a +10  J, pásmo + 50 S a + 50 J, pásmo + 100 S a + 100  J, a dále také pásmo J 200, 500 a 1000. Bylo doplněno také několik jmen těch, kteří zůstali na Ostrově.

Chris pomalu začala číst první řádek – označený Pásmo IN. Když odříkala krátkou číselnou řadu, zeptala se: „Dává to smysl, Dane? Nezkomolili jsme to nějak?“

Daniel nevěřícně zamrkal a natáhl se pro svůj zápisník. Na její dotaz vůbec nezareagoval.

Dívčin sevřený hlas se ozval z mobilu znovu. „Slyšíš mě, Dane? Dávají ta čísla smysl?“

Opět nic. Sawyer fyzikovi luskl před obličejem. „Sakra, vědátore, na něco se tě ptala!“

Daniel se probral.

„Ano, Chris. Ano, dává to smysl.“ Těžce polkl a chraptivě řekl: „Přečti prosím i ty další hodnoty.“

Zatímco novinářka pomalu četla názvy měřicích bodů a subjektů, vzdálenosti a naměřené hodnoty, vědec si rychle načrtával schéma a připisoval hodnoty k místům i jménům.

Desmond se k bratrovi naklonil a zadíval se na jeho nákres. „Co to je?“

Pak si všiml, jak se Danielovi třese ruka, kterou kreslí. „Dane! Co to krucinál je?“

Vědec jako by ze sebe setřásl další dávku omámení. Zastavil dívku, která stále diktovala jména a hodnoty. „Na chvíli prosím stop, Chris. Zbytek mi dočteš později, ano?“

„Ale…“

„Za chvíli ti zavoláme znovu, ano? Musím si teď něco rychle dopočítat, dokud to mám v hlavě.“ Vytípl hovor. Zbylá čtveřice parťáků ho nechápavě pozorovala.

Pak Desmond důrazně, s odsekávaným každým slovem, zopakoval svou poslední otázku. „Co to, Dane, sakra je? O čem to mluví?“

Fyzik třesoucí se rukou sevřel tužku.

„Je to... Jsou to hodnoty radiace naměřené na Ostrově.“ Pak se odmlčel, zvedl pohled k bratrovi a dodal: „Ionizující záření.“

* * *

V místnosti se rozhostilo ticho. Pak je opatrně prolomil Desmond. „Co to sakra… Jaký ionizující záření?“

Daniel nesměle pokrčil rameny. „No… Radiace. Jaderné záření.“

„Já vím, co je ionizující záření,“ utrhl se Desmond. „Byl jsem kdysi u pyrotechniků. Ale co to krucinál… Co to znamená?“

Daniel neodpověděl. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Sawyer. „Mně ty čísla nic neříkaj. Je to hodně nebo málo, Danny?“

„Je to… dost,“ přiznal vědec.

Frank se do jeho poznámek podíval z druhé strany. „A roste to.“

Daniel pomalu přikývl.

„A jestli to dobře chápu, tak to… vyzařujou i lidi, co tam jsou? A taky to narůstá?“

Další přikývnutí.

Desmond, který se doteď nakláněl po Danielově levé ruce, se vztyčil.

„Oni dostali tolik radiace, že už to vyzařujou?“ Mluvil pomalu a potichu, ale v hlase bylo slyšet obrovské napětí. Jako by velitel výpravy krotil cosi silného, co se hrozilo vymknout kontrole.

„Ano,“ přikývl potřetí Daniel neochotně.

* * *

Pak se všecko odehrálo nesmírně rychle. Když na to později Sawyer, Miles a Frank vzpomínali, shodli se, že celý výstup netrval snad ani minutu. Jim ale připadal jako věčnost.

Desmond, který stál vedle svého mladšího bratra, ho teď popadl za košili a škubnutím ho zvedl od stolu. Daniel zavrávoral a skopl židli, na níž seděl. „Desmonde…“ zasípal jen. Převrácená židle zarachtala na podlaze za nimi.

Bratr jako by ho vůbec neslyšel. Přitáhl bratra, stojícího teď na špičkách, blíž k sobě, až si hleděli do tváří ze vzdálenosti několika centimetrů.

„Dane, ty idiotskej parchante,“ zařval Desmond. „Ty malej hajzle. Na tom zkurveným ostrově uniká zkurvená radiace a my se tady sereme se zatracenejma pohádkama o příšerách? Tobě nestačí, že ses mi včera nasadil do hlavy takový sračky, že se mně celou zasranou noc zdálo o mý mrtvý ženě a skoro mrtvým chlapečkovi? Sereme se tady se sračkama a mýho kluka tam žere zasraná radiace, vo který ses nikomu neráčil říct ani zasraný slovo!“

Daniel na bratra zíral v šoku. Takový výbuch nečekal a teď Desmonda skoro nepoznával. Jeho bratr přerývaně dýchal, prskal mu do tváře, třásl se vzteky a z očí mu sálala zuřivost.

„Desmonde, já… Tím včerejškem jsem se ti snažil pomoct. A až do dneška jsem doufal, že to na ostrově ne…“

Desmond vydechl. Povolil sevření a nechal Daniela normálně došlápnout na zem a poodstoupit z nepříjemně těsné blízkosti. Vědec si lehce oddychl.

Pak Desmondova pravá ruka bleskurychle vyrazila kupředu, zasáhla cíl a vzápětí Daniel přepadl přes převrácenou židli.

Jako první zareagoval Sawyer. „Doprdele, Desi, nech toho!“ Skočil po veliteli výpravy a poodtáhl ho od ležícího Daniela. Desmond se už ale o další ránu nesnažil. Z výšky metal rozzuřený pohled na bratra, který si tiskl obě dlaně k obličeji, ležel v nepřirozeném záklonu a nehýbal se. Vidět byly jen jeho nechápavé, skoro až nepřítomné oči. Mezi prsty mu začala protékat krev.

K Sawyerovi se vzápětí přidal Miles. Popadl Desmonda za druhý rukáv. Velitel se jim vztekle vytrhl. „Nešahejte na mě, doprdele,“ ucedil. Pak se otočil a oddupal do své ložnice. „V pondělí ráno v devět všichni tady,“ zařval ještě na šokované parťáky. „Do tý doby si dělejte, co chcete.“ Prásknutí dveří otřáslo celým bytem.

„Jseš celej, Dane?“ přidřepl Frank k vědci.

Fyzik se pokusil zaostřit pohled a přes ruce, přitisknuté k ústům, cosi šeptl.

„Můžeš se hejbat?“ pokračoval pilot. Když Daniel přisvědčil, pomohl mu na nohy. Vědec se opřel o zeď a chvíli oddechoval.

„Ukaž to,“ vyzval ho Sawyer s pohledem upřeným na jeho skrývané zranění.

Daniel ho ignoroval a ruce si u obličeje držel dál. Ztěžka mumlal. „On mě… On mě…“

„Praštil,“ dopověděl za něj Miles. „To se stává, Danny.“

„Ukaž ten ksichtík,“ zopakoval znovu Sawyer. „Jestli vypadáš tak hrozně, jak hrozně huhňáš, tak teda potěš.“

Daniel ale pokračoval v omámeném monologu. „Brácha. A já… chtěl jsem mu říct, že jsem možná díky včerejšku přišel na to, jak ten jeho problém řešit.“

Pak zasykl bolestí, mluvení mu nedělalo dobře. Krev mezi prsty protékala čím dál silněji. Ale ucukl, když se ho parťáci pokusili dotknout. „Nechte mě. Nepotřebuju…“ Mírně zavrtěl hlavou. „Snažím se, jak můžu, abych se vás pokusil vrátit na Ostrov co nejdřív a abychom co nejdřív zjistili, jak postupovat. Nechci dělat plané poplachy. A on…“

Potůček krve sílil. Když první kapky dopadly na podlahu, vědce jako by to probralo z transu. Nejistým krokem se vydal do koupelny a zamkl za sebou. Ozvalo se šumění vody.

Zbylá trojice se na sebe zadívala.

„Ty vole,“ prohlásil Sawyer upřímně. „Kdyby mi někdo řekl, že první, kdo si tady dá do držky, bude Des s Danem, tak bych mu řek, že se zbláznil.“

Miles pokrčil rameny. „Mě to až tak moc nepřekvapuje. Když si vzpomeneš, jak vypadal na Ostrově…“

Sawyer po chvíli přitakal. „Danny nám velitele rozbil. Vypadá to, že vypnul toho Dese, co myslí a vysvětluje, a přivolal zpátky toho, co rovnou věci řeší ručně. Nemůžu teda říct, že by se mi moc stejskalo.“

* * *

Zvuk tekoucí vody z koupelny zněl s přestávkami snad dalších pět minut. Frank vzal za kliku. „Pusť mě tam, Dane.“

Daniel ani neotevřel, ani neodpověděl.

Pilot to po chvíli zkusil znovu. „Otevři, Dane. Aspoň se ti na to podívám.“

Nic. Pak se dveře rozletěly a Daniel s velkým smotkem zatím čistého toaletního papíru u úst vyšel ven. Už vypadal jistěji. Trojici parťáků, kteří se ho snažili zastavit a zjistit, jak je na tom a co se dá dělat, málem odstrčil. Sebral ze stolu mobil a zápisník, u vchodu popadl z věšáku své staré sako, zkontroloval, že má v kapse peněženku, a vzal za kliku vchodových dveří do bytu.

Sawyer, Miles i Frank na něj nechápavě zírali. „Počkej, vědátore, to přece…“ pokusil se ho zadržet Sawyer.

„Ne. Díky za snahu, ale s ním“ – Daniel mírně kývl ke dveřím Desmondovy ložnice – „s ním tady nebudu. Je víkend, mám volno. Uvidíme se v pondělí.“

Dveře práskly a vědec byl pryč.

„Fíha,“ hvízdl Frank. „Dan využívá volnej víkend. Ten je hodně rozhozenej.“

„Jo. A myslím, že si jde pro pofoukání rozbitýho nosu někam jinam,“ pronesl s jistotou Sawyer.

