916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walter si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.

915 - Opatření

 "Co se ti nezdá, Dane?“ přeměřil si Desmond bratra, který se stále tvářil nevěřícně a užasle.

„To není možné,“ zopakoval tiše Daniel. „Ten časový rozdíl… Tohle není správně.“

„Tobě se nelíbí…“ pochopil Frank. Daniel přikývl.

„Časová pásma neodpovídají. V Pacifiku v místech, kde by Ostrov měl být, teď má být odpoledne. Ne aby už bylo po západu slunce. Vždyť ještě nezapadlo ani tady. Standardní časový posun je přibližně dvacet hodin před námi. Tohle je ale vic.“ Daniel si začal cosi horečně kreslit do zápisníku.

„Co to znamená?“ zeptala se Chris.

„Průser,“ zašklebil se na ni nevesele Sawyer. „Když se Danny tváří takhle, bude to průser, to mi věř.“

„To ale přece… Nemůže to bejt nějaký nedorozumění?“

Tentokrát do diskuse vstoupil Frank. „Nechci ti kazit nadšení, holka, ale nevím, jak by podle tebe mělo takový nedorozumění vypadat. Pochybuju, že by se ten kluk spletl v tak zásadní věci, jako je západ slunce. Čas, kterej uvedl, neodpovídá místu, kde jsou.“

„A nemůže ten Ostrov přece jen být někde… Říkali jste přece, že není na mapách a že se špatně hledá. Nemůže být někde…“ odmlčela se novinářka.

„Myslíš někde jinde? To ne, Chris. Vím, odkud jsme se snažili odletět a kde jsme havarovali. Kus od Marshallových ostrovů. Tam, kde teď mají být tři odpoledne. Tohle mám v hlavě, holka. Dan má pravdu. Pokud se ten kluk nesplet, což si neumím představit, tak je to divný.“

Daniel mlčky přikývl. Chris měla obrovskou touhu se dál ptát, ale vědec se tvářil tak zasmušile a vážně, že se rozhodla to odložit.

Rozpačitě se po sobě dívali. Rozhostilo se ticho.

Nakonec je prolomil Desmond. „Myslím, že je čas tohle sezení rozpustit. Na nic už nepřijedeme. Je pátek večer, měli bychom vyrazit domů a dát si dva dny volna. Jo, tady je…“ Sáhl do sportovní tašky a vyndal několik malých svazečků bankovek. Rozdělil je skupině. „To je za uplynulej týden. Zítra a pozítří je volno, v pondělí se do toho zase pustíme a snad se to zase o kus posune. V devět ráno sraz u nás.“

Sawyer shrábl balíček peněz a spokojeně si je přepočítal. „Super, díky, Scotty. Jo, ráno vyrážím pryč, vrátím se v neděli večer.“

Miles se na něj upřeně zadíval. Sawyer se jeho pohledu vyhnul.

Pětice se rozloučila a vyrazila domů.

* * *

Sawyer brzy ráno vyrazil. Frank se ochotně nabídl, že ho zaveze na letiště, a oznámil, že on sám se pak také zajede někam podívat. Kam, to neřekl. Zanedlouho vyrazil ven i Miles. Začíná se tady rozmáhat tajnůstkaření, uvědomil si Desmond. Byl si vědom toho, že mají volno, ale přesto… normální by bylo říci „jdu tam a tam“ nebo „jedu navštívit kamaráda“. Tohle mlčení bylo zvláštní. Nebylo to příjemné uvědomění. Proto jej dost potěšilo, když mu kolem jedenácté dopoledne zazvonil mobil. Byla to Chris.

„Ahoj, Desmonde. Chtěla jsem se zeptat… jste dnes s Danem doma?“ Když velitel přisvědčil, pokračovala. „Mohla bych přijet? Chtěla jsem s vámi o něčem mluvit. Tak trochu soukromě. Můžu se stavit?“

Dohodli se, že dívka přijede zkraje odpoledne. V jednu se ozval zvonek. Chris stála za dveřmi, v ruce tašku plnou krabiček z mexické restaurace, kterou míjela cestou. „Říkala jsem si, že jste určitě nestihli oběd. Dáme si?“

Po jídle se pohodlně rozesadili v obýváku na pohovce a v křesle. Desmond se protáhl. „Tak povídej, Chris, cos chtěla probrat?“

Dívka se zatvářila odhodlaně. „Já… chtěla jsem s váma mluvit o těch výpadcích. Když se to stalo poprvé, Dane, slíbils mi, že najdem nějaký řešení, abych mohla dál fungovat. Ale po tom druhým incidentu jsi naznačoval, že se těm situacím jednoduše budeme snažit… vyhýbat.“ Mluvila opatrně – nechtěla, aby to vyznělo, že mladého vědce z něčeho obviňuje.

„Ano,“ přikývl Daniel. „V podstatě máš pravdu.“

„Já bych to ale chtěla zkusit řešit jinak,“ prohlásila Chris. „Nechci se tomu vyhýbat a jen sedět někde v teple v knihovně nebo u počítače v hotelu. Chtěla bych do toho jít s váma víc naplno.“

„Chris, já nevím, jestli…“

Desmond odhodlanou novinářku pozoroval a teď bratrovi vstoupil do započaté námitky. „Jsem na tom stejně jako Chris, brácho. Taky mě netěší sedět na zatraceným zadku a probírat se anglickejma pohádkama.“

Daniel se na oba nešťastně zadíval. „Já… nevím, co…“

Desmond ho pozoroval a pak pochopil. „Nevíš, co s tím,“ dořekl za svého bratra. „Ta věc s konstantou nefunuje tak dobře, jaks předpokládal, že jo?“

Fyzik rozpačitě pokrčil rameny. „Ono… takhle přesně se to říct nedá. Chris se svou konstantou vůbec nestihla navázat kontakt, takže jsme…“

„Ale já jo,“ namítl tvrdě Desmond. „Seděli jsme v tom pitomým autě vedle sebe. Ty máš být moje konstanta. Nefungovalo to.“

„Desmonde, já si nemyslím, že to nefungovalo. Jen to nefungovalo na sto procent. Ten tvůj výpadek nebyl tak vážný jako Chrisin. A při tvém přechodu sem to fungovalo spolehlivě, a v mnohem náročnějších podmínkách,“ řekl Daniel. Chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak dál. Velitel i novinářka ho soustředně sledovali.

„Vysvětlením může být, že to pokaždé byl trochu jiný druh expozice. Trochu jiné… vystavení se působení té energie. Bylo to něco jiného, než co jsi nejspíš zažíval kdysi na Ostrově a než jsem já simuloval ve své laboratoři. Tam to byly čisté podmínky, pro které byly konstanty zavedeny. Tady nejsme v laboratorních podmínkách. Tady se bavíme o přírodních zdrojích.“

„Fajn. Nefunguje to na všecko, ale na něco jo. Nebylo by tedy rozumný, aby Chris tu konstantu měla taky?“

„Ona ji má,“ řekl Daniel. „Ale jen obyčejné vědomí si konstanty v případě téhle konkrétní expozice patrně nestačí.“

„Nedá se to nějak vylepšit?“ zeptala se dívka.

Daniel si povzdychl. „Je to dost těžké. Za prvé… neber si to osobně, Chris, ale nebylas mi schopná říct, kdo je s jistotou tvá konstanta. Uvedlas mi dvě osoby, což způsobuje určitou nejednoznačnost a tím pádem horší účinnost konstanty. A za druhé… řeklas, že ani jedna není k dispozici kdykoli a není možné být s ní v reálném kontaktu na místě. Potom je hodně těžké hledat možná opatření.“

Od slov „neber si to osobně“ začaly Chris tuhnout rysy. Nejprve ji nenapadala vůbec žádná slova. Pak si uvědomila, že cosi v ní hrozně chce zaječet „takže jsi mi v tu noc lhal, normálně lacině jsi mi lhal“… ale věděla, že tak by to nebyla celá pravda. Když se po chvíli tichého přemýšlení konečně ozvala, mluvila pomalu a s rozmyslem. „Takže mi říkáš, že se s tím nedá nic dělat?“

Daniel se ošil. „Hm… možná by se dala vyzkoušet jedna věc. Neručím ale za výsledek.“

„A co by to bylo?“ Dívka okamžitě ožila.

„Nemůžu ti nic slíbit, Chris,“ zopakoval Daniel. „Jednu věc ale můžeme zkusit. Můžeš se v dohledné době s těmi ženami, které jsou tvé potenciální konstanty, setkat?“

„Jo,“ přikývla novinářka. „Zítra bych si mohla udělat návštěvní den. Obě by měly být doma.“

„Dobře,“ kývl Daniel. „Navštiv je, udělejte si hezký den a popros je o nějakou maličkost. O nějakou věc. Ať ti něco věnují. Může to být úplná drobnost, ale musí to být něco, čeho se dotýkaly. Pokud možno hodně intenzivně. Půjde to?“

„Určitě jo,“ souhlasila Chris. „Ty myslíš, že taková věc pak bude fungovat?“

„Mohla by,“ řekl Daniel. Myslel na klíč od kostela, který jeho matka na Ostrově předala Desmondovi a zdůrazňovala mu jeho význam. Ano, přesně tak by ta věc mohla fungovat. Věc, bezprostředním kontaktem propojená s jistou osobou, a pevně vsazená do té správné reality…

„Tak jo,“ přisvědčila dívka. „Poprosím je o nějakej talisman na cesty. Sestře jsem už říkala, že možná v novém roce vyrazím někam na cesty. Bude dávat smysl, když ji poprosím o něco, co mi ji bude připomínat.“

„To je fantastický plán,“ usmál se na ni Daniel povzbudivě. Obrovsky si přál, aby se nemýlil a aby dívčina důvěra v tenhle hezký, líbivý nápad nedošla dalšího zklamání.

„Super,“ vstoupil do jejich hovoru znovu Desmond. „A co budeš dělat se mnou, brácho? Dáš mi svou oblíbenou propisku?“

Daniel bezděčně sevřel tužku, se kterou si doteď pohrával, a přitáhl ji k sobě, jako by si ji před bratrem chránil. Chris si s pobavením uvědomila, že to je propiska ze sady, kterou mu dala k narozeninám. Fyzik chvíli přemýšlel, pak promluvil.