* * *

Chris přestala přemýšlet nad nečekaným ukončením hovoru, a rozhodla se, že se dá do přípravy sobotního oběda. Zrovna se probírala skříní se zásobami, když její telefon zazvonil znovu. Rychle hovor přijala, zatímco přecházela do obývacího pokoje. „Ano, Dane? Můžeme pokračovat?“

„Chris, ne. Prosím, mohla bys pro mě přijet?“

Málem mu nerozuměla a nebylo to jen proto, že jeho hlas byl najednou naprosto zastřený a nejasný. „Cože? Přijet? Pro tebe? Proč? Kam? Co…“

„Do San Fernanda. Budu čekat křižovatce, kde odbočuješ k našemu bloku.“

Chris nechápavě sevřela mobil v dlani. „Co se stalo, Dane? Proč pro tebe mám jezdit? A co to máš s hlasem?“

„Vysvětlím ti to pak. Přijeď, prosím.“ V Danielově huhlavém hlase bylo cosi zoufalého.

Rozhodla se. „Tak jo. Jedu. Potřebuješ něco dalšího?“

„Ne. Jen přijeď, prosím.“

„Dobře. Čekej mě tak za půl hodiny. Jedu.“

Zabouchla skříň, popadla mobil a kabelku a vydala se k autu. Byla zmatená. Chápala, že vědce i zbytek skupiny její zprávy z Ostrova zaskočily; ji koneckonců také. Ale čekala, že jí znovu zavolají s prosbou o víc informací. Nebo s pokynem, aby přijela. Nebo s informací, že přijedou oni. Ale že má jet do San Fernanda pro Daniela?

Provoz byl naštěstí celkem klidný a ona jela na hranici předpisů, chvílemi i mírně za ní. Čím víc se jí to rozléhalo v hlavě, tím víc se jí to nelíbilo. Ten jeho hlas. A třikrát zopakovaná zoufalá prosba, ať přijede. Bylo to nekonečně divné.

A pak už byla na místě. Přibrzdila za křižovatkou, rozhlédla se a pak vědce uviděla. Šel k jejímu autu rychlým krokem a k obličeji si tiskl cosi krvavého.

Vyskočila z auta. „Dane! Co se ti stalo?“

„Nemáš papírové kapesníky, prosím?“ zahuhňal místo pozdravu.

„Moment…“ prohrabala kabelku. „Jo. Tady. Co je ti?“

Neodpověděl, trošku se od ní odvrátil, vylovil z balíčku čistý kapesník a přitiskl si ho k ústům místo té zakrvácené hroudy, kterou vyhodil do koše. Během dvaceti minut čekání byl jeho improvizovaný obvaz, který si vyrobil doma v koupelně, totálně nasáklý krví.

Pak ucítil, že mu položila ruku na rameno. „Dane! Co ti je?“

Otočil se k dívce. „Mám to asi roztržené. Můžeme prosím jet k tobě? Potřebuju…“ Upřel na ni prosebný pohled.

Pochybovačně si ho prohlédla. Jeho zranění se jí vůbec nelíbilo. Měl krev i na košili. Nevěděla, jak dlouho už takhle krvácí a jak podobné problémy snáší. Nechtěla, aby jí někde zkolaboval. „Nasedej. Jinak ti nic není? Jedeme ke mně, nebo na pohotovost?“

„K tobě,“ zamumlal. „Není to tak hrozné.“

Nastartovala a rozjela se. „Vypadá to dost hrozně. Co se ti sakra stalo, Dane? Tebe někdo zmlátil? Kdo ti to udělal?“

„Zeptej se Desmonda,“ řekl unaveně fyzik.

Dívka se na něj nevěřícně pootočila od řízení. „To si děláš dobrej den. Tak to se ho teda zeptám!“

Za jízdy sáhla do kapsy a vytáhla telefon.

„Ne, nevolej…“ zasténal Daniel. Ale tím rozhořčenou Chris nemohl zastavit. Unaveně opřel hlavu o okénko.

Velitel výpravy zvedl telefon až po dlouhém vyzvánění. „Jo, Jonesová?“ ozval se nevrle.

„Desmonde, co se sakra děje? Mám v autě Dana. Co se mu stalo?“

„Asi nějakou schytal,“ zavrčel Desmond a kousavě dodal: „Předpokládám, že tos poznala sama.“

„Co? Co se stalo, to jste se porvali? Vám úplně přeskočilo?“

„Zeptej se ho, bratříčka. Já na to nemám náladu.“

Jenže v nevrlosti si teď s rozzlobenou dívkou nezadal. „To je skvělý,“ zasyčela novinářka. „Řekneš mi aspoň, co s ním mám dělat?“

„Vy jste se všichni zbláznili. Ten malej šílenec si vysloužil jednu přes hubu a vy ještě čekáte, že mu to teď s omluvou ošetřím. Dejte mi všichni pokoj.“

„Desmonde, to nemyslíš vážně.“ Dívka zírala před sebe na silnici, pevně držela volant a snažila se neječet.

„Naprosto vážně. Měj se, Chris, pěknej víkend. V pondělí ráno v devět je nástup u nás. Zatím.“

„Desmonde!“

„Dej mu mašličku,“ zavrčel velitel zdálky. Znělo to, že už mobil oddaluje od ucha, aby mohl hovor ukončit.

„Jakou mašličku?“ zařvala Chris do telefonu. Daniel vedle ní sebou cukl leknutím. Takový průběh hovoru nečekal. Dívka zuřila víc, než si kdy uměl představit.

Desmond se obtěžoval s poslední laskavou instrukcí. „Mašličku z náplasti, sakra. Najdi si to na internetu, v tom jseš dobrá dost.“

„Takže s ním nemám jet do nemocnice?“

Ozvalo se pohrdavé odfrknutí a pak přerušovaný tón, značící, že hovor skončil.

Dívka mobil hodila do klína a zapnula blikačky. Sjela na krajnici a zastavila. Vědec se k ní tázavě obrátil.

„Co se děje?“

Odepnula si bezpečnostní pás a naklonila se k němu. „Ukaž mi to,“ rozkázala.

„To není pot…“

„Ukaž mi to, Dane. Chci vědět, jestli jedem na šití, nebo jestli je šance, že to zvládnu sama,“ prohlásila nesmlouvavě, popadla ho za zápěstí a ruku s kapesníkem odtáhla. Vyvalil se potůček krve. „Sakra!“ vyjekla dívka. Nechala vědce, aby si na ránu znovu přitiskl svůj kapesník. Připravila si čistý, pak mu ruku opět odsunula a hned na zranění přitiskla novou vrstvu měkkého papíru. Opatrně se snažila zachycovat rudý proud a zmapovat rozsah zranění. Daniel rezignovaně zavřel oči a nechal ji. Cítil, jak se o něj opírá, a její opatrné prsty, jak mu osahávají okolí rány. Nebylo to sice příjemné, ret ho bolel… ale cítil se podivně klidný. V bezpečí.

„Co zuby?“

„Drží. Nebolí,“ udedil vědec. „Snad.“

Po chvíli se odtáhla. „Zase si to drž, jo? Jedeme.“

„Kam?“

„Ke mně. Není to tak velký. Jen to šíleně krvácí.“

Vyrazili. Dívka po chvíli neudržela svoje myšlenky a začala nahlas reptat, potom nadávat. „Prej že v hledání na internetu jsem dobrá dost. To teda jo. Pořád lepší, než bejt dobrej v mlácení chlapů, kteří vypadaj, že by nedovedli praštit ani otravnýho komára.“

„To myslíš mě? To není…“ ozval se Daniel dotčeně.

„Nemluv, víc ti z toho pak teče, jak s tím hýbeš. Máš rozseklej spodní ret. Dobrý dva centimetry. Ale snad to nějak zvládnem.“

* * *

Za další půlhodinu Chris odemykala svůj příbytek a Daniel spotřeboval další balíček papírových kapesníků. Dívka ho obezřetně pozorovala, když stoupal po schůdcích. Když konečně vešli dovnitř, oddychla si. Usadila pochroumaného vědce na pohovku v obýváku a přinesla z koupelny lékárničku. Pak si vedle něj klekla a sklonila se k jeho obličeji. Daniel odtáhl kapesník. Ret byl ošklivě opuchlý a rána stále krvácela, ale zdálo se, že to pomalu ustává.

„Jo, to bude dobrý,“ pronesla polohlasem. „Nejprv ti to vyčistím, jo? Ne,“ zarazila ho rychle, když viděla, že se chystá zareagovat, „nic neříkej. Ať s tím nehýbeš.“

Nastříkala na vatový tampon dezinfekci. „Asi to bude trochu bolet,“ varovala ho. Pak vatu přitiskla k ráně.

Daniel nejprve ucítil cosi chladivého, ale vzápětí chlad přešel v pálení a bolest, jako by mu někdo do rtu vrazit rozžhavený nůž. Ze rtu mu vyšlehla do hlavy a nakonec i do celého těla. Prošla až ke konečkům prstů a tam se rozpadla na popel chvilkové úlevy. Pak přišla další vlna. To přece není možné, prolétlo mu hlavou, aby dvoucentimetrová ranka takhle šíleně bolela. Vyhrkly mu slzy, tlumeně vyjekl a podvědomě začal uhýbat.   

Chris ale byla neúprosná. Daniel ucítil vzadu na zátylku její ruku. Pevně mu přidržela hlavu, aby nemohl uhnout.

„Vydrž,“ šeptla dívka a dál mu pevně tiskla dezinfekci ke rtu. „Potřebuju, aby ta rána byla čistá. Pak ti to stáhnu a snad to bude dobrý.“

Daniel zavřel uslzené oči a nechal ji dělat, co je třeba. I Chris ucítila, jak napětí pod jejíma rukama povolilo. Jemně ho pohladila vzadu po hlavě levou rukou, kterou ho stále přidržovala. „Dobrý. Za chvíli to přestane. Ještě chvilku vydrž a dám ti pokoj,“ domlouvala mu tiše. Zůstali takhle snad několik minut. Pak novinářka opatrně vatový tampon odtáhla.

„Dobrý,“ oddychla si po pohledu na ránu, která už nekrvácela. Velice jemně očistila i její okolí. „Teď to necháme oschnout a stáhneme to náplastí. Kruci, měla jsem si ji nastříhat dřív. Promiň,“ zamumlala. Sahala po lékárničce a chtěla si potřebné kousky připravit.

„To nevadí,“ řekl tiše Daniel znecitlivělými rty a pokusil se mírně usmát. Chris se zastavila v pohybu směrem ke konferenčnímu stolku. Panebože, já mu tady desetkrát opakuju, aby nemluvil, a on… Očekávala, že se v příštím momentu rána znovu rozšklebí a ona bude moci s celým ošetřením začít znovu.

Ale nic se nestalo. „Sakra, Dane, buď zticha,“ zaúpěla dívka. „Ať se to znova neotevře. Kdyby tady byl Jim, už by si z tebe utahoval, že to děláš schválně, aby sis prodloužil dobu, kdy se tady na tebe lepím.“

Daniel už nic neřekl, jen omluvně zvedl obě dlaně. Chris si nastříhala pár kousků náplasti do tvaru protaženého motýlka, připravila si je k použití a pak se opět sklonila k vědcovu obličeji. Ucítil, jak mu velice jemně stlačuje obě části rány k sobě. „Jo, to bude dobrý,“ zamumlala sama pro sebe. Pak nalepila polovinu náplasti na jednu stranu rány, pevně přitlačila druhý okraj… a přelepila ho zbytkem improvizovaného stehu. Přitlačila prstem na náplast, aby se pořádně přilepila. Když sevření povolila a zjistila, že se povedlo, povolilo i napětí i v její mysli. Myšlenky, které se do této chvíle plně soustředily na vyřešení problému, se rozjely na volnoběh. Zatímco dál jemně přejížděla prstem po náplasti, aby držela, uvědomila si, že jí hlavou běží svévolná představa, jaké by to bylo, kdyby Daniela políbila. Stačilo by jen pár centimetrů a trochu se nahnout a… Rychle se odtáhla a zatřásla hlavou, aby tu pobloudilou myšlenku zahnala. Nechápala, proč ji to napadlo. To musí být ta fyzická blízkost. A únava. A možná i krev, která v lidech budí to nejzákladnější. A dost. Začínám z toho všeho taky blbnout, pomyslela si.

„A je to. Uf,“ oddychla si a složila se na pohovku vedle fyzika. I on se probral z jakéhosi omámení. „Děkuju,“ řekl tiše. „Moc děkuju, Chris.“

Chvíli tam vedle sebe seděli. Daniel si opatrně ohmatával ránu a dívka zírala přes obývací pokoj směrem ke knihovně.

* * *

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ nadnesla po chvíli nesměle.

Daniel se zašklebil. „Des mi jednu vrazil. Má páru.“

„To jsem taky pochopila,“ odtušila dívka. „Ale… proč? Zrovna on…“

Daniel si povzdychl. „No… to je na delší vyprávění.“

„Máme skoro celej den,“ řekla Chris.

Zprvu váhavě, ale pak jaksi odhodlaně jí celý včerejší večer popsal. Zdůraznil, že mu šlo o to dostat se k informacím, které by Desmondovi mohly pomoci vypořádat se s výpadky vědomí na exponovaných místech. Pak se dostal ke kocovinovému ránu a poslední kapce v podobě informací o radiaci na Ostrově.

„Pffff,“ odfrkla si bývalá novinářka, když celý příběh vyslechla. „No… teď už se divím o něco míň, že takhle vyletěl. To tvoje včerejší šťourání mi přijde dost necitlivý, Dane.“

„Jiné řešení jsem neviděl,“ bránil se vědec. „A jsem přesvědčený, že se díky těm zjištěním posuneme. Snad mu budu moct pomoci, aby to zvládal líp.“

Pokud si od tebe po tomhle ještě bude chtít dát pomoct, napadlo Chris, ale raději tu myšlenku spolkla.

Opět se rozhostilo ticho. Pak se ozval Daniel. „Chris, mohl bych se podívat na tu zprávu z Ostrova?“

Novinářka přikývla a podala mu tablet, který ležel na druhém konci konferenčního stolku. Daniel se začetl.

Dívka si v tu chvíli něco uvědomila. Trhla sebou a na okamžik se po tabletu chtěla natáhnout a vědci ho sebrat, ale nakonec to neudělala. K ničemu by to nebylo. Chtěl by si to dočíst. A vůbec, vždyť ještě před dvěma hodinami by mu to přečetla sama, kdyby ji v telefonu nezastavil. Možná by jí vůbec nedošlo, že poslední jméno v seznamu je Eloisino. Nevěděla sice přesně, co znamenají čísla za jejím jménem, ale teď najednou věděla, že to není nic dobrého. Ale už nemohla nic dělat. A tak ho nechala, jen ho poočku pozorovala.

Fyzikův výraz se postupně měnil. Od absolutního zaujetí přes vážný výraz… až skoro na konec zprávy. Tam najednou jako kdyby úplně strnul. Oči se mu rozšířily a on nechápavě zíral do tabletu. Pak ho velice pomalu odložil na stůl.

„Ta čísla jsou… hodnoty radiace. Nevím, jestli jsme ti to během toho telefonátu stihli říct.“  Daniel vypadal, jako by se z posledních sil držel problémů, které zaměstnávaly jejich skupinu. Ale problémy, které existovaly na Ostrově, ho nezadržitelně strhávaly jinam.

„A ta čísla u lidí znamenají…“

„Vyzařování po nadměrné expozici.“

„Dane, moc mě to mrzí,“ vypravila ze sebe Chris.

Daniel se na ni ani nepodíval, dál zíral do prázdna.

„Moje matka…“

„Dane…“

Slyšel ji, ale byl myšlenkami někde daleko. Možná na Ostrově. „Matka… Nikdy nebyla nemocná. Neměla ani chřipku. Nikdy. Ona… nemůže být nemocná.“

„Moc mě to mrzí,“ zopakovala tiše Chris. Sebrala odvahu podívat se Danielovi do očí, ale on dál zíral do prázdna. Nevnímal ji. Jako by je něco najednou oddělilo. A tak se jen schoulila vedle něj na pohovku, lehce ho pohladila po hřbetu ruky, kterou měl bezvládně složenou v klíně, a čekala.

* * *

Pak najednou začal Daniel pomalu mluvit. „Matka… je to s ní těžké. Vždycky taková byla. Než by přiznala slabost nebo obavy, radši…“ Zavrtěl hlavou a odmlčel se. „Vždycky jí záleželo hlavně na výkonu a výsledcích. Je přísná na sebe i na ostatní. To, čeho jsem dosáhl, je vlastně její zásluha.“

„To není možný,“ namítla opatrně Chris.

„Je. Ty ji neznáš. Když se rozhodne, že něco nějak musí být, tak toho prostě dosáhne. U mě se rozhodla, že ze mě vychová špičkového matematika a fyzika. Povedlo se jí to. A přesně to udělala i teď. Zadal jsem jí úkol, ona ho přijala a musela ho dokonale splnit. Musela. I když to znamenalo, že…“

„Ať tě ani nenapadne, že se z toho budeš obviňovat, Dane,“ skočila mu přísně do řeči Chris. „Co jsem zatím pochytila, tak tvoje matka je cokoli, jenom ne hloupá. Naprosto přesně věděla, co má dělat. Musela vědět, že… že není dobrý nápad chodit tam bez ochrany,“ dodala tiše.

„Splnila úkol,“ zopakoval Daniel. „A teď vykazuje druhé nejhorší hodnoty hned po tom Fischerovi.“

Chvíli mlčel a pral se sám se svými myšlenkami a pocity. Pak začal znovu vzpomínat. „Co si pamatuju, projevovala mi náklonnost jen ve chvílích, když se mi něco povedlo. Jinak… byla chladná. Musíš, nesmíš. Splnils úkol, můžeš si jít hrát a věnovat se klavíru. Po splněném úkolu následuje odměna. Bral jsem to jako normální. Chovala se tak ke všem. Až když jsem odešel z domova na internátní školu a viděl jsem, jak o svých matkách – ne, maminkách, tak to říkali – mluví spolužáci, došlo mi, že u nás bylo něco špatně. Tehdy jsem začal přemýšlet, jestli mě vůbec měla někdy ráda takovým tím bezpodmínečným způsobem.“

„Určitě jo, jen to neuměla dát najevo,“ řekla jemně Chris.

„Nevím,“ odtušil vědec. „Přemýšlel jsem o tom dál. Nakonec jsem došel k tomu, jestli… jestli mě vůbec kdy chtěla mít. Víš, jak to myslím?“

Dívka se na něj nešťastně zadívala. Nevěděla, co na to říct.

„Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Někoho tak odměřeného se na takovéhle věci nemůžeš ptát, víš? Oba jsme celou dobu dělali, že nezáleží na tom, co si o sobě myslíme a jak to mezi sebou máme… A teď… teď tam někde je a má nemoc z ozáření.“

Daniel se svými emocemi potýkal čím dál víc. Odmlčel se a pak znovu promluvil, jako by ze sebe musel dostat všecko, co ho teď trápilo. „Můj otec už nežije. Zemřel na Ostrově. Mohl si za to sám, já vím, byl to arogantní intrikán a tentokrát prostě přestřelil, ale… A teď je nemocná i matka. Ona… je stará, Chris. V tomhle věku nemáš moc šancí, jak přemoct něco takového. Ona… je odtažitá a studená a používá mě jako nástroj ke splnění svých cílů, ale je to moje matka. A já… já ji poslal…“

Hlas mu konečně vypověděl. Daniel se pokusil od dívky odvrátit, ale nestihl to. Z očí se mu vyhrnuly slzy a nastoupily svou neodvratnou cestu. Otočil se od Chris a snažil se ovládnout se. Moc mu to nešlo.