„Desmonde, u tebe to tak jednoduché nebude. Z toho, co jsem říkal před chvílí, je jasně patrné, že fyzická přítomnost konstanty je účinnější než náhradní objekt. Když na tebe nestačí moje přítomnost, nepomůže ti ani věc.“

Jeho bratr se už zase nadechoval, aby něco opět namítl. Daniel směrem k němu zvedl obě dlaně, jako by se bránil před pomyslným nadcházejícím útokem. „Desmonde… tebe teď nevyřešíme. Budu se tě muset na některé věci ještě zeptat a zanalyzovat to. Teď se to ale tak docela nehodí.“

„Proč ne? Máme volnej den. To by mělo být na vyptávání ideální, ne?“

„Ne. Potřebuju na to… určité postupy. A budu k tomu potřebovat Jima.“

„Sawyera?“ vytřeštil oči Desmond. „Zrovna ty potřebuješ Sawyera, aby ses mě mohl na něco vyptávat?“

„Ano,“ potvrdil Daniel a tváří se mu mihlo cosi jako pocit provinilosti. „Ano. Potřebuju, aby nás oba vedl tím, co si pamatuje z historie Ostrova. Potřebuju, aby upřesňoval moje dotazy a navedl tě správným směrem. Já všechny ty věci tam nezažil, Desmonde. On ví víc než my všichni dohromady.“

* * *

Probrali ještě několik dalších, méně podstatných věcí. Desmond Chris předal výsledek svého pátrání po britské mytologii. Bylo na něm vidět, jak rád se úkolu zbavuje. Dívka si od něj převzala několik neuspořádaně popsaných papírů s poznámkami, vytištěnou mapu britských ostrovů s vyznačenými místy a letmo je prolistovala. „Dobrý. Zapracuju to do svejch věcí,“ potvrdila.

„Porovnej to, prosím, s archivem z Lamp Post,“ zdůraznil Daniel. „Jestli se tam některé věci shodují, podíváme se na ně prioritně.“

„Ty si vážně myslíš, že to k něčemu bude?“ podíval se na něj skepticky Desmond.

„Možná,“ odtušil fyzik.

„Možná je dost málo. Hrozně nerad bych, Dane, abychom tady honili pohádky a někde nám utíkal skutečnej problém.“

* * *

Neděle uběhla všem klidně. Frank a Miles, kteří se vrátili v sobotu večer, celý den koukali na televizi. Přidal se k nim i Desmond, který najednou neměl co na práci. Jen Daniel seděl v pokoji a vybíral si nové přístrojové vybavení.

Když se večer vrátil Sawyer, vypravil se za ním fyzik do jeho pokoje. „Jime, můžu na chvíli?“

Sawyer byl po výletě v dobré náladě. Rozvalil se na své posteli a kývl na křeslo u malého konferenčního stolku. „Sedni, Danny. Co bys rád?“

„Potřebuju tvou pomoc,“ prohlásil Daniel bez vytáček.

„Ale, ale,“ zazubil se Sawyer. „Potřebuješ zkrotit Scullyovou?“

Daniel jeho poznámku elegantně přešel mlčením. „Potřebuju pomoct s Desmondem.“

Sawyer překvapeně nadzvihl obočí. „Zajímavý. Tak povídej.“

„Jde mi o to, cos mi řekl v Oroville. Že se Desmondovi už kdysi děly podobné stavy, jako se dějí teď.“

„Jo, to jsem ti řekl. A taky jsem ti řekl, že si na víc nevzpomenu.“

„Vážně?“ zadíval se na něj Daniel.

„Kam tím míříš, vědátore?“ Sawyer si ho změřil pozorným pohledem.

„Řekls mi o tom ty sám. Muselo ti to tedy přijít hodně podstatné. A nevěřím tomu, žes mi to řekl a pak jsi na celou věc zapomněl. Určitě ti to dál vrtalo v hlavě. Nevzpomněl sis na něco dalšího?“

„Vzpomněl, nevzpomněl,“ zavrčel Sawyer. „Proč to potřebuješ vědět?“

Daniel se zatvářil vyhýbavě. „No… potřeboval bych…“

„Ven s tím, šprte.“

„Desmond mi řekl, že se těch stavů chce zbavit. Jestli mu od toho chci zkusit pomoct, potřebuju vědět co nejpřesněji, co se dělo.“

„Co s ním jako chceš dělat?“

„To nevím, dokud se nedozvím, co se dělo.“

Sawyer kapituloval. „Tak jo. Máš pravdu, že mně to v hlavě nějakou dobu leželo. Například jsem si vzpomněl, odkud o těch věcech vím. Řekl mi to Hurley, kdysi.“

Daniel jen kývl, aby pokračoval dál.

„U některejch těch Desovejch divnejch stavů byl. A o jinejch to prokecal Des sám. Jednou večer se s Charliem…“ Zarazil se, když uviděl Danielův překvapený výraz. „S originál Charliem, s chlapíkem, co byl na letu 815. Byli s Desem myslím docela kámoši. Možná, že se ten jeho kluk jmenuje po něm. Charlie umřel předtím, než se Des z Ostrova dostal,“ vysvětlil.

„Ale abych se vrátil k tomu hlavnímu. Vyprávěl mi to Hurley. Des nejprv nechal vyletět do vzduchu bunkr s nějakým podivným zařízením, do kterýho jsme zadávali ty pitomý čísla. 4, 8, 15, 16 a tak dál, znáš to. Nějakým zázrakem to přežil a pak se mu stávalo, že chvíli viděl do blízký budoucnosti. Většinou do tý, která se nestala. A pak to muselo přestat, protože když se po pár letech na Ostrov vrátil, žádný podobný stavy už neměl.“

„Ano, tos mi přibližně říkal. A co dál?“

„Vím jen tohle. Des se o tom rozkecal, když se jeden večer příšerně opili, a pak se s Charliem porval, když se ho mladej moc vyptával. Takže už se ho dál nikdo neptal. Moc se jim to nepovedlo, no.“

„Co se nepovedlo?“

„Ta jejich chlastačka,“ vysvětloval Sawyer. „Myslím, že tehdy Charlie s Hurleym Dese zlili cíleně, aby z něj něco vytáhli. Štípli mně kvůli tomu láhev.“ Sawyer se zatvářil naštvaně. „Sakra, byl jsem tehdá někde v řiti na druhým konci Ostrova a ti zmetci mně vychlastali nejlepší whisky, jakou jsem kdy měl v rukách. Našel jsem ji na Ostrově a šetřil jsem si ji, až se odtamtud dostanu nebo na nějakou podobnou super událost. A ti zmetci to našli a vychlemtali za jeden večer. Prevíti. Byl to McCutcheon. Jedna z nejlepších whisky, co je k dostání.“

Daniel zpozorněl. „Počkej, Jime. Ty mi říkáš, že… Desmond o těchhle věcech mluvil, když se opil? A víš přesně, čím se opil?“

„To si piš, vědátore. Na tohle jen tak nezapomenu.“

Danielovi se začal v hlavě rychle odvíjet plán. Věděl, že jedním z nejsilnějších spouštěčů vzpomínek, i těch potlačených, jsou chutě a vůně. Chuť a vůně specifické, vzácné whisky… a otupělá pozornost a další bariéry v mysli během stavu opilosti…

„Kdy přesně se tohle stalo?“

„To ti řeknu naprosto přesně. Když jsem byl pryč. Takže někdy… v říjnu, listopadu 2004.“

Daniel s obrovskou úlevou zjistil, že tohle vše bylo dávno předtím, než se Desmond vrátil k Penelope, než se narodil Charlie, než je oba ztratil. Pokud se povede vykutat z jeho podvědomí nějaké potlačené vzpomínky, nemuselo by mu to oživit celou jeho tragickou minulost, ale s trochou štěstí mu vrátí jen část jeho příběhu – tu méně škodlivou.

„Budu potřebovat, abys mi pomohl. Sežeň někde tu whisky, prosím. Ale musí to být přesně tahle značka.“

„McCutcheon? Víš, kolik to stojí, vědátore?“ užasl Sawyer.

„Asi hodně,“ pokrčil Daniel lhostějně rameny. „Sežeň ji. S penězi problém není a my to z Desmonda potřebujeme dostat.“

„Dobře,“ kývl Sawyer. Cosi ho napadlo.

„Až se díky ní Desmond dostane do uvolněnějšího stavu, pomůžeš mi. Pokud to zafunguje tak, jak si představuju, mohlo by mu to vytáhnout některé vzpomínky. Budu se ho ptát a ty mi pomůžeš ty otázky upřesnit.“

„Asi to můžeme zkusit,“ vzdal se Sawyer. „Pokud mi necháš to, co po tý seanci zbyde.“

* * *

Chris se v neděli vypravila na oběd k sestře a odpoledne navštívila Jane. Od obou se vracela v dobré náladě s pocitem úspěšně splněné mise: od sestry si odvážela děravý kámen, který jí sestřiny děti našly na pláži při nedávné dovolené, Jenny ho následně opatrovala celou dovolenou, aby ho neztratili, a který jí zapomněli předat o Vánocích. Jenny ho teď vytáhla zpoza svetru, kde jej půl dne nosila, podle vlastních slov proto, že jí tam obrovsky překážel a proto věděla, že ho tentokrát sestře nezapomene dát.

Od Jane dostala pletenou fialovou myšku. Když ke kamarádce dorazila s lahví nealkoholického vína, Jane s úlevou odhodila pletací jehlice. „Snažím se naučit něco nového, abych úplně nezblbla. Ale tohle asi nebude pro mě. Koukej.“ Ukázala Chris pletenou figurku s obrovskou hlavou a zmenšujícím se tělíčkem, která stále visela na jehlici jako maličký oběšenec. „Měla to být myš pro Michelle. Simon jí poslední dobou pořád říká myško, tak jsem to chtěla vzít doslova,“ pokývla hlavou k manželovi, který si na druhém konci pokoje na koberci hrál s dcerkou. „Ale myslím, že takovou příšeru tomu dítěti ani dát nemůžu, aby mu to nezpůsobilo trauma.“ Rozesmála se.

Chris se po fialové postavičce natáhla. „Není tak hrozná,“ zasmála se také. „Mně se celkem líbí.“

„Tak si ji nech, je tvoje,“ odtušila Jane, udělala pár závěrečných pokusů o zakončovací oka a pak figurku stáhla z jehlic. Podala ji Chris, která si ji pečlivě schovala do kapsy u džínů.  

„Bude mě hlídat na cestách,“ usmála se bývalá novinářka. „Bude zahánět nekalý živly.“

„Na cestách? Takže ses rozhodla?“ podívala se na ni Jane, najednou už vážně.

„Jo. V práci jsem to pozastavila. Dám si nějakou dobu pauzu. Někam si zajedu, nevím ještě kam a na jak dlouho, ale…“ Chris nejistě pokrčila rameny.