Pak uslyšel její tichý hlas. „Dane… Ta moje nejlepší kamarádka je psycholožka. Ne, že bych toho od ní moc pochytila… ale jednu věc mě přece jen naučila. Že někdy pro sebe člověk nemůže udělat nic lepšího, než se pořádně vyplakat.“

Opět se k ní otočil, oči zalité slzami, a rozmazaně se na ni zadíval. Věnovala mu nesmírně smutný jemný úsměv. „Vybreč se, Dane. Nikdo se to nedozví. Neboj se. Co se tady stane, to tady zůstane.“ Pak natáhla ruku, opatrně ho pohladila po té jeho a pak mlčela, zatímco on vzlykal jako malé dítě, kterým vlastně nikdy nemohl být.

* * *

Když to přešlo, pokračoval o něco klidněji. „Já… kromě Desmonda a ní už nikoho nemám. Zemřela už i Penelope, moje starší sestra, se kterou jsem se sice moc neznal, ale věděli jsme o sobě. A teď je matka smrtelně nemocná a bratr je na mě tak rozzuřený, že mi dal pěstí.“

„Desmonda to přejde,“ řekla Chris. „Není idiot. Vychladne. A když uvidí, že ta včerejší nepříjemnost k něčemu byla, tak ho to přejde.“

„Snad.“

„Určitě. Kdyby na tebe byl tak naštvanej, že by tě už nechtěl vidět, neříkal by, že v pondělí ráno máme bejt zpátky v San Fernandu.“

„Snad,“ řekl znovu.

Chris přinesla z kuchyně vodu a posadila se znovu vedle Daniela. Chvíli přemýšlela a mnula si nos. Pak začala mluvit ona.

„Já asi tuším, jak ti je,“ začala nejistě. „Taky jsem zažila, jaký to je, když se bojíš o rodiče a máš strach, že některý věci už nikdy nestihneš dořešit. Můj táta měl před několika rokama infarkt.“

„Ale dostal se z toho, že?“ poznamenal Daniel. „Byla jsi u nich na Vánoce.“

„Jo, dostal se z toho. Ale pár dní na tom byl dost bledě a nevědělo se, jestli to zvládne. Taky jsem si to tehdy vyčítala. On… stalo se mu to asi týden poté, co jsem se přestěhovala do Carrie a okázale jsem našim sdělila, že si tady budu žít a budu si se svým životem dělat, co mě napadne. Táta to nesl hodně blbě, byl na mě šíleně naštvanej. A pak se mu na jednom politickým večírku udělalo špatně a odvezli ho do nemocnice. Skoro týden jsem se od něj nehnula. Měla jsem hrozný výčitky, že byl tak rozhozenej kvůli mně.“

Daniel zvedl oči od svých sevřených dlaní a zadíval se na ni. Rozhostilo se mezi nimi jakési tiché porozumění.

„Chtěla jsem ti to vyprávět už tehdy v noci, než se stalo to s tím záchvatem,“ dodala dívka. „A teďka mám hrozně divnej pocit, jako by ten minulej měsíc vůbec nebyl. Jako kdybysme přeskočili z jedný divný chvíle do druhý.“

„Vesmír má své opravné mechanismy,“ řekl zamyšleně Daniel. „To říkávala moje matka.“

Chris si povzdychla. „Dane… chtěla jsem ti říct ještě něco. Jak jsi říkal, že už nemáš nikoho kromě ní a Desmonda… to není pravda.“

Tázavě se na ni podíval.

„Máš i nás ostatní. Já vím, nejsme rodina, ale… Jsme v tom všichni spolu. Ty divný věci, co nás svedly dohromady, jsou natolik divný, že si myslím, že nás spolu udržej.“

Daniel si sáhl na rozbitý ret. „Možná.“

* * *

Pak si Chris vzpomněla, že dopoledne měla v plánu vařit. Teď bylo o několik hodin později a ona si uvědomila, že má hlad. Odebrala se do kuchyně a dala vařit rýži a masovou směs se zeleninou. Když ji o hodinu později naservírovala na stůl a uviděla Danielův bolestný výraz, když si nabral první sousto, došlo jí, že pikantní mexická směs nebyl nejlepší nápad. Představila si bolest v čerstvé ráně a i ji přešla chuť.

Uklidila ze stolu, odnesla nádobí, uvařila si kafe. Sama, Daniel nechtěl, horké mu nedělalo dobře.

 Dlouho bylo ticho. Vlastně celkem příjemné. Ani jeden z nich neměl pocit, že by je musel narušovat tlacháním jen proto, aby něco říkali.

Až po nějaké době se ozval Daniel. „Chris, já… mohl bych tě o něco poprosit?“

„To víš, že jo,“ odvětila dívka s nejistým úsměvem.

„Před chvílí jsi řekla, že co se tady stane, to tu zůstane.“

„Jo,“ přikývla. „Samozřejmě, že jo.“

„Měl bych takový… myslím, že by mi dneska něco pomohlo. Ale… nevím, jestli…“

Chris se na něj zadívala. Daniel jí pohled nejprve vrátil, pak uhnul. Dívce opět skočila do hlavy ta neochočitelná představa o tom, jaké by to bylo ho políbit. Sakra! Tohle absolutně nedávalo smysl. Ale ještě, než stihla představu zahnat, přistihla se, jak s klidným pohledem klade nevyhnutelnou otázku.

„Co bys rád, Dane?“

„Já…“ zatvářil se rozpačitě. „Ještě nikdy jsem tohle neudělal. Ale dneska… po tom všem…“

Zadívala se na něj tázavě.

Daniel se nesměle pousmál. „Je mi to hrozně hloupé, na tohle jsem měl myslet sám. Ale… Chris, nemáš víno? Chtěl bych se opít.“

Dívka se na něj zadívala s údivem. Tohle nečekala. „Jseš si jistej, že to je dobrej nápad?“

„Nevím,“ odpověděl upřímně vědec. „Ale chci to udělat.“

„A nechceš radši něco jinýho? Vždycky jsem tě vídala s whisky.“

„Vím,“ odtušil Daniel. Vzpomněl si na včerejší pachuť McCutcheona a připomínky dávného dětství. Ne, whisky nechtěl nějakou dobu ani vidět. „Ale dneska whisky nechci. Nenašla bys něco?“

Chris se usmála a vydala se k ledničce. „Může být suché bílé?“

„To zní skvěle,“ odpověděl Daniel.

* * *

Bylo brzké odpoledne. Chris přivoněla k vínu ve sklence. Bylo lehké, skoro obědové. Dívka je chvíli pozorovala a přemýšlela. Nechtěla, aby se Daniel dál trápil s tím, co načali dopoledne.  Dumala, co s načatým odpolednem, a pak skončila u nejlogičtějšího vyústění.

„Jo, Dane, mám pár zjištění z teoretickýho pátrání,“ nadhodila.

„Povídej,“ vyzval ji fyzik.

„No, to o určité ověřenosti vyprávění Waltera Fischera jsem ti už říkala. I to, že v osmdesátejch letech v Británii došlo k případu, kterej byl do jistý míry podobnej.“

Daniel kývl.

„No… a pokračovala jsem dál. Mám ty knihy o Ryhopském lese od toho britskýho spisovatele. Dane,“ podívala se na něj, „já v tom ležím už tři dny. Je to… Já na tom vašem pitomým ostrově nikdy nebyla, ale ten pocit, kterej z toho mám, na mě dejchá i z těch knížek. Je tam hrozně moc podobnejch věcí. Ještě jsem to nedočetla, ale… Podívej.“

Přitáhla si papír s poznámkami. Sklonili se nad nimi a Chris mu postupně ukazovala ty nejpodstatnější body. Daniel je přelétl očima a pokyvoval. Pak se ale k dívce otočil. „Je to výborná práce, Chris, ale…“

Dívka vycítila něco nedobrého. „Ale?“

„Obávám se, že to příliš neuplatníme.“

„Jak to myslíš? Proč… Vždyť jsi mě sám pověřil, že bys to chtěl vidět. A teď to vidíš. Sedí to, ne?“

„Sedí,“ potvrdil Daniel. „Ale… Desmond to tak trochu zastavil.“

„Jak zastavil?“ nechápala novinářka.

„Zastavil směr pátrání, který vychází z pohádek, abych ho přesně citoval. Prohlásil, že to naše šťourání v pohádkách musí skončit.“

„Hm,“ zvadla dívka. „To jsem ti vlastně zapomněla říct. Ozvala se mi ta profesorka z univerzity, co mě učila starou literaturu. Celkem mě poslala do háje. Že se nemám zabývat umělýma planýma nesmyslama a když už se chci věnovat obskurním věcem, tak mám jít ke kořenům.“

„Co přesně ti odpověděla?“ zeptal se Daniel. Zhluboka se napil ze své sklenice.

Chris našla e-mail na tabletu a ukázala mu ho.

Vědec chvíli soustředěně četl. „Ona tě ale neposílá tak úplně do háje,“ poznamenal poté.

„Jo, jen trochu,“ odtušila dívka. „Ale tak jako tak mi říká, že je stupidní se dál věnovat těmhle věcem.“

„Ne,“ opravil ji fyzik. „Říká ti, že se nemáš zdržovat u sekundárních pramenů, ale jít do primárních. Podívej.“ Píchl prstem do e-mailu, který napsala Chris profesorce, a do profesorčiny odpovědi. „Zmiňovala ses jí o mytických motivech v Twin Peaks. A ona ti odpovídá – nevěnujte se sekundárním pramenům, ale primárním. Ve staré mytologii domorodých obyvatel se hovoří o něčem, čemu se říká Wendigo a v původním jazyce to znamená sova. Ona tě neposílá do háje. Ona nás navádí na další stopy, Chris.“

Bývalá novinářka se zadívala do e-mailu. „No, když to říkáš… tak dobře. Ještě se na to podívám.“

„Ale, co se týče toho Ryhopského lesa,“ vrátila se zpátky k tématu, „tam se nebavíme o primárních nebo sekundárních zdrojích. Dane, to nejsou žádný pohádky. Tohle je normální popis,“ rozmáchla se nad papírem s poznámkami. Víno v její skleničce zašplíchalo. Chris dopila a nalila si další. „Vidíš to tam taky, že jo, Dane?“

„Vidím,“ souhlasil mírně vědec. „Ale Desmond, což je náš velitel, si v tuto chvíli nepřeje, abychom v pátrání šli dál tímhle směrem.“

„To je ale úplně ujetý,“ zaláteřila Chris. „Vždyť… vždyť ten autor tam fakt věrně popisuje výzkumnou výpravu na podobný místa, jako je ten ostrov. Být to na mně… Ten autor pořád žije! Dokud se nestal spisovatelem na plnej úvazek, působil jako vědec, zoolog! Hledala jsem si ho na internetu. Mělo by být možný ho zkontaktovat. Kdoví, kde podklady pro ty knihy nasbíral. Kdoví, kde působil. Tohle nemůžem ignorovat, Dane.“

„Nemusíme to ignorovat,“ řekl pomalu Daniel.

„To nedává smysl,“ zamračila se dívka. „Teď jsi mi řekl, že Des nechce…“

„Des nechce,“ souhlasil Daniel. „Takže se tím nebudeme zabývat v takzvané pracovní době. Ale v osobním volnu...“ přimhouřil oči.

„Už ti rozumím,“ vydechla dívka. „Takže… v pondělí o tom mluvit nebudeme, ale teď, když máme volno a můžeme se věnovat, čemu chceme…“

„Ano.“

Daniel se na ni zadíval – klidně, rozhodně, soustředěně. Dopil svou skleničku. Láhev byla prázdná. „Neměla bys tam…“

Nemusel to dopovědět. Chris se zvedla a šla do skladiště.

917 - Výzkumný týden

V pondělí v devět ráno se sešli v bytě v San Fernandu. Všichni vypadali celkem dobře naladěni. Postupně si probrali, co má kdo v nejbližší době v plánu. Zjistilo se, že polovina skupiny – ta akční ve složení Miles, Sawyer, Frank a Desmond – neměla do čeho píchnout, kdežto Daniel s Chris nevěděli, co dřív. „Klasika,“ zašklebil se Desmond.

„Nemůžeme za to. Já potřebuju nové přístroje, než se vydám do Yuby. Mám už něco zjištěno, ale budu potřebovat navštívit několik obchodů a firem. Možná bys mohl jet se mnou, Franku?“ zadíval se Daniel na pilota. Frank kývl a ukázal mu zdvižený palec.

„Já si dneska jedu vyzvednout ty knížky, o kterých mluvila ta dáma ze hřbitova. Dám se do toho. A mezitím dělám na tom porovnání s archivem, jak jsi říkal, Dane, a čekám na odpověď z Ostrova ohledně měření,“ shrnula Chris.

„Zatím nic, co?“ zajímal se Sawyer.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Od toho pátku nic.“

„Ovšemže nic,“ prohlásil Daniel samozřejmým tónem. „Na tyhle výsledky je moc brzy. Matka je nesmírně pečlivá. Nebude mi předávat dílčí informace. Počká si, až si bude jistá.“

„Jen abysme se někdy dočkali,“ zavrčel Sawyer.

Chris se na svém místě nejistě zavrtěla. Chvíli vyčkávala a když nikdo nic dalšího nenadnesl, ujala se slova. „Jo, je tu jedna věc. O víkendu jsem… no, nemůžu dostat z hlavy to, co psali z Ostrova. To o tom Walteru Fischerovi. Pořád jsem na to musela myslet, tak mě napadlo…. Zadala jsem jeho jméno a rok, kdy zmizel, zadat do internetovýho vyhledávače. A víte co?“

„Nenašlas nic,“ odhadl Frank.

„Právě že ne,“ pronesla dívka triumfálně. „Něco mi to našlo. Hodně dlouhej článek. Je psanej v nějaký šílený hatmatilce, takže vůbec ničemu nerozumím, ale… už jsem sehnala překladatele a zadala jsem to k překladu. Doufám, že to bude co nejdřív. Každopádně… podle toho, co jsem pochopila, se v tom textu vyskytuje víc jmen. Víc osob. A různé letopočty někdy od 20. let až do současnosti.“

„Počkej, Chris,“ mírnil ji Desmond. „Ty myslíš, že…“  

„Jo. Za prvé si myslím, že to Fischerův příběh potvrzuje. Máme tady doklad o člověku téhož jména, kterýmu se v roce 1939 stalo něco natolik závažnýho, aby se o tom o 70 let později psaly články. A za druhý… s tím, co se mu stalo, patrně souvisí i další lidé. Já… Co když nebyl sám? Nemůžu se dočkat toho překladu, lidi.“ Dívce se lesklo v očích. Byla na stopě.

Nikdo nic dalšího neměl. Desmond poradu ukončil a poslal všechny, aby se šli věnovat svým úkolům. Milese, Sawyera a Franka vyslal na střelnici a sám se k nim přidal také.

Ještě, než se rozjeli každý po své práci, se Daniel připletl k dívce. „Výborná práce, Chris,“ usmál se na ni. „To s tím Fischerem byl skvělý nápad.“

„Díky,“ odtušila novinářka. „Uvidíme, co se dozvím z toho překladu, ale… řeknu ti, že jsem pěkně napjatá.“

„Nedivím se ti,“ souhlasil Daniel. „Dáš mi pak hned vědět, prosím?“

Potvrdila mu to. Fyzik se však neměl k odchodu. „Potřebuješ ještě něco, Dane?“

„Ano,“ potvrdil. „Jak dopadl tvůj návštěvní den? Zastavila ses k sestře a k přítelkyni?“

Chris přikývla.

„A…?“

Usmála se. Sáhla si na krk a zpod trička vytáhla malý oblý kamínek s dírkou, zavěšený na koženém proužku. A z kapsy u džín vylovila pletenou fialovou příšerku. „Obojího se dotýkaly. Jenny ten kámen strážila celou dovolenou a pak ho nosila na krku, a tu fialovou věc vlastnoručně upletla Jane.“

„Vynikající,“ prohlásil vědec. „Jen si je, prosím, dej na něco pevnějšího. Kůže se snadno přetrhne a z kapsy něco ztratíš, ani nevíš jak.“

„Já ale věci neztrácím,“ ohradila se Chris.

„Udělej to, Chris,“ zadíval se na ni vážně Daniel. „Dej si je tak, abys je opravdu nemohla ztratit. Na pevnou šňůrku nebo na řetízek nebo tak nějak. A nikomu o nich neříkej.“

„Dobře,“ kapitulovala, i když jí jeho tajnůstkaření nešlo do hlavy. „A vyzkoušíme, jestli fungují?“

„Ano,“ slíbil jí vědec. „Povedu to v patrnosti, až budu plánovat další výzkumné cesty.“

„A to bude kdy?“

„Až budu mít potřebné vybavení,“ prohlásil Daniel. „Pokud se nic nezkomplikuje, tak doufám, že se třeba během týdne dostanu ke dalším měřením. A koncem měsíce bych tam chtěl vyrazit znovu s celou skupinou. Vyzkoušíme funkčnost tvých konstantoidů tam.“

„To by bylo skvělý,“ rozzářila se bývalá novinářka.

„Pokud se nic nezkomplikuje,“ zopakoval vědec, aby její nadšení zmírnil. „Nepochybuju o tom, že se toho může zkomplikovat spousta.“

„Já vím. Ale i tak… díky. A teď pomalu vyrazím. Po poledni mám mít v knihkupectví u nás v Simi ty knížky. Objednávali mi je až odněkud z Denveru. Jsem na to hodně zvědavá.“

Otočila se na podpatku, zamávala Danielovi i zbytku osazenstva, které je poočku sledovalo z obývacího pokoje, a vyrazila k domovu.

* * *

Doma se Chris zabrala se do dalšího zkoumání Desmondova referátu o britských mýtech a legendách. Věnovala jim dva dny. Postupně si vynášela podivná místa do map, dohledávala si podrobnosti o zmíněných událostech a porovnávala je s archivem Dharmy. Notoricky známá místa jako Stonehenge, Glastonbury, Loch Ness a podobně ji příliš nezaujala. Místa proslulá strašidly a podivnými jevy jako vesnice Pluckley, Cannock Chase, pohoří Breccon. V archivu se sice objevovaly letmé zmínky, ale ani ty nebyly příliš zajímavé, měly spíše dokreslující funkci.

U čeho však nadskočila nadšením, byla Desmondova zmínka, že mnoho uvedených míst leží na pomyslných liniích. „Tzv. LEY lines – objevil londýnský archivář A. Watkins,“ vysvětlovala stručná poznámka. Chris si okamžitě vzpomněla na svůj poznatek o křivkách, spojujících místa podivných událostí a zmizení ve Spojených státech a nad oceánem.

Nejvíce ji však zaujalo několik zmínek o nevysvětlených incidentech a zmizeních. Další jí pak vyskákaly v internetových zdrojích jako články na podobná témata. Za odpoledne shromáždila obstojnou kolekci. Přehled podivných zmizení začínal rokem 1900 a zmizením kompletní osádky majáku na ostrově Flannan na Hebridách. Další byla legenda z první světové války a týkala se zmizelého norfolkského pluku někde v Turecku.

Pak byl dlouho klid – to, jak si Chris všimla, zapadalo do jejích předchozích zjištění. Zatím se jí jevilo, že co se podivných událostí v celosvětovém kontextu týče, střídají se vždy přibližně dvacetiletá období aktivity s desetiletým klidem… a tak dále. Také ji zaujaly dvě dvojice podobných případů – dvě zmizení mladých děvčat, která se motala kolem domova na kole, a zmizela beze stopy… a dva absolutně nevysvětlitelné případy zmizení a následného objevení u dvou mužů, kteří byli později nalezeni mrtví na naprosto nepochopitelných místech. Jeden zmizel v letadle, druhý cestou do obchodu s potravinami.