„To je dobře, Chrissy. Moc dobře. Víš, myslím, že ti prospělo už jen tohle rozhodnutí. Když to srovnám s tvou minulou návštěvou, jsi najednou někdo úplně jinej. Někdo spokojenější, uvolněnější. Někdo, kdo se budoucnosti nebojí, ale těší se na ni.“

* * *

Večer se Chris probírala Desmondovým výtahem z britské mytologie. Hemžilo se to tam příšerami, skřítky, vílami, trpaslíky a jinými podivnostmi, a také notoricky známými místy a příběhy jako Stonehenge, Glastonbury a další, ale skutečně použitelných věcí tam moc nebylo. Nakonec si označila několik lokalit, v nichž došlo k neobjasněným zmizením.

I ona sama se pustila do nového hledání. Do internetového vyhledavače si zadala jméno Walter Fischer a rok 1939. K jejímu překvapení na ni vyskočila webová stránka, obsahující značné množství informací. Byla však psána v nesrozumitelném jazyce. Pustila se do dalšího hledání. Bylo jí jasné, že klasické využití internetového slovníku jí nepomůže, na to byl text příliš dlouhý. Znala sice automatický překladač delších textů, ale ten byl na tuto řeč krátký. Po chvíli hledání alespoň zjistila, o jaký jazyk se jedná, a našla kontakt na překladatele, který nabízel své služby. Pak mu zaslala objednávku s přiloženým textem. Doufala, že se jí přeložený text vrátí brzy. Tušila, že překlad bude hodně důležitý. Z laického pohledu na text v cizí řeči nabyla dojmu, že se v něm hovoří o několika různých osobách a situacích. Pokud se v souvislosti s Fischerem ztratili i další lidé… Chvíli uvažovala, zda nemá dát vědět Desmondovi a Danielovi, ale pak usoudila, že to počká do zítřejší ranní porady v San Fernandu.

V mezičasech sledovala tablet, na němž si psala s Waltem. Předchozího večera jí chlapec potvrdil, že instrukce Danielově matce předal. „Bude to prý několik dní trvat. Ozvu se, až budeme něco mít, pokud se teda nestane nic důležitýho do té doby.“ Pak byl klid.

Už se chystala do postele, když ji ještě naposled napadlo zkontrolovat e-mail.

Byla tam odpověď od profesorky Jeffriesové. Nebyla ale vůbec taková, jakou Chris očekávala.

„Vážená slečno Jonesová,

překvapuje mne, že se na univerzitní půdu obracíte s dotazem tak pseudoetnografickým, pseudoliterárním, pseudovědeckým, pseudo-vším. Vyřiďte tomu svému „kamarádovi“, že pokud chce provést přijatelnou a alespoň trochu přínosnou analýzu lokálních mytologií, nemá se věnovat zplanělým výhonkům s líbivými plody bez chuti, ale ať se vrátí ke kořenům. Ostatně, překvapuje mě, že jste se na to nechala nachytat i vy. Od někoho, kdo vedle literatury studoval i novinářství, bych čekala schopnost používat racionalitu, alespoň elementárně ověřovat informace a zejména vyhledávat primární zdroje. Pokud se mermomocí chcete zabývat lokálními mytologiemi zahrnujícími tragické, kriminální nebo fatální události, neanalyzujte fantaskní pořady, ale začněte u mýtu wendigo a skinwalker. Ostatně, to první uvedené vychází z nativního slova wi-nteko-wa, což znamená SOVA. Tady máte souvislost s tím pořadem, na který jste se mě ptala.

Jinak vás zdravím a věřím, že navzdory neakademickým dotazům se Vám daří dobře. S pozdravem, Dr. Jeffriesová.“

Chris odložila notebook na noční stolek, svalila se na polštář a přetáhla si pokrývku přes hlavu. Chtěla alespoň chvíli nevidět na oblohu čelním sklem a nevidět hvězdy. Jako by na ni výsměšně blikaly: Vrať se ke kořenům! Vykašli se na signály z hvězd a odnikud! Nesnaž se pochopit ty, co jsou nad tebou. Vrať se k tomu, co je při zemi. Na víc nemáš. 

914 - Večerní zprávy

V poslední lednový den, ve čtvrtek ráno, vyrazila Desmondova skupina na zpáteční cestu do Los Angeles. Kolem desáté dopoledne projížděli Yubou. Chris si nechala zastavit nedaleko městské knihovny a zatímco si zbytek skupiny dopřával předčasnou dopolední kofeinovou pauzu v nedalekém bistru, zašla do knihovny. Knihovnice ji uvítala vřele. Po někdejší ostražitosti už nebylo ani stopy.

„To jsem ráda, že jste se zastavila, slečno. Udělala jsem vám kopie všech dokumentů, které jsme tady našli. Za kopie to dělá…“ Knihovnice sjela prstem po výpisu a přistrčila jí ho blíž. Omluvně se usmála.

Chris přikývla – částka byla zanedbatelná – a podala knihovnici patřičný obnos plus něco navíc. Pak si k sobě přitáhla hromádku papírů. „Jste moc hodná,“ poděkovala dámě za přepážkou. „Obrovsky jste mi pomohla.“

„Je to naše práce,“ odtušila knihovnice a přisunula jí papírovou kartičku, popsanou jistým, vycvičeným rukopisem. Bylo na ní jmémo, adresa a telefonní číslo. „A abych nezapomněla, tady je kontakt na Jacka. Víte, toho vyšetřovatele, o kterém jsem vám včera říkala. Je neskutečné, jak je pořád ve svém věku čilý. Prý ať se mu ozvete, že si s mladým děvčetem rád popovídá. Kocour jeden starý.“ Knihovnice se na Chris spiklenecky pousmála.

Dívka se také uculila. „Moc vám děkuju. Panu Jackovi se ozvu a nějak se s ním domluvím. A ještě jsem vás chtěla poprosit… minule jste zmiňovala něco o Donaldově UFO, nebo tak něco... Myslíte, že byste mi mohla dohledat něco i k tomu?“

„Ano, ano,“ pokývala knihovnice hlavou. „Není toho tolik jako v případě pětky, ale něco vám taky můžeme vyhledat. Na kdy vám to mám připravit?“

Chris se zamyslela. Kdy se sem tak asi vypraví znovu? Daniel sice mluvil o tom, že bude chtít udělat měření v brzké době, ale také mluvil o shánění přístrojů. Během pár dní to asi nebude. „No… dřív než za týden se sem asi nedostanu. Než sem znova pojedu, zavolala bych vám, ano? Možná to bude i později, ale to snad nevadí,“ usmála se na ženu.

„Nevadí,“ potvrdila knihovnice. „Za týden to bude připraveno, a jakmile se sem budete chystat, prostě zavolejte. Bude to tady.“

„Dobře. Ozvu se. Moc vám děkuju. Ani nevíte, jak jste mi pomohla,“ rozloučila se Chris a zamířila k východu. Myslela to naprosto upřímně – nebýt téhle dámy, nedostala by se na yubské hřbitovy, nepotkala by se s Madge a nedostala by se na stopu zlého lesa. Už teď jí zdejší knihovna pomohla. A co teprve až se setká s bývalým vyšetřovatelem.

* * *

Do Los Angeles se vrátili pozdě odpoledne. Chris zaparkovala u svého domu, její spolucestující Frank a Sawyer si přeskládali věci do outlanderu, všichni se rozloučili a Desmondova pětice se vydala do San Fernanda.

Chris odemkla dveře svého příbytku, hodila zavazadla na pohovku v obýváku a pak hodila sebou vedle nich. Uvolněně se rozvalila na pohovce a chvíli jen seděla a nechávala si projít hlavou, co všecko ta čtyřdenní výprava přinesla.

Vrátili se sice s velkými pokroky a nesmírně slibnými informacemi, jak v terénní, tak teoretické skupině… ale také s nepříjemným pocitem z neznáma a z toho, co s nimi dokáže dělat. Chris ani nemusela zavírat oči, jen stačilo na chvíli povolit otěže představivosti a mysli… a zase viděla toho vyděšeného muže uprostřed silnice. Jeho vytřeštěné a krví podlité oči. A opět cítila svůj vlastní strach.

Zatřásla hlavou, aby tu vzpomínku odehnala, a šla si udělat kafe. Zapnula kávovar, stiskla patřičné tlačítko… a zatímco čekala, zamyslela se a pak mávla rukou. Zašla do lednice, vyndala láhev dobře vychlazeného bílého vína a nalila si sklenku.

Odnesla si oboje do obývacího pokoje a usadila se. Než se stihla dát do bilancování, padl jí pohled na tablet, jehož prostřednictvím komunikovala s Waltem. Natáhla se pro něj. Nečekala, že tam bude něco zásadního. Vlastně nečekala, že tam bude cokoli. Walt se v poslední době ozýval sporadicky, dění na Ostrově ho očividně hodně zaměstnávalo nebo unavovalo.

Jenže teď na tabletu v otevřeném textovém souboru byla zpráva. Na Waltovy poměry celkem dlouhá.

Novinářka si ji přečetla… a jak očima jela po větách, srdce jí bušilo čím dál víc. Když dočetla, pomalu spustila tablet do klína a zahleděla se do prázdna.

Podívala se na datum poslední úpravy dokumentu. Znovu si přečetla zprávu. Na prstech počítala dny. Sedělo to. To nemohla být náhoda.

Chris sáhla po mobilním telefonu… a pak se zarazila s prstem na písmeně D. Komu vlastně má volat?

O nic nešlo, bylo samozřejmé, že si její parťáci informace předají. Ale… jako první ji samozřejmě napadl Daniel. Její parťák agent v otázkách teoretického výzkumu. Jenže… tohle byla věc, která se doýkala nejen jejich výzkumu, ale celého Ostrova. A tedy jich všech. Jako první by o tom měl vědět velitel. Po výpravě do Yuby najednou jejich skupinu přestala vnímat jako partu známých, kteří se poznávají a seznamují na pozadí intenzivního projektu a kde má k někomu blíž a k ostatním o něco dál. Teď už je brala jako pevně srostlý organismus, kde sice k některým částem má blíž… ale každá má přesně danou funkci.

Vytočila Desmondovo číslo.

* * *

Sanfernandská pětice dorazila do svého pronajatého bytu teprve před krátkou chvílí, protože se zasekli v dopravní špičce. Sotva si stihli vynosit své věci z auta do bytu.

„Dáte si čaj nebo kafe?“ zavolal na své parťáky velitel z kuchyně, kam si zašel pro občerstvení.

„Na čaj o pátý je pozdě, Scotty,“ odtušil vesele Sawyer. „Ta pitomá zácpa nás zdržela. Nechceš rovnou nalejt něco ostřejšího?“

Desmond to uvážil, ale pak myšlenku zavrhl. O něco později byl za tu chvíli velice rád. To prodlení jim dalo možnost rozvážit, zda by hned teď neměli sednout do auta a vyrazit tam, odkud přijeli.