Podivnou kolekci dokreslovalo několik událostí, podezřele připomínajících pozorování nebo setkání s UFO. Podivná událost zvaná Incident v Rendleshamském lese. Pozorování světel na obloze v hned několika lokalitách. A příběh z poloviny 19. století, kdy kdesi v Devonu jednoho zasněženého rána našli nepochopitelnou šňůru drobných stop ve sněhu… které pokračovaly dál a dál a dál krajinou v jediné rovné linii a přeskakovaly ze střechy na střechu, ze zahrady do zahrady přes ploty, přes pole, řeky a potoky, dál a dál.

* * *

Dívka při hledání občas mrkla na tablet – ten zarytě mlčel a byl zhasnutý – nebo na e-mail. Čekání jí přišlo nekonečné. Až v úterý večer se dočkala – v e-mailové schránce měla mail s přílohou. Byl to překlad článku, v němž se objevovalo Fischerovo jméno.

V doprovodném e-mailu bylo neosobní poděkování za využití překladatelských služeb a žádost o uhrazení 200 dolarů na daný účet.

Chris otevřela přílohu a četla.

Brzy zjistila, že její tušení bylo správné. V článku bylo detailně popsáno nejen zmizení Waltera Fischera, dělníka z továrny na obuv, ale také minimálně sedmi dalších osob v jediné lokalitě. Tím místem bylo nevysoké pohoří Tribec někde na Slovensku. Chris si musela ten stát dohledat: byla to malá země uprostřed Evropy, povětšinou hornatá.

Co ji však šokovalo nejvíc, nebyla ta další zmizení. Nějak už tušila, že v článku o něco takového půjde. Odrovnalo ji však několik odstavců v polovině článku.

„8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami na obličeji i na zbytku těla byl nalezen na poli nedaleko města Zlate Moravce.“

Dívka s bušícím srdcem sáhla po telefonu. Pak ho ale odložila – něco ji napadlo. Kdesi vzadu v hlavě ji cosi zahryzalo. Něco, co se hlásilo o pozornost, protože to před sebou právě viděla v jiné podobě. Znovu se natáhla po Desmondově výpisu britských podivností a svým souvisejícím poznámkám. Prolétla všechy případy, které už zpracovala… zastavila se u případu muže, který zmizel cestou do obchodu a později byl nalezen mrtev.

Zygmund Adamski byl sedmapadesátiletý přistěhovalec z Polska. (Z evropské země, která sousedí se Slovenskem, dohledala si hned Chris.) Dotyčný žil dlouhé roky v Británii a pracoval jako horník, dokud v červnu roku 1980 nevyrazil z domova v yorkshirském Tingley do nedalekého obchodu pro pár drobností a neslehla se po něm zem. Všechno pátrání bylo marné. Našli ho náhodou za několik dní v městečku Todmorden, asi čtyřicet kilometrů od místa, kde zmizel. Jeho mrtvé tělo leželo uprostřed velké hromady uhlí ve velkoobchodním skladu. Na hromadě nebyly patrné žádné stopy po stoupání jiné osoby nebo vlečení. Nikdo nechápal, jak se tam tělo mohlo během pár nestřežených hodin ocitnout.

Co však Chris přimělo se k Adamskiho příběhu vrátit, bylo pár detailů, které se až nepříjemně podobaly příběhu Waltera Fischera. Oba muži byli nalezeni s vážnými popáleninami na hlavě a horní polovině těla. Oba zmizeli beze stopy při zcela rutinní činnosti, nenašly se po nich žádné stopy a objevili se o několik dní nebo týdnů později na absurdních místech. Chris by hrozně ráda věděla, zda se u objevení Waltera Fischera v květnu 1939 našly stopy, které by ukazovaly, jak se muž na pole dostal. Nebo se prostě ocitl uprostřed zoraného pole… zničehonic, jako by vyšel z nicoty nebo spadl z nebe, stejně jako nebohý Adamski?

Adamski byl v době nálezu několik hodin po smrti – selhalo mu srdce. Možná bolestí z popálenin a stresem z pobytu v nepřátelském prostředí. Chris přemítala, jestli by podobně nedopadl i Walter Fischer, kdyby mu nebylo jedenačtyřicet a nebyl na vrcholu sil. U něj se prožité události podepsaly jen na duševním zdraví. Adamski, o skoro dvacet let starší muž, měl patrně slabší srdce a to nakonec vypovědělo spolupráci.

Sepsala si stručné porovnání obou případů. Pak vytočila Danielovo číslo a seznámila ho s novými zjištěními a podobnostmi mezi případem Waltera Fischera a událostí z Desmondova výtahu. Vědce to zaujalo, ale nebyl tak nadšený jako Chris.

Dívku to trochu zklamalo. Chápala, že fyzik má dost svojí práce, ale… tohle přece bylo extrémně důležité! Vypovídalo to o tom, že se ty věci dějí opakovaně a probíhají podle velice podobného vzorce. Usoudila, že pro dnešek už bylo práce dost.

Sáhla po první knize ze série Roberta Holdstocka, kterou si odpoledne přivezla z knihkupectví. Svazky ještě voněly novotou. Dívka se nadechla, přivoněla k otevřené knize – tu vůni už od dětství milovala – a začetla se.

Další tři dny prakticky nevylezla z ložnice a četla a četla a četla. Svět v Ryhopském lese ji pohltil. Zprvu se snažila dělat si výpisky, pak už jen lepila poznámkové lístky a podtrhávala měkkou tužkou.

* * *

Daniel strávil dva dny vybíráním vybavení, což mu zabralo skoro všechnu kapacitu. Z úterního výjezdu si přivezl několik krabic s přístroji. Odmítal však parťákům sdělit, o co přesně se jedná. „Samy o sobě to jsou naprosto nezajímavé detektory. Zajímavé to začne být, až budu mít víc typů. Uvidíte to sami, až znovu vyrazíme do Sierra Nevady.“

Ve středu se z města nadšeně vrátil Sawyer, který se nechal vyhodit v obchodním centru, když Frank s Danielem vyráželi na další výjezd pro vybavení. Domů se dostal na vlastní pěst a pak si rychle fyzika odchytil.

„Mám to, Dannyboy,“ prohlásil vesele.

„Cože?“

„Mám to,“ zopakoval šéf ochranky trpělivě. „Mám to, na čem jsme se domlouvali.“        

„My jsme se na něčem domlouvali?“ nechytal se Daniel.

„Ty jseš fakt úplně mimo, vědátore, jakmile se do něčeho zabereš. Jo, domlouvali jsme se. Ten tvůj plánovanej pokus s bratříčkem, aby se rozpomněl na to, co se mu dělo na Ostrově.“

„Aha, tohle,“ vzpomněl si Daniel. „Tys sehnal tu whisky?“

Sawyer se zazubil, shodil z ramene batoh a ukázal mu láhev, pečlivě zabalenou v několika vrstvách obalu. „Ani nechtěj vědět, kolik jsem za ni dal.“

„Jime, to je perfektní,“ prohlásil fyzik. „Můžu si ji vzít?“

„Opatrně, probůh,“ zavrčel Sawyer a podal mu láhev s takovou péčí, jako by to byl vzácný archeologický artefakt. „Jakej máš plán?“

Daniel se zamyslel. „No… Myslel jsem na páteční večer. Další den nemusíme nic dělat, takže si snad Desmond dá říct. Navíc bude osmého února, přesně měsíc po mých narozeninách. Říkal jsem si, že bych ho možná mohl přesvědčit, že jsme to vlastně nestihli oslavit spolu jako bratři… Můžu říct, že jsem tu láhev dostal v jednom z těch dárků, které jsem si rozbalil sám v soukromí, a chtěl bych do ní nahlédnout s ním. Myslím, že je zcela uvěřitelné, že ji sám nevypiju.“

„Jak do toho vašeho bratrskýho sbližování zapadám já? Pokud teda pořád platí, že mě u toho chceš,“ zadíval se Sawyer na mladého fyzika.

„Ty se tam prostě nějak… objev. To, že se nedovedeš odtrhnout od dobré lahve, nikoho nepřekvapí. Nebude to takový problém, že ne?“ prohlásil Daniel.

Sawyer na okamžik zaváhal, zda má být spokojen, nebo dotčen, že byl hozen do kategorie „neodlepitelný od dobré lahve“, pak usoudil, že není nad čím přemýšlet. Nad lahví McCutcheon se nepřemýšlelo. „Dohodnuto, Danny. V pátek večer to roztočíme.“

Danielův pohled zpřísněl. „To zase ne, Jime. Potřebuju, abys u toho byl střízlivý. Cílem je opít Desmonda, ne mě nebo tebe. My musíme zůstat střízliví, abychom byli schopni rozhovor vést tam, kam ho potřebuju dostat.“

„No dobře, vědátore. Celou láhev, předpokládám, Des ale nezvládne. Nebude ti vadit, když se toho zbytku ujmu později, že ne?“

„Vůbec ne,“ mávl rukou Daniel. „Díky moc za sehnání. Kolik za ni chceš?“

Z částky, kterou mu Sawyer sdělil, se i jemu trochu zatočila hlava, ale odpočítal patřičnou sumu ze svojí peněženky a parťákovi ji podal. Ten bankovky s pokývnutím sbalil a strčil do kapsy.

„Jo a Danny, když jsme u těch narozeninovejch dárků… cos vůbec dostal od Scullyový?“ zatvářil se rozverně Sawyer.

Daniel si hlasitě, ale vlastně pobaveně povzdychl. „Jime. Einstein kdysi řekl, že existují minimálně dvě nekonečné věci – lidská hloupost a vesmír. Já bych k tomu dodal, že jsou tři. Lidská hloupost, vesmír a tvoje zvědavost. Dala mi moc hezkou psací sadu, když tě to tolik zajímá.“

* * *

Týden utekl bez dalších zásadních událostí. Desmond, Sawyer a Miles se motali od ničeho k ničemu a trávili většinu času na nedaleké střelnici, Daniel si shromažďoval přístroje a pak se pustil do speciálních úprav. Při opakovaných cestách do specializovaných obchodů a firem vyrábějících vědecká zařízení využíval Frankovy ochoty k řízení a ježdění po Los Angeles. Později, když zjistil, že pilot je velice zručný, jej začal využívat jako pomocníka k úpravám přístrojů.

„Můžeš mi říct, co to sakra je?“ pokusil se několikrát Frank vědce rozpovídat. Zrovna teď opatrně pájel k senzoru věnec jemných kovových drátků trčících do prostoru.

Ale s Danielem v tomto ohledu nebyla řeč. Všecko odbýval s vysvětlením, že to jsou přídavné senzory na magnetické záření. Frankovi se to sice nezdálo, ale neprotestoval. Plnil Danielovy pokyny a mezitím přemýšlel o svém vlastním plánu. Čím déle ho však měl v hlavě, tím víc si nebyl jist, zda o tom má parťákům říci. V sobotu si jel zjistit víc informací… a trochu znejistěl. Jeho odhodlání podělit se nápad značně kleslo.

* * *

Přišel páteční večer. Trojice střelců se vrátila z odpoledního tréninku, Daniel s Frankem sklidili své improvizované vylepšovací pracoviště a najednou nikdo nevěděl, co dělat. Jako první se rozloučil pilot – opět se zavřel ve svém pokoji a šel se věnovat svým věcem. Pak se odebrali pryč i Miles se Sawyerem. Sawyer však po Danielovi hodil významným pohledem.

Bratři spolu zůstali sedět v obýváku. Ta chvíli byla tady. Daniel se rádoby uvolněně podíval na svůj mobil a pak na něm vypnul všecky zvuky i vibrační upozornění. Nechtěl, aby ho odteď cokoli rušilo. Odložil telefon na stůl displejem dolů a pak pod stolem bezděčně sevřel levou ruku v pěst, jako by sám sobě držel palce.

Pokusil se nenuceně protáhnout. „Brácho, nedáme si pár skleniček?“

Desmond na něj pohlédl překvapeně. „Cože?“

„Nedáme si pár skleniček?“ zopakoval Daniel. „Dostal jsem k narozeninám láhev. Prý je to docela dobrá whisky. Ale sám ji otevírat nechci. Nepiju sám.“

Bratr se zasmál. „Ty nepiješ vůbec, Dane.“

„Právě proto ti to nabízím. Budu rád, když mi s tou lahví pomůžeš pohnout. Nedej se prosit, Desi,“ pokračoval Daniel.

Desmond se zasmál. „Víš co, brácho? Tak to přines. K pátečnímu večeru pár skleniček vlastně patří.“

Fyzik seskočil ze židle a zašel do svého pokoje. Skrýval svoje nadšení – první krok se vydařil. Zadoufal, že stejně dobře si povede i u těch dalších.

„Ty máš McCutcheon?“ vykřikl Desmond, když vědec lahev postavil na stůl. „Tos měl říct hned. Tohle je… Od koho jsi ji dostal? Ten někdo tě musí mít hodně rád,“ přejel velitel výpravy bratra zkoumavým pohledem.

Daniel se zatvářil vyhýbavě. Bylo mu jasné, že si Desmond odteď bude myslet, že mu whisky dala Chris, ale teď to bylo jedno. Sáhl po lahvi a sevřel víčko.

„Dane, ty barbare, takhle ne,“ zaúpěl Desmond. Sebral láhev bratrovi a jemně odstranil uzávěr. Pak k otevřenému hrdlu přivoněl. „Bože. Uvědomuješ si vůbec, cos dostal? Tohle je jedna z nejlepších whisky na světě.“

Daniel se usmál. „Tak nalij. Dodatečná oslava začíná.“

Jeho bratr nalil a přiťukli si. „Tak ještě jednou na tvoje narozeniny, Dane. A na zdraví.“

Desmond se sice nesmírně snažil upíjet pomalu a vzácnou whisky si vychutnávat, ale jeho rozhodnutí bylo předem odsouzeno k nezdaru. Jeho sklenička už byla prázdná, když Daniel podruhé usrkl z té svojí.

Fyzik se zatvářil spokojeně a bratrovi dolil. Desmond se pokusil protestovat. „To ne, Dane. Je to tvoje.“

„Já to tolik neocením,“ odtušil Daniel. „Dej si, brácho. Vypadáš s ní spokojeně.“

Desmond se znovu zhluboka napil. „Ta vůně mi něco strašně připomíná. Ale pořád ne a ne si vzpomenout.“

„Třeba ti to si časem naskočí,“ prohlásil rádoby s lehkostí Daniel. Navenek se snažil vypadat uvolněně, ale uvnitř v něm všecko trnulo napětím. I on sám znovu opatrně upil. Cítil, že to je opravdu kvalitní a dobrý alkohol. Ale nechutnal mu. I on měl své vzpomínky – a ty jeho vyskočily hned, jakmile usrkl první doušek. Okamžitě tu chuť poznal. Byla to ta whisky, kterou ho jeho otec před dvaceti lety učil poznávat mužský svět. Danielovo rozhodnutí podělit se o láhev s Desmondem v co nejabsurdnějším poměru ještě zesílilo.

V tu chvíli do obýváku vtrhl Sawyer. „Ale, bratříčkové popíjejí,“ zaradoval se. „Copak tady máte dobrýho? No to snad ne, McCutcheon!“

„Tak si dones sklenici,“ mávl rukou Daniel. Snažil se vypadat, že ho vyrušení překvapilo a trochu rozmrzelo.

Sawyer byl zpátky ve zlomku sekundy. Nechal si nalít, přiťukl si a okamžitě do sebe sklenici hodil.

Desmond se zatvářil mírně rozladěně. „Tohle je McCutcheon, sakra! Jestli to do sebe budeš takhle lejt, nic nám z ní nezbyde.“

„Budeš muset taky zrychlit, Scotty,“ zašklebil se vesele Sawyer a dolil mu.

Kostky byly vrženy.

* * *

O pár hodin později zbylo v lahvi méně než třetina obsahu… a naprostou většinu zkonzumovaného množství měl v sobě Desmond. Sawyer oplýval neuvěřitelným talentem přimět lidi pít a přitom se sám držet v přijatelném stavu.

Desmondovi se už dávno pletl jazyk a rozpovídal se. Rozpovídali se všichni – Sawyer prostě proto, že ho to bavilo, Daniel proto, že se snažil držet krok a přispívat k uvolněné náladě.

„Já si sakra, sakra, sakra musím vzpomenout, odkud já tenhle chlast znám,“ zadumal se velitel výpravy. „Já už jsem to někdy pil. Ale… sakra.“ Škytl.

„Já už jsem ji taky měl. Otec ji do mě naléval, když mi bylo asi deset,“ doznal se Daniel. „Od tý doby alkohol vážně nemusím.“

„Tvůj otec byl starý hovado,“ utrousil Sawyer nonšalantně. „Co čekáš. Starej Widmore.“

Desmond se zahleděl do prázdna.

Daniel rychle mrkl na Sawyera. Jo, začal jsem zatápět pod kotlem, odpověděl mu pohledem.

„Cos to říkal za méno, Jime?“ vrátil se Desmond do reality.

„Starej Widmore,“ pokrčil Sawyer rameny. „Ten starej zmetek.“

Desmondovy oči se rozsvítily poznáním, to bylo vidět i přes alkoholový opar. „Jo! Pil sem McCutcheona, když… ne, ten prevít tam nebyl. S ním sem to nechlastal. Ale…“ Znovu se zamyslel.

„Kde jsi to pil?“ chytil se hovoru lehce Daniel.

„Na ostrově, brácho,“ rozmáchl se gestem ukazujícím do dálek Desmond. „Tam na tom pitomým starým ostrově. Byli jsme tam… já, Hurley a…“

* * *

Daniel se Sawyerem se na něj napjatě dívali. Desmond je nevnímal. Ze všech otupělých sil lovil v paměti, ale ta se stále ještě snažila držet pořádku, která jí vštípil Richard během svého ostrovního zákroku. Richardův pořádek rozdělil vzpomínky starého Desmonda, který mačkal tlačítko a který se oženil s Penny… a vzpomínky Desmonda nového, který přišel ze světa, kde byl vcelku úspěšným nižším manažerem ve Widmorově firmě a pak prošel napříč světy, aby přivedl bratra a aby v ostrovní realitě naskočil do těla a mysli starého, zničeného Desmonda. Když se Richard dal do práce a vzpomínky starého Desmonda uklidil do podvědomí, vzniklo Desmondovo stávající velitelské já. Richard zachoval jen to nejdůležitější – vědomí lásky k synovi, kvůli němuž se musel bezpodmnínečně vrátit na Ostrov a jemuž musel všecko podřídit. Ale to ostatní, co mohlo novopečeného velitele ohrožovat nebo uvrhnout do beznaděje, to odsunul jinam.

Jenže Richardem vybudované hranice teď povolovaly pod náporem množství dobré whisky a pod zmínkami o zmetkovi Widmorovi – což nezapadalo do vzpomínek nového Desmonda. Ten znal Widmora jako sice tvrdého zaměstnavatele, který ho ale svým způsobem měl v oblibě. Rozpor rozleptal hranice jako kyselina a vzpomínky začaly prosakovat ven.

* * *

„Pili jsme McCutcheona, sem ho chtěl vychlastat celýho od tý doby, co mi ten starej prevít Widmore odmít nalejt panáka, chápeš to, Jime? Arogantní prevít,“ rozohnil se Desmond. „Seděli sme u ohně, zpívali… a pak najednou Charlie, jo, Charlie to byl! – ten kluk muzikantská… se začal strašně blbě vyptávat.“

„Na co se tě ptal?“ zeptal se tiše Daniel.

Jeho starší bratr do sebe kopl zbytek skleničky. Sawyer se natáhl, že mu ještě doleje, ale Daniel ho gestem zastavil. To už stačí, říkal jeho posunek.