Protože ještě než stihl do čehokoli cokoli nalít, rozezvonil se mu telefon. „Co to sakra…“ zavrčel tíše. Neměl po únavné cestě náladu cokoli s kýmkoli řešit. Ale když se podíval na displej, ztichl a hovor přijal.

„Co se děje, Chris?“

Přijetí hovoru a první věta zafungovala jako magnet. Najednou se vedle něj v kuchyni objevili Sawyer a Daniel a oba ho hypnotizovali pohledem. „Co..“ zasykl Sawyer.

Desmond na něj mávl, aby ztichl. Odpověděl dívce nepřirozeně klidným hlasem. „Počkej, zpomal. Zpomal a řekni mi to znova. Cože ti napsal?“

„Co se děje? Walt?“ dožadoval se informací i Daniel.

Desmond si povzdychl. „Takhle to nejde. Počkej. Dám tě na hlasitej odposlech, jo?“

Přešel i s mobilem do obývacího pokoje, položil telefon na stůl a zapnul tlačítko reproduktoru. „Ještě chvíli vydrž,“ instruoval dívku. Pak zařval na celý byt: „Milesi, Franku, pojďte hned sem. Hned.“ Když přiběhli, naklonil se k telefonu. „Tak, můžeš. Jsme tady všichni. Povídej, co se děje, Chris. A pomalu.“

Parťáci se shromáždili kolem stolu. Dva napjatě, dva nechápavě pozorovali střídavě Desmonda, střídavě mobil. Pak se z něj ozvala novinářka. Její hlas byl naléhavý.

„Desmonde, ozval se Walt. Píše, že… že se tam zase něco stalo. Na Ostrově se otevřej nějakej průchod a někdo jím prý prošel. Nějakej novej člověk.“

Daniel zpozorněl. „Zrovna teď,“ zamumlal. „Jaká náhoda.“

„A co ostatní, ti jsou v pořádku? A kdo je ten novej? Co se vlastně stalo?“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Po chvíli se Chris ozvala znova. „Snad jo. No… myslím, že bude nejlepší, když vám to přečtu celý. Místy je to naprosto neuvěřitelný. Ale… nevím, proč by lhal. Tak já čtu, jo?“

„Slečno Jonesová,

píšu vám tu nejdůležitější zprávu, co jsem zatím psal. Něco se tu stalo. Před dvěma dny. Otevřel se tady průchod a přišel z něj cizinec. Je to muž z Evropy, je mu asi 40 a mluví nějakou neznámou řečí a německy. Jmenuje se prý Walter Fischer. Říká, že je rok 1939.“

Pohledy pětice mužů se zvedly od telefonu a odrážely se jeden od druhého v nechápavém zmatku. Dívka na druhém konci si odkašlala a četla dál. „Nejspíš prošel skrz ta místa, kudy my. Ale nezvládl to dobře. Je úplně zhroucený a má nějakou nemoc. Podle Druhých lidi dřív procházeli častěji, tak se osídlil Ostrov. Ale už od 70. let se to nestalo. Cítili jsme několik dní předem, že se něco stane. Otřesy. Pak Walter vyšel z pásma a otřesy přestaly. Chtěl ho Černý, ale Walter utekl. Byl u Druhých, ale tam to nešlo. Teď je u nás. Je mu pořád zle. Nevíme, co s ním bude dál. Ale prý je důležité, abyste to věděli. Ozvěte se mi, až to půjde. Ahoj, Walt.“

Chris se znovu ozvala. „Jste tam?“ Po Desmondově přitakání pokračovala. „Walt takovýhle dlouhý zprávy nepíše. Musí to být naprosto extrémně důležitý. Já…“ odmlčela se. Nechtěla rovnou říct, že ji děsí nejen samotný popsaný úkaz, ale zejména podobnost s tím, co zažila ona sama v totožné době. „Chtěla bych se ho na několik věcí zeptat. Můžu mu odepsat?“

Desmond se rozhlédl po přátelích kolem stolu. Zastavil se u Daniela. Ten pomalu přikývl.

„Jo, Chris, odepiš mu. Na co se ho chceš ptát?“

Dívka se zhluboka nadechla, tak, že to bylo slyšet i přes telefon. „Musím se ho zeptat… jak ten muž vypadal a co měl na sobě.“

Desmond s Danielem se na sebe podívali a potvrdili si své úvahy. Desmond dál mluvil. „Ty si myslíš, že…“

„Jo,“ zajíkla se bývalá novinářka. „Přesně to si myslím. Přesně to sedí, sakra. Před dvěma dny! To je…“

Daniel vytáhl z kapsy tužku a papír a bleskurychle si něco načrtl. Pak vážně přikývl. „Ať se ho na to hned zeptá.“

„Napiš mu,“ řekl znova Desmond. Pak oddálil telefon a rozhlédl se po parťácích. „Nezajedem za ní? Pro jistotu?“

Sawyer se zašklebil. „Agentka je v pohodě. Trochu ji to rozhodilo, to jo, ale bude v klidu. Oklepala se i z horších věcí.“

„A je fakt pozdě,“ prohlásil Miles. „Nic nám neuteče. Podíváme se na to zítra.“

Desmond kývl a znovu si vzal telefon. „Promiň, Chris, něco jsme ještě… Napiš mu. A pak si jdi lehnout. Ráno si dáme vědět a domluvíme se, kde bude porada. Sjedeme se buď u nás, nebo u tebe. Pustíme se do další práce.“

Rozloučili se. Zatímco pětice mužů se stále snažila pochopit, co ta zpráva znamená a co se mohlo stát, dívka naťukala do tabletu svou odpověď na Waltovu zprávu.

Za několik málo minut se displej Desmondova mobilu rozzářil textovou zprávou od ní. „Walt mi hned odepisuje. Je na mě napojený právě teď. Ten muž - je to on. Popis sedí. V tý Sierra Nevadě jsem viděla toho Waltera.“

* * *

Chris střídala tablet s telefonem. Třásly se jí ruce a věděla, že kdyby teď telefonovala, zněla by rozčileně… a to nechtěla. Informovala tedy sanfernandskou skupinu pouze takhle. Pak si znovu nevěřícně přečetla to, co napsal Walt.

„Walter asi 180 cm. Normální postava. Černý vlasy. Červený spálený obličej. Tmavě šedý silný kalhoty, špinavá bílá košile a tlustej tmavomodrej svetr. Těžký kožený boty, hnědej batoh a pletený hnědý rukavice, šálu a čepici. Přišel sem ze zimy.“

Chris zírala do tabletu a vybavila si svou vizi. Muž klečel, takže mu neviděla spodní část těla… ale tu horní Walt právě přesně popsal. Do hrubě pleteného teplého svetru se zařezávaly ještě tmavší kožené popruhy batohu, ze svetru vykukoval límec košile a čepice na hlavě seděla nakřivo a odhalovala krátké tmavé vlasy. Byl to Walter. Nebylo pochyb.

„Walte, já… já jsem ho viděla taky. Asi ve stejnou dobu jako ty.“

„Jo,“ odepsal za chvíli Walt. „Oba jsme viděli. Myslím, že bylo spojení. Já to cítil. Udělala jste to vy. Byl jsem v rauši a vy jste se napojila.“

„Ale to já přece neumím,“ naťukala chvějící se rukou Chris.

„Umíte. Umí to každej, někdy, v nějakejch situacích. Musí mít vyšlapanou cestu a v cíli musí být otevřeno. Cestu máme a otevřeno bylo.“  

Došla jí slova. Zatímco mlčky seděla a pozorovala zařízení a káva vedle ní chladla a víno teplalo, Walt na druhém konci spojení i světa na nic nečekal. Seděl ve svém stanu a soustředěně hleděl do plátěné stěny, za níž se míhaly stíny ohně. Před očima viděl Chrisin obývák, respektive jeho malou výseč. Teď už se soustředil jen na tablet, nerozptyloval se pozorováním Chrisina pokoje, a při psaní se snažil o stručnost. Chtěl tak udržet spojení v reálném čase co nejdéle. Měl sice na rameni Hurleyho ruku, jejímž prostřednictvím se mu Strážce snažil dodat více energie, ale věděl, že ani to není všespásné.

Za chvíli dívce přišla další zpráva. „Musím už končit, jsem fakt unavenej. Není mi dobře. Zítra napíšu, co novýho. Stejný čas. Až zapadne slunce a bude tma. Jestli chcete, buďte tam. Dobrou.“

* * *

Chris se v noci moc nevyspala. V hlavě se jí stále tloukla ta potvrzená věc – viděla nepřirozený útržek z něčeho naprosto nepřirozeného, co se stalo na Ostrově. Ráno dostala ze San Fernanda pokyn, aby nikam nejezdila. „Pokud ti řekl, že se ozve ve stejnou dobu, uděláme to prostě tak, že my večer přijedeme k tobě. Dan by se toho kluka chtěl taky na něco zeptat.“

Všichni, bez ohledu na to, zda byli v San Fernandu nebo v Simi Valley, byli celý den jaksi nesví. Chris se absolutně nedokázala soustředit a jen pořád měla v hlavě útržky Waltových zpráv a vzpomínky na vizi Waltera, klečícího uprostřed silnice. Jediné, na co se vzmohla, bylo potvrzení, že jí v jejím oblíbeném losangeleském knihkupectví objednali celou sérii knih o Ryhopském lese a začátkem příštího týdne si pro ně bude moci přijet.

Desmond se pustil do úkolu, který mu před odjezdem do Yuby svěřil bratr, a začal mapovat britskou mytologii. Sice mu to přišlo jako zcela nesmyslný úkol a trošku ho začínalo dráždit, že se jeho bratr zabývá takovými zkazkami…. ale k něčemu to bylo dobré. Aspoň neměl čas přemýšlet nad tím, co se stalo v uplynulých dnech a co to s ním dělá.

Desmondovi se sice dařilo zachovávat tvář velitele, který vše drží v rukou, ale sám si začínal připadat jaksi nejistě. Něco se změnilo od toho odpoledne, kdy na chvíli viděl auto padající ze srázu. Měl pocit, že ta vize v něm cosi oživila. Nedokázal si vzpomenout co přesně, ale měl pocit deja vu – jako by už kdysi něco podobného zažil. Jen nevěděl, kdy to bylo a čeho se to týkalo. Něco se v něm probouzelo… a něco na jeho povrchu, v jeho vědomí a příčetnosti, které z něj dělaly velitele, jako kdyby mírně povolovalo. Bylo to jako mírně popraskaná hliněná slupka. Stále drží pohromadě… ale už jí mohou prosakovat věci zevnitř a je jen otázka času, jak dlouho vydrží, pokud ji někdo zase nezpevní. Desmond byl rozhodnut ji zpevnit, jak nejlépe to půjde. Ale jak dobře se to podaří, tím už si tak jist nebyl. Tušil, že to, co se skrývá v jeho nevědomí, má obrovskou sílu.

Daniel si sepisoval a utřiďoval své terénní poznámky ze Sierra Nevady a pak se jal vybírat na internetu nové přístrojové vybavení. Když přišel za Desmondem s odhadem ceny, bratr zalapal po dechu. „To je několik desítek tisíc, Dane,“ zakroutil hlavou. Jeho bratr jen mlčky pokrčil rameny. Desmond si povzdychl. „Jo, já vím. Prostě to potřebuješ. Asi je pravda, že záření, co sem prochází kdoví odkud, asi nemůžeš měřit školním pravítkem. Tak jo. Vyber, co potřebuješ, objednej si to a snad to budeš mít co nejdříve.“

Miles se Sawyerem strávili celý den kromě oběda ve svém pokoji. Tiše a napjatě spolu znovu a znovu probírali všecko, co se stalo na yubském výjezdu. Od Milesovy zkušenosti na tábořišti, přes Danielovo podivné chování, až po Chrisinu a zejména Desmondovu vizi v Sierra Nevadě. Sawyer zopakoval i Milesovi, že si je jistý, že Desmond tuhle zkušenost nemá poprvé. Probírali možnosti, co s tím dělat, a zvažovali rizika. Zdálo se, že nějaké číhá všude. Sawyer přemítal, zda o tom Desmondovi nemá říci, ale nechtělo se mu do toho. Ani Miles to příliš nepodporoval. „Řekneš mu o vizích na Ostrově a začne se rozpomínat na svou ženu. Tohle nechceš oživovat. Vzpomeň si, jak vypadal na Ostrově.“

I Frank měl zjišťovací den. Zavřel se do malého pokoje a celý den se věnoval jedné věci. Stále častěji se mu vracela myšlenka, že výzkum po zemi je na některé věci příliš omezený. Příliš pomalý. Příliš blízko. Některé věci prostě potřebují odstup. Nadhled. Nakonec si otevřel několik webových stránek… a hledal a hledal. Netrvalo dlouho a našel, co potřeboval. Pak už se jen musel odhodlat a rozhodnout se, jak s tím záměrem seznámí celou skupinu. Byl si jist, že kdyby s nimi mluvil postupně a přesvědčil aspoň některé o prospěšnosti tohohle nápadu, fungovalo by to dobře. Minimálně Daniel by možná byl pro. Ale… mluvit s každým zvlášť za velitelovými zády znělo tak trochu jako kutí pokoutných piklí. Ne, to nešlo. Frank se rozhodl. Sepsal si argumenty, spočítal náklady, čas… a potvrdil si, že jeho idea je dobrá. Teď to jen chtělo najít dobrou chvíli a skupinu s tím seznámit. Nebo se nejprve zeptat Daniela a pokusit se ho získat pro svůj nápad? Když ale nakoukl do pokoje „dvou D“, mladý vědec byl tak zabrán do své práce, že se rozhodl odložit to na později.

Odpoledne se poskládali do outlanderu a vydali do Simi Valley.

* * *

Usadili se u dívky v obývacím pokoji. „Jako za starejch časů, co?“ zašklebil se Sawyer.

„Jsou to necelý dva měsíce, co jste přišli. To nejsou žádný starý časy,“ oponovala Chris.

„No, podle toho, kolik se toho stihlo stát, mi to připadá dost dávno.“ Sawyer si zamyšleně podepřel bradu. „A teď tady teda máme další problém. Ty si teda myslíš, že jsi viděla to samý, co viděl Walt?“

Chris přikývla. „Vypadá to tak. Sedí to časově i tím, co popsal. A i sám Walt napsal, že se cítil nějak… divně. Myslí si, že jsme se nějak propojili. Přirovnal to k vyšlapanejm cestičkám, který intuitivně sleduješ, když se dostaneš do nějaký speciální situace.“

Rozhlédla se po ostatních. Všimla si Daniela, který ji upřeně pozoroval. „Tebe k tomu něco napadá, že jo, Dane?“

Vědec přikývl. „Zapadá to do toho, co jsme už absolvovali. Ty speciální situace, to jsou chvíle, kdy z nějakého důvodu člověk není plně… v realitě. Prostě… když je duchem trochu mimo. Když usíná, spí, dal si drogu nebo se opil…“

„Nebo když je ve velkým stresu,“ navrhla dívka. „Jako byl Walt tu noc na konci roku, kdy se na mě napojil.“

„Ano. A tys zase byla unavená po celém dni a zrovna jsi se mnou přestala mluvit. Šel jsem pro něco k pití, vzpomínáš si? Přestala ses soustředit na naši komunikaci a možná jsi trochu vypnula pozornost.“

„Jo, snad máš pravdu,“ kývla novinářka, pak ale vznesla námitku. „Ale teď v Sierra Nevadě jsem řídila. Soustředila jsem se.“

„To ano, ale vjeli jsme do průsaku. Do místa, kde prochází záření. Citlivé jedince to může rozhodit tak, že to přebije i jejich aktuální mentální stav.“

Sawyer ho pozorně poslouchal. „Vy dvě citlivky v průsaku,“ řekl a ukázal na Desmonda a Chris, „a ten kluk na Ostrově u toho jejich nebezpečnýho záhadnýho pásu, ze kterýho zrovna vylezl cizí chlap. Nejspíš to byl taky docela zápřah na nervy. Takže kluk moh bejt taky slušně mimo. No, pěkně se to sešlo. Samý náhody.“ Ironicky se ušklíbl.

Daniel souhlasně pokyvoval. „Vypadá to tak.“

* * *

Zabrali se do hovoru o nedávném dění v Sierra Nevadě i na Ostrově tak intenzivně, že zapomněli na čas. „Kolik je?“ vzpomněla si najednou Chris. Podívala se na hodinky. „Šest večer. Včera se mi touhle dobou ozval.“

„Psal něco o západu slunce, ne?“ ozval se Daniel. Vzhlédl od svých poznámek. „Vzhledem k časovému rozdílu je na něj ještě brzy. I kdybychom zohlednili nějaké případné… odchylky, je ještě brzy. Musíme počkat.“

„Ale…“ chtěla namítnout Chris, ale pak to vzdala. Přít se s vědcem o přepočtech časových pásem nemělo smysl.

Jenže v tu chvíli se její tablet rozsvítil. Dívka po něm rychle sáhla a zkontrolovala textový soubor, v němž si vyměňovali zprávy. Bylo to tak. Byla tam nová.

„Třeba myslel západ slunce u nás,“ poznamenal Frank s pohledem upřeným z okénka. Venku se slunce pomalu sklánělo k obzoru.

Ostatní zajímal spíš obsah zprávy, než čas jejího odeslání. „Co píše?“ zajímal se Desmond.

„Moment,“ odtušila dívka. Rychle vyťukala „Ahoj, Walte.“

Pak promluvila k parťákům. „Chci vědět, jestli je na příjmu a odepíše mi hned. Hotovo. Tak. Napsal… tohle.“ Prolétla očima zprávu a na několika místech se zarazila. Pak začala číst nahlas.

* * *

„Ahoj Chris a ostatní,

jsem tady. Rychlé novinky: Walter je u nás. Klidnější, nekřičí a není tak hysterický. Je mu dobře s Hurleym. Pořád ale nemocný. Nikdo neví, co s ním. Je popálený, má bolesti, nehojí se. Občas zvrací a bolí ho hlava. Léky Druhých nepomáhají. Ben se bojí, aby z průchodu nepřinesl nemoc. Ostatní jsme pořád unavení. Možná víc než předtím. To to pásmo. To je zatím vše důležité. Zdravím všecky. Sawyere, pěkný brejle. Ozvěte se, jestli chcete. W.“

Sawyer se nevěřícně zadíval k tabletu a sáhl si na své nové brýle, které si koupil při zastávce cestou z Yuby. „On nás fakt vidí, tady a teď.“

„Jo,“ kývla Chris. Ona už to brala jako samozřejmost.

„Co mu mám odepsat? Zajímá vás něco konkrétního?“

Daniel si přesedl vedle novinářky a naklonil se k zařízení. Soustředěně četl. Pak si tablet přitáhl k sobě. „Na chvíli si ho vezmu, ano?“

„Počkej,“ zastavila ho dívka. „Je slušný se ho nejprv zeptat.“ Vyťukala na displeji krátkou zprávu. „Walte, je tu Dan. Chtěl by s tebou chvíli komunikovat. Můžu vás předat?“

Všichni chvíli hypnotizovali displej. Nejprve po chvíli neaktivity zhasl, ale pak se rozsvítil. Před šesti napjatými obličeji se začala objevovat zpráva: „Jo. Dobře, že tam je. Eloise říká, že potřebujeme jeho pomoc.“

Daniel znovu sáhl po zařízení a rychle naťukal zprávu. „Walte, tady Daniel Faraday. Jaka pomoc je třeba? A jaká je situace u pásma?“

Po chvíli se objevila odpověď. „Eloise říká, že potřebujeme vědět, kdo prochází skrz a proč. Proč prošel Walter a proč s takovým časovým rozdílem. Proč někdo má vedlejší následky a někdo ne. Jak to zvládat. U pásma vše stejné. Lámání světla, rostliny uhýbají, nejsou zvířata. Mrtvý ticho, jen šumění. Všechny tam bolí hlava.“  

Daniel začal znovu psát. „Nechoďte už k pásmu, Walte. Dokud nezjistíme, co se tam děje, nechoďte tam.“ Na okamžik se znovu zamyslel. Věděl naprosto přesně, na co se chce zeptat, ale sledovalo ho další patero očí. Ani pro ně, ani pro ty na Ostrově by nebylo dobré, aby znali všechny jeho úvahy dávno předtím, než věci budou jisté. Chvíli uvažoval, a pak začal znovu psát.

„Moje matka je s vámi v kontaktu?“

„Ano,“ odpověděl Walt rychle. „Chodí každý den. Obeplouvá pásmo lodí. Bezpečné.“

„Dobře,“ odepsal Daniel a pak zpomalil. Zvažoval každé slovo. „Vyřiď jí prosím tohle: Najdi přístroje. Na Ostrově by měly být. Orchid, možná i jinde. Tvoje poznámky v bílé knize tomu nasvědčují. Základní triáda. Zmeř terciálni složku. Terciálni složka v pásmu (nevstupovat!), v rostoucí vzdálenosti i u nového subjektu. U kontrolních také. Předej výsledky po Waltovi. Co nejdřív, prosím. Zapamatuj si to prosím co nejpřesněji, Walte. Je to důležité.“

„Co to znamená, brácho? Co to je terciální složka?“ zeptal se zaraženě Desmond, který se mu teď koukal přes rameno.