Desmond se zahleděl na svoje ruce. „Já sem… já sem stavěl hromosvod,“ začal vyprávět zprvu nelogicky. „A zachránil sem Claire, když se topila. A on… Charlie… on se mě ptal, jak sem to věděl.“

Desmondovy ruce se pomalu, ale pevně svíraly. „Pěkně tě tím nasral, co?“ prohlásil účastně Sawyer. „Vypadáš, že bys měl chuť dát někomu za tak blbý otázky přes hubu.“

„Taky sem dal. Jo. Strašně blbě se ptal. Jak sem to věděl, prej,“ zasekl se Desmond.

„Tys to viděl, že?“ řekl opatrně Daniel.

Desmond se znovu zadíval do prázdna. „Jo, viděl sem to. Záblesky. Viděl sem Claire umřít. A Charlieho taky. Tak sem… chtěl sem to změnit. Zachránit je.“ Hlas mu ztěžkl smutkem.

Danielovi se rozbušilo srdce. Tímhle směrem hovor směřovat nechtěl. „Taky jsi je zachránil,“ poznamenal rychle. „Ale ty záblesky. Vrať se k nim, prosím. Co se při nich dělo?“

„Záblesky,“ zopakoval tupě jeho bratr. „Najednou prostě vidíš věci. Který tam… tam nepatří.“

„Jak nepatří?“

„Prostě nepatří,“ zavrčel jeho bratr. „Nemá to tak bejt. To pozná každej. Takový věci se…. nedějou.“

Daniel pokračoval ve výslechu. „Takže… to bylo něco nového? Nedělo se ti to vždycky?“

Desmond zatřepal hlavou. „Ne, ne, ne. To všecko… začalo po tom výbuchu tý stanice. Když jsem to vodpálil.“

Danielovi projelo páteří mrazení. „Tys ji odpálil?“

„Musel sem, brácho,“ zamumlal Desmond. „Počítač byl zničenej. Ty čísla. Najednou to nešlo, dát je tam. 4, 8, 15, 16, 23, 42. Nevybilo se to a ten elektromagnet… ten elektromagnet se zcvok. Zničil by celej svět.“

Danielovi se mozek rozjel na nejvyšší výkon. „V té stanici byl elektromagnet? A stala se tam havárie? A tys byl přímo u toho?“

„Jo, havárie, tak se tomu říká s… s… správně,“ potvrdil huhlavě Desmond. „Zabilo by mě to, brácho. Tak sem to chtěl urychlit a votočil sem tím bezpeč… bezpečnostním klíčem. Myslel sem, že bude konec. A místo toho přišly ty… záblesky.“

Opilý velitel sklonil hlavu. „Vracel sem se v nich k Penny. A k tomu, jak mě její parchant otec vyhodil, dyž sem… dyž sem… Vychlastal tu whisky sám, parchant. A pak to všecko. Rozchod a armáda a závod a zatracenej ostrov a … a pak nás našla Penny. Byli jsme spolu. A pak… všecko skončilo,“ vzlykl najednou Desmond. Ovládl se ale a připojil rozzlobeně znějící dovětek: „Ten parchant mě odtáhl zpátky. Dělal testy. Bylo to jako… jako… jako ve Swan.“

„Jako v té stanici s elektromagnetem?“ vykřikl Daniel. „Widmore tě ozařoval elektromagnetem?“

„Nevim jestli elektromagnetem,“ zavrčel Desmond. „Bolelo to. Zuby. A ta rána taky. Byl sem… zraněnej, sakra. Parchant.“ Zopakoval Widmorův titul s temnou hořkostí.

Daniel se k němu nakláněl víc a víc. Teď už ho situace strhla naplno a on potřeboval, ne, chtěl, musel dostat odpovědi. Cítil, že je má na dosah. „Ty záblesky, Desmonde. Vrať se ještě k těm zábleskům. Jak dlouho se ti to dělo?“

„Dlouho,“ povzdychl si bratr. „Dlouho. Vracely se. I potom, co Charlie…“

„A kdy to skončilo, Desmonde? Kdy ty záblesky skončily? Co se stalo?“

„Tys je skončil,“ řekl najednou s jistotou Desmond. „Poradils mně. Konstanty.“

Daniel měl najednou pocit, že se mu točí hlava. „Já? Já to skončil?“

„Jo,“ zavrčel Desmond netrpělivě. „Jel sem na tu loď. Ty záblesky sílily. Málem sem se… sem tam zůstal. Umřel bych jako ten chlap. A tys řek… telefonem… ať tě najdu a řekls mně o konstantách. A já sem… Penny. A skončilo to. Ty záblesky,“ pousmál se najednou. Byl to pokus o úsměv z posledních sil. „A pak sme odjeli a přijela Pen a všecko… narodil se Charlie, chlapeček… a pak zase Ostrov a to světlo a pak…“

Daniel se snažil přebrat si ten příval informací. Když se znovu vrátil do reality, s hrůzou si uvědomil, že Desmond pláče.

Tak daleko to dostat nechtěl. Bylo načase tohle sezení ukončit. Pustil se do posledních otázek.

 „Desmonde. Chápu to dobře, že Penny byla tvoje konstanta?“

Jeho bratr opile přikývl.

„Pamatuješ si, jak sis ji vybíral? Vzpomínáš si, jak ses rozhodoval, kdo bude tvoje konstanta?“

Desmond opět kývl. Hlava mu už unaveně klesala dolů a slzy si razily cestu dolů přes strniště na tvářích.

„Brácho, ještě mě poslouchej. Přemýšlel jsi tenkrát i o někom dalším, kromě Penny?“

Desmond nadzvedl ruku a nechal ji spadnout zpátky na stůl. Zadunělo to.

„Ne. Nikdo jinej… není…“

Nikdo jiný není tak důležitý, aby měl šanci tě udržet, dokončil si Daniel sám pro sebe. Desmondovi totiž poslední slova odumřela někde mezi zmámenou myslí a unavenými svaly.

Chvíli tam seděl, pak si hřbetem ruky otřel slzy. „Tys mě vožral. Brácho. Ale já ti na to… kašlu. Du spát. Ta whisky… je dobrá.“

Desmond se na židli odstrčil od stolu a nejistě se zvedl. Zapotácel se. „Pocem, Scotty, ty vole,“ podepřel ho Sawyer. Vrhl na Daniela pohled, v němž se mísilo uznalé překvapení s mírnou výčitkou. Pak velitele odvedl do jeho pokoje.

Pak shrábl ze stolu svou slíbenou odměnu. Změřil láhev nespokojeným pohledem – zbylo v ní méně, než očekával. „No, co už,“ poznamenal. „Taky to balím. Doufám, že seš s tím pokusem spokojenej. Rozebrals ho teda slušně.“

Daniel chtěl namítnout, že to jinak nešlo, ale nedokázal ze sebe nic vypravit. I jeho průběh pokusu přišel více než podivný. Jako kdyby všechny ty vzpomínky v Desmondovi jen čekaly, až někdo pootevře vrátka a ony se budou moci vyvalit. A přitom právě tomu se na Ostrově snažili zabránit.

Získal sice víc informací, než vůbec doufal, ale neměl z toho vůbec dobrý pocit.

* * *

Danielovi se nechtělo jít spát. Bylo se mu úzko z představy, že se bude snažit usnout vedle opilého plačícího bratra. Ano, doufal sice, že se Desmond z plačtivé opilosti vyspí, ideálně většinu předchozí rozmluvy zapomene a bude zase v pořádku, ale stejně to teď nechtěl sledovat. Věděl, že to způsobil on, a nechtěl vidět následky svého zarytého jítí po informacích. I když ty informace shromažďoval pro Desmondovo dobro.

Vzal si nový šedivý zápisník zdobený jemným vzorem a odebral se na pohovku v obýváku. Sepsal si základní poznámky. Několik věcí si dvakrát podtrhl: Začátek poprvé: výbuch/havárie SWAN. Konec: konstanta funkční. Začátek podruhé: Widmore test? Konstanta nefunkční/slabá.

Pak bezmyšlenkovitě sáhl po svém mobilu. Když ho rozsvítil, zjistil, že se mu během toho večera snažila asi pětkrát dovolat Chris. Měl od ní také dvě zprávy. Rychle si je přečetl. „Ozval se mi Walt. Mají výsledky toho měření. Ozvi se mi, až budeš moct.“ A druhá, asi o půl hodiny a další dva nepřijaté hovory později: „Ozvi se hned, jak to bude možný, Dane. Spěchá to. Ozvi se, prosím.“

Věděl, že už je skoro půlnoc, ale přesto její číslo vytočil. Zvedla to velice rychle a její hlas vůbec nezněl unaveně. „Ahoj, Dane, no konečně. Já… mám výsledky z Ostrova.“ Zajíkla se. Pak pokračovala úkrokem stranou. „Máš tam někde Dese? Tohle byste asi měli slyšet všichni.“

Daniel se ošil. „Chris, to nepůjde. Brácha už spí, je úplně mimo.“ Byla to naprostá pravda.

„Doháje,“ zasykla novinářka. „Přečtu to teda jen tobě, jo?“

Vědci najednou něco blesklo hlavou. „Ne,“ vyrazil ze sebe, aby ji rychle zastavil. „Ne, nečti mi to. Máš pravdu, že tohle bychom se měli dozvědět všichni. Nebylo by fér, abych já něco věděl první a Desmond jako velitel se to dozvěděl až zítra.“

Věděl, že s ním celou noc bude lomcovat nervozita a strach z toho, co se dozví. Tušil – ne, věděl – věděl, co se dozví, ale potřeboval vědět podrobnosti, hodnoty, parametry. Ale zároveň věděl, že vynechat Desmonda ze zatím nejdůležitějšího zjištění celého jejich pátrání by byl neodpustitelný podraz.

„To je fakt,“ uznala dívka. „Ráno, až budete všichni na příjmu, mi zavolej, jo?“

Ani jeden z nich toho té noci moc nenaspal.