„Potřebuji, aby mi něco ověřila,“ řekl automaticky Daniel. Chvíli ještě přemýšlel, pak usoudil, že v tuto chvíli to je vše. Pak předal tablet znovu Chris.

 „Co to je? Co to je terciální složka?“ pustil se do něj opět polohlasem Desmond.

Daniel pochopil, že ho tak snadno neodbude. Protáhl se. „Jde o… odkazuji se na měření, která jsme na Ostrově dělali s matkou. Bude přesně vědět, o čem mluvím.“

„A co jste to teda měřili?“ Jeho starší bratr byl neústupný.

„Něco podobného jako v Sierra Nevadě,“ řekl fyzik neurčitě a jakoby znuděně. Ve skutečnosti však své znudění zoufale předstíral a snažil se zastřít zneklidnění, které se v něm vzmáhalo. Pokračoval ve vysvětlování. „Jsou tam průsaky, to víme. Ale dokud to matka neudělá a nepošle mi přesné výsledky, nebudu vědět víc. Musím vědět, jak je to intenzivní, jaké to má přesné charakteristiky a podobně.“

Desmondovo vyptávání se mu vůbec nezamlouvalo. Ale stejně tak se mu nezamlouvalo to, co četl ve Waltových zprávách. V mysli se mu rodil obraz něčeho, co zapadalo do celkového obrazu a do popisu toho, co Walt z Ostrova líčil. Nevysvětlovalo to sice, proč se v pásmu láme čas a prostor a proč se mu vyhýbá vše živé… ale mohlo to vysvětlit nevolnosti i nemoc nebohého Waltera. Daniel potřeboval víc informací. Potřeboval přesné údaje. Byl přesvědčen, že Eloise jeho pokyn s terciální složkou rozšifruje správně. Ona sama o ní psala v bílém deníku, který mu předala na Ostrově. Pod bodem 1, jako primární, zmiňovala elementární frekvenci. Pod bodem 2 – sekundární – rozebírala aspekty magnetického záření. A jako terciální...

Na to bylo dost času, dokud si to neověří.

* * *

Chris si s Waltem ještě chvíli psala o Walterovi, pak se rozloučila a dohodla se s ním, že se s ní pokusí znovu spojit dalšího dne v tutéž dobu. Ok, další západ slunce, napsal Walt.

„Počkej ještě,“ zarazil ji Daniel. „Zeptej se ho prosím ještě na jednu věc. Kdy u nich zapadlo slunce?“

Dívka otázku rychle vyťukala.

Za pár okamžiků se displej rozzářil odpovědí. Dívka ji vědci mlčky ukázala.

„Ale to přece…“ zašeptal zmateně Daniel.

„Před chvílí,“ psal Walt.

913 - Sed libera nos a malo

Muž se zhroutil k zemi.

Malý, tichý shluk přihlížejících o několik kroků poodstoupil dozadu. Všichni jednali, jako by byli vedeni nějakou prastarou kolektivní inteligencí. A možná to tak opravdu bylo – všichni najednou věděli, co dělat, i když je na to nikdo nepřipravoval. Sešli se tu všichni. I ti, kteří před několika dny odešli do bezpečí. Vrátili se, protože to byla jejich povinnost. V jejich vážných tvářích se zračil převážně soucit. Ještě před několika desítkami sekund tam bylo očekávání, snad i špetka vzrušení a napětí… ale jakmile se to začalo dít a oni pochopili, kam to celé směřuje, převážily jiné emoce.

Dál bylo dusivé ticho.

Muž, který před pár okamžiky vyklopýtal z pásma, se omámeně zvedl na kolena. Neslyšel sice nic, ale cítil, že ho někdo pozoruje. Už zase. Dlouho se jen třásl a pořád dokola mumlal jediné věty, které mu teď dávaly smysl. Pak sebral špatku odvahy a opatrně spustil dlaně z obličeje. Nejbližší Druzí, kteří na něj dokázali dohlédnout, teď viděli, jak trhaně pohybuje rty. Tvář měl zkřivenou děsem a možná i bolestí, třásl se a po tvářích se mu leskly stopy po slzách.

Neznámý nesmírně opatrně zamžikal uslzenýma očima. To, co měl před sebou, se trochu projasnilo. Přihlížejících bylo snad ke třiceti, byli mlčenliví a jejich výrazy vážné. Muž cítil nepopsatelnou, ochomující hrůzu. Nesmírně ho bolela hlava, ale také pokožka tváře a rukou, cítil se slabý a bylo mu nevolno. Svět se s ním točil. A bylo kolem něj tolik lidí. Mohli mu v tomto stavu udělat cokoli. Byl bezmocný a slabý jako dítě, vydaný těm lidem na milost a nemilost a věděl to.

Když se mu pohled dost projasnil a mohl na kolemstojící zaostřit, napřel svůj zoufalý pohled a přejížděl z jednoho na druhého, až se náhle zarazil a vytřeštil oči. Trhaně zaúpěl a odvrátil se. Začal to, co dosud mumlal, vykřikovat hlasitěji.

„Et dimítte nobis débita nostra icut et nos dimíttimus debitóribus nostris et ne nos indúcas in tentatiónem sed líbera nos a malo. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, SED LIBERA NOS A MALO!“

Poslední větu už nebožák křičel. Znovu se zhroutil k zemi, přikryl si hlavu rukama a kolébal se tam a zpět. K Druhým se dál nesla opakovaná věta.

Richard pomalu vykročil kupředu.

Když příchozí znovu zvedl hlavu a odvážil se otevřít uštvané oči, viděl, že asi metr od něj, naproti němu klečí čtyřicátník s výraznýma očima. Ukázal mu holé dlaně v gestu, které bylo srozumitelné napříč časy, místy i kulturami. Nemám nic v rukou a nechci ti ublížit.

Potom se tiše přidal k jeho drmolené větě. Sed libera nos a malo, sed libera nos a malo, odříkávali oba, dokud nešťastníkovi nedošel dech. Potom Richard začal znova. „Pater noster, qui es in cælis…“

Díval se přitom na nebohého muže pohledem plným soucitu a laskavosti. Jemně na něj pokývl. Muž se k jeho recitování přidal a dál odříkávali spolu. Když došli k části „panem nostrum quotidiánum da nobis hodie“, Richard pomalu natáhl ruce a vzal mužovy dlaně do svých. Příchozí sebou trhl a tvář se mu stáhla bolestí, ale neucukl.

* * *

Ostatní Druzí a Hurleyho skupina stáli v mlčenlivém půlkruhu v dostatečné vzdálenosti a beze slova celou scénu pozorovali. Hurley pohledem vyhledal Eloise. Vyměnili si ustaraný, pochmurný pohled. Není to dobré, říkal ten Eloisin.

Pak jí pohled sjel k Waltovi. Hurley přikývl, položil chlapci ruku na rameno a odvedl ho z půlkruhu přihlížejících. Ben šel za nimi.

Waltovi to vůbec nevadilo. Cítil se podivně odlehčený, snad až v jakési závrati. Objevila se, když neznámý muž pohledem přejížděl kolemstojící. Chlapce podivně píchlo v hlavě a všecko kolem něj jaksi zmatnělo. V tu chvíli muž došel pohledem k němu – a zoufale vykřikl a odvrátil se. Pak Hurley Walta raději odvedl.

Odříkávání, které se k nim neslo od pásma, zesílilo – teď se přidali i ostatní Druzí.

„Co to říkají?“ zeptal se Walt.

„Otčenáš,“ odpověděl Ben. „Latinsky. To, co křičel pořád dokola, bylo Zbav nás od zlého.“

„Proč…“

„Nejspíš je to to jediné, co tomu chudákovi zbylo. Snad mu to dává nějakou útěchu.“

„Chudák,“ řekl tiše Walt.

Hurley dál pozoroval dění u pásma. Pak tiše promluvil směrem k Benovi. „Věděl jsem, že se to stává. Ale že to je takhle zlý…“

Ben si povzdychl. „Příchod na svět většinou není hezký a plný optimismu, to jen my si to tak malujeme. Kdepak. Příchod na svět je šok, zmatení, hrůza a bolest. Kdyby ses zeptal právě narozeného dítěte, řeklo by ti asi to samé, kdyby to dokázalo.“

* * *

Hurleyho skupina a Druzí, kteří zůstali na Ostrově, zaznamenali předzvěsti příchodu nového člověka ve stejné době jako severní tábor.

Walt to nejprve přičítal vzniklému pásmu a vyděsil se, co to způsobil. „Myslíte, že to je to, před čím nás varuje ta paní s tou holkou? To, co se šíří?“ ptal se znejistěle, když večer seděli u ohně i s Eloise, která se připlavila ze severu poté, co hřmění zaznamenali i Druzí.

Ben se snažil chlapce přesvědčit, že to tak není. „Nemyslím si. Tohle nesouvisí s tím, cos musel udělat, Walte. Tohle je něco, co se na Ostrově děje od věků. Už dlouho se to nestalo, to je pravda… ale není to nic nového. Teď musíme čekat, až to přijde.“

„Takže už se to někdy stalo?“

Ben přikývl. „Stává se to opakovaně. Dřív, přibližně do novověku, to byl hlavní způsob, jak se sem lidé dostávali. Čas od času se stane, že někdo přijde na energeticky silné místo, které je zrovna nestabilní a tedy průchozí. A pokud má dost štěstí a vůle, dostane se sem k nám. To proto tady jsou staré tunely a komory a sochy s hieroglyfy. Lidé ve starém Egyptě byli patrně první, kdo průchozí místa objevil a někdy jimi prošel. Pak to začali osidlovat a zkoumat, budovat kulturu a uctívat bohy, které znali.“

„To těch lidí muselo být docela hodně, když dokázali postavit všechny ty věci,“ podivil se Walt.

„Bylo jich dost. Dřív se to stávalo celkem často. Pak to polevilo. Za tu dobu, co jsem tu já, bude tohle první přirozeně příchozí.“

Eloise se zapojia do vysvětlování. „Přičítali jsme to aktivitám Dharmy. Byla to jedna z věcí, co jsme jim měli za zlé, že svými necitlivými zásahy zavřeli průchozí místa. Ale očividně jsme se spletli.“

„Naposledy se to stalo někdy před incidentem, ne?“ ujistil se Ben.

„Ano,“ potvrdila Eloise. „Od padesátých do sedmdesátých let bylo průchodů docela dost. Nejprve jsme si mysleli, že i ta skupina od vás, s Danielem, Jamesem a dalšími, sem v 50. a 70. letech přišla touto cestou. Ale pak nám došlo, že u nich to je něco jiného. Když odmyslím jejich objevení, tak poslední se stalo někdy… v první polovině sedmdesátých let.“

Walt přemýšlel. „A teď sem teda přijde někdo další po třiceti letech?“

Eloise přisvědčila.

 „A až přijde, tak co?“

„Uvidíme, kdo to bude,“ řekl Ben. „Na osobnosti a schopnostech nově příchozího záleží, jestli tady zůstane. Ne každý to dokáže.“

„Zůstat na Ostrově vyžaduje hodně sil, odhodlání a schopnosti učit se nové věci,“ navázala Eloise. „Ne každý to dokáže, jak řekl Benjamin. Poslední příchody, nebo alespoň ty, které si pamatuji nebo jsem o nich slyšela, byly bohužel slabší. Zůstalo tady jen pár výjimečných, ten zbytek... šel dál. Ale dřív, to zde zůstávali skoro všichni. Alespoň legendy to říkaly.“

„Máte nějakou teorii, proč to tak je?“ vstoupil do hovoru až dosud mlčící Hurley.

Ozval se Ben. „Možná to souvisí se změnou lidské společnosti. Dřív bylo navštěvování posvátných míst vyhrazené těm, kteří měli znalosti a dovednosti. Měli nějaké zkušenosti se studiem nezvyklých a duchovních jevů, měli silnou vůli, výcvik a odhodlání. Kdežto běžní lidé se těch míst báli a respektovali, že se tam nechodí. Ale to se změnilo. A když teď na otevřené místo přijde někdo nepřipravený… buď průchod nezvládne vůbec, anebo se tady neudrží.“

Walt byl zvědavý. „A jak to vůbec funguje? Lidi přechází v jedné době, jakože teď z roku 2008 na pevnině do roku 2008 k nám na Ostrov, nebo…?

„Bývalo to různé. Někdy to téměř sedělo a děl se posun jen o krátké úseky, jindy to byly delší časové skoky… Co to bude teď, to uvidíme.“

* * *

Modlící se Druzí po odříkání čtyř otčenášů ztichli. Příchozí muž se znovu odvážil pohlédnout i na ně, nejen na Richarda. Opatrně je znovu přejel pohledem. Náhle už ho tak strašlivě neděsili. Když s ním dokázali odříkat Modlitbu Páně, nemohli to přece být tak zlí lidé. Najednou je něco spojovalo.

Tmavooký muž, který ho doteď držel za ruce, mu pomohl na nohy. Pak si položil ruku na prsa. „Richard.“

Příchozí pochopil. „Wal… Walter,“ řekl zajíkavě.

Richard se na něj co nejvlídněji usmál. „Pax vobiscum Walter.“

Walter mu podal třesoucí se ruku, i když věděl, jakou bolest to přinese.

Vzápětí se kolem nich shlukli ostatní. Snažili se na Waltera mluvit, ale nerozuměl jim. Jeho znalosti latiny končily u katolické mše svaté. Druzí postupně zkoušeli jiné jazyky, ale muž dál nešťastně kroutil hlavou. Zkusil mluvit v řeči své země, kde žil… ještě před několika dny.

Druzí se na sebe dívali s beznadějí. Shodovali se, že tuhle řeč nikdy neslyšeli.

Pak se přiblížil Hurley. Promluvil nejistě, jako by opakoval něčí slova – a přesně tak to také ostatně bylo, ale ostatní o tom nevěděli.

„Mluvíš německy?“

Muž se na něj podíval překvapeně. „Ano,“ řekl tiše v jiném jazyce, než jaký zkoušel před okamžikem.

„Já jen trochu. Řeknu jen důležitý. Neboj se. Neublížíme.“

Muž se na Hurleyho podíval… a pak se rozplakal.

Hurley ho nechal.

Když se Walter opět vzpamatoval, zeptal se přerývaně: „Kde… kde jsem?“

„Kde žiješ?“

„Českos… Československo. Evropa.“

Hurley chvíli mlčel, jako by na něco čekal. Pak odpověděl: „Tvoje země – daleko. Tohle je ostrov. Oceán.“

Muž zoufale sklonil hlavu.

„Neboj se,“ zopakoval Hurley. Pak se zamyslel. „Waltere. Řekni. Který rok je?“

Walter se na něj podíval nechápavě. „Devatenáct set třicet devět.“

Hurley jen vydechl.

„Neboj se,“ řekl muži naposled, protože to teď bylo to nejdůležitější. Ukázal na skupinu Druhých. „Oni dobří. Pomohou ti. Ty… nemocný.“ Jemně zvedl mužovy ruce, rudé a opuchlé podobně jako jeho obličej. „Pomohou ti.“

„Děkuji. Děkuji mnohokrát,“ vypravil ze sebe muž a potřetí se rozplakal.

* * *

Hurley se od nešťastníka vzdálil. Sayid, kterého viděl vedle sebe a který se zde objevil, aby mu alespoň základně pomohl s překladem do němčiny, pomalu zmizel. Na místě hned vedle pásma se nedokázal udržet dlouho.

Strážce k sobě posunkem přivolal Richarda. „Dokážete ho dostat na loď a odvést ho k vám?“

„Snad ano, pokud zase nezačne panikařit. Odvezu ho. Nevím ale, jestli je lepší, aby šel s námi na Hydru, nebo aby zůstal tady na Ostrově,“ přemítal Richard.

„Určitě tady na Ostrově. Ten chlap je na tom zle. Pokud se mu přitíží… je tu pořád ještě Chrám,“ připomněl Hurley.

„V troskách, ale je. Voda snad pořád teče,“ souhlasil Richard. „Dobře, zůstane tady.“

Hurley pokračoval. „A určitě bys měl zůstat s ním. Jsi první, komu začal věřit.“

„Dobře. Zůstanu nějakou dobu tady,“ souhlasil se po chvíli Richard. „Na Hydře už je klid a moji lidé se tam mohou vrátit. Oni to beze mě zvládnou, ale tenhle ubožák těžko.“

Vydal se znovu k nově příchozímu. Měl talent s lidmi komunikovat, i když jim přímo nerozuměl. Teď muži naznačil, že ho na lodi odvezou s sebou do bezpečí, dají mu jíst a pít a ošetří mu rány.

Pak se ho ujal spolu s Eloise a odváděli ho směrem k západnímu pobřeží Ostrova, kde kotvila loďka Druhých, kteří připluli z tábora pod Sochou. Když mizeli v džungli, muž se ohlédl po Hurleym. „Neboj se, Waltere,“ zavolal na něj Hurley německy.

* * *

Walterův transport do tábora Druhých proběhl celkem v klidu. Richard s Eloise se mu drželi bok po boku a on byl poddajný jako malé dítě. V síni pod Sochou dostal napít a najíst – pil zoufale a hltavě, jako by několik dní žiznil. Pak mu ošetřili rány. Ukázalo se, že jsou to velké, i když nepříliš hluboké spáleniny. Eloise mu tvář i ruce potřela hojivou mastí, kterou Druzí vyráběli ze zdejších rostlin. Potom se nechal provést kolem dokola síně a snaživě přikyvoval, když mu ukazovali, kde pramení voda, kde jsou zásoby potravin a naopak kam se chodí na toaletu. Když přišli k vstupním dveřím, naznačil mu Richard, že tam chodit nesmí. „Non securo,“ zdůraznil.

Pro jistotu Richard ke dveřím stejně postavil dvě hlídky. Brzy se ukázalo, že to je dobře. Navečer se muž uložil k odpočinku v odlehlém koutě síně, jenže po chvíli spánku se vzbudil s křikem a děsem. V panice začal pobíhat po síni a hledal, kudy utéct. Hlídky ho naštěstí zastavily a Richard ho pak musel dlouho uklidňovat. Odříkal s ním několik latinských modliteb a podal mu odvar ze zklidňujících bylin. Walter se pak usadil opět ve svém koutě, ale nespal. Tiskl se zády ke zdi, objímal si kolena a kolébal se. Odpolední příčetná chvíle, kdy po nějakou dobu dokázal komunikovat, poslouchat pokyny a vnímat, byla pryč.

* * *

Hurley, Ben a Walt se také vrátili do svého tábora. Walt zadumaně seděl vedle Hurleyho, který se posadil ke svému stanu. Byli unavení, Walta mírně bolela hlava, ale už ho to nijak nevzrušovalo. Zvykal si.

„Co se to vlastně stalo, Hurley? Kdo to je?“

Hurley se poškrábal na hlavě. „Podle toho, co jsem z něj dostal, k nám prošel odněkud z Evropy z roku 1939. Vzhledem k tomu, jak je vyděšenej, to nejspíš bylo neúmyslný. Prostě se ocitl ve špatnou chvíli na špatným místě, chudák.“

„Devatenáct set třicet devět? To je… strašně dávno,“ zatvářil se překvapeně Walt.

„Někdy se to stává. Při těch průchodech vznikají časový odchylky. Někdy se můžeme zeptat Richarda, jak to bývalo dřív. Tohle je sedmdesát let, máš pravdu, to je dost.“

„A… kudy prošel? Tam, jak jsem šel já a kudy odešla Sawyerova parta?“

„Nejspíš jo,“ řekl Hurley.

 „Ale nám se tam nic tak hroznýho nestalo. On vypadá, jako by byl někde vězněnej a mučenej.“

„Vy jste věděli, odkud a kam jdete. Nezdržovali jste se a nesklouzli jste do nebezpečnejch končin, protože jste byli připravení. Ale představ si, že třeba jdeš do obchodu pro colu…  a najednou vkročíš do místa plnýho světla, kde nic není, všecko se s tebou houpe a je ti špatně. Popadne tě taková panika, že vůbec nevíš, kdo jsi a kam patříš. A jakmile ztratíš tuhle orientaci, je zle.“

Walt zamyšleně pokývl hlavou. Informace o nebezpečích v přechodových lokalitách ho vůbec nepřekvapovala. „Chudák,“ řekl jen tiše. 

Chvíli přemýšlel. „Víš, co mě překvapilo? Že tam na něj čekal… on. A že Walter šel nejdřív k němu.“

Hurley kývl.  „Jeho tábor na něj čekal stejně jako my. To je součást rituálu, Walte. Oba strážci, Černý i světlý, mají právo pokusit se získat nově příchozího na svou stranu. Je to součást hry.“

„Černej prohrál,“ poznamenal Walt. „Bude naštvanej.“

„Může být naštvanej jedině sám na sebe. Zahájení novýho kola hry mu nikdy moc nešlo. Viděls, co se tam na druhý straně dělo?“

„Moc ne,“ přiznal Walt. „Přes to tetelení a v tom šeru toho nebylo moc vidět.“

Teď se k nim přidal i Ben. Přisedl a zaposlouchal se do jejich rozmluvy.

„Pokusil se Waltera přesvědčit tím, že mu ukázal člověka z jeho vzpomínek. Je to jeho oblíbená taktika. Většinou to bývá tak, že ve chvílích takový hrůzy myslíš na toho, koho máš nejradši. Je to lidská přirozenost. No… a tak se mu podíval do mysli a vzal toho prvního, koho uviděl.“

„Udělal ho ze sebe, jako dokázal v noci vytvořit Vincentův štěkot,“ řekl bezvýrazně Walt.

„Jo, přesně. Akorát že mu to nevyšlo. Toho ubožáka to ještě víc vyděsilo a utekl mu.“

Walt se natáhl na zem a opřel se o loket. „Jak to, že mohl projít pásmem ze severu k nám, když jiní v něm umřou?“

„Víš, že místa a energie nepůsobí na všecky lidi stejně,“ připomněl mu Ben.

„Já vím. Ale… já a Hurley už tady jsme dlouho a nějak se už s Ostrovem známe, tak to snášíme líp. Ale on?“

„Tím to není, Walte. Paul, ten mrtvý od Druhých, byl na Ostrově déle než vy, a stejně zemřel během pár okamžiků. U Hurleyho to bude tím, že je Strážce, a ty jsi pod jeho přímou ochranou… ale nejspíš tam jsou i další vlivy.“

„Který ale neznáme, co?“

„Ne,“ potvrdil Ben. „Můžeme o tom jen spekulovat. Já osobně si myslím, že Walter pásmem prošel, protože… těsně předtím prošel ještě horšími místy. Musí být obrovsky silný, i když tak teď nevypadá. Když přežil tam, přežil i rychlý průchod pásmem. Ale dál bych to nezkoušel.“

„Přesně tohle jsou věci, kvůli kterým jsem poslal pryč Desmondovu partu,“ řekl Hurley. „Hlavně teda Dana. Doufám, že se mu povede zjistit, co se v podobnejch místech děje, a co s tím dělat. Jak jimi procházet, jak se do nich dostat nebo naopak jak do nich nespadnout.“  

Walt se plácl do čela. „No jo. Já na ty v L. A. úplně zapomněl. Naposledy jsem se podíval, co mi odepsali, a pak jsem na to v tom zmatku s vidinama a hřměním a vším zapomněl. Měl bych se ozvat.“

„Tak to zkus teď,“ řekl Hurley. „Uvidíme, jestli už ti to půjde líp.“

Večer to Walt zkusil. Zjistil, že od losangeleské skupiny žádná další zpráva nepřišla. Jen nahlédl do obrazu, ale nevstupoval do něj s jakoukoli aktivitou. Nejnáročnější vždy bylo navázat spojení a začít aktivitu, samotné psaní už bylo snazší. Nechtěl se tedy teď unavovat aktivním kontaktem a popisem  jevů kolem pásma, když měl ještě další zprávy a předpokládal, že brzy budou ještě čerstvější. Rozhodl se, že počká pár dní, až bude vědět víc o nově příchozím muži a pak napíše vše dohromady. 

* * *

Dočkal se hned druhého dne. Eloise se k nim vypravila hned zrána a před polednem se dostavila do jejcih tábora. Hurley, který zrovna připravoval ráno ulovené ryby k obědu, ji pozval k jídlu.

„Nebudu jíst, Hugo. Děkuji ti, ale nebudu. Nemám moc chuti.“

„Pořád vám není dobře?“

„Není to nejlepší,“ mávla rukou. „Ale kvůli tomu to není. Ale… ty zážitky s tím chudákem člověku zkazí náladu i chuť nejen k jídlu.“

„Je na tom zle?“ zeptal se Hurley. Věděl, jaká bude odpověď.

„Hodně zle,“ potvrdila Eloise. „Střídají se u něj stavy zlé a hodně zlé. Nejsvětlejší chvilky, které zatím měl, byly hned po odchodu od pásma. Tvoje přítomnost mu pomohla, Hugo.“

Hurley se smutně usmál. „Ale nestačí to.“

„Nestačí. Během několika hodin to vyprchalo a zase je na tom špatně. Jak fyzicky, tak psychicky. Je zmatený, nemluví, většinu času sedí zabalený do přikrývek, houpe se dopředu a dozadu a pláče. Vzmůže se na odříkávání otčenáše a to je všecko. Navíc je mu zle i po těle. Ty rány jsou ošklivé. Také je mu nevolno, zvrací a nesnese moc jídla. A téměř nespí. A když usne… bože,“ povzdychla si. „Noc byla příšerná.“

„Budí se?“

„Pořád. Chvíli spí, pak se probudí s křikem a snaží se utéct. Vůbec neví, kde je. Musíme ho pořád hlídat a lidé se nevyspí. Je to… náročné. Podle Richarda je to nejtěžší případ, jaký kdy zažil.“

„Nezůstane tady, že?“ řekl tiše Hurley.

„Ten ne,“ zavrtěla ostře hlavou Eloise. „Nedokáže to. Bože, strašně ráda bych se pletla a za pár let mu řekla, jak jsem se v něm mýlila… ale nemyslím si to. Nezvládne to. Je příliš poznamenaný.“

„Ale dáte mu šanci, ne?“

„To rozhodně,“ přisvědčila Eloise. „Je to naše povinnost. Ale… bude to těžké. A myslím, že i marné.“

„Půjde Richard do Chrámu?“

„Zatím to odkládá. Je to příliš blízko jejich tábora, jak víš.“

Hurley potřásl hlavou. „Je to všecko tak komplikovaný.“ Pak se zamyslel. Zašel do stanu se zásobami, přinesl mísu vody, vložil do ní ruku a pak vodu nalil do lahve.

„Tohle mu vemte. Omyjte mu tím ty rány a dejte mu trochu napít. Snad to pomůže. Kdyby ne… zítra pro mě přijďte. Zkusil bych ho navštívit.“

* * *

Dalšího dne se Eloise objevila znovu. Měla pod očima kruhy z nevyspání. „Je to ještě horší,“ potřásala hlavou. „Voda mu trochu ulevila, to ano. Ale během několika hodin se mu zase přitížilo.“

„Jdu s vámi,“ řekl rozhodně Hurley. Informoval Bena s Waltem, že se vrátí do večera, a vyrazil s Eloise.

Vrátil se až za tmy. Vypadal vyčerpaně.

„Je to tak zlé?“ zeptal se Ben.

„Je,“ potvrdil Hurley. „Je to tak, jak říkala Eloise. V těchhle věcech nemá ve zvyku přehánět.“

„Povedlo se ti pomoct mu aspoň trochu?"

„Ale jo,“ přikývl Hurley a posadil se těžce k ohni. „Zkusil jsem mu trochu poléčit ty rány. Jsou divný. Nechce se to hojit. A přitom Druzí mají celkem dobrý masti… A chvíli jsem s nim dokázal mluvit.“

„Nevěděl jsem, že umíš německy,“ poznamenal Ben ve vzpomínce na dění u pásma.

„Moc neumím,“ řekl Hurley neurčitě. Nechtěl vysvětlovat, že mu s komunikací pomáhají ti, co se na Ostrově zasekli, a už vůbec nechtěl před Benem mluvit o Sayidovi.

„S něčím mi pomohl Richard. A taky pomohla tužka a papír. Když se mu udělalo líp, něco nám o sobě řekl. Nebo spíš nakreslil a napsal. Jmenuje se Walter Fischer a je mu jedenačtyřicet. Pokud jsem to dobře pochopil, vyšel si prostě v jednou v lednu 1939 v neděli na výlet do zimních kopců.“

„A pak?“

„Víc nevím. Vzpomínky na to, co se s ním dělo během přesunu, jsem z něj fakt netahal. Je dobře, že má aspoň občas chvíli klidu, kdy ho to nestraší,“ řekl Hurley neústupně. „Stačí, že se mu to vrací v noci a v záchvatech paniky. Chudák. Dozvěděl jsem se ale, kdo byl ten chlap z vize. Víte, ten, kterýho udělal Černý.“

„Kdo?“ zajímal se Walt.

„Jeho brácha. Mladší brácha, kterej padl v první světové válce. Byli spolu u jedný jednotky a ten kluk to koupil. Umřel mu pak v náručí s hrudníkem rozervaným od střepin. Walter si nikdy nepřestal vyčítat, že ho nepřived s sebou zpátky domů k rodičům. Když rukovali, slíbil mámě, že se o mladšího postará.“

Ben se zachmuřil. „To, jak člověka vidíš naposled, ti většinou v mysli uvízne nejvíc. Jestli před ním ta zrůda vytvořila obraz bratra se smrtelným zraněním a nechala ho na něj promluvit…“

„Fuj, to bych taky utek do pásma,“ otřásl se Walt.

„Co s ním bude dál?“ zeptal se Ben Hurleyho.

„Uvidíme, jak zvládne tuhle noc. Pokud se to nezlepší, zkusil bych ho vzít k nám. Když jsem s ním, je celkem klidnej a vypadá, že je mu líp. Druzí začínaj bejt zničení. Už dvě noci se nevyspali.“

„Říkal jsem, že tyhle příchody jsou jako narození dítěte. I tohle je stejné,“ řekl Ben. „Novopečení rodiče se s novorozenětem taky nevyspí. Jenže rodičům pomáhají aspoň hormony a bývají trochu mladší.“

„A novorozený dítě se nesnaží utíkat z postele i z domu a v panice nemlátí ty, kteří se ho snaží zadržet,“ dodal Hurley.

Chvíli všichni dál seděli a hleděli do plamenů. Pak se Walt zvedl, že půjde do svého stanu. „Zkusím napsat do L. A. Napíšu, na co se mě ptali ohledně toho pásma a toho… stínu. Jakože jsme unavený, bolí nás hlava, těžko se mně komunikuje… a že nic není vidět a že se mění místa těch šepotů. A asi bych mohl napsat o Walterovi, co myslíte?“

Hurley rozhodně přikývl. „No jasně, napiš jim to. I pro ně to může být důležitý. Došlo k přirozené aktivaci průchodu, to je podstatný. Napiš i to, že to bylo z Evropy a z roku 1939. Všecko může být důležitý.“